načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Atlas jesenických pramenů - Lukáš Abt

Atlas jesenických pramenů

Elektronická kniha: Atlas jesenických pramenů
Autor:

V čem tkví genialita světového léčitele Vincenze Priessnitze? Co vedlo pacienty jesenických lázní k výstavbě několika desítek obroubených pramenů, velkolepých pomníků a ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Lukáš Abt
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V čem tkví genialita světového léčitele Vincenze Priessnitze? Co vedlo pacienty jesenických lázní k výstavbě několika desítek obroubených pramenů, velkolepých pomníků a zkrášlení okolní přírody? Jaký je soudobý přístup k těmto památkám? A co neobyčejného můžete na mnoha z těchto míst objevit? Otevřete si knihu, dopřejte doušek čiré vody a vyražte na Studniční vrch tvořit svůj příběh…

Související tituly dle názvu:
Pletení košíků Pletení košíků
Králíková Monika
Cena: 254 Kč
Křest Křest
Campatelli Maria
Cena: 134 Kč
Pohleďte do zrcadla! Pohleďte do zrcadla!
Nejedlý Martin
Cena: 462 Kč
Jesika - U pramenů touhy Jesika - U pramenů touhy
Carrington Ashley
Cena: 239 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

a jiných drobných památek

Atlas

jesenických

pramenů

Lukáš Abt

a jiných drobných

památek



Dříve byli lidé ve vztahu ke krajině pokornější.Nedisponovali takovými technickými prostředky jako

dnes, a proto krajinu přetvářeli s ohledem napřírodní zákony, spíše menšími zásahy, využíváním a zviditelňováním kvalit daného místa. Nešli proti přírodě, ale s ní. Přetvářením míst v krajině tím, že do ní vkládali svou energii, své znalosti, svou historii a příběhy, si ji podmanili, zlidštili. S touto krajinou, obydlenou přírodou, se poté mohli identifikovat a přijmout ji za vlastní. Obydlená příroda zůstává oproti umělému prostředí měst stále přírodou. Jsme zde konfrontováni s časem, sproměnlivostí ročních období, s počasím, světlem a barvami. Myslím, že tyto aspekty vědomě či nevědomě vnímáme a že je to důvod, proč se v ní cítíme dobře. Tomáš Pospíšil

Veškeré informace o našem světě

nese jediná sněhová vločka.

Jiří Staňa

~

~


Věnováno památce † Tomáše Knoppa.


Atlas

jesenických

pramenů

Lukáš Abt, 2017


Atlas jesenických pramenů

a jiných drobných památek

jesenickerameny.cz

Copyright © Lukáš Abt, 2017

ISBN 978-80-270-1228-2

„Trink...!, Altvaterbote, Folge 7, Juli 1934,

„Pij z pramene! A zůstaň jeho druhem i pro jeho chuť.

Stejně jako on, tak rychlý, silný a v mysli jasný buď.“


8. Městský park 277

9. Zlatý Chlum 305

10. Krásná vyhlídka,

Mýtinka a Chebzí 337

Studniční vrch

Zlatý Chlum

Ostatní

Úvod 9

Naturæ 13

Præfatio 21

Historiæ 29

Závěr 413

Poděkování 419

Literatura a prameny 423

Rejstřík 435

1. Město a lázně 43

2. Ripperova promenáda 77

3. Modrá / východ 111

4. Peklo / jihozápad 151

5. Červená / severovýchod 181

6. Zelená / západ 223

7. Černá Voda / sever 265

11. Bobrovník 355

12. Lipová-lázně 367

13. Bělá pod Pradědem 403

Obsah

7


„

1980, Vítězslav Mazura


Úvod

A prameny, ach prameny! Kdekoliv jinde může

člověk putovat hodiny, než ho osvěží pohled na

vodu. Na Gräfenberku však každých několik set

metrů matka země otvírá svůj klín a nabízí to nejcennější – vodu

pro vaše osvěžení. Božská příroda gräfenberských lesů a jejich

zřídel zde blahodárně působí na lidský organismus již od brzké

ranní návštěvy ať na jaře, či na podzim.

Engelbert Selinger, 1852

Lesy gréfenberské sestávají ponejvíce ze samých

smrčin. Jsou tak stinné, tak vonněpáchnoucí, tak

vážné a velebné, že kdo v stínu jejich jen jedenkráte

kráčel, nikdy na ně nezapomene. – Co vše by mohly tyto kmeny

ze starých, šedých časů vypravovat!

Má-li laskavý čtenář jen dost málo citu pro krásu avzneše

nost přírody, toto lapidární písmo všemocného božstva?Chce

-li se dozvědíti více, jak mocně bezprostředné styky božípříro

dy na lidský organismus účinkují? Nuže nechť navštíví jednoho

krásného jitra gréfenberské lesy a gréfenberské prameny.

Abychom úplně poznali velkolepost pramenné této říše,

v níž každých několik set kroků matka země svůj klín rozvírá,

podávajíc člověku v hojnosti nejvzácnější vody k občerstvení,

je k tomu zapotřebí několik dní, ačkoliv pěkné upravené cesty

a stezky putování naše co možná ulehčují.

Emanuel Kapper o lázeňských pramenech, 1871

Jdeš-li lesem, nevěš čelo obtížené starostmi,nepře

mýšlej o věcech, které stejně přejdou a pominou,ne

trap se záležitostmi všedního dne. Je ti dána vzácná

příležitost, nepromarni ji zbytečnostmi.

Zvedni hlavu, otevři oči, nozdry i sluch a zejména srdce!Za

hleď se do modravého nebe, na bílé obláčky, které letí, spěchají,

aby se rozplynuly v nic, pohleď na velebnost a zeleň stromů, na

a

b

c

9


majestátnost mohutných kmenů, na měňavou barvu mechů,za

poslouchej se do hlasů lesa, zpěvu ptáků, hluboce se nadechni

a vsávej do sebe všechnu vůni – ale hlavně se odpoutej a vnímej,

vnímej všemi smysly...! Ten okamžik klidu a krásy ukládej do

svého nitra! Zůstane ti vzpomínkou, bude tichou radostí aposí

lí tvou zbrojnici sil a dobré nálady i pro všední, obyčejné dny.

Krása, kterou nevnímáš, kolem níž přejdeš, kterounepocho

píš, je pro tebe ztracena a ztracena je i chvíle života, která ti ji

nabídla. – A takových chvil není mnoho.

Miloš Kočka, 1987

Úcta ke studánkám a k pramenům je stará jako

lidstvo samo. Obzvláštní úcta byla od nepaměti

věnována pramenům, o kterých se vědělo, že jsou

zdrojem zázračné nebo léčivé vody, proto se u nich stavěly

pomníčky, mohylky, často i s děkovnými nápisy.

Upadlo celkem v zapomenutí, že desítky takových pomníků

a památníků máme i u nás v našem Jeseníku a zejména v okolí

lázní – bývalém Gräfenberku. Priessnitz propagoval a prováděl

léčení nejrůznějších chorob pouhou pramenitou vodou. Jeho

léčba spočívala ve víře v léčivou schopnost pramenité vody,kte

rou nemocným aplikoval zevně i vnitřně. Jeho pacienti museli

denně vypít mnoho litrů studené vody a museli se podrobovat

náročným potním zábalům s následnými koupelemi nebospr

chami pod širým nebem a za každého ročního období.

Priessnitz nařizoval svým nemocným dlouhé procházky do

okolí, během nichž doporučoval časté pití vody z četnýchles

ních studánek. Je samozřejmé, že při tomto kultu pití pramenité

vody se voda ze studánek jímala a že se u nich stavěly pomníčky,

mohyly, ochranné zdi a podobně.

Bohužel dnešní stav je neradostný, většina pomníčků podléhá

zkáze, je ve špatném stavu, nebo je již neznámá. Také jejich ne

vždy šťastné přejmenování stěžuje jejich identifikaci a to tím více,

chybí-li jejich obrazová dokumentace. Mnohé pomníky mají

značnou uměleckou hodnotu a je si třeba uvědomit, že celýsou

bor všech těchto památníků představuje ze světovéholázeňské

ho pohledu naprosto jedinečnou kulturně historickou památku.

Vítězslav Mazura o vzniku kultu pramenů a době úpadku, 1991

d

10


Nápad vydat průvodce pramenů a pomníků zFrý

valdova-Gräfenberku mi připomíná vyprávění pana

Stephana Rückerta z roku 1957, které se mi náhodně

dostalo do rukou. Titul zněl: Od Gilbertova kamene kMedvědí

mu prameni. Má zvědavost spojená s vlastní znalostí a ivědo

mím, že takové dílo není ještě k dispozici, byly rozhodující pro

to, abych všechny dále uvedené prameny a pomníky vyhledal.

„Hledání“ je u některých objektů míněno doslova, neboť kdis

pozici byl pouze plán Jana Rippera a zde se za více jak sto let

mnohé změnilo.

K historii stavby jednotlivých památek byla použita

skromná literatura. Cenné připomínky pak přišly i z české

strany, především od pánů Vítězslava Mazury a Jana Kratěny,

kterým zde budiž srdečně poděkováno.

Gustav Krause v předmluvě ke své publikaci zabývající se historií

pramenů, 1999

Trochu mi je líto, že čtenáři atlasu příjdou kinforma

cím o pomníčcích a cestách k nim až příliš snadno.

Přeji jim, aby přesto nebyli ochuzeni o radost zob

jevování dávných svědků minulosti a o doušek pramenité vody

z každého z nich.

Naše lesy ještě skrývají mnohá tajemství, bádání ve věcech

pramenů a pomníčků, jak se zdá, nebude nikdy u konce. Ne

všechny prameny a pomníčky byly nalezeny, opraveny, stále

můžeme zakopnout o neznámý kámen či objevit zapomenutý

nápis na skále. Jesenické lesy totiž nevydávají svá tajemství

snadno. Jen poutník, který chodí s otevřenýma očima a srdcem,

je dokáže nacházet.

Tedy – vzhůru k pramenům!

Ondřej Truneček v předmluvě k prvnímu vydání tohoto atlasu, 2007

f

e

11



Naturæ

GeOLOGiCKé PřeDPOKLADy OKOLí

Studniční vrch (992 m) tvoří spolu s kótou Na Radosti

(979 m) a se Sokolím vrchem (967 m) trojvrcholový horský

masiv s velmi pestrou geologií. Hlavními složkami jsoupřemě

něné horniny pararula, kvarcit, amfibolit, migmatit a erlan a dále

hlubinné vyvřeliny žula, granodiorit a diorit. V mladšíchprvo

horách, v období karbonu, proběhl variský horotvorný proces,

při kterém došlo ke srážkám tehdejších pevnin. Spojování

kontinentů bylo doprovázeno rozsáhlým stlačovánímpůvod

ních usazených a vyvřelých hornin, které se dostávaly hlouběji

do zemské kůry a za vyšších tlaků a teplot bylo změněno

jejich minerální složení a stavba. Došlo k přeměně původních

devonskýchjílovitoísčitých usazenin na pararulu, kvarcit, erlan

a čedičových vyvřelin na amfibolit. Do nově vzniklýchpřeměně

ných hornin proniklo magma, z něhož utuhly žula, granodiorit

a diorit žulovského masivu. Vysoká teplota magmatu vyvolala

natavení okolních pararul. Po opětovném utuhnutí horniny

vznikl migmatit. Samotný Studniční vrch je budován převážně

uvedenými přeměněnými horninami. Vyvřeliny žulovského

masivu tvoří hlavně severní svahy Sokolího vrchu.

K lázeňství má z hornin vztah právě kvarcit a také klima

během čtvrtohorních ledových dob. Kvarcit je složen hlavně

z křemenných zrn, původně představujících mořský písek.

Přeměna (metamorfóza) jej přetvořila do podoby velmi tvrdé,

ale křehké horniny. Když byly kvarcitové skály na svazích

uvedených vrcholů vystaveny během ledových dob střídavému

promrzání a tání, rozpadaly se na kamenitou suť. Vzniklé osypy

jímají srážkovou vodu, která pak proudí puklinami ve skalách.

Voda následně vyvěrá podél styku kvarcitových těles s tělesy

ostatních hornin.

Martin Hanáček popisuje geologickou stavbu okolí Studničního vrchu

a procesy, které ovlivnily vznik pramenů

13


DěLeNí PRAMeNů

Četnými prameny (sestupnými, vzestupnými i přelivnými) se

podzemní vody dostávají na zemský povrch. Podlegeologic

kých podmínek je dělíme dále na vrstevní, suťové, puklinové,

zlomové a máme na Jesenicku i prameny krasové.

Prosté podzemní vody zdejšího krystalinika jsou v převážné

míře měkké, nekontaminované a díky dlouhým cestám vpukli

nových systémech dosahují často charakteru kojenecké vody,

tedy jsou velmi vhodné k pití. Mnohdy mají vyšší kvalitu než

různé vody balené.

Jan Hauk popisuje kvalitu vody a dělení pramenů na Jesenicku

Celkově se v okolí lázní můžete setkat se dvěma druhypra

menů – suťovým a puklinovým. Suťový pramen vyvěrá ze sutí

především na úpatí svahu. Tyto prameny nebývají trvalé, v době

sucha zanikají a v obdobích vydatných srážek se jejich vývěry

mohou přesunout do vyšších částí svahu. Puklinový pramen

vyvěrá po puklině nepropustných hornin, ty jsou stálejší, mohou

být dotovány i vodou s hlubším oběhem a často na ně nemá vliv

ani delší období sucha.

Viera Večeřová dále konkretizuje dělení pramenů

Z hydrobiologického hlediska rozlišujeme tři základní typy

pramenů:

1. Rheokren (výstupní pramen): Do této kategoriezařazuje

me všechny prameny, které vyvěrají z podzemí na povrch a bez

zdržení odtékají pramennou stroužkou.

2. Limnokren: Voda vytékající na povrch se nejprveshroma

žďuje v přirozené prohlubni, odtud teprve přetéká dopramen

né stroužky. Tento typ pramenů je nejznámější, lidověoznačo

ván jako tůňka, studánka, apod.

3. Helokren: Voda z podzemí vyvěrá na povrch ve formě

průsaku o několika metrech nebo desítkách metrů čtverečních

a vytváří mokřinu, která je zarostlá hygrofilní vegetací. Na

rozdíl od jiných typů bažin se pramenná mokřina vyznačuje tím,

že stejně jako ostatní prameny ani v zimě nezamrzá a nebývá

pokryta sněhem. Tento způsob vývěru je běžný a tvoří většinu

pramenných zdrojů naší sítě.

14


Z limitujících faktorů pro složení společenstev rostlin aživo

čichů v pramenech jsou důležité nízká teplota, většinou dobré

prokysličení, malá potravní nabídka nebo případné zastínění.

Významná je také relativní stálost hydrochemického prostředí

a malé kolísání teploty vody a kyslíku.

Rodan Geriš popisuje typy pramenů, 2003

RADiOAKTiViTA PRAMeNů

Osvědčený účinek Priessnitzova léčení je pravděpodobně

příznivě ovlivňován radioaktivitou léčebných vod, která právě

svými mírnými účinky dociluje tak skvělých úspěchů. ivde

chování radioaktivního lesního vzduchu, který je obohacován

radiovou emanací ze silnějších radioaktivních pramenů blízké

oblasti Lázní Jeseník, má svůj speciální vliv na zdravotní stav

nemocných.

Nejradioaktivnější jsou hlubinné studené prameny.Prame

ny povrchové s teplotou nad 11° C mají radioaktivitunepatr

nou. Vznik radioaktivních vod si vysvětlujeme prosakováním

vody po velkých plochách hornin, zejména na kontaktech

a dislokacích. V horninách (zvláště vyvřelých) jsou roztroušeny

ve stopách akcesoricky vzácnější nerosty, obsahujícíradioaktiv

ní prvky, které se samovolně v kůře zemské neustále rozpadají

na řadu produktů, mezi nimiž je také radon, který je pohlcován

podzemními vodami na trhlinách, zlomech a geologických

poruchách a je vynášen na povrch země v podoběradioaktiv

ních pramenů.

Rudolf Jirkovský, 1950

Vlastimil Matula (1948) uvádí jako nejradioaktivnější prameny v rokli

pod Polským pramenem a dále pak prameny Priessnitzův, Bezručův a Jitřní.

Naopak Rudolf Jirkovský (1950) jako nejvýraznější uvádí Jitřní, Čeňkův

a Pražský. Samotnou radioaktivitu oba dále podmiňují průtočností vody

u daného pramene. Čím vyšší je průtočnost, tím menší je pak radioaktivita

dané vody. Výše zmíněné prameny, ale také další hlubinné prameny jako

Finský, Štýrský, Tůňka apod. lze pak doporučit jako nejvhodnější pro

užití k pitné kůře.

15


GeOFyZiKáLNí A ATMOGeOCHeMiCKý VýZKUM

Podobně jako radioaktivita, má dále na léčení vliv i zvýšený výskyt

biogenních prvků v atmosféře, který je mimo jiné vázán na místa vblíz

kosti pramenů:

V okolí Lázní Jeseník se projevuje několik lineárních zónano

málních obsahů biogenních prvků, tyto zóny vykazují generelně

směry SZ–JV, SV–JZ a S–J. Nejvýraznější atmogeochemickyaktiv

ní zóna prochází přes prostor lázní ve směru SZ–JV a v severním

lázeňském sektoru ji křižují další dvě zóny směru SV–JZ a S–J.

Další anomální zóny se nacházejí v severní a severovýchodní

části zájmového území. Většina atmogeochemicky aktivních zón

koinciduje ve větší nebo menší míře s průběhem vymapovaných

geologických zlomů (maximální koncentrace jsou často v místě

„ Geologická mapa, Celkový atmogeochemický index (rel. jedn.), Geofyzikální indikace, 2008, J. Dohnal

anomálie Z

(kladná)

anomálie SP

(pod –100 mV)

osa anomálie SP vodivá linie

16


křížení poruch různých směrů) a poruchových strukturindi

kovaných jako vodivé linie geofyzikálním měřením. Vzhledem

k vazbě většiny pramenů na zlomové struktury nenípřekvapují

cí ani větší zastoupení pramenů v místech atmogeochemických

anomálií. Z celkem 30 evidovaných pramenů je 18 v prostoru

s kladnou hodnotou sumárního indexu a 11 v místech sezápor

nou hodnotou indexu; průměrná hodnota indexu pro místa

s prameny je +0.85. Z biomedicínského pohledu je významné,

že vůbec nejvyšší hodnota sumárního indexu odpovídáprá

vě prostoru lázní, z dílčích prvků jsou v těchto místech výrazně

anomální především obsahy sodíku a draslíku, relativně méně

železa a hořčíku. Z lázeňských tras prochází nejvíce anomálním

atmogeochemickým polem trasa žlutá (Na, K, Mg) a modrá

(K, Na, Fe), lokálně však i červená a zelená (Mg, K). Lze

předpokládat, že vysoké obsahy sledovaných biogenních prvků

se podílejí na posílení jejich léčebného potenciálu.

J. Dohnal a kolektiv, 2008

17


FLóRA PRAMeNů

Území Sokolského hřbetu a Zlatého Chlumu jsou z hlediska

rostlinstva velmi podobná, především jsou téměř zcela pokryta

lesem. Hlavní dřevinou je v nich smrk, ale najdeme i poměrně

hezké porosty buku, místy s jedlí. Pěkná stará jedlová bučina je

například pod enhuberovým památníkem. Kolem potoků jsou

obvyklé porosty jasanu. Druhově je oblast velmi „průměrná“, či

spíše chudá, neobvyklých druhů rostlin zde najdeme málo.Za

jímavou lokalitou je okolí trojice pramenůAdélin–Flóřin–Adol

fův, kde vyvěrá pramen pravděpodobně obohacený uhličitanem

vápenatým. Zde najdeme v širokém okolí jinak velmi vzácnou

přesličku největší (Equisetum telmateia) a celostátně vzácnou

a chráněnou zárazu síťnatou (Orobanche reticulata).

Popis flóry v okolí pramenů od Radima Hédla, 2017

Podobný poznatek také zmiňuje i J. Milde již v srpnu 1857 a uveřejňuje

v práci Verhandlugen der kaiserlichen leopoldinisch carolinischen Akademie der

Naturfrocher. Zajímavou dřevinou republikového významu je Tis červený.

Tis červený je třetihorním reliktem, roste jako keř nebo strom

a dorůstá až do výšky dvaceti metrů, vyznačuje se značnou

dlouhověkostí, i v ČR rostou stromy staré přes 1 000 let.Rost

lina je dvoudomá a je celá jedovatá, kromě plodního míšku. Je

vázaná na nižší až střední polohy, roste přirozeně v zástinu

listnatých, nebo smíšených porostů, nesnáší horizontální zástin

jehličnanů, nevytváří souvislé porosty. V české republice se

nacházejí bohužel jen roztroušené zbytky původních populací.

Hlavním viníkem úbytku tisu je rozsáhlá těžba vestředově

ku, tis byl strategickou surovinou pro výrobu tak zvaných

„velšských luků“ a kuší. V novověku je pak hlavním viníkem

zdecimování původních populací tisu zavedení tzv.holosečné

ho hospodaření v lese, protože tis potřebuje celoživotní zástin.

Rozšiřování tisu v současné době brání hlavně přezvěřeníhoni

teb, spárkatá zvěř jej ráda vyhledává a okusuje, brání tak jeho

přirozenému zmlazování. V důsledku toho tis roste a obnovuje

se pouze v nepřístupných lokalitách. Ve Slezsku jenejpočet

nější populace tisu v obci Supíkovice, kde je v současné době

18


evidováno 29 jedinců na Malém Špičáku, 435 jedinců naVel

kém Špičáku a dalších 7 jedinců v okolí.

Výsadba tisu v nepřístupných lokalitách bývalého revíru

Česká Ves pochází ze semene nasbíraného z památného tisu

v Mikulovicích, jehož stáří se odhaduje na 800 let, obvod

kmene jr 305 cm, výška 13 m. Strom roste v zahradě domu čp. 9

pod kostelem v Mikulovicích a je vzhledem ke svému stáří

zřejmě pamětníkem německé kolonizace Jesenicka. Semeno

tisu je přeléhavé, klíčí až druhým nebo třetím rokem po výsevu,

samozřejmě s velkými ztrátami. Z cca pěti kil tisového semene

se podařilo v lesní školce po tříletém pěstování v zástinu na

záhonu a po jedno až dvouletém pěstování s kořenovým balem

v kelímku vysadit do nepřístupných lokalit revíru Česká Ves

celkem 400 kusů sazenic tisu s kořenovým balem. Výsadby byly

provedeny v letech 2005 a 2006. Přes dlouhé období sucha

v posledních deseti letech tisy relativně prospívají a to i na těch

extrémně suchých lokalitách. V současné době většina lokalit

s vysazeným tisem patří k lesům Olomouckého arcibiskupství.

Lokalita u Heckelových skal je v majetku Lesů České republiky.

Specifický výskyt tisu červeného na Jesenicku vyvětluje Jiří Lisník, 2017

V okolí popisovaných památek se vyskytuje také několik dalšíchvý

znamných a památných stromů. Na Kalvodově ulici to je Hackenbergova

lípa, v blízkosti promenády lípa na jejím severním okraji, Schillerova lípa

na jižním konci a tzv. Císařský dub (vysazen k 50. výročí panování císaře

Františka Josefa) v blízkosti Hatschekovy výšiny. Nedaleko lázeňské

sprchy je to Čarovný smrk. Do nedávné doby to byla velkolepá borovice

vejmutovka v městském parku, naopak dodnes existují dvě lípy v blízkosti

původního umístění Bobřího pramene. V lesích také často narazíme na

několik výrazných velikánů. Tomu kdysi nejslavnějšímu – Vysoké jedli je

pak věnována samostatná kapitola.

19



Præfatio

Příroda je naší nedílnou součástí. Nacházíme v ní

nejen uklidnění, ale s její pomocí objevujeme dávno

zapomenuté schopnosti a také cestu k pochopení

sebe či druhých. Z moderního pohledu je jistě na prvním místě

Rousseaův odkaz návratu člověka k přírodě, který na přelomu

18. a 19. století ovlivnil smýšlení značné části evropy. Dle mého

mínění však mnohem dál a pro život mnohem použitelněji zašel

Alexander von Humboldt.

Jako první upozornil na nemalé důsledky neohleduplného

konání lidí vůči přírodě, ale také problému povyšováníjednot

livých ras a národů mezi sebou. Jako vědec se cítil být nade

vším, dokonce i nad v té době neohrozitelnou pozicikřesťan

ského boha. Toho totiž nacházel v přírodě. Jako prvnínevá

hal interdisciplinárně studovat přírodní fenomény z různých

pohledů. Svým neuvěřitelně komplexním přístupem otevřel

dveře modernímu uchopení vědy a pozdějším disciplínám jako

je environmentalistika, ekologie apod. inspiroval téměř všechny

význačné vědce a významu slov „chápání“ či „pochopení“vtisk

nul nový charakter. Je proto smutné, že jakožto rodilý Prus, byl

především po válečných běsech 20. století svým způsobemod

sunut se vším německým a v evropě i nadále zůstává nedoceněn.

Podobně tomu bylo i v mnohem menším měřítku v Sudetech.

Dokážeme-li své nejbližší okolí více vnímat adiskuto

vat o něm, hledat inspiraci nebo se dokonce v péči a tvorbě

krajiny více angažovat sami, bude to působit nejen větší radost

a potěšením nám samotným, ale objevíme také možnosti nové.

Staneme se plnohodnotnou součástí krajiny.

Lukáš Abt, průvodce, jenž vás bude slovem provázet po okolních lesích

21


Za okny mého rodného domku se tyčí masivStud

ničního vrchu a já už od svého dětství ho považuji za

tajemnou horu. Na první pohled obyčejný, zalesněný

kopec ukrývá ve svém nitru cenný poklad – zázračnou, živou

vodu. Zní to až pohádkově, bavíme-li se „pouze o obyčejné

vodě“ prýštící z úbočí a strání. V dnešní uspěchané době si

lidé málo uvědomují, jak cenná voda je, jak se k ní chováme

a jakým způsobem přispíváme k tomu, abychom jí měli i nadále

dostatek. Možná proto, že žijeme v zemi, která vodou oplývá

a je právem nazývána „střechou evropy“. Na rozdíl od jiných

národů máme to štěstí, že netrpíme extrémním suchem a že

při současných globálních klimatických změnách stále můžeme

přijít k pramenu a téměř kdykoli se z něj napít.

Kouzlo jesenických pramenů spočívá ale především v jejich

příběhu. Příběhu, který započal před mnoha desítkami let

a pokračuje dodnes. Příběhu, kdy obyčejný člověk dokázal

pochopit sílu vody a přilákal tak do našeho regionu stovky až

tisíce lidí, kteří uvěřili v zázrak přírody. Tento příběh se rozvíjí

neustále. Někdy smutně – to když lázeňský genius loci zarůstal

křovím a okolí pramenů chátralo. Někdy zase veseleji – to když

opět vytryskla zurčící voda, upravené chodníčky se začaly plnit

lázeňskými návštěvníky, kteří obdivovali drobná umělecká díla

krášlící jinak pro nás tak všední věc, jako je pramen. Jsme to

my lidé, kteří utváříme krajinu a snažíme se s ní žít v souladu.

Každý máme jiný názor na to, co se nám v krajině líbí a co ne.

Je důležité si ale uvědomit hodnoty, které nám příroda dává.

Hodnoty, které nejsou nezničitelné. Hodnoty, kterých je nutno

si vážit a starat se o ně. Jesenické prameny k nim jednoznačně

patří a je jen na nás a budoucích generacích, zda si onuzodpo

vědnost budeme uvědomovat. 

Radek Tichavský, doktorand a odborný asistent na Ostravské

univerzitě

22


Když mi bylo patnáct, potkal jsem

člověka, který mě naučil Lesní

moudrosti. Znal každou studánku

pod Sokolím vrchem, věděl, kde roste jaká

kytka a k čemu je pro člověka dobrá. Naučil

mě milovat přírodu jako vlastní matku, která se

o své občas zlobivé dítko vždy dokáže dobře

postarat. Od té doby vím, že všechno, co

člověk opravdu k životu potřebuje, už dávno

má... A voda, to je pro život tonejdůleži

tější. Umí být horká i studená, sladká i hořká,

průzračná i kalná, umí tvořit i ničit, pohladit

i podrazit nohy... Přeloženo do jazyka třetího

tisíciletí: voda je nositelem informace.

Jiří Staňa, bývalý místostarosta města Jeseník, má

i po přesídlení do Luhačovic velice hluboký vztah

k jesenickému okolí

Pomezí Rychlebských hor a Jeseníků shluboký

mi lesy, starými loveckými chodníky, bezpočtem

průzračných pramenů, bludných balvanů, zmizelých

osad, ztracených důlních děl, výjimečnými geologickými poměry

a výraznými osobnostmi, mezi kterými vyčnívá léčitel Priessnitz,

je nepopiratelným a časem prověřeným fenoménem. Právě za

časů Priessnitze a jeho nástupce Schindlera Sokolský hřbet

s jeho prameny a lázněmi objevovala celá evropa.

Proč však dnes výjimečnost této lokality nechápeme? Proč

se mnozí z nás stále snažíme zarputile vytvořit „nějaký“ nový,

jedinečný, bombastický fenomén, který by „vytřel zrak“ všem,

především turistům, a zároveň samozřejmě přinesl zamýšlený

zisk?

Zdejší Krajino, přeji Ti, aby ti, kteří v Tobě žijí, Tvébo

hatství nejprve skutečně objevili. Aby v Tobě našli sami sebe,

chovali k Tobě respekt, pokoru, zahrnovali Tě pozorností a péčí,

která bude vycházet z přesvědčení zachovat Tě pro dalšíge

nerace. Pak teprve pochopí, jak se o Tvé poklady a genius loci

mohou podělit s ostatními.

Věra Janků, PR manažerka Priesnitzových léčebných lázní

„ Finský pramen,

archiv Jiřího Stani

23


HORy TiCHA A ZASTAVeNí

Rychlebské hory nejsou nějak

„zvláštní“. Neposkytují dramatické

výhledy ani mnoho příležitostí pro adrenalin.

A to je dobře. Jsou to hory, které se vejdou na

dlaň. Po hřebeni se dají přejít za tři dny. Ale

putovat tu můžete z údolí na hřeben a zase

dolů a nahoru třeba měsíc a stále budete

objevovat nové a nečekané. Jsou to totiž

hory jako dlaň zvlněné, plné mírných záhybů

a údolí. Jsou prosté a plné lidí. Ale ne ve

smyslu chodících turistů. Jsou to hory, které

jsou protkané příběhy lidí, jejich zbožností,

propojené zapomenutými cestami a lemované

skrytými božími mukami podél zaniklých cest.

Jsou to hory nespočetného množství kapliček a kaplí ztracených

v lese. A také hory zaniklých obcí, které tu zůstaly po vyhnání

německy mluvícího obyvatelstva.

S přáteli jsme těmto horám začali říkat „Hory ticha azasta

vení“. Často tu není mobilní signál ani zvláštní infrastruktura.

To, co by jinde bylo chybou, je tady předností. Jsou to hory,

které konejší, hladí, smiřují, rozeznívají radost a zvou k sobě

dál za každého počasí. Nabízí místo pro pohled do sebe sama.

V mlze a za deště směřují váš pohled dovnitř – do svého nitra,

k obrysům tušených stromů a k ruinám bývalých domů adomo

vů. Je to pohled na to, co zaniká, co je špatně viditelné a nabízí

„ Madona na Zálesí, 2014,

Zdeňka Morávková

24


vám čas se toho dotknout. Co ve mně už není živé? Co je třeba

opustit?

Za jasného slunečního dne otvírají vyhlídky pohledy na

louky a pastviny. Lákají k běhu a válení sudů, k pití vody zpra

menů, k pohledům do dálky. Je to prostor pro sny denní i noční.

Pro spaní pod širákem. Zaniklé domy jsou milosrdněpřekrývá

ny stromy, které do nich vrůstají. Cesty lemují a obtékají keře

lesních ostružin a malin a dovolují nám svou sladkou chutí věřit,

že vše lze usmířit nebo aspoň pochopit. A pokud zůstávají

některé pochyby na duši nalepené, lze je spláchnout spolu

s potem vodou z pramenů, potoků a zatopených lomů.

Místní lidé tu začali postupně některá místa opečovávat,

opravovat kapličky a boží muka. A často je pak nechajíprázd

né – bez symbolu, obrazu, křížku. Pro někoho je to možná málo,

ale pro mě je to nejvěrnější popis toho, kdo nyní jsme a po čem

toužíme. Žijí tu lidé, kteří mají chuť dávat věci do pořádku,

starají se o místa, kudy procházejí. A zároveň už nejsme vedeni

jednou jedinou nezpochybnitelnou a danou vírou. Tradiční

křesťanské symboly jsou současným lidem buďtonesrozumitel

né nebo vzdálené. Ale tito lidé k „Bohu“ přesto směřují. A mně

je sympatické to zenové prázdno, které tvoří prostor pro

„Ducha“. Líbí se mi to prázdno, které zve k vytvoření vlastního

obsahu a nenabízí kýčovité vyobrazení „Svatého“. To, co je

vám „svaté“, co je pro vás cenné, zde totiž začnete i beznávo

du znovu tušit a můžete to zase sami začít po-odkrývat a žít.

Zdeňka Morávková

„ svítání na Zálesí, 2016, Zdeňka Morávková

25


LAND ART Když krajina promluví

Land art je způsob tvorby v krajině,

který může krajinu využít buď jen

jako atraktivní kulisu pro své dílo a být do

nějaké míry vyjádřením myšlenky či dokonce

ega autora nebo může vést s krajinou rozhovor.

Mně osobně je bližší ten druhý způsob, který

je i tzv. site-specific. To znamená, že dílo nelze

jenom tak navrhnout, realizovat a případně ho

přemístit zase jinam. Je to „promluva“, která

je se svým místem instalace pevně spjata a je

od místa v určitém smyslu slova neodlučitelná.

Jinde by nefungovala nebo fungovala hůře.

Umístit takové umělecké dílo do krajiny

je v něčem komplikované. Oproti městu, kde

objekty a sochy přirozeněji zapadají dopro

storu architektury, může umělecké dílo vkraji

ně více „trčet“. Už jen materiálově i obsahově

je něčím v krajině „nepatřičným“. Umělec by

měl být tedy s místem sžitý, měl by ho znát

v různých denních i ročních dobách a měl

by si být vědom toho, co s jeho prací udělá

čas a drsné venkovní prostředí. Zároveň se

nemůže příliš svázat všemi „Ale...“ a obavami.

Pak nelze vytvořit nic. Umělec tedy zároveň

potřebuje odvahu a unést i to, že se nebude

líbit všem. „Všem“ se totiž líbí pouze kýč.

V našem kraji jsou k vidění různé instalace

a díla. V Lázních Jeseník třeba Jižní svah a v Rychlebskýchho

rách např. realizace skupiny REZ. Jejich nejznámějším dílem jsou

asi tzv. Obří židle na Lánském vrchu (na Sedmi lánech). Myslím,

že zrovna „židle“ jsou zdařilou ukázkou toho, jak se může místo

zviditelnit a promluvit. Lidé se tu „od dob židlí“ zastavují, oblý

kopec navštěvují, začali tu pořádat pikniky, zvou sem návštěvy

a přátele a dokonce zde proběhla i svatba. Z kopce je krásný

a výjimečný rozhled do kraje. Což předtím tušil jen málokdo.

Bohužel v případě Lánského vrchu, podobně jako jinde,

kam chodí více lidí, musí místo čas od času odolávat partám

„ bůh je – spíš – otázka

než – odpověď, 2017,

Zdeňka Morávková

26


„pařičů“ a případně i vandalů. Je nutné s tím počítat předem,

nezatrpknout a o místo pečovat s láskou a trvale. Podobně jako

dříve každá boží muka měla svou děvečku, která k nim nosila

svíčku či čerstvou květinu a hospodáře, který se o ně staral,

opravoval je.

V zahraničí jsem viděla několik různých míst, kde se třeba

z jedné vesničky stalo „landartové centrum“. Návštěvníci si zde

mohu půjčit kolo, dostanou mapu s popisem děl a vyjedou do

krajiny hledat „své“ umělce. Je to forma měkkého turismu, který

navíc láká specificky naladěné návštěvníky.

Obdobný potenciál vidím v Jeseníkách a Rychlebských

horách. Pozvat opravdu kvalitní umělce, kteří dokáží s citem

reagovat na genius loci konkrétních míst, a o tato místa pak

pomocí místních patronů dlouhodobě pečovat. A případně

k tomu nabídnout odpovídající služby v podobě map, živých

i psaných průvodců, apod. Umělecké realizace by měly být na

profesionální úrovni, protože amatérská díla nejsou povětšinou

obsahově nadčasová, rychle materiálově stárnou a mohou se

stát v krajině po pár letech spíš „odpadem“.

Takový rozvoj místa by byl v celorepublikovém měřítku

výjimečný. Obdobný projekt vznikl v minulých letech uekolo

gického centra Sluňákov v Olomouci, kde má tato koncepce na

život místa jednoznačně kladný dopad. Umělecká díla jsou navíc

velmi fotogenická a tak jsou atraktivní pro propagační materiály

daného kraje a lokality. Umělci povětšinou žijí ve svých kruzích

a „komunitách“ a šíření ohlasu a jejich vlastní sebepropagace

a sebeprezentace může přilákat nečekaný okruh lidí, kteří

podobný způsob tvorby ocení, včetně zahraničních návštěvníků.

Díla v krajině mají navíc tu moc, že neoslovují pouze poučeného

diváka, jaký chodí např. do galerie. Může oslovit jak malé dítě,

sportovce, tak i seniora, který jde jen náhodou kolem. Dílem se

tu samozřejmě nemyslí pouze „socha“ či objekt. Dílo může být

na pomezí užitého umění, designu a drobné či větší architektury.

Umění v krajině má tedy tu moc, že může ty, co kolem něj

chodí, ...na něm leží, či si o něm něco myslí, či jen tuší... že je

může kultivovat, obohacovat aniž by to sami aktivně hledali.

Pro umělce je pak taková tvorba samozřejmě zajímavou výzvou.

Zdeňka Morávková

27



Historiæ

VZNiK PRAMeNů

Prvním známým „pomníkem“ na počest Priessnitze je patrně nápis

vytesaný z vděčnosti za uzdravení baronem von Chabotem naHydropa

tických skalách v roce 1836. Samotná výstavba pramenů však započala až

v roce 1839, kdy se v lázních objevil maďarský baron Miklós Wesselényi.

Ten nejen že podpořil výstavbu vodovodu a tří kašen pro Frývaldov, ale

inicioval i sbírku na výstavbu Maďarského pomníku a zasloužil se o tzv.

Wesselényiho zahradu s prvním známým pramenem v dnešním slovasmy

slu. Ve stejném roce pak v návaznosti na tento popud byly pojmenovány

a přestavěny první tři z pramenů na Gräfenberku. Ferdinandovy prameny

(Ferdinands Quellen) na počest rakouského mocnáře, nedaleko lázní

pak Stříbrný pramen (Silber Quelle, dnešní Slovanský) a Sedmismrkový

pramen (Siebenfichten Quelle, dnešní Smrkový). Touto iniciativou v roce

na pacienty nejhojnějším se započala psát historie lázeňských pramenů.

„ původní Wesselényiho kašny, později použity jako prameníky Tindalova (levá) a Neuburského (pravá) pramene,

40. léta 19. stol., SOkA Jeseník

29


PRVNí VLNA VýSTAVBy

V roce 1840 je vystavěn první lesní pramen – Vídeňský (WienerQuel

le) a také je odhalen první honosnější pomník a to bronzová socha lva,

kterou Priessnitzovi věnovali vděční Maďaři. V roce 1841 to je takzvaný

Géniův pramen, kde je do pomníku zakomponována žula a mramor.Do

bové prameny se pak zmiňují o jakési „soutěži“, kdy se jednotlivé národy

snaží svým pomníkem předehnat ty již postavené. Vrcholem čtyřicátých

let je pak Anglický pramen (1848), jenž je kromě designově strohého

mramorového pomníku navíc zasazen do příjemného prostředí borovic,

které údajně místo zhodnotily natolik, že tento předčil svou „dokonalostí“

mohyly pramenů předchozích (Francouzský/Géniův pramen, Žofiinpra

men vystavěný Uhry a Pruský pramen). Češi a Poláci se se svými pomníky

přidávají až se značným zpožděním v roce 1874, resp. 1894, což je však

způsobeno politickou situací v tehdejší monarchii.

Není znám důvod přechodu od přírodních sprch k pramenům apovin

nému pitnému režimu. Během pouhých několika roků na konci čtyřicátých

„ Čeňkův pramen, Josef Fietz, 60. léta

19. stol., soukromá sbírka „ Vídeňský pramen, zač. 20. stol., soukromá sbírka

30


let 19. století však došlo k zániku téměř všech sprch (kromě sprchy

Svornosti – Concordia Douche) a naopak boomu výstavby pramenů.

Samotné prameny byly využívány v rámci léčebných kůr, kdy jednotliví

pacienti dennodenně vykonávali výstupy do lesa, kde kromě procházky

na čerstvém vzduchu museli u každého z pramenů vypít alespoň pár

doušků vody. Nehledělo se ani na roční období a stanovenýharmono

gram se bezpodmínečně dodržoval i v zimě. Byla to pak nejen posvátná

úcta pacientů ke křišťálově čisté vodě, která dokázala léčit lidi, ale právě

i značně rozvinuté kulturní prostředí, které dalo za vznik tzv. kultu vody.

Nově objevená prameniště se na tento popud začala svádět do výtoků

a místa označovat nejen mohylami, ale i pojmenovávat.

Většina každodenních rozhovorů z Gräfenberku se skládala

z poznámek, týkajících se rozsahu a směru výletů pacientů,je

jich účinků, důležitosti a potěšení z pohybu. Zda již bylomož

né vyjít si na delší procházku bez následků únavy a zda pacient

již dnes navštívil Priessnitzův pramen, nebo snad ten den došel

k pramenu Regenhartovu nebo Diamantovému. Zda to dnes

byl výlet na Vyhlídku, nebo Sokolí vrch. Nejvíc byli ohromeni

pacienti připoutaní k lůžku a to především v zimních měsících,

kdy naopak ti chůze schopní stoupali vzhůru zasněženým

kopcem po kluzkých cestách, brodící se po pás sněhem, nebo

dokonce bojující po čtyřech a jejich ruce, krk i obličej zcela

namrzlý, ale jejich oči stále zářící. Spíše byste předpokládali, že

to jsou lovci kamzíků, než invalidé ve snaze nabýt znovu zdraví.

Irský pacient H. C. Wright popisuje denní rutinu pacientů v lázních, 1843

Asi nejvýznamnějším byl pak revoluční rok 1848, kdy patrně s odkazem

na dění v probuzené evropě vzniklo minimálně osm pramenů většinou

s názvy reflektujícími nejdůležitější hodnoty revoluce – Přátelství,Svor

nost, Pokrok, Naději apod. V roce 1851 se objevuje také první kniha

věnovaná pramenům. Je to humoristicky laděné dílo Johanna Carla von

Walterskirchena, původem z Pressburgu (Bratislavy), kde jsou zmíněny

všechny do té doby existující prameny. Objevuje se zde i první dochovaná

mapa a několik kreseb pramenů. Na toto dílo posléze různými způsoby

navazují i jiní autoři. První česky psaná kniha emanuela Kappera z roku

1871 jim věnuje dokonce celou kapitolu. Výtěžek z prodeje této knihy

pak šel na sbírku na výstavbu Českého pomníku.

31


DRUHá VLNA VýSTAVBy

Velký vliv na výstavbu a údržbu pramenů měl Jan Ripper. Sám jeau

torem několika návrhů prameníků (Meklenburský, Rumunský, Rudolfův),

ale díky jeho iniciativě vznikl také pramen Polský, Český a Polský pomník

a Nassavská stezka. Důležitým dokumentem zachycujícím stav pramenů

v této době je pak skicák jeho manželky Marie (roz. Priessnitzové) akva

litní fotografie především z dílny Johanna Springera. V roce 1906 je pak

v Mnichově objeveno padesát kreseb okolí Gräfenberku a Frývaldova,

včetně téměř všech vyobrazení tehdejších pramenů. Autorem bylAlexan

der Domarus von Drommer z Gdaňska. Tato vyobrazení z roku 1851

byla uložena v městském muzeu, v současnosti však nejsou dohledatelná.

V průběhu několika dalších dekád je kromě výstavby pramenů nových

také postupně pečováno o ty již stávající. V několika vlnách dochází

k jejich renovacím a často i zkrášlení. V roce 1896 je obnoveno a zároveň

i přemístěno několik z nich na základě výstavby nového vodovodu firmou

Rumpel. V roce 1910 pak proběhla obnova vzdálenějších pramenů na

Gräfenberku za finanční podpory Lázeňské komise. Do první světové

války tak v okolí lázní a Frývaldova vzniká na šedesát mohyl pramenů. Po

skončení války dochází k úpadku zájmu o toto téma. Celkově vzniká jen

pár pramenů, které jsou většinou postaveny pro účely vlastníků daných

pozemků a nesou i jejich jména.

Z historického, ale i sociálního pohledu není bez povšimnutí, že

pomyslnými hybateli a mecenáši byli především cizinci, či přistěhovalci.

„ Jan Ripper s kameníky před Českým pomníkem, 70. léta 19. stol., SOkA Jeseník

32


Je až s podivem, že se místní obyvatelé a činovníci pouze sporadicky

zapojovali do výstavby či iniciace kulturního dění. Jedinou výjimkou je

přelom 19. a 20. století, kdy vzniká lázeňská promenáda a několik vý

znamých architektonických děl z dílny místních sochařů. V meziválečném

období je to pak výstavba pramenů v okolí Bobrovníku a Lipové-lázní

z popudu místních obyvatel. Zde během krátkého období především

zásluhou kameníka Josefa Spielvogla vzniká několik velice hodnotných

pomníčků a prameníků. Pro jejich mohyly totiž často využívá vodou

opracované mramorové kameny odkryté v jeskyních. Lze konstatovat,

že se tak spíše jedná o umělecká díla zasazená do krajiny.

„ pohled na Bobrovník, dnešní Kalvodovu ulici a Železnou horu, zač. 20. stol., soukromá sbírka

„ Priessnitzův pramen, 1903, soukromá sbírka

33


ODTeSáVáNí PůVODNíCH NáPiSů

V roce 1945 došlo na příkaz československého vedení k odstranění

části původních německých nápisů na deskách pramenů. O pár měsíců

později pak dochází k přejmenování většiny z nich profesorem Fialou.

Pro nové návštěvníky bohužel příliš tendenčně a nesmyslně. Seznam

odtesaných jmen včetně letopočtů si naštěstí pečlivě zaznamenal Anton

Bartussek, který mezi 29. srpnem a 28. zářím dohlížel na odstraňování:

Dne 29. srpna 1945 mě na ulici ve Frývaldově oslovil muž

a vyžadoval, abych s ním šel na pracovní úřad. Tam seděli dva

muži, které jsem neznal. Jak se ukázalo, byli to dva kameníci ze

Supíkovic, kteří byli tou dobou v koncentračním táboře vAdol

fovicích. Měli v lese v oblasti Zlatého Chlumu a Gräfenberku

odstraňovat německé nápisy z památníků a já jsem bylzaměst

nán jako dohled nad těmito muži.

Pracovali jsme od 7 hodin ráno až do 6 hodin večer, muži

neměli po celý den co k jídlu. Proto moje žena i přesekono

mické těžkosti připravovala pro vězně jídlo, které jsem nosil

na pracoviště každý den. Z české strany jsem byl neustále pod

přísným dohledem a také mi bylo vyhrožováno ze strany KZ, že

bych o mužích neměl hovořit jako o „politických vězních“.

Podzim pak přinesl chladné, deštivé počasí, byl jsem

nemocný a musel jsem zůstat doma. Tak pak celá akce pro mne

skončila. Znění nápisů jsem si však svědomitě zaznamenal ve

své knížce. Následující seznam je kompletní a jedná se o kopii

mých poznámek. Seznam a plánek k němu jsem dal k dispozici

muzeu v Kirchheimu unter Teck jako příspěvek k památce

německé vlasti.

Anton Bartussek

Uváděný seznam je pak cennou informací nejen o původních názvech

pramenů a letopočtech založení, ale také důležitým vodítkem při určování

„nově nalezených“ původních pramenů, u kterých zůstala pouze původní

deska s letopočtem.

34


PRVNí OBNOVy

Nový zájem o prameny vzniká až v padesátých letech, ale pouze

z  vědeckých důvodů. V  šedesátých letech uplynulého století dochází

k první moderní renovaci některých pramenů tehdejšími Československými

státními lázněmi Jeseník. Ve znamení doby se využívá k přestavbě beton

a žulové kvádry, vytrácí se však umělecká hodnota prameníků. Mnoho

pramenů zaniká.

Mramorové desky a pomníkové tabule byly opravovány,

přeleštěny a opatřovány úředními názvy pramenů a znakem

lázní. Všechny úpravy byly provedeny za spolupráce a kontroly

orgánů státní památkové péče.

Práce byly konány za obtížných pracovních apovětrnost

ních podmínek. Největším problémem byla doprava, protože

na pracoviště bylo nutno dopravit 12 vagónů kamene a dalších

stavebních hmot. Bylo používáno traktorů pásových DT 54,ko

lových buldozerů a vozidel V3S. V některých úsecích musely být

prosekány průseky lesem. Na svazích Studniční hory nanesjízd

ných cestách musely být traktory připoutány ke stromům.

Další potíží bývaly rozmočené úseky ve slatinách uněkte

rých pramenů, kde traktorové vlečky zapadly celým podvozkem

až po ložnou plochu. Výmoly na srázných cestách dosahovaly

hloubky 120 cm. Protože dodávky kamene bylo možno dovážet

převážně v zimním období, musely být často prohazovány

závěje. Na zledovatělých a vlhkých terénech jsme používali

zápřeže 2 kolových traktorů a vzadu za vlečkou bylo ještě

zapřeno vozidlo V3S.

Při pracích v terénu se nejlépe osvědčil soudruh Rutar aTvr

dý ze závodu 505, kolektiv žáků odborného učiliště, traktoristé

JZD Široký Brod s. Červenka, Tesák, Muzikant, Kovář a zvláště

s. Dlouhý, dále Trlicova a Kolářova parta z OSP a především

soudruh J. Hakl, řidič státních lázní.

Obnovu pramenů v letech 1960—1962 v místním tisku popisuje

garant obnovy Alois Hovorka

35


NOVá DOBA

Zajímavým počinem počátku osmdesátých let je pak výstavbapřírod

ního solária na Jižním svahu provedená Janem Šimkem. Tato akce se totiž

vymyká dlouhodobému nezájmu o krajinu v okolí lázní a je předzvěstí

blížící se renesance. Objevují se také první „pramenáři“ – ivan Prociv nebo

Vítězslav Mazura, kteří se snaží pomníky zmapovat a některé dokonce

už obnovili. Mazurova práce o historii pramenů se stala podkladem pro

další bádáni. Na nich pak v několika dalších letech navazují Lubomír

a Radim Hédlovi.

Tady začíná ten příběh o paměti krajiny. Koncemsedmde

sátých let se pan Vítězslav Mazura věnoval hledáníhistoric

kých materiálů o pomníčcích a pramenech a pan ivan Prociv

v terénu zase obnově některých pramenů. Oba už důchodci,

téměř bez veřejné podpory. V roce 1989 hledal syn Radim, žák

7. třídy základní školy na „Nábřežce“ téma pro přírodovědnou

práci. Na návrh mého otce Václava, tehdy shodou okolností

zastupujícího hajného na Studničním vrchu, se rozhodl popsat

prameny objevující se v historických záznamech, materiálech,

lesnických mapách, v paměti lidí pracujících v lesnictví, v terénu.

Nejprve s podporou jmenovaných a dalších, posléze jižsamo

statně studoval, procházel krajinou, objevoval a zaznamenával

nálezy.

Lubomír Hédl popisuje vztah svého syna k lázeňským pramenům

Kreslil jsem si je a všechny jsme podrobně fotografovali (tehdy

jsme ještě černobílé fotky vyvolávali doma v koupelně).Vytvo

řili jsme také aktuální mapy s prameny. Ani jsem pořádněnechá

pal, že lázeňské prameny jsou hlavně dokladem minulé kultury,

protože skoro všechny vznikly v průběhu 19. století. Vyjadřují

především romantický zájem o přírodu a tehdejší vlastenectví,

jak je vidět na jejich názvech a dalších okolnostech. Bohužel

jsem ještě neuměl německy, takže jsem ani nerozuměl většině

nápisů na deskách. Dnes by pro mě všechno bylo daleko snáze

srozumitelné a také bych snad lépe chápal kulturně historický

rozměr jesenických lázeňských pramenů. 

Tento střípek o objevování zdejší krajiny zde končí. Začaly

se ale rodit další a další. Chopili se jich nejen dobrovolníci, našly

36


se i veřejné peníze, další fandové začali skládat střípky z paměti

míst. Příběh tak nekončí, začíná a pokračuje...

Radim Hédl konkretizuje svůj vztah k pramenům

Od devadesátých let pak začaly být prameny opravovány Státními

lesy ČR, lesní správou Jeseník, a různými jednotlivci a skupinami(Ondře

jem Trunečkem, studenty Gymnázia Jeseník, OH Brontosaurus), později

také opět Lázněmi Jeseník. Gustav Krause v roce 1999 předkládá novou

ucelenou historii těchto památek navíc v návaznosti na vzpomínkykra

janů. V novém miléniu pak došlo k vytvoření několika naučných stezek

a zatímco většina pramenů na lázeňské straně byla znovuobnovena, ty

na jesenické straně jsou i přes občasnou snahu města z velké části stále

ve velice tristním stavu.

Za popularizací tématu stojí mimo jiné Jiří Glabazňa, lázeňskýprů

vodce, který se aktivně již přes desetiletí zapojuje do obnovy okolí lázní

a své zkušenosti předává pacientům a turistům.

Výlety na Studniční vrch jsou v jedné věci zajímavější než výlety

na jiná místa. Při každé výpravě či vycházce zde objevíte nové

stopy lidské činnosti, nějaký drobný posun k lepšímu. A může

se jednat i o vycházky, které od sebe dělí jen pár dnů. Tu nový

hrneček u pramene, tam poskládaná hromádka kamení jako

u trollů někde v Norsku, o kousek dál vyhrabaný chodník.Má

te-li štěstí, narazíte na opravený pramen, novou stezku, altánek,

lavičku...

Do toho všeho vnáší své příspěvky i příroda, která díla adíl

ka lidských rukou dotváří, proměňuje a prověřuje. Tu se objeví

voda, tam zmizí a napřesrok naopak. Studniční vrch současnosti

je místo, které dýchá životem, změnou, obnovou... Kde se tiše,

prostřednictvím skutků, komunikuje. Mezi generacemiminulý

mi, současnými i směrem k těm budoucím. Mezi lidmia kraji

nou. Studniční vrch je společné dílo lidí a přírody, kde se i ta

nejdrobnější věc, kterou uděláte – věnování hrníčku, vyčištění

jímky pramene – dotkne desítek a stovek lidí, kteří sem přijdou

po vás a vy tak můžete přispět drobným střípkem do této

zajímavé mozaiky. S trochou nadsázky a provokace mi proto

dovolte parafrázovat myšlenku ze scénáře filmu Půlnoc v Paříži

od Woodyho Allena: „Jak může kniha, obraz, symfonie nebo

37


socha soupeřit s nádherným kopcem? Vždyť každý pramen

a stezka jsou samostatná umělecká forma. Když pomyslím, že

v chladném brutálním vesmíru existuje Studniční vrch...Na Ju

piteru a Neptunu není nic. Z vesmíru jsou vidět tahle světla

na Gräfenberku, skály, zurčící voda, lidi, jak se procházejí...

Studniční vrch je možná nejsenzačnější místo v celém vesmíru.“

Je to také Tomáš Hradil, který stojí za iniciativou Cesta ke kořenům

a který organizuje již více jak patnáct let dobrovolnické akce v okolí.

Mnoho let mého mládí, včetně let devadesátých, se říkávalo, že

všichni, kdo mohou, z Jesenicka odcházejí: mladí se po studiích

nevracejí, dospělí odcházejí za prací. i má maminka říkávala:

studovala jsem, všechno mi šlo... kdo by to byl řekl, že skončím

tady v pohraničí. Ani já to kouzlo svého rodného regionuten

krát neuměl vidět. Na základě různých impulzů jsem si až v plné

dospělosti začal všímat, že na Jesenicku jsou různé staré cesty,

zaniklé osady, rozbité kaple – neskutečně krásná a tajemná

krajina. Když se nám ozvalo nezávisle na sobě několik místních

„

elisabeth Krause a Karin Weber u pramene Přátelství, 1999, Gustav Krause

38


studentů, že „na Jesenicku se nic neděje, pojďme to zkusitzmě

nit“ – a mysleli tím „pojďme dělat něco tvořivého a užitečného,

co by nás mohlo bavit a prospělo zdejší krajině“, nebylo na co

čekat. Založili jsme místní pobočku Hnutí Brontosaurus a jedna

z prvních věcí, které jsme se začali věnovat, byla péče o drobné

památky. Zdaleka ne jen osamocené kapličky a kříže v krajině,

kterých je po Českých zemích dodnes na dva tisíce. Projesenic

ký region je specifické velké množství pramenů. 

Události začaly do sebe různě zapadat. Potkali jsme další

mladé nadšence, kteří obnově pramenů rozuměli i přes svůj

věk dosti odborně. Ondra T. již obnovil v minulosti několik

pramenů partyzánským způsobem (de facto tajně) se svým

tátou a osvojil si i principy některých kamenických arestaurá

torských prací. Byl pak schopen řídit opravy pramenů jinými

dobrovolníky na „bronťárnách“. Gymnazista Lukáš A. zase

vypátral a popsal téměř všechny historické prameny v terénu

i v archivech, zpracoval na to odbornou práci a za vydatné

pomoci našeho kolegy historika Tomáše Knoppa o pramenech

vyšla první ucelená kniha, zvaná Atlas pramenů. Všichni aktéři

byli ochotni přiložit ruku k dílu a pracovat. A ač jsme v tom

byli zpočátku sami a místní obyvatelstvo bylo lhostejné, věci

se postupně začaly měnit. Uběhlo mnoho prázdninových aví

kendových akcí a my jsme opravili přes 20 drobných památek.

„ altán v blízkosti promenády, 30. léta 20. stol., soukromá sbírka

39


Když už jich bylo opraveno dost, vymysleli jsme na jejich

propojení stezku Vincenze Priessnitze. Dali jsme si záležet, aby

se k její tvorbě mohlo připojit co nejvíce lidí. A na její slavnostní

otevírání v roce 2005 pak přišlo do lesů nad lázněmi na 1 000

lidí (v regionu, který měl v té době jen 42 000 obyvatel). Tato

stezka funguje dodnes. Dnes si navíc vzali dobrovolníSprávco

vé drobných památek z řad místních obyvatel některé prameny

do své péče.

Jaký mám vztah k drobným památkám já? Okouzlily mě.

A současně jsem i pragmatický. Drobná památka v krajině

může mít ohromný přesah. Když někdo jde přírodou a uvidí

v horách kapli, či pramen, o který se někdo evidentně stará,

jsem přesvědčen, že mnohého pocestného to někde v hloubi

duše osloví. Má to potenciál vyvolat nakažlivý pocit naděje, že

i dnes jsou lidé ochotni udělat něco pro druhé, či pro ještě větší

krásu krajiny. A nad tím vším je jakýsi spirituální rozměr, který

tyto památky mají vepsaný. Poutník který je navštíví, se tím

dobrým může „nakazit“ a chtít to dobré předávat dál. Nejen

péčí o pramen či kapličku.

Tomáš Hradil, předseda Hnutí Brontosaurus Jeseníky

Pramenářství zabírá v průběhu života různých lidí různé časové

úseky (někdy je na čas náročnější, jindy vůbec; někdy se podaří

tento koníček dokonce přenést třeba i do zaměstnání).

Člověk neznalý pramenářského prostředí si může myslet, že

oprava pramene je jednorázová záležitost. Stačí mít v rukou

historickou fotografii a podle ní pramen opravit. Skutečnost

je ale jiná. Nejde jen o samotnou práci v terénu, ale o mnohem

složitější proces – např. ověřování původního umístění, podoby,

názvu, dohledávání dobových informací v archívu a na starých

mapách, zvažování nad tím, zda je vhodné a dobré pramen

opravit, i když neteče, nebo danému místu dát úplně jin



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist