načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Arien - Karolína Francová

Arien

Elektronická kniha: Arien
Autor:

Fantasy román o poklidné až poetické říši, ohrožované silami zla, představovanými nejen temným mágem Arienem.Stařena vypráví dívce dávný příběh o střetu dobra a zla. Děj sám a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 704
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-725-4347-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Fantasy román o poklidné až poetické říši, ohrožované silami zla, představovanými nejen temným mágem Arienem.
Stařena vypráví dívce dávný příběh o střetu dobra a zla. Děj sám a jeho kulisy nevybočují z klasiky žánru, struktura vyprávění trochu připomíná Pohádky tisíce a jedné noci. Zajímavý je výrazně ženský pohled, formálně reprezentovaný dámskou verzí ich-formy, de facto potom posunující knihu až k jakési kombinaci fantasy a ženského románu, což kupodivu příliš nevadí, naopak má to jakýsi prokrvující efekt. Permanentní hodnocení mužských hrdinů a jejich činů očima nevinné mladé panny, zmítané láskami a pochybami, dává tomuto dílku přece jen trochu švihu.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

.

Karolina Francová

Arien

Triton

2003

.


.

Š Karolina Francová, 2003

Cover illustration Š Milan Fibiger, 2003

Š TRITON 2003

ISBN 80-7254-347-4

Nakladatelství Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz

.


Noc první

Znávala jsem Ariena nejmocnějího z moc

ných, chladného mue temných tueb, jemu

v ilách kolovalo čisté zlo. Viděla jsem hozabí

jet, ničit a mučit. Dívala jsem se, jak stojí naotev

řené pláni a dlouhé vlasy a vlající plá mu plní

bouře, která srovná se zemí celá města. Za zády

mu kráčela armáda přízraků tak straných, e

o tom ani nelze mluvit. Spatřila jsem mnoho krve

na jeho rukou a často jsem hleděla do té krásou

obdařené tváře a prosila, a ji osvětlí aspoňtro

chu soucitu a porozumění.

Jene krev není voda a vichni vědí, e jeho

krev byla zkaená od narození.

Přivedli mě k němu, kdy se mi poprvé objevilo

měsíční krvácení. To mi bylo čtrnáct a jemupat

náct let. U tehdy to byl hezký chlapec, vysoký


a plný síly. Tmavé vlasy mu padaly a k pasu, ale

svazoval si je několika irokými stříbrnými

krouky nebo je spoutával pod čelenkou sostrý

mi trny. Měl světlou a nedotčenou ple, napínala

se hladce a sametově přes rysy, které dokonalostí

a vyráely dech. Drel se vzpřímeně a hrdě

a hlavu nosil pyně zvednutou. Ruce si stálechrá

nil před mrazem i před zraněním, ale kdy si stáhl

rukavice, přála sis, aby se tě dotkl. Jemně, a přece

pevně a rozhodně, jako jimi lámal vaz koatům.

Tak nádherné to byly ruce, nepoznamenanétě

kou prací, čisté a hladké, se tíhlými a obratnými

prsty. V jejich pohybu jsi nacházela právě tolik

citu, kolik chybělo jeho dui.

Ale jak u jsem řekla, teprve v jeho očích na

tebe čekalo to pravé peklo. Stačilo, aby na tebe

upřel chladný pohled, a zachvěla ses hluboko

v nitru neznámou touhou a strachem. Jako by na

tebe skrze něj hledělo něco mnohem starího,

zkuenějího a nelidského. Byl jetě mladíček,

a u před ním i ti nejsilnějí mui padali nakole

na a třásli se hrůzou.


A to byl teprve zárodek toho, čím se stalpozději.

Nemohla jsi ho nemilovat, a musela jsi honenávidět. Nikdo z nás ho nemohl pochopit.Taková u je lidská přirozenost, e co nechápeme, toho se bojíme, a čeho se bojíme, to nenávidíme. Často si kladu otázku, jak asi on hleděl na nás. Co viděl? A co si přál vidět? Nae kletby honetrápily, ale ani se jim lehkomyslně nesmál. Nae zá ho neděsila, ale ani ho netěila. Ná strach honemrzel, ale ani nebavil.

Vím ale jistě, e a u jsem ho víc milovala či víc nenáviděla, nezapomenu na něj do konce svých dní. Toho rána tehdy pro mě u před dávnými věky ze mě krev vycházela teprve druhý den, kdy jel kolem jeho otec Sinni. Seděla jsem na zápraí a tloukla máslo. Zabuila kopyta, v zatáčce jsem spatřila obrovského černého koně a na němvysokého mue tmavých vlasů a ostrých dravčích rysů a matka u mě popadla za pai, zvedala mě ze stoličky a posílala dovnitř. Samozřejmě jsem poslechla. Přestoe jsem ho nikdy předtím nespatřila, poznala jsem a příli dobře, kdopřijídí.

Bála jsem se, to ano, ale zase ne moc. Byl krásný jarní den a myslela jsem si naivně, e za slunečního svitu stíny nad lidmi nemají ádnou moc. Take jsem se přitiskla ke stěně vedle okna a nenápadně vyhlíela ven, abych si ho mohlapořádně prohlédnout. U jsem si představovala, jak to budu vyprávět ostatním děvčatům odpoledne na návsi. Samotný Sinni, tak daleko od hlavního města, přímo před naím domem, jen krok ode mě.

Jezdil vdycky sám jako později i Arien. Nepotřeboval ádnou ochranu, protoe i kdyby se nějaký ílenec odváil na něj vztáhnout ruku, uměl se sám ubránit lépe, ne by to svedla stovka muů ve zbroji s blytivými kopími a meči. Stačil jediný pohyb paí a nai chalupu by pohltila země.

Projel okolo tryskem, jako kdy vítr svití nad úinou. Zableskly se stříbrné ozdoby, zazvonily podkovy, zavlála černá hříva a vlasy a byl pryč jako přízrak. U u jsem se chystala vyběhnout ven a podívat se za ním, kdy se údery kopyt ozvaly znovu a já pochopila, e se vrací.

Zarazil koně před naimi dveřmi. Nádherné zvíře chvíli vzpurně tančilo a vzpínalo se, ale pak stanulo klidné jako socha a Sinni z jeho hřbetu svrchu shlédl na mou matku, je klesla na kolena a neodvaovala se mu pohlédnout do očí.

Má dceru? padla otázka.

Je mladinká, můj pane. Jetě skoro dítě,odověděla matka a tím zpečetila můj osud.

Právě takovou hledám, usmál se Sinni.

Jaktěivo jsem takový úsměv neviděla.Moná si myslí, e mu kolem rtů vykreslil hluboké kruté vrásky, e odhalil tesáky jako elma a z hrdla se mu vydralo krvelačné zavrčení. Ne, má milá, usmál se jako člověk, a přece jako stvůra, protoe v tom úsměvu bys marně pátrala po troe pobavení, potěení či citu.

Seskočil z koně a zamířil k domu. Ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. Tiskla jsem se zády ke zdi a ani nepomyslela na to, e bych se mohla někam schovat nebo prchnout. Kam také utéct a kde se skrýt před muem jeho schopností?Vůbec jsem nezaslechla kroky a náhle u stál přede mnou. Vysoký černý stín, v jeho přítomnosti světlo pohasínalo.

Sklonil se ke mně a přejel svou tváří po mé, jako by do sebe chtěl nasát můj pach.

Dokonalá, řekl pak. Půjde se mnou.

Já chtěla křičet, naříkat a prosit. Plazit se před ním po zemi, klečet a ebrat o slitování. Vzlykat a slzami mu skrápět nohy. Spínat ruce azapřísahat ho, aby mě uetřil. Rozhodla jsem se vzpírat a bojovat do posledního dechu. Prát se s ním, krábat ho a kousat. Kopat kolem sebe a bítpěstmi. Plivat mu do tváře a rdousit ho, dokudnevyustí dui. Ale on se mě jen dotkl a já sklonila hlavu a la pokorně jak ovce na poráku.

Minula jsem matku, která jetě stále leela na zápraí a plakala, ale nemohla jsem se s ní ani rozloučit. Aspoň ji naposledy obejmout a nechat se od ní pohladit a políbit. Sinni bez jedinéhoslova vyskočil na koně, vztáhl ke mně ruku sjednoznačným příkazem a pak mě posadil před sebe. Jetě ne vyrazil, shlédl naposledy na moumatku, odvázal od opasku měec se zlatem a hodil jí ho k nohám.

A pak u jsme jeli. Nebo letěli? Kdo to můe říct? Mně to připadalo, jako bychom se vznáeli na křídlech. Lehký odraz a pak let, hlasitézadunění a dalí let. Cítila jsem vítr ve vlasech, apřestoe mě unáel vstříc smrti, poprvé jsem okusila pravou svobodu. U jsem se nechtěla vzpírat. Chtěla jsem se poddat. Radostně jsem vykřikla a svěřila se pevné pai, která mě drela v pase, abych nespadla. Roztáhla jsem ruce a plachtila lesem a pak ulicemi města jako pták. Volná,navěky volná.

Vjeli jsme do parku kolem zámku a pocestičce vysypané zlatým a bílým pískem jsme dorazili a ke vchodu. Dva slouící okamitě otevřeli dveře a uklonili se, kdy nás vítali. Sinni seskočil z koně a ihned přiběhl mu, aby se o zvířepostaral. A my zatím vkročili do pohádkového obydlí.

Dnes si vichni myslí, e Sinni a Arienobývali černý hrad na útesech s vysokou věí spálenou údery blesků, neustále ověnčenou bouřkovými mračny. Ve skále prý byly vytesány hluboké a vlhké kobky, kde mučili své oběti a oddávali se temnotám. Tak krátkou pamě lidé mají, e u zapomněli na nádherný světlý zámek s klenutými loubími, velkými okny a tisícem zlatých víek, obklopený zahradami plnými růí, potůčků, můstků a jezírek. Proč by také Sinni il vzatuchlém, věky zčernalém hradě, kdy si díky své moci mohl vystavět pohodlné sídlo, je by ho bylo hodno?

Prý se báli světla a milovali temnotu! Jaká le, má milá. Milovali světlo a temnota jim slouila, tak to bylo.

Sinni mě vedl chodbami, nad jejich nádherou přecházel zrak. On sám té kráse nevěnoval ani pohled, ale já za ním jen klopýtala, jak jsem se ji snaila hltat očima. A pak jsme se vynořili ve skryté vnitřní zahradě zarostlé smutečnímivrbami a útlými rudými buky, s malou kanou vestředu, v ní plavaly rybky modré jako sen. Nemohla jsem dál. Dýchal z toho takový mír a bezpečí, e mi to vehnalo slzy do očí.

U kany seděl na zemi tíhlý mladík a zády se opíral o naletěný mramor. Jakmile Sinni veel, vztyčil se ladným, pruným pohybem. A tak jsem se poprvé setkala s Arienem.

Odloil knihu na obrubu nádre a vykročil nám vstříc. Měl na sobě úzké tmavé nohavice a černou lesklou koili. ádné perky, ani jedna ozdoba, a přece ho dostatečně králila jeho moc.

Něco pro tebe mám, řekl Sinni a postrčil mě dopředu.

Arien si stáhl rukavici, která mu k ruce lnula jako druhá kůe, a jemně se mě dotkl na tváři. Měl příjemně teplé prsty a jeho vnitřní síla mě donutila vzdechnout. Pak mi dlaní sjel na břicho a usmál se. Stejně bez citu jako jeho otec.

Krvácející panna, pronesl tie. Take mi to dovolí.

Je čas, abys začal, přikývl Sinni. U se umí ovládat.

Děkuji ti, mírně sklonil hlavu Arien.

Dnení večer bude vhodný, řekl Sinni.Přirav se pečlivě.

Odeel a já osaměla s Arienem. Znovu si mě prohlédl a pak mi pokynul, abych honásledovala. Neodvaovala jsem se promluvit, i kdy jejich

podivný rozhovor mi znovu nahnal strach.Mo

ná si myslí, e si teď s děvčaty večer u ohněpo

vídáte hrůzostrané historky o temných

čarodějích, ale to není nic ve srovnání s tím, co se

o nich povídalo, dokud jetě ili. Srdce zaiva

vyrvané z těla, panna znásilněná ďábelskýmne

tvorem, lektvary z lidských očí a kůe? Má milá,

to jsou jenom povídačky dobré k vyvolánípří

jemného mrazení v zádech. Vdycky, kdy sta

kovým povídáním skončíte, víte, e se vám nic

nemůe stát, protoe je to pohřbeno hluboko

v minulosti, a kdo ví, jestli se to vůbec stalo. Já

ale tehdy věděla, e takové věci se dějí, znala

jsem lidi, kteří byli u toho, a u jako malá holka

jsem viděla pár mrzáků, které Sinni propustil ze

zámku, kdy u mu nebyli k ádnému uitku.

Chci prostě jen říct, e kdy jsem kráčela za

Arienem, věděla jsem, e mě mohou potkat tak

strané věci, e by bylo lepí vrazit si na místě

dýku do srdce. Ne snad, e by mi to nějakpomoh

lo. Zatímco pro normální lidi je hranice mezisvě

tem ivých a zemí mrtvých tak vysoká a iroká,

e přes ni druhou stranu zahlédneme, jen kdy se uprostřed hlubokého spánku vzneseme k výinám, pro Ariena a jeho otce vdyckypředstavovala sotva zídku, kterou snadno překročili, kdykoli si zamanuli. Kdybych svůj ivot ukrátila proti jeho vůli, nael by si mě a potrestal po smrti stejně jako za ivota. A u mě čekalo cokoli,nemohla jsem se tomu vyhnout.

Veli jsme do dalí vnitřní zahrady obehnané kolem dokola stěnami zámku a vnějí zdí. Časem jsem zjistila, e takových míst se tam nachází spousta. Nesčetná utajená zákoutí, skrytémístnosti, tajné chodby, malé dvorky, zahrádky anádvoří, podloubí a různé chrámy zasvěcené podivným bohům. Někdy se mi zdávalo, ezámek se trvale mění, jako by Sinni nikdy nebyl spokojen s jeho podobou nebo jako by jej stále přetvářel podle svých současných potřeb.

Toto místo nebylo tak kouzelně krásné jako to předchozí. Zde mě neuvítala zeleň a kana sezurčící vodou a uspávající klid. Ticho tamvyvolávalo napětí, jako by se kadou chvíli mělo přihodit něco zlého, ze vech stran jsi čekala úder. Země byla posypaná tlustou vrstvou edobílého popela, který se při kadém kroku zvedal a vířil vevzduchu. Uprostřed stála nádr s hustou černoutekutinou. Pochybovala jsem, e by to mohla být voda. Stála líně jako sirup a ani vánek ji nezčeřil. Kdy k ní vak přistoupil Arien, nahnala se k němu, take hladina na jedné straně znatelně poklesla, zatímco u něj málem přetékala přes okraj. Sotva znatelně pohnul rukou dolů, dlaň rovnoběně se zemí, a voda se zase stáhla zpět. Ale mě to takvyděsilo, e jsem zůstala stát na dladicíchlemujících popel a bála se udělat dalí krok.

Arien se překvapeně otočil.

Pojď sem, řekl tie.

Prosím, neubliuj mi, dostala jsem ze sebe, i kdy doposud mě před prosbami uchránilopřesvědčení, e by k ničemu nevedly a mé postavení jen zhorily.

Nemýlila jsem se, jako by mě ani neslyel. Nevyhrooval ani nepřikazoval, prostě se otočil zády a já cítila, jak nějaká síla vede mé kroky k němu. Po tváři mi stékaly slzy, ale nahlas jsem nevzlykala. Nebyla jsem tak statečná, spí jsem se obávala, e by ho to mohlo popudit apřichystal by pro mě jetě o něco horí osud. Pokud můj osud vůbec mohl být hroznějí.

Kdy jsem dola k němu, byla jsem celáupiněná od prachu, který se kolem mě zvedal, na jeho atech vak neulpělo ani zrníčko.

Svlékni se, vyzval mě.

Pane, prosím tě, buď milosrdný, zaeptala jsem.

Rozvázal a povolil tkanici u mých atů a pak mi je stáhl z ramen. Klesly dolů ke kotníkům a já byla náhle bezbranná. Stejně snadno a jemně mě zbavil i spodního prádla. Z vlasů mi vytáhlkoený řemínek, který je poutal, a pročesal mi jeprsty, a se jako zlatý vodopád přelily přes ramena. Pak si přede mnou klekl a rozepjal mi pásky u sandálů. Vstal a jetě jednou si mě důkladně prohlédl. Spatřil prstýnek, který jsem dostala od babičky, a stáhl mi ho z prsteníčku.

Pane, nic jiného nemám, neber mi ho,prosila jsem ho.

Nebude ho potřebovat, odpověděl a jako by tak zpečetil ortel smrti. Vstup do té vody.

Ta černá hladina mě děsila, čekala na moje mladé tělo jako dravec, jako by touila ho pohltit a strávit. Přestoe mi okraj nádre končil u pasu, tuila jsem, e je mnohem, mnohem hlubí, e bych v ní mohla utonout a navěky zmizet.

Vzal mě za ruku a otočil mě čelem k plnému bazénku. A já poslechla.

Vím, e si teď v duchu myslí, e ty na mém místě bys odmítla, ale je velký rozdíl snít o tom, jak statečně by ses zachovala, a skutečně neztratit odvahu, kdy tě nebezpečí jednou dostihne. A Arien v sobě měl moc, která ti nedovolovala mu vzdorovat. Vyzařovala z něj síla, take i slepý viděl, e bude-li se vzpírat, bude donucen a kbolesti a trápení se přidá jetě poníení a ztrátasebeúcty.

Voda nebyla tak ledová, jak jsem se obávala, a kdy jsem chodidly spočinula na dně,dosahovala mi právě k bradě. Hladina za mnou sezvedla, utvořila kápi a překryla mé vlasy a zalila mi obličej průhledným povlakem. Ponechala volná pouze ústa, abych mohla dýchat. Svět jsemviděla jako zamleným zrcadlem a Arienův hlas ke mně dolehl změněný do tajemného odstínu.

Nehýbej se, řekl. Vrátím se, a vyjdeměsíc.

Sehnul se pro mé věci a odeel.

Dnes u ti nepovím, zda mi doba do jehonávratu uplynula rychle nebo pomalu. Vlastně to sama nevím. Kadá jednotlivá minuta se táhla jako hodiny, ale hodiny letěly vpřed jako vteřiny. Měřila jsem kadý vdech a měla pocit, e tonikdy neskončí. Temná voda proniklanenechavými prsty hluboko do mých útrob, vyplnila mi břicho a mrazila mě jako sama smrt, a přesto to bylo příjemné. Poddat se, zapomenout navechny obavy, nechat se pohupovat a kolébat, tiit a laskat. Moná proto to uteklo tak rychle, e to bylo nekonečné, rozprostíralo se to vude anikde. Vytrhlo mě to z mého času a světa a potopilo do edé mlhy bez vnímání. Ve nezměřitelné, co okem nevidí a ani jinými smysly necítí, můe být stejně neuvěřitelně dlouhé, jako se to můe odehrát během mrknutí oka a rozdíl nepozná.

Nevím, kdy přiel, ale najednou jsem siuvědomila, e u nejsem sama. Voda byla mnohem chladnějí a světlá a jasná, průzračná jako horský potok. Stříbrné zrcadlo hladiny odráelo měsíční světlo v bílých záblescích. Viděla jsem své pae, jak plují vodním světem dole ladnými pohyby úhořů. Kolem mě se vznáela sí dlouhých vlasů, jako bych byla oděna do závoje nevěsty. A nade mnou se tyčily dvě temné postavy, jedna mladí obdoba druhé. Sinni a Arien. Slyela jsem je jako ve snách, jako skrze umění příboje.

Věděl jsem, e bude dokonalá, proneslSinni. Její nevinnost je zatím mocná a ničímnezkalená.

Arien jen krátce souhlasně přikývl.

Sinni se vzdálil, ale viděla jsem, e zůstalopodál, v bezpečí na dladicích. Pravděpodobně si myslí, e proto, aby Arienovi pomohl, kdyby se cokoli nedařilo. Ale to jsi na velkém omylu.Usuzuje z toho, e rodiče své děti obvykle milují a ochraňují, jene mezi nimi to bylo jinak.Poznala jsem to pochopitelně a časem. Často jsem si kladla otázku, proč vlastně Sinni zplodil syna, kdy k němu nic necítil. Říkala jsem si, e snad touil po následníkovi, ale k čemu by nesmrtelný potřeboval následníka? Nebo po pomocníkovi? Ale to by ho pak nenechal zahynout, naopakpomáhal by mu a chránil ho při prvních krocích. Moná chtěl, aby ho někdo miloval, jene toArien neuměl. Dodnes si nejsem jista odpovědí.Třeba měl pravdu Arien. Sinni prostě musel mít někoho, kdo by za něj zkouel nová a nebezpečná kouzla. Tomu by napovídal i ten můj první večer s nimi. Sinni tam stál, jen aby na vlastní oči viděl Arienovy chyby. Ne, aby mu pomohl, ale aby se sám poučil, a pokud to Arien přeije, aby poučil i jeho.

Ano, má drahá, ano, jsem stará ena a stáleodbíhám od příběhu k nepodstatným věcem. Tebe zajímá jen, co se dělo dál. Ale co kdy se mi u chce spát a dopovím ti to a zítra, co? Co sipočne pak? Tak na mě nepospíchej, nebo se to třeba taky nedozví nikdy. Je nás u jen málo, kdopamatuje ty dávné časy. A jen já jediná jsem celou tu dobu proila po Arienově boku. Není pro mě jednoduché vzpomínat, kdy minulost je plná hořkosti, tak buď trpělivá.

Bylo to odporné kouzlo, tehdy jsem si toasoň myslela. Později jsem samozřejmě poznala, e se zdaleka nevyrovnalo jiným ohavnostem, které Arien páchal bez jakéhokoli svědomí či soucitu. Do čtyř rohů nádre postavil čtyřimláďata od čtyř druhů kotě, těně, kůzle a jehňátko. A doprostřed kadé strany posadil jednohodravého ptáka káně, potolku, mladého orla asokola. Ta zvířata musela být očarovaná, protoe se vůbec nebránila a zůstala přesně na tom místě, kde je zanechal. Kdy se jich dotýkal, lísala se k jeho ruce, hravě se k němu tiskla a chtěla se mazlit. Jako by milovala smrt.

Arien se naposledy ohlédl na otce, snad u něj hledal ujitění, ale Sinni mu ani pohybemnenaznačil, e postupuje správně. Mlčky na nějhleděl, v očích chlad. Arien se tedy odvrátil, poodstoupil od bazénku a pozvedl pae.

V ten okamik jemný popelový prach vzlétl do vzduchu a zavířil kolem. Na chvíli zakrylbledé měsíční světlo, ale pak se ustálil jako clona kolem nádre, v ní jsem stále jetě nepohnutě stála. Nade mnou se praný závoj protrhl, odhalil mě měsíci a přetvořil mě v sochu ulitou zestříbra. Arien stál pyně vztyčený ve vířícíchkotoučích, pae stále zvednuté a melodickým hlasem pronáel mně neznámá slova. Nabývala na síle, odráela se ode zdí i od vodní hladiny, točila se kolem, létala a vzpouzela se, ale on pokračoval a tkal z nich kouzlo svou mocí.

Ano, i já bych si ráda jeho kouzla pamatovala a moná bych i podlehla pokuení a vyzkouela si je, ani mě osud obdařil jeho schopnostmi,jene ten jazyk jsem neznala, a přestoe jsem ho pak slýchala celá léta, nikdy jsem se z něj nenaučila ani slovo. Jako by sám volil, komu se dá poznat a před kým se utají. Neznělo to jako zpěv ani jako zaříkávání bab léčitelek či modlitby kněí. Byla to řeč, která sama ila. Ve, co jí bylo řečeno,stalo se ivoucí skutečností.

Nejsem si jista, jestli její pomocí mohl konat i dobré věci. Mnoho dívek dnes rádo poslouchá příběhy o jeho nevední kráse, bohatství a síle a sní o tom, jak by se do nich zamiloval a pak ho přivedly na pravou a spravedlivou cestu, aleArien mezi dobrem a zlem neviděl ádný rozdíl. Moná mohl konat dobro, ale rozhodně tonedělal. Na tom nic nezmění ani těmi nejivějími sny. A co se en týká, i ty nejkrásnějí honechávaly chladným.

Ale o tom teď ne. Vidí, tentokrát ty odvádí příběh z jeho určené cesty jenom pro vlastnípotěení. Jen se netvař tak překvapeně, i já byla mladá a snila jsem o stejných věcech jako ostatní mladá děvčata. A ano, připoutím, e i přesto, jak dobře jsem ho znala, snila jsem i o Arienovi. Ale teď si poslechni, jak to dopadlo ten večer.

Kdy se síly, které rozpoutal, trochu utiily a slily se do jediného mocného proudu, přistoupil Arien ke kotěti a dýkou s ostrou tenkou čepelí mu proal hrdlo. Připadalo mi, jako by celý světvykřikl, kouzlo zavířilo v prachu, ale stále se jetě drelo stranou. Arien poloil mrtvolku tak, aby krev vytékala do čisté vody, a směrem ke mně se začal ířit karmínový oblak. Kdy přistoupil k druhému rohu, u jsem věděla, co budenásledovat, ale to těně jako by se ho vůbec nebálo. Radostně vytěklo a poddalo se jeho dotyku. Chtěla jsem vykřiknout, ale ústa jsem měla němá. Do vody se vylil druhý krvavý proud, o něco silnějí ne předchozí. Krev z kůzlete obarvila vodu do ruda a věc dokonalododělávající jehně. Stála jsem v krvavé lázni a po krk adělalo se mi zle. Myslela jsem si, e teď je řada na mně. Arien seskočí do vody, obejmou mě jeho pevné pae a ostří nádherné dýky mě pohladí po hrdle.

Ale on místo toho zase odstoupil a začalpravidelným pomalým krokem obcházet nádr. Ze rtů mu splývaly dalí jasné věty plné kouzel a moci a tkaly předivo kolem mě. Voda zakalená krví se začala zahřívat, její oheň mi seehl pae i nohy, spálil záda, obtekl břicho a pak vstoupil do lůna. Nemohla jsem dýchat a kadou částečkou své bytosti vnímala, jak ze mě spodem proudí krev. Voda se pročistila, i kdy zůstala rudá. Teď zářila jako vybrouený rubín, byla plná odlesků asvětla. K tělům obětovaných mláďat se krouivě a v rychlém víru snesl zvednutý prach.

Arien vykřikl poslední slova. Čtyři draví ptáci se vrhli na čtyři mriny káně na kotě, potolka na těně, sokol na kůzle a orel na jehně. Zvedli se mocnými údery křídel a zamířili do čtyřsvětových stran. Z nádre vylétlo rudé světlo a hnalo se v jejich stopách. Mě opustila bolest a zmocnila se mě slabost. Vechno kolem pohaslo a já se propadla do tmy milosrdného bezvědomí.

Kdy jsem přila k sobě, leela jsem umytá na čistém lůku, oblečená do lněné koile. Nade mnou se skláněla asi padesátiletá ena. Jak mi tehdy připadala stará, a přece jsem teď dosáhla u téměř dvojnásobného věku. Někdy si říkám,jestli to není důsledek toho, e člověk svůj ivot na nějaký čas spojí s nesmrtelným.

Dala mi vypít hustý vývar a chovala se ke mně velmi laskavě, ale s jistým smutným soucitem, jako by mě u pohřbila. Pořád opakovala:Takové krásné dítě, tak krásné dítě. Nu, měla pravdu, zdědila jsem po matce zlaté vlasy, pravidelnýobličej a ple bez jediného kazu. U ve čtrnácti bylo poznat, e ze mě jednou vyroste opravdovákrasavice, i kdy tehdy jsem si o sobě myslela, e se nikomu líbit nemohu.

Chtělo se mi spát, ale ona mi bránila: Musí vstát, dítě, Arien přikázal, abys za ním přila hned, jak se probudí. Vím, e ti není dobře, ale sna se. Musí za ním jít, nebo nás potrestá, a to přece nechce.

Dali mi nádherné aty, nikdy předtím jsem nic takového neviděla, nato abych podobný oděv měla na sobě. Ani nevěsty u nás ve vsi senevdávaly v takové nádheře. Byly uity z nadýchaného bílého hedvábí, s dlouhou a bohatou sukní aivůtkem přiléhajícím k tělu, a celé bohatěvyzdobené stříbrnou výivkou. Vypadala jsem v nich jako nějaká princezna. Upravili mi vlasy a obuli mě. Stříbrné pásky mě chladily a líbilo se mi, jak vyniknou na dohněda opálených nohou. ena z toho ovem byla zděená.

S tím musíme něco udělat. Vypadá jakopasačka. Snad se Arien nebude hněvat. Ne tě přítě uvidí, dáme tě trochu do pořádku, slibovala, ale já si z toho nic nedělala. Arien mě viděl, kdy mě jeho otec přivezl do zámku, pinavou z cesty, v lehkých atech dlouhých jen ke kolenům, anijak se kvůli tomu nezlobil.

A pak u mě k němu odvedla. Naly jsme ho v jeho pracovně, prostorné a vzduné místnosti, kam obrovskými okny dopadala spousta světla a blankytné závěsy nadouval svěí vítrpřináející ze zahrad vůni růí. Věřila jsem, e ty aty mi dávají nějakou kouzelnou moc, ale sotva se na mě podíval. ena mi poeptala, e mám čekat, dokud si mě nevimne anebo mě nepole pryč, a sama se vytratila.

Arien něco psal. Já tehdy psát neuměla, take jsem obdivovala, jak snadno a rychle vede brk po papíře. Těch pár lidí, které jsem kdy psát viděla, kreslilo písmena pomalu a s péčí, ale on je črtal rychlými netrpělivými tahy. Plnila stránku jako záplava přicházející za jarního tání z hor doúdolí.

Nemusela jsem ale čekat dlouho. Brzy papír odloil a podíval se na mě. Zatímco mě jeho kouzlo vyčerpalo, on zůstal svěí a plný síly.Pokynul mi k druhému místu u stolu. Nejspínečaroval, ale v tom gestu se skrývalo tolik půvabu, e jsem mu rázem odpustila vechnu hrůzupředchozího večera. Tedy odpustila bych mu, kdybych se ovem vůbec odváila cokoli mu zazlívat. Vlasy měl rozputěné a stékaly mu po zádech a k pasu a odráelo se v nich slunce, ale v očích zůstával chlad.

Posadila jsem se a snaila se skrývat rozechvění, v něm jsem se sama jetě nevyznala. Zřejmě to dělal schválně. Měl-li ochránit mépanenství, hodilo se mu, abych se zamilovala právě do něj, protoe pak bych se zuřivě bránilakadému jinému. Vylo mu to, rozhodně v těch prvních letech. Bláznivě jsem se těila, a mě necháznovu povolat, i kdy to s sebou neslo účast vrůzných odporných rituálech, bolest a únavu, protoe to zároveň také znamenalo, e budu smět být s ním.

Včerejí večer mě potěil, řekl tak chladně, a jsem se obávala, e se mi jen vysmívá. Jene on pokračoval: Sinni teď jistě lituje, e mi tě dal. Pannu takové čistoty a nevinnosti nenacházíkadý den.

Děkuji ti, pane, hlesla jsem.

Mrzelo by mě, kdybych si ji musel hledat já, protoe ty bys zklamala, dodal. Zachovej si svou čistotu a nic ti ode mě nehrozí. Ztra ji a tvá zcela jistě velmi bolestivá smrt bude první věc, kterou uvidí dívka, co tě nahradí, aby se poučila, Deshaiés.

Znal mé jméno! Netuila jsem, jak a kde ho zjistil, vůbec mě nenapadlo, e si ho třeba prostě nael v mé hlavě. Ve své čerstvě probuzené touze jsem si myslela, e to ukazuje, e o mě má zájem. Jeho vyhrůku jsem úplně přeslechla. A kdy přede mne poloil babiččin prstýnek, zapomněla jsem na ni.

Někam si ho schovej, řekl. Přede mnou ho nenos.

Jistě, můj pane, přikývla jsem.

Jmenuji se Arien, poznamenal stroze, a přeji si, abys to jméno pouívala jako ostatní. Mé jméno samo o sobě znamená, e tu vládnu.Taková oslovení jako můj pane potřebují ti, co si svou mocí nejsou jisti. Já si jistý jsem a ty bys měla být také.

Ano, Ariene, odpus mi, opravila jsem se, ale v duchu mě těilo, e mu smím říkat jménem. Přestoe ta ádost byla zahalena do pýchy apovýenosti, já si hned namlouvala, e tak jenskrývá svůj zájem.

A teď u jdi, propustil mě.

Samozřejmě jsem na jeho vyhrůkunezapomněla navěky. Kdy jsem potkala Vyvyana,vybavilo se mi kadé její slovo, a to o to víc, e mě téměř při kadém setkání s ním pálil v zádech Arienův pohled. Ale v následujících letech tojetě nemělo být. To jsem ve dne v noci snila otemném mui, kterému jsem byla naprosto lhostejná.

Povolával mě často, a u jsem krvácela nebo ne. Panenskou krev potřeboval jen občas,větinou mu stačila i jen prostá přítomnost nevinné panny. Stále znovu a znovu jsem ho omlouvala a ze veho zlého, čeho jsem byla svědkem, jsem vinila jeho otce. To on ho učil a vedl. To onnařizoval a káral. A Arien ho podle mě chtěl jenpotěit, chtěl od něj slyel povzbuzení, ale buď si jistá, e pochvaly se mu nikdy nedostalo. Za svou poslunost sklízel jen chlad.

Ano, samozřejmě, e jsem tehdy byla mladá a zaslepená podivnou, napůl kouzelnou láskou, jinak bych jistě mnohem dřív pochopila, e Arien se toho veho účastní více ne dobrovolně avýměnou za svou poslunost získává vědění a moc. Jene jsem měla prozřít a za tři roky, v den, kdy Arien svůj zrak namířil severovýchodnímsměrem do kvetoucího království Yersinu a kdyznovu opakoval kouzlo, které si kdysi vyzkouel s kotětem, těnětem, kůzletem a jehnětem.

Tentokrát vak ve čtyřech rozích bazénku uprostřed popelného pole seděly čtyři děti, sotva tříleté syn sedláka, řemeslníka, obchodníka a lechtice. A na křídlech jejich smrti se smrtrozletěla i do Yersinu. Černá smrt horí ne mor, protoe nezabíjela rychle, ale pouzeochromovala a nechávala svou obě ít za hrozných bolestí. Tak Arien získal své království, kdy současné u jemu a Sinnimu pohromadě bylo malé. Lid ho tam zavolal sám, aby ukončil to stralivé utrpení, a já la s ním.

Jeho čistá a nevinná panna, je u dávnoztratila nevinnost due.

Noc druhá

Á, to jsi ty, moje holčičko. Věděla jsem, e dnes

zase přijde. Ostatní mě mají za staroupomatenou bábu, která blábolí stále tyté nesmysly

o velkých čarodějích, zlých kouzlech a temných

plánech. I moje vlastní dcera mi kdysinaslouchala se shovívavým úsměvem a moje vnučka mě

má vyloeně za blázna. Ale ty ne, tebe můj příběh

zajímá a moná mu i uvěří a pak snad jetě není

ve ztraceno.

Ale nebudu zdrovat, obě víme, e dny se mi u krátí, a já ti chci povědět vechno, úplně vechno, abys znala celou pravdu, a ne tysmylenky, co potulní pěvci po večeři u krbu za pohár dobrého vína vydávají za skutečnost.

Vrátíme se spolu do Yersinu takového, jaký byl před sedmdesáti třemi roky. Ano, tolik let od té doby minulo. Přila jsem do své budoucí vlasti

jako sedmnáctiletá dívka po boku tehdyosmnác

tiletého Ariena. Jestli vak já v té době jetěpo

řád byla napůl dítě, on dorostl v hotového mue.

O jeho dospělosti nebylo pochyb ani v patnácti,

ale teď budil opravdový respekt. Zesílil a ramena

se mu rozířila, i kdy si stále zachovávalpru

nou a spíe tíhlou postavu. Tvář nosil hladkou

a vlasy a do pasu, oblékal se do černé a skromně

se zdobil stříbrem. Jeho ruce vynikaly citlivou

jemností a pohledem dokázal zmámit jakékoli

zvíře i člověka.

Nu, říkala jsem včera sice, e Yersin byl

vzkvétajícím královstvím, ne ho napadlaArie

nova zhoubná choroba, která zasáhla kadouro

dinu. Nemluvila jsem vak tak úplně pravdu.

Yersin byl znám jako chudá země a jen proto il

v klidu a míru. Nikdo o něj neměl zájem a Yersin

se na oplátku nestaral o své sousedy. Soustředil

se jen na to, jak s přírodou svést vítězný boj avy

dobýt si na ní dostatek jídla. Ná kraj leí navy

sočině, kde se téměř ádná rostlina neujme. Lidé

se iví pastevectvím a tkalcovstvím a tehdy

vichni důvěrně znali bídu, hlad a zimu.

S Arienovým příchodem se věci změnily a mnozí by dnes řekli, e k lepímu. Jene tak si tu dávnou dobu můe dovolit posuzovat člověk, který v ní nemusel ít a denně se strachovat oivot svůj a svých blízkých. Lidé v Yersinu byli vdycky svobodní, ale teď se z nich stali otroci, jejich city a potřeby vládce nezajímaly.

Yersin za pouhý rok vyrostl v nejbohatíkrálovství. Doposud chudá půda začala plodit itřikrát do roka. Počasí se změnilo ve vlídné a dodávalo vláhu a slunce přesně podle potřeby. Arien pomocí svých schopností objevil nalezitě drahých kamenů a jeho démoni je dobývali a brousili. Postavil silnice, přemostil řeky,opravil chátrající domy a dal lidem jídlo a teplo.Dohlíel na soudy i na správce a nemilosrdně trestal kadé poruení práva. Vyhnal z lesů divokou zvěř a dvakrát do roka pořádal nádherné oslavy, které braly dech svou nákladností. Zaloiluniverzitu a vybudoval sí kol. Stanovil povinnost vzdělání pro vechny děti od sedmi do třinácti let. Kdy si Yersinu vimly okolní země a nahranicích se začala houfovat nepřátelská armáda, povolal vlastní oddíly přízraků, duchů a netvorů a zahnal ji na útěk. A původní královský hrad přestavěl ve svůj vlastní zámek, který mohlsměle soupeřit se Sinniho sídlem.

Jene Arien si zároveň bral, stejně jako dával. Kdykoli potřeboval, a to byla ena, mu či dítě, stádo dobytka či pole. A jeho temní a nelidtísluebníci také. Moná si myslí, e to byla pramalá cena za blahobyt a bezpečí, které Yersin získal výměnou, e nic na světě není zadarmo a lidé měli být připraveni a ochotně mu zaplatit. Tak to ve světě opravdu chodí, má milá, jenenezapomínej, e Ariena o pomoc nikdo neádal. Vnutil jim ji bez monosti výběru. Museli si ji od něj vzít, stejně jako mu za ni museli zaplatit. Yersin byl sice chudá země, ale spokojená a klidná, ilo se u nás tie a pomalu. Teď se vichni báli.

Domem mohla kdykoli v noci projítnepředstavitelná stvůra a vysát krev vem dívkám vdomácnosti, nebo dozrávajícím obilím projeli nemrtví a za nimi zůstala jen zkáza a zmar. Do chlévů vnikali démoni a ivili se kravskýmmasem. A Arien sám pro ta nejsilnějí kouzlapouíval lidské oběti. Potřeboval ty nevinné a čisté, jejich due jetě měly sílu děti. A pověz mi, která matka by svou dcerku vyměnila za vanec jídla a jetě se přitom usmívala? Nikdo před ním nikde nebyl v bezpečí.

Jistě, mohl si brát toté a na oplátku lidemnedat nic. Ponechat je v bídě a hladu a navrch jim naloit jetě strach a nenávist. Nemusí se mnou souhlasit, ale já si myslím, e tak by to bylo lepí. On to nedělal ze soucitu nebo z dobroty srdce, kupoval si prostě jejich klid a oddanost. Chtěl se temnotám oddávat bez vyruování a nepříjemností v podobě povstání a vzpour. Nakrmil je,oblékl a dal jim knihy, v nich si mohli číst, zábavu, kterou si měli krátit čas, a teplo, aby nemrzli.Léčil je a pečoval o ně. A za to vechno vyadoval, aby ho nechali na pokoji a nevyváděli, kdy si sem tam vezme nějaké to dítě nebo se mu něco vymkne z rukou a pár tisíc lidí pomře na mor nebo je povradí ta jeho monstra.

Jinými slovy, má milá, bez podmaněných svou moc nevidí. Stejně jako bez stromu, který bys mohla pokácet, neocení sekeru a bez eleza, které bys mohla kout, kladivo. Stejně jakonormální lidé musí dýchat, Arien potřeboval druhé ovládat.

Je smutné, e právě v té době se do mé lásky přimísila první dávka jedu a nenávisti. Mé oči spatřily při jeho rituálech tolik krutostí, e due pochybovala o tom, e to vechno je správné. A přesto právě v tu dobu mě Arien k sobě pevně připoutal. Co bych za to dala dřív, kdy jsem se na kadé setkání s ním těila jako ílená!

Odeel od Sinniho sám, nevzal si s sebou nic, ádné věci, ádné lektvary ani kouzelnépředměty, ádné sluebnictvo, jen mě. Oba jsme ztratili domov a v tom novém nikoho neznali. Kromě toho nás stejně nikdo nevítal. Jemu to nejspí bylo úplně jedno, ale i tak zřejmě dával přednost mé přítomnosti před ostatními. Snad si byl jist mou láskou. Na kadý pád nepotřeboval-li mě zrovna při kouzlech, byla jsem mu prostě k ruce. Nosila jsem mu jídlo, chystala lůko, pečovala o jeho aty. Mnoho toho nezbývalo, jehokouzelná moc větinou vechno zařídila přede mnou. Ale nechával mě u sebe a mnohdy se mnoumluvil. Ptal se mě na různé věci.

Mám v Idziku postavit nový mlýn? zeptal se například.

A já řekla: Jistě budou velmi rádi, Ariene.

Věděla jsem, e nejblií mlýn se odtamtud nachází skoro dva dny cesty a Idzik se běhemjediného roku rozrostl na téměř dvojnásobekobyvatel. Nae rozhovory mě nutily neustále si o Yersinu zjiovat spoustu věcí a doplňovat si znalosti. U dávno jsem se naučila číst a teď jsem trávila dlouhé hodiny s ním v knihovně. On si četl své temné knihy a já leela ponořená dostránek pojednávajících o zemi. Nevím, jestli jsem mu jen potvrzovala, co stejně chtěl vykonat, nebo se opravdu řídil podle mého názoru, ale vdy souhlasil. Zprvu se mě ptal i na důvody, alepozději u to dělal jen zřídka.

A jak měsíce plynuly, odváila jsem se i já ptát jeho. Pamatuji si, jak jsem to udělala poprvé. Seděli jsme spolu na balkoně a on vyhlíel na kopce vude kolem nás a na hory v dálce. Nad námi se klenula obloha ozdobená krajkou řídkých oblaků. Vzduch voněl svěestí po včerejím deti. Vítr se mu opíral do vlasů, uvolňoval je ze stříbrných krouků a metal mu je do zamylené tváře.

Chtěl bych zase jednou vidět otevřenoukrajinu, řekl tie. Ty hory vude kolem jsou jak mříe klece, v ní nás uvěznili, Deshaiés. Někdy jen těko ovládám touhu srovnat je se zemí. Pak bych dohlédl a k moři.

U něj to ovem nebyl jen tak nějaký povzdech. Ve, o čem hovořil, mohl také vykonat. Spředl by mocné kouzlo a po vysočině Yersinu bynezůstala ani památka. Hned v prvních dnech si postavil vysokou vě a z jejího vrcholu by pak svýmbystrým zrakem v dáli ocelovou mořskou hladinu jistě spatřil. Přesto z jeho poznámky jasně zněla touha po domově, kterou jsem nečekala.

Tak proč jsi nezůstal v Kalari? zeptala jsem se. Nemusel jsi přece do Yersinu odcházet. Nebo sis mohl vybrat jinou zemi.

Podíval se na mě překvapeně, jako by aninevěřil, e jsem skutečně promluvila a odvauji se ho zpovídat, ale pak se kupodivu usmál aodpověděl.

V Kalari u pro mě a Sinniho nebylo dost místa, pokrčil rameny. Musel jsem mít svou vlastní zemi a Yersin se mi na začátek zdálvhodný. Měl jsem jim co nabídnout. V bohatí zemi bych si jen bral. Časem si jistě zvyknu a za deset let se z těchto hor vypravím dál na východ, a k oceánu. Postavím lodě a za dalích deset let ho přepluji a půjdu pořád dál na východ.

A celý svět pohltí temnota, která ti kráčí v patách, doplnila jsem, ačkoli jsem se při těch slovech chvěla strachy, ale ponechal je bezpovimnutí.

Jak odliné byly jeho ambice od těch Sinniho. Jeho otec si z Kalari vybudoval batu, aby se mohl v klidu a nerueně věnovat magii a studiu; nic víc nechtěl. Arien oproti tomu touil dobývat a podmaňovat si. Nestál o to poznávat světzavřený v pracovně a skloněný nad knihou, ale nacestách. Jeho zvědavost se netýkala jen tajných nauk, ale i toho, co mu nabízel skutečný ivot. Z nich dvou byl Sinni vdy ten schopnějí aArien ten nebezpečnějí.

Naučila jsem se rozpoznávat jeho nálady,dokonce jsem občas spatřila záblesk nějakéholidského citu, ale ve srovnání s ostatními byl vdy chladný a vzdálený, jako by se ho nic netýkalo. Jistě, i na něj měla přijít řada, ale s tím jsem jáneměla nic společného. A čím víc jsem ho znala, tím méně jsem se vyznala sama v sobě. Neuměla jsem se rozhodnout, jestli ho miluji nebonenávidím. Spala jsem s ním v jedné místnosti anabízelo se mi tak mnoho vynikajících příleitostí ho zabít, kdy leel bezbranný na lůku, a přece jsem se o to nikdy ani nepokusila.Pravděpodobně mě očaroval. Byl by ostatně ílený, kdybytoté neudělal se vím sluebnictvem, a s jeho schopnostmi to pro něj musela být hračka. Jene mě mylenky na vradu přepadaly často, ale pak jsem se podívala do té ve spánku tak čisté tváře a láska vdycky převáila.

Teprve teď vím, e moje nenávist se ani tak netýkala jeho činů jako jeho samotného. Mohl být bohem osud mu nadělil krásu, sílu,chytrost, odvahu i sebeovládání. Kdyby zavrhl ty temné schopnosti a změnil se v člověka, lidé by ho milovali a li za ním, ale on jimi pohrdal. Jeho moc mu ale byla vím a za lidskou náklonnost by ji nevyměnil. Nenáviděla jsem ho pro to, čím mohl být, ale čím se nikdy nestal.

Kdy se rok s rokem seel, ukázalo se, e se Yersin s jeho vládou přece jen tak snadnonesmíří.

Byla jsem zrovna unavená po jednom zArienových nových kouzel. Nebral na mě nejmení ohledy. Kdy potřeboval, musela jsem přijít a slouit mu, jak si zamanul. Znamenalo to celé noci proleet na ledových kamenech nebo vmrazivé vodě. Kdy jsem zrovna krvácela, vídávala jsem přízraky, jak chtivě hltají mou krev. Často jsem musela strpět mnohé muské dotyky aroztírat si po těle semeno. A do toho vechna hrůza nejrůznějích krutých smrtí. Ani kdy se konečně naskytla příleitost, nemohla jsem v noci spát,takové jsem měla noční můry a dodnes je mívám.

Obvykle mě nechával aspoň trochu odpočinout a nenutil mě vstávat před polednem, aletentokrát mě probudil brzy ráno. Nebe sotva vybledlo studeným světlem úsvitu. Celá rozlámaná jsem se posadila. Nakreslil na prázdný tác prstem znamení a pronesl několik slov a vzápětí na něm leela snídaně. Dotkl se poháru a ten se naplnil a po okraj ovocnou ávou. Pak ke mně vztáhl ruce a pohladil mě po vlasech. Přejel mi teplými dlaněmi po krku a ramenech, přes prsa k pasu a nohám. Zaeptal jednu dvěnesrozumitelné věty a já před ním seděla oděná docestovního úboru.

Rychle se najez, přikázal. Chci conejrychleji vyrazit.

Sám zůstal v oblíbené černé, jen vlasy si stočil do těkého uzlu v týlu a ovázal je koenouňůrkou. Byl mladý a nedočkavý, plný dychtivosti a očekávání. Jako by konečně dovolil svému věku projevit se a nadmíru si to uíval.

Kam se chystáme, Ariene? zeptala jsem se.

Do Geyeru, odpověděl úsečně.

To království leelo na jih od Yersinu aKalari. Byla to dost bohatá země, plná úrodných níin a astných lidí. Představila jsem si, co je čeká, jestlie se o ně začal zajímat Arien, a udělalo se mi zle.

Proč? vydechla jsem a na jídlo neměla ani pomylení. Říkal jsi přece, e ti Yersin budestačit aspoň deset let.

Kdy budu chtít, podmaním si tu bezvýznamnou zemi třeba zítra, odsekl, a tebe senebudu ptát na svolení, Deshaiés.

Proč tam jedeme, Ariene? zeptala jsem se znovu, i kdy jeho tón mi dostatečně naznačil, e otázky tentokrát nejsou ádoucí. Jene mně na tom záleelo.

lehl po mně pohledem zpod dlouhých řas, ale nakonec promluvil: Zjistil jsem, e bývalý princ Yersinu Vyvyan tam sbírá armádu, aby svou zemi osvobodil. Zřejmě mu nestačilo, e jsem jeho otce stáhl z kůe, tu nechal vydělat a poslal mu ji darem. Někteří lidé se nepoučí, i kdy před sebou mají jasné varování.

Masem starého krále nakrmil psy, jeho kosti proklel a nechal je přibít na vrata hlavníhohřbitova, jeho lebku si ponechal a pověsil ji jako drák na pochodně v hlavní síni. Ne kvůli sobě, aspoň předpokládám, e to nedělal kvůli sobě, protoe stejně jako neuměl cítit lásku, nepoznal aninenávist. Podle mě to udělal kvůli lidem, jako by mu nestačily historky, které o něm u kolovaly, apovaoval za nutné nechat kolovat dalí.

Trochu se mi ulevilo a dokázala jsem pozřít aspoň pár soust. Pokud byl princ Vyvyan takový blázen, aby začínal boj s Arienem, pak si svůj osud nejspí zaslouil. Jistě, byla bych jehosnaení nakloněna a chválila bych ho mezi prvními, kdyby měl aspoň nějakou naději na úspěch, ovem za tenhle nerozum si podle mě tehdynezaslouil ani soucit.

Vypij ten pohár, napomenul mě Ariennetrělivě. Posílí tě. Jsi jetě unavená a cesta říí mrtvých je těká.

Nemůe mě tu nechat? zeptala jsem se s hrdlem staeným novou hrůzou, ačkoli jsem vlastně ani nečekala, e řekne ano.

Ne, zavrtěl hlavou. Nevím, co mohu čekat, a musím být schopný kdykoli otevřít hranici.Pospíchej!

Nemohl bys mi aspoň říct, e s tebou se mi nic nestane? zaprosila jsem.

To přece dávno ví, odvětil.

Doposud jsem pro něj hranici pouze otevírala, jene to mezi mrtvé chodil jen na výzvědy, poptat se, co nového se přihodilo, a poradit se... Ale jak já vlastně mohu vědět, co v říi mrtvých hledal? Jenom hádám a pravděpodobně patně. Ani jsem netuila, e je moné dopravit se tudy z místa na místo.

Bylo to vak stejné jako s časem. V říimrtvých od sebe ve leelo neměřitelně daleko,take se to stejně dobře mohlo nacházet i neměřitelně blízko.

Znala jsem rituál otevírání hranic velmi dobře. Patřil k těm jednoduím a obeel se bez krve a skučení obětí. Arien pomocí svého kouzlavyvolal stěnu, je dělila ná svět od jejich, azhmotnil ji. Tyčila se přede mnou jako pavučina. A já jako panna jsem ji prostě protrhla. Vdycky jsem do těch mlných a edých krajů za ní jennahlédla, ale tentokrát jsem musela udělat tý krok jako on a vstoupit.

Jakmile jsem prola, Arien stěnu zase zacelil.

Bojí se, e by mrtví mohli vstoupit donaeho světa? zaeptala jsem. Můj hlas zněl podivně dutě, jako by se stal přízrakem stejně jako já sama.

Ti mají své vlastní cesty, odpovědělpohrdavě. Ale někdo ivý by se mohl zatoulat sem a způsobit váné kody. Svět mrtvých je příli křehký, aby ho iví pouívali místo silnice, kdy neznají správné způsoby.

Udiveně jsem na něj hleděla. Jak se mnou mluvil, jeho tělo jako by zprůsvitnělo a kolem něj vzplanul černý oheň, korunovala ho temná záře a uprostřed ní svítil jeho světlý obličej. Pohlédla jsem na svou ruku a lekla se, kdy jsem spatřila, e toté se stalo mně, ale moje plameny bylyjasně bílé a zářící.

Co to je?

Aura, odvětil, jako by to ve vysvětlovalo. Kdy jsem se ale tvářila stále stejně nechápavě, dodal: Ve světě mrtvých tělo ustupuje a due získává navrch. Kadá má svou barvu. Tvoje je barvou nevinnosti a ta má barvou zkueností.

Spíe ta barva odráela jeho černou dui, bylo to boí varování před zlem ukrývajícím se v něm. Nebo skutečné zlo moná vdycky kráčí ruku v ruce se zkuenostmi a měli jsme pravdu oba. Přes to ve, co jsem viděla a zaila po jeho boku, jsem se nikdy ničeho nedopustila a nijak senerovinila. Ani svědomím, ani skutkem. Byla jsem tedy svým způsobem nezkuená. Zajímalo by mě, jakou barvu bude mít moje due, a znovu vstoupím do světa mrtvých. Vím, e nebude bílá, ale stále jetě doufám, e mě neozdobí stejná temná záře jako tenkrát jeho.

Vyrazili jsme edou pustinou a li dlouho,neuvěřitelně dlouho, ale kdy znovu zaeptal své kouzlo a já roztrhla clonu dělící dva světy, bylo pořád brzké ráno a nacházeli jsme se nedaleko hlavního města Geyeru.

Ne, má milá, na mrtvé jsem nezapomněla. Jednodue jsem ádné neviděla. Arien s nimi ve svém záhadném jazyce mluvil celou cestu, ale pro mě zůstali neviditelní, zrovna jako by senezjevili ani tobě. On jim to snadno mohl přikázat, nás by neposlechli. A buď za to vděčná. Kdybys měla jeho schopnosti, kdo ví, jak by ses stakovým pokuením vypořádala.

A teď u jdi. Jsem unavená. Mluvím celou noc, hrdlo mám ochraptělé a ústa vyprahlá. Přítě bys snad mohla s sebou přinést dbánekčerveného vína. Toho temně rudého z yersinských vinic, sladkého jako med, co v něm tančí slunce jako po strmých stráních, které mám tak ráda.

Nepřemlouvej mě, má milá. V mém věku se tolik hodin povídání rovná pěti dnům jízdy na koni pro tebe. Navíc by se tvá matka mohla začít ptát, kde tráví celé noci, a pak bys u nesměla přicházet. O Vyvyanovi ti povím a zítra. Jak bych ho mohla vynechat? Kdy se on a Ariensetkali, zdánlivě se nic nestalo, nezřítila se obloha, nezachvěla se země ani nevzplály sady a pole, přesto ten den byl předurčen a ani jeden z nich se tomu nemohl vyhnout. Kdy si pohlédli do očí, oba poznali osud. Arien zřejmě do poslednípodrobnosti, do poslední věty, kterou si kdy měli říct, a Vyvyan citem.

Bohové, má milá, odpovím ti, ale to je tváposlední otázka a pak půjde. Ano, i Vyvyan byl

krásný, ačkoli kdo ví? Mým starým očím se

vichni mladí jeví jako bohové, tak plní síly ai

vota. A teď u jdi a přítě přijď zrána, dokudbu

dou jetě vichni spát, nebo zase a pozdě večer,

a je skolí únava po celodenní práci.

Noc třetí

Ó, ano, s pohárem v ruce klouou slova po jazyce

tak hladce jako sladké víno hrdlem. A zamlená

pamě se projasňuje a náhle si vzpomínám nato

lik podrobností, o kterých jsem si myslela, e

jsem je jednou provdy zapomněla. Vechnybar

vy najednou víc září a staré kosti se zahřívajíá

rem mladého těla. Pamatuji se, e tenkrát

v Geyeru jsem ani nepotřebovala plá a bylo to

na léto hodně chladné ráno! Foukal studený vítr

a zvedal mi vlasy a práskal jimi jako s otěemi,

aby mě popohnal. Noční tma sotva opadla aslun

ko jetě nemělo dost síly hřát a jen se bleděblýs

kalo na světle modré obloze. Nohy mě studily od

rosy, je se na stéblech trávy blytěla jako led.

A za sebou jsme měli cestu říí mrtvých.Kdy

bych podobné ráno zaila dnes a já vím, e u je

nezaiji , roztřásla bych se tak, e by mi museli donést několik pokrývek a celý dbán tohohle výtečného vína, okořeněného, ohřátého adochuceného silnou kořalkou, abych se aspoň trochu zahřála. Ale tenkrát? Pohodila jsem hlavou,vydala tělo větru napospas a jetě měla pocit, e mě ten ranní chlad očiuje.

Vystoupili jsme do skutečného světa v hustém mlází, ale cesta do hlavního města vedla sotva pár kroků od nás. Kdy jsem rozhrnula větve,viděla jsem vysoké hradby vybudované zmohutných kvádrů narudlého kamene. Hlavní brána u byla otevřená a kolem ní se zvedal oblak prachu od projídějících povozů a procházejících lidí, kteří se z irého okolí stahovali na trh, abyprodali, co vyrobili nebo vypěstovali. Strání proudnijak nekontrolovali. Líně se opírali o zeď a jen občas někoho zastavili, spí vak ze zvědavosti a dlouhé chvíle ne kvůli bdělosti. Vybírali si pečlivě. Tu to byl vůz se sudy s vínem, potom kára se zeleninou. Jejich snídaně jistě bylybohaté a trhovci si na to zřejmě dávno zvykli, protoe pro ně u měli nachystané malé balíčky.

Nahoře na hradbách vlály barevné praporce se symboly jednotlivých cechů a na nejvyí věi hradu tyčícího se nad městem se ve větruvzdouvaly dvě vlajky. Jedna patřila vládnoucímu rodu Geyeru vzpínající se kůň v rudém poli a ta druhá Vyvyanovi rozkvetlý modrý hořecutoený ve zlaté barvě slunce. Měla bych spíe říct, e lo o symbol Yersinu, ne jej dobyl Arien,který si na praporce a vlajky nikdy moc nepotrpěl. Protoe ji nepouíval, nemohl ji popinitspojením se svým jménem a ta květina záhy začala symbolizovat odpor proti němu.

e neví, jak vypadá hořec, dítě? To se ti ani nedivím. Arien vechno řeil rozhodně a skonečnou platností. Kdy se takhle párkrát s tímkvětem setkal, postaral se jednoho večera o to, aby tu květinu na skalnatých svazích Yersinu u nikdy nikdo neviděl. Ztratila se během jedné noci apostupně vymizela z lidské paměti. Vyvyan hořec tehdy jetě na svém praporci pouíval, alepozději jej změnil do té podoby, jak ho zná dnes.

Deshaiés, oslovil mě tie Arien.

Odvrátila jsem se od výhledu na město aotočila se k němu. Upravil si plá, aby mu bylotepleji, ale vítr mu jej stejně rval z těla. Z upraveného účesu se mu pod jeho nárazy draly ven dlouhé černé prameny a zaplétaly se dohustých větví vude kolem. Les uměl a ohýbal se a listí tančilo a točilo se ve zběsilém kole. Stáli jsme velmi blízko u sebe, skryti před okolím, uzavřeni v zelené, opojně vonící ivoucí kobce. Bylo mi nádherně, má milá. Jako by den kolem nás překypoval a přetékal silou a já ji dýchala s kadým čerstvým závanem. Do il mi vstoupilo něco jako ílenství, ale bylo to ílenství nadělené bohy. Byla jsem si náhle jista, e a udělámcokoli, nemohu se dopustit chyby.

Přitiskla jsem se k němu s tělem zbičovaným větrem, ale hořícím vzruením, a políbila ho na rty. Neodtáhl se ani mě od sebe neodstrčil, i kdy se mu napjaly vechny svaly. Jeho rty bylychladné a suché právě tak, jak jsem si to vdypředstavovala, a z opojné vůně jeho kůe se mi točila hlava. A pak jsem od něj odskočila, jako by mě utkl.

Proč? Bylo to hrozné, příerné, děsivé aponiující. Byl to můj první polibek, dala jsem ho

z vlastní vůle a ráda, a přesto byl odporný, jako

by skrze něj do mě vstoupilo něco z Arienovy

due. Často si kladu otázku, jestli se on tak cítil

celý ivot. Byla to holá a černá beznaděj,napros

té zoufalství, pod ním ve trpklo a vadlo. Touha

po něčem, co mu bylo odepřeno, odňato jednou

provdy. Chtěl věřit a touil milovat, ale neuměl

to. Nevěděl jak. Tuil, e mu tím uniká něcokrás

ného, něco úasného a nemohl to mít, i kdyji

nak dostal ve, po čem vztáhl ruku. Nejspí vak

lo pouze o odraz mého vlastního cítění, kdy

jsem si při tom dotyku náhle a s konečnouplat

ností uvědomila, e není schopen lásky, e mě

nemiluje, nikdy mě nemiloval a nikdy mě animi

lovat nebude. Myslím, e to je nejblíe pravdě.

Nebylo v něm nic dobrého, a proto i při polibku

ve mně probudil jen beznaděj. Ale někdy ho také

podezírám, e to udělal úmyslně, aby mě polekal

a odradil, abych to u víckrát nezkouela. Prostě

provedl jedno z těch svých černých kouzel.

To nádherné ráno náhle zvadlo, dosudzpívají

cí les temně zahučel a osvěující vzduch studil

a nedal se dýchat.

Kdy ke mně vztáhl ruce, málem jsem je v prvním hnutí mysli s výkřikem odporu srazila stranou, ale pak jsem si přece jen na poslední chvíli uvědomila, proti komu vlastně stojím, a dovolila jsem mu, aby mi prsty sevřel spánky. Ten dotyk mi vynahradil oklivost polibku,protoe v jeho rukou vdy bylo jemnosti, a se mi chtělo plakat.

Alain, vyslovil tie.

Tehdy jsem pochopitelně netuila, co udělal, ale jasně jsem cítila moc kouzla kolem nás. A i kdybych ji necítila, viděla bych ji, protoe les na okamik strnul v dokonalé nehybnosti, jako by se na chvíli zabrzdil čas. Kdy se zase rozběhl,Arien se stáhl a navlékl si koené rukavice.

Půjdeme, Deshaiés, řekl a rozhrnul mlází.

Následovala jsem ho a za chvíli jsme sevynořili u cesty vedoucí k hlavnímu městu. Lehce se na ni vyvihl z příkopu, který ji lemoval, a pak se sklonil, podal mi ruku a pomohl mi také nahoru. Jeho síla mě vzhledem ke tíhlosti postavy stále jetě udivovala, ale u jsem ho znala natolik, e jsem věděla, e kdyby to potřeboval, mohl by mě nést celé hodiny a ani by se při tom nezadýchal. Nechtěla bych být bojovníkem, který by serozhodl změřit s ním síly.

Povrch silnice byl hladký a udusaný jako mlat a leela na něm tlustá vrstva prachu. Za deů se tu vozy jistě musely prodírat hlubokým bahnem. Litovala jsem ty lidi. Sama jsem si zvykla nanádherné a pevné cesty v Kalari a Yersinu, aletakové uměl budovat jen Sinni a Arien. Brzy nás oba pokrýval jemný prach a já si ke rtům a k nosutiskla cíp plátě, abych se nezadusila.

Lidé nám pochopitelně věnovali dostpozornosti. Arien měl raději vzít koně. Oba jsme se sice oblékli do cestovního oděvu, ale jak u jsem ti povídala dříve, Arien stejně jako jeho otec dal na neokázalý přepych. Málokdy jsi u něj viděla výrazné perky nebo draze barvené látky, ale vechno, co vzal do ruky, muselo být dokonalé. I bez barev a perků vekeré jeho vybaveníkřičelo do světa svou nemalou cenu. A nemůesamozřejmě pominout ani jeho nevední vzhled. I já ostatně tehdy u patřila mezi uznávané krásky. Utrpení při temných čarách mi nikdy nedovolilo nabrat váhu, take jsem měla tíhlou a křehkou postavu a po otci jsem zdědila výku. Vlasy jsem měla světlé jako ten úsvit a nosila je dlouhé a ke kolenům. perky mi Arien sice zakazoval,protoe mu překáely při kouzlech, ale nepotřebovala jsem je. Lidé říkali, e se mi v očích usadilnekonečný smutek, a ve tváři jsem prý nosilatajemství.

V té době jsem jetě neznala Vyvyana, take jsem netuila, do jaké míry to je skutečně pravda. Arien dal jasně najevo, e tvrdě potrestá kadého mue, který by se odváil na mě by i jenpohlédnout. Nedostávala jsem milostná psaní, jak bych si asi zaslouila, nikdo mé půvaby neopěvalpomocí verů a jejich potvrzení jsem musela hledat v zrcadle, nikoli v muských vyznáních. Ale jak jsme tak kráčeli k hlavnímu městu Geyeru a já na sobě cítila stovky obdivných pohledů anaslouchala eptaným řečem, zlepovala se mi nálada.

Arien nasadil ostré tempo, take jsme míjeli i řadu vozů, a kdy jsme procházeli kolemzahradníka, který do města vezl čerstvé květiny, usmál se na mě ten mladík a hodil mi bílou růi. Arien to nechal bez povimnutí, ale sotva jsme ho zanechali za sebou, vzal květ z mých rukou bez jediného slova vysvětlení, stáhl si na okamik rukavici a růe během chviličky uvadla a seschla.

Pak mi ji vrátil se slovy: Nedovolil jsem ti s nikým flirtovat. Chovej se jako v Yersinu,Deshaiés, a na to nedoplatí.

Ach, ty moje milá, vím, e ses pořád jetěnevzdala a moc by sis to přála, ale neárlil, opravdu neárlil. Na mně mu vůbec neselo. Tedy na mých citech. Na mém panenství mělpochopitelně nemalý zájem. Hlídal si prostě, co bylo jeho. A já měla velké těstí, e svou silou seehl jen tu růi, protoe, věř mi, bylo v jeho moci podobně vysát ivot i z člověka a mladá ena se pod jeho dotykem mohla proměnit ve stařenu běhemmrknutí oka tak, jako o svůj půvab přila ta květina.

Brzy jsme stanuli před branou a bez větích obtíí jsme vstoupili do města. Nikdy bychnevěřila, jak snadno můe zlo proniknout chráněnými hradbami. Vpustili ho mezi sebe a jetě ho uvítali úsměvem. Modlila jsem se ke vem bohům, které jsem znala, aby ti nevinní a nevědomí lidé dovečera nepoznali, co je Arien vlastně zač. Prosila jsem, aby město bylo při naem odchodu stejně astné a bezpečné, jako kdy jsme přicházeli.

Ale brzy jsem na vechny obavy zapomněla a propadla kouzlu královského sídla. Můe ti to připadat divné, ale já byla duí pořád jetěvenkovanka. ila jsem sice od svých čtrnácti let vnádherných zámcích po boku velkých vládců, ale co jsem vlastně ze samotného města kdy spatřila? Nic. Dreli mě uzavřenou za zdmi ve zlaté kleci. Měla jsem ve, na co jsem si vzpomněla, a krásu Sinniho a Arienova paláce nemohlo překonat ádné dílo lidských rukou, necítila jsem tedy ani potřebu vycházet. Take teď jsem se vlastněporvé ve své dospělosti ocitla ve velkém aivoucím městě.

Překvapily mě ulice sevřené mezi bloky domů vysokých mnohdy i tři patra. Shora se z oken ozývaly hlasy probouzejících se lidí a Arien se moudře drel těsně u zdí, aby nás nezasáhl proud splaků vylévaných bezstarostně přímo nadládění. Páchlo to tam odpadky, močí, hnojem atlejícími zbytky, ale mně se to líbilo. Bylo to toti cítit lidmi, vude kypěl ivot. V otevřenýchdveřích řemeslnických dílen, v křiku poadujícím uvolnění cesty, ve hrách dětí, které se motaly vude kolem, v rachotu povozů a bučení dobytka. Zářil na mě z barevného oblečení a pestrýchátků, které si eny vázaly kolem boků. těkal na mě od ebrajících pouličních psů a natahoval se ke mně rukama ebráků lidských.

Otáčela jsem se kolem dokola a nemohla se toho pohledu nasytit. iroce jsem se usmívala a zdravila snad kadého, kdo se mi připletl do cesty. Arien to mlčky trpěl. Postupně jsme se dostali do čistějí čtvrti a mě doslova omráčilalákavá vůně linoucí se z pekařství.

Mám hrozný hlad, obrátila jsem se naAriena.

Jedla jsi, namítl, ale neměl pravdu. Jehosnídaně jsem se skoro nedotkla, jakou jsem měla hrůzu z cesty říí mrtvých.

Mám opravdu hrozný hlad, Alaine, přesvědčovala jsem ho, a teprve kdy jsem toneznámé jméno vypustila z úst, uvědomila jsem



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist