načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Architektura jen tak - Jaroslav Sedlecký

Architektura jen tak

Elektronická kniha: Architektura jen tak
Autor:

Knihu úvah o architektuře napsal a kresbami doprovodil někdejší ostravský hlavní architekt. Její text je tématicky rozdělen na části nazvané ARCHITEKTURA – ARCHITEKTI – MĚSTO. Je ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 305
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-8611-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Knihu úvah o architektuře napsal a kresbami doprovodil někdejší ostravský hlavní architekt. Její text je tématicky rozdělen na části nazvané ARCHITEKTURA – ARCHITEKTI – MĚSTO. Je určena nejširšímu publiku architektury, své si v ní najde ale i odborník. Srozumitelným jazykem a odlehčenou formou se tu čtenáři vedle nahlédnutí do zákulisí zajímavého oboru nabízí i řada podnětů k vlastnímu přemýšlení o věcech, které nás obklopují a které spolu vytvářejí scénu, na níž žijeme své životy.

Zařazeno v kategoriích
Jaroslav Sedlecký - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

___________________________________

/ DRUHÉ, UPRAVENÉ A ROZŠÍŘENÉ VYDÁNÍ /

J A R O S L A V S E D L E C K Ý


3

O B S A H

_____________________________________

SLOVO AUTORA 6

ÚVOD K DRUHÉMU VYDÁNÍ 8

STRUČNĚ O SOBĚ 13

A R C H I T E K T U R A 16

O UMĚLÉM PROSTŘEDÍ 17

ARCHITEKTURA A JEJÍ PŘÍBUZNÍ 23

POCHYBNOSTI 36

RODINNÉ VZTAHY 40

ARCHITEKTURA PODRUHÉ 48

ARCHITEKTURA POTŘETÍ 64

JAK VZNIKÁ ARCHITEKTURA 67

ČTYŘI SUDIČKY 78

DEVELOPER 82

VEŘEJNÁ VĚC 89

CO S KRÁSOU 95

O HODNOCENÍ ARCHITEKTURY 102


4

TŘI STRÁNKY ARCHITEKTURY 110

JAK BÝT DOBRÝM KLIENTEM 115

NĚCO JE VE VZDUCHU 131

PANELÁK 132

VĚŽÁKY 137

PLASTY? PLASTY! 139

O SROZUMITELNOSTI 147

ARCHITEKTURA A ARCHITEKTURA 161

A R C H I T E K T I 168

CO DĚLÁ ARCHITEKT 169

JAK POZNAT BUDOUCÍHO ARCHITEKTA 172

JAK BÝT DOBRÝM ARCHITEKTEM 181

JAKÉ TO JE BÝT ARCHITEKTEM 189

O KÁVĚ A MÚZÁCH 202

ARCHITEKT A JEHO PUBLIKUM 206

O KRESLENÍ 211

BETONOVÁ DŽUNGLE 224

TŘI ARCHITEKTI 230

O SOUTĚŽENÍ 241


5

M Ě S T O 253

CO JE TO MĚSTO 254

ULICE 269

MĚSTSKOST PROSTŘEDÍ 279

O BYDLENÍ 282

OBCHODY A MĚSTO 292

ARCHITEKT A MĚSTO 299

O LIDSKÉ RŮZNOSTI 309

MĚSTSKÝ ARCHITEKT 323

DOMY A LIDÉ 336

O HUSTOTĚ 353

O STEJNÉM A RŮZNÉM 360

O ÚZEMNÍCH REZERVÁCH 373

KAM S NÍM ... 378

... A JAK NA TO ? 387

CHVÁLA PLOTU 400

ŘADOVKA 407

ZÁVĚREM 419

COPYRIGHT 420


6

SLOVO AUTORA

Co je tématem této knížky, je zřejmé z jejího názvu.

Pro případ, že byste v ní nenašli něco, co by tam podle vás s odvoláním na její titul mohlo, nebo dokonce mělo být, se tadyautor hned na úvod přiznává, že volba o čem z toho všeho, co se týká nebo nějak souvisí s architekturou, psát a co naopak nechat jiným, je zde zcela subjektivní a zodpovědnost za ni padá bezezbytku na jeho hlavu.

Objektivita všeho, co v knížce najdete, je limitována tím, že ji napsal člověk zevnitř oboru, což s sebou nutně nese riziko zaujatosti a neobjektivity. Autor je vzděláním i celoživotní praxí architekt a z této skutečnosti se nejen nemůže, ale ani nechce vyvléci - naopak ji tímto hlasitě přiznává jako základ svého pohledu na svět i svého sepisování. V textu se subjektivitu svého pohledu poctivě snažípřiomenout všude, kde se dopouští nějakého soudu, a pro případ, že by na to někde zapomněl, to zde hned na úvod uvádí jako klíčovou informaci pro čtenáře.

Ten by, ve smyslu autorova předcházejícího přiznání, nemělčekat, že v textu najde názory platné vždy, všude a jednou provždycky. Co by tam snad, jak autor neskromně doufá, najít mohl, je inspirace k vlastnímu přemýšlení a k tomu snad aspoň sem tam i trochuzábavy, třeba při pohledu pootevřenými dveřmi dovnitř oboru pro ty, kdo stojí mimo něj.

Při práci na textech, z nichž je složena tato knížka, jsem se snažil nezapomínat na zásadu, kterou pěkně vystihuje věta pocházející údajně z pera Václava Havla:

„Nejlepší myšlenka je ta, která ponechává vždy

určitou skulinu pro možnost, že všechno

je současně úplně jinak“.

J.S.


8

ÚVOD K DRUHÉMU VYDÁNÍ

Architektuře rozumí každý. Tak to opravdu vypadá - ovšem pouze do chvíle, než se o ni začnete zajímat trochu víc, ať už z vlastního popudu nebo proto, že vás k tomu něco přimělo. Tím impulsem může být pro někoho potřeba postarat se o vlastníbydlení, anebo pro jiného například úvahy maturujícího potomka nad možnostmi dalšího studia.

Rozhodnete se tedy, že si necháte poradit, a najednou s překvapením zjistíte, že bezmála co autorita, kniha nebo odborník, to jiný názor. Obzvláště k zlosti je, když jste se řízením osudu sami stali součástí uvedeného oboru, a pak zjistíte, že ani uvnitř profese, kterou jste dlouho studovali a ještě déle praktikovali, nejsou věci jednoznačně jasné a pojmenované. Jednoho dne se tedy rozhodnete udělat si sama, nebo sám v sobě pořádek.

Tak začaly vznikat mé první poznámky. Časem jich přibývalo a najednou to začalo vypadat, že by toho možná mohlo být dost na skromnou knížku; koneckonců vyjádřit se jako architekt takyjednou písmem, a ne jenom jako obvykle kresbou, byla jedna z posledních věcí, které jsem ve svém oboru ještě nezkusil.

Brzy jsem si však uvědomil, že psát pro druhé je přece jen něco jiného, než házet do šuplíku poznámky škrábané jenom pro vlastní potřebu páté přes deváté na čemkoliv, co bylo zrovna po ruce. Jak se mi podařilo, nebo nepodařilo, se s uvedeným poznáním vypořádat, mohli čtenáři posoudit v prvním vydání knížky, které vyšlo v roce 2015 pod názvem ARCHITEKTURA A ARCHITEKTI JEN TAK.

Ke druhému vydání mě přiměl hlavně pocit, že některé věcizůstaly nezaslouženě nedopovězeny, a na některá témata, která by si to zasloužila, v prvním vydání prostě nějak – ani sám nevím jak a proč - vůbec nedošlo.

Druhé vydání není tedy prostou re-edicí prvního; jde veskutečnosti o jinou knížku. Její jádro tvoří upravený a v některýchkapitolách rozšířený text té první, doplněný o několik nových tématzpracovaných do nových kapitol. Na rozdíl od prvního vydání byl text toho druhého tematicky nově rozdělen do tří samostatných dílů, což mi připadlo jako obzvláště dobrý nápad – všem kolem sebe teďzdůrazňuji, jak výhodnou koupi udělají, když si mou knížku koupí; za cenu jedné dostanou totiž nyní hned knihy tři.

Stejně jako v prvním se i v tomto druhém vydání některá témata, nebo jejich části, v textu objevují víckrát na různých místech a v různých souvislostech. Není divu; může za to vnitřní propojení a propletení toho, o čem se tu píše, ale i způsob, jak knížka vznikala – z mnoha poznámek a útržků, mezi jejichž vznikem byly častodlouhé prodlevy, tedy ne jako souvisle komponovaný text psaný v jednom zátahu od první do poslední stránky. Někdy se víckrát zmiňovaná věc prostě dotýká více témat a zdálo se mi, že by bylo chybou, kdyby nebyla zmíněna ve všech souvislostech. Pokud by vám to při čtení vadilo, nemám pro vás jinou radu, než abyste větu, nebo odstavec, s jejichž příbuznými jste se setkali už v některé z předchozích kapitol a jejichž opakované připomenutí vás při četbě ruší, prostě přeskočili.

Možná se vám bude zdát, že prvních několik kapitol je laděno snad až trochu příliš učebnicově. Připouštím, že to tak můževypadat, i když z toho nemám žádnou radost; rozhodně nebylo mým záměrem psát nějakou učebnici. Naopak; chtěl jsem čtivou (jak troufale doufám) formou, sem tam i se špetkou humoru, prezentovat architekturu hlavně nearchitektům jako oblast, kterou nejenže všichni potřebujeme, abychom měli kde složit hlavu, ale o které stojí za to se i něco dozvědět.

Třeba proto, že se v ní vedle potu a slz, které patří ke každépoctivé a naplno dělané práci, skrývají – jak architekti i fandové vědí - také zážitky, o které by byla škoda v životě přijít.

Anebo proto, že vedle věcí příjemných se při praktickémkontaktu s architekturou lze setkat i s všelijakými úskalími. Dozvědět se o nich něco z knížky v pohodlí oblíbeného křesla, s něčím horkým, nebo naopak chlazeným (to podle chuti) po ruce, může býtpohodlnější, než přijít ke stejným informacím prostřednictvím ne vždycky příjemné zkušenosti prožité na vlastní kůži.

Mohu jen doufat, že se mi v kapitolách následujících po těch úvodních podaří vás o tom přesvědčit.

Nedokázal jsem se těch prvních kapitol vzdát mimo jiné také proto, že máme-li si vzájemně rozumět, musíme pod stejnými slovy vy čtenáři, i já autor, rozumět totéž. Jde v nich tedy vlastně osjednocení slovní zásoby jako podmínku srozumitelnosti textů, které následují - a dělal jsem, co jsem uměl, aby to nebylo příliš nudné a akademické. Budou-li vám přes všechno moje úsilí připadat tyto kapitoly nejedlé, doporučuji i tady obrátit pár stránek a zkusit to zprostředka. Možná se pak k těm prvním stránkám vrátíte provysvětlení, když zjistíte, že některé pojmy jsou v knížce používány v malinko, nebo někdy možná i trochu více než malinko, odlišném významu, než jste zvyklí odjinud.

Vše, co na následujících stránkách najdete, vychází z autorova,

tedy mého vidění světa, a opírá se o jeho, tedy mé zkušenosti,přičemž jiné vidění a zkušenosti by s pravděpodobností hraničící

s jistotou vedly k jiným závěrům. Všude tam, kde narazíte v textu na

odlišný výklad, než jaký znáte odjinud, nebo na jaký jste byli dosud

zvyklí, je jen na vás, kterou z názorových variant přijmete poporovnání s vlastní životní zkušeností za svou, případně kterou z nich

se necháte inspirovat při vlastním hledání.

Komu jsou následující stránky určeny a v čem mu jejich přečtení

může být užitečné? Tady je to podle mě stejné, jako v prvnímvydání a tak tu beze změny zopakuji, co jsem uvedl tam:

 tomu, kdo s architekturou a příbuznými obory nemá nic

společného, a jednou v životě je náhle a bez předchozí

přípravy postaven před nutnost s nimi spolupracovat (naříklad při stavbě vlastního domu), by snad následující

stránky mohly poskytnout základní orientaci ve vztazích

mezi institucemi i profesemi;

 studentům architektury by mohly doplnit převládající

hloubkový rozměr studia povědomím o horizontálních

vazbách a souvislostech budoucího povolání, a zpřesnitjejich představy o praxi;

 středoškolákům stojícím před volbou budoucí profesní

orientace a jejich blízkým, se kterými se o volbě povolání

radí, nabízejí nahlédnutí za dveře oboru, do kterého se

možná právě rozhodují vstoupit;

no a všem dříve zmíněným i ostatním potenciálním čtenářům

(kolegům z profese zvlášť), pak mohou být dobrou příležitostí zdravě

se rozčílit nad tím, jak to ten autor motá, když přece každý ví, že je

to všechno úplně, ale úplně jinak .


13

STRUČNĚ O SOBĚ

Když už jsem přiznal, jak moc je toto psaní osobní, zdá se mi slušné alespoň stručně se představit, aby měl čtenář představu, s kým má tu čest a co asi tak od něj může na následujících stránkách čekat.

***

Má cesta k architektuře byla celkem přímá a jednoduchá, i když to na to zpočátku nevypadalo.

Absolvoval jsem gymnázium, kterému se tehdy říkalojedenáctiletka (podobně jako se policistům říkalo příslušníci, hasičům požárníci a soudruhy si byli navzájem i ti, co se nemohli ani vystát), a kdyždošlo v posledním ročníku na otázku co dál, nemohl jsem se nějakrozhodnout.

Zachránil mě spolužák, který, vida mé váhání, (a protože znaljedinou zálibu, kterou jsem tehdy dával najevo) povídá: „proč nezkusíš architekturu, tam se kreslí!“

Rodinná rada souhlasila a tak se stalo, že jsem se od začátkunásledujícího školního roku stal studentem brněnské stavební fakulty a šest let nato pak pyšným uživatelem dvojtitulu inženýr architekt.

Po promoci byly první dojmy veskrze příjemné a pozitivní. Titul ing. arch. nebyl tehdy (1966) ještě tak rozšířenou pentličkou u jména, prestiž profese nebyla ještě tolik jako dnes poškozena realitoupanelových sídlišť, která se v těch časech v masovém měřítku teprverozjížděla a ve státních projektových ústavech, kam jsme všichnipovinně nastoupili po škole do zaměstnání (jinak to tehdy nešlo), bylavedle práce sem tam i docela legrace; vstupovali jsme doprofesionálního života v období, kdy se schylovalo k československému jaru 68 a mezi lidmi i v práci to bylo znát.

Dnes už víme, jak to s tím jarem dopadlo i co následovalo po něm. Během příštích dvaceti čím dál neveselejších let jsem mělpříležitost vyzkoušet si prakticky snad všechny typy úkolů, s jakými se architekt v tehdejším socialistickém Československu mohl v návrhové a projekční praxi setkat, s jedinou výjimkou: nikdy jsem nenavrhoval žádné sídliště; těm jsem se celý profesionální život úspěšně vyhýbal jako čert kříži.

Zpočátku to bylo spíš z pocitových důvodů: měl jsem v soběpříliš hluboko zažitou zkušenost z dětství prožitého v prostředíjihomoravského maloměsta a principy volného sídlištního urbanismu mi byly bytostně cizí, jednoduše řečeno jsem jim prostě nerozuměl. Teprve později se k tomu přidaly i důvody rozumové.

Paradoxně se o pár let později v mém případě vrchovatě naplnilo přísloví o „odříkaného chleba největším krajíci“, když jsem se na téměř deset let stal takzvaným hlavním architektem velkéhoprůmyslového města, v jehož stavebním fondu už v té době sídliště mohutně převažovala.

Než k tomu ale došlo, přehnal se přes naše hlavy SametovýListoad. Ten mě odtrhl od projektantské židle a nakrátko zavál dolokální politiky; naštěstí opravdu jen na chvíli, takže jsem si přednástuem do funkce hlavního architekta stačil ještě cca devět let bohatě užít slastí i strastí soukromého projektování.

Po skončení radniční mise jsem dostal pozvání učit urbanismus na místní stavební fakultě. Šel jsem do toho trochu s obavami;působení v praxi, nebo v teorii, byť téhož oboru, je přece jen vždy něco trochu jiného – moc se mi například líbí jedna roztomilá definice, která praví, že „praxe je, když všechno funguje a nikdo neví proč, zatímco teorie je, když každý ví všechno, a nefunguje nic“... .

Nakonec jsem se rozhodl to přece jen zkusit a vedle projektanta, kterým jsem byl celý život, jsem se tak stal nakonec ještě i kantorem.

Dnes jsem rád, že jsem se k tomu rozhoupal. Mohu jenom doufat a z reakcí okolí usuzovat, že snad mé působení bylo škole a studentům k užitku; co však vím jistě, je, že bylo k užitku mně. Po letech učitelování vím, že nejenže jsem se sám hodně naučil, aleakademické prostředí mě navíc přimělo setřídit a srovnat si myšlenky, uklidit si sám v sobě, což jsem celá léta, kdy jsem žil v permanentním projektantském zápřahu, odkládal.

Výsledkem toho generálního úklidu je koneckonců tak trochu i tato knížka.


16

A R C H I T E K T U R A


17

O UMĚLÉM PROSTŘEDÍ

Čím začít povídání o architektuře? Říká se, že nejlepší je vzít to

od začátku; kde ale hledat začátek architektury? Ve středomořské

antice? Ve starém Egyptě? V Mezopotámii, nebo ve starověké Číně?

Tam všude, mám-li věřit tomu, co vyvozují odborníci z pozůstatků

těchto kultur, byla už architektura dávno etablovaným oborem. Za

jejími počátky bude třeba jít hlouběji proti toku času do dob akultur, ze kterých se toho do dneška dochovalo mnohem méně než

z těch dříve zmíněných. Proto toho ale o nich také mnohem méně

víme, a tak mi snad bude prominuto, že zapojím trochu fantazii a

vypomohu si fabulací. Představuji si, jak...

...krajinou táhne tlupa kočujících pralidí, když tu se na obzoru objeví

bouřka a nezbývá, než se rychle pustit do hledání úkrytu; žádná jeskyně

ani jiná přírodní dutina není v dohledu, a tak je rychle zvolen vhodný

strom, a za chvíli už pramuži táhnou z pralesa nalámané větve a opírají

je o prakmen prastromu pěkně dokola, tlustým koncem nahoru, a listím ve

směru stékající dešťové vody; pramámy a praděcka se hrnou dovnitř a

prachlapi za nimi, když vtom se jeden z nich zastaví, poodstoupí,přimhouří oči, nakloní hlavu na stranu, pak přistoupí k právě dokončenému

přístřeší, uchopí jednu z větví, které ho tvoří, chvíli zamyšleně váhá a pak


18

ji položí jen kousek vedle a malounko šikměji, než původně ležela; ještě

jednou poodstoupí aby si prohlédl výsledek svého zásahu, radostnězakřečí, spustí se na všechny čtyři a vklouzne do úkrytu k ostatním...

Ejhle, právě jsme byli svědky proměny prostého pra-stavitelského výkonu v novou, mnohem rafinovanější kvalitu pra-architektury i zrození prvního pra-architekta.

Přeložení větve nezměnilo nic ani k lepšímu ani k horšímu na tom, jestli chýše bude, nebo nebude stát, či jestli bude, nebo nebude dobře sloužit k účelu, pro který byla postavena, tedy jestli do nípoteče nebo ne. Jediné, co ta přeložená větev způsobila, byl nový pocit, dojem, pozitivní citový prožitek, který si při úpravě vzhledustavebního pra-díla užil její autor. Historka může ale ještě pokračovat:

... je po bouřce, všichni už jsou zase venku, protahují se, a vtom si někdo všimne té divně položené větve, začne se ukrutně chechtat,posunčinou dává najevo, že který trubka... atd., a tím upozorní na dotyčnou větev i ostatní; většina z nich se na něj a na větev chvíli udiveně dívá, pak pokrčí rameny, mávnou rukou a jdou si ulovit mamuta k večeři; jen jeden (jedna) z tlupy dál fascinovaně hledí na tu podivnost...

Někomu je to prostě k smíchu, jiní se rozhodnou, že žaludek má přednost - a pak je tu ale taky někdo naladěný na stejnou vlnu a proto schopný sdílet s autorem nad jeho dílem stejný citovýprožitek. A máme tady vedle prvního pra-architekta i prvního pra-kritika, to je ten, co se tak chechtal, prvního pra-obdivovatele (-lku) ilhostejnou mlčící pra-většinu.

Z předchozího příběhu lze vyvodit nejen, že my lidé, abychom přežili v přírodním prostředí, potřebujeme mít kolem sebe (vedle oděvu ještě další) ochranu ve formě střechy nad hlavou, přístřeší, úkrytu, prostě prostoru, který by nás ochránil před výkyvy teplot, nepřízní počasí a útoky nepřátel všeho druhu - ale také, že některým z nás jen tak něco k ukrytí nestačí.

Začalo to všechno asi všelijakými přírodními dutinami a dírami ve formě např. jeskyní nebo vykotlaných stromů. Dá se alepředpokládat, že přírodní nabídka poptávce rychle se množícího lidského rodu brzy nestačila, a tak našim prapředkům nezbylo, než pustit se do tvorby nedostatkových úkrytů sami, vlastními silami. Objevila se první umělá přístřeší poskytující člověku ve svých vnitřníchprostorách prostředí uzpůsobené jeho potřebám a postupně, přenesením důrazu z ...hlavně, aby nám to nespadlo na hlavu a ať sem moc neteče... na náročnější ...aby to taky trochu vypadalo, ať se nemusíme před sousedy stydět... přišla – představuji si - na svět i architektura.

Jak běžel čas, vyvinuly se z jednoduchých přístřeší domy a jejich zmnožením a prostorovým soustředěním v krajině vznikly první sídla, osady, vesnice a nakonec i města.

***

Lidská sídla od těch nejmenších až po velkoměstské aglomerace tvoří ve svém souhrnu osídlení. S výjimkou obzvláště nehostinných míst pokrývá dnes osídlení už skoro celý povrch naší planety.Anglicky se tomu všemu dohromady říká built environment, což sedoslovně překládá jako vystavěné prostředí. Mně se ale v češtině víczamlouvá výraz umělé prostředí jako protiklad prostředí přírodního. Ve slově umělé v prvním z obou výrazů cítím lidské přičinění, naopak ve druhém výrazu je slovem přírodní zdůrazněno, že tady měly při jeho vzniku a formování hlavní slovo síly přírodní, nikoliv člověk.

O umělé prostředí uzpůsobené potřebám člověka se už odstarověku v celém jeho rozsahu od jednotlivého domu přes sídla až po osídlení v širším smyslu starala architektura. Dnes je toto témarozděleno mezi tři obory, které se jím zabývají jako hlavnímpředmětem své činnosti – architekturu, urbanismus a územní plánování. Vedle nich se ale umělým životním prostředím člověka zabývá více nebo méně ještě mnoho dalších, a ve skutečnosti jsme spolutvůrciumělého životního prostředí my všichni, kdo se v něm dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu pohybujeme. Je scénou, na níž seodehrávají naše životy – na rozdíl od té divadelní z ní ale nemáme kam odejít, jako to dělají herci, když skončí divadelní kus. Jsme odsouzeni žít na této scéně od narození až do smrti, a pokud se nám na ní něconelíbí, nezbývá než se snažit o změnu.

To také všichni po celý život děláme, každý na jiném místě a s jiným dosahem a dopadem svých rozhodnutí a činů, na plnýúvazek jako profesionálové, nebo příležitostně jako amatéři když nás k tomu život donutí, uvědoměle nebo nevědomky, dobře nebo hůř, jen pro sebe nebo i s ohledem na ty druhé. Díky tomu je tato scéna v neustálém pohybu, chová se v čase skoro jako živý organismus, i když se nám to nezdá, protože její čas ubíhá jiným tempem než čas člověka.

Léon Krier to v knize Architektura – volba nebo osud říká takto: ...představme si, že by fotoaparát umístěný na kopci po jedno stoletípravidelně snímal stav města pod ním. Rychlým promítáním těchto obrázků by se ozřejmila morfologická historie tohoto osídlení. To, co bychom viděli, by byl život organismu, tělo, které se pohybuje, pomalu expanduje anajednou zase smršťuje, nato třeba exploduje nebo jen dřímá, aniž by ovšem skutečně spalo.

Všimli si toho ale i jiní, a tak se někdy paralela mezi lidskýmsídlem a živým organismem zdůrazňuje také tím, že se pro život měst a jejich fungování v čase používá z biologie převzatý výrazmetabolismus.

***

____________________________________________________

Obr. 1: Tento typ prostředí všichni důvěrně známe; Pokud v něm sami nežijeme, setkáme se s ním kdekoliv zastavíme a vystoupíme z auta,abychom se prošli, nebo aspoň protáhli před další cestou, třeba v Uherském Hradišti na Mariánském náměstí ... dále viz následující obr.

Možná jste si v předcházejícím textu všimli podivnéhomyšlenkového skoku; v kapitole se stále mluví o sídle, až v posledních dvou odstavcích je najednou řeč o městě. Proč ta změna? No, mohl bych klidně i tady zaměnit slovo město za sídlo a smysl by zůstal zachován; v předposledním odstavci jde ale o citát a respekt k jeho autorovi mě nutí, abych to nedělal.

Tak či tak, když mluvím o umělém prostředí, bude si většina pravděpodobně za tento pojem dosazovat právě svou zkušenost s městy, ve kterých nás v současnosti v naší části světa žije už víc než sedmdesát procent a velká část těch zbývajících v nich aspoň pracuje, studuje, nebo tam dojíždí za službami.

Města vždy byla, a dodnes jsou, nejreprezentativnějšímipředstaviteli umělého, lidmi a pro lidi tvořeného prostředí. V nich se na malé ploše a ve vysoké intenzitě kumulují všechny dobré i špatné vlastnosti umělého prostředí, v nich je možné studovat jeho přednosti, výhody i nevýhody, učit se z nich o minulosti a přemýšlet o budoucnosti.

Ani tato knížka se jim nemůže vyhnout; úvahám o nich jevěnována její poslední část.


23

ARCHITEKTURA A JEJÍ PŘÍBUZNÍ

Zdálo by se, že když jsme na umělé životní prostředí všichniodkázáni jako jednotlivci po celý život od narození až do smrti a jako lidstvo po celou svoji historii, tak už bychom ve věcech jeho tvorby a provozování mohli mít jasno. Přinejmenším proto, abychom věděli kam a na koho se obrátit s řešením konkrétních problémů, bychom se už také mohli bezpečně orientovat v úloze a pracovní náplni tří dříve zmíněných oborů, architektury, urbanismu a územníhoplánování. Zapátráte-li po obsahu a významu těchto výrazů, dozvíte se například, že:

...architektura je v užším pojetí vrcholná forma stavitelství; tvořivě spojuje funkční, konstrukční, technické a ekonomické aspekty suměleckými a je přiřazována někdy k vědeckým, většinou však k uměleckýmoborům; v nejširším pojetí jde o utváření celého životního prostředíuměleckými prostředky v návaznosti na dostupnou techniku a vědecké poznatky - v tomto smyslu je to například architektura bytová, krajinářská,zahradní, nebo urbanismus...,

nebo že:

...urbanismus je vědní obor a současně praktická činnost; má úzké vazby k oboru architektura, z něhož se vyvinul a specifikoval k praktické územnělánovací činnosti - územnímu plánování. Jako vědní obor i praktická činnost se urbanismus zabývá především řešením technických a výtvarně estetických (architektonických) problémů, přičemž vychází zprogresivních poznatků společenských a přírodních věd...

atd.

Musím přiznat, že to hlavní, co se mně z těchto definic podařilo pochopit je to, že svět je složitý a všechno v něm tak nějak souvisí se vším. I když citované definice popisují odlišně pojmenované obory lidské činnosti, stále dokola se v nich ve všech (a v mnoha dalších jim podobných, které byste při troše snahy našli roztroušené v odborné i populární literatuře) opakují tytéž výrazy, takže to nakonec vypadá, jako by ve skutečnosti všechny tři obory vlastně dělaly totéž. Vede to k rozmlžení obrysů a znejasnění vzájemných hranic, a tím iidentity každého z oborů.

Možná za to může dobře míněná snaha obsáhnout opravdu komplexně definované jevy, nic nevynechat a na nic nezapomenout.

Také to ale možná trochu souvisí s tím, že jeden člen zkoumané trojice pojmů je o mnoho starší, zkušenější a jaksi obecněpopulárnější, než druzí dva. Architektura totiž, na rozdíl od obou ostatních oborů, provází lidstvo od nejstarších civilizací. Má tisíciletou historii, a to jí bezpochyby dodává na váze. Po celou dobu své existenceměla umělé prostředí v celé jeho šíři na starost právě ona, a nejen to.

Když v 1. století před naším letopočtem římský voják a architekt Marcus Vitruvius Pollio sepisoval na sklonku života znalosti nabyté během praxe do svých De architectura libri X, neboli Deseti knih o architektuře, zahrnul pod architekturu nejen zásady stavby domů a měst, ale dokonce i stavbu zvedacích, bojových a válečných strojů a stavbu hodin. Jenže časy se mění a s nimi se v průběhu staletí měnila i architektura a její obsah.

Navrhování jeřábů, obrněných vozidel, nebo hodinařinu by dnes za součást architektury už asi považoval jen málokdo; s vývojemcivilizace a prohloubením dělby práce se tyto obory dávnoosamostatnily - a trochu podobně je tomu i s tou částí architektury, která se v historii věnovala problematice navrhování a výstavby celých měst.

Francoise Choayová v hesle Urbanismus ve slovníku Dictionnaire de l ́urbanisme et de l ́aménagement říká: „...před obdobím renesance nenalezneme žádnou společnost, ve které by vytváření zastavěnéhoprostoru vycházelo ze samostatné reflexivní disciplíny...“. A francouzskýfilosof Olivier Mongin v knize Urbánní situace – Město v čase globalizace pokračuje: „...neologismus URBANIZACION, tento pojem, který odkazuje k vědě o organizaci prostoru ve městech, byl de facto vytvořen katalánským inženýrem Ildefonsem Cerdou v roce 1876. Vefrancouzštině se slovo URBANISMUS poprvé objevuje v Bulletinu neuchatelské geografické společnosti v roce 1910...“.

S územním plánováním je to z hlediska jeho stáří podobné – tato disciplína je dokonce ještě mladší. V českém prostředí se, pokud vím, tento pojem oficiálně objevuje v odborné terminologii poprvé až v názvu zákona č. 280 z roku 1949, který zněl Zákon o územním plánování a výstavbě obcí.

Urbanismus a územní plánování se tedy ve svém dnešním pojetí objevily na scéně teprve relativně nedávno a jejich samostatnáhistorie se počítá na pouhé desítky, nebo maximálně nějakou tu stovku roků, což může někomu zavánět jakousi nedospělostí a vyvolávat v něm snahu tlačit je zpátky pod sukně architektury, jako jejichněkdejší mámy.

Jak to tedy je - je za dnešního stavu věcí už každý ze tříjmenovaných oborů svébytným subjektem s vlastní identitou, nebo jsou opravdu ještě i dnes (jak naznačují některé z definic) rozdíly mezi architekturou, urbanismem a územním plánováním tak malé aneodstatné, že se ve skutečnosti stále jedná o de facto jediný oborlidské činnosti, kterému se jenom podle kontextu jednou říká tak, a podruhé onak?

Abych to zjistil, pokusil jsem se na každý z oborů, které bývají tak velmi podobně definovány, podívat ze dvou různých úhlů –jednak z hlediska předmětu zájmu a s tím spojeného měřítka čiprostorového záběru působení, a zadruhé z hlediska pracovní metody.

***

Že je jádrem pozornosti architektury z celého rozsahu umělého prostředí hlavně dům, budova nebo jejich komponovaná sestava (domovní blok, areál), to není nic nového, to ví každý; kdybych se měl pokusit vymezit horní rozměrovou hranici předmětu zájmuarchitektury, bylo by to podle mě sídlo, zvláště jeho nejvícesofistikovaná forma, které říkáme město. To znamená, že architektura je vždy lokální, místní, což mimo jiné vyplývá i z vazby budovy (nebo architektonicky komponované skupiny budov) na konkrétnístavební pozemek (nebo pozemky).

Pokud jde o pracovní metodu, je to poněkud složitější. V minulosti bývala architektura považována tu za disciplinuuměleckou, tu za řemeslo a někdy taky za vědu; v současnosti se nejčastěji setkáte s názorem, že se jedná o multidisciplinární obor, ve kterém jsou rovnoměrně smíchány všechny dříve uvedené přístupy plus ještě technika a ekonomie; že v ní prostě v podstatě najdete vše, na co si vzpomenete – viz dříve uvedené příklady definic. Tento výklad se mi, přiznávám, velmi nelíbí.

Dovedu si představit vůz tažený dvoj-, tří-, čtyř- i šestispřežím; podmínkou je, aby všichni tahouni ve spřežení táhli jedním směrem. Tady ale máme v zápřahu jednoho, který vybočuje.

Zatímco všechny vědecké, technické i řemeslné pracovnípřístuy a postupy jsou založeny na respektu k objektivně existujícírealitě, a svými výstupy se snaží zůstat jí co nejblíže, s uměním se to má jinak. Umění je ve všech svých projevech založeno na vědomé, úmyslné, subjektivní, autorské deformaci skutečnosti (svět přecenení ve skutečnosti modrý jako na obrazech Václava Špály a nikdo bychom asi nepřáli slečnám z Avignonu, aby ve skutečnostivypadaly tak, jak je namaloval Pablo Picasso), a to s racionalitou ostatních oborů nejde dohromady.

Je tedy třeba se rozhodnout, kdo bude mít v nesourodém souspřeží hlavní slovo. Pokud bychom dali přednost racionalitě, tedy pojetí architektury jako vědecko-technické a ekonomické discipliny, pak by každé konkrétní zadání mělo mít jenom jedno správnéřešení, jak je to ve vědě, technice i ekonomii obvyklé; jedna a jedna jsou prostě vždycky dvě, a tak například všechny byty, nebo domyurčené pro bydlení stejného počtu lidí by musely vypadat zevnitř, svým vnitřním dispozičním a prostorovým uspořádáním stejně, a těžko bychom hledali v tomto pojetí důvody pro to, aby stejné nebyly i zvenčí.

Tento přístup si architektura vyzkoušela v období moderny v minulém století, a jak dnes už víme, zvlášť moc chvály za tonesklidila.

Chceme-li dnes, aby to tak pokud možno nebylo, oceňujeme-li na architektuře právě pestrost výsledků odvozených z téhož zadání a jejich emotivní působivost založenou na subjektivním autorském přístupu, pak nemáme na vybranou - budeme muset vůdčí úlohu v mnohačlenném souspřeží oborů podílejících se na vzniku architektury přiznat umění a dohodnout se, že z hlediska pracovnímetody jde v architektuře přece jen přednostně a ze všeho nejvíc ouměleckou tvorbu, v níž je její specifická kvalita zaručena subjektivním působením autora-architekta.

A to i přesto, že jde o obor tak velmi prorostlý se stavitelstvím (tedy technikou), ekonomií i provozními podmínkami a požadavky všech možných oborů a odvětví, kterým má za úkol sloužit.

První pokus o stručnější a z mého pohledu výstižnější a přesněji zaostřenou definici zkoumaného pojmu by tedy mohl znít:Architektura je obor lidské činnosti, který se zabývá umělým prostředím v lokálním měřítku, od budov popř. jejich komponovaných sestav až po rozměr sídla; pracovní metodou oboru architektura je umělecká tvorba.

***


29

Podívám-li se stejným pohledem na urbanismus, pak zjišťuji, že se od architektury liší v obou sledovaných parametrech. Zájemurbanismu o umělé prostředí začíná od rozměru jednotlivého sídla, tedy tam, kde zájem architektury končí, a pokračuje dál k širším souvislostem; hlavním předmětem jeho zájmu jsou pak otázkyosídlení.

Pokud jde o měřítko, o prostorový rozsah působení, nekončízájem urbanismu na hranicích města, ani okresu, kraje, nebo státu, a dokonce ani kontinentu. Jeho zájem sahá od jednotlivého sídla až po nejširší problémy osídlení a osídleného území v celosvětovémměřítku. Vypadá to tedy, že na rozdíl od lokálního měřítka působeníarchitektury je urbanismus v rozsahu svého působení disciplínouglobální.

S pracovní metodou je to v urbanismu na první pohled trochu nepřehledné. Uplatnění zde sice nachází absolventi studiaarchitektury, vedle nich působí ale v tomto oboru také mnoho jiných, zcela neuměleckých profesí, jako jsou odborníci na informační systémy, geografii, geologii, hydrologii a klimatologii, demografii, ekonomii, statistiku, sociologii, na dopravní stavby a inženýrské sítě všehodruhu, biologové, odborníci na ekosystémy - a to jsem na někoho ještě určitě zapomněl.

My, vystudovaní architekti, míváme tendenci si urbanismus tak trochu přisvojovat. Pravdou ale je, že odborný záběr, kterým nás vybavilo studium architektury, je jen zlomkem toho, co musíurbanismus svým působením pokrýt, a akcent na autorskou subjektivitu v přístupu k řešení problémů, který je podstatou naší profese, je v této oblasti uplatnitelný jen výjimečně. A tak mi po zváženíproorce mezi „architektskou“ a „nearchitektskou“ částí urbanismuvychází, že ta „nearchitektská“ docela výrazně převažuje, a že z hlediska pracovního přístupu půjde v urbanismu přednostně nejspíš o vědecké bádání, zkoumání jevů a souvislostí v osídlení.

Podobně jako u architektury by tedy z mého pohledu definice urbanismu mohla znít například: Urbanismus je obor lidské činnosti, který se zabývá umělým prostředím od vnitřního uspořádání jednotlivého sídla po problematiku osídlení v globálním měřítku; jeho pracovnímetodou je vědecké zkoumání.

***

Územní plánování se zabývá umělým prostředím v zásadě ve stejném rozsahu jako urbanismus, od vnitřního uspořádáníjednotlivého sídla po osídlení jako celek. Pokud jde o předmět činnosti, liší se tedy urbanismus a územní plánování od sebe jen celkem málo, konkrétně ve dvou věcech: uvnitř společného předmětu zájmu je v územním plánování hlavní akcent oproti urbanismu malinkoposunut z osídlení na osídlené území, na otázky a problémy jehovyužití; a tím druhým rozdílem je, že proti globální působnostiurbanistické vědy je územní plánování ve svém působení prostorověomezeno – jak, to prozradím za chvíli.

Pokud jde o pracovní metodu, v té podobě v jaké ho po několika desítkách let vývoje známe dnes a u nás, není územní plánování ani uměním jako architektura, ani vědou jako urbanismus, a dokonce není ani skutečným plánováním v obvyklém slova smyslu, jak by se dalo očekávat z názvu. Rozdílů mezi územním plánováním a tím, co obvykle rozumíme pod pojmem plánování je hned několik:

 vedle stanovení cílů, které najdeme jak v tom běžném,

skutečném plánování, tak i v jeho územním jmenovci,zahrnuje to skutečné v sobě i vůli k jejich realizaci; prostě

plánuje se, aby se něco stalo, aby v budoucnosti byloněco, co dnes ještě není. Proti tomu územní plánování

v sobě takovou vůli k dosažení cílů, které stanovilo, nemá;

ono pouze říká, co všechno by mohlo být, kdyby se

ovšem chtělo, a to chtění už přenechává jiným;

 zatímco obyčejné plánování směřuje většinou k jednomu

přesně definovanému cíli (třeba, že tady bude do dvou let

postaven kus nové cesty, nová nemocnice, nebo rodinný

dům, nebo že v červnu vyrazíme na čtrnáct dní nadovolenou do Chorvatska), územní plánování naopak stanoví

své cíle poměrně nepřesně, když například říká: kdybytady chtěl někdo něco stavět, tak to smí být pouze občanská

vybavenost - a umožňuje tak široký vějíř výkladů (obchod? škola? poliklinika? kostel? ... atd.);

 proti širokému, poměrně měkkému a málo přesnémudefinování toho, co by být mělo, je územní plánovánínaoak mnohem přesnější (a přísnější) v negativnímvymezení toho, co v dané části území nikdy a za žádnýchokolností být nesmí. Něčím takovým se ale proti tomuskutečné plánování vůbec nezabývá;

 když se nepodaří dosáhnout cíle stanoveného skutečným

plánováním, nastává průšvih, hledá se viník a padají hlavy;

když nedojde k naplnění cílů definovaných územnímplánováním, tak se pouze analyzují důvody, cíle se upraví,

nebo se stanoví cíle jiné, a co je nejdůležitější pro všechny

zúčastněné - hlavy zůstávají na svých místech.

Opravdovým plánováním bylo u nás to územní do roku 1990,

tedy v období, kdy se vládnoucí státostrana snažila ovládat a řídit

celý stát jako jediný obří národní podnik a územní plánování bylo

jedním z nástrojů v tehdejším systému centrálního plánování.

V demokratických podmínkách je tomu ale jinak. Tam jeúzemní plánování zvláštní praktickou činností, která spadá do oblastitakzvané veřejné správy, a jeho úkolem je nikoliv samostatně plánovat

budoucnost, ale formulovat vizi budoucího uspořádání umělého

prostředí, a pak směrem k ní ovlivňovat a regulovat plánování jiných; konkrétně - usměrňovat využití území demokratickydecentralizovanou množinou jeho uživatelů směrem k vizi sdílenévětšinou a zhmotněné do územně plánovacích dokumentů, jakými jsou

například územní plány.

Tahle věta se mi opravdu mimořádně povedla, tak to zkusímještě jednou, a snad srozumitelněji: s trochou zjednodušení se dá říci, že

územní plánování je tu prostě proto, aby stavebníkům i všemostatním, kdo by se chtěli pustit do nějakých změn v území, říkalo, co


33

mohou a co naopak nesmějí, aby se nedostali do konfliktu

s většinově sdílenou vizí toho, jak by toto území mělo nakonec ve

výsledku vypadat.

Od veřejné správy ovšem my všichni, kdo jsme vystaveni jejímu působení, očekáváme jednu zásadní vlastnost: totiž že se bude chovat předvídatelně, nebo jinými slovy, že po nás, spravovaných, nebude chtít každý den něco jiného.

_____________________________________________________

Obr.2: ... nebo na Riegrově náměstí v Kroměříži. Pocity, jaké ve mně tento typ prostředí vzbuzuje, jsou pokaždé velmi podobné – tady jsem prostě doma.

Proto se územní plánování na rozdíl od svobodomyslných oborů jakými jsou architektura a urbanismus (ale úplně stejně jako všechny ostatní oblasti veřejné správy, např. správa daní, nebo dohled nad silničním provozem) musí ve svém konání řídit nějakým závazným právním předpisem, který stanoví, co a jak má a může regulovat, a co naopak regulovat nesmí, nemá-li se dostat mimo hranice demokratického jednání.

Který právní předpis to je, pochopíme, když si zopakujeme název zákona číslo 183 z roku 2006, kterému se stručně říká „stavební“; celý název této právní normy totiž zní Zákon o územním plánování a stavebním řádu. A protože platnost zákonů každého jednotlivéhostátu končí na jeho hranicích a za nimi už platí jiné zákony jiné země, máme tady vysvětlení, z čeho vyplývá prostorové omezení působnosti územního plánování.

Ve vztahu k lokální architektuře a globálnímu urbanismu by se tedy možná měřítko jeho působnosti dalo označit za regionální s tím, že pod slovem region budeme v tomto případě rozumět stát.

Po vzoru architektury a urbanismu by definice oboru územní plánování tedy mohla znít například takto: Územní plánování je obor lidské činnosti, který se zabývá umělým prostředím jako nástroj veřejné správy k regulaci využití osídleného území v regionálním (rozumějcelostátním) měřítku.

***


35

Ukazuje se tedy, že se zkoumané obory od sebe opravdu liší, jak

předmětem zájmu (dům – osídlení – území), tak rozsahem působení

(lokální – globální – regionální) i metodou práce (umění – věda –

veřejná správa) a nemělo by proto být pochyb o vlastní identitěkaž

dého z nich. Každý ze zkoumaných oborů se umělým životnímpro

středím zabývá v jiném měřítku, z jiného úhlu pohledu, užívápři

tom jiných prostředků a postupů, dělá to prostě po svém.


36

POCHYBNOSTI

No dobře, ale stejně - nebylo by přece jenom lepší, racionálnější, účinnější a možná i levnější, svěřit celou šíři péče o umělé životní prostředí jenom architektům? A ostatní dva obory, když už se jejich samostatná existence zdá být nesporná a oprávněná, podříditarchitektuře v roli pomocných servisních podoborů?

Ačkoliv to tak možná na první pohled nevypadá, jde o otázku ze života - zejména my architekti rádi pokládáme sami sebe za jediného možného a způsobilého odborného garanta všech tří oborůpečujících o umělé životní prostředí, tedy nejen architektury, ale iurbanismu a územního plánování.

Vystopovat počátky a původ těchto názorů uvnitřarchitektonické obce není úplně snadné. Svou roli zde pravděpodobně hrajeskutečnost, že v urbanismu a v územním plánování působí dnes naodborných pozicích opravdu velký počet absolventů škol architektury, a to vytváří dojem, že právě oni jsou tou hlavní, nosnou profesí v obou oborech.

Urbanismus a územní plánování jsou totiž sice, jak jsme zjistili, z hlediska metody práce obory neuměleckými, produkují všakvelkou část svých výstupů v grafické (rozuměj výkresové) podobě, a logicky v nich tedy nacházejí uplatnění lidé, kteří vedle toho, žeteoreticky ví něco o lidských sídlech, jsou navíc také ještě prakticky schopní se graficky vyjadřovat. Oba požadavky splňují právěabsolventi studia architektury jako jedni z mála bezesporu velmi dobře – a dál už je to jenom o nemoci z povolání, jakou my architekti trpíme stejně jako například učitelé.

O těch se říká, že nedokážou přestat s mentorováním ani mimo učebnu, a my architekti míváme podobné potíže; rádi sizaarchitektujeme i tam, kde se to od nás nechce ani nečeká, jako třeba přiřešení utilitárních, praktických, technických a organizačníchproblémů dnešních měst – a cítíme se pak ukřivděni a frustrováni, když se nám za to nedostává pochvaly.

***

Vedle zemí, kde mezi architekty, urbanisty a územními plánovači existují popsané přesahy kompetencí a z toho plynoucí poněkud zmatená dělba práce, jsou ovšem na světě i končiny, kde – těžko říct jak na to přišli – převládá názor, že architekt je na světě proto, aby dělal architekturu, tedy domy.

O péči o město by se podle tohoto názoru měli už z názvu (urbs = latinsky město) dělit urbanisté (teorie) s územními plánovači(praktické navrhování a řízení rozvoje města); u obou poslednějmenovaných jde v tomto pojetí o profese bez uměleckých ambicí, které jsou průsečíkem inženýrských, demografických, geografických,sociologických i manažerských znalostí a dovedností. Uplatnění v nichnacházejí absolventi různých škol a studijních oborů a není žádnýdůvod, aby mezi nimi chyběli absolventi škol architektury. Podlezmíněného názoru je ovšem řada důvodů proč chtít, aby se v uvedených profesích jako architekti nechovali.

Tam, kde je péče o město svěřena architektům, bývá za nejvyšší metu snažení všech, kdo se o město starají, pokládána jeho krása; s ohledem na nejednotnost názorů na to, co je a co není krásné, je ovšem velmi těžké, ne-li nemožné, naplnit a uspokojit takovouambici.

Kde o město naopak pečují nearchitekti bývá za nejvyšší cílpokládáno především zdraví městského organismu, projevující se jeho bezporuchovým provozem. Kupodivu přesto, že zde krásu primárně nikdo neřeší, existuje mnoho měst řízených tímto druhým způsobem, která nejenže dobře a zdravě fungují, ale navíc jsou obyvateli i návštěvníky považována za jaksi druhotně, odvozeně od svého zdraví, krásná a na nedostatek obdivu si nemohou stěžovat.

Nakonec – napadá mě – i u nás, lidí, je to s krásou a zdravímpodobné.

***

Nejste-li činní v některém z uvedených oborů, může vám spor obou koncepcí připadat hodně odtažitý, a pro vás osobně záživný a důležitý asi stejně, jako známý problém, kolik že se vejde andělů na špičku jehly. Tak je tomu ale jenom do chvíle, než vás nějaký za územního plánovače, nebo pracovníka Úřadu územního plánování převlečený a příslušnými pravomocemi vybavený kolega architekt,

39

veden vlastní esteticko-umělecko-architektonickou vizí uspořádání

umělého prostředí a potažmo světa vůbec, začne sekýrovat, jak se

máte (na svém a za své) chovat, a to jen proto, že vaše vize téhož, ač

se nepříčí žádnému z platných zákonů ani jiných závaznýchpředpi

sů, je jiná, než ta jeho.

Co by jinému a jinde neprošlo, je pak tady často s úsměvem a

spikleneckým pomrkáváním tolerováno jako drobná nešikovnost,

vedená – a to je hlavní – těmi nejlepšími úmysly; to víte, architekti,

umělci... Taková tolerance platívá ale obvykle jen do chvíle, než se

hyperaktivním kolegou-architektem na nesprávném místěprosazo

vané dobré úmysly dotknou zájmů někoho z pomrkávajících.

RODINNÉ VZTAHY

V předchozích kapitolách byla řeč o třech členech pomyslnérodiny oborů spřízněných společným zájmem o umělé prostředí; zkusme se teď podívat, jaké jsou mezi nimi vzájemné vztahy. Jsou horizontální, tedy partnerské, založené na spolupráci, anebo spíše vertikální, hierarchické, založené na nadřízenosti a podřízenosti? Kombinované z obou zmíněných typů, nebo snad nějaké úplně jiné?

Bude třeba prozkoumat vztahy celkem ve třech dvojicích:architektura – urbanismus, urbanismus – územní plánování a nakonec ještě územní plánování – architektura; a hned první dvojice je, podle mého, ze všech tří nejzajímavější.

***

Urbanismus a architektura, věda a umění - oba obory si s odvoláním na ústavou zaručenou svobodu názorů nárokují právo na svobodu svého tvůrčího konání, která nesmí být nikým a ničím (kromě obecně platných zákonů) omezována: v prvním případě jde o svobodu vědeckého bádání, ve druhém o svobodu uměleckétvorby. Jaký je v tom vlastně rozdíl?

Zatímco věda zachází s fakty s co největším respektem a snaží se, aby její výstupy byly co nejblíže skutečnému, objektivnímu stavu zkoumaných věcí, umění naopak vědomě a účelově fakta deformuje, přistupuje k nim selektivně a snaží se, aby jeho výsledky byly co nejblíže nikoliv objektivní realitě, ale subjektivnímu vidění autora (bez něhož to v umění prostě nejde) - a každý, kdo se setkalnapříklad s díly velkých postav výtvarného umění dvacátého století, ví, že takové subjektivní autorské vidění může být od objektivního obrazu světa opravdu dosti vzdálené.

Ačkoliv věda i umění, vycházejí z jedné a téže reality okolního světa (protože žádná jiná prostě není k mání), jejich výstupy se od sebe diametrálně liší - a není divu, vždyť slouží odlišným účelům, pokrývají odlišné potřeby. Zatímco věda se se svou snahou o conejobjektivnější poznání reality obrací k racionálnímu rozumu, umění míří na subjektivní smyslové vnímaní a z něho odvozené citovéprožitky. Vypadá to tedy, že pokud jde o pracovní metodu, nemajíspolu urbanismus a architektura, jak byly dříve popsány, vlastně – pro někoho možná překvapivě - nic společného.

Naopak pokud jde o předmět činnosti, tam by se při pozornějším pohledu něco společného přece jenom našlo. Oba obory se totiždotýkají, ba dokonce překrývají, ve svém zájmu o sídlo, které je pro architekturu konečnou, a pro urbanismus naopak startovní, polohou v celkovém rozsahu té části umělého prostředí, o kterou se zajímají.

Pro oba obory je ale sídlo, nebo město jako jehonejreprezentativnější typ, vlastně jenom okrajovým tématem, protože těžiště jejich zájmu leží jinde. Středem zájmu architektury totiž je, jak už bylo řečeno, budova nebo chcete-li dům a v urbanismu je to zase celé osídlení v jeho nejširších souvislostech.

Váha měst v osídlení i v životě lidí po celou historii lidstva postupně rostla a stále roste, a tak není divu, že se nazájmovém překryvu mezi architekturou a urbanismem vyvinul nový samostatný obor. V angličtině dostal jméno Town Planning a v němčině Stadtplanung, popřípadě Städtebau, což v obou jazycích odráží jeho tematické soustředění na město.

I v češtině máme pro obor na pomezí architektury aurbanismu vlastní označení. Mí spolužáci z brněnské stavebnífakulty by mi dosvědčili, že obor, který jsme tam společně v šedesátých letech minulého století studovali, se v oficiálních školních dokumentech od indexu až po vysvědčení ozávěrečné státní zkoušce a diplom nazýval Architektura a stavba měst – jak je vidět, druhá část jeho názvu je blízko doslovnémupřekladu dříve zmíněných cizojazyčných výrazů; po jazykové stránce je rozdíl jenom v tom, že zatímco v anglicky mluvícím světě města plánují, tak my je rovnou stavíme, a tam, kde vládne němčina, to pro jistotu mají tak i tak.

V současné české praxi se však výraz stavba měst přílišneužívá a tak může vzniknout dojem, že u nás takový obor ani neexistuje, nebo dokonce není zapotřebí. Tak tomusamozřejmě není; rozdíl proti okolnímu světu je pouze v tom, že se u nás toto dítě architektury a urbanismu schovává jednou za toho a podruhé za onoho z rodičů.

Máme tady tedy stavbu měst jako další přírůstek do rodiny oborů zabývajících se umělým prostředím, u něhož je předmět jeho zájmu proti ostatním zúžen výhradně na sídlo, nebo chcete-li město. Jak je to ale se stavbou měst z hlediska metody práce? Je to přednostně umění, jako jeden z rodičů, anebo je to ze všeho nejvíc věda, jako ten druhý? Anebo že by tady šlo o nějakou kombinaci obou těchto přístupů?

Jak už jsem se zde jednou přiznal, nedaří se mi představit si, jak by se vědecká a umělecká pracovní metoda daly namixovat donějakého společného vědecko-uměleckého, nebo umělecko-vědeckého postupu, v němž by si obě jeho složky ruku v ruce společněvykračovaly k výsledku, který by pak dával nějaký smysl. Zkušenost mi prostě říká, že v takto nesourodých párech nakonec vždycky musí mít jeden z dvojice navrch – tak tomu podle mě je konec konců i v urbanismu nebo architektuře. V urbanismu hraje první housle věda (aniž by ovšem ztrácela povědomí o vazbách a souvislostech se svým umělecky zaměřeným příbuzným), a v architektuře je tomu – tedy podle mého – podobně, jenže naopak.

No dobrá – takže mix ne, ale co tedy ta stavba měst vlastně je? Umění jako jeden z rodičů? Nebo snad věda jako ten druhý?

Ohlédnu-li se trochu zpátky, zjišťuji s překvapením, že v tomto případě je možné obojí, že stavba měst umí být disciplínouarchitektonickou (tedy uměleckou) i zcela nearchitektonickou (tedyneuměleckou) – ne ovšem najednou, ale rozloženě v čase, jednou tak a pak zas jinak. Z historie jsou známé příklady měst, při jejichž vzniku se stavba měst svým důrazem na estetický aspekt prostorové kompozice celého města chovala jako architektura (třeba Petrohrad), ale taky jiné příklady jiných měst, při jejichž založení a růstu byl operační prostor oboru stavba měst zúžen na provozní, technický a obchodní management území (například New York).

Závěr? Architektura a urbanismus v pojetí, jak byly dřívedefinovány, nemají spolu překvapivě téměř nic společného. Nedotýkají se ani metodou práce (umění/věda), ani hlavním předmětem zájmu (dům/osídlení). Pouze na okraji svého působení se překrývají ve svém zájmu o sídlo; na tomto zájmovém průniku lze pak definovat sub-obor, který bývá nazýván stavba měst. Z hlediska metody práce je tento sub-obor podle společenských podmínek jednou pokládán za uměleckou disciplínu, vnímán jako součást oboru architektura a nazýván pak tvůrčí urbanismus, nebo taky urbanistická architektura - jindy, v jiných podmínkách, bývá naopak pokládán zanearchitektonickou, tedy neuměleckou technicko-organizační disciplínu anazýván management území.

***

Jak je to se vztahy ve dvojici urbanismus – územní plánování? Hlavní rozdíl mezi oběma obory spočívá v tom, že urbanismus je disciplína ryze teoretická bez jakýchkoliv praktických pravomocí, a naopak územní plánování je jako součást veřejné správy činností zcela praktickou, dokonce do té míry, že uvnitř sebe samaneobsahuje žádnou teoretickou složku, a své know-how musí proto čerpat odjinud. A tady je základ pracovního partnerství obou oborů –urbanismus je teoretickou základnou územního plánování a naopak, územní plánování je oborem, který v praxi aplikuje teoretickévýstupy urbanismu.

Přenos teoretických podkladů nemůže ale probíhat přímo od jednoho aktéra k druhému. Veřejná správa, od které se očekávámaximální stabilita a předvídatelnost rozhodování, nemůže ve svém působení sledovat každý výkyv a každou turbulenci svobodného urbanistického teoretického myšlení; nemůže o téže věci rozhodovat jinak v pátek, než rozhodla v pondělí jenom proto, že ve středuvečer u piva nebo při fotbálku Honza Urbanista prozradil Tondovi Ouřadovi, že v práci přišli na něco nového, co vypadá zajímavě, a požádal ho, aby vyzkoušel, co to udělá v praxi - a za týden přijde zase s něčím jiným, a po čtrnácti dnech zas.

Aby k tomu nedocházelo, musí být do trasy přenosu teoretických poznatků vsazen tlumící článek, jehož úkolem je vybrat ze všech nápadů, předkládaných teoretickou sférou, pouze ty, které souzní s aktuálními potřebami veřejné správy na úseku regulace užívání území. Tím mezičlánkem je legislativa.

Přenos pak probíhá tak, že teoretické výstupy urbanistické vědy zamíří nejdřív k zákonodárcům, kteří je po vyhodnocení jejichpotřebnosti a prospěšnosti v aktuální společenské situaci buď vyřadí a odloží, nebo je, jsou-li shledány potřebnými, po absolvováníschvalovacího procesu pošlou do života ve formě závazného právního předpisu. V takto kodifikované podobě se pak teoretické výstupy urbanismu stávají podkladem pro praktickou územně plánovacíčinnost.

***

Nakonec nám zbyla dvojice územní plánování – architektura.

Na první pohled to vypadá, že tihle dva nemají spolu, pokud jde o předmět zájmu i pracovní metodu, vůbec nic společného, a tak by si navzájem nemuseli překážet, jejich vztahy by mohly být přímo idylické, tedy rozuměj: žádné. Kupodivu, opak je, aspoň podle mých zkušeností, pravdou.

Mezi architekturou a územním plánováním ve skrytu permanentně probíhá lítý boj, jehož předmětem je střet regulačníchpovinností územního plánování s právem svobodného uměleckého sebevyjádření na straně architektury.

____________________________________________________

Obr. 3: Na náměstí Svobody v Blansku to sice vypadá trochu jinak, a přece se i tady člověk cítí podobně.

Architektura je (stejně jako jiné umělecké disciplíny) extrémně citlivá na to, aby jí někdo říkal, co smí a co ne – a přesně to má v popisu práce územní plánování. Je to ale utkání nestejných vah a vítěz je předem znám. Územně plánovací dokumenty se totiž po schválení a vydání stávají součástí obecně platného právního rámce a tady architektura, jakkoliv květnatě obhajovaná, nemá nárokprorazit. Takový střet má jen dvě východiska: buď se architekturapodřídí, stejně jako kdokoliv jiný, kdo se svým jednáním dostal doblízkosti hranic nastavených platnými zákony, anebo se pokusí rozšířit územním plánováním vymezený operační prostor, ve kterém sepohybuje, tak aby se do něj vešla.

Toho lze dosáhnout změnou příslušného územnělánovacího dokumentu, což je ale drahý a zdlouhavý proces s nejistýmvýsledkem, a tak je dobré jeho užití v konkrétním případě vždy dopředu pečlivě zvážit.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist