načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Aspoň trochu normální - Trish Dollerová

-14%
sleva

Kniha: Aspoň trochu normální
Autor:

Poutavý příběh o víře a naději Když se Travis vrátí domu z mise v Afghánistánu, zjistí, že jeho rodiče se rozvedli, bratr mu přebral přítelkyni a ukradl auto. A navíc ho ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  279 Kč 239
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2015-09-02
Počet stran: 264
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 196 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Karolina Medková
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2015-37
ISBN: 9788074479489
EAN: 9788074479489
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Poutavý příběh o víře a naději Když se Travis vrátí domu z mise v Afghánistánu, zjistí, že jeho rodiče se rozvedli, bratr mu přebral přítelkyni a ukradl auto. A navíc ho pronásledují noční můry, v nichž stále dokola vidí smrt svého nejlepšího přítele. Zdá se, že jeho život je úplně v troskách. Pak ovšem potká Harper, svou dávnou kamarádku ze střední školy, s kterou se začne prodírat minovým polem rodinných problémů i posttraumatické poruchy. A konečně se zdá, že život by mohl být aspoň trochu normální. Travis suchý humor, smysl pro čest a povinnost i schopnost věřit v životě v to dobré, z něj dělají neobyčejného a neodolatelného hrdinu. Trish Dollerová, autorka knihy Kde hvězdy stále září, se tentokrát pustila do neobyčejně aktuálního tématu. Ale z pozice mužského vypravěče se jí ho podařilo uchopit poutavě, zajímavě, ale ne pateticky. Příběh o tom, že i v sebehorší situaci nesmíme ztrácet naději a že život je vlastně krásný.

Kniha je zařazena v kategoriích
Trish Dollerová - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Aspoň trochu normální" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu



Dojemný pohled do vojákovi duše Chensie IPS 2015-09-22 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Opravdu krásný příběh. Čtivý a plný emoce. Nejkrásnější mi přišly vzpomínky, díky nimž jsem měla pocit, že jsem si s hrdiny ještě o mnoho bližší. Ukápla i slzička dojetí..

Váháte-li, zde je má recenze:
http://svet-mezi-radky.blogspot.cz/2015/09/pohled-do-vojakovi-duse.html
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
9 Kapitola první Na konci haly vidím pár studentů ze střední školy, jak vyhrávají mariňáckou hymnu, a několik starších chlápků, kterým se uniforma povážlivě napíná přes břicho, co se tváří jako vlajkonoši. Panebože, snad pro mě máma nenajala kapelu?! Máma má doširoka rozpažené ruce a drží v nich ceduli popsanou zářivými holčičími barvami – VÍTEJ DOMA, TRAVISI! K  zápěstí má přivázané strašlivé množství heliových balónků. Dost blbý bylo se i  jen vrátit do Fort Myers. Tohle je ještě horší. Navíc se nemůžu tvářit, že tahle uvítací šílenost patří někomu jinýmu – byl jsem jediný mariňák na celým letišti. Cedule se mezi námi zmuchlá, jak se na mě máma vrhne, stoupne si na špičky a  dá mi ruce kolem krku. Balónky se zhoupnou níž a jemně se mi odrážejí od hlavy. A v tom jediném objetí je schován rok a půl, kdy mě nemohla sevřít v náručí, a mám dojem, že kdyby to bylo aspoň trochu možné, už by mě nikdy nepustila. „Díkybohu, že jsi doma,“ zašeptá mi do hrudníku a hlas se jí zlomí. „Díkybohu, že jsi naživu.“ 10 Je mi na zvracení. Částečně proto, že netuším, co bych měl říct, a částečně proto, že jsem naživu. „Je fajn...“ Ta lež se mi zasekne v krku, takže musím začít znova: „Je fajn být doma.“ Objímá mě hrozně dlouho a lidi, kteří okolo nás procházejí, mi sahají na záda a na ruce a říkají díky a vítej doma a já z  toho málem vyletím z  kůže. Selský rozum mi říká, že tihle lidé v tričkách státu Ohio a baseballových čepicích newyorských Yankees jsou jen turisti. Obyčejní lidé. Posledních sedm měsíců jsem ale strávil v  zemi, kde se nepřítel skrývá mezi běžnými obyvateli, takže si nikdy nemůžete být jistí, komu věřit. Připadám si zranitelně a je mi nepříjemný, že nemám svou pušku. „Musím si dojít pro tašku,“ říkám a uleví se mi, když mě máma konečně pustí. Poděkuje vlajkonošům, obejme několik holek z kapely a pak se společně vydáme k pásu se zavazadly. „Jaký byl let? Dali ti něco k  jídlu? Nemáš hlad? Můžeme se klidně někde cestou stavit na oběd, jestli máš hlad.“ Mluví moc rychle, jak se snaží vyplnit ticho mezi námi. Kovový ženský hlas hlásí turistům místní čas a počasí. Moje hodinky jsou stále ještě nastavené na afghánský čas, přestože jsem ve Státech už dva týdny. Nejspíš jsem zapomněl. „Vždycky jsi miloval Clancyho restauraci,“ říká máma, „a ten jejich masový koláč, pamatuješ?“ V hrudi se mi rozhoří vztek a nejradši bych jí něco odsekl. U Clancyho je pořád moje nejoblíbenější restaurace a samozřejmě jsem nezapomněl, že mám rád masový koláč. Jenže ona to myslí dobře a já se nechci chovat neurvale, tak se na ni křečovitě usměju. „Pamatuju, ale nemám moc hlad,“ říkám. „Jsem jen unavenej.“ „Táta tu chtěl být taky, aby tě přivítal, ale má nějakou důle- 11 žitou schůzku,“ pokračuje máma tónem, který ve mně vzbuzuje pochybnosti, jestli aspoň sama věří tomu, co říká. Možná že mluví o  tátovi někoho jiného. „A  Ryan pracuje pro volkswagen, než odejde na vejšku.“ Když táta ukončil profesionální fotbalovou kariéru, koupil tři autorizované prodejny aut. Když jsem byl na střední, chtěl jsem pracovat pro volkswagen zadarmo, abych se dostal do obchodu a mohl si tam pořídit součástky pro svoje auto. Jenže jsem byl marnotratný syn, a tak mi to táta nedovolil, takže jsem místo toho pracoval na stavbách za osm dolarů na hodinu. Mohlo mě napadnout, že Ryanovi dá táta opravdovou práci. „A  Paige...“ máminy rty se místo dokončení věty stáhnou do nesouhlasného úšklebku. Nikdy moji holku moc nemusela – oprava, moji bývalou holku. Myslí si, že vypadá jako šlapka. Já si myslím, že Paige patří na obálku Maximu, a to ve spodním prádle, což je taky přesně ten důvod, proč mě vůbec zajímala. Na dně vojenský tašky mám zahrabanej jeden jedinej dopis, co jsem od ní dostal. Přišel společně s balíčkem cigaret, kafem,   salsou k  nachos a  pornem. Jen Paige mohlo napadnout zjemnit dopad svýho dopisu přibalením věcí, po kterých mariňáci touží nejvíc. Nebyl to dlouhý dopis: Travisi, myslím, že než přijedeš domů, měl bys vědět, že teď chodím s Ryanem. P. 12 Nepřekvapilo mě, že to ukončila takhle. Paige nikdy neoplývala diplomatickým talentem. Většinou říkala, co si myslí, i když to mohlo někoho zranit nebo urazit, uměla být pěkně jedovatá. Další věc, která se mi na ní líbila. Tohle... a sex. Zejména když jsme se hádali, a  to jsme dělali dost často. Dodnes mám nepatrnou jizvu na tváři, jak po mně mrskla lahví od piva, když mě načapala, jak se muchlám s jinou holkou na nějakým večírku. Podváděli jsme se ale pořád. Tak to mezi námi prostě bylo – bláznivý a  návykový, ale vždycky kurevsky dobrý. Když jsem narukoval, nedělal jsem si iluze, že by na mě čekala. Nenalepil jsem si její fotku do helmy, jako to udělali někteří jiní, kteří si tam dávali fotky svých žen a přítelkyň. Dobře jsem věděl, že se dá dohromady s někým jiným. Jediné, co mě překvapilo, bylo, že ten někdo byl můj bratr. Jenže, víte co? Je mi to vlastně jedno. Teda, jasně, tak trochu mě zajímá, proč se někdo jako Paige zajímá o Ryana. Nemyslím, že by byl její typ, což mě přivádí k domněnce, jestli nehraje nějakou hru se mnou – nebo s  ním. Nemám nejmenší zájem být součástí její hry a  navíc jsem doma jen na třicet dní. Ryan si ji klidně může nechat. Ani jsem do Fort Myers nechtěl jet, jenže jsem neměl kam jinam jít. Radši bych byl s kámošema. Chci být s lidmi, kteří mě znají. Chci jet domů. Jakmile se mi ta myšlenka v  hlavě objeví, cítím se provinile. Zejména proto, že vedle mě u  pásu se zavazadly stojí máma a usmívá se na mě zřejmě největším úsměvem v historii všech úsměvů světa a neustále nadšeně vypráví o tom, jak je šťastná, že jsem se stihl vrátit domů předtím, než Ryan ode- 13 jde na vysokou. Abych jí neodsekl něco o tom, jak moc je mi zrovna tohle u prdele, dívám se radši kolem sebe na objímající se rodiny a manažery s taškami na notebook přes ramena. Za hloučkem lidí, kteří taky čekají na zavazadla, zahlédnu tmavovlasého kluka, co má na sobě maskovací uniformu do pouště, jak se opírá o sloup. Vypadá jako můj kámoš Charlie Sweeney. Skamarádili jsme se už při výcviku a pak nás poslali do Afghánistánu ve stejné četě. „Charlie?“ Vykročím k němu a tělem mi projede vlna štěstí, jako by ve mně někdo otevřel lahev limonády, protože jestli je můj nejlepší kamarád tady na Floridě, znamená to, že není... „Travisi?“ říká máma. „Na koho to mluvíš?“ ... mrtvý. Žaludek se mi obrátí a do očí se mi hrnou horké slzy, které doteď nepřišly. Charlie nemůže být ve Fort Myers, protože ho zabili v Afghánistánu, a já tu stojím uprostřed haly plné lidí čekajících na svoje kufry a  mluvím nahlas – k  prázdnému místu. „Jsi v pořádku?“ ptá se máma a chytá mě za rukáv. Vydechnu a zalžu: „Jo, jsem v pohodě.“ „Nemůžu si zvyknout na to, jak moc ses změnil,“ říká máma a  znovu mě objímá. Vždycky jsem byl vysoký, ale za minulý rok jsem vyrostl o dalších pět centimetrů. Taky jsem míval vlasy až na ramena, kvůli kterým mě máma pořád otravovala, abych si je nechal os tříhat. „Vypadáš tak hezky.“ Černá díra konečně na pás vyplivla moji tašku, takže jsem v  téhle konverzaci nemusel pokračovat. Popadl jsem tašku jednou rukou a hodil si ji přes rameno, až se do vzduchu vznesly obláčky prachu. Afghánistán jel se mnou až domů. 14 „Vítej doma, mariňáku,“ přišel ke mně nějaký starší muž, který měl vyhrnutý rukáv tak, aby byly vidět mariňácké symboly – orel, zeměkoule a  kotva, vytetované na paži, aby mi ukázal, že taky patří k nám. „Semper fi .“ „Vždycky, pane,“ potřásl jsem mu rukou. Poklepe mě po lokti a pustí mě. „Bůh ti žehnej, chlapče.“ Máma celou cestu o něčem vykládá, zejména o škole. Dělá hospodářku na mé bývalé střední, takže je přesvědčená, že zná nejlíp všechny drby. Je mi jedno, kdo s kým chodí, jakýho učitele loni přijali zpátky nebo že fotbalový tým měl mizernou sezónu, ale když ji nechám mluvit, nebudu muset mluvit já. Dům vypadá úplně stejně, jako když jsem odjížděl, včetně máminy keramické žáby u předních schodů. Je pod ní schovaný náhradní klíč, kdybychom si zabouchli. Všichni moji kámoši vědí, že tam ten klíč je, ale používala ho jen Paige. Jezdila za mnou uprostřed noci a pak se proplížila ke mně do ložnice. Zajímalo by mě, jestli teď takhle chodí za Ryanem. Máma mě vede do mýho pokoje, jako bych snad zapomněl, kudy se tam jde. Otevře dveře a  stejně jako v  celém domě to tam vypadá, že se tu zastavil čas. Šedivý zdi? Jo. Barevná prošívaná deka? Jo. Letáky zvoucí na koncerty nalepené náhodně na zdi, aby zakryly špatně udělanou výmalbu? Jo. Zkroucená fotka mě a Paige z maturitního plesu zastrčená do rohu zrcadla? Jo. Dokonce i knížka na nočním stolku je ta, kterou jsem četl předtím, než jsem odjel. Celý je to trochu... děsivý. „Nechala jsem všechno tak, jak to bylo,“ prohlásí máma, když odhodím tašku na zem. „To, aby ses tu cítil dobře. Jako doma.“ 15 Neřeknu jí, že tohle ve mně takový pocity teda rozhodně nevyvolává. Vytrhnu fotku ze zrcadla, zmuchlám ji v ruce a vysokým obloučkem ji hodím do koše. „Nechceš si teď odpočinout?“ navrhne mi. „Chvilku si zdřímni a já pro tebe dojdu, až dorazí táta s Ryanem.“ Když odejde, vrhnu se na postel. To je asi jediná věc, která mi tu vyhovuje. Matrace je měkká a deka je čistá, luxus, bez kterýho jsem se musel obejít od tý doby, co jsem opustil výcvikový tábor. Natáhnu se na záda, nohy mi visí přes okraj postele, a zavřu oči. Nemůžu se ale nějak uvelebit. Přetočím se na bok a  zkusím to znova. Pak na břicho. Zuju si boty. Nakonec popadnu polštář a svalím se na zem i s dekou. Spal jsem na palandě na skřípavým kovovým roštu horní postele ve výcvikovým táboře na Parris Island, na skládacím lehátku v Camp Bastion, když jsme čekali, kdy budeme převeleni na misi, a v únoru byl jednu noc takovej mráz, že jsem musel spát v jednom spacáku společně s Charliem. Takže když to všechno zvážím, tlustej koberec je celkem dost pohodl nej a já konečně usínám. ••• Jdu po cestě v Mardže. Po téhle cestě chodíme na hlídkách často. Já s Charliem jsme v čele, Moss je za mnou. Je zima, jasno a ticho, kromě křupání našich bot a zvuků modlitby, které slyšíme každé ráno. Ulice za chvíli oživne lidmi, kteří půjdou do mešity, budou se mýt nebo půjdou za prací na pole. Teď je ale ulice prázdná. Chloupky vzadu na krku mi vstanou a já vím, že se něco stane. Zastavím se a snažím se varovat Mosse a Charlieho, ale z úst mi nevyjde ani hláska. Chci na ně zamávat rukama, ale nemůžu je zvednout. Chci se k  nim rozběhnout a  zastavit 16 je, ale nohy se mi nechtějí pohnout, ať se snažím, jak chci. Bezmocně sleduju, jak Charlie stoupne na nášlapný spínač. Buch! Obklopí ho mračno prachu. Bomba schovaná v kmeni stromu ho zasype šrapnely. Charlie se zhroutí na špinavou zem a  nehýbe se. Končetiny mě konečně začnou poslouchat a já pomalu kráčím k jeho tělu, dokud nestojím přímo nad ním. Svět jako by se pootočil a já najednou ležím na zádech a tělem mi probíhají vlny bolesti, jako bych na tu minu šlápl já a ne Charlie. Otevřu oči a vidím nad sebou tvář. Tvář afghánského chlapce, kterého už jsem někdy předtím viděl, usměje se na mě a pak zmizí. ••• Posadím se, oči otevřené a  tělo v  nejvyšší pohotovosti, ale mozek mi stále zůstává v  tom nejasném prázdnu mezi noční můrou a probuzením. Matka se mnou třese. Ruce se mi sevřou okolo jejích zápěstí, až vykřikne bolestí. „Travisi, přestaň!“ Okamžitě ji pustím a  jen tam sedím, mrkám a  srdce mi buší jako splašené. Trochu se třesu. Máma mi přejede rukou po čele, jako když jsem byl malý a měl jsem horečku. „Byl to jen sen. Už je to pryč. Není to skutečné.“ Už jsem se úplně probudil a  vím, že má pravdu. Není to skutečné. Tahle noční můra je sešitá z mých nejhorších obav. A  moje představivost se do týhle deky plný hororu balí pokaždý, když spím. Za poslední týdny se mi nepodařilo urvat víc než dvě hodiny spánku v kuse. Když se mi tep trochu zklidní, všimnu si, jak si máma tře zápěstí. Mohl jsem jí je klidně zlomit. „Promiň, že jsem ti ublížil,“ řeknu. „Nechtěl jsem.“


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.