načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Anna a Vlaštovčí muž - Gavriel Savit

  > > > > Anna a Vlaštovčí muž  

Elektronická kniha: Anna a Vlaštovčí muž
Autor:

Píše se rok 1939. Sedmiletá Anna, dcera profesora krakovské univerzity, se náhle ocitá na světě sama poté, co otce zatkne gestapo. Pak se ale setká s tajemným mužem, který rozumí ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  117
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  125 Kč
6%
naše sleva
3,9
bo za nákup

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 199
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2737-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Píše se rok 1939. Sedmiletá Anna, dcera profesora krakovské univerzity, se náhle ocitá na světě sama poté, co otce zatkne gestapo. Pak se ale setká s tajemným mužem, který rozumí vlaštovčí řeči a dokáže si poradit s nepřátelskými vojáky i s celou řadou dalších problémů. 
Tak začíná velké dobrodružství, ve kterém mezi Annou a jejím záhadným ochráncem vznikne těsné pouto, zatímco společně putují válkou rozvrácenou zemí a vzájemně si dodávají sílu. Nebezpečí však číhá na každém kroku - a jak se má Anna přesvědčit, i tam, kde ho člověk nejméně čeká. 

Pohled Gavriela Savita na tvrdou realitu války je poetický a magický a jeho psaní bývá přirovnáváno k takovým dílům, jako je Zusakova Zlodějka knih nebo Doerrův román Jsou světla, která nevidíme. Svým stylem, námětem i fantastickými prvky však zůstává zcela originální knihou, která v současné próze pro mladé a dospívající čtenáře nemá konkurenci. A stejně jako každé osobité a nápadité vyprávění s výrazně lidským poselstvím si získá i dospělé.

Bestseller deníku New York Times.

Jedna z nejlepších knih roku pro mladé čtenáře podle amerických nezávislých knihkupců.

„Napínavé a dojemné, originální a zručně napsané. Fenomenální debut pro chytré čtenáře.“
Sunday Times

„Stejně jako ve filmu Život je krásný nebo románu Chlapec v pruhovaném pyžamu vyvěrá jímavost tohoto příběhu, odehrávajícího se v Polsku a Německu za druhé světové války, ze střetu nevinné naivity s nelidskou krutostí.

Zařazeno v kategoriích
Gavriel Savit - další tituly autora:
Anna and the Swallow Man Anna and the Swallow Man
Savit, Gavriel
Cena: 310 Kč
Anna a Vlaštovčí muž Anna a Vlaštovčí muž
Savit, Gavriel
Cena: 219 Kč
Anna and the Swallow Man Anna and the Swallow Man
Savit, Gavriel
Cena: 241 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Gavriel Savit
Anna a Vlaštovčí muž





PASEK A





ANNA AND THE SWALLOW MAN
Copyright © Gavriel Savit, 2016
Jacket art and interior illustrations copyright © Laura Carlin, 2016
Translation © Věra Klásková, 2016
ISBN 978-80-7432-710-0 (váz.)
ISBN 978-80-7432-754-4 (epub)
ISBN 978-80-7432-756-8 (mobi)
ISBN 978-80-7432-755-1 (váz.)
PŘELOŽILA VĚRA KLÁSKOVÁ





Věnováno Sophii „Sluníčku“ Taitové blahé paměti
jakožto nedostatečná oplátka za všechny ty nádherné knihy,
které mi dala.





7
Když se Anna Łaniová ráno šestého listopadu roku 1939 – v sed -
mém roce svého života – probudila, nevěděla pár věcí.
Nevěděla, že vrchní velitel gestapa v okupovaném Polsku
přikázal rektorovi Jagellonské univerzity, aby si vyžádal účast
všech profesorů (mezi něž patřil i její otec) na přednášce a
diskusi o dalším směřování polské akademické obce pod
německým vedením, a nevěděla ani to, že se dotyčná přednáška má
konat toho dne v poledne.
Anna nevěděla, že jejího otce odvedou ve společnosti kolegů
z posluchárny číslo padesát šest nejdřív do vězení v Krakově,
městě, kde Anna s otcem žila, a pak ho postupně přepraví do
dalších internačních zařízení na polském území, než bude
nakonec transportován do koncentračního tábora
Sachsenhausen v Německu.
Nevěděla ani, že za několik měsíců budou otcovi přeživší
kolegové přesunuti do ještě smutněji proslulého tábora Dachau
v Horním Bavorsku, ale ani to, že v době tohoto přesunu už
její otec nebude v takovém stavu, aby byl transportu schopen.





anna a vlaštovčí muž
8
Jedno však Anna věděla: že dnes dopoledne má tatínek na
několik hodin odejít.
Hejno sedmiletých holčiček má nesmírně pestrou skladbu.
Některé z nich vám řeknou, že už jsou dávno dospělé, a
člověku dá dost práce, aby ochotně nepřitakal; jiné jako by se spíš
zajímaly o skrytá dětská tajemství, která mají vepsaná křídou
zvnitřku hlavy, než aby se vůbec bavily s dospělým; a pak jsou
ještě další (a tato skupina je zdaleka největší), jež se dosud
úplně nerozhodly, ke kterému táboru náleží, a podle toho, jaký je
zrovna den, hodina, či dokonce chvíle, vám ukážou zcela jinou
tvář, než jakou byste očekávali.
Anna byla ve svých sedmi letech jednou z posledně
jmenovaných a tento dvojznačný stav pomáhal pěstovat její otec.
Zacházel s ní jako s dospělou – s úctou, vážností a ohledy –,
ale jaksi se mu zároveň dařilo v ní chránit a udržovat pocit, že
všechno, s čím se Anna na světě setkává, je zbrusu nový objev,
určený výhradně pro její mysl.
Annin otec byl profesorem lingvistiky na Jagellonské
univerzitě v Krakově a bydlet s ním znamenalo, že se každý den
v týdnu odehrává v jiném jazyce. Než Anna dorostla do věku
sedmi let, její němčina, ruština, francouzština a angličtina byly
velmi dobré, mluvila slušně jidiš a ukrajinsky a trochu ovládala
i arménštinu a rumunské nářečí z oblasti Karpat.
Polsky na ni otec nemluvil nikdy. Polština už se o sebe
postará sama, řekl.
Člověk se nenaučí tolik jazyků jako Annin otec, pokud nechová
vřelou lásku k mluvení. Většina Anniných vzpomínek se týkala
otce, jak mluví – jak se směje a žertuje, hádá se a vzdychá s
někým z přátel a konverzačních partnerů, kterých měl po městě
bezpočet. Po většinu času, který s ním strávila, si vlastně Anna
myslela, že každý z jazyků, jimiž otec mluví, je jako zakázkový
oblek ušit na míru jednotlivým osobám, se kterými rozprávěl.





Co říkáš?
9
Francouzština nebyla francouzština, ale monsieur Bouchard.
Jidiš nebyla jidiš, ale reb Šmulik. Každé slovo a věta v
arménštině, jež kdy Anna vyslechla, jí připomínaly obličej malého,
starého tatika, který ji a otce pokaždé vítal šálky silné hořké kávy.
Každé arménské slovo vonělo kávou.
Kdyby byl Annin mladičký život dům, pak by jeho nosné
pilíře tvořili muži a ženy, s nimiž otec ve volném čase
debatoval. Udržovali nebe nahoře a zemi dole a usmívali se a mluvili
s ní, jako by byla jejich vlastní děcko. Na návštěvu k nim nikdy
nešel jen profesor Łania, ale profesor Łania a Anna. Nebo jak
to brali oni, profesor Łania a Aňa nebo Hanele nebo Anke či
Anuška, popřípadě Anouk. Měla tolik jmen, kolik bylo jazyků,
kolik bylo na světě lidí.
Ale pokud je každý jazyk přiřazen pouze jediné osobě, pak
holčička nakonec samozřejmě začala uvažovat: Jaký je jazyk
mého otce? Jaký je ten můj?
Odpověď však byla docela prostá – ti dva hovořili jazyky
jiných lidí. Zdálo se, že všichni ostatní jsou svázáni s jediným
jazykem, v nejlepším případě se dvěma či třemi, avšak pro
Annina otce jako by vůbec neplatily hranice, jichž se držel
každý, kdo obýval širou a různorodou krajinu Krakova. Otec nebyl
omezován žádným způsobem mluvy. Mohl být vším, co si přál.
Snad s výjimkou sebe sama.
A platilo-li tohle o Annině otci, pak to nejspíš platilo i o Anně.
Místo aby profesor předal dceři jeden konkrétní jazyk, který by ji
definoval, obdařil ji celým širokým spektrem jazyků, které znal,
a řekl: „Vyber si mezi nimi. Vytvoř si pro sebe něco nového.“
V žádné z Anniných vzpomínek otec nemlčel. V její paměti
přebýval jako živá socha vymodelovaná podle pozice, v níž byl
zvyklý naslouchat: pravou nohu přehozenou přes levou, loket
opřený o koleno, bradu v dlani. Tento postoj Annin otec
zaujímal často, ale i když byl mlčky strháván pozorností, neubránil





anna a vlaštovčí muž
10
se, aby nekomunikoval, takže se mu rty a obočí kroutily a
tetelily v reakci na to, co mu lidé povídali. Jiní by se ho museli
vyptávat, co mají tyto svérázné tiky a záškuby znamenat, jenže
Anna tímto jazykem hovořila plynně, a proto se ptát nemusela.
S otcem propovídali spoustu času. V každém koutě bytu
a v každé ulici města mluvili všemi možnými řečmi. Byla si
jista, že ze všech lidí otec rozpráví nejradši s ní.
Anna si pamatovala, že ve chvíli, kdy si prvně uvědomila, že
jazyk je kompromis, který lidé sdílejí – tedy že dva lidé
hovořící stejným jazykem nemusejí být nutně stejní –, jí otec poprvé
a naposledy nedokázal odpovědět na otázku.
Tenkrát se vraceli z nějakého výletu a už se smrákalo.
Městskou čtvrť, kudy procházeli, Anna nepoznala. Otec ji držel
pevně za ruku a rázoval tak dlouhými kroky, že musela vedle něj
poklusávat, aby mu stačila. Jak se slunce hroužilo za střechy
domů a pak za kopce v dáli, zrychloval stále víc, a než slunce
zapadlo docela, už v podstatě utíkali.
Uslyšela je dřív, než cokoli zahlédla. Byl to mužský hlas, který
se nahlas a vesele smál a ze kterého čišelo tak upřímné
pobavení, že se usmívat začala i Anna; nemohla se dočkat, až uvidí,
čemu se ten muž tak směje. Když ovšem došli do ulice, odkud
ten zvuk zazníval, úsměv jí zamrzl na rtech.
Stáli tam tři vojáci.
Smál se ten nejmenší. Druhé dva si příliš nevybavovala,
pamatovala si jen to, že jí připadali strašně velcí.
„Vyskoč!“ řekl nejmenší voják. „Hop, hop!“
Prošedivělý stařec před nimi se ze všech sil snažil jeho
rozkazu vyhovět, poskakoval zcela bezúčelně na místě, ale zjevně
měl něco s nohou – asi si ji ošklivě pochroumal. Bylo očividné,
že se cítí opravdu bídně. Pokaždé, když jeho boty dopadly na
dláždění, dusil s velikým úsilím výkřik, ačkoli se mu obličej
křivil bolestí.





Co říkáš?
11
Zdálo se, že tohle působí malému vojákovi ještě větší radost.
Na této vzpomínce byla nejhorší ona čirá, bezmezná radost,
která z jeho smíchu čišela – v Annině mysli ten voják mluvil,
a tím pádem se i smál jazykem Herr Doktora Fuchsmanna.
Herr Doktor Fuchsmann byl skoro plešatý tlusťoch, který
neustále nosil vestu. Měl brýle a hůl, s jejíž pomocí se celý den
šoural po své nevelké lékárně. Herr Doktor Fuchsmann byl
člověk, jenž se chichotal a takřka pořád rudl ve tváři. Za tu
krátkou dobu, co ho Anna znala, jí podstrčil více sušenek, než
kolik jich kdy někde jinde viděla.
A ten malý voják hovořil jazykem Herr Doktora Fuchs manna.
Annu to zmátlo. Nechápala ani vojáka v souvislosti s lékařem,
ani lékaře v souvislosti s vojákem. A tak udělala přesně to, co
by v takové situaci udělalo každé dítě: zeptala se otce.
Kdyby Annin otec nebyl takový, jaký byl, a kdyby Anna po
valnou část krátkých sedmi let svého života neslyšela,
nemluvila ani nemyslela částečně v němčině a nejevila k tomu vlohy,
zkrátka a dobře, kdyby neměla tak přesvědčivě znějící přízvuk
rodilé mluvčí, tenhle příběh by patrně skončil dřív, než začal.
„Papá,“ řekla Anna, „proč se smějí tomu pánovi?“
Otec neodpověděl. Voják se po nich ohlédl.
„Protože, Liebling,“ pravil, „tohle není člověk. Tohle je Jude.“
Tuto větu si Anna zapamatovala přesně, jelikož změnila
všechno, co znala. Myslela si, že ví, co je to jazyk, jak funguje
i jak lidé ze vzduchu, do něhož mluví, loví různá slova, aby
kolem nich utkali jejich obrys.
Jenže tohle bylo daleko složitější.
reb Šmulik neříkal Jude. reb Šmulik říkal jid.
A ať už tenhle voják mluvil jakýmkoli jazykem, lišil se od Herr
Doktora Fuchsmanna do té míry, do jaké si přál dát všem
najevo, že se liší od žida, reba Šmulika.
* * *





anna a vlaštovčí muž
12
roku 1939 vstoupila do země zvané Polsko skupina lidí
zvaných Němci a převzala moc nad městem Krakov, kde žila Anna.
Krátce nato tito Němci zahájili operaci s názvem Sonderaktion
Krakau, která měla postihnout intelektuály a akademické
hodnostáře města, k nimž náležel Annin otec.
Dnem, určeným k provedení Sonderaktion Krakau, byl šestý
listopad 1939 – v sedmém roce Annina života – a Anna toho
rána nevěděla nic víc, než že otec musí na pár hodin odejít.
Nedlouho po jedenácté ji zanechal v péči Herr Doktora
Fuchsmanna a pak už se nikdy nevrátil.
Nebylo nijak neobvyklé, že otec svěřil Annu svým přátelům,
když musel vyřídit nějakou naléhavou záležitost. Důvěřoval jí
natolik, že chvíli ji v bytě klidně nechal samotnou, avšak někdy
se potřeboval vzdálit na delší dobu. Přece jen byla ještě dost
malá a čas od času bylo nutno na ni dohlédnout.
Otec dělal, co mohl, aby Annu izoloval ode všeho, co se dělo
ve městě, jenomže válka je válka a chránit dítě před světem
donekonečna není možné. Na ulici byly uniformy a křičící lidé
a psi a strach a někdy se tam střílelo, a pokud je člověk řečný,
nakonec jeho dcera beztak zaslechne slovo válka, ať už
vyslovené kradmo, či nahlas. Slovo válka je tíživé ve všech jazycích.
Anna se matně rozpomínala, že bývaly i doby předtím, než
ji tohle tíživé slovo přiklopilo ze všech stran jako síť se
zatěžkanými okraji, ale víc než postava či obličej nějaké konkrétní
osoby – dokonce i víc než kratičký záblesk paměti, který si
dokázala vybavit v souvislosti se svou matkou – tvořil jádro
jejích vzpomínek na tyto časy pulzující život, jímž bujaré
město dříve překypovalo: procházky po veřejných parcích a
zahradách, kdy všichni vesele švitoří; sklenice piva či šálky kávy
nebo čaje u stolku podél korza; matky, milenci a přátelé, kteří
venku vykřikují jména, až se to v kamenných ulicích rozléhá,
v naději, že dolétnou k milované hlavě a přimějí ji k otočení





Co říkáš?
13
dřív, než zmizí za rohem. Tyhle dny se Anně zdály být
prodchnuté věčným teplem a sluncem, kdežto válka se do značné
míry podobá bouřlivému počasí (o čemž se měla Anna záhy
poučit): když se k ní schyluje, není dobré nechat se zastihnout
pod širým nebem.
V posledních měsících prožil Annin otec docela dost času
s dcerkou doma, kde spolu rozmlouvali, a když vyvstala
naléhavá potřeba obklopit se tichem, četli. Myslel to sice dobře, ale
většině knih, jež měl doma, Anna stále ještě nedorostla, a
proto trávila většinu času s jedinou knihou, s objemným svazkem
příběhů pro děti, vybraných z různých zdrojů. Ať už pocházely
z Ezopa či z Bible, z mýtů skandinávských nebo egyptských,
všechny byly ilustrovány stejnou útěšnou rukou ve stylu
devatenáctého století: pero a inkoust na silném, těžkém papíře.
Jakmile se Anna od této knihy odloučila, hned se jí po ní
zastesklo. Ještě dřív, než se jí začalo stýskat po otci.
Ty první dvě tři hodiny po poledni šestého listopadu se Herr
Doktor Fuchsmann k Anně choval jako vždycky, to znamená,
že když bylo v obchodě prázdno, škádlil ji a smál se přes
brejličky, ale když při příchodu nového zákazníka zařinčel zvonek
u dveří, v tu ránu na ni zapomněl. V posledních dnech přísun
sušenek podstatně zeslábl, Anna to však chápala – Herr Doktor
Fuchsmann jí tento nedostatek vysvětlil poukazem na válku.
Tohle byl běžný zvyk, s nímž se už Anna vcelku obeznámila:
zdálo se, že vždycky, když se někdo poslední dobou zmíní o
něčem mimořádném, vztahuje se to k válce.
Anna si dosud nebyla zcela jista, co přesně se slovem
válka rozumí, ale měla dojem, že se alespoň zčásti jedná o útok
na zásobování sušenkami, a něco takového zkrátka nemohla
schvalovat.





anna a vlaštovčí muž
14
V obchodě bylo toho dne tak rušno, že něco podobného Anna
nepamatovala, a většinu těch, kdo se sháněli po úlevných
prostředcích Herr Doktora Fuchsmanna, zjevně tvořili mladí
Němci v mírně rozdílných uniformách. V lékárně se objevilo
i několik starších mužů v oblecích, kteří hovořili zřetelnou,
úsečnou němčinou; ačkoli se evidentně jednalo o týž jazyk,
jímž hovořil Herr Doktor, Anně se zdálo, že zatímco se jejich
němčina s napjatým svalstvem energicky předklání, ta
jeho jen uvolněně posedává. Všechno to bylo hrozně zajímavé,
ale Herr Doktor Fuchsmann začínal být nervózní, když příliš
zjevně věnovala pozornost něčemu, co museli říct jeho
zákazníci, takže se Anna ze všech sil snažila vypadat, jako by
neposlouchala.
Jak se den vlekl dál, Herr Doktor Fuchsmann se pokoušel
zakrývat sílící znepokojení, ale když nastal čas zavřít obchod
a otec si Annu ještě nepřišel vyzvednout, znervózněl zcela
očividně.
Leč Anna se ještě nijak zvlášť nestrachovala. Už dřív se stalo,
že otec byl delší dobu pryč, a vždycky se vrátil.
Jenomže teď se na ulicích čas od času ozývala střelba a psi
štěkali v jednom kuse. Herr Doktor Fuchsmann příkře
odmítl vzít Annu s sebou domů, a v ní začalo klíčit první semínko
nervozity. Předtím k ní byl pořád tak milý, a proto ji mátlo, že
se najednou začal chovat nevlídně.
Tu noc Anna prospala pod pultem obchodu Herr Doktora
Fuchsmanna, bez deky jí bylo zima, a protože se s postupující
nocí ulice stále více hemžily Němci, bála se, že ji někdo uvidí
nebo uslyší.
Dlouho nedokázala usnout. Starosti, které se jí honily hlavou,
jí zaměstnávaly mysl, ale ne zase natolik, aby se Anna ubránila
nudě. A právě v tomhle nekonečně se vlekoucím okamžiku se
jí zastesklo po její knize příběhů.





Co říkáš?
15
Na konci knihy byl příběh, u něhož se popraskaná vazba zača -
la pravidelně otvírat, příběh o hubeném přízraku jménem Alder
King. Anna s rozkoší zírala na jeho portrét, dokud hrůza
nedostoupila téměř nesnesitelné míry a vzápětí neustala. Strach
spolehlivě mizel spolu s přízrakem, polapený mezi stránkami
knihy, a Anna teď zatoužila zaklapnout mezi ně i drobnou
obavu, která v ní hlodala.
ráno přinesl Herr Doktor Fuchsmann Anně trochu jídla.
Uklidnilo ji to, kolem oběda však začalo být zřejmé, že Herr
Doktor nemá v úmyslu jí v lékárně poskytovat útočiště.
Zkroušeně Annu ubezpečil, že kdyby se pro ni otec vrátil, hned ho
pošle za ní, ale vysvětlil jí, že už si ji tu zkrátka dál nechat
nemůže.
Všechno, co říkal, dávalo smysl. Mohla se s ním snad hádat?
Poté, co Herr Doktor Fuchsmann vyšel z obchodu, aby
dovedl Annu domů, zamkl za sebou. Když dorazili na místo, Anna
rychle poznala, že včera při odchodu za sebou zamkl i její otec.
Leč tohle se Herr Doktor Fuchsmann nikdy nedozvěděl: jakmile
totiž měli na dohled dům, kde Anna s otcem bydleli, omluvil
se a chvátal zpátky do lékárny.
Anna seděla přede dveřmi jejich bytu dlouho, předlouho. Část
její bytosti si byla pořád jista, že otec už je na zpáteční cestě,
a proto se pilně snažila potlačit strach a na jeho místo dosadit
onu jistotu. Samozřejmě že se otec brzo vrátí!
Jenomže se nevrátil. Kdykoli Anna ucítila, že její přesvědčení
slábne, zkusila vzít za kouli u dveří. Brala za ni znovu a znovu
a pokaždé začínala být pevně přesvědčená, že otec ve
skutečnosti nezamkl, ale že ona prostě zatím neotočila koulí dost
silně.
Avšak i když si tak toužebně přála, aby to byla pravda, dveře
nepovolily. Ve dnech míru se takové představy občas stávají
skutečností. Ve válečných časech však nikdy.





anna a vlaštovčí muž
16
Anně se zdálo, že tam sedí hotovou věčnost, a svým způsobem
to tak opravdu bylo. Pro dítě je hodina nečinnosti celý život.
A Anna tam ty hodiny proseděla přinejmenším dvě nebo tři,
a ne být staré paní Niemczykové, která bydlela přes chodbu,
snad by tam na otce čekala, dokud by její čekání neukončila
válka.
Paní Niemczyková si často profesoru Łaniovi (i jiným)
stěžovala, že s dcerkou mluví moc nahlas a moc dlouho do noci, ale
Annin otec byl přesvědčen, že se sousedce zkrátka nelíbí, že si
do domu vodí cikány a Armény a židy. Paní Niemczyková
mluvila pouze polsky a pokaždé toho řekla jen dost málo. V životě
tahle stará dáma nepronesla jediné slovo přímo k Anně,
přestože o ní v její přítomnosti často mluvila s jejím otcem,
zpravidla proto, aby mu sdělila, jak špatně svou dceru vychovává.
Není třeba dodávat, že Anna ze setkání s ní nebývala dvakrát
nadšená, přestože jinak měla rozhovory s lidmi ráda.
Krátce poté, co započalo Annino čekání u dveří bytu, paní
Niemczyková vyšla na chvíli ven vyřídit si nějakou
pochůzku. Když procházela chodbou, pohled jí utkvěl na Anně a při
návratu z ní už oči nespustila, dokud za sebou nezaklapla
dveře bytu.
Anna si nebyla jista, co může od paní Niemczykové očekávat,
ale stará dáma čas od času pootevřela a škvírou zkontrolovala,
jestli ta malá holka pořád ještě vysedává na chodbě, a pokaždé,
když ji Anna zahlédla, musela konstatovat, že to málo, co z
obličeje paní Niemczykové za dveřmi vidí, vyhlíží stále spokojeněji.
Nebýt staré paní Niemczykové, Anna by tam nejspíš čekala na
otce ještě hodně dlouho. Nebýt staré paní Niemczykové, Anna
by se nejspíš nikdy nesetkala s Vlaštovčím mužem.





Co říkáš?
17
Po celém Krakově byla spousta bytů a pokojů, či dokonce kavá -
ren a hostinců, kde by ji někdo z různorodé skupiny otcových
přátel vlídně uvítal některým z mnoha jazyků a na pár dní ji
u sebe nechal, ale ona se stejně vrátila k lékárně Herr Doktora
Fuchsmanna. Koneckonců právě tady přece viděla otce
naposled. A otec se domnívá, že ji tu najde.
Připozdívalo se. Anna měla hlad, a jak se slunce zvolna
sklánělo k obzoru, začala si lámat hlavu, kde bude dnes v noci
spát. Tahle starost v ní vyvolávala nový pocit – až do
včerejška ještě nikdy v životě nespala jinde než ve své postýlce
za zamčenými dveřmi jejich bytu. A tam stačilo přejít halu
a byla u otce.
Když se Anna objevila na ulici před lékárnou, Herr Doktor
Fuchsmann se zrovna věnoval zákazníkovi. Přes veliké
zrcadlové sklo ho viděla mluvit s nějakým pánem v obleku, a třebaže
hleděl přímo na ni, zdálo se, že ji nevidí.
Na ulici byla zima.
Ačkoli byla navzdory svému útlému věku Anna zvyklá
chovat se v mnoha ohledech jako dospělá, nepostrádala pravou
dětskou poslušnost. Herr Doktor Fuchsmann jí oznámil, že si
ji v krámě nemůže nechat; bez ohledu na to, jak pevně je
přesvědčena, že se okolnosti zásadně změnily, bez ohledu na to,
jak si zoufá, tudíž nevstoupí dovnitř, dokud jí nebude řečeno,
že je to v pořádku.
Tenhle přístup dospělí hodnotili slovy „takhle se chová
hodná holčička“.
Anna tedy zakotvila na ulici a čekala na otce, který
nepřicházel. Ulice, kde stál obchod Herr Doktora Fuchsmanna, byla
krátká: úzká dlážděná cesta do oblouku, jež spojovala dvě
důležitější třídy a ani za jednou z nich už dál nepokračovala. Provoz
tady nebyl nijak hustý a bylo zřejmé, že kromě zákazníků, kteří
chodili do lékárny a dalších krámků v přízemí zdejších domů,





anna a vlaštovčí muž
18
do téhle úzké uličky lidé většinou vstupují nebo z ní vycházejí,
protože bydlí v patře nad obchody, takže venku nijak
neotáleli. Pokaždé, když někdo procházel kolem Anny, klopila oči
a v duchu žadonila, ať ji buď nevidí, anebo ať je to její otec. Čas
si krátila tím, že si pohrávala s uvolněnými nitkami na sukni
a zkoušela, za které se dá zatahat.
Její pozornost nakonec upoutal zvuk střevíců. Ten klapavý
rytmus musel po ulici přejít ze strany na stranu snad stokrát,
kroužil okolo sem a tam, na chviličku zmizel a pak se zas
objevil, až jí zvuk dřevěných podpatků cvakajících o dlažební
kostky nakonec začal připadat povědomý. Když s
překvapením zvedla hlavu, byla si naprosto jistá, že tyhle boty už zná.
Krátce nato si muž, který se nad střevíci tyčil, všiml, že si ho
Anna všímá.
Byl vysoký a mimořádně hubený. Trojdílný oblek z hnědé
vlny měl rozhodně šitý na míru. Těžko si totiž představit, že
by se našel jiný člověk stejných tělesných rozměrů, a šatstvo,
které měl na sobě, mu přiléhalo k tělu těsně jako rukavice.
Třímal starou doktorskou brašnu z hnědé kůže, která
vyrudla do odstínu o něco světlejšího, než jakým se honosil jeho
tmavý oblek. Brašna měla mosazné kování a na straně
monogram SWG, poskládaný z vybledlých červených písmen – tuto
barvu musela původně mít i mužova tmavá kravata. Přestože
bylo nebe bez mráčku, mezi držadly brašny vězel dlouhý
černý deštník.
Když hubeňour postřehl, že se na něj Anna dívá, zastavil se
a ze své hrozitánské výšky opětoval její pohled přes kulaté
brýle se zlatými obroučkami. V ústech měl nezapálenou cigaretu,
kterou vzápětí uchopil dlouhými vyzáblými prsty a vytáhl si ji
z úst. Nadechl se, aby mohl promluvit.
A přesně v té chvíli vyvolalo zařinčení zvonce z obchodu
Herr Doktora Fuchsmanna na ulici mladého německého vojáka.





Co říkáš?
19
Hubeňour zprudka obrátil k vojáčkovi hlavu a oslovil ho zřetel -
nou, ostrou, perfektně artikulovanou němčinou. Zeptal se ho,
zda je tohle podnik toho slovutného lékaře, kterého prý mají
všichni tak v oblibě. Anna se přistihla, jak tají dech.
Vysoký muž s cizincem si krátce a přívětivě popovídali a voják
se zaručil za kvalitu služeb poskytovaných uvnitř i za ocho tu
obsluhy. Koneckonců lékař byl Němec a stěží se dalo
očekávat, že by se s ním mohl měřit některý z těch polnisch fel čarů.
Po příslušné odmlce hubeňour kývl vojákovi na znamení díků
a stočil pohled k obchodu. Působil autoritativně a Anna si
stejně jako mladý voják začínala klást otázku, jestli by ho neměla
odněkud znát. Vojáček, dokonale obeznámený se zvyky svých
přímých nadřízených, si úsečné děkovné přikývnutí správně
vyložil jako signál, že se může vzdálit, ale než stihl poodejít,
hubeňour ho k sobě přivolal zpátky.
„Napadlo mě, Soldat,“ řekl, „zdali byste mi nemohl zapálit
cigaretu.“ Dlouhé ruce měl přitom sepjaté za zády. Klidně se
tedy mohl obtěžovat a zapálit si sám.
Mladý voják mu svědomitě vyhověl. Hubeňour se mu
nepodíval do očí, nepoděkoval ani slovem, a dokonce ho ani nevzal
na vědomí.
Dlouze zašlukoval z cigarety.
Voják se vytratil do hlubin Krakova.
Hubený muž se opět nadechl z plných plic kouře a vzápětí
se zas obrátil k Anně.
„Tak,“ pronesl pěknou němčinou, přičemž mu ze rtů splývalo
stejné množství slov i kouře. „Kdopak jsi?“
Anna neměla ponětí, jak má na tuhle otázku odpovědět.
Čelist jí pracovala ve snaze najít slovo v některém z jazyků, aby
ho mohla vytvarovat ze vzduchu – věděla, že němčina pro
její osobu používá verzi „Anna“, ale zdálo se jí jaksi nevhodné
říkat tomu přísnému autoritativnímu člověku, kdo je. Navíc





anna a vlaštovčí muž
20
byla prostydlá a hladová a vyděšená a především: její mysl si
horečně pokoušela vybavit konkrétní zdrobnělinu, kterou by
se mohla označit.
Hubeňour povytáhl obočí a naklonil hlavu doprava. Zamračil
se a přepnul do polštiny: „Na koho čekáš?“
Zatímco jeho němčina byla zřetelná a ostrá, jeho polština byla
oblá a svižná. S výjimkou otce byl pro Annu prvním člověkem,
který stejně dobře ovládal více než jeden jazyk.
ráda by mu odpověděla, ráda by si s ním promluvila, nevě -
děla však, co by měla povídat. Napadlo ji, aby mu řekla, že čeká
na otce, ale upřímně řečeno, už vlastně ani netušila, jestli je to
pravda, a pokud se o tomhle hubeném cizím člověku dalo něco
s jistotou tvrdit, pak to, že není radno na něj vyrukovat se lží.
Hubeňour na Annino mlčení zareagoval kývnutím a přepnul
do ruštiny: „Kde máš rodiče?“
Odpověď na tuto otázku by měla být snadná, ale byl zde kámen
úrazu: Anna nedokázala odpovědět po pravdě, protože to
nevěděla. Užuž se mu to chystala sdělit, ale vysoký muž si mezitím
zvykl na její mlčení, zakroužil kolem ní a promluvil znovu: v jidiš.
„Jsi v pořádku?“
A právě tahle otázka Annu rozplakala. Samozřejmě i ty
ostatní byly se svou nezodpověditelností svým způsobem matoucí
i protivné. Snad to způsobil tón jeho hlasu, znějícího náhle
trochu měkčeji – on, tenhle muž, jenž ji nemálo děsí a tyčí se
nad ní málem do nebe, o ni jeví zničehonic starost. V
posledních týdnech a měsících začínaly být věci v pořádku čím dál
méně a Anna si už ani nevzpomínala, kdy se jí naposled někdo
zeptal, jak se má. Dokonce i otec měl natolik plné ruce práce
s tím, aby okolní svět obestřel zdáním jakés takés správnosti,
že už radši ani zpětně nezjišťoval, jestli je jeho úsilí úspěšné.
Snad za to mohla jidiš. Byl to jazyk reba Šmulika. reba
Šmulika už Anna nespatřila řadu týdnů, a i když byla dítě, nebyla





Co říkáš?
21
slepá vůči tomu, co se dělo se židy z tohoto města. Dokud na
ni nepromluvil tenhle hubeňour, nebyla si ani úplně jista, jestli
vůbec přežívá samotná jidiš.
Ale nejpravděpodobnějším vysvětlením pro Anniny slzy
byla patrně skutečnost, že tohle byla jediná otázka, na kterou
mohla odpovědět s jistotou: Ne, nebyla v pořádku.
Zdálo se, že její slzy hubeného chlapíka spíš zmátly, než
znepokojily. Opět svraštil obočí, a když na ni shlédl dolů, naklonil
hlavu. Nejvíc ze všeho budil dojem, že je zvědavý.
Oči měl velice pronikavé, zasazené hluboko v důlcích, a
ačkoli se holčička velmi snažila ukrýt svoje slzy před světem,
dalo jí značnou námahu, aby se do těch očí nedívala. Byly
jako rybářské háčky: zasekly se do Annina pohledu a přitáhly
ho k sobě.
To, co udělal vzápětí, Anně navždy změnilo život.
Hubeňour obrátil bystrý zrak k okapům domů, jež se k sobě
podél této krátké uličky tiskly. Annin pohled, který byl pořád
v jeho zajetí, ho poslušně následoval. Když muž zahlédl, co
hledal, sevřel rty a začiřikal – vyslal směrem k obloze jasnou,
hvízdavou větu.
Najednou se ozvalo pleskání křídel a do ulice se jako
vypuštěná bomba snesl pták. roztahoval křídla, aby do nich nabral
vzduch a zpomalil svůj sestup, až se nakonec snesl na vlhkou,
šedivou dlažební kostku, kde poskakoval, pomrkával a natáčel
hlavičku na stranu ve snaze vzhlédnout k dlouhánovi.
Ten si přendal cigaretu z levé ruky do pravé, a když přidřepl
k dláždění, špičatá kolena málem u uší, vytrčil levý ukazováček
souběžně se zemí.
Pták zůstal chvilku bez hnutí. Hubeňour na něj opět
promluvil, a jako by ho zavolal jménem, ptáček zatřepotal křídly
a usadil se na halouzce jeho prstu jako na bidýlku.
Muž se pomaloučku otočil a přistrčil ptáčka blíž k Anně.





anna a vlaštovčí muž
22
Zahleděl se jí do vykulených očí a ke rtům si přiložil pravý
ukazovák na znamení, ať je zticha.
To ani nebylo třeba. Anna, která se bála, že by mohla tohle
zářivé, líbezné, křehké stvořeníčko vyplašit, nejenže přestala
plakat, ale opět se přistihla, že tají dech.
Viděla toho tvora neuvěřitelně zřetelně – nebylo divu, protože
muž jí ho přidržoval těsně před očima. Ptačí hlavička a křídla
měly odstín jasné, živé, měňavé modři, zatímco obličejík a
náprsenka byly světle oranžové. Ocásek byl rozdělen do tvaru
široké vidlice a pohyboval se v rychlých záškubech. Jinak byl
ale ptáček dokonale nehybný a vzhlížel k Anně, jako by se
tomu hubeňourovi podařilo vytvořit sérii soch, jež jsou věrným
obrazem živých tvorů a hřadují mu na hřbetě ruky, přičemž
se nepostřehnutelně střídají.
Navzdory sobě samé se Anna usmála a napřáhla ruku, aby se
ptáčka dotkla. Chvíli to vypadalo, že položí konečky prstů na
jeho měkké peří, ale pták bleskurychle uhnul a odletěl, místo
aby na sebe nechal sáhnout.
Ústa hubeného muže zůstala strnulá v chladném výrazu,
ale v bystrých očích se mu mihl oheň vítězoslávy. Děsivě
hbitě a plynule se opět rozvinul do celé své výšky a vykročil přes
ulici k obchodu Herr Doktora Fuchsmanna. Annu šokovalo, že
vůbec zaslechl, jak vydechla do vzduchu tichou otázku.
„Co to bylo?“ zeptala se.
„Vlaštovka,“ opáčil muž, aniž se po ní ohlédl.
Zvonec na dveřích lékárny umlkl.
Když hubeňour z krámu zase vyšel, bylo jasné, že nemá
v úmyslu zapřádat s Annou další hovor. Jeho oči, účelové
nástroje určené k tomu, aby braly do zajetí zraky jiných lidí, se
jen mihly okolo místa, kde se Anna choulila ke zdi, a ani se
o ni nezadrhly. Než se stihla vyhrabat na nohy, kroky podobné
výstřelům už muže napůl odnesly k ústí uličky.





Co říkáš?
23
Jenomže když vyšel z lékárny, Anna byla připravená.
V svižné přepršce vzájemně si nepodobných jazyků mu
zodpověděla všechny otázky.
V jidiš řekla: „Už je mi lépe.“ A pak rusky: „Myslím, že se
tatínek už nevrátí.“ Německy prohodila: „Já jsem já.“ A vzápětí
řekla polsky: „A teď čekám na vás.“
Vysoký muž zůstal chvíli tiše stát uprostřed ulice. Každého
jiného živoucího člověka by tohle ohromilo, ale on nedal najevo
žádný určitý dojem, pouze Annu bedlivě pozoroval tmavýma,
hodnotícíma očima.
Když už nedokázala čekat ani chvilku, dodala francouzsky,
protože se jí právě tohle dralo na mysl nejvíc: „Ale ptačí řečí
mluvit neumím.“
Bylo to poprvé, co Anna uslyšela, jak se Vlaštovčí muž směje
(dohromady se to stalo třikrát).
„Já zas neumím francouzsky,“ opáčil.
Na okamžik zůstal mlčky stát, sledoval Annino ustrnutí, jako
by čekal na znamení či signál, jež mu ozřejmí, co se odehrává
v rozpínání a stazích jejího drobného hrudního koše.
Anna sama cítila, jak tone v prázdné strnulosti. Poprvé to
vyslovila, vůbec poprvé dovolila sama sobě vidět situaci takhle
jasně: ano, myslela si, že se otec už nevrátí.
Vyslovit to se jí zdálo drsné a nesprávné, jako by holýma
rukama trhala zubatý, prorezavělý kov – jako by ji tatínek
zavolal přes dvůr plný lidí, ona ho slyšela, ale odvrátila se od něj.
Všechno znehybnělo.
Hubeňour se najednou k čemusi rozhodl, a když Anna
uviděla, jak vykročil směrem k ní, překvapilo ji, že se jí zničehonic
zmocnil strach.
Tenhle vysoký cizinec byl bezesporu osoba, která nebudila
valnou důvěru. Obestírala ho jakási hrozba, tichá intenzita, která
v žádném případě neladila s vlastnostmi, jež si lidé pěstují, aby si





anna a vlaštovčí muž
24
získali náklonnost dětí. Ale stejně měl v sobě cosi, co ji fascinova -
lo – snad to, jak snadno rozprávěl s vlaštovkou. Upřímně řečeno,
tenhle člověk byl sakra divný, ale jeho podivnost byla pronikavá
a jaksi povědomá. Anna a její otec možná neměli vlastní jazyk,
anebo byly jejich jazykem všechny řeči sakumprásk. Anna
neodolatelně cítila, že v tomhle vysokém cizinci nachází dalšího
příslušníka svého vzácného rodu: muže mnoha jazyků.
Než hubeňour několika dlouhými kroky urazil vzdálenost,
která je dělila, Anna byla i přes svůj strach připravena
vyslechnout, co jí tenhle cizinec poví: že ho pro ni poslali. Očekávala,
že uslyší, že bude-li mu důvěřovat a půjde s ním, odvede ji
zpátky k otci, protože byl vyslán, aby se stal jejím strážcem
a pe čoval o ni, dokud se Anna nebude smět vrátit, kam patří.
Byla rozhodnutá.
Jenomže on nic takového neřekl. Místo toho se k ní sklonil
a podal jí sušenku úplně stejnou, jaké jí vždycky dával Herr
Doktor Fuchsmann.
Nic než sušenku.
Avšak v Annině rozhodnuté mysli tohle byl jakýsi zázrak pře -
podstatnění; signalizoval přenos otcovského vysvěcení z oso by
Herr Doktora Fuchsmanna na vysokého cizince a byl to nejlepší
možný vývoj, lepší nežli všechny ostatní, na slovech založené
scénáře, jaké si vůbec uměla představit. Nejenže ta sušenka
byla lahodná – byla v tom jakási magie. A i ta byla lahodná.
Dlouhán s nelíčenou radostí sledoval, jak se Anna do
sušenky zakusuje. Na tak malou holčičku byla už velice dlouho
o hladu, a teď dostala něco tak báječného jako tahle dobrota
chutnající po másle a cukru. Netrvalo dlouho a po sušence
se jen zaprášilo.
Než Anna odpoutala pozornost od náhle a nepochopitelně
zmizelé sladkosti, hubeňour se opět napřímil a vztyčil se
vysoko nad ni.





Co říkáš?
25
„Drž se z dohledu,“ řekl po dlouhé chvíli a pak obrátil oči
směrem ke Krakovu. „Jak nejdéle to půjde.“
Vzápětí se od Anny odpoutal a zmizel v rušné příčné ulici,
přičemž jeho pohyb klapavě ohlašovaly dřevěné špalíky
podpatků.
Ve věku sedmi let Anna – možná trochu opožděně –
teprve přicházela na to, jaké jsou zákonitosti, podle nichž svět
skutečně funguje. Oněch sedm krátkých roků bylo vroubeno
sérií neuvěřitelných pozdvižení a zvratů: nejdřív jí
zemřela matka, pak se ocitla ve válečném světě a nyní se jí ztratil
i otec. Chápala to tak, že takhle už to zkrátka chodí. To, co
člověk zná, nezůstane; to, co očekává, mizí. Na
rozmazlovanou sedmiletou dívenku se Anna stala stvořením výjimečně
přizpůsobivým. Ať už se na ni promluvilo jakýmkoli jazykem,
dokázala odpovědět.
Takže když se objevil tenhle hubený muž, co rozprávěl s
vlaštovkami a ze vzduchu uměl vyčarovat její oblíbené sušenky,
proč by se nenaučila mluvit jeho řečí? A vůbec, jeho mluva
byla cosi nevyzpytatelného, mihotavého: k vojákům hovořil
s autoritou hraničící s opovržením, k ptáčkům zase s výrazem
laskavé něhy.
A přece: když sledoval, jak Anna sahá po vlaštovce či ukusuje
ze sladké sušenky, za jeho klidnou tváří se dalo vytušit i něco
jiného než všechen ten třpyt a proměnlivost – něco hmotného
a pevného a opravdového. Něco skrytého.
Byl to muž, který neříká pokaždé to, co si myslí nebo cítí.
Anna věděla, že jednotlivé jazyky pracují s jemnými odstíny
výrazu s odlišnou mírou doslovnosti – v jednom jazyce může
slovní obrat znamenat přesně to, co chtěl mluvčí sdělit,
zatímco v jiném takové slovní spojení prostřednictvím nenápadného
kouzla přenášení významu třeba jen naznačí hloubku pocitu
či skrývaný postoj.





anna a vlaštovčí muž
26
Tohle všechno je třeba říct, aby bylo jasné, proč Anna po -
chopila s hněvem až děsivým, natolik silným, aby jí dodal sílu
roztrhnout chladné železo holýma rukama, že se mezi slovy,
jež jí vysoký cizinec pověděl nahlas, tají i slova další.
„Drž se z dohledu,“ řekl jí. „Jak nejdéle to půjde.“
Anna se v duchu usmála. „Však už jdu.“
Byla rozhodnutá.





27
Anna ještě nikdy nevytáhla paty z Krakova, ale ještě než se
na město snesl příkrov války, doprovázívala otce do mnoha
zdejších veřejných zahrad, a když tedy teď daleko před sebou
spatřila vysokého cizince docházet ke kopcům, pomyslela si,
že ji vede do největšího parku, jaký kdy viděla.
Držet se v jeho stopách na ulicích v centru města nebylo pro
Annu těžké. O pořádný kus přečníval většinu chodců, takže
i z dálky bez obtíží rozeznávala jeho hlavu, která trčela z davu,
dokud ji Anna nenechala zmizet za rohem.
Obtížné bylo držet se z dohledu, jak jí hubený muž nakázal.
Na ulicích se ve válečných časech vyskytují děti dvojího druhu:
ty první přitahují pohledy dospělých, kteří vnímají jejich tíseň,
zatímco ty druhé se chovají tak, že od nich kolemjdoucí odvra -
cejí hlavy. Ačkoli se to Anně za současného stavu moc nehodilo,
měla to štěstí, že patřila k těm prvním; dětem spadajícím do
druhé skupiny často není pomoci.
Nicméně Anna se toužila vyhnout pozornosti. Netrvalo
dlou ho a objevila trik, jímž se toho dalo docílit. Dobře živená





anna a vlaštovčí muž
28
holčička v hezkých červenobílých šatech ihned budila rozruch,
jestliže se jí v obličeji zračily obavy a úsilí, jestliže se snaži -
la rozpoznat, co je daleko před ní, a pohybovala se přískoky
vpřed – a přesně k tomuhle ji její úkol v tu chvíli nutil. Ale na
jedné křižovatce Anna s jistotou pocítila, že před sebou na
ulici vidí monsieur Boucharda, starého otcova
francouzského přítele, a najednou se impulzivně přestala snažit sledovat
vysokého cizince, usmála se a radostně se rozběhla ke
známému člověku.
Nakonec to sice monsieur Bouchard nebyl, ale Anně okamžitě
došlo, jak tenhle její výbuch veselí působí. Když chodila po ulici
váhavě a ustrašeně, dospělí, kteří ji viděli, jako by se napojili
na její úzkost a navzdory sobě samým se ji pokoušeli z Anny
sejmout a odnést si ji s sebou, takže jejich úsilí vytvářelo
nežádoucí spojení mezi dospělým a dítětem, a to až do okamžiku,
kdy si navzájem zmizeli z očí. Většinou si Anna byla jistá jejich
dobrými úmysly, ale zdálo se, že je pouze otázkou času, než ji
někdo zastaví, a ona nevěděla, co by se pak mohlo stát.
Ovšem když utíkala ulicí, na tváři úsměv vyjadřující
radostné očekávání, kolemjdoucí dospělí si jí sice pořád všímali, ale
nesnažili se s sebou odnést její radost – ta v nich naopak
vyvolávala podobné štěstí a s tímto pocitem, který byl za věčně
hrozivé vojenské okupace dvojnásob vítaný, si šli dál po svých,
aniž Anně věnovali třebas jen stín myšlenky.
Takže sledujíc hubeného cizince, prošla kolem stráží na
předměstí s radostí, nikoli s obavou na tváři a strážní jí věnovali
nanejvýš letmý pohled, a než Anna osaměla ve ztemnělých
kopcích, tato snaha předstírat radost se v ní přerodila v
opravdové vzrušení.
Potíž byla, že hubeňour měl hodně dlouhé nohy, a aby mu
Anna stačila, musela na každý jeho rychlý krok popoběhnout
o tři čtyři. Když se nyní ocitli za městem a mimo dohled jeho





Následuj toho, kdo tě vede
29
tisíců přemisťujících se obyvatel, Annu napadlo, že nastal čas,
aby se oni dva opět setkali; koneckonců splnila úkol, který jí
ten vysoký muž dal, to znamená, že se vyhýbala pozornos -
ti tak dlouho, až se zdálo, že už nepřitahuje vůbec žádnou,
a teď, v houstnoucí tmě, už docela toužila po bezpečí lidské
společnosti.
Slunce už bylo mnoho minut za obzorem, když hubený muž
náhle zastavil uprostřed silnice z udusané hlíny, jíž se držel.
Znehybněl tak rychle a nečekaně, že Anna na okamžik sama
strnula, než si uvědomila, že se jí naskýtá příležitost ho
dohnat.
A právě v té chvíli nehybnosti Anně došlo, jak se ochladilo.
Když sbíhala z vršku k vysokému muži, fičel kolem ní vítr, ale
zrovna když si pomyslela, že už je natolik blízko, aby na něj
mohla zavolat, muž se obrátil a dvojnásobnou rychlostí zmizel
na temné, širé pastvině napravo.
Anna ho bez uvažování následovala.
A teprve když se ohlédla přes rameno směrem k silnici,
uviděla rozhoupané, srážející se paprsky luceren a uslyšela hlasitý
hovor. Ať už to byl kdokoli, ti lidé se blížili.
„Drž se z dohledu,“ řekl.
Už předtím dělalo Anně potíže udržet s hubeňourem krok.
Teď se to zdálo málem nemožné. Co nejrychleji a nejtišeji
rázoval od cesty do polí, a jak se kolem něj sbírala tma, Anna
se začala obávat, že ho ztratí z očí. Dala se do klusu a pak do
běhu a měla dojem, že jí trvalo celou věčnost, než vběhla za
hubeným cizincem do neprozkoumané temnoty.
Než si toho stihla všimnout, tma byla hluboká a hustá,
takže Anna sotva rozeznávala, kdo nebo co se pohybuje na polích
před ní. Nejradši by vykřikla, cítila, jak v ní stále silněji pulzuje
panika při pomyšlení, že snad připadla na způsob, jak osamět
ještě víc než dřív, ale nápad, že by měla zvýšit hlas, jako by jí





anna a vlaštovčí muž
30
zapovídalo samotné vzezření tohoto dlouhána. Celá jeho
existence byla jako olbřímí, tichý ukazovák pozvednutý ke rtům
vesmíru.
Pst.
Jenomže pak to uviděla: ve tmě se z jakéhosi temnějšího
kouta pastviny blížilo k hubenému cizinci tlumené, odražené
poblikávání zastíněné lucerny; pohybovalo se za ním, ale před
Annou. Zploštělý svit plamene byl nejasný, ale uprostřed náhle
padnuvší noci Anniným očím připadal jako zářící maják a v
jeho světle zřetelně rozpoznala postavu podsaditého, přísného
muže, kráčejícího za napjatým vodítkem velikého psa.
Anna sice byla neobvykle vnímavá dívenka, ale v Krakově,
odkud právě přicházela, nemusel být člověk obdařen obzvlášť
vytříbenými rozumovými schopnostmi, aby se poučil, co
znamená pes na konci napjatého vodítka.
V jejím hlase nezaznělo žádné zaváhání. „Hej!“ křikla a ještě
jednou: „Hej!“
V tu ránu se po ní otočily tři hlavy. reakce vysokého cizince
byla plynulá, téměř automatická, jako by si tuto scénu s Annou
nazkoušeli předem.
„Ach!“ pronesl s nepopsatelnou úlevou, upustil brašnu, a co
nejrychleji se rozběhl tam, kde stála Anna.
„Bohudík!“ řekl. „Jsi v pořádku?“
Anna se chystala promluvit, hubeňour však spláchl
všechny chvíle, kdy by snad mohla něco říct, překotným proudem
káravých a něžně úlevných slov. Bylo to samé „Propána, jak
tě něco takového mohlo napadnout?“ a „Div jsem se strachy
nezbláznil!“
Jednou dlouhou rukou si přitáhl Annu k boku. Druhou si
z obličeje hbitě, obratně stáhl brýle a zastrčil je do vnitřní
kapsy kabátu, který si zapnul až ke krku, aby pod jeho širokými
vyhrnutými klopami schoval dobře ušitý oblek.





Následuj toho, kdo tě vede
31
Podsaditý muž se psem stáli na místě, kde hubeňour odhodil
brašnu, a Anna k nim teď byla mírně postrkována. Příval
pozornosti ji zaskočil natolik, že když jí hubeňour položil přímou
otázku, nezmohla se na odpověď.
Zastavil se a znovu se jí zeptal: „Broučku, povídám: slibuješ,
že budeš opatrnější?“
Anna se zamračila. Vždyť byla velice opatrná! To hubeňour
nepostřehl, jak se k němu blíží pes a ten lucernový chlapík...
Ale přece: nakázal jí, ať se drží z dohledu, a ona na sebe zcela
úmyslně upoutala pozornost. Snad to myslel takhle. Hrozně
nerada porušovala pravidla a prováděla neplechy, a dokonce
i tento zvláštní přestupek, kterému pramálo rozuměla, v ní
vzbudil skutečnou kajícnost.
žalostně přisvědčila. „Ano,“ řekla. „Slibuju.“
Hubeňour si ztěžka vzdychl a spiklenecky se zadíval na
muže za lucernou, jako by říkal: Copak se ty děti nikdy nepoučí?
„Tohle bude určitě váš pozemek, co? Mrzí mě, že jsme vás
obtěžovali. Miláčku, omluv se tady pánovi!“
Mezitím už si Anna přiznala svou vinu a nenajde se dítě,
jež by se v tomhle rozpoložení nehodlalo omluvit, byť velmi
vlažně.
„Promiňte,“ řekla.
„Děkuju ti,“ prohodil hubeňour. „Ale ne! Máme pěkné zpož -
dění. Babička o nás bude mít starost. Musíš být opatrnější!“
Anna nemohla zaboha přijít na to, o kom ten člověk mluví.
Nikdo z jejích prarodičů už nebyl naživu.
Ale na vyptávání nebyl čas. Plynule, avšak beze spěchu
hubeňour opět oslovil muže za lucernou.
„Omlouvám se,“ řekl. „Úplně jsem zabloudil. Mohl byste mi
ukázat, kterým směrem je silnice?“
Náhle zavládlo ticho.
Tohle byla první chvíle, kdy se od pána psa a lucerny žádalo,






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.