načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Antarktická míle – Lynne Coxová

Antarktická míle
-20%
sleva

Kniha: Antarktická míle
Autor: Lynne Coxová

Lynne Coxová dokázala, co lékaři považují za nemožné. Přeplavala všechny světové úžiny a velké jezerní plochy, aby si slnila svůj sen. Už v 15 letech přeplavala kanál La Manche ve ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  329 Kč 263
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,8
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 79.2%hodnoceni - 79.2%hodnoceni - 79.2%hodnoceni - 79.2%hodnoceni - 79.2% 97%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2014
Počet stran: 288
Rozměr: 240 x 162 x 21 mm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Swimming to Antarctica
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Jiří Balek
Skupina třídění: Vodní sporty. Letecké sporty
Biografie
Vazba: Vázaný
Novinka týdne: 2014-12
Datum vydání: 1. 3. 2014
Nakladatelské údaje: Praha, Mladá fronta, 2014
ISBN: 978-80-204-3219-3
EAN: 9788020432193
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Lynne Coxová dokázala, co lékaři považují za nemožné. Přeplavala všechny světové úžiny a velké jezerní plochy, aby si slnila svůj sen. Už v 15 letech přeplavala kanál La Manche ve světovém rekordu, o dva roky později Magellanovu úžinu... V prosinci 2002 uplavala jednu míli v arktickém ledovém oceánu. Antarktická míle je životní příběh ženy, jejímž snem bylo poddat se elementární vášni a objevit v moři zrcadlo duše. Fantastické líčení života ve vodě, stavů bolesti i štěstí, které se člověku dostanou, když překoná sám sebe.

Popis nakladatele

Lynne Coxová dokázala, co lékaři považují za nemožné. Přeplavala všechny světové úžiny a velké jezerní plochy, aby si slnila svůj sen. Už v 15 letech přeplavala kanál La Manche ve světovém rekordu, o dva roky později Magellanovu

úžinu… V prosinci 2002 uplavala jednu míli v arktickém ledovém oceánu. Antarktická míle je životní příběh ženy, jejímž snem bylo poddat se elementární vášni a objevit v moři zrcadlo duše. Fantastické líčení života ve vodě, stavů bolesti i štěstí, které se člověku dostanou, když překoná sám sebe. Spisovatel Oliver Sacks tvrdí, že Lynne Coxová píše o moři a plavání stejně krásně jako Antoine Saint- -Exupéry o létání. Mimořádný zážitek nejen pro každého, kdo si chce splnit

své dětské sny.

Předmětná hesla
Cox, Lynne, 1957-
dálkové plavkyně – Spojené státy americké – 20.-21. století
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

– 12 –

Kousek přede mnou plují nalevo a napravo dva desetimetrové čluny

z mrožích kůží, které by mě měly vést a chránit. V tom napravo je skupina lékařů, kteří mě během pokusu monitorují. V člunu vlevo se před zimou choulí skupina novinářů. Inuitští průvodci – Eskymáci z  Malého Diomédova ostrova – čluny řídí a začínají je stáčet dál od sebe.

Tmavá mlha zhoustla a viditelnost se zkrátila na sedm metrů. Měli

jsme v plánu setkat se na hranici se Sověty, kteří nás navedou na Velký Diomédův ostrov, na své území. Naši průvodci se přes hranici zásadně nevydávají. Bojí se, aby je Sověti nezatkli a nezavřeli do některého z táborů na Sibiři. Jejich příbuzným se to stalo. Zůstali dvaapadesát dní ve vazbě.

Pat Omiak, hlavní navigátor z Malého Diomédova ostrova, se ptá

doktora Keatingea, člena lékařského týmu: „Kterým směrem myslíte, že máme pokračovat?“ „Nejsem si jistý,“ odpovídá Keatinge.

Stejně jako Omiak v těchhle vodách nikdy neplul, ale doporučuje

plout dál rovně. Držím se jich. Nečekaně uhýbají nalevo i napravo. Jsem rozčílená. Čím víc doby ve vodě strávím, tím menší mám šanci, že doplavu do cíle. Uvědomuju si, že jsme se ztratili někde uprostřed Beringova moře. Ale plavu dál a myslím na jediné: Bože, prosím, nech sovětské lodi, aby nás našly. Snažím se je v mlze zahlédnout, poslouchám, jestli ve vodě neuslyším vysoký zvuk motorů, pokouším se vycítit vibrace a nepřestávám se modlit.

Když otočím hlavu, abych se nadechla, vidím, že mě čluny opouštějí.

Ze všech sil na ně křičím: „Připlujte blíž! Blíž!“

Nemají ponětí, jak moc se bojím. Nevědí, co se mi stalo už v minu

losti. Já pro změnu nevím, jak dlouho ještě vydržím.

– 13 –

1

Začátky

„Prosím, trenére, prosím, pusťte nás z vody, je nám zima,“ žadoní tři

osmileté děti s fialovými rty v dráze dvě.

Trenér Muritt se na moje kamarády z týmu, kteří se drželi kraje ba

zénu, zle zamračil. Většinou by to stačilo, aby vyjádřil svou autoritu

a přinutil je plavat dál. Dnes to však bylo jinak. Na horizontu se sunuly

hrozivé černé mraky a ze všech stran přicházely poryvy větru. Ačkoli bylo

dopoledne v půli července v Manchesteru v New Hampshiru, vypadalo

to, že začne sněžit.

Trenér Muritt si přiložil dlaně k ústům jako megafon, zakryl mateřské

znaménko na levé tváři a zakřičel: „Jděte od toho kraje! Koukejte plavat!“

„Je nám velká zima,“ nedali se kluci odbýt.

Trenéru Murittovi se samozřejmě nelíbilo, když někdo neposlouchal

jeho příkazy, natož když šlo o osmileté kluky. Naštvaně na ně znovu křikl,

ať začnou plavat, a když neposlechli, oběhl se zaťatými pěstmi bazén.

Proti větru se musel předklonit a krátké hnědé vlasy mu na hlavě stály.

Z modrých očí mu sršel vztek a mě napadlo, že bych asi radši měla plavat,

abych neměla potíže. Ale chtěla jsem vědět, jak to s kluky dopadne.

Trenér zavrtěl hlavou a křikl: „Když budete plavat, zahřejete se!“

Jenže kluci nehodlali ustoupit. Třásli se a zimou jim cvakaly zuby.

„No tak, plavat! Když budete plavat, zahřejete se,“ přemlouval je tre

nér. Podíval se na oblohu, pak zkontroloval hodinky, jako by rozmýšlel,

co udělat. V ostatních drahách plavci plavali prsa pod vodou, aby si udr

želi paže v relativním teple. Další členové týmu se chytali okraje bazénu

a stěžovali si na zimu. Laddie a Brooks McQuadeovi, bratři, kteří nikdy

neměli daleko k průšvihům, vylézali z bazénu a skákali do něj zpátky po

zadku. Postupně se k nim přidali i jiní.


– 14 –

„Hej, nechte toho, než si někdo ublíží! Ať už máte zadky zpátky ve

vodě!“ ječel trenér Muritt. Věděl, že situaci přestává mít pod kontrolou, že na tým tlačil až moc, takže na nás mávl, ať plaveme k němu. Když nás všech pětasedmdesát doplavalo k okraji, ukázal nám ke středové dráze. „Fajn,“ křičel, „poslouchejte. Poslouchejte! Uděláme dohodu. Když vás teď pustím z bazénu, všichni se převléknete do něčeho teplého a sejdeme se v klučičích šatnách. Tam si pak dáme dvě hodiny posilování.“

Kamarádi z týmu s jásotem vylézali z bazénu, spěchali k plotu, na

kterém měli pověšené ručníky, a předháněli se, protože každý chtěl být první u dveří do šaten.

Vylézt z vody bylo to poslední, do čeho se mi chtělo. Nesnášela jsem

posilování s týmem. Obvykle jsme ho měli pětkrát týdně, vždy hodinu po dvouhodinovém plaveckém tréninku. Typická hodina v tělocvičně zahrnovala pět set dřepů, dvě stě kliků, pět set cviků na posílení stehenních svalů, pět set dřepů, dvěstěkrát zvedání nohou z lehu na zádech a dvěstěkrát z lehu na břiše. Zatímco jsme cvičili, trenér Muritt počítal a museli jsme s ním udržet tempo. Po každé padesátce cviků nám dal minutovou přestávku, ale pokud náhodou někdo vypadl z rytmu nebo cviky neprováděl správně, museli jsme celou sadu opakovat od začátku. Chtěl nás tak posílit, naučit nás disciplíně a týmové spolupráci. Nevadilo mi to. Cvičení se mi líbilo a ráda jsem se snažila udržovat tempo, ale nesnášela jsem, když jsme museli začínat stále znovu, protože někdo neměl dost sil nebo dělal hlouposti. Prosluli tím hlavně Brooks a Laddie McQuadeovi. Neustále zkoušeli, co jim ještě projde, než si jich trenér všimne. Považovali to za báječnou hru. Starší kluci z týmu na ně křičeli a házeli po nich polystyrenové destičky, ale jim to nevadilo. Líbila se jim pozornost, které se jim od trenéra a ostatních členů týmu dostávalo. Nechtěla jsem hrát jejich hry a nechtěla jsem s nimi trávit dvě hodiny tělocviku, takže jsem křikla: „Trenére, můžu zůstat v bazénu a plavat?“

Otíral si právě oči a nos kapesníkem. „Ježíši, tobě není zima?“ zeptal

se nevěřícně.

„Když budu plavat, tak to bude fajn,“ odpověděla jsem, usmála jsem se

a snažila jsem se vypadat co nejpřesvědčivěji. Byla jsem baculatá, bylo mi devět let a plavala jsem pomalu, takže jsem jen málokdy měla možnost se

– 1 –

zastavit a odpočinout si. Ale protože jsem zůstávala neustále v pohybu,

vytvářela jsem tělesné teplo a to mi pomáhalo se zahřát, zatímco ostatní

plavci skoro mrzli.

„Je tu ještě někdo, kdo chce zůstat ve vodě?“

„My,“ ozvala se trojice plavců z Harvardu v první dráze.

Během akademického roku Muritt trénoval plavecký tým Harvardovy

univerzity. Měl pověst jednoho z nejlepších trenérů v Nové Anglii a nej

méně tucet jeho svěřenců se kvalifikoval do reprezentace Spojených

států. V létě většina jeho vysokoškolských plavců trénovala s amatéry

Manchesterského plaveckého týmu a sloužili nám jako vzor. Moji rodiče

už od začátku věděli, že abych ze sebe dostala to nejlepší, potřebuju tré

novat s těmi nejlepšími. Myslím, že právě proto přihlásili mého staršího

bratra Davida, mě a moje dvě mladší sestry Lauru a Ruth do plaveckého

programu trenéra Muritta.

Trenér se podíval na oblohu. Sledovali jsme jeho pohled. „Ty mraky

se mi stejně nelíbí,“ zamyslel se.

„Trenére, kdyby přišla bouřka, hned z vody vylezeme. Slibuju,“ řekla

jsem a skoro jsem nedýchala. Doufala jsem, že mě nebude nutit do tě

locviku.

Chvíli přemýšlel, ale vyrušil ho hlasitý smích, jekot a křik ze šaten.

„Prosím, trenére Muritte, prosím, můžeme tu zůstat?“ naléhala jsem.

„Dobře, ale budu muset odnést časomíru, protože by ji mohl vítr

převrátit. Další dvě hodiny budete plavat vlastním tempem.“

„Díky, trenére,“ zatleskala jsem nadšeně. Měla jsem vlastně dvojná

sobnou radost. Vyhnula jsem se tělocviku, a teď budu mít navíc možnost

plavat tři hodiny v kuse. Plavání jsem milovala, ale ještě víc jsem milovala,

když jsem mohla plavat vlastním tempem a mít dráhu sama pro sebe,

takže mi nikdo nebude kopat vodu do obličeje, ani mě zezadu lechtat na

chodidlech a křičet, ať plavu rychleji. Cítila jsem se naprosto svobodná.

Ale plavat před blížící se bouřkou bylo ještě úžasnější. V bazénu se začaly

dělat vlny, zvedaly mě a vrhaly ze strany na stranu. Vítr vyl a opíral se

do pletiva kolem bazénu tak silně, až začalo zvonit jako zvon. Vibrace

jsem vnímala celým tělem a chvíli jsem se bála, aby vítr nevytrhl plot ze

základů. Když jsem se při nádechu otočila na stranu, podívala jsem se

na nebe. Vypadalo to, jako by se blížilo tornádo, chyběl jen trychtýř.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist