načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Aspoň trochu normální - Trish Dollerová

Kniha: Aspoň trochu normální
Autor:

Poutavý příběh o víře a naději Když se Travis vrátí domu z mise v Afghánistánu, zjistí, že jeho rodiče se rozvedli, bratr mu přebral přítelkyni a ukradl auto. A navíc ho ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  237
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  279 Kč
15%
naše sleva
7,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Rok vydání: 2015-09-02
Počet stran: 264
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 196 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Karolina Medková
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2015-37
ISBN: 9788074479489
EAN: 9788074479489
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Poutavý příběh o víře a naději Když se Travis vrátí domu z mise v Afghánistánu, zjistí, že jeho rodiče se rozvedli, bratr mu přebral přítelkyni a ukradl auto. A navíc ho pronásledují noční můry, v nichž stále dokola vidí smrt svého nejlepšího přítele. Zdá se, že jeho život je úplně v troskách. Pak ovšem potká Harper, svou dávnou kamarádku ze střední školy, s kterou se začne prodírat minovým polem rodinných problémů i posttraumatické poruchy. A konečně se zdá, že život by mohl být aspoň trochu normální. Travis suchý humor, smysl pro čest a povinnost i schopnost věřit v životě v to dobré, z něj dělají neobyčejného a neodolatelného hrdinu. Trish Dollerová, autorka knihy Kde hvězdy stále září, se tentokrát pustila do neobyčejně aktuálního tématu. Ale z pozice mužského vypravěče se jí ho podařilo uchopit poutavě, zajímavě, ale ne pateticky. Příběh o tom, že i v sebehorší situaci nesmíme ztrácet naději a že život je vlastně krásný.

Kniha je zařazena v kategoriích
Trish Dollerová - další tituly autora:
Kde hvězdy stále září Kde hvězdy stále září
Dollerová, Trish
Cena: 245 Kč
Kde hvězdy stále září Kde hvězdy stále září
Dollerová, Trish
Cena: 89 Kč
Aspoň trochu normální Aspoň trochu normální
Dollerová, Trish
Cena: 65 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Aspoň trochu normální" mají také často zájem o tyto tituly:
Čemu jsem věřila Čemu jsem věřila
Fitzpatricková, Huntley
Cena: 254 Kč
Šťastně až navěky Šťastně až navěky
Maxwell, Elizabeth
Cena: 228 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu



Dojemný pohled do vojákovi duše Chensie IPS 2015-09-22 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Opravdu krásný příběh. Čtivý a plný emoce. Nejkrásnější mi přišly vzpomínky, díky nimž jsem měla pocit, že jsem si s hrdiny ještě o mnoho bližší. Ukápla i slzička dojetí..

Váháte-li, zde je má recenze:
http://svet-mezi-radky.blogspot.cz/2015/09/pohled-do-vojakovi-duse.html
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

9
Kapitola první
Na konci haly vidím pár studentů ze střední školy, jak
vyhrávají mariňáckou hymnu, a několik starších chlápků,
kterým se uniforma povážlivě napíná přes břicho, co se tváří
jako vlajkonoši. Panebože, snad pro mě máma nenajala
kapelu?!
Máma má doširoka rozpažené ruce a drží v nich ceduli
popsanou zářivými holčičími barvami – VÍTEJ DOMA,
TRAVISI! K  zápěstí má přivázané strašlivé množství heliových
balónků. Dost blbý bylo se i  jen vrátit do Fort Myers. Tohle
je ještě horší. Navíc se nemůžu tvářit, že tahle uvítací šílenost
patří někomu jinýmu – byl jsem jediný mariňák na celým
letišti.
Cedule se mezi námi zmuchlá, jak se na mě máma vrhne,
stoupne si na špičky a  dá mi ruce kolem krku. Balónky se
zhoupnou níž a jemně se mi odrážejí od hlavy. A v tom
jediném objetí je schován rok a půl, kdy mě nemohla sevřít
v náručí, a mám dojem, že kdyby to bylo aspoň trochu možné, už
by mě nikdy nepustila.
„Díkybohu, že jsi doma,“ zašeptá mi do hrudníku a hlas se
jí zlomí. „Díkybohu, že jsi naživu.“





10
Je mi na zvracení. Částečně proto, že netuším, co bych měl
říct, a částečně proto, že jsem naživu. „Je fajn...“ Ta lež se mi
zasekne v krku, takže musím začít znova: „Je fajn být doma.“
Objímá mě hrozně dlouho a lidi, kteří okolo nás
procházejí, mi sahají na záda a na ruce a říkají díky a vítej doma a já
z  toho málem vyletím z  kůže. Selský rozum mi říká, že
tihle lidé v tričkách státu Ohio a baseballových čepicích
newyorských Yankees jsou jen turisti. Obyčejní lidé. Posledních
sedm měsíců jsem ale strávil v  zemi, kde se nepřítel
skrývá mezi běžnými obyvateli, takže si nikdy nemůžete být jistí,
komu věřit. Připadám si zranitelně a je mi nepříjemný, že
nemám svou pušku.
„Musím si dojít pro tašku,“ říkám a uleví se mi, když mě
máma konečně pustí. Poděkuje vlajkonošům, obejme několik
holek z kapely a pak se společně vydáme k pásu se zavazadly.
„Jaký byl let? Dali ti něco k  jídlu? Nemáš hlad? Můžeme
se klidně někde cestou stavit na oběd, jestli máš hlad.“
Mluví moc rychle, jak se snaží vyplnit ticho mezi námi. Kovový
ženský hlas hlásí turistům místní čas a počasí. Moje hodinky
jsou stále ještě nastavené na afghánský čas, přestože jsem ve
Státech už dva týdny. Nejspíš jsem zapomněl.
„Vždycky jsi miloval Clancyho restauraci,“ říká máma,
„a ten jejich masový koláč, pamatuješ?“
V hrudi se mi rozhoří vztek a nejradši bych jí něco
odsekl. U Clancyho je pořád moje nejoblíbenější restaurace
a samozřejmě jsem nezapomněl, že mám rád masový koláč. Jenže
ona to myslí dobře a já se nechci chovat neurvale, tak se na ni
křečovitě usměju. „Pamatuju, ale nemám moc hlad,“ říkám.
„Jsem jen unavenej.“
„Táta tu chtěl být taky, aby tě přivítal, ale má nějakou důle-





11
žitou schůzku,“ pokračuje máma tónem, který ve mně
vzbuzuje pochybnosti, jestli aspoň sama věří tomu, co říká.
Možná že mluví o  tátovi někoho jiného. „A  Ryan pracuje pro
volkswagen, než odejde na vejšku.“
Když táta ukončil profesionální fotbalovou kariéru, koupil
tři autorizované prodejny aut. Když jsem byl na střední, chtěl
jsem pracovat pro volkswagen zadarmo, abych se dostal do
obchodu a mohl si tam pořídit součástky pro svoje auto.
Jenže jsem byl marnotratný syn, a tak mi to táta nedovolil,
takže jsem místo toho pracoval na stavbách za osm dolarů na
hodinu. Mohlo mě napadnout, že Ryanovi dá táta
opravdovou práci.
„A  Paige...“ máminy rty se místo dokončení věty
stáhnou do nesouhlasného úšklebku. Nikdy moji holku moc
nemusela – oprava, moji bývalou holku. Myslí si, že vypadá jako
šlapka. Já si myslím, že Paige patří na obálku Maximu, a to ve
spodním prádle, což je taky přesně ten důvod, proč mě
vůbec zajímala.
Na dně vojenský tašky mám zahrabanej jeden jedinej
dopis, co jsem od ní dostal. Přišel společně s balíčkem cigaret,
kafem,   salsou k  nachos a  pornem. Jen Paige mohlo
napadnout zjemnit dopad svýho dopisu přibalením věcí, po kterých
mariňáci touží nejvíc.
Nebyl to dlouhý dopis:
Travisi,
myslím, že než přijedeš domů, měl bys vědět, že teď chodím
s Ryanem.
P.





12
Nepřekvapilo mě, že to ukončila takhle. Paige nikdy
neoplývala diplomatickým talentem. Většinou říkala, co si
myslí, i když to mohlo někoho zranit nebo urazit, uměla být
pěkně jedovatá. Další věc, která se mi na ní líbila. Tohle... a sex.
Zejména když jsme se hádali, a  to jsme dělali dost často.
Dodnes mám nepatrnou jizvu na tváři, jak po mně mrskla
lahví od piva, když mě načapala, jak se muchlám s jinou holkou
na nějakým večírku. Podváděli jsme se ale pořád. Tak to mezi
námi prostě bylo – bláznivý a  návykový, ale vždycky
kurevsky dobrý.
Když jsem narukoval, nedělal jsem si iluze, že by na mě
čekala. Nenalepil jsem si její fotku do helmy, jako to udělali
někteří jiní, kteří si tam dávali fotky svých žen a přítelkyň.
Dobře jsem věděl, že se dá dohromady s někým jiným. Jediné, co
mě překvapilo, bylo, že ten někdo byl můj bratr.
Jenže, víte co? Je mi to vlastně jedno.
Teda, jasně, tak trochu mě zajímá, proč se někdo jako
Paige zajímá o Ryana. Nemyslím, že by byl její typ, což mě
přivádí k domněnce, jestli nehraje nějakou hru se mnou – nebo
s  ním. Nemám nejmenší zájem být součástí její hry a  navíc
jsem doma jen na třicet dní. Ryan si ji klidně může nechat.
Ani jsem do Fort Myers nechtěl jet, jenže jsem neměl kam
jinam jít. Radši bych byl s kámošema. Chci být s lidmi,
kteří mě znají.
Chci jet domů.
Jakmile se mi ta myšlenka v  hlavě objeví, cítím se
provinile. Zejména proto, že vedle mě u  pásu se zavazadly stojí
máma a usmívá se na mě zřejmě největším úsměvem
v historii všech úsměvů světa a neustále nadšeně vypráví o tom, jak
je šťastná, že jsem se stihl vrátit domů předtím, než Ryan ode-





13
jde na vysokou. Abych jí neodsekl něco o tom, jak moc je mi
zrovna tohle u prdele, dívám se radši kolem sebe na
objímající se rodiny a manažery s taškami na notebook přes
ramena. Za hloučkem lidí, kteří taky čekají na zavazadla, zahlédnu
tmavovlasého kluka, co má na sobě maskovací uniformu do
pouště, jak se opírá o sloup. Vypadá jako můj kámoš Charlie
Sweeney. Skamarádili jsme se už při výcviku a pak nás
poslali do Afghánistánu ve stejné četě.
„Charlie?“ Vykročím k němu a tělem mi projede vlna
štěstí, jako by ve mně někdo otevřel lahev limonády, protože
jestli je můj nejlepší kamarád tady na Floridě, znamená to, že
není...
„Travisi?“ říká máma. „Na koho to mluvíš?“
... mrtvý.
Žaludek se mi obrátí a do očí se mi hrnou horké slzy,
které doteď nepřišly. Charlie nemůže být ve Fort Myers,
protože ho zabili v Afghánistánu, a já tu stojím uprostřed haly plné
lidí čekajících na svoje kufry a  mluvím nahlas – k 
prázdnému místu.
„Jsi v pořádku?“ ptá se máma a chytá mě za rukáv.
Vydechnu a zalžu: „Jo, jsem v pohodě.“
„Nemůžu si zvyknout na to, jak moc ses změnil,“ říká
máma a  znovu mě objímá. Vždycky jsem byl vysoký, ale za
minulý rok jsem vyrostl o dalších pět centimetrů. Taky jsem
míval vlasy až na ramena, kvůli kterým mě máma pořád
otravovala, abych si je nechal os tříhat. „Vypadáš tak hezky.“
Černá díra konečně na pás vyplivla moji tašku, takže jsem
v  téhle konverzaci nemusel pokračovat. Popadl jsem
tašku jednou rukou a hodil si ji přes rameno, až se do vzduchu
vznesly obláčky prachu. Afghánistán jel se mnou až domů.





14
„Vítej doma, mariňáku,“ přišel ke mně nějaký starší muž,
který měl vyhrnutý rukáv tak, aby byly vidět mariňácké
symboly – orel, zeměkoule a  kotva, vytetované na paži, aby mi
ukázal, že taky patří k nám. „Semper fi .“
„Vždycky, pane,“ potřásl jsem mu rukou.
Poklepe mě po lokti a pustí mě. „Bůh ti žehnej, chlapče.“
Máma celou cestu o něčem vykládá, zejména o škole. Dělá
hospodářku na mé bývalé střední, takže je přesvědčená, že
zná nejlíp všechny drby. Je mi jedno, kdo s kým chodí, jakýho
učitele loni přijali zpátky nebo že fotbalový tým měl
mizernou sezónu, ale když ji nechám mluvit, nebudu muset
mluvit já.
Dům vypadá úplně stejně, jako když jsem odjížděl, včetně
máminy keramické žáby u předních schodů. Je pod ní
schovaný náhradní klíč, kdybychom si zabouchli. Všichni moji
kámoši vědí, že tam ten klíč je, ale používala ho jen Paige.
Jezdila za mnou uprostřed noci a pak se proplížila ke mně do
ložnice. Zajímalo by mě, jestli teď takhle chodí za Ryanem.
Máma mě vede do mýho pokoje, jako bych snad
zapomněl, kudy se tam jde. Otevře dveře a  stejně jako v  celém
domě to tam vypadá, že se tu zastavil čas. Šedivý zdi? Jo.
Barevná prošívaná deka? Jo. Letáky zvoucí na koncerty
nalepené náhodně na zdi, aby zakryly špatně udělanou výmalbu?
Jo. Zkroucená fotka mě a Paige z maturitního plesu
zastrčená do rohu zrcadla? Jo. Dokonce i knížka na nočním stolku
je ta, kterou jsem četl předtím, než jsem odjel. Celý je to
trochu... děsivý.
„Nechala jsem všechno tak, jak to bylo,“ prohlásí máma,
když odhodím tašku na zem. „To, aby ses tu cítil dobře. Jako
doma.“





15
Neřeknu jí, že tohle ve mně takový pocity teda
rozhodně nevyvolává. Vytrhnu fotku ze zrcadla, zmuchlám ji v ruce
a vysokým obloučkem ji hodím do koše.
„Nechceš si teď odpočinout?“ navrhne mi. „Chvilku si
zdřímni a já pro tebe dojdu, až dorazí táta s Ryanem.“
Když odejde, vrhnu se na postel. To je asi jediná věc,
která mi tu vyhovuje. Matrace je měkká a deka je čistá, luxus, bez
kterýho jsem se musel obejít od tý doby, co jsem opustil
výcvikový tábor. Natáhnu se na záda, nohy mi visí přes okraj postele,
a zavřu oči. Nemůžu se ale nějak uvelebit. Přetočím se na bok
a  zkusím to znova. Pak na břicho. Zuju si boty. Nakonec
popadnu polštář a svalím se na zem i s dekou. Spal jsem na
palandě na skřípavým kovovým roštu horní postele ve výcvikovým
táboře na Parris Island, na skládacím lehátku v Camp Bastion,
když jsme čekali, kdy budeme převeleni na misi, a v únoru byl
jednu noc takovej mráz, že jsem musel spát v jednom spacáku
společně s Charliem. Takže když to všechno zvážím, tlustej
koberec je celkem dost pohodl nej a já konečně usínám.
•••
Jdu po cestě v Mardže. Po téhle cestě chodíme na hlídkách často.
Já s Charliem jsme v čele, Moss je za mnou. Je zima, jasno
a ticho, kromě křupání našich bot a zvuků modlitby, které slyšíme
každé ráno. Ulice za chvíli oživne lidmi, kteří půjdou do
mešity, budou se mýt nebo půjdou za prací na pole. Teď je ale ulice
prázdná. Chloupky vzadu na krku mi vstanou a já vím, že se
něco stane. Zastavím se a snažím se varovat Mosse a Charlieho,
ale z úst mi nevyjde ani hláska. Chci na ně zamávat rukama,
ale nemůžu je zvednout. Chci se k  nim rozběhnout a  zastavit





16
je, ale nohy se mi nechtějí pohnout, ať se snažím, jak chci.
Bezmocně sleduju, jak Charlie stoupne na nášlapný spínač. Buch!
Obklopí ho mračno prachu. Bomba schovaná v kmeni stromu
ho zasype šrapnely. Charlie se zhroutí na špinavou zem a 
nehýbe se. Končetiny mě konečně začnou poslouchat a já pomalu
kráčím k jeho tělu, dokud nestojím přímo nad ním. Svět jako by
se pootočil a já najednou ležím na zádech a tělem mi
probíhají vlny bolesti, jako bych na tu minu šlápl já a ne Charlie.
Otevřu oči a vidím nad sebou tvář. Tvář afghánského chlapce,
kterého už jsem někdy předtím viděl, usměje se na mě a pak zmizí.
•••
Posadím se, oči otevřené a  tělo v  nejvyšší pohotovosti, ale
mozek mi stále zůstává v  tom nejasném prázdnu mezi
noční můrou a probuzením. Matka se mnou třese. Ruce se mi
sevřou okolo jejích zápěstí, až vykřikne bolestí.
„Travisi, přestaň!“
Okamžitě ji pustím a  jen tam sedím, mrkám a  srdce mi
buší jako splašené. Trochu se třesu. Máma mi přejede rukou
po čele, jako když jsem byl malý a měl jsem horečku. „Byl to
jen sen. Už je to pryč. Není to skutečné.“
Už jsem se úplně probudil a  vím, že má pravdu. Není to
skutečné. Tahle noční můra je sešitá z mých nejhorších obav.
A  moje představivost se do týhle deky plný hororu balí
pokaždý, když spím. Za poslední týdny se mi nepodařilo urvat
víc než dvě hodiny spánku v kuse.
Když se mi tep trochu zklidní, všimnu si, jak si máma tře
zápěstí. Mohl jsem jí je klidně zlomit. „Promiň, že jsem ti
ublížil,“ řeknu. „Nechtěl jsem.“






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist