načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Arsene Wenger - John R. Cross

Arsene Wenger

Elektronická kniha: Arsene Wenger
Autor:

V této fascinující knize popisující trenérskou vládu Arsena Wengera v Arsenalu i metody, s jejichž pomocí drží klub stále na špici, autor vykresluje nejúplnější portrét jak tohoto ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  167
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8% 88%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 391
Rozměr: 25 cm
Úprava: tran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace (většinou barevné), portréty
Vydání: První vydání
Spolupracovali: překlad Milan Lžička
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4015-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V této fascinující knize popisující trenérskou vládu Arsena Wengera v Arsenalu i metody, s jejichž pomocí drží klub stále na špici, autor vykresluje nejúplnější portrét jak tohoto Francouze a jeho způsobu práce, tak klubu, v němž Wenger působí už bezmála dvacet let. Když Wenger roku 1996 do Arsenalu přicházel, fanoušci klubu ho moc neznali a mnozí pochybovali, že by se pod jeho vedením mohly navrátit slavné časy George Grahama. On však záhy zcela změnil hru týmu, když zkombinoval pověstnou anglickou obrannou osu tvořenou Adamsem, Keownem, Dixonem, Winterburnem a Seamanem s nesmírně kreativními ofenzivními hráči ze zahraničí, jimiž byli zejména Dennis Bergkamp, Thierry Henry a Robert Pires. Současně přišel i s novými myšlenkami v oblasti výživy, kondice a profesionalismu, což nejspíš řadě jeho svěřenců prodloužilo kariéru. Kromě toho, že Wenger s mužstvem vyhrál řadu trofejí a sezónou 2003-04 prošel jeho tým k ligovému titulu bez jediné porážky, musel Wenger pomoct klubu překonat i další fázi jeho vývoje, když ze starého Highbury přesídlil na nový Emirates Stadium. I přes finanční omezení, která mu svazovala ruce, dokázal rok co rok dovést mužstvo k příčkám zajišťujícím Ligu mistrů a současně zůstat věrný své filozofii ohledně toho, jak by se měl fotbal hrát.

Předmětná hesla
Wenger, Arsne, 1949-
Arsenal Football Club
* 20.-21. století
Fotbaloví trenéři -- Francie -- 20.-21. století
Fotbaloví trenéři -- Velká Británie -- 20.-21. století
Cesty a pobyt -- Velká Británie
Fotbalové kluby -- Velká Británie
Zařazeno v kategoriích
John R. Cross - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

arsene

wenger

PRIBEH arsenalu

pod trenerem wengerem

John Cross

Mladá fronta


Překlad Milan Lžička

Copyright © John Cross, 2015

Translation © Milan Lžička, 2016

ISBN 978-80-204-4015-0


I v krušných životních údobích skýtá fotbal útěchu.

Mě osobně k fotbalu, Arsenalu a lásce k této hře přivedl táta.

Když Arsenal v květnu roku 2014 prohrával ve finále Anglického poháru s Hullem 0:2, skoro jako bych slyšel, jak se táta – který pouhé dva dny předtím umřel – shora naštvaně dívá a říká: „Nemohli byste mi alespoň pro jednou udělat radost?“

A  Arsenal mu ji samozřejmě udělal. Na Arsènu Wengerovi je kouzelné to, že tu radost už tolikrát udělal tolika lidem a že ji nadále rozdává.

Tuto knihu bych nenapsal bez podpory rodiny. Rád bych jivěnoval právě tátovi. Moc mi chybí, jak jsme si spolu povídali.

OBSAH

ÚVOD 9

COPAK JE PO JMÉNĚ? 15

FRANCOUZSKÁ REVOLUCE 47

ADOPTOVANÝ ANGLIČAN 78

VE JMÉNU SLÁVY 94

NEPORAZITELNÍ 108

EVROPSKÝ NEZDAR 126

POUTO 143

HUBENÁ LÉTA 156

KDO OPOUŠTÍ LOĎ 181

STAŘÍ RIVALOVÉ 203

VZTAHY S NOVINÁŘI 232

PAN INTELIGENTNÍ 256

NEVOLE FANOUŠKŮ 275

NOVÝ POČÁTEK 288

TRIUMF V ANGLICKÉM POHÁRU 2014 312

TRÉNINK A TAKTIKA 322

LÉTO ROKU 2014 345

KONEČNÉ HODNOCENÍ 360

REJSTŘÍK 377

ÚVOD

Arsène Wenger rozhodně není tuctový fotbalový trenér  – a  tento

Francouz je na svou odlišnost hrdý.

Jako by chtěl Wenger tuto skutečnost potvrdit, odletěl v pondělí 1.  září  2014 s  agentem Leonem Angelem do Říma na charitativní fotbalový zápas. Zatímco byl zbytek fotbalového světa přilepený k telefonu, případně sledoval dění posledního přestupového dne v televizi, Wenger se vydal do Vatikánu na setkání s papežemFrantiškem.

Výkonný ředitel Arsenalu Ivan Gazidis se mezitím zoufale snažil uzavřít přestup Dannyho Welbecka z Manchesteru United. Pokoušel se s trenérem telefonicky spojit, a když se nakonec dovolalAngelovi, bylo mu řečeno, že Wenger mluví s papežem. V průběhu dne se nakonec Welbeckův přestup dotáhl a Wenger získal kýženou posilu. I tato příhoda však dokládá, že zde nemáme co do činěnís obyčejným fotbalovým koučem.

Wenger se nerad nechává vtahovat do přestupových licitací.V poslední den přestupového okna roku 2011, kdy Arsenal podlehlbláznivé nákupní horečce, se trenér zúčastnil konference v  Ženevě, což příhodně ilustruje, kde leží jeho priority. Hraje podle vlastníchpravidel, je odhodlán vítězit na úrovni. Přestupového trhu, na němž létají horentní částky, se raději straní, a přesto dovede zařídit, aby jak on, tak jeho svěřenci dostali velmi dobře zaplaceno.

Do Arsenalu, roku 1996 ještě typicky anglického fotbalového klubu, vplul Wenger coby celkem neznámý trenér, už záhy se však uvedl jako génius, fotbalový revolucionář. Díky pohledné hře jeho týmů ve spojení s jeho šarmem a nečekaným důvtipem bylo jasné, že

ARSÈNE WENGER

10

se v Premier League stane jednou z největších osobností všech dob

a rovněž nejúspěšnějším trenérem v dlouhé a slavné historii Arsenalu.

V  době Wengerova příchodu byl v  Anglii úřadujícím mistrem Manchester United a  jeho nejvážnějším konkurentem Newcastle. Pod vedením Bruce Riocha skončil Arsenal sezonu předtím pátý a  Wengerovým nejzásadnějším počinem v  následujících dvou dekádách byla schopnost vyhrávat trofeje a  vtisknout klubu stabilní výkonnost, díky níž už klubová měřítka neměla nikdy klesnout tak hluboko.

Wenger s sebou přinesl styl fotbalu a hráčskou kvalitu, jaké byly do té doby v  Arsenalu k  vidění zřídkakdy. Zavedl nové tréninkové metody, nový způsob stravování a k tomu měl dokonale zmapovaný francouzský přestupový trh. Skvostné hlášky a průpovídky muzajišťovaly první stránky novin a jeho soupeření s trenérem a manažerem Manchesteru United sirem Alexem Fergusonem – a to jak na hřišti, tak mimo ně – dalo vzniknout jedné z velkých rivalit anglické kopané.

Jenže právě v době, kdy Arsenal lámal rekordy a užíval sinejúspěšnější éru ve svých dějinách, postihla klub dvojnásobná pohroma, která ho přivedla na okraj propasti a mimořádně důkladně prověřila Wengerovy řídicí schopnosti.

Ruská revoluce Romana Abramoviče od roku 2003 finančnězajistila Chelsea a  důležitým faktorem Premier League se stala i zámožnost majitelů, kteří převzali Manchester City, a to právě v době, kdy se Arsenal musel výrazně zadlužit, aby mohl přesídlit na nový stánek Emirates Stadium. Wengerovi nezbývalo než bojovats rukama spoutanýma za zády  – a  přesto každoročně dovedl mužstvo na příčky zajišťující postup do Ligy mistrů a pral se o titul. Roku 2015 dokázal obhájit triumf v Anglickém poháru, díky čemuž se stalprvním trenérem v poválečné historii, který tuto trofej získal šestkrát.

Wenger nadále nerad utrácí „stratosférické“ částky, jak je sámnazývá. Dvě drahé posily světové třídy, Mesut Özil a Alexis Sánchez, mu však pomohly změnit dynamiku, ambice i vyhlídky Arsenalu.

ÚVOD

11

Z velkých zápasů posledních let se Wengerovi vše nejspíš ideálně sešlo ve finále Anglického poháru roku 2015, v němž jeho mužstvo porazilo 4:0 Aston Villu. Díky směsici rychlosti, nasazenía fotbalovosti se Arsenal předvedl v  nejlepším světle. V  předchozích kolech proti Hullu, Brightonu, Middlesbrough a Readingu (ne tak večtvrtfinále s Manchesterem United) byl favoritem a jen ztěžka sevyrovnával s tlakem očekávání, v tomto případě ale Arsenal konečně ukázal tvář, kterou mu Wenger vtiskl.

Özil létal po hřišti, Sánchez si užíval důležitost zápasu, Santi Cazorla dával hře myšlenku a Theo Walcott přiváděl obranu Aston Villy do úzkých svou hbitostí. Nejenže Arsenal vyhrál, ale zvítězil se stylem, což je pro Wengera nesmírně důležité. Ve fotbalovýchkuloárech se neustále vede debata o tom, jestli je opravdu důležité, jak se vyhrává – hlavně když se vyhrává. Pragmatici jako José Mourinho nebo Rafa Benítez stavějí výhry nade všechno ostatní, a když zvedají nad hlavu trofeje, jako by to pro ně bylo to jediné podstatné. Wenger však nepochybuje o tom, že to nestačí, a v rozhovoru v květnu 2015 fascinujícími slovy vyjádřil, proč je podle jeho mínění důležité nejen vyhrávat, ale i bavit.

„Nezapomínejme, že vyhrávat i prohrávat se dá různými herními styly,“ nechal se slyšet Wenger. „Osobně se domnívám, žeu velkoklubů je vítězit povinnost – ale také vítězit se stylem. Myslím si, že po technické, fyzické i taktické stránce náš sport hodně pokročil,nesmíme však zapomínat na hodnoty, jichž je už po generace nositelem. Jednou z  nich je dojem, který z  mužstva vyzařuje a  přenáší se do ochozů – ten nelže.

S  oblibou si představuju, jak člověk, který se po náročném pracovním týdnu ráno probudí, zažívá okamžik, zlomeček vteřiny, kdy otevře oči a řekne si: ‚Jé, dneska se jdu podívat na svůj tým.‘Představuju si, jakou mu to udělá radost, jak se těší, že třeba uvidí něcovýjimečného. Zaručit mu to samozřejmě nemůžeme, ale musíme se o to snažit... Je úžasné si uvědomit, jak můžete ovlivnit život druhých.“

ARSÈNE WENGER

12

A právě to se mu znovu poštěstilo roku 2015. Za dobu Wengerova trenérského působení byl Arsenal mnohokrát nahoře a párkrát i dole. K nejzářivějším okamžikům bezpochyby dvakrát patřil double, tedy vítězství v  anglické lize i  poháru, a  to v  letech 1998 a  2002, a  také sezona 2003/04, kdy se klub zapsal do dějin ziskem ligového titulu bez jediné porážky.

Během přesunu na nový stadion (Emirates Stadium) se sice Wenger z fotbalového trenéra musel převtělit tak trochu i do úlohy účetního, ale přese všechny nezdary a zklamání let následujících mu i v nejchmurnějších obdobích byla inspirací vidina prosluněnéhomájového dne, triumfu na konci sezony.

Jeho filozofie může leckoho frustrovat  – a  nezřídka opravdu štve a dopaluje i jeho svěřence. Wenger však pracuje s cílem útočit a vítězit; zřídka do zápasů nastupuje s úmyslem bránit a jensoupeři nic nedovolit. Když Arsenal prohraje, působí to naivněa pošetile a Wenger po právu schytává kritiku. Ale když Arsenalvyhraje, sklízí Wenger uznání. A když mužstvo hraje krásně na pohled a zvítězí, je Wenger oslavován jako génius.

Během posledních dvaceti let Wenger v  Arsenalu bezpochyby provedl revoluci, změnil tvář anglické kopané a vypracoval se v jednu z  nejvýznamnějších postav Premier League. Názory na jeho osobu se výrazně různí, takový už je ale úděl fotbalového trenéra. V  této nevděčné profesi někdy nestojí na jeho straně ani vlastní fanoušci.

To ale pouze dokládá, proč je kariéra Arsèna Wengerav anglickém fotbalu už od samého počátku fascinujícím dobrodružstvím, v němž není nouze o drama, zábavu, úspěchy ani zklamání.

Následující řádky se snaží proniknout do podstaty toho, čehodosáhl, a hodnotí jeho metody. Na základě detailních postřehů odhráčů, realizačního týmu a vedení klubu, ale i díky tomu, že už mnoho let o Arsenalu píšu a sleduju každý jeho krok, lze říct, že pozoruhodný příběh Arsèna Wengera souvisí se samými kořeny fotbalové revoluce.

COPAK JE PO JMÉNĚ?

C

hceme -li pochopit, co Arsène Wenger dokázal, je třeba nejprve

pochopit, jak to vypadalo v klubu, do kterého roku 1996 přicházel.

Teprve pak lze totiž docenit rozsah jeho zásluh i  proměny, kterou

provedl.

Roku 1996 byl Arsenal klubem, jenž odmítal změny, i  když jím zmítala série skandálů, počínaje úplatky přes destruktivníalkoholovou kulturu a vzpourou v šatně konče. Byl to klub prodchnutýtradicemi – mramorem zdobené chodby na tehdejším stadionu Highbury představovaly připomínku jeho ctihodné minulosti, ale patrněi symbol toho, proč se klub nemůže posunout dál. Památkově chráněné budovy tohoto fotbalového stánku s kapacitou kolem 38 tisíc diváků podléhaly z  hlediska případného zvelebování a  rozšiřování mnoha omezením. A  v  zasedačce vedení klubu, která dokonale naplňovala stereotypní představy o  Anglii staré školy, bylo na denním pořádku portské a doutníky. Klubu se přezdívalo anglická centrální banka (Bank of England). Toto přízvisko Arsenal získal ve třicátých letech dvacátého století, jelikož měl zámožné majitele, překonával rekordy v přestupových částkách a dával vysoké smlouvy. Nálepka muvydržela až do let devadesátých, ne snad kvůli tomu, že by klub až tak rozhazoval, ale spíš kvůli tradici, díky tomu, že byl starosvětskýa tyicky britský.

Angažovat zahraničního kouče, to byla tehdy stále ještě rarita. Možná trochu překvapivě se prvním zahraničním trenérem v nejvyšší

ARSÈNE WENGER

16

anglické fotbalové soutěži stal Slovák Jozef Vengloš, který se roku

1990 posadil na lavičku Aston Villy, kde vydržel jednu sezonu. Jeho

angažování bylo vnímáno jako výjimka z pravidla, odvážnýa troufalý krok, který nevyšel. I tím se možná vysvětluje, proč Arsenal roku

1995 možnost angažovat Wengera odmítl.

Arsenal hledal nového lodivoda po jednom z nejbouřlivějšíchobdobí v  dějinách klubu. George Graham, člen týmu Arsenalu, který roku 1971 získal double, byl v únoru 1995 propuštěn po korupčním skandálu, který vypukl po odhalení, že pobíral nevyžádané platby za přestupy. Graham vyhrál dva ligové tituly, několik pohárů a Arsenal pod ním znovu zakusil, jak chutná úspěch. Jeho devítileté působení ale skončilo ostudou, rozkladem týmu, rozhádaným ovzdušímv šatně, jíž dominovala ega hráčů, a nudným herním projevem, což seodrazilo v pověstném skandování fanoušků: „Jedna nula pro Arsenal.“ (One ‑nil to the Arsenal; zpíváno na melodii hitu Go West – pozn. red.)

Příznivcům se ovšem Grahamův opatrnický styl záhy zprotivil, což dokládá, že úspěch vždycky nestačí. Arsenal potřeboval změnu, jiný směr a  novou naději. Členem vedení klubu, který se s  oblibou prezentoval jako revolucionář s  odlišným pohledem na věc, i  jako vlivný bafuňář v  mocenských kuloárech evropské kopané, byl místopředseda David Dein. A hned první schůzka Wengera a Deina – kteří k  sobě mají dodnes blízko  – dokonale vyjadřuje všechno, co je potřeba vědět o  historii a  tradicích Arsenalu. Tehdy to ani jeden z  nich ještě netušil, ale 2.  leden  1989 se stal klíčovým okamžikem v dějinách klubu.

Wenger, tehdejší trenér Monaka, se přijel podívat na zápas Arsenalu, jelikož ve Francii měla liga zrovna přestávku. V Londýně se zastavil po utkání v Turecku. Agent Dennis Roach mu sehnalvstuenku do lóže pro vedení klubu, odkud přihlížel severolondýnskému derby Arsenalu s Tottenhamem. Arsenal porazil Spurs 2:0 a v tésezoně pak vyhrál titul. Tím hlavním, co Wengerovi ze zápasuutkvělo v  hlavě, byť je to spíš komické, byl příchod ryšavého náhradníka

Copak je po jméně?

17

Arsenalu na hřiště. Perry Groves může být pyšný, že udělal naWengera takový dojem, byť to souviselo spíš s  barvou jeho kštice. Dein

vzpomíná:

[Arsène] projížděl Londýnem a zastavil se na zápas na starém Highbury.

Měli jsme zasedačku, která byla v  den utkání vyhrazena vedení klubu

a jeho privilegovaným hostům, a hned vedle se nacházel denní bar, kde

seděli trenéři, skauti a vůbec lidé pohybující se kolem fotbalu.

Jelikož v tehdejší době měly ženy do zasedačky omezený přístup – to

se záhy změnilo! –, usadila se moje manželka ještě s jednou kamarádkou

právě v  denním baru a  poslala mi vzkaz, že tam je i  trenér Monaka.

O  poločase jsem se tomu elegánovi, jenž na sobě měl dlouhý baloňák

a na očích prapodivné, neforemné brýle, představil. Opravdunepřipomínal typického fotbalového trenéra.

Zeptal jsem se ho, jak dlouho se v Londýně zdrží, a on odvětil: „Do

zítřka.“ Nato jsem se ho otázal, co dělá večer. „Nic,“ řekl. Jedním z mých

oblíbených pořekadel je průpovídka želv: „Nikdy se nikam nedostanete,

pokud nevystrčíte krk.“ Tak jsem nadhodil, jestli by se mnou a mouženou nechtěl zajít k jednomu příteli na večeři. Odpověď změnila život jak

nám, tak zřejmě i všem fanouškům Arsenalu. „Ano, to bych rád,“ odtušil.

Wenger přenocoval u  nich doma v  Totteridge, neboť ho přemluvili, aby s nimi zajel na menší večírek u Deinova přítele Alana Whiteheada, který v sedmdesátých letech dvacátého století hrával na bicí v popové kapele Marmalade. Večer se nesl ve znameníšvédských stolů a  společenské konverzace a  nakonec si všichni zahráli šarády. Dein pokračuje ve vyprávění:

Arsène tehdy ještě neuměl až tak plynně anglicky, což vůbec nevadilo, protože v té hře jde o pantomimu! Během pár minut sebral odvahu

předvádět gestikulací Sen noci svatojánské. V  duchu jsem si říkal, že to

není obvyklý fotbalový trenér, bývalý hráč, který v  šestnácti odešel ze

ARSÈNE WENGER

18

školy. Arsène ovládal čtyři jazyky, absolvoval Štrasburskou univerzitu

a měl titul z ekonomie.

V průběhu večera jako bych na nebi uviděl nápis: „Arsène doArsenalu!“ Je to úděl, je to osud, je to nalinkované. Tehdy nás samozřejmě

trénoval George Graham a zanedlouho jsme v nezapomenutelnémzáase na liverpoolském Anfieldu získali ligový titul. Stali se z  nás však

s Arsènem dobří přátelé a čas od času jsem létával do Monaka na jeho

zápasy. Všímal jsem si, jak komunikuje s  hráči, s  novináři, s  fanoušky

i s vedením klubu. Ani o tom nevěděl, ale vlastně už procházelkonkurzem na trenéra Arsenalu.

Tím osudovým setkáním se všechno změnilo a v průběhuněkolika dalších let své přátelství ještě utužovali: Dein vždy Wengeroviposlal videokazetu s nahrávkou posledního zápasu Arsenalu a následně o něm spolu jako přátelé mluvili a každý výkon rozebírali. Proto když se roku 1995 uvolnil v  Arsenalu trenérský post, pro Deina existoval jediný kandidát. Ale přestože měl Dein výrazný vliv na přestupyi každodenní chod klubu, zbytek představenstva jeho návrh odmítl.

Předseda klubu Peter Hill -Wood se s Wengerem sešel ve svéoblíbené italské restauraci Ziani’s poblíž londýnské King’s Road.Hill-Wood si vybavuje, že na něj Wenger udělal dojem, největší obavy ale měl prý hlavně z toho, že šlo o cizince. „Popravdě jsem se v tehdejší době bál angažovat cizince,“ řekl Hill -Wood. „Pracovat s našímmužstvem nebylo zrovna jednoduché a pár hráčů mělo osobní problémy, proto jsem si nebyl úplně jistý, jestli by to pochopil. Okamžitě mi padl do oka. Jen mě a nejspíš i několik mých kolegů ovládalanervozita z toho, zda jsme připravení na francouzského kouče. A dospěli jsme k  názoru, že nejsme. S  naším kádrem nebylo zrovna snadné pořízení. Samozřejmě jsem se mýlil.“

Hill -Wood musel později chtě nechtě přiznat, že muž, pro něhož se nakonec rozhodli, Bruce Rioch, který kvůli angažmá v  Arsenalu odešel z Boltonu, „na tuhle práci tak úplně nestačil“. Názory hráčů na

Copak je po jméně?

19

jeho osobu se však paradoxně – vzhledem k rezervovanému postoji

představenstva vůči Wengerovi – dost lišily. Za Riocha se uskutečnil

přestup Dennise Bergkampa a tento Holanďan pro něj má jen slova

chvály, dokonce prý jeho odchodu litoval. A Martin Keown mupřiisuje zásluhy na tom, že jako hráč začal lépe komunikovat.

S jinými velkými jmény a postavami měl však Rioch potíže. Hráči se mu často vysmívali, zvlášť jeho zvyku nenosit u kalhot opasek. Fotbalisty často pobaví i  drobnosti, a  pokud by Riochovou jedinou starostí byly žertíky kvůli nenošení pásku, patrně by se to dalo přejít. Asi největší střet osobností však zažil s Ianem Wrightem, oblíbencem fanoušků Arsenalu a hlavním střelcem. Jejich vztah se ocitl na bodu mrazu, a tak útočníkraději požádal o přestup, jelikož už nedokázal dál snášet, že ho trenér staví buď na levé křídlo, nebo ho dokonce nechává sedět na lavičce.

Krátce před začátkem sezony 1996/97 rozkol v  šatně a  neshody týkající se prostředků na přestupy přivodily Riochův konec. A  tak během pouhých osmnácti měsíců klub proslulý stabilitou a rozvahou propustil trenéra kvůli skandálu, dalšího vyhodil kvůli problémům v šatně a náhle zvažoval, že by tento neblahý trend zvrátilangažováním v Anglii v podstatě neznámého Francouze.

Tehdy ještě neexistovaly sociální sítě, cizozemské kouče v Anglii ještě nikdo moc dobře neznal a  stejně tak nikdo nebojoval za Wengerovu věc – kromě Deina. Od jejich setkání v roce 1989 zažil Wenger v kariéře vzestupy i pády, kvůli nimž dokonce zvažoval svou fotbalovou budoucnost. V letech 1987 až 1994 vedl Monako, ale čím dál častěji podléhal pocitu zmaru, jelikož neustále končil až druhý za Marseille. A tato frustrace se zhmotnila v podobě skandálus ovlivňováním výsledků, který na Olympique Marseille dolehl. Wengerovi připadalo, že ho prezident marseilleského klubu Bernard Tapie okradl, když uplácel protihráče, činovníky i rozhodčí. Roku 1993 se Olympique Marseille propracoval až do finále Ligy mistrů proti AC Milán a pouhých pár dní předtím potřeboval vyhrát nadValenciennes, aby si zajistil zisk dalšího francouzského ligového titulu.

ARSÈNE WENGER

20

Wengera to dodnes zlobí, a  když se ovlivňování výsledků roku 2013 opět stalo předmětem mediálního zájmu poté, co anglickýfotbal šokovala obvinění z korupce v nižších soutěžích, vyjádřil sek tomuto tématu na emotivní tiskové konferenci. Asi se nedá říct, že by o tomto nešvaru hovořil rád, chtěl však dát najevo svůj pohled na věc a přání, aby se už nic takového neopakovalo.

„Bylo to jedno z nejtěžších období mého života,“ uvedl Wenger. Není divu. Za nemalého úsilí si ve Francii vybudoval úspěšnoukariéru a kvůli marseillskému skandálu si dodnes připadá ukřivděný. Pořád se mu honí hlavou, čeho všeho mohl dosáhnout, kdyby měli všichni stejné podmínky.

V Monaku tehdy hrávali Mark Hateley, Jürgen Klinsmann a Glenn Hoddle. Wenger zlanařil i George Weaha a svým příznačnýmtrenérským rukopisem měnil tohoto liberijského kanonýra v jednohoz nejlepších hráčů světa. Když Weah později pověsil kopačky na hřebík a vyměnil fotbal za politiku, přišel na jednu z Wengerových tiskových konferencí i jistý liberijský novinář a nervózně se trenéra zeptal, jestli ví, že Weah kandiduje ve volbách. Wenger zareagoval obšírnouodovědí, jež skoro připomínala přednášku o Libérii a politice tohoto státu. Jestli to ví? Samozřejmě. Wenger zůstává svým hráčům věrný i poté, co ho opustí.

Trvalý dojem Wenger zanechal i v německém mistru světaJürgenu Klinsmannovi, který toho ve fotbale dosáhl opravdu mnoho jako hráč i jako trenér, ale prý podle vlastních slov za mnohé vděčí právě době, kdy působil pod Wengerem v Monaku. Obdiv ke svémubývalému kouči nijak neskrývá:

Každý hráč se může od svých trenérů ledacos přiučit a já na ně měl velké

štěstí. Trénoval mě Arsène, Trapattoni, Beckenbauer, Ossie Ardiles,Gerry Francis, César Luis Menotti. Když se ohlédnu, měl jsem řadu učitelů,

kteří mě toho spoustu naučili i mimo hřiště, nejen fotbalové věci.Wenger se stal legendou už v Monaku. Vydržel tam přes sedm let, pak velmi

Copak je po jméně?

21

rychle přesídlil do Japonska a od té doby je tady [v Arsenalu]. Není to ale

jen fotbalový kouč, který vám radí, co a jak na trávníku. Je doslovapokladnicí vědomostí i mimo hřiště a pro hráče to je jako chodit na nejlepší

univerzitu na světě.

Dá se to doložit spoustou drobných příkladů, které se člověku nikdy

nevykouří z hlavy, protože si vás časem najdou. Arsène na hráče vždycky

pohlížel z dlouhodobé perspektivy. V Monaku jsme měli v kádru spoustu

talentů; došli jsme až do semifinále Ligy mistrů, kde jsme vypadli s AC

Milán. Nepostavil tehdy hráče, kteří po mém soudu měli hrát, abychom měli naději na úspěch. Jedním z velkých jmen té doby byl Youri

Djorkaeff; tehdy to byl ještě mladý hráč. A trenér řekl: „Ne, musí se učit

správně žít i mimo hřiště.“ A vyplatilo se. Kluk se poučil a pár let nato

vyhrál s Francií mistrovství světa.

Tam jsem pochopil, že na všechno pohlíží z dlouhodobého hlediska.

Ano, uvědomoval si, že v krátkodobém horizontu musí mít výsledky. Šlo

mu však o víc – o to, jak bude ten a ten hráč vypadat za dva roky, za čtyři,

za šest. A on to věděl už tehdy, věděl to u Djorkaeffa, u Thurama, u Petita.

Wenger zjevně o všem velmi přemýšlel už od počátku své trenérské dráhy. I  to je jeden z  důvodů, proč ho tolik bolely nepravosti v marseillském úplatkářském skandálu. Čtyřem hráčům Valenciennes bylo tehdy nabídnuto po 250 tisících franků za to, když v  zápase proti Marseille „nebudou hrát naplno“. Hráči ale všechno oznámili,vypuknuvší skandál otřásl francouzskou kopanou a na úspěchy Marseille – v  obou předešlých sezonách skončilo Monako hned za ní  – náhle padl stín. Zda své trofeje získala díky úplatkům, se už nedovíme. Wenger vzpomíná:

K člověku se donese ledacos, jenže nemůže jen tak vystoupit přednovináři a říct: „Tenhle zápas nebyl regulérní.“ Svoje slova musí dokázat.

Můžete sice něco vědět a mít pocit, že je to pravda, ale veřejně vystoupit

a prohlásit: „Podívejte, můžu to i dokázat,“ to je to nejtěžší. Objevují se

ARSÈNE WENGER

22

drobné incidenty, které se sčítají. A nakonec se ukáže, že nic nebyla jen

náhoda.

Je to ostuda. Jakmile pozbudete důvěry, že všichni zúčastnění jednají

poctivě, je to naprostá katastrofa. Jsem přesvědčen o tom, že proti těmto

nešvarům musíme bojovat s maximální přísností, abychom je z fotbalu

odstranili. Byla to doba, kdy evropská kopaná nebyla z nejrůznějšíchdůvodů čistá, doufám ale, že tyhle časy už jsou minulostí.

Podívejte, děláte -li takovou práci jako já, víte, jaké to je. Záleží vám na

každé drobnosti, na tom, koho postavit do dalšího utkání, jak se na další

zápas co nejlíp připravit, a když pak utkání začne a vy pochopíte, že to

všechno bylo k ničemu, je to samozřejmě katastrofa.

Nechtělo se mi ale [z fotbalu] odcházet, protože i když se to dělo ve

Francii nebo jinde v Evropě, pořád jsem měl pocit, že nakonec se kopaná

zase očistí a u všech znovu převládne láska k této hře.

Z  marseillského skandálu ovšem vzešlo jedno nerozlučné pouto. Trenérem Valenciennes byl tehdy Boro Primorac a tento muž si stál za svým přesvědčením. Svědčil u následného soudu roku 1994, kvůličemuž byl ve francouzském fotbale ihned ostrakizován – tamnímčinovníkům se totiž nelíbilo, že se jejich špinavé prádlo pere na veřejnosti.

Wenger o Primoracovi řekl: „Zachoval se skvěle, protože nekaždý se kvůli případným následkům postaví k problému čelem. Jednou vám možná řeknu, jak to celé bylo, a nebudete se stačit divit.“ Wenger v rozhovorech i na tiskových konferencích s oblibou trousí podobné náznaky. Jen málokdy se ovšem k celé záležitosti vrací. V jeho případě však následoval přesun do Japonska – a Primorace si vzal s sebou.

Wengerova dráha je v  mnoha směrech zvláštní a  podobně byla nekonvenční i  jeho výchova. Narodil se v  říjnu 1949 ve Štrasburku Alphonsovi a  Louise Wengerovým. Štrasburk je hlavním městem Alsaska, regionu na východě Francie u hranic s Německem,a představuje v  podstatě jakýsi most mezi těmito dvěma zeměmi. Rodina

Copak je po jméně?

23

provozovala bistro a obchod s náhradními díly k automobilům. I přes

svou národnost neuměl Wenger zhruba do sedmi let plynně francouzsky. A místo navštěvování fotbalových zápasů ve své domovině

jezdíval s otcem na utkání za hranice do Německa. Vybavuje sirovněž příjemné vzpomínky na to, jak se tísnili kolem stařičkého černobílého televizoru, na němž sledovali kopanou, a  docela této hře

propadl po památném finále Poháru mistrů evropských zemi v roce

1960, v němž Real Madrid rozstřílel 7:3 Eintracht Frankurt.

Z dob, kdy začal sledovat finálová klání Anglického poháru, se mu uchovaly rané vzpomínky i na anglický fotbal. „Když jsem byl malý, dívat se na finále Anglického poháru byl hotový sen,“ vybavuje si Wenger. „Byla to jedna ze soutěží, které se daly sledovat v televizi... Přesně si pamatuju, kde jsem ve škole seděl, protože za sledování jsme museli platit jeden frank. Byl jsem tehdy paf z toho, že se hraje s  bílým míčem a  na dokonalém pažitu, protože já hrál ve vsi, kde bylo hřiště děs běs. Míč byl bílý a malý a trávník bezvadně upravený. A hráči byli načesaní a trenéři to tehdy až tak neprožívali – dokonce spolu na lavičce vtipkovali. Z toho jsem byl vždycky paf.“

Je pozoruhodné si uvědomit, že už tehdy Wenger pozorovalu trenérů řeč těla a jejich chování.

Prvním týmem, kterému fandil, však zřejmě byla BorussiaMönchengladbach, mužstvo, jehož zápasy sledoval na oněch fotbalových vyjížďkách do Německa. Jeho zápal ještě umocňovaly pravidelnédebaty v rodinném bistru, o němž dnes s láskou mluví spíš jakoo hosodě, což dokládá, nakolik srostl s anglickou kulturou. „Když je vám pět nebo šest, není lepšího psychologického vzdělání než vyrůstat v hospodě, protože tady poznáte spoustu rozmanitých lidí a slyšíte, jak dovedou být krutí. Slyšíte, že spolu mluví, jako by říkali: ‚Jsi lhář.‘ A tak se vám už od útlého věku dostává praktického psychologického poučení o tom, jak lidé uvažují.“

Jak Wenger sám připouští, coby profesionální fotbalista byl spíš průměrný. Tento někdejší vytáhlý obránce se postupně vypracoval

ARSÈNE WENGER

24

z amatérských týmů a nižších soutěží a vrcholu hráčské kariérydosáhl v Racingu Štrasburk. Jako profesionál debutoval ažv devětadvaceti letech; za klub nastoupil jen do třinácti zápasů, zahrál si však

v Poháru UEFA a připsal si dva ligové starty v ročníku 1978/79, kdy

klub získal titul. Na Wengerovu hráčskou kariéru ovšem vzpomíná

málokdo.

Wenger si ale vybavuje, že chtěl odjakživa pracovat v Anglii.„Porvé jsem do Anglie přijel v  devětadvaceti; bylo to v  létě, kdy má fotbal přestávku, a měl jsem se na univerzitě v Cambridgi učitanglicky. Nechtěl jsem umřít, aniž bych tuhle řeč ovládal, jelikož jsem měl odjakživa pocit, že bych chtěl žít mezinárodním životem, a připadalo mi, že bez zvládnutí angličtiny to nepůjde.“

Už tehdy projevoval zaujetí a odhodlání trénovat, díky čemuž se následně stal koučem mládežnického družstva. Poté se vypracoval na trenérského asistenta v Cannes, následně přesídlil do Nancy,a přestože s tamním klubem sestoupil, vysloužil si obdiv a zájem Monaka.

Wenger vzpomíná, že jeho první trenérské krůčky byly nesmírně stresující  – dokonce natolik, že mu po zápasech bývalo ze samého napětí až fyzicky špatně. „Jako trenér jsem začal ve třiatřiceti a občas jsem měl pocit, že to nepřežiju. Dělalo se mi zle od žaludku.“ Ti, kteří ho znají, dosvědčují, že ačkoli dnes už nezvrací, po porážkách bývá v podobně chmurném rozpoložení.

Relativní úspěchy na počátku trenérské kariéry v  Monaku se změnily v hořkost a na sklonku roku 1994 odchází Wenger do týmu Grampus Eight v japonské Nagoji a bere si tam s sebou Primorace. Šlo o novou výzvu, která ho měla znovu vzpružit, ovšem počátky byly velmi krušné.

K Japoncům chová Wenger zjevné sympatie, často s nimikomunikuje na tiskových konferencích a ptá se jich, ze které části zeměpocházejí. Přesto se Wenger do Nagoje vrátil po dlouhých letech teprve v  létě roku 2014, kdy tam Arsenal zajížděl v  rámci předsezonního turné. Došlo i na emotivní znovushledání s někdejším tlumočníkem,

Copak je po jméně?

25

jenž mu byl od roku 1995 k ruce poté, co si majitel klubu po špatném

začátku vyžádal schůzku s  Wengerem. „Tak se sbal, Boro, a vyrážíme,“ řekl tehdy Wenger svému asistentu Primoracovi.

Wenger přicházel s  očekáváním toho nejhoršího, nakonec si ale vydobyl důvěru a byl odměněn jedním z nejlepších období v dějinách klubu: tým vyhrál dva poháry, v japonské lize skončil druhýa Francouz získal ocenění Trenér roku.

Na dobu strávenou v Japonsku má Wenger velmi hezkévzpomínky – zejména proto, že díky výrazné změně prostředí pustil z hlavy skandál s  ovlivňováním zápasů, který výrazně poškodil francouzský fotbal i Wengerovu důvěru v něj. Sám k tomu podotýká:

Měl jsem už odtrénováno deset let v nejvyšší francouzské soutěži. Byl to

důležitý posun v mé tehdejší životní fázi, protože konfrontace se zcela

odlišnou kulturou mi po mém soudu hodně prospěla. A stát na počátku

něčeho nového, co v Japonsku vznikalo, byla vynikající zkušenost,protože Nagoja byl klub velice mladý, ale už tehdy velice profesionální.

Vyznačoval se výtečnou organizací a  poznat na vlastní kůži, že ze

sebe lidé vydají maximum, což v Japonsku dělají dennodenně, pro mě byl

velmi pozitivní zážitek, který jsem si pak odnesl do Evropy. Mohl jsem

v rámci své práce zažít konfrontaci se zcela jinou kulturou. A to jefantastické. Málokteré zaměstnání člověku umožní odcestovat do Japonska

a pokračovat tam v práci. Tohle pro mě bylo něco jedinečného.

Japonsko Wengerovi podle všeho dodalo nové síly a  tak trochu nenápadně nejspíš pomáhalo utvářet to, jakým je dnes člověkem. Díky tamní zkušenosti a  díky obdivu fanoušků si uvědomil, jak je důležité splynout s kulturou země, ve které člověk působí, a pozvolna se tak už chystal jeho přerod v adoptovaného Angličana.

Není pochyb o tom, že jeho začátky v Arsenalu byly jakousiprověrkou. Wenger se pohyboval v úplně jiných sférách, než na jaké byli tamní hráči zvyklí. A stejně tak vedení. Hierarchie Arsenalu si však

ARSÈNE WENGER

26

uvědomila, jaké chyby se o rok dřív dopustila, a roku 1996 obnovila

snahy Wengera angažovat. Podobnost jeho křestního jména s názvem klubu byla bezpochyby jakýmsi znamením  – podobně jako si

člověk, jenž sází jednou do roka, vsadí při Velké liverpoolské na koně

podle jména, i vedení klubu se zřejmě tak trochu domnívalo, žeArsène bude určitě pro Arsenal tím pravým.

Navzdory pověsti, kterou si vybudoval v  Monaku, jeho jméno v Anglii známé nebylo. Traduje se už téměř jako mýtus, že londýnský list Evening Standard přivítal Wengerův příchod titulkem: „Arsène kdo?“ Ovšem podle lidí, kteří dodnes v redakci Standardu pracují, je skutečnost taková, že se tato slova v době, kdy Wenger do Arsenalu přicházel, objevila na pouličním billboardu.

Evening Standard otiskl 18. září 1996 zábavný článek, kterýukazoval, že Wenger představuje velkou trenérskou neznámou, a současně ztělesňoval další doklad toho, jak byl v  té době anglický fotbal odříznutý od světa. Text kladl otázku: „Jak se jeho jméno – obě jména  – vlastně vyslovuje? Jste -li Francouz, nejspíš řeknete Arrsén Wonžé. Němec? Snad Arzén Venga. A  skalní fanoušek ze severní tribuny, štukatér Trevor Hale, by ucedil něco jako: Ásin Wonga, nebo se mejlím?“

Předseda klubu Hill -Wood byl nejen hrdý Angličan ze staréškoly, ale také ctižádostivý bankéř. Odletěl do Japonska, s Wengerem si promluvil a dohodl se s ním na angažmá:

Arsène mi padl do oka, jakmile jsme se setkali. Je to nesmírně inteligentní,

sympatický a také zábavný člověk s vytříbeným smyslem pro humor.

Po čase jsme za ním přijeli do Japonska a  snažili se ho přesvědčit,

aby z Grampusu Eight odešel o něco dřív. Namítl, že to nejde, a já mu

řekl, že se ho nebudu snažit přemlouvat. Přišel s návrhem, že se nejdřív

Grampusu Eight pokusí za sebe sehnat náhradu, aby ho klub vyvázal

předčasně ze smlouvy. Přesně to také udělal a tři nebo čtyři měsíce nato

přišel k nám.

Copak je po jméně?

27

Zmínil jsem se mu, že máme v  kádru pár nebroušených diamantů,

a zeptal se ho, jestli je dokáže zvládnout. Odvětil, že snad ano, protože

v  Monaku pro změnu trénoval Jürgena Klinsmanna a  Glenna Hoddla

a s těmi prý žádné potíže neměl, přestože to byly osobnosti, s nimiž to

nebylo jednoduché.

Eufemismus „nebroušené diamanty“ patrně ještě zcelanepostihoval podstatu věci. Wenger podědil šatnu s alkoholovou kulturou,přebujelými egy, výraznými individualitami i hráči, s nimiž nebyloprávě nejlehčí pořízení. Dokonce lze říct, že v Arsenalu tehdy působili fotbalisté, kteří v anglické kopané patřili mezi nejpověstnější pijany. Přezdívalo se jim „Úterní klub“, protože několik z nich se každé úterý po tréninku scházelo a vyráželo na flám, který se často protáhl až do brzkých čtvrtečních hodin, pokud měli ve středu volno. Nové posily podstupovaly iniciační obřad, a přesto musely být s to v sobotunastoupit. Tony Adams se v nedávné době svěřil, že byl alkoholik, Paul Merson se už dřív přiznal k problémům s alkoholem i drogami, načež podstoupil odvykací léčbu, a mohli bychom jmenovat bezpočetdalších případů pijáckých výstřelků, které klub zostuzovaly.

Někdejší trenér George Graham problém s alkoholem nevymýtil a tehdejší hráči byli výraznými osobnostmi, které o sobě dávalyhlasitě vědět. Přestože hráči ke Grahamovi chovali respekt, Riochovi se někteří vysmívali a  najednou se po nich chtělo, aby se podřídili jakémusi neznámému trenérovi z Francie.

Podle Johna Hartsona, středního útočníka, kterého si přivedl Graham a  který si podle vlastních slov při tehdejších flámech také s oblibou vyhazoval z kopýtka, byl Wenger pozoruhodný v tom, jak hráče dokázal předělat, získat si fanoušky a vymezit mantinely:

Bylo to něco úplně jiného. George byl skvělý trenér, jako hráč získal

double, jako kouč zažil řadu úspěchů – tolik toho s Arsenalem vyhrál.

Publikum za ním stálo. Hráči si po večerech prakticky dělali, co chtěli.

ARSÈNE WENGER

28

Pokud dostali chuť na pár piv, dali si je. Pokud chtěli flámovat celý den,

nikdo jim nebránil.

Za George pili úplně všichni. I mně to připadalo super! V den, kdy

jsem podepsal přestupní lístky, se Merse [Merson] akorát vracelz odvykačky. Už jsem si skoro myslel, že jsem o to nejlepší přišel! Ale oni v tom

jeli furt. Merse svoje problémy překonal; den co den měl při ruce poradce.

I Tony se snažil svůj život od základů změnit. Ale když jsem přicházel,

byla to ještě jedna velká pařba. Pokud si chtěl člověk večer někam vyrazit,

vždycky se našel někdo, kdo šel s ním. Vládly tam zkrátka staré pořádky.

Wenger kladl hráčům na srdce, že takhle se žít nedá, že takhle si

kariéru neprodlouží. Pokud se podíváte na Bouldyho [Steva Boulda],

Raye Parloura a hlavně Tonyho Adamse, ve dvaatřiceti by byli vyřízení,

odepsaní. Trénovali s nasazením, jenže se stejným nasazeními flámovali. A Wenger nehodlal nic takového tolerovat.

Přivést Wengera bylo ze strany vedení Arsenalu obrovskou sázkou do loterie a současně i pozoruhodným projevem důvěry. Navíc se jeho angažování dost vleklo, protože po jmenování novým trenérem klubu se týmu oficiálně ujal až téměř za dva týdny.

Wenger se nastěhoval do domu v Totteridge, předměstís množstvím zeleně na severu Londýna, nedaleko Deinových. Vzpomíná si na svou první cestu na Highbury, kam se vypravil metrem. Za celou dobu ho nikdo nepoznal, protože jen málokdo – fanoušky Arsenalu nevyjímaje – tehdy věděl, co je zač nebo jak vypadá.

„Abyste věděli, jednou jsem se už jako trenér Arsenalu vypravil metrem,“ líčil Wenger. „Když jsem přišel, řekl mi [asistent] Pat Rice, ať se vydám do Potters Bar a odtamtud že se dostanu podzemkou na Highbury. A tak jsem cestoval metrem – v té době mě nikdo neznal. Posadil jsem se a jel. Bylo to první týden, co jsem přišel. Ale rychle se to pak změnilo.“

Ve skutečnosti v Potters Bar žádná stanice metra není, dá se však jet vlakem a pak přestoupit na londýnskou podzemku v Cockfosters.

Copak je po jméně?

29

Toto předměstí připomíná menší vísku; najdete tu pár kaváren, kde

vysedávají mladí hráči Arsenalu, sídlí tu jedna z větších fotbalových

agentur a právě zde či v blízkém okolí bydlí i řada zaměstnancůklubu. Je to tu ospalé a drahé, stojí zde velké domy a jde o ideálníprostředí pro fotbalové bratrstvo.

Většina hráčů přišla s Wengerem podle vlastních vzpomínekporvé do styku ve středu 25. září při utkání Arsenalu s BorussiíMönchengladbach v Poháru UEFA, jemuž nový trenér přihlížel z tribuny, načež o poločase chvatně zamířil do šatny, aby provedl pár taktických změn, a druhou půli už sledoval z lavičky.

Nigel Winterburn na to vzpomíná takhle: „Vůbec jsme nevěděli, co čekat. Moje hlavní myšlenky a vzpomínky na ty chvíle jsou takové, že všichni mluvili o ‚Arsènovi kdo?‘ – co je zač, bude to dobrá volba? Moje první vzpomínka se váže k  tomu pohárovému zápasu. Řekli nám, že na utkání přijde, ale že mu bude jenom přihlížet, že doničeho nebude zasahovat. O přestávce za námi ale přišel a provedl v týmu změny.“

Wengerův zásah se neosvědčil. Arsenal s  Borussií Mönchengladbach prohrál a  s  celkovým skóre 4:6 z  Poháru UEFA vypadl. Wenger je patrně rád, že podle oficiálních údajů tým převzal ažněkolik týdnů nato. Je zajímavé, že Tony Adams se několikrát vyjádřil v tom smyslu, že se mu Wengerův příchod do šatny ani jeho taktické změny v danou chvíli nezamlouvaly, a možná právě tím sevysvětluje, proč byl vůči němu Adams ostražitý, když Francouz vedení týmu oficiálně převzal.

V zákulisí už ale Wenger pilně pracoval ještě předtím, než sevyvázal ze smlouvy v  Grampus Eight, aby se mohl oficiálně ujmout trenérského kormidla v  Arsenalu. Z  rezervního týmu AC Milán si přivedl téměř zadarmo francouzského záložníka Patricka Vieiru, jenž byl samá ruka samá noha, ale zároveň uměl i přitvrdit. Vieirovykvality udělaly na nové spoluhráče rychle dojem a jeho příchod současně posílil i jejich důvěru v trenéra: někteří z fotbalistů si uvědomili, že

ARSÈNE WENGER

30

i  když Wenger vypadá spíš jak učitel zeměpisu, je mimořádně erudovaný.

Stěžejní ale bylo první setkání s hráči. Právě tehdy se totiž utváří trvalý dojem. Pokud ho člověk nezvládne, může to být jeho konec.

Je i Wengerovou zásluhou, že dnes Arsenal disponuje prvotřídním tréninkovým areálem. Když však do klubu přicházel, dělil se Arsenal o tréninkovou plochu s londýnskou University College.

Areál byl mírně řečeno strohý. Když člověk přišel od rozlehlého parkoviště, objevila se před ním jídelna a  šatny a  to bylo v  podstatě všechno. Po vstupu do hlavní budovy stál hned napravo masážní stůl. Ještě jako mladý reportér jsem tam nervózně postával  – jelikož jsem pracoval pro místní list a klubový program, měl jsem přístup i tam, kam směl jen málokdo  – a  čekal, až půjdou okolo hráči. Prostředí to bylo hlučné, drsné, až děsivé. Fotbalové ovzduší staré školy nebylo právě jednoduché změnit. Graham všemu velel železnou pěstí a vydobýval si takto respekt. Když kolem prošel, všechno ztichlo. Atmosféra to byla neúprosná. Zde nebylo místo pro slabost či změkčilé povahy, a právě proto bylo Wengerovi jasné, že musí hned napoprvé udělat dojem.

Ze šaten vedly spojovací dveře přímo na výborně upravené plochy. Než k  nim člověk došel, minul travnatý plácek se starými rozvrzanými dřevěnými lavičkami, dvěma porcelánovými výlevkami, kolem nichž ležely kartáče na čištění bot  – právě tam junioři leštili hráčům prvního týmu kopačky –, a  menší vyvýšené prostranství, které se v posledních letech stalo dějištěm hned několika velkých dramat anglického fotbalu.

Právě tam musel Graham hráčům oznámit, že kvůli korupčnímu skandálu dostal vyhazov. Pro muže tak hrdého, jako je Graham, to byla potupa a hráči byli celí zaražení, protože jim jen poděkoval za vynaložené úsilí a rozloučil se. A Merson i Adams se právě na tomto místě přiznali ke svým démonům.

Jednoho prosluněného zářijového jitra roku 1996 se však hráči Arsenalu chystali vyběhnout k tréninku pod vedením asistenta Rice,

Copak je po jméně?

31

když se Wenger, jenž tehdy v  Colney zažíval svůj první řádný den

v  práci, nechal slyšet, že by rád svolal schůzku s  hráči, aby se jim

představil. Wenger přišel v  saku s  koženými záplatami na loktech

a v profesorských brýlích, vyzařovala z něj nedbalá elegance. Ve tváři

se mu ale zračil sebejistý výraz: sebevědomí a suverenita byly v tomto

případě klíčové.

Dodnes jsem Wengera nikdy neviděl v ničem jiném než v obleku nebo teplákové soupravě – s výjimkou jediného případu. Tehdy měl na sobě béžové plátěné kalhoty, hnědou košili a  neformální hnědé polobotky. Určitě nešlo o laciné kousky, přesto jako by Wenger vypadl přímo z katalogu tuctové konfekce. Dočista tehdy zapomněl, že ho čeká tisková konference. Tisková mluvčí mu zavolala a  připomněla mu to a  Wenger nakonec dorazil bezmála s  dvouhodinovým zpožděním. Pro žádného z novinářů, kteří Wengera znají a chodí na jeho tiskovky, to není zdaleka nic neobvyklého, zde ale nešlo pouze o to, že nechal novináře čekat – on prostě zapomněl.

Roku 1996 Wengerův oděv nijak z davu nevyčníval, ve fotbalovém prostředí přesto působil nezvykle, když v šatně Arsenalu zahájilúvodní proslov. To, co měl na srdci, vyjádřil zcela jasně a přesvědčivě.Angličtinu už tehdy ovládal výtečně, bezpochyby si ji vylepšil i díkypřátelství s Deinem, stejně se ale pár škodolibých šibalů vzadu tu a tam pokradmu pochechtávalo jeho přízvuku a národnosti. Několik z nich začalo potichu s rukou přes pusu imitovat inspektora Clouseaua.

Wenger promlouval o  své touze nastolit v  klubu „kulturu změny“. Řekl hráčům, že chce hrát „atraktivní fotbal, vyhrávat se stylem“. Ubezpečil je, že chce ve stávajícím kádru zachovat to dobré –týmového ducha, soudržnost a sílu –, na těchto přednostech stavěta navrátit Arsenalu úspěchy. Wenger dal rovněž fotbalistům jasně najevo, že hodlá pozměnit tréninkové metody a  zlepšit jejich hernívýkonnost, a zmínil se i o tom, že by rád zapracoval na jejich jídelníčku.

Jeho nástupní proslov trval zhruba čtvrt hodiny a fotbalisté, kteří mu toho dne naslouchali, vzpomínají, že na ně udělalo dojem, když

ARSÈNE WENGER

32

jim oznámil, že trénink přizpůsobí každému individuálně na míru

a že každý dostane šanci. Wenger měl něco na srdci a tým mupozorně naslouchal. Nechal se slyšet, že bude jednat na rovinu, a pokud mu

budou hráči důvěřovat, mohou společně slavit úspěchy.

Někteří jeho svěřenci vtipkovali, že spíš než fotbalového trenéra Wenger připomíná učitele, a jelikož se na konci jeho proslovu mnozí smáli, bylo jasné, že ne každého si získal, protože ne všichni bylipřesvědčeni o tom, že pro tuto práci disponuje náležitými zkušenostmi.

John Hartson u toho byl a dnes říká: „Arsène byl a stále je úplně jiná třída. Je nesmírně komplexní. Dovedl by promlouvat před pěti stovkami lidí na společenské akci v  Savoyi. A  totéž zvládne i  tváří v tvář fotbalistům s přebujelými egy. Nejvíc na nás zapůsobilo, že byl skvěle připravený. Jako by o nás věděl úplně všechno. Zprvu jsme si říkali: ‚Co tenhle chlápek, který vypadá jak profesor, ví o  fotbalu?‘ Jenže on nás měl do jednoho dokonale přečtené.“

Na ten den si dobře pamatuje i záložník Stephen Hughes:

Všichni kluci vystupovali na parkovišti z aut a divili se: „Co je to zamaníka?“ Vidím to jako dneska. S oblibou všem určoval, co kdo bude ten

den dělat na tréninku, kdežto George a Bruce nám prostě jenom řekli,

ať se jdeme rozcvičit, dáme si kolečko kolem hřišť, pak ať se vrátíme

a pustíme se do tréninku. Ale Wenger vždycky zavelel: „Dobře, budeme

dělat tohle, tohle a pak tohle.“

Vzpomínám si, že jsme z toho byli nesví, protože nikdo nevěděl, co

nás čeká, jak si povedeme jako klub. Vybavuju si, že jeho angličtina mi

připadala hodně slušná. Upírala se na něj spousta očí; nikdy by tonepřiznal, ale podle mě byl trochu nesvůj i on. Seděl jsem tam a v duchu si

říkal: „Anglicky umí neskutečně. Ten chlap je celej neskutečnej.“

Během jediného týdne si téměř všechny získal  – hlavně svými tréninkovými metodami. Rozdíl poznali velmi rychle na vlastní oči i kůži.

Copak je po jméně?

33

První trénink pod Wengerem se natolik lišil od toho, na co bylihráči zvyklí za Grahama a Riocha – ti kladli důraz hlavně na standardní situace, na závěr se pak hrávalo v menších skupinkách na dvě branky –, že si ho mnozí dodnes živě vybavují. „Co má tohle k čertu znamenat?“ honilo se jim hlavou, když spatřili na zemi rozmístěných třicetcvičebních podložek. Byli zvyklí na strečink vestoje, kdy se dotýkali špiček nohou, aby si protáhli šlachy, a  zvedali nohy, aby si protáhli stehna. A Wenger najednou po všech hráčích chtěl, aby si lehli na záda,přitáhli kolena a přetáčeli nohy ze strany na stranu kvůli rozhýbání kyčlí.

Wenger rovněž zavedl plyometrický trénink: na dva kužely sepoložily tyčky a hráči je museli přeskakovat, dále museli provádět výstup na lavičku, výpady, běhali mezi metami. Chtěl hráče co nejvíc rozohybovat, zlepšovat jejich rychlost a výbušnost. Trénink se výrazně proměnil. Byl krátký, intenzivní, ostrý a  vždycky na vteřinu přesný, o což se staral sám Wenger se stopkami na krku. Často nad hráči stál, a pokud cviky neprováděli správně, museli je opakovat.

Jednou z nejvýraznějších osobností v šatně byl tehdy Ray Parlour, který si vybavuje jak tyto první dny, tak změněný režim, kterýWenger hráčům zavedl:

Absolutně jsme netušili, co je zač. Kladli jsme si otázku, jestli může být

v Arsenalu úspěšný. Byla to trochu sázka do loterie. Ale DaviduDeinovi jsme věřili, protože klub miloval, chtěl pro něj to nejlepší a chodil

na každý zápas juniorů, béčka, prostě na všechno. A byl to právě David

Dein, kdo řekl: „Díky tomuhle člověku se posuneme dál.“

Okamžitě mě upoutalo jeho zaujetí. Vždycky mi připadalo, jako by

byl nesmírně nadšený, že může pracovat v anglické lize. Působil veFrancii, v Japonsku, ale anglická liga pro něj byla něco jiného a byl nadšený,

že se může poměřovat s takovými velkokluby jako Manchester United.

Věděl, že se může spolehnout na výbornou obrannou čtveřici, na Davida

Seamana v bráně i na řadu dalších. Výbornými hráči se to v mužstvu jen

hemžilo a navíc už měl v kádru i Dennise Bergkampa.

ARSÈNE WENGER

34

Zmiňované zaujetí projevoval hned od prvního dne a  na tréninkovém hřišti byl fantastický. Vytáhli jsme míče. Okamžitě jsme začali trénovat zpracování balonu na zemi, přihrávky a  náběhy. Nic proti ostatním trenérům, ale tyhle dovednosti jsme my angličtí hráči zřejmě dostatečně nepilovali. Otevřelo nám to oči v tom, jak na sobě musíme do budoucna zapracovat... Každému dal šanci. Arsène tam stál se svými stopkami a díval se. Ty stopky všechno změnily – díky nim získal trénink na zajímavosti. Bedlivě sledoval všechno, co kdo dělal...

Mému hernímu rozvoji rozhodně moc pomohl. Získal jsem jehozásluhou větší sebedůvěru. Trénoval jsem díky němu daleko častěji a  ty tréninky byly tak zábavné, že jsme si ještě přidávali. Všechno do sebezaadalo. Všichni byli v ideálním věku. Chtěli jsme se z nejrůznějšíchdůvodů co nejrychleji zlepšovat. A najednou jsme k tomu získali možnost.

Zahraniční hráči, které přivedl, byli úžasní, třeba Vieira neboOvermars. Byla to světová třída a díky nim se bezpochyby zlepšovali i ostatní fotbalisté. Trénovali jsme moc rádi. Začínali jsme makat, ještě nežWenger vyšel ven. A on to věděl. Věci, které zavedl, byly bezvadné. A volnost, kterou nám dopřával, neuvěřitelná. Chtěl, aby na hřišti každý předvedl, co v něm je, nechtěl nám nic komplikovat. Říkával: „Koukněte, všichni víte, co máte dělat, máme natrénováno, tak běžte a hrajte.“ Veterán Nigel Winterburn, levý bek v  tehdejší proslulé obranné

čtveřici Arsenalu, byl z radikální proměny tréninkových metod ještě

nadšenější:

Jeho tréninky jsem si zamiloval hned během prvního týdne. Byly krátké, ostré a  intenzivní. Dřív jsme například byli v  předsezonní přípravě zvyklí hodně běhat, tvrdě makat, ale za něj se přitom pracovalo s míčem. Postavil vás na vaši pozici a nechal vás běhat po lajně tam a zpátky, ale současně jste museli nacentrovat balon na středního útočníka. Nechal vás to udělat pětkrát nebo šestkrát a pak jste se zotavovali. Nato jste si šli odpočinout a na plac šel pravý obránce. Potom zase pracoval se zálohou. A pak přišla řada opět na vás.

Copak je po jméně?

35

Ano, běhalo se i bez míče, ale i to se měřilo na stopkách. Pokud šlo

o  starší hráče, jako byli Steve Bould nebo Lee Dixon, dopřával jim při

bězích vteřinku navíc. O dvě nebo tři vteřinky navrch na zotavení. Bylo

fascinující být toho součástí. Nabírali jsme základní kondici. Mladší kluci

jako Ray Parlour a další dřeli víc a měli na to míň času. A pak jsme se

věnovali plyometrickým cvičením – proskakovali jsme obručemi,přeskakovali překážky. Nic takového jsem nikdy předtím nedělal.

Předsezonní příprava se tehdy zaměřovala na běh a  nabírání svalů.

Skoro každý den dvě tréninkové jednotky a  běhání. Ale za Arsèna to

byl jenom výklus a procházka! Šli jsme na oběd a říkali si: „Odpoledne

asi přitvrdí!“ Ale když jsme vyšli na hřiště, ležely tam míče. Pilovali jsme

techniku a  cílem bylo naskočit znovu do tréninkového režimu po šesti

týdnech dovolené. Byl to úplně jiný přístup.

Myslím, že nad jeho tréninkovými metodami, intenzitou tréninků,pečlivostí, s  jakou bylo všechno rozplánované, nemohl člověk nežasnout. Já

osobně se s Arsènovými postupy okamžitě ztotožnil, protože mě ty tréninky

bavily – jak jsme nacvičovali přihrávky, práci s míčem. Chtěl, aby byli všichni

neustále v pohybu, v součinnosti, aby si říkali o míč, trénovalo se naplno.

Musím přiznat, že dřív jsem tréninku ne vždycky dával maximum.

Ale když přišel Arsène, byl jsem už trochu starší a k tomu se proslýchalo,

že se chce zbavit původní obranné čtyřky, a tak se můj přístup k tréninku

změnil; ta intenzivnost mi vyhovovala. Byl krátký, byl ostrý... Vzhledem

k výsledkům, které jsme s tímhle stylem fotbalu začali dělat, myslím, že

většinu hráčů opravdu bavil. Upřímně řečeno mám pocit, že prostěnebylo možné, aby to někoho nebavilo.

Stephen Hughes se nechal slyšet: „Překvapilo nás už to, když nás poslal na plac a každý si měl vzít balon. Dicko [Lee Dixon] se divil: ‚Co to má znamenat?‘ Běhali jsme po hřištích a trénovali Cruyffovu kličku. Vzpomínám si, jak Tony Adams prohodil: ‚Cruyffovu kličku jsem nedělal už tři roky!‘ Dokonce i  Boro [Primorac] ty Cruyffovy kličky zkoušel a všichni jsme se smáli jak malí kluci.“

ARSÈNE WENGER

36

Wenger také zavedl do tréninku figuríny. Rozestavil je například do formace 4-4-2 a jeho svěřenci je museli obehrávat. Často si také vybral záložníka, krajního obránce, křídlo a středního útočníka, kteří dostali za úkol věnovat se nácvikům. Na počátku byla předávka míče ve středu hřiště, následoval balon do strany, zpátky doprostřed a zase do křídla a nakonec krajní záložník nacentroval na útočníka. Možná to jako cvičení působí zvláštně, trénovalo se však stále dokola, jelikož Wenger chtěl, aby hráči měli v hlavě zažité určité vzorce. Jakmile se pak v  podobné situaci ocitli během zápasu, stačilo při akci správně „přepnout“ a každý věděl, kam mu spoluhráč nabíhá.

Wengerovi připadalo, že tým, který podědil, hraje až moczkostnatěle. Chtěl svým svěřencům dopřát volnost, ale současně usiloval o to, aby měli v hlavě uložená potenciální řešení. Snažil se je zlepšit po technické stránce, aby ubylo strnulých šablon a  přibylo pohybu, a domníval se, že k tomu přispívají i zmiňované figuríny.

Také si přál, aby hráči uměli lépe kličkovat, měnit směr a zároveň stále ovládat balon. Nácvik přihrávek, práce v malých trojúhelnících, přihrávky do míst, kam si mají hráči nabíhat – tato cvičení je měla zdokonalit nejen technicky, ale rovněž u nich zlepšit rychlostfotbalového myšlení. Hráči měli být víc v pohybu jak fyzicky, tak duševně. Tytam byly dny dlouhých nákopů do vymezených prostorů; Wenger v tréninku pracoval spíš na držení míče a na přihrávkách. Přitrénincích získali na důležitosti zejména krajní obránci, kteří se mělineustále nabízet na přihrávku brankáři, jenž měl pokyn místo dlouhého výkopu dopředu vyhodit nebo vykopnout balon nakrátko.

V  rámci jiného cvičení zase fotbalisté utvořili kroužek s  jedním hráčem uprostřed. Ten dostal prudkou přihrávku, musel míčzpracovat a poslat dál. Všechno se provádělo v maximální rychlosti. Trenér na vše dohlížel a jeho svěřenci si opravdu připadali pod tlakem,bezochyby si tím však tříbili zpracování a technický um.

Wenger pracoval i  s  jednotlivými hráči. Trénink v  tom případě vedli Pat Rice a Boro Primorac a hlavní kouč se fotbalistům věnoval

Copak je po jméně?

37

individuálně. Jednou třeba dostali dva křídelníci pokyn centrovat ze

stran na středního útočníka Johna Hartsona, jenž měl pilovat zakončení. Wenger celou dobu vedle Hartsona stál, radil mu, jak má

pracovat a jak zlepšovat pohyb, aby se dokázal zbavit obránce nebo se

připravit na centr.

I navzdory pokroku, kterého tým tr



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist