načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Arkádie – Pád – Kai Meyer

Arkádie - Pád

Elektronická kniha: Arkádie - Pád
Autor: Kai Meyer

Rosa a Alessandro byli zrazeni svými klany, pronásleduje je policie a bojují o život. Z vězení je propuštěn Hladový muž a chystá prastarý rituál, pomocí něhož chce obnovit svou nadvládu nad Arkádskými dynastiemi. Součástí tohoto rituálu má ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 344
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z německého originálu Arkadien fällt přeložila Dagmar Steidlová
Skupina třídění: Německá próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-2351-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Rosa a Alessandro byli zrazeni svými klany, pronásleduje je policie a bojují o život. Z vězení je propuštěn Hladový muž a chystá prastarý rituál, pomocí něhož chce obnovit svou nadvládu nad Arkádskými dynastiemi. Součástí tohoto rituálu má být i smrt Rosy a Alessandra, ti zjišťují, že nikde pro ně není bezpečno. Nejen že jsou hledáni Hladovým mužem, ale jde po nich i organizace TABULA a multimilionář Thanassis, který chce vyhladit Arkáďany. Nezbývá jim než se bránit a snažit se zjistit více o historii Arkádie, která by mohla přinést řešení jejich problémů. Podaří se jim přežít a zastavit ty, kteří je chtějí zabít? Závěrečný díl fantasy trilogie inspirovaný Romeem a Julií, jenž se odehrává na Sicílii v prostředí mafiánských klanů.

Popis nakladatele

Alcantarové a Carnevarové – dvě znepřátelené rodiny, dva mafiánské klany. Tajemno, napětí, zločin i láska.
Rosa s Alessandrem již nechtějí své city skrývat. Poštvou tím proti sobě celé klany arkádských dynastií a hrozí jim smrt. Prchají přes celou Sicílii a postupně poznávají, kdo za tímto spiknutím stojí: Hladový muž, který se vrátil po mnohaletém uvěznění na svobodu a chystá se opět nastolit prastarý, krutý řád. Vychází najevo pravda o TABULE, o Rosině otci a mnoha dalších záhadách.
Podaří se jim zastavit nevyhnutelný pád a přežít?
Závěrečný díl mafiánské fantasy trilogie Arkádie.

Zařazeno v kategoriích
Kai Meyer - další tituly autora:
Skleněné slovo -- Závěrečný díl fantasy trilogie Skleněné slovo
 (e-book)
Arkádie - Vzpoura Arkádie
Stránky světa Stránky světa
 (e-book)
Stránky světa Stránky světa
Stránky světa - Noční země Stránky světa
 (e-book)
Stránky světa - Kniha krve Stránky světa
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Arkádie

Pád

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Kai Meyer

Arkádie – Pád – e-kniha

Copyright © Fragment, 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bbez písemného souhlasu majitelů práv.


KAI MEYER,

narozený v roce 1969, napsal řadu knih, které se odehrávají v Itálii –

i když si to sám naplno uvědomil až při práci na díle Arkádie – Procitnutí. 

Dva z jeho nejúspěšnějších románů, Vodní královna a Alchymistka, přivá­

dějí čtenáře do Benátek. Vatikánské spiknutí se zase odehrává v Římě.

K Sicílii má vřelý vztah – vždy se tam prý skvěle najedl. Snad proto tam

zasadil děj prvního dílu svého nového fantastického eposu o arkádské

dynastii.

www.kaimeyer.com

© unimak, Hamburg




Obsah

Jizvy 9

Rozloučení 11

Hala světců 17

Harpyje 27

V horách 35

Gaia 41

Léčka 47

Mezery v davu 54

Dárek 64

Hotel Paradiso 73

Zákon mlčení 80

Sestry 86

Příliv 92

Sigismondis 101

Antikvář 110

Vloupání 119

Arkádské dědictví 125

Florindin strach 129

V tunelu 136

Stabat Mater 143

Hybridi 149

Hněv bohů 158

Had a panter 164

Konkordát 173

Návnada 180

Útok 186

Arachnid 192

Svatyně 200

Moře střepů 208

Odloučení 213


Bezútěšnost 221

Hříšníci 226

Pokušení 235

Masakr 241

Krajina hrobek 251

Základna 259

Vycpaní 267

Dvojčata 272

Otec a dcera 282

Nathaniel 293

Zmar 299

Královská hrobka 306

Rituál 316

Ruiny 324

Lykáón 329

Kréta 335

Jednoho dne 341



99

Jizvy

„Představ si, že bychom byli jizvami: naše vzpomínky by fungova­ ly jako vlákna, která nás drží pohromadě. Nemůžeš je odříznout a zničit. Kdybys to udělala, roztrhlo by tě to vejpůl.“

„Ale moje vzpomínky tolik bolí,“ namítla. „Chci zapomenout. Tolik bych si toho přála zapomenout.“

„Jak bys to ale chtěla udělat? Vše, co se v tvém životě přihodilo, pokračuje i dnes. Co jednou začalo, nikdy neskončí. Tady nahoře, v tvé hlavě, to nikdy, nikdy neskončí.“11

Rozloučení

Fundlingův pohřeb.

Příliš horko na březnovou středu, příliš silný písečný vítr, příliš prudké slunce. Karamelově zbarvená kopcovitá krajina se třpytila, jako by průvod černých postav zabloudil do faty morgány.

Rosa se pokusila vymazat celé okolí. Všechny vjemy kromě do­ teku Alessandrovy ruky v její. Kráčel vedle ní hřbitovem. Vnímala jeho blízkost každým svým pórem.

Cypřiše byly jedinými stromy, jež rostly mezi hroby. Podél široké hlavní cesty se tyčily hrobky bohatých vlastníků půdy, rodin, jež kdysi této zemi vládly jako králové. Te tu všechno patřilo Carne­ varovým, jejich hrobka byla ze všech největší a nejokázalejší.

Rosa a Alessandro kráčeli hned za rakví a jejími šesti nosiči. Zvo­ lila pro tuto příležitost střídmé tmavé šaty, jež jí těsně obepínaly kyčelní kosti, punčocháče s velkými oky a boty na nízkém podpat­ ku. Alessandro vypadal v černém obleku starší, ale košile a kravata, jež měl na sobě, mu sedly mnohem lépe než většina ostatních, které znala. Možná proto, že byly ušity přímo na míru.

V čele krátkého smutečního průvodu – kromě nich v něm kráčeli už jen zaměstnanci Castella Carnevare, kteří znali Fund­ linga od malička – se vnořil do stínu portálu kněz. Nosiči zdvihli rakev za zlatá madla a vsunuli ji do otvoru ve zdi. Fundling nebyl člen rodiny Carnevare, ale jen pouhý nalezenec neznámého pů­ vodu. Alessandro však zařídil, aby mu byla poskytnuta stejná po­ slední pocta, jako by byl jeho rodným bratrem.

S Rosou a Alessandrem vstoupila do kaple i Iole. Letní zářivě

bílé šaty, které jinak tak ráda nosila, vyměnila za tmavý kostým. Iole byla na svých patnáct let velmi zvláštní, až podivínská, ale byla den ode dne hezčí. Jemně řezanou tvář, z níž hleděly obrovské oči jako dva uhlíky, rámovaly krátké černé vlasy. Zamyšleně kreslila špičkou boty srdíčko do prachu mramorové podlahy.

Kněz zahájil pohřební řeč.

Rosa věděla celé dny, že tahle chvíle jednou přijde. Že tu budou takhle stát a čekat na okamžik, kdy již nebude možné pochybovat o definitivnosti událostí. Chtěla zuřit, mít vztek na lékaře, kteří ne­ poznali, že Fundling procitl z kómatu a dokázal sebrat veškeré síly, aby vstal bez jakékoli pomoci z postele. Na sestry, které ho nesledo­ valy dost zodpovědně. I na muže, kteří ho nakonec našli, nepříliš daleko od kliniky, ale zapadlého hluboko ve skalní puklině; vztek na ně proto, že jim hledání trvalo celé dva dny.

Přála si mluvit s Alessandrem o samotě. Náhle ji přepadl strach, že už si s ním třeba nikdy nebude moct povídat a poslouchat jeho hlas, protože je všechno tak zatraceně prchavé a pomíjivé; nebyl snad tohle jen další důkaz? Nebylo to tak dávno, co ztratila sestru Zoe i tetu Florindu. A te ještě Fundlinga. Kdo jí zaručí, že nebude jako další na řadě Alessandro? A te tu takhle stáli a marnili čas.

Kněz před hrobem ve zdi vyslovil poslední modlitbu. Nakonec při­ stupovali jeden po druhém, aby se s Fundlingem naposledy rozloučili.

Rosa šla hned za Alessandrem. Pokusila se vzpomenout na něco, co ji s Fundlingem spojovalo, na nějaký okamžik, něco osobního, co jí řekl.

Vybavila se jí však jen otázka, kterou nikdy nepochopila: Už sis  někdy položila otázku, kdo vyplňuje mezery v davu?

Proč si na to vzpomněla zrovna te? Proč ne třeba na jeho

úsměv – a viděla ho vůbec někdy se usmívat? – nebo na jeho smut­ né hnědé oči?

Pořád jsou tady. Neviditelní, dokud je neobklopí dav.

Přitiskla si prsty na rty a pak se jimi dotkla chladného dřeva

rakve. Působilo to tak, jak mělo. Trochu neohrabaně, ale tak, jak se očekávalo.

Iole položila na víko rakve fotku Sarcasma, Fundlingova čer­

ného voříška. Pak si přejela hřbetem ruky přes oči a vyšla spolu s Rosou a Alessandrem z kaple. Rosa ji uchopila po krátkém zavá­ hání do náruče. Dívka jí položila hlavu na rameno. Látka černých šatů pod Iolinou tváří byla vlhká a teplá.

Alessandrovy prsty stiskly Rosinu dlaň o něco pevněji. „Tam­ hle.“ Kývl hlavou doleva ke třem postavám naproti, které stály ve velkém odstupu od ostatních ve stínu cypřiše. „Zbláznili se snad, že se tu objevili?“

Kamenným lesem náhrobků, křížů a soch hleděla Rosa na drob­ nou ženu, jejíž krátké vlasy se takřka nedotýkaly límce jejího světle­ hnědého kabátu. Na prsou se jí něco blyštělo. Rosa si vzpomněla na rozkládací přívěsek soudkyně Quattrini. Nikdy ji bez něho neviděla.

Žena její pohled na dálku opětovala. Oba její asistenti a body­ guardi, Antonio Festa a Stefania Moranelli, stáli z obou stran po jejím boku. Pod jejich rozepnutými koženými bundami byly vidět popruhy ramenních pouzder.

„Co ti tady chtějí?“ Z Alessandrova límečku vykoukly jemné černé chloupky.

„Jen všechno pozorují.“ Rosa doufala, že se nemýlí. Když Ales­ sandra doprovázela na patologii, aby identifikovali Fundlingovo tělo, došlo k prudké hádce mezi ním a soudkyní. Obořil se na ni, že přece ví moc dobře, jak Fundling zemřel. Tak proč ho pitvat? Jaký to má smysl? „Porcovat ho jako upečené kuře,“ řekl.

Pod okrajem prostěradla, jímž soudní lékař Fundlinga zakryl, byla vidět horní část rány. Otevřeli mu hrudní koš a pak ho opět zašili. Přitom bylo přece nabíledni, jak chudák zemřel. Fundling se vyvlekl z kliniky – jak se mu to mohlo po pětiměsíčním kómatu podařit, nikdo nechápal – a zřítil se do skalní spáry. A tam ho našla policie.

Rosa chvíli poslouchala, jak na sebe Alessandro a soudkyně nad mrtvým křičí, a pak beze slova odešla. Dohnal ji na parkovišti, a jak byl v ráži, pokračovala hádka i bez soudkyně. Rosa s Alessan­ drem na sebe nekřičeli, to nedělali nikdy. Ale oba znali tón hlasu toho druhého natolik dobře, aby přesně věděli, kdy se z rozdílnosti názorů může stát vážný problém.

Mezitím už na rozmíšku zapomněli. Ale to, že se Quattrini ob­ jeví i se svými asistenty zrovna na Fundlingově pohřbu, odmítal Alessandro zjevně strpět.

Když se odhodlal vyrazit k soudkyni, Rosa ho zadržela. „Nedě­ lej to.“

„Jsem capo Carnevarů. Mí lidé ode mě očekávají, že si to nene­ chám líbit.“

„Jestli na ně chceš zapůsobit, nasa si pro mě za mě třeba vět­ ší klobouk, než má ona. Ale nenech se zatáhnout do téhle hlou­ posti.“

Iole se před ně postavila. „Nehádejte se, nebo udělám, jako že jsem omdlela. Možná taky trochu vykřiknu.“ Na tvářích měla za­ schlé tmavé šmouhy z rozmazané řasenky.

Rosa ji uchopila do náruče.

Alessandro ji pohladil s tichým povzdechem po vlasech, políbil Rosu na šíji a znovu ji vzal za ruku. „Jdeme pryč.“ Panteří srst se opět stáhla zpátky pod oblečení.

O něco později došli k hřbitovní bráně. Na malém parkovišti před ní parkovalo pár vozů. Z kopce dolů vedly prašné serpentiny. Z údolí k nim stoupala jemná vůně levandulí.

Poněkud stranou stála helikoptéra Alcantarů; tou přiletěla Iole z Isoly Luny. Na tomto pustém vulkánovém ostrově v Tyrhénském moři te bydlela společně s Rosou, učitelkou Raffaelou Falchi a právničkou klanu, Cristinou di Santis. Mladá advokátka s elánem převzala práci zavražděného avvocata Treviniho. Po zkáze palazza Alcantara si mohla Rosa vybrat z obrovského množství nemovitostí její rodiny všechny možné luxusní vily, ale jí se líbil tenhle ostrov. Navíc to byl dárek od Alessandra. Trávil tam s ní spoustu času a vi­ děli se te častěji než kdy předtím.

Rosa Iole jemně uchopila za ramena. „V pohodě? Zvládneš to?“

Dívka přikývla. „Od teka se už nikdy nepřestanu mazlit se

Sarcasmem.“

Rosa jí dala pusu na čelo. „Zítra jsem zpátky u vás.“

Iole znovu přikývla a pak přešla k vrtulníku. Pilot odložil novi­

ny a nastartoval. Zamáváním se rozloučil s Rosou.

Ruku v ruce s Alessandrem sledovala, jak se helikoptéra odlepi­

la od země a na obloze se proměnila v malinkou tečku. Ze hřbitova vycházeli další smuteční hosté. Soudkyni ještě stále nebylo vidět. Zmizela snad se svými lidmi postranním východem?

„Prohledal jsem Fundlingův pokoj,“ poznamenal náhle Ales­ sandro.

Po celou tu dobu, po celé ty měsíce, kdy ležel Fundling v kóma­ tu, se Alessandro jeho věcí ani nedotkl. Jeho pokoj v castellu Car­ nevare zůstal až do konce uzamčený.

„Byla tam spousta divných věcí. Mám je s sebou, v krabici v kufru auta.“ Měli v plánu hned po pohřbu zmizet na celý den ze scény, pryč od všech klanů a jejich obchodů, třeba do nějakého plá­ žového hotelu na jihovýchodě, společně se potápět a večeřet při západu slunce, hledět na moře a tušit kdesi na jihu Afriku.

Pomalu kráčeli k vozu. Rosin antracitově černý maybach se blyštěl před kopcovitým panoramatem – na maserati svého otce už ani nesáhla, ačkoliv přestálo požár paláce jako všechny vozy Al­ cantarů.

Okýnka byla otevřená, protože nikdo nebyl tak hloupý, aby ukradl auto šéfce klanu. A kdyby se někdo pokusil zařídit její před­ časný odchod například pomocí bomby, nezabránila by mu v tom ani zavřená okna.

Její pohled sklouzl na sedadlo spolujezdce. Na černé kůži ležel zmačkaný kus papíru.

„Že by od ní?“ Alessandrovo ostré vydechnutí zaznělo jako za­ prskání šelmy.

Rosa vytáhla z auta vzkaz, sevřela jej do dlaně a odešla za vůz, který využila jako clonu před nežádoucími pohledy lidí z parkoviš­ tě. Většina z nich ale měla beztak naspěch, aby odtud co nejrych­ leji zmizeli pryč.

Rosa uhladila papír a přelétla pár napsaných slov.

„Co chce?“ zeptal se Alessandro, zatímco vzkaz schovávala.

„Chce se s námi setkat.“

„Nepřipadá v úvahu.“

Vysunula vyzývavě bradu. „To má být zákaz?“

„Jen zdravý lidský rozum.“

„Když se tu takhle najednou objevila, musí to mít nějaký vážný dů­ vod.“ Chtěl jí skočit do řeči, ale přiložila mu prst na rty. „Ona něco ví.“

„Však je to také soudkyně. Ví toho samozřejmě o Cose nostře spoustu.“

„Tak to nemyslím. Na lístku je jméno místa, kde se chce s námi setkat. A slovo Arkádie. S otazníkem.“

Hleděl zachmuřeně na hřbitov za ní.

„Nemá to ode mě,“ podotkla Rosa.

„To vím.“

„Nebo –“ Odmlčela se a kousla se do rtu.

„Copak?“

„Hladový muž. Když jsem byla u něj, ve vězení... Říká se sice, že není střežený, prý na příkaz někoho úplně shora. Možná ale do­ kázala tyhle pokyny obejít. Takže je klidně možné, že poslouchala, o čem jsme spolu mluvili.“

Alessandro se poškrábal na nose. Ještě než mohl něco namít­ nout, rozhodla se:

„Promluvím s ní.“

„Už zase...“

„A ty také.“

Pohrdavě si odfrkl.

„Něco ví,“ naléhala šeptem. „O nás, o dynastiích. Nechceš si snad poslechnout, co nám chce říct?“

Sevřel ruku v pěst a udeřil s ní prudce do střechy auta. Tiše ze sebe vychrlil pěknou řádku šavnatých nadávek.

„San Leo,“ řekla zamyšleně. „To je nějaká vesnice? Chce se s námi setkat u kostela.“

„Jedno San Leo leží nahoře v Monti Nebrodi. Dvě hodiny od­ sud. Možná hodinu a půl, když si pospíšíme.“

„Kdo řídí?“

„Kdo jezdí rychleji?“

Dala mu pusu. Sklonila se ještě jednou do vozu, vytáhla z při­ hrádky iPod a vysunula se opět ven.

„Tvé auto,“ řekla pak. „Ale moje hudba.“17

Hala světců

Městečko Cesaro už měli dávno za sebou a šplhali serpentinami stále nahoru do pohoří Nebrodi, když tu si Rosa opět vzpomněla na Fundlingovy věci v kufru auta.

Keep the streets empty for me zpěvačky Fever Ray burácelo inte­ riérem černého Porsche Cayenne. Basy ani nemusely být tak silné, aby přehlušily jemné vrnění motoru.

I’m laying down, rating snow

My fur is hot, my tongue is cold.

Rosa upravila hlasitost. „Co všechno je konkrétně v té krabici?“

Alessandro se zadíval do zadního zrcátka, déle, než by bylo na téhle opuštěné horské silničce nutné. Nikdo za nimi nejel.

„Za celé ty roky jsem Fundlinga viděl maximálně jednou nebo dvakrát s knížkou v ruce,“ pravil. „Vždycky jsem si myslel, že ho čtení nebaví. Hodně ho to táhlo k autům, opravám nejrůznějších přístrojů... zkrátka k praktickým věcem. Myslel jsem, že někdo jako on se o knihy vůbec nezajímá.“

„A te jsi našel v jeho pokoji narvanou knihovnu?“

Zavrtěl hlavou. „Bylo tam pár knížek, ale to není to podstatné. Fundling měl sbírku katalogů. Knižních katalogů. Seznamy anti­ kvariátů po celé Itálii. Ne ty okázalé lesklé prospekty zásilkových firem, ale fotokopie ceníků, dokonce i pár ručně psaných. Musel požádat desítky malých obchodů, aby mu poslaly seznamy svých inventářů.“

„Takže hledal něco určitého. Konkrétní knížku. Nebo několik knížek.“

„Vypadá to tak.“

„Ale jakou, nevíš?“

„Nemám tušení. Většinu seznamů jsem popadl a vzal s sebou. Napadlo mě, že bychom to mohli společně v klidu projít. Když jsem jimi jen tak zběžně listoval, všiml jsem si, že pár titulů označil, ně­ které dokonce několikrát zakroužkoval. Možná je v tom nějaký sys­ tém a zjistíme, o které knihy mu hlavně šlo.“

„Nic o autech nebo tak něco?“

„Vůbec ne. Pár knížek, které se mu v pokoji povalovaly, jsem

sbalil také. Jsou to naučné knížky o antických katastrofách, zániku Pompejí, konci Sodomy a Gomory.“

Jejich pohledy se setkaly dřív, než se musel v další úzké zatáčce opět věnovat silnici před sebou. „Co Atlantida?“ zeptala se.

Pokrčil rameny. „Ano, i o té.“

„Kdysi jsi mi vyprávěl, že Atlantida bylo jen jiné jméno pro Arkádii.“

„Říkal jsem, že tomu někteří lidé věří. Důkazy pro to neexistují. Atlantida může být všechno možné. Nikdo o ní vlastně nic neví. A i kdyby se v případě Arkádie a Atlantidy jednalo o jedno a totéž místo, jakou by to ještě dnes hrálo roli? A proč by se o to vůbec měl zajímat někdo jako Fundling? Vždy nebyl ani Arkáan.“

Setkala se s Fundlingem vlastně jen párkrát. Zvláštní byl, to

ano, ale nedokázala říct, proč ji přesto tak přitahoval. Nevypadal špatně, byl to snědý, až trochu orientální typ, ale to nebylo na Sicí­ lii s jejími mnoha severoafrickými přistěhovalci nic neobvyklého. Příčina Fundlingova šarmu musela spočívat v něčem jiném.

Silnice probíhala kolem strmých svahů, k jejichž skalám se při­ mykaly kaštanovníky a sukovité cesmínové duby. V údolích pod nimi rostly listnaté lesy složené z javorů a buků. Ze zpevněné okres­ ky odbočovaly stále více a více trazzere, prašné cesty pro dobytek, a mizely v roklích nebo vedly uzounkými serpentinami k odlehlým usedlostem. Kdyby měli, nedej bože, nehodu, vážně by se jí tam nechtělo jít prosit o pomoc. Žádná pěkná představa, na to už viděla příliš mnoho hororů.

„Nemusíš jet tak rychle,“ prohlásila, když opět řízl další úzkou

zatáčku. „Klidně můžeme počkat, aby tam dorazili před námi.“

„Chci to mít co nejdřív za sebou. A pak už nemít s Quattrini

nikdy nic společného. Jestli se některá z rodin dozví, že jsme se s ní setkali, jsme mrtví.“

Jistě, omertà. Zákon mlčení. Rosa se soustředila na náhodný bod v hornaté krajině. „No a co? Nebyli by první, kdo by si to přál.“

Na krátké rovince zpomalil. Vpravo od nich padal sráz strmě dolů. Nebylo tu žádné svodidlo, jen po kolena vysoké kamenné blo­ ky vzdálené od sebe vždy pár metrů. O kus níže pod sebou objevila Rosa nelegální skládku, jednu z tisíců po celé Sicílii. Možná tam házeli odpadky sedláci z hor, když se v těchto odlehlých končinách neobjevil žádný svoz.

Alessandro vůz zastavil a obrátil se k Rose. „Dotáhneme to spo­ lu celé až do konce, ano? Quattrini mi může být ukradená, ale jest­ li myslíš, že s ní musíš mluvit, jdu s tebou.“

Usmála se. „Abys mě ochránil před nějakou hloupostí?“

„Uděláš­li něco, co ostatní považují za hloupost, máš k tomu nejspíš nějaký dobrý důvod.“ Naklonil se k ní a políbil ji. Její ruka mu sklouzla na zátylek a prsty se zabořily do hustých vlasů. Cítila, jak v ní stoupá hadí chlad, a rychle se opět uklidnila. Mezitím už metamorfózy zvládala bravurně. Již žádné nedobrovolné proměny. Alespoň většinou.

Konečně položil obě ruce zpátky na volant a šlápl na plyn. Vůz se dal plynule a takřka nehlučně do pohybu.

Stiskla tlačítko na přehrávači. Píseň začala znovu od začátku. Orli kroužili kolem vrcholu Monti Nebrodi, na lovu za potravou pro svá mláata.

On a bed of spider web

I think of how to change myself.

Porsche Cayenne zahnul do další zatáčky. Rosa zavřela oči.

„Tamhle,“ řekl Alessandro. „To je ono.“

Při pohledu na svěže zelené hory skoro zapomněla na okrovou pustinu carnevarovských končin. Bylo to, jako by chtěla Sicílie v tomto místě dokázat, že umí být stejně úrodná a bujná jako každý jiný kout Evropy.

San Leo se přimykalo k rozeklaným skaliskům impozantního

horského masivu. Zadní strany krajních domů přecházely do strmé stěny a propůjčovaly vesnici atmosféru středověkého hradu.

Z vydlážděného náměstí s kamennou kašnou zahnul Alessand­

ro do uličky mezi vysokými domovními zdmi. Nikde nebylo vidět ani živáčka. Na některých domech se v průvanu projíždějícího auta rozevlály závěsy z pestrobarevných plastových proužků. Dokonce i dřevěná lavice před jediným barem obce zela prázdnotou; normál­ ně by tu měli všude posedávat vesničtí starci.

Projeli stinným labyrintem domů a opět San Leo opustili. Po pár

set metrech objevili kostel, jenž se tyčil mezi strmými skalisky stra­ nou obce. Vedla k němu kvalitní příjezdová cesta. Za kostelem po­ kračovala druhá, širší silnice mířící k dalšímu horskému svahu.

Na náměstíčku před budovou svatostánku byla umístěna infor­

mační tabule s údaji o léčivém prameni, jemuž kostel vděčil za svůj vznik. Za ním zahlédli jakousi skladištní halu s rolovacími dveřmi.

Před kostelem stálo zaparkované černé BMW s tónovanými skly,

jeden ze služebních vozů soudkyně. Stefania Moranelli se opírala s rukama zkříženýma na prsou o karoserii a hleděla jim vstříc. Byla to štíhlá mladá žena, které ještě určitě nebylo ani třicet. Dlouhé černé vlasy mívala někdy svázané do ohonu, dnes je však měla vol­ ně rozpuštěné přes odřenou koženou bundu. Byla zvláštním drsným způsobem atraktivní, byla šlachovitá a měla výrazné lícní kosti.

Sama soudkyně a její druhý asistent nebyli ovšem nikde k vidění.

„Tvá přítelkyně si rozhodně s rychlostí hlavu nelámala,“ brblal Alessandro, jako by byla uražena jeho čest, když dorazili až dlouho po soudkyni.

„Když se odvolává na zákony, nelíbí se ti to,“ poznamenala Rosa s úsměvem, „a když je nedodržuje, tak taky ne.“ Pohladila ho po ruce a vystoupila z auta. Následoval ji, ale okamžitě toho zalitoval,

když Stefania Moranelli vytáhla zbraň.

„Ruce na střechu,“ požádala.

„No bezva,“ utrousil, ale vyhověl požadavku a okamžitě si spálil

dlaně o sluncem rozpálenou karoserii.


21

Rosa si byla celkem jista, že povel nepatřil jí, ale aby si Alessan­

dro nepřipadal tak hloupě, natáhla ruce a podržela je těsně nad

střechou vozu. Policistka Alessandra kontrolně prohmatala a za­

znamenala Rosin pohled. Okamžitě pochopila, co jí chtěla nazna­

čit, přešla k ní a zběžně ohmatala i ji.

„Oukej,“ prohlásila pak.

„Díky,“ špitla jí Rosa s hlavou napůl otočenou, takže Alessan­

dro nemohl zahlédnout, jak se jí pohybovaly rty.

Ve Stefaniině tváři se mihl úsměv. Ukázala posunkem přes ná­

městíčko. „Soudkyně vás očekává u pramene za kostelem.“

Alessandro šlehl nedůvěřivým pohledem k budově vzadu. „Proč

právě tam?“

„Jezdí se sem modlit. Jednou týdně.“

„Modlit?“ Kroutil nechápavě hlavou. Když se podíval na Rosu,

pokrčila rameny. Netušila, že je Quattrini tak silně věřící. Nic jí

do toho ovšem není, řekla si.

Stefania zůstala u aut, zatímco Rosa s Alessandrem kráčeli přes

tiché prostranství. Ze skal za kostelem stoupal vzhůru s rozčileným

křikem orel. Horský vítr skučel průrvami a trhlinami ve skalách.

U zadní strany kostela se jich ujal Antonio Festa. Vlasy si oholil

na milimetrovou délku. Pod levým okem mu začínala jizva a táhla se až k obočí. Jeho pravá ruka spočívala pod bundou na ramenním pouzdru. Rosa ho na půl úst pozdravila, Alessandro mlčel. Ledový pohled mezi ním a bodyguardem okamžitě vyjasnil, na které straně fronty se kdo z nich nachází.

Za kostelem se rozkládalo druhé náměstí. Vpravo je ohraničo­

vala ze haly, v níž bylo skladiště, vlevo kostel a čelní strana pro­ stranství končila ve skalní stěně. Z kamenné nádrže ve výši prsou zurčela horská pramenitá voda do velké nádrže na zemi. Před ní klečela soudkyně se sepjatýma rukama a sklopeným pohledem. Odříkala modlitbu až do konce, pak se zvedla a přešla k dvojici. Alessandro na její pozdrav zareagoval chladně, ale zdvořile. Rosa doufala, že se jim podaří zvládnout tohle setkání jako civilizova­ ným lidem.

Quattrini pokynula strážci, aby počkal venku, a pak zavedla Rosu a Alessandra postranním vchodem do haly. Festa nevypadal moc spokojeně, že si s nimi přeje být jeho chráněnka sama. Podro­ bil se ale jejímu příkazu, vytáhl demonstrativně zbraň a zaujal po­ stavení, aby mohl hlídat příjezdovou cestu.

V hale to vonělo pilinami a barvou. Pod pásy průhledné plasto­ vé fólie stály obrovské sochy světců ze dřeva a papírmašé, seřazené jako mlčící rota. Většina z nich byla postavena na konstrukci při­ pomínající nosítka a některé byly až tři metry vysoké: k nebi upřený zbožný, trpitelský výraz, ruce sepjaté k modlitbě. Již od vchodu vi­ děla Rosa ukřižovaného Krista v mnoha provedeních a čtyři sochy Matky Boží, některé s dítětem, některé bez něho, většinu dalších soch nepoznala; možná místní světci, které hluboce věřící obyva­ telé Sicílie nosili při svých každoročních procesích ulicemi. Rosa ještě žádný z těchto svátků na vlastní kůži nezažila, znala je jen z televize a vyprávění. Tisíce lidí při nich kráčejí za sochou bohatě vyzdobenými ulicemi měst a vesnic.

„Poměrně působivé, vite?“ Quattrini oba zavedla hlouběji do nitra haly světců. „Uchovávají se tu procesní sochy všech okolních obcí.“

„Proč zrovna v San Leu?“ zeptala se Rosa.

„Kvůli prameni. Už stovky let jsou mu přisuzovány léčivé účin­ ky. Před lety tu byl osobně i papež a kostel i město posvětil. Od té doby se mohou všechny sousední obce přetrhnout, aby tu směly své sochy skladovat. Podstupují kvůli tomu i dlouhý převoz přes hory. Pro obec je to dobrý zdroj příjmů.“

„A pomáhá?“ zeptal se Alessandro.

„Co?“

„Pramen. Proto sem přece jezdíte. Neříkejte, že jste to ještě ne­ vyzkoušela.“

Pokud soudkyni jeho tón rozčilil, nedala na sobě nic znát. „Pár kapek nestačí, aby duši zachránilo od očistce. Ani mou, ani tvou.“ Rukou se dotkla svého přívěsku na krku.

„Proč jsme vlastně tady?“ Rosa neměla náladu na jejich hádku. Scénu v márnici měla ještě pořád příliš živě v paměti. „Odposlou­ chávala jste můj hovor ve vězení, co? Jestli Hladový muž –“

„Takže mu tak ještě pořád říkáte.“ Quattrini stiskla rty, možná to

měl být neveselý úsměv. „Byli tu již bossové se zvučnějšími přezdív­ kami. Ale co se týče odposlouchávání: nemohla bych z toho u soudu použít ani slovo.“ Zůstala stát u sochy Madony, jež byla pod svým průhledným plastovým závojem téměř dvakrát tak velká jako soud­ kyně. „Jistý dokument mi zakazuje dohlížet na vězně prvořadého vý­ znamu bez jeho osobního svolení. Pro některé pány ve vládě je toho dost v sázce, kdyby začal bývalý capo dei capi prát špinavé prádlo.“

Rosa nemohla odvrátit pohled od obrovské Matky Boží. Někde pod stropem haly vrkali holubi. Třepali křídly a tloukli jimi do dře­ věného stropu. „Ale přesto jste to udělala.“

Soudkyně přikývla. „Už dávno jsem si zvykla, že tady na Sicílii

se musíme obejít bez podpory Říma. Příliš mnoho mých kolegů do­ platilo na svou poslušnost životem. O to já nestojím. Vyhlásila jsem Cose nostře válku, a zbraně jste si zvolili vy.“

Alessandro protáhl obličej. Od dětství mu vštěpovali, že soudci jako Quattrini jsou jejich úhlavní nepřátelé. A Rosa mu rozuměla. Hodinu za hodinou u policejního výslechu, kdy první absolvovala už ve svých dvanácti letech – znala to moc dobře. Její odpor ke všem, kteří si pro sebe uzurpovali zákon a morálku, byl sotva men­ ší než jeho.

Přesto ale měla Quattrini ráda. Soudkyně ji mockrát ochránila před justicí. Na oplátku jí Rosa přihrála materiály o své tetě, čímž ukončila kšeftování své rodiny s ilegálními přistěhovalci z Afriky a omezila drogové obchody.

Quattrini pomalu přešla k Alessandrovi, který si ji prohlížel ne­

přátelským zachmuřeným pohledem. „Četl jsi Geparda od Giuseppa Tomasi di Lampedusy?“

Zavrtěl hlavou.

„Doporučuje v něm všem mladým mužům, aby Sicílii opustili nejpozději v sedmnácti letech. Jinak se jejich charakter stane obětí ‚sicilské slabosti‘.“ Zůstala stát před ním, o dobrou hlavu menší než on. „Ty ses v sedmnácti na Sicílii vrátil. Co to o tobě vypovídá? A co se ještě musí stát, abys pochopil, že mafii nedokážeš ovlád­ nout? Rosa už to ví dávno, a to přiznává, nebo ne. Chceš ji strh­ nout s sebou, až půjdeš ke dnu?“

Chtěl odporovat, ale Quattrini mu nedala šanci a hned pokra­ čovala: „Několikrát jsem Rosu prosila, aby mi o tobě poskytla něja­ ké informace. Radši by zemřela, než by tě podvedla. Ale to, co děláš ty, Alessandro, je také druh zrady. Vystavuješ člověka, kterého mi­ luješ, obrovským rizikům.“

Chvíli to vypadalo, že se Alessandro neovládne. Rosa byla při­ pravena mezi ně v případě potřeby skočit. Pod kůží mu to rachotilo a panteří srst se snažila prodrat na povrch. Občas proběhla meta­ morfóza v šelmu jako exploze a nebyla k zadržení. Ale Alessandro se dokázal ovládnout. Na čele se mu leskla tenká vrstva potu, dů­ sledek jeho zápasu s kypícími emocemi.

„Co od nás chcete?“ zeptal se tiše. „Proč jsme sem měli přijet?“

Ale Quattrini ještě neskončila a Rosa si začala říkat, zda se ne­ zmýlila. Zda slovo Arkádie v jejím vzkazu nemělo být jen pouhá návnada, aby je sem soudkyně přilákala a promluvila jim do svědo­ mí jako dvěma vzpurným dětem. Nevěděla.

„Vyrůstali jste bez otců,“ pokračovala soudkyně, „jeden zemřel, druhý byl až příliš zaměstnaný pácháním zločinů, než aby se zajímal o svého syna. Chtěli byste snad, aby se stejně vedlo i vašim dětem? Vnukům? Jen se podívejte do řad klanů. Kolik mužů se stalo dědeč­ ky, než je zastihla kulka nebo než skončili až do konce svého života za mřížemi? Chcete až do posledního okamžiku chránit svým ml­ čením druhé, abyste na to pak sami doplatili vlastními životy? Capi sice mohou být chvíli mocní, ale mají jeden velký problém: jsou nahraditelní. Co se stalo s vašimi předchůdci a předchůdkyněmi? Kolik jich zemřelo přirozenou smrtí? A kolika se podařilo strávit život až do konce s lidmi, které milovali?“

Rosa tiskla čelisti tak pevně k sobě, že jí až začaly bolet zuby. Kupodivu si zrovna te vzpomněla opět na Fundlinga a nedokáza­ la ho pustit z hlavy – další smrt, kterou musela na Sicílii zažít.

Alessandro ustoupil o krok dozadu, jako by na Quattrini objevil nakažlivou vyrážku. Rosa si ale všimla, že se z jeho očí vytratila tvrdost. Chvilku vypadal odevzdaně.

Pak ale náhle odpověděl s takovým odporem v hlase, který vy­ děsil i ji samotnou: „Vy jen mluvíte a mluvíte, ale ve skutečnosti neříkáte nic, co by nám jakkoliv pomohlo. Jako byste povídala ne­ mocnému: hele, proč se prostě neuzdravíš? Ale tak jednoduché to není, a právě vy byste to měla vědět, paní soudkyně. Co jste čekala? Že nám dobrácky promluvíte do duše a my hned vyhrkneme: no jistě, máte pravdu, jak to, že nás to nenapadlo hned? Postavíte se a vedete řeč, trochu o slušnosti a zodpovědnosti, o morálce a o tom, co je podle vás špatné a co dobré. Ale vy zastupujete jen zákon a tenhle zákon není náš. Vytvořili ho na severu, v Římě a Milánu a všech těch městech, která zbohatla tím, že vysávala zemi tady na jihu. Váš zákon je zákonem vítěze a je povýšený a arogantní a hov­ no se zajímá o to, jak lidé na Sicílii po celá staletí přežívali. Můj otec páchal zločiny, strašné zločiny, to je pravda – ale musím být proto stejný jako on? Musím se dopouštět stejných chyb? A opravdu si myslíte, že nechám svou rodinu ve štychu a začnu někde úplně jinde nový život?“

Quattrini jeho rozpálený pohled vydržela a usmála se: „Já přece vím, že už si dávno s touhle myšlenkou pohráváš. Co těch sto tisíc eur, které jsi vyzvedl? A co ty dvě jízdenky na trajekt? Jedna pro tebe, jedna pro Rosu.“ Přelétla k ní rychle pohledem a pak se mu opět zadívala odhodlaně do očí. „Ano, Alessandro, vím o tom. Jsem soudkyně. Patří to k mé práci, vědět o takových věcech.“

Rosa se dotkla jeho ruky: „Je to pravda?“

Prokousl si spodní ret a ona jen doufala, že v něm pach krve nepřivodí proměnu. Na okamžik sklopil zrak a pak přikývl. „Po tom všem, co se stalo v palazzu, jak tě Michel napadl a –“ Ztratil nit, odmlčel se a začal znova od začátku. „Peníze a lístky jsem uložil na bezpečném místě. Pro případ, že bychom zkrátka neměli jinou vol­ bu než okamžitě zmizet.“

„A kdy jsi mi o tom chtěl povědět?“


26

„Až by to bylo nutné. Byl to jen nouzový scénář. Kdybychom museli jednat opravdu rychle.“

Quattrini přikývla. „Je to pravda, Roso. Lístky, které Alessand­ ro koupil, jsou bez data. A jsou vystaveny na stejná falešná jména, jaká stojí i ve falešných pasech, které pro vás dva nechal vyrobit. U jednoho výjimečně nadaného padělatele z Nota jménem Paolo Vitale.“

Alessandrova tvář zkameněla.

„Ale,“ pokračovala Quattrini, „to všechno mě zase až tak moc nezajímá. Ani to, kam jsi peníze a lístky ukryl. Dokládá to jen to, že sis už dávno uvědomil, jak to s vámi vypadá. Že je ti jasné, že jako capi vašich klanů nemáte zkrátka šanci přežít. Dříve, nebo později někdo –“

Přerušilo ji zvláštní zaskřípění, ne příliš hlasité, ale pronikavé, jako zvuk křídy na školní tabuli. Zvuk k nim pronikl shora, z krovu haly, osm metrů nad nimi, a doprovázelo jej třepetání holubích křídel.

Jedno z kovových střešních oken se se zavrzáním otevřelo. Před světlým trojúhelníkem nebe stála drobná postava s dlouhými vlasy.

Když se s roztaženýma rukama vrhla dolů, spatřila Rosa, že na sobě nemá oblečení.

Ještě ve vzduchu se její končetiny začaly deformovat, kůže se po­ táhla hnědým peřím, nohy se scvrkly a zakřivily do podoby pařátů.

Když doletěla ke Quattrini a pohřbila ji pod sebou, proměnila se dlouhovlasá žena v obrovskou sovu.27

Harpyje

Bestie trůnila s roztaženými křídly nad Quattrini, pohazovala hla­ vou a zarývala zahnutý zobák s odpornými skřípavými zvuky do hrudní kosti soudkyně. Alessandro se prudce spustil k zemi a zmi­ zel Rose ze zorného pole. Hned nato se proměnil v pantera. Po zemi se rozlétly cáry jeho černého obleku, jedna z jeho tlap zašlápla kra­ vatu do prachu. Skočil dopředu, vší silou vrazil do těla obrovského ptáka a strhl ho z Quattrini. Klubko pantera zápasícího se sovou narazilo s řevem a divokým máváním křídel do vysoké mariánské sochy, převrhlo ji a rázem se ocitlo pod ní. Postava ze sádry a pilin však nebyla tak těžká, jak vypadala. Alessandro se osvobodil oka­ mžitě, sově trvalo o dvě tři vteřiny déle, než měla opět volná křídla.

Ve chvíli, kdy se Rosa rozhodla, že se nebude proměňovat a mís­ to toho se postará o soudkyni, se shora ozval další tlukot křídel, příliš hlasitý na to, aby mohl pocházet od splašených holubů. Po­ hlédla nahoru a spatřila dalšího mohutného ptáka obrovského jako člověk, který se právě vrhal dolů. Obří drápy ji už už chtěly popad­ nout, když vtom se proměnila v hada a mrštně útoku unikla. Bles­ kově uhnula do strany, varovně zvedla jantarově zbarvenou hadí hlavu a vymrštila se, aby útočnici kousla. Ta ji ale odmrštila kříd­ lem větším než dvoje dveře od auta. Rose se podařilo chňapnout křídlo mezi zuby, stiskla, ale ztratila rovnováhu, když to s ní smýklo dozadu. Odjela kus po zemi a narazila na světce zabaleného do fó­ lie, zamotala se do ní a na chvíli byla vyřazena z boje.

Když se konečně osvobodila a zvedla hlavu, viděla, že se kácejí další sochy a pukají v oblacích sádrového prachu. Všude poletovali splašení holubi, Alessandro s první obludnou sovou se váleli v lítém boji po zemi a všude kolem nich se vznášela bílá mlha, holubí peří a roztrhaná igelitová fólie.

Druhá sova však seděla triumfálně nad Quattrini. Soudkyně zvedla hlavu a hleděla nechápavě na svou zkrvavenou hru a pak

na soví monstrum. Drápy ptáka byly zabořené v jejím mase. Z ote­

vřených úst Quattrini nevyšel ani hlásek, když ji sova opět prudce

zvedla, mrštila s ní o zem a znovu strhla k sobě nahoru.

Rosa se plazila vpřed, vymrštila se a dopadla na záda dravce. Její

zlatě hnědé šupiny se drásaly o rozježené peří. Ucítila chu cizí krve

a proklínala skutečnost, že ve svých zubech nemá jedové váčky.

Ještě pořád nevěděla, s kým to vlastně bojuje.

Sova pustila Quattrini, ale nevrhla se na Rosu ani svými drápy,

ani zobákem. Rosa tedy zaryla zuby ještě hlouběji do peří na sovím

hřbetě, dokázala však kůži pod ním jen lehce škrábnout, tak byla

jeho vrstva silná.

Na okamžik její pozornost odvedlo zuřivé zaprskání Alessandra,

jehož obří sova odmrštila na další ze soch; narazil hřbetem do hro­

mady trosek a zůstal nekonečné vteřiny ležet bez hnutí. První sova

se vynořila ze sádrového oblaku, těžce se vlekla s křídly roztažený­

mi jako závěsy, zjevně poraněná, avšak ne smrtelně.

Rosa ztratila rovnováhu a sklouzla na zem, vyhnula se dalšímu

úderu křídla a hned nato byla u Alessandra. Vztyčila vedle něho

varovně přední část těla, hadí hlavu metr a půl nad zemí. Pohle­

dem klouzala z jedné sovy na druhou, její syčení znělo agresivněji

než kdy předtím. Bude za něj bojovat do posledního dechu.

Pak se Alessandro znovu pohnul, vydrápal se na nohy a už stál

po jejím boku.

Obří sovy už se k nim nepřiblížily. Jedna zůstala stát s rozče­

pýřeným peřím v oblacích bílého prachu a hrudník jí pumpoval vzrušením. Druhá shlížela pod sebe na soudkyni, už ale také znovu nezaútočila.

Quattrini byla mrtvá. Oči rozevřené hrůzou hleděly do prázd­

na. Na tmavé kaluži krve kolem jejího těla plavaly kousky sádry a peříčka.

Sova ze sebe vyrazila pronikavý křik, pak se zvedla ze země

a začala stoupat ke střešnímu oknu. Druhá ji následovala, zpočát­ ku trochu nemotorně, ale pak dostala let pod kontrolu a také zmi­ zela otvorem na svobodu. Po chvilce to nahoře znovu zarachotilo, v okně se objevila sova, hbitě popadla drápy ještě ve vzduchu jed­ noho z holubů a odlétla pryč i s kořistí.

Rosa s Alessandrem strnuli v kuželu světla uprostřed vířícího

prachu a pilin. Chvíli nabírali dech a pak se proměnili zpět do lid­ ské podoby. Oba byli nazí a Alessandro zbrocen krví soudkyně. Rosa se zběžně ujistila, že je až na několik drobných šrámů nezra­ něn, a pak pospíchala k mrtvé soudkyni. Poklekla před ní na kole­ na. Hrůzostrašné rány přitahovaly její pohled. Marně se tomu sna­ žila ubránit, takhle si Quattrini pamatovat nechtěla.

Alessandro zaklel: „To byly Malandry.“

„Kdo?“

„Aliza a Saffira Malandry. Harpyje. Jsou to sestry. Nikdo se s je­

jich rodinou rád nestýká – snad jen tehdy, když si je chce najmout jako vrahy.“

Rosa trhla hlavou. „Co je s Festou a Moranelli?“

Jen to vyslovila, rozrazily se postranní dveře haly. Antonio Festa se přiřítil s vytaženým revolverem, propocený na kost, jako by prá­ vě sám prodělal krutý zápas.

„Ti ptáci... byli jako pomatení, úplně šílení,“ supěl, „museli jsme se ukrýt v kostele –“

Vtom se zarazil, protože si všiml obou nahých osob potřísně­ ných krví vedle mrtvé soudkyně.

Se zuřivým výkřikem na ně namířil zbraň. „Zpátky! Ustupte od ní!“

Alessandro chtěl Rosu uchopit pod paží a vytáhnout ji na nohy, ale vyskočila mezitím sama. „To jsme nebyli my!“

„Zpátky!“ zařval bodyguard. Pomalu se přibližoval k mrtvému tělu. „Co jste to s ní... Můj ty bože!“ zasténal, když uviděl rozervané rány.

„To jsme nebyli my,“ opakovala Rosa, zatímco s Alessandrem udělali další pomalý kroku dozadu.

„Na břicho! Ruce nad hlavu!“ Pak zakřičel na svou kolegyni. „Stefanie!“

Přes náměstíčko se blížily rychlé kroky mladé policistky. Když vstoupila do haly, vyvalila oči nejprve na Rosu a Alessandra, na­ prosto vyvedená z míry jejich nahotou a tou spoustou krve. Pak objevila na zemi Quattrini. „Ne,“ zašeptala, „to ne.“ Několik holu­ bů se spustilo dolů ze stropu a proletělo kolem nich ven z haly. „Co jste to provedli?“

„Pokoušeli jsme se jí pomoct!“ Rosa přistoupila zuřivě k policis­

tům. „Zatímco vy dva jste venku –“

Zazněl výstřel a vyrval díru do betonové podlahy těsně u jejích nohou; pak odsvištěl jako zbloudilá střela.

„Ani krok!“ zařval na ně Festa. „A lehněte si už konečně na zem, do prdele!“

Alessandro se dotkl Rosiny paže. „Poj, uděláme, co říká.“ Sedl si do dřepu a pak se natáhl na břicho. Byla zlostí bez sebe, ale po krátkém váhání si přece jen také lehla.

Stefania poklekla vedle soudkyně a dlaní jí zavřela víčka. „Proč jste to proboha udělali?“ zeptala se tiše, aniž by se na někoho z nich podívala. „Myslela to s vámi opravdu dobře.“

„Nemáme s tím nic společného,“ odporoval Alessandro. „Byli to...“

„Snad ti ptáci?“ vpadl mu do řeči Festa. Ten jim nikdy neuvěří.

Alessandro o kousek pootočil hlavu, aby viděl na Rosu. Čekala na signál. Proměnit se před policisty byla jejich poslední šance.

„Máš pouta?“ zakřičel Festa na kolegyni.

„V autě.“ Stefania nedokázala odpoutat pohled od mrtvé. Tvář se jí chvěla smutkem a hněvem.

„Přines je. Já ty dva zatím pohlídám.“

Zavrtěla hlavou, pak se zvedla a vytáhla levou rukou mobil z kap­ sy kalhot. „Zavolám pro posilu. Dokud nedorazí, neměl by s nimi nikdo z nás zůstat o samotě.“

„Však já si s nimi poradím,“ odpověděl Festa.

Alessandrův pohled říkal: ještě chvíli počkej.

Stefania znovu pohlédla na krvavá poranění soudkyně. „Tohle

přece nemohl nikdo udělat holýma rukama.“ Rozhlédla se kolem

a pak se podívala Rosiným směrem. „A co se stalo s vašimi věcmi?“

„Chtěli se zbavit důkazů,“ odpověděl místo ní Festa. Bylo na něm vidět, že by nejraději okamžitě stiskl spouš.

Rosa ukázala posunkem brady na zbytky Alessandrova obleku. „A předtím jsme je roztrhali na kousky – proč asi, abychom je spolkli?“

Festa se zadíval na cáry látky. Přes všechnu tvrdost, kterou dá­ val na odiv, bylo zřejmé, že ho Quattrinina smrt zasáhla stejně silně jako jeho kolegyni.

„Co ty sovy?“ zeptala se Rosa. „Museli jste je přece také vidět.“

Policista sklonil hlavu. „No a?“

„Ty mrchy byly dva metry velké!“

Policisté si vyměnili pohled, jako by pochybovali o Rosině pří­ četnosti.

„Neviděli je,“ zašeptal Alessandro. „Malandry na ně poštvaly pár normálních dravců, aby je zahnali. Harpyje to dokážou. Jako ty umíš mluvit s hady ve skleníku a já s šelmami v zoo.“

Sakra. To není dobré.

„Dávej na ně pozor,“ obrátila se Stefania na Festu, chvíli něco ukala na klávesnici mobilu a pak se naposledy podívala na Quattri­ ni a odešla k postranním dveřím.

Alessandro učinil poslední pokus. „Někdo chtěl, aby to vypada­ lo, že jsme soudkyni zabili my.“ Zvedl hlavu, aby pohlédl Festovi do očí. „Proto nezabili rovnou i nás.“

Nebylo těžké uhodnout, odkud vítr vane. Někdo v klanu Al­ cantarů či Carnevarů už měl plné zuby toho, aby poslouchal příka­ zy osmnáctiletých.

„Drž hubu!“ Festův hlas zněl nyní vyčerpaně, agresivita se z ně­ ho zcela vytratila. Otočil hlavu a zavolal přes rameno: „Přines ta zatracená pouta.“

Pouhý šelest, nic víc.

Když Festa opět otočil hlavu zpět, hleděl do očí pantera, který

se k němu vrhl. Povalil ho na záda a zaryl mu zuby do zápěstí. Poli­ cista vykřikl, pustil revolver a na vteřinu byl ochromen zděšením.

Mimo jeho zorné pole se proměnila také Rosa. V podobě hada

klouzala kolem řady nerozbitých světců k východu. Když Stefania vrazila dovnitř, zburcována výkřikem, byla již Rosa u zdi, bleskově se vztyčila u nohou policistky, ovinula se kolem ní a překotila ji na stranu. Žena ještě stále držela zbraň, ale byla natolik pevně omotá­ na hadím tělem, že nedokázala zamířit.

Festa se pod Alessandrem vzepjal. Ten ho nechal o kousek vzty­

čit a pak ho udeřil s impozantním řevem šelmy předními tlapami do hrudníku. Policistu to odhodilo zpět a tvrdě dopadl temenem na beton. V tu chvíli se přestal bránit.

Alessandro se v mžiku přetavil do lidské podoby. Jeho tvář byla

zkřivena bolestí, časté a rychlé proměny ho stály příliš mnoho sil. Rosa se musela soustředit, aby udržela své hadí tělo napjaté ve vzpří­ mené poloze. Stefania by se neosvobodila, ale stále ještě držela v ruce zbraň a Rosa na ni nedokázala hadí tlamou dosáhnout.

Alessandro položil špičky prstů na Festovu krční tepnu. Vydechl

si a natáhl se po jeho pistoli. Rosina hadí hlava se pohupovala těsně před Stefaniiným obličejem. V očích policistky se zračilo čiré zděšení.

Alessandro přiběhl, vyjmul zbraň z ženiny ruky a řekl Rose: „Drž ji ještě chvíli.“

Rozběhl se zpět k Festovi, vysvlékl ho z bundy, nahmatal svazek klíčů a vyběhl ven z haly. Chvíli nato se vrátil z policejního vozu s pouty, připnul bezvědomého Festu za ruku k nosítkům jednoho ze světců a vrátil se k Rose. Ta uvolnila hadí sevření natolik, že mohl Stefanii spoutat ruce za zády. Pak namířil na zajatkyni revolver.

Rosa se spustila na zem, ale ne tak překotně, jako prve, aby byla bolest z proměny snesitelná.

„Co jste k čertu zač?“ vyrážela ze sebe sípavě Stefania.

Alessandro ji ignoroval. „Musíme ji vzít s sebou.“

Rosa se na něj zadívala: „Kam?“

„Zavolala posily. Festa jim bude vyprávět zmatenou historku o panterovi a útoku ptáků, to nám snad trochu pomůže. Neviděl, jak jsme se proměňovali. Nejspíš bude mít pekelné bolesti hlavy, až se probere, a nebude si sám jistý, co se mu vlastně přihodilo.“

„Vy nejste lidi,“ šeptala Stefania.

Alessandro už vypadal, že jí začne vše vysvětlovat, ale pak si to rozmyslel. Obrátil se opět k Rose: „Nejpozději do hodiny nás budou hledat po celém ostrově.“

„Nedokážeme utéct před celou sicilskou policií. Romeo a Julie jsou v pohodě, ale Bonnie a Clyde?“

„Musíte se jít udat,“ prohlásila Stefania.

„My jsme ale soudkyni nezkřivili ani vlásek!“ obořila se na ni Rosa. „Musíte nám věřit!“

„Pak se najdou důkazy o vaší nevině.“

Alessandro protáhl opovržlivě tvář. „Vaši lidé celé roky pátrají po něčem, co by nám mohli přišít. Tohle by pro ně byla hotová pastva. A já to na vás vidím: i vy věříte tomu, že jsme Quattrini zabili.“

„Nemůžeme ji vzít s sebou,“ namítla Rosa.

„Jistě, to by byl únos,“ souhlasila policistka.

V koutcích úst mu zacukal úsměv. „Jsme mafiáni. Copak jste zapomněla?“

„Nemám ani ponětí, co jste vy dva vlastně zač. Každopádně ale

nejste hloupí. A bylo by od vás zatraceně idiotské mě odvléct s se­ bou. Braní rukojmí policie trestá ještě neúprosněji než –“

„Domnělou vraždu soudkyně?“ Máchl rukou. „Bute radši zti­

cha, ano?“

„Alessandro,“ konejšila ho Rosa.

„Já do vězení nepůjdu,“ prohlásil rozhodně a byl to opravdu mis­

trovský kousek, že jeho hlas zněl navzdory všemu klidně. „A už vů­ bec ne za to, co jsem nespáchal. A ty také ne, o to už se postarám.“

„Tohle všechno není jen tvé rozhodnutí, ale i moje.“ Odešla

na místo, kde se poprvé proměnila. Snažila se přitom vyhnout po­ hledu na Quattrini.

Rosiny šaty tu ležely neponičené, což byla výhoda Lamií. Chvě­

jícími se prsty si natáhla kalhotky a černé šaty. Naštěstí si ráno nevybrala žádné boty na vysokém podpatku. Už se ve svém smuteč­ ním outfitu viděla na prvních stránkách novin: Mafiánská princez­ na na útěku! Úžasné.

Pak přispěchala zpět k Alessandrovi, uchopila jeden z revolverů

a ukázala na bezvládného Festu: „Vezmi si jeho oblečení. Takhle s tebou určitě utíkat nebudu.“

Musel se usmát. Podal jí i druhý revolver a spoléhal na to, že

bude držet Stefanii v šachu. Pak vysvlékl policistu z trička a džínů a nakonec se natáhl i po jeho kožené bundě. Žádný kus oblečení mu nepadl stoprocentně, ale rozhodně to bylo lepší než nic.

„A te musíme co nejdřív zmizet,“ poznamenal.

Stafaniin hlas byl ještě naléhavější. „Naši lidé vás budou proná­

sledovat všude.“

„O důvod víc být co nejrychleji pryč.“ Dotkl se jemně Rosiny

ruky. „Kdybychom jí mohli dokázat, že Harpyje existují, snad by nám pomohla.“

Stefania kývla bradou na jeho zbraň. „A myslíš, že tímhle do­ sáhneš toho, že ti budu věřit?“

Rosa si chvíli měřila policistku pohledem. Ta měla v očích ve­ psaný šok z hrůzné smrti soudkyně. Navíc šlo těžko předvídat, co se stane, až se jí rozleží v hlavě jejich proměny.

Rosa popošla ještě jednou ke Quattrini. Pohladila ji po chlad­ ném čele a poté něžně po pravé ruce. Pak si všimla malého přívěsku,

který i s řetízkem sklouzl k zemi mezi hlavou a ramenem soudkyně

a ležel tam v kaluži krve. Uchopila ho opatrně palcem a ukazováč­

kem a chvilku pomýšlela na to, že jej rozevře a podívá se, co je

uvnitř. Pak ale místo toho otevřela zapínání řetízku, otřela dočista medailonek o své šaty – ne o kabát soudkyně, to pro ni bylo důleži­ té – a pak si ho pověsila na krk.

Naposledy pohladila mrtvou po vlasech. „Díky za všechno,“ špitla.

Když se opět zvedla, cítila na sobě pohledy ostatních. Stefania působila nejistě, zatímco v Alessandrově pohledu spatřila pochope­ ní. Rosa zastrčila přívěsek za výstřih a cítila jeho teplý dotek na kůži.

Alessandro ji letmo políbil, hned jak se u něj zase objevila. Páchl čerstvou krví, a i když se tomu bránila, probouzelo to hada v jejím nitru.

„Jedeme,“ řekla. 35

V horách

„Je to moje vina,“ pronesla Rosa po chvíli. „Přinutila jsem Trevini­ ho, aby zastavil drogové obchody mých lidí. Varoval mě, že si to nenechají líbit.“

A to nebylo všechno. Učinila přítrž i obchodům s africkými uprchlíky na Lampeduse a alespoň se pokusila omezit obchod se zbraněmi. Z jejího pohledu to bylo zcela legitimní rozhodnutí šéfky klanu. Její rodina v tom však spatřovala zradu. Te za to skládala účty.

„Můžou za tím právě tak vězet Carnevarové.“ Alessandro seděl za volantem a řídil černý terénní vůz úzkou horskou silničkou dolů do zalesněného údolí. „Těch, kdo se mě chtějí zbavit, je spousta. Cesare byl jen nejčestnější z nich a nikdy z toho nedělal tajemství; podle jeho názoru by na tom byla rodina beze mne lépe. Ti ostatní vylézají z děr až te.“

Na zadním sedadle seděla Stefania s pouty na rukou a nohou. V autě soudkyně našli další pár a nasadili ho policistce ještě před odjezdem. O proměnách se nezmínila ani slovem. Možná se něco takového učí v policejní škole. Zůstat klidný i v těch nejabsurdněj­ ších situacích.

„Vysvětlete mi něco,“ zavolala zezadu. „Když víte, že se vás chtějí

vaše rodiny zbavit radši dřív než později, proč jste neposlechli Quattrini a nezmizeli? Co z toho máte, že nasazujete životy pro hor­ du zabijáků a sami se vystavujete trestnímu stíhání? Děláte to pro peníze? Pro všechen ten luxus? Drahá auta jako tohle? Nechápu to.“

Ani sama Rosa to moc dobře nechápala. Přiletěla na Sicílii, aby

mezi sebe a svou minulost vložila pár tisíc kilometrů Atlantiku. Jenže minulost už na ni čekala tady na ostrově. Neunikla. Místo toho, aby zde překonala trauma ze znásilnění a potratu, musela če­ lit historii své rodiny. Aniž by o to jakkoliv stála a bojovala o to, ocitla se po zavraždění své tety Florindy v roli šéfa klanu. A jako by toho nebylo málo: jako rodinné prokletí ji dostihl největší zločin její babičky Costanzy, tajný pakt s organizací TABULA. Nakonec Rosa ještě zjistila, že její otec Davide, o němž se všichni domnívali, že je mrtvý, dosud žije a navíc osobně nařídil, aby ji Tano Carneva­ re znásilnil. A to všechno ještě korunovalo její dědictví příslušnice arkádské dynastie a nechtěná schopnost vzít na sebe podobu ob­ rovského třímetrového hada.

Celý zatracený Atlantik nebyl dost rozlehlý na to, aby na své problémy zapomněla. A te měla na krku bezpočet nových starostí, za něž za všechny vděčila svému původu. Stefaniina otázka byla tedy oprávněná: proč to všechno dělá? Proč už se na to dávno ne­ vykašlala a Sicílii neopustila?

Jednoduše propásla okamžik, kdy ještě mohla vyskočit z jedoucího vlaku. Nejspíš už ten den, kdy se poprvé zahleděla do Alessandrových smaragdově zelených očí. A ani ve snu nepomyslela na to, že by tuto lásku obětovala. Ani výměnou za život bez mafie – život bez něho.

Byla snad tohle odpově na Stefaniinu otázku? Jedna možná odpově?

Alessandro měl jinou. „Můj otec dopustil, aby zavraždili mou

maminku,“ řekl. „Pak byl sám také zavražděn, svým nejbližším dů­ věrníkem. Jen proto jsem se stal capem Carnevarů. A te zemřel ještě i Fundling. Nemůžu to jen tak vzdát, jinak by tohle všechno bylo zbytečné.“

Rosa pozorovala ze strany jeho hezkou tvář při střídání světla a stínu osamělé lesní cesty. Možná to byl jediný rys jeho povahy, jemuž nikdy neporozumí: jeho vehementní trvání na tom, že musí Carnevary vést. Že je dědičné právo zároveň povinností. Bojoval na její vkus až příliš tvrdě o to, aby stanul v čele klanu.

„A co vaše falešné doklady?“ zeptala se Stefania. „Nejsou vstu­ penkou do nového života?“

„Jsou připraveny jen pro případ nouze.“

Měl vůbec v úmyslu promluvit si o tom i s Rosou? Zahrnout ji do spolurozhodování dřív, než by bylo pozdě?

Policistka se tiše zasmála. „A kdy by měl nastat případ nouze,

když ne te?“

Alessandrova ruka sevřela pevně řadicí páku a on dupl nečeka­ ně na brzdu. Rosou to smýklo kupředu do bezpečnostního pásu.

„Hej!“ vyrazila ze sebe.

„Promiň,“ zamumlal a vyskočil z auta. Rosa se bála, že by se mohla policistka pokusit utéct otevřenými dveřmi řidiče. Rychle vytáhla revolver z přihrádky a prudce se na Stefanii otočila. Přes hlaveň zbraně si hleděly s policistkou do očí.

„Nezastřelíš mě,“ řekla Stefania. „Ty nejsi vrah.“

„Kam byste chtěla utéct, uprostřed hor, s pouty na rukou i no­ hou? Nemusím na vás střílet, abych vás zadržela. Nemůžete pryč. Takže se hezky opřete a držte klapačku.“

Alessandro otevřel zadní dveře a přehraboval se v nějaké bed­ ně. Z té už před odjezdem vykouzlil falešnou poznávací značku.

O chvilku později už byl zpátky u Stefanie, s šátkem a rolí lepen­ ky v ruce. Vehementně protestovala, když jí lepil pusu, ale snažil se být ohleduplný a dbal na to, aby se jí dobře dýchalo nosem.

„Musí to vážně být?“ zeptala se Rosa.

„A to ji máme celou cestu poslouchat?“

„Tak jsme ji neměli brát s sebou.“

Na okamžik zavřel oči, jako by se chtěl uklidnit. „Nic jí neudě­ láme,“ prohlásil pak. „Je jediná, kdo nám bude věřit, až dodáme důkaz, že Quattrini zabily Malandry. Viděla, co jsme zač.“

„Jestli jde jen o to – tohle můžeme klidně ukázat i ostatním.“

„Tím spíš by pak věřili, že jsme to udělali my. Ukazovali by na nás prstem a už by připravovali hranici.“ Ukázal na Stefanii. „Tahle vy­ padá v pohodě. Jde mi sice na nervy, ale není to nutně náš nepřítel.“

Rosa protáhla obličej: „A proto jí zalepuješ pusu?“

Stefania něco huhlala do šátku, zvedla nesouhlasně ruce s pou­ ty a pak je zase bezmocně spustila do klína.

„To přežije,“ utrousil a opět se usadil za volantem.

Rosa vrhla rezignovaný pohled dozadu, uložila zbraň zpět do

přihrádky a usadila se. Vůz se prudce rozjel.

„Jak to bylo s těmi pasy a jízdenkami?“ zeptala se po chvíli.

„Proč jsi mi o tom nic neřekl?“

„Protože jsem nechtěl, aby došlo k tomu, k čemu došlo te. Aby mezi námi stálo rozhodnutí, zda odjet, nebo ne.“

„Ty přece nechceš odejít.“

„Nenechám se jen tak vyhnat. Quattrini jsem křivdil a moc mě to mrzí. Z nějakého důvodu si tě velmi oblíbila. A te je mrtvá a nám dvěma za to chce někdo přišít vinu. To nebyla nějaká spon­ tánní akce. Někdo to musel plánovat už dávno.“

Stefania ze sebe vyrazila zlostné zasténání a natáhla se na zad­ ním sedadle. Zjevně se rozhodla, že se poddá osudu.

„Proč jen to udělali?“

„Aby se nás zbavili.“

„Můžou nás přece jednoduše zabít. Pro Malandry by to byla před chvílí hračka. A existuje sto dalších možností.“

„Chtějí se nás zbavit, ale nechtějí nás zabít?“ Rosa kroutila za­ myšleně hlavou. „To přece nedává smysl.“

„Proto bych měl rád nějaké vysvětlení.“

Cítila za smrt soudkyně vinu a hořela nenávistí k jejím vrahům. Poprvé měla pocit, že chápe, co Alessandra celou tu dobu žene. Nejpr­ ve touha pomstít se za maminčinu smrt a Cesarovu zradu. Pak pomstít Rosino znásilnění. Jeho touha po odplatě jí byla vždycky trochu cizí, ale te, se zaschlou krví soudkyně pod nehty, mu konečně porozuměla.

„A kurva,“ vyklouzlo jí.

„Co se děje?“

„Iole a ostatní. Jestli za tím stojí Alcantarové... Jestli opravdu probíhá něco jako převrat, nejsou už na Isole Luně v bezpečí.“

„Nikoho z tvých lidí Iole nezajímá,“ uklidňoval ji.

„Ale Cristina di Santi ano. Ví o všech obchodech, smlouvách,

zdrojích příjmů legálního i nelegálního podnikání Alcantarů. A je s Iole a učitelkou Falchi na ostrově.“

„V přední přihrádce leží mobil. Zavolej jí a řekni, aby byly radě­

ji ve střehu.“

Rosa otevřela dvířka z teakového dřeva a vytáhla jeden z Ales­

sandrových iPhonů; měl jich několik, žádný se však nedal k němu vysledovat. Netrpělivě vyzváněla na pevnou linku ostrovní vily, dokud automatická odpově neukončila spojení. Z hlavy pak vyu­ kala číslo Iolina mobilu.

Ozvalo se dvakrát zazvonění a pak Iole hovor přijala.

Rosa si vydechla. „To jsem já.“

„Vždycky zavírám dvířka od lednice,“ spustila Iole. „A nedávám

už Sarcasmovi čokoládu – nebo aspoň ne tolik. Také jsem nic ne­ objednávala po internetu, tedy d



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.