načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Atlas mraků - David Mitchell

Atlas mraků
-4%
sleva

Elektronická kniha: Atlas mraků
Autor: David Mitchell

Nedobrovolný cestovatel plavící se v roce 1850 přes Tichý oceán, vyděděný skladatel obstarávající si nejisté živobytí v Belgii mezi 1. a 2. světovou válkou, ambiciózní novinářka ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  245 Kč 235
+
-
7,8
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 497
Rozměr: 25 cm
Vydání: Vyd. 2., V Mladé frontě 1.
Název originálu: Cloud atlas
Spolupracovali: přeložila Jana Housarová
Jazyk: česky
Umístění v žebříčku: 185. nejprodávanější produkt za poslední měsíc
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 1.5
PDF velikost (MB): 1.9
MOBI velikost (MB): 1.7
Nakladatelské údaje: Praha, Mladá fronta, 2012
ISBN: 978-80-204-2669-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hlavní hrdiny spojuje touha po spravedlnosti, po lepším a ideálnějším životě, po obyčejném lidském štěstí. První část knihy tvoří deník nedobrovolného cestovatele z konce devatenáctého století. Následuje vyprávění hudebního skladatele z první poloviny dvacátého století, který čelí nejednomu věřiteli, pro velkou karetní vášeň. V dalším příběhu poznáváme ambiciózní mladou ženu, jež je na stopě velkému odhalení, bohužel poleví ve své ostražitosti, což ji stojí život. Jednotlivé příběhy se prolínají, hrdinové se setkávají, aby v jejich příběhu mohl pokračovat někdo další v jiné době. Nevšední kniha anglického autora, který ve svém rozsáhlém románu stírá hranice mezi styly, žánry i časovými rovinami. Autor se prostřednictvím hlavních hrdinů zamýšlí nad nebezpečím lidské touhy po moci i jejími ničivými důsledky.

Popis nakladatele

Nedobrovolný cestovatel plavící se v roce 1850 přes Tichý oceán, vyděděný skladatel obstarávající si nejisté živobytí v Belgii mezi 1. a 2. světovou válkou, ambiciózní novinářka píšící v Kalifornii v dobách, kdy tam byl guvernérem Ronald Reagan, ješitný nakladatel ukrývající se před věřiteli ze zločineckého podsvětí, geneticky modifikovaná jídlonoška čekající na smrt a Zachry, mladý ostrovan zažívající soumrak vědy a civilizace - to jsou vypravěči Atlasu mraků, kteří odkudsi z potemnělých chodeb dějin slyší dozvuky ostatních příběhů. Každý záchvěv ozvěny více či méně pozměňuje jejich vlastní osudy. V nejočekávanější románové adaptaci letošního podzimu se objeví hvězdná herecká sestava: Tom Hanks, Hale Berry, Susan Sarandon a Hugh Grant.

Zařazeno v kategoriích
David Mitchell - další tituly autora:
Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta
Třináct měsíců Třináct měsíců
 (audio-kniha)
Atlas Mraků Atlas Mraků
Hybatelé Hybatelé
Hodiny z kostí Hodiny z kostí
 (e-book)
Dům za zdí Dům za zdí
 
K elektronické knize "Atlas mraků" doporučujeme také:
 (e-book)
Otazníky detektiva štiky Otazníky detektiva štiky
 (e-book)
Fifty shades of Grey - Padesát odstínů šedi Fifty shades of Grey
 (e-book)
Přemyslovská epopej I - Velký král Přemysl Otakar I. Přemyslovská epopej I
 (e-book)
Jumaroro Jumaroro
 (e-book)
Švábi Švábi
 (e-book)
Sněhulák Sněhulák
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

David Mitchell


Přeložila Jana Housarová

Cloud Atlas

First published in 2004 by Hodder and Stoughton

Copyright © by David Mitchell, 2004

Translation © Jana Housarová, 2006, 2012

ISBN 978-80-204-3441-8 (PDF)


Mladá fronta

David Mitchell


Haně a jejím prarodičům


Tichomořský deník Adama Ewinga



9

Čtvrtek 7. listopadu Na pustém pobřeží za indiánskou vesnicí jsem narazil na čerstvé stopy. Hnijícími chaluhami, mořskými kokosy a bambusem mne zavedly až ke svému původci, bílému muži s okázale pěstěnou bradkou, který s ohrnutými nohavicemi, vykasanou kazajkou a v ohromné čepici z bobří kožešiny nabíral čajovou lžičkou škvárovitý písek a prohlížel ho tak soustředěně, že si mne všiml, teprve když jsem na něho ze vzdá lenosti deseti yardů zavolal. A  tak se stalo, že jsem se seznámil s  dok torem Henrym Goosem, lékařem londýnské smetánky. Jeho národnost mne nikterak nepřekvapila. Na žádné mapě nenaleznete místo tak bezútěšné či ostrov natolik vzdálený, aby člověk uchýliv se tam nenarazil na Angličana.

Cožpak na onom opuštěném místě něco ztratil? Směl bych mu nabídnout pomoc? Doktor Goose zavrtěl hlavou, rozvázal kapesník a  se zřejmou pýchou mi ukázal jeho obsah.

„Zuby, vážený pane, jsou sklovinové grály hledajících. Za dávných časů bývalo toto arkadické pobřeží hodovní síní kanibalů, tak, tak, právě zde silnější hltavě polykali slabší. A vyplivovali jejich zuby, jako bychom se vy nebo já zbavovali třešňových pecek. Jenomže tyto moláry, pane, projdou transmutací ve zlato. A jak? Jistý felčar, který na Piccadily vyrábí pro aristokracii zubní protézy, za lidské klofáky slušně platí. Jestlipak, vážený pane, víte, kolik vynese taková čtvrtina libry?“

Přiznal jsem se, že nevím.

„Nu, já vám do této věci jasno nevnesu, milý pane, neb jest to profesionální tajemství!“ Poklepal si prstem na nos. „Pane Ewingu, neznáte se náhodou s  markýzou Grace z  Mayfairu? Ne? Ono je to pro vás asi lepší, protože je to taková mátoha v  sukních. Již pět let uplynulo od doby, kdy tahle baba zmalovaná pošpinila mé jméno obviněními, ano, což nakonec vedlo k mému vyloučení ze společnosti.“ Doktor Goose se zahleděl na moře. „Právě v oné temné hodině započalo mé putování.“ Atlas mrakř

Vyjádřil jsem své politování nad situací, v níž se doktor ocitl.

„Děkuji vám, pane, velice vám děkuji, avšak tyto zuby,“ pravil a zachrastil kapesníkem, „jsou mými anděli spásy. Dovolte mi, abych vám to osvětlil. Markýza nosí umělý chrup zhotovený oním zubařem. Až o příštích Vánocích ta navoněná nána zahájí ples velvyslanců, já, Henry Goose, ano prosím, já povstanu a  prohlásím tak, aby to jeden každý slyšel, že naše hostitelka žvýká pomocí lidožroutských zubů! Dá se předpokládat, že mne sir Hubert vyzve k  předložení důkazu. ,Buďto doložíte,‘ zaburácí ten neurvalec, ,nebo vás žádám o  satisfakci!‘ A  já odvětím: ,Důkaz, sire Huberte? Vždyť já sám jsem posbíral zuby pro vaši máti z  plivátka v  jižním Tichomoří! Zde, pane, mají své druhy!‘ a mrsknu jí ty zuby do mísy se želví polévkou. Tohle, pane, to bude zase moje zadostiučinění! Užvanění rozumbradové properou tu studenou markýzu ve svých plátcích a příští rok bude moci mluvit o štěstí, když dostane pozvánku alespoň na ples místního chudobince!“

Spěšně jsem se s Henrym Goosem rozloučil. Mám dojem, že to nemá v hlavě v pořádku. Pátek 8. listopadu V  primitivní loděnici hned pod mým oknem pokračuje pod vedením pana Sykese práce na čelenní čnělce. Pan Walker, hospodský v  jediné místní krčmě, je rovněž obchodník se stavebním dřívím a často se chlubívá léty strávenými jako stavitel lodí v Liverpoolu. (Jsem již sdostatek znalý etikety protinožců, pročež nechme tak nepravděpodobná fakta být.) Pan Sykes mi pověděl, že to bude trvat celý týden, než dostane Věštkyně „bristolský kabát“. Být sedm dní uvězněn u Muškety zní dosti neradostně, když si však vybavím bičování vodními přívaly, lkaní mořských ohlašovatelek smrti a  muže padající přes palubu, zdá se mi má současná situace méně smolná.

Dnes ráno potkal jsem doktora Goose na schodech a společně jsme posnídali. U  Muškety se ubytoval již v  půli října, kdy se na brazilské obchodní lodi Namorados připlavil z Fidži, kde v tamní misii provozoval své řemeslo. Nyní čeká na zpožděnou australskou tuleňářskou loď Nellie, která ho má dopravit do Sydney. V  kolonii pokusí se dostat na plavidlo směřující do rodného Londýna.

Tichomořský deník Adama Ewinga

Můj soud nad doktorem Goosem byl nespravedlivý a ukvapený. Člověk musí být cynický jako Diomedes, má-li uspět v mé profesi, cynis mus však nedopřává zraku na rozlišení jemnějších ctností. Doktor je sice výstřední a za hlt portugalského pisca (nikdy přespříliš) své výstřelky s radostí popisuje, dovoluji si však tvrdit, že je to v této země pisné šířce jediný další gentleman na východ od Sydney a  na západ od Valparaisa. Mohl bych mu dokonce sepsat doporučující dopis pro Partrigeovy v  Sydney, protože doktor Goose a  Fred jsou ze stejného těsta. Špatné počasí mi překazilo ranní vycházku, pročež jsme se usadili u  ohniště živeného rašelinou a  hodiny nám v  družném rozhovoru utí kaly jako minuty. Vykládal jsem obšírně o  Tildě a  Jacksonovi a  zmínil jsem se o svých obavách ze zlaté horečky v San Francisku. Naše poví dání stočilo se pak z mého domovského města k povinnostem notáře vykonávaným v Novém Jižním Walesu, odtud přes pijavice a lokomo tivy na Gibbonse, Malthuse a Godwina. Zdvořilá konverzace patří k utišujícím prostředkům, jichž se mi na palubě Zvěstovatelky hrubě nedostává, a doktor je navíc skutečným polyhistorem. Mimo to je maji telem rozkošné armády šachových figurek vyřezávaných z velrybí kosti, které hodláme zaměstnat, dokud neodpluje Zvěstovatelka, nebo nepřipluje Nellie. Sobota 9. listopadu Vycházející slunce jasné jako stříbrný dolar. Náš škuner v zátoce vyhlíží žalostně. Na břehu leží na boku indiánská válečná kánoe. Ve sváteční náladě jsme s Henrym vyrazili na „Hodovní pláž“ a rozmarně jsme se poklonili služtičce, která dře pro pana Walkera. Ta zakaboněná dívka právě věšela prádlo a pranic si nás nevšímala. Má v sobě krapítek černé krve, pročež se domnívám, že matka její je nejspíš spřízněná s  lidmi z džungle.

Když jsme míjeli indiánskou vesnici, vzbudil naši zvědavost jakýsi bzukot a  my se rozhodli zjistit, odkud přichází. Osada obehnána jest rozpadajícím se plotem z  kůlů, takže dovnitř by se dalo vejít nejméně tuctem děr. Olysalá fena zvedla hlavu, už ani zubů neměla a vlastně umírala, takže ani neštěkla. Vnější pás chatrčí zvaných ponga (hliněné zdi, stropy z rohoží a větví) se krčil ve stínu „honosných“ příbytků, dřevěných staveb s vyřezávanými nadedveřními překlady a primitivními

12

Atlas mrakř

verandami. Ve středu vesnice se právě odehrávalo veřejné bičo vání. Já

s Henrym jsme byli jediní běloši, přihlížející indiáni se ale roz dělili do

tří kast. Náčelník v  plášti zdobeném ptačími pery spočíval na trůnu,

zatímco nějakých třicet tetovaných příslušníků vyšší vrstvy spolu se

ženskými a  dětmi stálo hned vedle. Otroci, černější a  umolousanější

než jejich snědí páni a  v  počtu sotva polovičním, dřepěli v  blátě. Jak

hluboce zakořeněná, tupá letargie! Ti nešťastníci celí poďobaní od ne

štovic a samý vřed od haki-haki sledovali výkon trestu, aniž reago vali

jinak než oním bizarním jakoby včelím bzučením. Netušili jsme, zda

zvuk onen vyjadřuje soucit či opovržení. Mistr exekutor byl uči něný

Goliáš, jehož konstituce by zastrašila kdekterého opovážlivce. Každič

ký kousek muskulatury onoho divocha pokrývaly vytetované ještěrky –

za jeho kůži by se nejspíš dala utržit pěkná sumička, ačkoli já bych ho

o ni nebyl ochoten připravit ani za všechny havajské perly! Zubožený

vězeň, na němž mnohá krutá léta ulpívala jako jinovatka, byl připoután

ke konstrukci ve tvaru písmene A. Tělo se mu pod kaž dým drásavým

šlehnutím zachvělo, záda dávno se mu již změnila v per gamen pokrytý

krvavými runami, apatická tvář jeho však vypovídala o  vyrovnanosti

mučedníka ocitnuvšího se již v Boží péči.

Přiznávám, že se mne s  každým úderem biče zmocňovaly mdloby.

Pak ale přihodila se prapodivná věc. Bičovaný divoch pozvedl hlavu,

jeho oči si našly mé a on mi uštědřil podivně přátelský pohled! Jako by

herec v  královské lóži uviděl dávno ztraceného přítele, a  aniž si toho

ostatní diváci všimli, najevo mu dal, že ho poznává. Přistoupil k  nám

jakýs „maník“ tetovaný, máchl nefritovou dýkou a dal nám tak najevo,

že zde nejsme vítáni. Dotázal jsem se, jakéhože zločinu se vězeň dopus

til. Henry mi položil ruku na rameno. „Pojďte, Adame, moudrý muž ne

vstupuje mezi šelmu a její porci masa.“

Neděle 10. listopadu

Pan Boerhaave seděl uprostřed kamarily surovců, kteří požívali jeho

plné důvěry, jako samotný Bůh Anaconda mezi slepýši. Jejich oslava

dne Páně započala dole dřív, než jsem vstal. Šel jsem si pro vodu na ho

lení a našel hospodu plnou námořníků čekajících, až na ně přijde řada

u  některé z  těch ubohých indiánských dívek, které Walker vlákal do

Tichomořský deník Adama Ewinga

pasti a uvěznil v improvizovaném bordelu. (Rafael mezi těmi nemravy nebyl.)

Přece nezakončím půst v  nevěstinci. Henryho nevole vyrovnala se mé, proto jsme se vzdali snídaně (pokojskou bezpochyby nutili, aby poskytovala i jiné služby) a vypravili jsme se do kaple vykonat pobož nost, aniž jsme pojedli.

Neušli jsme ještě ani dvě stě yardů, když jsem si se zděšením vzpomněl na tento svůj deník, který zůstal v mém pokoji na stole a byl tak na očích každému opilému námořníkovi, jenž tam vpadne. V obavách o  jeho bezpečí (a  rovněž o  své vlastní, kdyby se dostal do rukou pana Boerhaava) jsem se vrátil, abych ho poněkud důmyslněji ukryl. Můj návrat doprovázelo hojné uculování, pročež jsem se domníval, že „vlk, o  němž se mluvívá“, jsem právě já, leč pravý důvod zjistil jsem teprve, když dveře do svého pokoje jsem otevřel. Považte, v  mé posteli se mezi koleny jakési přičmoudlé zlatovlásky tyčily medvědí hýždě páně Boerhaavovy in flagrante delicto! Domníváte se snad, že se ten čertovský Holanďan omluvil? Ani pomyšlení! Za poškozeného považoval sebe a  hulákal: „Kliďte se odsud, pane pisálku, nebo vám u  všech č—ů ten váš prohnanej yankeeskej zobák rozrazím vejpůl!“

Popadl jsem deník a dusal jsem po schodech dolů do vřavy rozpoutané rozchechtanými a vysmívajícími se bílými divochy. Walkerovi jsem si stěžoval, že platím za soukromý pokoj a  že tudíž očekávám, že zůstane soukromým i  v  době mé nepřítomnosti. Ten mizera mi ale jen nabídl třetinovou slevu na „čtvrthodinový trysk na nejpůvabnější klisničce z celé stáje“! Zhnuseně jsem odvětil, že mám ženu a dítě a že bych raději zemřel, než abych svou čest a mravopočestnost pošpinil s nějakou poďobanou děvkou. Walker přísahal, že mi „zmaluje fasádu“, jestli ještě jednou jeho nejdražší dcerunky nazvu děvkami. Jeden bezzubý sle pýš se začal pošklebovat, a jestli prý ženu a dítě považuji za ctnost, pak: „Hahá, pane Ewingu, jsem desetkrát ctnostnější než vy!“ Čísi ruka pak na mne obrátila plný korbel sheogu. Dal jsem se na ústup, než bude tekutina nahrazena poněkud tvrdším střelivem.

Kostelní zvon svolával všechny bohabojné z Ocean Bay a já spěchal k místu, kde na mne čekal Henry, a snažil se zapomenout na sprostotu, jíž jsem byl před chvílí svědkem. V kapli to vrzalo jako ve starém sudu a  počet členů shromáždění sotva přesahoval počet prstů na dvou rukou, žádný pocestný ale doposud nehasil žízeň v  pouštní oáze s  větší Atlas mrakř vděčností, než s jakou jsme pobožnost onoho rána vykonali Henry a já. Luteránský zakladatel odpočíval v  pokoji na místním hřbitově již deset zim a žádný následovník si zde nenárokoval kapitánskou hodnost. Denominací místního oltáře tak byla snůška nejrůznějších křesťanských vyznání. Úryvky z bible předčítala ta polovina kongregace, která toho byla mocna, a s Henrym jsme se zpěvem připojili k jedné či dvěma písním církevního kánonu, „šafář“ tohoto houfu, jakýsi pan D’Arnoq, stál pod skromným křížem a  naléhal na mne a  na Henryho, abychom se rovněž zúčastnili. Dbalý vlastního vykoupení z nedávné bouře jsem zvolil Lukáše, kapitolu osmou – Přistoupili a probudili ho se slovy: „Mistře, Mistře, zahyneme!“ On vstal, pohrozil větru a valícím se vlnám; i ustaly a bylo ticho.

Henry zarecitoval zvučným hlasem osmý žalm jako nějaký školený dramatický umělec – Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš: všechen brav a skot a také polní zvířata a ptactvo nebeské a mořské ryby, i netvora, který se prohání po moř ských stezkách.

Žádný varhaník pak nezahrál Magnificat, to jen vítr hvízdal v komíně, žádný sbor nezapěl Pane, propusť, jen racci křičeli, přesto se domnívám, že se Stvořitel necítil uražen. Připomínali jsme spíše rané křesťany starověkého Říma než nějakou pozdější církev skrytou pod nánosem tajemna a  drahého kamení. Následovala společná modlitba. Farníci se ad libitum modlili za vymýcení plísně bramborové, spásu duše zemře lého dítěte, požehnání pro novou rybářskou loď et cetera. Henry podě koval za pohostinství, kterého se nám, návštěvníkům, dostalo od křes ťanů z  ostrova Chatham. Já jsem se k němu připojil a ze své dlouhé nepřítomnosti poslal modlitbu i Tildě, Jacksonovi a tchánovi.

Po bohoslužbě ke mně a k doktorovi přistoupil postarší „stěžeň“ oné kaple, jakýsi pan Evans, a  co nejsrdečněji Henryho a  mne představil své předobré choti (oba zakrývali hluchotu tím, že odpovídali pouze na dotazy, o nichž se domnívali, že byly vzneseny, a přijímali pouze ty odpovědi, o  nichž se domnívali, že byly vysloveny – jest to trik, který si osvojil nejeden americký obhájce) a svým dvěma synům Keeganovi a Dyfeddovi. Pan Evans se nám svěřil, že má ve zvyku každý týden pozvat pana D’Arnoqa, aby poobědval v jejich nedalekém domově, neboť kazatel přebývá až v Port Huttu, což je útes vzdálený několik mil. Jestlipak bychom se i my dva připojili a pojedli s nimi? Vzhledem k tomu, že jsem Henryho již stačil informovat o té Gomoře v hostinci U Muškety

Tichomořský deník Adama Ewinga

a že nám oběma žaludky hrozily vzpourou, přijali jsme las kavost manželů Evansových s povděkem.

Půl míle od Ocean Bay v klikatém větrném údolí se usedlost našich hostitelů ukázala jako stavení skromné, leč odolné proti všem těm pekelným bouřím, které o nedaleké útesy drtily žebra tolika nešťastným plavidlům. Salon okupovala hlava obrovitého kance (stiženého pokleslou čelistí a  tupým pohledem), kterého dvojčata ulovila v  den svých šestnáctých narozenin, a  hodiny po náměsíčném dědečkovi – s  mými kapesními hodinkami se rozcházely o pár hodin. Jisté je, že jednou ze skutečných hodnot dovážených z Nového Zélandu jest přesný čas. Oknem nakukoval indiánský podomek a  prohlížel si návštěvníky svého pána. V životě jsem takového otrhance neviděl, pan Evans ale přísahal, že tenhle quarteron Barnabáš „je nejhbitější dvounohý ovčácký pes“. Keegan a Dyfedd jsou dva poctiví neotesaní mládenci znalí především ovčích způsobů (rodina vlastní dvousethlavé stádo), ježto žádný z nich nedojížděl do „města“ (tak ostrované nazývali Nový Zéland) a  nedostalo se jim žádného vzdělání s výjimkou otcovy výuky Písma svatého, podle něhož se naučili obstojně číst a psát.

Paní Evansová pronesla modlitbu a hned poté jsem okusil nejchutnější pokrm (neznehodnocený solí, červy a  nadávkami) od večeře na rozlou čenou s  konzulem Baxem a  Partrigeovými v  Beaumontu. Pan D’Arnoq nám vyprávěl o lodích, na nichž za deset let strávených na ostrově Chatham zastupoval kazatele, a Henry nás bavil příhodami o význačných i zcela neurozených pacientech, jimž v Londýně a v Polynésii prokazoval své dobrodiní. Za svou osobu jsem se pustil do popisování útrap, s  nimiž se musí potýkat americký notář, má-li v  Austrálii nalézt osobu obmyšlenou ze závěti sepsané v  Kalifornii. Dušené skopové s  knedlíkem jsme spláchli trochou piva, které pan Evans sám vařil a prodával velrybářům. Keegan a Dyfedd pak odešli dohlédnout na dobytek a paní Evansová se uchýlila ke svým kuchyňským povinnostem. Při Henryho otázce, zda na Chathamu pracují misionáři, si pan Evans vyměnil s panem D’Arnoqem pohledy a náš hostitel nám sdělil: „Nikoli, Maorové nemají pochopení, když jim my, Pakeha, kazíme Moriory přílišnou civilizací.“

Otázal jsem se, zda vůbec existuje zlo „přílišné civilizace“. Pan D’Arnoq odvětil: „Pokud na západ od Hornova mysu není Boha, pak tam rovněž neplatí, že všichni byli stvořeni sobě rovni, pane Ewingu.“ Pojmenování Atlas mrakř jako Maorové a Pakeha jsem znal ze svého pobytu na Věštkyni, přál jsem si však zvědět, co znamená Moriorové. Můj dotaz otevřel Pandořinu skříňku minulosti a  vyžádal si podrobné vyprávění o  úpadku a  rozkladu původních obyvatel Chathamu. Zapálili jsme si dýmky. Pan D’Arnoq hovořil bez přerušení ještě o  tři hodiny později, kdy se soumrak snesl na kamenitou silničku a  on se musel vydat na cestu do Port Hutt. Jeho příběh by na mou věru snesl společnost pera Defoeova či Melvillova a  já ho na tyto stránky zaznamenám, jakmile se, dá-li Morfeus, řádně vyspím. Pondělí 11. listopadu Úsvit vlhký a zamračený. Záliv budí dojem slizu, počasí je však natolik přijatelné, že oprava Věštkyně může pokračovat, za což vzdávám Neptunovi dík. Zatímco píši, vytahují kladkou nahoru nový křížový koš.

Když jsme před chvílí s Henrym snídali, přiběhl k nám celý vyplašený pan Evans a  naléhavě mého přítele žádal, aby šel vyšetřit jednu osamě lou sousedku, jakousi vdovu Brydenovou, kterou kůň shodil do slatiny plné kamení. Ošetřuje ji paní Evansová a obává se, že je život oné vdovy v nebezpečí. Henry popadl doktorský kufřík a bezodkladně vydal se na cestu. (Nabídl jsem se, že půjdu s sebou, pan Evans mne však požádal, abych tak nečinil, neb pacientka si prý vynutila slib, že kromě lékaře ji nikdo jiný nesmí v  takovém stavu vidět.) Walker, který náš roz hovor zaslechl, prohlásil, že žádný příslušník mužského pohlaví už dva cet let nepřekročil její práh, takže „ta stará frigidní svině musí bejt v posledním tažení, když na sebe nechá šáhnout nějakýho šarlatána“.

Původ Moriorů z  Rékohu (domorodý název ostrovů Chatham) zůstává doposud záhadou. Pan Evans vyjádřil přesvědčení, že jsou to potomci Židů vyhnaných ze Španěl, a  poukázal přitom na jejich orlí nosy a pohrdlivě vykrojená ústa. Pan D’Arnoq dával přednost teorii, že Moriorové byli kdysi dávno Maory, jejichž kánoe ztroskotaly u těchto odlehlých ostrovů, a odvolával se na podobnosti jazykové i mytologické, což má logiku o větším počtu karátů. Jisté je, že po staletích či tisíciletích v odloučení žili Moriorové primitivním způsobem života jako jejich zbídačení bratranci ve Van Diemensově zemi. Lodní stavitelství

Tichomořský deník Adama Ewinga

(krom hrubě pletených vorů užívaných k překonání úžin mezi jednotlivými ostrovy) a umění navigace u nich upadly v zapomnění. O tom, že po zeměkouli tvořené i jinými pevninami a vodami chodí jiné nohy, se Moriorům ani nesnilo. V jejich jazyce tak není výraz pro rasu a Moriorové znamená prostě lidé. Nerozvinul se zde chov dobytka, neboť po ostrovech těchto neběhali žádní savci až do doby, kdy zde velrybáři záměrně vysadili prasata, aby si rozšířili jídelní lístek. V  panen ských dobách se Moriorové živili vším, co jim přišlo pod ruku. Sbírali mušle paua, potápěli se pro raky, vybírali z  hnízd vajíčka, harpunami lovili tuleně, sbírali mořské řasy a vyhrabávali larvy a kořínky.

Potud byli Moriorové pouhou místní variantou většiny pohanů halících se do lněných suknic a  plášťů z  ptačího peří, kteří se nevzděláni bílým mužem ztráceli kdesi uprostřed oceánu. Jejich unikátní tichomořská víra si však právem činí nárok na jedinečnost. Již odnepaměti hlásali příslušníci moriorské kněžské kasty, že kdožkoli prolije lidskou krev, připraví se o vlastní manu – svou čest, majetek, postavení i duši. Žádný Morior by takové personě non grata neposkytl přístřeší, nepodal by jí potravu, nepromluvil by s ní a dokonce by na ni ani nepohlédl. Pokud vrah takto vyloučený ze společnosti vůbec přežil první zimu, dohnalo ho zoufalství a samota až ke komínu spojujícímu podmořskou jeskyni s povrchem, kde si vzal život.

Jen si to představte, nabádal nás pan D’Arnoq. Dva tisíce divochů (dle odhadu páně Evansova) dodržuje Nezabiješ slovem i skutkem a vytvořilo si i  jakousi ústně tradovanou Magnu Chartu s  cílem dosíci souladu jinde neznámého již šedesát století, to jest od okamžiku, kdy Adam okusil jablka ze Stromu poznání. Válka byla pro Moriory pojmem stejně neznámým, jako je pro Křováka dalekohled. Mír, nikoli pouhá přestávka mezi válkami, nýbrž tisíciletí nepomíjivého míru vlád nou těmto odlehlým ostrovům. Kdo by popřel, že Rékohu leží blíže Moreově utopii než naše země pokroku ovládané princátky ve Versailles, Vídni, Washingtonu nebo Westminsteru lačnícími po válce. „Zde,“ krasořečnil pan D’Arnoq, „a  pouze zde žila ona prchavá zjevení, ušlech tilí divoši z  masa a  krve!“ (Když jsme se později vraceli do hostince U  Muškety, Henry se mi svěřil: „Nikdy bych kmen divochů zaostalých tak, že nedokáží hodit rovně oštěpem, nenazval ušlechtilými.“)

Sklo a  mír stejně jako zrada projeví pod opakovanými údery svou křehkost. První ranou byla pro Moriory britská vlajka vztyčená ve Atlas mrakř jménu krále Jiřího poručíkem Broughtonem z  lodi Jeho Veličenstva Chatham v  Skirmish Bay neboli Zátoce šarvátek právě před padesáti lety. O  tři roky později se zmínky o  Broughtonově objevu dostaly do Sydney a  do Londýna a  hrstka svobodných osadníků (k  nimž se počítal i páně Evansův otec), ztroskotaných námořníků a „trestanců, kteří vedli s ministerstvem pro kolonie v Novém Jižním Walesu spor o podmínkách své internace“ se pustila do pěstování dýní, cibule, kukuřice a  mrkve. Ty pak prodávali nuzným tuleňářům, takto druhé ráně moriorské nezá vislosti, kteří zklamali naděje domorodců na prosperitu tím, že zbarvili příboj tulení krví. (Pan D’Arnoq ilustroval jejich zisky těmito počty – jed na kůže se v Kantonu prodávala za 15 šilinků a tihle tuleňáři průkop níci jich do každé lodi naložili přes dva tisíce!) Během pár let zbývali tuleni už jen na vzdálených skaliscích a i tuleňáři se vrhli na pěstování brambor, chov ovcí a  výkrm prasat v  takové míře, že se Chathamským ostrovům nyní přezdívá „zahrada Tichomoří“. Tito zbohatličtí statkáři čistili půdu vypalováním, takže to v  rašelině celé roky doutnalo, pak následovala období sucha a bylo zaděláno na novou katastrofu.

Třetí ranou pro Moriory byli velrybáři dožadující se v  Ocean Bay, Waitangi, Owenze a Te Whakaru oprav a doplnění zásob. Kočky a krysy z jejich lodí se šířily jako morová nákaza a žraly ptáky hnízdící na zemi, jejichž vajíček si Moriorové cenili pro vysokou výživnou hod notu. Nejrůznější choroby, jež klátí lid tmavší pleti, kdykoli se k nim bílá civilizace jen přiblíží, zdecimovaly původní obyvatelstvo ještě víc.

Snad by všechny ty pohromy Moriorové byli přestáli, nebýt toho, že se po Novém Zélandě začaly šířit zprávy popisující Chathamské ostrovy jako zemi zaslíbenou s lagunami plnými úhořů, zátokami doslova vystlanými mušlemi a obyvateli, kteří nemají potuchy o boji ani o zbraních. K uším Ngati Tamy a Ngati Mutungy, dvou maorských klanů Taranaki Te Ati Awa (pan D’Arnoq nás ujistil, že maorská genealogie je v každé své větévce stejně složitá jako rodokmeny, kterých si tolik cení evropská šlechta, a  každý kluk toho negramotného národa si může v  mžiku připomenout prapradědovo jméno a  postavení), dolehly pověsti slibující odškodnění za půdu zděděnou po předcích, o  niž přišli v nedávných maorských válkách. Byli vysláni zvědové, kteří měli prověřit povahu a temperament Moriorů tím, že porušovali tapu a plenili posvátná místa. Moriorové tyto provokace snášeli jako náš Pán tím, že

Tichomořský deník Adama Ewinga

„nastavovali druhou tvář“, a  pachatelé oněch skutků se pak na Nový Zéland vraceli s tvrzením o zjevné zbabělosti Moriorů. Potetovaní maorští conquistadoři našli své loďstvo o  jediném korábu v Rodney pod velením kapitána Harewooda, který na sklonku roku 1835 souhlasil, že za sadbové brambory, palné zbraně, prasata, velké množství česaného lnu a  jedno dělo nadvakrát přeplaví devět set Maorů i  s  devíti válečnými kánoemi. (Pan D’Arnoq na zuboženého Harewooda narazil před pěti lety v  jedné z  krčem v  Bay of Islands. Ten nejprve popřel, že by byl Harewoodem z Rodney, načež přísahal, že ho k přepravě domorodců donutili, nějak ale nedokázal vysvětlit, jakým způsobem se to stalo.)

Rodney vyplula z  Port Nicholas v  listopadu. Její pohanský náklad čítající pět set mužů, žen a  dětí namačkaných při šestidenní plavbě v podpalubí plném výkalů a zvratků a trpících naprostým nedostatkem vody zakotvil v  zálivu Wangatete v  tak zuboženém stavu, že i  Moriorové by své bojovné bratry pobili, stačilo jen chtít. Ti samaritáni se ale namísto toho, aby si pošpinili manu proléváním krve, rozhodli podělit se o tenčící se réhocké statky, ošetřovali nemocné a umírající navraceli zpět životu. „Maorové už na Rékohu byli i v minulosti,“ vysvětloval pan D’Arnoq, „vždycky ale zase odpluli, proto se Moriorové domní vali, že je i tito kolonisté nechají na pokoji.“

Velkorysost jejich byla odměněna ve chvíli, kdy se kapitán Harewood vrátil z  Nového Zélandu s  dalšími čtyřmi stovkami Maorů. Cizinci vznesli nárok na Chatham prostřednictvím takahi, maorského rituálu, který lze přeložit jako „přivlastnění si půdy jejím obcházením“. Starý Rékohu byl rozdělen a Moriorové zvěděli, že se stali maorskými nevolníky. Když se počátkem prosince asi tucet domorodců odvážil protestovat, Maorové je prostě rozsekali tomahavky. Prokázali, že jsou „v zlověstném umění kolonizace“ schopnými žáky Angličanů.

Ostrov Chatham má na východě rozsáhlou solnou bažinu Te Wanga tvořící lagunu. Jde téměř o jakési vnitrozemské moře oplodňované při vysokém přílivu oceánem, který se do laguny dostává „stydkými pysky“ u  Te Awapatiki. Před čtrnácti lety svolali moriorští muži na toto posvátné místo shromáždění. Trvalo tři dny a cílem jeho bylo dobrat se odpovědi na následující otázku: Může prolití maorské krve rovněž zničit manu? Mladší muži tvrdili, že zákon míru se netýká cizích kanibalů, o jejichž existenci neměli jejich předkové ani potuchy. Moriorové musejí zabíjet, nebo budou zabiti. Starší volali po usmíření, protože dokud Atlas mrakř si Moriorové uchovají manu, jejich bohové a předci ochrání národ před zlem. „Obejměte svého nepřítele,“ nabádali starší, „tím mu zabráníte, aby vás udeřil.“ („Obejměte svého nepřítele,“ poznamenal Henry ironicky, „abyste líp ucítili jeho dýku ve vlastních ledvinách.“)

Onoho dne starší zvítězili, to však nic neznamenalo. „Jestliže Maorové postrádali početní převahu,“ vykládal pan D’Arnoq, „získali výhodu tím, že udeřili první a učinili tak vší silou, jak by mohla z hrobů dosvědčit řada britských a  francouzských nešťastníků.“ Ngati Tama a  Ngati Mutunga také pořádali porady. Moriorští muži se vrátili ze shromáždění a čekala je nastražená léčka a noc plná zvěrstev horších než nejstrašnější noční můra, jatka, hořící vesnice, plenění, muži a ženy naražení na řady kůlů na plážích, děti poschovávané v kdejaké díře, po jejichž stopách se hnali lovečtí psi a trhali je na kusy. Někteří náčelníci zabíjeli jen v takové míře, aby vyděšenému zbytku vštípili poslušnost majíce na paměti zítřek. Ostatní tak zdrženliví nebyli. Na pláži Waitangi usekli padesáti Moriorům hlavy, pak je naporcovali, zabalili do listů bylin a  upekli si je v  ohromné peci vyhloubené v  zemi i  se sladkými brambory a hlízami jamu. Ani polovina Moriorů, kteří viděli poslední réhocký západ slunce, se nedo žila prvního maorského východu. („Nyní nezbývá již více než stovka čistokrevných Moriorů,“ povzdechl si pan D’Arnoq. „Britská koruna je na papíře zbavila jha otroctví, jenomže Maorové si z  nějakých papírů pranic nedělají. Jsme vzdáleni týden plavby od guvernérova sídla a  Její Veličenstvo na Chathamu nedrží žádnou posádku.“)

Zeptal jsem se, proč běloši Maory při onom masakru nezadrželi.

Pan Evans už přestal podřimovat a zdaleka nebyl tak nedoslýchavý, jak jsem se domníval. „Viděl jste, pane Ewingu, někdy maorské válečníky posedlé krví?“

Odvětil jsem, že nikoli.

„Ale určitě jste viděl žraloka, když ucítí krev, že?“

Připustil jsem, že ano.

„Tak to se moc neliší. Představte si, jak sebou v  žraločích čelistech tluče krvácející jehně. Co jsme měli dělat – zůstat na břehu, nebo se pokusit ty čelisti zastavit? Přesně takové jsme měli možnosti. Jistěže jsme pomohli těm nemnohým, kteří přišli k  našim dveřím – náš ovčák Barnabáš je jedním z nich –, kdybychom však vyšli ven, už bychom se nevrátili. Nezapomínejte, že nás v oněch dobách bylo na Chathamu

Tichomořský deník Adama Ewinga

sotva padesát. A Maorů celkem devět set. Spokojili se s Pakehou, pane Ewingu, námi ale opovrhují. Na to se nesmí zapomínat.“

Jaké z toho plyne poučení? Mír patří mezi hlavní ctnosti jen potud, pokud s námi záležitosti svědomí sdílejí i naši sousedé, a to i přesto, že ho náš Pán miluje. Noc Jméno D’Arnoq není U Muškety příliš oblíbené. „Bílej negr, takovej podvraťák,“ uplivl si přede mnou Walker. „Nikdo neví, co je to vlastně zač.“ Jednoruký ovčák Suggs, který ve výčepu doslova bydlí, přísahal, že náš známý je bonapartistický generál, jenž se zde v přestrojení skrývá. Jiný zase tvrdil, že je to Polák.

Ani výraz Moriorové tu nikdo nemá rád. Podroušený maorský mulat mi řekl, že si celou tu historku o  domorodcích vymyslel ten starý bláz nivý luterán a  pan D’Arnoq káže to svoje moriorské evangelium jenom proto, aby ospravedlnil vlastní podvodné nároky na půdu Maorů, jedi ných právoplatných majitelů Chathamu, kteří na svých kánoích při plouvali a  zase odplouvali už odnepaměti! James Coffee, chovatel vepřů, prohlásil, že Maorové prokázali bílému muži službu tím, že vyhladili jiný divoký národ a udělali tu pro nás místo, a dodal, že Rusové si podobným způsobem cvičí kozáky, aby místo nich „změkčili sibiřské kůže“.

Ohradil jsem se tím, že naším posláním by mělo být civilizovat černošské národy jejich obracením na víru, a nikoli jejich vyhlazováním, neboť i ony jsou dílem Stvořitelovým. Všichni v krčmě nad mým „sentimentálním yankeeským plácáním“ mávli rukama. „Ani ti nejlepší z  nich nestojí za víc, než aby pošli jak prasata,“ vykřikl jeden. „Tihle černoši kapírujou jenom jedno evangelium a tím je svištění biče.“ A další dodal: „My Britové jsme ve své říši zrušili otroctví a tohle nemůže říct žádný Američan!“

Mohu dodat jen tolik, že Henryho postoj zůstal rozpolcený. „Po letech práce s  misionáři mám sto chutí připustit, že jejich úsilí může agonii vymírající rasy jen o nějakých deset dvacet let prodloužit. Milosrdný oráč zastřelí věrného koně, který je příliš starý na to, aby mohl dál slou žit. A  nemáme snad jako praví filantropové přímo povinnost Atlas mrakř zmírnit utrpení těch divochů tím, že uspíšíme jejich zánik? Vzpomeňte na své indiány, Adame, vzpomeňte na všechny ty úmluvy, které vy Američani stále znovu a znovu porušujete a obcházíte. Nebylo by humánnější a určitě i čestnější ty divochy zlikvidovat a mít je konečně z krku?“

Kolik lidí, tolik pravd. Někdy koutkem oka zahlédnu hodnověrnější pravdu skrývající se ve vlastní nedokonalé formě, když se k ní však pokusím přiblížit, ukryje se hlouběji v trnité bažině nesouhlasu. Úterý 12. listopadu Náš kapitán Molyneux dnes poctil krčmu U  Muškety svou vznešenou návštěvou, aby s  mým domácím dohodl cenu za pět sudů nasoleného masa (celá záležitost dostala podobu oné hulvátské hry trentuno, v níž zvítězil kapitán). Ještě než se vypravil zpátky zkontrolovat postup prací v loděnici, požádal k mému nemalému překvapení Henryho o důvěrný rozhovor. Zatímco píši, oni dva se v Henryho pokoji stále ještě radí. Můj přítel byl upozorněn na kapitánovo despotické chování, přesto všechno se mi to nechce líbit. Později Vychází najevo, že kapitán Molyneux trpí zdravotními obtížemi, které by mohly narušit schopnosti, jež se od muže jeho postavení vyžadují. Proto Henrymu navrhl, aby se s námi plavil do Honolulu (strava a  soukromá kabina gratis) a  až do zakotvení převzal úkol lodního lékaře a osobního kapitánova léčitele. Přítel Henry mu vysvětlil, že měl v úmyslu vrátit se do Londýna, kapitán byl však neústupný. Henry mu přislíbil, že celou věc zváží a rozhodne se do pátečního rána, na kdy byl stanoven odjezd Věštkyně.

Henry o  kapitánově nemoci nemluvil a  já se neptal, člověk ale nemusí být rovnou Aeskulap, aby si dal dohromady, že pan Molyneux je stižen pakostnicí. Diskrétnost slouží mému příteli ke cti. Ať už jakožto sběratel kuriozit působí jakkoli výstředně, jsem přesvědčen, že doktor Goose je příkladný lékař, a já z celé duše a možná trochu sobecky doufám, že na kapitánovu nabídku odpoví kladně.

Tichomořský deník Adama Ewinga

S tředa 13. listopadu Uchyluji se ke svému deníku jako katolík ke zpovědníkovi. Mé mod řiny dokazují, že to, co se událo během oněch pěti uplynuvších hodin, nebyly žádné halucinace způsobené rozrušením, nýbrž skutečnost. Popíši nyní, co se mi dnes přihodilo, a přidržím se faktů co nejvěrněji.

Ráno Henry opětovně navštívil vdovu Brydenovou, aby jí upravil dlahu a přiložil čerstvý náčinek. Nechtěl jsem se oddávat nečinnosti, a proto jsem se rozhodl vystoupat na vysoký kopec Conical Tor severně od Ocean Bay, jehož úctyhodná výška slibovala nejlepší rozhled po „vnitrozemí“ ostrova Chatham. (Jakožto zralejší muž je Henry příliš moudrý na to, aby se vlá čel po neprozkoumaných ostrovech obývaných lidožrouty.) Líně tekoucí potůček vlévající se do Ocean Bay mne zavedl mokřinatými pastvinami a úbočími pokrytými pahýly stromů do nedotčeného pralesa tak zpráchnivělého, prorostlého a neproniknutelného, že jsem se jím prodíral zavěšen v liánách jako nějaký orangutan! Náhle se spustilo krupobití, naplnilo les frenetickým bubnováním a  stejně náhle skončilo. Zpozoroval jsem drozda černoprsého s  pery černými jako noc, jehož krotkost hraničila se směšností. Do zpěvu se pustil neviditelný tui, má roznícená představivost mu však přisoudila sílu lidského slova: „Oko za oko!“ vykřikoval a  pole toval spletí pupenů, haluzí a trní. „Oko za oko!“ Po vyčerpávajícím špl hání jsem poškrábán a podrápán dobyl vrcholek. Ani nevím, kolik mohlo být hodin, neboť jsem si předešlého večera zapomněl natáhnout kapesní hodinky. Neprůhledná mlha, která je na těchto ostrovech častým návštěvníkem (domorodý název Rékohu podle pana D’Arnoqa znamená „Slunce mlh“), s přibývající výškou klesala stále níže, takže panoráma, jímž jsem se mohl pokochat, netvořilo nic víc než vrcholky stromů ztrácející se v mžení. Vskutku ubohá odměna za všechnu mou námahu.

„Vrcholek“ Conical Toru tvořil kráter o  průměru sotva větším, než že by přes něj kamenem dohodil, obklopující prohloubeninu, jejíž dno se skrývalo pod smutečním příkrovem stromů kopi. Bez lan a  cepínu jsem se do průzkumu vůbec neměl pouštět. Váhavě jsem obcházel jeho okraj a hledal schůdnější cestu zpět do Ocean Bay, když tu náhle jsem se za děsivého praskání poroučel k zemi – lidská mysl se děsí prázdnoty a  je navyklá ji zaplňovat přízraky, snad proto jsem nejprve zahlédl Atlas mrakř hro zivé kančí kly, pak maorského válečníka s kopím ve zdvižené ruce a s tváří, v níž se zračila odvěká nenávist jeho národa.

Byl to ale jen buřňák nechávající se unášet vzduchem jako plachet nice. Pozoroval jsem ho, jak mizí v průzračném oparu. Ocitl jsem se snad pouhý yard pod okrajem kráteru, k  mému zděšení se mi ale půda pod nohama propadala jako mastný škraloup – nestál jsem na pevné zemi, nýbrž na jakémsi převisu! Zlomil jsem se v  pase a  v  zoufalství jsem se zachytil několika stébel trávy. Ta mi však zůstala mezi prsty a já letěl dolů jako kámen hozený do studně! Vzpomínám si, jak jsem se s křikem řítil vzduchem, do očí mne šlehaly větve, dělal jsem jeden pře met za druhým a trhal jsem si kabát na cáry; kyprá zem, tušení bolesti, naléhavá, nevyřčená prosba o  pomoc, křoviny zpomalující avšak neza stavující můj pád, beznadějná snaha nabrat rovnováhu a konečně terra firma ženoucí se mi v ústrety. Dopad mne zbavil vědomí.

Ležel jsem v mlžných přikrývkách a prosluněných polštářích v San Francisku, v ložnici tolik podobné mé vlastní. Zakrslý sluha prohlásil: „Jsi opravdu hloupý chlapec, Adame.“ Vstoupila Tilda s Jacksonem, když jsem ale dával najevo radost, nevycházela z  mých úst angličtina, nýbrž hrdelní štěkot jakéhosi indiánského kmene. Manželka i  syn se za mne tuze styděli a  nastoupili do kočáru. Pustil jsem se za nimi v  touze odčinit celé to nedo rozumění, jenomže kočár se mi ztrácel v dálce. Probudil jsem se v  neko nečném tichu lesního příšeří. Pohmožděniny, tržné rány, všechny mé svaly a  končetiny úpěly jako soudní síň plná nespokojených účastníků sporu.

Život mi zachránila poduška z mechu a rašeliny, která se v oné temné díře hromadila od druhého dne Stvoření. Andělé mne ochránili před frakturami, protože kdybych si zlomil byť pouze ruku či nohu, byl bych tam zůstal ležet neschopen se odtud dostat v  očekávání smrti vinou živlů či čelistí divé zvěře. Postaviv se na nohy a zjistiv, jak hluboko jsem bez větší úhony zapadl (na výšku předního stěžně), děkoval jsem Pánu našemu za vysvobození, neboť V soužení jsi volal a já jsem tě bránil, odpověděl jsem ti skryt v rachotu hromů.

Mé oči přivykly šeru a tím se jim odkryl pohled zároveň nesmazatelný, děsivý i velkolepý. Z věčné temnoty se vynořila nejprve jedna, pak deset a potom stovka tváří vytesaných do kůry uctívači model, jako by jakýsi krutý čaroděj zaklel lesní duchy. Ten baziliščí klan nelze výstiž

Tichomořský deník Adama Ewinga

ně popsat! Jen cosi mrtvého může působit tak živě. Prsty jsem přejížděl po těch straš livých obličejích. Byl jsem nepochybně prvním bělochem, který se kdy ocitl v tomto mauzoleu. Nejmladší rytina byla podle mne asi deset let stará, starší dendroglyfy – růstem stromů celé roztažené – ale do kmenů vyškrábali pohani, jejichž duchové opustili těla již v pradávných dobách. Taková starobylost prozrazovala ruku Moriorů páně D’Arnoqových.

Čas na tom začarovaném místě běžel a  já přemýšlel, jak se odtamtud dostat povzbuzován vědomím, že i autoři oněch stromových soch se z  té díry musejí nějakým způsobem dostávat ven. Jedna stěna se zdála být poněkud méně příkrá než ostatní a popínavé rostliny nabízely jisté lanoví. Hotovil jsem se právě k  výstupu, když k  mým uším dolehlo pra podivné bzučení. „Kdo je tam?“ zvolal jsem (od neozbrojeného bělocha v  pohanské svatyni poněkud ukvapené jednání). „Ukažte se!“ Ticho pohltilo má slova i jejich ozvěnu a vysmálo se mi. Nervozita ve mně vyvolala špatnou náladu. Původce bzučení jsem vysledoval v hejnu much kroužícím kolem čehosi napíchnutého na ulomené větvi. Šťouchl jsem do toho klackem a málem se mi obrátil žaludek, protože to byl kus smrdutých vnitřností. Chtěl jsem vzít nohy na ramena, povinnost mne však donutila ověřit si temné podezření, že tam skutečně visí lidské srdce. Nos a ústa jsem si zakryl kapesníkem a klackem jsem se znovu dotkl rozkládajícího se orgánu. Proběhl jím záchvěv, jako by byl živý, a po zádech mi přejela palčivá vlna. Jako ve snu (ale já nespal!) se ze svého neblahého úkrytu vynořil průsvitný mlok a  vyrazil směrem k  mé ruce. Zahodil jsem klacek a  vůbec netuším, kam se to zvíře podělo. Krev mi zpěnila hrůza a  uspíšila mé odhodlání utéct. Což se snáz napíše, než provede, ježto jsem znovu uklouzl a další pád z té závratně strmé stěny už mi napříště nemusí změkčit štěstí. Leč do skály byly vytesány stu pínky a já z milosti Boží bez dalších nehod vylezl až k ústí kráteru.

Znovu jsem se ocitl v  bezútěšně mlžném závoji a  zatoužil po přítomnosti mužů téže barvy pleti, ano, dokonce i  po hrubiánských námořnících od Muškety. Započal jsem sestup doufaje, že se tentokrát ubírám jižním směrem. Moje původní odhodlání ohlásit vše, co jsem viděl (pan Walker, konzul de facto když už ne de jure, by přece měl být informován o  loupeži lidského srdce, že?), postupně sláblo. Ještě stále jsem se nerozhodl, co a  komu povím. Představa, že Walker a  jemu

26

Atlas mrakř

podobní ty stromy pokácejí a  dendroglyfy prodají nějakým sběrate

lům, se příčí mému svědomí. Možná jsem sentimentální, ale rozhodně

nechci být původcem posledního násilí spáchaného na Moriorech.*

Večer

Když se Henry vrátil do hostince, na nebi již zářil Jižní kříž. Zdržela

ho totiž spousta ostrovanů, kteří si s „lékařem vdovy Brydenové“ chtěli

promluvit o svých revmatismech, kožních problémech a otocích. „Kdy

by brambory platily to, co dolary,“ stěžoval si, „byl bych bohatší než

sám Nabuchodonozor!“ Znepokojovala ho má (značně zestruč něná)

příhoda na Conical Tor a trval na tom, že mne musí prohlédnout. Ještě

předtím jsem přemluvil indiánskou služebnou, aby mi nanosila vodu

do vany. Koupel mne dala hodně do pořádku. Henry mi daroval kelí

mek balzámu na zanícené rány a nevzal si za něj ani cent. V oba vách,

že je to možná poslední příležitost si pohovořit s talentovaným lékařem

(Henry má totiž v  úmyslu nabídku kapitána Molyneuxe odmítnout),

jsem mu vis-à-vis odhalil své obavy. Věcně mne vyslechl a zeptal se, jak

často se mé záchvaty úzkosti opakují a  jak dlouho trvají. Zalitoval, že

nemá sdostatek času ani přístroj k určení konečné diag nózy, doporučil

mi však, abych hned po návratu do San Franciska vyhledal specialistu

na tropické parazity. (Nedokázal jsem se přimět k tomu, abych mu sdě

lil, že tam žádné takové lékaře nemáme.)

Ani jsem oka nezamhouřil.

Čtvrtek 14. listopadu

Vyplouváme za ranního odlivu. Zase již dlím na palubě Věštkyně, nemo

hu však předstírat, že je mi to příjemné. V mé kajutě připomína jící svý

mi rozměry rakev jsou nyní uskladněny tři ohromné kotouče vlečných

* Otec mi o dendroglyfech nikdy nevyprávěl a dozvěděl jsem se o nich pouze

způsobem popsa ným v úvodu. Vzhledem k tomu, že Moriorové z ostrova Cha

tham již jako národ překročili hra nici vymření, nelze se na nich již dopustit

zrady. – J.E.

Tichomořský deník Adama Ewinga

lan, které zaplňují celou podlahu a jež musím přelézat, chci-li se dostat na lůžko. Pan D’Arnoq (k  Walkerově značné nelibosti) záso bovacímu důstojníkovi prodal půl tuctu soudků s nejrůznějším proviantem a štůček plachtoviny. Vstoupil na loď, aby dohlédl na jejich doručení, osobně převzal platbu a  rozloučil se slovy Bůh vás provázej. V  kajutě jsme se mačkali jako v lavoru, ježto však byl příjemný večer, vrátili jsme se na palubu. Pohovořili jsme o  tom i  onom, potřásli jsme si rukama a  pan D’Arnoq pak slezl na malou dvoustěžňovou plachetnici, v níž na něho čekali dva míšenci tvořící posádku.

Pan Roderick má pramalé pochopení pro mé naléhavé prosby, aby se překážející lana někam přemístila, protože (z níže uvedených důvodů) musí opustit svou soukromou kabinu a přestěhovat se do společné kajuty k obyčejným námořníkům, jejichž počet se rozmnožil o pět Kastilců „ukořistěných“ na španělské lodi právě kotvící v zátoce. Její kapi tán byl zosobněním vzteku, k vyhlášení války Věštkyni měl ale daleko – určitě by při tom dostal do nosu, protože řídil tu nejhorší kocábku. Mohl leda děkovat nebi, že mu kapitán Molyneux nepřetáhl další zběhy. Slova „směr Kalifornie“ svítí zlatem a  všechny k  sobě vábí jako lucerna můry. Těch pět nahradí dva dezertéry z Bay of Islands a lod níky, o něž jsme přišli v bouři, přesto naší posádce do plného počtu stále několik mužů chybí. Finbar mi svěřil, že chlapi na nové poměry nadávají, protože si kvůli panu Roderickovi nemohou otevřeně poklábosit u flašky.

Osud mi dopřál moc příjemné odškodné. Když jsem u  Walkera vyrovnal lichvářský účet (nenechal jsem tomu ničemovi ani cent spropitného) a pustil se do balení svého lodního kufru, náhle vstoupil Henry a pozdravil: „Dobrý den, pane spolucestující!“ Bůh vyslyšel mé modlitby! Henry přijal místo lodního lékaře a já už v tom plovoucím chlívku nezůstanu bez přítele. Obyčejní námořníci jsou neuvěřitelně tupohlaví a  namísto vděku, že bude po ruce doktor, který jim bude napravovat zlomeniny a kurýrovat nakažlivé choroby, člověk neslyší nic jiného než mrmlání: „Co sme zač, že musíme vízt dochtora, kerej ani nepřejde čeleň? Ňáká královská kocábka?“

Musím přiznat, že se mne poněkud dotklo, že kapitán Molyneux dopřál platícímu gentlemanovi jako já tak žalostnou kóji, když je všude kolem tolik pohodlných kajut. Mnohem důležitější je však Henryho slib, že jakmile vyplujeme na moře, soustředí své nevšední znalosti k určení původu mých obtíží. Zaplavil mne nepopsatelný pocit úlevy.

28

Atlas mrakř

Pátek 15. listopadu

Vypluli jsme za rozbřesku, třebaže pátek je mezi námořníky považo

ván za smolný den. (Kapitán Molyneux vrčel: „Samé pověry! Svátky

a dal šími zatracenými serepetičkami ať se baví papeženci a staré baby,

já tu ale jsem kvůli zisku!“) Henry ani já jsme se na palubu neodvážili,

pro tože od jihu to pořádně foukalo, moře bylo rozbouřené a všichni ná

mořníci měli plné ruce práce s plachtami. Již v noci byla loď jen těžko

ovladatelná a dnes tomu není jinak. Polovičku dne jsme strávili pořá

dáním Henryho lékárny. Vedle moderního lékařského vybavení vlastní

můj přítel několik učených svazků psaných v angličtině, latině a něm

čině. V truhlici má v uzavřených lahvičkách s řeckými nápisy celou šká

lu prášků. Různě je míchá a připravuje z nich tablety a masti. Okén kem

v mezipalubí jsme vyhlíželi k poledni a pozorovali, jak se Chathamské

ostrovy na zamračeném horizontu mění v  inkoustově zbarvené skvr

ny, jenomže zmítání lodě je nebezpečné pro všechny, jejichž nohy si

týden na břehu odvykaly houpání.

Odpoledne

Na dveře mé kajuty zaklepal Švéd Torgny. Překvapen jeho chováním

jsem ho pozval dál. Usadil se na pyramidě lanoví a tajnůstkářsky mi za

šeptal, že mi od skupinky přátel z lodi přináší nabídku. „Povězte nám,

kde jsou nejlepší žíly, prozraďte nám tajemství, které si vy místňáci

necháváte pro sebe. My s chlapama bysme se postarali o sklizeň. Vy si

budete pěkně hačat a od nás dostanete desátek.“

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že Torgny mluví o kalifornských

nalezištích. Jakmile tedy Věštkyně dorazí k cíli, je na obzoru další hro

madná dezerce a přiznávám, že mé sympatie jsou na straně námořníků.

Torgnymu jsem poté přísahal, že nemám nižádné povědomí o ložiscích

zlata, neboť má nepřítomnost trvá již celý rok, zdarma a  s  potěšením

jim ale vyhotovím mapku onoho pověstného Eldorada. Torgny souhla

sil. Vytrhl jsem stránku z tohoto deníku, načrtl jsem plánek a zakreslil

do něj Sausalito, Benecii, Stanislaus, Sacramento a  podobně, když tu

náhle ozval se škodolibý hlas: „To vypadá jako nějaké pokoutní plány,

že, pane pisálku?“

Tichomořský deník Adama Ewinga

Vůbec jsme si nevšimli, že k nám po kajutních schůdcích dolů přišel Boerhaave a klidně si otevřel dveře! Torgny poděšeně vykřikl a okamžitě vzal vinu na sebe. „Jaké obchody si to tady ráčíš domlouvat s naším pasažérem, ty stockholmská bradavice?“ pokračoval první důstojník. Torgny úplně oněměl, já se však nenechal zastrašit a  tomu hulvátovi jsem řekl, že Torgnymu popisuji „krásy“ svého rodného města, aby si lépe užil dobu, kterou stráví po dovolení opustit loď na souši.

Boerhaave zvedl obočí. „Dovolené teď přidělujete vy? To jsou mi novinky. Když dovolíte, pane Ewingu, ten papír.“ Nedovolil jsem. Můj dárek určený pro námořníka nebude rekvírovat žádný Holanďan. „Velice se omlouvám, pane Ewingu. Torgny, převezmi dar.“ Nezbylo mi nic jiného než ho podat zdrcenému Švédovi. Pan Boerhaave přiká zal: „Torgny, okamžitě mi vydej svůj dar, nebo budeš u všech čertů lito vat dne, kdy jsi mámě vylez z  [brk se mi ohnul při popisování jeho sprostot].“ Zahanbený Švéd poslechl.

„Jak poučné,“ poznamenal Boerhaave s  pohledem upřeným na mé kartografické umění. „Kapitána potěší, až se dozví, že nešetříte námahou, jen aby si naši prašiví chlapi polepšili, pane Ewingu. Torgny, máš čtyřiadvacetihodinovou hlídku na vrcholu stěžně. A bude osmačtyřicetihodinová, jestli tě někdo přistihne, jak něco jíš nebo piješ. Když budeš mít žízeň, můžeš pít vlastní ch-.“

Torgny utíkal pryč, první důstojník však se mnou ještě neskončil. „Tyto vody jsou plné žraloků, pane pisálku. Drží se lodí a  čekají, co dobrého jim moře přinese. Jednou jsem viděl, jak jeden takový sežral cestujícího. Stejně jako vy nedbal vlastní bezpečnosti a  přepadl přes palubu. Slyšeli jsme, jak křičí. Velcí bílí se s večeří nimrají, pomaloučku ji žvýkají – kousnou tady, hryznou tamhle a ten mizernej h- byl naživu dýl, než byste věřil. Zamyslete se nad tím.“ Zavřel dveře kajuty. Stejně jako ostatní tyranové i  Boerhaave byl pyšný na odpornosti, jimiž nechvalně proslul. Sobota 16. listopadu Osud mi připravil zatím největší nepříjemnost celé dosavadní cesty! Stín Old Rékohu postavil mne, jehož jediným desideratem je poklid a  ohleduplnost, na pranýř podezřívání a  pomluv! Vždyť jsem se Atlas mrakř v  žád ném ohledu neprovinil ničím víc než křesťanskou důvěřivostí a neutu chající smůlou. Přesně na den měsíc uplynul od chvíle, kdy jsme odra zili od břehů Nového Jižního Walesu a  já si zapsal tuto optimistickou větu: „Očekávám nudnou plavbu bez zvláštních událostí.“ Jaký výsměch! Nikdy nezapomenu na posledních osmnáct hodin, ježto mi ale nelze spát ani přemýšlet (a Henry už ulehl), jediným únikem před nespavostí je postěžovat si na těchto účastných stránkách na Osud.

Včera večer uchýlil jsem se do své kajuty utahaný jako pes. Pomodlil jsem se, sfoukl lampu a  kolébán nesčetnými zvuky ponořil jsem se do nehlubokého spánku, když tu se uvnitř kajuty ozval chraplavý hlas a vyděsil mne k bdělosti! „Pan Ewing,“ šeptal naléhavě, „nelekejte – pan Ewing – nic neděje, nekřičet, prosím.“

Nedobrovolně jsem vyskočil a  praštil se hlavou o  pažení. V  záblescích žlutavého světla pronikajícího kolem netěsných dveří a světlíkem v  boku lodi zahlédl jsem, jak se z  hromady odvinul kus tažného lana, načež se mi zjevila temná postava, jako mrtvý přivolaný k poslednímu soudu. Temnotou připlula silná ruka a přikryla mi ústa dřív, než jsem stačil vykřiknout. Útočník sykl: „Nic neděje, vy v bezpečí, já přítel od pan D’Arnoq – vy znát on křesťan – ticho, prosím!“

Rozum konečně přemohl můj strach. V  kajutě se neskrýval duch, nýbrž člověk. Pokud by mi chtěl podříznout krk kvůli klobouku, botám a  krabici s  notářským náčiním, už bych byl po smrti. A  jestli byl můj věznitel černý pasažér, pak on a nikoli já byl v ohrožení života. Z jeho nevybroušeného projevu, nezřetelné siluety a zápachu jsem si dovodil, že tím černým pasažérem je indián, jediný na lodi s  padesáti bělochy. Dobrá. Pomalu jsem přikývl naznačiv mu tak, že nebudu křičet.

Opatrně mne pustil. „Jmenuji Autua,“ zašeptal. „Vy znát, vidět mi, jo – vy mi líto.“ Zeptal jsem se ho, o čem to mluví. „Maori mi bičovat – vy vidět.“ Má paměť se přenesla přes bizarnost celé situace a já si vzpomněl na Moriora mrskaného „Ještěrčím králem“. Povzbudilo ho to. „Vy dobrá člověk – pan D’Arnoq povídat vy dobrá člověk – schovat mi u vás včera – já utíkat – vy pomoct, pan Ewing.“ Ze rtů mi splynulo zaúpění a jeho ruka mi je hned znovu stiskla. „Když vy nepomoct – já smrtná potíže.“

Pravda pravdoucí, pomyslel jsem si, a pokud se mi kapitána Molyneuxe nepodaří přesvědčit o  vlastní nevinnosti, stáhneš mne pěkně s  sebou! (Měl jsem na pana D’Arnoqa pořádný dopal a  to stále ještě platí. Ať si ušet

Tichomořský deník Adama Ewinga

ří své „dobré důvody“ a nezúčastněné přihlížející ať nechá na pokoji!) Černého pasažéra jsem ujistil, že už „smrtné potíže“ má. Věštkyně je obchodní loď a žádná „podzemní železnice“ pro uprchlé otroky.

„Já výborná námořník!“ přesvědčoval mne. „Vydělám cestu!“ Dobrá, dobrá, odpověděl jsem (plný pochyb o pravdivosti jeho tvrzení, že jest čistokrevným námořníkem) a nabádal jsem ho, aby se neprodleně vydal na milost kapitánovi. „Ne! Oni mi neposlouchat! Plav domů, negře, povídat a  hodit mi do moře! Vy muž práva? Vy jít, mluvit a  já zůstat, schovat! Prosím. Kapitán vás poslouchat, pan Ewing. Prosím.“

Marně jsem se ho snažil přesvědčit, že na soudním dvoře kapitána Molyneuxe se žádnému prosebníkovi nedostává méně přízně než Ame ričanovi Adamu Ewingovi. Riskantní podnik tohoto Moriora je jeho vlastní věc a já se ho ani v nejmenším netoužil zúčastnit. Vzal mne za ruku a k mému zděšení mi do dlaně vtiskl rukojeť dýky. Jeho požadavek byl pádný a skličující. „Pak mi zabít.“ Se strašlivým klidem a přesvědčením si její hrot přitiskl na hrdlo. Řekl jsem mu, že zešílel. „Já ne zešílel, vy nepomoct, vy mi zabít, to stejné. To pravda, vy vědět.“ (Za přísahal jsem ho, aby se krotil a mluvil potichu.) „Tak mi zabít. Říct ostatním, že já napadnout a  vy mi zabít. Nestat se potravou pro ryby, pan Ewing. Umřít tady lepší.“

Proklínaje své svědomí jednou, zlý osud dvakrát a  pana D’Arnoqa třikrát, jsem ho ze strachu, že ho někdo z posádky uslyší a vrazí sem, úpěnlivě prosil, aby zastrčil nůž a pro všechno na světě se schoval. Slíbil jsem, že za kapitánem zajdu při snídani, protože kdybych mu přerušil spaní, odsoudil bych rovnou celý podnik k nezdaru. Černého pasažéra to upokojilo a  on mi poděkoval. Vklouzl zpět do hromady lan a  ponechal mne před téměř nesplnitelným úkolem vymyslet, jak se domorodý černý pasažér dostal na palubu anglického škuneru, aniž se tím jeho objevitel a spolubydlící v kabině vystaví obvin



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist