načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Areston - Josef Pecinovský

-6%
sleva

Elektronická kniha: Areston
Autor:

Jednou za osm let se k Zemi přiblíží Areston – podivuhodné umělé těleso o průměru jednoho kilometru s podmínkami vhodnými pro život člověka. Ovšem objekt se nestal předmětem ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149 Kč 140
+
-
4,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 339
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7279-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jednou za osm let se k Zemi přiblíží Areston – podivuhodné umělé těleso o průměru jednoho kilometru s podmínkami vhodnými pro život člověka. Ovšem objekt se nestal předmětem vědeckého bádání, ani výzvou dobrodruhům. Stal se nejtvrdším vězením sluneční soustavy.
Nyní zde vládnou drsné zákony silnějšího. Otrokářství, násilí a znevážení jakékoliv lidskosti. To vše je zde na denním pořádku. Ovšem Terstegen, který si zde vysloužil pobyt za protivení se mocným, se se stávajícím řádem nehodlá smířit. Ví, že má jen dvě možnosti – shrbit se a zradit vše, čemu kdy věřil, nebo vyzvat osud, stát se pánem Arestonu a odhalit všechna jeho tajemství...

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky





















Copyright © Josef Pecinovský, 2016
Cover Illustration © Žaneta Kortusová, 2016
Cover Art © Lukaš Tuma, 2016
Czech Edition © Nakladatelství Epocha, 2016
ISBN (pdf ) 978-80-7557-279-0





5
Prolog
Cítil, že se blíží vyvrcholení. Měkké ženské tělo, kterého
se tak těsně dotýkal a které cítil všemi smysly, ho dych -
tivě přijímalo. A přitom to trvalo tak dlouho, než jejich
vztah dospěl až k této triumfální chvíli.
Museli se kontrolovat, jejich styk nesměly
doprovázet zvuky, které by zaslechl byť i jen náhodný
kolemjdoucí.
Lingard byl v Magadanu vetřelcem – a to vetřelcem
zvláště nenáviděným, protože jeho domovským
podlažím byl San Quentin. Pronikl sem tajně, v přestrojení,
a dobře věděl, že Sagitta bude sama.
Už na něj čekala. Přivítala ho úsměvem a džbánkem
lahodného nápoje. Ale ten nehrál roli; byli spolu!
Lingard už se neovládl. Celé týdny neměl ženu,
prodejné mrchy ho unavovaly a navíc stály hříšné peníze,
které mohl využít na něco lepšího. Sagitta peníze
nechtěla, chtěla jen jinou lásku, než jakou zatím poznala.
Vyvrcholení se dostavilo tak rychle, že ho to až mrzelo.
Chvíli vedle sebe jen leželi; on hladil její alabastrově
bílé tělo a mrzelo ho, že k vyvrcholení dospěl pouze on.
Doufal, že bude mít šanci to napravit.
Náhle uslyšel hlasitý křik, dunivé kroky. Rozléhaly se
chodbou, blížily se.
Sagitta tiše vykřikla.





Josef Pecinovský
6
„Schovej se,“ zašeptala, ale nebylo kam.
První, druhý, třetí ozbrojenec jeden po druhém
rozrazili dveře tak prudce, že se za nimi odrazem opět
z av ře ly.
„Za tohle tě prodám hovňákům, děvko,“ rozkřikl se
první z nezvaných návštěvníků.
„Smiluj se nad ním, Rektore,“ zavzlykala Sagitta, ale
prudký úder do tváře ji srazil ke zdi, u které se v bezvě -
domí svezla na podlahu.
Lingard neměl čas se oblékat, v těch pár vteřinách
však dokázal vylovit z kapsy svého ponča, které měl hned
u lůžka, nůž a postavit se do střehu.
Ani vteřinu nepochyboval, že nemá nejmenší šanci.
Rozhodl se však neprodat svou kůži zadarmo. Nečekal
na jejich útok.
Prudce se vrhl na muže, kterého Sagitta nazvala
Rektorem. To jméno budilo strach.
Když ho nezabiju, tak ho aspoň navěky ocejchuju!
pomyslel si. Rektor to nečekal a špička Lingardova nože
přejela po jeho hrudi. Rozdělila pončo na dvě části,
čepel rozřízla kůži i svaly a vytryskl proud krve. Rektor se
zapotácel a ruka, která před chvílí udeřila Sagittu, marně
sahala po noži. Lingard se vůbec nekryl, čímž ale získal
možnost zasáhnout Rektora ještě jednou a definitivně ho
tak vyřadit z boje. Rektor se pomalu kácel a krev z něj
stříkala jako z raněného vepře.
Mezitím se ale Lingardovi zabodl do boku jiný nůž.
Ještě necítil tu prudkou bolest, která logicky musela
přijít... Neměl ani čas si uvědomit, že to zranění je tady
a teď takřka jistě smrtelné, když přiletěl šíp vystřelený
z kuše a pronikl jeho krkem.





Areston
7
Jen letmo vrhl pohled směrem, odkud rána přišla,
a spatřil třetího strážce mravnosti, jak škodolibě znovu
natahuje svou zákeřnou zbraň a vkládá do ní další šíp.
Z posledních sil po něm hodil nožem, ale minul.
Zdálo se, že ten kousek zahroceného materiálu mu letí
vstříc nekonečně dlouho a Lingard ho vnímal snad vše -
mi smysly; věděl, kam míří, ale nebyl schopen uhnout.
Šíp se mu zabořil přímo do oka – a v tu chvíli Lingard
spatřil na zlomek sekundy naprostou tmu... A potom už
nic.
V téže chvíli dodýchal i Rektor. Střelec, který si toho
všiml, přikročil k ležící Sagittě: „Tu kurvu nechte
zmrskat a obřezat. Zdechlinu hoďte do šachty. Nikdo z
Magadanu se nezneuctí tím, že by se jakkoli podílel na jeho
vytěžení. Tak nařizuji já, Haruspex, vládce Magadanu.“
Stalo se, jak Haruspex nařídil. A Sagitta – po
přetrpěném ponižujícím násilí, kdy se z jejích zad valila krev
proudem a kdy ji zneužili i poslední otroci, suroví a
bezohlední – musela vlastnoručně vyčistit celou místnost,
na jejíž podlaze se mísila krev jejího milence s krví jeho
vrahů.
K Haruspikově cti je třeba poznamenat, že
nakonec od trestu obřezání upustil. Uvědomil si totiž, že pro
něj bude užitečnější Sagitta nenarušená, zahřívající mu
kaž dý den lože. A až později se přišlo na to, že Sagitta
je těhotná – navzdory všem sterilizacím, navzdory vší
pravděpodobnosti. Byl to malý zázrak, který však
většinou končil smrtí nemluvněte. Haruspex však zařídil, aby
toto dítě přežilo.Domníval se totiž, že malý Arlin je jeho
syn...





8
1. Proces
Večer před svatým Janem bludnou hvězdu jsem zazname -
nal, ana jen v optice mého dálnovidu vidína byla, podobně
jako hvězdy medicejské. Nastala konjunkce se Saturnem,
ale její pohyb byl velmi rychlý. Hvězda tato druhý večer
o dva palce přesunula se směrem k východu, a jeden den
později rovněž, až počasí kalné na tři dny její pozorování
znemožnilo mi. Když se opět vyčasilo, tato bludná hvězda,
patrně vlasatice, z oblohy již zcela vytratila se.
Galileo Galilei, Dialogo sopra i due massimi sistemi del mondo.
Tajný odstavec objevený v jednom z ručně opisovaných
exemplářů z roku 1632 ze soukromé sbírky, původně pečlivě
vyškrábaný a překrytý iluminací.
✳ ✳ ✳
Středa 2. ledna, 14:32.
Právě tehdy jsem byl odsouzen k dvěma cyklům
na Arestonu. Nic jsem tehdy nechápal, bylo to jako
v noční můře, ze které se nejde probudit. A když se
probudíte, stejně ji nevymažete.
Středa. 2. ledna. 14:32.
Nikdy, nikdy tu chvíli nezapomenu. Ale všechny
důsledky a bezvýchodnost své situace jsem si měl uvědomit
až později.





Areston
9
Tehdy, když jsem přijal hovor z neznámého čísla.
✳ ✳ ✳
„Podívej se na dvacetsedmičku, Terstegene,“ vyzval mě
hlas, který jsem nedokázal nikam zařadit. „Máš tam ško -
lení...“ Klap, hovor byl ukončen.
Chvíli jsem jen zmateně zíral na komunikátor, ale pak
jsem udělal, co mi bylo řečeno. Školení? To byl jen černý,
krutý humor. Na sedmadvacítce běžela reportáž.
Nedobrovolným hrdinou byl ztrhaně vypadající muž jménem
Šin-sen. Byl to jako já odsouzenec, který měl nastoupit
na Areston.
Jenže na rozdíl od mě se rozhodl utéct. Abych to
vysvětlil – pokud vás odsoudili na Areston, neseděli jste
hezky na zadku v nějaké sympatické, protože pozemské
věznici. Ne, žili jste svůj život, dokud se Areston
dostatečně nepřiblížil. Vaše svoboda ale měla vymezené
hranice, na jejichž dodržování dohlížely mikrodrony. Byly
nenápadné, maskované za hmyz, velké jako čmelák,
někdy jen jako vosa, a když se přiblížily na doslech, právě
jako hmyz bzučely. Sám jsem od soudu občas zaslechl
podezřelý bzukot a bylo mi ze začátku divné, kde se bere
hmyz uprostřed zimy. Jenže on to žádný hmyz nebyl.
Šin-sen si myslel, že jim uteče. Šin-sen si myslel, že se
ukryje.
Reportéři ukázali divákům jeho tvář; byl to
vyplašený uzlíček svalů a šlach, s široce rozevřenýma očima
a s pootevřenými ústy, z nichž se linul neartikulovaný
řev, v ničem nepřipomínající lidskou řeč.
Prchal temnou ulicí a za ním se hnal dav.





Josef Pecinovský
10
Zákon předpokládal, že bude Šin-sen ukázněný a bude
se zdržovat v dosahu, aby posléze přišel včas na místo
odletu. Šin-sen měl jiný názor.
Jenže neměl jak zmizet. Neměl ani kam zmizet.
Mikrodrony pronikly na všechna myslitelná místa
a lidská fantazie nedokázala vymyslet úkryt, kde se před
nimi skrýt. Kromě hrobu.
Ale přestože existovaly technické prostředky, jak od -
souzeného trvale sledovat, úřady zavedly institut dobrého
přítele. Nějaký dobrý přítel se našel vždycky – a
uprchlíkovu polohu ohlásil. Odměna za takovou informaci byla
totiž mimořádná, zvláště když vedla k dopadení.
Odsouzený nemá šanci.
Stačí zveřejnit výzvu, že ten a ten se vyhýbá své
nástupní povinnosti. Lidé nemyslí na nic jiného, každý
doufá, že to bude on, kdo ho spatří první, že to bude on,
kdo se chopí komunikátoru, navolí správný kód a zbaví
se na čas starostí.
Říkáte si, že my lidé přece nejsme takoví? Také jsem
si to dřív myslel, ale zkušenosti mě naučily, že na to, aby
dokázali zničit jiného, vynakládají naši bližní
neuvěřitelné prostředky a projevují neobyčejnou vynalézavost.
Ostatně, nahlášením uprchlíka zábava teprve začínala.
Protože uprchlík, to už nebyl v očích zákona člověk. Byl
to nikdo, nic. A co se stane takovému nic, to zákon
nezajímá.
A tak jsem vyděšeně sledoval, jak z očí davu šlehala
smrt.
Jako školení to fungovalo. Když jsem viděl, jak dav
žene Šin-sena ulicí, jako kdybych si okamžitě začal
balit kufry. Samozřejmě jen obrazně, na Areston si člověk





Areston
11
žádná zavazadla brát nesmí. Ale co si vezme, to jsou
vzpomínky.
Na to, jak toho nebožáka dopadli. Jak ho vláčeli ulicí,
jak ho jeden vedle druhého mlátili, kopali do něj, svá -
zali mu ruce provazem a táhli jej prachem i bahnem...
A pak, jen tak pro zábavu, přehodili lano přes větev
a všichni táhli a smáli se a zpívali a radovali se.
Šin-sen visel, kopal bezmocně nohama a unikal z něj
život. Ale podle zákona to bylo v pořádku a lidé se smáli.
Těžko říct, zda měli někteří z nich později výčitky,
když se emoce uklidnily a zůstalo jen tělo jako němá
výčitka houpající se ve větru. Třeba si i někdo uvědomil,
že z něj mocní udělali něco méně než zvíře. Že se mu
vlastně smáli do obličeje. Protože víte, co je nejhorší? že
žádný lynč nebyl nutný. I kdyby Šin-sen unikl dronům,
i kdyby se skryl před davem, pořád tu ještě byli červi.
Každý z nás je dostal hned po vynesení rozsudku.
Injektor se stříbrným nanokovem, který se rozlil
podél žil. Krátké bodnutí, profesionální úsměv a předání
na archaickém papíru vytištěné brožurky se spoustou
obrázků. Nemuseli jste tak být zdatný čtenář, abyste
pochopili, co s vaším tělem ti krasavci udělají, když v daný
čas nenastoupíte výkon trestu... Efektivní a efektní, dav
by měl jistě radost. O to větší, že červi se pak postarají
i o ostatky.
Reportáž skončila a s ní i „školení“. Tehdy jsem
definitivně pochopil, že nastoupím na transport a na dva
cykly Arestonu, na celých šestnáct let, opustím Zemi.
Samozřejmě, mohl jsem tomu všemu předejít, stačilo jen
vybrat si správný most nebo křižovatku, napustit vanu
s horkou vodou a... Ale ne! Tehdy jsem se rozhodl, že





Josef Pecinovský
12
já, Terstegen, nespravedlivě odsouzený, oběť zvůle něko -
ho mocného a neznámého, se neskloním. Přežiju, slíbil
jsem si, přežiju, dokážu se vrátit a zjistím, co a proč se mi
stalo...
✳ ✳ ✳
Dovolte mi, abych se ještě vrátil ke svému slavnému sou -
du. Byl jsem předvolán, aniž mi kdokoliv cokoliv řekl.
Jako hovádko boží jsem nakráčel do jámy lvové. Snad
jsem si dokonce myslel, že budu svědkem v některé
z kauz, o kterých jsem tehdy psával. Místo toho mi rukou
potřásl nervózní mladíček, že prý je mým obhájcem a já
čelím obviněním ze závažné konspirační a protistátní
činnosti spojené s plánováním vraždy. Konkrétně jsem
se měl před Vánoci sejít s jistým bezcitným zločincem,
jehož eskapády plnily zpravodajství, ale jehož jméno už
vám neřeknu. Jak to, že si nepamatuji jméno dotyčného?
Vždyť za setkání s ním mě čekal Areston! Inu, já se s ním
nikdy nesetkal. V inkriminované dny jsem byl dokonce
mimo město, s partou přátel. Obhájce se zaradoval a
požádal mě o kontakty. Okamžitě jsem mu je předal a
předpokládal jsem, že tím je věc jasná. Někde došlo k omylu,
ten se nyní vysvětlí a starý dobrý Terstegen odkráčí
do zapadajícího slunce. Na skleničku či dvě, s novou
historkou, na kterou bude balit dívky.
Spletl jsem se.
Soudce, který měl případ na starost, se jmenoval
Wilson, jak mě informovala nevelká tabulka na
stole před ním. Podobné tabulky na chromovaných
stolech měli ostatně všichni v místnosti – žalobce, obhájce,





Areston
13
zapisovatel, porotci. Jen já jsem byl bez cedulky. Asi aby
bylo hned jasné, že v očích moci jsem nula.
„Jméno?“
„Ian Terstegen.“
„Vě k ? “
„Třicet šest.“
„Vzdělání?“
„Klasické gymnázium. Technická univerzita. Doplňo -
vací kurzy...“
„Ženatý?“
„Rozvedený.“
„Povolání?“
„Novinář na volné noze.“
A takhle rychle se odbyla má účast na procesu. Pak
mluvil už jen žalobce a můj obhájce. Ten první byl
stručný a strohý. Spáchal jsem odporné činy, jsou na to
svědci, věc je jasná. Obhájce něco zablekotal o svědcích, které
jsem tasil jako svůj trumf. Soudce je okamžitě dal
kontaktovat. A mí přátelé... Mí drazí přátelé potvrdili, že
v daný den jsem s nimi nebyl.
Začal jsem protestovat, křičet. Nakonec jsem se i smál
absurditě celé té frašky. Jenže ta fraška se pro mě
změnila v tragédii. Svědci obžaloby pochopitelně vypovídali.
Byly to lži, samozřejmě, ale soudce je bral jako pravdu
boží. Můj obhájce se pokusil o něco jako křížový výslech
a s nevídanou bravurou mi dokázal ještě přitížit.
Nakonec došlo na závěrečné řeči a porota se odebrala
rozhodnout o mém osudu.
Který byl ovšem jasný, jak jsem pochopil ve chvíli, kdy
se za nimi zavřely dveře poradní místnosti a můj obhájce
mi sklesle zašeptal: „Je mi to líto, pane Terstegene.“





Josef Pecinovský
14
No, mně to bylo líto víc. Rozsudek, dosažený v rekord -
ním čase, jak se mi zdálo, zněl pochopitelně „vinen“.
Soudce Wilson, již postarší pán, rychlost ocenil
jedním úsměvem a s dalším úsměvem vynesl rozsudek.
„Ian Terstegen se odsuzuje k dvěma cyklům ve
vesmírné věznici Arestonu s nástupem...“
Dva cykly! Pane bože, běžně se dává jeden! Ani hodně
slušný vrah nedostane dva! Bylo to absurdní a šílené. Dál
jsem soudce neposlouchal. Sledoval jsem raději hodiny
nad jeho hlavou. Ano, vy to již víte – byla středa 2.
ledna, 14:32.
Sledovat čas se mělo stát mou oblíbenou kratochvílí
na hodně dlouhou dobu. Dva cykly Arestonu, to
znamená šestnáct let. Po tuto dobu budu mít tu velikou čest,
stát se poutníkem, jak se říkalo chovancům Arestonu,
a odškrtávat den za dnem do svého návratu.
Soud skončil, já dostal injekci nanočervů a byl jsem
vyhozen na ulici jako nečistý, vyvrženec, který netušil,
jestli má brečet, řvát nebo se smát.
✳ ✳ ✳
Než jsem byl naveden na své „školení“, napadaly mě
nejrůznější myšlenky. Odvolání, protesty... Věci, na které se
slušný člověk spoléhá a které v mém případě zněly brzy
směšně i mně samému. Dosáhl jsem vlastně jediného –
všichni přátelé si mě postupně vyškrtli, přestal jsem pro
ně existovat. Až chudák Šin-sen mi znovu vlil elán do žil
a já začal plánovat. Protože nastoupit na Areston jen tak,
to by byla sebevražda. Takže jsem si začal shánět
informace.





Areston
15
Nebylo jich mnoho, Areston, kdysi velká senzace, se
brzy stal jakýmsi tabu – jako by se lidstvo, které si ne -
dokázalo vysvětlit, kde se ten záhadný objekt vzal a jak
to, že tak dlouho unikal pozorování v soustavě, kde jsme
znali už hezkých pár desítek let každý pitomý šutr,
stydělo za své selhání. Ale jedno bylo jasné – tamní
odsouzenci byli elita. Masoví vrazi, sérioví vrazi, nejrůznější
psychopati, teroristé a sem tam nějaký ten politicky
nepřizpůsobivý občan... a já.
Dlouho jsem si lámal hlavu, proč a jak jsem se do
takové vybrané společnosti dostal – a pak pochopitelně
i tím, kolik těch hrozných zločinců je podobnými
oběťmi jako já. Ale nakonec jsem to vzdal. Mou situaci to
nemohlo nijak změnit. Důležité byly jiné informace.
Byly známy základní údaje o rozměrech Arestonu a já
se s nimi důkladně seznámil. Už od dětství jsem v sobě
pěstoval náklonnost k faktům, fyzikálním procesům
a vůbec ke snaze pochopit fungování vesmíru a
techniky. Zjistil jsem, že úvahy na tato témata mě dokáží vždy
uklidnit – a to se nemělo změnit ani na Arestonu. Ale
i kdyby pro mě byly úvahy o rozměrech a fungování
Arestonu vyčerpávající, stále platilo – a v budoucnu jsem
se o tom měl mnohokrát přesvědčit – že znalosti,
jakékoliv znalosti, mohou představovat rozdíl mezi životem
a smrtí. První věc, která na mě měla mít zásadní dopad,
byl jakýsi jízdní řád Arestonu.
Ono umělé těleso se nikdy nezpožďovalo a vracelo
se k Zemi vždy po osmi letech. Na cestě k Zemi ho
nemohlo nic zastavit. Astronomické servery ohlásily
první vizuální kontakt nedlouho po mém odsouzení, ještě
daleko za oběžnou dráhou Marsu a zprávy o Arestonu





Josef Pecinovský
16
se začínaly množit, neboť každá senzace se hodí. Mnohé
z nich ovšem připomínaly novinářské kachny a mnohdy
byly pro neopatrného pisálka hrou s ohněm.
Objevily se názory, že Areston je mrtvý, že se noví
poutníci setkají už jen s chladem, vzduchoprázdnem
a prázdnou skořápkou plnou ztuhlých mrtvol.
Neposílejte lidi na hřbitov, zněl nejodvážnější titulek. Později
jsem se měl dovědět, že autor tohoto článku byl donucen
konfrontovat svůj názor se skutečností. Doprovodil mě
na Areston. Dodnes mě mrzí, že jsem se s ním nemohl
setkat, ale jeho jméno jsem zapomněl a na Arestonu
nebylo jak jej vyhledat.
Jiní tvrdili, že se Areston vrací po jiné oběžné dráze
a odkloní se od Země, takže nebude možné vyslat
novou posádku. Tak tohle by byla, aspoň pro mě, ta nejlepší
zpráva! Kdyby ovšem byla pravdivá. Jak se ukázalo
Areston se skutečně zpozdil oproti jízdnímu řádu –
zpoždění činilo přesně dvě milisekundy – a k odchylce došlo
i stran dráhy – zde dosáhla odchylka setinu promile.
Tedy, nechci působit jako buran, ale takové „odchylky“
mi byly coby odsouzenci na hovno.
Objevily se i nejrůznější spekulace, jasnozřivě
objasňující účel prstence Arestonu a jeho tajemného jádra.
Jako obvykle, k ničemu žádná nevedla.
Bylo to zvláštní, ale aspoň přibližné plány Arestonu
jsem objevil až po dlouhém hledání a vlastně náhodou
v jednom rušeném archivu. Jako by byly tyto informace
zapovězené. Přesto se zdálo být jisté, že Areston musel
být dílem lidských rukou, jakkoliv nebylo možné
vysvětlit, kdo, kdy a jak jej postavil. Sám jsem se po příletu
přesvědčil o pravdivosti šeptaných poznámek o nápisech





Areston
17
v angličtině a dalších lidských jazycích na všech palu -
bách nebo o běžných pozemských šroubech tam, kde
se používaly – většina spojů totiž vůbec nebyla běžnými
smysly viditelná, jako kdyby byl Areston z jednoho kusu
hmoty. Ale to ve svém vyprávění předbíhám, ještě pořád
jsem přece na Zemi!
Pravda o původu Arestonu se snad nacházela v
nějakém bohem zapomenutém trezoru některé z vlád. Třeba
měli pravdu šílení konspirátoři mumlající cosi o
spolupráci s mimozemšťany a třeba snílci básnící o
cestování časem... Vlastně jsem mohl být rád, že se budu moci
pokusit o vysvětlení některých záhad osobně a přímo
na místě. Pochopitelně, že dosáhnout takového
přístupu byla pro odsouzence, byť miloval záhady sebevíc,
naprostá pitomost.
Když se kdysi Areston objevil poprvé – alespoň tedy
poprvé oficiálně – vzbudil senzaci. Krátce po objevu
neznámého asteroidu se objevily zprávy, že tentokrát už bez
debat dostane Země zásah kosmickým tělesem. A
opravdu to bude těžký kalibr – Areston měl průměr o něco
větší než jeden kilometr.
Propočty hovořily jasně a poplašné zprávy
připravovaly obyvatele planety na Armageddon. Teprve když
se přiblížil Areston na vzdálenost několika milionů
kilometrů, zjistilo se, že mine Zemi zhruba ve
vzdálenosti Měsíce. Úplný klid nenastal, ale přišlo aspoň částečné
vystřízlivění. Výpočty naznačily, že Areston se
pohybuje po stálé oběžné dráze, s apogeem daleko za oběžnou
dráhou Marsu a s perigeem právě v sousedství Země.
Jako zázrak se zdála být skutečnost, že obě oběžné
dráhy, tedy Arestonu a Země, jsou přesně synchronizovány.





Josef Pecinovský
18
Délka oběhu Arestonu kolem Slunce byla přesně osm let.
Tohle už nebyla náhoda. Ani zázrak. Dráhu někdo přes -
ně propočetl a s naprostou přesností na ni Areston
posadil.
Odtud už byl jen krok ke zjištění, že Areston není
planetka, ale kosmická stanice. Výtvor inteligentních
bytostí. Nabízí se člověk, ale co když...
Při prvním průletu nezareagoval nikdo tak pohotově,
aby si zalétl prohlédnout Areston zblízka, ale při druhé
návštěvě už byla Země připravena. Pročítal jsem články
a sledoval reportáže z té doby, které nazývaly ono těleso
různými jmény, objevitel Arestonu prosazoval své
přesvědčení a pojmenoval jej Che Guevara, ale když se
ukázala pravá podstata tělesa, bylo toto jméno s úlevou
zavrženo. Kdosi pak přišel s názvem Kulový svět, ale
název Areston se objevil až při čtvrtém oběhu – až poté, co
podnikavé vlády rozhodly, co s Arestonem počít – tedy
využít jej jako dokonalé vězení.
První expedice ale ještě před tímto jistě osvíceným
rozhodnutím zjistila, že Areston je dokonalá koule
o průměru jednoho kilometru. Povrch tělesa byl
kovový, ale nešlo to s určitostí tvrdit, v každém případě se
jednalo o hmotu odolnou vůči agresivnímu prostředí
okolního vesmíru. Nikdo totiž na povrchu Arestonu
nenašel žádné stopy po srážkách s mikrometeority, o
větších kosmických tělesech ani nemluvě. Povrch Arestonu
také pilně odrážel světlo, což znovu vyvolávalo otázku,
proč jeho objevení trvalo tak dlouho. A s tím souvisí jiná
otázka – jak dlouho vlastně už cirkuluje na své dráze? Byl
nějak maskován? Byl dílem nedávní minulosti nebo snad
vzdálené budoucnosti? Byl Areston dílem člověka nebo





Areston
19
jiných, neznámých bytostí? To už se ale vracím k oněm
šíleným úvahám, které nikam nevedou...
Nějaký význam ale jistě má skutečnost, že Areston je
sice koule, ale s určitými výhradami. Především se zjis -
tilo, že rotuje, což se ale dalo očekávat. Otáčí se
zhruba jednou za dvě minuty, čili na vesmírné těleso docela
rychle. Jenže – z každého pólu té dokonalé koule
vyrůstala věž z materiálu podobného sklu o výšce asi 230
metrů a průměru 32 metrů – samy o sobě by tyto útvary
představovaly obří kosmickou loď.
Ale ani to nebylo vše. Areston byl v rovníku opatřen
prstencem, patrně rovněž ze stejného materiálu jako
věže. Plochý a poměrně široký prstenec se vznášel v
konstantní výšce asi 100 metrů nad povrchem planetky
a jeho tloušťka činila – co čert nechtěl – 32 metrů, a
široký byl takřka 100 metrů. Jako kdyby někdo uvil kolem
Arestonu věneček a nějaký ten materiál mu zbyl, a tak
zasadil ty dva kousky do obou pólů.
První průzkumníci o věžích i prstenci mluvili jako
o skleněných, protože skrz materiál bylo vidět hvězdy.
Když se lidem po značném úsilí podařilo
proniknout dovnitř, našli tam naprostou prázdnotu, tedy
aspoň co se týče posádky; nikde ani noha, nikde ani stopa
po tvůrcích, stavitelích či astronautech. Naprosto zřejmé
však bylo, že Areston musel být osídlen, protože
všechna patra i ulice byly řádně označeny, všechny dveře byly
očíslovány a mnohé místnosti byly vybaveny nábytkem,
takže nebylo možné pochybovat o jejich určení –
obytné pokoje, tělocvičny, společenské sály, jídelny, klubovny,
čítárny, koupelny. V běžných pokojích však člověk o
žádný nábytek nezavadil, byly tam vidět jen holé podlahy,





Josef Pecinovský
20
stropy a stěny, vše ze stejného materiálu, z jakého byl vy -
tvořen povrch. Krom toho nikde nebylo ani stopy po
jakémkoliv velínu. Nikdo nenašel zdroj energie, a přitom
na všech koridorech a ve všech místnostech svítila světla.
Nikoli však trvale, jen reagovala na pohyb.
A nikdo také nepronikl do středu Arestonu, který byl
kompaktní pevnou koulí o průměru jedné stovky metrů,
tedy plus minus nějaké ty centimetry... Právě tam se
nepochybně nachází srdce všech tajemství!
Startovací okno pro lety k Arestonu však bylo
krátké, trvalo zhruba jeden týden, a tak si výzkumníci
museli pospíšit, jinak by odlétli i s Kulovým světem daleko
do kosmu.
Fyzikální vlastnosti Kulového světa tak trochu
odporovaly známým přírodním zákonům. S Arestonem
nebylo možné navázat jakékoli spojení. Jeho interiér byl
izolován od vesmíru stejně dokonale jako černá díra.
Neuniklo z něj žádné záření ani světlo, ba ani rentgenové
paprsky či záření gama. A světlo vlastně nemělo ani kudy
pronikat, protože na jeho povrchu nikdo nenašel jediné
okno.
A pak Kulový svět opět odlétl a pomalu se na něj
zapomnělo, protože se ukázalo, že jej nelze nijak
ekonomicky využít. Jedině astronomové měli naději, že by
z jeho paluby mohli pozorovat třeba Mars, ale mohli by
se hlavně podívat na sluneční soustavu tak trochu z
jiného úhlu. A tak, než se překulilo dalších osm let, našla se
jen skupina čtyř lidí, kteří sehnali dostatek prostředků
a odvahy na to, aby vstoupili na palubu Arestonu a
zůstali tam celých dalších osm let. Byla to památná
Swanssonova výprava.





Areston
21
Vesmír cestou z nitra Arestonu ale ani jednou neza -
hlédli; jejich naděje, že se jim nějak podaří proniknout
do polárních věží nebo do prstenců, totiž byly
marné. Navíc se vstup do Arestonu napevno uzavřel ihned
poté, co tento svět opustil sféru Země, a uvěznil výpravu
ve svém nitru. Na celých těch dlouhých osm let.
Tak se stalo, že výprava nezkoumala okolní vesmír, ale
samotný Kulový svět.
Naštěstí se ukázalo, že Areston disponuje
prostředky pro přežití velkého počtu lidí na neomezeně dlouhou
dobu.
Málokdo pochyboval, že Areston má nějaký pohonný
systém a že s jeho pomocí lze cestovat ke hvězdám. Je ale
opravdu Areston generační loď? Nic, co by se podobalo
pohonu, nikdo nikdy nenalezl...
Z oné čtveřice odvážlivců se každopádně vrátili jen dva
a ti nikdy nebyli ochotni ani schopni vyprávět žádné
podrobnosti o svém pobytu. Vrátili se jako mentální trosky,
které dožily v ústavu. Během té nekonečné cesty,
zejména z počátku, však psali podrobnou zprávu o Kulovém
světě. Právě tyto zápisky, později vydané, byly i za mých
časů hlavním zdrojem jakýchkoliv poznatků o Arestonu.
Osobně jsem ale přesvědčen, že všechna známá vydání
jsou cenzurována. Člověk se totiž z četby nedozvěděl nic
podstatného, a už vůbec nic o vztazích mezi členy
výpravy. Zpráva se zabývala především prvními dvěma roky
cesty, a pak jako kdyby už nikdo neuměl psát.
Příští průlet Arestonu už nevzbudil žádné senzace;
málokdo se dozvěděl, že tenkrát jej zkoumala skupina
specialistů. Stačil jim na to týden, kdy se Kulový svět
přiblížil na dostřel Země.





Josef Pecinovský
22
A pak se tiše dospělo k rozhodnutí a o osm let pozdě -
ji byli na Kulový svět vysláni první trestanci. Tehdy také
získal Areston své nové jméno. Je sice neoficiální, ale to
oficiální už nikdo nepoužívá.
Kolik žije na Arestonu trestanců? Snad je tento údaj
i znám, ale veřejnosti se ho nikdo neobtěžuje sdělit. Když
jsem to při svém pátrání zjistil, musel jsem se ušklíbnout:
To číslo mohu brzy sám osobně zjistit, když si udělám
soukromé sčítání lidu. Dostanu k tomu přece příležitost!
Jestli toho bylo málo známo z obecných informací,
o životě na Arestonu to platilo dvojnásob. Na Zemi
prosáklo jen pár útržků, z nichž vyplývalo, že tamní vězni si
říkají poutníci a svůj pobyt označují coby dlouhou pouť.
Mluvit o nich jako o vězních, bylo prý urážkou. A pak už
se jen šeptalo o podivných kultech a podhoubí zločinu.
Inu, poutníci nebyli přeci žádní beránci!
A tak mi bylo jasné, že pokud se chci dozvědět něco
skutečně užitečného, musím vyhledat ty, kteří
Arestonem sami prošli.





23
2. Areston se blíží
Před 12 900 lety se v zemské atmosféře kdesi nad Kanadou
rozpadla a explodovala velká kometa. Rozsáhlá území
Severní Ameriky zachvátil požár, vše bylo pokryto troskami
exploze a popelem. Vyspělá kultura předchůdců indiánů,
dnes nazývaná Clovis, spěla rychle ke svému úpadku.
V období před 13 milénii rozkvétala na území dnešních
Spojených států tato civilizace, označovaná podle místa
archeologických nálezů. Tito lidé vyráběli kvalitní
kamenné nástroje, pomocí nichž lovili divokou zvěř. Podle
většiny teorií jsou považováni za první obyvatele Ameriky,
kam se dostali z Asie překročením zamrzlého Beringova
průlivu.
Tato civilizace ovšem poměrně náhle upadá právě
ve zmiňovaném období. Až dosud se zdálo, že
jednoduše vyhubili příliš mnoho živočichů a následně se nebyli
schopni uživit. Nyní ale přichází alternativní a poměrně
silně podpořená teorie, podle které se společně s mnoha
živočišnými i rostlinnými druhy stali oběťmi kosmické
srážky, jejíž důsledky náhle a významně pozměnily jejich
životní podmínky.
McAlissonova výprava nalezla na místě – krom
jiného – drobné kuličky ze zvláštního kovu, který se
nikde jinde na Zemi nevyskytuje. Jednalo se o směs titanu,
krystalického křemíku a hliníku s příměsí lanthanoidů





Josef Pecinovský
24
a kupodivu i osmia a iridia. Překvapení nebralo konce,
když se ukázalo, že ze stejné slitiny je zhotoven plášť
Arestonu.
Tvrdost tohoto materiálu byla určena na 8,5 podle
Mohsovy stupnice tvrdosti.
Z tajné zprávy agentury NASA pro Kongres USA.
✳ ✳ ✳
Od odsouzení po nástup k odletu jsem měl rok. Tři sta
šedesát pět dní, abych si urovnal své záležitosti,
myšlenky a připravil se na vše, co mě může čekat. S prací mi
pomohli ochotní lidé, kteří mě okamžitě vyrazili – a to
tak rychle, že ani nestihli sepsat falešně znějící, ale
běžnou řeč s poděkováním za roky odvedené práce. Naštěstí
jsem měl našetřeno a drobný majetek po rodičích, který
jsem dokázal ubránit před pár lety u rozvodu, se také
počítal. Netrpěl jsem tedy existenční nouzí, jako jiní
odsouzenci, kteří v době nástupu mnohdy klesli z výsostných
postavení na úroveň bezdomovců.
Nesvázán pracovními povinnostmi či existenční tísní
jsem se mohl plně věnovat svému soukromému
projektu „Terstegen přežije Areston“. Jak už jsem napsal, sehnat
něco o životě tam nahoře, to prostě nešlo. Myslel bych
si, že po několika cyklech bude mezi navrátilci dost těch,
kteří se budou chtít podělit o své zážitky. Nebo že je
vyhledají spisovatelé brakových románů... Po obojím jsem
ovšem pátral marně, což mi tehdy nešlo na rozum. Jak
moc jsou informace a jakákoliv činnost týkající se
Arestonu pod kontrolou, to jsem měl v plné šíři pochopit až
mnohem později.





Areston
25
Ale neživil jsem se deset let jako novinář zbytečně. Do -
kázal jsem kutat a šťourat. Přes nejrůznější staré
reportáže, statistické údaje, výpisy obyvatelstva a tak obskurní
zdroje, jako byl seznam zaniklých a po letech, jejichž
počet odpovídal násobkům osmi, obnovených podniků
jsem se nakonec dostal k několika jménům.
✳ ✳ ✳
Když jsem vyhledal prvního, byl jsem trochu v šoku
z jeho vzhledu. Nečekal jsem, že by někdo po
návratu z Arestonu vypadal kdovíjak blahobytně, ale ten
člověk připomínal rachitika, měl tvář deformovanou, jako
kdyby ji někdo opakovaně používal coby boxovací pytel,
a na čele a na krku byly viditelné velké jizvy po
spáleninách. Jedno oko měl bezpochyby skleněné. Prostě
postava jak z pirátských románů. Těch špatných pirátských
románů, nutno dodat.
Když jsem naznačil, o čem chci mluvit, roztřásl se
po celém těle, až se mi zdálo, že se rozpláče. Řekl mi, ať
chvíli počkám. Vrátil se se starožitně, ale smrtelně
nebezpečně vypadající zbraní a dal mi tři vteřiny na to, abych
zmizel. Neměl jsem důvod nevěřit, že tu zbraň skutečně
použije.
Druhého propuštěného jsem našel po dlouhém
pátrání, a když jsem s ním zkusil dát řeč, usmál se a vycenil
na mě koňské zuby. A smál se dál a ksichtil se jako kobyla
a nic jiného jsem z něj nedostal. Možná to bylo tím, že se
jednalo o dlouholetého chovance psychiatrické léčebny.
Co se týče třetího, tomu jsem jen položil květiny
na hrob. Přežil tři cykly na Arestonu; dva měsíce před





Josef Pecinovský
26
tím, než jsem se vydal po jeho stopě, skoncoval se ži -
votem.
Teprve u čtvrtého jména jsem uspěl. Ten člověk se mi
ani trochu nelíbil, ale po předchozích zkušenostech jsem
neočekával vilu s bazénem a uhlazené chování. Musel
jsem věci brát tak, jak jsou. Nocoval v lepenkové chajdě
ve vyschlém odvodňovacím kanálu, což mi na jistotě
nepřidalo. Neustále jsem totiž musel přemýšlet o nebezpečí
přívalové vlny, která nutně musí přijít po prvním větším
dešti. A včera pršelo...
Z hromady starých hadrů na mě vykoukl osmahlý,
zarostlý a patrně několik týdnů nemytý obličej. Vousy měl
místy černé, místy bílé, a spolu s vlasy stejné barvy
nebarvy tvořily kolem toho, co bylo vidět z obličeje, jakousi
zářící koronu. Krátké podsadité tělo ovíjel pruh
tvrdého plátna, pocházející nepochybně ze starého
reklamního banneru, protože na něm byla ještě vidět vybledlá
písmena. Když pootevřel ústa, cenil na mě dva zuby, víc
jsem jich nenapočítal. Neustále mlaskal, protože mu
jazyk pronikal do vzniklých mezer, a uměl si elegantně
odplivnout, aniž musel rozevřít rty.
Našel jsem lidskou trosku, někde mezi věčnou agonií
a smrtí. Ale zatím ten chlap ještě žil.
„Co chceš?“ zavrčel s přívětivostí tetanu.
Ucítil jsem nechutné aroma levného alkoholu; buď to
táhlo z něho, nebo z té desítky lahví, které se
povalovaly kolem, nemluvě o několika krabicích od levného vína.
Pochopil jsem, že rada, abych dotyčného vyhledal za
svítání, než se stihne ožrat jak dvě tři dogy, nebyla vůbec
od věci. Otázka ale zněla, jestli během noci zvládl
vystřízlivět. odhadoval bych to tak půl na půl.





Areston
27
Ukázal jsem mu lahev skotské. Chňapl po ní, ale ucu -
kl jsem.
„Chci s vámi mluvit, pane Randalle.“
„Ale já s tebou ne.“ Hlas měl hrubý jako rohožka.
„Tak si odnesu tu flašku a zapomenu na vás.“ Vstal
jsem a předstíral jsem, že odcházím.
„Hele, tu flašku tady nech.“
Přisedl jsem si k němu, zatímco on začal rozmotávat
mumii, ve kterou se kvůli nočnímu chladu umně
proměnil.
„A vo čem bysme jako měli mluvit?“
„O Arestonu,“ odpověděl jsem a odhalil jsem zápěstí,
kde jsem měl identifikační vpich.
„Aha,“ řekl. Obličej se mu stáhl do zrůdné grimasy.
Chvíli se dusil. Pak se vzpamatoval. „Seš v prdeli, co?“
„Možná, ale chtěl bych se odtamtud vrátit.“
Už začal mluvit, tak jsem mu tu flašku nechal.
Dychtivě ji otevřel a lačně nasával. Pak se konečně vymotal
a posadil se.
„Tak jako vy,“ dodal jsem po chvíli.
„Musím se jít vychcat,“ řekl, vstal, poodešel asi tři
metry a pustil proud naplno do kanálu. Spal kompletně
oblečený, jestli se za oblek dá považovat potrhané manšestrové
sako, kalhoty ušité na chlapa o dvě hlavy většího, a boty,
jež byly každá jiná. Jedna byla docela zachovalá kopačka,
druhá rozšmajdaná pohorka s utrženou podrážkou.
Ukázalo se, že dědek je malý, podsaditý, neměřil víc
než metr šedesát, a tělo měl snad širší než delší, ale to
bylo stavbou kostry. Údajně byl kdysi zápasníkem ve
volném stylu. Docela jsem tomu věřil. Posadil se na
obrubník a znovu upil z lahve. Jako kdyby chlemtal vodu.





Josef Pecinovský
28
Sedl jsem si na obrubník kus od něj. Tak daleko, aby
mě neporazil ten zápach, který se šířil kolem jako omam -
ný mrak. Doufal jsem, že z něj vypáčím nějaké rozumy
dřív, než vypije celou lahev a bude úplně na mol.
„A co chceš slyšet?“
„Jaké to tam je?“ položil jsem obecnou otázku.
Na hloupou otázku přišla hloupá odpověď: „Však
poznáš.“
„Tak to řeknu jinak. Co mám dělat, abych přežil?“
Odkašlal si a odplivl, pak se znovu napil.
„Pán přemejšlí! No, musíš být chytřejší než oni a
silnější než oni. Jinak tě zašlápnou do podlahy jako hovno.“
Použil slovo podlaha, to bylo zajímavé. Běžně se přece
říká, že někoho zašlápneme do země...
„Kdo – oni?“
„Kdo? No přece ti, co tam budou s tebou. Ti, co se
tam spolu s tebou na dlouhé pouti budou rekreovat. Buď
budeš silnější než oni, nebo, a to je druhá možnost, se
ohneš, budeš podlézat, sloužit, donášet a necháš si
všechno líbit. V obou případech můžeš přežít. Výběr je bohatý,
jak vidíš.“
Věděl jsem, že režim na Arestonu nebude právě
selankou, a on mé domněnky potvrdil.
„A co naopak nemám dělat, když chci přežít?“
„Když budeš vzdorovat a budeš slabší než oni, tak to
máš spočítaný. Dobře si rozmysli, jestli jsi dost silný.“
„Možná nejsem dost.“
„Tak se skloň, udělej ze sebe pokorného otroka. Pak
můžeš přežít, ale taky nemusíš. Někdy rozhoduje i
náhoda.“
„A co dozorci, ti to nechají jen tak?“





Areston
29
Teď se rozesmál, pěkně nahlas, a ukazoval mi přitom
svá prázdná ústa. Ještě jsem zahlédl vzadu u kořene jazy -
ka pár zčernalých stoliček.
„Dozorci?“ smál se. „A něco k žrádlu bys neměl?“
Vytáhl jsem celé pečené kuře a půl bochníku chleba.
„Já věděl, že si dáš říct,“ řekl a zakousl se do pečínky.
Chléb si odložil na horší časy.
„Dozorci?“ říkal, pokud mu to přežvykované sousto
dovolilo. „Co tomu říkají dozorci? Chlape, copak jsi
úplně zpitoměl?“
Nechápal jsem.
„To ti nikdo neřekl, že na tom zasraným Arestonu
žádní dozorci nejsou?“
Byl to trochu šok, ale mohlo mě to napadnout. Kdo by
šel dobrovolně sloužit osmileté turnusy? Jistě, i dozorci
tam mohli jít z trestu, ale proč vlastně...
„Copak to nechápeš? K čemu by tam byli dozorci?
Kdyby to byla obyčejná basa, tak tě prostě budou hlídat,
abys nevzal roha. Ale jak chceš utýct z koule, která se
valí vesmírem? A že se tam poutníci zabíjejí navzájem?
Komu to vadí?“
„Ale vy jste přežil.“
„Jo, přežil jsem, a dokonce jsem se vrátil. Hele mladej,
to byla největší chyba mýho života.“
„Co? Že jste se dostal na Areston?“
„Hovno. To, že jsem tam nezůstal. Co mi tam
chybělo? Nic! Měl jsem, co jsem potřeboval, žrádlo a chlast
přímo u nosu, ženskou jsem mohl mít, když jsem si
kývnul, a ochotní hoši mi leštili boty, žehlili šaty a byli
stále k ruce. Ale všichni mí kamarádi skapali, a ani
jeden přirozenou smrtí. Hirama propíchli jako jehně,





Josef Pecinovský
30
zbývaly mu už jen dva týdny do konce. Rozumíš? Dva
týdny! Stadlera uškrtili a pak ho ještě navíc utopi -
li, protože prý podváděl v kartách. On, který hrál
poker nejlépe v celém vesmíru, musel sejít ze světa tak
ohavnou smrtí. A Král Rybář, toho prý sežrali... prostě
zmizel.“
„Takže vy jste byl mezi těmi silnějšími.“
„Přesně, jak jsi to uhádl?“
„Došlo mi to.“
„Jo, asi to tak bylo, ale trvalo mi tři roky, než jsem si
postavení vybojoval. Určitě tam ještě najdeš někoho, kdo
si na mě bude pamatovat, v dobrým nebo ve zlým. Bude
to vlastně jen jeden cyklus, co jsem odtamtud odešel.
A podívej, jak jsem skončil. Kdo tady stojí o nějakýho
Randalla? Na to, co jsem kdysi dělal, jsem starej,
vyšeptalej, a nic jinýho než se rvát prostě neumím.“
Randall ještě pořád počítal čas na cykly... Areston se
mu zažral hluboko pod kůži.
Půlka kuřete už zmizela v jeho žaludku, ale pořád měl
stejný apetit. Trhal ptáka na kusy a pečlivě čistil kosti.
Položil jsem před něj dvě plechovky piva.
„Já věděl, že budu mít něco lepšího než vodu,“ řekl,
když jedna plechovka zasyčela jako had a polovina jejího
obsahu následovala špatně sežvýkané kuře.
„Tak co mi radíte?“
„Tak ty sis přišel pro rady? No dobře, přinesl jsi mi
dobrý kuře,“ hodil za sebe další ohlodanou kost. „Tak ti
něco povím, abys neřek, že sem svině. Hochu, Areston,
to není jen tak. Každý na to jde jinak. Důležitý je jediný –
aby člověk přežil. To, že se pokoří, ho bude mrzet jenom
osm let. Pak už se s tím nějak srovná. Nebo se dostane





Areston
31
i nahoru. Vidím, že jsi dostal dva cykly, jako mazák už to
budeš mít lepší.“
„Osm let mám snášet... Co vlastně?“
„Hlavně se z toho nesmíš posrat. První hodiny jsou
rozhodující. De vo to, na jaký narazíš lidi. Musíš si vybrat
Patrona, jinak to nejde, aspoň pro začátek, než se z toho
srabu vykoupíš. Nebo si nikoho nevybereš, ale pak musíš
spoléhat jen na svý pěsti. A oni mají nože. To znamená,
že si musíš opatřit nůž.“
Nevěděl jsem, jak se to stalo, ale najednou něco cvaklo
a Randall držel v ruce otevřený nůž. Špičku toho nástroje
jsem měl přiloženou ke krku.
Přiznám se, že to na mě udělalo dojem. Kdyby chtěl
bodnout, nic by mu v tom nezabránilo.
„Takhle rychlej musíš bejt,“ dodal a zase tu svou kud -
ličku schoval.
„To si můžu vzít svůj nůž?“
„Spadl jsi z višně? Svýho si tam nesmíš vzít vůbec nic.
Ale na Arestonu je nožů víc než lidí. Zatím ale nikdo
nevyrobil střelný zbraně, i když se bojím, že i na to dojde.
Lidi sou neuvěřitelně vynalézavý.“
Spolkl další sousto, kuře už skoro zmizelo ze světa,
dopil první plechovku, zahodil ji a otevřel si další.
„Tak poslouchej, mladej. Jak se tak na tebe koukám,
tak jsi dycky dostával přes hubu, protože se neumíš
prát.“
Přisvědčil jsem, skutečně to tak bylo. Občas si ze mě
ve škole dělali otloukánka. Nebyl jsem slabý, ale prostě
jsem neměl náturu a neznal ty správné chvaty.
„Tak to máš blbý. Jestli můžeš, zaplať si hodiny. Judo,
to je nejlepší. Neuškodí ale, když budeš umět nějaký





Josef Pecinovský
32
zápasnický chvaty, a box se taky hodí. Poohlídni se po ně -
jakým Halfarovi, ten je nejlepší.“
Už jsem na to myslel, ale teprve Randall mi úplně
otevřel oči. Vždyť jsem vůbec nevěděl, mezi jaké lidi se
dostanu! A jak se zdá, na Arestonu mají hlavní slovo svaly.
„Máš ještě slepák?“
Lehce jsem přikývl.
„Tak rychle utíkej, nech si ho hned vyříznout. Viděl
jsem dost lidí, kteří na takovouhle blbost dojeli.“
„Dobrý nápad,“ povídám. „A co očkování?“
„Zbytečný, pár dávek dostaneš při nástupu. Ale jak si
na tom s kondicí? Kdy si byl naposledy v posilovně?“
Zavrtěl jsem hlavou. V posilovně jsem ještě nikdy
nebyl.
„Tak s tím něco udělej. Areston už je na cestě.
Každýho, kdo je slabý, zabije.“
Dojedl kuře, dopil pivo. Lahev whisky byla
poloprázdná, myslel jsem, že ji dorazí, ale on ji zašpuntoval a
schoval do brašny.
Pak si zase lehl a zamotal se do těch hnusných hadrů.
„A když mi zase přineseš takovou flašku, tak si
můžeme nějaké ty finty s noži vyzkoušet.“
Už jsem byl na odchodu, ale ještě mi něco blesklo
hlavou: „Jaké zákony tedy na Arestonu vlastně platí?“
Jen lehce pozvedl hlavu, rozkašlal se a pak zaskuhral:
„Zákony? Ty ses snad zbláznil! Zákony! On se ptá na
zákony. Platí takový zákon, jaký si tam lidé udělají.“
Z toho jsem moudrý nebyl, a jak se zdálo, vlastně jsem
pořád ještě nevěděl, do čeho se ženu.
„Ale jednu radu ti přece ještě dám, jestli chceš,“ dodal
Randall.





Areston
33
Přikývl jsem.
„Nikomu nevěř.“
✳ ✳ ✳
Poslechl jsem Randallovy rady. Týral jsem své tělo denně
dvě hodiny v posilovně. Pot se ze mě jen lil, ale nezdá -
lo se, že bych si tím nějak pomohl. Jen mě začaly bolet
všechny svaly. Ale nakonec to přešlo a pak jsem začal
nabírat kila, a to mi bylo divné; člověk by řekl, že
posilováním se zhubne. Ale Halfar, kterého jsem si vyhledal, mi
řekl, že nabírám svalovou hmotu, a vzhledem k tomu, co
mě čeká, to prý je dobře. Kandidáti Arestonu
představovali pro jeho podnik ten nejlepší džob. Rok před
příletem se mu počet klientů zdvojnásobil. Nedodal už, že
také zdvojnásobil poplatky, ale mně to mohlo být jedno.
Co s penězi na Arestonu? Tam nejsou k ničemu – své
bankovní konto tam využít nemůžu a kontakty se Zemí
neexistují. Čím se tam asi platí, zamyslel jsem se, ale
nechtěl jsem se ptát.
O to jsem se měl starat, když jsem si povídal se starým
Randallem. Několikrát jsem za ním ještě zašel, pocvičili
jsme s nožem, jak mi sliboval, ale jednoho dne už jsem
ho nenašel. Na jeho místě leželi dva vychrtlí opilci,
kteří po mně začali házet kameny, a když jsem se jich ptal
po Randallovi, posílali mě tam, kam slunce nesvítí.
A tak jsem místo toho chodil na atletický ovál a
polykal kilometry. Halfarovi cvičitelé se mnou denně hodiny
mlátili o zem a snažili se do mě dostat nějaké ty návyky.
Nikdy bych nevěřil, kolik existuje způsobů, jak s jiným
člověkem zatočit tak, že neví, čí je, ale také jak mu zlomit





Josef Pecinovský
34
bez námahy ruku nebo dokonce vaz. Řekli mi, že mno -
hé chvaty jsou zakázané, a tak jsem si připlatil a tajně
se po večerech právě takové chvaty učil, stejně jako další
a další fígle s nožem.
✳ ✳ ✳
Můj život získal pevný rytmus. Cvičení, posilování,
trénování, odpočinek. Starý Terstegen pomalu mizel a
vynořoval se nový – nevěděl jsem, jestli to bude stačit, ale
věděl jsem, že dělám všechno, co je v mých silách, abych
v nadcházejících zkouškách obstál.
Areston už se nacházel blízko a do zpráv pronikly
informace o přípravě sběrných lodí. Nejprve pochopitelně
těch, které vyzvednou poutníky, jejichž dlouhá pouť
dosáhla svého konce. Při prvním přiblížení se z Arestonu
vystupuje, při druhém se na Areston nastupuje. Tak je to
zařízené, a vypadá to rozumně. Pokud je tedy existence
Arestonu vůbec rozumná.
Dráha Arestonu je protáhlá elipsa, v jednom ohnisku
se nachází Slunce. Astronomové by nám vysvětlili, jak je
to možné, že se v perihéliu dokáže Zemi přiblížit
dvakrát, já jen opakuji jejich informace.
Věděl jsem, že pro převoz nováčků se používá pět
trajektů. Pro vyzvednutí napravených hříšníků ovšem jen
tři. Do jednoho trajektu se dá nacpat pět kontejnerů,
každý pro dva tisíce lidí. Co to znamenalo? Tam se dostane
padesát tisíc lidí, zpátky třicet tisíc. Z toho vyplývalo, že
čtyři lidé z desíti pobyt na Arestonu nepřežijí!
Starého Terstegena by nikdy nenapadlo, že skutečnost
je ještě horší a ve skutečnosti mohou ztráty dosáhnout





Areston
35
i šedesáti procent. Stačily by tedy dva trajekty, ale startují
tři, to proto, že na Arestonu je omezený čas pro nástup.
Lidi se tam nahoře nedaří do kontejnerů štosovat tak
úsporně, jak se to může dělat na Zemi. Startovní okno
je přece jen omezené, a kdyby se zaváhalo, tak by trajekt
uvízl na Arestonu.
Ví se však, že trajekt nikdy nezaváhá. Kdo nestačí na -
stoupit, ten na Arestonu zůstane.
Pak mi bleskla hlavou myšlenka – když někdo zemře,
co se stane s jeho tělem? Odvezou ho zpátky na Zemi?
Nesmysl, co by si Země počala s mrtvolou? Zbytečně
vynaložené náklady. Ale kde se takové tělo skladuje?
Vypustí se do vesmíru? Je zcela zbytečné obohacovat vesmír
o nové miniasteroidy. A co víc, je vůbec možné Areston
během cesty opustit? Všechny zdroje, které jsem zatím
objevil, se shodly, že není! Znamená to tedy, že mrtví
zůstanou na Arestonu a během každého cyklu přibude
na Arestonu třeba třicet tisíc mrtvých těl... Co se s nimi
stane?
Zahnal jsem ty myšlenky. Brzy bych začal být
morbidní a nakonec bych skončil u představ kanibalských orgií.
Ale já byl přece ještě stále na Zemi! Ještě jsem mohl
spát doma, v teplé posteli, v naprostém bezpečí. Ale
opravdu jsem byl v bezpečí? Vždyť jsem měl
najednou přes hlavu přehozenou kuklu, provazy mi
stahovaly ruce a nohy, až jsem jimi byl omotaný jako kokon,
a kdosi mě zvedl a odnášel kamsi pryč. Co to je za lidi
a kam mě nesou, a kudy?! křičel jsem v duchu. Cítil
jsem zatuchlinu a pak mě někam spouštěli. Do nějaké
stoky vedoucí pod městem? Snažil jsem se křičet, ale
roubík mi to nedovolil. Ani zběsilé zmítání mi nijak





Josef Pecinovský
36
nepomohlo. Nakonec jsem se uklidnil; možná bude
lepší skončit svůj život teď a tady, než se trápit šestnáct
let na Arestonu...
Cítil jsem, že mě někam vezou autem, patrně mě po -
hodili na zadní sedadlo, a za chvíli mě zase uchopily
silné ruce a odnesly mě kamsi do tepla.
Odmotali mi pásku z očí, zbavili mě roubíku a
rozvázali mi ruce. Byl jsem v příjemně zařízeném pokoji, řekl
bych, že to byl salon, byla v něm cítit levandule a
cigaretový tabák. Kolem stáli čtyři lidé. Nešlo rozeznat, zda to
jsou muži nebo ženy; měli dlouhý, splývavý oděv a na
obličeji masky. Přestože jsem nemohl nikoho poznat,
vládlo v salonku pološero. Zdá se, že opravdu není žádoucí,
abych viděl víc, než je nutné.
„Nic neříkejte,“ ozval se tlumený hlas. Připadalo mi,
že hlas je i elektronicky zkreslený.
„Omlouváme se za poněkud drsný způsob pozvání,“
pokračoval hlas a já jsem marně uvažoval, zda to je muž
nebo žena. „Ale bylo to nutné. V žádném případě se po -
licie nesmí dozvědět, kde jste byl.
Ne, nemluvte. Je víc než jisté, že si vás najdou a vy jim
přesně vypovíte, co se stalo. Nebude nám to vadit.
Nelžete, řekněte jim všechno.“
Nechápal jsem nic, ale opět jsem lehce přikývl. Trochu
se mi ulevilo, tohle znamenalo, že se zase vrátím zpět a že
přežiju. I když žít s vyhlídkou nástupu na Areston není
zrovna výhra.
„Potřebujeme od vás, abyste předal na Areston vzkaz.
Neptejte se, komu, neřekneme vám to, ale on si vás najde
sám. Už zase chcete mít otázky? Jak vás pozná? Není to
vaše starost.“





Areston
37
Ale vždyť mi nedovolí si vzít nic s sebou , chtělo se mi
vykřiknout, ale oni mě předešli.
„Nic s sebou neponesete. Teď vám voperujeme pod
kůži nanočip. Při nástupu na Areston bude samozřejmě
odhalen. Možná vám jej vyříznou, možná to nechají být,
jen si jej přečtou. Kromě nanočipu ale ponesete ještě
jeden vzkaz. Několik slov. Velice poslouží naší věci, když
se je naučíte nazpaměť. A vůbec nebude vadit, když ten
vzkaz přeříkáte policii, pokud se na to bude ptát.
Budeme však rádi, když v tomto směru neprojevíte žádnou
iniciativu. Pokud se vás na něj nebudou výslovně ptát,
nic neříkejte. Rozuměl jste?“
Celkem jsem to chápal, i když jsem vlastně nerozuměl
ničemu. Mělo by to znamenat, že na Arestonu existuje
nějaká skupina, zabývající se aktivitami, o nichž nemá
policie vědět? Připadá mi to jako nesmysl. Ale proč ne?
„Když to v pořádku vyřídíte, po návratu z Arestonu
bude vaše konto bohatší o... No, dejme tomu, že o
podstatnou částku.“
Konečně mi dovolili mluvit.
„Dejte sem ten vzkaz, už jich vyřizuji několik, proč
bych nemohl přidat ještě jeden?“
V poslední době mě totiž navštívilo šest nebo sedm
lidí, kteří měli na Arestonu své blízké. Žádali mě, abych
jim vyřídil pozdravy, ujistil je, že na ně příbuzní stále
myslí, a také několik vzkazů ohledně narození potomků
či vnoučat nebo úmrtí blízkých lidí; připadalo mi to
kruté, ale proč jim nevyhovět? Moje hlava to snesla, mám
docela dobrou paměť – a navíc to byla tolerovaná šedá
ekonomika odsouzeneckého sektoru. A teď ještě tohle?
Proč ne?





Josef Pecinovský
38
Kdybych byl někým ze spiklenců, zamaskuji ten důle -
žitý vzkaz mezi podobně nevinné informace, ale ono to
asi není tak jednoduché. To jsem pochopil v okamžiku,
kdy jsem zjistil, že vzkaz, který mám na Areston pronést,
se skládá z asi deseti dlouhých, zdánlivě nesmyslných
slov, zhruba dvou stovek znaků, a to nejen písmen
abecedy, ale i číslic a interpunkčních znamének.
„Jste si jisti, že si to zapamatuji?“
„Byli bychom rádi, prosím, úplně přesně,“ dodali
takřka prosebně.
A tak jsem se hodinu učil té neskutečně dlouhé
sekvenci, která neměla žádný řád, žádný rytmus a na pohled
žádný smysl. Nebyl to altruismus, byla to čistě otázka
investice – chtěl jsem Areston přežít, ale k čemu by mi to
bylo, kdybych po návratu nic neměl?
Potom, z ničeho nic, mi zase přehodili přes oči černý
pytel a stejnou trasou mě dopravili zpátky. Aspoň se
domnívám, že tomu tak bylo, protože když mě odnášeli,
ucítil jsem v paži bodnutí; mohl to být zmíněný nanočip,
ale také mi museli píchnout do těla narkotikum,


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist