načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Armabetton - Martin Chvál; Pavel Jedlička

Armabetton

Elektronická kniha: Armabetton
Autor: ;

Když se řekne beton, zní to bezpečně a solidně. Ani opravdu velké množství betonu člověka nevyděsí. Miliony tun betonu ve vesmíru nedaleko naší planety vás také o spánek ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  135
+
-
4,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Pavel Jedlička
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 160
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Když se řekne beton, zní to bezpečně a solidně. Ani opravdu velké množství betonu člověka nevyděsí. Miliony tun betonu ve vesmíru nedaleko naší planety vás také o spánek nepřipraví. 
Ale co když se ta obrovská hmota začne pohybovat k Zemi? Hrozí zánik celého lidstva. Osudy mnoha lidí se mění. Odhalují se pravé charaktery. 
Závist, chamtivost, lenost, odvaha, chytrost a další lidské vlastnosti se projevují v celé své nahotě. Někdo bojuje o záchranu, někdo o svůj profit.

Zařazeno v kategoriích
Martin Chvál; Pavel Jedlička - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Obálka: Jiří Chval

Grafická úprava obálky: Jiří Chval, Michal Kuba

Redakce: Helena Šebestová


Copyright © 2016 by Pavel Jedlička, Martin Chval

All Rights Reserved

Copyright © 2016 for Cover by Jiří Chval

ISBN 978-80-7193-998-6


Při psaní tohoto příběhu

nebylo ublíženo žádnému zvířátku.

Testováno na manželkách.


Armabetton 1

KATASTROFA


Návrh

"Jde se na to," zavelel sám sobě architekt Ladislav Matějovský a

vyrazil do svého oblíbeného podniku. Objednal si pivo a během

chvilky měl pěnivý mok před sebou. "Lahoda," pomyslel si, když

polkl první doušek. Pěna byla přímo sametová, příjemně hladila

rty. Rozhlédl se po hospodě. Lehce pokynul několika

štamgastům. Vzápětí mu pohled spočinul na veslu, které tam

ve spěchu zanechal místní převozník. Převezl několik turistů i

místní úřady. Jeho živnost skončila ve chvíli, kdy si někdo

všiml, že ve městě ani v okolí není žádná řeka.

Architekta si zde vážili. Pokaždé, když zavítal do hostince, musel

alespoň jednou vlézt na historickou decimálku ze sedmnáctého

století. Měl tak proměnlivou váhu, že se uzavíraly sázky, o kolik

kilo se zase spravil nebo zhubl. Dnes však byl zajímavý i něčím

jiným.

Takřka přes noc se stal světově známým a populárním.

Vypracoval totiž návrh řešení stavby nové továrny na výrobu

mikroprocesorů. Jeho projekt suverénně vyhrál v

mezinárodním konkurzu.

Ve skutečnosti došlo, pochopitelně, k nedorozumění. Celé se to

seběhlo takto: Matějovský právě pracoval na návrhu veřejných

záchodků. Vtom někdo zazvonil. Za dveřmi stálo několik

dávných kamarádů z vojny. Návštěva ho zaskočila a zároveň

tak nadchla, že zapomněl uklidit výkresy ze stolu. Nepříliš čisté

skleničky a nešikovnost jeho druhů nadělaly na papíru nejen

výrazné kruhy, ale i změť různých čar. Tak trochu to

připomínalo výtvor Brouka Pytlíka, když tvořil plány pro

tesaříky. Návštěva byla tak vyčerpávající, že už architekt neměl

sílu zatáhnout okenní závěsy. Jen se zmožený svalil na postel a


usnul.

Druhý den ho probudilo ostré ranní slunce. Marně se před ním

snažil ukrýt pod peřinu. Slunce bylo neodbytné. Nakonec to

vzdal a celý rozespalý se pracně oblékl. Vložil výkresy do desek

a vyrazil do práce. Cestou si zakoupil ranní tisk. V kanceláři

pohodil plány na stůl, sedl si do křesla a začetl se do novin.

Uvnitř nalezl článek, který chválil jeho Žížalu z přepjatého

betonu, kterou projektoval pro místní dětské hřiště. "Konečně

si mé práce někdo všiml," pomyslel si a vytrhl článek z novin.

Vlnu radosti z ocenění vystřídala vlna únavy z bujarého

večírku. Uvelebil se v křesle a usnul. Článek mu přitom vypadl

z ochablé ruky na zem.

Když přišla sekretářka, našla na stole projekt a na zemi útržek

novin. Sebrala jej a viděla, že je na něm adresa pro přihlášku

do konkurzu na projekt továrny na mikroprocesory. Letmý

pohled stačil, aby zjistila, že architekt dnes není ve formě.

Raději se na nic neptala, vzala dokumenty a odeslala je.

Zadavatelům se velmi zalíbila odvážná myšlenka postavit

továrnu v meziplanetárním prostoru, neboť kroužky na plánku

považovali za planety. Ostatně nač draze vytvářet superčisté

prostředí na Zemi, když ve vesmíru je dokonale čisté vakuum

zdarma. Velice oceňovali, že většina továrny je obložena

dlaždicemi, které se snadno udržují v čistotě. Vlastní výroba

procesorů pak bude probíhat v malých, uzavřených a zcela

nezávislých kabinkách. Případné nečistoty, které vzniknou při

výrobě, je možné lehce odstranit proudem vody. Hodnotitelé

sice zcela nechápali způsob zpracování vody v kosmu, ale

usoudili, že projektantovi připadala tato otázka tak banální, že

se jí prostě nezabýval. Vše se vyřeší až při vlastní konstrukci.

Také bezpečnost a utajení byly skvěle zajištěny, neboť na

pracoviště vede jen jediný vchod, střežený bedlivým hlídačem.


Konsorcium, jež bylo složeno převážně z firem Evropské unie,

neváhalo a vyhlásilo Matějovského návrh za vítězný. Hned

vypsalo mezinárodní soutěž o dodavatelskou firmu. Tučný

úplatek komisi přesvědčil, že nejlepší bude zadat realizaci

celého projektu jakési neznámé české firmě. Jmenovala se

Armabeton a specializovala se na železobetonové konstrukce.

Marně američtí odborníci namítali, že beton je pro stavbu v

kosmu naprosto nevhodný. Nikdo nebral tyto připomínky v

potaz, neboť všichni věděli, že se jedná jen o uraženou ješitnost

amerických firem, které neuspěly ani ve druhé soutěži o

vybavení továrny. Tu totiž vyhrála firma Hula-Hula z Ghany.

Její majitel, náčelník Gufero, se vedení projektu dušoval, že s

vývojem již začali a že už dokáží opracovat náhodně nalezený

kámen do hrotu. Většině odborníků zúčastněných v konkurzu

nebylo jasné, k čemu by mohl být takový hrot dobrý při výrobě

mikroprocesorů. Nikdo ale neměl odvahu se zeptat. Ostatně, v

souladu s unijními pravidly podobných výběrových řízení je

hlavním kritériem cena. Kvalita řešení je naprosto podružnou

záležitostí. Navíc k výhře vedou zcela jiné aspekty či pobídky. V

tomto konkrétním případě není jisté, zda vítězství ghanské

firmy bylo výsledkem přislibu několika lovů na lva, nebo zda

mělo větší účinek zaklínání woodoo u příležitosti večerní

slavnosti, při němž náčelník předvedl zmizení tlumočníka i s

tlumokem.


Realizace

Všichni zainteresovaní byli spokojeni a náležitě obdarováni.

Nicméně první problém se ukázal hned po uzavření kontraktu.

Alois Knedlíček, ředitel firmy Armabeton, neměl žádné ponětí o

tom, co v návrhu, o který svedl vítězný úplatkářský boj, vlastně

bylo. Nedělal si s tím starosti. Hlavně, že dostal zakázku.

"Češi jsou kabrňáci, ti dokážou úplně všechno," přesvědčoval

sám sebe. Jeho víra v šikovné české ruce byla prostě

neoblomná. Ovšem optimismus z něj rychle vyprchal, když

přijel inspektor Crowdy, kterého konsorcium jmenovalo

dohlížitelem nad prováděním prací. Během úvodního

rozhovoru se ředitel dozvěděl, že stavba by měla probíhat v

kosmu. To ho vyděsilo. Vždyť i na Zemi měl spoustu problémů.

Když se uklidnil lahví rumu, rozhodl se, že si trochu pohraje s

výdaji na stavbu. Malý služební výlet se jistě mezi spoustou

dalších výdajů ztratí. Manželka bude mít radost, že jí k výročí

svatby věnuje meziplanetární cestu. Alespoň od ní bude na pár

světelných let pokoj. Jen mu nebylo jasné, proč všichni vidí

takový problém s dopravním prostředkem. Doma přece má

dvouletou slivovici, o níž všichni tvrdí, že když se jí napijí, vyletí

až ke hvězdám. Jakmile vystřízlivěl, začal navrhovat stavbu

lanovky, která vynese jednotlivé součásti na oběžnou dráhu.

Naštěstí byl ředitel, jako většina šéfů, zcela zbytečný a

podřízení nebrali jeho zmatené blábolení v potaz.

Všehoschopný první náměstek Župov problém dopravy

úspěšně vyřešil. Zavolal svému dávnému příteli z Bajkonuru a

nechal si dovézt několik sice starších, ale plně funkčních

kosmických lodí, které si tamní skladníci ulili pro případ, že by

museli náhle emigrovat.


Prvním krokem bylo zbudování obří míchačky na beton.

"Správně, míchačka je základ. Když budu mít beton, tak už si s

tím moji chlapci nějak poradí," pomyslel si Knedlíček, když se

návrh začal realizovat. Míchačka měla být postavena v místě,

kde sice architekt nic neplánoval, ale několikrát si tam

rozepisoval tužku. Náměstek Župov chtěl na stavbu míchačky

vypsat konkurz, ale ředitel Knedlíček nařídil zadat tento projekt

firmě Bratra.

"Znám ředitele Bratra. Je to dobrý chlapík. Ten to zvládne

pravou přední," argumentoval Knedlíček a v duchu si

vzpomněl na nedávnou pijatiku na Malé Fatře, kde opilý

bratrovák přemohl medvěda. A tak nadvláda českých lidí a

firem v tomto monstrózním projektu pokračovala.

Firma Bratra zpočátku považovala zakázku na míchačku o

objemu 450 000 000 tun betonu za dobrý vtip. Vždyť jen zběžný

výpočet ukázal, že míchací buben by musel mít v průměru

minimálně 365 metrů. Rozhodla se proto oplatit vtip vtipem.

Konstruktéři neváhali a překreslili své plány automíchačky do

příslušné velikosti a příslušně také navýšili rozpočet. Když

firma zjistila, že zakázka byla míněna vážně, snažila se svůj

omyl napravit. Nezbýval však čas na nový projekt, proto došlo

jen k některým úpravám stávajícího. Kola byla nahrazena

raketovými motory, založenými na principu využívání energie

vakua. Byly to jen pokusné prototypy, které vědci právě

vyvinuli, ale fungovaly. Obří kabina byla upravena pro pobyt

posádky. Musela být vzduchotěsná a tepelně izolovaná. Místo

standardních oken byly navrženy průzory z neprůstřelného

skla. Na střechu kabiny byly přidány sluneční kolektory, pro

zajištění dodávky elektřiny. Zrcátka byla nahrazena

parabolickými anténami pro příjem pozemní komunikace.

Řízení zůstalo vpodstatě stejné. Jen byla odstraněna řadicí


páka. Pro zrychlování stačil budoucím astronautům jen pedál

plynu.

Další výzvou pro konstruktéry byla dokonalá izolace obřího

míchacího bubnu tak, aby odolal děsivému mrazu vesmíru.

Navíc bylo nutné vymyslet ohřívání obrovského prostoru, aby

všude byla ideální teplota pro mísení betonové směsi.

Konečně bylo vše dořešeno. Byl sestrojen předváděcí a

ověřovací prototyp.

Při vlastním předvádění došlo k nepříjemné události. Zátka od

šampaňského prorazila neprůstřelné sklo a urazila přepínač

blinkru. Vše se rychle urovnalo. Korejský dodavatel skla se

omluvil a slíbil všem přítomným kvalitní tuxedo korejské

výroby včetně automobilu.

Jakmile byly dokončeny úpravy, byly jednotlivé součásti

míchačky vyneseny na plánovanou oběžnou dráhu. Montáž

kupodivu proběhla bez jediné výjimečné události. Ač to bylo

neuvěřitelné, byla to skutečnost. Takový výkon bylo nutné

odměnit. Rychle, než se něco stane, byly všem zúčastněným

vyplaceny tučné prémie. Největší odměny dostal pochopitelně

management.

Následné kosmické výpravy již měly monotónní program -

vyvézt připravené miliardy tun cementu, písku, vody a

vzduchu. Vše bylo vloženo do míchačky a nastal ten slavný

okamžik, kdy měla být míchačka spuštěna. Všechny pozemské

teleskopy s napětím sledovaly výtvor Bratra. Sázky na úspěch

či neúspěch byly kupodivu jedna ku jedné. Generální ředitel

Bratra dal bratronautům tolik očekávaný pokyn. Velitel

výpravy stiskl vypínač.

Elektromotor napájený stovkou slunečních kolektorů zabral.

Díky složitým převodům došlo k rotaci. Ukázalo se, že práce

návrhářů byla ukvapená. Místo bubnu míchače se začala otáčet

kabina. Abychom byli přesní, musíme uvést, že buben


míchačky se začal otáčet v protisměru oproti kabině, ale v

poměru milionů tun betonu ku několika tunám zbytku

míchače. Bylo nutné míchání zastavit, neboť astronauté

dostávali závratě. Nakonec celý problém vyřešilo několik

vhodně umístěných raket, které kabinu a podvozek udržovaly

ve správné poloze. Radost návrhářů byla obrovská. Mohli se

vysmát všem pochybovačům, kteří tvrdili, že v beztížném stavu

se beton míchat nebude. Míchal se navzdory beztíži, odstředivé

i Coriolisově síle. Nikdo nevěděl, jak je to možné, ale fungovalo

to. Stejně jako předtím negativní Michelsonův-Morleyův

pokus, i bratrovácký míchací paradox postavil fyziku před

téměř neřešitelný problém. Aby mohla vysvětlit tento

podivuhodný děj, byla nucena zcela přehodnotit své názory na

prostor, čas a teorii množin. Po důkladné reformě nezůstal z

kvantové teorie ani jeden kvark celý. Ani strunová teorie

neobstála a praskla pod tíhou nových objevů. Vše zachránil až

vznik nové teorie sendvičových interakcí.

Jakmile byla betonová směs hotova, byl nejvyšší čas dopravit

beton na místo určení a začít stavět. Pilot sešlápl plyn k podlaze

a ... nic. Urychlit tak obrovskou hmotu trvá nějakou chvíli.

Poté, co řidič dostal do nohy křeč, bylo rozhodnuto, že plynový

pedál bude zatížen cihlou. Tento nápad se ukázal jako

problematický, neboť ve stavu beztíže cihla na pedál vůbec

nepůsobila. Proto byl plynový pedál k podlaze přišroubován.

Rakety pracovaly naplno a již po několika hodinách se jim

podařilo míchačce udělit rychlost 10 km za hodinu. Dny plynuly

a monstrum stále zrychlovalo. Posádka se začínala nudit.


Havárie

"Co bych dal za nějaké vzrůšo," říkal právě řidič, když závozník

zařval:

"Pozor! Blíží se k nám meteorický roj!"

Vyplašený řidič v plné rychlosti prudce zatočil volantem a

sešlápl brzdu. To, co následovalo, si každý dokáže představit.

Mamutí míchačka dostala strašlivý smyk. Obrovská odstředivá

síla vytrhla buben míchače z podvozku. Řidič dokázal svou

profesionalitu a torzo vesmírného vozidla ustálil. Dokonce se

obratně vyhnul roji meteorů. Buben míchače však vletěl přímo

do deště kosmického kamení, jež ho nejen prorazilo, ale i

rozmetalo na několik milionů sto dvacet osm tisíc třicet tři

kousky. Jakmile unikl vzduch, zavládlo mrazivé vakuum. Beton

se podchladil a prudce ztuhl. Země byla náhle obohacena o

nového souputníka, a tak její obyvatelé nyní mohli na obloze

vidět dva satelity.

Zatímco se všichni radovali ze záchrany astronautů, ředitel

Armabetonu tak rozradostněný nebyl. Přemýšlel, jak splatí

obrovské dluhy, neboť celý projekt financoval z úvěru. Když

pohlédl na blízkou lípu, bylo mu řešení jasné. Na zvonici zrovna

odbíjela dvanáctá hodina. Kyvadlo zvonu se pohybovalo zcela

identicky jako ředitel na větvi stromu.

Politici na hroznou událost zareagovali rychle. Všem bylo

jasné, že lidé budou chtít vědět, kdo za to nese odpovědnost.

Dokonce by mohli žádat jejich odstoupení. Proto začali lidem

tvrdit, že k žádné katastrofě nedošlo, že se vlastně jedná jen o

výmysl novinářů. Pozemšťané, přestože katastrofu viděli v

přímém přenosu, uvěřili svým zvoleným zástupcům. Příhoda se

brzy stala neaktuální, a tak se o ni přestali zajímat. Malý detail,


že totiž Země má dva Měsíce, již nikoho nevzrušoval, protože

všem připadalo, že tomu tak bylo od počátku věků.

Zatímco politici vedli svou propagandu, vědci mezitím zkoumali,

co se stane s betonovou koulí. Odletí od Země, nebo se stane

její další družicí nastálo? Konečné zjištění nebylo z

nejoptimističtějších. Během úhybného manévru ztratila koule

příliš mnoho hybnosti. Souboj sil má jasného vítěze. Gravitace

Země nakonec převládne nad setrvačnými silami a nového

souputníka přitáhne. Bylo vypočítáno, že během šedesáti osmi

dní dopadne na tatíka Zemi.

Informace byla zpočátku držena v tajnosti. Jen nejvyšší vládci

států byli informováni. V době, kdy politici zarytě mlčeli, drze

se dívajíce svým voličům do očí, začala elita pozemských vědců

v evropském sídle OSN pracovat na odvrácení katastrofy.


Počítač

Výpočty, kterých bylo potřeba, byly tak složité, že je nikdo

nedokázal provést. Celosvětový tým vědců navrhl sestavit nový

superpočítač, který by to zvládl. Superpočítač, který by svou

kapacitou překonal všechny doposud známé výpočetní

systémy. Stroj s umělou inteligencí, která by o několik řádů

převýšila lidský mozek. Všechny počítače výzkumných

pracovišť byly propojeny. Byl vytvořen fantastický, neskutečně

výkonný informační stroj. Nejvýznamnější počítač v dějinách

lidstva. Byl pojmenován Karel. Dnes již nikdo neví, jak k tomuto

jménu přišel. Byl to snad žertík nějakého technika, nebo to bylo

krycí jméno či jakýsi akronym. Kdo ví.

Elektronický supermozek začal pracovat. Počítal, hledal, pátral,

zkoumal, aproximoval a dedukoval. Zkoumal možnosti jak

planetu zachránit. Trvalo to velice dlouho. Konečně nadešel

netrpělivě očekávaný okamžik. Když odborníci spatřili výsledek,

byli překvapeni, ba dokonce zaskočeni. Gigapočítač jim sdělil, že

si s problémem vůbec neví rady.

"Tohle není úkol pro počítač, ale pro člověka se zcela

netradičním myšlením. Pro někoho, kdo se nikdy nezachová

tak, jak by se dalo očekávat. Pro osobnost, jež má neochvějnou

víru sama v sebe," zněla odpověď.

Poručili mu, aby takového člověka našel. Gigapočítač prohledal

své databáze a našel. Alespoň to tak mělo vypadat. Ve

skutečnosti měl již daného jedince připraveného v paměťovém

registru.

"Pomůže vám jedině Willy Walter," sdělil počítač a vytiskl

obsluze jeho jméno a celosvětové identifikační číslo. Tisk

adresy se mu zdál asi zbytečný nebo příliš namáhavý. Ještě


pravděpodobnější je, že se mu tato informace nehodila do

grafické úpravy sestavy. Vzhled vytištěného dokumentu byl

opravdu podivuhodný, neboť při pohledu z dálky připomínal

tuleně, zatímco při náhledu zblízka měl čtenář dojem, že mu

teče do bot. Nato se Karel rozhodl, že po tak namáhavé práci

potřebuje vydatný odpočinek. Nikomu se pak plných patnáct

dní nepodařilo navázat s ním kontakt. Z důvěrných zdrojů

máme informaci, že celou dobu spal a hlasitě chrápal.


Hledání hrdiny

Světové komisi pro záchranu Země tak nezbylo nic jiného než

uposlechnout rady počítače a zachránce vyhledat. Chvíli jí

trvalo zjistit, kde se zmíněný Walter nachází. Členové komise

dlouho hledali v různých databankách a spisech tajné policie.

Nakonec jej nalezli v českých Zlatých stránkách. Zjištění, že

hrdina, který má zachránit Zemi, pochází z Čech, bylo pro

mnohé velkým překvapením. Začali jeden druhého

překřikovat.

"On je to Čech?"

"To snad není možné! Pořád jen samí Češi."

"Jako by nestačilo, že Armabeton byla česká firma, Bratra také

a dokonce i ten architekt Matějovský byl Čech."

"Kdo si to zavařil, ať si to také sní."

"Jen aby nás ti Češi nevypekli."

"Já bych jim dal pěknou nakládačku."

"Zbláznil ses? Nemůžeš je přece tlouct."

"Já myslel okurku."

"Na co okurku?"

"K tomu jídlu, přece."

"K jakému jídlu?"

"On říkal, že něco navařili."

"Mlč! Mícháš hrušky a jablka. Jde o to, že zachránce planety je

Čech."

"Čechy nebrat. Kdo ví, co zase provedou? Už toho napáchali

dost."

Podobné komentáře pronášeli zděšení členové komise ještě

dlouho. Ať si ale mysleli cokoliv, nic jiného než výprava do

země zaslíbené jim nezbývalo. Po dlouhém a strastiplném

putování českými dopravními prostředky dorazila družina k


polorozpadlé zaprášené továrně.

"Tady zjevně nikdo není. Vypadá to, že továrna zkrachovala asi

tak před sto lety," konstatoval holandský delegát Tulip, když

komise vykročila prohledat ruiny.

"Opravdu jste si jisti, že Waltera najdeme tady? Musí mít nějaký

domov. Nechcete mi snad namluvit, že žije v továrně,"

lamentoval a vykročil mezi zpustlé budovy.

"Stát! Kdo jste a co tu chcete?" obořil se na komisi hlídač ukrytý

za bukem. Zástupce Ukrajiny, Ivan Smirnov, se však nedal

zastrašit. Ostatně s jeho postavou by to od něj ani nikdo

nečekal. Báli se jej i ostatní členové komise, ale byl jediný, kdo

byl schopen se trochu domluvit, neboť strávil velkou část života

v Čechách a na Moravě. Nejprve jako student a později jako

údržbář veřejných záchodků. Nakonec všichni odsouhlasili, aby

se i on zúčastnil výpravy, ačkoli o jeho znalosti češtiny příliš

valné mínění neměli. V skrytu duše ale doufali, že občané

bývalé ruské kolonie porozumí jemu. Nyní nadešla jeho chvíle.

Smirnov podal hlídači krabičku cigaret se slovy:

"Tady máješ, děduška. Kdě najďom taváryšča Waltera?"

"Walter? Toho neznám. Takový člověk tady není. Určitě bych o

něm musel něco vědět."

"Što ty? Éto něvazmóžno. On živjót zděs, kompjůtěr tak skazál,"

nedal se odbýt Ukrajinec a se slzou v oku se rozloučil s

balíčkem amerických žvýkaček s obrázky jakési myši a kocoura.

Naposledy žvýkačky pohladil a vložil je hlídači do ruky.

"Tady máješ a skaží nam o Willy Walterovi."

"Nemyslíte vy náhodou brusiče Willyho?" blekotal vrátný,

kterému úplatek a křestní jméno náhle vrátily paměť. "Tak

toho jsem před chvílí viděl, jak jde někam s tou svou Božkou."

Jakmile to zaslechl italský delegát Vincento Calibrato, hned si

pro sebe řekl: "Ženská? Tady? Tu musím poznat. Určitě to bude

pěkný kus." Doposud nudná výprava ho najednou začala

zajímat. Od té chvíle jeho prospěšnost výpravě klesla na nulu,


neboť jeho myšlenky už patřily jen a jen tajemné Božce.

Mezitím Ukrajinec pokračoval ve výslechu vrátného.

"Pakaži, kuda on pašjol!"

"Možná bych věděl, kam šel, ale co za to?" vydíral nenasytný

ochránce závodu.

"Ty uže palučíl," došla trpělivost Ivanovi. "Kápni božskou, nebo

dostaneš!" vzpomněl si na větu, kterou často slýchával od

svých spolužáků v podobných případech v době svého studia.

Vrátný na to nic neřekl, jen dál čekal s nataženou dlaní. Pro

Ivana však již vyjednávání skončilo. Odstrčil vrátného lehkým

pohybem břicha a komise vkročila do továrny.

Pocit euforie z vítězství nad závodní ostrahou po několika

krocích zcela vyprchal. Před zděšenými zraky se objevil

nevídaný obraz. Oči a hlavně mysl komise odmítaly uvěřit

tomuto výjevu neskutečna. V úžasné surrealistické kompozici

se tu prolínaly špendlíčky, připínáčky, šrouby, matky číslo 13,

14 a 22, tři kola od dětského kočárku, několik vyřazených

soustruhů, haldy špon a železného šrotu, alegorické vozy ze

šesti ročníků 1. máje a 320 sádrových trpaslíků v pionýrských

krojích, dva mostní pilíře, originál Wattova parního stroje a

nadživotní litinová podobizna Františka Šutery z Dolní

Samohané. Děsivost scény podtrhovala kompletní sbírka

zmetkových ingotů Vítkovických železáren z let 1948 až 1989.

Ivan Smirnov zalitoval, že raději neobětoval vrátnému další

předměty, které si komise vyzvedla v zásobovacím skladu OSN

jako případné dary pro Willyho Waltera. Pak si uvědomil, že si

je členové stejně dávno mezi sebou rozebrali na Vánoce. Tím

pádem tato varianta nepřicházela v úvahu, což ho částečně

uklidnilo. Vytáhl z náprsní kapsy butylku a řádně si přihnul.

Domácí vodka vykonala své. Od té chvíle rezignoval na vedení

vyděšené skupinky a věnoval se jen lahvince. Po pár minutách

ho mrzutá nálada docela přešla. Dokonce si začal prozpěvovat.

Do osudu ztracené výpravy začali zasahovat ostatní členové.


"To je snad Ocelové město!" zvolal vedoucí výpravy Francouz

Nicolas Rinaldi, velký obdivovatel Julese Vernea.

"Nebojte se, mám kompas," chtěl své společníky uklidnit

Rakušan Oswald Sykora a hned se demonstrativně jal přístroj

hledat v příručním lodním kufru. Začal se v něm přehrabovat a

po zemi rozložil neuvěřitelnou spoustu předmětů, které

okamžitě splynuly s okolím. Po čtvrthodině začal radostně

mávat kompasem ostatním před očima. Jeho radost nicméně

netrvala dlouho. Zmatená magnetická střelka se rozrotovala

takovou rychlostí, že se mu po chvíli přístroj vyškubl z ruky a

odletěl neznámo kam.

"Vrátíme se?"

"Pojďte za mnou," vybídl ostatní dosud tichý americký delegát

Brad Hushed, spoléhaje na svůj 150% indiánský původ (100%

po matce a 50% po otci). Překročil ruchadlo a vydal se

sebevědomě mezi ocel. Asi po šedesáti osmi minutách chůze

našel Oswald Sykora na zemi zbytek své svačiny, kterou již

oplakal a která ještě před hodinou obývala jeho kufr.

"Tady jsme již byli," upozornil své druhy po složité logické

dedukci Rakušan a vrhl se radostně na svou znovunalezenou

pochoutku. V té chvíli zaznělo z nedaleké haly typické zakvílení

brusky, která se hladově vrhá na vydatnou porci přebytečného

kovu. To komisi připomnělo, že vrátný se o Walterovi zmiňoval

jako o brusiči. Myšlenková konstrukce "Kde je bruska, tam

musí být i brusič", se zdála nezpochybnitelná. Proto se komise

vydala za úpěnlivým zvukem. Po chvíli stanula před těžkými

vraty. Delegáti se na sebe rozpačitě dívali.

"Počkáme ještě chvíli, nebudeme ho rušit při práci."

Když pravidelné zvuky neustávaly ani po dvaceti minutách,

vedoucí delegace Rinaldi utrousil:

"Gigapočítač se nespletl. Je to vskutku výjimečná osobnost.

Neznám nikoho, kdo by vydržel pracovat déle než osm minut v

kuse."


Byla to vskutku odvážná řeč. Neboť u většiny účastníků slovo

pracovat vyvolávalo děs a hrůzu. Calibrato dokonce omdlel.

Pygmej U-Mey pohladil talisman z ocasu kočky zlaté, pokřižoval

se a nesměle otevřel dveře. Ostatní ho bázlivě následovali.

Vstoupili do haly plné jisker a dýmu. S rukama napřaženýma

před sebe skupina tápavě postupovala. Jen taktak je neporazil

prchající robot:

"U supravodivé paměti, toho ďábla nelze překonat," burácel

sám pro sebe a s řinčením prošel zavřenými vraty. Najednou

lomoz utichl. Prach začal usedat a dým se rozplýval. Pomalu se

v něm začala rýsovat silueta muže.

"To bude On," vydechl Francouz v čele výpravy. Napětí

vrcholilo.

"Mám to," vykřikla postava a zdvihla ruku k nebesům. Dým

dále řídl. V ten okamžik se paprsky slunce prodraly střešním

oknem a vyjevené delegáty oslnil prudký záblesk. Muž třímal v

ruce vyleštěnou Lamertzovu jehlu.


Spasitel

Ohromení členové komise se natlačili kolem hledaného

supermana a zírali na něho s otevřenými ústy. V očích měli

úžas, obdiv a očekávání. Prohlíželi si jej ze všech stran, potom

se úzkostlivě zadívali na opilého Ukrajince a s napětím

očekávali, jak s Willym zavede hovor. Jejich naděje byly velice

mizivé. Smirnov očividně nebyl schopen komunikace.

Brusiči připadali nově příchozí poněkud divní. Vyjevené

pohledy a tmavé tváře prozradily zahraniční původ vetřelců. Je

sice pravda, že jediným zástupcem černé pleti byl PygmejU

Mey, ale po dlouhém putování nebylo možné ostatní členy od

něho odlišit. Willymu blesklo hlavou, že na žádné obdivovatele

zrovna moc náladu nemá. Pak si řekl:

"Černoši, to budou Američané. Ti, co vozili bílé otroky do

Afriky. Třeba z nich kápne nějaký dolar."

V dobré náladě všechny šokoval tím, že spustil opravdu

vybroušenou angličtinou, leckterý oxfordský učitel by mu mohl

závidět.

"Viděli jste tu plechovou nádheru?"

Napjatí posluchači bezděky přikývli, neboť všem bylo jasné, že

hovoří o prchajícím robotovi.

"Naivka se vsadil, že z tunového ingotu vybrousí Lamertzovu

jehlu dřív než já. Takový nesmysl. Však mu taky brzy došla

šťáva. Zbaběle utekl před koncem. Jen se podívejte, kolik mu

toho ještě zbylo," a ukázal na kus kovu tvarem a velikostí

připomínající dobře rostlou dýni. Téměř všichni obdivně

porovnávali výsledek mistrova díla s robotovým polotovarem.

Jen italský diplomat, který celou dobu nemyslel na nic jiného,

vyhrkl:

"Kde je Božka?"


Slízl za to velice káravý pohled šéfa komise. Ale Willy se celý

rozzářil.

"Máte pravdu. Nesmím zapomenout na Božku. To je holka. Bez

ní bych to nedokázal," řekl zasněně a něžně pohladil brusku

Bosch po bocích. S výrazem nejvyšší blaženosti laskal svůj

přístroj; kdo ví, na co při tom myslel. Když se probral ze snění,

potřásl hlavou:

"No nic, musím zpátky do práce."

"Počkejte!" zvolal vyplašeně Rinaldi. Měl strach, že mu po

strastiplné cestě zachránce lidstva zmizí v tajemném labyrintu

továrny.

"Jste Willy Walter?" ptal se spěšně.

"Jsem," odvětil brusič, "a co má být?"

"Byl jste vybrán Gigapočítačem k velice důležitému úkolu,"

pronesl slavnostně úředním tónem předseda.

"K jakému úkolu?" otázal se s podezřením Willy, "myslím, že

nemám zájem."

"Musíte zachránit svět," zazněla jednohlasně odpověď celé

komise.

"Obyvatelé Země se nacházejí ve smrtelném nebezpečí,"

pokračoval dál předseda. Podrobně Walterovi vysvětlil situaci, v

níž se mokrá planeta ocitla. Během necelé hodiny byl se svým

stručným výkladem hotov. Ostatní členové výpravy vytvořili

mezitím živý obraz, který představoval scénu Posledního

soudu. Následně všichni v pravidelných intervalech jednotně

volali:

"Mistře, prosíme vás, zachraňte nás."

Willy se nad problémem hluboce zamyslel a po chvilce pravil:

"Já vidím jen jedno jediné řešení, pánové. To se musí obrousit.

Jenom broušení vás může spasit. Jiná šance není. Ale musí se

to udělat šikovně."

Vtom se do hangáru vřítila sexbomba jako vystřižená ze

seriálu Pobřežní slípka.


"Božka," vydechl Ital Vincento, který stále doufal, že spatří

brusičův idol. Nehodlal se smířit s teorií svých kolegů, že tak

krásné jméno patří jen chladnému přístroji. Hleděl na houpající

se melouny v přiléhavém tričku stejně obdivně jako předtím

zbytek komise na brusičův výtvor.

"Tati, já si toho hlupáka nevezmu," vykřikovala a neustále

nenápadně vypínala nepřehlédnutelnou hruď ke komisi. Ital

při těchto slovech zaplesal. Slova té dívky mu dala jistotu, že

tajemná ženská bytost skutečně existuje. Když dcera má tak

úchvatné tvary, jaká asi musí být její matka!

"Musíš!" pronesl výhrůžně brusič.

"Nikdy," zapištěla blondýnka, vedle které by Pamela Anderson

bledla závistí. Zkoumavě přeskakovala pohledem z jednoho

člena komise na druhého a v duchu odhadovala, co by se ze

kterého dalo vyrazit. Již měla v úmyslu šikovně předvést své

přednosti, když si všimla rákosky v otcově ruce. Zděšeně

vyjekla a zaběhla za nejbližší ingot.

"Tak to vidíte, pánové, chtěl jsem, aby dcera šla v mých

šlépějích a byla z ní dobrá brusička. Ale to ona ne, že ji to

nebaví, a raději dělá v kantýně. Tak jsem jí aspoň vybral

pořádného ženicha, šikovného brusiče. Z toho by mohlo jednou

něco vyrůst. Ona místo toho pořád brousí do vedlejšího města

za prachobyčejným bankéřem. Pánové, promiňte, já na vás

opravdu nemám čas. Musím provdat dceru," omluvil se Willy.

Popadl vybroušenou jehlu, zapíchl si ji do klopy montérek a

zmizel za dcerou. Z dálky byl pak slyšet smutný nářek. To jak

brusič rákoskou přesvědčoval potomka o správnosti svého

názoru. Sykora uznale pokyvoval hlavou. I takovouto činnost

dělal Willy s grácií a vkusem. Z dcery dokázal vyloudit takové

vzlyky, že v nich Rakušan jasně rozpoznával árie z Mozartovy

Kouzelné flétny. Jen je ještě neslyšel v tak vysoké poloze.


Panika

Opojena kulturním zážitkem se komise vrátila sdělit

vědeckému týmu brusičova slova. Ten však komisařům rychle

zchladil povznesenou náladu, když označil Willyho řešení za

nesmyslné a nechtěl se jím vůbec zabývat. Komentáře

vědátorů byly dokonce takové povahy, že je nelze ani

publikovat. Výplod šílence bylo jedno z nejmírnějších označení.

Vzápětí se situace obrátila a po náladě měli naopak vědci.

Management trval na řešení, jež bylo navrženo brusičem. Když

Gigapočítač řekl, že svět může zachránit jedině Walter, člověk s

netradičním myšlením, tak to tak bude. Učencům nezbylo nic

jiného než Willyho nápad uskutečnit. Smetánka nejchytřejších

dumala nad významem neurčitých vět. Nicméně věta "Jenom

broušení vás může spasit," byla nad jejich síly. Neznamená to,

že by na žádné vysvětlení nepřišli, naopak, významů bylo

nalezeno až neskutečně mnoho. Nikdo bohužel nevěděl, které

vysvětlení je to pravé. Z divoké diskuse brzy vykrystalizovala

dvě nejpravděpodobnější řešení. Ostatní domněnky byly

prohlášeny za kacířské a jejich zastánci byli bez váhání upáleni.

Zástupci obou hlavních variant se shodovali v názoru, že

Walter slovo "broušení" použil ve smyslu "rozbrousit". To

znamená, že zamýšlel rozbrousit objekt na dvě poloviny, mezi

kterými pak druhé těleso proletí. Obě skupiny se vášnivě a

nesmiřitelně přely o to, co má být rozděleno. Zatímco americká

skupina prohlašovala, že je nutné rozbrousit betonový asteroid,

Rusové trvali na rozpůlení Země.

Hádky nebraly konce. Tolik hrubých urážek ještě akademický

svět nezažil. Rusové nečekali na vyřešení sporu a poslali

skupinu brusičů, aby okamžitě započala s prací. Jako

nejvhodnější místo pro začátek práce se jevila sibiřská oblast




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist