načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Architektura štěstí - Alain de Botton; Eva Dejmková

-15%
sleva

Kniha: Architektura štěstí
Autor: ;

Architektura štěstí je jednou z „knih života“, kterými chce autor obrátit zrak čtenářů na věci všední, věci kolem nás a otevŕít jim oči v jejich vnímámí. Jedním z ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  359 Kč 305
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
10,2
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Rok vydání: 2017-02-01
Počet stran: 168
Rozměr: 135 x 190 mm
Úprava: 265 stran : ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Architecture of happiness
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Eva Dejmková
Vazba: brožovaná šitá s chlopněmi
ISBN: 9788087162644
EAN: 9788087162644
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Architektura štěstí je jednou z „knih života“, kterými chce autor obrátit zrak čtenářů na věci všední, věci kolem nás a otevŕít jim oči v jejich vnímámí. Jedním z důležitých, ale opomíjených důvodů, proč se cítíme šťastní či nikoli, je prostředí, v němž žijeme – ovlivňují nás zdi, židle, budovy i ulice, které nás obklopují. Přesto bývá zájem o architekturu a design často odbýván jako frivolní až požitkářský. Architektura štěstí začíná od myšlenky, že to kde jsme, může silně ovlivnit to, kým bychom mohli být – a argumentuje tím, že je úkolem architektury je, aby nám stále a výmluvně připomínala náš vlastní potenciál. I když se mnoho architektů úplně vyhýbá diskuzi krásy, tato kniha se točí kolem velmi široké a naivní otázky „Co je krásná budova?“ Najít odpověď se rovná výpravě do filozofie a psychologie architektury a cílem je změnit náš pohled na naše domovy, ulice i na sebe sama. Ve vydavatelství KNIHA ZLIN vychází také další z „knih života“, Umění cestovat a Útěcha ve filozofii. (tajné umění zařídit si život)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Alain de Botton; Eva Dejmková - další tituly autora:
Všechno zpustošené, všechno spálené Všechno zpustošené, všechno spálené
Dejmková, Eva; Tower, Wells
Cena: 211 Kč
Nudge (Šťouch) Nudge (Šťouch)
Dejmková, Eva; Sunstein, Cass R.; Thaler, Richard H.
Cena: 288 Kč
Příběhy z konce předměstí Příběhy z konce předměstí
Jansová, Markéta; Dejmková, Eva; Tan, Shaun
Cena: 245 Kč
Náboženství pro ateisty Náboženství pro ateisty
Botton, Alain de; Bakič, Pavel
Cena: 245 Kč
Erik Erik
Dejmková, Eva; Tan, Shaun
Cena: 101 Kč
Útěcha z filozofie Útěcha z filozofie
Botton, Alain de
Cena: 196 Kč
Architektura štěstí Architektura štěstí
Botton, Alain de
Cena: 243 Kč
Náboženství pro ateisty Náboženství pro ateisty
Botton, Alain de
Cena: 196 Kč
Umění cestovat Umění cestovat
Botton, Alain de
Cena: 177 Kč
Umění jako terapie Umění jako terapie
Botton, Alain de; Novák, Lukáš
Cena: 568 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Architektura štěstí" mají také často zájem o tyto tituly:
Zdeněk Svěrák – NOVÉ POVÍDKY Zdeněk Svěrák – NOVÉ POVÍDKY
Svěrák, Zdeněk
Cena: 211 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
architektura štěstí
alain de botton
tajné umění zařídit si život





Copyright © 2006 by alain de Botton
translation © Eva dejmková, 2010
Cover and layout © Lucie mrázová, 2010
isBn 978-80-87162-64-4





i. v
ýznam architektury





11
1.
Řadový dům na ulici lemované stromy. Nedávno zvonil křikem dětí
a hlasy dospělých, ale od chvíle, kdy poslední obyvatel, vlastně obyva -
telka, se svou kabelkou před pár hodinami odešla, má dům čas
vychutnat si ráno o samotě. Slunce vyšplhalo po štítech domů přes ulici a teď
svítí dovnitř okny v přízemí, barví zdi máslově žlutou barvou a
zahřívá fasádu ze zrnitých červených cihel. V paprscích světla tančí částečky
prachu, jako by se pohybovaly v rytmu tichého valčíku. Z chodby je
slyšet tichý bzukot sílícího dopravního ruchu o několik bloků dál.
Občas se se zaskřípáním otevře schránka, aby přijala žalostný leták.
Zdá se, že si dům prázdnotu užívá. Srovnává se po noci, čistí si
trubky a protahuje klouby. Tahle důstojná a ostřílená bytost s
měděnými cévami a dřevěnýma nohama zasazenýma do jílu už zažila
mnohé: míče odrážející se od zahradních zdí, vzteklé bouchání
dveřmi, pokusy o stojku na chodbách, tíhu a vzdychání elektrických
přístrojů a nezkušené instalatéry vrtající se v jejích vnitřnostech. Má tu
své útočiště čtyřčlenná rodina, kolonie mravenců kolem základů a na
jaře i rodinka červenek na komíně. Dům nabízí silné rámě
křehkému (nebo možná jen pohodlnému) hrachoru, který se opírá o jednu
z jeho zahradních zdí a užívá si přelétavého dvoření houfu včel.
Z domu se stal zasvěcený svědek. Byl součástí počátků svádění,
díval se, jak se píšou domácí úkoly, viděl zavinutá mimina, která zrovna
přivezli z porodnice, překvapily ho šeptané půlnoční porady v
kuchyni. Zažil zimní večery, kdy jeho okna byla studená jako balíčky
mraženého hrášku, i letní podvečery, kdy jeho cihlové zdi udržovaly teplo
jako čerstvě upečený chléb.
Poskytuje nejen tělesné, ale i duševní útočiště. Je strážcem
identity. Vždycky, když se jeho majitelé vrátili po čase stráveném v cizině
domů, tak si při pohledu kolem sebe znovu připomenuli, kdo jsou.
Dlažební kameny v přízemí hovoří o vyrovnanosti a zralé kráse,
zatímco pravidelnost skříněk v kuchyni poskytuje obraz
nezastrašujícího řádu a disciplíny. Jídelní stůl s voskovaným ubrusem potištěným
velikými blatouchy naznačuje závan hravosti, s nímž kontrastuje





12
strohá betonová stěna, která je opodál. Na schodišti visí malá zátiší
s vejci a citrony, která upozorňují na jemnost a krásu běžných věcí.
Na okenním parapetu stojí skleněná váza s chrpami, která pomáhá
odolávat sklíčenosti. V patře je prázdný úzký pokojík, ve kterém se
rodí posilující myšlenky a v jehož světlíku je vidět netrpělivé mraky,
jak rychle putují nad jeřáby a komíny.
I když tenhle dům nejspíš neposkytuje řešení pro mnohé z nesnází
svých obyvatel, jeho pokoje svědčí o štěstí, k němuž architektura
významně přispívá.
2.
A přece se zájem o architekturu setkává s jistou nedůvěrou. Existují
pochybnosti o její závažnosti, o její morální hodnotě a její ceně.
Pozoruhodné množství nejchytřejších lidí světa zavrhuje jakýkoli zájem
o dekoraci nebo design a věnuje se místo toho věcem nehmotným
a neviditelným.
Epiktétos, stoický filozof starověkého Řecka, prý od zdrceného
přítele, jemuž zrovna vyhořel dům do základů, vyžadoval odpověď na
otázku: „Pokud opravdu rozumíš silám, které vládnou vesmíru, jak
můžeš plakat pro pár kousků pěkného kamene?“ (Není jasné, jak
dlouho pak přáteli zůstali.) Jiná legenda praví, že křesťanská poustevnice
Alexandra poté, co uslyšela Boží hlas, prodala svůj dům, zavřela se do
hrobky a už nikdy se nepodívala na svět venku. A její kolega,
poustevník sv. Pavel z Théb, zase spal na pokrývce na zemi v hliněné chatrči
bez oken, odříkával tři sta modliteb denně a trpěl jen tehdy, když se
dozvěděl, že jiný svatý muž jich zvládne sedm set a spí v rakvi.
Podobná askeze se prolíná celou historií. Na jaře roku 1137
cestoval cisterciácký mnich sv. Bernard z Clairvaux kolem celého
Ženevského jezera, aniž by si ho vůbec všiml. Stejně tak nedokázal sv. Bernard
po čtyřech letech strávených v klášteře říct, zda je jídelna klenutá (je)
nebo kolik oken je v kněžišti jeho kostela (tři). Při návštěvě
kartuziánského kláštera v Dauphiné překvapil sv. Bernard své hostitele tím,
že přijel na nádherném bílém koni, který byl v přímém kontrastu





13
k asketickým hodnotám, které Bernard hlásal. On ale vysvětlil, že si
koně půjčil od bohatého strýce a prostě si během čtyřdenní cesty přes
Francii nevšiml, jak zvíře vypadá.
3.
Nicméně takovému odhodlání pohrdat vizuální zkušeností vždy
odpovídá stejně urputná snaha udělat svět ještě krásnějším. Lidé si
ničili záda vyřezáváním květů do stropních trámů a kazili si zrak
vyšíváním zvířat na ubrusy. Vzdávali se volných víkendů, aby skryli
nevzhledné kabely do lišt. Velmi pečlivě si promýšleli, jaká by byla
vhodná pracovní deska do kuchyně. Představovali si, jak žijí v
nedostupně drahých domech, a cítili se potom smutní, podobně jako když
potkáte krásného neznámého na přelidněné ulici.
Zdá se, že žijeme v rozporu mezi touhou přehlížet své smysly,
otupit se vůči svému okolí a protichůdným nutkáním uznat míru, jakou
je naše identita nedělitelně spojena s prostředím, a skutečnost, že se
změnou prostředí se budeme měnit také my. Ošklivý pokoj vyvolá
neurčitou předtuchu nenaplněného života, zatímco sluncem zalitý
pokoj s medově zbarvenými pískovcovými dlaždicemi podpoří
veškeré naděje, jaké v sobě nosíme.
Víra ve význam architektury se zakládá na uvědomění, že jsme,
v dobrém i špatném, různí lidé na různých místech, a na přesvědčení,
že úkolem architektury je poskytnout nám živý obraz toho, jací
bychom měli být.
4.
Někdy máme chuť vliv prostředí vyzdvihovat. V obývacím pokoji vily
Tugendhat v Brně vidíme příklad, jak zkombinovat stěny, židle a
podlahy a vytvořit prostředí, v němž mají nejlepší stránky naší osobnosti
příležitost se rozvíjet. S vděčností přijímáme sílu, kterou může
disponovat jediná místnost.
Citlivost k architektuře má ale i problematické stránky. Pokud naše
štěstí závisí na barvě zdi nebo tvaru dveří a jediný pokoj může změnit





Architecture can render vivid to us who we might ideally be:
Mies van der Rohe, dining area, Tugendhat House, Brno, 1930
01.The Power of Architecture3.in14 14 26/10/06 18:30:08
Architektura nám může živě předvést, kým bychom mohli být.
Mies van der Rohe, jídelna, vila Tugendhat, Brno, 1930.





15
naše pocity, co se s námi stane v místech, na která jsme nuceni se dívat
nebo je obývat? Co zažijeme v domě s okny jako věznice, s flekatým
kobercem a umělými závěsy?
Kvůli tomu, abychom zabránili stavu neustálé úzkosti, často raději
zavíráme oči před většinou toho, co je kolem nás, protože nikdy
nejsme dost daleko od vlhkých skvrn a popraskaných stropů, od
rozvrácených měst a rezavějících přístavů. Nemůžeme zůstat napořád
vnímaví k prostředí, které nejde změnit k lepšímu – a současně zůstat
tak citliví, jak bychom mohli být. S odkazem na postoj řeckých stoiků
nebo na sv. Bernarda u Ženevského jezera lze někdy argumentovat, že
nakonec vlastně nijak nezáleží na tom, jak vypadají budovy, co je na
stropě nebo jak je pojata zeď – můžeme si zachovávat odtažitý postoj,
který nepramení ani tak z necitlivosti ke kráse, jako z touhy odvrátit
smutek, kterému bychom čelili, kdybychom zůstali otevření ke vší té
absenci krásy.
5.
Není nouze o důvody, proč být nedůvěřiví k ambicím vytvořit skvělou
architekturu. Na budovách je málokdy zřetelná všechna ta námaha,
kterou vyžaduje jejich stavba. Ostýchavě mlčí o bankrotech, o
zpožděních, o strachu a prachu, které stavbu provázejí. Častým rysem jejich
kouzla je nenucený vzhled. Jenom když si sami zkusíme něco
postavit, budeme zasvěceni do všeho toho trápení, které provází
přesvědčování materiálů i lidí, aby spolupracovali podle našich plánů, neustálé
ujišťování, že sklo bude spojeno do čisté linie, že lampa nad
schodištěm bude pověšená symetricky, že se bojler zapne, když má, nebo že
se betonové pilíře bez protestů spojí se střechou.
A i když dosáhneme svých cílů, naše stavby mají politováníhodnou
tendenci se zase závratnou rychlostí rozpadat. Někdy je těžké vejít do
nově opraveného domu, aniž bychom se cítili dopředu smutní z
rozkladu, který čeká jenom na to, až bude moci propuknout: jak brzy
stěny popraskají, bílé skříňky zežloutnou a na kobercích se udělají
skvrny. Rozvaliny ze starověkého světa se posmívají všem těm, kteří





16
čekají, až stavitelé dokončí svou práci. Jak pyšní asi byli na své domy
Pompejané?
Ve své eseji O pomíjivosti (1916) si Sigmund Freud vybavuje
procházku s básníkem Rainerem Mariou Rilkem v Dolomitech. Bylo to
jednoho výstavního letního dne, květiny byly v plném květu a
pestrobarevní motýli tančili nad loukami. Psychoanalytik byl rád, že je
venku (celý týden předtím pršelo), ale jeho společník šel se skloněnou
hlavou a očima upřenýma na zem a zůstal zamlklý po celou dobu
procházky. Nebylo to tím, že by Rilke byl netečný k okolní kráse, jen
si prostě nemohl nevšímat, jak je všechno nestálé. Slovy samotného
Freuda nemohl zapomenout „že všechna tahle krása je odsouzena
k zániku, že zmizí, až přijde zima, jako všechna lidská krása a krása,
kterou lidé stvořili nebo stvořit mohou“.
Freud s ním nesoucítil, pro něj byla schopnost milovat cokoli
krásného, jakkoli křehkého, jedním z pilířů duševního zdraví. Rilkeho
postoj, i když nevhodný, pomáhá zdůraznit, že ti, kteří jsou obzvlášť
v područí krásy, si budou také obzvlášť vědomi jejího pomíjivého
charakteru a budou jím zarmouceni. Takovíto smutní nadšenci uvidí
při pohledu na vzorník závěsů díry po molech a ruiny při pohledu
na plány. Je možné, že na poslední chvíli zruší schůzku s realitním
makléřem, protože si uvědomí, že dům v nabídce se stejně jako celé
město a celá civilizace brzy změní v úlomky cihel, po kterých
vítězoslavně polezou švábi. Možná budou radši bydlet v podnájmu nebo
v sudu, než aby se smířili s pomalým rozkladem věcí, na kterých jim
záleží.
Přehnaná vášeň pro architekturu z nás může udělat estéty,
výstřední podivíny, kteří se o svůj dům musí starat s bdělostí muzejní stráže,
kteří chodí z pokoje do pokoje s mokrým hadrem v ruce a hledají
skvrny. Estéti nemají jinou možnost než se vzdát společnosti malých
dětí a při večeři s přáteli nevnímat rozhovor, ale dávat pozor, jestli se
někdo neopře a nedopatřením neudělá na zdi otisk ve tvaru hlavy.
Bylo by hezké silácky popřít opravdový význam náhodných kazů.
Ale estéti nás nutí zvážit, zda štěstí někdy nezávisí na otisku prstu,





17
zda krása a ošklivost někdy neleží jen pár milimetrů od sebe, zda
jediná skvrna nezkazí celou zeď, zda jediný chybný tah štětce nezničí
celou krajinomalbu. Měli bychom těmto citlivým duším poděkovat za
to, že nám s divadelní upřímností ukazují ryzí protiklad dvou
konkurenčních hodnot, například náklonnost ke krásné architektuře a
touhu po činorodém a láskyplném rodinném životě.
Jak moudří byli antičtí filozofové, kteří navrhli, abychom vyloučili
ze svých snů o štěstí cokoli, co jednoho dne může skončit pokryté
lávou, srovnané se zemí po hurikánu nebo podlehne skvrně od
čokolády či vpije rozlité červené víno.
6.
Architektura je matoucí i v tom, jak nedůsledná je její schopnost
vytvářet pocit štěstí, na němž se zakládá její nárok na naši pozornost. I když
krásná budova může zlepšit už tak dobrou náladu, jsou časy, kdy i to
nejpříjemnější místo nebude s to zahnat smutek nebo mrzoutství.
Můžeme cítit úzkost a závist, i když stojíme na podlaze, která byla
dovezena ze vzdáleného lomu, a jemně vyřezávané rámy oken jsou
natřeny uklidňující šedí. Náš vnitřní metronom může být naprosto
lhostejný ke snaze řemeslníků vytvořit fontánu nebo úsilí
zahradníků vypěstovat dokonale souměrnou alej dubů. Můžeme se pohádat
kvůli malichernostem a skončit hrozbami rozvodem i v budově od
Geoffreyho Bawy nebo Louise Kahna. Domy nás mohou zvát,
abychom se připojili k náladě, kterou nejsme sami schopní vyvolat. Ale
i ta nejvznešenější architektura pro nás někdy nemůže udělat to, co
chvíle odpočinku nebo aspirin.
Ti, kteří z architektury a její krásy udělali své životní dílo, vědí
velmi dobře, jak marná může být jejich snaha. Po vyčerpávajícím
studiu benátských domů, ve chvíli depresivního porozumění, uznal John
Ruskin, že vlastně jen pár Benátčanů se zdá být povzneseno svým
městem, pravděpodobně tou nejkrásnější městskou tapiserií světa.
Vedle kostela sv. Marka (který Ruskin ve své knize Kameny Benátek
popsal takto: „Kniha modliteb, obrovský iluminovaný misál svázaný





18
alabastrem místo pergamenu, vyzdobený porfyrovými sloupy místo
klenotů a napsán zvnějšku i uvnitř písmem z emailu a zlata.“)
posedávali v kavárnách, četli noviny, opalovali se, hašteřili a okrádali
a nahoře, vysoko na střeše kostela, nikým nepozorován „na ně shlížel
obraz Krista a jeho andělů“.
Architektura, obdařena silou, která je stejně nespolehlivá jako
nevysvětlitelná, bude těžko soutěžit s plně užitkovými požadavky
lidstva. Jak těžké je prosadit, aby za velké náklady byla stržena a
přestavěna škaredá, ale plně užitečná ulice. Jak je podivné bránit tváří v tvář
hmatatelnějším potřebám nutnost znovu seřadit křivě postavené
pouliční osvětlení nebo vyměnit nehodící se rám okna. Krásná
architektura nepřináší ten bezvýhradný prospěch jako vakcinace nebo miska
rýže. Její konstrukce proto nikdy nebude politickou prioritou, protože
i kdyby celý svět byl, za cenu neutuchajícího úsilí a obětí, přestavěn,
aby mohl konkurovat náměstí Sv. Marka, i kdybychom mohli zbytek
života strávit ve Ville Rotondě nebo Skleněném domě, pořád bychom
měli často špatnou náladu.
7.
Nejen že krásné domy neplní svůj úkol jako ručitelé našeho štěstí, ale
mohou být také obviněny z toho, že se jim nepodařilo zlepšit
charakter těch, kteří v nich žijí.
Dá se předpokládat, že lidé budou mít něco z vlastností budov,
které se jim líbí. Lze očekávat, že když je někdo přitahován kouzlem
starého ranče se zdmi z nepravidelně osekaných kamenů zasazených
v lehkém betonu, když umí ocenit hru světel svíček na ručně
zdobených dlaždicích, když ho svádí knihovny s regály od podlahy po
strop naplněné knihami, které vydávají sladce zaprášenou vůni, když
je spokojený, když leží na podlaze a sleduje uzlovaný lem
turkmenského koberce, že bude vědět něco o trpělivosti a stálosti, něze a
sladkosti, inteligenci a zkušenosti, skepticismu a důvěře. Očekáváme, že
takový člověk bude chtít naplnit svůj život hodnotami, které
představují objekty jeho zájmu.





We would still often be in a bad mood:
Philip Johnson, The Glass House, New Canaan, Connecticut, 1949
01.The Power of Architecture3.in19 19 26/10/06 18:30:10
Často bychom měli neustále špatnou náladu.
Phillip Johnson, Skleněný dům, New Canaan, Connecticut, 1949.





20
Ale ať je teoretická příbuznost krásy a dobroty jakákoli, je bez
pochyb, že v praxi byly farmy a hájenky, velká sídla i apartmány u řeky
hostiteli bezpočtu tyranů a vrahů, sadistů a snobů, s charaktery
mrazivě lhostejnými k naprosté neshodě vlastností vyjadřovaných
okolím a vlastními životy.
Středověké obrazy s náboženskou tematikou nám mohou
připomínat smutek a hřích, mohou se snažit vést nás od arogance a
obírání se světskými věcmi k pokoře před tajemstvími a těžkostmi života,
ale přesto budou bez protestu viset v obývacím pokoji, kde sluhové
roznášejí jednohubky a řezníci plánují svůj další krok.
Architektura může obsahovat morální poselství, ale nemá žádnou
moc je prosadit. Dává návrhy, místo aby tvořila zákony. Spíš zve, než
přikazuje, abychom napodobili jejího ducha, a nemůže zabránit
vlastnímu zneužití.
Neměli bychom vinit budovy za to, že jsme nebyli schopni
poslechnout rady, které ony samy můžou jen jemně naznačovat.
8.
Dá se říci, že nedůvěra k architektuře nakonec pramení ze skromných
požadavků, které na ni reálně mohou být kladeny. Úcta ke krásným
budovám nevypadá jako příliš vysoký cíl, k němuž lze upnout
všechnu naši touhu po štěstí, alespoň v porovnání s výsledky plynoucími
z ostatních činností – jako vyřešit vědecký problém, zamilovat se,
nahromadit jmění nebo rozpoutat revoluci. Starat se tak moc o oblast, ve
které se dá dosáhnout tak málo, a přesto spotřebuje tolik prostředků,
nás nutí přiznat zneklidňující, téměř ponižující nedostatek ctižádosti.
Ve své bezmocnosti je architektura stejně sentimentální jako
zahradničení, zájem o kliky a stropní vlysy je stejně dobrým terčem pro
vtipálky jako starost o růst růží a levandulí. Je celkem omluvitelné
dojít k závěru, že existují vznešenější zájmy, jimž se lidé mohou
věnovat.
Ale poté, co se budeme muset potýkat s některými ze závažnějších
překážek, které vnášejí zmatek jak do citového, tak do občanského





The moral ineffectiveness of a beautiful house:
Hermann Göring (in white) at home with the French Ambassador and, to the right,
Generals Vuillemin and Milch. In the background, Saints Margarethe and Dorothea,
German (fi fteenth century), and Lucretia (1532) by Lucas Cranach
01.The Power of Architecture3.in21 21 26/10/06 18:30:10
Morální bezmocnost krásného domu:
Hermann Göring (v bílém) doma s francouzským velvyslancem. Vpravo generálové
Vuillemin a Milch. V pozadí Svatá Markéta a Dorotea, Německo, 15. století, a
Lukrécie (1532) od Lucase Cranacha.





22
života, dojdeme pravděpodobně ke shovívavějšímu hodnocení význa -
mu krásy jako ostrůvku dokonalosti, v němž najdeme ozvěnu ideálu,
kterého jsme kdysi chtěli dosáhnout a který jsme si chtěli udržet.
Život se nám nejspíš musí ukázat v některé ze svých opravdu
tragických barev, abychom začali pořádně vnímat to jemnější, co nabízí, ať
už ve formě tapiserie, nebo korintského sloupu, břidlicové tašky nebo
lampy. Nejspíš to nebudou mladé zamilované páry, které se zastaví,
aby obdivovaly starou cihlovou zeď nebo oblouk zábradlí svažující se
k hale. Nezájem o skrytou krásu je doprovodným jevem optimistické
víry v dosažení hmatatelnějšího, pevnějšího druhu štěstí.
Možná musíme být ve svém životě hluboce poznamenaní, třeba
tím, že jsme si vzali špatnou osobu, věnovali se neuspokojivé kariéře
až do středního věku nebo ztratili milovaného člověka, a teprve poté
na nás může mít architektura výraznější vliv. Protože když mluvíme
o tom, že nás architektura dojímá, máme na mysli hořkosladký pocit
kontrastu mezi vznešenými vlastnostmi vepsanými do její struktury
a smutnější, širší realitou, ve které víme, že existují. Při pohledu na
krásu se nám stáhne hrdlo, protože ve skrytu duše víme, že štěstí,
které naznačuje, je výjimečné.
Německý teolog Paul Tillich ve svých pamětech vysvětluje, že ho
jako rozmazleného, bezstarostného mladého muže umění vždy
nechávalo chladným navzdory pedagogickým snahám rodičů i učitelů.
Pak vypukla první světová válka, on byl povolán a o dovolence od
svého pluku (jehož tři čtvrtě příslušníků bylo během války zabito) se
během bouřky ocitl v Bodemuseu v Berlíně. Tam, v malé horní galerii,
narazil na obraz Sandra Botticelliho Madona s dítětem a osm
zpívajících andělů, a když se podíval do moudrých, soucitných očí Madony,
překvapil sám sebe, že se neovladatelně rozplakal. Zažil to, co popsal
jako moment „extáze prozření“, oči se mu plnily slzami z kontrastu
mezi tou výjimečně něžnou atmosférou obrazu a krutou lekcí, kterou
dostal v zákopech.
Právě ve spojení s bolestí získávají mnohé krásné věci svou
hodnotu. Seznámení se smutkem bývá jedním z neobvyklých požadavků při





Život většinou nevypadá takhle.
Ken Shuttleworth, Půlkruhový dům, Wiltshire, 1997.
Life is not usually like this:
Ken Shuttleworth, Crescent House, Wiltshire, 1997
01.The Power of Architecture3.in23 23 26/10/06 18:30:11





Sandro Botticelli, Madonna and Child with Eight Singing Angels, 1477
01.The Power of Architecture3.in24 24 26/10/06 18:30:11
Sandro Botticelli, Madona a osm zpívajících andělů, 147 7.





25
chápání architektury. Dáme-li stranou všechny ostatní požadavky, po -
třebujeme asi být i trochu smutní, aby se nás budovy opravdu dotkly.
9.
Brát architekturu vážně tudíž vyžaduje, abychom vynaložili dost velké
úsilí. Je nutné se otevřít myšlence, že jsme ovlivňováni svým okolím,
i když je z plastu a bylo by dost drahé a časově náročné ho vylepšit.
Znamená to přiznat si, že jsme až nepohodlně bezbranní vůči barvě
tapet a že naše snaha něčeho dosáhnout může být vykolejena nešťastně
zvoleným přehozem. Zároveň to také znamená si uvědomit, že budovy
nejsou schopné vyřešit víc než jen zlomek toho, s čím jsme
nespokojeni, nemohou zabránit zlu, aby se pod jejich dohledem rozvinulo. I ta
nejdokonalejší architektura bude představovat jen slabý a nedokonalý
(drahý, ke zkáze náchylný a morálně nespolehlivý) protest proti
současnému stavu věcí.
Ještě složitější je, že architektura bude žádat, abychom si
představili, že štěstí může být neheroické, neokázalé, že ho můžeme spatřit
v pravidelnosti zralé dřevěné podlahy nebo ve hře ranního světla na
štukové zdi – prostě v nevypjatých, křehkých obrazech krásy, které nás
dojímají, protože známe to temné pozadí, na němž se odehrávají.
10.
Nicméně pokud přijmeme opodstatněnost našeho předmětu, pak se
nám nabízí řada nových, ožehavých otázek. Musíme čelit tomu
spornému bodu, kolem kterého se otáčí velká část historie architektury.
Musíme se ptát, jak přesně by mohla krásná budova vypadat.
Ludwig Wittgenstein, v době, kdy na tři roky opustil akademickou
obec, aby postavil své sestře Gretl dům ve Vídni, pochopil obsažnost té
výzvy. „Myslíte si, že filozofie je složitá,“ poznamenal ve svém
Tractatus Logico-Philosophicus, „ale já tvrdím, že to nic není v porovnání se
snahou být dobrým architektem.“






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist