načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Assail – Ian Cameron C. Esslemont

Assail

Elektronická kniha: Assail
Autor: Ian Cameron C. Esslemont

Kolují zvěsti, že na severu Assailu se našlo zlato, což vede k nevyhnutelným výpravám dobrodruhů a hledačů pokladů. Rudá garda se ale vydává na cestu pro něco jiného: odpovědi. Na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  244
+
-
8,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 540
Rozměr: 20 cm
Úprava: plány
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Assail ... přeložila Dana Krejčová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7690-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kolují zvěsti, že na severu Assailu se našlo zlato, což vede k nevyhnutelným výpravám dobrodruhů a hledačů pokladů. Rudá garda se ale vydává na cestu pro něco jiného: odpovědi. Na sever putuje i bard Rybář kel Tath a s ním Tiste Andii, který ztratil paměť. Na pobřeží čeká Stříbrná liška, nové vtělení vyvolávače T’lan Imass, aby zastavila pradávné nepřátelství. Zakončení příběhu o Malazské říši.

Popis nakladatele

Desetitisíce let starý led taje a Assail, již dlouho synonymum pro nebezpečí a nepřístunost, konečně vydává svá tajemství. Příběhy o zlatě objeveném na severu nyní kolují po všech přístavních krčmách a námořnických pajzlech a dobrodruzi a hledači pokladů vyplouvají za bohatstvím. Do tohoto zmatku se vydává žoldnéřská kumpanie Rudá garda. Netáhne je sem povinnost, nýbrž touha získat odpovědi, jak jim bylo slíbeno. Ovšem zástupkyně velitele Mihal má pocit, že to nejsou odpovědi, o něž by měl člověk stát. Na sever míří i bard Rybář kel Tath, který se ocitl uprostřed neklidného spojenectví malazských hledačů pokladů a lederských vojáků. S ním jde Tiste Andii, jehož našli kdesi na mořském břehu, jenž si nevzpomíná na minulost, a přece vládne mocí větší, než by měl. Také se povídá, že na cestu se vydal i válečník s mečem, který dokáže zabít bohy. Na dalekém jihu pak jedna žena trpělivě stráží pobřeží. Očekává spojence i nepřátele. Je to Stříbrná liška, nové vtělení vyvolavače nesmrtelné armády Tʼlan Imass, odhodlaná udělat cokoliv, aby zabránila opětovnému vypuknutí pradávného nepřátelství, jež by mohlo zničit celý kontinent.

Assail vrhá světlo na záhady prostupující celou Malazskou říši a umožňuje nahlédnout do složitých a barvitých dějin, které ji utvářely. Kniha přináší vzrušující zakončení výpravného příběhu o Malazské říši.

(román z prostředí Malazské říše)
Zařazeno v kategoriích
Ian Cameron C. Esslemont - další tituly autora:
 (e-book)
Krev a kosti -- Román z prostředí Malazské říše Krev a kosti
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Assail

Vyšlo také v tištěné verzi

Vyrobeno pro společnost Palmknihy - eReading

Ian C. Esslemont

Assail – e-kniha

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Ian C. Esslemont

ASSAIL

Román

z prostředí Malazské říše

TALPRESS


Copyright © 2014 by Ian C. Esslemont

Translation © 2019 Dana Krejčová

Cover design © 2014 Steve Stone

First published as Assail by Bantam Press

an imprint of Transworld Publishers,

a part of the Penguin Random House Group.

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu

nakladatele.

ISBN 978-80-7197-690-5 ( (tištěná kniha)

ISBN 978-80-719-7707-0 (e-kniha)


Tuto knihu věnuji staré hráčské bandě

z Manitobské univerzity:

Dougovi a Dougovi, Jeffovi, Oliverovi, Grantovi,

Ronovi, Martinovi, Henrymu, Craigovi, Laurencovi,

Neilovi, Shurjeelovi a Arnemu.



Poděkování

Rád bych vyjádřil vděčnost svým beta čtenářkám Sharon Sasaki a A. P. Canavanové za jejich postřehy a připomínky. Pomohly jste mi víc, než si myslíte.

Chci poděkovat své milované ženě Gerri Brighwellové, bez jejíž podpory a pochopení by tento román ani ty předchozí nikdy nespatřily světlo světa.

A také děkuju vám, čtenářům Malazu. Bylo mi ctí odhalovat tyto příběhy. Doufám, že vás bavily stejně jako mě.

Osoby

Paní náhody

Kyle původně Kylarral-ten z Baelu jižně od Assailu

Tulan Orbed velitel Paní náhody

Reut navigátor a Tulanův synovec

Storval první důstojník

Gren kormidelník

Na severu

Orman syn Ormana Bregina

Starý medvěd legendární muž z hor

Keth a Kasson bratři Reddinové

Gerrun také známý jako Malík

král Ronal také známý jako „král Ronal Parchant“

Lotji Bain synovec Jorgana Baina

V državách Lednékrve

Sayerové

Buri legendární klanový stařešina

Jaochim pán klanu

Yrain paní klanu

Vala Yrainina sestra

Jass Valin syn

Bernal Těžkoruký klanový družiník čili strážce rodu

13

Pataři

Střel Patař také známý jako Střel Laskavý

Yullveig Střelova choD, také známá jako Yullveig Divoká

Erta dcera Střela a Yullveig

Baran syn Střela a Yullveig

Pevninští nájezdníci

maršál Čírko lederský aristokrat

Enguf Široký genabakiský pirát

Malle z Grisu malazská aristokratka

Holden z Cawn mág Serc

Alka z Kočky mág Telas, ž.

Mořští nájezdníci

Mořské štěstí

Burl Tardin kapitán

Whellen první důstojník

Gaff druhý důstojník

Stříbrný úsvit

Žut Hernan kapitán

Ieleen, lodivodka Žutova choD

Lurjen kormidelník

Buen první důstojník

Letita mistra zbraní

Dulat námořník

Rozhodná

Tyvar Gendarian velitel Modrých štítů a Toggův smrtelný meč

Haagen Vantall správce Modrých štítů

Špunt

Kartheron Krust kapitán

Orothos první důstojník

14 Prosebnice Timmel Orosenn také známá jako primogenitrix,

vládkyně ostrova Umryg Velmar kněz a sluha paní Orosenn T’lan Imass Kerluhmové Ut’el Anag kostěj Lanas Tog, ž. Ifayle Tolb Bell’al kostěj Kronové Pran Chole kostěj Rudá garda K’azz D’avore velitel Mihal zástupkyně velitele Rmut nový kapitán druhé kumpanie Meč také známý jako „Kalený meč“,

původně ze čtvrté kumpanie Kutna velemág a mistr asasín Gwynn mág Plátek mág Černa Starší Černa Menší Sept Zelev Amatt Liba, ž. Kejl Turgal

15


Čtvrtá kumpanie Rudé gardy Kal-Brinn kapitán a mág Jup Alat poručík Laurel, ž. Lína, ž. Z Maelova pozdravu Gelat Kýr velitel korábu Havvin lodivod Levin lodivodský učeň Další Stříbrná liška „vyvolávač“, stvořená na konci t’lanimasské

války Luthal Canar zástupce Kanarského obchodního domu

z Lederu Lyan válečnice ze severu Genabakis, štítonoška Dorrin král Anklosu ve vyhnanství, Lyanin chráněnec Rybář Kel Tath zcestovalý bard Jethiss tisteandijský trosečník Kilava prastará imasská kostějka Mlha čarodějka Hněv a Vztek synové Mlhy Šarrové rodina mágů Šírové rodina mágů Giana Jalaz, ž. kdysi poručík v malazské armádě

16


ÚVOD

Severní území nové země

za jaghutských válek:

sedmé století 12. lamatathského tažení

33 421 let před Spánkem Ohnice Ž

ena běžela klidným, uvolněným tempem. Dlouze vydecho

vala ústy a nadechovala se rozšířeným chřípím. Jelenico

vou košili měla vepředu i vzadu ztmavlou potem. Mokasí

ny tiše došlapovaly na kameny a kousky obnažené písčité půdy. Nahoru do širokého, kamenitého svahu běžela větší část dne, což dokazovalo železnou sílu a výdrž. Vyhýbala se útlým kmínkům mladých sosen, bílých smrků a bříz. Přeskakovala kameny, klouzala a škrábala se do strmého svahu náplavového kuželu. Věděla, že si před svými pronásledovateli dokáže udržet náskok, ale že je nikdy nedokáže setřást. Přesto běžela dál.

Věděla, že jakmile je hon přestane bavit, dostanou ji. Připadalo

jí ironické, že stejná zoufalá touha po přežití, která poháněla ji, stojí také za jejich houževnatým pronásledováním – i když se už dávno vzdali snahy ji byD jen předstírat.

Přesto se škrábala do svahu, protože jí zůstávala jediná naděje.

Nepatrná, nepravděpodobná šance. Ne na přežití. Toho se vzdala ve chvíli, kdy zahlédla staré známé, příšerné siluety pronásledovatelů. Ta nepatrná šance se týkala pomsty.

Od rozlámaných kamenů ostrých jako břitva měla pořezané

prsty, jak se na nich snažila zachytit, a mokasíny měla rozedrané na cáry. Okolní strmé suDové svahy a hromady osypu se právě vynořovaly ze zimy. Led se držel v zastíněných prohlubních a za vyššími balvany. Místy dosud ležely špinavé hromady sněhu, téměř nerozeznatelného od okolního štěrku. Energii získávala ze štiplavé

17


ho chladu horského vzduchu a věděla, že je přirozený, že to není uměle vyvolaný ledový mráz. V úkrytu mezi sosnami se zastavila a riskovala pohled dozadu: na svahu dole se nic nehýbalo, jen malé stádečko losů právě sbíhalo do údolí. Bezpochyby je vyplašila.

Přesto věděla, že není sama. A také věděla, že se její pronásledovatelé nemusejí ukazovat, aby ji uštvali. Doufala však, že jí dovolí aspoň toto malé gesto.

V té chvíli vystoupila z úkrytu za ledovcovou morénou osamělá postava. Jako kdyby ji svou vůlí přivolala. Kolem neuvěřitelně hubeného těla se třepetaly zbytky koženého oděvu. Tvář měl tvor tmavou, zpustošenou, a když zapátral po svahu, zvedl ji k ní. Kožešina z bílého medvěda, kterou měl na hlavě a plecích, na něm visela, stejně věkovitá a větrem vysušená jako on. Pohlédli si do očí přes lígy, které je dělily – a také přes mnohem větší, nepřekročitelnou propast.

Tak daleko pozadu? uvažovala. Pak pochopila a okamžitě se vrhla na zem.

Něco se roztříštilo o skálu vedle ní. Jelenici prořízly pazourkové úlomky tenčí než jakákoliv kovová čepel a sedraly kůži pod ní.

Vyskočila a honem pokračovala v cestě do kopce. Dorazila na hřeben, což bylo jen úbočí mnohem vyššího svahu rozeklaného štítu zvedajícího se k nebesům. Tady se zastavila podruhé, vyčerpaná, mocně lapající po ledovém vzduchu.

A zaječela, jak jí stehnem projel oštěp a přibodl ji k holému kamennému povrchu. Padla na skálu a uchopila leštěné tmavé ratiště, aby ho mohla vytáhnout. Její ruku odrazila ruka kostlivá.

Tentýž bezmasý obličej, který upoutal její pozornost dole, nyní spatřila nad sebou. Upíraly se na ni prázdné oční důlky pod tlející hlavou bílého tundrového medvěda. Kolem krku postavě visely náhrdelníky ze zažloutlých drápů – nejspíš drápů právě té šelmy, již měla na sobě – oškrábanou kůži předních končetin zvířete měla nataženou přes paže a tlapy přivázané koženými řemínky k rukám. Z mumifikovaného masa na trupu trčela věkem ztmavlá žebra. Pod kožešinou visely cáry vydělané jelenice, ovázané a převázané různými řemínky. Za opaskem byla zastrčená dlouhá pazourková čepel, smetanově hnědá, s řapem ovinutým kůží. „Proč prcháš sem, Jaghutko?“ chtěl vědět Imass.

„Prchám před zkázou,“ odpověděla hlasem plným potlačované bolesti.

18


Zbytek imasské válečné tlupy nyní kráčel po hřebeni. Kosti jejich chodidel chřestily na skaliscích jako kamínky. „Jeskyně nad námi, Ut’ele,“ oznámil jeden z jejich středu a ukazoval pazourkovou čepelí nahoru.

Imass Ut’el obrátil pozornost zpátky k ní. „Chtěla jsi nás vlákat do léčky,“ pronesl.

„Když to říkáš.“

„Jaké zklamání. Přivodila jsi smrt také svým druhům.“ Otočil se k jednomu z tlupy. „Vezmi zvědy. Jsou obydlené?“

Imass skonil prastarou hlavu, z níž místy opadalo maso a vlasy. „Ano, kostěji.“

Kostěj!užasla žena. Mág, šaman té rasy! Pokud dokáže přivodit zkázu jemu, potom to stálo za veškerou námahu.

Kostěj obrátil pozornost zpátky k ní. Vycítila jeho zklamání. „Považoval jsem tě za cennější kořist,“ zamumlal otráveně.

„Jako jsme my doufali v úctyhodnější nástupce.“

„Vítězství je jediným měřítkem, Jaghutko.“

„Tím se vítězové utěšují.“

Nemrtvý tvor zvedl kostlivá ramena ve výmluvném pokrčení. „Je to prostá existence. Naše, nebo vaše.“

Sesula se na zem jakoby zcelaporažená. „Míníš vyhlazení všech, kdo jsou jiní než vy. To je vada vašeho druhu. Dokážete nechat žít pouze svou rodinu nebo kmen.“

„Stejné je to i u všech ostatních.“

„Ne, to tedy není. Jenom to nedokážete vidět.“

„Rozhlédni se kolem sebe, Jaghutko. Živá příroda nás učí...“ Jeho šeplavý hlas se vytrácel, jak pomalu zvedal bezmasý obličej ke svahu.

„Jak se vede tvým zvědům, kostěji?“ zeptala se ho a nedokázala skrýt divoký úsměv.

„Jsou pryč,“ oznámil. Pohlédl na ni. „Jsou tam další.“ Nyní bezmasou hlavou potřásal s obdivem, ba dokonce s hrůzou, jak se jí zdálo. „Omlouvám se, Jaghutko. Nikdy bych nevěřil, že se nějaká bytost opováží...“ Tasil pazourkovou čepel. „Jsi zoufalá a hloupá. Odsoudila jsi nás všechny – a nejen nás.“

„Jenom oplácím laskavost.“

Všude kolem sebou zbývající imasští válečníci trhli, jako by je píchlo, a tasili čepele z pazourku ostrého jako břitva. „Získejte nám tolik času, kolik dokážete,“ nakázal jim Ut’el důrazně. Zahnědlou, taninem zabarvenou tvář však neodvracel od ní.

19


Válečníci sklonili hlavy. „Loučíme se,“ pronesl jeden a pak zmizeli v oblacích prachu.

Nahoře se z ústí jeskyní hrnuly postavy šedé jako kámen, pohybující se na nohou s nezvyklými klouby nebo na všech čtyřech.

„Nejraději bych tě přenechal jim,“ řekl Ut’el. „Ale my Imassové nejsme krutí.“

„Tím si tedy omlouváte zločiny páchané celá staletí, ano?“ Uchopila ratiště oštěpu. „Naštěstí. Protože my Jaghutové hned neodsuzujeme.“ Jedním pohybem se vrhla dozadu a vyškubla hlavici oštěpu ze země, načež s ratištěm v ruce přepadla z římsy.

Ut’el se rozmáchl, čepel však nedosáhla a ona se skutálela z úzkého hřebene. Její jelenicový oděv zapleskal ve větru. „Zanechávám tě...“ hulákala, zatímco se řítila těch tisíc stop dolů.

... tvé zkáze, doplnil si za ni Ut’el Anag, kostěj Kerluhm T’lan Imass. Otočil se ke svahu. Šedý příliv už vyřídil jeho tlupu a blížil se k němu.

V tom, co považoval za svou poslední chvíli, pozvedl pazourkovou čepel k obličeji. Díval se, jak se na oDukaných ploškách odrážejí mračna nad jeho hlavou a jak se odrazy vlní jako vlny na čisté jezerní vodě.

Ne. Tohle ještě neskončilo. Tak přísahám.

Vstoupil do říše Tellann ve chvíli, kdy se první drápy zaDaly v místě, jež před chvílí zabíral.

Hel’eth Jal Im (pogrom Bílých jelenů)

51. jaghutská válka

6 031 před spánkem Ohnice

Lesem porostlé horské svahy klesaly ke skalnatému pobřeží. Bahňáci lovili v přílivových tůních a na dlouhých plážích černého písku kraby a brouky. Ze svých hřadů na větvích a mezi vyššími balvany pozorovali bahňáky a třpytící se čudly v mělčinách větší dravci.

Nad zátokou se vznášela ranní mlha. Vzduch byl natolik nehybný, aby se mohly zvuky nést od jedné křivky pobřeží k druhé. Postava, jež se zvedla z balvanů ověnčených chaluhami, s celou scénou docelaladila. Ze seschlých,mumifikovaných ramen a boků

20


visely zbytky vydělaných kůží. Za opaskem z hrubě stočených vlasů, obtočeným kolem bezmasých boků, byla zastrčená ořechově hnědá pazourková čepel. Na hlavě zůstaly chomáčky tuhých vlasů a na obnažené, zahnědlé lebce spočívala šedivá kožešina zvířete obývajícího spíše sluncem zalitou savanu než les v mírném severním pásmu.

Jedna po druhé se na pobřeží zvedaly podobné postavy. Shromáždily se kolem prvního příchozího, a ač z jejich bezmasých, vyschlých těl s tenkou kůží nataženou jako papír přes kosti, bylo těžké určit pohlaví, toto byla žena a jmenovala se Šalt Li’gar a byla Ifayle T’lan Imass.

„Co je to tu za zemi?“ zeptal se jeden z tlupy, J’arl. V odpověW zvedla žena hlavu, jako by vdechovala dvěma otvory chřípí pachy. „Nevím,“ připustila. „Se mnou se o její popis nikdo nepodělil, ani s těmi, s nimiž jsem se dělila já.“

„Už předtím ji jistě museli najít jiní,“ poznamenal další, Guth.

„A co se s nimi stalo...?“ opáčila Šalt zamyšleně a zadívala se skrze mlhy na protější břeh kryté zátoky.

Ostatní zpustošené tváře se také otočily, a všichni na chvíli zmlkli a znehybněli. Byli tak tiší a nehybní, že nad nimi přeletěl orel, snesl se nad hladinu a proDal ji drápy. Zvedl se s rybou zmítající se mu ve spárech a usadil se nedaleko na zpola uschlé jedli, aby se mohl pustit do jídla.

Všichni Imassové se lehce pootočili a sledovali jeho let.

„Příznivé, či nepříznivé?“ otázal se J’arl do táhnoucího se ticha.

„Jsme orel?“ otázal se jeden. „Nebo ryba?“

Šalt natáhla svraštělou paži k zátoce. „Jiní také rybaří,“ ohlásila.

Vydali se po pobřeží.

První se z mlhy vynořily přídě kožených člunů vytažené na černý štěrk, jenž prudce stoupal k zalesněnému kamenitému svahu. Mezi stromy se táhl kouř. Šalt vysoko v kopci zahlédla pevnou stavbu z klád. Po stezce se dolů hrnuly postavy. Nesly oštěpy s kamennými hlavicemi a kamenné kyje přivázané na dřevěné rukojeti. Měly na sobě obarvené kůže vyšívané korálky a kožešinové kápě.

„Lidé,“ poznamenal nevzrušeně Guth. „Měli bychom pátrat ve vnitrozemí.“

„Škoda, že si nechtějí promluvit,“ usoudila Šalt téměř s povzdechem. „Budeme hledat ve vnitrozemí.“

21


J’arl zvedl svraštělou ruku samá šlacha a kost. „Žádám o chvilku. Je tu něco...“

Šalt se na něj zadívala a naklonila věkem ohlodanou hlavu. „Někdo?“

„Něco,“ zopakoval opatrně, jako by nechtěl říct více.

Místní lidé vytvořili na pevnině řadu. Ječeli a potřásali zbraněmi. Šalt si je prohlížela. Byli mnohem vyšší než ona a její druhové. Výrazné čelisti, velké zuby. Podobné rysy – nejspíš potomci malé, uzavřené, ale rozmnožující se populace. Něco takového nebylo kdysi dávno neobvyklé ani u jejího druhu.

Členové její tlupy mizeli jeden po druhém, přesouvali se, když jeden z místních zakřičel něco, čemu Šalt rozuměla: „Zmizte, démoni zvenčí!“

Použitá slova způsobila, že zbývající členové tlupy instinktivně tasili zbraně. Protože byla jaghutská. Šalt popošla dopředu. „Kde jste přišli k tomuto jazyku?“ zeptala se stejnou řečí.

„Je nám znám z dávných dob, démone,“ ušklíbl se jeden kmet.

Znám? opakovala si v duchu užasle. Jak je to možné?

„A před vámi nás varovali,“ pokračoval stařec. „ZtraDte se! Tady nejste vítaní.“

Šalt zvedla bradu, maso z jedné strany sanice sedřené, a znovu zavětřila. To, co se neslo na vzduchu, jí otřáslo, a kdyby nebyla Imass, nejspíš by omdlela z toho, jakou výzvu to pro ni představovalo.

„Ohavnost...“ vydechl J’arl v chladném vzduchu a pozvedl čepel.

Ne! křičela Šalt pro sebe. Jsou to lidé! Na tuto stezku nesmíme sklouznout... vedla by nás ke zničení.

J’arl vykročil a Šalt zareagovala bez přemýšlení. Její čepel projela obratli ve spojení krku a plecí. J’arl se zhroutil, ač věděla, že není zcela vyřízený.

Po celém pobřeží se její tlupa vrhla do boje, Imass útočil na Imasse. Pazourkové čepele se srážely, skřípaly v rachotu, který vyplašil ptáky v celém okolí. Kolem Šalt se zhmotnila skupinka, kterou poslala k řadě bránící motající se místní obyvatele.

„Utečte ze břehu!“ zakřičela na lidi, zatímco odrážela Guthův výpad. „Prchejte!“

„Najdou je,“ sliboval jí Guth, zatímco se jí vzpíral. „Pokud ne my, tak jiní.“

22


Šalt ho také srazila a zaplakala, přestože bojovala dál, protože byl jejím společníkem nespočetná léta.

Vrhla pohled na rvačku a začala si zoufat. Útočníků bylo mnohem víc než obránců. Nebyla však první z tlupy pro nic za nic, a tak bojovala dál, i když všichni její spojenci kolem ní již padli. Byla poslední, ustupovala, přijímala rány, které jí odsekávaly oschlé maso z údů a odřezávaly shnilé vydělané kůže z ramen. Svými dovednostmi překonávala omezení útočníků, kteří padali jeden po druhém pod její obouruční čepelí tak tenkou, až byla průsvitná, jíž sekala a bodala zlehka, jako by to byla zelená haluz.

Jedna rána ji zasáhla do lebky. Oddělila kost za jejím pravým týlním hřebenem. Ale i když se jí lebka tříštila, složila posledního útočníka a zakvílela nad tou nezbytností, protože to byl Bruj’el, válečník jako tur a bratranec jejího druha, ztraceného před mnoha staletími.

Obrátila se k lidem. Cítila, jak její živoucí duše opouští poškozenou nádobu. Zrak poskytovaný Tellann se zatahoval, vzdaloval. Padla na kostnatá kolena. Pustila čepel, aby se mohla jednou rukou zapřít a vypustit poslední slábnoucí dech před zírajícími, ohromenými postavami.

„Skryjte se...“

23



KAPITOLA I

K

yle seděl na obvyklém místě v námořnické knajpě ve Vazá

ku v Kobylí v jižní Pěsti a rozjímal nad zmenšující se hro

mádkou mincí, a tudíž i možnostmi, jak uniknout z této

zatraceně izolované korelské země. Byl to kraj natolik vyhlášený svým nepřátelstvím vůči cizincům, že pokud by jeho, očividného cizince, našli raněného na ulici, mnozí domorodci by si dali tu práci, aby k němu došli, kopli do něj a plivli na něj.

ZvlášD když na sobě měl výstroj nenáviděných Malažanů.

Objednal si hliněný džbánek piva, který na jeho stůl konečně dorazil jen proto, že byl platící zákazník, což mohlo velmi brzy skončit. Usoudil, že by si mohl dovolit krátkou cestu přes Černý průliv do Stygg na pevnině, a odtamtud už to byl jen skok po souši na jih přes Velkou ledovou pustinu do Stratemu, že? Aspoň na to ještě peníze měl. A vždycky se mohl dát naverbovat ke kobylskému námořnictvu. Přinejmenším tedy verbovali. Ne že by přijali cizince, a už teprve ne zpropadeného bývalého Malažana, který se účastnil námořní bitvy, v níž byly tolik vychvalované kobylské galéry řečenými vetřelci a jejich spojenci zametené pod vodní hladinu.

Napil se piva a proklínal toho katakanského kapitána, kterého najal. Jakmile Pěst zapadla za obzor, ten chlap obrátil! Měl mu prohnat meč hrdlem a přinutit ho plout na východ. Pochopitelně nemohl držet celou posádku dva týdny v šachu zbraní – ale aspoň by se dostal z toho mizerného ostrova.

Trpělivost, říkal si, Kylarral-tene, synu Tula, z Lidu větru. Přijdou další příležitosti.

Do Propasti, třeba tady přistane cizí kupec a on se bude moct nechat najmout do posádky. Právě uvažoval, jak dlouho potrvá, než k tomu dojde, a jestli má dost peněz, když někdo vklouzl na židli naproti němu.

25


„Hledáš loW,“ prohodil chlapík a zkřížil ruce na prsou. Měl na sobě plátěnou košili, rozedranou a silně záplatovanou, a podobné kalhoty. Obličej a krk měl opálené, ošlehané větrem na obvyklou tmavě leštěnou hněW kobylského námořníka. Z vlasového provazu, jejž nosil uvázaný jako opasek, mu vyčníval dirk s parohovou rukojetí. V tmavých očích měl obvyklý nesouhlas a stěží skrývané nepřátelství, s nimiž se Kyle obvykle setkával, neboD ho střih koženého oděvu, opasek, pochva a holínky označovaly za jednoho z těch nedávných vetřelců.

Kyle ostražitě kývl. „Neúspěšně,“ připustil.

„Mluvím za Tulana Orbeda, velitele Paní náhody. Zajímají ho tvoje řeči o zemích na východě odtud za oceánem Kobylská krev.“ Jeho výraz i tón však dávaly jasně najevo, že jeho to nezajímá.

„Ty země jsou si tak blízko, že by se měl být oceán Kobylská krev jmenovat úžina.“

Námořník se předklonil a vystrčil neoholenou bradu nad maličký kulatý stůl. „Poslouchej, Malažane. My Kobylané jsme největší námořníci naší doby. Pokud by tak blízko nějaká pevnina existovala, už by to byla naše kolonie.“

Ne, pokud jsou to ty země, které hledám, příteli, pomyslel si Kyle. A taky považoval za prozíravé nezmiňovat se, že spojené flotily Malažanů a Modrých Moranthů by po porážce kobylského námořnictva mohly mluvit do toho, kdo jsou největší námořníci této doby. V každém případě jen lehce pokrčil rameny. „Co mi vzkazuje velitel Tulan Orbed?“

Námořník se narovnal a zamračil se. Jizvy po noži na tvářích a bradě se zkroutily a zbledly do strašidelně bílé, jak se natahovaly. „Chce se s tebou sejít, abyste to probrali. Přeje si, abys přišel na palubu.“

„Kdy?“

„Dnes večer. Zítra. Kdykoliv.“ A zopakoval Kyleovo lhostejné pokrčení ramen.

„Potom tedy přijdu dnes večer.“

„Budeme vyžadovat platbu před vyplutím,“ upozornil ho Kobylan a znovu vystrčil bradu.

Kyle vstal a hodil na stůl peníz. „Domnívám se, že tohle bych měl probrat s tvým pánem.“

Bez ohlédnutí vyšel z krčmy. Chlap dal svůj nesouhlas jasně najevo. Už se neměli o čem bavit. Zamířil do přístaviště, nebo spíš

26


k řadě přístavišD. Protože jak zjistil, Vazák, stejně jako všechna kobylská města, bylo v podstatě jen skladiště na pevnině a obslužné středisko pro jejich vynikající a zjevně nepotopitelné galéry.

Tedy, naznal, možná se nepotápěly, nicméně Moranthové rozhodně dokázali, že hoří.

Kráčel po nerovné dlažbě hlavní cesty k přístavišti. Byly v ní koleje po staletích pěší i vozové dopravy. Povrch mnoha kamenů zerodoval až na smetanově hnědý pazourek vespod. Ve večerním šeru, v mracích, kouři a mlze jen tak tak rozeznával vysoké obrysy nejbližších zakotvených plavidel. Všechny pyšně vysoko vystrkovaly galionové figury s vlnami, delfíny a pochopitelně i nezbytnými ženami.

No... v dnešní době možná ne tak pyšně.

Šouravé kroky za ním ohlásily, že ho roztrpčený námořník sleduje. Kyle se rozhlédl a našel mezi hromadami beden a žoků povalujícího se mladíka. Přistoupil k němu. Mladík ho přehnaně ignoroval. Kyle si odkašlal. „Hledám Paní náhody.“

Mladík si Kylea líně přeměřil od hlavy k patě, pak jeho pohled sklouzl stranou. „Její první důstojník je na bodnutí nože za tebou.“

„Kde je jeho loW?“

Mladík se jen opovržlivě usmál, zkřížil ruce na prsou a zase si lehl.

Klid, Kyle, připomínal si. Klid. Stojí to za to, abys vypadl od těch zdejších nevzdělaných, do sebe zahleděných lidí.

Šel dál. Pohyb nalevo a první důstojník se objevil. Kyle usoudil, že mu poskytne další příležitost. „Předpokládám, že tudy.“

Důstojník neříkal nic.

Tak mám pravdu, nebo se mýlím?Rozhodl se, že pokud dojdou až na konec mola, shodí toho chlapa do vody.

Po dlouhé, mlčenlivé chůzi, nekonečně dlouhé, jak se mu zdálo, důstojník kývl hlavou a neochotně zamumlal: „Paní náhody.“

Slavné kobylské galéry, pokud nebyly vytažené na břeh kvůli opravám, kotvily každá u vlastní rampy lemované moly, umožňující snadný přístup ke štíhlým, dlouhým plavidlům. Lígu dlouhá řada takových kotvišD vypadala jako spousta zubů připravených zakousnout se do vod zátoky.

Slabá oranžová záře na zadní palubě ukazovala na hořící ohřívadlo. Kyle nastoupil do lodě, prošel kolem úzkých sedadel pro veslaře do vyvýšené uličky a vyšplhal po sedmi nízkých schůdcích

27


vedoucích na otevřenou zadní palubu. Důstojník ho celou cestu následoval.

Tady Kyle našel dva muže, starého a mladého, zabalené do kožešin kvůli chladu končící zimy, jak si nad ohřívadlem opékají kousky masa na špízech.

Starší, pořádný kanec s hustou černou kudrnatou kšticí a odpovídajícím plnovousem, si ho měřil a přitom si olizoval prsty jeden podruhém.Tmavý obličej měl plný jizev po desetiletích bojů a pobytu na slunci a větru. Mladší měl obličej hladký a bledý. Kyle hádal, že tento muž se málokdy vydává na moře, pokud vůbec. Mladík se podíval ze staršího muže, možná svého otce, na prvního důstojníka, pak na Kylea a pak celé kolečko zopakoval.

„Ty jsi ten cizinec, co mluví o zemích na východě?“ zabručel kmet.

„Jsem.“

„Já jsem Tulan Orbed, velitel Paní náhody.“ Zamával tlapou na mládence. „Tohle je můj synovec Reut.“

„Kyle.“

„Ten mrzutý nabručenec za tebou je Storval, první důstojník.“

„Už jsme se poznali.“

„Cha! Z tvého tónu jsem vycítil, že to tak bude. Je tak nevrlý, že jsme mu začali říkat Černý Storval.“ Pozval Kylea k sobě. „PojW, pojW. Udělej si pohodlí. Vídáme tu tak málo cizinců. Pověz nám o světě mimo Pěst. Viděl jsi ten vzdálený břeh na východě?“

Kylea takový otevřený postoj dost zarazil. Posadil se celkem pohodlně, ale stranou, aby se neocitl zády k nevrlému prvnímu důstojníkovi. Tulan se uchechtl a mrkl. Pak rázně vzhlédl. „Ještě jeden roh a víc piva, Storvale.“

Muž se zamračil ještě víc, ale přesto kývl. „Rozkaz, kapitáne.“ Oddusal dolů po schodech.

Tulan natáhl dřevěný špíz ke Kyleovi, který si ho vzal, napíchl si na něj kousek masa a podržel ho nad řeřavými uhlíky v ohřívadle. „Viděl jsem je.“

Kapitán zaletěl pohledem k synovci. „Vida. A má ta země jméno?“

„Má. Jižní kraje znají někteří jako Bael. Severním někdo říká...“ Odmlčel se a uvažoval, jestli má to prokleté jméno se špatnou pověstí vůbec vyslovovat. Pak se do toho ale vrhl a řekl si, vítr to vem, nikdo z Korelu to stejně nebude znát. „... Assail.“ Kapitán

28


se znovu koukl po synovci, ale mládenec pozoroval Kylea. Za koutky úst mu tahal lehce pobavený úsměv. Kyle pochopil, že to už věděli.Jenomchtělivědět,jestlijimsejménemnezalže.„Ještěněco?“

„Kde jsi tam byl? V přístavu? Přistáli jste?“

Kyle přikyvoval a okusoval škvířící se maso. Storval se vrátil, postavil na zem třetí picí roh a tlustý měch. Kyle si špízem čistil zuby. „Ve městě na východním pobřeží. V Kurzanu.“

Tulan se i tentokrát podíval po synovci, jenž kývl.

Kyle se obrátil k pramálo přitažlivému, bledému flekatému mladíkovi a přeměřil si ho. „Ty jsi tam byl?“

Chlapec se prudce začervenal, až mu obličej málem zahořel, a zavrtěl hlavou.

„Reut je učenec,“ vysvětloval Tulan. „Ale zvláštní druh učence. Zaplatil jsem hotové jmění a poslal jsem ho pátrat v zaprášených záznamech v Jasstonu a Jourilanu. Není to tak, Reute?“

Mladík důrazně přikyvoval.

Tulan zvedl měch a vytlačil do rohu proud piva. Pak podal roh Kyleovi. „Jeho vášní je kartografie. Znáš tuto část vědění?“

Kyle přijal roh a kývl. „Námořní a pozemní mapy.“

„Správně. Je šDastný, jedině když se sklání nad zaprášenými listy.“ Kapitán mrkl na synovce. „V Jourilanu mají pěkný tajný poklad, mapy zabavené z každého plavidla, které tam kdy přistálo nebo ztroskotalo na pobřeží. Není to tak, Reute?“

Mladík se dychtivě předklonil. „Ano. A ty, pane, nemáš malazský přízvuk. Odkud jsi? Ze Sedmiměstí?“

Kapitán zvedl tlapu, jako by chtěl mladíka odstrčit. „TeW ne, aD je to zatraceno do Panina hrobu!“ Reut ucukl. „Omlouvám se,“ zabručel Tulan. „Kluk strávil příliš mnoho času mezi svitky a záznamy a příliš málo mezi posádkou – a někteří z nich by se na otázky ohledně svojí minulosti nedívali laskavě.“

Kyle na mladého muže vrhl uklidňující úsměv. „Zvědavost vítám. Připadá mi... osvěžující.“

Tulan se uchechtl. „Na tomto pobřeží bezpochyby je!“ Otřel si mastné ruce do kožešin. „TeW k obchodu. Kolik dní na přeplutí – podle tvého odhadu?“

„Přímo na východ odtud? Nejmíň čtrnáct dní, řekl bych. Za příznivýho větru.“

Kapitán se zase podíval po synovci, který krátce kývl na souhlas. „Dobře, dobře. Taková plavba je pro nás Kobylany jako nic.“

29


Přesto ji ještě nikdo nepodnikl, uvědomil si Kyle. Na druhou stranu, možná to někteří zkusili... jen se prostě nikdy nevrátili. Napil se piva, ale zjistil, že je ještě horší, než čekal. Udělal obličej. „A tvým cílem je čistě jen průzkum?“

Tulan zase vyprskl. Vycenil zuby ve spikleneckém úsměvu, předklonil se a ztišil hlas. „No tak, příteli. To, že se snažíš dostat do té země na východě, dokazuje, že jsi slyšel zvěsti.“

„Zvěsti?“

Velký chlapík se narovnal a zamračil se pod mastným plnovousem. „Nemusíš to hrát tak opatrně. My Kobylané jsme obchodníci, námořní paběrkáři. Ano, dokonce tady otevřeně na palubě své vlastní dobré lodi připustím, že i... marodéři a nájezdníci. Přede mnou nemusíš nic předstírat.“

Kyle netušil, o čem to ten muž mluví. Zakroužil zbytky piva v rohu a zvažoval, že ho vyleje do moře. Zvěsti? Assail obklopovala spousta zvěstí. A přesto byly všechny toho druhu, že by vás zahnaly pryč. Nelákaly by vás tam. Pomalu vrtěl hlavou a celou dobu upíral oči na staršího muže. „Mrzí mě to, Tulane, kapitáne. Ale žádný čerstvý zvěsti jsem neslyšel.“

Tulan znovu mávl chlupatou rukou na svého synovce. „Cizí bohové, člověče. Dokonce i tady Reut je slyšel v Kor! Přístavy jsou jich plné.“

Kyle dál vrtěl hlavou.

Reut si odkašlal. „Na slovíčko, strýče, jestli smím.“

„Co?“ zavrčel Tulan. Dobrá nálada ho přešla.

„Náš přítel je v této zemi cizinec, že? Nikdo zdejší s ním nebude mluvit o ničem. Natož aby mu předával vybrané informace nebo jen poklábosil, aby zabil čas.“

Kapitán zvedl huňaté tmavé obočí a zvažoval synovcova slova. Praštil rohem o soudek, který používal jako stůl. „No ovšem! Takové zprávy by nikdo nepředal nějakému zatracenému cizinci – á, bez urážky.“ Místo omluvy zvedl měch s pivem, a Kyle nemohl udělat nic jiného než natáhnout ruku s rohem a nechat si dolít. „Obětina na naši cestu!“ Tulan se smíchem převrátil roh a vylil pivo na palubu. „A na usmíření nových bohů, kteří přijdou. I když,“ dodal a přestal se usmívat, „po Paní máme bohů v tomhle kraji plné zuby, řekl bych.“

„Takže ty novinky?“

Tulan zvedl roh v přípitku. Reut se k němu připojil a Kyle též,

30


i když se v duchu dalšího loku té břečky děsil. „Na výnosný ehm... podnik, příteli. Protože se všude povídá, že v severních horách v zemi za mořem Kobylská krev bylo objeveno zlato. Ohromná pole zlata. Dost, aby z nás všech udělalo krále.“

Kylea toto tvrzení ohromilo natolik, že do sebe bezmyšlenkovitě kopl nápoj a měl co dělat, aby tu ohavnou tekutinu polkl a nevyplivl ji. Bohové! Zlato v severním Assailu? Taková zpráva jistě přitáhne zástupy z celé země. ZvlášD pokud zpráva o něm dorazila i do izolovaného a do sebe zahleděného Korelu. „Kdy k tomu objevu došlo?“ zeptal se, odkašlal si a pak se rozkašlal naplno.

Tulan povzneseně zamával rohem. „No, přiznávám, že chvíli trvalo, než ta novinka dorazila až k nám. První zpráva zjevně přišla z vraku na jourilanském pobřeží. Nějací lidé z jakési zapadlé země zvané Leder. Posádka se to doslechla z první ruky od poškozeného plavidla, na které narazili a které... ehm... zachránili.“

Kyle nevěřícně kroutil hlavou. „Báchorky, aby si zachránili kůži.“

Tulan mrkl. „To jsem si myslel taky. Ale podobná zpráva přišla z plavidla, které se zastavilo kvůli opravám na severním pobřeží Pěsti. Tato loW připlula z Falaru severně od Malazu. Znáš ho?“

„Znám. Falariové jsou vynikající námořníci.“

„Ano. Prý přistáli na ostrově, co by kamenem dohodil od assailské pevniny, a našli to tam skoro opuštěné. Celé vesnice byly prázdné. Vyslechli nějaké starce, kteří jim prozradili, že v Assailu bylo objeveno zlato. Všichni se sebrali a šli ho hledat.“

Kyle rozpřáhl ruce. „Potom jdeme pozdě. Taková naleziště jsou obvykle zabraná během pár měsíců. Veškerá půda, která stojí za prozkoumání, už někomu patří.“

Kapitán znovu mrkl – bylo to podmanivé gesto, jako by říkal: „Ano, to je možné, ale my oba jsme světaznalí muži a víme, jak to chodí...“ Kyle se přistihl, že se mu starý pirát – protože k pirátství jako by se rovnou doznal – začíná zamlouvat. „Ale tohle je Assail,“ pokračoval Tulan a napíchl si na začerněný špíz další maso. „Víme, co se o té zemi povídá.“ TeI už ano, odpověděl mu v duchu Kyle a potřásl hlavou nad těmi hroznými zvěstmi, které se také doslechl. „Přesto jen málokdo přežije cestu až na naleziště, že? A co se dílců a vlastnictví týče... no.“ Hromotluk výmluvně pokrčil rameny.

31


Kyle věděl, že to je pravda. Pokud se dalo věřit zvěstem, neexistoval tam žádný stát, který by zaručoval vlastnická práva či uznával klejmy nebo vykolíkování. Bude tam vládnout naprostý zmatek. Jedinou mocí povládnou ozbrojené tlupy, které se budou zodpovídat pouze samy sobě. A co se týče těch, kdo tam již žijí – drobní velmožové, kapesní tyranové neustále válčící se svými sousedy – ti už by mohli být dávno přemoženi. Ani oni by nedokázali zabíjet tak rychle, aby zarazili příliv těch, kteří jim brzy začnou lézt na pobřeží.

Málem do sebe kopl zbytek piva, ale včas se zarazil. Přeměřil si křenícího se pirátského kapitána. „Hodláš si zabrat bohatý naleziště, vybrat ho a prosekat se zpátky na Paní náhody?“

Tulan pofoukal udělané maso a zuby ho stáhl ze špízu. „Nic tak vulgárního,“ opáčil žvýkaje. „Boží krev, člověče, od tebe to skoro zní jako tvrdá práce.“ Mrkl na synovce a poklepal na svůj roh. „Nic takového. Promysli si to, člověče. My se rozhodně nebudeme dřít a něco kopat! Dřinu s prosíváním, promýváním, dopravou a podobně přenecháme jiným chudákům! My prostě budeme číhat na pobřeží, že? Nakonec, budou se chtít z té bohy zapomenuté špinavé díry dostat.“ Rozpřáhl ruce nad tím, jak je to očividné. „A tehdy je od toho osvobodíme.“

„Aha, chápu. Elegantní plán.“

Tulan se zakřenil na souhlas. „Děkuju, příteli.“

„Takže máš posádku.“

„Ach ano, nejhezčí bandu nájemných hrdlořezů. Máme dokonce i oddíl deseti bouřných gardistů, kteří jsou – jak bych to řekl – nespokojení s novým režimem.“

To Kylea polekalo, a zřejmě se mu nepodařilo svou reakci příliš dobře zamaskovat, protože kapitán zvedl ruku. „Jsi Malažan. Chápu tvoje obavy. Ale neboj se. To už je všechno minulost, ne? V tomto podniku za účelem kapitalizace zisku jsme bratři, pravda?“

Kyle se ostražitě usmál. „No ovšem.“ Cosi ho napadlo, zadíval se na Reuta. „Takže ty znáš pobřeží...“

Mládenec se začervenal a sklonil zrak. Tulan si hladil vous a zubil se jako pyšný strýček, když říkal: „Máme nejlepší mapy mimo samotný Assail, tím jsem si jistý.“

Reut se odvážil podívat. „Ta jména,“ zašeptal, jako by se bál. „Nerozumím jménům. Slyšel jsi ta jména?“

Kyle kývl. Ano. Ta jména strašila v příbězích jeho dětství. Všechno

32


to byly duchařské historky. „Zloba...“ zamumlal. „Vrak ... Děs ... Černá Jáma ... Zatrápené pobřeží.“

Tulan zabručel, ale ne nelaskavě. „Jsi ještě mladý, Reute.“ Podržel nad ohřívadlem další ždibec masa. „Jsme tady u nás možná nevzdělaní venkované, příteli Kyle, ale pár příběhů taky znám. Slyšel jsem vyprávět o zemi, kde lidé dávají svým dětem jména jako ,Hňup‘, ,Veš‘ nebo dokonce ,Křivý nos‘. Víš ty, proč svým vlastním dětem dělají takové kruté věci?“

Kyle se usmál, protože to chápal. „Aby odvrátili pozornost bohů – nebo démonů.“

„Správně. Tak mi pověz, příteli Kyle, pokud bys chtěl zničit nějaké místo, jak bys ho pojmenoval?“

Kyleův úsměv se poněkud pokřivil. „Nejspíš bych zkusil něco jako Ráj. Nebo Hojnost.“

„Správně. A kdybys chtěl lidi udržet mimo?“ Tulan obrátil tázavý pohled na Reuta.

Mládenec kývl. „Chápu.“

„Nebo jsou to možná jenom opravdu hrozná místa,“ navrhl Kyle.

Tulan vybuchl hromovým smíchem. „To možná opravdu jsou, příteli Kyle.“ Znovu si otřel dlaně do mastných kožešin a kůží. „No. Budeš spát tady naPaní náhody, že?“

Kyle ukázal, že nic nenamítá.

„Máš výstroj? Mohl bych poslat Storvala.“

„Ne – ne, děkuju.“

Kapitán si vzal Kylea stranou. „Potřebuješ další čepel? Máme jich spousty.“

Kyle se neovládl a zajel rukou k opasku, k meči zavinutému do kůže. „Ne. To je dobrý. Opravím si ho.“

Hromotluk pokrčil rameny. „Posluž si. Storval se ti postará o lůžko. Vyplouváme zítra s večerním přílivem, ano?“

Kyle vstal. „Dobře. Děkuju.“ Poklonil se kapitánovi a všiml si, že Reut nedokáže odtrhnout zrak od zabalené zbraně u jeho boku. Sestoupil na palubu k veslům.

„Storvale!“ zařval Tulan. „Hni tou svou línou prdelí! Najdi mu místo na spaní!“

Zatímco si první důstojník protíral oči a protahoval se, Kyle vstal s rukou stále spočívající na zabaleném meči. Uvažoval, jestli ti dva slyšeli historky z války proti Paní. Příběhy, které kolovaly

33


o invazi a vzpouře. O malazském veliteli Šedohřívovi, zde pojmenovaném Kamenný meč, jeho cizozemském společníkovi a dvou mečích: jednom šedém a jednom bledém. Šedý byl pryč. Už jenom námět pro báje. Ale také se vyprávělo o slonovinovém meči, který nosil ten cizí válečník, o čepeli, která dokázala přeseknout všechno. O meči, jejž tady v příbězích nazývali Bílý. O zbrani, která by se prý hodila i pro boha.

Tyto příběhy byly blíže pravdě, než kdokoliv z vypravěčů tušil. Protože ta čepel přešla do jeho ruky z ruky samotného nebeského krále Osserka, a Kyle začínal tušit, co by mohla být vlastně zač. Ty možnosti ho děsily. A tak se ji neodvažoval spustit z očí, ale zároveň se ji ani neopovážil ukazovat. Toto břímě bylo jeho prokletím. Zatracená kletba. Tak Šedohřív pojmenoval kamenný meč, který nosil. A Kyle ho nyní konečně pochopil.

Sevřel v kůži zavinutou zbraň u boku pevněji. Storval krátce ukázal na schůdky vedoucí do skladovací kajuty s nízkým stropem pod zadní palubou. „Dneska v noci můžeš spát tady,“ zavrčel, vycenil zuby v úsměvu a dodal: „Ale zítra tě čeká veslařská lavice – co na to říkáš, cizinče?“

Kyle lhostejně pokrčil rameny. „Lepší než holá zem.“

První důstojník nevěřícně zaprskal a mávl na Kylea, aD jde dolů.

Mihal to nechtěla udělat, ale dva měsíce po návratu z Jacuruku, po oné hrozné, i když úspěšné výpravě do té prokleté země, požádala několik vybraných důstojníků Rudé gardy, aby se s ní sešli v lese severně od pevnosti Útočiště ve Stratemu.

Uvědomovala si, že k tomuto rozhodnutí dospívala delší dobu. Poslední měsíce nerozhodnosti a nečinnosti z K’azzovy strany ji prostě vyprovokovaly. Kal-Brinn a Čtvrtá zůstávali uvěznění v Assailu, a stále nikdo nepodnikal žádné kroky na jejich záchranu. K’azz se dokonce dozvěděl, že odpovědi na to, co čeká gardu v budoucnu, leží právě tam. Přesto nic nedělal. Nenajímal žádná plavidla, ani nenechal žádná stavět. Prostě opět zmizel do divočiny ve vnitrozemí.

Bylo to k vzteku. A k pláči. Nedal jí jinou možnost. Musela jednat. Bylo to v nejlepším zájmu gardy.

Znala však svoje kvality natolik, aby se do toho nehrnula. Nebo si to aspoň namlouvala.

Přesto ji to stálo celý měsíce bezesných nocí. Pochybnosti a vý

34


čitky svědomí se odmítaly ztratit. Není o nic lepší než Stahovač? I on vyjádřil nespokojenost s K’azzovým velením – i když mnohem přímějším a rozhodnějším způsobem.

On svého starého velitele zaživa pohřbil, aby ho dostal z cesty. Přesto přemítala, jestli to, co zamýšlí ona, je laskavější. Uchvatitelství je stále uchvatitelstvím, říkala si. Nakonec se rozhodla: bude se na to dívat z té lepší stránky... mohli by ji propíchnout ve chvíli, kdy si uvědomí, co jim navrhuje.

Když vstoupila na palouk, Rmut už tam byl, stál ve vysokém býlí. Byla jasná noc. Obloha byla opět tmavá. Přes její páteř se táhla Božská cesta jako vždycky před vpádem Návštěvníka s jeho dlouhým, klenutým ohnivým chvostem. Suchá tráva se vlnila ve slabém vánku, který šustil listovím.

Napanský mág neměl obličej propadlý pouze obavami. Zhubl. Mise v Korelri byla zvlášD náročná. I když i ta skončila úspěchem: Kalený meč byl nalezen a navrácen do stáda.

A navíc přinesl nové zprávy z Assailu. Kal-Brinn a Čtvrtá prchali na sever, když se s nimi rozloučil. Prchali. Kal-Brinn, jeden z nejsilnějších mágů v gardě. Znalec Rašan a hrůzu nahánějící šermíř, spolu s asi třiceti přísežníky. Prchali, aby zachránili holý život.

Rmut neřekl nic, jen jí kývl na pozdrav. Viděla, že něco tuší. Postaví se jí? Rty jí zkřivil jízlivý úsměv, když si uvědomila, že oba přišli ozbrojení. On spoustou zbraní, které obvykle nosil: hůlky, nože, dva meče, a kdoví co všechno měl u sebe ještě poschovávaného. Bohové, byl to gardový mistr zbraní. V jeho rukou mohla být vražedná i ryba.

Ona měla pochopitelně svůj bičový meč v pochvě na zádech, obouruční jílec jí vyčníval nad levým ramenem. Zbraň, v jejímž užívání mohla být posledním žijícím mistrem, jak si uvědomovala.

Plátek se objevil jako další a jeho příchod Rmutův kyselý výraz nijak nevylepšil.

Věděla, že Rmut považuje Plátka jen za mága věrného Stahovači. Rmut se vydal na vlastní misi. Po pralesních stezkách Jacuruku nekráčel s nimi. Neprožil všechno to, co ona s Plátkem. Bratři a sestry, které pod Stahovačem odešli do vyhnanství, Plátka poslechnou. Musela přemostit tu propast podezíravosti mezi ním a Rmutem.

35


Následně dorazil Tarchan, a tentokrát stiskla rty Mihal.

Byl odjakživa Kutnův poskok. Mihal ho nikdy neměla ráda. A teW byl Kutna zpátky... byD jenom tělesně. Pro mistra Kápě, ten muž se dostal do zajetí azathského domu! Kdo mohl vědět, co se dělo v jeho šílené hlavě? Nicméně Tarchan měl věrnost První kumpanie. Musela ho získat na svou stranu.

Podsaditý Záchlumčan se zastavil na kraji palouku. V šeru byl jeho široký, tmavý obličej nečitelný. Oči se mu třpytily, když přenesl pohled z ní na Rmuta a Plátka. I on přicházel ozbrojený: v pase mu spočívaly tradiční záchlumské zakřivené nože.

Mihal se obrnila a vyšla na palouk. Hraboši před ní prchali, jak kráčela hustou trávou a trním. Mezi stromy nad tím množstvím vyplašené kořisti vzrušeně zahoukala sova.

Když se ti čtyři setkali uprostřed palouku, nikdo nepromluvil. Nebylo třeba. Mihal v jejich výrazech četla, že všichni uhodli, proč je sem dnes v noci zavolala. Zklamání ve Rmutově zamračené tváři ji zabolelo. Tarchan se zatím samolibě usmíval, jako by říkal: a ty jsi pochybovala o mé věrnosti? Plátek měl ruce sepjaté na širokém břichu a klopil zrak. Zřejmě se jí nemohl podívat do očí.

Zatraceně. Copak je už ztratila? Nikdo ji nepodpoří? Co zbývalo? Exil?

V té chvíli téměř zakolísala.Zbývalojen dojítdo polovinycesty. Vyjádřit pouze obavy. Hrát ustaranou podřízenou.

Oni to ale prohlédnou a budou vědět, že jí selhala kuráž, teW na okraji útesu. Přijde i o poslední zbytečky jejich úcty. Nejenže je neloajální, ale taky zbabělá. Představa takové ztráty ji popíchla, že se nadechla, ale zahlédla na palouku pátou, nezvanou osobu a zavřela ústa.

Byl to Kutna ve své rozedrané nádheře. Pyšně se nesl s tím svým šíleným, vědoucím úsměvem. Jizvy na hrdle – které mu udělal sám Tanečník – jako by ve tmě zářily. Neučesané černé vlasy mu padaly do obličeje jako tmavší noční stíny. Na všechny se šíleně usmál.

„Nepatříš do tohoto konkláve,“ zavrčela Mihal. „ZtraD se.“

Gardový velemág a mistr asasín ji zjevně neslyšel. Dál se rozhlížel po palouku, jako by se vydal na půlnoční procházku.

„Je tady jistá poetičnost,“ oznámil náhle, a zjevně si neuvědomoval nic kolem.

36


Pocit něčeho, co se jí plazí po kůži, který vždycky doprovázel jeho přítomnost, se vrátil. „Co chceš?“ zavrčela. Osmělilo ji – a povzbudilo – že dokonce i Tarchan v přítomnost svého starého mistra neklidně přešlapuje a tře si paže.

„Jen kousek odtud byly sundány další masky,“ pronesl nonšalantně, jako by tím plně zodpověděl její otázku.

„Co tím myslíš?“

„Myslím tím, nejdražší Mihal, že to není daleko od místa, kde jsme se Stahovačem přestali předstírat, že pátráme po K’azzovi, a on vystoupil s nárokem na velení gardě.“

Mihalsehrdlostáhlotak,ženemohla promluvit. Parchant! O co se snaží? To do ní mohl rovnou vrazit nůž a skoncovat s tím vším!

„Nevěřím, že tady Mihal se chce pokusit o něco tak radikálního,“ poznamenal Rmut a v hlase mu zaznívalo nevyslovené varování. Upřel na ni přimhouřené oči. „Přinejmenším ne ta Mihal, co jsem znal.“

„Ne,“ souhlasila. „Ale nemůžu ani stát mlčky stranou. Povinnost a věrnost mě nutí upozornit na to, jak K’azz zanedbává své závazky.“

Kutna se posměšně zařehtal a Mihal musela potlačit nutkání popadnout bičový meč a přidat mu na krk pár jizev.

„Ticho,“ zavrčel Rmut a obrátil se k Mihal. „Mám stejný obavy. Co ty, Tarchane?“

Záchlumčan souhlasně sklonil hlavu. „I mně to dělá starosti. Jsme armáda, která se nesnaží získat žádné smlouvy. Zahálíme. Co potom jsme?“

„A ty, Plátku?“ zeptala se Mihal.

Obr se zamyšleně tahal za tlustý dolní ret. Pod vší tou pozorností se začervenal, sklonil hlavu a zamumlal: „Přišel jsem jenom jako pozorovatel – o tomhle nemůžu hlasovat.“

„My o ničem hlasovat nebudem,“ pospíšil si Rmut s odpovědí. „Aspoň zatím ne.“ Upřel oči na Mihal. „Co navrhuješ?“

Pohled mistra zbraní ji sedral až na kost, a ona se nadechla, aby se uklidnila. Jako by jen čekal na jediný její přehmat, jediné špatné slovo, a ona by ucítila jeho čepel v srdci dřív, než by stačila vycítit jeho pohyb. Zjistila, že jí vyschlo hrdlo, a olízla si rty, aby si je zvlhčila. Přesto měla pocit, že pronáší svůj vlastní rozsudek smrti, když promluvila: „Musím vyslovit formální pochybnost o tom, zda je K’azz schopen velení.“

37


Rmut nezvedl ruce od hůlek zastrčených za opasek. Tarchan přenesl pohled očí tmavých jako lesklý obsidián z ní na Rmuta a konečky prstů si přitom přejel po opasku. Plátek se přestal tahat za ret a stál nehybně, ret stisknutý v prstech.

Paloukem se dlouze nesl výsměšný smích, a ona, stejně jako ostatní, přesunula pohled na gardového velemága Kutnu.

„Sklapni,“ napomenul ho znovu Rmut.

Kutna se uklonil. „Omlouvám se. Prosím tě, pokračuj, milá Mihal. Mluv dál. Vzhledem k tomu, jak K’azz, ach,zběhlod svých povinností, hodláš jako zastupujícího velitele ustanovit sebe, je to tak?“

„Nic takového nehodlám.“

Jeho sžíravý úsměv zvadl a on zmateně naklonil hlavu na stranu. „Ach? Nehodláš?“

„Ne. Na zastupujícího velitele navrhuju Rmuta.“

Napanský šermíř prudce zvedl obočí. „Tak počkej, Trak aby tě vzal.“

„Nemám námitky,“ vložil se do hovoru rychle Tarchan a zle se usmíval, jak ho Rmutovy rozpaky očividně nesmírně těšily.

„Ale já mám,“ zavrčel Rmut. „Nepřijímám to. A vůbec, stejně to neznamená žádnej rozdíl.“

Mihal se zamračila, jak si nebyla jistá, co tím myslí, ale vycítila v jeho slovech pravdu. Byla v nich ozvěna čehosi z Jacuruku. „Co máš na mysli?“ zeptala se pomalu, téměř s hrůzou.

Mávl na Kutnu. „Čemu se tady ten šakal chechtá? Ty nejsi mág, Mihal. Nechápeš to. Je úplně jedno, koho jmenujeme, aby to převzal. Nejde to.“

„Jak jsem právě pochopil,“ zašeptal Kutna a znovu vycenil bílé zuby v širokém úsměvu. „Přísaha je zavazující.“

Jaká přísaha? podivila se v duchu. Co ten chlap – Zaraceně! Přísahali jsme K’azzovi! On velí... dokud nebudeme všichni pryč? Není úniku? Jsme... bezmocní? Zasáhla ji podivná závraD, zorné pole jí ztmavlo. Kdosi ji podepřel – Rmut – a ona vděčně kývla. „Potom nemůžeme nic udělat,“ zašeptala sotva slyšitelně. Ta slova jí zněla zdrceně. Neměli sebemenší naději.

„Domluv to, Mihal,“ řekl jí Rmut laskavě. „Prostě pokračuj. Půjdeme do Assailu.“

„Kdo by měl jít?“

„Já musím,“ hlásil se Kutna a zase se šíleně usmíval.

38


„Potom půjdu taky,“ přihlásil se Rmut a zle na mága zahlížel.

„A já taky,“ dodala Mihal. Pozvání rozšířila i na Plátka.

Ten překvapeně zvedl obočí. „Já bych šel – jestli smím. A navrhuju Gwynna.“

„Pochopitelně musí jít Meč,“ dodával Rmut. „Co ty, Tarchane?“

Muž z plání neklidně přešlápl. „Pokud půjdete vy všichni, potom K’azz určitě nechá velení Stratemu na mně.“ Uhladil si knír a znechuceně se zamračil. „Tady to máte. Velení nedostane Mihal ani ty. Dostanu ho já, a to ho nechci a neprosím se o něj.“

„Mrzí mě to, Tarchane,“ politovala ho Mihal. „Ale taky se mi ulevilo.“

Frkl.

„Musíme tam jít s velkou silou,“ pokračoval Rmut. „Nejmíň ještě deset mečů.“

Mihal kývla na souhlas. „Takže dvě čepele. Ty si vezmeš jednu, já druhou.“

„Dobře.“

„A K’azz?“ zeptal se Plátek s rukou na rtu.

Rmut jen mávl rukou. „Může jít, nebo ne. Je to na něm. Nenecháme tam Kala shnít.“

Lidé z jižního pobřeží ji nazývali Duša, Cizinka nebo Ta, která rozmlouvá s větrem. Věděli o ní ovšem pouze to, že se objevila teprve před několika ročními dobami na jejich pobřeží a že ten den došlo ke strašlivé bitvě, během níž vycházeli mrtví na svět a bojovali celý den a celou noc. Od té doby se všichni této části mořského břehu vyhýbali a byla prokleta jménem Mrtvé pobřeží.

A během ročních dob se bitevní vřava sem na pobřeží vracela. V takových chvílích, aD ve dne či v noci, se místní lidé choulili v chýších, vrhali se před oltáře a prosili, aby je bohové a démoni nechali na pokoji.

Suraman, syn Jirelův, byl jedním z nich. Povoláním rybář. Jednou, když větry zahnaly jeho katamarán daleko podél pobřeží, spatřil tu ženu na vlastní oči. Kráčela mezi dunami, sama samotinká, dočista jak líčili ostatní – o jejichž slovech Suraman do té chvíle pochyboval. A přesto se ten den objevila, osamělá postava, dlouhé vlasy vlající v mořském větru, rozedrané šaty taktéž pleskající a povlávající. Pak se zastavila a on měl dojem, že k němu

39


obrací hlavu, a zdálo se mu, že vidí, jak se jí pohybují rty, jako kdyby mluvila, třebaže tam nikdo nebyl. Nebo na něj sesílala kouzlo. Udělal si nad srdcem znamení proti zlu a pádloval dál, jak nejrychleji mohl.

Dnes ráno se jeho katamaránu opět zmocnily větry a byly odhodlané ho vrhnout na Mrtvé pobřeží. Sklopil stěžeň a zuřivě pádloval, ale sílící větry ho hnaly na ponořené skály chránící tuto část pláže. Připadalo mu, jako by se nějaký zlovolný bůh či démon usilovně snažil, aby byl tento den jeho posledním. Uvažoval, co udělal, že si zasloužil takový hněv, a usoudil, že to mohlo být cokoliv. Vrtošivost bohů mu nebyla cizí, a démoni a duchové na pobřeží byli ještě horší. Tehdy se mu mihlo hlavou, že tohle je možná kletba Duše za to, jak ji tenkrát zahlédl.

Pak katamarán zaskřípal na kamenech a jeho to shodilo do vody. Pohazovaly si s ním vlny, až nevěděl, kde je nahoře a kde dole. O skálu si roztrhl rameno, na prsou ho pálilo. Náhle nad ním zaplála čistá modrá obloha a on se prudce nadechl, než ho vlny opět stáhly pod hladinu. Rukou narazil na písčité dno a postavil se. Kašlal a tiskl si rameno.

Dopotácel se na břeh, i když věděl, že si tím příliš nepomůže. Toto bylo Mrtvé pobřeží, kde vládli mrtví. Musel utéct. Běžel, supěl, mokrý písek ho tahal za nohy, rameno mu hořelo bolestí a ruku měl kluzkou krví.

Běžel a modlil se, naléhavě prosil všechny bohy a duchy pobřeží, aby mu dovolili uniknout! Aby se dívali jinam! Od dnešního dne jim obětuje polovinu úlovku, pokud se dožije toho, že uvidí zítřejší svítání!

Prosby ustoupily slzám a nadávkám, protože mu ztěžkly nohy a on neustále zakopával a padal. Dech ho pálil v hrdle a viděl rozmazaně. Znovu vstal a klopýtal dál. Náhle se před ním objevila tmavá postava, jako by se vykroužila ze samotné noci, a on se vrhl se zděšeným zaječením stranou. Tam na něj shlédla zpustošená tvář samotné smrti, a Suraman už nic nevěděl.

Probudil se do křiku mořských ptáků. Právě vycházelo slunce. Ležel na písku, před sebou měl zbytky ohně. Něco ho stahovalo, sáhl si na prsa. Přes rameno měl pevně utažený kus nějaké látky. Vyděšeně se rozhlížel. Kde je smrt? Myslel si, že už si pro něj přichází. Možná to byla jen noční můra.

40


Přes duny kdosi přicházel. Suraman chtěl utéct, ale nohy se odmítaly pohnout. Byl zmrazený strachem. Byla to Duša. Vítr si pohazoval jejími dlouhými zacuchanými vlasy. Na sobě měla koženou košili a kalhoty a přes ně rozedraný kožešinový plášD, který plácal a třepetal se. Suraman viděl, že je stará, vrásčitá jako kmetové. Kolem krku měla šňůrky s leštěnými zelenými a modrými kamínky. Zastavila se a hleděla na něj a jemu to připadalo, že v tvrdých černých očích nemá ani špetku soucitu.

„Dobře je ti?“ zeptala se; mluvila se zvláštním přízvukem a vyjadřovala se hodně archaicky.

Suraman si připomněl, s kým má tu čest, a rychle sklopil zrak. „Čeho si ode mě žádáš?“ vykoktal.

„Ničeho si od tebe nežádám. Nemusíš se mne bát. Neublížím ti.“

Nevěděl, co na to říct.Co vůbecmohl říct? „Vděčím ti za život,“ zamumlal, oči stále sklopené.

„To nic nebylo. Pokud se ti vrátila síla, můžeš jít. Jsi z vesnic na východě, domnívám se?“

Polkl, aby si zvlhčil hrdlo. „Ano.“

„A jak mne tam nazývají?“

Neodvážil se to vyjevit. Pátral po nějaké vhodné odpovědi, až se Duša zasmála a zamumlala: „Tak zlé to je?“ Suraman sklonil hlavu, ještě vyděšenější než předtím. „Nevadí,“ pokračovala, „chápu. Není to důležité. Měl bys jít, než –“ hlas se jí zadrhl, skoro jako by ji to zabolelo.

Suraman se odvážil vzhlédnout. Duša studovala obzor a na okamžik se zdálo, že je ještě vyděšenější než on. Málem promluvil, aby se jí zeptal, co vidí, ale příliš se bál jejího hněvu, než aby se něčeho takového opovážil.

Vzepřel se na zdravé ruce a celou dobu se díval do země. „Já – já tedy půjdu. Ještě jednou děkuju.“

„Zajisté.“

Odvážil se znovu podívat. Čarodějka se stále dívala bokem, mhouřila oči,rtyznepokojeněstisknuté.Suraman měl chvíli zvláštní dojem, že tato bytost na pobřeží nestraší, že ho ve skutečnosti stráží. Kulhavě se vydal pryč. Ale ten zarážející obraz ho přiměl se ještě otočit. Vzhlédl a zeptal se: „Jak se ti potom říká – jestli to smím vědět?“

Žena stále hleděla na moře. Staré, záplatované kožešiny se

41


kolem ní zmítaly a škubaly sebou. „Můžeš mi říkat Stříbrná liška,“ odpověděla nakonec.

Když byl dost daleko, odvážil se ještě naposledy ohlédnout. Žena dosud stála tam, kde ji opustil. Osamocená, hleděla na vzdouvající se vlny, ruce sepjaté za zády. V té chvíli mu připadala ještě osamělejší a smutnější. Z něčeho na ní ho zabolelo u srdce. Už se chtěl obrátit, když tam mezi dunami najednou už nebyla sama. Stály tam další postavy. Tmavé, zpustlé a působící vyčerpaně. Zvláštní těla halily huňaté kožešiny a kolem nich povlávaly dlouhé cáry vydělaných kůží. Postava v čele měla pokroucené parohy.

Z toho pohledu mu po zádech přejel mrazivými prsty atavistický strach. Suraman couval, opět celý vyděšený. Mrtví. Je to ta smutná královna mrtvých. Představa, že kdyby se v tom příboji utopil, i on by nyní mohl stát mezi nimi!

Otočil se a utekl. Musí všechny varovat! Nikdo už nemusí pochybovat. Opravdu to je Mrtvé pobřeží!

Burl Tardin věděl, že z bezpočtu flibustýrů, námořních lupičů i otevřených pirátů na jižním genabakiském pobřeží a v souostroví Svobodné konfederace není prvním, kdo slyší o bohatém nálezu zlata v legendárních zemích severního Assailu. Také věděl, že není první, kdo se vydává najih, aby překonal bouřlivé Galatanské vlny a odtud pokračoval dál, vplul do polobájného Moře nenávisti, jak se mu říkalo za starých časů. A také věděl, že ač není první, komu se řečená plavba za značného rizika a nákladů podařila, i tak je to úspěch hodný písně.

Tím si začal být opravdu jistý, když míjel zničené trupy genabakiských plavidel, rozeseté podél pobřeží, kteréstejné staré písně a příběhy pojmenovaly „Raubířské pobřeží“.

V každém případě tušil, že je mezi prvními, kdo dorazil až ke skalám tvořícím jakousi uličku, známým jako Strážci. Tyto skály a průplav klikatící se mezi nimi dusily Strašnou úžinu, vstup do vnitrozemního Děsného moře – jemuž někteří říkali Moře děsu. Burl byl přesvědčený, že je první z kraj



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist