načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Architektonické slohy -- obrazový průvodce - Owen Hopkins

Architektonické slohy -- obrazový průvodce

Elektronická kniha: Architektonické slohy -- obrazový průvodce
Autor:

Kniha Architektonické slohy využívá rozsáhlého fotografického materiálu, s jehož pomocí popisuje charakteristické prvky u téměř 300 budov. Výsledkem je přehledný obrazový průvodce ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  339
+
-
11,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 240
Rozměr: 23 cm
Úprava: tran : barevné ilustrace
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Architectural styles ... přeložila Alice Zavadilová
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5750-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Devět kapitol knihy mapuje jednotlivé fáze vývoje architektury a na základě formálních charakteristik a v návaznosti na kulturněhistorický výklad definuje jednotlivé architektonické slohy. Každý z nich je uveden krátkým shrnujícím textem, následuje vysvětlení charakteristických prvků, které jsou ilustrovány barevnými fotografiemi. Jednotlivé oddíly také upozorňují na specifické rysy daného stylu v různých geografických oblastech. V závěru připojen slovníček odborných pojmů. Obrazový průvodce představuje významné umělecké slohy v architektuře, a to v rozsáhlém časovém období od antického Řecka a Říma po současnost.

Popis nakladatele

Kniha Architektonické slohy využívá rozsáhlého fotografického materiálu, s jehož pomocí popisuje charakteristické prvky u téměř 300 budov. Výsledkem je přehledný obrazový průvodce klíčovými slohy západní architektury od klasického období po současnost. (obrazový průvodce)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Owen Hopkins - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Lámali jste si někdy hlavu nad tím, jaký je rozdíl mezi gotikou

a neogotikou? Nebo jak od sebe odlišit baroko a klasicismus?

Kniha Architektonické slohy využívá rozsáhlého fotografi ckého

materiálu, s jehož pomocí popisuje charakteristické prvky

u téměř 300 budov. Výsledkem je přehledný obrazový průvodce

klíčovými architektonickými slohy od klasického období

po současnost.

Owen Hopkins působí na katedře architektury na Royal

Academy of Arts v Londýně. V českém překladu vychází

i jeho druhá publikace Reading Architecture: A Visual Lexicon

(Laurence King, 2012).

Architektonické slohy

Obrazový průvodce

OWEN HOPKINS

OWEN HOPKINS

Architektonické slohy

Obrazový průvodce

Grada Publishing, a. s.,

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: 234 264 401, fax: 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz

www.grada.cz

ISBN 978-80-247-5750-6


Owen Hopkins

Architektonické slohy

Obrazový průvodce

Z anglického originálu Architectural Styles,

vydaného nakladatelstvím

Laurence King Publishing Ltd. v roce 2014,

přeložila Alice Zavadilová

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, Praha 7

obchod@grada.cz, www.grada.cz

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

jako svou 6417. publikaci

Odpovědná redaktorka Eva Škrabalová

Sazba Jakub Karman, Art007

Odborná korektura Markéta Pražanová

Jazyková korektura Pavlína Zelníčková

Počet stran 240

První vydání, Praha 2017

Vytiskla tiskárna FINIDR, s.r.o.

© Text 2014 Owen Hopkins

Translation © Grada Publishing, a.s., 2017

ISBN 978-80-271-9504-6 (ePub)

ISBN 978-80-271-9503-9 (pdf)

ISBN 978-80-247-5750-6 (print)

přední strana obálky

Nahoře Herzog & de Meuron, Národní stadion

(“Ptačí hnízdo”), Peking, Čína, 2003—2008

(viz Expresivní racionalismus, str. 213)

Dole Chór, gloucesterská katedrála,

Gloucestershire, Anglie, 1331—1355

(viz Pozdní gotika, str. 37)

zadní strana obálky

Vlevo nahoře Richard Rogers a Renzo Piano,

Centre Georges-Pompidou, Paříž, Francie,

1977 (viz High-Tech, str. 192)

Vpravo nahoře Pont du Gard, u Nîmes,

Francie, cca 1. století n. l. (viz Starověký Řím,

str. 13)

Vlevo dole Oscar Niemeyer, Náměstí

Tří mocností, Brasilia, Brazílie, 1958

(viz Regionalismus, str. 197)

Vpravo dole Giacomo Leoni, Clandon Park,

Surrey, Anglie, 1730–33 (viz Palladianismus,

str. 101)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována

a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.


Klasické období 6

Starověké Řecko 8

Starověký Řím 12

Raně křesťanská doba 16

Byzantský sloh 18

Románský sloh 22

Gotika a středověk 26

Raná gotika 28

Vrcholná gotika 32

Pozdní gotika 36

Benátská gotika 40

Profánní gotika 44

Hrad 48

Renesance a manýrismus 52

Raná renesance 54

Vrcholná renesance 58

Zaalpská renesance 62

Manýrismus 66

Baroko a rokoko 70

Italské baroko 72

Německé a východoevropské baroko 76

Španělské a latinskoamerické baroko 80

Francouzské baroko 84

Anglické baroko 88

Rokoko 92

Klasicismus 96

Palladianismus 98

Návrat ke klasickému období 102

Návrat k antickému Řecku 106

Empír 110

Picturesque 114

Vznešeno 118

Eklektismus 122

Neogotika 124

Orientalismus 128

Beaux-Arts 132

Arts and Crafts 136

Secese 140

Art Deco 144

Modernismus 148

Chicagská škola 150

Expresionismus 154

Nová věcnost 158

Mezinárodní sloh 162

Funkcionalismus 166

Konstruktivismus 170

Reakce totalitních zemí 174

Esencialismus 178

Brutalismus 182

Metabolismus 186

High –Tech 190

Postmodernismus 194

Regionalismus 196

Postmodernismus 200

Dekonstruktivismus 204

Ekoarchitektura 208

Expresivní racionalismus 212

Kontextualismus 216

Doslov 221

Další literatura 222

Slovník 224

Rejstřík 233

Zdroje obrázků 239

Poděkování 240

Obsah



5

Pojem architektonického „slohu“ je do značné míry

vynálezem devatenáctého století a samozřejmě oboru

dějin architektury jako takového. Ve své době byl koncept

„slohu“ nejčastěji spojován s osobností švýcarského

historika architektury Heinricha Wölfflina. Žák vlivného

kulturního historika Jacoba Burckhardta zavedl v rámci

dějin architektury takřka vědecky přesnou metodu

mapování toho, co nazýval „problematikou vývoje

slohu“. Stanovil pět párů terminologických protikladů:

lineárnost/malířskost; plošnost/hloubka; uzavřená forma

/ otevřená forma; mnohost/jednota; a absolutní jasnost

/ relativní jasnost. Každý historik architektury vybavený

nejnutnějším vzděláním v oblasti výtvarného umění by měl

být za pomoci tohoto teoretického rámce schopen určit

„sloh“ konkrétního architektonického díla a zmapovat jeho

vývoj v čase.

Wölfflinova metoda byla kritizována z nejrůznějších

pozic. Někteří ji nepřijali pro její zjevnou tendenci

redukovat prožitek z uměleckého nebo architektonického

díla na soubor oddělených parametrů, což jde přímo

proti subjektivnímu, intuitivnímu a emocionálnímu

vnímání. Jeho teorie měla navíc sklon upřednostňovat

formu na úkor obsahu a ignorovat sociální, ekonomické

i materiální okolnosti vzniku budovy či uměleckého díla.

Ve Wölfflinově v zásadě hegeliánském pojetí měl „sloh“

svou vlastní nezávislou existenci a trajektorii, na umělce

a architekty pak zbyla role pouhých herců, kteří hrají podle

scénáře diktovaného duchem doby. Občas se kritické

ohlasy vyznačovaly snahou Wölfflinovu teorii a metodu

karikovat. Ať tak či onak, i ony pomáhaly formovat obecné

chápání „slohu“. Platí to zejména o historicích ovlivněných

sociálně-historickým přístupem, kteří koncept „slohu“

zpravidla považovali za příliš deterministický a elitářský.

Při koncipování knihy, jako je tato, člověk

nevyhnutelně narazí na četná pojmová a praktická

úskalí, o těch historických ani nemluvě. Architekti se

totiž začali prohlašovat za představitele toho či onoho

„slohu“ (ať už v kterémkoli pojetí) až v 19. století. Navíc

shromáždíme-li všechna architektonická díla nesoucí

společné rysy nějakého „slohu“, vyloučíme tím vlastně

jiná, která tyto rysy nenesou. Stejnou měrou, jakou

architekturu formovaly obecné trendy, formovaly ji

během všech období i myšlenky a ruce jednotlivců;

oplývá tedy mnohem větší rozmanitostí, než dokáže

pojmout jakákoli kategorie „slohu“. V této knize tedy

chápeme pojem „slohu“ v širším slova smyslu. Někde

s jeho pomocí slučujeme budovy do pomyslných skupin

a analyzujeme je na základě specifických rysů, jindy jeho

prostřednictvím poukazujeme na kulturní trendy nebo

konkrétní architektonické tendence společné budovám,

které spolu na první pohled nijak nesouvisejí. Ovšem

je třeba mít se na pozoru i tam, kde se architekti spojili

a společně definovali nějaké hnutí, či dokonce „sloh“

(zejména ve 20. století), a snažit se nahlédnout skutečné

motivy takových aliancí. Architekt nemusí být ve své práci

s postupem času konzistentní. Může se stát, že začne

pracovat v rámci jednoho „slohu“ a skončí u zcela jiného.

Kromě toho samozřejmě existují architekti, jejichž práce

se kategoriím zcela vymyká.

Devět kapitol naší knihy sleduje jednotlivé fáze

vývoje architektury. Každá z nich na základě formálních

charakteristik, geografie, obecných kulturních trendů,

hnutí a ideologií (nebo jejich kombinací) definuje konkrétní

„sloh“. Kniha je zaměřena především vizuálně. Každý

ze „slohů“ je uveden krátkým textem, šest klíčových

charakteristik daného „slohu“ pak ilustrují fotografie

s legendou. Fotografie zobrazují vše od užití specifického

typu okna nebo dekorativní římsy přes materiály až

po základní ideje daného „slohu“. V tomto ohledu

kniha funguje jako příručka i naučná publikace zároveň.

Přestože může „sloh“ evokovat omezení či vyčlenění,

díky své přirozené tendenci spojovat má moc odhalit

a vyzdvihnout přehlížené.

Úvod


Klasické období

6

Od samého počátku klasického věku v Athénách

v 5. století př. Kristem byly klasické výrazové prostředky

hluboce vetkány do západního pojetí architektury

a samozřejmě celé západní civilizace. Základní princip,

podle něhož dostávají architektonické formy proporce

a vitalitu forem lidských, je stále platný. Architektura

starověkého Řecka a Říma se navzdory univerzálním

ambicím, jež jí bývají připisovány, zrodila z velmi

specifických podmínek a okolností.

Kořeny

Některé významné egyptské památky, jako například

Zádušní chrám královny Hatšepsut v Dér el-Bahrí

(z poloviny 15. století př. Kr.) a Amonův chrám

v Karnaku (1530–323 př. Kr.) využívaly v podstatě

systémy sloupů. Stále větší význam pro rozvoj řecké

pevninské architektury je nicméně přičítán minojské

civilizaci na ostrově Kréta, která s Egyptem udržovala

kontakt. Minojské architektonické pozůstatky,

ať už ve formě vykopávek, či ruin, jsou vesměs

palácové komplexy, v nichž můžeme nalézt zárodky

architrávového systému. Ten definoval klasickou

architekturu o několik staletí později. Nedá se říci, že

by byli Minojci málo sofistikovaní (zejména v oblasti

vodohospodářských systémů). Architektonické

vyjádření je však tolik nezajímalo a svou pozornost

věnovali spíše nástěnným malbám. Mykénská civilizace

(cca 1600–1100 př. Kr.), jejíž vrcholné období se

kryje s dobou popisovanou v Homérových eposech

Iliadě a Odyssey, nicméně začala propojovat (nejprve

primitivním způsobem) výzdobu a stavbu způsobem,

který předznamenal klasickou architekturu. Zajímavým

příkladem je Lví brána v Mykénách (cca 1250 př. Kr.):

dva sloupy podpírají obdélníkový překlad, na němž

leží ornamentální trojúhelníkový kámen, jejž lze svým

způsobem považovat za primitivní tympanon.

Antické sloupové řády

Klasická architektura povstala v antickém Řecku

v sedmém století před Kristem v podobě prvních

dórských chrámů. Učinila sloupový a architrávový

systém součástí srozumitelného architektonického

jazyka, jenž byl definován řády. Z praktického

hlediska mělo řády stanovené ztvárnění sloupů a kladí

jednoznačně nosnou funkci. Avšak pravidla týkající se

jejich proporcí a symboliky – dórský řád představoval

mužský princip; ionský řád princip ženy-matky;

korintský řád princip dívčí – určovala kompozici celého

chrámu.

Prvky triglyfu a metopy v dórském řádu odkazují

ke svým dřevěným předchůdcům. Rané dórské chrámy

jsou jednodušší a masivnější. Svého vrcholu dosáhl

dórský řád v athénském Parthenónu (447–438 př. Kr.),

největším symbolu architektury starověkého Řecka,

který odjakživa přitahoval pozornost mnohých

obdivovatelů (jako například spisovatele a básníka

19. století lorda Byrona či modernistického architekta

Le Corbusiera). V Akropoli brzy vznikly i další

stavby, ionský chrám Athény Niké (427–424 př. Kr.)

a Erechtheion (421–405 př. Kr.). Doménou korintského

řádu byl (až do nástupu helénismu po smrti Alexandra

Velikého v roce 323 př. Kr.) zpravidla interiér.

Historicky byl nástup helénismu spjat s úpadkem řecké

civilizace. Svobodnější, odlehčenější a skulpturálnější

helénistická kultura dala vzniknout některým

z nejvýznačnějších antických děl, mezi nimi i Velkému

Diovu oltáři z počátku 2. století př. Kr. v Pergamonu

(v dnešním Turecku). Oltář je momentálně částečně

zrekonstruovaný a nachází se v Pergamonském muzeu

v Berlíně.

Římská inovace

Helénistické období trvalo až do nástupu římské říše, jejímž

prvním vládcem byl císař Augustus (27 př. Kr. – 14 n. l.).

Umění a architekturu starověkého Říma silně ovlivnila

předchozí helénistická kultura. V jejím dalším vývoji se

ale odrážely zcela odlišné společenské a dějinné podmínky

a okolnosti, jakož i nároky kladené na řízení a správu

obrovského impéria. Hlavní rozdíl spočíval v odklonu

od řeckého a helénistického důrazu na sloup a v příchodu

inovací v oblasti konstrukce a materiálu (oblouku, klenby

a později kupole; a nových typů cihel a betonu), které

pak usnadnily stavbu některých antických památek, jež

přetrvaly staletí – ať už fyzicky, či koncepčně.

Starověké Řecko

Starověký Řím

Klasické období Oblast: Řecko a jeho kolonie v oblasti Středomoří Období: 7. století – 1. století př. Kr. Charakteristické prvky: architrávový systém; sloupové řády; peristyl; osaměle stojící chrám; proporce; figurální plastika Parthenón v Athénách je ztělesněním toho, co obecně nazýváme klasickým věkem – tedy období mezi 5. a 4. stoletím př. Kr., v němž se snoubí kultura, vzdělanost a demokracie. Do nich bude později zasvěcena celá západní civilizace. Pod vedením velkého státníka a vojevůdce Perikla dostali architekti Iktínos a Kallikratés a sochař Feidiás úkol postavit nový Parthenón, zasvěcený patronce Athén, bohyni Athéně (starý chrám zničili Peršané asi v roce 480 př. Kr.). Na obrovské třístupňové podstavě je vystavěn chrám obdélníkového půdorysu o 17 sloupech na severní a jižní straně a 8 sloupech na straně východní a západní. Vnitřní cella (centrální místnost chrámu) ukrývala (již dávno ztracenou) gigantickou zlatou sochu bohyně Athény od Feidia.

Feidiás dohlížel i na tvorbu plastiky,

která je začleněna do samotné stavby:

skupiny frontonů znázorňujících Athénino

zrození a její souboj s bohem Poseidonem;

v metopách jsou výjevy z bojů mezi

bohy a giganty, mezi Řeky, kentaury

a amazonkami; a slavný vlys kolem dokola

vnitřní celly znázorňuje průvod občanů

k Athéninu chrámu během panathénajských

slavností. Naturalismus této plastiky,

která byla zřejmě původně vymalována

pestrými barvami, stojí v přímém kontrastu

ke strnulým postavám archaického období

(cca 700–480 př. Kr.). Feidiovo dílo ohlásilo

příchod zlatého věku řecké kultury. Sochaři

jako Polykleitos, Praxiteles, Lysippos

a Myrón vytvořili největší antická výtvarná

díla (ačkoli dnes je známe už jen díky jejich

římským kopiím). Aischylos, Sofoklés

a Euripidés zase stvořili nové paradigma

v dramatu.

Vitalitu a náboj architektonického

díla (oproti pouhému geometrickému

experimentu) dodává Parthenónu množství

drobných prvků, díky nimž dokáže i takto

rigidní řád lahodit lidskému oku. Zakončení

podnože a křivka kladí se na koncích

mírně zvedají; nárožní sloupy jsou o něco

silnější než ostatní; a všechny sloupy

využívají entazi (rozšíření dříku) ke zmírnění

iluze konkávnosti, kterou vytváří přesná

rovnoběžnost dříků. Geometrické principy

a lidský duch vdechnutý Parthenónu

rozhodujícím způsobem formovaly řeckou

architekturu během přerodu klasického

věku v helénistické období. Klasické období > Starověké Řecko Sloupové řády Nejvýznamnější inovací architektury starověkého Řecka a základním znakem klasického stavebnictví se staly architektonické řády, jejichž tvarosloví se projevuje především u patky, dříku a hlavice sloupu. Každý ze tří typů antických řádů (dórský, iónský i korintský) má svůj vlastní systém proporcí a symboliku. První dva se objevovaly během všech období vývoje architektury starověkého Řecka, korintský řád začal převládat v období helénistickém – za zmínku zde stojí zejména chorégický Lysikratův památník. Chorégický Lysikratův památník, Athény, Řecko, 334 př. Kr.

Klasické období > Starověké Řecko

Architrávový systém

Řecká architektura je založena

na architrávovém systému, který sestává

z řady vertikálních sloupů a vodorovných

kladí. Klíčový rozdíl mezi ní a egyptskými,

minojskými a mykénskými stavbami spočívá

v jejím architektonickém výrazu, v němž

se snoubí symbolika s proporcionální

(a strukturální) logikou stavby.

Héřin chrám, Paestum, Itálie, polovina 6. století

př. Kr. Low Res

to be

replaced by

Repro

10

Klasické období > Starověké Řecko

Osaměle stojící chrám

Řecké chrámy původně sloužily jako přístřeší

pro sochy posvátných kultů a božstev, řešení

jejich interiérů proto nabízelo různé varianty

určitého uspořádání prostoru. Do chrámu

málokdy vstoupil někdo jiný než kněz,

nejčastěji se na něj lidské oko dívalo zdálky.

Sídlo chrámu se vybíralo pečlivě, chrám byl

téměř vždy orientován východozápadně.

Chrám svornosti, Agrigento, Sicílie, 5. století př.

Kr.

Peristyl

Řecké chrámy byly stavěny na principech

pravidelného uspořádání prostoru a sloupů.

Nejpozoruhodnější jsou různé variace

peripterálních chrámů, které využívaly peristyl:

jednoduché nebo dvojité řady sloupů tvořící

vnější plášť, které zároveň zajišťovaly oporu

konstrukci. Peristyl lze vidět například u Diova

chrámu ve významné řecké kolonii Kyréna.

Diův chrám, Kyréna, Libye, 5. století př. Kr.

11

Proporce

Architektura starověkého Řecka se řídila

přísným systémem proporcí, který definoval

jak půdorys, tak boční či čelní pohled,

a volba řádu určovala všechny další rozměry

a poměry. Za účelem zjemnění přísné

geometrie se využívalo několik optických

triků tak, aby výsledek lahodil zkreslujícímu

lidskému oku a budovám typu Parthenónu

dodal energii a emoce.

Parthenón, Athény, 447–438 př. Kr.

Klasické období > Starověké Řecko

Figurální plastika

Jazyk klasického období obecně – a týká

se to zejména řeckých chrámů – dával

obrovský prostor figurálním plastikám

ve formě metop, vlysů a tympanonů, ale také

volně stojícím sochám, ať už uvnitř chrámu,

nebo nad tympanonem (takové soše se říká

akrotérion). Úžasný vlys „Gigantomachie“

z Pergamonského oltáře je jedním

z vrcholných děl helénistického sochařství.

Velký Diův oltář, původně Pergamon (nyní Berlín),

polovina 2. století př. Kr. Oblast: Evropa, hlavně Itálie; oblast Středomoří, včetně severní Afriky; Malá Asie a Střední východ Období: 1. století př. Kr. – 4. století n. l. Charakteristické prvky: oblouk; stěny; sloupové řády; klenby a kupole; monumentalita; nové typy staveb Římany ve všech aspektech hluboce ovlivnila helénistická kultura. V architektuře s lehkostí převzali klasický jazyk a přizpůsobili jej vlastní situaci a způsobu využití. Ve srovnání s řeckými stavbami, které byly umisťovány zpravidla tak, aby byly dobře vidět zdálky, se většina římských monumentálních staveb nachází v zastavěných, nebo dokonce městských oblastech. To byl pravděpodobně jeden z důvodů odklonu od řecké záliby v kolonádách a posunu směrem k římskému užití pilastrů na stěnách. Římané používali dórský, ionský i korintský řád mnohem svobodnějším způsobem než Řekové. Vytvořili svou vlastní verzi dórského řádu a korintský řád používali mnohem častěji než Řekové. Do svého repertoáru přidali ještě další dva řády: toskánský – jednodušší a masivnější verzi dórského, odvozenou od etruské architektury; a kompozitní – kombinaci volut ionského řádu a akantových listů korintského řádu.

Římané si nejenom přizpůsobili

klasické tvarosloví; začali také používat

neotřelé formy a vyvinuli nové stavební

techniky a způsoby využití materiálů.

Oblouk byl sice charakteristickým znakem

etruské architektury, ale Římané jej přijali

za svůj a používali jej jako konstrukční

i symbolický prvek. Oblouk umožňoval

výstavbu obrovských mostů a akvaduktů,

které usnadňovaly dopravu potravin

a vody a zjednodušovaly život nebývale

vysokému počtu lidí ve městech. Řím byl

ve svém vrcholném období domovem pro

více než milion obyvatel, z nichž mnozí

bydleli ve vícepatrových domech zvaných

insulae. Jejich výstavba byla možná jen

díky inovativnímu využití oblouku z cihel

a betonu.

Díky oblouku a novým stavebním

technikám byl možný i vývoj dvou dalších

prvků: klenby a kupole. Ty se nejčastěji

využívaly při výstavbě velkých lázeňských

komplexů, jako například Caracallových

lázní (cca 215 n. l.) a Diokleciánových lázní

(cca 306 n. l.) v Římě, ale také při výstavbě

paláců, včetně paláce Domus Aurea

(Zlatý dům) císaře Nerona z prvního století

po Kristu, Hadriánovy vily v Tivoli z počátku

2. století a Diokleciánova paláce ve Splitu

(cca 300 n. l.), kam se uchýlil po své

abdikaci. Kupole se příležitostně používaly

také při stavbě chrámů a Pantheon (cca

117–138 n. l.) v Římě je největší a nejlépe

dochovanou ukázkou jejího užití. Klasické období > Starověký Řím

13

Stěny

Řecké chrámy často používaly peristyl,

ovšem Římané obecně přikládali kolonádám

menší význam, zejména z bočního pohledu.

V jednom z nejlépe dochovaných římských

chrámů, Maison Carrée v Nîmes, jsou

sloupy za portikem v pseudoperipterálním

uspořádání, zatímco v řeckém chrámu by stály

samostatně.

Maison Carrée, Nîmes, cca 16 n. l.

Klasické období > Starověký Řím

Oblouk

Oblouk, jímž lze překlenout mnohem větší

vzdálenost než pomocí jednoduchého

architrávového systému, je jednoznačným

definičním znakem římské architektury.

Nádherný Pont du Gard (Gardský most)

v jižní Francii, překlenující obrovskou rokli,

využíval tří úrovní oblouků k transportu vody

do římského osídlení v Nîmes. Triumfální

oblouky měly zároveň oslavovat císaře nebo

připomínat válečná vítězství.

Pont du Gard, u Nîmes, Francie, cca 1. století n. l. Klasické období > Starověký Řím

Klenby a kupole

Oblouk dal geometrický základ jak klenbě,

tak kupoli. Klenba vlastně vznikla vynesením

oblouku podél osy a kupole jeho rotací kolem

středové osy. Kromě praktického využití měla

geometrická čistota klenby i kupole – jak

lze vidět v pověstném Pantheonu, chrámu

zasvěceném všem bohům, který nechal

postavit císař Hadrián (117–138 n. l.) – také

zásadní symbolický význam. Sloupové řády Římané si přizpůsobili a rozšířili využití řeckých sloupových řádů s ohledem na vlastní podmínky a potřeby. Kromě toho, že si vytvořili vlastní verzi dórského řádu, přizpůsobili si i ionský řád – což můžeme vidět třeba u Saturnova chrámu – rohovými volutami, čímž se vyřešil problém, jak pojednat nárožní sloupy.

Pantheon, Řím, cca 117–138 n. l. Saturnův chrám, Řím, 3. nebo 4. století n. l.

15

Monumentalita

Architektura byla v římské říši – jak

na kolonizovaných územích, tak v samotném

Římě – důležitým ukazatelem moci a prestiže.

Podle triumfálního oblouku Septimia Severa

byl vystavěn oblouk Konstantinův, který

připomíná císařovo vítězství nad Maxentiem

v roce 312 n. l. Jeho eklektické reliéfy

a ozdoby, včetně spolií, odrážejí odklon

od tradic helénistického umění a architektury

ve 4. století n. l.

Konstantinův oblouk, Řím, cca 315 n. l.

Klasické období > Starověký Řím

Nové typy staveb

Římané vytvořili mnoho nových typů staveb,

jako například fórum, hipodrom, vilu a městský

dům. Rovněž vytvořili koncept amfiteátru,

jehož nejvýznamnějším představitelem je

Flaviovský amfiteátr v Římě (od středověku

znám jako Koloseum). Během gladiátorských

zápasů se v něm konaly nejrůznější podívané.

Jeho oválný půdorys a na sobě vrstvené

architektonické řády z bočního pohledu nemají

v řecké architektuře obdoby.

Koloseum, Řím, cca 75–82 n. l.

+ Raně křesťanská doba 16 Ediktem milánským v roce 313 uzákonil římský císař Konstantin svobodu křesťanského vyznání v celém impériu. Křesťanství už samozřejmě nějakých 300 let existovalo, ovšem křesťané byli pronásledováni a k bohoslužbám se museli scházet v tajnosti a na skrytých místech. I když se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím římské říše až po skončení Konstantinovy vlády, on sám jej podpořil politickou a právní reformou i výstavbou mnoha významných kostelů, včetně baziliky sv. Petra, která vznikla na místě hrobu sv. Petra v Římě. Chrám se svými otevřeně pohanskými konotacemi nepřicházel jako vzorová budova vhodná pro křesťanské uctívání v úvahu. Naproti tomu bazilika, obrovská místnost obdélníkového půdorysu se sloupořadím uvnitř, obvykle využívaná k obchodním a soudním účelům, byla pro adaptaci ke křesťanským účelům vhodná. Právě tento typ budovy se stal základem mnoha raných křesťanských kostelů, mezi nimi právě baziliky sv. Petra. Konstantinopol V době vydání Milánského ediktu byl Konstantin císařem pouze západní části římské říše. Svého postavení dosáhl díky porážce Maxentia v roce 312. Východní část impéria byla pod vládou Licinia, s nímž Konstantin na vydání ediktu spolupracoval. Nestálé příměří mezi dvěma císaři však nemělo dlouhého trvání. Konstantin Licinia v roce 324 porazil a římskou říši opět sjednotil. Říšské hlavní město přesunul do starověkého řeckého Byzantia, které se stalo novým Římem. Později bylo město přejmenováno na Konstantinopol, slovanský Cařihrad (dnešní Istanbul).

Západní část římské říše záhy obsadili

germánští nájezdníci. Východní část se mezitím sice

postupně zmenšovala co do velikosti i významu,

nicméně přetrvala až do podrobení osmanskou říší

v roce 1453. Od dob, kdy si Konstantin (ve velmi

krátké době) vybudoval nové hlavní město,

začalo v byzantské říši vznikat svébytné umění

a architektura, odrážející proměny v oblasti liturgie

i teologie. Byzantské umění, které do značné míry

vychází z umění antického Říma, se postupně

vzdálilo své naturalistické podstatě a vznikala díla

na hranici abstrakce. Pestře malované a zlatem

zdobené či v mozaice zasazené byzantské „ikony“

znázorňující Krista či křesťanské světce se staly

důležitým předmětem uctívání. (Staly se však zároveň

cílem systematického ničení – tzv. ikonoklasmu

neboli obrazoborectví – ze strany těch, kdo věřili, že

ikony podněcují k modlářství.) Zlatem a mozaikami

byly bohatě zdobeny také byzantské kostely. Hlavní

rozdíl mezi byzantskými kostely a staršími chrámy

postavenými Konstantinem však nepochybně spočívá

v existenci centrálního prostoru, často zastřešeného

protínajícími se kupolemi. Tento prvek se začal

objevovat v 6. století a dosáhl vrcholu u chrámu Boží

Moudrosti – Hagia Sofia.

Západní Evropa

Velké schizma v roce 1054 nenávratně rozdělilo

církev na římskokatolickou a pravoslavnou. Ovšem

už dávno předtím se architektura (převážně

okupovaného) Západu vydala svou vlastní cestou.

Z nemnoha děl z 5. až 8. století, která se na území

západní Evropy dochovala, by se snad dalo usuzovat

na existenci jakéhosi slohu. To, co se dochovalo,

naznačuje jistou návaznost na bazilikální půdorys

a sporadické a poněkud primitivní napodobování

klasických řádů. Jediné výjimky se objevují za vlády

Karla Velikého (800–814), jehož v roce 800 korunoval

papež (poprvé po 300 letech) římským císařem. Právě

za jeho vlády probíhala intenzivní obroda a renesance

starověkého vědění a kultury. Katedrála Panny Marie

(Cappella Palatina, vysvěcená v roce 805) je jedinou

dochovanou částí jeho velikého paláce v Cáchách.

Krátce po smrti Karla Velikého se císařství

rozdrobilo. Sociální a ekonomické základy středověku

však již byly položeny – a v 11. století vedly ke vzniku

románského slohu.

Byzantský sloh

Románský sloh

Raně křesťanská doba Oblast: Východní Středomoří Období: 4.–15. století Charakteristické prvky: kupole na pendentivech; mozaiky; bazilikální uspořádání; centrální dispozice; svoboda stylu; cihly a malta Konstantinovo rozhodnutí zvolit Byzantion novým hlavním městem impéria mělo co do činění především s jeho strategickou polohou na Bosporu; jeho součástí byl přirozený přístav a jeho poloha byla vhodná k odrážení germánských útoků směrem na sever a Peršanů směrem na východ. Kolem obvodu města byla vztyčena obrovská zeď a uvnitř navrženo reprezentativní centrum s fórem, hipodromem, palácem, senátem a mnoha památníky, včetně velkého sloupu (sice časem přemístěného, ale dochovaného) se sochou samotného Konstantina na vrcholu. Založil velkou baziliku Hagia Irene, nedaleká Hagia Sofia byla vystavěna krátce po jeho smrti. Z původních chrámů se nic nedochovalo, ačkoli lze předpokládat, že byly bazilikálního, typicky raně křesťanského charakteru, jaké vystavěl Konstantin v Římě. Stavby s kupolemi, které se dochovaly dodnes, pocházejí až z šestého století a jsou – zejména pak monumentální Hagia Sofia – vrcholnými díly byzantské architektury.

Bazilikální chrám je vlastně variantou

a pokračováním staveb římského

typu, ovšem byzantský chrám s kupolí

znamená odklon a znatelný posun

od předchozích forem. Všechny stavby

zastřešené kupolí byly nevyhnutelně

srovnávány s Pantheonem v Římě.

Dokonce i samotný Konstantinův chrám

Božího hrobu v Jeruzalémě, ač je mnohem

menší, má podobné centrální uspořádání

kupolí. Byzantská kupole však stojí

na pendentivech, jež mají tu podstatnou

výhodu, že vytvářejí čtvercový a nikoli

kruhový půdorys. Ve srovnání s bazilikou,

jejíž centrální loď byla na každé straně

ohraničena sloupořadím, nabízejí navíc

stěny byzantského chrámu s kupolí

mnohem větší prostor pro dekoraci všemi

možnými mozaikami a další výzdobou.

Budova chrámu Hagia Sofia

je v podstatě nedotčená, ovšem

vnitřní výzdoba vzala zasvé během

ikonoklastických období a v průběhu

přeměny chrámu na mešitu po pádu

Konstantinopole do rukou Osmanů v roce

1453. Nejlepším dochovaným příkladem

byzantské architektury je chrám San Vitale

v italské Ravenně. Byl vystavěn ve zhruba

stejné době jako Hagia Sofia, za vlády

Justiniána I., který je zobrazen na okázalé

mozaice po boku císařovny Theodory.

I když byla během dalších dvou staletí

Byzanc z území Itálie prakticky vytlačena,

její vliv zde přetrval díky obchodním stykům

– zejména s Benátkami, kde na byzantskou

tradici navázali stavitelé bazilikou svatého

Marka (stavba započala v roce 1063). Raně křesťanská doba > Byzantský sloh

19

Mozaiky

Interiéry byzantských kostelů byly bohatě

zdobeny hutnými figurálními a ornamentálními

mozaikami. Nejokázalejší dochované mozaiky

pocházejí z baziliky San Vitale. Nejrůznější

biblické výjevy, fauna a flóra na všechny

možné způsoby, postavy Ježíše Krista

i apoštolů vyvedené v zářivých barvách.

Bazilika San Vitale, Ravenna, Itálie, 527–548

Raně křesťanská doba > Byzantský sloh

Kupole na pendentivech

Na rozdíl od kupole Pantheonu, jež spočívá

na kruhové základně, kupole chrámu

Hagia Sofia a dalších byzantských kostelů

podepírají stavby v zásadě čtvercového

půdorysu. Aby se kompenzoval geometrický

nesoulad, musela byzantská kupole

sedět na pendentivech – zakřivených

trojúhelníkových klenbách, které jak vizuálně,

tak konstrukčně vyplnily mezeru vzniklou mezi

čtyřmi podpůrnými oblouky a kupolí.

Hagia Sofia, Istanbul, 532–537 Raně křesťanská doba > Byzantský sloh

Centrální dispozice

Raně křesťanské kostely měly téměř vždy

bazilikální formu. Brzy však začal převládat

centrální půdorys, který byl k byzantské

liturgické praxi vhodnější. Jedním

z nejdokonalejších příkladů je bazilika San

Vitale, která není v pravém slova smyslu

bazilikou, ale má zakřivené stěny, oddělující

centrální osmiúhelník od chórového ochozu.

Bazilika San Vitale, Ravenna,

527–548 Bazilikální uspořádání Antické baziliky byly v zásadě obrovské sály obdélníkového půdorysu se sloupořadími, jež oddělovala centrální prostor od postranních užších uliček. Křesťanská verze baziliky, typická pro byzantskou architekturu, se zbavila koncových sloupořadí, na východním konci umístila apsidu pro oltář a někde přidala i příčnou loď (transept) a předsíň (nartex) na západním konci. Bazilika Santa Maria Maggiore, Řím, 432–440 Svoboda stylu Král Ostrogótů Theodorich si jako palácovou kapli nechal vystavět baziliku Sant’Apollinare Nuovo, která v mnoha ohledech představuje fúzi raně křesťanského a byzantského slohu. Ač odpovídá bazilikálnímu charakteru, její architektonický výraz je jen velmi volně klasický, s nepřesnou imitací kladí podepřeného typicky byzantskými – a neklasickými – košovými hlavicemi.

Raně křesťanská doba > Byzantský sloh

Bazilika Sant’Apollinare Nuovo,

Ravenna, začátek 6. století

Cihly a malta

Byzantské kostely se stavěly z cihel a malty,

přičemž cihly bývaly zvenku vidět, protože

vnější strana zdí zpravidla zůstávala

neomítnutá. Kameny mozaikových dekorací

uvnitř kostela byly na cihlové struktuře

připevněny sádrovým lůžkem. Chrám Hagia

Irene se stal terčem ikonoklasmu, a proto

dnes můžeme na jeho holém interiéru

dobře vidět, jakým způsobem byla složitá

geometrická konstrukce z cihel vystavěna.

Hagia Irene, Istanbul, přestavěn

v polovině 6. století Oblast: Evropa Období: 2. pol. 11. – 1. pol. 12. století Charakteristické prvky: západní věže; půlkruhový oblouk; apsidy; valená klenba; robustní pilíře a sloupy; strohost Tím, co zásadně odlišuje románský – doslova „podobný římskému“ – sloh od architektury předchozího období, je uspořádání prostoru. Od konce desátého století se v projektech začíná projevovat právě cit pro prostorové uspořádání a jednotu, jak vidíme na příkladu druhého opatství v Cluny (vysvěceného v roce 981) i o něco mladšího kostela svatého Michaela Archanděla v Hildesheimu. V kontrastu k monotónnímu bazilikálnímu půdorysu mají tyto kostely specifický vnitřní rytmus, který jim dodává pravidelné rozmístění pilířů a sloupů a který ještě podtrhuje křížová klenba, tolik charakteristická pro románský sloh.

Za rozvojem a šířením těchto nových

myšlenek a přístupů stáli především

Normané. Hlavní normanskou inovací

v oblasti výstavby katedrál byl prvek

klenebního pole, jejž zavedli v Anglii

po svém vítězství v bitvě u Hastingsu

v roce 1066 a následném ovládnutí

země. Vnitřní stěny sestávaly z nad

sebou umístěných arkád z půlkruhových

oblouků, podepřených masivními pilíři. Ty

byly vzájemně svázány s příporami, které

definovaly klenební pole jako samostatnou

jednotku, ale zároveň jako součást celku.

Mnoho raně románských katedrál mělo

plochý strop, i když valená klenba byla

v Evropě na začátku 12. století také

poměrně běžná. Křížovou klenbu vynalezli

Římané, ale po pádu římské říše byla

kvůli své geometrické složitosti využívána

jen zřídka. Nicméně stavitelé durhamské

katedrály v Anglii si byli svými schopnostmi

natolik jisti, že ji použili v hlavní chrámové

lodi, čímž předznamenali příchod gotiky (viz

str. 26) formou, ne-li přímo konstrukčním

řešením. Žebra křížové klenby spojují

protilehlé strany a vytvářejí dojem

uceleného prostoru.

Raně křesťanské a byzantské kostely

byly zvenku ponechány zpravidla bez

omítky. V románském slohu však byla

exteriéru věnována mnohem větší

pozornost. Čím dál častěji se vyskytují

věže, které se nacházejí nad místem

křížení hlavní a příčné lodi. Největší inovací

exteriéru však nepochybně zůstává západní

dvojvěží, jaké můžeme vidět například

u normanských opatství La Trinité (započ.

cca 1062) a Saint-Étienne (započ. cca

1067) v Caenu (nejedná se však o nejranější

příklady).

Jak se románský sloh postupně šířil

Evropou (často díky poutníkům a jejich

cestám), vznikaly v rámci jednotlivých

oblastí jeho rozličné verze; důležitým cílem

poutníků se stala například románská

katedrála ve španělském Santiagu de

Compostela. S nástupem křižáckých

výprav na konci 11. století započala

s mnohem větší intenzitou výměna

architektonických idejí a myšlenek, která

uvolnila cestu gotice. Raně křesťanská doba > Románský sloh

23

Západní věže

Dvojvěží na západním průčelí katedrály

nebo opatství je jednou z největších inovací

románské architektury. Věže zpravidla stály

po stranách hlavního (centrálního) portálu,

který byl zvýrazněn soustřednými oblouky

a zdoben reliéfem. Z jednoduchého portálu se

postupem času vyvinul portál trojdílný.

St. Trinité, Caen, Normandie, Francie, započ.

cca 1067

Raně křesťanská doba > Románský sloh

Půlkruhový oblouk

Architektura antického Říma v hojné míře

a systematicky využívala půlkruhový oblouk,

základní prvek některých významných děl

tohoto období. Používání půlkruhového oblouku

neustalo ani v průběhu dalších staletí, ovšem až

románská architektura vytěžila z konstrukčních

i prostorových možností půlkruhové arkády

maximum.

Hlavní loď, elyská katedrála, Cambridgeshire,

12. století Raně křesťanská doba > Románský sloh

Valená klenba

Raně křesťanské kostely a katedrály měly

dřevěné stropy, zatímco v románské

architektuře se nejčastěji používala valená

klenba. Geometricky je vlastně půlkruhovým

obloukem vyneseným podél osy. Valená

klenba vyžaduje silné nosné stěny, čímž

nepřímo přispívá k celkově těžkému

vzezření románské architektury ve srovnání

s architekturou gotickou.

Bazilika sv. Saturnina, Toulouse,

Francie, započ. cca 1080 Apsidy Východní strana raně křesťanské baziliky byla obvykle zakončena apsidou – půlkruhovým výklenkem, v němž byl umístěn oltář. Apsidy jsou standardním prvkem i v románské architektuře, ovšem nevyskytují se zde pouze na východní straně, ale i v příčné lodi (transeptu), a dokonce i na západní straně. Katedrála Panny Marie a sv. Štěpána, Špýr, Německo, 1024–1061 Mohutné pilíře a sloupy Na rozdíl od gotického lomeného oblouku vyžadoval románský půlkruhový oblouk podpěru z masivních pilířů a sloupů. Monolitické pilíře se obvykle vyráběly z kvádrového zdiva, uvnitř vyplněného lomovým zdivem. Sloupy se často skládaly z několika přípor, které – kromě opěrné funkce – opticky propojovaly horní a spodní arkádu a definovaly jednotlivá klenební pole.

Raně křesťanská doba > Románský sloh

Durhamská katedrála, hrabství Durham,

Anglie, 1093–1133

Strohost

Románská architektura může působit

jednoduchostí svých forem a přísnou

geometričností až stroze, což platí zejména

pro normanské stavby. Katedrála sv. Fronta,

která byla původně opatstvím, vypadá, jako

by vznikla podle předlohy baziliky sv. Marka.

Jenom není pokryta mozaikami – její kupole

jsou bez výzdoby, a interiér tak dostává úplně

jinou architektonickou intenzitu, než má její

benátská předloha.

Katedrála sv. Fronta, Périgueux,

Francie, začátek 12. století Gotika a středověk 26 Zrození gotiky v Evropě se datuje víceméně od okamžiku, kdy byl postaven nový chór tehdejšího opatství Saint-Denis nedaleko Paříže (1140). Byl vystavěn pod dohledem opata Sugera a vysvěcen v roce 1144. Chór (i jeho neznámý architekt) způsobil revoluci v architektuře nejméně na dalších 300 let. Návrat gotiky v podobě novogotiky v 19. století jen nepřímo rozšířil její vliv o několik dalších staletí. Prvky, které nyní považujeme za typicky gotické – lomený oblouk, vnější opěrný systém a žebrová klenba –, se tak či onak používaly už v románském slohu. Jistá teorie dokonce tvrdí, že původ lomeného oblouku lze vystopovat již v rané islámské architektuře. To, co bylo na Saint-Denis převratné, bylo uspořádání těchto prvků takovým způsobem, aby tvořily jeden sourodý celek. Lomený oblouk skýtal konstrukční výhody, takže mohly být katedrály vyšší, s obdélníkovými klenebními poli, která jsou nosnější než čtvercová klenební pole, definovaná románským půlkruhovým obloukem. Klenby pak byly neseny žebry (vystouplými zesílenými pásy zdiva), jež podpírala okolní nenosnou výplň klenebních prsou (kápí). Vnější opěrný systém – systém oblouků zajišťující vnější oporu stěn – přebíral tlak klenby a nesl často pomocí mohutných pilířů tíhu celé stavby. Právě tyto prvky dodávaly gotické architektuře dramatickou vertikálnost, která románskému slohu chyběla. Využití pilířů místo silných stěn (jakožto efektivnějšího nosného prvku) navíc dodávalo interiéru na otevřenosti, vzdušnosti a všeprostupující lehkosti; a umožnilo zavést další úžasný gotický vynález – barevné mozaikové výplně oken vitraje (hovorově vitráže). Scholastika Gotická architektura odrážela scholastické myšlení, jež dominovalo středověké teologii i filozofii. Scholastika, která vyvrcholila dílem Tomáše Akvinského Summa Theologica (1265–1274), usilovala o sladění církevních doktrín se starověkou řeckou a římskou filozofií. Vyznávala, že pravda není něčím, co lze objevit

rozumem nebo prostřednictvím experimentu, ale že

je to něco, co existuje a co je předem určeno Bohem.

Tím dostala do svých rukou obrovskou moc církev,

stojící na pomyslném pomezí nebeské dokonalosti

a nedokonalosti světa, jenž odpadl od Božího

milosrdenství. Gotická katedrála měla stát rozkročená

mezi oběma světy. Často se v ní nacházely relikvie světců

nebo třeba i úlomek Svatého kříže, což představovalo

hmatatelné spojení s božskou dimenzí. Božská dimenze

se odrážela i v kvazimystické složitosti geometrických

tvarů na klenbách, ale samozřejmě spočívala i v samotné

výšce katedrály. Často okázalé vitráže a sochy měly

dvojí funkci: zprostředkovat křesťanský příběh převážně

negramotným laikům a zároveň v člověku evokovat

pocit nadpozemské krásy nebeského království.

Rychlé rozšíření gotiky

Novoty ze Saint-Denis se rychle rozšířilydo Île-deFrance, kde se začaly stavět nové katedrály – například

v Noyonu, Senlis, Laonu a Chartres –, a brzy se dostaly

až do Anglie. Stavitelé a řemeslníci nový styl dostali přes

hranice. Pod vedením jednoho takového řemeslníka,

Viléma ze Sensu, se začal v roce 1174 v novém slohu

stavět chór katedrály v Canterbury.

Po nástupu gotické architektury ve Francii a poté

i v Anglii se začala rozmáhat také v Německu

a Nizozemsku, ve Španělsku, v Portugalsku, a dokonce

i v Itálii. V dalších staletích zaznamenala vývoj,

mnohokrát se přizpůsobovala a adaptovala – její

využití přesahovalo hranice církevní architektury

–, než ji vytlačila renesance, která se přehnala celou

Evropou. Odkaz gotické architektury žije nicméně

dál díky katedrálám, které se zabydlely v krajinách

mnoha zemí a i o mnoho staletí později jsou stále

jedněmi z nejvyšších budov široko daleko. Gotický

odkaz žije dál i díky tomu, jak gotika poznamenala

národní a náboženskou identitu, kterou znovu vynesla

do popředí zájmu neogotika 19. století.

Raná gotika

Vrcholná gotika

Pozdní gotika

Benátská gotika

Profánní gotika

Hrad

Gotika a středověk Oblast: Francie a Anglie Období: 12. stol. – 1. pol. 13. století Charakteristické prvky: „desková“ kružba; lomený oblouk; žebrová klenba; vnější opěrný systém; čtyřstupňová stěna katedrály; šestidílná žebrová klenba Novinky v chóru Saint-Denis se rychle rozšířily i do dalších katedrálna Île-deFrance, a dokonce ještě dál, zejména do Anglie. Románské třídílné horizontální členění stěny lodi v Saint-Denis brzy nahradilo členění doplněné o triforium (ochoz v síle zdi) nad emporou (nadzemní přístupná galerie), jak je patrno například u katedrály v Noyonu. Zařazení tohoto ochozu často znamenalo střídavé využití větších a menších pilířů a podpěr, takže oproti statičtějšímu románskému uspořádání vznikal dojem větší výšky a vertikálnosti.

Co se klenebního systému týče,

nejlépe charakterizuje ranou gotiku

šestidílná klenba. Je to klenba rozdělená

na šest částí dvěma diagonálními žebry

a jedním příčným žebrem. Například

v Noyonu a Laonu zaklenuje každá klenba

dvě arkádová pole definovaná oblouky

dolní arkády, přičemž příčné žebro vždy

vede mezi dvěma sousedícími poli napříč

lodí. Dojem dynamiky a pohybu směrem

na východ – hlavní lodí přes křížení až

ke kněžišti – vytvářejí široké klenby. Tento

dojem je ještě podpořen užšími klenebními

poli, která vznikla zásluhou lomeného

oblouku.

Raně gotické katedrály ve Francii

dosáhly jisté prostorové jednoty

a harmonie. Anglické katedrály postavené

v raně anglickém gotickém slohu (přibližně

mezi lety 1180 a 1275) si však uchovaly

vnitřní nesourodost a dojem, že jsou

shlukem zdánlivě nesouvisejících prvků.

Původní chór v Canterbury byl navržen

Francouzem (Vilémem ze Sensu), a proto

jej jen stěží lze zařadit pod ranou anglickou

gotiku. Když se ovšem gotika rozšířila

v 90. letech 12. století do Wellsu v hrabství

Somerset a do Lincolnu, angličtí stavitelé

ji přizpůsobili svým potřebám. Arkádová

pole ve Wellsu a Lincolnu jsou širší než

u francouzských katedrál. Jejich klenby

spočívají na konzolách nad pilíři empory,

místo aby vyrůstaly z pilířů arkády pod

ní. Katedrála v Salisbury v hrabství

Wiltshire, s jejíž stavbou se začalo v roce

1220 a která byla (vyjma fasády a věže)

dokončena poměrně brzy, již v roce 1258,

je nejcelistvější ukázkou rané anglické

gotiky: vysoká a široká arkáda; galerie

s kružbou a tradiční gotická okna v zóně

bazilikálních oken; elegantní a odlehčená

čtyřdílná žebrová klenba, vypínající se

vysoko nad hlavou. Gotika a středověk > Raná gotika „Desková“ kružba Jeden z nejranějších typů gotické kružby – „desková“ kružba – působí, jako by pronikala masivní kamennou stěnou, a vytváří tak architektonický efekt, který je svým vzhledem spíše nedbale geometrický než přehnaně zdobný. Je mnohem jednodušší než pozdější kružby, které mají vyplňovat již existující otevřený prostor. Katedrála v Salisbury, Anglie, započ. 1220

Žebrová klenba

Románská křížová klenba (která vzniká

kolmým protnutím dvou valených kleneb) je

konstrukčně dokonalá; nelze odstranit žádnou

její část, aniž bychom neovlivnili celkové

uspořádání stavby. Konstrukce gotické

žebrové klenby je navíc doplněna vystouplými

pásy zdiva – žebry, která podpírají jakousi „síť“

či výplň klenebních prsou. Lomený oblouk Ústředním rysem gotické architektury je lomený oblouk, sestávající ze dvou (či více) křivek, jejichž protnutí vytváří vrchol nebo špičku. Jeho hlavní konstrukční výhoda oproti půlkruhovému oblouku spočívá v tom, že umožňuje výstavbu mnohem vyšších budov a lodí obdélníkového půdorysu.

Katedrální bazilika v Saint-Denis, Paříž,

započ. cca 1135 Katedrální bazilika v Saint-Denis, Paříž, započ. cca 1135

29

Gotika a středověk > Raná gotika


30

Gotika a středověk > Raná gotika

Vnější opěrný systém

Vnější opěrný systém lze sice najít už

v románské architektuře, jeho možnosti

však v plné míře vytěžila až gotika. Sestává

z opěrných oblouků, které pomáhají nést tíhu

vysoké klenby, díky čemuž lze stavět vyšší

budovy, aniž by stěny musely být silnější.

Notre Dame, Paříž, započ. 1163


Šestidílná klenba

Románská architektura využívala jednoduché

valené a křížové klenby. Šestidílná klenba,

která na tyto typy kleneb v mnoha ohledech

přirozeně navazuje, zaklenuje čtvercovou

plochu a je rozdělena do šesti částí dvěma

diagonálními a jedním příčným žebrem.

Notre Dame, Paříž, započ. 1163

31

Čtyřstupňová stěna

Nejranější typ gotické stěny byl třípatrový,

jak můžeme vidět u katedrály v Saint-Denis.

To byla nicméně pouhá adaptace románské

stěny a brzy ustoupila čtyřstupňové stěně

lodi – tak, jak ji můžeme vidět například

v Noyonu – sestávající z arkád, empory,

triforia a zóny bazilikálních oken.

Gotika a středověk > Raná gotika

Katedrála v Noyonu, Pikardie, Francie, započ. cca 1131


32

Oblast: Evropa, zejména Francie a Anglie

Období: 13. stol. – 1. pol. 14. století

Charakteristické prvky: třístupňová stěna; výška; čtyřdílná klenba; „žebrová“ kružba; rozetové okno; zdobnost

Posun od rané gotiky ke gotice vrcholné

se bezpochyby datuje od výstavby velké

katedrály ve francouzském Chartres.

Dřívější katedrály měly šestidílnou klenbu,

a tudíž v zásadě čtvercová klenební

pole. Přestavbou po požáru v roce 1194

došlo ke zjednodušení šestidílné klenby;

příčná žebra byla v rámci každého pole

odstraněna, takže vznikla klenba čtyřdílná.

Jednotlivá pole se nicméně zúžila zhruba

na polovinu a stala se obdélníkovými. Tím

pádem se zvýšila jejich frekvence a s tím

i pociťovaná rychlost, s jakou je lidský

pohled veden lodí směrem k východu.

Další chartreskou inovací je návrat

ke třístupňové stěně lodi, ovšem

v revidované podobě. Ze čtyřpatrového

uspořádání byla odstraněna empora

a zůstalo pouze nižší triforium, které

odděluje vysokou arkádu od pásma oken.

Toto zjednodušené uspořádání, kdy dříky

pilířů začínají již dole v arkádě, přitahuje

pohled člověka vzhůru až k oknům a klenbě

nad hlavou. Celkově toto uspořádání

– zároveň s užšími klenebními poli –

akcentuje jak horizontální, tak především

vertikální dynamiku.

Raně gotické katedrály měly tendenci

pojednávat stěnu jako pevný povrch, místy

přerušený lomeným oknem. Ve vrcholné

gotice dochází k opačnému efektu.

Výchozím prvkem je lomený oblouk. Sloupy

jsou štíhlejší, vlysy hlubší a prostor sám

působí dojmem, že se skládá z neustále

se opakujících a navazujících oblouků.

Raně gotickou „deskovou“ kružbu nejprve

v Remeši a záhy i v Amiens nahradila

kružba „žebrová“. Žebrová kružba byla

součástí každého otvoru ve tvaru lomeného

oblouku a skládala se ze složitých

geometrických obrazců, vyplněných

barevnými skly. Celkový dojem je mnohem

zdobnější než u relativně strohých raně

gotických katedrál, v Anglii se období

vrcholné gotiky dokonce označuje jako

dekorativní sloh. Nové dekorativní kružby

doplněné o zdobné věžičky a složitější

vzory a reliéfy daly vzniknout odvážným

budovám, jako je lincolnská katedrála

(východní konec), yorská katedrála (západní

průčelí) a katedrály v Ely a Bristolu (křížení). Gotika a středověk > Vrcholná gotika Třístupňová stěna Vyřazením empory ze čtyřpatrového uspořádání stěny vznikla mnohem čistší a nepřetížená vertikální sekvence. Triforium se stalo spojitým horizontálním dělítkem mezi arkádou a pásem oken, oddělujícím hlavní loď od přilehlých lodí. Katedrála v Amiens, Pikardie, Francie, započ. 1220

33

Gotika a středověk > Vrcholná gotika

Výška

Vrcholně gotické katedrály byly podstatně

vyšší a poměr šířky lodě k její výšce byl větší

než u těch raně gotických. Loď katedrály

v Noyonu byla vysoká 26 metrů, zatímco

Notre Dame v Paříži měla na výšku 35 metrů,

katedrála v Remeši 38 metrů, v Amiens

43 metrů a v Beauvais dokonce neskutečných

48 metrů.

Katedrála v Beauvais, Pikardie, započ. 1225

„Žebrová“ kružba

Na rozdíl od předcházející „deskové“ kružby,

která dělala dojem otvoru proraženého

do pevné stěny, vyplňuje „žebrová“ kružba

prázdnou plochu ve stěně. Tvůrce zde má

mnohem větší svobodu, co se geometrických

vzorů týče. Mezi obrazce často využívané

na oknech s žebrovou kružbou patří listy,

plamínkové a další ornamenty uspořádané

do nejrůznějších vzorů. Gotika a středověk > Vrcholná gotika

Západní průčelí yorské katedrály,

Yorkshire, Anglie, cca 1280–1350 Čtyřdílná klenba Čtyřdílná klenba, kde chybělo příčné žebro napříč klenebním polem, byla jednodušší a dynamičtější než dřívější šestidílná klenba. Jednotlivá klenební pole už nemusela být čtvercová a jejich počet se mohl na stejném prostoru zdvojnásobit. Katedrála v Chartres, Eure-et-Loire, Francie, započ. 1194

Zdobnost

Vrcholná gotika byla celkově mnohem

zdobnější než gotika raná. Pilíře se skládaly

z kompozitních sloupů a měly hlubší výžlabky.

Častým motivem na žebrové kružbě byly tzv.

kraby, bobulovité květy, diagonální opakování

motivu a složité listové motivy. V kombinaci

s figurálními plastikami vytvářely architekturu

s mnohem zdobnějším efektem – v Anglii

známou jako dekorativní sloh.

Gotika a středověk > Vrcholná gotika

Rozetové okno – rozeta

Kruhová okna existovala už v románské i raně

gotické architektuře. Byla to spíše jednoduchá

okna připomínající kolo, rozdělená několika



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist