načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Anna Klevská -- Královna s tajemstvím – Alison Weirová

Anna Klevská -- Královna s tajemstvím

Elektronická kniha: Anna Klevská
Autor: Alison Weirová
Podnázev: Královna s tajemstvím

Jindřich VIII. po smrti Anny Seymourové volí z politických důvodů sňatek s německou princeznou Annou Klevskou. Spojenectví s proreformační německou šlechtou má napomoci králi proti jeho římským a francouzským rivalům. Předsvatební jednání ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 93%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 463
Rozměr: 22 cm
Úprava: genealogické tabulky
Vydání: První vydání v českém jazyce
Název originálu: Six Tudor queens
Spolupracovali: přeložila Eva Křístková
Skupina třídění: Anglická próza
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-5307-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jindřich VIII. po smrti Anny Seymourové volí z politických důvodů sňatek s německou princeznou Annou Klevskou. Spojenectví s proreformační německou šlechtou má napomoci králi proti jeho římským a francouzským rivalům. Předsvatební jednání komplikuje fakt Annina předchozího zasnoubení, které je zrušeno a princezna Anna odplouvá v roce 1540 na svatbu do Anglie. Veze si sebou tajemství, jehož odhalení může mít nedozírné následky. I přes veškerou snahu být oddanou a milující manželkou nedokáže čelit nepřízni krále a jejich manželství je po několika měsících rozvedeno.

Popis nakladatele

Ovdovělý Jindřich VIII. se hodlá znovu oženit. Z politických důvodů padla volba na německou princeznu Annu Klevskou, jejíž portrét králi učaroval. Anna však neoplývá žádnou ze ctností, jež Jindřich na ženách obdivuje. Ví, že není žádná kráska, a modlí se, aby se mu zalíbila. Uprostřed zimy připlouvá do Anglie a nedočkavý král jí spěchá v ústrety. Jejich první setkání je však katastrofa. Jindřich je hluboce zklamaný. Snaží se „vyvléct z chomoutu“, jak sám říká, ale smlouvy jsou smlouvy. Přichází Annina svatební noc a ona trne strachy. Pokud krále nepotěší, jak to celé skončí? Rozvodem? Popravou? Jindřich dovede být krutý. Celý dvůr si o ní myslí, že je naivní a hloupá, ale ona ví, co se odehrává za jejími zády. A má tajemství. Existuje snad něco, co má zůstat skryto? Tuto duchaplnou a okouzlující dámu si časem zamilovali všichni, kdo ji znali, a Jindřich VIII., který ji zapudil, se nakonec stal jejím nejlepším přítelem. Tím však její příběh neskončil.

 

 

Uznávaná autorka a historička Alison Weirová pokračuje ve své sérii o šesti ženách Jindřicha VIII. poutavým líčením životního příběhu německé princezny Anny Klevské, jejíž portrét králi učaroval.

Svou detailní znalost historie dává do služeb fikce a vykresluje obrazy dramat a intrik, jež se odehrály u nejslavnějšího dvora v anglických dějinách.

 

(královna s tajemstvím)
Předmětná hesla
Anna Klévská, královna, choť Jindřicha VIII., anglického krále, 1515-1557
Manželky panovníků
Anglie
Zařazeno v kategoriích
Alison Weirová - další tituly autora:
 (e-book)
Kateřina Aragonská -- Pravá královna Kateřina Aragonská
 (e-book)
Anna Boleynová -- Králova posedlost Anna Boleynová
Normanské královny Anglie (1066-1167) Normanské královny Anglie (1066-1167)
 (e-book)
Jana Seymourová -- Laskavá královna Jana Seymourová
 (e-book)
Šest žen Jindřicha VIII. Šest žen Jindřicha VIII.
Anna Klevská - Královna s tajemstvím Anna Klevská
 
K elektronické knize "Anna Klevská -- Královna s tajemstvím" doporučujeme také:
 (e-book)
Vratislav - Co je silnější než touha po moci? Vratislav
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Anna Klevská

Královna s tajemstvím

Vyšlo také v tištěné verzi

Vyrobeno pro společnost Palmknihy - eReading

Alison Weirová

Anna Klevská - Královna s tajemstvím – e-kniha

Copyright © BB/art s. r. o., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Přeložila Eva Křístková


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2019

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2019 Alison Weir

All rights reserved.

Z anglického originálu Six Tudor Queens. Anna of Kleve. The Queen of Secrets

(First published by Headline Review, Great Britain, 2019)

přeložila © 2019 Eva Křístková

Redakce textu: Zuzana Pokorná

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Tisk: CENTA, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-759-5307-0 tištěná kniha

ISBN 978-80-759-5333-9 ePub

ISBN 978-80-759-5334-6 Mobi

ISBN 978-80-759-5335-3 PDF


Johnovi a Jo s láskou.

A Beth s díky za velkorysou pomoc.


KRÁLOVSKÝ ROD

TUDOROVCŮ

Jindřich VIII. m.

anglický král

nar. 1491

Kateřina

Aragonská

1485–1536

(rozvedena)

Anna

Boleynová

1501?–1536

(popravena)

Jana

Seymourová

1508–1537

Marie

nar. 1516

Alžběta

nar. 1533

Eduard

nar. 1537

1. 2. 3.


KLEVSKO

LA MARCKOVÉ

Jan I.

vévoda Klevský

1419–1481

Jan II.

vévoda Klevský

zvaný„Dítětvůrce“

1458–1521

Adolf

1461–1498

Jan III.

vévoda Klevský

nar. 1490

Marie

Geldernská

dědička Jülich-Bergu

nar. 1491

Alžběta Otto z Wylichu

pán na Gennepu

Otto z Wylichu

Sibyla

nar. 1512

Jan Bedřich

saský kurfiřt

nar. 1503

Anna

nar. 1515

Vilém

nar. 1516

Amalie

nar. 1517

m.

m.m.


Část první

Klevská princezna



Kapitola 1

1530

Anna vyhlédla z okna palácového křídla nad branou a chvíli pozorovala kočár pomalu vjíždějící do průjezdu. Vychutnávala si hebkost nového hedvábného šatu, který měla na sobě. Dobře si uvědomovala, jaké naděje do ní rodiče vkládají. Ve svých čtrnácti letech už měla ovládat všechny domácí práce a umět okouzlit hosty svými přednostmi.

Otec – či vévoda Jan III., jak jej znali jeho poddaní –, přivážel každé léto svou ženu i děti sem na Schwanenburg, velký hrad tyčící se na skalnatém ostrohu nad mohutnou řekou Rýnem a pěkným městem Kleve. Na krátkou návštěvu k nim dnes přijížděli strýček Otto z Wylichu, pán na Gennepu, a teta Alžběta, která nikdy neopomněla všem připomenout, že je vnučkou vévody Jana I. S nimi měl přijet i Otto, nemanželský syn strýčka Otta. Jakkoli byl klevský dvůr znám svou mravopočestností, levobočci tu nebyli nevítanými hosty. Annin dědeček z otcovy strany, vévoda Jan II., jich měl třiašedesát a nikoli pro nic za nic mu lidé přezdívali „Dítětvůrce“. Zemřel, když bylo Anně šest let, a tak se na něj pamatovala jen matně, ale živoucí důkazy jeho neuvěřitelné plodnosti byly vidět, kam oko u klevského dvora pohlédlo. Někdy jí připadalo, že je pokrevně spřízněná skoro s každým, kdo žije ve spojených vévodstvích a hrabstvích Klevsko, Marka, Jülich, Berg, Ravensberg, Zutphen a Ravenstein, kde vládne její otec.

Vévoda Jan vyšel své hosty uvítat, jakmile jejich kočár projel branou. Jako obvykle byl velkolepě oblečen, tmavé vlasy měl úhledně upravené, krátký vous i ofinu dokonale zastřižené a statnou postavu oděnou v šarlatovém damašku. Anna na něm láskyplně spočinula pohledem: rád stavěl na odiv svou vznešenost. Jeho manželka i děti se na jeho příkaz rovněž honosně oblékly do hedvábí a ozdobily se zlatými řetězy. Anna stála v řadě se svými mladšími sourozenci Vilémem a Amalií, jíž doma něžně říkali Emilka. Otec s matkou nemuseli svým dětem připomínat, aby se uctivě uklonily, neboť zdvořilost jim byla vštěpována od kolébky. Neměly také zapomínat, že jejich předky byli francouzští a angličtí králové a že jsou úzce spřízněny i s mocným

11


římským císařem Karlem V., lenním pánem jejich otce. Vědomí všech těchto skutečností se muselo odrážet ve všem, co činily.

Když na kamennou dlažbu nádvoří vystoupil zkočáru mladý Otto zWylichu, Anně se málem zastavilo srdce. Tenhle nepokrevní bratranec, jen o dva roky starší než ona, jí připadal jako anděl sestoupivší z nebes. Se svými rozevlátými, plavými vlnitými vlasy, výraznými lícními kostmi, pevnou bradou, plnými rty a veselýma očima byl od pohledu sličný, ba přímo okouzloval, jak tak všechny zdravil a svému hostiteli i hostitelce skládal náležitou poklonu beze špetky neohrabanosti, jaká se tak často vídá umladíků jeho věku. Akdyž se před Annou zvedl z úklony, byl jeho úsměv přímo zničující.

Byla už zasnoubená, tedy skoro jako by byla vdaná, a to od svých jedenácti let. Když ji lidé oslovovali, titulovali ji paní markýzo, protože jejím nastávajícím byl markýz František de Pont-à-Mousson, nejstarší syn vévody Antonína Lotrinského. Nikdy se nesetkali – a Anna dokonce ani neviděla jeho portrét –, a třebaže jí neustále připomínali, jaký skvělý osud ji čeká, vyhlídka na manželství jí dosud připadala velmi vzdálená. Otec už zaplatil část jejího věna a ona si již drahný čas uvědomovala, že ke sňatku dojde, jakmile František dovrší čtrnáctý rok, věk na ženění.

Při zásnubním ceremoniálu byla ještě příliš malá a ve smlouvě, kterou otec podepsal, se její souhlas jaksi předpokládal. Bez řečí přijala manžela, kterého jí vybrali, neboť jí od dětství vštěpovali, že je to její povinností, ale když teď uviděla Otta z Wylichu, vůbec poprvé v životě zatoužila po tom, aby nebyla zadaná. Nedokázala od něj a od jeho podmanivého úsměvu odtrhnout zrak.

Zatímco otec prováděl hosty majestátním rytířským sálem a jeho jinak vážné a drsné rysy doslova ožily, když Ottovi ukazoval sochařskou výzdobu, Anna se zoufale snažila nedat najevo, že se celý její svět do základů otřásl.

„Říká se, že tuto síň nechal vybudovat sám Julius Caesar,“ pronesl pyšně otec.

„Dobře se pamatuji na slavnosti, které se tu odehrávaly,“ vložila se do hovoru teta Alžběta.

Pomalu procházeli nádhernými komnatami aAnna nevnímala nikoho než Otta, který kráčel jen kousíček od ní a hltal ji očima.

„Tyto komnaty jsme nechali zařídit po vzoru velkých francouzských zámků na Loiře,“ vychloubal se otec a rozmáchlým gestem ukázal na drahocenný nábytek i skvostné tapiserie. Anna viděla, jak si strýc s tetou vyměňují závistivé pohledy. Matka se tvářila povzneseně. Všechna ta nádhera byla pro ni naprostou samozřejmostí – byla přece velká dědička a přinesla otci věnem

12


rozlehlá území i tituly. Na klevský dvůr vnesla královský šarm a zároveň skromnost – pokorná, jak má správná žena být. Ona iotec velmi přísně dbali na dodržování složité etikety, kterou klevští vévodové zavedli po vzoru svých burgundských předků, ato především votázkách vybraného chování amódy, neboť právě burgundský dvůr již přes sto let udával v křesťanském světě tón. Otec i matka rovněž vítali nové myšlenky šířící se od velkolepého francouzského dvora, který sídlil nepříliš daleko na západ od Klevska, jakož i z Itálie, odkud pronikaly na sever s cizinci putujícími podél břehů Rýna. Anna nicméně občas mívala pocit, že otcův dvůr je na matčin vkus příliš sofistikovaný avolnomyšlenkářský – byl zřejmě mnohem svobodomyslnější než dvůr jülišský, kde matka vyrůstala. Ta ale nikdy nekritizovala nic z toho, co se v Klevsku odehrávalo.

Po příchodu do soukromých komnat se podávalo víno, jiskřivý bílý Elbling, který otec pravidelně nakupoval z vinic rozkládajících se v kopcích o něco dále na jih podél řeky Mosely. Strýček Otto i teta Alžběta s radostí přijali číše. Ještěže nebyl večer, neboť pravidla dvorského chování byla přísná aveškeré víno, i to vévodovo, hofmistr s úderem deváté zamkl – a své povinnosti bral velmi vážně.

Dospělí upíjeli lahodné víno z pohárů z nejjemnějšího benátského skla arozprávěli – zprvu škrobeně apostupem doby stále uvolněněji, zatímco děti tiše seděly a poslouchaly. Anna přitom intenzivně vnímala přítomnost Otta, který seděl vedle ní.

„Váš otec má nádherný palác,“ naklonil se k ní.

„Doufám, že zněj uvidíte víc,“ odpověděla. Vduchu přitom bratrance litovala, protože neměl naději, že zdědí jakýkoli velký dům, třebaže nebylo jeho vinou, že je levoboček. „Vy si ale v Gennepu jistě také žijete dobře.“

„Ne tak dobře jako vy tady, Anno,“ řekl Otto s dalším z těch vražedných úsměvů aona se zachvěla vzrušením, když uslyšela své jméno splynout zjeho rtů. „Mám nicméně štěstí, že můj otec inevlastní matka se mnou jednají jako se svým zákonitým synem. Jiné děti totiž nemají, jak asi víte.“

„Jste tedy přátelé?“

„Ano. A já mohu studovat a mám i velmi příjemného domácího učitele. Jednoho dne se však budu muset postavit na vlastní nohy, pravděpodobně v církvi.“

„Ach ne!“ zvolala bezděky Anna, dřív než se stačila ovládnout. „Chci říct, že byste určitě byl šťastnější, kdybyste v životě dělal něco jiného.“

13


Lehce se usmál. „Zřejmě myslíte na všechny ty slasti, kterých se budu muset vzdát,“ řekl a přiměl ji začervenat se. „Věřte, že i já na ně často myslívám. Nemám ale žádné dědictví, a až otec zemře, všechno připadne bra - tranci. Co jiného mohu dělat?“

„Můj otec vám tu určitě najde nějaké místo. Nebo třeba jeho kancléř doktor Olisleger.“

„Jak jste laskavá, Anno!“ pronesl tiše. Jejich zraky se setkaly a ona v jeho očích četla vše, po čem toužila. „Nenapadá mě nic, co bych chtěl víc, než pobývat u klevského dvora. Znamenalo by to, že bych vás mohl vídat častěji.“

Z jeho slov se jí až zatajil dech. „Pak se tedy za vás přimluvím,“ slíbila.

Neuniklo jí, že je matka s lehce zachmuřeným výrazem pozoruje. Otec se zatím rozohňoval nad svým oblíbeným tématem. Věděla, že zanedlouho zcela jistě zaslechne jméno Erasma Rotterdamského. Tento velký humanista byl otcovým hrdinou, mužem, jehož vévoda obdivoval nade všechny ostatní učence a k němuž se obracel o radu v náboženských otázkách.

„Erasmus tvrdí, že církev není jen papež, biskupové aklér,“ prohlásil. „Jsou to všichni křesťané.“

Teta Alžběta se tvářila pochybovačně, matka nasadila neproniknutelný výraz. Anna věděla, že v otázkách víry matka s otcem nesouhlasí. Byla jí oddaná jako jeptiška a v hloubi duše se možná děsila toho, že se tu o Svatém otci v Římě bude mluvit, jako by byl úplně bezvýznamný.

„Erasmus káže univerzální mír atoleranci,“ pokračoval otec, který si výrazů obou dam nevšímal. „Není vyššího ideálu. Inspiruje mě k tomu, jak sám žiji i jak vládnu svému vévodství a dvoru. I jak vychovávám své děti.“

„Je to vznešený ideál,“ poznamenal strýček Otto, „ale nebezpečný. Ačkoli to Erasmus jistě nezamýšlí, bezděky povzbuzuje ty, kdo útočí proti církvi. Odtud je už jen krůček ke kacířským tezím Martina Luthera.“

„Luther mluví vmnoha ohledech rozumně,“ namítl otec. „V církvi opravdu bují zlořády a je třeba je napravit.“

„Můj muž ale Lutherovy spisy zakázal,“ vložila se rychle do hovoru matka.

„To jsem opravdu udělal, dokonce hned dvakrát,“ přisvědčil otec. „Ale některé jeho výhrady vůči církvi jsou opodstatněné. Nikdo by neměl být nucen platit kněžím za odpuštění hříchů a spásu před očistcem. A není správné, že církevní knížata žijí vpřepychu, zatímco náš Pán byl prostý tesař. Ale popírat pět ze svátostí je jasné kacířství.“

„Váš zeť by s vámi asi nesouhlasil,“ poznamenal strýček Otto.

14


„Saský kurfiřt zachází ve svých názorech do krajností,“ pronesl otec sbolestným výrazem. „A obávám se, že jimi nakazil iSibylu, protože žena je povinna následovat svého muže. Kurfiřt po mně chce, abych se připojil ke Šmalkaldskému spolku německých luteránských knížat. Ale to já nikdy neudělám.“

„Přesto jste se s ním spojil příbuzenským poutem,“ namítl strýček Otto. „Jste s tím spolkem spojený, ať se vám to líbí nebo ne.“ Nyní bylo na matce, aby nasadila utrápený výraz. Vidět vlastní dceru provdanou za protestanta se muselo příčit jejím nejvlastnějším zásadám.

Zdálo se, že se schyluje k hádce, když vtom zvon na vrcholku Johannisturmu, věže nad vnitřním nádvořím, odbil čtvrtou a matka se chopila příležitosti. Anně blesklo hlavou, že nechce, aby její potomci poslouchali jakékoli další řeči proti církvi a pravé víře, v níž je vychovávala.

„Děti,“ pronesla rázně, „co kdybyste provedly bratrance Otta po zbytku hradu?“

Mladí vyskočili a Anna se potají zaradovala.

„Bude nám potěšením,“ pronesl dychtivě třináctiletý Vilém a Anně bylo hned jasné, že Ottovi se brzy dostane poučení oarchitektuře Schwanenburgu i slavných dějinách klevského vévodství – a měla pravdu. Zatímco se vraceli komnatami, jimiž přednedávnem prošli, Vilém, jehož příroda obdařila všemi ctnostmi vyjma smyslu pro humor, skromnosti a empatie k druhým, se rozhovořil o tom, jak se tady na Schwanenburgu narodil a jak skvěle se klevskému vévodství daří.

„Našemu otci se říká Jan Mírumilovný, protože tak moudře vládne,“ vychloubal se. „Když se oženil s matkou, přinesla mu věnem Jülich a Berg, země zabírající na čtyři tisíce mil. Až budu klevským vévodou, všechno to zdědím a budu stejně moudrý jako otec.“

Anna viděla, jak se Otto potají usmívá.

„Otto jistě nepřišel, aby tohle všechno poslouchal, bratře,“ řekla. „Dnes je nádherný den aty jsi dostal na odpoledne volno od učení.“ Obrátila se kOttovi acítila, jak jí hoří tváře. „Nechtěl byste vystoupit na Schwanenturm? Je odtud nádherný výhled a já vám mohu vyprávět pověst o Lohengrinovi.“

„Na lezení po tolika schodech je dneska moc vedro,“ zaprotestovala Emilka a vzpurně našpulila růžové rtíky.

„Ty jsi ale líná kůže, Emilko,“ povzdechla si Anna.

„Já bych se ale moc rád podíval nahoru,“ řekl rychle Otto, veselé oči stále upřené na Annu. „A trocha cvičení nám jen prospěje.“

15


„Myslím, že Otto by raději viděl Spiegelturm,“ ozval se Vilém, jako by Otto nic neřekl. „Vévodské archivy jsou ze všeho nejzajímavější.“

„Ach, Viléme, ty vždycky prosazuješ jen to, co chceš ty!“ štětila se Emilka.

„Tam můžeš vzít Otta pak,“ pronesla pevně Anna. „Ale napřed chce vidět Schwanenturm.“

„Tak ho tam vezmi,“ opáčil Vilém. „Já se zatím půjdu poohlédnout po dalších věcech, které mu chci ukázat.“

„Já jdu s tebou,“ prohlásila Emilka. „Pomůžu ti je hledat.“

„Tobě se jen nechce šplhat po schodech nahoru,“ ušklíbl se Vilém, nijak nadšený z představy, že mu bude dělat společnost jeho dvanáctiletá sestra.

„Pojďte,“ otočila se Anna k Ottovi. „Ponechme je jejich hašteření.“ A od - vedla Otta dřív, než ji mohl Vilém zastavit. Ještě nikdy nepoznala takové štěstí. Její život byl spoután pravidly a rituály a ubíhal ve znamení věčného šití, modliteb a matčiny nepolevující bdělosti. Šance, že by se za normálních okolností mohla byť jen na chvíli ocitnout o samotě s tímhle nejhezčím z mladíků, byla takřka nemyslitelná; nemohla uvěřit, že k tomu došlo tak hladce, bez nejmenší snahy z její strany. Že s ním osaměla, bylo něco, s čím by matka asi nikdy nesouhlasila, protože odjakživa tvrdila, že má-li si mladá žena uchovat neposkvrněnou pověst, neměla by za žádnou cenu zůstat o samotě s cizím mužem. Nevysvětlila však už, jak přesně by k takové poskvrně mělo dojít, přestože to zjevně bylo cosi strašlivého. Otto se ale jistě nepočítal, že? Patřil k rodině a nebyl o mnoho starší než ona.

Mohutná věž Schwanenturm se tyčila vysoko nad nimi a její hranatý stín dopadal na dlážděné nádvoří. Anna si s pocitem závratného štěstí uvědo

movala, že Otto kráčí pouhý krok za ní, a byla ráda, že si oblékla nový, rudý

hedvábný šat se zlatým živůtkem pošitým perlami. V takovém oblečení

asplavými vlasy rozpuštěnými po zádech si připadala krásná. Všichni se sice

shodovali v tom, že největší kráskou v rodině je Sibyla, jejíž lehce zešikmené oči a předlouhé zlatavé kadeře na portrétu tak uchvátily kurfiřta, ale Anna se kochala představou, že i ona možná vypadá pěkně.

Když se přiblížili, strážci přede dveřmi ke schodům do věže se postavili do pozoru.

„Tu věž nechal postavit můj předek, vévoda Adolf,“ vysvětlovala Anna, opřela se do těžkých dveří a otevřela.

„Dovolte,“ řekl Otto a dveře jí přidržel. Anna vykročila, vykasala si nádherné sukně a jala se vystupovat po schodech.

16


„Stará věž asi před sto lety spadla,“ pokračovala ve snaze zakrýt nervozitu přívalem faktů. „Vévoda Adolf ji postavil mnohem větší, než byla ta původní.“

„Je určitě hodně vysoká,“ souhlasil Otto. „Tyhle schody snad nikde nekončí. Neodpočineme si na chviličku?“

Anna se otočila a viděla, že na ni Otto upřeně hledí očima plnýma obdivu.

„Jste velice hezká,“ řekl, „a ten šat vám moc sluší.“ Uznale zabloudil zrakem od jejího štíhlého pasu koblině ňader dmoucích se pod sametovým živůtkem.

Vzrušená tou chválou se na něho usmála. Nemohla si pomoct. Věděla, že by mu neměla dovolit, aby jí říkal něco tak důvěrného, asobě, aby jeho chválu přijímala. Přesto byla bez sebe radostí aneměla sílu odejít ani zaplašit kouzlo toho okamžiku.

Když měli za sebou poslední úsek schodů vedoucích až na vrchol věže, sotva popadali dech. Vstoupili do malé, skromně zařízené místnosti s okny do všech stran. Turecký koberec na zemi musel ve své době stát hotové jmění, ale teď byl vybledlý a prošlapaný. Anna přešla k oknu s výhledem na řeku. Dole pod nimi se rozkládalo město Kleve – mozaika strmých střech, věží a věžiček.

Otto zůstal stát těsně za ní.

„Jaký nádherný výhled,“ pronesl tiše a zahleděl se jí přes rameno. Cítila za sebou jeho dech. „Tak mi povězte oLohengrinovi.“ Jeho hlas byl měkký jako pohlazení.

Anna se snažila soustředit na legendu, kterou mu slíbila vyprávět, ale její mysl přespříliš zaměstnával závratně opojný pocit, který ji celou prostupoval. Je tohle láska? Odjakživa si uvědomovala, jak hluboce se její rodiče milují, azřečí a klípků, jež si mezi sebou vyměňovaly dámy i služebné, pochytila, že láska někdy může být jako šílenství, které lidi přiměje, aby se chovali jako zbavení rozumu. Dovede člověka učinit závratně šťastným, ale také jej uvrhnout do nejhlubšího smutku. Teď, když stála vtéto malé, zaprášené místnosti úplně poprvé sama s mladým mužem, pochopila, jaké to je, být k někomu silně přitahována. Byl to nádherný azároveň děsivý pocit. Jako by ji to táhlo kněčemu důležitému a současně nebezpečnému, a ona neměla sílu se vzepřít.

Ale musí! Brzy z ní bude vdaná žena a učili ji, že svému budoucímu manželovi musí být bezvýhradně věrná.

„Víte, proč se téhle věži říká Labutí?“ zeptala se Otta. Dalo jí hodně práce se soustředit, aby dokázala promluvit. „V Limburku jste o klevských pověstech asi moc neslyšel, viďte?“

17


„Když jsem byl malý, matka mi vyprávěla mnoho příběhů,“ odpověděl, „ale já jsem většinu z nich zapomněl.“

„Nad námi, na té věžici nahoře, je zlatá větrná korouhvička,“ pokračovala Anna jako bez dechu. „Má podobu labutě, kterou měla dávná hrabata zKleve ve znaku na počest Labutího knížete, tajemného Lohengrina. Podívejte!“ Otočila se a vytáhla z živůtku smaltovaný přívěsek. „Tohle je moje osobní znamení. Dvě bílé labutě znamenají nevinnost a čistotu.“ Otto vzal její ruku do dlaní a sklonil se nad ni, aby si přívěsek prohlédl. Najednou ale Annu lehce políbil na zápěstí. Celým tělem jí projela nádherná, elektrizující vlna.

Nebyla úplně šílená – ještě ne. Učili ji, že žádná ctnostná žena nesmí nechat muže, aby ji políbil, dokud se s ní nezasnoubí a neučiní ji svou nevěstou. Rychle proto ruku odtáhla a Otto se napřímil.

Hlas se jí trochu chvěl, ale pokračovala. „Když Lohengrin plul před dávnými časy po Rýnu, aby navštívil klevskou hraběnku jménem Elsa, vedly jeho loď právě dvě bílé labutě. Ta dáma se nacházela ve velkém nebezpečí, protože jí zemřel manžel a jistý tyran se snažil zaujmout jeho místo a donutit ji ke sňatku. Lohengrin jí přispěchal na pomoc, tyrana svrhl a oženil se s ní.“

Ottovy oči se vpíjely do jejích. „Jestli byla tak krásná jako jiná klevská princezna, kterou bych mohl jmenovat, pak Lohengrinovi závidím.“ Jeho hlas zněl trochu ochraptěle.

Anna cítila, jak jí hoří tváře. Neměla zdání, jak na takovou poklonu vhodně reagovat.

„Byl to slavný hrdina,“ pokračovala tedy ve snaze chovat se normálně. „Den

po svatbě ale přiměl Elsu ke slibu, že se nikdy nebude vyptávat na jeho jméno

apůvod. Jako rytíř Svatého grálu, jehož neznala ani ona, ani nikdo jiný, býval často vysílán plnit tajné úkoly. Elsa souhlasila. Žili spolu šťastně a měli tři syny. Byli to mí předci.“

„Chcete mi snad říct, že to špatně skončilo?“ zeptal se Otto.

„Ano. Elsa se snažila dopídit, jestli její synové budou mít po otci nějaké větší dědictví. Neudržela se proto a jednoho dne mu položila otázku, kterou mu podle svého slibu nikdy položit neměla. Jakmile to udělala, Lohengrin propadl zoufalství. Vytrhl se jí z náruče a opustil hrad – tenhle hrad. A na řece už na něj čekaly dvě labutě s lodí, která ho přivezla do Kleve. Odplul v ní a už ho nikdy nikdo neviděl.“

Otto zavrtěl hlavou a zadíval se jí do očí. „A co se stalo s Elsou?“

18


„Tolik se pro svého muže soužila, že zemřela žalem. Velmi Lohengrina milovala.“

Anna si vůbec poprvé uvědomila, jak hroznou ztrátu Elsa utrpěla. To smutné zjištění muselo být z jejího výrazu natolik patrné, že Otto k ní bez varování přistoupil, sevřel ji vnáruči apřivinul ji ksobě. Než mu vtom stačila zabránit, přitiskl své rty na její a dotkl se jazykem jejího. Byla to ta nejpodivnější věc, nádherná iodpudivá zároveň. Nikdy se jí ani nesnilo, že polibek může vypadat takhle, ale věděla, že co dělá, je špatné. Co by si o ní pomysleli rodiče?

„Ne,“ zašeptala a rychle se odtáhla.

Držel ji pevně v objetí. „Ano,“ vydechl. „Nevzpírej se té slasti, prosím! Ni - čemu to neuškodí. Nemusíš se bát.“ Najednou jí tykal.

„Mohla bych mít dítě,“ zaprotestovala a překvapilo ji, když se rozesmál. „Mohla,“ stála si na svém. „Matka Loweová říkala, že z polibků může vzejít dítě.“

„A kdo je matka Loweová?“ zeptal se a jemně se otřel nosem o její nos, zatímco ona se mu nepříliš odhodlaně snažila vyvinout z objetí.

„Moje chůva.“

„Jak málo toho ví! Z líbání žádné dítě být nemůže. Je naprosto neškodné. A řekl bych, že se ti líbilo.“ Stále ji svíral v náruči a usmíval se na ni tak podmanivě, až cítila, že se jí podlamují kolena. Bylo vzrušující mluvit otakových věcech s mužem.

Znovu ji políbil, tentokrát jemně, něžně. A potom ji stáhl na koberec, líbal ji na oči a hladil jí líce. Rukama jí bloudil i jinde a nádherný pocit, který to v ní probouzelo, zcela přehlušil poplašné zvonění v její hlavě. Říkal přece, že se nemá čeho bát, a ona mu věřila. Byl hostem v domě jejího otce – dobře vychovaný mladý muž, který – a na to se může spolehnout – jistě ví, jak se má chovat. Cítila, jak v něm roste vzrušení, a zjistila, že je nakažlivé.

„Ach, Anno,“ zamumlal, vpíjel se zrakem do jejích očí, omotával si její kadeře kolem prstů astále rychleji asrostoucím rozechvěním dýchal. „Dovol,

abych tě miloval! Neublížím ti.“ Znovu přitiskl rty na její ústa, tentokrát váš

nivěji, apotom sáhl níž, vyhrnul jí nádherné hedvábné sukně akjejímu úžasu

se začal dotýkat jejího klína. Nedokázala mu odolat. Byla příliš hluboce

pohroužená do emocí a pocitů, o jakých se jí nikdy ani nesnilo.

„Tak jako máš rty tady,“ zašeptal a objížděl jí jazykem rty, „máš je i tady

a tady.“ Rytmicky pohyboval špičkou prstu, osměloval se čím dál víc a Anna

19


cítila, jak v ní roste ta nejopojnější slast. Nebyl to žádný šok, jen úžas nad tím, jak málo dosud znala vlastní tělo – a za nic se nestyděla. Bylo to tady, ono šílenství, o němž ženy mluvily! Žila dosud vůbec?

Co následovalo, bylo naprosto nádherné a ona se tomu bez dalšího přemýšlení oddala, neschopná rozumně uvažovat. Chvilička bolesti – a potom vstoupila do ráje. Jak rozkoš rostla, ucítila, jak Ottovo tělo strnulo. Vykřikl a potom, jak se na ní i v ní pomalu uvolňoval a přitom ji pevně svíral v objetí ašeptal jí nesouvislá slova lásky, ji zaplavila nezadržitelná smršť extáze, která sílila a mohutněla, až se jí zdálo, že zešílí.

Zůstala uchváceně ležet, zatímco on se jí zahleděl do očí a usmál se na ni.

„Líbilo se ti naše líbání, Anno?“

Přikývla a bezděky ji napadlo, jaké má Otto krásné oči.

„Ach, má nejsladší Anno,“ zamumlal s ústy na jejích rtech. „Líbilo se ti to, viď? Řekl bych, že ano.“

„Ano,“ vydechla. „Netušila jsem, že taková rozkoš vůbec existuje.“ Spočívala v jeho náruči neskonale šťastná a zoufale toužila ty nádherné chvíle co nejvíc prodloužit.

„Tohle Bůh zamýšlel pro muže a ženy!“ usmál se.

„Ale nebylo to nic špatného, že ne?“ Pomalu se jí vracel smysl pro povinnost a spolu s ním i vědomí, že se dopustila něčeho zakázaného.

„Jistěže ne.“ Pustil ji, posadil se a zavázal si kalhoty. „Ale zachovejme to jako své tajemství. Naši rodiče by to nepochopili. Mají za to, že takové slasti jsou vyhrazeny pro manželství, ikdyž já nevidím nic špatného na tom, užívat si jich už dřív.“

Anny se začal zmocňovat pocit viny. Nechala se unést šílenstvím lásky

a zradila zásady, které jí vštěpovala matka. Ale bylo to tak krásné! Proč se

tedy do ní vkrádá strach? To bude obavou z odhalení, uvědomila si, toť vše.

Ale jak by mohla litovat něčeho, co jí přineslo takovou rozkoš?

„Můžeme se vzít, Anno?“ otázal se Otto a toužebně se na ni zahleděl.

„Ach, kéž bychom mohli!“ zvolala. „Ale jsem zaslíbena synovi vévody Lotrinského.“ Hlas se jí zadrhl v hrdle.

Překvapeně na ni pohlédl. „To jsem nevěděl.“

Zavrtěla hlavou. „Ne že bych to chtěla, ale otec je nakloněn spojenectví sLotrinskem.“ Pozdě si uvědomila, že to, co sOttem dělala, si měla uchovat pro manželství. Ukradli, co mělo právem patřit Františkovi.

„Zasnoubení lze zrušit,“ namítl Otto.

20


Anna zavrtěla hlavou. „O tom pochybuji.“ Cítila, jak se jí do očí derou slzy, a věděla, že se jí zoufalství muselo vepsat do tváře.

Vstala, upravila se a vykročila ke dveřím.

„Kam jdeš, Liebling? “ zeptal se Otto zaraženě.

„Měli bychom se vrátit. Už jsme tu moc dlouho,“ řekla.

Sevřel ji v náruči a políbil ji tak dlouze a roztouženě, že o jeho citech nemohla pochybovat. Teď k sobě patřili a na tom se nemohlo nic změnit: říkaly jí to jeho rty. Zaplavila ji další mohutná vlna emocí. Chtěla, aby ta chvíle trvala věčně, ale silou vůle se od něho odtrhla. Už se s ním neodvažovala zůstat sama ani o minutku déle.

„Miluju tě, Anno,“ slyšela jeho šeptem pronášená slova.

Bez ohledu na bolest mezi nohama seběhla rychle ze schodů a v zoufalé touze vykřičet svůj žal spěchala do své komnaty, kde byla čistá voda, mýdlo a ručníky, s jejichž pomocí mohla odstranit všechny stopy svého hříchu, a kde si mohla svléknout šat, na který byla tak pyšná, ale nyní na něm byly vidět skvrny svědčící o jejím prohřešku. Otto měl pravdu. Co se stalo mezi nimi, musí zůstat tajemstvím. Navíc Anna nenacházela slov, jimiž by vyjádřila, co se vlastně přihodilo. Kdyby se to dozvěděli rodiče, všechnu vinu by přičítali jí . Především neměla s Ottem zůstávat sama, natož mu dovolit, aby ji líbal a ležel s ní. Řekli by, že ji zneuctil – ji, klevskou princeznu – a že tak učinil v době, kdy byl hostem v domě jejího otce. A přece to tak nebylo! Ležela s ním dobrovolně – a upadla do extáze. Otto řekl, že ji miluje, a mluvil o sňatku – ale oni dva nikdy nemohou být svoji. Už když vycházela z věže, oči se jí opět zalily slzami. Modlila se jen, aby si jejího žalu nevšimli strážní.

„Anno?“ volal Otto, který utíkal za ní. „Jsi v pořádku?“

„Spiegelturm je támhle!“ zavolala přes rameno přiškrceným hlasem. „Budou na vás čekat. Povězte jim... povězte jim, že mě bolí hlava a šla jsem si lehnout.“

Nechala ho stát na místě a pádila do své komnaty. Naštěstí byla prázdná. Matka Loweová si jako obvykle dávala odpoledního šlofíka.

Anna si spláčem rozšněrovala živůtek, stáhla si rukávce anechala šat spadnout na podlahu. Potom vzala džbán a nalila z něj vodu do lavoru. Teprve když se omývala, všimla si krvavé skvrny na spodní košili. Že by to byly měsíčky, o nichž jí pověděla matka Loweová? Když se jí Anna ptala, proč ženy musí krvácet, chůva jí prostě odpověděla, že to je boží vůle aže se Anna

21


dozví víc, až se bude schylovat k její svatbě. Anně vrtalo hlavou, jestli to nemá něco společného s tím, čeho se dnes dopustila.

Převlékla si spodní košili a tu zašpiněnou namočila do lavoru. Co ale udělá se svrchním šatem? I na něm byla krvavá šmouha. Namočila tedy žínku, kterou se omývala, a jala se ji drhnout. Šmouha brzy nebyla skoro vidět. Kdo by ji nehledal, ten by ji nenašel. Položila vlhké šaty na truhlici a oblékla si jiné, krémově bílé ovázané purpurově rudou šerpou. Potom se na sebe podívala do zrcadla, aby se přesvědčila, že na ní nikdo nepozná, že plakala. Oči měla trochu zarudlé, ale to mohla svést na bolavou hlavu. A hlava ji opravdu bolela – z lásky, pocitu viny a smutku, který teď v sobě nosila. Když zvon na věži zval všechny k večeři, rozběhla se po schodech dolů a do jídelny přišla právě včas. Nedochvilnost otec netrpěl.

Otto už tam byl i se strýčkem Ottem a tetou Alžbětou. Zatoužila vrhnout se mu do náruče, ale vyhnula se jeho pohledu, protože jí neuniklo, že dělá všechno pro to, aby se na něj podívala. Nikdo nesmí uhodnout, jaké tajemství spolu sdílejí.

„Co tvoje hlava, drahá, už je to lepší?“ zeptala se teta Alžběta.

„Už je mi mnohem líp, děkuji,“ odpověděla Anna.

„Převlékla ses, dítě,“ poznamenala matka.

„V těch druhých šatech mi bylo moc horko.“ V duchu se modlila, aby je Otto nějakým neopatrným slovem nebo gestem neprozradil. Matka dovedla být velmi bystrá.

Večeře byla hotové utrpení. Anna se ze všech sil snažila chovat normálně a sníst lahodného vařeného kapra i pečené vepřové, které se podávaly. Na to, co se odpoledne stalo, se neodvažovala ani pomyslet, aby nezrudla a neprozradila se. Nebylo to snadné, když Otto seděl tak nebezpečně blízko ní, vypadal tak pěkně a jí se svíralo srdce láskou a touhou. Musela vynaložit všechnu svou vůli, aby se chovala jako obvykle. A zdálo se jí, že nikdo si opravdu ničeho nepatřičného nevšiml.

Po večeři se dostavili vévodovi hudebníci se svými píšťalami, loutnami a harfami. Matka pokaždé vyžadovala, aby jí zahráli na harfu. Harfa byla její oblíbený nástroj, a když dozněly poslední tóny, věnovala harfeníkům jeden ze svých vzácných úsměvů.

„Kéž bychom mohli tančit,“ pronesla toužebně Emilka. „Nebo zpívat.“

22


Matka se zachmuřila. „Drahé dítě, víš přece, že se nesluší, aby žena na veřejnosti tančila nebo zpívala.“

„To vím,“ zamumlala sklíčeně Emilka. „Když já ale hudbu a tanec tak miluju!“

Teta Alžběta na ni nesouhlasně pohlédla.

„Tu lásku k hudbě zdědila po mně,“ řekla na vysvětlenou matka. Alžběta se chabě pousmála.

Muži probírali politiku.

„Císař má velké ambice. Chce pro sebe guelderské vévodství,“ vykládal otec. „To ale připadne Anninu snoubenci.“ Anna viděla, jak se Otto zachmuřil, ale otec si ničeho nevšiml a pokračoval. „Vévoda Karel je bezdětný a František jako jeho prasynovec jednou všechno zdědí. Sám jsem chtěl na guelderské vévodství vznést nárok, ale v rámci podmínek předsvatební smlouvy jsem se ho vzdal. Spokojím se s tím, že guelderskou vévodkyní bude moje dcera.“

Anna měla co dělat, aby zachovala klidnou tvář. Ta vyhlídka ji vůbec netěšila. Imaginární obraz Františka se v jejích představách změnil a z dvorného, usmívajícího se mladíčka byl najednou rozmrzelý, podezíravý muž.

„Nárok na guelderské vévodství má ale i císař, ne?“ otázal se strýček Otto.

„Ano. Skrze svou matku,“ odpověděl otec. „Ale hodlá-li jej prosazovat, budeme na to připraveni. Klevsko je možná součástí Svaté říše římské, ale také je jedním z předních knížectví v Německu. Nedovolíme, aby nám císař vnucoval svou vůli. Budeme bránit naši nezávislost. Máme vlastní soudy iarmádu aonaší zahraniční politice rozhoduji já.“ Vilém pozorně naslouchal.

„Ale Karel je velmi silný. Musel byste bojovat,“ namítl strýček Otto.

„Bude-li král Jindřich pokračovat ve svých snahách rozvést se s tetou jeho císařského Veličenstva Kateřinou aoženit se stou kurtizánou, pak se všechna ta síla soustředí na válku s Anglií. Vsadím se, že Karla bude zaměstnávat především to – a válka s Turky, kteří se tlačí na jeho východní hranici. Nebude mít kdy zabývat se sporem o Guelders. Mám dost prostředků na to, abych mohl shromáždit velké vojsko.“ Vévoda se odmlčel ačekal, až mu služebník doleje pohár. „Jednou jsem se s králem Jindřichem setkal. Před osmi lety vAnglii. Tehdy jsem tu zemi navštívil jako člen doprovodu císaře Karla.“

„Jaký byl, otče?“ zajímal se Vilém.

„Hezký. Trochu nabubřelý. Pyšný na svůj nový titul. Tím jej tehdy právě obdařil papež. Nazval ho Obráncem víry. Za to, že sepsal traktát proti Lutherovi.“

23


Hovor se nekonečně vlekl aAnna neměla šanci promluvit si sOttem, protože mezi nimi seděli Vilém a Emilka. A teď, s úderem deváté hodiny, se objevil hofmistr a odnášel víno, což bylo jasné znamení, že je čas odebrat se na lože. Dvořané měli zakázáno sedět déle, hrát karty, pít nebo jen tak klábosit. A otec rád posloužil vlastním příkladem.

Každý každému popřál dobrou noc. Když Anna vycházela zmístnosti, ucítila, jak ji někdo zezadu bere za ruku a něco jí tiskne do dlaně. Prudce se otočila a uviděla Otta, jak po ní vrhá roztoužený pohled. Naštěstí si toho snad nikdo nevšiml, atak kráčela dál, vyšla zjídelny, přijala požehnání rodičů a spěchala do své komnaty.

Teprve tam rozevřela dlaň. Držela vní maličký balíček zavinutý do útržku damašku. Uvnitř byl prsten s červeným smaltem. A také lístek. „Má sladká Anno, přijmi, prosím, tento důkaz mého uznání. Moje rodina má ve znaku rudý prsten, a tak je mi tento šperk nanejvýš drahý. Doufám, že ho budeš nosit a smýšlet laskavě o svém služebníku.“

Dal jí prsten, který je mu drahý! Kéž by to byl její snubní prsten! Ale ikdyž není, stále symbolizuje věčnou lásku.

Neodvažovala se ponechat si jeho lístek. Jakkoli jí to rvalo srdce, roztrhala ho na maličké kousky a vyhodila je z okna. Prsten však ukryla pod uvolněné prkno podlahy v koutě své komnaty. Když Wylichové dva dny nato odjeli, trápilo Annu na jedné straně vědomí, že se musela rozloučit s Ottem, a na druhou stranu cítila obrovskou úlevu, že už nemusí čelit jeho vážně míněným, tajeným pokusům s ní promluvit. Jakmile byl pryč aspolu sním zmizel istrach zprozrazení, dokázala se uvolnit a přikázat si, že na něj nesmí myslet, protože jinak by se zbláznila. Neodvážila se ani poprosit otce, aby mu našel nějaké místo u dvora, protože její zjevný zájem o něj by mohl vyvolat nepříjemné otázky. Vrátit se ke každodenní rutině bylo přesto nesnesitelně těžké. SEmilkou obvykle trávily dny mezi ženami v matčiných komnatách a jen zřídkakdy vyjma nocí v jejich společné komnatě byly samy.

Vilém měl větší štěstí. Od jeho sedmi let se mu dostávalo důkladného vzdělání pod vedením otcova učeného rádce, pana Heresbacha, kterého otci doporučil sám Erasmus. Vilém se nikdy neopomněl pochlubit, jak mu sám velký Erasmus věnoval knihu, když mu bylo pouhých pět let. Mluvil nyní plynně latinsky a francouzsky, zatímco Anna a Emilka uměly pouze

24


německy. Matka nevěřila, že by se ženy měly vzdělávat – podle ní stačilo, když uměly číst a psát.

„Nehodí se, aby byly velké dámy vzdělané,“ říkávala často. „Není třeba, abyste vy, dívky, mluvily jakýmkoli cizím jazykem.“

Anna si nedovedla představit, že by matka dokázala podlehnout takové síle vášně jako ona. Sice se jí fyzicky nápadně podobala, ale v mnoha dalších ohledech byla jiná, což vní občas budilo smutek. Matka byla důstojná, vážná a zbožná. Takřka neustále na své dcery dohlížela. I tehdy, když si Anna aEmilka vyšly ven na čerstvý vzduch, doprovázela je ase svými dámami vždy kráčela kus za nimi.

„Nespustí nás zočí,“ zamumlala Emilka, když je jednou matka pozorovala, jak pobíhají po zahradě, aAnna se přistihla při myšlence, že je jí taková ostražitost proti mysli.

„Vévodkyně je moudrá paní,“ uklidňovala sestry matka Loweová, když si jí na to po návratu do zámku postěžovaly. „Jen málokdy se vidí, aby matka tak příkladně dbala o své děti.“ Přes svou baculatost, růžové líce a pletence dlouhých vlasů zamotané kolem uší byla chůva Loweová velmi důstojná dáma. Anna aEmilka nade vši pochybnost věděly, že je miluje, ale shodovala se s matkou v názoru, že dívky musí být skromné, počestné a pokorné. Všechno, co se od matky a chůvy naučily, z nich mělo učinit ctnostné bu - doucí manželky knížat, apokud by ztéto úzké cesty, jež jim byla předurčena, zbloudily nebo se začaly oddávat dennímu snění, matka i chůva Loweová by je určitě zaměstnaly a nasměrovaly jejich myšlenky ke zbožnosti a vyšívání. Chraň Bůh, modlila se Anna, aby se někdy dozvěděly, že jejich rad nedbala!

„Musíte být jako jeptišky,“ zdůrazňovala jim neustále matka. Měla sklon udílet jim během dlouhých hodin nad vyšíváním mravoličná kázání. Od odjezdu hostů uplynul už týden a Anna si s jistou úzkostí kladla otázku, zda nezpozorovala, jak se ksobě sOttem chovali. „Musíš se naučit si hlídat, kam se díváš. Nikdy nesmíš zabloudit zrakem tam, kam by ses dívat neměla. Ve svých gestech i výrazech buď uměřená.“

Ikdyby si toho ale matka všimla, nemůže přece vědět, kčemu všemu došlo, ujišťovala se v duchu Anna ve snaze zahnat pocit viny, který v ní neustále

hlodal. Nepřestávala žasnout nad tím, jak mohla tak snadno zapomenout na

všechno, co ji matka učila. Hlídat si, kam se dívá? Neuhlídala si vůbec nic! Nejsem hodna sňatku, opakovala si nešťastně. Nejsem hodna lásky své

25


rodiny. Kdyby moji nejbližší věděli, kdo ve skutečnosti jsem, po zásluze by mě zavrhli.

O svém smutku však neřekla nikomu ani slovo. Musí zachovat tajemství aosvé radosti, žalu i vině pomlčet – to byl její trest.

Toužila proto po dalším rozptýlení. Její dny však ubíhaly v nudném koloběhu modliteb, vyšívání, předení, vaření a rad ohledně toho, jak vést domácnost. Aspoň že tu byla hudba, kterou mohla poslouchat, i když tanec a zpěv jim byly zapovězeny jako neslušné. Emilka tato pravidla chytře obcházela avhromadě svých věcí nacpaných pod postelí měla schovanou loutnu, na kterou tiše hrávala vždy večer nebo v nestřežených chvílích přes den a neustále si zapisovala slova nějakých písní, které si vymýšlela. Anna tak odvážná nebyla a navíc neuměla hrát na žádný nástroj. A rozhodně neuměla zpívat.

Zdálo se, že její svět zůstane navždy omezen na hrad a kapli, i když čas od času měly s Emilkou dovoleno bavit u večeře hosty spolu s vévodou a vévodkyní, protože rodiče své dcery v Klevsku vychovávali tak, aby z nich byly dobré hostitelky. Hosté, kteří pro ně byli vybráni, bývali prakticky vždy humanističtí učenci, duchovní nebo otcovi rádci, kteří se těšili jeho přízni. Vychvalovali Annino kouzlo i půvab, čemuž matka spokojeně přihlížela: měla za to, že udělala dobře, když ze svých dcer vychovala tak ctnostné panny.

Přes všechnu matčinu přísnost ji Anna milovala. Matka byla pro ni skálou, na níž stál celý její svět, a vzorem hodným následování, pokud vyvstal nějaký problém. Pohled na její klidnou tvář i zvuk jejího hlasu představovaly vše dobré a bezpečné. Inspirací k tomu jí byla její víra.

Matka byla stejně jako otec přítelkyní humanistických učenců, ale ti, kdo bývali v jejich kruhu a u jejich stolu vítáni, museli být jedné mysli v tom, že se staví proti učení Martina Luthera. Matka se obracela pro duchovní útěchu ke svému zpovědníkovi, otci Gerechtovi, který byl představeným kartouzy v Cantave nedaleko jejího rodného Jülichu. Byl sice mnichem a příslušníkem velmi přísného kartuziánského řádu, ale třebaže si zvolil asketický život v tichu a samotě svého kláštera, choval soucit a něžnou lásku ke všem duším žijícím ve světském prostředí a týden co týden zavítal ke dvoru. Sepsal dva traktáty proti Lutherovi, ale žádná zášť v něm nebyla a Anna milovala jeho kázání, protože v nich mluvil výhradně o lásce.

„Nikdy neztrácejte ze zřetele boží lásku k lidem,“ opakoval neustále a laskavě se přitom na Annu a Emilku sedící s matkou u stolu usmíval. „Jste křesťanské princezny a jako předmět zvláštní úcty a velký vzor musíme mít

26


neustále před očima Svaté srdce boží.“ Anna se snažila řídit se jeho radou, ale jak dospívala, zjišťovala, že svět nabízí příliš mnoho rozptýlení – z nichž většina jí byla zapovězena.

Matka byla samozřejmě nad světské kratochvíle povznesena. Jejím posláním bylo vychovat ze svých dětí dobré katolíky. „Vždycky jim připomínám rodinné motto: Candida nostra fides – Naše víra je čistá,“ pronesla jednou a střídmě upila vína z poháru. „A tak tomu musí být. Dvůr mého manžela je školou Nového učení. Je sice pravda, že se můžeme mnohému přiučit z ne - dávno znovuobjevených textů z dob starého Řecka a Říma, ale obávám se, že tyto spisy podněcují lidi jen ktomu, aby zpochybňovali učení svaté církve.“

„Ještě před pár lety se zdálo, že studium starověkých děl je něco úžasného,“ pravil otec Gerecht, zatímco sloužící podávali ovoce, „ale Vaše Milost má pravdu, protože se zároveň ukázalo i jako nebezpečné, neboť vskutku vedlo lidi ktomu, aby zpochybňovali otázky víry adoktríny.“ Zatvářil se nešťastně. „Někteří si dokonce myslí, že Písmo by mělo být přístupné každému, aby si je mohl přečíst.“ Nevyslovil jméno Erasma Rotterdamského, ani nemusel, protože všichni věděli, že právě Erasmus prosazuje překlad Písma do mluveného jazyka a sám už některé jeho pasáže přeložil. A bylo dobře známo, že vévoda s ním souhlasí.

Matka však otce nikdy nekritizovala ani s ním v ničem otevřeně nesouhlasila. A poněvadž otec Erasma miloval, nekritizovala ani toho. Jen sedávala, elegantně uždibovala z pokrmu na talíři a tvářila se zadumaně.

Otec Gerecht zavrtěl hlavou. „Budou-li mít laici dovoleno číst Písmo, mohou se vychloubat, že mu rozumějí líp nežli duchovní, kteří byli vycvičeni k tomu, aby je vykládali, a vysvěcením se jim k tomu dostalo duchovní pravomoci.“

Zničehonic promluvil Vilém, který hovoru až dosud se zájmem naslouchal: „Odpusťte, otče, ale slyšel jsem, že ne všichni kněží jsou dost vzdělaní, aby dokázali správně vykládat Písmo svým ovečkám, a že někteří je vykládají selektivně, aby to odpovídalo jejich záměrům.“

„Viléme!“ zvolala matka, kterou synova slova šokovala.

Starý mnich se usmál. „Vaše Milosti, v chlapcově věku je přece přirozené se ptát, a pokud něco takového zaslechl, pak potřebuje slyšet, že to je velmi vzácný případ. Na všech cestách života člověk potká úplatné duše, bohužel dokonce i mezi kněžími. Ale většina duchovních je ve svém povolání upřímná a svědomitá. Uspokojí vás má odpověď, mladý pane?“

27


„Ano, otče.“ Nezdálo se však, že by byl Vilém přesvědčen.

„V to doufám,“ poznamenala přísně matka.

Vilém sklonil hlavu. Do Anniných patnáctých narozenin už nezbývalo mnoho času. Měla je vzáří aEmilka vříjnu, takže je vždycky slavily společně, většinou poklidnou večeří s rodiči a několika vybranými hosty, kteří přicházeli s blahopřáními a dary. Dívky měly aspoň příležitost se pěkně obléknout.

Anna stála jen ve spodní košili uprostřed komnaty a zamyšleně hleděla na roucho rozložené na loži. Emilka netrpělivě přecházela po komnatě, už oblečená v šatu z mechově zeleného sametu se širokým černým páskem a složitě prostříhanými rukávci.

„Černý samet je moc usedlý, Anno,“ řekla.

„Jistě, ale jsou to moje nejdražší šaty.“ Anna se sklonila nad záplavou purpurově rudého sametu. „Vezmu si nakonec tyhle. A možná svůj nejlepší čepec, který mi odkrývá vlasy.“ Zvedla Stickelchen posetý perlami a korálky. Byl nádherně vyšívaný a lemovaný zlatohlavem.

„Velmi příhodné, paní markýzo,“ poznamenala matka Loweová, která právě vrazila do komnaty s náručí čistého ložního prádla, které šla uložit do truhly v nohách postele. „Teď, když už je z vás skoro dospělá patnáctiletá dáma, musíte vypadat na úrovni. Ale ta purpurová se k tomu čepci nehodí. Co kdybyste si vzala ty šarlatově červené hedvábné šaty?“

Anna zaváhala. Neměla je na sobě od června a nechtěla si je vzít ani tentokrát. Kdyby se někdo podíval blíž, stále by si mohl všimnout skvrny, která nepopiratelně svědčila o tom, co se tehdy mezi ní a Ottem odehrálo.

„Ne. Myslím, že si vezmu ty černé,“ vyhrkla. „Ten zlatý pás s velkou sponou se bude k čepci hodit líp.“

Matka Loweová jí pomohla šat obléknout a začala ji šněrovat. „Musím říct, moje mladá paní, že jste dost přibrala,“ řekla. „Posledně jsem vás dokázala stáhnout mnohem víc.“

„To je proto, že má tak ráda sladkosti,“ zasmála se Emilka. Anna se však nesmála. Nejedla onic víc sladkostí než dřív, apřece pozorovala, že se jí v po - sledních týdnech rychle zvětšují prsa a roste jí bříško. Věděla, že to všechno je součástí dospívání, ale nechtěla být tlustá.

Nasadila si pásek. Byla to pravda. Obvod pasu se zvětšil. „Budu si muset dávat pozor na to, co jím,“ řekla.

28


„U mladých dam vašeho věku je běžné, že přiberou,“ utěšovala ji matka Loweová. „Když budete jíst míň, zase shodíte, uvidíte.“ Jenže ona neshodila. Oměsíc později, když se už mezi věžemi proháněl podzimní vítr, na kluzkou dlažbu nádvoří se tiše snášelo uschlé listí ze stromů a celá vévodská domácnost se jako každoročně chystala vrátit se na zimu do Düsseldorfu, si Anna musela přiznat, že se jí prsa ibřicho beze všech pochyb zvětšily. Je snad nemocná? napadalo ji. Přestože se cítí tak dobře? A jaká nemoc by se mohla takhle projevovat?

Hlavou jí bleskla děsivá možnost. Dámám od matčina dvora rostlo břicho, když byly enceinte . Tehdy pokaždé na několik měsíců zmizely na svých statcích apoté se znovu objevily udvora štíhlé jako proutek aplné klípků osvých nových ratolestech. Ale ona přece nemůže být enceinte! Především není vdaná a Otto ji ujišťoval, že líbání, ba i to odvážnější, je neškodné. A matka Lo - weová nedávno prohlásila, že své svěřenky nebude odrazovat od toho, aby políbily kteréhokoli mladého muže, jenž se jim líbí.

Ale co když se Otto mýlil? Co když líbání není tak neškodné, jak tvrdil?

29


Kapitola 2

1530–1531

Slistopadem přišly mlhy avévodská domácnost měla takřka sbaleno. Nazítří opustí Schwanenburg.

Té noci Anna ležela beze spánku s rukama položenýma na břiše. Beze všech pochybností jí rostlo. A musela často běhat na záchod.

Vstala, poklekla vedle postele, nadzvedla prkno podlahy a vytáhla Ottův prsten. Musí si ho vzít s sebou. Nesnesla by pomyšlení, že ho tam nechala. Byl tím jediným, co jí po něm zůstalo.

Vlezla si zpátky do postele, ale spánek jí stále unikal. Měla by sebrat odvahu a poradit se s jedním z otcových lékařů? Doktoři přece skládají přísahu, že osvých pacientech nic neprozradí. Avšak nahlíženo zmravního hlediska, nepokládal by doktor Schultz svou loajalitu vůči vévodovi za přednější? A jak by mu Anna vůbec dokázala vypovědět, co dělala s Ottem?

Musela však zjistit, co s ní je, protože jinak by mohla i umřít – nebo, chraň Bůh, mít dítě, což by bylo snad ještě horší. Věděla, že svoje příznaky už nedokáže o moc déle skrývat. Už teď se stahovala v pase, jak nejvíc se odvážila, a každé ráno se hleděla odít do některé ze svých nejteplejších a nejobjemnějších spodních košil dřív, než přijde matka Loweová, aby jí pomohla soblékáním. Chůva si však jistě už brzy všimne, že něco není v pořádku. Matku Loweovou nemohla ošálit. „Máme před sebou dlouhých sto mil aváš pan otec chce vyrazit na cestu co nejčasněji, abychom za denního světla dojeli co nejdál. Naleju vám trochu horké vody a spodní košili vám nahřeju u kamen.“

Anna vyklouzla zpostele. Ještě přednedávnem jí nečinilo sebemenší potíže se před chůvou svléknout a umývat se. Teď se k ní obrátila zády, širokou noční košili spustila pouze do pasu, chopila se žínky azačala si omývat mýdlem tvář i paže. Přitom se modlila, aby si matka Loweová nevšimla, jakých změn doznalo její tělo.

„Anno, otočte se ke mně!“ Ráznost toho příkazu i prostý fakt, že ji chůva

30


oslovila křestním jménem jako v dobách, kdy byla ještě dítě, ji nenechaly na pochybách, že její tajemství je vyzrazeno. Přitiskla si zmáčenou košili na prsa a obrátila se. V obličeji matky Loweové uviděla výraz takového zděšení, až v ní zatrnulo. „Nechcete mi něco povědět, dítě?“ vypravila ze sebe. „Mein Gott , měla jsem nějaké podezření, ale říkala jsem si, ne, moje Anna přece ne, to není možné. Je to hodná dívka a zcela nevinná, pokud jde o takové věci. To by Anna přece neudělala. Povězte, že jste nás všechny nezostudila!“

Anna propukla v pláč. „Já nevím,“ zakvílela. „On říkal, že se nemůže nic stát.“

Matka Loweová si přitiskla ruku na ústa. „On? Kdo on? Raději mi všechno povězte!“ Očividně se snažila ovládnout, ale bylo patrné, že je v šoku.

Anna svěsila hlavu a v duchu sbírala sílu, aby dokázala unést důsledky svého poklesku. Věděla už, že se stalo něco, na čem její chůva nemůže nic změnit. Jak tak ze sebe s častými zámlkami, zajíknutími a spoustou eufemismů klopotně soukala svůj příběh, cítila přesto jistou úlevu už jen proto, že se mohla někomu svěřit.

Zatímco mluvila, matka Loweová ji třesoucíma se rukama oblékala aAnna si uvědomila, že toto vrhne na její chůvu velmi špatné světlo. Matka řekne, že svou svěřenku nehlídala anebo jí nevštípila dostatečný smysl pro slušné chování. A to bude nespravedlivé, protože matka sama navrhla, aby Anna, Emilka aVilém provedli Otta po hradě. Nenařídila jim, aby vyhledali matku Loweovou, protože věděla, že chůva jako vždy odpoledne spí. A přestože matka Anně neustále opakovala, že musí být ctnostná, sama zanedbala svou povinnost, protože Anně neřekla, na co si má dávat pozor.

„Určitě byl ve vás?“ vyhrkla matka Loweová a tváře jí zrůžověly.

„Ano,“ zašeptala Anna. „Řekl mi, že to je líbání a to že je neškodné.“

„Neškodné! Vždyť je to přesně to, co muž a žena dělají, aby měli děti. A zdá se mi, že vy právě jedno čekáte, holčičko nebohá.“ Chůva si hluboce povzdechla. „Nenapadá mě, co dělat. Budeme to muset říct vaší matce.“

„Ne!“ vykřikla Anna. Najednou dostala vztek na Otta, že ji tak oklamal – udělal to záměrně? –, a děsila se toho, jaký šok a zklamání své matce přivodí a jak se na ni matka jistě rozzuří.

„Nemám na vybranou,“ prohlásila pevně chůva Loweová. „Musí to vědět, aby rozhodla, co udělat. Ale nechte na mně, abych jí ve vhodnou chvíli vysvětlila, že jste se sice chovala nepřípustně apošetile, ale byla jste nevědomá a zneužil vás mladý zlotřilec, který jednal hanebně!“

31


Anna se celá třásla. Chtěla protestovat, že tak to nebylo, ale neodvážila se ani hlesnout. Potřebovala mít matku Loweovou na své straně.

„Co myslíte, že řekne?“ zašeptala.

„To, co by řekla každá matka, kdyby se něco takového dozvěděla!“ odsekla chůva. „A vy musíte uznat, že má plné právo se zlobit. Myslím ale, že ji znám natolik dobře, abych mohla říct, že až se uklidní, bude spravedlivá.“

„Povíte jí to teď hned?“ zajíkla se Anna.

„Ne, dítě.“ Matka Loweová sundala z kolíku na stěně Annin plášť. „Mu - síme vyrazit na cestu. Bude lepší stím počkat, až přijedeme do Düsseldorfu.“

„Ale tam nebudeme dřív než za tři dny!“ zvolala Anna.

„Po cestě bude jen málo příležitostí ksoukromému rozhovoru. Ne, musíme vydržet až do Düsseldorfu. Já taky potřebuju čas, abych si rozmyslela, jak s vaší paní matkou promluvím.“ Anně ještě žádná cesta nepřipadala tak dlouhá. Byla to hotová věčnost, než se v dálce objevily věže a cibulovité báně kostelů hlavního města vévodství, zahalené v mlhách.

Tady, ve vévodském paláci nad vodami Rýna, se Anna narodila a odtud také odjela její sestra Sibyla, aby se provdala za saského kurfiřta. Dnes si ale Anna nemohla užívat radost, jakou obvykle cítila, když se vracela domů. Byla plna úzkosti a strachu. Když na vnějším nádvoří vystupovala z kočáru, dokázala myslet jen na to, že možná ještě dnes se rozhodne o jejím osudu. Nedovedla si představit, co se stane. Zruší rodiče její zasnoubení? Zavřou ji do kláštera a ona dožije své dny v hanbě? A to vůbec nejhorší – vydědí ji rodiče? Anebo – při tom pomyšlení v ní svitl paprsek naděje – přimějí Otta, aby se s ní oženil? Možná že nakonec všechno dobře dopadne.

Otec sesedal z koně a s uspokojením přelétl zrakem po dvou věžích korunovaných kupolemi, jež lemovaly otevřené nádvoří. Matka už mezitím udílela příkazy komorným, aby se chopily jejích osobních zavazadel.

„Vy, děvčata, jděte nahoru do svých pokojů,“ obrátila se na dcery. „A ty se, Anno, snaž tvářit trochu veseleji. Brzy budou Vánoce.“

„Ano, má paní,“ hlesla Anna a přiměla se k úsměvu, ale pak se rychle otočila, aby matka neviděla, jak se jí do očí derou slzy. Do Vánoc už může být vyvržena z rodiny.

S Emilkou v patách zamířila ke schodům a obě společně vyběhly do svých komnat ve druhém poschodí. Nádhera jejich soukromých příbytků, která ji

32


jinak pokaždé znovu ohromila, když sem vstoupila, na ni dnes nijak nezapůsobila. Zavřela za sebou dveře, svezla se na dřevěnou vyřezávanou židli a jen stěží zadržovala vzlyky. Na dveře zaklepala její komorná s dotazem, zda jí má vybalit, ale ona ji poslala pryč.

Byla příliš rozrušená, než aby dokázala číst nebo vyšívat. Přistihla se, že upřeně zírá zokna dolů na šedé břidlicové střechy chodby vedoucí podél říčního břehu. Vkomnatách pod ní se jistě zabydluje matka, která ještě neví, že se jí v nejbližší době zhroutí svět. Při tom pomyšlení se Anna opět rozplakala. Večeře se vévodským dětem podávala jako obvykle v jejich pokojích. Anna se jen letmo podívala na Sauerbraten s restovaným špenátem, který před ní přistál, a zvedl se jí žaludek. Poslala komornou i s jídlem pryč.

„Nemám hlad,“ řekla.

Víc než co jiného by chtěla vědět, jestli už chůva Loweová mluvila s matkou. Žena však vešla do komnaty s vážnou tváří, teprve když zvon na věži odbil sedmou.

„Chce vás vidět vaše paní matka,“ řekla.

Anna celá roztřesená vstala, neschopná slova. Hrdlo se jí svíralo úzkostí, jako by se měla zalknout. Vyšla za chůvou Loweovou ze dveří, sestoupila po schodech a veřejnými komnatami prošla až ke dveřím do matčina pokoje. Nohy se jí podlamovaly, jako by jí chtěly vypovědět službu. Na prahu stáli strážci se zkříženými píkami. Ceremoniář vyskočil a otevřel před ní dveře.

„Paní markýza de Pont-à-Mousson!“ ohlásil ji.

Anna kolem něj prošla, udělala pukrle a očima úzkostně zapátrala v matčině obličeji.

Vévodkyně byla sama a seděla na své obvyklé židli. Na její pokyn se dveře za Annou a chůvou Loweovou zavřely. Annu šokovalo, když si uvědomila, že matka pláče. Nikdy dřív ji plakat neviděla. Své starosti přenechávala Bohu v dobré víře, že jí pomůže. Soužení, které jí Anna způsobila, však bylo i nad jeho síly.

„Posaď se, Anno,“ řekla a ukázala na dřevěnou stolici. Hlas se jí chvěl. „Víš, o čem chci mluvit. Pro mě je ale příliš bolestné opakovat to, co mi sdělila chůva Loweová, atak to nebudeme rozebírat. Musíš jít ke zpovědi, učinit

pokání a usmířit se s Bohem. Pokud jde o mě , právě dělám totéž. Chůva

Loweová odhaduje, že jsi přibližně v pátém měsíci...“ Bezděky se otřásla.

„Ano, má paní,“ zašeptala Anna. „Je mi to moc líto...“

33


„Tím jsem si jista,“ poznamenala matka ostře. „Když jen pomyslím, kolikrát jsem tě nabádala ke ctnosti, plakala bych. Kdybys mi pozorně naslouchala, nemusely bychom dnes vést tento rozhovor. Ale co se stalo, nemůže se odestát, jakkoli mě to trápí. A chůva Loweová mi pověděla, jak hluboce se rmoutíš ty, že budeš muset žít s důsledky svého hříchu. Beru v úvahu tvá raná léta i tvou nevinnost. Ráda bych si myslela, že jsi byla spíš obětí hříchu než hříšnicí



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.