načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Aréna – Simon Scarrow; T. J. Andrews

Aréna

Elektronická kniha: Aréna
Autor: Simon Scarrow; T. J. Andrews

- Cíle si cení víc než vlastního života. V roce 41 n. l. je město Řím nebezpečným místem. Optio Macro z druhé legie, nedávno vyznamenaný za odvahu na bojišti, se nemůže dočkat, až ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 343
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložil Jaroslav Žerávek
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7717-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Cíle si cení víc než vlastního života. V roce 41 n. l. je město Řím nebezpečným místem. Optio Macro z druhé legie, nedávno vyznamenaný za odvahu na bojišti, se nemůže dočkat, až nechá rušné město za zády. Je rozčarovaný, když ho donutí zůstat v Římě, aby vycvičil Marka Valeria Pavona, mladého gladiátorského rekruta. Přestože nebojácný Pavo bojoval už dříve o svůj život, v gladiátorské aréně je nováčkem. Ale je paličatý a má motivaci. Svého cíle si cení víc než vlastního života – chce pomstít smrt svého otce z rukou gladiátorského šampiona. Bude však vůbec žít tak dlouho, aby se pomsty dočkal?

Zařazeno v kategoriích
Simon Scarrow; T. J. Andrews - další tituly autora:
Orlovo proroctví Orlovo proroctví
Brothers in Blood Brothers in Blood
 (e-book)
Srdce z kamene Srdce z kamene
Aréna Aréna
Invaze Invaze
 (e-book)
Invaze Invaze
Římská krev Římská krev
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložil Jaroslav Žerávek


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2017

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2013 Simon Scarrow

All rights reserved.

Z anglického originálu Arena

(First published by Headline Publishing Group, Great Britain, 2013)

přeložil © 2017 Jaroslav Žerávek

Redakce textu: Jiří Pacek

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-992-3 (pdf)


Johnu Braceyovi,

neohroženému válečníkovi a středoškolskému učiteli


Kapitola první

Řím ke konci roku 41 n. l.

Císařský gladiátor zamrkal, aby se zbavil potu v očích, a sledoval, jak pořadatelé vlečou pryč mrtvoly, kterými byla poseta aréna.

Ze svého místa v šeru průchodu měl Gaius Naevius Capito dobrý výhled na místo zinscenované bitvy. Uprostřed amfiteátru Statilia Taura stála hrubá napodobenina keltské osady, která teď byla plná mrtvol. Capito zvedl zrak k ochozům. V lóži zahlédl nového císaře obklopeného klikou propuštěnců, kteří se ucházeli o jeho přízeň. Kolem nich seděli senátoři a císařští velekněží ve svých elegantních tógách. Nad lóží se tísnili diváci na kamenných sedátkách lemujících horní ochozy. Capitona zabrnělo v kostech, když diváci zaburáceli. Sledoval, jak dvojice pořadatelů bodla rozžhaveným železem do schouleného barbara. Muž sebou škubl. Diváci se jeho pokusu předstírat mrtvého začali jízlivě pošklebovat a jeden z pořadatelů pokynul sloužícímu, který třímal mohutné oboustranné kladivo. Druhý pořadatel zatím rozházel po zakrvácené aréně čerstvý bílý písek. Potom ustoupili do průchodu a odpočívali ve stínu jen několik kroků od Capitona.

„Podívej se na tyhle sračky,“ zasténal jeden z dvojice a zadíval se na svoje zakrvácené ruce. „Potrvá mi celou věčnost, než to smyju.“

„Gladiátoři,“ zavrčel druhý. „Sobečtí hajzlové.“

Capito se na ně zamračil. Mezitím sloužící s kladivem přešel nad Gala a tyčil se nad ležícím mužem s radostným úsměvem. Rozmáchl se a vší silou udeřil kladivem do barbarovy hlavy. Capito uslyšel zvuk praskajících kostí a ušklíbl se. Jako nejvýše postavený gladiátor císařské gladiátorské školy v Capui byl hrdý na své schopnosti. Jenže po tomhle představení mu zůstala v ústech pachuť. Ze svého místa v průchodu sledoval, jak gladiátoři převlečení za legionáře zmasakrovali své protivníky – směs odsouzenců a otroků ozbrojených tupými zbraněmi. K tomu nebyly žádné dovednosti potřeba. Považoval to za urážku své profese.

7


Pořadatel odvlekl pomocí železného háku posledního mrtvého z arény.

„Jatka,“ zabručel Capito. „Obyčejná jatka.“

„Cos říkal?“ zeptal se jeden z pořadatelů.

„Nic,“ odsekl Capito.

Pořadatel se chystal znovu promluvit, když editor zvučným hlasem, který se nesl až k nejvyšším ochozům, vyvolával Capitonovo jméno. Diváci zaburáceli. Pořadatel ukázal k zakrvácenému písku.

„Jsi na řadě,“ zavrčel. „Hlavně si pamatuj. Tohle je zlatý hřeb. Přišlo se na tebe podívat dvacet tisíc lidí. Nahoře sedí císař a počítá s tím, že od tebe Britomaris dostane pořádnou nakládačku. Tak ať ho nezklameš.“

Capito opatrně přikývl. Jeho boj představoval hlavní událost prvního velkého představení, které císař Claudius uspořádal pro lid. Odpoledne byli diváci svědky divoké bitvy, které se zúčastnily stovky mužů a v níž gladiátoři předvídatelně triumfovali nad špatně vyzbrojenou barbarskou hordou. A teď bude pýcha císařských gladiátorů bojovat s barbarem představujícím náčelníka keltského kmene. Jenže tohle nebyl jen tak nějaký starý barbar. Britomaris už k překvapení zkušených pozorovatelů dosáhl v aréně pěti vítězství. Barbaři bez patřičného tréninku s mečem se obvykle dočkali příšerného konce už při svém debutu, a Britomaridova řada vítězství veterány v císařské škole znepokojila. Capito tyto starosti vyhnal z hlavy a uklidňoval se, že muži, proti kterým Britomaris stanul v předchozích zápasech, byli slabšími válečníky než on. Capito byl legendou arény. Smrtonoš a oslavovaný vítěz. Protáhl si šíjové svaly a v duchu si přísahal, že Britomaridovi udělí lekci. Jeho sebevědomí posilovalo navíc i to, že on sám měl na sobě úplné vybavení, které sestávalo z chráničů nohou, pancířů na pažích, plátového prsního štítu a dlouhého červeného pláště na zádech. Zbroj měla zaručit vítězství. Vzhledem k císaři v publiku byla představa, že Říman – a to i gladiátor oblečený jako Říman – prohraje s barbarem, skoro nemyslitelná. Ale zbroj měla také své nedostatky. Vzhledem k silně zdobené přilbě, která úplnou výbavu doplňovala, měl Capito dojem, že plave v potu.

Pořadatel mu podal krátký meč a obdélníkový legionářský štít. Capito sevřel meč v pravé ruce a levou uchopil štít. Pohlédl k tmavému ústí průchodu na protější straně arény a spatřil, jak k němu ze stínů pomalu míří postava. Rozhlížela se vlevo a vpravo, jako by nechápala, kde je.

8


Barbar, kterému se podařilo párkrát uspět, pomyslel si Capito. Ozbrojený tupou zbraní. Gladiátor si přísahal, že Britomaris dostane, co zasluhuje.

Capito vstoupil do arény a zamířil ke středu, kde stál rozhodčí a poklepával si o pravou nohu dřevěnou holí. V sálajícím slunečním žáru Capitona písek pod bosýma nohama nesnesitelně pálil. Rozhlédl se po divácích na ochozech. Někteří hasili žízeň ze džbánků s vínem, jiní se ovívali. Velká skupina legionářů v jednom koutě ochozu byla už pěkně rozkurážená. A taky tam jsou ženy, uvažoval Capito a vilně se usmál. Zaplavila ho hrdost nad tím, že se na něj, velkého Capitona, přišla podívat taková spousta lidí.

Vzduch byl plný kovového pachu krve. Capitona naplno zasáhlo vedro stoupající ze země. Přímo na vrcholku arény, nad nejvyšším ochozem se tucet námořníků pokoušel nastavit markýzy ve snaze dopřát divákům aspoň trochu stínu. Jenže slunce se posunulo na své dráze a mařilo jejich úsilí. Propuštěnci na horních ochozech sice seděli ve stínu, ale hodnostáři níž museli trpět ve vedru.

Zazněly trubky. Capito sevřel pevněji meč. Diváci současně natahovali krky k protějšímu průchodu. Gladiátor vytěsnil hluk arény a soustředil se jen na barbara, který se k němu ztěžka blížil.

Capito se musel pousmát. Britomaris vypadal, jako by skoro nevěděl, co si se svou velikostí počít. Stehna měl mohutná jako kmeny stromu a svaly paží a ramenou mu kryla vrstva tuku. Uvážlivě rázoval ke středu arény, jako kdy - by na každý krok vynakládal ohromné úsilí. Capito ani nemohl uvěřit, že Britomaris zvítězil v pěti kláních. Jeho protivníci museli být ještě slabší, než si dokázal představit. Barbar měl na sobě pestrobarevné kalhoty a vlněnou tuniku bez rukávů přepásanou opaskem. Byl bez zbroje. Žádné chrániče no - hou, pancíře ani přilba. Jeho zbraněmi byl kůží potažený dřevěný štít s kovovou puklicí a kopí se ztupeným hrotem. Rozhodčí jim holí ukázal, kam se mají postavit. Muži stanuli tváří v tvář ve vzdálenosti dvou délek meče od sebe.

„Takže, chlapci,“ prohlásil rozhodčí. „Chci čestný a čistý boj. A pamatujte, jde o boj na život a na smrt. Nebude žádná milost, takže neztrácejte čas tím, že o ni budete císaře prosit. Přijměte svůj osud se ctí. Rozumíte?“

Capito přikývl. Britomaris nedal najevo nic. Nejspíš ani nemluví latinsky, pomyslel si císařský gladiátor a ušklíbl se. Rozhodčí pohlédl na editora, který seděl v lóži nedaleko od císaře. Muž dal znamení.

9


„Boj!“ zvolal rozhodčí a máchl holí.

Barbar se okamžitě vrhl na Capitona. Jeho prudký útok císařského gla - diátora zaskočil. Ale správně odhadl pohyb v protivníkově lokti, když se chystal k výpadu kopím. Rychle ukročil stranou a svěsil pravé rameno, takže barbar bodl do prázdna. Jeho mohutná postava se setrvačností hnala vpřed kolem Capitona. Císařský gladiátor se natočil a ťal soka do pravého lýtka. Z Britomaridových úst vyšlo bolestné zvířecí zavytí, když se mu ostří zakouslo do masa. Diváci výpad ocenili a zajásali při pohledu na krev, která potřísnila bělostný písek.

Capito si burácení davu vychutnával.

Barbar vrávoravě vykročil a mrštil po gladiátorovi kopím. Capito pohyb očekával a shýbl se. Kopí přelétlo nad jeho hlavou a zabodlo se do písku za ním. Rozzuřený Britomaris se vrhl na Capitona. Řval bolestí, vztekem a strachem. Capito s rozvahou trhl prudce štítem nahoru – šlo o pečlivě nacvičený pohyb, mnohokrát trénovaný na cvičišti v gladiátorské škole. Zaznělo zadunění, jak železný okraj štítu narazil zdola do Britomaridovy čelisti. Barbar zasténal. Jásot diváků zesílil a gladiátor v hluku rozpoznával jednotlivé hlasy. Muži a ženy ječeli jeho jméno. Barbar v zakrvácené aréně potácivě ustupoval. Z nosu a úst mu crčela krev. Po krku mu stékal pot. Sotva se držel na nohou.

Nějaký hlas z dolního ochozu vybídl Capitona: „Doraz ho!“

„Žádné smilování s tím hajzlem!“

„Jdi mu po krku!“ zaječela nějaká žena.

Capito nedbal na to, že představení je příliš krátké. Diváci chtěli krev a on jim ji dopřeje. Připravil se ke smrtícímu útoku. Vykročil k barbarovi se zdviženým štítem a s loktem ruky, v níž třímal meč, připraveným u boku. Barbar zvedl pěsti a zaujal bojový postoj. Capito podnikl výpad mečem směrem nahoru a mířil těsně nad hrudní koš.

Jenže barbar ho zaskočil. Kopl proti dolní části Capitonova štítu. Horní část se nárazem překlopila a barbar ji ve zlomku vteřiny uchopil a vší silou srazil štít na gladiátorovy nohy. Capito zasténal, když mu kovový okraj drtil prsty na levé noze. Barbar vytrhl Capitonovi štít a kopl ho do podbřišku. Zpola omráčený Capito se zapotácel a hlavou mu proběhla stejná myšlenka jako všem pěti gladiátorům, kteří stáli proti Britomaridovi před ním. Jak se takový obr dokáže tak rychle pohybovat?

10


Barbar pokračoval mohutnou ranou do Capitonova ramene. Gladiátor klesl do písku a Britomaris se bleskurychle vrhl vpřed. Oba muži se váleli po zemi, zasypávali se ranami. Rozhodčí stál pár kroků od nich a volal na ně, aby vstali. Ale jinak zasáhnout nemohl. Capito se snažil vydrápat do stoje, ale barbar mu uštědřil další zásah pěstí a srazil gladiátora obličejem do písku. Rána Capitona omráčila. Okamžik jen ležel v němém šoku a uvažoval, kam se poděl jeho meč. Pak ucítil mocný zásah do zad, jako kdyby se mu do masa zakously zuby. Po zádech na nohy mu stékalo něco teplého. Překulil se na bok a spatřil, jak se nad ním tyčí Britomaris a v rukou svírá meč. Jeho meč.

Capito si všiml zvětšující se kaluže krve, která se mu valila ze zad. „Co?“ zeptal se nevěřícně. „Ale... jak...?“

Diváci ztichli. Capitonovi se udělalo zle. V ústech měl najednou vyprahlo. Před očima mu tančily rudé skvrny. Diváci ho pobízeli, aby vstal a bojoval, ale on nemohl. Zásah šel hluboko. Cítil, jak mu plíce zalévá krev.

„Volám vás, bohové,“ zalapal po dechu. „Zachraňte mě.“

V zoufalství pohlédl k lóži. Císař na něj upíral ledový nesouhlasný pohled. Žádnému z gladiátorů nemohla být udělena milost – dokonce ani nejvýše postavenému císařskému bojovníkovi. Jeho pověst si žádala, aby smrt přijal beze strachu.

Capito se třásl, když se zvedal na kolena. Rukama sevřel Britomaridovy pevné nohy a sklonil hluboko hlavu, připravený zemřít. Bezmocně hleděl na zakrvácený písek a proklínal se, že soupeře podcenil. Modlil se, aby další muž, který se Britomaridovi postaví, neudělal stejnou chybu.

Údy mu projela křeč, když mu meč pronikl za klíční kostí do krku a zajel hluboko do srdce.

11


Kapitola druhá

Důstojník pomalu zvedl hlavu od poháru s vínem a zamžoural na dva členy pretoriánské gardy, kteří před ním stáli v slabé záři jediné olejové lampy. Před hostincem vládla na ulici neproniknutelná tma.

„Lucius Cornelius Macro, optio druhé legie?“ vyštěkl muž vlevo. Důstojník s hrdostí přikývl a pozvedl pohár směrem ke gardistům. Byli oblečeni v čistě bílých tógách, jak si všiml, což byl výrazný oděv pretoriánské gardy.

„To jsem já,“ pronesl ztěžka. „Přišli jste si taky poslechnout, za co jsem dostal vyznamenání? No, tak se posaďte, hoši, a já vám to vylíčím do nejhnusnějších podrobností. A bude vás to stát džbán vína. Ale žádnou tu galskou břečku, jasný?“

Gardista hleděl na Macrona s vážným obličejem. „Půjdeš hned s námi.“

„Co, hned teď?“ Macro se podíval na mladého gardistu napravo. „Nemáš už bejt náhodou v posteli, mladej?“

Mladý muž obdařil důstojníka vzteklým pohledem. Gardista vlevo si odkašlal a pronesl: „Jsme zde na rozkaz z císařského paláce.“

Macro vystřízlivěl. Předvolání k císaři, tak pozdě po setmění? Zavrtěl hlavou.

„To musí bejt omyl. Už jsem si přece odměnu vyzvedl.“ Hrdě si poklepal na bronzové medaile, které měl připevněné na hrudi. Obdržel je od císaře dopoledne před zahájením slavností v amfiteátru Statilia Taura. Capitonova porážka vrhla na celé dění stín, a Macro opustil místo ihned po gladiátorově prohře, protože vycítil, že nálada diváků se prudce zhoršila. Od té doby do sebe nalil měch vína v hostinci U Meče a štítu nedaleko amfiteátru. Byla to páchnoucí díra s odporným vínem, ale tuhle vadu vyvažovalo to, že majitel byl starý mazák z II. legie, který trval na tom, že vzhledem ke svým vyznamenáním má u něj pití zdarma.

„Pretoriánská garda se nemýlí,“ podotkl gardista. „Takže pojď s námi.“

12


„S váma je zbytečný se hádat, co, chlapci?“ Macro se zvedl z lavice a neochotně následoval gardisty ven.

Lůza si vybila vztek na všem v ulicích. Stánky obchodníků byly převržené. Zem byla posetá miniaturními vyřezanými soškami Capitona s rozmlácenou hlavou, a Macro si musel dávat pozor, kam šlape, když klopýtal krytým sloupořadím kolem Via Flaminia směrem k Porta Fortinalis. Po pravé straně měl Juliovo náměstí se zdobnou mramorovou fasádou jako připomínkou Caesara. Nalevo stály řady výstředních soukromých rezidencí.

„O co vlastně jde?“ zeptal se Macro gardistů.

„Netuším, kamaráde,“ odpověděl úsečně muž po jeho levici. „Jen nám nařídili, abychom tě našli a přivedli do paláce. Kvůli čemu, do toho nám nic není.“

Bohové, pomyslel si Macro, když ho gardisté doprovázeli branou směrem ke Kapitolu. Gardista, který nestrká nos, kam nemá? Tomu sotva dokázal uvěřit.

„Na ten smrad tady si člověk asi nikdy nezvykne, co?“ podotkl Macro a nakrčil nos nad odporným puchem vycházejícím z otevřené části velké stoky, která odváděla městské splašky z Fora.

Gardista přikývl. „Myslíš, že tady je to hrozné?“ podotkl. „Tak počkej, až navštívíš Suburu. Smrdí to tam jako galská zadnice. Radši se tomu místu obloukem vyhýbáme. Většinu času trávíme v císařském paláci, chodíme na hlídky a tak. Čistý vzduch, čisté děvky a fíků, kolik člověk sní.“ Ušklíbl se na druhého gardistu po Macronově pravici. „A ten bonus patnáct tisíc sesterciů od nového císaře se opravdu hodil.“

Důstojníka zaplavila divoká směsice vůní. Ačkoli trhy už zavřely před několika hodinami, ve vzduchu se stále vznášelo silné aroma skořice a pepře, levných voňavek a kazících se ryb, mísilo se s pachy ze stok a vše společně útočilo na Macronův žaludek. Nenáviděl pobyt v Římě. Příliš mnoho hluku, příliš mnoho špíny, příliš mnoho lidí. A příliš mnoho zatracených gardistů, pomyslel si. Z kováren stoupaly štiplavé oblaky temně šedého dýmu a tvořily nad městem baldachýn bahnem a olovem páchnoucího vzduchu. Bylo to, jako by kráčel obří výhní. Ve tmě slabě zářila ohniště. Na pozadí vzdálených kopců a údolí se tyčily činžovní domy. Jejich zčernalá horní patra nebyla proti noční obloze skoro vidět.

„Všichni hoši v táboře mluví jen o tvojí odměně,“ prohlásil gardista

13


a z hlasu mu zaznívala žárlivost. „Víš, nestává se každý den, aby císař osobně vyznamenal nižšího důstojníka. Oslavuje tě celý Řím.“ Přimhouřil oči. „Nejspíš musíš mít přátele na vyšších místech.“

„Bohužel ne,“ odpověděl suše Macro. „S klukama jsme byli součástí trestný výpravy proti jednomu kmeni z opačnýho břehu Rýna. Pobili jsme tři stovky nejdivočejších Germánů, jaký si umíš představit. Vedl jsem svoje muže potom, co to jeden centurion dostal. U Druhý legie je to ale běžná práce. Upřímně řečeno, netuším, proč je kolem toho takovej povyk.“

Gardisté si vyměnili uznalý pohled. Macro pocítil náhlou touhu vrátit se zpátky na rýnskou hranici. Řím se mu vůbec nezamlouval, i když tady prožil celé dětství. Město opustil před třinácti lety, když ho začala pálit půda pod nohama, poté co pomstil smrt svého strýce Sexta a zabil vzteklého vůdce jednoho gangu. Putoval na sever do Galie a na pětadvacet let se přihlásil do strážní služby v pevnosti II. legie. Neočekával, že se do města ještě kdy vrátí, a neustále si nedokázal zvyknout na pocit, že je zpět.

„Jo,“ řekl a pohladil si břicho. „Bejt hrdina je náročný. Všichni ti kupujou pití. Šlapky se kolem tebe točej, to jistě. Dámy milujou muže s lesklejma medailema.“ Gardista se závistivě ohlédl přes rameno. „Zvlášť ty fajnový. Nedokážou odolat, když na to jdeš tvrdě.“

Macro se snažil udržet tempo s gardisty, když se proplétali vlnou exotických tváří – míjeli Syřany a Galy, Núbijce i Židy. Mezi domy kolem hlavní tepny se vypínaly synagogy a řady chrámů, které nikdy dříve neviděl.

„Dám ti dobrou radu,“ řekl gardista. „Jako jeden voják druhému. Tady kolem už to není takové jako dříve. Hodně se toho změnilo.“

„Ale?“ podivil se Macro. „Jak to myslíš?“

„Claudius je sice císařem, ale k purpuru nepřišel právě hladce. Ta nešťastná záležitost se zavražděným Caligulou zrovna situaci nezklidnila.“

„Pokud si vzpomínám,“ podotkl Macro ledovým tónem, „Caligulu propíchl jeden z vašich vlastních řad.“

Zprávu o lednovém zavraždění předchozího císaře přijali muži ve II. legii se směsicí zděšení a úlevy. Zděšení z toho, že by se mohly vrátit doby republiky, ale s úlevou, že Caligulova vláda skončila. Císař byl samý skandál. Bylo veřejným tajemstvím, že udržoval incestní poměr se svými sestrami a císařský palác proměnil v nevěstinec, a pokus uražené aristokracie a senátu

14


připravit ho o život se dal prostě očekávat. Nakonec vzala záležitosti do svých rukou trojice důstojníků z pretoriánské gardy vedená Cassiem Chaereou. Spiklenci třicetkrát bodli Caligulu, zavraždili jeho ženu a malé dcerce rozbili hlavu o zeď ve snaze ukončit jeho pokrevní linii. Krátkou chvíli se zdálo, že se vážky nakloní na stranu nové římské republiky. Dokud se pretoriánská garda nerozhodla pro Claudia.

Gardista se zastavil, obrátil se k Macronovi a ztišil hlas. „Hele, mezi námi dvěma, Chaerea byl slušný chlap, ale nikdy neměl v gardě moc velkou podporu. Zapomněl na zlaté pravidlo. Gardisté drží při císaři, ve zlém i v dobrém.“ Odmlčel se, nadechl se, aby se uklidnil, a pokračoval. „Po Caligulově smrti vylezlo odněkud z díry pár nechutných týpků, kteří prohlásili, že odmítají, aby se Claudius stal císařem. Jeden nebo dva z nich měli představu, že na tohle místo se hodí právě oni. Nebo spíš, chtěli znovu změnit Řím v republiku! Abychom se všichni vrátili do temných dnů občanské války a krveprolití v ulicích...“ Gardista se při té představě zachvěl. „A císař samo sebou nemůže vládnout s protivníky ve vlastních řadách.“

„To jistě,“ přitakal Macro.

„Tak vidíš. Takže jsme těch posledních pár měsíců likvidovali ty, kteří se protivili Claudiovi, a postarali jsme se, aby zmizeli.“

Macro udiveně zvedl obočí. „Zmizeli?“

„Ano.“ Gardista zatěkal pohledem nalevo a napravo, jestli někdo potají nesleduje jejich rozhovor. „Tiše jsme je sebrali na ulici, dopravili do paláce a postarali se o ně.“ Naznačil podříznutí krku. „Senátory, aristokraty, úředníky. I jednoho legáta. Synové byli posláni do vyhnanství, to v lepším případě, nebo do gladiátorské školy. Seznam je každý týden delší. Nikdo není v bezpečí, to mi věř.“

„Moc se mi tvoje slova nelíbí,“ podotkl úsečně Macro. „Vojáci by se neměli míchat do politiky.“

Gardista zvedl ruku, jako by se snažil ohradit. „Hele, na mě se nedívej. Víš, jak to chodí. Rozkazy jsou rozkazy. Jestli chceš znát můj názor, tak pozor si musíme dávat na ty propuštěnce, kterými se císař obklopil. Měl bys vidět, jak s námi jednají. Ale on jim naslouchá.“

Gardista se napřímil a přistoupil k bráně z tepaného železa u vstupu do císařského palácového komplexu. Ulicí se prohnal poryv chladného večer

15


ního vzduchu, když gardisté vedli Macrona po širokém schodišti k slabě osvětlené hale s mramorovými stěnami a basreliéfovým vlysem zachycujícím bitvu u Zamy, rozhodující vítězství proti Kartágu, o které se postaral Publius Cornelius Scipio, velký reformátor římského vojska. Prošli rozlehlou chodbou a přes krásnou zahradu zdobenou fontánami a sochami a obklopenou mramorovými arkádami. V dálce zahlédl Macro střechy domů na Foru a sloupy chrámu Kastora a Polluxe. Když došli na protější konec zahrady, vystoupali po kamenném schodišti a vešli do velkého sálu s apsidou na opačném konci. Gardisté doprovodili Macrona přes sál k nejasné postavě stojící na stupni u vyvýšeného pódia, které používal císař, když se konal soud.

Ale muž u pódia nebyl císař. Měl tmavé kudrnaté vlasy a nos pršák. Podle hladké pleti a štíhlé postavy se dalo soudit, že nikdy nevykonával těžkou práci. Oblečenou měl prostou tuniku propuštěnce, i když, jak si Macro povšiml, byla z jemně utkané vlny. Jeho černé oči připomínaly otvory v hercově masce.

„Á, věhlasný Macro!“ pronesl propuštěnec přehnaně oslavným tónem. „Skutečný římský hrdina!“

Přistoupil k Macronovi, tenké rty zkřivené v úsměvu.

„Nechte nás o samotě,“ rozkázal ostrým pronikavým hlasem gardistům. Vojáci přikývli a vzdálili se. Propuštěnec je sledoval tmavýma očima, dokud nebyli z doslechu.

„Musíš se mít opravdu na pozoru, před kým dnes mluvíš,“ podotkl. „Zvlášť před gardisty. Mají pomýlený dojem, že je jim náš císař navěky zavázán. Kam spěje svět, když už si vojáci myslí, že mají v hrsti nejmocnějšího muže světa?“

Macro se kousl do jazyka. Povídalo se, že po zavraždění Caliguly našli členové pretoriánské gardy Claudia v úkrytu v císařském paláci. Gardisté v zoufalé snaze zachovat stabilitu impéria okamžitě prohlásili císařem padesátiletého muže prakticky bez zkušeností s vládnutím, který, pokud se dalo věřit zkazkám, o tenhle úřad vůbec nestál. Bez podpory pretoriánské gardy mohla každá mince v říši nést tvář někoho úplně jiného. Není divu, že se propuštěnec cítí tak ohrožený jejich přítomností, pomyslel si Macro.

Propuštěnec pokračoval: „Jmenuji se Servius Ulpius Murena. Jsem podřízený císařskému tajemníku Marku Antoniu Pallasovi. Předpokládám, že to jméno znáš.“

16


„Promiň, ale neznám,“ pokrčil Macro rameny. „Je to už nějakej čas, co jsem sledoval tuhle uhlazenou politiku. Posledních pár let jsem strávil sekáním do Germánů.“

Murena zavrčel. „Vím, co jsi zač, optione. Vlastně právě proto jsi tady. Pallas je tajemník našeho císaře. Pomáhá Claudiovi při správě Říma a jeho provincií. A já také. Pověz mi, kolik Germánů jsi asi tak zabil během své služby na Rýně?“

Macro pokrčil rameny. „To se přesně nedá určit.“

„Jak to?“ naklonil Murena tázavě hlavu.

„Průměrnýmu Germánovi musíš zasadit několik ran, než ho složíš,“ vysvětloval Macro. „Někdy nějakýho několikrát bodneš, a přesto na tebe bude pořád útočit s pěnou u huby. Obvykle je nevidíš, jak se šouraj do podsvětí. Odvlečou se někam stranou a tam v tichu a pokoji pojdou. Ale v každým případě je po nich. Ve Druhý máme takový rčení: Meč nepozná rozdíl mezi Germánama a Řekama.“

„Chápu.“ Propuštěnec rozpačitě přešlápl, evidentně zaskočený nebezpečným zvratem v jejich rozhovoru. „A co přesně to znamená?“

„Bodná rána je bodná rána,“ řekl Macro. „Když někomu zakroutíš mečem ve střevech a on dodejchá, je už pak jedno, jestli je to obrovskej bojovnej barbar nebo hubenej malej sráč.“

Murena si zamnul ruce a pak se odvrátil od Macrona směrem k zahradám a dvojici gardistů, která postávala pod klenutým vstupem. „Jaká škoda, že se velký Capito neřídil tvou ostrovtipnou radou.“

„Ostrovtipnou?“

„Ano, to je skoro totéž co prozíravá.“ Když spatřil tázavý výraz v Macronově obličeji, obrátil oči v sloup. „To nic,“ pokračoval. „Jde zkrátka o to, že máš spoustu zkušeností s masakrováním barbarských nepřátel Říma.“

„Víc než většina, řek bych,“ nadmul Macro hruď.

„To je dobře. Protože já pro tebe mám práci.“

Macro se zamračil a žaludek se mu sevřel úzkostí. „Práci?“

„Ano. Pro mě.“

Macro zaťal zuby. „Najdi si na svoji špinavou práci někoho jinýho. Já přijímám rozkazy od svýho centuriona, svýho legáta a císaře. Od nikoho jinýho.“

17


Propuštěnec se zasmál a soustředěně si prohlížel nehty. „Slyšel jsem, žes už nějaký čas nevstoupil do tohoto města.“

„Tak třináct let.“

„V tom případě ti tu tvoji zpupnost protentokrát odpustím. Víš, Řím je teď jiný. Možná jsem jen prostý propuštěnec, ale ty bys měl se mnou raději jednat s úctou. V těchto zdech mám jistý vliv. Dostatečně velký na to, aby ti byl odebrán řád i povýšení na centuriona.“

„Na centuriona?“ opakoval překvapeně Macro. „O čem to mluvíš?“

Murena vytáhl jakýsi svitek a Macro si na vosku všiml císařské pečeti. Propuštěnec ho rozevřel a četl nahlas: ‚„Rozkaz od císaře legátu Druhé legie k okamžitému povýšení optiona Lucia Cornelia Macrona na centuriona.‘ Myslím, že tě tahle hodnost zajímá.“

Macro se na Murenu zamračil.

„Bohužel ten dopis nemůžu odeslat, dokud pro císaře nevykonáš jistý úkol,“ vysvětlil Murena.

„Jakej úkol?“ zeptal se znepokojeně Macro.

Murena se pousmál. „Dovol, ať to vezmu obšírněji. Byl jsi včera v aréně, abys dostal svoje vyznamenání. Okamžik hrdosti, bohužel zmařený porážkou našeho drahého Capitona.“ Propuštěnec mlaskl. „Vrcholně tím císaře zahanbil. Capito byl nejen nejlepší bojovník v císařské škole, a tudíž osobní majetek samotného Claudia, byl to už šestý císařský gladiátor, který padl Britomaridovou rukou.“

Murena kroužil kolem důstojníka. Macro ho obezřetně sledoval. „Nový císař prožívá nepříjemné dny,“ pokračoval propuštěnec. „Řím je plný pochybovačů. Někteří z nich neskrývají své nepřátelství vůči Claudiovi. Nejen senátoři, ale také lidé na Foru a v hostincích. Mluvím teď upřímně. Tohoto císaře nezvolili jednohlasně. Kvůli nesmyslům jako pokrevní linie a právo prvorozeného nemůže žádný muž nést na hlavě vavřínový věnec, aniž by někdo podle nenapadal jeho právo vládnout. Slyšels sám nespokojené hlasy v davu, když Capito zemřel. Taková porážka může ohrozit naši moc už teď na počátku. Musíme lidu předvést, že Claudius je silný, rozhodný vůdce, po kterém toužíme už od Augustova zlatého věku.“

„Tak podnikněte nějaký vojenský tažení,“ pokrčil Macro rameny. „To obvykle zabere.“

18


Murena se zasmál jako učitel, který se snaží zklidnit drzého žáčka. „Děkuji za skutečně bystrý postřeh, optione. Tak geniální, že se nedokážu zbavit otázky, proč tě vlastně už dávno nepovýšili.“

Macro se musel přemáhat, aby Murenovi neuštědřil ránu pěstí.

„Můžeš být bez obav, o události v blízké budoucnosti je už postaráno,“ pokračoval propuštěnec. „Jenže Britomaris představuje naléhavější problém. Šest poražených gladiátorů! To už není jen urážka císařova jména. Je to skutečný vřed, který je třeba propíchnout, než se zanítí. Nemůžeme si už dovolit, aby nás ten barbar znovu porazil. Příští muž, který se proti němu postaví, musí zvítězit, ukázat všem, že císaři nemůže nikdo vzdorovat a že Claudius je císař na správném místě.“

„A co přesvědčit Herma, aby proti němu bojoval?“ navrhl Macro. „Je to ten nejtvrdší gladiátor, jakýho znám. Rozsekal by Britomarida na kusy, než bys mrknul.“

„To nepřipadá v úvahu,“ pronesl Murena klidným tónem.

„Proč?“

Propuštěnec zkřivil nepříjemně obličej. Jako kdyby žvýkal shnilá rybí střeva, pomyslel si Macro.

„Musím se ti přiznat, že nepatřím k Hermovým příznivcům. Ani Pallas. Připadá nám trochu moc zvířecký. Jenže problém s Hermem se netýká jen stylu. Naopak, pro případ, že Capito zemře, už jiný z císařových rádců – podlý, ufňukaný chlap jménem Narcissus – zařídil, že jako další bude s Britomaridem bojovat Hermes.“

„Tak v čem je problém?“ nechápal Macro.

„Dnes ráno potkala Herma... dost nepříjemná nehoda.“

„Nehoda?“ opakoval Macro.

„Přepadli a oloupili ho na ulici, věřil bys tomu?“ Murena zavrtěl hlavou. „Nějací darebáci mu zlámali několik žeber. Mohl by být nepoužitelný i několik měsíců. Jenže my nemůžeme čekat, až se z toho výprasku zotaví. Potřebujeme naléhavě náhradníka.“

Murena přestal kroužit kolem Macrona a zastavil se přímo před ním.

„Vycvičíš toho náhradníka, který se postaví Britomaridovi,“ řekl.

Macro na něj tázavě pohlédl. „Proč já?“ koktal. „Nikdy jsem nepracoval v gladiátorský škole. V císařský škole máte spoustu trenérů, který to zvládnou.“

19


„Obvykle ano. Jenže tohle není obyčejný zápas. Musíme lid jednoznačně přesvědčit, a kdo jiný by to měl udělat než hrdina říše, který využije své vojenské znalosti, aby zničil barbara jako Britomaris.“ Murena vyloudil na tváři pokřivený úsměv.

Macro zavrtěl hlavou.

„To je příliš riskantní,“ namítl. „Vycvičit někoho, myslím. Vždyť přece musí stačit, když si vyberete jednoho gladiátora z císařský školy. V Capui by přece měli bejt nejlepší bojovníci. Britomarida spíš porazí některej z nich než nějakej zelenáč.“

Murena znovu mlaskl. „Císařská škola je bohužel vyčerpaná. Caligula využil většinu těch nejlepších mužů v aréně. Nechal tam jen pár horších kousků a žádný z nich se na tohle nehodí.“

Císařský pobočník si založil ruce za zády a rázoval napříč hlavní uličkou. Krok měl pomalý a rozhodný, jako by střežil nějakou budovu. V sále se rozléhal klapot jeho sandálů.

„Naštěstí se na nás usmála Fortuna.“

Macro mlaskl. „Ale?“

Murenovi přelétl po tváři úsměv a pokračoval: „Náhodou máme jednoho skoro hotového kandidáta. Mladého muže s vojenskými zkušenostmi, kterého jako chlapce učil jeden gladiátor. Muže, který, jak vím ze spolehlivých zdrojů, je tváří v tvář nebezpečí ztělesněná odvaha. Vzácná vlastnost, kterou válečník jako ty jistě ocení. Při správném vedení by mohl být přesně tím, koho potřebujeme.“

„Tak voják?“ uvažoval Macro. „Jak se ten kluk jmenuje?“

Murena sklopil zrak. „Marcus Valerius Pavo.“ Zkřivil obličej, jako by šlápl do louže močůvky. „I když tobě možná víc řekne jméno jeho otce. Titus.“

„Legát Pátý legie?“

„Bývalý legát,“ opravil ho Murena ledově. „Teď už hnije v neoznačeném hrobě u Appijské cesty. To se dalo čekat vzhledem k tomu, že se snažil vrátit Řím do časů republiky. Ještě stále jsme se nerozhodli, zda nemáme zdecimovat Pátou, když ho jeho muži v té zradě tak ochotně podpořili.“

Macrona zamrazilo. Zpráva o popravě legáta V. legie ještě k Rýnu nedorazila, ale čím víc toho důstojník slyšel o tom, jak se teď císařský palác vypořádává s nepřáteli, tím míň se mu to zamlouvalo. Kosit barbary

20


v Germánii a Galii bylo v pořádku, jenže představa, jak se navzájem bodají do zad Římané, mu připomněla občanské války, které sužovaly Řím během nejtemnějších dnů republiky.

„Rozkol v řadách nelze tolerovat,“ poznamenal Murena, jako by mu četl myšlenky. „Museli jsme ho exemplárně potrestat.“

„Ale jeho syna jste nechali naživu.“

„Tou dobou nebyl v Římě. Pavo byl vojenským tribunem v Šesté legii. Dali jsme ho zatknout a dopravit zpátky do Říma. Císař měl v plánu toho mladíka popravit v aréně, a proto jsme ho strčili do gladiátorské školy v Paestu. Majitel slíbil, že dohlédne na to, aby do roka v aréně zahynul.“

Macro se zamyšleně kousl do rtu. „A teď chcete, aby zachraňoval čest Říma?“

„Časy jsou zlé. Když je teď Hermes mimo, potřebujeme Pavona. Aspoň prozatím. Ale vycvičit ho nemusí být vůbec snadné. Ten mladý muž je dost v ráži kvůli tomu, jak byl zabit jeho otec.“

„Jak zemřel?“ zeptal se opatrně Macro.

Murena se tiše zachechtal a zavrtěl hlavou. „Byl odsouzen k smrti v aréně. Císař ho postavil proti Hermovi. Titus bojoval celkem statečně. Docela mě překvapilo, že v něm ještě zbyla nějaká krev, když nastal čas, aby ho Hermes dorazil.“

„Není divu, že je ten kluk naštvanej,“ zabručel si Macro pod vousy.

„Slyšel jsem, že máš vojenských kvalit na rozdávání, Macrone. Podle mě jsi právě ty ten správný člověk, který ho může dostat do formy. Vydáš se do Paesta, vycvičíš svého svěřence a doprovodíš ho do Říma na zápas. Máš jeden měsíc.“

„Měsíc?“ vykřikl Macro. „To si děláš srandu!“

„Naopak,“ odpověděl Murena. „Myslím to smrtelně vážně.“

„Ale... měsíc! To přece pro přípravu na boj zdaleka nestačí.“

„Nejde o boj. Je to jen zápas v aréně.“

„Jen zápas?“ Macro unaveně zakroutil hlavou. „Mám spoustu zkušeností s výcvikem legionářů. I těm nejlepším trvá měsíce, než se dostanou do nějaký formy, a těm nejhorším to může trvat i třikrát nebo čtyřikrát dýl.“

„Pavo je jiný. Jeho přirozený talent v boji s mečem je výjimečný.“

„To už jsem slyšel,“ podotkl Macro.

21


„To ale není žádné chvástání. Gladiátor, který ho kdysi trénoval, je trenérem v císařské gladiátorské škole. Tvrdí, že nikdy nezažil chlapce s tak pozoruhodnými dovednostmi. Ani muži v Šesté podle svých slov nikdy neviděli tribuna takhle zacházet s mečem.“ Murena si povzdechl a zvedl pohled ke stropu. „Problém je v jeho temperamentu.“

„A co císař? Určitě ho nijak netěší, že mu má kůži zachraňovat syn zrádce.“

„Za současné situace si nemůžeme dovolit být vybíraví,“ odsekl Murena. „Domácí spory je třeba odložit stranou, protože už nemůžeme připustit, aby nad námi měl ten barbar navrch.“ Murena si prohlížel rukáv své tuniky. „A kromě toho jsem císaře ujistil, že to on, ne Pavo, bude na výsluní, až dojde k záchraně cti Říma.“

A ty taky, o tom nepochybuju, pomyslel si Macro. Ale svůj názor si protentokrát raději nechal pro sebe. Macronův jazyk byl občas jeho nejhorším nepřítelem. Právě nedostatek diplomacie byl částečně důvodem, proč mu trvalo tak dlouho, než se dostal mezi uchazeče o hodnost centuriona. Nechtěl si tentokrát nechat příležitost proklouznout mezi prsty. I když to znamenalo pracovat s hadem jako Murena.

„Mohl bys odložit ten boj o měsíc nebo dva,“ navrhl. „Dej mi s tím klukem trochu víc času.“

„To bohužel nejde,“ odfrkl Murena. „Už to bylo ohlášeno a všechno kolem toho zápasu se dalo do pohybu. Nemůžeme couvnout a nemůžeme tolerovat žádné ohrožení autority císaře. Musíš pochopit ožehavost naší situace.“

Macro v duchu proklínal všechny bohy. Před krátkou chvílí se mlsně olizoval při představě, jak si před návratem na Rýn užije pár dní a vychutná si své nové postavení miláčka II. legie. A teď ho čekal měsíc někde na venkově, kde bude trénovat problémového mladíka v gladiátorské škole obklopený samými válečnými zajatci, uprchlými otroky a zmetky. A ani nechtěl pomyslet na to, že by je Britomaris mohl porazit a ještě víc zahanbit císaře.

„Už jsem poslal jezdce s pokyny k majiteli gladiátorské školy v Paestu. Bude tě očekávat. Zápas se bude konat na Juliově náměstí. Je to sice poněkud intimnější prostředí než v aréně, ale kulisy budou dokonalé – s bohatou minulostí. Postavil je Caesar a Augustus tam pořádal gladiátorské zápasy. A teď tam zanechá svoji stopu také tento císař.“

Propuštěnec zavolal na dva pretoriánské gardisty. „Odjedeš okamžitě,“

22


pronesl, ani se na Macrona nepodíval. „Už máš osedlaného koně a moji písaři ti připraví císařský výnos, abys měl dostatečné pravomoci a mohl dělat v gladiátorské škole, co budeš potřebovat. Do Paesta je to pět dní cesty. Pět dní tam a pět zpátky, takže ti zbývá dvacet dní na výcvik tvého svěřence. Využij je moudře. Otázky?“

„Jen jedna,“ řekl Macro. „Co když ten Pavo nebude chtít bojovat? Chápeš, když je na císaře naštvanej kvůli tomu, co se přihodilo jeho rodině, asi teď nebude právě nadšenej, že mu má pomáhat. Zvlášť když už jsi ho odsoudil k smrti.“

Murena se krutě usmál. „Mám něco, co by mu mělo poskytnout silnou motivaci...“

23


Kapitola třetí

Paestum

Doctore práskl krátkým koženým bičem do rozpáleného písku a zamračil se na nováčky. „Narovnejte se,“ zavrčel. „Zvedněte hlavy, vy bezcenní zmetci!“

Muži se došourali na cvičiště a nastoupili před Calamem do nevyrovnané řady. Trenér si prohlížel muže jako řezník, když kontroluje dobytek na trhu. To se pěkně nadře, než z téhle sebranky něco vykřeše, pomyslel si zasmušile. Calamus ze zkušenosti věděl, jak náročný je výcvikový program a že výběrem projde vždy jen několik mužů. Kdysi sám bojoval jako gladiátor, ale dnes už o tom svědčilo jen výrazné napadání na jednu nohu a zjizvený obličej.

„Jste tady, protože jste ti nejbídnější z bídných,“ řekl. „Obyčejní zločinci na vás hledí spatra. Děvky by se s vámi nevyspaly. Smějí se vám dokonce i ti zatracení otroci. Řím na každého z vás každý den sere, a kdyby bylo po mém, všechny bych vás svázal a poslal někam do dolů. Jenže dnes, hoši, je váš šťastný den. Náš pán, na rozdíl ode mě, je v dobrém rozpoložení. Dopřál vám jedinečnou šanci, abyste s těmi svými žalostnými životy něco podnikli.“

Po cvičišti se rozhostilo ticho. Doctore se rozhlížel po někom, z koho by udělal příklad. Jeho pronikavý pohled padl na mladého muže na konci řady. Působil hranatě a nemotorně a jaksi menší, než odpovídalo jeho skutečné výšce. Z očí mu ale vyzařoval vzdor vůči všemu kolem. Přes tuniku měl přehozené zdobené pallium. Stačil jediný pohled na ten plášť a Calamus zrudl vztekem.

„Ty!“ zařval a zamířil k mladému muži. „To je moc drahý plášť. Moc pěkný.“ Přimhouřil nebezpečně oči. „Komus ho ukradl?“

Mladý muž zavrtěl hlavou. „Nikomu,“ řekl. „Je můj.“

Calamus mu zasadil ránu loktem do břicha. Nováček zasténal, popadl se za břicho a klesl na kolena. Kašlal a plival na zem. Calamus se nad ním tyčil. „Pro tebe vždycky ‚pane‘, ty mizero!“ zavrčel. „Jak se jmenuješ?“

24


„Marcus Valerius Pavo,“ lapal nováček po dechu. „Pane.“

„Pověz, Pavone, myslíš, že jsem včerejší?“

„Ne, pane.“

Calamus uchopil záhyb nováčkova pláště a vrazil mu ho před obličej. „Ale přesto očekáváš, že uvěřím tomu, že takový zoufalý mizera jako ty si může dovolit něco tak kvalitního?“

„Neukradl jsem ho.“

„Kecy! To chceš tvrdit, že jsem lhář?“ ztišil Calamus hlas.

„Byl to dar, pane.“

„Dar?“ odplivl si Calamus. „Ksindl jako ty žádné dárky nedostává.“

„Přísahám, pane. Dostal jsem ho od otce.“

Calamus se zasmál a zamnul si vesele ruce. „Á, ten je bohatý! Nemáš otce, synku. Narodil ses jako panchart stejně jako každý jiný chlap v téhle škole. Ale ještě chvíli mě bav. Kdo je podle tebe tvůj otec?“

„Titus Valerius Pavo, pane. Je to legát Páté legie. Nebo aspoň byl.“

To Calama vyvedlo z míry. Zkřivil rysy do tvrdého zachmuření a odmlčel se, protože mu v tu chvíli došla slova. Za dvacet let téhle práce ještě nikdy neslyšel o tom, že by se syn nějakého legáta dal zapsat do gladiátorské školy.

„Takže další bohatý dobrovolník, co?“ ucedil. „Já znám takové jako ty. Promrhals celé dědictví, že? Do čehos je vrazil, hochu? Do děvek? Chlastu? Kostek? Koňských dostihů? Je ti zatěžko sehnat si pořádnou práci? Pokud jsi sem přišel s tím, že je to tady hračka, tak jsi na velkém omylu.“

„Nejsem tu dobrovolně,“ sbíral se Pavo ze země. „Jsem tady proti své vůli. Mého otce zabil...“

„Dost,“ zaduněl trenér. „Věř mi, kašlu na to, proč jsi tady. Pokud jde o mě, jsi obyčejný zelenáč, nic víc.“

Pavo mlčel. Muži s nižším společenským postavením ho mlátili, plivali na něj a zahrnovali nadávkami už od chvíle, kdy do tábora VI. legie přijela pretoriánská garda a zatkla ho. Doctore mu strach nenaháněl. Vlastně už nic. Po tom, co se stalo jeho rodině.

Sledoval, jak se Calamus znechuceně odvrátil a přecházel sem a tam před muži. Jeho hlas se rozléhal v arkádách a mezi travertinovými sloupy, které obklopovaly cvičiště. Pavo si všiml, že šlachy trenérových bosých nohou jsou zduřelé a zkřivené léty boje v písku.

25


„Tohle není vojsko,“ řečnil Calamus. „Gladiátoři nejsou legionáři.“ Zpražil Pavona pohledem. „Pokud chcete strávit dalších pětadvacet let kopáním děr a sbíráním mušlí pro císaře, jste na špatném místě.“

Jeden z nováčků napravo od Pavona se stísněně zasmál. Pavo sledoval, jak se Calamus zamračil a pohlédl na muže. Byl malé postavy, se zastřiženými tmavými vlasy a s hrbolem u kořene nosu. Kolem pasu měl vrstvu tuku a na sobě prostou, roztrhanou tuniku.

„Ty! Jméno?“

„Manius Salvius Bucco, pane,“ odpověděl muž nervózně.

„Bucco? Jednoho Buccona znám. Je to teplouš. Jsi teplý, synku?“

„Ne, pane.“

„Kecy, jasně že jsi! Jsi dobrovolník nebo otrok?“

„Dobrovolník, pane.“

„A chceš se stát gladiátorem, že, Buccone?“

„Ano, pane.“

„Nebuď k smíchu. Já v tobě žádný materiál pro gladiátora nevidím, Buccone. Vypadáš spíš jako něco, co si seškrábnu ze sandálu. Pověz, proč se snažíš poskvrnit tuhle gladiátorskou školu? Zabils někoho a teď jsi na útěku? Ojels pánovi jeho ženušku, když byl za obchody na fóru? Je to tak?“

„Ne, pane,“ Bucco svěsil zahanbeně hlavu. Pavo se zavrtěl. Ačkoli s chudákem Bucconem soucítil, byl současně rád, že si Calamus našel nějakou jinou oběť. „Hrál jsem. Zapletl jsem se se špatnými lidmi, pane. Napadlo mě, že bych se mohl zapsat mezi gladiátory a splatit dluhy.“

„Takže hráč! A cos hrál?“

„Hlavně kostky, pane.“

Calamus se ušklíbl. „To mě mohlo napadnout! Vypadáš jako moula. Jenom pitomci hrají kostky, Buccone. Kolik jsi prohrál?“

„Deset tisíc sesterciů.“

„Bohové, člověče!“ zvolal Calamus. „A podívej se, jak vypadáš. Musel bys vyhrát dvacet zápasů, aby sis tolik vydělal, a nikdy jsem neviděl, že by nějaký tlusťoch vyhrál třeba jen jednou. Nebo třeba syn legáta.“

Pavo se zamračil. Neschvaloval Calamův přístup k vojsku. Jeho otec Titus byl pro své muže hrdinou – voják tělem i duší. Byl pravým opakem aristokratických pitomců, kteří drželi polovinu vyšších hodností v legiích. Titus

26


si je navíc ještě získal svojí láskou k závodům válečných vozů a často ho vídali v Cirku Maximu, když povzbuzoval své milované Zelené. Jenže jeho láska k závodům nebyla nic ve srovnání s oddaností gladiátorským zápasům. Pavo si s láskou vzpomínal, jak mu otec vysvětloval, že Řím vyrostl na krvi a oběti a že žádný muž nemůže vést druhé, aniž tyto dvě spojené ctnosti pochopí. Častoval Pavona historkou o obléhaném generálu Publiu Deciu Musovi, který sám sebe obětoval bohům podsvětí během samnitských válek výměnou za úspěch v bitvě.

Dvacet let služby, a Řím se Titovi odvděčil tím, že ho odsoudil na smrt. Pavo cítil v krku hořkost při vzpomínce na otcovo břicho rozříznuté mečem a vyhřezlé vnitřnosti, které mu vydlabával jeho vrah, zatímco zdivočelí diváci žádali jeho krev.

„Gladiátoři nebudují pevnosti ani netáhnou do bojů,“ zaduněl Calamův hlas, když se doctore odvrátil od Buccona a oslovil všechny nováčky. „Nedejte se zmýlit. Až budete ležet na zádech v písku a ucítíte na ohryzku špičku meče, žádní druhové vám nepoběží na pomoc. Gladiátorský zápas je precizní práce, pánové. Není to umění, jak se tváří někteří komedianti. Umění je pro ženské, nebo ještě hůř pro Řeky. Gladiátor jde do arény sám a vychází sám, a jediný rozdíl je v tom, jestli vyjde po svých, nebo ho musí vyvléct. Gla - diátoři se věnují boji muže proti muži. Buccone, proč se sakra hlásíš?“

„Kdy dostaneme najíst, pane?“

Při té otázce sebou Pavo škubl. Najednou si uvědomil, jaký má hlad – od časného rána už uplynula dlouhá doba. Do gladiátorské školy je dopravili za svítání na důkladnou prohlídku lékařem, starým Řekem s vyhýbavým pohledem jménem Achaeus. Od té doby hlavně postávali a muži se napjatě vrtěli očekáváním, co se bude dít.

„Dostaneš najíst, Buccone, až to dovolím. Vysereš se, až to dovolím, budeš spát, až to dovolím. Dokonce bez mého svolení nebudeš ani myslet. Jasné?“

„Ano, pane!“

Calamus obrátil hlavu k hloučku mužů pod severním portikem. Pavo si všiml jejich nadměrně vyvinutého svalstva a mohutných zjizvených těl. Doctore přivolal jednoho z nich. „Amadoku!“

Veterán se obrátil a pomalu se šoural ke Calamovi. Pavo si muže prohlížel. Měl kůži barvy křídy, hřívu světlých vlasů a tmavší zastřižené strniště. Pod

27


kůží se mu jasně rýsovaly svaly. Žíly na předloktích a krku se mu napínaly jako provazy. Zastavil se vedle Calama. Trenér ukázal na jeho jizvy.

„Pověz těm mužům, kolik už máš za sebou zápasů.“

„Třináct, pane,“ odpověděl veterán latinou se silným přízvukem. Pavonovi neuniklo, že má v hluboko zasazených očích zarytý nepřátelský výraz.

„A kolikrát jsi prohrál, Amadoku?“

„Nikdy, pane.“

„Nikdy!“ Trenér se rozzářil pýchou nad tou odpovědí a znovu obrátil ledový pohled k nováčkům. „Jen se, vy ubožáci, dobře podívejte do toho divokého obličeje. Tenhle muž si užil svůj díl ran. Amadocus je rváč, přímý a prostý. Ale díky mému výcviku je pořád naživu, zatímco spousta jeho protivníků už je na dlouhé pouti podsvětím.“

Calamus kývl na veterána. „To bude všechno, Amadoku.“

„Ano, pane,“ odpověděl Thrák a v jeho tváři se nezračily žádné emoce.

Pavo se díval za Amadokem, který se vracel ke svému hloučku veteránů. Calamus se zatím zamračil na nováčky. Zhluboka se nadechl a obrátil hlavu ve směru k balkonu s výhledem na nádvoří. „A teď se, vy bando, postavte do pozoru. Váš majitel Vibius Modius Gurges se vám chce představit.“

Calamus ustoupil stranou. Pavo pohlédl směrem k balkonu a spatřil, jak na něj pomalu vstoupila postava. Muž měl úzké rty a hluboko zasazené oči. Pleť na jeho drobném obličeji byla napnutá. Položil dlaně na římsu balkonu a na okamžik se zvědavě zadíval na Pavona. Pak oslovil všechny přítomné.

„Calamus je váš učitel, váš doctore. Z některých z vás, když bohové dají, udělá legendy arény.“ Pohledem zatěkal od Pavona ke zbytku skupiny. „Ale já jsem váš pán. Jsem váš majitel. Vy všichni jste mi slavnostně slíbili, že se dáte pálit, spoutat, tlouct i zabít mečem. Někteří z vás tenhle slib splní dřív, než uběhne rok. Pár šťastlivců bude žít o něco déle. Pro většinu Římanů jste odpadem lidstva. Ale pro mě ne.“ Gurges zvedl hlavu k nebi, potom sepjal ruce před obličejem. „Já vám totiž závidím.“

Odmlčel se a zhluboka se nadechl. „Závidím vám, protože máte možnost zahynout slavnou smrtí. V Římě, jak někteří z vás vědí, neexistuje větší pocta. Diváci budou s jásotem provolávat vaše jméno. Ženy budou toužit po vaší společnosti. Dokonce i někteří muži. Děti si o vás budou vyprávět příběhy ještě léta poté, co vám vyschne krev v těle.“

28


Koutky Gurgových úst se zkřivily ve zlém úsměvu, když se objevil otrok se stříbrným podnosem, na kterém stál jediný pohár s vínem. Lanista ho uchopil a pozvedl ho směrem k nováčkům. „Na váš úspěch,“ řekl. „Nebo ne.“

Jediným hltem vyprázdnil pohár a pak kývl na Calama. „Pokračuj.“

„Zpátky k výcviku!“ vyštěkl Calamus na gladiátory. „Nováčci k palu. Hněte sebou!“

Pavo vykročil s těžkým srdcem k dřevěným sloupům, které stály uprostřed cvičiště. Sloupy byly jen kousek od slunečních hodin používaných k odměřování délky každé lekce. Cvičit jako obyčejný legionář, pomyslel si. Jeho privilegovaný život tribuna v VI. legii mu náhle připadal jako vzdálený sen.

„Ty ne, bohatý hochu,“ zastavil ho trenér. Pavo se zastavil a upřel na Calama nechápavý pohled.

„Stalo se něco?“

„Lanista s tebou chce mluvit,“ odpověděl Calamus.

29


Kapitola čtvrtá

Domácí otrok vedl Pavona dlouhou chodbou s klenutým stropem vymalovanou jasnými barvami. Na konci otrok odbočil doleva a zastavil se přede dveřmi s bronzovými panely a se sloupky obloženými řezaným mramorem. Jemná mozaika na podlaze zachycovala dvojici bojovníků v lehké zbroji při gladiátorském souboji na biče.

V tu chvíli se dveře otevřely a Pavo zvedl pohled od mozaiky. Ve dveřích stál lanista. Zblízka vypadá ještě menší a hubenější než na balkoně, pomyslel si Pavo. Jako by se scvrkl. Jeho arogantní chování bylo to tam. Teď se mu v obličeji usadil vážný, temný výraz.

„Pojď dál,“ vybídl ho Gurges.

Pavo následoval lanistu do kanceláře s podlahou pokrytou kontrastními dlaždicemi a bohatě zdobenými stěnami. Lanista se usadil na židli za dubovým stolem a kývl na svého otroka.

„Přines víc vína. Falernské. Ne ty chcanky, kterými častuju svoje hosty.“

Otrok se vyšoural ven. Gurges se rozvalil na židli. Pavo stál před stolem s rukama svěšenýma.

„Jsem lanista nejstarší a nejskvělejší gladiátorské školy v Paestu,“ spustil Gurges. „Tedy aspoň nejstarší, když už ne nejskvělejší. V dnešní době je sakra těžké vydělat si poctivě na živobytí.“

Pavo mlčel, vyvedený z míry lanistovým ležérním stylem. Všiml si, že Gurges má skelný pohled, a došlo mu, že to nejspíš nebyl jeho první dnešní pohár. Gurges si založil ruce za hlavou a vystrčil dolní ret.

„Velekněžím se možná moje práce nepozdává, ale když jde o to, pobavit lid, takoví jako já se jim hodí. Muži, kteří žijí a pracují až úplně dole, mezi římskou spodinou, a hledají tam šampiona.“

Otrok se vrátil s plným pohárem vína. Stejně jako všechno ostatní v lanistově domě i pohár vypadal nákladně a nevkusně. Gurges se na pohár na

30


okamžik obdivně zahleděl. Potom vybídl otroka: „Přiveď Calama. Chci informace o zraněných gladiátorech.“

„Ano, pane.“ Otrok rychle opustil pracovnu. Gurges si přihnul vína a pak prudce postavil pohár na stůl. Na dubovou desku vystříklo několik kapek. Upřel na Pavona vzteklý pohled.

„Zacházíš dobře s mečem, jak jsem slyšel.“

Pavo pokrčil rameny. „Asi ano.“

„Dobře. Předpokládám, že víš o dohodě, kterou jsem uzavřel s tím kluzkým Řekem?“

„S Pallasem,“ zabručel Pavo. „S tím hadem.“

„Máš do roka zemřít, dostal jsem za to dvacet tisíc císařových sesterciů. Dohodu dodržím, protože jsem čestný muž. Ale Pallas mi nemá co diktovat, jak s tebou naložím mezitím. Jeden rok mi patříš jako otrok. A celý ten rok budeš bojovat. Hodně. Dohlédnu na to, abys při každé příležitosti stál v aréně. A očekávám, že vyhraješ. Vím, jací jste vy bohatí chlapečci, už mi jich školou taky pár prošlo. Jeden takový raději vrazil cestou na zápas hlavu do kol vozu. Radši si nechal zlámat vaz, než aby bojoval v aréně. Přišel jsem kvůli němu o hromadu peněz. Sobec jeden!“

Pavo se zhluboka nadechl. „Je jeden muž, s kterým chci bojovat. Zabil mého otce.“

Gurges si zamyšleně pohladil bradu. „A kdo by to měl být?“

„Hermes Rhodský,“ odpověděl Pavo ledovým tónem. „Císař rozkázal, aby s ním můj otec bojoval v aréně na život a na smrt. Hermes nedal najevo žádné slitování ani úctu. Vykuchal ho, pak mu usekl hlavu a promenoval se s ní po aréně jako s trofejí. Zneuctil mého otce a jméno mé rodiny před tisícovkami lidí. Budu s ním bojovat a pomstím se.“

Gurges zabušil prsty na desku stolu a mlčky si legátova syna prohlížel. „Tak Hermes?“ pronesl po dlouhém mlčení. „To půjde zařídit jen obtížně. Hermes už je oficiálně na odpočinku. Do arény chodí bojovat jen za tučný honorář. Mluvím o stovkách tisíc sesterciů.“

„Mně je to jedno,“ odpověděl Pavo. „Najdu způsob.“

Gurges se šťoural v zubech. Vytáhl prst z úst a rozetřel si zbytek jídla mezi palcem a ukazovákem. „Jsi pěkně arogantní, co?“

„Ne,“ namítl Pavo. „Jen se mi stala křivda.“

31


Pavona zamrazilo při představě, jak Hermes leží v písku v aréně a z proříznutého hrdla mu prýští krev. Vztek v něm vřel. Jeho otce v aréně ponížili. Rodinného majetku se zmocnil Claudius. Pavonův syn Appius zmizel a on se obával nejhoršího. Chlapce mohli prodat do otroctví nebo podříznout v nějaké temné uličce. Možná už se v podsvětí připojil ke své matce Sabině, která zemřela při porodu. Pavona připravili o hodnost tribuna a odsoudili k barbarské smrti. Neměl už pro co žít, jen pro naději, že zabije Herma.

„Možná se nakonec dohodneme,“ řekl Gurges. Calamus už dorazil a trpělivě čekal u dveří pracovny. „Když pro mě získáš dost dobrých vítězství, možná ti pomůžu a zápas s Hermem zařídím.“

Pavo mlčel.

„Promysli si to,“ pokračoval Gurges. „A taky si dávej pozor. Někteří gladiátoři v téhle škole jsou váleční zajatci. Jednoho nebo dva mohl taky zajmout tvůj otec. Co se týká zbytku, no...“ Přejel rukama po stole, jako by ho čistil od pomyslného smetí. „Řekněme, že se jim nelíbí, když se do jejich gladiátorské školy dostanou bohatí spratci.“

Natáhl se po poháru a zvedl ho ke rtům. Teprve v tu chvíli mu došlo, že už všechno víno vypil. Zamračil se a vstal. Calamus zatím prošel kolem Pavona k lanistovi. Dívali se za nováčkem odcházejícím chodbou. Jakmile byl mladík z doslechu, trenér se obrátil k lanistovi.

„S tímhle máme zaděláno na problémy,“ zabručel. „Měli bychom se ho zbavit.“

„To se ale mýlíš,“ namítl Gurges a uhladil si záhyb na tunice. „Časy jsou zlé. Od Procula jsme neměli žádného šampiona, a to už je sedm dlouhých let.“

Calamus se chystal odpovědět, ale Gurges se na něj přísně podíval a zarazil ho dřív, než stačil promluvit. „Vzhledem k Pavonovu velkému talentu a slávě rodinného jména budou lidi celí říční, aby ho viděli. Naplníme arénu i desetkrát za sebou.“ Pohlédl za Pavonovou zmenšující se postavou. „Mohl by nás zachránit. A bohové vědí, že nového šampiona potřebujeme. Buď to, nebo to tady můžeme zavřít. A teď mi pověz, jak se daří těm zraněným gladiátorům na ošetřovně. Ti darmožrouti...“ Calamus bodl do oblohy, jako by chtěl rozpárat břicha mraků.

„Tohle je meč,“ pronesl. „Podívejte se na něj. Obdivujte čepel. Přemýšlejte

32


o zručnosti, kterou vyžadovala výroba takové dobré zbraně.“ Na okamžik se usmál, než podnikl výpad směrem k nováčkům. „A teď si představte, jak vám jeho hrot proniká mezi žebry,“ dodal. „Prořezává se vaší kůží.“ Zakroutil mečem v ruce. „Trhá vám vnitřnosti.“

Nechal ruku se zbraní nataženou a hrotem namířil na Pavona, který stál na konci řady. Pavo cítil, jak se do něj vpalují pohledy ostatních nováčků. Neuniklo mu, jak na něj ze stínů pod balkonem mezi jednotlivými tréninky vrhají vzteklé pohledy zkušení bojovníci. Zpráva o jeho vznešeném původu se rychle rozkřikla, uvědomil si. Od svého příchodu do gladiátorské školy zjistil, že většina mužů zde jsou váleční zajatci, otroci nebo zločinci. Jen málo bylo dobrovolníků z řad propuštěnců, mužů nízkého původu a v zoufalé životní situaci, kteří byli ochotni přijmout skvrnu na svém charakteru tím, že se stanou gladiátory, výměnou za šanci na slávu a peníze. Jenže všichni tito muži byli mnohem nižšího společenského původu než Pavo. Ze svých zkušeností u VI. legie věděl, že nic neplodí pohrdání tak jako původ z vyšší třídy. Nebyl ve škole ještě ani den, a už jím trenér i většina nováčků pohrdali. Jako bych to měl napsané na čele, pomyslel si zasmušile, zatímco se zhluboka nadechl a předstíral, že si ničeho nevšiml.

„Gladiátor dostane do ruky skutečný meč až těsně před bojem v aréně, protože žádný Říman se zdravým rozumem by gladiátorovi v gladiátorské škole opravdový meč nikdy nesvěřil. Můžete za to poděkovat tomu nevděčnému mizerovi Spartakovi.“

Doctore zamžoural do slunce, které se odráželo od jeho meče.

„Spousta z vás nejspíš ví, kdo byl Spartakus. Někteří z vás možná toho syčáka i obdivují,“ pokračoval a zahleděl se přes svůj baňatý nos na nováčky. „Nedělejte to. Spartakus bojoval jako gladiátor, dostával tři pořádná jídla denně a měl teplou postel. A místo toho, aby hledal slávu v aréně, se na to na všechno vykašlal. Když zemřel, šest tisíc jeho stoupenců skončilo na křížích na cestě do Capuy, takže vidíte, jaký měl úspěch. Učte se ode mě a možná skončíte líp než starý Spartakus. Jeden nebo dva z vás se možná dokonce dočkají svobody.“

Calamus zabodl meč do písku a pak ukázal k tuctu dřevěných sloupů po své pravici. Byly uspořádány ve dvou řadách po šesti, na šířku dvou mečů

33


od sebe, jeden sloup pro každého nováčka, přibližně zhruba stejně velký jako vysoký Říman.

„Dokud neprokážete,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist