načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Arkádie – Vzpoura – Kai Meyer

Arkádie - Vzpoura

Elektronická kniha: Arkádie
Autor: Kai Meyer
Podnázev: Vzpoura

Druhý díl trilogie, která svým námětem částečně připomíná Romea a Julii, je zasazen do mafiánského prostředí. Rosa, teď stojící v čele mafiánského klanu, se musí postarat o různé problémy spojené s jeho vedením a také o svojí matku, proto ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

hodnoceni - 77.9%hodnoceni - 77.9%hodnoceni - 77.9%hodnoceni - 77.9%hodnoceni - 77.9% 87%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 318
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z německého originálu Arkadien brennt přeložila Dagmar Steidlová
Skupina třídění: Německá próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-2350-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhý díl trilogie, která svým námětem částečně připomíná Romea a Julii, je zasazen do mafiánského prostředí. Rosa, teď stojící v čele mafiánského klanu, se musí postarat o různé problémy spojené s jeho vedením a také o svojí matku, proto se na pár dní vrací do New Yorku. Zde se dostává do problémů s americkou částí klanu Carnevarů, do kterého patří i Alessandro. Ten však zůstal kvůli problémům v klanu na Sicílii a tak zde není nikdo, kdo by ji mohl chránit. I když je Rosa odkázána sama na sebe, podaří se jí přežít a vrací se zpátky na Sicílii k Alessandrovi. Skoro nikomu se však jejich vztah nelíbí a tak se je snaží rozdělit. Například pomocí videa ze dne, kdy byla Rosa znásilněna. Co se stane, až Rosa zjistí, že tam Alessandro ten večer byl? A kdo je tajemná organizace TABULA, která vyvinula látku zabraňující Arkáďanům v proměně a do níž zřejmě patří i Rosin otec, o kterém si všichni mysleli, že je mrtev?

Popis nakladatele

Láska a nenávist, intriky a loajalita, něha a násilí. Mafiánská fantasy trilogie pokračuje. 

Alcantarové a Carnevarové – dvě znepřátelené rodiny, dva mafiánské klany. Láska a nenávist, intriky a loajalita, něha a násilí. 
Po násilném úmrtí své sestry a tety se Rosa Alcantarová takřka přes noc stává hlavou klanu. I když je jí pouhých osmnáct let, nehodlá být pouze pasivní loutkou. Zasahuje do všech záležitostí, což vyvolává u jejích chladnokrevných příbuzných značnou nevoli. Stejně tak jako vztah s hlavou nenáviděného klanu Carnevarů Alessandrem.
Rosa nepřestává hledat informace o arkádských dynastiích. Při svém pátrání se dostává do nebezpečné pasti Carnevarů, ale uniká. A nevzdává se. Ještě naléhavěji potřebuje vědět, co před ní Alessandro skrývá. A nejen on…
Co je zač tajemná organizace TABULA? Jaké hry hraje rodinný advokát Alcantarů? A kým byl ve skutečnosti její otec?

Napínavé pátrání po minulosti blízké i velmi, velmi vzdálené pokračuje. Druhý díl mafiánské fantasy trilogie Arkádie.

Zařazeno v kategoriích
Kai Meyer - další tituly autora:
Skleněné slovo -- Závěrečný díl fantasy trilogie Skleněné slovo
 (e-book)
Arkádie - Pád Arkádie - Pád
Stránky světa Stránky světa
 (e-book)
Stránky světa Stránky světa
Stránky světa - Noční země Stránky světa
 (e-book)
Stránky světa - Kniha krve Stránky světa
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Arkádie

Vzpoura

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Kai Meyer

Arkádie – Vzpoura – e-kniha

Copyright © Fragment, 2015

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bbez písemného souhlasu majitelů práv.



KAI MEYER,

narozený v roce 1969, napsal řadu knih, které se odehrávají v Itálii –

i když si to sám naplno uvědomil až při práci na díle Arkádie – Procitnutí. 

Dva z jeho nejúspěšnějších románů, Vodní královna a Alchymistka, přivá­

dějí čtenáře do Benátek. Vatikánské spiknutí se zase odehrává v Římě.

K Sicílii má vřelý vztah – vždy se tam prý skvěle najedl. Snad proto tam

zasadil děj prvního dílu svého nového fantastického eposu o arkádské

dynastii.

www.kaimeyer.com

© unimak, Hamburg



Obsah

První kapitola 11

Útěk 13

Bez tebe 18

New York 23

Jeho tvář 30

Valerie 35

Freaks 41

Pokrevní příbuzní 50

Odplata 55

Jedna z nich 60

Smečka 66

Dům člunů 72

Proměna 78

Call it a dream 86

Gemma 89

Sicílie 104

Shledání 114

Pomsta 124

Fundlingův spánek 129

Jedinci téhož druhu 134

Avvocato 140

Zajatkyně 146

Pakt 151

Costanzin odkaz 157

Apollonio 167

Dvě slova 174

Jistota 180

Bílý telefon 185

Lykáónovo prokletí 191

Sérum 197


Na moři 201

Návštěvnice 206

Video 216

Experiment 223

Hundingas 229

Contessa 237

Třikrát velký 246

Mrtvolné ticho 255

Výstup 260

Levhart 265

Suicide Queens 273

V plamenech 281

Hlas Arkádie 289

Hladový muž 294

Alchymisté 305

Ostrov a měsíc 313



Na jejím těle se kruhy blyští pestré,

ona však nedbá kořisti, již svírá.

Opájí ji moc, to vítězství přesladké,

co se jí líbí, je tahle krutá hra.

Tohle jsi ty! Tvůj obraz právě kreslím,

krásu hvězd temných, jež je tvým osudem,

s paprsky magickými a leskem třpytivým,

fascinaci mocí nad smrtí a životem.

Hadí oko

Joseph Christian von Zedlitz



1111

První kapitola

„Tati?“ Zatahala ho za rukáv. „Přede dveřmi leží mrtvá kočka.“

„To je dobře. O jednu míň.“

„Až budu velká, budu chtít svou vlastní. Jen a jen pro sebe.“

„Kočky se nedají ochočit.“

„Moje ano.“

„Ublíží ti.“

„Neublíží.“

Mlčení.

„A ne a ne a ne.“



1313

Útěk

Venku stoupalo ze startovní dráhy k obloze letadlo a svět kolem Rosy utichl.

Po Alessandrovi nikde ani stopy.

Zatímco se řítila odletovou halou kolem panoramatického ok­ na, odstřihla od sebe hlasy šesti mužů, kteří ji doprovázeli. Neko­ nečnou chvíli vnímala jako ve zpomaleném filmu jen start letadla, jiskření poledního slunce na jeho bílém trupu a za ním majestátní útesy Palermského zálivu.

Kde sakra je?

Věděla, že ji šestice nohsledů nespustí z očí. Že se na ni chtějí vrhnout se svými radami a otázkami a poučováním. Rosa však naslouchala jen svému vlastnímu tlukotu srdce a pulzující krvi ve spáncích.

S vlajícími vlasy se hnala kupředu a její poradci jí viseli v pa­ tách, živě diskutovali a gestikulovali, hotový sbor mučitelů: blechy v pomyslném tlustém kožichu, kterým se v uplynulých měsících obrnila.

Půl tuctu mužů v drahých oblecích, s ručně šitými botami a hed­ vábnými kravatami, hladce oholených a s pěstěnými nehty – na prv­ ní pohled vymydlení obchodníci, ale ve skutečnosti jen šest z bezpoč­ tu zločinců, kteří spravovali majetek klanu Alcantara.

Rosin majetek.

Mělo by ji to všechno zajímat, ale místo toho přijímala otázky a požadavky svých poradců s naprostou lhostejností, jako by to ne­ byly její peníze, oč tu šlo. Šestice se beztak starala jen o své podíly. Bylo jim ovšem pochopitelně proti srsti, že byli náhle zcela vydáni napospas náladám osmnáctileté holky.

Rosa si to však užívala. To, že je ignorovala a nemluvila s nimi, bylo skoro stejně vzrušující jako je okrást. A v tom se vyznala dob­ ře. Bylo opravdu těžké odložit oblíbené zvyklosti. Mlčení rovná se krádež rovná se adrenalin. Právě tolik matematiky ještě dokázala v přeplněné letecké hale vydržet.

Nezkrotné světlé vlasy jí divoce spadaly přes úzká ramena a byly

stejně odolné vůči učesání jako Rosina bledá ple vůči opálení. Temné stíny kolem očí se nedaly zahnat vůbec ničím a za poslední rok potemněly ještě víc; občas si o ní někdo myslel, že je gotička a že je schválně nalíčená černou tužkou a make­upem. Jenže Rosa se s tím už narodila. Kruhy kolem očí k ní patřily stejně jako spous­ ta dalšího, čeho se nedokázala zbavit: od kousání nehtů až po neu­ rózy. A také svého původu, s nímž souvisely vlastnosti, na které bylo opravdu těžké si zvyknout.

Kde ten Alessandro, k čertu, vězí? Už tu měl být. „Přijdu se

s tebou rozloučit,“ řekl.

Jeden z mužů zrychlil krok a pokusil se jí zatarasit cestu. Nevi­

dět, neslyšet. Jeho pokusy vzbudit její pozornost vypadaly jako ab­ surdní pantomima. Prošla kolem něho a pospíchala dál.

Alessandro, sakra!

Před čtyřmi měsíci, na podzim, prchla před svou minulostí na Sicílii. A te, v polovině března, prchá zase pryč z ostrova – ten­ tokrát před současností.

Navenek byla dědičkou firemního impéria. Od svých osmnác­ tých narozenin získala v souladu se zákonem možnost řídit činnost svých obchodních vedoucích. Dokonce i jí samotné se dělaly mžit­ ky před očima, když domyslela, jaké důsledky může mít to, že stojí v čele klanu Cosy nostry.

Před ní se objevila bezpečnostní kontrola. Po Alessandrovi ani vidu ani slechu. Mizera.

Zrychlila krok, ignorovala dokument, který se jí jeden ze šestice pokusil na poslední chvíli podstrčit, zamumlala něco jako „za pár dní jsem zpátky“ a vydechla si až v okamžiku, když její pronásledo­ vatelé zůstali stát na druhé straně bezpečnostní kontroly.

Rosa se rozhlédla. Šestice se s nadávkami obrátila a odcházela.

Mezi všemi lidmi v odletovém prostoru pátrala po jednom jediném.

Po tváři, která jí byla důvěrněji známá než její vlastní.


15

Že by kolem něj v tom spěchu prošla, aniž by si ho všimla? To sotva. Nebo že by se od ní držel dál, když viděl tu družinu? To spíš. Potomek klanu Carnevarů, který se zahazuje s Alcantarou – řada příslušníků jiných klanů v tom ještě pořád spatřovala vyhlášení války. Rosa s Alessandrem oba věděli, že se i v jejich vlastních ro­ dinách ozývá dost hlasů, které s rukou před ústy prohlašují, že by jejich mrtvoly nejradši viděly na dně moře. Pro Rosu to mohla být odvážná hra, její potřebná dávka rizika, kdyby si ovšem neuvědo­ movala, že je tímhle balancováním klidně může strhnout do pro­ pasti. Nakonec jim začalo být jasné, že se bu musí rozejít – nebo dát za svou lásku v sázku život.

Šest mužů vně bezpečnostního prostoru se s Rosiným nezájmem smířilo, protože si uvědomovali, že je v dlouhodobém horizontu očekávají větší pravomoci. Rosin poměr s jedním z Carnevarů je však tížil. Klany Alcantarů a Carnevarů byly odjakživa úhlavní ne­ přátelé a jen tajemné mírové smlouvě z pradávných časů vděčily za to, že se ještě vzájemně nevyvraždily. V této nucené koexistenci žily klany proti své vůli. Avšak spojenectví, jež uzavřeli dva teen­ ageři v posteli, odmítala většina z nich tolerovat.

„Jak dlouho to budou brát všichni takhle?“ zeptala se jednou Rosa.

„Dokud je nedokážeme přinutit, aby před tím zavřeli oči,“ odpo­ věděl Alessandro, „a nejradši už je nikdy neotevřeli.“

Jestli někdo chápal, co to znamená, být capem mafiánského kla­ nu, byl to Alessandro. Rosa se stala hlavou rodiny zcela proti své vůli, zatímco Alessandro o tuto pozici bojoval. Zabil vraha svých rodičů a v uplynulých týdnech umlčel další své odpůrce – a tak, nebo tak. Zatímco Rosa před odpovědností prchala, on se stavěl veškerému nepřátelství čelem, varoval, vyhrožoval, vyvozoval dů­ sledky.

Shit. Fakt tu není. Bojovala se zklamáním, vztekem i starostí, až ji z toho rozbolelo břicho.

Tohle nesmíš dopustit. Přece na něm nejsi závislá!

Upravila si ramenní popruh na tašce. Tím se jí černý rolák vypjal přes prsa, což rozhodně nebylo běžné. Kdysi jí její sestra Zoe řekla: „Neboj, to ještě přijde,“ a Rosa to občas po ní papouškovala. Te ovšem Zoe ležela v hrobě a Rosin obvod hrudníku byl stále stejně žalostný.

Vždycky když za ní Alessandro dorazil pozdě nebo jí včas neza­ volal, o něj měla strach. To, co dělali, byla více než pošetilost. Mlu­ vili spolu o tom, že se musí rozejít a všechno, co bylo, hodit za hla­ vu. Rosa však nechtěla, aby kvůli ní něco vzdával. Nikdy od něj nebude nic chtít, nikdy mu nebude klást podmínky nebo požadav­ ky. Až se jednou skutečně rozhodne odejít, určitě ho nechce strh­ nout s sebou. Nebyla taková. Radši chtěla být sama bez něj k smrti nešastná než se dívat, jak je rozpolcený a váhá. Existovala rizika, o která nestála ani ona.

Zbývala jí ještě dobrá hodina do odletu. Vyrazila k salonku, předložila letenku a vstoupila do čekárny business třídy. Křesla a pohovky seskupené do sedacích koutků, bohatý bufet s nabídkou i pro vegetariány, jako byla ona, řady počítačových terminálů s on­ line přístupem, klasická hudba z reproduktorů ve stropě. A káva, tak co!

Obchodníci si ji měřili pohledem. Rolák až do půlky stehen, černé džíny. Připadala si se svými vystouplými kyčelními kostmi a příliš hubenýma nohama jako rachitická. Pár manažerů v křes­ lech to ovšem zjevně vidělo jinak. Rosiny rty neslyšně vyslovily „Zmrdi jedni pedofilní“ a líbezně se usmály.

Nad jednou z dělících příček mezi boxy se sedadly vykoukla hla­ va. Otočila se na druhou stranu, zajela zpátky dolů a znovu se vy­ nořila. Pohled přímo do jejích očí. Ty jeho byly zelené a jiskřivé.

Dolíčky v jeho tváři se prohloubily a to, co z něj vyzařovalo, bylo stejně nakažlivé jako první den. Jeho tvář měnila celý svět kolem k lepšímu.

„To snad není pravda!“ Padla mu kolem krku a slisovala přitom mezi jejich těly tašku. Vylovila ji tedy a odsunula stranou a znovu se k němu přitiskla. Ještě trochu víc, aby se ti čumilové měli na co koukat.

Políbil ji, rozzářeně si ji prohlížel a pak ji znovu políbil. Takhle to dělával často. Krátký polibek, úsměv, dlouhý polibek. Jako tajná morseovka.

„Kde ses tu vzal?“ Znělo to víc zadýchaně, než si přála.

Zamával letenkou. „Koupil jsem si ji.“

„Říkal jsi, že se mnou nepoletíš!“

„Však taky ne. Ale chtěl jsem tě ještě jednou vidět. Bez té tvé družiny venku.“

Vyvalila na něj oči: „Ty jsi zaplatil čtyři tisíce eur za letenku jen proto, aby tě pustili do salonku?“

„Otec vydal trojnásobek za sadu golfových holí. Proti tomu je to

jen úplně zanedbatelná investice.“

Přitiskla rty k jeho a našla jeho jazyk, až oba skoro nemohli po­

padnout dech. Žena na sousední pohovce se zvedla a odtáhla svého muže o kus dál.

Rosa pocítila v prsou chladné svrbění, podívala se na ruce

a spatřila, že se jí na špičkách prstů tvoří hadí šupiny. Její kůže byla náhle průhledná a pod ní začínala proměna. Vyděšeně sebou trhla a postřehla starost v jeho pohledu: došlo jí, co právě zahlédl v jejích očích. Zorničky se jí zúžily na štěrbiny.

Proboha, hlavně ne te, pomyslela si se vzrůstající panikou.

Zasrané hormony.


1818

Bez tebe

„Roso,“ zašeptal Alessandro konejšivě a vytáhl ji nahoru na křes­ lo. Přepážky mezi sedacími kouty je chránily před zvědavými po­ hledy.

Třela si ruce o džíny jako zběsilá, jako by mohla zahnat začína­ jící metamorfózu. Chlad se pomalu stahoval zpátky do jednoho je­ diného místa v jejím srdci.

Také na něm zaznamenala změnu. Vlasy už neměl tmavohnědé, ale úplně černé. Byla si jistá, že kdyby mu strčila ruce pod košili, nahmátla by na jeho zádech jemné chmýří panteří srsti.

„Tohle není dobré místo,“ poznamenala a potlačila nervózní úsměv.

V očích mu zajiskřilo. „Za ty prachy by tu měli nabídnout víc než sendvič.“

Uchopila ho za ruku a jemně ji masírovala prsty. Když se chtěl předklonit, aby ji znovu políbil, odmítavě se usmála. „Radši ne, vidíš přece, jak to pak dopadá. Dokud to nedokážeme kontrolo­ vat –“

„Žádný sex,“ doplnil s úsměvem.

Jejich pokusy se spolu pomilovat by kohokoliv jiného definitiv­ ně odradily. Většinou končily v naprostém chaosu proměny, což bylo občas legrační, občas k vzteku a často jen poněkud trapné. Nejhorší bylo, že to většinou nevnímali oba stejně. Když se on roze­ smál, chtěla ona na místě umřít. A když si ho naopak dobírala kvů­ li panteří srsti, byl vzteky bez sebe pro změnu on.

Silné city u nich vyvolávaly něco, co by se v salonku postaralo o víc než jen o pozdvižení. Navíc měla Rosa pocit, že je neustále sledovaná: špehy ostatních klanů, tajnými agenty policie, očima še­ lem pod maskou normality. Určitě byli v salonku i jiní Arkáané.

„Změníme téma?“ navrhla. Alternativa k ledové sprše.

„Kurzy na burze? Počasí?“

„Zodpovědnost.“ Z jejích úst to znělo jako cizí slovo.

Vlasy mu rázem zhnědly.

„Však jsi ty chlápky viděl,“ poznamenala. „Čekali před letištěm a cpali mi papíry pod nos, abych je podepsala. Stavební návrhy nových větrníků, opce, žádosti o dotace.“ Romantika – to bylo její.

„Možná bys občas měla za nimi zajet do města. Nebo je přijmout v palazzu.“

„Každý den něco podepisuju,“ rozčílila se. „Ráno celé hodiny telefonuju s pochybnými vzdálenými bratranci z Říma a Milána jen proto, že vedou firmy, které patří náhodou mně. Ani je ne­ znám! Jsem ráda, že jsem si vůbec dokázala zapamatovat jejich jména!“

„Hlavně nezapomínej na to, že je každé jejich slovo vylhané.“

V říjnu vyplavala z Tyrhénského moře mrtvola její tety Florindy Alcantary. Daleko více než průstřel Florindiny hlavy zasáhla Rosu okolnost, že se od ní očekává převzetí dědictví a usednutí do křesla šéfa klanu. Nikdo ji na této pozici nechtěl a nikdo ani neočekával, že by tuhle výzvu přijala. Možná to udělala právě proto. Když k ní napochodoval první z jejích nových poradců a dobrých přátel, kteří nyní do palazza mířili v celých houfech, a naznačil jí, že by se měla dobrovolně zříct dědictví, ještě se ve svém rozhodnutí utvrdila. Však jim ukáže, jak si s ním poradí.

„Já se přece snažím všemu se naučit“ – těmito slovy opisovala svůj totální nezájem –, „ale nejsem Florinda. Ani Zoe. Připadám si jako pilot, který si v deseti kilometrech nad zemí všiml, že má strach z výšek.“

„To zabije každou kariéru.“

„Ale já o tuhle kariéru nestojím! Neprosila jsem se o to, abych to všechno zdědila. To není jako u tebe.“

Právě tohle byl ten největší rozdíl mezi nimi. Alessandro dosáhl toho, po čem odjakživa toužil. Ona ale nikdy o nic neusilovala a o něco takového už vůbec ne. Chtěla jen jeho. Jeho ano. Dokon­ ce hodně, moc, strašně moc.

Při vší rozdílnosti v této záležitosti tu bylo něco, co je spojovalo: ani jeden z nich se nepokoušel toho druhého změnit. Možná proto se v jeho přítomnosti cítila tak dobře.

Tváří se mu mihl vážný, zamyšlený výraz. Likvidátor chuti na sex číslo jedna: obchody. Číslo dvě: jeho rodina. Jejich rozhovory byly podobně šílené jako jejich sex. S jedním rozdílem: rozhovory alespoň probíhaly, zatímco milování se stále pohybovalo pouze v teoretické rovině. Oba měli své představy o tom, jaké to asi bude – až k tomu jednou konečně dojde. Bylo by fajn, kdyby vše mohlo proběhnout bez hadích šupin a kočičích chlupů v puse.

„Začal jsem uklízet,“ prohlásil tiše. „Všechnu tu špínu, co na­ hromadil Cesare s tátou.“ Carnevarovi celé dlouhé roky odklízeli za ostatní klany mrtvoly jejich obětí; pod asfalt dálnic, do betonu šedých stavebních ruin. Výnosný obchod. Alessandro sice nebyl žádný svatoušek, ale kašlal na peníze, které klan tímto způsobem vydělával. Názor, který nesdíleli všichni společníci ani capodecini.

Znovu ho uchopila za ruku, chvíli zaváhala a pak mu rychle vlípla pusu na tvář. „Tím sis moc přátel nenadělal, co?“

„A bude to ještě horší. Dokonce i těch pár, kteří mě ještě akcep­

tovali jako capa, se ode mě postupně odvrací. Ne otevřeně, ale vět­ šina jich je příliš hloupá na to, aby to udělali nějak chytře.“

Málokdy si na něco stěžoval, a dokonce i te zůstával jeho po­ hled nezachmuřený a tón jeho řeči odhodlaný. „Občas už ani ne­ vím, jestli je to doopravdy to, co jsem si tak přál.“

Rosa si kolikrát říkala, jestli ta jeho ctižádost stát se capem a ujmout se dědictví svého otce nevyplynula jen z touhy pomstít matku. A te, když byl Cesare mrtvý, náhle Alessandro nevěděl, co si má s tím vším vlastně počít. Měl svůj cíl, ale když ho dosáhl, bylo všechno mnohem větší a složitější, než očekával.

„Cesare dostal, co si zasloužil,“ řekla.

„Ano, ale dostali jsme také my, co jsme si zasloužili?“ Zvedl ruku

a pohladil ji po tváři. „Snad bych měl přece jen odletět s tebou. Třeba jen na pár dní zmizet a pak možná –“

„Napořád?“ Zavrtěla s úsměvem hlavou. „Ne, na to tě znám pří­ liš dobře.“

„Představa, že budeš někde na druhém konci světa a já tady, mě děsí už te.“

Položila mu ukazováček na rty a nechala ho pomalu putovat až na bradu. „Jak často se spolu přes týden vidíme? Třikrát? A ani to ne vždycky. Budu pryč jen pár dní. Ani si toho nevšimneš.“

„To není fér.“

Jasně že to nebylo fér. Ale a po jeho blízkosti, když nebyl ve stej­ né místnosti jako ona, toužila jakkoli – a což teprve když byl –, tím méně chtěla, aby ji zrovna dneska na cestě doprovázel. Zrovna do New Yorku. Za její matkou.

„Můžu odvolat pár schůzek,“ dodal. „Ještě pořád jsem capo, a se jim to líbí, nebo ne.“

„To je nesmysl, a ty to víš. Zbaví se tě radši hned dneska, a ne až zítra.“ Rosa jeho upřený pohled vydržela a chvíli se podivovala nad intenzitou zeleně a lesku v jeho očích. „Co by tomu řekli, že jsi prá­ vě za téhle situace odletěl s Alcantarou do ciziny? Na prázdniny.“

Když jí Zoe umírala v náručí, musela jí Rosa něco slíbit. Musí zjistit, co měl jejich tatínek Davide společného se záhadnou organi­ zací TABULA, která vedla skrytý boj proti arkádským dynastiím. Smůla byla, že Rosu napadla jen jedna osoba, která jí toho mohla o tatínkovi povědět víc: její matka.

Rosa neznala na celém světě jiného člověka, kterého by navští­ vila méně ráda. Kvůli tomu, co všechno se přihodilo. Kvůli tomu, že Gemma dokonce odmítla přiletět i na pohřeb své dcery Zoe na Sicílii. Bitch. Mrcha.

Alessandro si povzdychl. „Chtěl jsem tuhle rodinu řídit, ale mís­ to toho řídí ona mne.“

„Nooo,“ poznamenala s pohledem, který si dlouho trénovala, „to sis měl rozmyslet dřív.“

Z reproduktoru se ozvala výzva k nástupu do letadla.

„Nejspíš se mi o tobě bude každou noc zdát,“ řekl. „A když se probudím, budu vědět, že ta nejlepší část dne už je v trapu.“

„To jsi někde četl.“

„Ne.“


22

Políbila ho, tentokrát dlouze a velmi něžně. Ještě pořád jí chut­ nal jako nikdo jiný na světě. Když ji objal, nadechl se jí v hrudníku had.

„Počkej,“ vykřikla se smíchem. „Moje letadlo! Musím k bráně. Musím –“

„Tohle nikdy nesmí skončit,“ zašeptal.

Vymanila se z jeho objetí, popadla tašku a rozběhla se k vý­ chodu.23

New York

To, co na Rosu večer čekalo, nebyl její New York, ale New York turistů a divadelních návštěvníků, třpytivý cvokhaus nomádů z Broadwaye.

Bylo tu skoro o třicet stupňů chladněji než na Sicílii. Sako měla příliš tenké a začínalo jí téct z nosu; v kufru ale našla jen jednu rukavici. Home sweet home.

Unavená vyšla z vestibulu hotelu Millenium a začala se prodírat sněhem kolem rohu pestrobarevné fasády společnosti Toys’R’Us  a ocitla se na Times Square, uprostřed hustého lidského davu, sví­ tících billboardů a videopanelů.

Strávila v New Yorku skoro celý život – ovšem na druhé straně East River. Ruch mezi Wall Street a Bronxem znala spíš z televize než z vlastní zkušenosti.

Rosa v Brooklynu vyrostla, v jedné z těch špinavých neighborho­ ods bez manhattanských mrakodrapů před oknem. Jejím domovem byla stará barabizna s příliš mnoha nájemníky v příliš těsných by­ tech. S graffiti kolem schodiště, stávkujícím topením, s okny, jimiž dovnitř táhlo, a rachotícími požárními žebříky, které člověka bě­ hem podzimních bouřek doháněly k šílenství. V šachtách před okýnky do sklepa se vedle mrtvých potkanů rodila koata a Rosa si dokázala vzpomenout na nejednu pohromu přemnožených švábů apokalyptických rozměrů.

Kolem stály nekonečné řady domů podobných tomu jejich, vyso­ kými ploty obehnaná hřiště na basketbal a špinavá dětská hřiště, na nichž přes den posedávaly mladé matky u pískoviš a v noci divo­ ce řádili příslušníci ghetta. Nad ulicemi se na kabelech pohupovaly semafory a z kmenů stromů shlížely namnožené fotky pohřešovaných dětí, psů a koček. Pod parapety visely vybledlé státní vlajky. A občas v noci se tu řítil přes křižovatku i hořící dětský kočárek jako vyhláše­ ní války jednoho gangu druhému v rámci boje proti nudě.

Tohle býval Rosin New York. Dnes ovšem, jen pár měsíců poté, co tohle všechno nechala za sebou, bydlela v luxusním hotelu, kte­ rý jí rezervoval sekretariát z Piazzy Armeriny. Platila platinovou kartou a vrátný ji oslovoval „signora Alcantara“. Ještě před půl ro­ kem by ji dal rovnou vyhodit. Připadala si cizí nejen v tomto městě, ale i ve vlastním těle, jako by vklouzla do jiné identity a maskovala se v těle někoho jiného.

Skoro hodinu se potulovala kolem, nechávala se strhnout da­ vem chodců a nakonec se rozhodla, že potřebuje nějaký špinavý zadní dvorek nebo zapadlou slepou uličku, klid a bezvětří v oku tornáda newyorské metropole. Podařilo se jí objevit jednu boční uličku, uklizenější, než doufala, ale dostatečně zchátralou na to, aby jí připomněla New York, jaký tak důvěrně znala. Pod vrstvou sněhu cítila rozpadlý asfalt, naslouchala hluku nedaleké dopravy a nasávala zatuchlý pach vlhkosti a plísně, který k ní pronikal z vě­ tracích mříží metra.

Že ji naplno přepadla touha právě v tomto okamžiku, jí připadalo jako drzost, ale nemohla si pomoct. V jednu chvíli ji napadlo: „Tak jsem tady“ a hned nato „Bylo by lepší, kdyby tu byl i on“. Za chvíli začne snít o tom, že mu bude žehlit košile.

Skoro proti své vůli začala v kapse hledat iPhone a na okamžik ji napadlo, že jí ho někdo v davu ukradl, ale pak měla dojem, že ho snad mezi papírovými kapesníky, očními kapkami a diářem na­ hmátla. Mimochodem ani netušila, proč vlastně s sebou diář stále vláčí.

Z toho, o čem se domnívala, že je mobil, se nakonec vyklubala další knížka, malinká, tlustá, v křehkých deskách. Ezopovy bajky stálo drobným písmem na koženém hřbetu. Strčila si ji pod červený nos; rychle palcem prolistovala stránky a zhluboka vdechla. Vůně starého papíru ji rázem navrátila zpět na sluncem zalitý hřbitov hluboko v sicilském vnitrozemí.

Pošetilé. Dětinské. Spěšně knížku zastrčila zpátky, konečně na­ šla mobil a zjistila, že ho měla celou dobu letu zapnutý. Bůh chtěl, aby žila a trpěla.

Žádná esemeska. Žádný e­mail. Sejde z očí, sejde z mysli.

Naukala: Dorazila jsem ok. New York pod sněhem. Romantika. Zaváhala a dopsala: Začínající zánět močáku. Počasí pro hady nic  moc. Zasraná zima. Zasrané město.

Odeslat. A už její senzibilní milostná próza odlétala na druhou stranu Atlantiku. Kde byly zrovna dvě hodiny v noci. Provinile se kousla do rtu. Alessandro měl mobil vždycky zapnutý vedle polštá­ ře. Uběhlo jen pár minut a dorazila odpově.

Nemůžu spát. Pořád na tebe myslím.

S bušícím srdcem odepsala: Už ses přitom proměnil?

Abstinence = depilace, zněla odpově. Zjevně to byl mezinárod­ ní týden špatných přirovnání.

New York minus Alessandro = ještě chladněji, napsala.

Odpověděl: Chlad a Rosa = had (radši ne).

Jen chlad + sex.

Sex ve městě = jako v televizi?

Musím si koupit manolovky. A te radši spi.

Jeho odpově na sebe nechala chvíli čekat: Roso?

A.?

Drž se v New Yorku dál od Carnevarů. Chtěl jsem ti to říct už na  letišti, ale překážel mi tvůj jazyk.

Pitomče.

Myslím to vážně. Moji příbuzní v NYC nemají Alcantary rádi. 

OK.

Fakt vážně.

Joooooo! Chápu!

Tak si užij nákup bot.

Tak to zcela určitě ne, pomyslela si. Tak čau!

Všude CHLUPY... Uaaaaaaahgh!

Šklebila se na displej jako pominutá a ještě chvíli čekala, jestli nepřijde další zpráva, a pak mobil zase schovala.

Nerozhodně stála v uličce, třela si zmrzlé ruce a zadívala se na

nohy zabořené ve sněhu.

A proč vlastně ne?


26

Příštího rána odjela taxíkem ke Gothic Renaissance na Čtvrté ave­ nue, koupila si černé boty s okovanou špičkou, příčným švem a os­ midírkovým šněrováním, jediné zimní punčocháče v celém obcho­ dě a pak, za dalším rohem, sešívačku.

Te byla konečně kompletní.

Sešívačka jí dobře sedla do ruky a vešla se do ní stovka svorek, které mohla ve vteřinovém intervalu zacvakat do čehokoli a koho­ koli. Od chvíle, kdy byla znásilněna, dbala na to, aby měla tuhle věcičku pořád po ruce. Proč by se měla spokojit s pepřovým spre­ jem, když tohle koupí v každém papírnictví?

Ano, jistě, momentálně měla dost peněz na to, aby si opatřila bodyguardy, kteří by ji střežili na každém kroku. Ale už jen samot­ ná představa ji vyděsila – přestala by být sama sebou. Přijela do New Yorku, aby si promluvila s matkou, ne aby kolem sebe šířila pohor­ šení. Tíha sešívačky v kapse jí dodávala pocit bezpečí.

Bylo tomu už šestnáct měsíců, kdy ji někdo neznámý omámil na párty ve Village jakýmisi kapkami a pak znásilnil. Nakonec Rosu v bezvědomí vyhodil na ulici. Dodnes nevěděla, co se s ní vlastně onu noc dělo a po nekonečné sérii terapeutických sezení a nejrůznějších psychologických rozborů dospěla k závěru, že už si tu vzpomínku prostě neoživí – přestala pátrat po zmizelých obrazech a útržcích vzpomínek i po potlačených pocitech. Bylo­ ­li tu něco, za co byla vděčná, pak to byl totální blackout, který ji ušetřil všech podrobností a vzpomínek na tváře a hlasy. Ne­ zůstala ani fyzická bolest. Jen strach. Její úchylky a vrtochy, okousané nehty, kleptománie a dlouhou dobu pocit, že nemůže nikomu důvěřovat – dokud nepotkala Alessandra. Občas se zkrátka člověk musí dívat očima toho druhého, aby lépe porozu­ měl sám sobě.

Znásilnění však zanechalo i další stopy. Nathaniela. Dítě, které

si nechala vypudit z těla. Věděla, že to byl syn, cítila to. Odolávala dlouho, až do třetího měsíce, a pak podlehla naléhání matky a do­ poručení lékařů. Zákrok se konal v celkové narkóze, zcela rutinní, řekla doktorka. Možná pro ně.

Na chodník vystříkl rozbředlý sníh. Na druhé straně ulice bylo ke sloupu pouliční lampy připevněno bíle natřené kolo, jedno z mnoha newyorských ghost bikes, která se umísují tam, kde přišel při nehodě o život cyklista. Rosa stála před obchodem, kolena se jí podlamovala, a upřeně hleděla na sešívačku, jako by jí mohla dát odpově na otázky, které si celé měsíce vyháněla z hlavy. Možná to byla chyba, vrátit se zpátky, možná ještě nezískala dostatečný od­ stup. A konfrontace s matkou to jistě nevylepší. Vyjasňující rozho­ vor. Jako by ještě bylo co vyjasňovat.

Došla až k Union Square Station na Čtrnácté avenue, před schodištěm krátce zaváhala a pak se rozešla k dalšímu vchodu do metra na dopravním ostrůvku na Astor Place. Ani tady se ale ne­ dokázala přinutit sestoupit k podzemním kolejím. Místo toho se vydala pěšky až na Broadway/Lafayette, kde by beztak musela pře­ stupovat.

Cestou se ale rozhodla, že je opravdu směšné setkání s mat­ kou takto oddalovat, a navíc si při chůzi sněhem konečně uvědo­ mila, že už dneska nemusí obracet v kapse každý dolar, a zastavi­ la taxík. S ním vyrazila přes Brooklynský most směrem na Crown Heights.

Před domem, v němž vyrostla, vystoupila a snažila se v sobě ob­ jevit pocity štěstí z návratu domů nebo aspoň radost z důvěrně zná­ mého místa. Nic. Podobnou prázdnotu už zažila jednou – při svém návratu na Sicílii loni v říjnu. Přemýšlela, kde se vlastně cítí víc doma. Zanořila ruku do kapsy a nahmátla Ezopovy bajky.

Od pneumatik taxíku odletěla špinavá sněhová břečka. Rosa stála na chodníku a zamyšleně hleděla na osm schodů k domovním dveřím. Budova měla jen tři patra, ale svou hloubkou dosahovala až k další ulici. Pod plochou střechou se nacházel vybledlý flek po požáru, pozůstatek nepokojů během velkého výpadku proudu v roce 1977. Za celé desítky let nepovažoval majitel za nutné inves­ tovat do fasády ani pár dolarů.

Závěsy v jejich bytě byly roztažené, okna vyleštěná, v jednom

z nich zářila kytice čerstvých květin; Gemma musela tohle místo vybrat, protože tam nejdéle svítilo slunce. Kombík Petersonových parkoval ještě pořád těsně přede dveřmi suterénního bytu, hned vedle schodiště. Jestli se pan Piccirilli zatím nezadávil tím svým laciným bourbonem, nastane kvůli tomu obvyklý kravál.

Pokud se bude na dům ještě chvíli dívat, začne z celé té kýčovi­

té nostalgie brečet.

Ke dveřím a zvonkům to bylo jen pár kroků. Když odjížděla

do Itálie, ani si s sebou nebrala klíče. Te jí to připadalo, že nebyla pryč čtyři měsíce, ale aspoň čtrnáct let. Teprve te si uvědomila, jak definitivně se tu se vším rozloučila.

Při představě, že by měla vyjít po schodech nahoru, se jí udělalo špatně. Matka pravděpodobně stejně nebude doma, určitě má ještě tu práci v Bristen’s Eatery a tu druhou v prádelně. V noci občas vařila skleněné nudle v čínské restauraci o dva rohy dál a pak si brala druhý den volno. Takže tu teoreticky přece jen může být. Což bylo ještě horší, protože Rosa stála na chodníku jako přimrazená a byla vidět z dálky.

Jak by se byla rozhodla, kdyby jí matka radila, aby si dítě necha­ la? Byla by Nathaniela přivedla na svět? A co pak? Ještě pořád by žila tady, v noci zdola poslouchala chrápání pana Piccirilliho, podá­ vala prs uřvanému kojenci a zkoušela trochu přibrat.

Musí odsud pryč. Okamžitě.

Neměla snad Gemma pravdu, když jí tvrdila, že to není žádné štěstí, porodit v sedmnácti dítě? Neměla snad Rosa dost starostí sama se sebou? A koneckonců – o tomhle přece vůbec mluvit ne­ musí. Především se chtěla dozvědět něco o otci a TABULE.

Bylo vážně ubohé jen tak tu stát a nic nedělat. Ani nejít do­ vnitř, ani nezmizet pryč. Právě tahle její nerozhodnost zabila Nathaniela.

Záclona vedle kytice se pohnula. Že by průvan?

Proč tudy zrovna te neprojíždí sněžný pluh a nepřejede ji? Všechno by se tím vyřešilo.

Ruka v kapse ještě pořád svírala Bajky. Když si to uvědomila,

trochu se polekala, knížečku upustila a místo ní vytáhla z kapsy mobil. Vyukala číslo a zastavila se těsně nad zeleným tlačítkem.

Záclona se znovu pohnula. Musel to být skutečně jen vítr. Okny protahovalo. Rosa se nadechla a zmáčkla vytáčení.

Zvonění z bytu slyšela až na ulici. Třikrát, čtyřikrát.

Polož to.

Za okny zahlédla siluetu, někdo přecházel z ložnice do kuchyně.

„Haló?“ Ozval se unavený matčin hlas. Takže přece jen noční. „Haló?“ Už probuzenější a nakvašený.

Rosu začaly pálit oči. Slyšela Gemmu dýchat. Ve vchodu do domu se objevil malý psík a rozštěkal se. Její matka ho musela slyšet také. Dvakrát, jako ozvěnu – oknem a ze sluchátka.

Rosa prudce přerušila spojení, otočila se a rychlým krokem se

vzdalovala.

Pes za ní ještě kousek s ňafáním běžel, spokojený, že zahnal ne­ přítele na útěk.30

Jeho tvář

To, že objevila bronzového pantera, byla náhoda.

Krčil se na jednom z kopečků v Central Parku a shlížel černýma

očima dolů na East Drive, jednu z obou ulic, které křižují park ze severu na jih. Seshora musel dohlédnout přes koruny stromů až na panorama mrakodrapů na Páté avenue. Vypadal, že je připrave­ ný ke skoku, ke skoku ze své skály uprostřed opadaných výhonků divokého vína.

Rosa se posadila na lavičku a prohlížela si z dálky sochu. Míjeli ji chodci i joggeři a tu a tam některé z koňských spřežení, které po parku vozily turisty a zamilované dvojice. Z pysků bronzové šel­ my visely rampouchy jako vyceněné zuby. Přesto v jejích očích vi­ děla jen smutek a nic, co by budilo hrůzu.

Než se vydala do parku, stavila se v hotelu pro laptop. Zaměst­ nanci parku sice z laviček odmetli sníh, ale přesto ji ledová sedačka studila i přes džíny a punčocháče.

Měla pocit, že ji panter pozoruje. Znala ten efekt z jiných soch, ale i z obrazů v palazzu Alcantare. Kdyby vstala a kousek popošla, oči pantera by ji sledovaly i tam.

Počítač měla ještě zaklapnutý na klíně a už vytočila Alessandro­ vo číslo. V Itálii bylo krátce po deváté. Jednou se ho ptala, co dělá ty večery, kdy nejsou spolu. „Nic,“ odpověděl. „Sedím tu a nic ne­ dělám.“

„To jako že čteš? Nebo koukáš na televizi?“ Ještě než to dořekla, připadala si k smrti unuděná, že se jí chtělo až křičet.

Alessandro zavrtěl hlavou. „Když je teplo, vylezu nahoru na cimbuří a dívám se do daleka k jihu. Přes kopce na horizontu.

Když fouká scirocco, cítím vůně až z Afriky.“

„Takové panteří záliby?“ Rozpačitě máchala rukama. „Myslím

tím... džungle, Afrika.“

„Však odtud pocházíme. Alespoň původně.“

„Myslela jsem, že z Arkádie.“

„Jen to, co je v nás lidské. Ale kořeny té druhé stránky, panteří, leží někde v Africe.“

„A hadi?“

„Řekl bych, že o nich platí to samé.“

„Ukážeš mi to? Jak voní Afrika? Nahoře na vašem cimbuří?“

„Určitě.“

I panter na skále v newyorském parku vypadal, že sní o dálkách.

Z myšlenek ji vyrušil vyzváněcí tón. Chvíli nato se ozvala Ales­ sandrova hlasová schránka. Rosa chvíli zaváhala, pak se usmála a řekla: „Právě na tebe myslím. Na to, cos vyprávěl o Africe. Vedle mě tu stojí panter. Bohužel kovový, ale nejradši bych vylezla k němu nahoru a objala ho.“

Můj ty bože. Tohle bylo rozhodně to nejpitomější, co kdy ze sebe vyplodila. Vyděšeně přerušila spojení a v tu chvíli zjistila, že pozdě. Už to nemohla vzít zpátky. Vylezla k němu nahoru. Objala ho. Nej­ radši by si zalezla pod lavičku, aby ji nikdo neviděl.

Panterem to ale neotřáslo a stále na ni shlížel dolů stejným po­ hledem. Te se ve slunci zablýskly jeho ledové zuby, jako by se usmíval a říkal: „Tak jen poj.“

Upustila mobil do klína, pak ho štítivě zvedla a hodila do kapsy. Třeba hlasovou schránku vůbec neposlouchá, uklidňovala se. A snad si ji nejbližších padesát let ani neposlechne.

Skoro mechanicky se otočila k počítači. Víko bylo pěkně ledo­ vé. Potřebovala by rukavice a měla na sebe zlost, že si v Gothic Re­ naissance žádné nekoupila. Ačkoliv – černá krajka by jí v tom mra­ zu stejně moc nepomohla.

Všechny nové e­maily v doručené poště se jí ani nevešly najed­ nou na obrazovku. Jen hrstka byla adresována přímo jí – a ty z vel­ ké části pocházely od šestice mužů, kteří ji pronásledovali na letišti. Většinu mailů ale dostala jen jako kopii. Korespondence mezi ob­ chodními vedoucími jejích firem, prázdné tlachání, blablabla, aby si měli policejní experti s čím lámat hlavy. Některé maily byly psány v matoucích kódech, ale ve skutečnosti to nebylo nic jiného než náhodně sestavené řady písmen a čísel; každá minuta, kterou anti­ ­mafiánská komise promrhala jejich dekódováním, byla dobrá, pro­ tože chyběla policistům jinde.

Ostatní maily se omezovaly na legální aktivity firem Alcantarů, především na stavbu větrníků po celé Sicílii a dodávky vlněných dek a potravin do uprchlických táborů na Lampeduse.

Jedna z posledních zpráv jí ale vyvolala vrásky na čele. Odesíla­ telem bylo Studio Legace Giuseppe I. Trevini. Advokát Trevini pra­ coval celé roky výhradně pro Alcantary, už od dob, kdy ještě vedla klan Rosina babička. Rosa ho v uplynulých měsících třikrát navští­ vila a konstatovala, že má naprosto kompletní přehled o všech čis­ tých i nečistých obchodech rodiny. Jestli má jakoukoli otázku, ří­ kal, má se na něj kdykoli obrátit. Trevini byl staromódní, podivínský, ale i pěkně prohnaný a technofobní, a až dodneška jí nenapsal jedi­ ný mail. To, co kvůli bezpečnosti nearchivoval na papíře, si ukládal v hlavě. Rosa se nikdy nesetkala s člověkem, který by měl tak neu­ věřitelnou pamě. Přesto mu však, navzdory jeho úzkým vztahům k Alcantarům, nedůvěřovala. Před jejím odjezdem ji čtyřikrát nalé­ havě žádal o schůzku. Znamenalo to ovšem, že by za ním musela odjet do Taorminy. Trevini byl odkázaný na kolečkové křeslo a od­ mítal opustit grandhotel nad zálivem, v němž už mnoho let žil.

Bylo velmi nezvyklé, že jí náhle avvocato psal mail. A ještě více

šokující byl jeho předmět: Alessandro Carnevare – důležité!

Advokát se nikterak netajil tím, že vztah mezi Alcantarou

a Carnevarem považuje za neúnosný. I proto neměla dobrý pocit, když jeho zprávu otevírala.

Vážená signorino Alcantaro, psal, jako dlouholetý právní zástupce  Vaší rodiny Vás prosím, abyste se laskavě podívala na přiložené video.  Navíc Vás znovu žádám o osobní rozhovor. Budete se mnou souhlasit,  že příloha, jakož i další materiál, který vlastním, vyžaduje naléhavé úst­ ní projednání. Při této příležitosti bych Vás rád seznámil se svou novou  spolupracovnicí, contessou avv. Cristinou di Santis. Zůstávám s hlubo­ kou úctou k Vaší rodině a s nadějí na brzké setkání. Váš avv. Giuseppe  L. Trevini.

Rosa popojela kurzorem na přílohu, ale pak se zarazila. Ještě

jednou si vztekle přečetla poslední větu: s úctou k Vaší rodině. Čímž chtěl pochopitelně říct: Nezapomeň, ke komu patříš, káčo.

Odfrkla si a klikla na přílohu. Netrpělivě čekala, až se otevře

okno s videem. Obraz nebyl větší než krabička cigaret, rozpixelova­ ný a přiliš tmavý. Z reproduktorů se ozýval plechový šramot a zkres­ lené hlasy.

Bylo to video z nějaké párty zjevně natočené na mobil, rozmazané

a difúzní záběry rozesmátých tváří při rychlém švenknutí po velké místnosti. Útržkům hovoru nebylo skoro rozumět, byl to jeden jediný tlumený guláš z vět, cinkotu skleniček a hudby na pozadí.

Te se kamera zaměřila na jednu z postav a zůstala na ní viset.

Rosa hleděla do svého vlastního obličeje lesknoucího se horkem v místnosti. Byla nalíčená. V ruce držela koktejlovou skleničku a ci­ garetu. Už skoro rok a půl nekouřila a nepila. Ani kapku alkoholu od té noci.

Nakřáplý dívčí hlas se jí zeptal, jak jí je. Rosa ve filmu se usmála a její rty vykroužily slovo.

„Co?“ zakřičel hlas.

„Z – Á – CH – O – D,“ hláskovala Rosa. „Jdeš se mnou?“

Odpově nebyla slyšet, ale obraz se zachvěl. Zavrcení hlavou. Rosa pokrčila rameny, postavila skleničku na bufetový stůl a vidi­ telně lehce vrávorajíc odešla z obrazu. Toho večera pila hodně.

Výřez obrazu se opět pohnul. Záběry různých obličejů, na ně­ kterých zůstal foák viset déle, když se jednalo o pohledné mužské tváře. Tu a tam se někdo do kamery zašklebil a několikrát pozdra­ vili majitelku mobilu: „Čau, Valerie!“ – „Jak se máš?“ – „Nazdar, Vali!“

Valerie Paige. Rosa si na ni celé měsíce nevzpomněla. Jak se mohl Trevini dostat k nahrávce, kterou Vali natočila na párty ve Village? Musel se dozvědět, co se tehdy stalo. Ještě tohle mi scházelo.

Náhle se Valerie zastavila. Párkrát zazoomovala a opět obraz vzdálila – další a další tváře, většina zrnitá k nepoznání. Pak se kamera zaměřila na skupinu mladíků v rohu.

Pět nebo šest kluků, kteří se spolu bavili, tři z nich zády ke ka­

meře. Jeden z nich mrkl na Valerii a uznale hvízdl. Rosa ho ještě nikdy neviděla. Valerie opět obraz přiblížila a ozval se její pozdrav: „Ahoj, Marku!“ Vtom se otočili i ostatní, jeden z nich hleděl přímo do kamery a usmíval se.

Obraz zamrzl. Zvuk vypadl.

Stav na liště dole ukazoval, že video ještě není u konce, ale jeho

zbytek byl vyplněn statickým obrazem tohoto obličeje. Jeho ně­ mým, zkamenělým obličejem.

Rosa rozechvěle zvětšila okno, až se rysy dotyčného rozplynuly

do samých hnědavých čtverečků. Opět obraz zmenšila, až na mini­ mum.

Klidně si to mohla ušetřit, protože Alessandra poznala hned, ještě než se otočil. Podle jeho pohybů. A neposlušných vlasů.

Zaklela a svezla se na opěradlo lavičky. Přes okraj laptopu hle­ děla nepohnutě na bronzového pantera nahoře na skále na pozadí holých větví.

Alessandro tam byl. Tu noc, kdy se to stalo. V bytě ve Village, do něhož Rosa nevkročila ani předtím, ani potom.

Vlasy měl o něco kratší než dnes; internátní sestřih to kdysi nazval. Ostatní, kteří byli s ním, měli podobné účesy.

Tak on tam byl, do prdele.

A nezmínil se o tom jediným slovem.35

Valerie

Byl to trik. Nic než jen lež. Perverzní lest, jak ji znejistit a vrátit nohama zpátky na zem, aby svou neuvážeností nezpackala alcan­ tarské obchody, na nichž Trevini vydělává.

Dalo se to dost snadno prohlédnout. Chtěl ji vyvést z rovnová­

hy, aby byla poddajná, ovlivnitelná a tvárná. Většina lidí si myslí, že mafie odklízí ty, kdo jí stojí v cestě, samopalem. Nesmysl. Existova­ la spousta jiných možností a avvocato Trevini je všechny znal. Kdo pracoval celá desetiletí pro Cosu nostru, hájil vrahy, dostával těžké zločince z vězení na svobodu a diskreditoval prokurátory, kdo bez jakékoli újmy přestál všechny změny ve vedení rodin i krvavé po­ uliční války, ten se musel doopravdy vyznat.

Video se dalo zfalšovat. Jak složité může být vsadit mezi ostatní jeden obličej navíc? Trevini musel počítat s tím, že mu na to nesko­ čí. Že bude pochopitelně věřit spíš Alessandrovi než jemu. Te musí udělat jen jedno, zavolat Alessandrovi a zeptat se ho. Pak celý ten nesmysl splaskne jako bublina.

A přece jí to video poslal.

Vytáhla z kapsy mobil a podruhé toho odpoledne vytočila Ales­ sandrovo číslo. Vyzváněcí tón jí připadal hlasitější a pronikavější než předtím. Zase hlasová schránka.

Na monitoru laptopu visel ještě stále jeho úsměv, mlhavý jako dáv­ no zapomenutá vzpomínka. Všimla si ho ten večer? Valerie měla ve zvyku na každého, kdo jí připadal zajímavý, ukazovat prstem. Uká­ zala ho tehdy Rose? A co bylo ještě důležitější, všiml si on tehdy Rosy a později se jí zkrátka nepřiznal, že ji poznal? Proč by jí to měl zatajovat?

Už jednou k ní ale nebyl upřímný, tehdy, když ji vzal s sebou na Isolu Lunu, aby ho její přítomnost ochránila před Tanovými vražednými plány. Ale to spolu ještě nechodili. A byl v tom rozdíl?

Rozhodla se napsat Trevinimu e­mail.

Máte padáka, naukala. Odprejskněte z mého života.

Vymazala to a místo toho napsala: Těšte se na mé nájemné vrahy, 

advokáte zasranej. Kriple zasranej. Doufám, že ve svým zasraným ho­ telu přehlídnete ty zasraný schody.

Tohle už byla skoro poezie.

Po krátké úvaze pak text znovu přepsala: Vážený signore Trevini, 

momentálně jsem mimo domov. V nejbližších dnech se Vám ozvu a do­ mluvíme termín schůzky. Odkud máte, prosím, to video? A co je to za  materiál, o němž se zmiňujete? S úctou Rosa Alcantara.

P. S.  DOUFÁM,  ŽE  SE  SVÝMI  ZASRANÝMI  KRIPLOV­ SKÝMI ADVOKÁTNÍMI LŽEMI ZADÁVÍTE

Dívala na postskriptum, dost dlouho, a pak ho písmenko po pís­

menku pomalinku vymazala. Klikla na Odeslat a počítač zaklapla.

V tu chvíli jí zazvonil mobil. Uviděla na displeji Alessandrovo číslo a chvíli počkala, než hovor přijala.

„Ahoj, to jsem já.“

„Ahoj.“

„Co to tam vyvádíš s tím panterem?“

Zmateně se rozhlédla a pak si vzpomněla na hlasovou schránku. Gratuluju.

„Kde vězíš?“ zeptala se.

Chvíli zaváhal. „Jednání?“ Znělo to jako otázka, jako by nemohl uvěřit, že na to zapomněla. „Rád slyším tvůj hlas.“

Nenáviděla se za to, že se nedokázala víc přetvařovat. Že nedo­ kázala aspoň minutu dvě dělat, jako by se nic nestalo. Místo toho vyhrkla: „Tys tam byl.“

Znovu pauza. „Jak to myslíš?“

„Na té párty. Tehdy ve Village. Byl jsi tam.“

„O čem to vlastně mluvíš?“

S úlevou si pomyslela: fajn, takže doopravdy trik. Všechno jen lež. Nemá tušení, co po něm vlastně chce.

Jenže ona pokračovala. „Viděla jsem tě. Jsi na videu. Byl jsi na stejném večírku jako já, na tom stejném posraném večírku.“

Zareagoval naprosto věcně. „Kdy přesně to bylo?“

„31. října. Halloweenská párty bez kostýmů. A kdo v nějakém přece přišel, musel se svléknout do spodního prádla a jednou tak pro­ běhnout celým bytem.“

Slyšela, jak si ostře odfrkl. „Tak tohle byla ta párty? Kde tě... To

bylo tam?“

A kdyby te lhal, aby ji to nebolelo? Bylo by jí to milejší? Chtěla

vědět pravdu a bylo jí fuk, jak byla zlá nebo zamotaná.

„Ano,“ řekla otupěle.

„To jsem nevěděl. Nezmínila ses o tom.“

„Viděl jsi mě tam?“

„Ne.“ Zněl te rozrušeně – a takového ho neznala. Nelíbilo se jí to a ještě víc ji to zmátlo. „Ne,“ opakoval rozhodněji, „samozřejmě že ne.“

„Jsi si tím jistý?“

„Sakra, Roso... Vůbec o ničem jsem nevěděl! Bylo tam tolik lidí a my tehdy chodili pořád na nějaké večírky. Jezdili jsme z internátu do města. I do Village. Vždycky někdo někoho znal a někde se něco dělo.“

To znělo přijatelně. Mělo to logiku. Neměla důvod mu nevěřit. A milovala ho přece.

Jenže tu byl ten divný podtón, lehké zaváhání, které ji zaráželo. Vždycky někdo někoho znal.

„Znal jsi je?“ zeptala se tiše. „Ty, kteří to udělali?“

Pochopil. „Ty myslíš, že jsem to věděl a nic ti neřekl? Že jsem ti celou tu dobu nic neřekl?“

„Nevím, co si myslím a čemu věřím.“ Prsty na mobilu už vůbec necítila. Nad Central Parkem svítilo slunce, ale po East Drive se proháněl ledový vítr, vířil sněhové vločky a foukal jí je pod šaty. „Já už nevím vůbec nic.“

„Nemůžeš přece myslet vážně, že bych někoho takového kryl, že ne?“ Urazilo ho to a bolelo. Zamrzelo ji to. „Tomu hajzlovi bych vlastnoručně nacpal koule mezi oči, kdybych věděl, kdo to je.“

Přejela si volnou rukou přes obličej. Ještě pořád nebyla schopna uvažovat. „Víš, když jsem tě na tom videu zahlédla... zaskočilo mě to. Nepočítala jsem s tím.“

„Přál bych si te být u tebe.“

„Není dobré mluvit o takových věcech po telefonu, já vím.“

„Ne. Roso... moc mě to mrzí. Co na to říct? Prostě jsem to vů­ bec nevěděl.“

„Ty za to přece nemůžeš.“

„Odletím do New Yorku. Hned zítra ráno!“

„Nesmysl. Už je to v pořádku. Beztak mi nemůžeš pomoct. Jsem hrozný srab a nedokážu si promluvit s matkou. A te ještě tohle...“ Třela si kolena o sebe, aby se trochu zahřála. „Jen se musím dát trochu dohromady a bude všechno v pořádku.“

„Nic nebude v pořádku!“ namítl. „Tvůj hlas není v pořádku! Ty  nejsi v pořádku.“

„Zavoláme si později, ano?“

„Nepokládej to, jinak se seberu a přiletím ještě te v noci.“ Se soukromým tryskáčem Carnevarů to zas takový nesmysl nebyl.

„Vážně, Alessandro... Neblázni.“ Musela se sebrat. Nebylo dob­ ré, že ji to takhle vykolejilo. Jen to znamenalo, že ji Trevini správně odhadl. „Zvládnu to tu sama. Možná bych to měla všechno nechat plavat, to s tátou i s TABULOU.“ Oba věděli, že to neudělá. Ne potom, co to slíbila umírající Zoe. „Je to zvláštní pocit, být zpátky v New Yorku... Všechno je takové... jiné. Těžko vysvětlit.“

„To je jasné, změnila ses.“

„Dřív bych takhle kvůli ničemu nevyváděla.“

„Vždy nevyvádíš. Jsi normálně rozzlobená.“ Odkašlal si a ona si představovala, jak si drbe nos – občas to dělával, když přemýšlel. „Od koho máš to video?“

„Poslal mi ho Trevini.“

„Ten všivák.“

„Říkal,“ začala, ale spolkla zbytek věty: že má ještě další materiál.  Víc důkazů? Důkazů čeho? „Neřekl mi, kde to vzal. Ale ještě to z něj vytáhnu, neboj se.“

„Je stejný jako ostatní. Nikomu se nelíbí, že spolu –“

„Ostatní můžu ignorovat. Jeho ne. Je jediný, kdo má přehled naprosto o všem, čím si Alcantarové vydělávají.“

„Nelíbí se mu, že mu osmnáctiletá holka přikazuje.“

„To se dá pochopit.“

„Říkal ještě něco? Cokoliv?“

„Že se chce se mnou setkat.“

„Pus to radši z hlavy.“

„Mně nic udělat nemůže. Bylo by to od něj hodně hloupé. Ob­ chodní vedoucí mu nevěří, nikomu není příjemné, kolik toho ví. Kdyby se mě pokusil zabít, sám by to o moc dlouho nepřežil. Ostat­ ní si o mně myslí, že jsem naivní a nafoukaná, ale věří, že mě dřív nebo později zpracují a posunou tam, kam potřebují. Trevini by nikdy nemohl být capo, nikdo by ho neakceptoval. Třicet nebo čty­ řicet let práce pro Alcantary z něj ještě neudělalo jednoho z nás.“

„Ale stejně, nejezdi za ním. Má něco v plánu. Proč by ti jinak tohle video posílal?“

Najednou ji něco napadlo a zneklidněla. „Říká ti něco jméno Cristina di Santis? Contessa di Santis?“

„Kdo je to?“

„Treviniho nová spolupracovnice, psal. Mám se s ní prý sezná­ mit. Možná to není důležité.“

„Tryskáčem můžu být u tebe za deset hodin.“

„Starej se radši o to, aby ti nikdo z tvých lidí nevpadl do zad. S Trevinim si poradím. A se svou matkou taky.“

Jeho dlouhé mlčení prozradilo, že o tom není přesvědčený. „Kdo to video natočil?“

„Jedna kamarádka... nebo aspoň tehdejší kamarádka. Valerie Paige. To byla ta, která mě do toho bytu dotáhla.“ Cítila, že chce něco dodat, ale předešla ho: „Nebylo to poprvé, pracovala jako servírka v jednom klubu a pořád ji někdo někam zval. Párkrát jsem šla s ní.“

„A to ona mě natáčela?“

„Nejen tebe. Spoustu lidí, kteří tam byli. Na mobil. Někdo pak dodatečně obraz zastavil na tvém obličeji. Řekla bych, že Trevini.“

„Jak se může advokát, který sedí na Sicílii na invalidním křesle, dostat k mobilu servírky z New Yorku?“

„FedEx?“

„Myslím to vážně, Roso.“


40

„Nemám ponětí. A je mi to te navíc fuk. Ale udělalo mi dob­ ře, že jsem si o tom mohla s tebou popovídat... A, Alessandro? Pro­ miň mi, že... Však ty víš, co.“

„Mám tě strašně moc rád,“ řekl něžně.

„Já tebe taky. A už se moc těším, až tě zase uvidím. Ale ne tady v New Yorku. Za pár dní jsem zpátky doma. Tohle tady je záležitost, kterou si chci a musím vyřídit sama.“ Chvilku zaváhala. „A a tě ani nenapadne volat Trevinimu. Je to moje věc. Jasný?“

„Mně se to ale taky týká –“

„Prosím, Alessandro! Nikdy mě nezačnou brát vážně, když si budou myslet, že jakmile jde trochu do tuhého, hned posílám jed­ noho z Carnevarů, aby věc vyřešil. Navíc máš svých starostí dost.“

Přála si ho políbit. Za to, že jí neodmlouval.

„Volej mi každý den, ano?“ poprosil.

„Budu.“

Rozloučili se. Rosa zastrčila mobil do kapsy a zaposlouchala se do blahodárné ozvěny jeho hlasu v hlavě. Rozhovor s ním a skuteč­ nost, že byli od sebe tak daleko, ji psychicky vyždímaly víc než ne­ šastná návštěva matčina domu. Moc po něm toužila, ale nedokázala mu to říct tak, jak by si přála. Nijak to nevylepšila ani skutečnost, že to nejspíš stejně věděl. To nutkání vyzpovídat se mu ze svých citů ji samotnou udivovalo. Tohle nikdy nedělala. Tak proč má najednou takovou potřebu se svěřovat? Trapné. Nebo aspoň hodně nezvyklé.

Konečně jí jeho hlas v hlavě utichl. Opět se jí zmocnilo ticho, ticho uprostřed nejhlučnějšího města Ameriky.

Ještě jednou si zkontrolovala maily. Od Treviniho zatím žádná odpově. Chvilku byla v pokušení pustit si video ještě jednou, ale ne v parku, v téhle pekelné zimě, kdy by si ani nevšimla, že jí nit­ rem stoupá jiný chlad.

Bronzový panter cenil své rampouchové zuby. Te už jí vůbec nepřipadalo, že vypadá jako Alessandro. Když se vydala na cestu, jeho pohled ji opět sledoval.

Jestli chce zjistit, jak se Trevini k tomu videu dostal, existuje jen jediná osoba, které se může zeptat.41

Freaks

Rosa s Valerií se poznaly nejprve na internetu. Ve skupině, která si říkala Suicide Queens, neznal nikdo nikoho osobně. Všichni o sobě věděli jen to, jak vypadají v nejrůznějších stadiích od naprosté bdě­ losti přes stav tumpachovosti až po ztrátu vědomí, či dokonce smrt. Webcamery byly neúprosné, když šlo o to, zaznamenat jejich umí­ rání. A poslat je do sítě.

Členy byly jen dívky a mladé ženy. Přičemž existovaly jisté po­ chybnosti, zda pětadvacítka jménem Luciole Seville nebyla náho­ dou chlap. Každopádně nosila paruku, to všechny věděly, protože jí ji sanitář při odvozu omylem stáhl.

Pravidla sebevražedných královen byla zcela jednoduchá. Kaž­ dý večer byla na řadě jedna z nich: pozdrav před spuštěnou kame­ rou všem, které byly právě online, a pak představení prášků. Ob­ vykle se už tento úvod odehrával před postelí či pohovkou, na níž pak probíhalo všechno ostatní. První body dostávala dotyčná od ostatních královen za počet tablet. Další body za přesvědčivost, kterou závěrem vložila do telefonického hovoru. Některé křičely a hystericky ječely, jiné zůstávaly zcela klidné a říkaly jen: „Za chví­ li umřu. Odvezte mě, jestli můžete.“

Mezi ty patřila Valerie. Spolykala víc prášků než kterákoli jiná královna a nějak byla natolik odolná, že pro ni příště zbýval snad už jen jed na krysy. Zapila léky alkoholem a při volání na záchran­ ku zůstala zcela při vědomí. Pak si lehla do postele, na kterou bylo z kamery dobře vidět, aby si členky komunity venku u monitorů užily, a čekala, až se dostaví spánek. A záchranná četa. Někdy to trvalo pár minut, někdy i půlhodinu. Valerie tvrdila, že už kolikrát viděla světlo na konci tunelu. Film svého života znala nazpamě, protože se jí tolikrát promítal v duchu před očima.

Nikdo na Valerii neměl. Spolykala nejvíc prášků, ležela nejdéle v bezvědomí a nejméně jednou zatajila dispečinku číslo svého bytu. Záchranáři se museli vyptávat po půlce bloku, než ji nakonec našli. Toho večera už to Valerii skoro vyšlo. O týden později už ale zase seděla před webkamerou a opět soutěžila – s nejvyšším počtem bodů od založení komunity královen. Její spokojený výraz ukazoval všem, že smysl života našla v očekávání smrti.

Rosa se soutěže zúčastnila aktivně jen jednou. Celé dny visela

na internetu a přečetla snad všechno, co se dalo o sebevraždách pomocí prášků na spaní najít. Četla odkaz za odkazem tak dlouho, až na tom všem skoro objevila jakousi morbidní romantiku.

Ještě ani nestačila upadnout do spánku, když už se přede dveřmi

objevila záchranka. Méně bodů než ona dostala už jen pankerka z Persey, která tvrdila, že aspirin má stejné účinky jako Zopiclone, a chtěla jim nabulíkovat, že po páté tabletě upadla do kómatu. Rosa už se pak na další účast vykašlala.

O týden později potkala Valerii v klubu Exit na Greenpoint avenue. Valerie ji oslovila jako první, a to tak vesele a nenuceně, jako by se poznaly při nakupování. Měla na sobě tričko s nápisem Your hardcore is my mainstream. Rosa by ji sama nikdy nepoznala. Zkreslená perspektiva webkamery, pixely a špatné světlo dodaly jejímu výrazu cosi přízračného, co dělalo jejich názvu Suicide Queens všechnu čest. Ve skutečnosti ale byla Valerie stejně bledý teenager jako sama Rosa, s černou pážecí ofinou, s níž vypadala jako němá filmová hvězda dvacátých let. Byla stejně hubená jako Rosa, nalíčená jako Rosa a při jejich druhém setkání v Three  Kings bylo jasné, že i v mnohém stejně uvažuje jako Rosa. Po ně­ kolika dalších setkáních, z nichž některá byla náhodná, jiná plá­ novaná, přiznala, že její sebevražedná vystoupení před kamerou byla fingovaná. Prášky byly ve skutečnosti magnesiové tablety a bourbon jablečný džus. A záchranáři – kamarádi z bytu o patro výš.

Rosa byla stejně fascinovaná jako zklamaná. „A co kodex cti královen?“

Valerie na ni zděšeně vytřeštila oči. „Vždy jsou to úchylní cvo­ ci! Freaks!“ vyklouzlo jí. A tím byla celá záležitost vyřízená.

Nakonec u Rosy převážil obdiv nad její otrlou chladnokrevnos­

tí, s jakou ty životem zna



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.