načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Arnošt z Pardubic -- Arcibiskup, zakladatel a rádce – Zdeňka Hledíková

Arnošt z Pardubic -- Arcibiskup, zakladatel a rádce

Elektronická kniha: Arnošt z Pardubic
Autor: Zdeňka Hledíková
Podnázev: Arcibiskup, zakladatel a rádce

Arnošt z Pardubic, první pražský arcibiskup a blízký spolupracovník a rádce císaře Karla IV., patří bezesporu k nejznámějším postavám českých středověkých dějin. Kniha přední ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  180
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7% 75%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2008
Počet stran: 349
Rozměr: 22 cm
Úprava: 8 stran barevné obrazové přílohy
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Křesťanství. Křesťanská církev všeobecně. Eklesiologie
Biografie
Jazyk: česky
Téma: arcibiskupové, církev katolická, život duchovní, stol.13./14., země české
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Vyšehrad, 2007
ISBN: 978-80-702-1911-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Arnošt z Pardubic, první pražský arcibiskup a blízký spolupracovník a rádce císaře Karla IV., patří bezesporu k nejznámějším postavám českých středověkých dějin. Kniha přední české medievalistky, znalkyně především církevních dějin, profesorky Zdeňky Hledíkové, představuje Arnošta z Pardubic nejen v jeho roli „pravé ruky“ Karlovy, ale také a v první řadě jako neúnavného a kreativního organizátora a reformátora života církve i společnosti, který svým zápalem jako by předznamenal reformní horlivost předhusitské a husitské doby. Z. Hledíková na základě množství dobových pramenů přibližuje vzdělání a duchovní svět Arnoštův, jeho evropský rozhled i respekt, kterému se těšil v celoevropském kontextu, ale i intimní stránky jeho osobnosti – a mentalitu jeho zbožnosti. Bohatě je sledován odraz Arnoštovy osobnosti a působení v soudobém umění, jeho podíl na stavbě pražské katedrály, stejně jako doklady úcty, jíž se této mimořádné postavě dostávalo po její smrti. (arcibiskup, zakladatel, rádce)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Zdeňka Hledíková - další tituly autora:
Pražské synody a koncily předhusitské doby Pražské synody a koncily předhusitské doby
Arnošt z Pardubic Arnošt z Pardubic
 (e-book)
Počátky avignonského papežství a české země Počátky avignonského papežství a české země
 
K elektronické knize "Arnošt z Pardubic -- Arcibiskup, zakladatel a rádce" doporučujeme také:
 (e-book)
Karel starší ze Žerotína -- Don Quijote v labyrintu světa Karel starší ze Žerotína
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VELKÉ

POSTAVY

ČESKÝCH

DĚJIN



VYŠEHRAD

ZDEŇKA HLEDÍKOVÁ

ARNOŠT Z PARDUBIC

Arcibiskup /Zakladatel / Rádce

Kniha je součástí řešení Výzkumného záměru

MSM 0021620827 České země uprostřed Evropy

v minulosti a dnes, jehož nositelem je Filozofická

fakulta Univerzity Karlovy v Praze.

Vydáno ve spolupráci

s Občanským sdružením »Karel IV.«,

pod záštitou Českého velkopřevorství

Suverénního řádu maltézských rytířů.

Vyobrazení na s. 4:

Arnošt z Pardubic, detail z nástěnné malby

z biskupského kostela v Praze-Kyjích,

po roce 1344.

© Prof. PhDr. Zdeňka Hledíková, CSc., 2008

Typography © Michaela Blažejová, 2008

ISBN 978 - 80 -7021- 911- 9

Úvodem ke knížce

o Arnoštovi

z Pardubic

České země a jejich obyvatele všech dob for

movali nepochybně všichni ti, kdo od minulosti až dodnes žili na jejich

území. Většina lidí zanechala stopy ve svém bezprostředním okolí a jejich

vlastní jméno se časem z paměti potomků vytratilo. Jiní zasáhli do širších

souvislostí politického uspořádání, hospodářských poměrů, myšlenko

vého světa, náboženského života nebo uměleckého vývoje a jejich jména

a leckdy i osudy zůstaly v paměti dalších generací.

Mezi takové „velké osobnosti českých dějin“ doby Karla IV., jejichž

jméno a postavení v Čechách je v této zemi povědomé snad každému,

patří i Arnošt z Pardubic. Každý, kdo tu prošel základním vzděláním,

obvykle ví, že Arnošt z Pardubic byl první pražský arcibiskup, a jedním

dechem je vyslovována i skutečnost, že byl předním rádcem svého krále.

Tato jeho role je v základních bodech obvykle zapracována do všech syn

téz českých dějin, jak byly postupně napsány od sklonku 18. století až po

naše dny,

1

a rovněž zde se jí budeme věnovat. Aniž bychom však jakkoliv

chtěli podceňovat Arnoštovu roli rádce Karla IV., pokusíme se v této

knížce nevidět v ní to nejdůležitější ze všeho, co arcibiskup kdy dělal;

chceme sledovat především jeho vlastní, nezastupitelné dílo i to, z čeho

vyrůstalo a kam směřovalo, a chceme se pokusit porozumět jeho osob

nosti. Ani v tomto smyslu zdaleka nebudeme první. Arnoštova velikost

i velikost doby, v které žil, způsobily, že se s jeho postavou setkáme nejen

v každém souhrnu českých středověkých dějin, ale i v souborech českých

a středoevropských dějin církevních

2

nebo ve zpracováních uměleckohis

torických.

3

V nich vesměs bývá pro určitý časový úsek důležitou posta

vou právě Arnošt z Pardubic. Stal se i ústřední postavou samostatných

monografií a až nesčetných drobných i větších historiografických pří

spěvků k jeho osobě či některému aspektu jeho díla.

4

7

Začalo to vlastně už několik let po jeho smrti. Ještě ve 14. století byly sepsány dva jeho životopisy,

5

nehledě na pozornost, kterou mu věnovali

soudobí kronikáři. Druhý z životopisů byl ještě v 15. století přepracován a rozšířen do druhé redakce.

6

Počátkem 16. století vznikl životopis třetí,

kanonizační,

7

a ze 17. století je první historiografické dílo o Arnoštovi od

Bohuslava Balbína.

8

U žádné osobnosti českého pozdního středověku se

nesetkáváme s takto souvislou řadou životopisných děl s legendárními prvky. Na příslušných místech z nich budeme čerpat a zařadíme je do širších souvislostí.

Skutečné, samostatné monografie v plném významu toho slova, které jsou věnovány Arnoštovi z Pardubic, však dosud existují jen dvě. Obě byly vydány po polovině čtyřicátých let dvacátého století. Jejich napsání vyvolalo a do jisté míry je i poznamenalo národní vznícení válečné doby, ale navzájem se liší. Onen ethos válečného východiska platí především pro stručnější, ale požadavkům historiografie lépe odpovídající z obou monografií, kterou napsal Václav Chaloupecký. Nazývá se Arnošt z Pardubic, první arcibiskup pražský (1344 –1364). Původně šlo o přednášku z roku 1940, vydanou pak tiskem v řadě Stopami věků, 14 –15, v Praze 1946. Chaloupecký sleduje Arnošta především v širokých souvislostech formování českého reformního hnutí.

Mnohonásobně obsažnější je druhá z poválečných monografií, jejíž povolení k tisku je z téhož roku, kdy vyšla práce Chaloupeckého, vlastní vydání je pak o rok mladší. Autor, Jan Kapistrán Vyskočil, ji nazval Arnošt z Pardubic a jeho doba, (Praha 1947) a kniha opravdu implicitně vidí Arnošta jako tvůrce své doby, především formováním jejího církevního uspořádání. Vyskočil sleduje široké souvislosti počátků pražského arcibiskupství od prvních pokusů o jeho zřízení v raném středověku až po rok 1344 a detailně probírá všechny do té doby známé doklady o Arnoštově činnosti především na církevním poli. Zachycuje a parafrázuje jednotlivá ustanovení a písemnosti, které Arnošt vydal nebo se na nich spolupodílel, otiskuje jeho literární poznámky a parafrázuje tehdy známé životopisy. Faktograficky je to dosud bohatý zdroj poznatků – chybí mu však vlastní historické zvládnutí a zpracování tématiky. Ve faktografickém základu koresponduje Vyskočilova práce v mnohém s naším textem, aniž by tu bylo jednotlivě upozorňováno na její používání těchže pramenů nebo na naše drobné interpretační opravy Vyskočilových tvrzení; tak se děje jen na zvláště významných místech.

K nejstručnějšímu náznaku toho, co významného bylo již o Arnoštovi z Pardubic napsáno, je na místě připojit ještě jednu syntetizující staQ,

8


která, byQ nejde o samostatnou monografii, může být pojímána jako jistý druh vyvození závěrů z Vyskočilovy knihy. Postava prvního arcibiskupa je na jejich základě vhodně zasazena do širokých českých a evropských, zvláště italských souvislostí. Jaroslav V. Polc napsal svého Arnošta z Pardubic původně pro německy tištěný sborník o osobnostech z okolí Karla IV.

9

a poté vydal v poněkud rozšířené podobě i česky.

10

Zatím posledním výraznějším počinem české arnoštovské historiografie je česko-polský sborník dílčích studií, shrnující příspěvky z konference uspořádané v Pardubicích v roce 2004 a věnované tomuto arcibiskupovi při ne zcela kulatém výročí jeho úmrtí. Sborník vyšel pod názvem Arnošt z Pardubic (1297–1364). Osobnost – okruh – dědictví. Postać – środowisko – dziedzictwo.

11

Jeho cena spočívá v moderním a podrobném

zpracování některých problémů spojených s Arnoštem či jeho činností, jeho vztahů s dalšími územími nebo důsledků či pozůstatků jeho aktivit pro dějiny umění.

12

ByQ byl Arnošt z Pardubic pražským arcibiskupem a jeho život byl spojen především s Českým královstvím, přeci byl pohřben v Kladsku, a tak zvláště od 19. století, kdy byla v tamním farním kostele postavena jeho líbezná socha, zajímala se o něj i místní kladská historiografie. Šlo o drobné, mnohdy hagiografizující stati čilé německé regionální vlastivědy, které mají dodnes svá pokračování v publikacích těchže kruhů přesídlených do Německa.

13

Nové polské obyvatelstvo Kladska si začalo

všímat Arnošta z Pardubic teprve v nedávné době. Vedle spoluúčasti na pardubické konferenci, jež ostatně v Kladsku pokračovala, je plodem tohoto zájmu i třetí samostatně a první polsky tištěná monografie o Arnoštovi z Pardubic. Jde o útlou knížečku Zdislawa Sczepaniaka z roku 2004, nazvanou prostě (a česky) Arnošt z Pardubic.

14

Vhodným způsobem

shrnuje pražské působení Arnoštovo a jeho kladské fundace a tamní reminiscence.

Pustit se dnes do monografie o Arnoštu z Pardubic není snadným úkolem, nechceme-li se spokojit jen dalším shrnutím známých skutečností a dějů. Při Arnoštově biografii není možné se opřít převážně o sled vnějších událostí, jejichž následnost by dovolila sledovat arcibiskupův životní a názorový vývoj. Tak lze do značné míry vždy postupovat u panovníků a hrdinů politických dějin. V Arnoštově případě ale nezbylo, než se na sledovanou osobnost podívat z různých stran a pokusit se porozumět jí a souvislostem jejího působení pomocí kombinace oněch odlišných hledisek a s využitím zdánlivě suchopárných poznatků, jež by rozebíraly doklady o jejím díle. Naopak by v tom případě poněkud chyběla ona

9


chronologická linie událostí. Proto je v následujícím textu kapitola na

zvaná Běh života svým způsobem kapitolou rámující: soustavně sleduje

dvacetiletí Arnoštovy role rádce panovníka a strůjce duchovního kon

ceptu jeho politiky; do časové posloupnosti zařazuje dosažitelné údaje

z osobního života spolu s hlavními událostmi a arcibiskupovými zásahy

na církevním poli, aniž by jim na tomto místě věnovala větší pozornost.

Tak se to samostatně děje až v dalších kapitolách, které se je pokoušejí

posoudit a zhodnotit v jejich podstatě a vývojových vazbách. Oba pří

stupy je nutno pro souvislosti Arnoštova působení kombinovat. Arnošt

z Pardubic z nich vychází jako nenápadný velikán, inteligentní, pracovitý,

světa znalý, kultivovaný, obratný diplomat, přitom člověk lidem rozumě

jící, skromný, schopný se nasadit pro dobrou věc samu, bez nároku

a myšlenky na vlastní uznání a odměnu, ale nezanedbávající ani dobové

nároky a potřebu arcibiskupské reprezentace a ceremonie. Že je to příliš

chvály? Nenašli jsme ani v pramenech ani v hodnocení dosavadní litera

tury nic, co by odporovalo takovému obrazu, a to ještě zůstaly mnohé

stránky Arnoštovy bytosti spíš tušené a naznačené než plně prokázané –

nebylo z čeho je plněji uchopit. Tím myslím především plné souvislosti

jeho teologicko náboženského myšlenkového světa, který se promítá do

některých literárních děl nebo děl výtvarného umění, na jejichž koncipo

vání se arcibiskup zřejmě podílel. To zůstává specializovaným úkolem

budoucnosti.

10


Počátky

poněkud záhadné

Zvykli jsme si mluvit o pánech z Pardubic, o tom,

že arcibiskup Arnošt pocházel z panského rodu české šlechty. Tak tomu

ale není, rod z Pardubic se zařadil mezi majetnější, vyšší šlechtu až v ge

neraci, jejíž jeden člen se stal pražským arcibiskupem. I když majetkový

vzestup rodu nebyl zásluhou arcibiskupa Arnošta, přeci mělo jeho posta

vení nepochybně vliv na vzrostlou prestiž celé generace a do budoucna se

natrvalo odrazilo i v postavení jejích potomků. Vlastní vzestup Pardubic

kých se udál v generaci arcibiskupova otce, jež využila poslední možnosti

prudkého sociálního pohybu v zemi vázaného ještě na dozvuky koloni

zace. Drobné, nijak zámožné zemanské rody, jež měly odvahu odejít do

panovnických služeb nebo i služeb u mocnějších šlechticů ve vzdáleněj

ších oblastech země, se tu ještě mohly společensky i majetkově vyšvih

nout. Něco takového nejspíše udělal i Arnošt starší, otec pozdějšího arci

biskupa, když ze svého původního sídla odešel do Kladska.

Kladsko, město i země v okolní kotlině, bylo dávnou součástí Českého

království a pražské diecéze; ve městě byl královský hrad, významný

farní kostel, který spravovala tamní johanitská komenda. Celé území

však bývalo českými králi často zastavováno; v rozbouřených dobách po

vymření Přemyslovců a za prvních let vlády Jana Lucemburského ho

mezi lety 1306 a 1318 držel nejvyšší purkrabí Hynek Berka z Dubé, pak

přešlo znovu do královských rukou. Když se od roku 1327 Jan Lucem

burský snažil rozličnými úmluvami připoutat jednotlivá slezská knížectví

k českému státu, bylo to opět Kladsko, které pomohlo k žádoucímu cíli.

Král obvykle postupoval tak, že celé území přenechal do doživotního uží

vání některému ze slezských knížat, který byl bezdětný; s ním uzavřel

současně dohodu, že po smrti zástavního pána připadne Kladsko a spolu

s ním i původní rodové teritorium onoho knížete k českému státu. Taková

11


smlouva byla uzavřena 1327 s Jindřichem Vratislavským a hned po Jindřichově smrti 1335, a tedy po opětném připojení Kladska (a Vratislavska) ke království, vstoupila 1336 v platnost obdobná smlouva s knížetem minsterberským. Být v přímých službách českého krále v Kladsku bylo tedy možno jen mezi roky 1318 a 1327.

Arnošt starší „držel hrad v okrsku kladském svěřený sobě od krále českého“. Tolik totiž říká Vilém z Lestkova ve svém životopise arcibiskupa Arnošta,

1

sepsaném 1364 –1368, tedy krátce po jeho smrti. Kdy král svě

řil hrad Arnoštu staršímu, nevíme; jistě to bylo před oním rokem 1327, kdy probíhala důsledná kolonizace kladské kotliny, dosud z větší části zalesněné. Není však nijak vyloučeno, ba je to velmi pravděpodobné, že Arnošt st. byl původně už ve službách Hynka Berky a byl to až Vilém z Lestkova, kdo posunul celou jeho službu ke službě královské podle pozdějšího stavu. Vedly ho k tomu prestižní důvody i časový odstup již více než půl století.

Není také jasné, který hrad Arnošt st. spravoval – Kladsko bylo nejen město, ale celé území, pozdější země či hrabství, a bylo zde hradů více. Arnošt st. zřejmě nebyl „purkrabím“, jak se jeho postavení obvykle označuje, ve smyslu hlavního zástupce majitele pro celé území, tedy v pozdější terminologii spíše hejtmanem, na tom hlavním, na kladském hradě. Byl jen nevýznamným „rytířem“, nejspíš jedním ze zdejších manů, a tak se, stál-li sám v čele některého hradu, musel spokojit jen s některým z hrádků drobnějších. Z významnějších hradů se myslí na hrad Karpień,

2

pro jehož existenci jsou z první poloviny 14. století písemné doklady. Vyloučeny tu ale nejsou ani další, v tu dobu již existující hrady, i když pro ně začínají existovat písemné zprávy až kolem poloviny století. Geografickou polohou by dokonce lépe vyhovoval hrad Homole nebo ještě spíše Ratno.

3

Ale nemůžeme tu pokročit za mez zcela slabých hypotéz.

Působil-li Arnošt starší přímo v Kladsku, což příliš pravděpodobné není, šlo tu jen o pomocnou purkrabskou službu, Arnošt st. byl jen purkrabím vlastního hradu jako objektu. Tím spíše by to platilo, byl-li „purkrabím“ už v době zástavního držení Kladska Hynkem Berkou, který si správu hlavního kladského hradu a celého území jistě ponechal ve svých rukou.

Nemůžeme-li znát bližší podrobnosti o postavení Arnošta st. v Kladsku, tím více se pohybujeme na nejisté půdě, chceme-li se dozvědět něco o tom, odkud on sám a tím celý jeho rod do Kladska přišel.

Psal se původně a až do konce třicátých let „de Hostina“. Která lokalita se pod tímto v latině užitým pojmenováním skrývá je však dodnes nejisté. Různých vsí, městeček či dvorů, jejichž dnes poněkud odchylné pojmeno

12


vání mohlo být ve 14. století psáno „Hostina“, je hned několik: Hostim východně od Berouna, Hostín severovýchodně od Kralup nad Vltavou, Hostín východně od Mělníka, Hostín severozápadně od Milevska, Hostinka na severozápad od České Skalice, Hostiné nad Labem v severovýchodních Čechách, dvůr Hostýň u Českého Brodu. Jen z tvaru jména tedy všechny tyto lokality přicházejí v úvahu jako kolébka pozdějšího rodu Pardubických, jako místo, odkud pocházel a odkud do Kladska přišel Arnošt st., když zahajoval vzestup svého rodu. Všechna literatura zabývající se arcibiskupem Arnoštem se musela této otázky dotknout a případně spojila její řešení se snahou zjistit místo arcibiskupova narození. Je přitom zřejmé, že obojí zdaleka nemusí být totožné: ani první syn, byl-li Arnošt – arcibiskup opravdu nejstarším synem, se nemusel narodit ještě v původním sídle rodu, ale už v některém místě, kam se rodina přestěhovala po té, co Arnošt st. přijal někde v Kladsku službu. Ani původ rodu, ani místo narození nejsou dodnes jednoznačně zjištěny a sotva kdy budou. Chybějí totiž jakékoliv bezpečné prameny a jsme odkázáni jen na více nebo méně pravděpodobné hypotézy vyvozené z pozdějších dokladů o majetkových poměrech nebo sousedských vztazích členů rodu.

V opise kroniky Beneše Krabice z Weitmíle, v místě, kde se autor věnuje popsání a zhodnocení života arcibiskupa Arnošta na základě textu Vity Jana z Kladska, je uvedena poslední z citovaných Hostiných na českém území, ona u Českého Brodu,

4

jako arcibiskupovo rodiště. Tím kro

nika fakticky spojuje původ rodu s tamním dvorem Hostýněm. Toto ztotožnění uvedl do literatury Václav Hájek z Libočan a jako samozřejmé ho bral Bohuslav Balbín;

5

dnes ho zastává František Šebek.

6

Zpochybnil ho

však roku 1929 J .V .Šimák,

7

který si všiml kostrbaté stylizace věty a údaj

„jinak z Hostiné u Českého Brodu“ považoval za pozdější vsuvku do textu. Lokalizaci Hostiné pak geograficky posunul ze středních do severovýchodních Čech; spolu s ním myslil nejspíš na Hostinku u České Skalice i Václav Chaloupecký,

8

Antonín Profous,

9

Jaroslav V .Polc,

10

zatímco

Jan K .Vyskočil

11

se, stejně jako už Šimák, jednoznačně nevyslovuje.

Určitou míru pravděpodobnosti jednoho nebo druhého ztotožnění mohou snad přinést genealogicko-heraldická zjištění a především historické souvislosti, které by podepřely posun rodu z jednoho či druhého místa směrem do Kladska.

Erbovní znamení, které Pardubičtí používali, je dobře známé: polovina koně s uzdou a ve skoku vpravo.

12

Potíž je v tom, že stejné erbovní zna

mení je doloženo roztroušeně u řady drobných zemanských rodů po Čechách, počátkem druhé poloviny 13. století na Plzeňsku, Prácheňsku,

13


Bechyňsku, o něco později také na Kouřimsku.

13

Jejich jediný rodový pů

vod je sice dosti pravděpodobný, ale při tak velkém rozptylu blíže sotva

prokazatelný. Nejvýraznějším rodem z těchto držitelů půlkoně, užíva

ného v odlišném vybarvení, byli Malovcové, vzešlí z Malovic u Vodňan

a uplatňující se v rozličných větvích mezi počátkem 14. až 19. století.

14

Byl

to opět Balbín, kdo zařadil Arnošta arcibiskupa do rodu Malovců, když

ho ztotožnil s rodem, který z těch, jež užívaly erbovní znamení půlkoně ve

skoku, byl v jeho dobu nejaktivnější. S touto tradicí se jako s jednoznač

ným faktem setkáváme až do konce dvacátých let 20. století a prostřed

nictvím Frindových Kirchengeschichte Böhmens

15

se občas můžeme

s Arnoštem z rodu Malovců setkat i v zahraničních, nepříliš zasvěcených

příručkách až do novější doby.

16

Stojí přitom za zaznamenání, že nejspíše

díky Balbínovi vzali Malovci tuto tradici za svou a ve vlastním rodě, ve

větvi z Chýnova, na Čkyni a Skalici, se pak od druhé poloviny 17. století

setkáváme v každé generaci alespoň jednou se jménem Arnošt, což je v ji

ných souvislostech zajímavou historickou skutečností. Dále si k průkaz

nosti heraldického materiálu pro původ rodu Pardubických můžeme

uvést, že, jak je známo už od dob Sedláčkových a Šimákových

17

a v plném

významu to zdůraznil Chaloupecký,

18

užívala erbovního znamení půl

koně také pražská měšQanská rodina Čotrů, doložená v Praze ve druhé

polovině 14. a počátkem 15. století, u níž je rodové spříznění sotva možné

a v každém případě nedoložitelné. Užití znamení půlkoně na pečeti Kaš

para Čotra roku 1385, v době největší slávy rodu Pardubických, by na

opak mohlo ukazovat nejvýše na zmatenou a ještě spíše na dodatečně vy

tvořenou tradici, na jakýsi typ „genealogického falza“. Zřejmě užívání

společného erbovního znamení v řadě drobných rodů nevede dál než

k možnému, nejvýš k pravděpodobnému předpokladu kdysi dávno spo

lečného původu těchto, po většině země se rozprchnuvších a osamostat

nělých rodů. V každém případě nepomůže najít geografickou oblast,

z které Arnošt st. zamířil do Kladska.

V kronice Beneše Krabice je zachycen zdánlivě jednoznačný údaj.

Jednoznačně ho i přijmout však má svá úskalí především v tom, že styli

zace inkriminované věty naznačuje dodatečné vsunutí údaje o Hostiné

u Českého Brodu a kronika sama je dochována jen v jediném rukopise,

který je opisem původního textu kroniky, vzniklým až v letech 1380 až

1400. Gramaticky nekorektní vsuvka je psána sice v textu opisu souvisle,

ne jako dodatečný přípis, dělá však dojem snahy opisovače o vysvětlení,

identifikaci přídomku z Hostiné, který mu v původním významu již nebyl

znám. To postřehl už Šimák. Opisovač-autor vsuvky zato znal Hostýň,

14


dvůr, který tehdy patřil spolu s dalšími vesnicemi ke zboží Škvorec,

19

a tím si pomohl. Zboží Škvorec s dvorem Hostýní patřilo někdy od poloviny 14. století pražskému patricijskému rodu Olbramoviců, jehož jeden člen, Olbram ze Škvorce, byl od roku 1379 pražským kanovníkem a od 1396 pražským arcibiskupem. Kroniku opisoval někdo z prostředí pražské kapituly (v její knihovně se rukopis dodnes dochoval) a ten středočeskou Hostýň bezpochyby znal a znal ji nejspíš jako jedinou. Spojil údaj možná bezděky v jednoduché snaze ho vysvětlit, možná úmyslně ve snaze propojit původ Olbrama, v tu dobu snad již arcibiskupa, ne-li, pak v každém případě vlivného preláta, s rodem váženého arcibiskupa Arnošta. Pokud by některé jiné historické okolnosti ztotožnění Hostiné s českobrodskou Hostýní neprokázaly, není možné toto ztotožnění přijmout, byQ je tu v pozadí logický předpoklad, že kolonizační vlna postupovala do okrajových a výše položených krajů především z přelidněných středních Čech. Gramatická stavba a okolnosti přípisu v Benešově kronice však středočeské ztotožnění „Hostiné“ prakticky vylučují.

Je tedy nutné se obrátit k majetkovým poměrům pozdějších Pardubických, jež se mohly do jisté míry odrážet v predikátech, které užívali členové rodu. Je přitom třeba vzít v potaz, že rodové predikáty se setrvačně udržovaly po delší čas i po té, kdy už rodové sídlo bývalo změněno, a odlišný predikát začal být užíván obvykle až nějaký čas nejen po koupi nového zboží, ale až po dokončení stavby či přestavby tamního sídla. Arnošt st. užíval přídomku z Hostiné do roku 1332,

20

jeho syn ještě 1339 a do

konce 1342.

21

Jako de Hostina je 1340 označen i tehdy již zesnulý bratr

Arnošta st. Dětřich,

22

1341 jakýsi Ctibor z Hostiné

23

a 1346 rovněž blíže

rodově neurčený Kuník, purkrabí na arcibiskupském Kyšperku.

24

Arnošt

st. nikdy za svého života neužil predikátu z Pardubic, ten se stal běžným až u jeho synů (nikoliv bez výjimky), a to až počínaje rokem 1349.

25

Mezi

oběma přídomky „de Hostina“ a „z Pardubic“ ale bylo v rodě užíváno také označení „de Stara“, a to nejprve Arnoštem starším, prvně v jeho testamentu roku 1340.

26

V tomto případě můžeme naštěstí Starou snadno ztotožnit – podle všech dalších údajů testamentu – s dnešními Starými Hrady u Libáně, zato o to větší problémy způsobí tento nesporný majetek v historii rodu. Arnošt st. na Starých Hradech sídlil, je nejstarším doložitelným vlastníkem Starých Hradů; zde nechal sepsat 29. prosince 1340 svou závěQ, kterou také dosvědčilo a spolupečetilo pět vladyků ze sousedství Starých Hradů: Vok z Kopidlna, Sipa z Nemojčevsi, Bohuněk z Lopuče, Buzek z Markvartic a Zdešek ze Střevače. ZávěQ je sepsána ne už na jméno

15


Arnestus de Hostina, ale Arnestus de Stara. Arnošt st. odkázal Staré Hrady ve své závěti spolu s městečkem Libání a třemi vesnicemi Hřmín, Važice a Sedliště své manželce Adličce, jmenující se rovněž „de Stara“, jako vdovské věno. Staré Hrady byly tehdy vsí, v níž stála jen drobná tvrz, municio; stavba kamenného gotického hradu, v jádře dodnes dochovaného, proběhla až v následujících desetiletích a generacích, dokončena byla před rokem 1384.

27

I když nemůžeme vyloučit, že s budováním dneš

ního hradu začal už Arnošt starší, byla stavba jistě přerušena jeho úmrtím v roce 1342 a nezletilostí dědiců, takže hlavní fáze vlastní stavby proběhla opravdu až později. Přesto se Arnošt st. i jeho manželka již píší podle tohoto jmění, jež tak bylo kolem roku 1340 již mnohem významnější než původní Hostiná.

Arnošt st. v závěti neuvádí mimo manželky Adličky a syna Arnošta nikoho jménem. Mluví jen o manželce Adličce a svých dětech a ty všechny poroučí do ochrany svého syna Arnošta, tehdy už děkana pražské kapituly; toho ustanovil vykonavatelem svého testamentu, ale i hlavním ručitelem a správcem celého jmění. Bez jeho souhlasu nesměla ani paní Adlička se zděděnými statky disponovat. Syn Arnošt se stal otcovým testamentářem a do budoucna správcem jeho majetku nejen proto, že byl zběhlý a vystudovaný právník, ale i, nebo hlavně proto, že byl z žijících nejstarší a zřejmě i jediný zletilý syn. Do jeho ochrany a poručnictví svěřil Arnošt st. do budoucna svou vdovu, své ostatní děti i sirotky po svém zesnulém bratrovi Dětřichovi z Hostiné, kteří měli ves, jež byla původním rodovým sídlem, převzít. Hostiná je v závěti označena jen jako ves, villa, nešlo tedy ani o tvrz, ale o vesnické seskupení třeba jen několika stavení snad s dvorem; měla jistě menší hodnotu a význam než Staré Hrady. Jména Dětřichových sirotků, Arnoštových bratranců a svěřenců, z nichž jedním mohl být výše zmíněný Kuník, i jejich další osudy nám zcela unikají.

Ve své závěti disponuje Arnošt st. rovněž – a na prvním místě – Pardubicemi a k nim příslušnými: tvrzí, novým městem a pěti vesnicemi Ostřešany, Bukovina, Černá za Bory, Rybářská Lhota a Lhota u Přívozu. Především pardubický komplex svěřuje, stejně jako všechen svůj majetek, do péče jediného jménem uváděného syna – děkana Arnošta. Pardubice držel Arnošt starší asi od roku 1327, kdy, jak se v literatuře běžně uvádí, za ně vyměnil krátce před tím koupený hrad Vízmburk. Přímé pramenné doklady o koupi Vízmburka neexistují a to, že hrad nějakou dobu patřil Arnoštovi staršímu, je zmíněno až roku 1357 v listině Karla IV.

28

Vízm

burk tvořil zřejmě v konstituování majetku Arnošta st. pouhou epizodu,

16


leč epizodu významnou. Mohl se dostat do majetku Arnošta st. někdy

mezi lety 1320, kdy je naposledy doložen poslední předcházející majitel

tohoto hradu Lucek z Vízmburka,

29

a 1327 .Zhmotňoval výsledek aktivit

a působení Arnošta st. v královských službách v Kladsku, kde své tamní

hospodářské zisky v okamžiku, kdy tu jeho služba končila v důsledku

dalšího zástavního postoupení území, zhodnotil koupí hradu v kraji, kde

byl doma či zdomácněl. Zpětně by koupě Vízmburka mohla říci něco

i k identifikaci původní Hostiné a ke krajovému počátku rodu, který se

odtud původně psal. Hrad Vízmburk ležel jen 8 km severoseverový

chodně od Hostinky u České Skalice a koupě právě tohoto hradu, nej

spíše blíže k roku 1327 než 1320, může naznačovat pokus Arnošta st.

o budování souvislé rodové državy větších rozměrů v původním domácím

teritoriu. Ale stejnou tendenci budování souvislé državy projevoval na

Náchodsku i mnohem významnější rod, s nímž nemohl Arnošt st. sou

peřit, totiž páni z Dubé z rozrodu Ronoviců. Byli to synové Půty z Dubé,

bratři Hynek Crha, Hajman, Hynek Hlaváč a Václav z Dubé a z Náchoda,

kteří začali krátce před rokem 1325 soustře_ovat své majetky v širším

Náchodsku.

30

Nejspíše to byli oni, kdo, majíce o Vízmburk, ležící v centru

oblasti, jež je zajímala, rovněž zájem, tlačili na Arnošta st. a požadovali po

něm výměnu. Když pak současně přecházelo Kladsko do rukou Jindřicha

Vratislavského, nebyl již Arnošt st. svým dalším životem na vlastních

statcích tolik vázán do oblasti blízké Kladsku, i když z ní asi vzešel. Při

možné rivalitě zájmů nejspíš volil smírné řešení a Vízmburk, snad jím ne

dlouho předtím získaný, raději postoupil Crhovi z Dubé a Hajmanovi

z Náchoda. Bylo to někdy před 1332 a výměnou za něj získal mnohem

vzdálenější Pardubice s příslušenstvím.

31

Transakce, aQ zcela dobrovolná,

aQ do jisté míry vynucená, byla především v zájmu pánů z Dubé, ale bu

doucí pán z Pardubic na směně neprodělal. I když pardubický majetek

první poloviny 14. století a jeho výnos zdaleka nebyly srovnatelné s kom

plexem pardubického panství, jak si je představujeme podle doby

Pernštejnů, předčilo toto zboží v rovinatém (i když bažinatém) Polabí roz

lohou i užitkem dosavadní majetek Arnošta st. Růst majetku a společen

ského postavení nového majitele, i to, jaký podíl na něm měly Pardubice,

jež Arnošt st. záhy začal považovat za své do budoucna hlavní rodové

sídlo, ukazuje i skutečnost, že už 1332 daroval spolu s manželkou Adlič

kou klášteru cyriaků u kostela sv. Bartoloměje ves Pardubičky, které

oddělil od svého majetku.

32

A bylo to především a na prvním místě toto

pardubické zboží, které v závěti poručil do ochrany a správy svého syna

Arnošta.

17


Postavení Arnošta ml. je v testamentu mimořádné, od okamžiku otcovy smrti odpovídal za vše a o všem a nade všemi osobami rozhodoval. Zřejmě se toto testamentární ustanovení dlouho odráží v arcibiskupově podpoře mladším bratřím a bratrancům, pokud nedosáhli vlastního postavení, jak o tom dále bude řeč. Na první pohled je však z testamentu patrný značný věkový rozdíl mezi Arnoštem ml. a dalšími, ještě nezletilými syny.

33

Z mladších pramenů víme, že se jmenovali Bohuš, Smil a Vilém.

V době sepsání závěti, koncem roku 1340, nebylo Smilovi jako staršímu z ne-duchovních ani 15 let, zatímco jeho bratru Arnoštovi bylo kolem 35 let. Smil se tedy narodil asi 1325, v době, kdy jeho o tolik starší bratr odcházel na studia do Itálie nebo tam již byl. Již to, že nejstarší syn šlechtického rodu volí duchovní dráhu a dlouhá studia, je dosti zvláštní; pokud byla studia šlechtických synků obvyklá, pak se s nimi setkáváme spíše u mladších ze sourozenců. Jistě mohlo být mezi Arnoštem a Smilem ještě více dětí, které nepřežily a o nichž naprosto nic nevíme, ale zdá se, jako by se rodina Arnošta st. mezi 1325 –1327 znovu konsolidovala

33a

a zahájila

nový a trvalý vzestup jak počtem svých dětí, tak odchodem z purkrabských služeb v Kladsku a koupí Vízmburka až po jeho výměnu za Pardubice.

Co ale bylo s rodinou Arnošta st. přibližně do roku 1325 a jak do tohoto vývoje zapadá vlastnictví Starých Hradů, jež je v již stabilizované, nějaký čas bezpochyby trvající podobě doloženo až roku 1340? Arnošt ml. nikdy neužil predikátu de Stara. Jelikož byl do roku 1339 na jihu Evropy, je tu možno myslit i na skutečnost, že o zisku tohoto majetku, podle něhož otec své přízvisko změnil, syn ani nevěděl a zcela samozřejmě užíval dál svého staršího označení de Hostina. Jelikož pak i v dalších již mladších případech šlo o písemnosti vydané stejnou (papežskou) kanceláří, je i v nich užito pro jednoznačnost opět označení Arnošta ml. jako z Hostiné. Je z užívání predikátů možné alespoň teoreticky myslet na zisk Starých Hradů až přibližně 1325 či později? Pak by se ale případná koupě Starých Hradů dostala časově příliš blízko ke koupi Vízmburka a příjmy Arnošta st. asi sotva byly tak vysoké, aby stačily na zaplacení dvou zboží téměř současně. To by se Stará byla musela dostat do majetku Arnošta st. jinou cestou než koupí. Ale těch „kdyby“ je tu už příliš mnoho.

Proti Hostince a Vízmburku jsou Staré Hrady značně západněji položeny, ve vzdálenosti srovnatelné jihozápadním směrem s Pardubicemi. Přišel Arnošt st. v tomto případě ze západu na východ nebo naopak z východu na západ? Sám Arnošt st. užíval přívlastku ze Staré (1340) později než přívlastku z Hostiné (1332); oba tyto údaje lze brát jen ve vzájemné

18


relaci, naprosto ne jako data získání majetku, ale tento relativní vztah by

měl ukazovat na původ z Hostinky a na mladší vztah ke Staré. Václav

Chaloupecký však považoval právě Starou za původní rodový majetek

pozdějších pánů z Pardubic,

34

kteří podle něj přišli na Náchodsko a do

Kladska z Boleslavska v hypotetické vazbě na pány z Vartenberka, jejichž

držba Kladska předcházela zdejšímu uplatnění pánů z Dubé. V těsném

sousedství Staré zase měli statky páni z Dubé (Veliš a Jičín). Stará byla

ovšem větším majetkem než Hostinka, takže ta by se stala nejvýše opěr

ným bodem rodu v nové, východnější oblasti působiště, což zase nesou

hlasí s postupem užívání predikátu. Domnívám se, že se Chaloupecký

v tomto umístění původu rodu do Staré mýlil, že rod vzešel z Hostinky,

proto také Arnošt ml. užíval zprvu predikátu z Hostiné a nikoliv ze Staré,

a Staré Hrady připadly rodu až později a za bohužel neznámých okol

ností. Jestliže můžeme důvodně pochybovat o jejich koupi Arnoštem st.,

pak opravdu zbývá jediná možnost, kterou uvedl již Šimák, že totiž Stará

byla rodovým statkem paní Adličky.

35

Ne snad jako její věno, jak Šimák

mínil, ale statkem, který jí jako poslednímu potomku rodu připadl snad

někdy před rokem 1325 úmrtím bezdětného a neženatého (nebo ovdově

lého) bratra jako posledního mužského člena jejího rodu. Je to poněkud

fantaskní, ale není vyloučené, že by k něčemu podobnému mohlo dojít.

Převzetí nyní Adliččiných Starých Hradů Arnoštem st., o což se jistě mu

sel sám postarat, by vysvětlilo nejen to, že závětí manželovou přešly právě

na ni (a dále na nejmladšího syna Viléma), ale pomohlo by vysvětlit

i značný hospodářský vzestup Arnošta st. před rokem 1327, vtělený do

následné koupi Vízmburka a jeho další směny; na něm se zřejmě spolu

s výnosem purkrabování někde na kladském území podílely právě Staré

Hrady. A konečně by příjem z poměrně většího starohradského zboží do

volil vyložit i možnost odchodu Arnošta mladšího na daleká a jistě ne lev

ná studia na jihu Evropy.

Jestliže se nám nepodařilo postoupit za meze více či méně pravděpodob

ných hypotéz pokud jde o původ rodu, z něhož Arnošt z Pardubic vzešel,

tím spíše musíme rezignovat na věrohodnou odpově_ na dávnou otázku,

kde se narodil. A nejen to: takovou otázku můžeme považovat za špatně

položenou. Málokterý středověký člověk, kterému nebylo souzeno strá

vit celý život v jednom kraji nebo naopak nebyl z královského rodu, znal

místo svého fyzického zrození. Každý jistě mohl přilnout k místu, kde

prožil dětství, ale to už se mohlo lišit od místa narození. V Arnoštově pří

padě pak existuje zcela jednoznačné místo, ke kterému takto přilnul

19


a které v jistém smyslu považoval za místo svého zrození: totiž Kladsko.

Kladsko bylo místem, ke kterému ho poutaly zcela zvláštní vztahy, pro

které mnoho vykonal, kam se podle možností vždy vracel a kde byl podle

vlastního přání pohřben. Pro svůj poslední odpočinek volil Kladsko, ne

Prahu, s níž srostl svým působením a do jejíž katedrály mělo být podle

dobových zvyklostí uloženo jeho tělo vedle ostatků předchozích praž

ských biskupů. Důvody pro takovou nevšední volbu musely být mno

hem silnější než pouhé vzpomínky na dětství nebo dokonce jen na místo

fyzického narození.

Z pozdějších zpráv víme, že Arnošt jako chlapec navštěvoval v Kladsku

farní školu při tamní komendě johanitů a spolu s ostatními žáky zpíval

v tamním kostele při liturgii. A tehdy jednou došlo k jeho „zrození“, když

tu dětsky roztržitý, snad i poněkud rozjívený, neboQ značně inteligentní

chlapec Arnošt prožil okamžik, který ho poznamenal na celý život: při

zpěvu antifony při nešporách od něj Madona ze sošky na oltáři odvrátila

s nelibostí svou tvář.

36

Tuto událost arcibiskup snad až ke sklonku svého

života sám sepsal; uvádí přitom, už s určitou nejistotou, že se tehdy

právě zpívala antifona Salve regina. Tato antifona je součástí liturgie

hodinek v druhé polovině církevního roku, od ukončení velikonočního

období do předadventní doby a její uvedení jako součásti nešporních

zpěvů, byQ po letech s určitým váháním, zda to byla právě ona nebo jiná,

zařazuje Arnoštovo Vidění do této části roku. Popis Vidění pak arcibiskup

zapečetil svým sekretním prstenem a uzavřený list svěřil opatovickému

opatu Neplachovi, jednomu z kronikářů Karlovy doby, s přáním, aby text

nechal zveřejnit až posmrtně po Arnoštově pohřbu. S líčením takového

okamžiku obrácení se setkáváme u mnoha světců, podobný význam měl

ostatně pro Karla IV. jeho sen v italském Tarenzu a v rozličné podobě či

silnější nebo slabší měrou asi prožije nějaký intenzívní životní zlom vět

šina lidí. Aby však taková pro celý další život rozhodující událost byla

časově posunuta už do dětského věku, to není tak běžné a zřejmě nazna

čuje sensitivnost Arnoštovy povahy. V každém případě představuje toto

kladské vidění nejstarší událost z Arnoštova života, byQ zachycenou s od

stupem více desetiletí, o níž máme bezpečnou povědomost. Otřesený

chlapec se tehdy ani později o svém zážitku nikomu nezmínil, ale reago

val na něj upřímným obratem k životu podle požadavků křesQanské víry.

Od základu změnil svůj životní postoj a od tohoto okamžiku usiloval žít

tak, aby na něho Madona mohla znovu laskavě pohlédnout. Tímto zážit

kem se zrodil budoucí Arnošt z Pardubic jako osobnost evropského výz

namu a kladský farní chrám se pro něj stal místem jeho – duchovního –

20


zrození. Fyzicky mu tehdy bylo snad šest až sedm let a zdali se v Kladsku opravdu fyzicky narodil, z toho nijak nemůžeme vyvozovat. Učinil to prvně až Bohuslav Balbín.

Pouze se zpětným zachycením některých bodů z Arnoštova života se musíme spokojit prakticky pro celé jeho mládí. Několik měsíců po onom vidění, o kterém chlapec tehdy nikomu neřekl, ale které ho silně rozrušilo, ho otec vzal z Kladska, a hoch pak pokračoval „dlouhý čas“ v učení na klášterní škole benediktinů v nedalekém Broumově. Snad ležela blíže k místu působení Arnošta st. nebo byla odtud lépe dostupná, spíše však představovala klášterní škola benediktinů vyšší či náročnější typ školy než škola farní, i když rovněž vedená řádem. Literatura pak mluví o dalších studiích Arnoštových na partikulární škole při pražské katedrále, ale to je jen modernizující, v pramenech nikde přímo nedoložená domněnka, která předpokládala, že vstupu na universitu muselo předcházet něco na způsob středoškolského vzdělání. Arnošt však ve svém Vidění říká jen to, že po dlouhé době v Broumově šel do Prahy a odtud „později se odebral na některá místa na učení a ke dvoru římskému“. Nezmiňuje se tedy, že do Prahy šel na školy a o jeho pražském pobytu neví nic ani jeho současné životopisy. Pražská partikulární škola po vymření Přemyslovců a ještě dlouho po nastoupení vlády Jana Lucemburského určitě nekvetla a na svou dobu slávy za posledního velkého krále domácí dynastie mohla jen vzpomínat; její učební program se znovu omezil jen na nutné minimum. Pražský pobyt Arnoštův mohl být věnován přechodné šlechtické výchově nebo prostě jen přípravě na další cesty; není příliš pravděpodobné, že by se na partikulární škole znovu učil to, co už znal z Broumova.

Arnošt byl zřejmě nadaný a prospívající žák a mohl odejít z broumovské benediktinské školy přímo na universitu, a to znamenalo nejspíš do Itálie. Vše co o tom víme a domýšlíme si opět spočívá až na později vzniklých pramenech, rámcově opět na Arnoštově vlastním popisu vidění v Kladsku a především na životopisech, sepsaných krátce po arcibiskupově smrti. Podle nich následovala po návštěvě škol v Kladsku a Broumově přímo universitní studia v Bologni a Padově a pak pobyt při kurii v Avignonu, přičemž na jihu Evropy strávil Arnošt při studiích celkem 14 let.

37

Nepodařilo se nalézt zápis o Arnoštově studiu v matrice bolognské

nebo padovské university ani jeho jméno v celkovém seznamu universitních žáků, ale předpokládá se, že tu studoval především práva; byly to přeci nejvýznamnější university tohoto typu a všechna budoucí činnost Arnoštova prokazuje dobrou znalost právního myšlení. Ale při dlouhém období jihoevropských studií je velmi pravděpodobné, že se tu mladý

21


22

1. Světská moc zasahuje proti biskupům upadnuvším do kacířství. Franciscus Grati

anus de Garratoribus, Decretum, Itálie, Bologna, konec 13. stol. Praha, Knihovna Ná

rodního Muzea XII A 12, fol. 204r.


adept seznamoval se vším, co mu učený universitní svět mohl nabídnout,

vedle práv ovšem především s filosofií a teologií a snad i s řečtinou a heb

rejštinou, jejichž stolice zřizovaly alespoň proslulé university jako důsle

dek požadavků na hlubší vzdělání kléru, které zazněly na viennském

koncilu (1312).

Nejstarší písemný pramen, který přímo mluví o Arnoštu z Pardubic,

přesněji dosud o Arnoštu z Hostiné, pochází až z 12 .února roku 1339

38

a uvádí nás doslova in medias res: je to papežská provize na pražský

kanonikát s exspektancí prebendy, vydaná v Arnoštův prospěch, a, jak

tomu obvykle bývá u listin Benedikta XII., v časové izolaci od ostatních

listin pro české příjemce.

39

Jde o běžnou, již stereotypní listinu, kterou

papež jmenuje Arnošta kanovníkem pražské kapituly a rezervuje mu ně

kterou kanovnickou prebendu, jakmile by se někdy v budoucnu uvolnila;

teprve získání prebendy mělo praktický význam hmotného zabezpečení.

Tato listina vydaná pro Arnošta byla teprve nedávno zpřístupněna v pl

ném znění a má pro počátky životní dráhy Arnoštovy základní význam.

23

2. Detail boční stěny náhrobku Johanna Andreae († 1348), profesora práv na universitě

v Bologni, Bologna, Museo Civico (z pozůstalosti Josefa Krásy).


Dozvídáme se v ní o jejím příjemci hned několik pozoruhodných skuteč

ností. Předně: Arnošt, označovaný tu predikátem de Hostina, byl v době

vydání listiny už licenciátem práv. Znamená to, že jeho studia už byla

vpodstatě uzavřena a mohl případně pokračovat už jen doktorátem De

kretů (míněno Gratianova Decretu, neboli doktorátem kanonického

práva). K získání tohoto nejvyššího stupně právního vzdělání byl, jak

uvádí Vilém z Lestkova, předepsán minimální věk 35 let

40

a titul doktora

Dekretů řadil svého držitele mezi nejvyšší učeneckou vrstvu. Tím tedy

Arnošt ještě nebyl a předpokládá se, resp. to uvedl už Vilém, že mu v dok

torátu bránila právě předepsaná věková hranice. Dále se z provizní listiny

dozvídáme, že patřil mezi kleriky Jana Lucemburského, na jehož pří

mluvu mu papež pražskou prebendu rezervoval. Konečně z listiny jasně

vyplývá další, a to zvláště pozoruhodná skutečnost, že totiž nový, právě

jmenovaný pražský kanovník neměl dosud žádné beneficium; o žádném

se alespoň nezmiňuje jedna ze závěrečných formulí tohoto typu listin,

označovaná podle počátečních slov jako non obstante formule, jejímž

účelem bylo vždy pečlivě vypočítat všechna příjemcova dosavadní, jak

koliv získaná beneficia, aby nedošlo k jejich nadměrné kumulaci.

Tento detail je jen zdánlivě podružný: vylučuje totiž, že by Arnošt byl

již dříve děkanem kapituly v Sadské, jak se v literatuře traduje na zá

kladě vlastního údaje Arnoštova v úvodním protokole listiny pro kapitulu

v Sadské.

41

Říká se v něm: ... ecclesia s. Appollinaris in Saczka, cuius

quondam decanum nos fuisse meminimus ... (kostel [tj. kapitulní] sv. Apo

lináře v Sadské, jehož děkanem jsme kdysi byli) a dále v arenze, úvodní

formuli téže listiny, mluví Arnošt rovněž o své zvláštní přízni k sadskému

kostelu: ...a qua (ecclesia) in etatis nostre primordiis stipendia primaria

noscimur accepisse (od kteréhožto kostela jsme, jak je známo, přijali v po

čátcích našeho života první platy). Arnošt tedy sám doznává, že byl ně

jaký čas děkanem kapituly v Sadské a odtud měl své první duchovenské

příjmy. Literatura

42

vesměs časově posouvá Arnoštovo členství v sad

ském kapitulním sboru již před jeho odchod do Itálie a vidí v něm fakticky

hmotné zabezpečení na dalekou cestu. Příjmy ze sadského kanonikátu

a pak děkanství měly být zdrojem financí, jimiž si mladý klerik hradil svá

italská studia i dobročinnost vůči jiným chudým studentům, kterou jeho

životopisy zdůrazňují. Ale tak tomu být nemůže, hodnost děkana vyžado

vala stálou residenci a kněžské svěcení, tedy více než 25 let věku a Arnošt

by byl musel napřed získat dispens k tomu, aby se mohl od děkanského

beneficia vzdálit a jinak ho zabezpečit a sám tak odejít na studia; k tomu

by muselo dojít nejdříve v jeho 26 letech, pak by čtrnáct let na studiích

24


pobýval a vracel by se tedy čtyřicetiletý – ale přitom v Itálii nemohl pro své mládí získat doktorát práv, ke kterému bylo nutným věkem 35 let. Tady jsme zjevně na mylné cestě, ostatně papežská listina z roku 1339 jasně říká, že Arnošt dosud neměl žádné církevní beneficium.

Je tedy třeba vyřešit, jak tomu s Arnoštovým členstvím v sadské kapitule bylo, resp. kdy k němu došlo, není-li dobře možné, aby to bylo před jeho odchodem do Itálie. Žádná další listina pro Sadskou, ani Beneš Krabice nebo některý z životopisů se o ničem takovém nezmiňují. Ojedinělost zmínky o sadském děkanství Arnoštově může napovídat i něco o epizodičnosti celé této skutečnosti. Navzájem nesouhlasící údaje papežské listiny na jedné a Arnoštovy zmínky v mladší (nedatované) listině pro Sadskou na druhé straně je možné vysvětlit nejspíše následujícím způsobem: Arnošt se stal sadským děkanem až po návratu do Čech, kde mu pouhá exspektance do pražské kapituly z roku 1339, tedy záruka čekatelství na nejbližší uprázdněnou prebendu, nemohla zaručit žádné zabezpečení, natož takové, které by odpovídalo reprezentativním potřebám panovnického chráněnce. V tom případě by Arnošt opravdu měl ze Sadské první příjmy svého života, ne ovšem během studií, ale až po nich, na samém začátku domácí kariéry. Sadská epizoda Arnoštova byla jakousi domácí výpomocí, jež pocházela ze strany vládnoucího pražského biskupa, který byl patronem sadské kapituly a mohl proto rozhodovat o členství v ní. Výpomoc Jana IV. z Dražic nadějnému začínajícímu duchovnímu se pak mohla uplatnit nejvýše do Arnoštova zvolení pražským děkanem, kdy musel ze sadského děkanství jako z neslučitelného s pražským odejít. Mohl tu tedy působit nanejvýš mezi březnem 1339 a počátkem roku 1340.

Vycházíme-li z údaje papežské listiny, že Arnošt roku 1339 neměl dosud žádné církevní beneficium, pak z tohoto faktu vyplývají ještě další závažné důsledky pro poznání jeho mládí. Veškerým vlastním zdrojem financí pro sama dlouhá studia, jež nebyla cílena k rychlým universitním gradům jako podmínkám existence, by musely být pouze rodové statky. Zcela stranou tu necháme eventualitu životopisy zdůrazňované Arnoštovy dobročinnosti vůči jiným studentům,

43

prostě proto, že patří do ji

ných časových souvislostí než je doba Arnoštových studií. Arnošt starší byl, jak jsme viděli, původně nepříliš bohatý zeman ve službách vyšší feudality nebo krále. Hospodářsky se v těchto službách vzmohl, takže nejpozději po roce 1327 se předpokládá, že zakoupil panství Vízmburk, a to pak před 1332 vyměnil za pardubické panství. Při výměně si ponechal mezitím asi krátce před rokem 1325 získanou, západněji ležící Starou.

25


Jeho syn pobýval na studiích na jihu Evropy čtrnáct let a vracel se odtud

do Čech nejspíše po onom datu vydání exspektance v roce 1339. Odpočí

táváme-li od data 1339, pak čtrnáctiletý pobyt Arnošta mladšího na jihu

Evropy mohl být zahájen někdy kolem roku 1325, tedy v době, kdy se

purkrabí Arnošt hospodářsky už povznesl; snad tehdy získaná Stará mu

pomohla, že mohl svému synovi cestu a studia sám zajistit. Tato deduk

ce, jež vychází ze znění papežské listiny, současně dovoluje považovat za

reálný spíše pozdější rok narození Arnošta syna, někdy kolem roku 1305

nebo krátce po tomto datu; na daleké cesty za studiem se vydával dvace

tiletý nebo i mladší mladík a vracel se nejvýše čtyřiatřicetiletý, tedy před

věkem nutným k získání doktorátu kanonického práva, jak životopisy

uvádějí. K těmto časově do sebe zapadajícím dedukcím uve_me, že rok

1296, tradičně označovaný jako rok Arnoštova narození, se objevuje te

prve v pozdějším novověku v souvislosti se snahou spojit jeho původ

s rodem Malovců z Malovic; ještě Balbín říká jen, že se Arnošt narodil

krátce před rokem 1300.

44

Většina novějších historiků pak posouvá data

Arnoštova narození do let 1305 až event. 1310 jako nejpravděpodobněj

ších, spíše tradičního data se drží František Šebek.

45

Zajištění italského a jihofrancouzského pobytu Arnoštova z domácích

rodových zdrojů je dosti neobvyklé, ale přeci ne výjimečné. Na studia na

italských universitách, které byly dosud geograficky nejbližší, odchází

vali synové střední či chudší šlechty nebo synové patricijských rodů, ob

vykle však ne ti nejstarší a už vůbec ne ti jediní. Zdaleka ne u všech jim

studia umožnil příjem z nějakého církevního beneficia. Někteří na jihu

zůstali po většinu svého aktivního života, jako např. Heřman z Prahy,

který z Avignonu odešel až ke stáří, kdy se stal biskupem ve Warmii, vět

šina se jich vracívala před polovinou 14. století. Tito graduovaní právníci

pak doma obvykle zaujali významná postavení v panovnické nebo cír

kevní správě, při dvoře a v intelektuálních kruzích. V tomto smyslu by

Arnoštova studia zcela zapadala do současného trendu, jen s jedinou

výjimkou: kolem roku 1325, kdy předpokládáme, že Arnošt z Čech od

cházel, byl jediným dospělým synem Arnošta staršího, o němž víme. Jeho

bratr Smil se kolem téhož roku teprve narodil. Domněnka, že Arnošt měl

tehdy ještě alespoň jednoho staršího bratra, je tu proto velmi pravděpo

dobnou až reálnou. K úmrtí tohoto předpokládaného dědice pak došlo asi

až po té, kdy Smil i Vilém už překonali nebezpečný dětský věk, takže me

zitím nejstarší Arnošt mohl u zvolené dráhy přeci zůstat. Velký věkový in

terval mezi ním a dalšími sourozenci – dvacet let – současně naznačuje

pravděpodobnou existenci ještě dalších dětí, jež se narodily mezi nimi

26


a bu_ opět zemřeli, byli-li to chlapci, nebo to byly dcery, které jsou pak v pramenech nepostižitelné.

Jak vypadalo ono hmotné zajištění, které Arnošt st. mohl synovi na studia poskytnout, to poznat nemůžeme. Jistě nebylo závratné, ale zřejmě zajišQovalo skromné živobytí nadaného a přičinlivého žáka.

46

Předpoklad

takového zajištění by současně mohl vysvětlit, proč italské a zvláště kuriální soudobé prameny o Arnoštovi mlčí: nepotřeboval si zajistit nějaký trvalý příjem tím, že by usiloval o přijetí do familie některého hodnostáře nebo se angažoval v jakýchkoliv pomocných pracích, jež by byly kompenzovány zajištěním obživy. Po bolognských a padovských studiích strávil podle životopisů a podle Vidění ještě několik let u kurie v Avignonu. Tamní prameny sklonku třicátých let jsou značně bohaté a dobře dovolují rekonstruovat vazby mezi jednotlivými hierarchy a na nich závislými osobami; nicméně Arnošt z Hostiné nebo Arnošt z Pardubic v nich není nikde zmíněn.

47

Znamená to, že nevstoupil do familie žádného kardinála ani se po

mocnými pracemi nebo exekutorstvím nezúčastnil provozu papežské kanceláře nebo komory. Celý čtrnáctiletý pobyt Arnošta mladšího na jihu Evropy tak dělá dojem spíše hmotně v základech zajištěné a obsahem se volně utvářející cesty za studiem a na zkušenou toho typu, jak se s nimi s dlouhým odstupem času setkáváme pod pojmem kavalírských cest. Jejím účelem bylo ovšem dosud něco jiného než kavalírství; výsledkem měla být jak učenost, tak skutečné vzdělání a vyzrání osobnosti.

Arnošt z Pardubic si z cest svého mládí přivezl vskutku značné a ucelené vzdělání a rozhled po nových myšlenkových proudech včetně humanismu,

48

ale také znalost lidí a dobré osobní vztahy s předními vzdělanci

evropského kulturního světa, později tak užitečné. Dobře se např. ví, že své kontakty s bolognskými právníky starší i vlastní generace zužitkoval při počátcích pražské university a povolání jejích prvních učitelů.

49

Z cest

si ale přivezl také i určitý názorový směr, který ho v mládí na jihu formoval a kterým se pak řídil ve vší své pozdější činnosti. V postavení, které zaujal, byl snad nejdůležitější onen Arnoštův životní postoj, který měl svůj původ v avignonském centru, ostatně hluboce spojeném se zázemím intelektuálního prostředí bolognské university.

50

Arnošt ho nikdy otrocky nekopí

roval, ale jeho nosné ideje a životné základy po čase prakticky aplikoval v Čechách při systematickém vybudování své osamostatnělé diecéze.

Papežský dvůr doby Benedikta XII.,

51

který Arnošt z Pardubic zažil, byl

po vnější stránce střízlivý a prodchnutý reformní spiritualitou, odrážející se především v několikerých obnovených statutech pro hlavní řády.

52

Provoz kurie jako ústředí centralizované církevní správy a administrativy

27


měl svůj pevný, na jasném právu spočívající řád již z doby Benediktova

předchůdce Jana XXII.,

53

k Janovým řádům pro kancelář, rotu a audien

tii litterarum contradictarum (vše z roku 1331)

54

přidal Benedikt jako

poslední ještě řád pro penitenciárii a upravil činnost advokátů a proku

rátorů.

55

Přitom hladký chod obrovského kuriálního centra, později

zplanělý, byl vytvořen jako podpora pro realizaci církevní reformy sui ge

neris, jíž sloužil a jež spočívala na uplatnění jednotných požadavků do

praxe uvedeného kanonického práva a na něm spočívající správy všech

kurátních i nekurátních beneficií kdekoliv v latinské Evropě.

56

Později

tak neblaze proslulý provizní systém vznikl jako pomůcka pro vytvoření

28

3. Tomaso da Modena, papež Benedikt XI. a kardinál Hugues de St. Cher (Niccolo` Boca

sini), nástěnná malba v kapitulní síni dominikánského kláštera sv. Mikuláše, Treviso,

kolem roku 1340 –1350. (Převzato z R. Gibbs, L’Occhio di Tomaso, Treviso 1981)


této jednoty. Protipólem byla snaha o podobně zajišQovanou jednotu, jež

by se dotýkala věroučné a bohoslužebné oblasti; konkrétně se projevila

v papežské konstituci Docta sanctorum patrum z roku 1324/25, jež

upravovala předpisy pro liturgii a liturgický zpěv.

57

Za Benedikta byl celý

centralizační systém uplatňován velmi střídmě a měl, alespoň pro „nové

země“ střední a severní Evropy, dosud pozitivní reformní účel. Ze strany

centra byl zdůvodněn upřímnou snahou o přiblížení k cílovému ideál

nímu stavu církve. Tento směr se až časem ukázal jako slepá ulička

a teprve za dalších papežů, kdy ztratil vědomí původního účelu, se zvrhl

v negativum.

29

4. Trůnící sv. Petr,

iniciála k svátku Ca

thedra Petri. Antifo

nář z Vorau (Vorau,

Stiftsbibliothek), ko

lem 1360.


Ve třicátých a čtyřicátých letech byla nositeli tohoto dosud pozitivního kuriálně reformního směru řada hierarchů rozličných evropských zemí, kteří se obvykle dostali do intenzívního styk



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist