načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka - Evžen Boček

Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka

Elektronická kniha: Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka
Autor:

Čtvrté pokračování osudů rodiny Kostkových z Kostky zastihne zámek ve smutku. Ale ani událost, nad kterou truchlí celý svět, nezabrání Marii III., aby pomýšlela na vdavky, a chtivým zlodějům, aby uskutečnili své ďábelské plány.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Druhé město
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 168
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-722-7410-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nejen Vivien Kostková je na pokraji životního kolapsu, truchlí s ní celý svět, samozřejmě včetně osazenstva zámku Kostka. Výpadek prohlídek interiérů je zcela nečekanou událostí. Marie III. využije volna k návštěvě loveckého zámečku knížete Schwarzenberga, kde momentálně přebývá Max Launů, na smrt nemocný. Při návštěvě se jí dostane žádosti o ruku, i když je později poněkud zpochybněna nocí strávenou na infekčním oddělení.
Avšak dalším postavám příběhu nepřijde zrušení prohlídek úplně vhod. Poněkud svérázné dvojici lupičů Angelice a Sonymu, kteří se vydali na Kostku vykrást rodinnou hrobku, úkol značně zkomplikuje, a Majerovým, kteří si na Kostce vyhlédli zaručeně pravého dávno ztraceného Rembranta, jejich operaci učiní takřka neproveditelnou. Ale nikdo se nemíní vzdát bez boje a na zámku bude zase jednou o něco obtížnější zachovat si zdravý rozum.

Evžen Boček vychází při psaní svých knih z mnohaletých zkušeností kastelána na zámku v Miloticích. V úspěšné humoristické sérii o komtese Marii III. vyšly již tyto knihy: Poslední aristokratka (2012), Aristokratka ve varu (2013) a Aristokratka na koni (2016).

Zařazeno v kategoriích
Evžen Boček - další tituly autora:
Poslední aristokratka Poslední aristokratka
Aristokratka ve varu Aristokratka ve varu
 (CDmp3 audiokniha)
Poslední aristokratka - CDmp3 (Čte Veronika Kubařová) Poslední aristokratka
 (CDmp3 audiokniha)
Aristokratka ve varu - CDmp3 (Čte Veronika Kubařová) Aristokratka ve varu
Aristokratka na koni Aristokratka na koni
 
K elektronické knize "Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka" doporučujeme také:
 (e-book)
Poslední aristokratka Poslední aristokratka
 (e-book)
Aristokratka na koni Aristokratka na koni
 (e-book)
Aristokratka ve varu Aristokratka ve varu
 (e-book)
Tíživá láska Tíživá láska
 (e-book)
Nezvěstná Nezvěstná
 (e-book)
Labyrint pohybu Labyrint pohybu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

aristokratka

a vlna zločinnosti na zámku kostka

– evžen boček –


aristokratka

a vlna

zločinnosti

na zámku

kostka – evžen boček – Druhé město / Brno 2018

© Evžen Boček, 2018

© Druhé město – Martin Reiner, 2018

ISBN 978-80-7227-410-9 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-7227-813-8 (e-kniha)

Popsané situace se skutečně staly. Různým lidem, na

různých místech a v různém čase — pochopitelně. Jmenuji se Marie Kostková z  Kostky. V  rodové historii jsem v pořadí třetí.

Marii I. pochovali v  roce 1450 do rodinné hrobky, aniž se přesvědčili, že je dostatečně mrtvá. Když o pár let později hrobku otevřeli, seděla na schodech. Od té doby jsme pohřbíváni v zatlučených rakvích.

Zatlučená je i rakev Marie II., která při jednom z pokusů o  výrobu kamene mudrců vynalezla zřejmě dynamit. Do rakve zatloukli pouze část jejího šatníku a paruku, protože tělo zmizelo spolu s věží, kde měla laboratoř.

Obě jsou naše strašidla. Ani jedna se nedožila dvaceti. Mně je devatenáct.

Když nepočítám desítky levobočků, jež během svého misijního působení v  rovníkové Africe zplodil Karel Václav, jsem jediný příslušník rodu, narozený mimo evropský kontinent. Narodila jsem se v New Yorku. Byla jsem Američanka. Pro ostatní Američany jsem byla Mary Kostka.

Můj otec byl taky Američan. Chtěl být nenápadným učitelem literatury, kterým taky byl.

Kolegové a studenti mu říkali Franku. Nikdo z nich neměl ani ponětí, že je český aristokrat. Nikdo z nich neměl ponětí ani o tom, že existují nějaké Čechy.

Dnes jsme pochopitelně oba Češi. Můj otec je František Antonín Kostka z  Kostky, ochránce Božího hrobu, člen řádu maltézských rytířů a patron kostela Nanebevzetí Panny Marie v Kostce.

Přestože používání šlechtických titulů bylo v Čechách zakázáno už v roce 1919, všichni mu říkají pane hrabě. Franku mu říká jedině moje matka. Matka je pořád Američanka. Jmenuje se Vivien.

Kostka je naše rodové sídlo. Původně to byl hrad, který ve třináctém  století postavil rytíř Mikuláš Kostka a nazval ho Kostka. Od té doby jsme Kostkové z Kostky.

Dva měsíce po dokončení dobyli Kostku rytíři z řádu německých rytířů. Potom už dobyl Kostku v  podstatě každý, kdo šel zrovna kolem.

V osmnáctém století moji předkové Kostku přestavěli na barokní zámek. Z  hradu se zachovaly jenom katakomby a hrobka.

O Kostku jsme pětkrát přišli a pětkrát jsme ji dostali zpátky. Poprvé nám ji zabavil řád německých rytířů. Podruhé husité. Potřetí Ferdinand II. Habsburský, který ji daroval řádu německých rytířů. Počtvrté nám Kostku zabavil Adolf Hitler, který ji daroval Heinrichu Himmlerovi, který ji daroval SS.

Popáté nám Kostku pochopitelně zabavili komunisté v roce 1948.

V roce 1996 jsme Kostku dostali popáté zpátky. 31. 8., 22.45 Milý Maxi,

protože si nejsem jistá, kolik — jestli vůbec něco — si z dnešního odpoledne budeš pamatovat, oznamuji Ti, žes mě požádal o ruku. Stalo se pár minut po mém příjezdu do vaší (schwarzenberské) hájovny. Popravdě řečeno, když ses přede mnou vrhl na kolena, myslela jsem si, že Tě postihla nějaká kloubní křeč. Pro jistotu uvádím, že jsem řekla ANO, ačkoliv se zřejmě shodneme, že to mohlo počkat, až se vyléčíš z té boreliózy.

Tvoje rozpálené tváře a lesknoucí se oči bohužel nebyly příznakem vzrušení, jak jsem se zprvu domnívala, ale vysoké horečky. V  dějinách našeho rodu budu nejspíš jediná, která musela po žádosti o  ruku zvednout svého nastávajícího z  pokleku. Následně jsem Tě dovlekla na starý otoman, jelikož se Ti točila hlava a slabostí podklesávala kolena.

Podle mého názoru to mělo být obráceně.

Nicméně pořád lepší než Johana Kostková, která bezprostředně po žádosti o ruku musela se svým novopečeným snoubencem ládovat kanóny, protože Kostku napadl řád německých rytířů. Musely to být vzrušující zásnuby.

Do deníku si ten den zapsala: Odpráskli jsme jich devatenáct. Po dobytí Kostky ještě německým rytířům pokousala jejich velmistra. Jestli měl na sobě brnění, tak musela mít chrup jak tyranosaurus.

Ale to jsem odbočila.

Tento dopis Ti píšu na chodbě před jednotkou intenzivní péče, kam jsem Tě odvezla poté, co přestaly fungovat studené obklady a Ty jsi začal blouznit, že Tě pronásledují srnky.

Když pominu osobní setkání s  Hillary Clintonovou, byla cesta do nemocnice nejhorším zážitkem v mém životě.

Jako rodilá Newyorčanka se stěží dokážu v lese orientovat za denního světla, natož v noci. Zabloudila jsem už pár metrů za hájovnou. Šílela jsem strachy.

S ohledem na desítky zhlédnutých hororů jsem každou chvíli očekávala chlápka v  gumovém plášti, který nám do kapoty zasekne hák, útok vlkodlaka nebo holčičku v noční košili s břitvou v ruce. Po nárazu do něčeho, co potom odešlo, nám přestal svítit pravý refl ektor. Ještě teď bych byla ochotná přísahat, že to byl trpaslík. Pokud Tě tedy bude po probuzení bolet hlava, tak je to z  toho třísknutí o  přední sklo. Trochu naprasklo. Mně zase nafackoval airbag. Pak už jsem pro jistotu jela s  rukou na klaksonu. I  tak nám každou chvilku něco chodilo po střeše.

Po hodině už jsem nevěřila, že se z toho lesa dostaneme živí. Úplně jasně jsem viděla titulek v Blesku: Místo hříbků objevil šokovaný houbař dvě ohlodané kostry.

Zachránil nás knížecí hajný. Považoval nás za pytláky, takže moje vysvětlování probíhalo s  rukama nad hlavou před namířenou brokovnicí. (Otázka: V Čechách se při pytlačení troubí?)

Než si k nám nasedl do auta, vystřelil po čemsi do tmy a spokojeně řekl: „Máš dost.“ Snad tam nebyl člověk.

Ta obava nebyla zas tak od věci. Když jsme přijeli do nemocnice a  rozespalý vrátný uviděl v  autě Tvoje bezvládné tělo a na zadním sedadle ozbrojeného navigátora, na nic se neptal, zvedl telefon a komusi řekl, že „starý Hejkal zas někoho sejmul“. Po mém hlášení, že Tvůj stav nezpůsobila dávka broků, ale horečka, se personálu, který nás už očekával před chirurgickým pavilonem, viditelně ulevilo.

Jakmile Tě na pojízdném lehátku odvezli (ten pohled mi rval srdce), starý Hejkal prohlásil, že se musí vrátit, protože les je v noci plný šmejdů. Naštěstí si všiml, jak se klepu, takže po mně nechtěl, abych ho zavezla zpátky. Něco si prý stopne. Nevím, jak v Čechách, ale v Americe by chlapovi s puškou zastavil málokdo. Na rozloučenou mi oznámil, že dnes určitě něco „práskne“.

Možná už se stalo. Před chvílí jsem slyšela houkající sanitku.

Ačkoliv je pan Hejkal (je to jméno, přezdívka, nebo funkce?) zřejmě psychopat, měl bys mu po propuštění z nemocnice poděkovat. A dej mu tu ořechovku, kterou jsem nechala na stole v kuchyni. Pokud ji ovšem nevyzunkne Tvoje matka. To byl vtip! Věz, že se za ni občas modlím, aby do toho zas nespadla. Jinak doufám, že Tvoji rodiče mají klíč a  po návratu z  Prahy nebudou muset rozbít okno, aby se do hájovny dostali. Pro Tvoji informaci — na stole jsem nechala vzkaz, že Tě vezu do první nemocnice, kterou najdu.

Abych nezapomněla: Kdybyste se náhodou začali shánět po vašem rodovém zásnubním prstenu, tak ho najdete na prsteníčku mojí levé ruky, kams mi ho na třetí pokus nasadil.

Předpokládám, že ten diamant je pravý. Později Teď jsem mluvila s  mladou doktorkou. Chtěla vědět, jestli Tě něco „nerozhodilo“, protože pacient s  boreliózou by se měl vyvarovat jakýchkoliv vzruchů. Řekla jsem, že o žádném vzruchu nevím. Přece jí nebudu vykládat, že jsi zkolaboval při žádosti o ruku.

Ačkoliv teď mě napadá, jestli se Ti nepřitížilo z těch nástěnných hodin, které k  vám minulý týden nechal z Orlíku převést kníže Schwarzenberg.

Jak to můžeš vydržet? Místo roztomilé kukačky vyjede každou čtvrthodinu havran, příslušný čas oznámí klovnutím do useknuté hlavy Turka v  turbanu a  zaskřehotá: „Nic než prrávo, krreténe.“ Pochopila jsem, že jde o zpodobení schwarzenberského erbu a rodového hesla — až na toho kreténa, předpokládám.

Já bych z  takových pendlovek dostala zápal mozkových blan.

Před pár dny jsem v Blesku četla o incidentu s tureckým velvyslancem, který prý měl po prohlídce Orlíku křičet na nádvoří, že „to tady nechá vybombardovat“. Blesk neví, co mu kdo udělal. Já myslím, že mu knížecí hodiny „zakukaly“ spršku krreténů.

Jak vám vlastně kníže zdůvodnil přestěhování toho krámu z Orlíku na hájovnu? Ono je to koneckonců jedno — hlavně když nám je nebude chtít vnutit jako svatební dar.

Pokud nějaká svatba bude, že?

Nejdřív si musíme ujasnit, jestli jsi nejednal v pominutí smyslů. Takže až si přečteš tento dopis, dej mi prosím vědět, jak se věci mají. A nemusíš se obávat — já to zatím nikde rozhlašovat nebudu. Upřímně řečeno — stejně by to nikoho nezajímalo. Nikoho by nezajímalo, ani kdyby Michael Jackson požádal o ruku tu svoji olezlou opici (nemyslím Elizabeth Taylorovou).

Ty to asi nevíš (jako nejspíš jediný člověk na planetě), ale dnes ráno zemřela princezna Diana. Zabila se v autě v  nějakém pařížském tunelu. Cestou na hájovnu jsem střídavě poslouchala těch pět rozhlasových stanic na našem autorádiu a nabyla jsem dojmu, že se blíží konec světa. Uřvané ženy všech věkových kategorií houfně telefonovaly do studií a zahlcovaly éter svým zoufalstvím.

Dost jich tvrdilo, že neví, jak budou bez Diany žít. Nezasvěcený člověk by si mohl myslet, že na zeměkouli vyhasl zdroj vší energie. Když nějaká zdrcená posluchačka kvílela do rádia, že její život už nebude jako dřív, bylo slyšet mužský hlas (zřejmě manžel): „Ale ty řízky bys ještě dodělat mohla. Děcka už mají hlad jak herci.“ Ostatně zdravotní sestra, která Ti zaváděla infuzi, trefi la žílu až na několikátý pokus, protože přes slzy nic neviděla.

A raději ani nemyslím na svoji matku. Vlastně se bojím, jestli ji po návratu na Kostku najdu živou. No, do Dianina pohřbu snad vydrží, zvlášť když se po hrsti prozaců začala utěšovat, že lady Di svoji smrt možná jenom fi ngovala, aby měla pokoj od královny, a  v  této chvíli se už přejídá na nějakém neznámém ostrově s Elvisem Presleym.

Náš zahradník to ovšem má už nejspíš za sebou. Ještě než jsem odjela, oholil se, vzal si prozac, na krk si pověsil cedulku Nepitvat! a  šel si odevzdaně lehnout do hrobky. Zítra se totiž dožívá na den přesně věku, v němž měl jeho otec první mozkovou mrtvici, epileptický záchvat a  ledvinovou koliku. Pan Spock očekává totéž a  navrch ještě infarkt, protože má prý hrudník v  jednom ohni.

Tak jestli mu to klapne, můžeš k  nám jít dělat zahradníka.

A když už mluvím o Kostce — skutečnou starost mi dělá Josef. Od půlnoci ho nikdo neviděl. Ne že by mně chyběl, ale má na sobě uniformu Heinricha Himmlera a je po včerejšku zřejmě ještě opilý. Jestli se motá někde po okolí a vykřikuje, že „vychcaní Češi budou přesídleni za Ural“, tak asi budeme mít problémy.

Abys tomu rozuměl — Josef nevzplanul láskou k nacismu, jenom se ztotožnil se svojí rolí v historické revui, kterou jsme včera pořádali pro návštěvníky. Ostatně psala jsem Ti o tom v předchozím dopise.

Tak počkat! Teď jsem si uvědomila, že pořád leží na mém nočním stolku.

Takže alespoň ve stručnosti, abys věděl, co jsme zase — Josefovými slovy — vyoslili. Milada vymyslela na poslední prázdninový víkend historický spektákl na oškubání návštěvníků. Chtěla pozvat nějaké herce a transvestity, ale já jsem to kvůli fi nančním nárokům „umělců“ zamítla. Skončilo to tím, že do objednané uniformy říšského reichsführera Heinricha Himmlera se oblékl Josef (nalepil si i  vypelichaný knírek), do svatebních šatů Helenky Vondráčkové se navlékla Milada a matka se pochopitelně vtělila do princezny Diany. Nevím, jak je to možné, ale všichni tři byli od svých originálů téměř k  nerozeznání. Milada zpívala Sladké mámení, Josef nadával návštěvníkům do podřadné rasy a  matka si stěžovala na královnu. Pan Spock hrál na klavír ty svoje písničky o chorobách a tetička Nora nejenom že věštila z karet, ale vyvolávala i duchy. Lidi řvali nadšením a platili.

Vydělali jsme přes dvě stě tisíc! Třeba účast na spiritistické seanci tetičky Nory stála tisícovku a  pořád tam byla fronta. Chápeš to? Vyhodit tolik peněz za posezení u kulatého stolu, který občas zavrzal, což měla být komunikace se záhrobím.

Jako katolička jsem se toho samozřejmě neúčastnila (podle katechismu jde o smrtelný hřích, jak jistě víš), ale kde jinde se dá vydělat tolik peněz?

Moje šílená guvernantka strašila v  katakombách. Ani se nemusela maskovat. Díky novému stylu (černý přeliv, černé líčení, černý lak na nehty, černé kožené oblečení) vypadala, jako by proplavala asfaltem. Myslím, že dost děcek se bude z  toho zážitku v  noci počurávat (některé to mimochodem udělaly přímo na místě).

Otec stál u krbu, vyprávěl historku o komorné, která ukradla stříbrnou lžičku, a výčitky svědomí ji dohnaly k sebevraždě. Nakonec se zlým úsměškem vždycky prohlásil, že „na každého dacana jednou dojde“, a spustil oběšenou fi gurínu.

Paní Tichá prodávala pečené prase a ořechovku.

Já jsem vybírala peníze.

Po odchodu posledního návštěvníka si všichni účinkující udělali večírek. Když jsem je byla rozehnat, zpíval Himmler s Helenkou Vondráčkovou, že Svět je nádherný, růžový, béžový.

To bylo včera. Dnes měla být repríza, ale kvůli úmrtí princezny jsme ji odvolali. Sice jsme přišli o hodně peněz, ale rozjančená estráda nepřipadala v úvahu. Beztak by neměl kdo účinkovat.

Ženská část souboru usedavě naříkala (přiznávám, že jsem si taky trochu brekla) a  pánové dílem umírali v hrobce, dílem chrápali (otec) a dílem byli nezvěstní.

Když zabral prozac a matka dokvílela, začala organizovat tryznu (jakkoliv si opravdu myslí, že Diana žije). Na hlavní bránu jsem na její příkaz umístila oznámení:

DNES ZEMŘELA PRINCEZNA DIANA.

Z PIETNÍCH DŮVODŮ SE PROHLÍDKY

NEKONAJÍ.

PAMÁTKU MILOVANÉ LADY DI MŮŽETE

UCTÍT V ZÁMECKÉ KAPLI MODLITBOU

NEBO TICHOU VZPOMÍNKOU.

Do kaple matka přinesla fotografi i princezny Diany s černou stuhou a postavila ji na oltář. Následně s Miladou (stále ve svatebních šatech Helenky Vondráčkové) vysmýkaly ze zákristie dubový stůl a daly na něj kondolenční knihu.

Pak jsme z oken v druhém patře vyvěsily dlouhé černé prapory, které podle paní Tiché byly poprvé a naposledy použity, když umřel sovětský komunistický vůdce Stalin.

Mimochodem — strašně smrdí. (Ty prapory, pochopitelně, Stalin už asi ne.)

Do smutku se zahalily i naše blbé dogy. Matka rozstříhala jeden z praporů a ovázala jim krky. Žal a prozac jí zřejmě zatemnily rozum, protože po našich psech chtěla, aby před kaplí drželi čestnou stráž. Kdyby je zalila do betonu, tak možná. Ti blbci nevydrží na jednom místě ani tři vteřiny, nemluvě o tom, že si svoji smuteční výzdobu začali navzájem trhat a  Olinovi se podařilo přetáhnout Laďovi ten černý hadr přes hlavu tak, že vypadal jak Batman. Odvedla jsem je do otcova pokoje a dala jim na hraní stoh návštěvnických papučí.

Otec pořád spal. Škoda že jsem nemohla být u toho, když v kocovině otevřel oči a uviděl netopýřího psa.

V devět hodin začali chodit návštěvníci. Muži se po přečtení cedule na bráně většinou otočili, ale ženy si zaslzely v kapli a napsaly vzkaz do kondolenční knihy.

Havraní žena Deniska všechno natáčela na videokameru. Záznam ze smuteční „slavnosti“ spolu s kondolenční knihou chce matka poslat expres do Buckinghamského paláce. Nevím, co si od toho slibuje. Asi volnou vstupenku na (fi ngovaný) Dianin pohřeb.

Hodinu po poledni si matka vzala další prozac a usnula v křesle v loveckém salónu komtesy Dory. Zakryla jsem ji kožešinou z ledního medvěda.

Ani Milada nezvládla dojít do svého pokoje, natož se odstrojit ze svatebních šatů Helenky Vondráčkové. Svalila se do obrovské postele hraběnky Antonie. S roztaženýma nohama a rukama vypadala jak nevěsta, kterou někdo vyhodil z okna.

Paní Tichá, která od rána tlumila svůj žal ořechovkou (upřímně řečeno, ona by nasávala tak jako tak), klimbala u kamen v kuchyni. Tetička Nora spala u svého spiritistického stolku.

Ve dvě odpoledne jsem defi nitivně podlehla touze vidět Tě a  Kostku jsem nechala napospas jediné nespící a  střízlivé bytosti — mojí šílené guvernantce. Deniska mě ujistila, že to „zrežíruje“.

Na cestu mě vybavila radou, abych se „nevymázla v nějakým tunelu“, a ukázala mi vztyčené palce. Vzhledem k tomu, že vypadá jako smrtka, to moc povzbudivě nepůsobilo. Můj odjezd natáčela videokamerou.

Jsem zvědavá, jestli večer aspoň zavřela hlavní bránu a zhasla svíčky v kapli. Dobrý pocit z toho nemám. Její zodpovědnost je na úrovni našich psů.

Na hájovnu jsem přijela kolem šesté, ty ses vrhl na kolena a tak dál.

Když nad tím tak přemýšlím — kdyby se princezna Diana nezabila, tak jsem touto dobou počítala vydělané peníze (tedy pokud by se mi podařilo postavit na nohy náš ansámbl) a ty by ses bez pomoci zmítal v horečce za doprovodu „nic než prrávo, krreténe“.

Skoro si začínám myslet, že jsem Ti zachránila život.

Odcházím si lehnout do volného pokoje, který mi nabídla ta milá doktorka.

Doufám, že v  noci nezačnou vozit ženy, kterým ze smrti Diany puká srdce, a já nebudu muset nocovat na chodbě.

P. S. Svatba v zimě nepřichází v úvahu. Moje matka by určitě chtěla kožich z polární lišky.

P. P. S. A pro jistotu bych raději počkala, jestli se dožiju dvaceti. Kdyby se přece jen naplnila rodová kletba spojená s mým křestním jménem a já zemřela, byl bys možná nejmladší vdovec na světě. 1. 9. V  pět ráno přivezli na pokoj paní s  náběhem na infarkt. S  Dianou to nesouviselo. Srdeční potíže se vyskytly po oznámení jejího syna, že si chce vzít dvakrát rozvedenou ženu s  dvěma dětmi a  třetím na cestě. O svojí budoucí snaše paní mluvila jako o „vyhlášené šmiksle“. Syn je prý naivní blbeček, který si nechal nakukat, že je otcem onoho nenarozeného dítěte, což je prý stejně pravděpodobné jako světový mír.

Pak mi paní ukázala fotku toho naivního blbečka a zeptala se, jestli bych o něj neměla zájem. Byl na ní odulý a plešatý chlap neurčitého věku. Kdybych nevěděla, že paní dostala sedativa, asi by mi taková nabídka zamávala se sebevědomím. Když jsem řekla, že jsem zadaná, paní mě vyzvala, abych si to ještě rozmyslela. Naštěstí ji odvezli na vyšetření. Z  pokoje jsem odešla v takovém chvatu, že jsem se ani neučesala.

Max pořád spal. Na rozdíl od včerejška dýchal pravidelně a neodháněl od sebe srnky. Chvilku jsem seděla u  jeho postele, ale nijak zvlášť mě to nebavilo. Dopis jsem mu nechala na nočním stolku. Doktorce jsem za nocleh nabízela peníze, ale nevzala si je. Ještě že tak. Asi po hodině jízdy mě zastavila policejní hlídka a musela jsem platit pokutu za naprasklé sklo a rozbitý přední refl ektor. Naštěstí se mi podařilo je přesvědčit, že jsem nesrazila žádného člověka. A  to mi ještě odpustili pokutu za můj americký řidičák, o němž si mysleli, že je to průkazka do knihovny.

Teď sedím u plastového stolku na benzínové pumpě, asi třicet kilometrů od Kostky. Po zaplacení pokuty mi zbylo na pět litrů benzínu a kávu. Pumpařka se opírá o pult, na němž má rozložený Blesk se zdemolovaným mercedesem princezny Diany. Kdykoliv se pohnu, zvedne oči od novin. Nejspíš si myslí, že jsem zlodějka. Můžu si za to sama. Všimla si launovského prstenu, který jsem díky své marnivosti mínila sundat až těsně před Kostkou, a prohlásila: „Bombovní snubák.“ Jakkoliv si nejsem úplně jistá, co to znamená, zmocnila se mě panika, jako by se právě provalilo, že mě Max požádal o ruku.

Jediné, co mě v  té chvíli napadlo — zřejmě v  důsledku krátkodobého pominutí smyslů — bylo servat předmět doličný z  prstu a  vrazit ho do kabelky. Při prudkém škubnutí jsem si málem vykloubila prsteníček a  převrátila stojan s  novinami. Následně jsem se na pumpařku usmála. Velmi hlasitě polkla a měla jsem dojem, že se jí mnohonásobně zvětšily oči.

Určitě si myslí, že jsem vykradla klenotnictví, a protože sedím na dosah regálu s cukrovinkami, nejspíš se obává, abych si nenacpala kabelku tyčinkami Mars, které mám nejblíž.

To jsou ale zásnuby!

Jestli by nebylo lepší (méně trapné určitě) pálit sekaným olovem do německých rytířů. Později: na Kostce Když jsem odjížděla od benzínky, pumpařka telefonovala. Zbytek cesty jsem se modlila, aby mě nepředjelo policejní auto s  houkající sirénou a  já nemusela vysvětlovat, jak jsem k  tomu „bombovnímu snubáku“ přišla. Představila jsem si, jak mi hlídka prohledává kabelku, najde prsten s  diamantem, já jim odvyprávím historku o  podivných zásnubách, oni mě naloží do auta a odvezou za Maxem do nemocnice, ten pochopitelně řekne, že si na nic nepamatuje, já dostanu pouta a skončím v nějaké cele s kapsářkami. Jednotlivé desátky růžence jsem cedila přes zaťaté zuby a  ke Kostce jsem přijížděla vzteky rozpálená doběla a rozhodnutá omlátit prsten Maxovi o hlavu. Kromě toho se mi chtělo strašně na záchod. Po vjezdu na čestné nádvoří jsem se málem počurala.

Před zámkem stála tři policejní auta, velké červené vozidlo s bílým nápisem HASIČI a sanitka, z níž dva muži právě vytahovali pojízdná nosítka. Trochu mě uklidnilo, že nevidím pohřební auto a z Kostky nešlehají plameny.

Vzápětí ke mně přišel policista s oznámením, že zámek je zavřený kvůli vyšetřování několika trestných činů. Zeptala jsem se jakých. Odpověděl, že mi po tom nic není, ale pokud jsem novinářka, můžu prý klidně napsat, že je to šmodrchanice, ve které se nevyzná ani prase.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist