načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Atlas fyziologických regulací - Otomar Kittnar; Mikuláš Mlček

Atlas fyziologických regulací

Elektronická kniha: Atlas fyziologických regulací
Autor: Otomar Kittnar; Mikuláš Mlček

Převážně obrazová učebnice s 329 schématy a s doprovodným shrnujícím textem. Schémata popisují složité řídící obvody pomocí zjednodušených blokových zpětnovazebných obvodů, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  399
+
-
13,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2009
Počet stran: 316
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Fyziologie člověka a srovnávací fyziologie
Učební osnovy. Vyučovací předměty. Učebnice
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2009
ISBN: 978-80-247-2722-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Převážně obrazová učebnice s 329 schématy a s doprovodným shrnujícím textem. Schémata popisují složité řídící obvody pomocí zjednodušených blokových zpětnovazebných obvodů, které napomáhají k pochopení regulačních pochodů v organizmu a které jsou zodpovědné za udržování stálého vnitřního prostředí organizmu.Dvojbarevná publikace je určena studentům medicíny, popřípadě nelékařských zdravotnických oborů, ale pro svoji jednoduchost a vysokou didaktickou hodnotu je užitečná i v postgraduálním studiu. (329 schémat)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Otomar Kittnar; Mikuláš Mlček - další tituly autora:
Atlas fyziologických regulací Atlas fyziologických regulací
Lékařská fyziologie Lékařská fyziologie
 (e-book)
Lékařská fyziologie Lékařská fyziologie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Prof. MUDr. Otomar Kittnar, CSc., MBA, MUDr. Mikuláš Mlček, Ph.D.

ATLAS FYZIOLOGICKÝCH REGULACÍ

Editor:

Prof. MUDr. Otomar Kittnar, CSc., MBA

Autoři:

Prof. MUDr. Otomar Kittnar, CSc., MBA

MUDr. Mikuláš Mlček, Ph.D.

Recenze:

Prof. MUDr. Lubor Vokrouhlický, DrSc.

Doc. MUDr. Jan Mareš, CSc.

© Grada Publishing, a.s., 2009

Obrázek na obálce Miloslava Krédlová

Cover Design © Grada Publishing, a.s., 2009

© Otomar Kittnar – schémata

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, Praha 7

jako svou 3790. publikaci

Odpovědný redaktor Mgr. Jan Lomíček

Sazba a zlom Martin Hanslian

Počet stran 320

1. vydání, Praha 2009

Vytiskla tiskárna FINIDR, s.r.o.

Lipová č.p. 1965, Český Těšín

Názvy produktů, firem apod. použité v této knize mohou být ochrannými známkami nebo registrova

nými ochrannými známkami příslušných vlastníků, což není zvláštním způsobem vyznačeno.

Postupy a příklady v knize, rovněž tak informace o lécích, jejich formách, dávkování a aplikaci jsou

sestaveny s nejlepším vědomím autorů. Z jejich praktického uplatnění ale nevyplývají pro autory ani

pro nakladatelství žádné právní důsledky.

Všechna práva vyhrazena. Tato kniha ani její část nesmějí být žádným způsobem reprodukovány,

ukládány či rozšiřovány bez písemného souhlasu nakladatelství.

ISBN 978 -80 -247-2722- 6


5

Obsah

Předmluva 7

1 Principy regulací v živých systémech 9

1.1 Systémy 9

1.2 Řízení dynamických systémů 19

1.3 Homeostatické regulační mechanizmy 26

2 Obecné fyziologické principy řízení celulárních dějů 32

2.1 Řízení proteosyntézy 33

2.2 Řízení enzymově zprostředkovaných reakcí 35

2.3 Řízení transportu látek přes buněčnou membránu 38

2.4 Přenos informace v řídících procesech 42

3 Obecná fyziologie nervstva a svalstva 46

3.1 Klidový membránový potenciál 46

3.2 Akční potenciál 48

3.3 Přenos signálu na synapsích 53

3.4 Svalová tkáň 59

4 Fyziologie krve 63

4.1 Erytrocyty 64

4.2 Leukocyty 67

5 Fyziologie imunitního systému 73

6 Fyziologie oběhu krve 79

6.1 Řízení srdeční činnosti 79

6.2 Řízení systémové cirkulace 83

6.3 Místní regulační mechanizmy 91

6.4 Celkové regulační mechanizmy 92

6.5 Vzájemný vztah celkových a místních regulačních mechanizmů 113

7 Fyziologie dýchání 117

7.1 Řízení proudu vzduchu během vdechu a výdechu 117

7.2 Perfuze plic a transport dýchacích plynů krví 122

7.3 Řízení respirace 132

8 Fyziologie trávení a vstřebávání 139

8.1 Hlavní regulační mechanizmy 141

8.2 Fáze řízení činnosti zažívacího traktu 146

8.3 Řízení jednotlivých pochodů v GIT 157


6

9 Řízení metabolických pochodů 167

9.1 Období zpracování přijaté potravy 169

9.2 Období spotřeby zásob 172

9.3 Energetická bilance organizmu 177

10 Termoregulace 179

11 Řízení funkcí ledvin 186

11.1 Řízení glomerulární filtrace 187

11.2 Řízení tubulární resorpce 195

11.3 Regulace osmolarity tělesných tekutin 208

11.4 Regulace objemu extracelulární tekutiny 213

11.5 Regulace stálého iontového složení extracelulární tekutiny 217

11.6 Mikce 219

12 Udržování acidobazické rovnováhy 222

13 Hormonální řídící mechanizmy 227

13.1 Řízení sekreční činnosti endokrinní buňky 230

13.2 Řídící systémy hypotalamo-adenohypofyzární osy 232

13.3 Systémy řízené plazmatickou koncentrací regulované látky 242

14 Řízení reprodukčních funkcí 262

14.1 Řízení mužského reprodukčního systému 262

14.2 Řízení ženského reprodukčního systému 264

14.3 Regulační procesy v průběhu těhotenství a porodu 270

14.4 Řízení laktace 276

14.5 Ontogeneze reprodukčních funkcí 277

15 Účast nervového systému v řídících funkcích 282

15.1 Příjem informací z periferie 283

15.2 Řízení pohybové aktivity těla 289

15.3 Vegetativní nervový systém 295

15.4 Vyšší funkce CNS 300

Literatura 307

Seznam zkratek 308

Rejstřík 309


Předmluva

7

Předmluva Fyziologie člověka, jako věda zabývající se funkcemi lidského organizmu, vychází jednak z přirozené potřeby každého myslícího člověka pochopit alespoň základně pochody ve vlastním těle a jednak z potřeby přírodních věd popsat co nejpřesněji podstatu pochodů, které zajišťují život jedince. Definovat fyziologii jako vědní obor je relativně snadné, obtížnější už je ji poznat a porozumět jí. Pokud pojmeme fyziologii jako jednu z metod poznání v biomedicínských vědách, pak ji chápeme jako vysvětlení biochemických, fyzikálních a biologických principů jednotlivých dějů v organizmu. Popis těchto pochodů na celulární a molekulární úrovni sice usnadní pochopení jejich základní podstaty, často ale vede ke ztrátě vnímání jejich úlohy z „nadhledu“ celého organizmu.

Úkolem této knihy je pomoci čtenáři vytvořit si právě takový nadhled, aby porozuměl, jak je možné, že lidský organizmus dokáže přežít i za krajně extrémních podmínek: od mrazů Grónska po vedra Rovníkové Guineje, od sucha pouští po absolutní vlhkost deštných pralesů, od modrého světla horských masivů po zelenou temnotu džungle, od pustých lesů po centra velkoměst. Za to všechno je odpovědná schopnost organizmu řídit vlastní vnitřní pochody tak, aby se zachovaly uvnitř těla pokud možno optimální podmínky pro život jednotlivých buněk, tkání a orgánů.

Naše dlouholetá zkušenost z výuky lékařské fyziologie potvrzuje, že popisná znalost faktů a fyziologických pochodů ještě nemusí znamenat pochopení mechanizmů, které se za těmito fakty a pochody skrývají. Fakta tak často zůstávají v paměti studentů vytržena z kontextu příslušného fyziologického pochodu a v chápání pochodu často chybí jeho kauzalita. Fakt, že zvýšený příjem vody vyvolá polyurii, se tak stává jakýmsi „jednou daným“ axiomem a vysvětlení pochodu, který za tímto faktem stojí, je obvykle zjednodušeno do podivuhodně mystické personifikace: „ledviny vytvářejí více moči, aby zbavily organizmus nadbytečné vody“. Podobně bychom mohli například tvrdit, že „naše auto cestou z víkendu zrychlilo, abychom stihli televizní zpravodajství“.

Obdobně jako auto nemůže vědět, jak rychle má jet, ani ledviny nejsou dost „inteligentní“, aby věděly, kolik moči mají vyprodukovat. Za celým pochodem je třeba vidět zpětnovazebný mechanizmus, který na základě informací o dané situaci vyrovnává vstup a výstup určitého systému v řadě přesně definovatelných fyziologických kroků. Systém tedy není tvořen jen „výkonným“ orgánem nebo tkání, ale musí zahrnovat i skupinu buněk, které dokáží stav systému monitorovat, jinou skupinu buněk, které výsledek monitorování vyhodnotí a dají příslušné tkáni pokyn ke změně její funkce tak, aby se monitorovaná hodnota vrátila k normě.

Bez správného pochopení podstaty takového mechanizmu nelze dost dobře chápat ani jeho případné poruchy, ale ani terapeutické zásahy, kterými v případě poruchy chceme obnovit jeho normální fungování. Cílem této knihy tedy není ani přinášet fakta, ani popisovat fyziologické pochody, ale jednoduše vysvětlit základní mechanizmy, které jsou za řídící pochody v našem těle zodpovědné. Dru

Atlas fyziologických regulací

8

hým hlavním posláním knihy je zdůraznit a ve schématech zakotvit, že jednotlivé

děje, které v organizmu probíhají, slouží jeho jednotě, udržují stálost jeho vnitřní

ho prostředí a jsou nedílnou součástí integrovaného celku; že existuje významná

jednota mezi všemi systémy organizmu.

V Praze 31. 8. 2009 Autoři

Principy regulací v živých systémech

9

1 Principy regulací v živých systémech

1.1 Systémy

Rychlý rozvoj vědy a potřeba řešení

složitých problémů vedly prakticky ve

všech oborech k zavedení a rozšíření

pojmu systém. Podle obecné definice

je systém množinou prvků, které jsou

spolu ve vzájemných vztazích a které

tvoří určitý celek. Systém tedy neza

hrnuje pouze své jednodušší skladeb

né části – prvky, ale také vztahy mezi

nimi, kterým říkáme vazby nebo též

cizím slovem relace (viz obr. 1.1). Tyto

vazby teprve dělají ze skupiny prvků

uspořádaný a určitému účelu sloužící celek. Vnitřní uspořádání prvků a vazeb

mezi nimi tvoří tzv. strukturu systému.

1

Obr. 1.1 Schematické znázornění systé

mu

Obr. 1.2 Minimalistické schéma lidského organizmu jako otevřeného systému

SYSTém

živiny, voda, soli, vitaminy

kyslík

voda, soli,

odpadní

látky

voda,

soli

CO

2

, (voda)

ZažívaCí TrakT

OběhOvé úSTrOjí

dýChaCí

úSTrOjí

LedvinY

OSTaTní Tkáně

(svaly, neurony,...)

kůže

nestrávené látky, voda,

soli, žlučová barviva

Atlas fyziologických regulací

10

Při vymezování systému se vždy dopouštíme určitého zjednodušení. Není dost dobře prakticky možné, abychom zkoumali konkrétní reálný objekt najednou v celé jeho komplexnosti. Vybíráme si z něj pouze určitou část, kterou považujeme vzhledem k cílům zkoumání za podstatnou. Jinými slovy: oddělujeme zkoumané vlastnosti a jevy od těch, které nebudeme sledovat. Tímto způsobem oddělujeme systém od jeho okolí, říkáme také, že systém definujeme (vymezujeme). Je třeba zdůraznit význam účelu, pro který systém definujeme. Účel totiž určuje kritéria pro vymezení systému. Podle různých cílů tak můžeme v určitém objektu definovat mnoho různých systémů. Přitom vybereme vždy ty vlastnosti, které jsou z hlediska cílů našeho zkoumání podstatné, a naopak vyloučíme ty, které jsou ze stejného hlediska bezvýznamné. Jak takové zjednodušení může vypadat ve fyziologii, dokumentuje obr. 1.2, který představuje zcela „minimalistické“ vidění lidského těla. Jakkoliv je ovšem tento pohled extrémně zjednodušený, pomůže snadno demonstrovat oddělení zevního a vnitřního prostředí organizmu a bariéry, které různé látky musí překonávat při přechodu mezi jednotlivými kompartmenty vodního prostředí těla.

Z mnoha hledisek, podle nichž lze systémy klasifikovat do různých kategorií, uvádíme ta, která jsou v biomedicínských systémech nejdůležitější.

Systémy můžeme rozdělit na reálné a abstraktní. Reálný systém je definovaný na reálném objektu, abstraktní systém je systém definovaný např. obrázkem, schématem nebo matematickými vztahy mezi matematickými veličinami. Již uvedený obr. 1.2 je příkladem abstraktního systému, který slouží k pochopení některých dílčích vlastností reálného systému lidského těla.

Systémy můžeme také rozdělit podle jejich interakce s okolím na otevřené a uzavřené. U uzavřených systémů nedochází k interakci s okolím, u otevřených systémů dochází k působení okolí na systém a naopak. Vzájemné působení mezi okolím a systémem označujeme jako vstupy a výstupy systému (viz obr. 1.3). Vstup představuje vliv okolí na systém, který může vyvolat odezvu na výstupu nebo měnit jeho funkční vlastnosti (tzv. stav systému). Výstup představuje zase vliv, kterým může systém působit na své okolí. Velmi důležitým vztahem je závislost hodnot výstupu na hodnotách vstupu (tzv. rel ac e V/ V = vstup/výstup), která je určována vlastnostmi systému. Jinými slovy je hodnota výstupní veličiny určována hodnotou vstupní veličiny a okamžitými vlastnostmi (stavem) systému. Když si např. jako systém vymezíme oběhové ústrojí člověka, vstupem může být tělesná zátěž, výstupem hodnota tepové frekvence. Ta bude záviset jednak na veli

1

Obr. 1.3 Obecné uspořádání otevřeného systému

vstup výstup

SYSTém


Principy regulací v živých systémech

11

kosti a typu zátěže, ale také na trénovanosti, věku, zdravotním stavu a jiných okamžitých vlastnostech objektu. Odpověď systému na změnu hodnoty vstupní veličiny se nazývá odezva.

Zvláštním typem vstupní veličiny systému je řídící veličina. Řídící veličinou pro systém sinoatriálního uzlu je např. frekvence vzruchů přicházející cestou sympatických nervových vláken. Výstupní veličina systému – tepová frekvence – je pak touto vstupní veličinou (aferentací) řízena. Systémy, u kterých je možné identifikovat řídící veličinu, se nazývají řízené. Systémy, které nemají řídící veličinu, jsou neřízené (volné).

Podle toho, zda hodnota výstupní veličiny závisí pouze na okamžité hodnotě vstupní veličiny a vlastnostech systému, nebo navíc i na čase, rozlišujeme systémy statické a dynamické (viz obr. 1.4). Zvýšíme-li nastavení dálkového ovladače (vstup) určujícího hlasitost příjmu (výstup) rozhlasového přijímače, hlasitost se zvýší ihned podle nastavení potenciometru nezávisle na čase (statický systém). Sešlápneme-li plynový pedál auta (vstup), rychlost auta (výstup) také vzroste. Změna však bude závislá na čase, rychlost poroste postupně, až dosáhne hodnoty určené mírou sešlápnutí plynového pedálu (dynamický systém). Systémy v lidském organizmu jsou výhradně dynamické, protože všechny děje v lidském těle probíhají v čase.

Stav systému je soubor vnitřních vlastností systému v daném okamžiku. Znalost stavu systému spolu se znalostí současných vstupů systému stačí k určení jeho výstupu. Na průběhu výstupní veličiny jako odezvy na průběh vstupní veličiny si můžeme dobře předvést vlastnosti dynamických systémů. Klasickým příkladem systému, na němž lze dobře tyto vlastnosti ozřejmit, je preparát kosterního svalu, zavěšený podle obr. 1.5. Stav, kdy se průběhy vstupní a výstupní veličiny nemění, nazýváme ustálený stav. Jeho zvláštní variantou je tzv. počáteční ustálený stav (tj. takový ustálený stav, kdy je hodnota vstupní veličiny rovna nule). V našem příkladu kosterního svalu může být vstupní veličinou velikost zátěže, kterou na sval naložíme. Výstupní veličinou je délka svalu (viz obr. 1.6). Pokud bude velikost zátěže

1

Obr. 1.4 Odezva systému statického (nahoře)

a dynamického (dole)

hlasitost

čas

čas

nastavení potenciometru

rychlost

tlak nohy na plynový pedál


Atlas fyziologických regulací

12

1

sval

1 kg

2 kg

sval

prodloužení

svalu

Obr. 1.5 Změna délky svalu při změně zátěže


Principy regulací v živých systémech

13

1

délka svalu

délka pružiny

přechodový děj

přechodový děj

ustálený stav

velikost zátěže na svalu

velikost zátěže na pružině

ustálený stav

ustálený stav

ustálený stav

Obr. 1.6 Ustálený stav a přechodový děj

Obr. 1.7 Jiný příklad přechodového děje


Atlas fyziologických regulací

14

neměnná, ani délka svalu se nemění – systém je v ustáleném stavu. Když zátěž

zvýšíme, sval se prodlouží a přejde do nového ustáleného stavu. Průběh odezvy,

neboli přechod systému z jednoho ustáleného stavu do druhého, se nazývá pře

chodový děj. Ten je určován hlavně vlastnostmi systému: sval je elastický, tedy se

prodlouží, ale rychlost prodloužení bude zpomalena třením. Čím větší bude toto

tření, tím déle bude přechodový děj trvat. Použijeme-li místo svalu pružinu, která

1

Obr. 1.8 Opoždění odpovědi systému na podnět (v lidském organizmu velmi často

způsobeno dopravním zpožděním)

Obr. 1.9 Stabilní systém Obr. 1.10 Nestabilní (labilní) systém

čas čas

dopravní

zpoždění

odezva

membránový potenciál membránový potenciál

stimulus

podprahové

podráždění

nadprahové

podráždění


Principy regulací v živých systémech

15

je elastická, ale tření je velmi malé, bude průběh přechodového děje odlišný (viz obr. 1.7), i když změna zátěže povede ke stejné změně délky jako u svalu.

Na obou příkladech je však vidět, že odezva systému se opožďuje za změnou vstupu. Toto zpoždění se nazývá dynamické zpoždění. Zvláštním typem dynamického zpoždění je dopravní zpoždění. Budeme-li např. sledovat odezvu tlaku krve na podání noradrenalinu, bude začátek přechodového děje vzdálen od okamžiku podání látky o čas, který je potřebný na to, aby mohl být noradrenalin krevním oběhem dopraven k příslušným receptorům v arteriolách (viz obr. 1.8).

Pokud systém reaguje na změnu vstupní veličiny tak, že přejde do ustáleného stavu, říkáme, že je stabilní. Naproti tomu nestabilní systémy se po vychýlení z ustáleného stavu již neustálí. Řada systémů je stabilních pouze v určitém rozsahu velikosti změny vstupní veličiny a při jejím překročení se stávají nestabilními. Příkladem může být neuronální membrána (viz obr. 1.9, 1.10): vstupem bude

1

sériová vazba

paralelní vazba

zpětná vazba

Obr. 1.11 Vazby mezi systémy

+


Atlas fyziologických regulací

16 elektrický podnět, výstupem membránový potenciál. Při podprahovém podnětu dochází pouze k lokální změně membránového potenciálu a ten se vrací zpět do ustáleného stavu (viz obr. 1.9) – systém je stabilní. Překročíme-li práh podráždění, začne se hodnota membránového potenciálu v určitém okamžiku vzdalovat od klidové hodnoty stále více (roste labilita systému), až dojde ke vzniku akčního potenciálu (viz obr. 1.10) – systém se stal nestabilním.

Působí-li systémy na sebe navzájem prostřednictvím svých vstupů a výstupů, hovoříme o tzv. vazbách mezi systémy. Ty jsou analogické vazbám mezi prvky systému. To je logické, protože při podrobném zkoumání systému obvykle zjistíme, že jeho prvky mohou být chápány jako jednodušší systémy (subsystémy) a naopak každý systém je vlastně prvkem (subsystémem) systému vyššího.

Základní typy vazeb mezi systémy, popř. subsystémy, jsou vazba sériová, paralelní a zpětná (viz obr. 1.11). Z hlediska regulačních mechanizmů je nejdůležitějším typem vazby vazba zpětná, kdy působí výstup systému na vstup téhož systému. To může nastat bezprostředně (přímá zpětná vazba), nebo zprostředkovaně dalším systémem (nepřímá zpětná vazba) (viz obr. 1.12). Zpětná vazba může být kladná nebo záporná. Záporná zpětná vazba má mezi vazbami určité mimořádné

1

Obr. 1.12 Přímá a nepřímá zpětná vazba

přímá zpětná vazba

nepřímá zpětná vazba


Principy regulací v živých systémech

17

postavení, je totiž základní součástí struktury regulačního systému. Její význam

spočívá v tom, že kompenzuje jeho výchylky. Typickým příkladem mohou být

baroreceptorové reflexy: vzestup tlaku krve je zaznamenán baroreceptory, in

formace je předána do vazomotorického centra a to vyvolá cestou vegetativního

nervstva periferní vazodilataci, která vrátí hodnotu tlaku krve na původní úroveň

(viz obr. 1.13).

1

Obr. 1.13 Schéma zpětnovazebného řízení tlaku krve baroreceptorovým reflexem

(příklad záporné zpětné vazby)

hladké svaly

rezistenčních

cév

hladké svaly

rezistenčních

cév

vazodilatace

TLak krve

vazomotorická

centra

v mozkovém

kmeni

vazomotorická

centra

v mozkovém

kmeni

TLak krve


Atlas fyziologických regulací

18

Kladná zpětná vazba odchylku nekompenzuje, ale naopak ji potencuje. Také

kladná zpětná vazba má ve fyziologii svůj význam, přestože není tak častá v bio

logických systémech. Je však nezastupitelná tam, kde potřebujeme, aby malý sti

mulus vedl k výrazně rychlé odpovědi. Elektrické podráždění membrány neu

ronu např. vede k lokální změně membránového potenciálu (otevře se jen malé

1

ovarium

luteinizační

hormon

eSTrOGenY

ovarium

adenohypofýza

adenohypofýza

Obr. 1.14 Schéma zpětnovazebného řízení produkce estrogenů v druhé části foliku

lární fáze ovariálního cyklu (příklad kladné zpětné vazby)

SekreCe

eSTrOGenů


Principy regulací v živých systémech

19

množství rychlých sodíkových kanálů). Čím větší je podráždění, tím více sodí

kových kanálů se otevře a vstup natriových iontů do buňky nakonec vede k další

depolarizaci, která otevře další sodíkové kanály. Celý systém fungující jako klad

ná zpětná vazba vede k tomu, že hodnota membránového potenciálu se nevrací

ke klidové hodnotě, naopak se od ní stále rychleji vzdaluje – nastává depolarizace

membrány. Zajímavým příkladem kladné zpětné vazby je řízení produkce estro

genů z ovarií, což se děje prostřednictvím luteinizačního hormonu (LH) produ

kovaného adenohypofýzou (viz obr. 1.14). Za běžných okolností funguje tento

obvod jako záporná zpětná vazba, ale za určitých okolností (na konci folikulární

fáze ovariálního cyklu, viz kap. 14.2) vzestup hladiny estrogenů vede naopak

k dalšímu zvyšování produkce LH, které dále zvyšuje sekreci estrogenů a tak dále

do kola – to je základní princip kladné zpětné vazby. Jejím smyslem je vytvořit

rychle vysokou hladinu LH a spustit v ovariu ovulaci.

1.2 Řízení dynamických systémů

V lidském organizmu se setkáváme s nepřebernou řadou regulačních systémů,

které jsou velmi složitým způsobem navzájem propojeny a provázány. Proto je

studium řízení funkcí organizmu jako celku pro obrovskou složitost problému

natolik obtížné, že je v praxi téměř vyloučeno. Cestou, kterou lze nahlédnout do

takového složitého objektu, je právě popsaný systémový přístup. Na objektu říze

ní funkcí organizmu si můžeme nadefinovat řadu systémů, které se starají vždy

o řízení jedné veličiny, a zpětnou syntézou získaných poznatků pak dostaneme

představu o práci celého objektu.

Systém, který se stará o regulaci nějaké veličiny, se nazývá regulační systém.

V předchozím textu jsme si řekli, že pro takový systém je typická existence zá

porné zpětné vazby. Také už víme, že každý systém je souborem prvků (nebo

také subsystémů) a vazeb mezi nimi. Pro regulační systém existuje určitá cha

rakteristická struktura jejich uspořádání. Zkusme si nyní na příkladu definovat

obecný regulační systém. Jednou z důležitých veličin, které musí být v lidském

organizmu pečlivě řízeny, je tlak krve. Nás bude v našem uvažovaném systé

mu zajímat účast ledvin na tomto řízení. Můžeme tedy pro naše účely zanedbat

mimo jiné i význam srdce pro hodnotu tlaku krve a zůstaneme v periferii obě

hové soustavy (provádíme tedy při vymezování systému potřebná zjednodušení).

Subsystémem, který je v našem systému odpovědný za hodnotu tlaku krve, je

hladká svalovina arteriol (viz obr. 1.15). Ledviny, které potřebují udržet dosta

tečnou perfuzi glomerulů, zaznamenávají hodnotu tlaku krve ve speciálních vy

sokotlakých baroreceptorech v aferentních arteriolách. Ty jsou navíc pod stálým

vlivem sympatiku (zvýšená aktivita sympatiku vede ke konstrikci aferentních

arteriol). Když uvedené baroreceptory zaznamenají snížení perfuzního tlaku

krve (např. proto, že klesne tlak krve v celém oběhu), aktivují v modifikované

hladké svalovině aferentních a eferentních arteriol zvýšenou sekreci reninu. Ten

díky svým enzymatickým vlastnostem štěpí v krvi angiotenzinogen za vzniku

1




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist