načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Architektonické slohy -- obrazový průvodce – Owen Hopkins

Architektonické slohy -- obrazový průvodce

Elektronická kniha: Architektonické slohy
Autor: Owen Hopkins
Podnázev: obrazový průvodce

Devět kapitol knihy mapuje jednotlivé fáze vývoje architektury a na základě formálních charakteristik a v návaznosti na kulturněhistorický výklad definuje jednotlivé architektonické slohy. Každý z nich je uveden krátkým shrnujícím textem, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  339
+
-
11,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 240
Rozměr: 23 cm
Úprava: barevné ilustrace
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Architectural styles ... přeložila Alice Zavadilová
Skupina třídění: Architektura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5750-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Devět kapitol knihy mapuje jednotlivé fáze vývoje architektury a na základě formálních charakteristik a v návaznosti na kulturněhistorický výklad definuje jednotlivé architektonické slohy. Každý z nich je uveden krátkým shrnujícím textem, následuje vysvětlení charakteristických prvků, které jsou ilustrovány barevnými fotografiemi. Jednotlivé oddíly také upozorňují na specifické rysy daného stylu v různých geografických oblastech. V závěru připojen slovníček odborných pojmů. Obrazový průvodce představuje významné umělecké slohy v architektuře, a to v rozsáhlém časovém období od antického Řecka a Říma po současnost.

Popis nakladatele

Lámali jste si někdy hlavu nad tím, jaký je rozdíl mezi gotikou a neogotikou? Nebo jak od sebe odlišit baroko a klasicismus? Kniha Architektonické slohy využívá rozsáhlého fotografického materiálu, s jehož pomocí popisuje charakteristické prvky u téměř 300 budov. Výsledkem je přehledný obrazový průvodce klíčovými slohy západní architektury od klasického období po současnost.

Owen Hopkins působí na katedře architektury na Royal Academy of Arts v Londýně. V českém překladu vyjde také jeho druhá publikace Reading Architecture: A Visual Lexicon (Laurence King, 2012). (obrazový průvodce)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Owen Hopkins - další tituly autora:
Architektonické slohy -- obrazový průvodce Architektonické slohy
Jak číst architekturu Jak číst architekturu
 (e-book)
Jak číst architekturu Jak číst architekturu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Lámali jste si někdy hlavu nad tím, jaký je rozdíl mezi gotikou a neogotikou? Nebo jak od sebe odlišit baroko a klasicismus? Kniha Architektonické slohy využívá rozsáhlého fotografi ckého materiálu, s jehož pomocí popisuje charakteristické prvky u téměř 300 budov. Výsledkem je přehledný obrazový průvodce klíčovými architektonickými slohy od klasického období po současnost. Owen Hopkins působí na katedře architektury na Royal Academy of Arts v Londýně. V českém překladu vychází i jeho druhá publikace Reading Architecture: A Visual Lexicon (Laurence King, 2012).

Architektonické slohy

Obrazový průvodce

OWEN HOPKINS

OWEN HOPKINS

Architektonické slohy

Obrazový průvodce

Grada Publishing, a. s.,

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: 234 264 401, fax: 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz

www.grada.cz

ISBN 978-80-247-5750-6


Owen Hopkins Architektonické slohy Obrazový průvodce Z anglického originálu Architectural Styles, vydaného nakladatelstvím Laurence King Publishing Ltd. v roce 2014, přeložila Alice Zavadilová Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 obchod@grada.cz, www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 6417. publikaci Odpovědná redaktorka Eva Škrabalová Sazba Jakub Karman, Art007 Odborná korektura Markéta Pražanová Jazyková korektura Pavlína Zelníčková Počet stran 240 První vydání, Praha 2017 Vytiskla tiskárna FINIDR, s.r.o. © Text 2014 Owen Hopkins Translation © Grada Publishing, a.s., 2017 ISBN 978-80-271-9504-6 (ePub) ISBN 978-80-271-9503-9 (pdf) ISBN 978-80-247-5750-6 (print)

přední strana obálky

Nahoře Herzog & de Meuron, Národní stadion

(“Ptačí hnízdo”), Peking, Čína, 2003—2008

(viz Expresivní racionalismus, str. 213)

Dole Chór, gloucesterská katedrála,

Gloucestershire, Anglie, 1331—1355

(viz Pozdní gotika, str. 37)

zadní strana obálky

Vlevo nahoře Richard Rogers a Renzo Piano,

Centre Georges-Pompidou, Paříž, Francie,

1977 (viz High-Tech, str. 192)

Vpravo nahoře Pont du Gard, u Nîmes,

Francie, cca 1. století n. l. (viz Starověký Řím,

str. 13)

Vlevo dole Oscar Niemeyer, Náměstí

Tří mocností, Brasilia, Brazílie, 1958

(viz Regionalismus, str. 197)

Vpravo dole Giacomo Leoni, Clandon Park,

Surrey, Anglie, 1730–33 (viz Palladianismus,

str. 101)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována

a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.


Klasické období 6 Starověké Řecko 8 Starověký Řím 12 Raně křesťanská doba 16 Byzantský sloh 18 Románský sloh 22 Gotika a středověk 26 Raná gotika 28 Vrcholná gotika 32 Pozdní gotika 36 Benátská gotika 40 Profánní gotika 44 Hrad 48 Renesance a manýrismus 52 Raná renesance 54 Vrcholná renesance 58 Zaalpská renesance 62 Manýrismus 66 Baroko a rokoko 70 Italské baroko 72 Německé a východoevropské baroko 76 Španělské a latinskoamerické baroko 80 Francouzské baroko 84 Anglické baroko 88 Rokoko 92

Klasicismus 96

Palladianismus 98

Návrat ke klasickému období 102

Návrat k antickému Řecku 106

Empír 110

Picturesque 114

Vznešeno 118

Eklektismus 122

Neogotika 124

Orientalismus 128

Beaux-Arts 132

Arts and Crafts 136

Secese 140

Art Deco 144

Modernismus 148

Chicagská škola 150

Expresionismus 154

Nová věcnost 158

Mezinárodní sloh 162

Funkcionalismus 166

Konstruktivismus 170

Reakce totalitních zemí 174

Esencialismus 178

Brutalismus 182

Metabolismus 186

High –Tech 190

Postmodernismus 194

Regionalismus 196

Postmodernismus 200

Dekonstruktivismus 204

Ekoarchitektura 208

Expresivní racionalismus 212

Kontextualismus 216

Doslov 221

Další literatura 222

Slovník 224

Rejstřík 233

Zdroje obrázků 239

Poděkování 240

Obsah



5

Pojem architektonického „slohu“ je do značné míry vynálezem devatenáctého století a samozřejmě oboru dějin architektury jako takového. Ve své době byl koncept „slohu“ nejčastěji spojován s osobností švýcarského historika architektury Heinricha Wölfflina. Žák vlivného kulturního historika Jacoba Burckhardta zavedl v rámci dějin architektury takřka vědecky přesnou metodu mapování toho, co nazýval „problematikou vývoje slohu“. Stanovil pět párů terminologických protikladů: lineárnost/malířskost; plošnost/hloubka; uzavřená forma / otevřená forma; mnohost/jednota; a absolutní jasnost / relativní jasnost. Každý historik architektury vybavený nejnutnějším vzděláním v oblasti výtvarného umění by měl být za pomoci tohoto teoretického rámce schopen určit „sloh“ konkrétního architektonického díla a zmapovat jeho vývoj v čase.

Wölfflinova metoda byla kritizována z nejrůznějších

pozic. Někteří ji nepřijali pro její zjevnou tendenci redukovat prožitek z uměleckého nebo architektonického díla na soubor oddělených parametrů, což jde přímo proti subjektivnímu, intuitivnímu a emocionálnímu vnímání. Jeho teorie měla navíc sklon upřednostňovat formu na úkor obsahu a ignorovat sociální, ekonomické i materiální okolnosti vzniku budovy či uměleckého díla. Ve Wölfflinově v zásadě hegeliánském pojetí měl „sloh“ svou vlastní nezávislou existenci a trajektorii, na umělce a architekty pak zbyla role pouhých herců, kteří hrají podle scénáře diktovaného duchem doby. Občas se kritické ohlasy vyznačovaly snahou Wölfflinovu teorii a metodu karikovat. Ať tak či onak, i ony pomáhaly formovat obecné chápání „slohu“. Platí to zejména o historicích ovlivněných sociálně-historickým přístupem, kteří koncept „slohu“ zpravidla považovali za příliš deterministický a elitářský.

Při koncipování knihy, jako je tato, člověk

nevyhnutelně narazí na četná pojmová a praktická úskalí, o těch historických ani nemluvě. Architekti se totiž začali prohlašovat za představitele toho či onoho

„slohu“ (ať už v kterémkoli pojetí) až v 19. století. Navíc

shromáždíme-li všechna architektonická díla nesoucí

společné rysy nějakého „slohu“, vyloučíme tím vlastně

jiná, která tyto rysy nenesou. Stejnou měrou, jakou

architekturu formovaly obecné trendy, formovaly ji

během všech období i myšlenky a ruce jednotlivců;

oplývá tedy mnohem větší rozmanitostí, než dokáže

pojmout jakákoli kategorie „slohu“. V této knize tedy

chápeme pojem „slohu“ v širším slova smyslu. Někde

s jeho pomocí slučujeme budovy do pomyslných skupin

a analyzujeme je na základě specifických rysů, jindy jeho

prostřednictvím poukazujeme na kulturní trendy nebo

konkrétní architektonické tendence společné budovám,

které spolu na první pohled nijak nesouvisejí. Ovšem

je třeba mít se na pozoru i tam, kde se architekti spojili

a společně definovali nějaké hnutí, či dokonce „sloh“

(zejména ve 20. století), a snažit se nahlédnout skutečné

motivy takových aliancí. Architekt nemusí být ve své práci

s postupem času konzistentní. Může se stát, že začne

pracovat v rámci jednoho „slohu“ a skončí u zcela jiného.

Kromě toho samozřejmě existují architekti, jejichž práce

se kategoriím zcela vymyká.

Devět kapitol naší knihy sleduje jednotlivé fáze

vývoje architektury. Každá z nich na základě formálních

charakteristik, geografie, obecných kulturních trendů,

hnutí a ideologií (nebo jejich kombinací) definuje konkrétní

„sloh“. Kniha je zaměřena především vizuálně. Každý

ze „slohů“ je uveden krátkým textem, šest klíčových

charakteristik daného „slohu“ pak ilustrují fotografie

s legendou. Fotografie zobrazují vše od užití specifického

typu okna nebo dekorativní římsy přes materiály až

po základní ideje daného „slohu“. V tomto ohledu

kniha funguje jako příručka i naučná publikace zároveň.

Přestože může „sloh“ evokovat omezení či vyčlenění,

díky své přirozené tendenci spojovat má moc odhalit

a vyzdvihnout přehlížené.

Úvod


Klasické období 6 Od samého počátku klasického věku v Athénách v 5. století př. Kristem byly klasické výrazové prostředky hluboce vetkány do západního pojetí architektury a samozřejmě celé západní civilizace. Základní princip, podle něhož dostávají architektonické formy proporce a vitalitu forem lidských, je stále platný. Architektura starověkého Řecka a Říma se navzdory univerzálním ambicím, jež jí bývají připisovány, zrodila z velmi specifických podmínek a okolností. Kořeny Některé významné egyptské památky, jako například Zádušní chrám královny Hatšepsut v Dér el-Bahrí (z poloviny 15. století př. Kr.) a Amonův chrám v Karnaku (1530–323 př. Kr.) využívaly v podstatě systémy sloupů. Stále větší význam pro rozvoj řecké pevninské architektury je nicméně přičítán minojské civilizaci na ostrově Kréta, která s Egyptem udržovala kontakt. Minojské architektonické pozůstatky, ať už ve formě vykopávek, či ruin, jsou vesměs palácové komplexy, v nichž můžeme nalézt zárodky architrávového systému. Ten definoval klasickou architekturu o několik staletí později. Nedá se říci, že by byli Minojci málo sofistikovaní (zejména v oblasti vodohospodářských systémů). Architektonické vyjádření je však tolik nezajímalo a svou pozornost věnovali spíše nástěnným malbám. Mykénská civilizace (cca 1600–1100 př. Kr.), jejíž vrcholné období se kryje s dobou popisovanou v Homérových eposech Iliadě a Odyssey, nicméně začala propojovat (nejprve primitivním způsobem) výzdobu a stavbu způsobem, který předznamenal klasickou architekturu. Zajímavým příkladem je Lví brána v Mykénách (cca 1250 př. Kr.): dva sloupy podpírají obdélníkový překlad, na němž leží ornamentální trojúhelníkový kámen, jejž lze svým způsobem považovat za primitivní tympanon. Antické sloupové řády Klasická architektura povstala v antickém Řecku v sedmém století před Kristem v podobě prvních dórských chrámů. Učinila sloupový a architrávový systém součástí srozumitelného architektonického

jazyka, jenž byl definován řády. Z praktického

hlediska mělo řády stanovené ztvárnění sloupů a kladí

jednoznačně nosnou funkci. Avšak pravidla týkající se

jejich proporcí a symboliky – dórský řád představoval

mužský princip; ionský řád princip ženy-matky;

korintský řád princip dívčí – určovala kompozici celého

chrámu.

Prvky triglyfu a metopy v dórském řádu odkazují

ke svým dřevěným předchůdcům. Rané dórské chrámy

jsou jednodušší a masivnější. Svého vrcholu dosáhl

dórský řád v athénském Parthenónu (447–438 př. Kr.),

největším symbolu architektury starověkého Řecka,

který odjakživa přitahoval pozornost mnohých

obdivovatelů (jako například spisovatele a básníka

19. století lorda Byrona či modernistického architekta

Le Corbusiera). V Akropoli brzy vznikly i další

stavby, ionský chrám Athény Niké (427–424 př. Kr.)

a Erechtheion (421–405 př. Kr.). Doménou korintského

řádu byl (až do nástupu helénismu po smrti Alexandra

Velikého v roce 323 př. Kr.) zpravidla interiér.

Historicky byl nástup helénismu spjat s úpadkem řecké

civilizace. Svobodnější, odlehčenější a skulpturálnější

helénistická kultura dala vzniknout některým

z nejvýznačnějších antických děl, mezi nimi i Velkému

Diovu oltáři z počátku 2. století př. Kr. v Pergamonu

(v dnešním Turecku). Oltář je momentálně částečně

zrekonstruovaný a nachází se v Pergamonském muzeu

v Berlíně.

Římská inovace

Helénistické období trvalo až do nástupu římské říše, jejímž

prvním vládcem byl císař Augustus (27 př. Kr. – 14 n. l.).

Umění a architekturu starověkého Říma silně ovlivnila

předchozí helénistická kultura. V jejím dalším vývoji se

ale odrážely zcela odlišné společenské a dějinné podmínky

a okolnosti, jakož i nároky kladené na řízení a správu

obrovského impéria. Hlavní rozdíl spočíval v odklonu

od řeckého a helénistického důrazu na sloup a v příchodu

inovací v oblasti konstrukce a materiálu (oblouku, klenby

a později kupole; a nových typů cihel a betonu), které

pak usnadnily stavbu některých antických památek, jež

přetrvaly staletí – ať už fyzicky, či koncepčně.

Starověké Řecko

Starověký Řím

Klasické období Oblast: Řecko a jeho kolonie v oblasti Středomoří Období: 7. století – 1. století př. Kr. Charakteristické prvky: architrávový systém; sloupové řády; peristyl; osaměle stojící chrám; proporce; figurální plastika Parthenón v Athénách je ztělesněním toho, co obecně nazýváme klasickým věkem – tedy období mezi 5. a 4. stoletím př. Kr., v němž se snoubí kultura, vzdělanost a demokracie. Do nich bude později zasvěcena celá západní civilizace. Pod vedením velkého státníka a vojevůdce Perikla dostali architekti Iktínos a Kallikratés a sochař Feidiás úkol postavit nový Parthenón, zasvěcený patronce Athén, bohyni Athéně (starý chrám zničili Peršané asi v roce 480 př. Kr.). Na obrovské třístupňové podstavě je vystavěn chrám obdélníkového půdorysu o 17 sloupech na severní a jižní straně a 8 sloupech na straně východní a západní. Vnitřní cella (centrální místnost chrámu) ukrývala (již dávno ztracenou) gigantickou zlatou sochu bohyně Athény od Feidia.

Feidiás dohlížel i na tvorbu plastiky,

která je začleněna do samotné stavby: skupiny frontonů znázorňujících Athénino zrození a její souboj s bohem Poseidonem; v metopách jsou výjevy z bojů mezi bohy a giganty, mezi Řeky, kentaury a amazonkami; a slavný vlys kolem dokola vnitřní celly znázorňuje průvod občanů k Athéninu chrámu během panathénajských slavností. Naturalismus této plastiky, která byla zřejmě původně vymalována pestrými barvami, stojí v přímém kontrastu

ke strnulým postavám archaického období

(cca 700–480 př. Kr.). Feidiovo dílo ohlásilo

příchod zlatého věku řecké kultury. Sochaři

jako Polykleitos, Praxiteles, Lysippos

a Myrón vytvořili největší antická výtvarná

díla (ačkoli dnes je známe už jen díky jejich

římským kopiím). Aischylos, Sofoklés

a Euripidés zase stvořili nové paradigma

v dramatu.

Vitalitu a náboj architektonického

díla (oproti pouhému geometrickému

experimentu) dodává Parthenónu množství

drobných prvků, díky nimž dokáže i takto

rigidní řád lahodit lidskému oku. Zakončení

podnože a křivka kladí se na koncích

mírně zvedají; nárožní sloupy jsou o něco

silnější než ostatní; a všechny sloupy

využívají entazi (rozšíření dříku) ke zmírnění

iluze konkávnosti, kterou vytváří přesná

rovnoběžnost dříků. Geometrické principy

a lidský duch vdechnutý Parthenónu

rozhodujícím způsobem formovaly řeckou

architekturu během přerodu klasického

věku v helénistické období. Klasické období > Starověké Řecko Sloupové řády Nejvýznamnější inovací architektury starověkého Řecka a základním znakem klasického stavebnictví se staly architektonické řády, jejichž tvarosloví se projevuje především u patky, dříku a hlavice sloupu. Každý ze tří typů antických řádů (dórský, iónský i korintský) má svůj vlastní systém proporcí a symboliku. První dva se objevovaly během všech období vývoje architektury starověkého Řecka, korintský řád začal převládat v období helénistickém – za zmínku zde stojí zejména chorégický Lysikratův památník. Chorégický Lysikratův památník, Athény, Řecko, 334 př. Kr.

Klasické období > Starověké Řecko

Architrávový systém Řecká architektura je založena na architrávovém systému, který sestává z řady vertikálních sloupů a vodorovných kladí. Klíčový rozdíl mezi ní a egyptskými, minojskými a mykénskými stavbami spočívá v jejím architektonickém výrazu, v němž se snoubí symbolika s proporcionální (a strukturální) logikou stavby. Héřin chrám, Paestum, Itálie, polovina 6. století př. Kr. Low Res

to be

replaced by

Repro

10

Klasické období > Starověké Řecko

Osaměle stojící chrám

Řecké chrámy původně sloužily jako přístřeší

pro sochy posvátných kultů a božstev, řešení

jejich interiérů proto nabízelo různé varianty

určitého uspořádání prostoru. Do chrámu

málokdy vstoupil někdo jiný než kněz,

nejčastěji se na něj lidské oko dívalo zdálky.

Sídlo chrámu se vybíralo pečlivě, chrám byl

téměř vždy orientován východozápadně.

Chrám svornosti, Agrigento, Sicílie, 5. století př.

Kr.

Peristyl

Řecké chrámy byly stavěny na principech

pravidelného uspořádání prostoru a sloupů.

Nejpozoruhodnější jsou různé variace

peripterálních chrámů, které využívaly peristyl:

jednoduché nebo dvojité řady sloupů tvořící

vnější plášť, které zároveň zajišťovaly oporu

konstrukci. Peristyl lze vidět například u Diova

chrámu ve významné řecké kolonii Kyréna.

Diův chrám, Kyréna, Libye, 5. století př. Kr.

11

Proporce

Architektura starověkého Řecka se řídila

přísným systémem proporcí, který definoval

jak půdorys, tak boční či čelní pohled,

a volba řádu určovala všechny další rozměry

a poměry. Za účelem zjemnění přísné

geometrie se využívalo několik optických

triků tak, aby výsledek lahodil zkreslujícímu

lidskému oku a budovám typu Parthenónu

dodal energii a emoce.

Parthenón, Athény, 447–438 př. Kr.

Klasické období > Starověké Řecko

Figurální plastika

Jazyk klasického období obecně – a týká

se to zejména řeckých chrámů – dával

obrovský prostor figurálním plastikám

ve formě metop, vlysů a tympanonů, ale také

volně stojícím sochám, ať už uvnitř chrámu,

nebo nad tympanonem (takové soše se říká

akrotérion). Úžasný vlys „Gigantomachie“

z Pergamonského oltáře je jedním

z vrcholných děl helénistického sochařství.

Velký Diův oltář, původně Pergamon (nyní Berlín),

polovina 2. století př. Kr. Oblast: Evropa, hlavně Itálie; oblast Středomoří, včetně severní Afriky; Malá Asie a Střední východ Období: 1. století př. Kr. – 4. století n. l. Charakteristické prvky: oblouk; stěny; sloupové řády; klenby a kupole; monumentalita; nové typy staveb Římany ve všech aspektech hluboce ovlivnila helénistická kultura. V architektuře s lehkostí převzali klasický jazyk a přizpůsobili jej vlastní situaci a způsobu využití. Ve srovnání s řeckými stavbami, které byly umisťovány zpravidla tak, aby byly dobře vidět zdálky, se většina římských monumentálních staveb nachází v zastavěných, nebo dokonce městských oblastech. To byl pravděpodobně jeden z důvodů odklonu od řecké záliby v kolonádách a posunu směrem k římskému užití pilastrů na stěnách. Římané používali dórský, ionský i korintský řád mnohem svobodnějším způsobem než Řekové. Vytvořili svou vlastní verzi dórského řádu a korintský řád používali mnohem častěji než Řekové. Do svého repertoáru přidali ještě další dva řády: toskánský – jednodušší a masivnější verzi dórského, odvozenou od etruské architektury; a kompozitní – kombinaci volut ionského řádu a akantových listů korintského řádu.

Římané si nejenom přizpůsobili

klasické tvarosloví; začali také používat neotřelé formy a vyvinuli nové stavební techniky a způsoby využití materiálů. Oblouk byl sice charakteristickým znakem etruské architektury, ale Římané jej přijali za svůj a používali jej jako konstrukční

i symbolický prvek. Oblouk umožňoval

výstavbu obrovských mostů a akvaduktů,

které usnadňovaly dopravu potravin

a vody a zjednodušovaly život nebývale

vysokému počtu lidí ve městech. Řím byl

ve svém vrcholném období domovem pro

více než milion obyvatel, z nichž mnozí

bydleli ve vícepatrových domech zvaných

insulae. Jejich výstavba byla možná jen

díky inovativnímu využití oblouku z cihel

a betonu.

Díky oblouku a novým stavebním

technikám byl možný i vývoj dvou dalších

prvků: klenby a kupole. Ty se nejčastěji

využívaly při výstavbě velkých lázeňských

komplexů, jako například Caracallových

lázní (cca 215 n. l.) a Diokleciánových lázní

(cca 306 n. l.) v Římě, ale také při výstavbě

paláců, včetně paláce Domus Aurea

(Zlatý dům) císaře Nerona z prvního století

po Kristu, Hadriánovy vily v Tivoli z počátku

2. století a Diokleciánova paláce ve Splitu

(cca 300 n. l.), kam se uchýlil po své

abdikaci. Kupole se příležitostně používaly

také při stavbě chrámů a Pantheon (cca

117–138 n. l.) v Římě je největší a nejlépe

dochovanou ukázkou jejího užití. Klasické období > Starověký Řím

13

Stěny

Řecké chrámy často používaly peristyl,

ovšem Římané obecně přikládali kolonádám

menší význam, zejména z bočního pohledu.

V jednom z nejlépe dochovaných římských

chrámů, Maison Carrée v Nîmes, jsou

sloupy za portikem v pseudoperipterálním

uspořádání, zatímco v řeckém chrámu by stály

samostatně.

Maison Carrée, Nîmes, cca 16 n. l.

Klasické období > Starověký Řím

Oblouk

Oblouk, jímž lze překlenout mnohem větší

vzdálenost než pomocí jednoduchého

architrávového systému, je jednoznačným

definičním znakem římské architektury.

Nádherný Pont du Gard (Gardský most)

v jižní Francii, překlenující obrovskou rokli,

využíval tří úrovní oblouků k transportu vody

do římského osídlení v Nîmes. Triumfální

oblouky měly zároveň oslavovat císaře nebo

připomínat válečná vítězství.

Pont du Gard, u Nîmes, Francie, cca 1. století n. l. Klasické období > Starověký Řím

Klenby a kupole

Oblouk dal geometrický základ jak klenbě,

tak kupoli. Klenba vlastně vznikla vynesením

oblouku podél osy a kupole jeho rotací kolem

středové osy. Kromě praktického využití měla

geometrická čistota klenby i kupole – jak

lze vidět v pověstném Pantheonu, chrámu

zasvěceném všem bohům, který nechal

postavit císař Hadrián (117–138 n. l.) – také

zásadní symbolický význam. Sloupové řády Římané si přizpůsobili a rozšířili využití řeckých sloupových řádů s ohledem na vlastní podmínky a potřeby. Kromě toho, že si vytvořili vlastní verzi dórského řádu, přizpůsobili si i ionský řád – což můžeme vidět třeba u Saturnova chrámu – rohovými volutami, čímž se vyřešil problém, jak pojednat nárožní sloupy.

Pantheon, Řím, cca 117–138 n. l. Saturnův chrám, Řím, 3. nebo 4. století n. l.

15

Monumentalita

Architektura byla v římské říši – jak

na kolonizovaných územích, tak v samotném

Římě – důležitým ukazatelem moci a prestiže.

Podle triumfálního oblouku Septimia Severa

byl vystavěn oblouk Konstantinův, který

připomíná císařovo vítězství nad Maxentiem

v roce 312 n. l. Jeho eklektické reliéfy

a ozdoby, včetně spolií, odrážejí odklon

od tradic helénistického umění a architektury

ve 4. století n. l.

Konstantinův oblouk, Řím, cca 315 n. l.

Klasické období > Starověký Řím

Nové typy staveb

Římané vytvořili mnoho nových typů staveb,

jako například fórum, hipodrom, vilu a městský

dům. Rovněž vytvořili koncept amfiteátru,

jehož nejvýznamnějším představitelem je

Flaviovský amfiteátr v Římě (od středověku

znám jako Koloseum). Během gladiátorských

zápasů se v něm konaly nejrůznější podívané.

Jeho oválný půdorys a na sobě vrstvené

architektonické řády z bočního pohledu nemají

v řecké architektuře obdoby.

Koloseum, Řím, cca 75–82 n. l.

+ Raně křesťanská doba 16 Ediktem milánským v roce 313 uzákonil římský císař Konstantin svobodu křesťanského vyznání v celém impériu. Křesťanství už samozřejmě nějakých 300 let existovalo, ovšem křesťané byli pronásledováni a k bohoslužbám se museli scházet v tajnosti a na skrytých místech. I když se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím římské říše až po skončení Konstantinovy vlády, on sám jej podpořil politickou a právní reformou i výstavbou mnoha významných kostelů, včetně baziliky sv. Petra, která vznikla na místě hrobu sv. Petra v Římě. Chrám se svými otevřeně pohanskými konotacemi nepřicházel jako vzorová budova vhodná pro křesťanské uctívání v úvahu. Naproti tomu bazilika, obrovská místnost obdélníkového půdorysu se sloupořadím uvnitř, obvykle využívaná k obchodním a soudním účelům, byla pro adaptaci ke křesťanským účelům vhodná. Právě tento typ budovy se stal základem mnoha raných křesťanských kostelů, mezi nimi právě baziliky sv. Petra. Konstantinopol V době vydání Milánského ediktu byl Konstantin císařem pouze západní části římské říše. Svého postavení dosáhl díky porážce Maxentia v roce 312. Východní část impéria byla pod vládou Licinia, s nímž Konstantin na vydání ediktu spolupracoval. Nestálé příměří mezi dvěma císaři však nemělo dlouhého trvání. Konstantin Licinia v roce 324 porazil a římskou říši opět sjednotil. Říšské hlavní město přesunul do starověkého řeckého Byzantia, které se stalo novým Římem. Později bylo město přejmenováno na Konstantinopol, slovanský Cařihrad (dnešní Istanbul).

Západní část římské říše záhy obsadili

germánští nájezdníci. Východní část se mezitím sice postupně zmenšovala co do velikosti i významu, nicméně přetrvala až do podrobení osmanskou říší v roce 1453. Od dob, kdy si Konstantin (ve velmi krátké době) vybudoval nové hlavní město, začalo v byzantské říši vznikat svébytné umění a architektura, odrážející proměny v oblasti liturgie i teologie. Byzantské umění, které do značné míry

vychází z umění antického Říma, se postupně

vzdálilo své naturalistické podstatě a vznikala díla

na hranici abstrakce. Pestře malované a zlatem

zdobené či v mozaice zasazené byzantské „ikony“

znázorňující Krista či křesťanské světce se staly

důležitým předmětem uctívání. (Staly se však zároveň

cílem systematického ničení – tzv. ikonoklasmu

neboli obrazoborectví – ze strany těch, kdo věřili, že

ikony podněcují k modlářství.) Zlatem a mozaikami

byly bohatě zdobeny také byzantské kostely. Hlavní

rozdíl mezi byzantskými kostely a staršími chrámy

postavenými Konstantinem však nepochybně spočívá

v existenci centrálního prostoru, často zastřešeného

protínajícími se kupolemi. Tento prvek se začal

objevovat v 6. století a dosáhl vrcholu u chrámu Boží

Moudrosti – Hagia Sofia.

Západní Evropa

Velké schizma v roce 1054 nenávratně rozdělilo

církev na římskokatolickou a pravoslavnou. Ovšem

už dávno předtím se architektura (převážně

okupovaného) Západu vydala svou vlastní cestou.

Z nemnoha děl z 5. až 8. století, která se na území

západní Evropy dochovala, by se snad dalo usuzovat

na existenci jakéhosi slohu. To, co se dochovalo,

naznačuje jistou návaznost na bazilikální půdorys

a sporadické a poněkud primitivní napodobování

klasických řádů. Jediné výjimky se objevují za vlády

Karla Velikého (800–814), jehož v roce 800 korunoval

papež (poprvé po 300 letech) římským císařem. Právě

za jeho vlády probíhala intenzivní obroda a renesance

starověkého vědění a kultury. Katedrála Panny Marie

(Cappella Palatina, vysvěcená v roce 805) je jedinou

dochovanou částí jeho velikého paláce v Cáchách.

Krátce po smrti Karla Velikého se císařství

rozdrobilo. Sociální a ekonomické základy středověku

však již byly položeny – a v 11. století vedly ke vzniku

románského slohu.

Byzantský sloh

Románský sloh

Raně křesťanská doba Oblast: Východní Středomoří Období: 4.–15. století Charakteristické prvky: kupole na pendentivech; mozaiky; bazilikální uspořádání; centrální dispozice; svoboda stylu; cihly a malta Konstantinovo rozhodnutí zvolit Byzantion novým hlavním městem impéria mělo co do činění především s jeho strategickou polohou na Bosporu; jeho součástí byl přirozený přístav a jeho poloha byla vhodná k odrážení germánských útoků směrem na sever a Peršanů směrem na východ. Kolem obvodu města byla vztyčena obrovská zeď a uvnitř navrženo reprezentativní centrum s fórem, hipodromem, palácem, senátem a mnoha památníky, včetně velkého sloupu (sice časem přemístěného, ale dochovaného) se sochou samotného Konstantina na vrcholu. Založil velkou baziliku Hagia Irene, nedaleká Hagia Sofia byla vystavěna krátce po jeho smrti. Z původních chrámů se nic nedochovalo, ačkoli lze předpokládat, že byly bazilikálního, typicky raně křesťanského charakteru, jaké vystavěl Konstantin v Římě. Stavby s kupolemi, které se dochovaly dodnes, pocházejí až z šestého století a jsou – zejména pak monumentální Hagia Sofia – vrcholnými díly byzantské architektury.

Bazilikální chrám je vlastně variantou

a pokračováním staveb římského typu, ovšem byzantský chrám s kupolí znamená odklon a znatelný posun od předchozích forem. Všechny stavby zastřešené kupolí byly nevyhnutelně srovnávány s Pantheonem v Římě. Dokonce i samotný Konstantinův chrám

Božího hrobu v Jeruzalémě, ač je mnohem

menší, má podobné centrální uspořádání

kupolí. Byzantská kupole však stojí

na pendentivech, jež mají tu podstatnou

výhodu, že vytvářejí čtvercový a nikoli

kruhový půdorys. Ve srovnání s bazilikou,

jejíž centrální loď byla na každé straně

ohraničena sloupořadím, nabízejí navíc

stěny byzantského chrámu s kupolí

mnohem větší prostor pro dekoraci všemi

možnými mozaikami a další výzdobou.

Budova chrámu Hagia Sofia

je v podstatě nedotčená, ovšem

vnitřní výzdoba vzala zasvé během

ikonoklastických období a v průběhu

přeměny chrámu na mešitu po pádu

Konstantinopole do rukou Osmanů v roce

1453. Nejlepším dochovaným příkladem

byzantské architektury je chrám San Vitale

v italské Ravenně. Byl vystavěn ve zhruba

stejné době jako Hagia Sofia, za vlády

Justiniána I., který je zobrazen na okázalé

mozaice po boku císařovny Theodory.

I když byla během dalších dvou staletí

Byzanc z území Itálie prakticky vytlačena,

její vliv zde přetrval díky obchodním stykům

– zejména s Benátkami, kde na byzantskou

tradici navázali stavitelé bazilikou svatého

Marka (stavba započala v roce 1063). Raně křesťanská doba > Byzantský sloh

19

Mozaiky

Interiéry byzantských kostelů byly bohatě

zdobeny hutnými figurálními a ornamentálními

mozaikami. Nejokázalejší dochované mozaiky

pocházejí z baziliky San Vitale. Nejrůznější

biblické výjevy, fauna a flóra na všechny

možné způsoby, postavy Ježíše Krista

i apoštolů vyvedené v zářivých barvách.

Bazilika San Vitale, Ravenna, Itálie, 527–548

Raně křesťanská doba > Byzantský sloh

Kupole na pendentivech

Na rozdíl od kupole Pantheonu, jež spočívá

na kruhové základně, kupole chrámu

Hagia Sofia a dalších byzantských kostelů

podepírají stavby v zásadě čtvercového

půdorysu. Aby se kompenzoval geometrický

nesoulad, musela byzantská kupole

sedět na pendentivech – zakřivených

trojúhelníkových klenbách, které jak vizuálně,

tak konstrukčně vyplnily mezeru vzniklou mezi

čtyřmi podpůrnými oblouky a kupolí.

Hagia Sofia, Istanbul, 532–537



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.