načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Anna Boleynová - Králova posedlost -- Králova posedlost - Alison Weirová

Anna Boleynová - Králova posedlost -- Králova posedlost

Elektronická kniha: Anna Boleynová - Králova posedlost -- Králova posedlost
Autor:

- Mladá žena, která změnila běh dějin. Anna se po letech strávených v královských palácích Francie a - Burgundska vrací do Anglie, strhává na sebe pozornost anglického dvora a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 472
Rozměr: 22 cm
Úprava: genealogické tabulky
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Eva Křístková
Skupina třídění: Anglická próza
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7715-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Mladá žena, která změnila běh dějin. Anna se po letech strávených v královských palácích Francie a
Burgundska vrací do Anglie, strhává na sebe pozornost anglického dvora a rozehrává hry dvorské
lásky. Když ale král zavelí, všechna hra končí. Anna má ducha i odvahu hodné koruny – a korunu chce
také získat. Za každou cenu.
Anna Boleynová byla druhou ženou Jindřicha VIII. Toto je její příběh. Historie nám říká, proč zemřela.
Tento fascinující román vypráví o tom, jak žila. Alison Weirová rozkrývá životní osudy odvážné a
odhodlané ženy.

(králova posedlost)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Alison Weirová - další tituly autora:
Kateřina Aragonská - Pravá královna Kateřina Aragonská
 (e-book)
Královna Alžběta Královna Alžběta
 (e-book)
Kateřina Aragonská: Pravá královna Kateřina Aragonská: Pravá královna
Anna Boleynová - Králova posedlost Anna Boleynová
Normanské královny Anglie (1066-1167) Normanské královny Anglie (1066-1167)
 (e-book)
Jana Seymourová -- Laskavá královna Jana Seymourová
 
K elektronické knize "Anna Boleynová - Králova posedlost -- Králova posedlost" doporučujeme také:
 (e-book)
Kateřina Aragonská: Pravá královna Kateřina Aragonská: Pravá královna
 (e-book)
Jana Seymourová -- Laskavá královna Jana Seymourová
 (e-book)
Štvanice na orly Štvanice na orly
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložila Eva Křístková


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2017

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2017 Alison Weir

All rights reserved.

Z anglického originálu Six Tudor Queens. Anne Boleyn. A Kings Obsession

(First published by Headline Review, Great Britain, 2017)

přeložila © 2017 Eva Křístková

Redakce textu: Zuzana Pokorná

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-771-4 (pdf)


Rankinovi, mému báječnému manželovi,

a Julianovi, mému skvělému agentovi,

bez nichž by moje knihy nikdy nevznikly.


EVROPA

Maxmilián I.

císař Svaté

říše římské

nar. 1459

Jan

princ Asturský

1478–1497

Eleonora

nar. 1499

Karel V.

nar. 1500

Markéta

Rakouská

nar. 1480

Johana

Šílená

nar. 1479

Filip

Sličný

Habsburský

nar. 1478

Kateřina

Aragonská

nar. 1485

Marie

Burgundská

1457–1482

Ferdinand II.

Aragonský

nar. 1452

Isabela I.

Kastilská

nar. 1451

m. m.

m.m.m.


ANGLIE

Thomas Howard

hrabě ze Surey

nar. 1443

Edmund Tudor

hrabě z Richmondu

zemř. 1456

Jindřich VII.

hrabě z Richmondu

zemř. 1509

Alžběta

z Yorku

zemř. 1503

Anna

zemř. 1511

Thomas

Howard

nar. 1473

(1) Artur

Princ z Walesu

1486–1502

(2) Jindřich VIII.

anglický král

nar. 1491

Markéta

nar. 1489

Marie

nar. 1496

George

nar. 1503

Thomas

nar. 1496

Mary

nar. 1499

Henry

nar. 1500

ANNA BOLEYNOVÁ

nar. 1501

Elizabeth

Howardová

nar. 1480

Sir Thomas

Boleyn

nar. 1477

Margaret

Beaufortová

zemř. 1503

Eduard IV.

anglický král

zemř. 1483

Margaret

Butlerová

zemř. 1539/40

Sir William

Boleyn

zemř. 1505

Thomas Butler

hrabě z Ormondu

nar. 1426

Sir Geoffrey

Boleyn

nar. 1463

m. m.

m.m.m.


Kdo ulovit ji chce, ať pochopí,

že jako já jen marně tráví čas.

A diamantem že má vryto zas

a kol šíje psáno se jí skví:

Noli me tangere, jsem Caesarova,

a divoká, ač zdám se zkrocená.

Sir Thomas Wyatt

Já vážně myslím,

že narodit se jako prostý člověk

a šťastně, spokojeně žít

je lepší než oblékat roucho žalu

a nosit zlatý smutek.

William Shakespeare, Jindřich VIII., 2. jednání, 3. scéna


Část první

„Ne z obyčejného těsta“


Kapitola 1

1512

Pleť mám takovou nějakou zažloutlou, pomyslela si Anna, když se prohlížela ve stříbrném zrcadle, a trochu moc mateřských znamének. Aspoň že tvář mám oválnou, jak je to teď v módě. O ženské postavě nemůže být v jedenácti letech ani řeči, ale to se, doufejme, v příštím roce či dvou spraví. Koneckonců Mary byla už ve třinácti hezky zaoblená.

Odtáhla se a chvíli nad sebou přemýšlela. I v jejím doslechu lidé často říkávali, že z obou Boleynových sester je Mary ta hezčí. Přesto byly obě brunetky s dlouhými lesklými vlasy, výraznými lícními kostmi a špičatou bradou, obě štíhlé, elegantní a vybraných způsobů hodných královských dvorů, jak jim odmala vtloukali do hlavy. Tak co tedy dělá z dívky krasavici? Proč má Mary půvabnější rysy než ona? Když teď Anna dospívala a stále znovu jí opakovali, že se má připravovat na skvělou budoucnost, v níž ji čeká královská přízeň a bohatý, vysoce postavený manžel, začínalo jí to dělat starosti.

Možná za to mohou ta mateřská znaménka a zažloutlá pleť. I když zrovna ta se dá snadno vybělit krycím krémem z bílku a kamence. Aspoň že ústa mám pěkná. A taky černé oči, o nichž babička Butlerová odjakživa prohlašovala, že právě takové jsou pro budoucnost nejlepší.

„A ty už víš, jak je s úspěchem používat, dítě.“ Anna tak docela nechápala, co to znamená, ale babička byla Irka, a tudíž tak trochu podivínka, a nejednou říkala zvláštní věci, nicméně byla velkou dědičkou a jedním z hlavních zdrojů bohatství rodiny, a tak to každý víceméně toleroval.

Anna postavila zrcadlo na truhlu a zatočila se před ním. V zeleném šatu, který jí dělal útlý pas, vypadala opravdu půvabně. Ta tmavá barva jí slušela. Jediné, co jí tak úplně nesedělo, byl střih rukávů. Sahaly jí jen k zápěstím a těsně jí obepínaly paže, aniž zakrývaly drobnou vadu, kterou si tak bolestně uvědomovala. Schovávala ji neustále v dlani – malíček pravé ruky –, aby nikdo neviděl, že na něm má jeden nehtík navíc. Kéž by měla šat se širokými, splývavými rukávy, do nichž by ho mohla schovat! Matka sice tvrdila, že dělat si starosti kvůli takové maličkosti je hloupost, ale pro Annu to žádná maličkost

11


nebyla a svoje znetvoření nesla ještě hůř od té chvíle, co jí Mary při jedné z jejich nekonečných hádek vmetla do tváře, že to je znamení čarodějnic.

Anna tu nenáviděnou vzpomínku rázně zahnala. Něco tak nepříjemného si přece v tak krásný letní den nebude připomínat. Do lekce katechismu jí zbývala ještě celá hodina volna a z té nepromarní ani minutu. Vmžiku zavolala komornou, nechala se převléct do pohodlného vlněného šatu, seběhla ze schodů, přešla po kamenném mostě přes hradní příkop, vykasala si sukně a rozběhla se zahradami k lukám na břehu řeky Eden, kde se s oblibou jen tak potloukala.

Byl odtud nádherný výhled na hrad Hever obehnaný vodním příkopem – jejich rodové sídlo – a na zelenou, lesnatou kentskou krajinu, která jej obklopovala. Momentálně ji však mnohem víc zajímal pohled na jejího milovaného bratra George, jak s rozcuchanými tmavě hnědými vlasy a v pomačkaných šatech leží v trávě a brnká si na loutnu.

„Shánějí se po tobě uvnitř,“ oznámila mu a klekla si vedle něho. „Měl bys sedět nad knihami. Jestli se okamžitě nevrátíš, čeká tě výprask.“

George se na ni zašklebil. „Dostal jsem nápad na písničku. Poslouchej!“

Na devítiletého chlapce hrál překvapivě dobře a jeho skladba měla v sobě hloubku a složitost, jakou by člověk u tak malého hocha nečekal. Byl opravdu nadaný, tenhle její bratříček. Kdyby se náhodou neuchytil u dvora, jak doufal otec, mohl by se prosadit jako hudebník.

Anna a George si byli odjakživa blízcí. Podobně vypadali a podobně i uvažovali.

„Vím, vím... nemohu přece trávit dny skládáním hudby a psaním básní,“ zavzdychal hoch strojeně tónem, jímž napodoboval otce.

„Ale líbilo by se ti to, viď? I když nakonec by tě to stejně omrzelo, protože by ti to nestačilo. Tak se konečně přestaň ulejvat. Otec Davy už je celý netrpělivý.“

Vzdor výsměšnému tónu té výtky jí však bylo George líto. Věděla, jak těžce nese fakt, že je nejmladší ze tří synů. Tím, kdo jednou zdědí Hever i všechny otcovy statky, bude šestnáctiletý Thomas, kterého rodina právě vyslala k mocnému vévodovi z Buckinghamu na sousední Penshurst, aby si u něj osvojil dvorské způsoby a umění boje, jež mu jednou v oné zářné budoucnosti, která ho očekává, nepochybně přijdou vhod. Jak mu to George záviděl! A pak tu byl chytrý dvanáctiletý Henry předurčený ke studiím na Oxfordu, neboť otec se rozhodl zasvětit jej církvi – a zbavit se tak tíživé povinnosti ho zabezpečit.

12


Měli i další bratry, ale ti již k velkému žalu matky spali věčným spánkem v kryptě kostela svatého Petra. Anna nikdy nepřivykla děsivému pohledu na maličké mrtvé sourozence, jak leží ve svých kolébkách, než se nad nimi rodina naposledy pomodlí a rozloučí se s nimi.

Lady Boleynová svého nejmladšího syna George milovala a rozmazlovala ho víc než Thomase a Henryho. George se ale v hloubi duše stravoval prud - kou záští ke starším bratrům. Věděl totiž, že se na rozdíl od nich bude muset protloukat životem na vlastní pěst. Otec mu to často připomínal.

Její soupeření s Mary a závist, jakou George cítil vůči starším bratrům, probouzely v Anně nejednou pocit, že ona a George – dva nejmladší Boleynové – stojí sami proti celému světu. Ona neoplývala potřebnou krásou a on zase nebyl dědic, a tak se již v dětství natolik semkli, že je někteří lidé považovali za dvojčata.

„Tak pojď už!“ poručila bratrovi, vytáhla ho na nohy a oba se rozběhli zpátky k hradu.

Prolétli nádvořím a jako velká voda vtrhli do otcovy nové vstupní síně, kde už na ně čekal otec Davy. Jejich učitel byl malý obtloustlý mužík veselé tváře aslícemi růžovými jako jablíčka.

„Tak už se vám tedy uráčilo poctít nás svou přítomností?“ obrátil se na George. „Však už bylo načase, protože se mi právě doneslo, že se večer vrátí váš pan otec. Asi byste nechtěl, abychom ho hned zkraje uvítali zprávou, že máte vroubek, co?“

„To ne, otče Davy,“ řekl George a snažil se nasadit kajícný výraz.

„Můžete se k nám připojit, slečno Anno,“ otočil se otec Davy na dívku. „Aspoň půjdete tomu mladému nezbedovi příkladem.“

„Kde je Mary?“ vyhrkl George a rozhlédl se.

„Čte si,“ odpověděl otec Davy. „Dal jsem jí knihu o králích a královnách, aby si tříbila ducha.“ Nebylo žádným tajemstvím, že nad Mary už prakticky zlomil hůl.

Anna vešla za oběma do jídelny, kde se po večerech scházela rodina, a posadila se k dlouhému dubovému stolu. Dobře si uvědomovala, jaké má štěstí, že se jí jako dívce dostává tak skvělého vzdělání. Vtomto ohledu měl otec velmi pokrokové názory, třebaže mu šlo odjakživa hlavně o to, aby se jeho děti v životě uplatnily – protože to by pochopitelně prospělo i jemu. Jako člověku,

který ovládal několik cizích jazyků, což byl i důvod, proč v posledních něko

lika týdnech pobýval mimo domov – v Mechelenu v Burgundském vévodství

13


na dvoře nizozemské regentky –, mu velmi záleželo na tom, aby byli v jazycích zběhlí i jeho synové a dcery.

Anna zápasila s francouzštinou, ač ve všem ostatním vynikala. Mary naopak šla francouzština, ale všechno ostatní byla pohroma. Anna dovedla velmi obstojně skládat verše i písně – hlavně díky otci Davymu, který byl sám proslulý skladatel církevní hudby a nadaný učitel –, kdežto Mary se s loutnou vysloveně potýkala a navíc postrádala hudební sluch, což jí při výuce nijak nepomáhalo. Anna ladně tančila, kdežto Mary jen dupala do země. Anna zpívala jako skřivánek; Mary měla hlas plochý a nezajímavý. Byla však hezká, alespoň to o ní každý říkal, a tak nikoho nepohoršovalo, že příliš neoplývá duchem. Většině mužů tak jako tak nešlo o nic jiného než o krásu a o věno, které jí otec mohl dát. Nevadilo tedy, že když došlo na učení, nebyla nikde k nalezení.

Většina dcer místních šlechticů v sousedství Boleynů stěží dovede psát, opakovala si Anna, když její brk elegantně klouzal po papíře. Dnešní cvičení obnášelo sestavení dopisu ve francouzštině, což bylo poměrně obtížné, ale Anna se rozhodla, že nad tím úkolem zvítězí. Učení ji bavilo a těšila ji i chvála, kterou ji otec Davy zahrnoval.

Z nedalekých kuchyní k nim doléhal čilý ruch a shon. Celá domácnost se připravovala na návrat pána. Matka bude chrlit příkazy a nakukovat pod po k ličky – to vše ke špatně skrývané nelibosti hlavního kuchaře. Dnes večer bude hostina, pomyslela si Anna natěšeně. Anna oblečená do nového zeleného šatu potají nakoukla do velké síně, kde už ležely na stolech nádherné sněhobílé ubrusy. U panského stolu bylo prostřeno nejlepší rodinné stříbro a skvěla se na něm velká zlacená slánka, zatímco na ostatních, jež stály na nižších podpěrách v pravém úhlu k tomu hlavnímu, služebnictvo prostřelo nádobí cínové. Středy tabulí zakrývala záplava květin a zeleně, mezi nimiž Anna zahlédla svícny a konvice s vínem. Hever byl malý hrad a jeho síň nebyla ve srovnání s některými jinými, jež viděla, nijak veliká, ale se svým obrovským kamenným krbem a impozantní vyřezávanou stěnou zakrývající vchod do chodby ke kuchyním byl dostatečně reprezentativní i pro velmi vytíženého diplomata a králova oblíbence. Velikými okny osazenými vysoko v tlustých zdech prostupovala zlatá zář podvečerního slunce a tetelila se v třpytivých odlescích na působivé sbírce rodinného

nádobí vystaveného v příborníku i na drahých tapiseriích, jež zakrývaly stěny.

14


Otec rád ohromoval sousedy svým bohatstvím a dnes večer přijdou všichni: Wyattovi z Allingtonu, Sackvilleové z Buckhurst Parku i Hauteové z Ightham Mote.

Normálně rodina večeřívala v jídelně u dlouhého leštěného stolu. Byla to útulná místnost se stěnami obloženými dubovým táflováním, jež lemovaly malované vlysy a zdobily další drahé tapiserie, na něž byl otec mimořádně pyšný. To vše Anna důvěrně znala, ale hostina ve velké síni byla opravdová událost a ona už se jí nemohla dočkat. Otec byl doma a vzkázal jí, aby za ním ještě před večeří zašla do jeho pracovny. Seděl tam ve svém vysokém vyřezávaném křesle, a když před ním udělala půvabné pukrle, spokojeně kývl. Tento muž dominoval jejich životům, kam až její paměť sahala, a každé jeho slovo bylo rodině i služebnictvu zákonem. Anna i její bratři a sestra byli vychováni k tomu, aby mu prokazovali bezpodmínečnou poslušnost. Až se ona i Mary provdají, převezmou otcovu roli jejich manželé. Odmalička jim vtloukali do hlavy, že ženy jsou slabá stvoření a měly by se vždy podřizovat moudré vládě mužů.

Kdykoli byl sir Thomas Boleyn doma, všechno se točilo kolem něho. To se ale stávalo jen zřídkakdy. Když zrovna nepobýval v cizině, kde uplatňoval své diplomatické schopnosti, pro něž si ho král Jindřich tak oblíbil, dlel většinou u dvora, kde si vysloužil skvělou pověst jako účastník turnajů, dvořan a zábavný společník. Ve svých čtyřiatřiceti to byl stále ještě pohled - ný a čilý muž, který se skvěle vyjímal na koni. Byl mimořádně vzdělaný – jeho dětem se někdy zdálo, že ví úplně všechno – a sám velký nizozemský učenec Erasmus mu věnoval dvě ze svých knih. Díky těmto přednostem se v královských službách rychle povznesl do vysokého postavení. Stal se jedním z nejlepších přátel krále Jindřicha a byl mu partnerem i při turnajích, což každému neustále připomínal. Při králově korunovaci před třemi lety byl povýšen do rytířského stavu a poté jej král jmenoval jedním ze svých osobních komorníků.

„To je to nejžádanější postavení,“ chlubíval se sir Thomas, „protože díky němu jsem dennodenně v kontaktu s králem. Mám na něho velký vliv. Jeho Milost mi naslouchá.“ A samolibě se rozvykládal o výsadách, jaké může komukoli ve svém postavení zařídit. Anna to pochopila tak, že existuje spousta lidí, kteří po siru Thomasi Boleynovi chtějí, aby krále požádal o nějakou laskavost, a jsou mu za to ochotni zaplatit hodně peněz.

15


Když se zvedla z úklony, s radostí sledovala, jak se otcova tvář roztahuje do lišáckého úsměvu. „Nesu dobré zprávy,“ řekl. „Regentka Markéta se zájmem naslouchala, když jsem jí vyprávěl o tvých úspěších, Anno, a nabídla se, že tě přijme do své domácnosti jako jednu z osmnácti mladých dvorních dam. To je velmi významná pocta, za jakou by jiní dali majlant.“

„Mě, pane?“ opakovala Anna. „Ale Mary jistě...“

„Vím. Je to velmi neobvyklé, aby mladší sestra dostala přednost před tou starší, a navíc Mary umí dobře francouzsky. Ale...,“ zde se odmlčel a zamyšleně na Annu pohlédl, „jsem přesvědčen, že právě ty máš předpoklady k tomu, abys uspěla u dvora a dělala mi čest. S Mary mám jiné plány. A regentka si vyžádala jmenovitě tebe.“

Anna cítila, jak se v ní vzmáhá vzrušení.

„Kdy mám odjet, pane?“ vydechla a už si v duchu představovala nádherné paláce a skvělé róby, elegantní pány a dámy i regentku, jak se na ni usmívá, když jí skládá poklonu a všichni se na ni dívají.

„Příští rok zjara,“ odpověděl otec a opojná vidina se rázem rozplynula, neboť do té doby zbývalo ještě mnoho měsíců. „Před tvým odjezdem je třeba spoustu věcí zařídit. Tvoje matka už bude vědět co. Ať ji raději zaměstnáváš ty, než aby měla roupy z nicnedělání.“ Otec s matkou spolu poslední dobou jen zřídkakdy promluvili, když vysloveně nemuseli.

„Musíš tvrdě zapracovat na své francouzštině,“ pokračoval sir Thomas. „Své vzdělání dokončíš na burgundském dvoře. Neznám lepší prostředí, protože ten dvůr nabízí mladé dívce z dobrého rodu bezpočet příležitostí a má všeobecně vynikající pověst. Je to to nejlepší místo, kde budeš mít šanci uzavřít sňatek, který poslouží zájmům celého našeho rodu. Doufám, že si uvědomuješ, jaké máš štěstí.“

„Ó ano, pane!“ zvolala Anna. Bylo toho na ni příliš.

„Rád bych ti připomněl, že zájem o místa v regentčině domácnosti je enormní a mnozí jsou připraveni velmi draze zaplatit, jen aby svým dcerám zajistili tu čest být k němu přijaty. Každá z filles d’honneur se musí umět oblékat podle poslední módy, tančit, zpívat a vtipnou konverzací bavit regentku i významné návštěvníky – a musí vědět, jak se chovat, až bude třeba regentce posloužit při různých slavnostních a státních příležitostech.“ Otec se lehce předklonil a tváří se mu mihl vypočítavý výraz. „Právě pro něco takového jsem tobě a Mary poskytl dobré vzdělání, i když je otázkou, nakolik ho zrovna

Mary dokáže využít. Ale ty, Anno, ty budeš zářit. A nepochybuji, že nemalé

16


částky, jež budu muset vynaložit na tvoje dvorské oblečení, budou dobře investované peníze.“

„Ano, otče. Děkuji, otče.“

„Můžeš jít. Už je skoro čas na večeři.“ Anna ještě celá rozrušená spěchala nahoru do komnaty, kterou sdílela s Mary. Našla ji, jak si upevňuje na krk zlatý přívěsek ve tvaru býka, který nosila při všech významných příležitostech. Dostaly jej od otce obě; býk byl heraldickým znamením rodu.

Mary se naklonila k zrcadlu a černýma očima plnýma svůdného kouzla pozorovala Annin obraz.

Anna si vychutnávala radost z otcovy novinky a uvažovala, jak ji co nejefektněji Mary sdělit, ale nevydržela čekat. „Jdu ke dvoru,“ oznámila.

Mary se prudce otočila a ve tváři se jí zračily úžas a vztek. „Ty?“ zaječela. „Ale... ale já jsem starší!“

„Otec to ví, ale regentka prý chtěla mě.“

„Regentka?“

„Jsem povolána k nizozemskému dvoru. Otec říká, že to je obrovská pocta.“

„Ale co já?“ Maryina hezká tvářička zrudla zlostí. „Copak já nejedu taky?“

„Ne. Otec prý s tebou má jiné plány.“

„Jaké?“

„To nevím. Nic mi neprozradil. Proč se ho nezeptáš?“

„Taky že se ho zeptám! Přece mě nemůže jen tak obejít.“

Ale on ji obešel. Anna si to sladké vědomí nechala pro sebe. Vůbec poprvé v životě se jako mladší a méně krásná sestra cítila skvěle. Elizabeth Howardová, lady Boleynová, rozvinula roli žlutohnědého sametu a přidržela jej před Annou.

„Sluší ti,“ řekla. Kupec stojící uctivě vedle ní se úslužně usmíval. „Vezmeme si ho a ještě ten černý. A žlutý damašek i karmínově červený dracoun. Pošlete mi, prosím, účet, pane Johnsone.“

„Dobře, paní. Velmi dobře,“ odpověděl oslovený, poskládal látky, které si paní nevybrala, a s hlubokou úklonou vyšel z komnaty.

„Jsem ráda, že se regentka vyjádřila v dostatečném předstihu,“ poznamenala matka. „Budeme mít aspoň dost času nechat to oblečení ušít. Měla bys být otci vděčná, že se rozhodl tě tak štědře zaopatřit.“ Vzala dceru za bradu

17


a usmála se na ni. „Máš pěkné oči a jsi přirozeně elegantní,“ řekla. „Povedeš si dobře a já na tebe budu moci být pyšná.“ Annino srdce přetékalo láskou. Matku milovala víc než kohokoli jiného na světě.

Sama Elizabeth Howardová byla tmavovlasá a černooká a její dlouhý howardovský obličej zjemňovaly plné rty a výrazné oči. V mládí bývala vyhlášenou krasavicí a slavný básník pan Skelton jí věnoval verše, v nichž její půvaby přirovnával ke kráse luzné Kressidy Trojské. Byla to taková maličkost, na níž si matka velmi zakládala. Tou velkou věcí, na níž si zakládala ještě víc, byl její aristokratický původ. Nikdy neopomněla dávat všem okázale najevo, že pochází ze vznešeného rodu Howardů, a nebylo žádným tajemstvím, že kdyby se její rodina svého času neocitla v královské nemilosti, nemohl by tehdy ještě neurozený Thomas Boleyn na sňatek s ní ani pomyslet, třebaže jeho dědem byl hrabě z Ormondu. Její otec však tenkrát přišel o všechny tituly a značnou část majetku a teprve nedávno vyšel z Toweru, kde byl vězněn za to, že stál na špatné straně v bitvě, která dosadila na trůn Jindřicha VII. Elizabeth proto měla pramalou naději na výhodný sňatek, což byl důvod, proč svolila ke svazku s mladým a ctižádostivým mužem, jehož blízcí předkové byli obchodníci .

Právě proto však byli Boleynové majetní. Díky obchodnímu nadání a sňatkům s velkými dědičkami cílevědomě budovali své bohatství a získávali půdu. Annin pradědeček sir Geoffrey byl kupec zrovna jako ten chlapík, co právě odešel se svým zbožím, ale povznesl se do postavení starosty Londýna a jako takový byl povýšen do šlechtického stavu. Tak se na světě přicházelo ke štěstí a mladý král Jindřich VIII. nyní dával přednost právě takovým novým a schopným lidem, jako byli Boleynové – nikoli příslušníkům staré rodové šlechty.

Avšak bez ohledu na všechno, co otec podnikl – a stále podnikal –, aby ze sebe v očích manželčiných urozených a mocných příbuzných učinil vhodného manžela, nikdo – dokonce ani jeho vlastní děti – nepochyboval o tom, že se matka vdala pod svou úroveň.

„Budeš rovná kterékoli z těch ostatních dívek,“ ujišťovala teď Annu. „Na své howardovské předky můžeš být hrdá. Nezapomínej, že my, Howardové, jsme potomky krále Eduarda I.i všech anglických králů před ním až k Vilému Dobyvateli, takže ve tvých žilách koluje královská krev Plantagenetů a ty jí musíš být hodna.“

„Ano, matko,“ řekla Anna a udělala pukrle. Pomalým krokem se vrátila do

18


své komnaty a cestou přemýšlela o všem, co jí lady Boleynová pověděla. Na své dědictví byla nesmírně pyšná, zvlášť teď, když se Howardové dočkali rehabilitace a těšili se opět přízni dvora. V dlouhé chodbě, kudy procházela, se zastavila před portrétem dědečka Howarda, hraběte ze Surrey. Před tímto čestným a spravedlivým velmožem, hlavou rodu, měla hlubokou úctu stejně jako před jeho synem, jehož portrét visel o kousek dál. Strýček Thomas byl matčin bratr, muž přísné tváře, vážný voják a dvořan. Na jeho manželku – tetu, po níž dostala jméno – se skoro nepamatovala, věděla však, že zesnulá princezna Anna z Yorku byla dcerou krále Eduarda IV. a sestrou matky nynějšího krále. Král Jindřich je tudíž svým způsobem vlastně její bratranec.

Anně už bylo dávno jasné, že pokud k sobě rodiče na počátku svého manželství cítili nějakou lásku, dávno už vyprchala a teď se jeden druhému pokud možno vyhýbají. Dokázala snadno pochopit, proč se matka dívá na otce svrchu. Mnohem těžší bylo přijít na to, proč otec jedná s matkou, kdysi tak ceněnou nevěstou, s tak špatně skrývaným pohrdáním.

Annu znepokojovalo, že matku kdysi přirovnávali k trójské krásce Kressidě. Ta totiž přísahala nehynoucí lásku princi Troilovi, ale když ji Řekové zajali, zrádně ho podvedla s rekem Diomédem. Otec Davy jim ten příběh četl, když sourozenci studovali řecké báje.

„Její jméno se stalo synonymem pro nevěrnou ženu,“ vysvětloval ten dobrý kněz. Anna málem zalapala po dechu. Otec Davy očividně netušil, co o její matce napsal Skelton. Všech pět Boleynových dětí – tehdy s nimi byli i Tom a Henry – se po sobě zaraženě podívalo.

Přesto Anna nikdy nezaslechla nic, co by naznačovalo, že na matčině pověsti ulpěla nějaká poskvrna. Lady Boleynová vedla svou domácnost ráznou a pevnou rukou a dávala přednost životu na venkově před ruchem a shonem u dvora, byť čas od času, když bylo třeba, ke dvoru zavítala jako příležitostná dvorní dáma královny Kateřiny.

Doma Anna a Mary pomáhaly matce v její přípravně, kde sestry vařily marmelády a džemy, zatímco matka destilovala sladké likéry nebo míchala léky a masti z bylin, jež všechny společně nasbíraly v zahradách.

„Je nezbytné, abyste si obě osvojily dovednosti, které vám jednou umožní vést velký dům,“ připomínala jim pokaždé lady Boleynová. „Dáma by měla své sloužící neustále držet při práci nejen příkazy, ale i vlastním příkladem.“ Když ale Anna občas vzhlédla od své činnosti, přistihla matku srukama vklíně, jak s nepřítomným výrazem hledí do dáli a s tichou písní na usmívajících se

19


rtech vypadá, jako by se stáhla do svého vlastního světa. A opět si musela položit otázku, zda matka nemá milence. Měsíce, jež jí zprvu připadaly nekonečné, rychle ubíhaly. Otec najal drahé učitele, aby urychlili její i Maryinu výuku zpěvu a tance – dovedností, jež si Anna osvojovala s lehkostí sobě vlastní a milovala je.

„Bravo!“ volával učitel, když se ladně vytáčela, vyskakovala ahopsala v rytmu branle, farandol a dalších běžných tanců. Učila se jim snadno, jako by se pro ně narodila. Mary, která byla samá ruka samá noha trčící do nepatřičných úhlů, na ni závistivě hleděla. Otec se dosud nevyjádřil, jaké s ní má plány, a Anna pochybovala, že nějaké vůbec má. Mary na ni žárlila a její vztek nejednou vyvřel na povrch. Jako sestry žily vedle sebe a nebylo to poklidné soužití.

Sir Thomas byl však neoblomný. Anna půjde do světa jako jeho vyslankyně a živé svědectví jeho velikosti. A existuje-li nějaká dovednost, jež by jí mohla být u dvora ku prospěchu, musí si ji osvojit. Otec Davy dostal pokyn rozvíjet její hudební nadání.

„Máte opravdu nádherný hlas,“ rozplýval se a Anna byla z té chvály bez sebe radostí, protože získat ji od otce Davyho nebylo nijak snadné.

Kněz rovněž povzbuzoval Annu a George v jejich lásce k poezii. Ti dva dokázali prosedět celé hodiny nad skládáním a přepisováním veršů, které potom sestavovali do knih. Otec Davy pak Anně řekl, že má pro poezii vzácné nadání, u ženy zvlášť neobvyklé. Zdržel se pochopitelně komentáře k Maryinu výroku, že „ta kráva rýmuje mizerně“.

Během těch měsíců, kdy se šilo její dvorské oblečení, se z Anny stala odbornice na výšivky. Vytvářela zdobné ornamenty na lemech výstřihů i čepců, krumplované rukávce i váčky k pasu a volné noční košile ozvláštňovala vzory v jasných odstínech šarlatu a zeleni. Objevila radost z vylepšování svých rouch novými detaily: tu bordurou, jinde zase kontrastní barvou, ale vždy musela mít dlouhé splývavé rukávy, jež by zakryly její nadbytečný nehet. Veškeré základní šití, výšivky i lemy prádla a spodniček obstarala její chůva paní Orchardová – boubelatá žena a mateřská duše, která nad ní bděla od jejího narození a teď ji měla doprovázet do Nizozemí. Jak míjely týdny, hromada hotového oblečení složeného na Annině cestovní truhle neustále rostla.

Na podzim se otec vrátil ke dvoru v Nizozemí a veškeré přípravy k dceřinu odjezdu ponechal na matce.

„Pamatuj,“ řekl Anně, než vyrazil na cestu, „že tvým úkolem je zdokonalit

20


se ve všem, co by ti mohlo zajistit dobrý sňatek. Kvůli tomu, a abych ti vštípil nezbytnou ctnost, jsem ti dopřál vzdělání.“ Na ctnosti si otec velmi zakládal a své dcery pokaždé důrazně varoval před vážnými důsledky – hlavně pro sebe –, pokud na ni nebudou dbát. Dívky, to byla jeho aktiva – jeho klenoty, jak s oblibou říkával –, a na jejich úspěchu mu velmi záleželo. V posledních měsících na Heveru Annu čím dál víc deprimovala každodenní rutina. Toužila jí uniknout do skvělého světa královských dvorů. Ji i Mary nejvíc bavilo, když si mohly obléct svoje nejlepší šaty a vyjet si v doprovodu podkoního a komorné do tři míle vzdáleného Edenbridge, kde se každý čtvrtek konal trh, jen aby se mohly blýsknout. Když se zrovna neučily nebo něco nešily, hrály karty či spolu s matkou navštěvovaly sousedy – a bez ustání se hádaly kvůli hloupostem, dokud s nimi lady Boleynová neztratila trpělivost a neposlala je do jejich komnaty, aby se uklidnily.

Jejich životům vládl neměnný koloběh ročních období. Podzim toho roku

1512 se jako obvykle ohlásil svátkem archanděla Michaela, po němž brzy následovaly dožínky, kdy se zámecký kostel svatého Petra naplnil girlandami z obilných klasů a zpěvy díkůvzdání. Byl to čas honů, kdy veškerá místní šlechta vyrážela do lesů. Otec se postaral, aby se z Anny i Mary staly skvělé jezdkyně, a tak se i ony směly účastnit ve společnosti svých sousedů štvanic a lovů se sokoly. Po večerech si pak užívaly hostin, na nichž se jedla ulovená zvěřina podávaná na silných plátcích chleba a zalitá šťávou z masa.

Za deštivých dnů se obě dívky učily na galerii, kterou nechal otec zbudovat nad velkou síní. Byla to zbrusu nová vymoženost, již se rozhodl na svém sídle mít. Jeho dcery teď chodily sem a tam kolem obrazů a tapiserií, jimiž nechal ozdobit stěny, hašteřily se, vyměňovaly si klípky a občas se navzájem pošťuchovaly a políčkovaly.

Sychravý podzim postoupil, v krbech i ohřívadlech na zámku zaplály ohně a komnaty se naplnily sladkou vůní včelího vosku z hořících svící. Mladí Boleynové hrávali po večerech karty, v kostky i šachy nebo si dávali hádanky a poté uléhali do měkkých, peřím vystlaných postelí. Za hlubokých nocí, kdy mřížky okenních skel jiskřily v měsíčním svitu, lehávala Anna často beze spánku na loži s roztaženými damaškovými závěsy a v duchu si představovala oslnivý život, který ji na onom skvělém dvoře ve vzdálené zemi za mořem očekává.

Hned po Dušičkách, kdy noci potemněly a v lesích kolem hradu prý ob

21


cházeli duchové, přišel Advent a po něm Vánoce a svátek Tří králů. Než se Anna nadála, byly tu Hromnice, po nich svátek Zvěstování Panny Marie – a brzy měl nastat první máj, kdy s Mary pokaždé podle starého zvyku vstaly za časného jitra, aby přinesly do domu květy hlohu.

V květnu se pak z Nizozemí vrátil otec.

Konečně nadešel čas k odjezdu.

22


Kapitola 2

1513–1514

Plavba přes moře Annu fascinovala. Stála na palubě s tváří nastavenou svěžímu jarnímu vánku od moře, naslouchala pleskotu vln a pozorovala, jak se bílé doverské útesy pomalu vzdalují. Pořád musela myslet na otcovo pyšné poslední objetí i na matčin slzavý polibek. Mary se ani nesnažila zastírat, jak jí závidí, a George – Bůh mu žehnej – měl co dělat, aby zadržel pláč. Sama se málem rozplakala. Věděla, že všichni jí budou strašlivě chybět, zvlášť matka a George. Smutek si však připustila pouze na chvíli a hned nato se rázně otočila k siru Johnu Broughtonovi, rytíři z Westmorelandu, s nímž se otec seznámil u burgundského dvora. Sir John se plavil za obchodem do Brugg a nabídl se, že si cestu o něco prodlouží a doprovodí Annu do Mechelenu. Byl to asi třicetiletý šlechtic s inteligentní tváří, kudrnatými ryšavými vlasy a nepřeslechnutelným severoanglickým přízvukem.

„Je mi vskutku velkou ctí, že mohu pečovat o tak okouzlující mladou dámu,“ pronesl s dvornou úklonou na nádvoří Heveru a pomohl Anně i paní Orchardové do sedel. Poté rozdal instrukce pacholkům, kteří měli na starosti vůz s Anninými zavazadly, vyvedl průvod přes padací most a zamířil k jihu. Cestou k pobřeží byl zdvořilost sama a osvědčil se i jako skvělý společník. Pokaždé vybral tu nejlepší krčmu, v níž měli přenocovat, objednal nejvybranější jídla a obě dámy bavil vtipnými historkami. Počasí jim přálo a cesta rychle ubíhala. V Doveru sir John nařídil, aby na lodi, jež je měla převézt přes průliv, dostaly obě dámy pohodlné kabiny, a kdykoli si vyšly na palubu, aby se nadýchaly čerstvého vzduchu, doprovázel je.

Od otce i od sira Johna se Anna dozvěděla mnoho zajímavostí o ženě, jíž měla již brzy začít sloužit. Markéta Rakouská byla jedinou dcerou císaře Svaté říše římské Maxmiliána – prohnaného starého lišáka, jak říkával otec – a jeho zesnulé manželky, burgundské vévodkyně Marie. Právě díky jejich manželství se burgundské Nizozemí dostalo pod vládu Habsburků. Markéta mívala ještě bratra, arcivévodu Filipa, mladého muže tak krásného, že byl všude znám pod přízviskem Filip Sličný.

23


„Filip se oženil s kastilskou královnou, ale zemřel velmi mladý a královna Johana, která ho vášnivě milovala, zešílela žalem a nedokázala už sama vládnout,“ vysvětloval jednou sir John u večeře v kapitánově kajutě obložené dubovými panely, která se nacházela v lodní nástavbě. „Otěže vlády v Kastilii za ni převzal její otec, král Ferdinand Aragonský, a císař zase ustanovil arcivévodkyni Markétu, jinak savojskou vévodkyni, regentkou v Burgundsku a v Nizozemí, kde vládne místo Filipa. A svěřil jí i výchovu Johaniných dětí včetně jejího dědice, infanta Karla Španělského, jemuž ovšem v Burgundsku neřeknou jinak než arcivévoda. Jsem si jist, že se s nimi brzy seznámíte.“

„Co se stalo s královnou Johanou?“ zajímala se Anna. Ten smutný příběh podnítil její zvědavost.

Sir John se zachmuřil. „O té koluje mnoho různých pověstí. Říká se třeba, že odmítla vydat k pohřbení manželovo tělo, dlouhé měsíce je vozila s sebou po celém Španělsku a svým sloužícím čas od času nakázala, aby jí rakev otevřeli a ona se mohla na mrtvého dívat, objímat ho a líbat. Nakonec ji přece jen přiměli se ho vzdát, takže ho mohli konečně pochovat a ji zavřeli do kláštera, kde o ni pečují jeptišky.“

Anna se otřásla odporem. Provádí-li někdo takové příšerné věci, musí být opravdu nepříčetný. Byly to scény jako ze strašidelného snu.

„Nejvíc je mi líto těch dětí,“ poznamenala a lokla si vína. „Myslíte, že se jí někdy vrátí zdravý rozum?“

Sir John se znovu zamračil. „Některé depeše uvádějí, že možná vůbec nemocná není, jen ji odklidili stranou, aby se její otec mohl chopit moci v Kastilii. Dokud je Johana zavřená v klášteře a její třináctiletý syn je ještě příliš mladý, aby se ujal vlády, nemá království kdo jiný vládnout.“

„Ale to je hrozné!“ zvolala Anna. „Pokud není šílená, měli by ji vrátit na trůn. Přece by s ní její vlastní otec nezacházel tak krutě!“

„Jde-li ovládu vkrálovství, slečno Anno, jdou lidské city stranou,“ poznamenal sir John. „Královna Johana ale asi opravdu šílená je. Alespoň si to lidé myslí.“

„Dej Bůh, aby byla,“ řekla Anna. „Bylo by pro ni lepší, kdyby si neuvědomovala, že přišla o manžela, o děti i o korunu.“

„Pořád je to ale královna. Až její syn jednou dospěje, stane se jejím spolu

vládcem.“

„Jak je mi jí líto,“ řekla Anna, položila na stůl nůž a vstala. O tragickém

osudu královny Johany ani o bezohledném králi, jejím otci, už nechtěla nic

dalšího slyšet.

24


Díky ostrému větru uběhla cesta přes průliv rychle a oni již brzy vpluli kanálem Zwin do Brugg. Anna se už nemohla dočkat, až uvidí rušné město s jeho nádhernými kostely, nebetyčnou zvonicí nad rozlehlými tržišti, sítí kanálů a vysokými domy z červených cihel, které byly úplně jiné než ty anglické hrázděné s doškovými střechami. V uličkách kypících životem se bohatě odění měšťané handrkovali s cizinci ze všemožných zemí a vším prostupovalo ovzduší prosperity. Annu proto překvapilo, když jí sir John řekl, že Bruggy jsou skomírající přístav.

„Kanál Zwin se zanáší. S prosperitou bude brzy konec.“

Anna na něho nevěřícně hleděla. „Co se pak stane se všemi těmi lidmi?“

„Jsou bohatí. Najdou si způsob, jak udržet cenná obchodní spojení, zvlášť s Anglií. Navíc Bruggy jsou proslulé svým uměním – pracuje tu spousta velkých malířů. Věděla jste, že v tomhle městě vydal svou první tištěnou knihu William Caxton?“

„Vážně?“ Na Heveru měli několik knih pocházejících z Caxtonovy londýnské tiskárny; četla je všechny. Otec Davy jí prozradil, že to ještě není tak dávno, co se všechny knihy psaly ručně. Žijeme v krásné době, pomyslela si.

Anna by se moc ráda v Bruggách zdržela, ale sir John rychle vyřídil své obchodní záležitosti a prohlásil, že je třeba spěchat do Ghentu. Ujížděli na koních rovinatou krajinou, která Anně připadala ve srovnání s oblými kopci a pahorky kentského Wealdu poněkud fádní. Byla však křížem krážem protkaná kanály, příkopy a alejemi vzrostlých stromů a to na ní bylo zvláštní. Když projeli Ghentem, zatočili k východu a zanedlouho už uviděli v dálce vysokou věž.

„To je Mechelen,“ řekl sir John. „Hlavní město Burgundska. A ta věž patří katedrále svatého Rumbolda. Je ji vidět na míle daleko.“

Anna pocítila záchvěv vzrušeného očekávání. Jak se blížili k městu, ukazovalo se v okolí velikého chrámu čím dál víc věží a věžiček a množství červených střech. Už byli skoro tam. Dá-li Bůh, bude Anna během několika příštích hodin uvedena na burgundský dvůr a představena regentce.

„S povděkem bych uvítala aspoň chvíli odpočinku,“ povzdechla si paní Orchardová. „Mám pocit, že jsem v sedle už řadu dní, a teď bychom se měli, já i vy, sire Johne, zase celou tu dlouhou cestu trmácet zpátky. Doufám, že se nám dnes večer podaří najít nějakou slušnou krčmu na přespání aAnna dostane pěkné ubytování.“ Anna na ni netrpělivě pohlédla. Kdo by chtěl odpočívat,

25


když by se mohl ihned vrhnout do radovánek dvorského života? Ale paní Orchardová byla stará – muselo jí být už aspoň třicet – a v hnědých vlasech jí prokvétaly šediny.

„Regentka je známá tím, že vede skvělý dům,“ ozval se sir John. „Budete tu velmi dobře ubytovaná, slečno Anno. A francouzštinu, jazyk tohoto dvora, si rychle osvojíte.“

Objeli hradby a mohutnou branou Winketpoort vjeli dovnitř. Anna viděla, že Mechelen vypadá stejně jako ostatní nizozemská města, jimiž projížděla – měl rozlehlé tržiště, vysoké domy a majestátní kostely. Nakonec se dokodrcali až na Korte Maagdenstraat a před impozantní klenutou bránou zastavili.

„Toto je Hof van Savoye, regentčin palác,“ vysvětloval sir John, zatímco je stráže vedly dovnitř. Anna zalapala po dechu. Ocitli se na rozlehlém obdélníkovém nádvoří obklopeném ze všech stran nádhernými fasádami, z nichž většina byla postavena ze všudypřítomných červených cihel. Přízemí obepínaly elegantní otevřené arkády, nad nimi se táhlo patro s vysokými mřížkovanými okny a strmé střechy prolamovaly arkýře.

„Regentka je velká stavitelka,“ poznamenal sir John a ukázal na křídlo zakryté lešením, po němž pobíhali zedníci. „Potrvá roky, než bude tohle sídlo hotové.“

„Strašně se mi líbí!“ vydechla Anna. „Něco takového jsem jakživa neviděla.“

„To byste v Anglii ani nemohla,“ souhlasil sir John, když sesedali.

To už se k nim blížil úředník v černo-žluté livreji. Sir John všechny představil a muž vybídl Annu, aby jej následovala do svého nového příbytku. Nadešel čas loučení se sirem Johnem i s paní Orchardovou. Annu mrzelo, že ta chvíle přišla tak brzy, neboť si na veselou společnost sira Johna zvykla a vážila si péče, kterou jí věnoval, i jeho velkých znalostí o světě. A pokud šlo o chůvu – jakkoli ji rozčilovaly její srdceryvné výlevy při loučení, měla ji upřímně ráda.

Sir John se uklonil a políbil jí ruku. „Bůh s vámi, slečno Anno. Nechť vám sešle mnoho radosti.“

Paní Orchardová ji objala a v očích se jí zaleskly slzy. „Dávejte na sebe pozor, slečinko moje,“ nařizovala. Potom ti dva nasedli opět na koně, sir John jí zamával kloboukem a oba zmizeli v bráně.

„Pojďte!“ promluvil muž v livreji lámanou angličtinou a zamířil s Annou do paláce. Prováděl ji majestátními komnatami úchvatné krásy. Anna na to vše hleděla s otevřenými ústy. Vedle takové nádhery jí Hever připadal jako stodola. Teď už chápala, proč se otec tak často zdržuje u dvora. Ani ve snu

26


by si nedokázala představit tak monumentální schodiště, jaká měli v tomto

paláci, ani chodby plné krásných obrazů živých a sytých barev. Nadaní umělci

na nich vyobrazili madony, světce i anděly tak dovedně, až se zdálo, že by

mohli každým okamžikem vystoupit z rámů a začít dýchat.

Filles d’honneur byly ubytovány ve společné ložnici ve druhém poschodí

pod strmou střechou s arkýřovými okny. Když sem Anna přišla, nebyl tu

nikdo až na Gerdu, drobnou holandskou komornou, která jí měla sloužit.

Anna vděčně odhodila cestovní plášť a svezla se na postel s červenými vlně

nými závěsy, kterou dostala přidělenou – jednu z osmnácti, jež stály v řadě

za sebou po celé délce rozlehlé místnosti jako nějaké veliké dřevěné krabice.

Řekli jí, že si může chvíli odpočinout a vybalit si oblečení, než někdo přijde

a uvede ji k regentce. Anna byla příliš vzrušená, než aby dokázala odpočívat.

Jakmile jí přinesli zavazadla, otevřela cestovní truhlu a vytáhla z ní žlutý šat

lemovaný černým hedvábím, ušitý na počest regentky v jejích erbovních bar

vách. Po tomto okamžiku prahla.

Poručila Gerdě, ať jí rozváže tkanice cestovního oblečení a pomůže jí svlék

nout se do spodního šatu. Pak pozvedla paže, aby jí komorná mohla přetáh

nout přes hlavu roucho se čtvercovým výstřihem a zašněrovat jí je na zádech.

Dotek hedvábí byl smyslný a Anna se radovala ze splývavých rukávů i dlouhé

dvorské vlečky, kterou bude od nynějška povinně nosit. Vlasy si nechala roz

puštěné – spadaly jí až do pasu. Teď byla konečně hotová! Nedočkavě seděla

a čekala, až ji předvolají před její novou paní.

Arcivévodkyně Markéta Rakouská, ovdovělá vévodkyně Savojská a nizozem

ská regentka, se ani v nejmenším nepodobala krásné princezně oděné ve zla

tohlavu a ověšené šperky, jak si ji Anna představovala. Jen co se zvedla

z úklony, užasla, když na trůnu pod bohatým sametovým baldachýnem spat

řila drobnou ženu oděnou v černém šatu s bílým vdovským závojem a rouškou

kolem hlavy i pod bradou – tvář této dcery mocného císaře Maxmiliána nešlo

nazvat jinak než obyčejnou, snezvykle plnými rty avýraznou, špičatou bradou.

Ty rty se však usmívaly a hned další věc, která Annu zaskočila, byla vřelost,

jež z regentky vyzařovala.

„Vítejte u mého dvora, mademoiselle Boleynová,“ promluvila francouzsky

a Anna jí co nejlépe odpověděla týmž jazykem. A snaživě odpovídala i na další zdvořilé otázky ohledně své cesty a zda je pohodlně ubytovaná.

„Obdivuhodné!“ rozzářila se regentka. „A cítím se poctěna i barvami vašeho

27


půvabného oblečení. Myslím ovšem, že s vámi monsieur Semmonet bude přece jen mít ještě trochu práce. To on vás naučí správně mluvit francouzsky.“ Regentka ukázala na vousatého muže středních let v šatu učence, který se uklonil, když zaslechl své jméno. Anna se začervenala.

„Považujte můj dvůr za svůj domov, dítě,“ pokračovala stále s úsměvem regentka. „Doufám, že s vámi budu jednat tak, abyste se mnou byla náležitě spokojena. A teď se můžete připojit k ostatním filles d’honneur .“

Anna, dojatá a povzbuzená laskavým přijetím, odešla a posadila se na podlahu k sedmnácti dalším šťastným mladým dámám, z nichž mnohé pocházely z nejurozenějších rodů v zemi a dostalo se jim té cti, že mohly sloužit u burgundského dvora. Všem bylo méně než patnáct let a všechny byly nákladně oděné. Některé se na ni usmívaly, jiné si jen zkoumavě prohlížely její šat. A několik málo, jak cítila, na ni pohlíželo skrz prsty.

Ten večer se ve společné ložnici všechny shlukly kolem ní, vzrušeně brebentily a naznačovaly, ať otevře truhlu a vytáhne z ní svoje oblečení, aby si je mohly prohlédnout. S potěšením viděla, že na některé udělalo dojem – ale jiné se k jejímu zklamání tvářily, jako by se zhrozily.

„C’est provinciale!“ ušklíbla se vysoká dívka osahávající prsty její karmínově rudé roucho střižené podle poslední anglické módy.

„Non, Marie, c’est jolie!“ odporovala jí růžolící plavovlasá dívenka a usmívala se na Annu. Marie pokrčila rameny.

Brzy dívky ztratily zájem a rozpovídaly se rychlou francouzštinou o věcech, o nichž Anna neměla ponětí. Tehdy si uvědomila, že jako jediná Angličanka mezi všemi těmi dívkami bude vždycky tak trochu mimo.

Ne že by ji to nějak přehnaně mrzelo – dokonce ani v jejích prvních dnech v Mechelenu. Kromě plavovlásky jménem Isabeau tu byly i jiné dívky ochotné se s ní spřátelit a Anna pod pozorným vedením monsieura Semmoneta tvrdě pracovala na své francouzštině, takže mluvila stále plynněji, dorozumět se s ostatními pro ni bylo den ode dne snazší a dívky ji ochotněji přijímaly mezi sebe.

Učitel, jehož vědomosti zřejmě neznaly mezí, Annu i ostatní filles d’honneur

seznamoval rovněž se způsoby a uměním konverzace, což byla schopnost,

kterou regentka velice podporovala, neboť ji pokládala za klíčovou pro kaž

dého, kdo chtěl u jejího dvora uspět. Monsieur Semmonet volil každým dnem

jinou situaci, v níž by se dívky mohly ocitnout, a ony na ni reagovaly co nej

zdvořilejším způsobem. Anna tak oslovovala imaginární prince a knížata

28


a rozmlouvala s nimi o hudbě, malířství či poezii. Stěží si dovedla představit, že by se to někdy doopravdy stalo.

Bylo poučné sloužit regentce spolu s ostatními filles d’honneur, když předsedala radě, klečet nenápadně na zemi ve skupince dívek a snažit se porozumět příkazům a pokynům, jež Markéta ze svého místa v čele poradního stolu vydávala, nebo dešifrovat rady, jež jí udíleli ctihodní a vážení mužové, kteří jí byli podřízeni. Očividně ji hluboce respektovali pro její moudrost a rozvahu. Anna tolik toužila dozvědět se víc o tom, jak vládne žena, že své úsilí zdokonalit se ve francouzštině ještě zdvojnásobila.

Pouhý týden po jejím příjezdu pro ni regentka poslala. „Napsala jsem vašemu otci, jak jsem z vás nadšená,“ řekla. „A abych mu poděkovala, že mi vás poslal. Nemohl mi dát vítanější dar. Sdělila jsem mu, že na mladou dámu vašeho věku máte tak skvělého ducha a tak vybrané chování, že jsem mu zavázaná spíše já, že mi vás poslal, nežli on mně, že jsem vás přijala.“

Anna vydechla úlevou a štěstím. Obávala se, že jí regentka spíš vyčiní za spoustu drobných chyb, jichž se dopustila, když se snažila provádět a učit se vše, co se od ní požadovalo. Vidět regentku, jak se spokojeně usmívá, a dočkat se od ní tak bezvýhradné pochvaly bylo víc, než v co kdy mohla doufat. Plna vděčnosti klesla na kolena.

„Sloužit vám je mi největším potěšením, Vaše Výsosti,“ prohlásila zaníceně.

Měla obrovské štěstí. Nejenže sloužila vlídné a laskavé paní, ale přišla i ke dvoru, který celému křesťanskému světu severně od Alp udával tón v dobrých mravech, umění a vzdělanosti.

„Toto je škola králů amísto zjemnělé kultury avyspělé civilizace,“ řekl jednou monsieur Semmonet jí a jejím družkám. „Všichni učenci jsou tu vítáni.“ Anna brzy zjistila, že regentka, která se jen zřídkakdy nechala vidět bez knihy v ruce, je zvlášť oddána tomu, čemu se říkalo „nová vzdělanost“, tedy studiu nedávno znovu objevených textů z dob antického Řecka a Říma. Když měl Mechelen navštívit slavný humanista Erasmus, zavládlo udvora nezvyklé vzrušení. Anně se dostalo té pocty, že právě v ten den měla u regentky službu, a tak okouzleně naslouchala, jak se ten vzdělaný muž bystrého úsudku a citlivé tváře rozhovořil o tom, že se chystá pořídit nové překlady Písma do latiny a řečtiny. A s úžasem zjišťovala, že Bible, z níž se čte v kostelích, není původní podobou toho svatého textu. Jak vzrušující by bylo číst Erasmovy překlady a poznat pravdu!

Pohoršlivější už byla jeho kritika korupce mezi duchovenstvem, protože u ní doma se o Matce církvi mluvilo vždy jen s největší úctou. Slyšet Erasma

29


mluvit bylo přesto poučné. Jak tak Anna naslouchala jeho vášnivému výkladu o úpadku Říma, hrabivosti kněží a světskosti kléru, začínala vidět v kritice toho velkého muže kus pravdy.

Během krátkých chvilek volného času, jež jí zbývaly, ji její nově zrozená žízeň po vědění zavedla do regentčiny zázračné knihovny, kde měly ona i její družky volný přístup k četným rukopisům, misálům, knihám o hudbě i tištěným svazkům. Byly tu pikantní příběhy Boccacciovy, půvabné Ezopovy bajky, nepokrytě erotické Ovidiovy básně i vážná filozofická díla, mezi jinými třeba Boethiova či Aristotelova. Anna si však ze všeho nejvíc oblíbila sbírky básní, jejichž tématem byla zbožnost a láska. Dychtivě se do nich začetla. Pomáhaly jí při psaní jejích vlastních veršů.

Jednoho dne listovala nádherně iluminovaným bestiářem, když vtom zachytila koutkem oka štos knih na druhém konci stolu. Ty knihy v ohmataných kožených vazbách vídala v regentčiných rukách. Jakkoli neuctivé to možná bylo, vstala a šla se podívat, co jsou zač. Ke svému úžasu zjistila, že všechny psala žena. Do té doby si myslela, že knihy píší pouze muži. Tahle Kristýna Pisánská, která žila před více než sto lety, však nebyla žádná třasořitka a měla dost svérázné názory na to, jak někteří muži jednají se ženami. „Ne všichni jsou toho mínění, že je pro ženu špatné být vzdělaná. Pravdou ovšem je, že mnozí hlupáci to prohlašují, protože je netěší, když ženy vědí víc než oni.“ Anna ještě nikdy neslyšela, že by někdo vyslovil takový názor.

Přibližně hodinu ten spisek doslova hltala, když vtom vešla do knihovny sama regentka, usmála se na Annu, která rychle vstala a uklonila se jí, a vzala jí knihu z ruky

„Ach, mademoiselle Boleynová, vidím, že jste objevila mou nejmilejší autorku.“

„Vaše Výsosti, to, co ta žena píše, je pozoruhodné.“

„Myslíte?“

„Madam, tahle Kristýna Pisánská by se asi vysmála tvrzení mého otce, který říká, že muži jsou od přírody chytřejší než ženy.“ Anna se opět chopila knihy

a otevřela ji u pasáže, kterou si založila stuhou. „Tak jako jsou těla žen jem

nější než ta mužská, je i jejich chápání bystřejší,“ četla nahlas. „Kdyby bylo

zvykem posílat malé holčičky do školy a ony se učily týmž předmětům, jakým

se učí hoši, naučily by se jim stejně dobře jako oni a stejně tak by chápaly i všechna tajemství věd a umění. Pokud jde o ty, kteří prohlašují, že jen kvůli

30


ženě – pramáti Evě – byli kdysi lidé vyhnáni z Ráje, odpověděla bych jim, že člověk mnohem více získal skrze Marii, než ztratil kvůli Evě.“

Markéta moudře přikývla a otevřela další svazek. „Já mám zase ráda pasáž, v níž se Kristýna táže: ,Kolik je na světě žen, které pro manželovu krutost prožijí život v trýznivém svazku, v němž trpí víc, než kdyby byly otrokyněmi u Saracénů?‘ Ne že by můj nebožtík manžel byl z podobného těsta! Nicméně nejvíc ze všeho mě fascinují její názory na ženy vládců. ,Manželky mocných mužů musí být dokonale zpravené o vládě a nadmíru moudré – vpravdě mnohem moudřejší než většina jiných mocných žen. Vědomosti vznešené dámy musí být natolik obsáhlé, aby dokázala pochopit úplně všechno. A navíc musí mít odvahu muže.‘“

Nebylo divu, že si regentka tak cenila děl Kristýny Pisánské. Její spisy by měla číst každá žena ve vysokém postavení – a brát si z nich ponaučení. Je možné, že ženy vskutku mohou být rovny mužům? Anna byla nejšťastnější v regentčině společnosti. Její paní byla tak přátelská a vlídná, že se často přistihla, jak se jí bez ostychu vyptává, co si myslí o ženách, o Bibli i spoustě jiných věcí, o nichž se v tom vzrušujícím novém světě dozvídala. A Markéta jí vždy vtipně a moudře odpověděla.

„Ach, la petite Boleynová, máte pravdu, když se ptáte, zda by ženy neměly být rovny mužům. Ženám ovšem nebývá moc často dopřáno rozhodovat o vlastním osudu nebo panovat zemi tak jako mně. Moje zesnulá tchyně, královna Isabela Kastilská, byla vládnoucí královnou, ale v tomto ohledu byla výjimkou. Je ovšem jen na nás, na ženách, abychom mužům ukázaly, že jsme stejně schopné jako oni.“

„My bychom ale nedovedly vést vojska do bitvy, madam,“ namítla Isabeau a ostatní dívky se zachichotaly, ale regentka pozvedla ruku a umlčela je. „Isabela tak činila,“ řekla. „Samozřejmě sama nebojovala, ale byla svým mužům inspirací. A takové se, milé dámy, musíme snažit být. Chceme, aby nás muži obdivovali pro naši odvahu, pro náš charakter a naše rozumové schopnosti, ne pouze pro krásu.“ Anna uchváceně poslouchala, co regentka říká.

Brzy zjistila, proč Markéta chodí vždy jen v černém.

„Mnozí ji nazývají Dame de Deuil ,“ prozradila jí Gerda, když ji jednou ráno česala.

„Dáma ve smutku? Jak tristní! Ale proč?“

31


„Nosí ten smutek na věčnou památku svého druhého manžela, vévody Savojského. Zemřel před devíti lety.“

Anna viděla jeho portrét na zdi paláce – romantického mladého muže s tváří anděla orámovanou pěknými dlouhými vlasy. Muselo to být hrozné, přijít tak brzy o tak krásného chotě. Vždyť regentce je teprve třiatřicet let.

V týdnech, jež následovaly po jejím příjezdu, Anna s překvapením zjišťovala, že Markéta Rakouská mluví se svými ženami zcela otevřeně i o své minulosti. „Víte, že mě provdali celkem třikrát?“ zeptala se Anny pouhé dva dny po její rozmluvě s Gerdou. Filles d’honneur tehdy seděly s regentkou v její komnatě vyzdobené tapiseriemi, skloněny nad vyšíváním. „Ještě v dětství mě zasnoubili dauphinovi, a tak jsem byla vychovávána na francouzském dvoře, ale když mi bylo jedenáct, našli mu lepší nevěstu, zasnoubení zrušili a mě poslali domů. Měla jsem spíš vztek, než abych byla smutná.“ Při té vzpomínce se usmála. „Potom mě provdali za asturského prince Jana, dědice španělských králů Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské. Byl mladý a hezký a já jsem byla šťastná, ale zemřel pouhých pár měsíců po našem sňatku a zanechal mě v očekávání potomka.“ Po její obvykle veselé tváři přelétl stín smutku. „Moje malá holčička mi ale zemřela hned po narození. Musela jsem ji zanechat ve Španělsku, když jsem se vracela zpět do Nizozemí.“

„To muselo být moc smutné, paní,“ politovala ji Anna.

„Už je na pravdě boží,“ prohlásila regentka a její tón byl pojednou opět rázný. „Bůh ji má u sebe. A já jsem našla novou lásku u svého Filiberta. Zbož - ňoval mě. Pomáhala jsem mu v jeho savojském vévodství vládnout. Postarala jsem se, aby mě v celém křesťanském světě respektovali. Avšak běda, bylo nám souzeno prožít společně pouze dva roky – tak krátký čas na štěstí. On si pak jednoho horkého a slunného dne vyjel na kance, přehřál se a vypil několik číší ledové vody. Zemřel v bolestech.“ Položila vyšívání a zahleděla se do dálky, jako by tam viděla muže, kterého ztratila. „A to je důvod, la petite Boleynová, proč jsem se zapřisáhla, že se už nikdy nevdám. Kdykoli člověk miluje, riskuje ztrátu. Na to nikdy nezapomínejte.“ Erasmus byl pouze jedním z mnoha hostů, kteří požívali regentčiny vyhlášené

pohostinnosti. U Markétina stolu s ní často sedávali umělci, učení mužové,

filozofové i hudebníci, jimž byla mecenáškou. Večery oživovaly koncerty po

lyfonní hudby, kterou milovala, anebo své hosty zvala na soukromou pro

hlídku své vyhlášené sbírky obrazů velikého mistra Jana van Eycka – maleb

32


výjimečné krásy a fascinující barevnosti. Anna bývala při takových příležitostech nejednou přítomna, uchvácena jiskřivou konverzací, bystrou argumentací, velebnými harmoniemi i slavnými uměleckými díly. Byl to svět, o němž se jí nesnilo ani v těch nejdivočejších snech, a bylo fascinující být jeho součástí. Domov ani rodina jí vůbec nechyběly – samozřejmě s výjimkou matky a George, kteří jí často psali a litovali, že není s nimi.

Její život však nesestával pouze z ceremonií a studia. Regentka pořádala i hostiny, bankety, večírky a bály. Milovala lov a turnaje a povzbuzovala hru, jíž se říkalo dvorská láska.

„Je nedílnou součástí světa rytířství,“ sdělila svým filles d’honneur. „Jste už dost staré na to, aby vás začali přitahovat muži. Jedním z důvodů, proč vás vaši rodiče poslali na můj dvůr, bylo očekávání, že vám najdu vhodné manžely.“ Anna cítila, jak její družky zpozorněly. I v ní se vzmáhalo vzrušení. Ve dvanácti letech – ve věku na vdávání – si dobře uvědomovala, jak se jí zaobluje postava i jak po ní někteří mladí muži od regentčina dvora obdivně pokukují. Naučila se, jak po nich střílet pohledem svých tmavých očí, jak rozvlnit co nejpůvabněji sukně i boky, a začínala chápat, jak neomezené jsou možnosti flirtování.

Kdykoli regentka hovořila o dvorské lásce, dychtivě naslouchala.

„Obecně je přípustné, aby se vám muži dvořili, dokonce i ti ženatí,“ řekla. „Smějí vás ujišťovat o své oddanosti, ba i o své vášni. Je jen na vás, jak je ovládnete, a v tomto smyslu je titul dáma mužova srdce počestný. Nikdy však nesmíte žádnému z nich dovolit, aby překročil mez slušnosti. A musíte svého ctitele udržovat v nejistotě a držet si ho od těla, protože muži si neváží toho, co mohou získat snadno. Chápejte, i lehounký polibek je nesmírná čest. Žádný muž nechce manželku, jejíž pověst je jakkoli poskvrněna, i kdyby měla sebehezčí tvář a bohaté věno. Na to nikdy nezapomínejte, mladé dámy!“

„Ještě že je můžeme aspoň políbit,“ pronesla potichu prostořeká dívenka nalevo od Anny.

Regentka ji zaslechla. „Ne, Etiennette de



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist