E-kniha: Aristokratka ve varu - Evžen Boček

aristokratka

ve varu

– evžen boček –

Druhé město / Brno 2013

© Evžen Boček, 2013

© Druhé město – Martin Reiner, 2013

ISBN 978-80-7227-669-1

Pro čtenáře, kteří ještě nečetli Poslední aristokratku, nebo ji

četli, ale už si z ní nic nepamatují, je na konci knihy sepsán

orientační Slovníček.

aristokratka ve varu

– evžen boček –

Vydalo nakladatelství Druhé město – Martin Reiner

v Brně roku 2013 jako svou 95. publikaci

Odpovědný redaktor Miloš Voráč

Obálka a grafická úprava Bedřich Vémola

Fotografie na obálce www.icanbecreative.com

Elektronické formáty připravil KOSMAS

www.kosmas.cz

Elektronické vydání první

www.druhemesto.cz

Situace a postavy v knize jsou vymyšlené.

Až na knížete Schwarzenberga, pochopitelně.

5

Jmenuji se Marie Kostková z Kostky. V rodové historii jsem

v pořadí třetí.

Marii I. pochovali v roce 1450 do rodinné hrobky, aniž se přesvědčili, že je dostatečně mrtvá. Když o  pár let později hrobku otevřeli, seděla na schodech. Od té doby jsmepohřbíváni v zatlučených rakvích.

Zatlučená je i rakev Marie II., která při jednom z pokusů o  výrobu kamene mudrců vynalezla zřejmě dynamit. Do rakve zatloukli pouze část jejího šatníku a  paruku, protože tělo zmizelo spolu s věží, kde měla laboratoř.

Obě jsou naše strašidla. Ani jedna se nedožila dvaceti. Mně je devatenáct.

Když nepočítám desítky levobočků, jež během svéhomisijního působení v rovníkové Africe zplodil Karel Václav, jsem jediný příslušník rodu narozený mimo evropský kontinent. Narodila jsem se v New Yorku. Byla jsem Američanka. Pro ostatní Američany jsem byla Mary Kostka.

Můj otec byl taky Američan. Chtěl být nenápadnýmučitelem literatury, kterým taky byl. Kolegové a studenti muříkali Franku. Nikdo z nich neměl ani ponětí, že je českýaristokrat. Nikdo z  nich neměl určitě ponětí ani o  tom, že existují nějaké Čechy.

Dnes jsme pochopitelně oba Češi. Můj otec je František Antonín Kostka z Kostky, ochránce Božího hrobu, člen řádu maltézských rytířů a patron kostela Nanebevzetí PannyMarie v Kostce.

Přestože používání šlechtických titulů bylo v Čecháchzakázáno už v roce 1919, všichni mu říkají pane hrabě. Franku mu říká jedině moje matka. Matka je pořád Američanka. Jmenuje se Vivien.

Kostka je naše rodové sídlo. Původně to byl hrad, který ve třináctém  století postavil rytíř Mikuláš Kostka a  nazval ho Kostka. Od té doby jsme Kostkové z Kostky.

Dva měsíce po dokončení dobyli Kostku rytíři z řáduněmeckých rytířů. Potom už dobyl Kostku v  podstatě každý, kdo šel zrovna kolem.

V  osmnáctém století moji předkové Kostku přestavěli na barokní zámek. Z  hradu se zachovaly jenom katakomby a hrobka.

O Kostku jsme pětkrát přišli a pětkrát jsme ji dostalizpátky. Poprvé nám ji zabavil řád německých rytířů. Podruhé husité. Potřetí Ferdinand II. Habsburský, který ji daroval řádu německých rytířů. Počtvrté nám Kostku zabavil Adolf Hitler, který ji daroval Heinrichu Himmlerovi, který jidaroval SS.

Popáté nám Kostku pochopitelně zabavili komunisté v roce 1948.

V roce 1996 jsme Kostku dostali popáté zpátky. 26. 3. Jako upomínku na zámek Kostka si návštěvník můžekromě pohlednic koupit také pivní půllitr, papírový tácek pod pivní půllitr, otvírák na pivo, džbán na pivo, zástěru, klíčenku, sadu utěrek, lahev ořechovky, polštář z husího peří a  hromadu dalšího haraburdí. Na všem jsou naše portréty. Kolik se toho prodalo, nemám tušení, jelikož otec na otázky ohledně obratu reaguje podrážděným: „O to senestarej.“

Dnes jsem zaznamenala jednu rodinu, která si po prohlídce koupila zmenšenou repliku zámeckých hodin, najejichž ciferníku jsou místo číslic naše obličeje. Protože živých lidských bytostí je na Kostce pouze sedm, osmičku a  devítku obsadily strašidelné Marie, desítku mají naše dogy trhající papuče pro návštěvníky, jedenáctka je otylá kočka Carevna a půlnoc ohlašuje matčin oblíbenec —mumifikovaný Pygmej. Když hodiny poprvé uviděl Josef,zalitoval, že Pygmej nevyjíždí na pružince jako kukačkaa nevyráží bojové skřeky.

Obávám se, že takto vylepšené hodiny by si ona rodina asi nekoupila. Podle útržku ze zaslechnutého hovoru je chtějí dát k narozeninám babičce.

Ovšem ani hodiny, z jejichž útrob by v určený časvyskočila figurka mojí šílené guvernantky a zaječela „super!“, by mi nemohly zacloumat s psychikou tak, jako se tonechtěně dnes podařilo skupině vypasených motorkářů.

Břichatí muži s masivními plnovousy (jeden z nich měl na hlavě stejnou přilbu jako Himmler) si totiž v pokladně koupili trička s  mým portrétem a  nápisem POSLEDNÍ ARISTOKRATKA a bez náznaku studu se do nich nanádvoří okamžitě převlékli. Můj obličej se na jejichnestvůrných panděrech několikanásobně zvětšil, takže vypadal jak mistr Japonska v zápase sumo. Během prohlídky jsem od své hydrocefalické hlavy téměř nedokázala odtrhnout oči a v loveckém pokoji už jsem trpěla utkvělou představou, že mi narostla další brada. Jako v mrákotách jsem se na závěr s těmi pekelnými anděly nejen vyfotila, ale dokonce se jim na trička podepsala.

Poplatek za autogram možná nebyl od otce zas takšpatný nápad. 27. 3. V noci se mi zdálo, že se mi brada zvětšila tak, že vypadám jako vycpaný pelikán v loveckém salonu. Ráno jsem šla do kostela a během mše jsem prosila Boha, abych se už nikdy nemusela podepisovat nikomu na břicho, zvlášť když má parametry horkovzdušného balonu.

Bůh mě alespoň pro dnešek vyslyšel. Podepisovala jsem pouze pohlednice, několik pivních tácků a zástěru, kterou ovšem dotyčná naštěstí neměla na sobě.

Po dnešku jsem změnila názor na zpestření prohlídek pádem oběšené komorné. Ačkoliv náhlé zjevení figuríny viselce v  krbu hlavního sálu stále považuji za primitivní hororovou lekačku, musím uznat, že návštěvníci jsou po prožitém šoku mnohem ukázněnější a pozornější.Zbývající část prohlídky se drží v houfu a neustále sledují, jestlinechytám za nějakou páku. Když jsem v obřadní síniupravovala svatební fotku Helenky Vondráčkové, kterou někdo otočil vzhůru nohama, návštěvníci v očekávání dalšíhonávalu adrenalinu zatajili dech. Někteří se chytili za ruce.

Bohužel se zdá, že historka o komorné, která ukradlakávovou lžičku a výčitky svědomí ji dohnaly k sebevraždě, na některé návštěvníky neúčinkuje.

Na záchodech dnes někdo ukradl přišroubované zrcadlo. 28. 3. Při vysávání svatební síně Helenky Vondráčkové prasklo paní Tiché v zádech. Objevila jsem jiv hlubokém předklonu před Helenčinou svatební róbou, a nebýt vysvětlujícího zvolání „Zasrané plotýnky!“, podezřívala bych ji, žeprovádí nějaký rituál.

O převozu do nemocnice paní Tichá nechtěla ani slyšet, protože by ji tam prý hned kuchali. Jejím rozhodnutímneotřásla ani poznámka pana Spocka, že skřípnutýmeziploténkový nerv může způsobit ochrnutí.

Po krátkém dohadování, jak hluboce se uklánějící paní Tichou dopravit do kuchyně, převládl názor, aby ji pan Spock odnesl na zádech.

Během transportu paní Tichá jednak hekala, jednakvyhrožovala, že se na Kostku vysere a půjde uklízet dodomova důchodců, kde je teplo.

V kuchyni se uvelebila u kamen a nasadila osvědčenou léčbu ořechovkou.

Já jsem se vrátila k úklidu, který mně bez paní Tichépřiadal nekonečný. Původně jsem chtěla zapřáhnout i matku, ale paní Tichá mě zapřísahala, abych jí nepůjčovalavysavač, a sběr žvýkaček na návštěvnické trase matka odmítla.

Za chvilku bude jedenáct a já slyším nezvyklé bečení ovcí. 29. 3. Paní Tichá se stále nehýbe. V prenatální poloze leží nakožené pohovce přinesené včera z Himmlerova apartmá a je velmi nevrlá. Situace je o to znepokojivější, že už za tři dny děláme svatbu. Snoubencům je dohromady asi tak sto let a seznámili se ve fanklubu Helenky Vondráčkové. Nevěsta je prý těhotná.

Pokud se plotýnky do zítřka neukázní, je Miladaodhodlána zavolat doktora a nechat paní Tiché píchnoutuvolňující injekci i proti její vůli. Zároveň nařídila odstranit paní Tiché z dosahu alkohol, jelikož injekce opiátů v kombinaci s ořechovkou by s ní mohla pěkně zamávat. Miladin otec se prý pokusil rozehnat zánět trojklanného nervu koktejlem z několika kořalek, a když posléze dostal od doktorakoňskou dávku dolsinu, museli ho několik hodin nahánět po zámeckém parku. Paní Tichá by nám zřejmě daleko neutekla, ale částečné vystřízlivění je každopádně žádoucí.

Zároveň se všichni shodli, že ukončení léčby ořechovkou oznámím paní Tiché já, protože mě má nejraději. Když jsem jí odmítla nalít, nazvala mě proradnoua zdegenerovanou maškarou. Nakonec jsme našly kompromis a já jsem jí během vaření natírala ořechovkou bedra.

Alkohol se asi vstřebává i  pokožkou — paní Tichá má stále problémy s  artikulací a  já se od oběda bezdůvodně usmívám. Během potírání kůže jsem došla k  názoru, že bych nechtěla být masérkou ani fyzioterapeutkou.