načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Anna ze Zeleného domu – Lucy Maud Montgomeryová

Anna ze Zeleného domu

Elektronická kniha: Anna ze Zeleného domu
Autor: Lucy Maud Montgomeryová

Upovídané hubené děvčátko se zrzavými copy přijíždí na nádraží v Bright Riveru na kanadském ostrově Prince Edwarda. Co tady Anne Shirleyovou asi čeká? Dvojice stárnoucích ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2% 90%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 288
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace (některé barevné)
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustrovala Ivona Knechtlová
přeložila Milena Poláčková
Skupina třídění: Anglická próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-000-5278-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Upovídané hubené děvčátko se zrzavými copy přijíždí na nádraží v Bright Riveru na kanadském ostrově Prince Edwarda. Co tady Anne Shirleyovou asi čeká? Dvojice stárnoucích sourozenců, kteří se rozhodli, že k sobě vezmou chlapce ze sirotčince, aby jim vypomáhal na farmě. Jenže dorazila natěšená a neústupná holčička s hlavou plnou bláznivých snů. Podaří se jí přesvědčit plachého Matthewa a praktickou Marillu, aby si ji v Zeleném domě přece jenom nechali? Bystrou myslí, přímým jednáním a nespoutanou představivostí dokáže Anne změnit život nejen sobě a svým pěstounům, ale celé vesničce Avonlea.

Popis nakladatele

Nesmrtelný příběh upovídané zrzky v novém ilustrovaném vydání.

Jedenáctiletá Anna Shirleyová je sirotek. Po nepříjemných zkušenostech s životem u pěstounů přichází do Zeleného domu na ostrově prince Edwarda. Ačkoliv si přísná Marilla a její laskavý bratr Matouš původně přáli chlapce, rozpustilou Annu si brzy zamilují. A tak pihovatá dívenka konečně nachází pravý domov i první opravdovou kamarádku. Legendární kanadský příběh plný optimismu i laskavého humoru se vrací v nezkráceném vydání.

Zařazeno v kategoriích
Lucy Maud Montgomeryová - další tituly autora:
Anna z Avonlea Anna z Avonlea
Anna v Summerside Anna v Summerside
Anna ze Zeleného domu Anna ze Zeleného domu
Anna z Avonlea Anna z Avonlea
 (e-book)
Anna z Avonlea Anna z Avonlea
 (e-book)
Anna z ostrova Anna z ostrova
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Anna

ze Zeleného

domu

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.albatros.cz

www.albatrosmedia.cz

Lucy Maud Montgomeryová

Anna ze Zeleného domu – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Albatros

Ilustrovala Ivona Knechtlová

Anna

ze Zeleného

domu


Obsah

7

15

29

36

42

48

53

57

65

72

80

86

92

97

105

120

131

137

1./ Překvapení paní Ráchel Lyndeové 2./ Překvapení Matouše Cuthberta 3./ Překvapení Marilly Cuthbertové 4./ Ráno v Zeleném domě 5./ Annin příběh 6./ Marillino rozhodnutí 7./ Annina modlitba 8./ Jak začala Annina výchova 9./ Zděšení paní Ráchel Lyndeové 10. / Annina omluva 11. / Anniny dojmy z nedělní školy 12. / Slavnostní slib 13. / Toužebné očekávání 14. / Annino doznání 15. / Bouře ve škole 16. / Dianina návštěva a její tragické následky 17. / Nový zájem 18. / Anna zachránkyně 19. / Koncert, katastrofa a kajícné přiznání 146

164

173

177

184

188

197

204

211

219

227

237

244

251

261

267

271

276

20. / Kde končí představivost 21. / Jak ochutit dort 22. / Pozvání na čaj 23. / Nezdar v otázce cti 24. / Třída slečny Stacyové chystá koncert 25. / Matouš a nabírané rukávy 26. / Založení Klubu povídkářů 27. / Marnivost a její tragický konec 28. / Alabastrová Elaine 29. / Mezník v Annine životě 30. / Ustavení Akademického klubu 31. / Kde se potok vlévá do řeky 32. / Přijímací zkoušky 33. / Koncert v hotelu 34. / Studentka Královské akademie 35. / Zima v akademii 36. / Sláva a sen 37. / Únosce jménem Smrt 38. / Kde cesta zahýbá 282

7

Paní Ráchel Lyndeová bydlela zrovna v místě, kde se v Avonlea sva

žuje hlavní silnice do úvozu lemovaného olšemi a převislými vrbami,

který protíná potůček pramenící daleko v lesích kolem místa, co bydlí

Cuthbertovi. Prý je to tam na horním toku nezkrotná bystřina, kli

katá a řítící se střemhlav jako o závod, plná temných tůní a vodopádů.

U úvozu u Lyndeových to však byl klidný spořádaný potůček, pro

tože ani potok by si nedovolil minout dům paní Ráchel Lyndeové bez

patřičného respektu k dobrým mravům. Jako by věděl, že paní Rá

chel právě sedí u okna a bedlivě sleduje všechno, co se venku šustne,

potoky počínaje a dětmi konče, a že zjistí-li nějakou nepatřičnost,

nebude mít klid, dokud tomu nepřijde dokonale na kloub.

V Avonlea i jinde je spousta lidí, kteří se starají o to, co dělají je

jich sousedé, místo aby si hleděli svého. Paní Ráchel Lyndeová byla

však jednou z těch, kteří hravě zvládnou obojí. Byla to vynikající

hospodyně, dovedla spoustu věcí a práce jí šla od ruky. Vedla krou

žek ručních prací, pomáhala v nedělní škole, byla nejsilnější oporou

místního dobročinného spolku a pravou rukou zahraničních misií.

Přesto však paní Ráchel ještě stihla hodiny vysedávat u kuchyňského

okna s pletením. Pletla přikrývky a upletla jich prý už šestnáct, jak se

s obdivem tradovalo mezi avonleaskými hospodyněmi. A přitom po

zorovala bystrým okem každé hnutí na hlavní silnici, vedoucí úvozem

a klikatící se po červeném kopci na protější straně. Protože Avonlea

leží na malém trojúhelníkovém poloostrůvku vyčnívajícím do zálivu

svatého Vavřince, a ze dvou stran ho obklopuje voda, musí každý

Kapitola 1

Prekvapení paní Ráchel Lyndeové

8

jeho návštěvník projet po této silnici před skrytým, avšak vševidou

cím bystro zrakem paní Ráchel.

A takhle tu paní Ráchel seděla i jednoho červnového odpoledne. Do

okna zářily teplé, jasné sluneční paprsky. Sad na svahu před domem

byl právě v květu, celý růžovo-bílý jako nevěsta, a bzučel myriádami

včel. Thomas Lynde, klidný a mírný muž, kterému v Avonlea neřekli

jinak než „muž Ráchel Lyndeové“, sel na políčku za stodolou tuříny.

Totéž měl dělat i Matouš Cuthbert na velkém červeném poli u potoka

dole u Zeleného domu. Paní Ráchel o tom věděla, protože slyšela,

jak říkal včera večer v obchodě u Williama J. Blaira v Carmody Pe

tru Morrisonovi, že chce dnes odpoledne zasít tuřín. Petr se ho na to

samozřejmě nejdřív zeptal, protože Matouš, jak je o něm všeobecně

známo, sám od sebe nikdy nic neřekne.

Jenže Matouš Cuthbert si v půl čtvrté odpoledne tohoto rušného

dne klidně jede dolů úvozem a pak dál nahoru na protější kopec. Na

sobě má navíc bílý límeček a sváteční oblek, což bylo neklamnou

známkou toho, že jede pryč z Avonlea. Do bryčky zapřáhl kaštano

vou kobylu, a to prozrazovalo, že jede daleko. Kam jen může Matouš

Cuthbert jet a co tam bude dělat?

9

Kdyby to byl kdokoliv jiný z Avonlea, paní Ráchel by si hbitě dala

do souvislosti to a ono a prostou úvahou by došla k odpovědi na obě

otázky. Matouš ovšem jezdil z Avonlea jen vzácně, musí to tedy být

něco mimořádného a naléhavého. Byl to velmi plachý a ostýchavý

člověk a mezi cizí lidi a vůbec na veřejnost, kde by se měl nějak pro

jevit, chodil jen s největší nevolí. Matouš v bílém límečku a s bryčkou,

to tedy nebylo hned tak k vidění. Paní Ráchel přemýšlela a hloubala,

ale nemohla na nic přijít, a tak měla docela po náladě.

„Odpoledne se po čaji zastavím u Marilly v Zeleném domě a zjistím,

co a jak,“ rozhodla se tedy nakonec ona vážená dáma. „V tuhle roční

dobu Matouš do města obvykle nejezdí a na návštěvy nikdy nechodí;

a kdyby mu došlo tuřínové semeno, nebral by si na to sváteční šaty

a bryčku; pro doktora nejel, to by víc pospíchal. Tudíž se muselo od

včerejšího večera něco stát. To by mě skutečně zajímalo, co to bylo.

To mi tedy skutečně nedá spát, dokud nezjistím, co dnes vyhnalo Ma

touše Cuthberta z Avonlea.“

Po čaji se tedy paní Ráchel vydala ven. Neměla to daleko. Prostorný

dům obklopený sadem, kde bydleli Cuthbertovi, stál na kopci sotva

čtvrt míle od úvozu. Po příjezdové cestě se to ale zdálo ještě mnohem

dál. Matoušův otec, po němž Matouš zdědil svou uzavřenost a ostý

chavost, postavil dům co nejdál od lidí, ale zase ne až v lese. Zelený

dům vystavěl až na samém konci svého pozemku a tam dům stojí

dodnes, takže ho z hlavní silnice, podél níž se k sobě přátelsky tisknou

všechny ostatní avonleaské domy, skoro není vidět. Pro paní Ráchel

Lyndeovou to zkrátka bydlení nebylo.

10

„To je pouhé přebývání, ale bydlení ne,“ říkala si, zatímco se ubírala

hluboce vyježděnou travnatou cestou, lemovanou keři šípkových růží.

„Není divu, že Matouš i Marilla jsou tak trochu podivíni, když tady žijí

takhle daleko od lidí, jako na samotě. Stromy nejsou zrovna nejlepší

společnost, a že jich tam mají, i když bůhví, jak to vlastně všechno je.

Ale stejně je lepší dívat se na lidi. Vypadá to, že jsou tu spokojení, oni

si na to asi už zvykli. Člověk přivykne všemu, i oprátce, jak povídal

tuhle ten Ir.“

S těmito myšlenkami došla paní Ráchel k zadnímu dvorku Zele

ného domu. Byl velmi svěží, čistý a upravený, z jedné strany ohrani

čený rozložitými starými vrbami a z druhé upjatými topoly. Neležel tu

nikde ani kamínek, ani stéblo. Kdyby tu ležely, paní Ráchel by si jich

byla rozhodně všimla. Osobně se paní Ráchel domnívala, že Marilla

Cuthbertová zametá dvůr stejně často jako dům. Dalo by se tu do

slova jíst ze země.

Paní Ráchel rázně zaklepala na kuchyňské dveře a na vyzvání

vstoupila. Kuchyň měl Zelený dům velmi útulnou − lépe řečeno byla

by útulná, kdyby nebyla tak úzkostlivě čistá, že až budila dojem, že se

tu ani nebydlí. Okna měla na západ a na východ. Západním oknem

s výhledem na zadní dvůr sem dopadalo měkké červnové světlo; vý

chodní okno, z něhož se daly zahlédnout třešně v sadu nalevo, obsy

pané bílými květy, a uklánějící se štíhlé břízy dole v úvozu u potoka,

obrůstalo popínavé víno. Zde sedávala Marilla Cuthbertová − když

si tedy vůbec sedla − protože neměla ke slunci důvěru. Připadalo jí

příliš neposedné a přelétavé, jako by se vůbec nehodilo do světa, který

se má brát vážně. A tak tu teď právě seděla s pletením a stůl byl pro

střený k večeři.

Paní Ráchel, ještě než zavřela dveře, bedlivě přelétla zrakem

všechno, co leželo na stole. Byly tu tři talíře, Marilla tedy musí čekat

návštěvu, kterou Matouš přiveze na čaj. Prostřela ovšem obyčejný

servis, ne sváteční, a na stole stála jen jablečná zavařenina a obyčejný

koláč, takže to zase nemůže být nějaká vzácná návštěva. Ale co ten

Matoušův bílý límeček a zapřažená hnědka? Paní Ráchel se začínala

11

z těch záhad okolo toho klidného a nikdy nijak tajemného Zeleného

domu točit hlava.

„Vítám vás, Ráchel,“ řekla Marilla pohotově. „To máme dnes hezký

večer, že? Neposadíte se? Jak se u vás všichni máte?“

Mezi Marillou Cuthbertovou a paní Ráchel existovalo cosi, co by se

snad z nedostatku jiného vhodného pojmenování dalo nazvat přátel

stvím − i přes jejich odlišnost, nebo možná právě proto.

Marilla byla vysoká hubená žena ostrých hranatých rysů, nikde

žádná křivka. V tmavých vlasech, vždycky pečlivě stočených do ma

lého pevného uzlu, rázně probodnutého dvěma drátěnými jehlicemi,

jí tu a tam prosvítala nějaká ta šedina. Působila dojmem přísné zku

šené ženy a tou také byla. Měla však cosi kolem úst, co − kdyby to jen

trochu víc poodhalila − prozrazovalo jistý smysl pro humor.

„Máme se všichni dobře,“ odpověděla paní Ráchel. „Ale o vás jsem

dostala strach, když jsem dnes viděla Matouše, jak jede do města. Ří

kala jsem si, jestli nejede pro doktora.“

Marilla chápavě sevřela rty. Čekala, že se tu paní Ráchel objeví. Vě

děla, že až uvidí Matouše odjíždět tak nečekaně a ve svátečních šatech

do města, bude to pro její zvědavost příliš těžká zkouška.

12

„Kdepak, daří se nám dobře, i když mě včera nesnesitelně bolela

hlava,“ odpověděla. „Matouš odjel do Bright Riveru. Vzali jsme si ze

sirotčince v Novém Skotsku chlapce, dnes má přijet vlakem.“

Kdyby Marilla řekla, že Matouš jel do Bright Riveru naproti kloka

novi, kterého si objednali z Austrálie, nevzbudila by v paní Ráchel větší

úžas. Paní Ráchel Lyndeová dokonce na celých pět vteřin dočista oně

měla. Přece si z ní Marilla nedělá blázny... Ale skoro to tak vypadalo.

„Vážně, Marillo?“ vydechla, když se jí vrátil hlas.

„No ano,“ odpověděla Marilla, jako by očekávání chlapců ze si

rotčince v Novém Skotsku patřilo k obvyklým jarním pracím na

spořádaně vedených farmách v Avonlea a nebylo neslýchanou no

vo tou.

Pro paní Ráchel to byl šok. Uvažovala ve zvolacích větách. Chlapce!

Zrovna Marilla a Matouš Cuthbertovi adoptují chlapce! Ze sirot

čince! No ten svět se snad opravdu obrací vzhůru nohama! Všechno

by byla čekala, ale tohle! Ne, teď už ji opravdu nemůže překvapit

vůbec nic! Nic!

„A co vás to proboha napadlo?“ zeptala se nesouhlasně.

K tomuto rozhodnutí došlo, aniž by ji požádali o radu, a tudíž je od

prvopočátku odsouzeníhodné.

„No, uvažovali jsme o tom už delší dobu, vlastně celou zimu,“ odpo

věděla Marilla. „Jednou před Vánoci se tu objevila paní Spencerová

a říkala, že si na jaře bere holčičku ze sirotčince dole v Hopetownu.

Má tam sestřenici, byla za ní a zná to tam. A od té doby jsme to s Ma

toušem probírali ze všech stran. Rozhodli jsme se pro chlapce. Matouš

už má svoje roky, to víte − je mu šedesát − už to není ten mladík, co

kdysi. Zlobí ho srdce. A víte, jak je to těžké, sehnat někoho na práci.

On není nikdo k mání, jen ti přihlouplí mrňaví Francouzi, a jak si

k sobě jednoho pustíte a něco ho naučíte, práskne do bot nakládat

humry nebo si najde práci ve Státech. Matouš nejdřív navrhoval vzít

si chlapce z Londýna. Ale na to jsem rovnou řekla ne. ‚Možná jsou

šikovní − neříkám, že bych proti nim něco měla − ale žádnýho londýn

skýho Araba do domu nechci.‘ To jsem mu řekla. ‚Přiveď mi někoho

zdejšího. Ono to bude i tak riskantní, ať to bude kdokoliv. Ale budu klidnější a budu mít lepší spaní, když dostaneme malého Kanaďana.‘

A tak jsme nakonec poprosili paní Spencerovou, aby nám vybrala

chlapce, až si tam pojede pro děvče. Minulý týden jsme se doslechli,

že tam jede, a tak jsme jí poslali po Spencerových z Carmody vzkaz,

aby nám přivezla šikovného, vhodného chlapce, tak deset, jedenáct let.

Zdál se nám to nejlepší věk − bude dost starý na to, aby zastal leccos

v domácnosti, ale ještě půjde vychovat. Chtěli bychom mu dát domov

a vzdělání. A dnes jsme dostali od paní Spencerové telegram − pošťák to přinesl z nádraží − že přijedou v půl šesté. Tak jim jel Matouš na

proti. Paní Spencerová ho tam vysadí z vlaku. Ona jede samozřejmě

dál do White Sands.“

Paní Ráchel si velmi zakládala na své upřímnosti. Hodlala tedy

upřímně promluvit i nyní, když tuto převratnou událost konečně du

ševně zpracovala.

„No, Marillo, řeknu vám upřímně, myslím si, že jste udělali pořád

nou hloupost − je to risk, obrovský risk. Nevíte, koho si berete. Vezmete si do domu cizí dítě a nevíte o něm vůbec nic − jaké je, jaké mělo

rodiče, co z něho vyroste. Zrovna minulý týden jsem četla v novinách,

jak si manželé někde na západě ostrova vzali ze sirotčince chlapce

a on jim v noci podpálil dům − schválně, Marillo − a oni pak málem

v posteli lehli popelem. A znám ještě jeden případ, kdy adoptovaný

chlapec pil vajíčka − nemohli ho to odnaučit. Kdybyste se, Marillo, se mnou přišli poradit − což jste neudělali − řekla bych vám, ať vás to

proboha ani nenapadne, to bych vám řekla.“

Tyto Jobovy zvěsti Marillu ani neurazily, ani neznepokojily. Pletla

klidně dál.

„Nepopírám, že na vašich slovech něco je, Ráchel. Sama mám tro

chu strach. Ale Matouš tím byl celý posedlý. Dobře jsem to viděla, a tak jsem ustoupila. Matouš si málokdy postaví hlavu, takže když už to udělá, cítím, že mu musím ustoupit. A že je to riskantní? A co v ži

votě není? Ať člověk dělá, co dělá, vždycky je to riskantní. I mít vlastní

děti je risk, když na to přijde − taky to nemusí vždycky dopadnout

dobře. A potom, Nové Skotsko je docela blízko ostrova. To není jako

vzít si chlapce z Anglie nebo ze Států. Bude to náš člověk.“

„No, doufejme, že to dobře dopadne,“ řekla Ráchel tónem, který

nezapřel silnou pochybnost. „Jenom neříkejte, že jsem vás nevarovala, až to tu podpálí nebo nasype do studny strychnin − slyšela jsem o takovém případu, stalo se to v Novém Brunšviku − udělalo to dítě ze

sirotčince a celá rodina pak zemřela v ukrutných bolestech. Tentokrát

to ale bylo děvče.“

„Však my si děvče nebereme,“ opáčila Marilla, jako by otravování

studní bylo ryze dívčí záležitostí a v případě chlapce nic takového

nehrozilo. „Na děvče jsem ani na chvilku nepomyslela. A paní Spen

cerové se divím. Ale ona by adoptovala klidně celý sirotčinec, kdyby si to vzala do hlavy.“

Paní Ráchel by byla nejraději zůstala, dokud se Matouš s dítětem

nevrátí. Ale pak si uvědomila, že to bude trvat ještě nejméně dvě ho

diny, a tak se rozhodla, že zajde k Bellům, aby jim tu novinu pověděla.

To bude tedy senzace, jaká tu ještě nebyla, a paní Ráchel činilo ne

smírné potěšení, když mohla s nějakou senzací přijít osobně. Rozlou

čila se tedy, a Marilla si oddechla. Pesimismus paní Ráchel v ní znovu

oživil její vlastní pochybnosti a obavy.

„No tohle!“ vydechla paní Ráchel, když stanula v bezpečí venku na

příjezdové cestě. „To se mi opravdu snad jen zdá. No, je mi toho malého líto. Matouš a Marilla o dětech nic nevědí a budou určitě

očekávat, že bude rozumný a moudrý jako jeho vlastní dědeček, jestli někdy vůbec nějakého měl. Dítě v Zeleném domě − to je absurdní.

Nikdy tam žádné dítě nebylo. Matouš a Marilla sem přišli už jako

dospělí − jestli ti dva vůbec někdy byli dětmi − tomu je těžko uvěřit, když se na ně člověk podívá. No, nechtěla bych být v jeho kůži. Ani

za nic. Chudák malá.“

Takhle hovořila paní Ráchel k šípkovým růžím a srdce jí přetékalo

citem. A kdyby byla viděla dítě, které v tu chvíli trpělivě čekalo na nádraží v Bright Riveru, byla by její lítost ještě hlubší a větší.

15

Matouš Cuthbert a jeho kaštanová kobyla se spokojeně kodrcali ce

lých osm mil do Bright Riveru. Jeli po hezké cestě mezi upravenými

farmami a usedlostmi, tu a tam projeli voňavým jedlovým lesem nebo

úvozem, nad nímž se skláněly divoké švestky obsypané bělavými květy.

Jabloňové sady vydávaly sladkou vůni, v dálce na obzoru mizely louky

v nachovém oparu a

Zpívaly v korunách hrdličky,

aby ten čas trval rok celičký.

Matouš si cestu vychutnával po svém, až na chvíle, kdy se potkával

se ženami a musel je zdravit − protože na ostrově prince Edwarda

musíte zdravit každého, koho potkáte, ať ho znáte, nebo ne.

Matouš měl hrůzu ze všech žen kromě Marilly a paní Ráchel. Měl

vždycky nepříjemný pocit, že se mu tahle tajemná stvoření za zády

vysmívají. Možná měl i pravdu, protože byl na první pohled podivín.

Nebyl to žádný krasavec, dlouhé šedé vlasy mu sahaly až po shrbená

ramena a už od svých dvaceti let nosil měkký hnědý plnovous. Vlastně

tenkrát ve dvaceti vypadal téměř stejně jako dnes v šedesáti, jen šedin

měl méně.

Když dorazil do Bright Riveru, nebylo po vlaku nikde ani stopy.

Usoudil, že přijel příliš brzy, uvázal tedy koně na dvoře hostince a ve

šel do nádražní budovy. Dlouhé nástupiště bylo téměř prázdné − je

diná osoba, kterou tam zahlédl, byla dívka. Seděla až na samém konci

nástupiště na hromadě šindelů. Matouš sotva postřehl, že je to děvče,

prošel kolem ní, ani se neohlédl, a pospíchal pryč. Kdyby si jí byl lépe

Kapitola 2

Prekvapení Matouše Cuthberta

16

všiml, jistě by mu neuniklo napětí a očekávání v její tváři. Seděla tam

a zjevně na něco nebo na někoho čekala, a protože neměla nic jiného

v tu chvíli na práci, seděla a čekala tam ze všech sil.

Matouš uviděl přednostu, zrovna zamykal kancelář a chystal se

domů na večeři, a zeptal se ho, jestli bude mít vlak v pět třicet zpož

dění.

„Vlak v pět třicet odjel už před půlhodinou,“ odpověděl stroze před

nosta. „Ale vysadili tady pro vás jednoho pasažéra − děvčátko. Čeká

na vás tamhle na těch šindelích. Říkal jsem jí, aby šla do čekárny pro

ženy, ale ona mi se vší vážností oznámila, že radši zůstane venku. ‚Víc

to podněcuje představivost,‘ povídala. Bude to asi pěkný kvítko.“

„Ale já nečekám děvče,“ namítl Matouš rozpačitě. „Přijel jsem pro

chlapce. Měl by tu být. Paní Spencerová mi měla přivézt ze sirotčince

v Novém Skotsku chlapce.“

Přednosta hlasitě hvízdl. „No, tak to bude asi omyl,“ usoudil. „Paní

Spencerová vystoupila s touhle slečnou a dala mi ji do opatrování. Po

vídala, že ji se sestrou adoptujete ze sirotčince a že si pro ni přijedete.

18

Víc já o tom nevím − a nikde už tu žádného dalšího sirotka nescho

vávám.“

„Tomu nerozumím,“ hlesl Matouš bezmocně a v duchu si přál, aby

tu s ním byla Marilla a všechno vyřešila.

„No tak se zeptejte toho děvčete,“ navrhl přednosta nezúčastněně.

„Troufám si tvrdit, že vám to vysvětlí, pusu má pořádně prořízlou, jen

co je pravda. Asi už neměli takového chlapce, jakého jste chtěli.“

Povýšeně odkráčel, měl totiž hlad, a nechal nešťastného Matouše,

aby oslovil dívku − cizí dívku, sirotka − což pro něj bylo těžší, než vlézt

do jámy lvové, a zeptal se jí, proč není kluk. Matouš v duchu zaúpěl,

otočil se a nesměle se vydal na nástupiště směrem k ní.

Dívka ho sledovala od chvíle, kdy kolem ní prošel, a upírala na něj

oči i teď. Matouš se na ni nedíval, a i kdyby se díval, neviděl by, jaká

ve skutečnosti je. Běžný pozorovatel by viděl asi toto: dítě asi jedenác

tileté, oblečené do velmi krátkých, velmi těsných a velmi ošklivých

šatů ze zažloutlé vlněné látky. Na hlavě vybledlý hnědý námořnický

klobouk, pod ním na zádech dva tlusté copy, zrzavé jako liška. Obli

čejík bledý, hubený a samá piha, ústa velká, stejně jako oči, které

podle osvětlení a podle nálady měnily barvu ze zelené na šedou.

Tolik by zaznamenal obyčejný pozorovatel. Bystrý pozorovatel by si

však všiml ještě špičaté a výrazné brady, zvědavého, živého pohledu,

výrazných, pěkně vykrojených úst, širokého nápadného čela − zkrátka

náš bystrý pozorovatel by usoudil, že v těle téhle slečny, z níž měl ne

smělý Matouš Cuthbert tak přehnaný strach, přebývá neobyčejný

duch.

Matouš byl však ušetřen toho, aby musel dívku oslovit, protože jak

mile zjistila, že jde k ní, vstala, popadla jednou hubenou opálenou

rukou držadlo omšelé staromódní cestovní brašny a druhou mu oka

mžitě podala.

„Vy jste pan Matouš Cuthbert ze Zeleného domu, viďte?“ řekla

křišťálově jasným, přívětivým hlasem. „To jsem ráda, že jste tady.

Začínala jsem se bát, že pro mě nepřijedete, a představovala jsem si

všechno možné, co vám v tom mohlo zabránit. Rozhodla jsem se, že

19

jestli pro mě dnes nepřijedete, vylezu tamhle na tu divokou třešeň

u zatáčky a zůstanu tam až do rána. Nebála bych se a bylo by to

krásné, přespat v koruně divoké třešně mezi bílými květy při měsíčku,

viďte? Představovala bych si, že bydlím v paláci ze samého mramoru.

A byla jsem si docela jistá, že byste přijel ráno, když ne dnes.“

Matouš sevřel hubenou ruku neobratně ve své, a v tu chvíli se roz

hodl, co udělá. Nemůže říct tomuhle dítěti se zářícíma očima, že je

sem poslali omylem. Vezme ji domů, a ať jí to řekne Marilla. Stejně

ji tak jako tak nemůže nechat v Bright Riveru, odloží tedy všechny

otázky a vysvětlování až na potom, až v pořádku dorazí do Zeleného

domu.

„Omlouvám se, že jsem přijel pozdě,“ řekl ostýchavě. „Tak pojď.

Kůň čeká ve dvoře. Dej mi tu tašku.“

„Nebojte, já ji unesu!“ odpověděla vesele. „Není těžká. Mám v ní

všechen svůj majetek, ale není těžká. A když se nenese správně, vy

padává jí držadlo, ale já už s tím umím zacházet, tak bych si ji radši

nesla sama. Je to strašně stará brašna. Já jsem tak ráda, že jste přijel,

i když by bylo hezké přespat v divoké třešni. Máme před sebou dlou

hou cestu, že? Paní Spencerová říkala, že je to osm mil. Ale já jsem

ráda, já strašně ráda jezdím. Ach, to je tak krásné, že s vámi budu

bydlet a že k vám budu patřit. Nikdy jsem vlastně k nikomu nepat

řila, ne doopravdy. Ale vůbec nejhorší to bylo v sirotčinci. Byla jsem

tam jen čtyři měsíce, ale stačilo mi to. Vy jste asi nikdy nebyl sirotek

v sirotčinci, tak to nemůžete pochopit. To je horší než cokoliv, co si

dokážete představit. Paní Spencerová říkala, že ode mě není hezké

takhle mluvit, ale já nechtěla být zlá. Ono je strašně snadné být zlý,

aniž byste o tom věděl, že? Byli hodní − v tom sirotčinci. Ale nebylo

tam kouska prostoru pro fantazii − jen snad ostatní sirotci. A mně se

líbilo představovat si třeba, že ta holčička, co sedí vedle, je ve skuteč

nosti dcera hraběte a že ji jako miminko ukradla rodičům zlá chůva,

která, než se stačila přiznat, tak umřela. V noci jsem většinou nespala

a představovala jsem si takovéhle věci, protože ve dne na to nebyl čas.

Asi proto jsem tak hubená − jsem hrozně hubená, že? Kost a kůže.

20

Někdy si ale představuju, že jsem hezká a baculatá a že mám na

loktech dolíčky.“

Tady se Matoušova společnice odmlčela, jednak proto, že jí došel

dech, a jednak proto, že dorazili k bryčce. Mlčela, dokud nevyjeli

z vesnice a nesjížděli dolů do údolí po cestě, která byla místy tak vy

mletá, že se její kraje, lemované kvetoucími planými třešněmi a štíh

lými bílými břízkami, tyčily několik stop nad jejich hlavami.

Děvče natáhlo ruku a ulomilo větvičku divoké švestky, která zava

dila o bok bryčky.

„Není to nádhera? Co vám ten strom, co se tak naklání dolů, celý

v bílém, samá krajka, připomíná?“ zeptalo se.

„Mmno, ani nevím,“ odpověděl Matouš.

„No přece nevěstu − nevěstu celou v bílém s nádherným jemným

závojem. Já jsem skutečnou nevěstu nikdy neviděla, ale dovedu si ji

představit. Já sama asi nevěsta nikdy nebudu. Já jsem taková obyčejná,

mě si nikdo nevezme − jedině snad nějaký cizí misionář. Cizí mi sionáři

myslím nejsou moc vybíraví. Ale stejně doufám, že jednou budu mít

bílé šaty. Tak si totiž představuju tu největší pozemskou slast. Mně se

hrozně líbí hezké šaty. Co si pamatuju, nikdy jsem žádné neměla, ale

aspoň se na ně můžu o to víc těšit, no ne? A taky si můžu představo

vat, že jsem nádherně oblečená. Když jsem dnes ráno odcházela ze

sirotčince, tak jsem se tak styděla za tyhle ohavné vlněné šaty! Musely

je nosit všechny děti ze sirotčince, to víte... On totiž jeden obchodník

z Hopetownu daroval sirotčinci celý štoček téhle látky. Prý proto, že ji

nemohl prodat, ale já bych radši věřila tomu, že měl tak laskavé srdce,

vy ne? Když jsme nastoupili do vlaku, tak jsem měla pocit, že se za

mnou všichni ohlížejí a litují mě. Tak jsem si prostě představovala, že

mám ty nejkrásnější šaty z bleděmodrého hedvábí − protože když už

si něco představujete, tak to musí stát za to − a k tomu obrovský klo

bouk samou kytku a rozevláté peří, zlaté hodinky a kozinkové rukavice

a boty. A hned se mi celou cestu jelo líp. A když jsme jeli lodí, tak mi

nebylo ani trochu špatně. Ani paní Spencerové, a té prý většinou bývá.

Říkala, že na to neměla čas, protože musela hlídat, abych nevypadla

21

z lodi. Že to v životě neviděla, jak jsem se motala kolem toho zábradlí.

Ale když jí díky tomu nebylo špatně, tak to byl vlastně dobrý skutek,

že jsem se tam motala, no ne? A já jsem chtěla všechno vidět, co na

té lodi bylo k vidění, protože jsem nevěděla, jestli se mi to ještě někdy

v životě poštěstí. Ach, tady jsou zase třešně, a všechno kvete! Tenhle

ostrov je jeden velký květ. Už teď ho mám ráda, a tolik se těším, že

tu budu bydlet! Vždycky jsem slýchala, že ostrov prince Edwarda je

nejkrásnější místo na světě, a představovala jsem si, že tam bydlím, ale

nikdy mě nenapadlo, že tam jednou budu bydlet doopravdy! To je

přece nádhera, když se vám splní sen, že? Ale tyhle červené cesty jsou

tak legrační. Když jsme v Charlottetownu nastoupili do vlaku a za

oknem se začaly míhat tyhle červené cesty, ptala jsem se paní Spen

cerové, proč jsou červené, ale ona povídala, že bohužel neví a abych

ji už proboha ušetřila dalších otázek. Že jsem jí jich položila snad už

tisíc. Nejspíš ano, ale jak má člověk zjistit, jak to všechno je, když se

nezeptá? A proč jsou teda ty cesty červené?“

„Mmno, ani nevím,“ řekl Matouš.

„No, to časem zjistíme. Není to krásné, když si pomyslíte, co všechno

ještě můžeme časem zjistit? Když si to uvědomím, tak jsem prostě

ráda na světě − je tak zajímavý! Nebyl by ani zpola tak zajímavý, kdy

bychom už všechno věděli, viďte? Nezbyl by v něm žádný prostor pro

fantazii. Ale já jsem asi moc upovídaná, že? Všichni mi to pořád říkají.

Nemám být radši zticha? Řekněte, a já budu. Já umím mlčet, když se

rozhodnu, i když je to těžké.“

Matoušovi bylo k jeho velkému překvapení dobře. Měl stejně jako

většina nemluvných lidí rád lidi povídavé, když byli ochotní mluvit

sami a nečekali od něho konverzaci. Nikdy by ho však nenapadlo,

že se bude cítit tak dobře ve společnosti malého děvčete. Se ženami

měl jen ty nejhorší zkušenosti, a malé holky byly ještě horší. Nesnášel,

jak kolem něho vždycky ostýchavě proklouzly, a přitom ho úkosem

sledovaly, jako by čekaly, že je spolkne zaživa, když se odváží slovo

promluvit. A přesně tak se chovaly dobře vychované dívky z Avon

lea. Ale tahle pihatá holka byla úplně jiná, a i když mu to tak rychle

22

nemyslelo, a tak pro něho bylo občas těžké stačit jejím myšlenkovým

pochodům, uvědomil si, že je mu v její povídavé společnosti vlastně

dobře. Řekl tedy se svou obvyklou ostýchavostí: „Ale ne, jen povídej.

Mně to nevadí.“

„Ach, to jsem ráda. My dva spolu budeme náramně dobře vycházet.

To je taková úleva, když člověk může mluvit, kdy chce, a nikdo mu

u toho nevykládá, že dítě má být vidět, a ne slyšet. Mně to vždycky

říkali od rána do večera. A taky se mi smějou, protože někdy mluvím

jako kniha. Ale když máte v hlavě velké myšlenky, tak přece musíte

mluvit jako kniha, že ano?“

„Mmno, zní to rozumně,“ odpověděl Matouš.

„Paní Spencerová říkala, že mám ostrý jazyk, ale to není pravda, já

mám úplně normální jazyk. A paní Spencerová taky říkala, že by

dlíte v Zeleném domě. Na všechno jsem se jí hned vyptala. Všude

okolo jsou prý stromy. To mi udělalo takovou radost! Já mám stromy

hrozně ráda. Kolem sirotčince žádné nebyly, jenom pár takových ubo

hých mrzáčků v nabílených ohrádkách. Taky vypadaly jako sirotci,

opravdu. Bylo mi jich líto až k pláči. Říkala jsem jim vždycky: ‚Ach, vy

malí chudáčci! Kdybyste rostli v hlubokém lese mezi ostatními stromy,

v měkoučkém mechu, kdyby se vám ke kořenům skláněly zvonečky

a kolem tekl potok a ve větvích vám zpívali ptáci, to byste si mohli

klidně růst! Ale tady nemůžete. Já vím, jak vám je, stromečky moje.‘

Bylo mi dnes smutno, když jsem od nich odjížděla. Člověk si na tyhle

věci rychle zvykne, viďte? Je někde blízko vašeho domu potok? Na to

jsem se paní Spencerové zapomněla zeptat.“

„No, ano, je hned za domem.“

„Ach, to je jako v pohádce! Vždycky jsem snila o tom, že budu byd

let blízko potoka. Ale nikdy jsem si nemyslela, že jednou vážně budu.

Sny se většinou nesplní, že ne? To by byla krása, kdyby se každý sen

splnil. Ale teď jsem skoro úplně šťastná. Úplně šťastná být nemůžu,

protože − no, jaká je tohle podle vás barva?“

Přehodila si jeden z dlouhých lesklých copů přes hubené ra

meno a podržela ho Matoušovi před očima. Matouš nebyl zvyklý

23

posuzovat barvu dámských kadeří, ale v tomto případě nebylo nad

čím váhat.

„Zrzavá, ne?“ řekl.

Dívka upustila cop s povzdechem, který jako by pramenil až někde

v patách a naráz vyslovil všechny strasti lidského rodu.

„Ano, zrzavá,“ připustila odevzdaně. „Takže vidíte, že nemůžu být

úplně šťastná. Nikdo, kdo má takovéhle vlasy, totiž nemůže. To ostatní

už mi tolik nevadí − ty pihy ani zelené oči, ani to, že jsem tak hubená.

Já si prostě představím, že mám krásnou broskvovou pleť a zářivé po

mněnkové oči. Ale ty vlasy, ty si odmyslet neumím. To prostě nejde,

ať se snažím sebevíc. Vždycky si říkám: ‚mám nádherné havraní vlasy,

mám nádherné havraní vlasy,‘ jenže stejně vím, že jsou zrzavé jako

liška, a rve mi to srdce. To bude moje doživotní trápení, tohleto. Jed

nou jsem četla román o dívce, která měla doživotní trápení, ale nebyly

to zrzavé vlasy. Ona měla zlaté vlasy a alabastrovou pleť, víte? Co je

to ten alabastr? Na to jsem nikdy nepřišla. Vy to víte?“

„Mmno, vlastně ani nevím,“ odpověděl Matouš, kterému se začí

nala zvolna točit hlava. Připadal si jako kdysi za mlada, když ho jed

nou vylákal kamarád na kolotoč.

„No, ať to bylo, co to bylo, muselo to být asi něco moc krásného,

protože ona byla božsky krásná. Představil jste si někdy, jaké to asi

musí být, být božsky krásný?“

„Mmno, ne, nepředstavil,“ přiznal se Matouš bezelstně.

„To já ano. Co byste si vybral, být božsky krásný, nepředstavitelně

chytrý, nebo andělsky dobrý?“

„Mmno, já... já ani nevím.“

„Já taky ne. Nikdy se nemůžu rozhodnout. Ale to nevadí, protože

stejně nikdy ani jedno z toho nebudu. Je jisté, že andělsky dobrá

nebudu nikdy. Paní Spencerová říkala − ach, pane Cuthberte! Pane

Cuthberte!! Pane Cuthberte!!!“

To nebyla slova paní Spencerové, ani dívka nevypadla z bryčky, ani

Matouš neudělal zázrak. Prostě zatočili a octli se v Aleji.

Alej tomu říkali newbridgeští. Byl to asi necelých pět set metrů

24

dlouhý úsek cesty, nad nímž tvořily klenbu větve rozložitých jabloní,

které tu před lety vysadil jakýsi podivínský starý farmář. Nad hlavami

tak teď měli jednolité krajkové loubí nádherně vonících sněhobílých

květů. Mezi větvemi probleskoval nachový soumrak a v dáli před nimi

zářily červánky jako velké okno na konci lodi v katedrále.

Dívka oněměla. Opřela se, sepjala hubené ruce a hluboko zaklonila

hlavu, aby tu bílou nádheru dobře viděla. Ještě když vyjeli ven a blížili

se ze svahu k Newbridgi, nepromluvila ani slovo. S ohromeným výra

zem se dívala do dáli na zapadající slunce a před očima jí na zářícím

pozadí tančily všemožné výjevy. Rušnou vesnicí Newbridge, kde na ně

štěkali psi, pokřikovali kluci a vyhlížely zvědavé tváře z oken, projeli

ještě pořád mlčky. Uběhly další tři míle, a dívka stále nemluvila. Bylo

zřejmé, že umí mlčet stejně intenzivně, jako umí brebentit.

Nakonec prolomil ticho jako první Matouš: „Musíš být unavená

a asi máš hlad,“ napadlo ho jako jediný důvod jejího dlouhého mlčení.

„Ale už to nemáme daleko − tak nanejvýš míli.“

Probrala se ze zamyšlení s hlubokým povzdechem a podívala se

na něho zasněnýma očima, prozrazujícíma, že její duše byla daleko,

velmi daleko.

„Ach, pane Cuthberte, to místo, kterým jsme projížděli, to bílé, co

je to?“

„Mmno, asi myslíš Alej,“ řekl Matouš po chvilce váhání. „Je docela

hezká.“

„Hezká? To je slabé slovo. Krásná taky. Nic z toho nestačí. Nád

herná, skvostná! Poprvé jsem viděla něco, co se nedalo vylepšit fanta

zií. Uspokojilo mě to tady uvnitř,“ dala si ruku na srdce, „Způsobilo

mi to takovou zvláštní bolest... ale příjemnou. Cítil jste někdy něco

podobného, pane Cuthberte?“

„Mmno... nemůžu si vzpomenout.“

„To já už mockrát − kdykoliv vidím něco tak božsky krásného. Ale

tak nádhernému místu by se nemělo říkat Alej. To ho vůbec nevy

stihuje. Mělo by se mu říkat třeba − počkejte − Bílé opojení. No ne

bylo by to krásné jméno? Mně když se nelíbí, jak se někdo nebo něco

jmenuje, tak hned vymyslím nové pojmenování. V sirotčinci byla

holka, jmenovala se Hepziba Jenkinsová, ale já jsem si vždycky před

stavovala, že se jmenuje Rosálie De Vere. Zrovna tak tomuhle místu

budou ostatní dál říkat Alej, ale pro mě to vždycky bude Bílé opojení.

Už máme před sebou opravdu jen míli? To jsem ráda, ale taky mě to

mrzí. Byla to tak hezká cesta a mě vždycky mrzí, když něco hezkého končí. Třeba potom přijde něco ještě hezčího, jenže s tím se nikdy nedá počítat. Nakonec to totiž většinou dopadne přesně naopak. Já

s tím mám zkušenosti. Ale stejně se těším domů. Víte, já jsem nikdy

opravdový domov neměla. Takže když si pomyslím, že vážně jedu

domů, zase cítím tu příjemnou bolest... Ach, to je krása!“

Přejeli po hřebeni kopce. Pod nimi se rozprostíral rybník, dlouhý

a klikatý jako řeka. Uprostřed jej protínal most a od mostu až k dolnímu konci, oddělenému hrází jantarových písečných dun od tmavomodrých vod zálivu, hrála jeho hladina směsicí všech barev − od nejjemnější šafránové a růžové až po éterickou zeleň − přes mnoho

prchavých odstínů, které ani nemají jméno. Za mostem se rybník

ztrácel mezi jedlemi a javory a jeho hladina jen temně probleskovala mezi jejich mihotajícími se stíny. Tu a tam se nad ni nakláněla z břehů

divoká švestka jako bíle oděná dívka, stojící na špičkách a prohlížející

si svůj vlastní odraz. Z bažiny u okraje rybníka se jasně nesl hořko

sladký zpěv žabího sboru. Za jabloňovým sadem na svahu prosvítal

malý šedý domek. Ještě nebyla tma, ale v jednom okně už se svítilo.

„To je Barryho rybník,“ řekl Matouš.

„Tohle jméno se mi taky nelíbí. Budu mu říkat − počkejte − Zářivé

jezero. Ano, to je ono. Já to poznám, protože mi přeběhl mráz po zá

dech. Vždycky, když přijdu na to správné jméno, přeběhne mi mráz

po zádech. Běhá vám taky někdy mráz po zádech?“

Matouš přemýšlel.

„Mmno... ano. Vždycky, když vidím ty ošklivý bílý larvy v záhonu

na okurky. Protiví se mi.“

„To asi nebude to stejné mrazení. Že ne? Larvy a zářivá jezera, to je

něco úplně jiného. Ale proč se tomu říká Barryho rybník?“

26

„No, asi proto, že tamhle v tom domku bydlí pan Barry. Jmenuje se

to tam Na Svahu. Kdyby tam nebylo to křoví, tak už bys viděla náš

dům. Ale musíme ještě přes most a pak okolo po cestě, ještě tak půl

míle.“

„A nemá pan Barry malou dceru? Teda ne úplně malou, asi tak

velkou jako já?“

„Má, jedenáctiletou. Jmenuje se Diana.“

„Ach!“ ozval se dlouhý vzdech. „Jaké krásné jméno!“

„Mmno... já nevím. Mně se tolik nelíbí, je to jako pro pohana. Ta

ková Jana nebo Marie, to je jiná. Ale když se Diana narodila, bydlel

tam u nich učitel a oni ho nechali, aby jí vybral jméno, a tak vybral

Dianu.“

„Kéž by býval byl nablízku nějaký učitel, když jsem se narodila já!

Ach, už jsme na mostě. Teď zavřu oči. Já se mostů strašně bojím. Ne

můžu se ubránit představě, že až budeme uprostřed, celý most se pro

lomí jako zavírací nůž a spolkne nás hladina. Tak vždycky zavírám oči.

Ale když cítím, že se blížíme doprostřed, tak je stejně musím otevřít.

Protože, víte, kdyby se ten most přece jen prolomil, tak bych to chtěla

vidět. Jak to krásně rachotí! To se mi na tom vždycky líbí. No není to

nádhera, že je na světě tolik věcí, co se člověku líbí? A je to. Ještě se

ohlédnu. Dobrou noc, drahé Zářivé jezero. Já dávám vždycky dobrou

noc věcem, co mám ráda, jako bych ji dávala lidem. Myslím, že se jim

to líbí. Ta voda vypadá úplně, jako kdyby se na mě smála.“

Když vyjeli na další kopec a zabočili, utrousil Matouš: „No, už jsme

skoro doma. Tamhleto je náš dům.“

„Ne, neříkejte mi to,“ přerušila ho jako bez dechu, zatahala ho za

zvednutou ruku a zakryla si oči, aby neviděla, kam ukazuje. „Já budu

hádat. Určitě to uhodnu.“

Otevřela oči a rozhlédla se. Byli na hřebeni kopce. Slunce už za

padlo, ale krajinu bylo ještě ve slábnoucím světle dobře vidět. Směrem

na západ se tyčila proti aksamitové obloze tmavá kostelní věž. Pod ní

se táhlo údolíčko a za ním dlouhý pozvolný svah s úhlednými domky

a farmami. Oči děvčete dychtivě přejížděly jeden dům za druhým.

27

Nakonec spočinuly na jednom na levé straně, daleko od cesty, matně

se bělajícím mezi kvetoucími stromy v šeru lesa. Na jihozápadním

cípu oblohy nad ním svítila obrovská, křišťálově bílá hvězda jako

lampa, ukazující cestu, jako příslib.

„To je on! Že ano?“ zeptala se a ukázala na dům.

Matouš potěšeně poplácal kobylu opratěmi po hřbetě.

„Mmno, uhodla jsi! Paní Spencerová ti ho asi dopodrobna popsala.“

„Nepopsala − opravdu ne. Co mi o něm řekla, by mohlo platit o ja

kémkoliv jiném domě tady. Netušila jsem, jak ve skutečnosti vypadá.

Ale hned, jak jsem tenhle dům uviděla, poznala jsem, že to je můj do

mov. Ach, připadám si jako ve snu. Určitě už mám paži samou mod

řinu, tolikrát jsem se dnes štípla! Co chvíli mě přepadne hrozný strach,

že je to všechno jen sen. A tak se musím štípnout, abych uvěřila, že je

to pravda − jenže pak jsem si uvědomila, že i kdyby to byl jen sen, tak

je lepší snít, dokud to jde, a tak už se neštípu. Ale tohle není sen, my

jedeme domů!“

S dojatým povzdechem zmlkla. Matouš se neklidně vrtěl. Byl rád,

že to Marilla, a ne on, bude muset tomuhle nebohému sirotkovi

28

oznámit, že tohle není domov, po kterém tolik touží. Projeli kolem

Lyndeových − panovala už tma, ale ne zas taková, aby je paní Ráchel

ze své pozorovatelny za oknem neviděla − vyjeli na kopec a zamí

řili dlouhou příjezdovou cestou k Zelenému domu. Když přijeli až

k vratům, Matouš se podivil, jak silný odpor se v něm zvedl, když si

uvědomil, co jeho společnici čeká. Nemyslel ani na Marillu, ani na

sebe, ani na potíže, které jim tento omyl jistojistě způsobí, ale jen

na zklamání tohoto dítěte. Když si představil, jak udusí to nadšené

světlo v jejích očích, měl pocit, že je to vražda, že cosi zabíjí − tentýž

pocit, který mívá, když musí zabít jehně nebo tele nebo vůbec jaké

koliv jiné nevinné stvoření.

Vjeli do dvora. Panovala tam tma, a ze všech stran se ozývalo hed

vábné šustění topolových listů.

„Poslouchejte, stromy mluví ze spaní,“ zašeptala, když ji vzal do ná

ruče a postavil na zem. „Copak se jim asi zdá?“

Pak pevně sevřela starou brašnu, v níž měla „celý svůj majetek“,

a následovala Matouše do domu.

29

Jakmile Matouš vzal za kliku, přiběhla mu Marilla naproti. Když však

spatřila podivnou postavičku v tuhých nehezkých šatech, s dlouhými

zrzavými copy a dychtivýma, zářícíma očima, oněměla úžasem.

„Matouši, kdo to je?“ vykřikla. „Kde je chlapec?“

„Žádný nepřijel,“ hlesl Matouš bezmocně. „Jen ona.“

Kývl směrem k děvčeti a uvědomil si, že se jí vlastně ani nezeptal,

jak se jmenuje.

„Žádný nepřijel! Musel přece přijet!“ trvala na svém Marilla. „Řekli

jsme přece jasně paní Spencerové, že chceme chlapce.“

„Ale paní Spencerová chlapce nepřivezla. Přivezla ji. Ptal jsem se

přednosty. A já jsem ji tam nemohl nechat, ať je to omyl, nebo ne.“

„No, to je mi pěkné nadělení!“ lamentovala Marilla.

Děvče během jejich rozhovoru mlčelo, pouze přejíždělo pohledem

z jednoho na druhého. Nadšený výraz jejích očí byl ten tam. Náhle

jako by plně pochopila, o čem je řeč. Upustila omšelou brašnu, udě

lala krok dopředu a sepjala ruce.

„Vy mě nechcete!“ vykřikla. „Vy mě nechcete, protože nejsem kluk!

To se dalo čekat! Nikdy mě nikdo nechtěl. Mělo mě napadnout, že je

to příliš krásné, aby to mohla být pravda. Měla jsem si uvědomit, že

mě nikdy nikdo nechce. Bože, co mám dělat? Asi budu brečet!“

A rozplakala se. Sedla si na židli, lokty položila na stůl, zabořila

do nich obličej a začala usedavě plakat. Marilla s Matoušem si nad

kamny vyměňovali nesouhlasné pohledy. Žádný z nich nevěděl, co

udělat nebo říct. Nakonec se slova váhavě ujala Marilla.

Kapitola 3

Prekvapení Marilly Cuthbertové

„No tak, přece nebudeš plakat. Vždyť nemáš proč.“

„Mám proč!“ Děvče prudce zvedlo hlavu, a odhalilo tak uplakaný obličej a chvějící se rty. „Vy byste taky brečela, kdybyste byla sirotek, přijela někam, kde máte najít domov, a tam zjistila, že vás nechtějí, protože nejste kluk! Bože, tohle je ta největší tragédie, co mě kdy po

tkala!“

Na Marillině zachmuřené tváři problesklo cosi jako váhavý náznak

úsměvu, poněkud křečovitý po dlouhém neužívání.

„No tak už neplač. Dnes večer tě ven nevyženeme. Stejně tady musíš zůstat, dokud se to nevyjasní. Jak se jmenuješ?“

Děvče na okamžik zaváhalo.

„Mohli byste mi, prosím, říkat Kordélie?“ zeptala se dychtivě.

„Říkat ti Kordélie! Tak se jmenuješ?“

„N-ne, nejmenuju, ale strašně ráda bych se tak jmenovala. Je to tak dokonale elegantní jméno.“

„Já ti ale vůbec nerozumím. Když nejsi Kordélie, jak se tedy jme

nuješ?“


31

„Anna Shirleyová,“ odpověděla váhavě nositelka tohoto jména, „ale,

prosím, říkejte mi Kordélie. Vám to přece může být jedno, když tu

stejně dlouho nezůstanu, no ne? A Anna je tak obyčejné, neroman

tické jméno!“

„Hlouposti!“ zpražila ji nechápavě Marilla. „Anna je hezké, rozumné

jméno. Nemusíš se za ně stydět.“

„Ale já se za ně nestydím,“ vysvětlovala Anna. „To jen, že se mi

Kordélie líbí víc. Já jsem si vždycky představovala, že se jmenuju

Kordélie − aspoň v poslední době. Když jsem byla malá, tak jsem si

představovala, že jsem Geraldina, ale teď se mi víc líbí Kordélie. Ale

jestli mi budete říkat Anna, prosím vás, vyslovujte to s dvěma n.“

„A záleží na tom?“ zeptala se Marilla s dalším lehce křečovitým

úsměvem a vzala do ruky konvici na čaj.

„Strašně moc. Zní to mnohem líp. Copak vy, když slyšíte nějaké jméno,

ho před sebou hned v duchu nevidíte, jako by bylo vytištěné? Já ano,

a „Ana“ vypadá hrozně, ale „Anna“ o tolik vznešeněji! Když mi bu

dete říkat A-n-n-a, smířím se možná i s tím, že nejsem Kordélie.“

„No dobrá, A-n-n-o. Mohla bys nám říct, jak došlo k tomu omylu?

Vzkázali jsme paní Spencerové, aby nám přivezla chlapce. To žádné

v sirotčinci neměli?“

„Ale ano, byla jich tam spousta. Ale paní Spencerová jasně řekla, že

chcete asi jedenáctileté děvče. A vychovatelka prohlásila, že bych vám

mohla vyhovovat já. Neumíte si představit, jakou jsem z toho měla

radost! Celou noc jsem nespala. Ale...“ dodala vyčítavě a otočila se

k Matoušovi, „proč jste mi neřekl hned na nádraží, že mě nechcete,

a nenechal mě tam? Kdybych nebyla viděla Bílé opojení a Zářivé je

zero, bylo by to pro mě všechno jednodušší.“

„O čem to proboha mluví?“ zeptala se Marilla a nechápavě zírala

na Matouše.

„Jen... jen naráží na něco, o čem jsme se bavili cestou,“ odpověděl

Matouš spěšně. „Jdu ustájit kobylu, Marillo. Uvař zatím čaj.“

„Nikoho jiného už paní Spencerová nepřivezla?“ pokračovala Ma

rilla, když Matouš odešel.


32

„Jen pro sebe Lily Jonesovou. Lily je teprve pět a je moc krásná. Má kaštanové vlasy. Kdybych byla krásná a měla kaštanové vlasy, nechali byste si mě?“

„Ne. My potřebujeme chlapce, aby pomohl Matoušovi s prací.

Děvče nám není nic platné. Sundej si klobouk. Dám ti ho i s taškou

na stolek v hale.“

Anna si pokorně sundala klobouk. Matouš se za chvíli vrátil a všichni

se posadili k večeři. Ale Anna nemohla jíst. Marně okusovala krajíc

chleba s máslem a ukrajovala jablečnou zavařeninu z vroubkované

skleněné mističky, která stála u jejího talíře. Nedokázala do sebe dostat

vůbec nic.

„Ty nejíš,“ řekla Marilla ostře, jako by to byl vážný prohřešek.

Anna vzdechla.

„Já nemůžu. Jsem úplně zoufalá. Vy můžete jíst, když jste úplně zoufalá?

„Já jsem nikdy nebyla úplně zoufalá, takže nevím,“ odpověděla Marilla.

„Nikdy? A to jste si ani nikdy nezkusila představit, že jste úplně zoufalá?“

„Ne.“

33

„Tak to mě asi nemůžete pochopit. Je to strašně ošklivý pocit. Když

chcete polknout, objeví se vám v krku knedlík, a nejde polknout vůbec

nic, ani čokoládovou karamelu. Já jsem jednou před dvěma lety jedla

čokoládovou karamelu a to byla panečku pochoutka. Od té doby se

mi často zdává, že mám spoustu čokoládových karamel, ale vždycky,

když se je chystám sníst, tak se z toho snu probudím. Doufám, že se

neurazíte, když nemůžu jíst. Je to všechno moc dobré, ale já opravdu

nemůžu.“

„Asi je unavená,“ řekl Matouš, který od svého příchodu ze stodoly

ještě nepromluvil. „Měla by jít spát, Marillo.“

Marilla přemýšlela, kam Annu uložit. Pro toužebně očekávaného

chlapce ustlala na gauči v pokojíku vedle kuchyně. Bylo to tam čisté

a útulné, ale pro dívku se to nehodilo. Ovšem pokoj pro hosty nepři

padal pro nějakého toulavého sirotka v úvahu. Zůstával tedy jedině

pokoj v podkroví. Marilla zapálila svíčku a pokynula Anně, aby šla

za ní. Anna ji bezduše následovala, cestou si ze stolku v hale vzala

klobouk a brašnu. Hala byla až nelidsky čistá.

Podkrovní pokojík, do kterého vystoupaly, vypadal ještě čistší.

Marilla postavila svíčku na trojhranný stolek se třemi nohami a ro

zestlala postel.

„Noční košili doufám máš?“ zeptala se.

Anna přikývla.

„Mám dvě. Ušila mi je vychovatelka v sirotčinci. Jsou strašně krátké.

V sirotčinci není z čeho brát, a tak je tam všechno kratší − aspoň u nás

v chudém sirotčinci. Já nesnáším krátké noční košile. Ale snít se v nich

dá stejně dobře jako v košili až na zem s volánky kolem krku, to je

jediná útěcha.“

„Tak se rychle převleč a vlez si do postele. Já se za chvilku vrátím

a zhasnu svíčku. Nevěřím ti, že bys ji zhasla sama. Ještě bys nám to tu

podpálila.“

Když Marilla odešla, Anna se posmutněle rozhlédla kolem sebe.

Bílé zdi žalostně zely prázdnotou, až Annu napadlo, že je to samotné

musí trápit. Podlaha byla také holá, až na kulatou pletenou rohožku

34

uprostřed, jakou Anna ještě neviděla. V rohu místnosti stála postel,

vysoká a staromódní, na čtyřech tmavých, nízkých, zahnutých nož

kách. V protějším rohu stál onen už zmíněný trojhranný stolek ozdo

bený bachratým červeným sametovým jehelníčkem, tak tvrdým, že

by odolal i tomu nejodvážnějšímu špendlíku a ohnul mu hrot. Nad

ním viselo malé zrcadlo. Uprostřed mezi stolkem a postelí bylo okno

se sněhobílou mušelínovou záclonkou a naproti stojan s umyvadlem.

Celý pokoj byl nevýslovně strohý, až z toho Annu zamrazilo do morku

kostí. Vzlykla, rychle se svlékla, natáhla si krátkou noční košili a sko

čila do postele. Zabořila tvář do polštáře a přikrývku si přetáhla přes

hlavu. Když přišla Marilla zhasnout svíčku, prozrazovalo Anninu pří

tomnost jen pár omšelých svršků nedbale poházených po zemi a ne

uspořádaně vyhlížející postel.

Marilla pomalu posbírala Anniny šaty ze země, pečlivě je srovnala

na strohou žlutou židli, vzala svíčku a došla k posteli.

„Dobrou noc,“ řekla zvláštním, ale ne nepřívětivým tónem.

Vtom se z přikrývek s překvapivou rychlostí vynořila Annina bledá

tvář a velké oči.

„Jak mi můžete přát dobrou noc, když víte, že to bude ta nejhorší noc,

co jsem kdy zažila?“ řekla vyčítavě.

Pak opět zmizela pod přikrývkou.

Marilla pomalu došla do kuchyně a začala mýt nádobí od večeře.

Matouš seděl a kouřil − to bylo jasné znamení, že něco není v pořádku.

Kouřil jen zřídkakdy, protože Marilla to považovala za odporný zlo

zvyk. Někdy však cítil, že si musí zapálit, a tehdy nad tím Marilla

přimhouřila oko, protože věděla, že si člověk občas musí nějak ulevit.

„No, to je teda pěkné nadělení,“ prohlásila rozzlobeně. „Tak to do

padá, když člověk něco vzkáže, místo aby to vyřídil sám. Spencerovi

to museli nějak poplést. Jeden z nás bude muset zítra zajet za paní

Spencerovou, jinak to nejde. To děvče se musí poslat zpátky do sirot

čince.“

„Ano, asi ano,“ odpověděl Matouš váhavě.

„Asi ano? Copak to nevíš jistě?“

„Mmno... je to vážně milé děvče, Marillo. Je mi to docela líto, poslat

ji zpátky, když se jí tu tak líbí.“

„Matouši Cuthberte, snad nechceš říct, že bychom si ji měli nechat!“

Kdyby byl Matouš řekl, že se postaví na hlavu, Marillu by to ne

mohlo víc překvapit.

„Mmno... tak tedy ne − asi spíš ne,“ koktal Matouš, nucen proti

své vůli, aby se vyjádřil jednoznačně. „Asi... bychom si ji skutečně

nemohli nechat.“

„To bych řekla. K čemu by nám tu byla?“

„My bychom jí ale mohli k něčemu být,“ utrousil Matouš nečekaně.

„Matouši Cuthberte, to dítě tě snad uhranulo! Vždyť ty si ji chceš nechat! Já ti to vidím na očích!“

„Mmno... je to opravdu zajímavé děvče,“ odvážil se namítnout Matouš. „Měla bys ji slyšet, jak brebentila celou cestu z nádraží.“

„No, proříznutou pusu teda má, to jsem si hned všimla. To jí ale není nijak ke cti. Nemám ráda děti, co moc mluví. Nechci děvče ze si

rotčince, a i kdybych chtěla, takovouhle bych si nevybrala. Má v sobě

něco, čemu nerozumím. Kdepak, ta se musí urychleně vrátit, odkud

přišla.“

„Mohl bych si najmout na pomoc malého Francouze,“ navrhl Matouš, „a ty bys měla společnost.“

„Nepotřebuju společnost,“ odsekla. „Já si ji tu nenechám.“

„Dobrá, jak myslíš, Marillo,“ řekl Matouš, vstal a odložil dýmku.

„Jdu spát.“

A šel. Nakonec odešla spát i rozmrzelá Marilla, když domyla

všechno nádobí. A nahoře v pokojíku plakalo opuštěné, po citu tou

žící děvčátko tak dlouho, až usnulo.


36

Když se Anna probudila, bylo už dávno světlo. Zmateně se posadila

na posteli a podívala se na okno, kterým pronikala záplava bujarého

ranního světla a za nímž se na modré obloze míhalo cosi bílého a na

dýchaného.

Na chvíli si nemohla uvědomit, kde je. Nejdřív ji přepadlo radostné

rozechvění, jako by ji čekalo něco velmi příjemného. Pak si ale uvě

domila, jak se věci mají. Je v Zeleném domě a nechtějí ji tu, protože

není kluk!

Ale je ráno a, ano, za oknem jí kvete třešeň! Jedním skokem byla

venku z postele a rychle přeběhla pokoj. Otevřela vysouvací okno. Šlo

to ztuha, okno vrzalo, jako by je nikdo neotvíral celou věčnost − což

byla ostatně pravda. Drželo tak pevně, že je ani nebylo třeba ničím

podpírat, aby se nezavřelo.

Anna si klekla, dívala se do červnového rána a oči jí zářily nadšením.

No není to nádhera? Není to tu jako v ráji? Když si pomyslí, že tu ne

může zůstat! Bude si představovat, že tu zůstane. Tady je přece tolik

místa pro představivost!

Venku rostla obrovská třešeň, tak blízko domu, až se ho její větve

dotýkaly, a byla tak hustě obsypaná květy, že mezi nimi nebyl vidět ani

lísteček. Z obou stran podél domu se táhl ovocný sad, na jedné straně

rostly jabloně, na druhé třešně. Všechno kvetlo.

Trávník byl posetý pampeliškami. Dole na zahradě rostly šeříky

s nachovými květy, jejichž omamnou vůni zanášel ranní vánek až

k Anně do okna.

Kapitola 4

Ráno v Zeleném dome


37

Pod zahradou se k úvozu u potoka lemovaného bílými břízami,

které vyrůstaly z podrostu, kde se dalo vytušit bohatství mechu a kap

radí, svažovalo zelené pole šťavnatého jetele. Za ním se táhl kopec,

celý zelený a střapatý od smrků a jedlí. Z mezery mezi nimi vyčníval

konec šedého štítu malého domku, který Anna včera zahlédla z druhé

strany u Zářivého jezera.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist