Augustin Šulc: Měl jsem motocykl rád -- o něm, jeho firmě a motocyklech BSA a ČZ - Libuše Šulcová

Augustin Šulc:
Měl jsem motocykl rád
Libuše Šulcová
o něm, jeho firmě
a motocyklech BSA a ČZ










Libuše Šulcová
Augustin Šulc:
Měl jsem motocykl rád
o něm, jeho firmě, a motocyklech BSA a ČZ
Editor Jan Králík
Grada Publishing





4
Knížku „Měl jsem motocykl rád“ věnuji svému
manželovi – bylo to totiž také jeho krédo. Vláďa byl pro mne
více než 50 let láskyplným mužem a trpělivým učitelem
ve všech oblastech našich činností. Předal mi také své
nadšení pro motorismus a v posledních letech zvláště pro
veteránství. Podle jeho přání se i nadále a s radostí
účastním veteránských akcí a snažím se tak udržovat historii
BSA motocyklů živou i pro mladou generaci.





5
Manželé Vladimír a Libuše Šulcovi na Fiva World Motorcycle Rally v roce 2005
Vystudovala jsem jako první děvče Vyšší
průmyslovou školu strojnickou v Betlémské. Tam
jsem poznala svého životního druha Vláďu
Šulce. V té době jezdil terénní závody a já jsem
brzy propadla vůni benzinu. Nebylo mi ještě
18 let a už jsem měla řidičák na motocykl.
Jezdili jsme na BSA 500, později na BSA 770
se sidecarem. Během aktivního rodinného
života jsme motorismus uspali. K
motocyklům jsme se vrátili po roce 1992, když jsme
už jako důchodci začali jezdit na veteránské
akce. A nastaly krásné časy, zvládali jsme tak
12–15 rallye v sezóně. Když se začalo jezdit
mistrovství republiky, byli jsme oba často mezi
vítězi. Po manželově smrti jsem získávala skoro
každý rok mistrovský titul sama, s loňským
(2015) jich mám už 7. Plním nejen slib
manželovi, že budu jezdit i bez něho, ale dodává mi to
neuvěřitelnou energii. Když mi brouká besička
a kolem ubíhá krásná česká krajina, nemohu
si víc přát. Vlastně ještě něco – léta jsem
cítila dluh vůči Vláďovu tatínkovi, Augustinu
Šulcovi, a chtěla jsem napsat jeho životaběh.
Splněním tohoto snu jsem si nachystala i dárek
ke svým letošním osmdesátinám.
Držte mi palce, abych mohla ještě aspoň letos
jezdit po vlastech českých.
Amen, Libuše Šulcová





Libuše Šulcová
Augustin Šulc: Měl jsem motocykl rád
o něm, jeho firmě a motocyklech BSA a ČZ
Vydala Grada Publishing, a.s.
U Průhonu 22, Praha 7
obchod@grada.cz, www.grada.cz
tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400
jako svou 6223. publikaci
Editor PhDr. Jan Králík
Odpovědná redaktorka Věra Slavíková
Grafická úprava a sazba Atelier Kupka
Fotografie z archivu rodiny Šulcovy a Nušlovy
Počet stran 144
První vydání, Praha 2016
Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.
© Grada Publishing, a.s., 2016
Cover & layout design © Atelier Kupka, 2016
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy
nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě
bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.
Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.
ISBN 978-80-271-9199-4 (pdf)
ISBN 978-80-247-5703-2 (print)





Obsah
Několik let jsem se připravovala ......... 8
Narodil jsem se 19. června 1900 ........12
Když jsem se učil ...................20
Obchodní korespondence .............21
Odchod otce Karla Šulce .............23
Po výstavě Olympia Show
v Londýně 1922 .................23
František Nušl .....................25
Příprava na dálkovou jízdu ............27
Bylo 8. prosince 1922, 6.30 h ..........30
Za mnohé vděčil Augustin manželce .....38
Augustin motocykly nejen prodával .....41
Měl jsem ale také tvrdou hlavu .........44
Tři motocykly BSA 770 se sidecarem ....44
Soutěže a závody ....................47
Reklama musí oslovovat ..............54
Systém evidence náhradních dílů .......56
Motocyklů B.S.A. běhá dnes již
po republice tolik ................59
V lednu 1925 zopakoval Augustin
jízdu do Prahy ...................64
Jízda kolem světa na motocyklech BSA ...67
Na začátku nebylo snadné prodávat
motocykly ......................70
Na počátku roku 1928 otevřeli BSA dům 72
Kompletní servis pro motocykly BSA ....73
O normálních reklamacích ............77
Zástupci značky ČZ .................79
Úspěšná firma zanikla znárodněním .....84
Vážení pánové a milí přátelé ...........85
Na šestidenních se Augustin osvědčil ....95
Šťastné pokračování? ................108
Přehled činností a úspěchů
firmy Bratří Šulcové ..............112
Epilog ...........................116
Zbývá připomenout další historii BSA ..118
A ještě pár fotografií z rodinného alba
na konec... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .128
Poděkování .......................141





8
Několik let jsem se
připravovala
na to, abych ze svých vzpomínek a z vyprávění
mého tchána Augustina Šulce spletla historii
počátků motocyklů BSA v Československu,
které začala dovážet firma Bratří Šulcové.
Věděla jsem, že když to nenapíši já, už se
k tomu nikdo z rodiny nedostane.
Jak čas ubíhal, připadalo mi stále těžší nořit se
do všech těch vzpomínek, i z citových důvodů.
Toto povídání jsem psala hlavně srdcem. Proto
prosím čtenáře o shovívavost, pokud se jejich
informace budou lišit od těch mých. Budu
ráda za jakoukoliv vzpomínku či připomínku
a předem za ně děkuji.
Před deseti lety jsem začala vlastně od konce,
obdobím, kdy firma Bratří Šulcové zastupovala
značku ČZ. Tehdy byl mým neocenitelným
poradcem a pomocníkem můj manžel Vláďa,
iniciátor a kritik, který o životě svého tatínka
hodně věděl. Sotva jsme ale začali, zůstala jsem
prakticky na celou historii sama, Vláďa odešel.
Ve svém vyprávění nikdy nepoužiji pro
Augustina Šulce výraz „tchán“. Byl pro mne
nejlaskavějším a nejmilejším tatínkem, kterého
jsem si mohla přát. Můj vlastní tatínek, Rudolf
Müller, zemřel v roce 1949 na tuberkulózu,
kterou se nakazil za války během totálního
nasazení, a já jsem moc postrádala jeho
otcovskou lásku. Tatínek Augustin mne přijal
takovou, jaká jsem ve svých 16 letech byla. Trochu
zpovykaný klučičí zjev, vždyť jsem studovala
jako první děvče na Vyšší průmyslové škole
strojnické v Betlémské a domnívala se, že se
musím přizpůsobit prostředí, přesto se
srdíčkem otevřeným a touhou naučit se všemu, co
budu pro život potřebovat. Tatínek Augustin
a vlastně i jeho žena, maminka Marie, byli ti
praví učitelé. V roce 1955 zemřela také moje
maminka Františka, právě jsem maturovala.
U Šulců jsem byla šťastná, našla jsem tam nové
útočiště.
Poprvé jsem Augustina Šulce uviděla ve svých
16 letech na terénním závodě v Šárce. Jeho syn
Vladimír tam jel a já jsem mu s páskou na ruce
dělala „mechanika“. Byla jsem v depu a pyšně
ukazovala kola a pořadí. Jednu chvíli jsem se
podívala přes vyznačenou trať, kde stál
jezdec Josef Paštika s prošedivělým pánem
impozantního, ale milého zjevu. Naše oči se setkaly
a já měla příjemný pocit, jako když se potkám
s dávným přítelem. Pan Paštika prý Augustina
Šulce informoval, že to klukovské stvoření
naproti je Vláďova slečna. A jak to bylo dál?
Postupně jsem se seznámila s celou rodinou.
Starším Vláďovým bratrem Augustinem –
Gustou, mladší sestrou Maruškou a hlavně
s maminkou Marií – Mankou, která byla
oporou celé rodiny. Sourozenci měli mezi sebou
krásný vztah, o čemž svědčí jejich přezdívky.
Nejstarší Gusta byl Klučina, Vláďovi se říkalo
Mourek a nejmladší Marušce Hvězdička.
Do party ještě přibrali sestřenici Olinku
Balcarovou, Oleku, a společně prožívali
nádherné dětství v Průhonicích. Nic mezi nimi
nezměnila přibývající léta, ani později jejich
partneři, tak to zůstalo až do smrti obou kluků.
Jak šel čas, z náhodných poznámek,
příhod a vzpomínek se mi začal skládat příběh
Augustina Šulce. O svých radostech, úspěších,
problémech, těžkostech a nespravedlnostech,
které ho potkaly, mluvil jen zřídkakdy, nerad
a v náznacích. Tehdy ještě byla větší část
rodinného domu v Průhonicích zabraná Národním
výborem. S rodinou jsme tam trávili
prázdniny, i když jsme měli k dispozici jenom dvě
místnosti na půdě, bez vody a příslušenství,
v přízemí kuchyň a záchod babičky Balcarové,
vdovy po hraběcím lékaři MUDr. Vladimíru
Balcarovi. V jedné místnosti spali rodiče,
ve druhé celá naše rodina. V srpnu 1979 jsem
podstoupila komplikovanou operaci žlučníku
a ještě dlouho jsem měla velké bolesti, na které
nezabíraly prášky. V noci, když mě to zase
trápilo a já nechtěla budit děti, šla jsem dolů
do kuchyně. Od druhého dne jsem si mohla





Augustin Šulc: Měl jsem motocykl rád
9
Vladimír Šulc na snímku z 6. srpna 1952 na terénním závodě v Šárce.
Na rub napsal „Líbě – v upomínku na závod, který jsi mi pomohla vyhrát – Vláďa“





10
Tatínek Augustin Šulc





Augustin Šulc: Měl jsem motocykl rád
11
být jistá, že se za chvilku otevřou dveře a vejde
tatínek se slovy:
„To jsem ti říkal, jak pan Šedivý nechal
Continental atlas na jedné ze zastávek v Belgii?“
A třeba dvě hodiny vyprávěl o dobrodružné
jízdě z Anglie do Prahy (k tomu mi podával
mokré obklady), nebo o začátcích firmy Bří
Šulcové, prostě vždycky něco ze své cesty
životem. Kupodivu se během vyprávění bolesti
uklidnily. Pak tatínek řekl:
„No, tak teď snad zase zkusíme chvilku spát,
viď?“
Díky za ty noční chvíle.
Po tatínkově skonu v roce 1979 jsme se
všichni často setkávali, to už jen u maminky, ale
i tam byl tatínek stále středem naší pozornosti.
To už jsem se začala vážně zabývat myšlenkou
zachytit historii firmy Bratří Šulcové. Jenom
jsem měla obavy, že mám málo ověřených
údajů. Teprve v roce 2012 jsem dostala od
švagrové Kamily, vdově po nejstarším Gustovi, asi
5 kg písemností a fotografií z tatínkova stolu,
ze kterých se mi rozbušilo srdce. Uprostřed
hromady papírů, zdánlivě takřka nepoužitelných, se
vynořily desky s nadpisem „Zpověď starého
motocyklisty“. V nich, kromě jiného, 13 listů psaných
tatínkovou rukou obyčejnou tužkou. Ten večer
jsem neviděla neslyšela, jenom jsem četla
jedinečnou zprávu o jeho dětství, mládí, počátcích
motorismu u nás a o vzniku firmy. Tatínek měl
krásné drobné písmo, jímž popsal řadu událostí,
o některých z nich nikdo nikdy ani neslyšel.
Augustin Šulc na karikatuře Desideriuse z roku 1927 při zdolávání Tater na motocyklu BSA





12
Narodil jsem se
19. června 1900
v Praze, jako druhý syn Karla a Anny Šulcových.
Měl jsem staršího bratra Karla, který se narodil
v roce 1898 a dvě mladší sestry, Vlastu a Jarmilu.
Naše rodina bydlela na Starém Městě v Karlově
ulici č. 7. Do obecné školy jsem chodil na Uhelný
trh a tam jsme honili káču, to byla dřevěná věc
asi 7 cm vysoká, možná 4–5 cm široká, stočená
do špičky a dole opatřená kovovým zaobleným
hřebíčkem. Bok káči měl dosti silně stoupající
závit, nebo to byly jen zářezy kol dokola, aby se
do nich zachytával provázek, kterým se pomocí
bičíků do káči mrskalo a káča se krásně točila.
To se ví, že se to muselo umět. Pěkně se nám
na Uhelném trhu káču honilo, protože již tehdá,
kolem roku 1908, byl plácek hladký, snad
asfaltový. Druhou naší hračkou byla dřevěná obruč
průměru asi 60–80 cm z laťky asi 2 × 3 cm.
K pohánění kola sloužil klacík. Bylo by velmi
zajímavé vědět, kolik stála ta káča a to kolo.
Bohužel nevím přesně, ale byly to asi 2 nebo 3
krejcary. V té době už byla místo zlatky a krejcaru
zavedena korunová měna a haléře. Za bývalou
zlatku byly 2 koruny, za krejcar dva haléře. Malá
krejcarová houska stála po změně 2 haléře, ale
ve staré měně se stále počítalo.
Z obecné školy na Uhelném trhu chodil jsem
do měšťanské školy. Po vychození třetí třídy
v roce 1914, víc jich tehdá nebylo, měl jsem jít
na rok do severních Čech, abych se naučil německy
jako můj bratr Karel. Protože ale 28. července
1914 vypukla první světová válka, vrátili jsme se
z Řevnic, kde jsme byli na letním bytě, maminka,
Karel, Vlasta, Jarmila a já, do Prahy. Druhý den
nastoupil jsem k otci na Malém náměstí č. 4
do obchodu s vojenskými potřebami, ošacením,
epoletami, šerpami, koly a zbraněmi převážně BSA.
Továrna Birmingham Small Arms se původně
zabývala vývojem a výrobou lehkých zbraní –
odtud název „Birminghamské malé zbraně“.
Sortiment rozšířila o kola a pak i motocykly.
Tehdá ještě málokdo vlastnil telefon, otec ovšem
už ano, měl číslo 291. Po zvednutí sluchátka
a zatočení kličkou ozvala se centrála a spojila
žádané číslo. Pražská telefonní centrála byla
v domě přes ulici od našeho obchodu. Říkalo se
tehdá, že za tři čtyry týdny bude po válce, ale ona
trvala do 28. října 1918.
K svátku v roce 1914 koupila mi maminka
jízdní kolo u pana Štantejského. Kolo
sestavené z originál garnitury BSA mělo dřevěné
ráfky a galusky, samozřejmě bez blatníků. Toho
kola jsem si velice vážil, po každém výletu jsem
ho vyčistil a namazal. Když byla maminka
s Vlastou a Jarmilou v létě v Řevnicích,
jezdíval jsem na něm po zavření obchodu v půl osmé
večer za nimi a ráno zpátky do Prahy, abych
byl v půl osmé ráno v práci. Na můj dotaz, jak
a kdy budu mít dovolenou, řekl mi jednou otec,
že učedníci dovolenou nedostávají, takže jsem ty
tři roky učení dovolenou neměl. Ani se mi to teď
věřit nechce. Obchod, takzvaný krám, byl malý,
ale na ráně, dnes už po něm nejsou ani stopy.
Byl to roh proti východu z Richtrova domu. Ale
sklad měl otec dosti velký. Byl umístěn v
tehdejším průchodu, nyní je to podloubí. V tom skladě
se jednou objevily krysy. Já jsem na ně líčil pasti
a jednou, když jsem past nalíčil a zavíral dveře,
už jsem zaslechl jak sklapla a zaječení. Tak jsem
znovu otočil vypínačem a namířil flobertku,
kterou jsem měl s sebou, abych krysu zastřelil, než
ji z pasti vyjmu. Jak mířím, objevila se u pasti
další krysa, postavila se proti mně, právě když
jsem na ni zalícil a zmáčkl spoušť. Byla zasažena
do hlavy právě ve zlomku vteřiny, kdy skočila
do výše asi jeden metr proti mně.
Otec Karel, velkoobchodník s výzbrojí
a zbraněmi, vedl obchod po odborné stránce
s pomocí učedníků, maminka Anna byla
pokladní. Starala se také o účetnictví a v
případě zájmu šila pro obchod parádní šerpy
a vůbec vše, co bylo potřeba. Všechno dělala
s elánem a s úsměvem po dlouhá léta přesto,
že trpěla zánětem trojklanného nervu. Musela
si v krámku krýt tvář teplým šátkem, protože





Augustin Šulc: Měl jsem motocykl rád
13
při prochladnutí byly bolesti nesnesitelné.
Teprve ke konci jejího života ji operace
zbavila dlouholetého trápení. V dobré pohodě se
dožila 74 let.
Zatímco starší syn Karel studoval
na obchodní škole, mladší Augustin se u otce
učil obchodním příručím. Už před koncem
první světové války přestával být o rakouské
vojenské potřeby zájem, a tak Šulcovi začali
nabízet sportovní potřeby, dokonce i norské
lyže. Poválečná nouze nepřála obchodu s
takovým zbožím, však jim to také moc nešlo.
Dvacátý osmý říjen 1918 byla nekrvavá
revoluce a osvobození československého lidu od
poddanství rakouské říše. Byli jsme šťastni, že válka
je skončena a že jsme samostatným státem. Pro
obchod otce to ale byla katastrofa. Téměř veškeré
zboží, jako vojenské čepice a oblečení, čáky,
úřednické klobouky, šavle, bajonety atp., co včera mělo
velkou cenu, bylo dnes bezcenné. Co teď? Bylo
mně osmnáct roků a čtyři měsíce. Zboží,
takzvaně artikl, který zbýval ve skladu, by neuživil
ani jednoho člověka. Co budeme prodávat? Žádní
zákazníci nechodili. Když jsem přišel s tím, že
bych prodával a opravoval kola, hodil mi otec klíče
od obchodu na pult, ať si s tím tedy dělám, co chci.
Odešel nejen z obchodu, ale také od rodiny, a to
natrvalo. V té době jsem ještě nebyl podle platných
zákonů plnoletý, a tak otec do firmy dále docházel,
aby řešil naléhavé záležitosti.
Augustin začal dělat to, co opravdu chtěl.
Jako zakladatel a člen Junáka nemusel
přemýšlet, co prodávat.
Dobře jsem věděl, co všechno by skauti
potřebovali, a že to skoro nikdo nemá. Pouze činovníci,
a ti to získali z ciziny. Mohl bych tedy zařídit
obchod skautskými potřebami. Řekl jsem svůj
nápad mamince a že jako první jsou zapotřebí
První kolo Augustina Šulce. Běžný typ stál asi 70 korun, sportovní BSA přišlo na 240 K





14
košile barvy khaki. Maminka bez otálení sehnala
látku. Obstaral jsem jí vzor, a protože byla
vyučena švadlenou, dala se do šití. Pak přišly
na řadu řemeny pro kalhoty. Řemenáře jsem znal,
musel jsem ale sehnat výrobce přezek. Vyhledal
jsem slévárnu, která podle originálu dala
zhotovit formy. Odlitky jsem sám pilníkem
zbavoval ostrých hran a pak je odvezl panu Šantorovi
do Břevnova, samozřejmě na kole. Byl to výborný
řemenář, odváděl prvotřídní práci.
Další na řadě byly ešusy – jídelní misky,
manšestrové kalhoty, tlumoky, punčochy, podkolenky,
skautské hole, které zároveň sloužily ke stanu.
Nakonec dal jsem udělat měděné knoflíky s
vlysem se skautskou lilií, na rubu bylo Karel Šulc
Praha. Pak šátky, jídelní příbory, sekerky a ovšem
to hlavní, skautský klobouk. Hledal jsem tak
dlouho, až jsem našel výrobce. Vzor jsem si již
jako jeden z prvních opatřil. Sjednal jsem si,
že budeme výhradní odběratelé. S výrobou
klobouku byla ale potíž. Ač jsem při dodání vzorku
výslovně upozorňoval, že krempa musí být
vodorovně, zdařilo se to až po několika pokusech.
Jídelní misky byly hliníkové. Vypátral jsem,
že ve Vysočanech je továrna, snad se nemýlím,
měla ochrannou známku slona, zajel jsem tam
a sjednal jsem prodejní a dodací podmínky.
Dnes, skoro v 78 letech, si uvědomuji, že jsem
jako osmnáctiletý kluk jednal samostatně jako
zkušený člověk a že si obchodníci třeba mysleli
své, jako jednou. Bylo to v roce 1919, když jsem
zajel do výprodejního skladu po armádě, kde
jsem měl zájem jen o torny. Byly různě
provedené, ale stejný typ. Už ani nevím, ve kterém
městě to bylo, asi v severních Čechách. Na můj
dotaz v kanceláři, zda mají torny, dostalo se mi
kladné odpovědi. Požádal jsem o vzorek a cenu.
Přinesli mi 5 kousků. Byly různě zachovalé,
cena přijatelná, ba výhodná. Zeptal jsem se,
kolik jich mají, že bych jich potřeboval koupit
hodně. Prodávající se na mne podíval, utvrdil
se, že jsem ještě mladíček a odhadl, co by tak asi
mohlo pro mě být hodně:
„Kolik jich chcete? 40 nebo 50?“
Slušně jsem se otázal: „Kolik jich máte? Já bych
je koupil všechny.“
„Je jich tu několik tisíc,“ zněla odpověď. Byl
jsem rozhodnut, že je koupím, ještě bych se rád
podíval na jakost, pak že to koupím všechno.
To už bylo na něj asi moc, takový kluk, to bude
nějaký podfuk. Aby to už skoncoval, zeptal se:
„A jak to budete platit?“
„Šekem na Živnostenskou banku. Jakmile
obnos obdržíte, torny odešlete na adresu Karel
Šulc, Praha 1, Malé náměstí.“
Za několik dní zásilka došla v železničním
vagonu, byl skoro plný. Po uskladnění
roztřídil jsem torny podle jakosti na nové, částečně
upotřebené a již dosti užívané. Potom jsem
vykalkuloval ceny pro jednotlivé druhy podle
zachovalosti. Postupně jsem již dokázal
doplnit skautské potřeby tak, že už bylo možné
nabídnouti je venkovským oddílům. Koupil
jsem ruční rozmnožovací přístroj a po zavření
obchodu jsme radostně ručně tiskli katalogy
a ceníky a psali jsme na obálky adresy
mimopražských oddílů. Obchod vzkvétal. To byla
radostná práce, vše zorganizovat a prodávat
těm veselým tvářím kupujících skautíků a jejich
tatínků nebo maminek, proti nudnému prodeji
vojenských čepic a čák, šavlí, ostruh, opasků,
různých hvězdiček, rozet a prýmků a odznaků
a řádů a medailí a bandalierů.
Zavedení prodeje skautské výzbroje
umožnilo Augustinovi postarat se o maminku a obě
sestry během prvních dvou poválečných let.
Zisk se stal i finančním základem pro budoucí
vytvoření firmy Bratří Šulcové.
Při všech starostech a spoustě práce si
Augustin uměl najít čas i pro sebe, jak dokazuje
příhoda z prázdninového skautského sjezdu
Vltavy na pramicích. Bylo to v době, kdy ještě
existovaly obávané Červenské proudy. U peřejí
vyložili skauti bagáž a s lodí sjížděla
nejzkušenější dvojice. Když zbylá posádka s bagáží
dorazila za nebezpečnou oblast, našla
zadumaného Gustla sedět na břehu.
„Kde je loď?“ ptali se skauti zkušené dvojice.





Augustin Šulc: Měl jsem motocykl rád
15
„Tady,“ odpověděl mokrý Gustl a zvedl ruku,
ve které držel provaz. Na jeho konci byla
potopená pramička.
S bratrem Karlem jsme byli náruživými
cyklisty od chlapeckých roků, kdy jsme na normální
kolo ani nedošlápli. Postupem let začali jsme
pokukovat po motocyklu, který se občas někdy
na zbraslavské silnici objevil. Rozhodli jsme se,
že si koupíme starší motocykl. Dozvěděli jsme se,
že jeden člověk, myslím z Týnské uličky, by prodal
motocykl Wanderer, už nevím za kolik, a 25
viržinek. To byla podmínka, protože viržinka nebyla
nikde k dostání. My jsme je sehnali a Wanderera
koupili. Byl vyroben před rokem 1914, motor
dvouválcový, bez spojky, bez převodů a bez
startéru, čili rozbíhací, náhon od motoru na zadní
kolo klínovým řemenem. Kupodivu jezdil
spolehlivě. Měli jsme z něj velkou radost, ovšem
o motocyklu jsme nevěděli vůbec nic. A tak jsem
po každé jízdě motocykl čistil, mazal a
rozebíral. Tím jsem se seznámil s celou konstrukcí. Šel
jsem na to z druhé strany, z praxe, protože o teorii
jsem toho z počátku moc nevěděl. Teprve
kamarád František Nušl nás s funkcí motoru podrobně
seznámil. Já jsem se s motocyklem snadno
naučil jezdit a několikrát jsem na něm jel do Řevnic
a zpět. Uměl jsem se s ním rozběhnout i se
spolujezdcem, který seděl vzadu na nosiči. To
znamená, že po rozběhnutí motocyklu, když motor
naskočil, musel jsem z levé strany levou nohou
skočit na stupačku a pak pravou nohu
protáhnout mezi levou nohou a přes nádržku na
pravou stupačku. Bylo to dost náročné, ale hlavně že
jsme jeli. Wanderer byl také prvním motocyklem,
který jsme ve firmě prodali, bylo to v roce 1920.
Jak bylo v té době obvyklé, studovat mohl jen
nejstarší syn, Karel. Během studií působil jako
skautský vedoucí na prázdninových pobytech
Červeného kříže ve Švýcarsku, kam po
ukončení školy odjel jako úředník konzulátu. Chtěl
se věnovat diplomacii. Zpočátku pracoval jako
jízdní kurýr vyslanectví a na motocyklu
projezdil celé Švýcarsko. Osvědčil se a byl dokonce
přidělen k zastupitelskému úřadu v Americe.
Tam ale nenastoupil a v roce 1920 se vrátil
domů, aby mladšímu bratrovi Augustinovi
pomohl uživit matku a dvě sestry.
Junák byl v Čechách oficiálně založen
v roce 1914. V prvním junáckém oddílu
se sešly děti význačných rodin. Jen
namátkou Zemanovi, Nušlovi, Balcarovi, Filipovi,
Šedivých, Kalvovi a řada dalších. Kromě sportu
a skautského způsobu života se tady navázaly
přátelské kontakty, které později pokračovaly
i v profesním životě. Když byl v roce 1917
založen i koedukační oddíl, tedy smíšený pro chlapce
i děvčata, seznámila se tam Marie Balcarová,
dcera lékaře z Průhonic, s Augustinem Šulcem
a byla z toho láska na celý život. Náročnou akcí
českého Junáka bylo v prosinci 1918 zajištění
důstojného přivítání prezidenta Masaryka, když
se vracel z emigrace. Zvládli to výborně. Karel
Šulc byl u toho.
Po návratu Karla ze Švýcarska se bratři
snažili rozšířit obchod. V roce 1921 začali
dovážet motocykly BSA, ještě pod firmou svého
otce. Následné jednání s BSA o výhradním
zastoupení pro Československo se stalo
konečným impulsem pro vznik firmy Bratří Šulcové.
Proto kromě prodeje skautské výstroje
zařídili i dílnu na opravu kol a motocyklů. Byla
na Malé Straně na náměstíčku mezi ulicemi
U Lužického semináře a Cihelnou, ten domek,
takřka v původním stavu, ještě stojí. Dnes je
z něj restaurace Černý orel. Kancelář a sklad
náhradních dílů měli částečně tam a částečně
ve sklepních prostorách v Kaprově ulici č. 13.
Místa bylo všude málo a tak se montáž obvykle
dokončovala buď před malostranskou dílnou,
nebo na malém plácku v Kaprově ulici. Pokud
bylo dobré počasí, šlo to výborně, ale když
pršelo, museli se všichni i s prací schovat.
Od prodeje motocyklů byli bratři hodně
zrazováni. Zvlášť jim jejich plány vymlouval
Josef Vejtruba, který měl bohaté zkušenosti
s prodejem motocyklů Laurin & Klement
z počátků století. Detailně líčil všechny
problémy a množství nekonečné práce. Kluci se
+





16
1. červenec 1922, časopis Motocykl, roč. 1,
č. 1, první malý inzerát firmy Karla Šulce
Prvních deset motocyklů BSA dovezených ještě na firmu Karla Šulce na Malém náměstí před
obchodem V. J. Rotta
První celostránkový inzerát z Motocyklu č. 11
z 1. listopadu 1922





Augustin Šulc: Měl jsem motocykl rád
17
Povoz odváží ulicí U Lužického semináře prázdné dřevěné přepravní klece, z nichž za rohem
vybalili motocykly BSA
První dílna na Malé Straně mezi ulicemi U Lužického semináře a Cihlářská





18
ale nedali odradit. V jejich plánech je hodně
podporoval redaktor Národních listů Vilém
Heinz, skautskou přezdívkou Henry.
Oba bratři se od mládí věnovali sportu.
Karel kanoistice, v níž ho vychoval sám
legendární Rössler–Ořovský, kempoval, pěstoval
plachtaření, cyklistiku a lyžování. Ve
skautingu se mu věnoval sám A. M. Svojsík. Než se
plně věnovali jen motocyklům, nabízeli i
„norské lyžařské potřeby“.
Augustin byl atletem AC Sparty, ve skoku
do výšky z místa měl rekord 140 cm, s
rozběhem 155 cm, úspěšný byl i ve skoku do dálky
z místa i s rozběhem. Také skauting,
lyžování a cyklistika byly samozřejmou náplní
jeho volného času. Rád a dobře běhal,
nejraději na 800 m, na této trati skoro vždy vyhrál.
Jenom občas, když se závodů zúčastnil Václav
Vohralík, býval druhý. Tatínek o něm
vyprávěl: „Na pana Vohralíka jsem nestačil, byl větší
než já, měl dlouhé nohy a krok asi o 30 cm delší.
Přišel do Sparty už odborně vyškolený a vyzrálý,
ale soupeření s ním bylo pro mne vždy zážitkem.“
Nejraději měl Augustin kolo, na němž také
závodil. Podle vzoru Františka Kunderta se
Showroom, dílna i debatní místo na Malé Straně