Kniha: Apollónův pád - Temné proroctví - Rick Riordan

16 17

Rtěnku a oční stíny měla ostře fialové. Napadlo mě, jestli se jí

pořádně okysličuje mozek.

„Madam,“ oslovil jsem ji, „my nejsme děti.“ Mohl jsem dodat, že

je mi přes čtyři tisíce let a Kalypsó ještě víc, ale radši jsem do toho

nešťoural. „A teď nás prosím omluvte, musíme si opravit kufr a tady

kamarád nutně potřebuje kalhoty.“

Pokusil jsem se ji obejít. Zastoupila mi cestu. „Ještě nemůžete jít,

můj milý! Nepřivítali jsme vás v Indianě!“ Vytáhla z kabelkysmarthone. Displej svítil, jako by už hovor běžel. „Přijďte sem všichni. Je

tu Apollón!“

Plíce se ve mně scvrkly.

Za starých časů bych samozřejmě očekával, že mě poznají,jakmile dorazím do města. Místní by se pochopitelně mohli přerazit,

aby mě uvítali. Zpívali by, tančili, rozhazovali květiny a bezmeškání by začali budovat nový chrám.

Ale coby Lester Papadopoulos si takové zacházení nezasloužím.

Vůbec nepřipomínám své bývalé velkolepé já. Představa, že měobyvatelé Indiany poznají i přes rozcuchané vlasy, vyrážky a špeky na

těle, mě urážela a děsila zároveň. Co když mi postaví sochu v mé

současné podobě – obří zlatý Lester uprostřed města? To bych měl

od ostatních bohů na talíři celou věčnost!

„Madam,“ spustil jsem. „Bohužel jste si mě s někým spletla –“

„Nebuď skromný!“ Odhodila telefon a kabelku. Silou vzpěrače

mě popadla za předloktí. „Náš pán se zaraduje, že tě má ve vazbě.

A říkej mi laskavě Nanette.“

Kalypsó se na ni vrhla. Buď mě chtěla ochránit(nepravděpodobné), nebo se jí nelíbilo jméno Nanette. Praštila tu ženskou do obličeje.

Tohle mě ani tak nepřekvapilo. Potom, co Kalypsó přišla o své

nesmrtelné síly, se snažila naučit jiné věci. Zatím neuspěla s meči,

dřevci, vrhacími hvězdicemi, biči a improvizační komedií. (Chápu

její zoufalství.) Dneska se rozhodla zkusit pěstní souboj.

Co mě ale zaskočilo, bylo hlasité KŘUP, s jakým její pěstpřistála na Nanettině tváři. Znělo to, jako když se lámou prsty.

„Au!“ Kalypsó se zapotácela a svírala si ruku.

Nanette odskočila hlava dozadu. Pustila mě a zkusila ji chytit,

ale pozdě. Hlava se jí svezla z ramen, praštila sebou o chodník aodkulila se stranou, oči ještě mrkaly, fialové rty se kroutily. Dole byla

vidět hladká nerezová ocel. K ní byly připevněny roztřepené kusy

lepicí pásky s vlasy a sponkami.

„U svatýho Héfaista!“ Leo pospíchal ke Kalypsó. „Ženská, vy

jste zlomila mojí holce ruku obličejem. Co jste, nějaký robot?“

„Ne, můj milý,“ odpověděla bezhlavá Nanette. Tlumený hlasnevycházel z ocelové hlavy na chodníku, linul se odněkud zpod šatů.

Hned nad límcem, kde býval krk, trčela změť jemných světlých

vlasů, upevněná sponkami. „A musím říct, že praštit mě nebylopříliš zdvořilé.“

Až teď mi došlo, že ta kovová hlava byla maska. Stejně jakosatyrové schovávají kopyta v lidských botách, tenhle tvor se vydával za

smrtelníka pomocí té falešné lidské tváře. Jeho hlas vycházelodněkud z břicha, což znamenalo... Roztřásla se mi kolena.

„Blemmyové,“ hlesl jsem.

Nanette se zasmála. Vyboulené břicho se pod květovanými šaty

zavrtělo. Rozervala si živůtek – což by slušnou Středozápaďanku ani

ve snu nenapadlo – a odhalila svou pravou tvář.