načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Anička na řece - Ivana Peroutková; Eva Mastníková

Anička na řece
-11%
sleva

Elektronická kniha: Anička na řece
Autor: Ivana Peroutková; Eva Mastníková

Devátý příběh ze série o osmileté Aničce, která tentokrát stráví týden na řece. Pro mladší dívky. Je začátek prázdnin a Anička si s kamarádkami povídá, kam v létě pojedou. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119 Kč 106
+
-
3,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 93%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 127
Rozměr: 22 cm
Úprava: barevné ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustrovala Eva Mastníková
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-000-4314-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Devátý příběh ze série o osmileté Aničce, která tentokrát stráví týden na řece. Pro mladší dívky. Je začátek prázdnin a Anička si s kamarádkami povídá, kam v létě pojedou. Dita se chystá s tetou a strýčkem na loď. A je to právě ona, kdo dostane ten báječný nápad - co kdyby pluly po Lužnici společně?

Popis nakladatele

Je začátek prázdnin a Anička si s kamarádkami povídá, kam v létě pojedou. Dita se chystá s tetou a strýčkem na loď. A je to právě ona, kdo dostane ten báječný nápad – co kdyby pluly po Lužnici společně? Tak letos Anička stráví týden na řece – dobrodružný, trochu nebezpečný, ale objevný a úžasný!
Devátý příběh Aničky a jejích kamarádek.

Zařazeno v kategoriích
Ivana Peroutková; Eva Mastníková - další tituly autora:
Anička u moře Anička u moře
Anička na horách Anička na horách
 (e-book)
Anička v Austrálii Anička v Austrálii
 (e-book)
Anička na horách Anička na horách
 (e-book)
Anička u moře Anička u moře
 (e-book)
Anička a divadlo Anička a divadlo
Anička a její kamarádky Anička a její kamarádky
 (e-book)
Jak jsem si udělal sochu Jak jsem si udělal sochu
Anička v zahradě Anička v zahradě
Valentýnka a narozeniny Valentýnka a narozeniny
Valentýnka a daleké kraje Valentýnka a daleké kraje
 
K elektronické knize "Anička na řece" doporučujeme také:
 (e-book)
Karmická sinusoida -- Z DENÍKU REGRESNÍ TERAPEUTKY Karmická sinusoida
 (e-book)
Husitská epopej IV -- Za časů bezvládí Husitská epopej IV
 (e-book)
Tatínku, ta se ti povedla Tatínku, ta se ti povedla
 (e-book)
Chechtavé pohádky Chechtavé pohádky
 (e-book)
Anička a divadlo Anička a divadlo
 (e-book)
Bábovky Bábovky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Anička na řece

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.albatros.cz

www.albatrosmedia.cz

Ivana Peroutková

Anička na řece – e-kniha

Copyright © Albatros, 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


3

Ivana Peroutková

Anička

na řece



5

Ilustrovala Eva Mastníková

Albatros

na řece

Ivana Peroutková

Anička


© Ivana Peroutková, 2016

Illustrations © Eva Mastníková, 2016

ISBN tištěné verze 978-80-00-04314-2

ISBN e-knihy 978-80-00-04343-2 (1. zveřejnění, 2016)


7

První prázdninový den,

který rázem všechno změní

Byl první červencový den.

Anička a její tři kamarádky Dita, Julja a Katka si v parku povídaly, kam pojedou na prázdniny.

„Já se tak těším,“ poskočila si Anička. „Budu zase u babičky na vesnici.“

„My poletíme v srpnu k moři,“ pochlubila se Katka, která byla velká parádnice.

Zrovna měla ve vlasech novou zelenou stužku.

„My pojedeme k moři autobusem,“ pohodila Julja dlou - hým copem.

To je legrační, jak se vytahujou, pomyslela si v duchu Anička. Vždyť já letěla až do Austrálie. Ale nejhezčí prázdniny jsou stejně u babičky.

Vtom se ozvala Dita, která nosila vlasy ostříhané nakrátko: „Holky, jenže vy nevíte, co budu dělat já!“

„Co?“ vyhrkly všechny tři zvědavě.

„Pamatujete si na tetu Žofii a strejdu Aloise?“ připomněla významně Dita. „Jak jsme u nich byly v zimě na horách?“

„Jasně že jo. Julja jezdila na vleku ve veverčím kožichu,“ zasmála se Anička.

„Ty jedeš k nim?“ zeptala se Julja.

„Právě že ne,“ řekla tajemně Dita. „Oni mě vezmou na řeku!“

„Jak na řeku?“ nechápala Katka.

„Budeme mít kánoi a poplujeme po řece,“ oznámila Di - ta. „Jako indiáni.“

„A kde budete spát?“ chtěla vědět Anička.

„V noci si uděláme oheň a přespíme na břehu. Docela sami. Umíte si představit, kolik zažijeme dobrodružství?!“

Znělo to ohromně lákavě. Anička ihned zatoužila prožít takové dobrodružství s Ditou. I Julja s Katkou dychtivě naslouchaly. A najednou Dita vykřikla: „Já mám nápad! Pojedeme spolu!“

„Jo! Jo!“ volaly nadšeně kamarádky.

Ale pak Katka zaváhala: „Co když to nepůjde?“

„Určitě to půjde! Já vám to odpoledne přijdu říct,“ slíbila Dita a holčičky se rozloučily.

Ovšem cestou domů Anička o Ditině nápadu začala trošku pochybovat. Kolik se například na jednu kánoi vejde lidí? Pokud jenom tři, budou mít kánoe dvě? A kdy vlastně pojedou? Na jak dlouho? Na kterou řeku? A dovolí rodiče, aby Anička jela? Tím si už vůbec nebyla jistá.

Jakmile přišla domů, v pokojíčku si otevřela deník. Byl to tlustý sešit, který před dvěma roky dostala od babičky. Anička si do něj psala všechno, co prožila. I svoje tajná přání. Teď do něj zaznamenala tuto zprávu:

Anička si toužebně povzdechla.

10

Čekání na Ditu a rozhovor

za zavřenými dveřmi

Celé odpoledne byla Anička

jako na trní. Mamince však zatím nic neřekla. Moudře

usoudila, že radši počká, s jakou zprávou se Dita zasta

ví. Taky doufala, že se snad přimluví tatínek, až přijde

z práce. Ale co má do té doby dělat? Naštěstí se vzbudil

Aniččin malý bratříček Štěpánek. Anička si ho chovala.

Chodila s ním po kuchyni a ukazovala mu různé předměty.

„Vidíš, tohle je slánka, tohle je sklenička a tohle je

utěrka. Někdy s ní utírám nádobí a to mě moc nebaví,“

zašeptala mu do ucha.

Chlapeček byl tak hezký a roztomilý, jak si radostně výskal aííí a eííí. Zato Anička byla čím dál netrpělivější. Vždyť už bylo skoro pět hodin, a Dita nikde.

Konečně se ozval zvonek u domovních dveří a Anička vyhlídla z okna kuchyně.

Dita stála dole na chodníku, mávala rukama a na celou ulici volala: „Můžeme! Můžeme! Já ti všechno povím nahoře!“

„Jupí!“ zajásala Anička a běžela zmáčknout bzučák a otevřít dveře od bytu.

„Copak můžete?“ podivila se Aniččina maminka.

„My... my...“ soukala ze sebe Anička, až odvážně vychrlila: „My můžeme jet se strejdou a tetou Dity na řeku!“

„Aničko!“ podívala se na ni překvapeně maminka. „Jedeš přece k babičce.“

„Já vím,“ potřásla hlavou Anička. „Když Dita v parku říkala...“

Ani to nestihla dopovědět, už tu stála zadýchaná kamarádka a opět hlásila: „Můžeme! Můžeme!“

„A dost,“ zjednala pořádek maminka. „Dito, můžeš mi rozumně vysvětlit, o co se jedná?“

Dita spustila: „Jé, dobrý den. Pardon, já se omlouvám, že jsem nepozdravila. My se totiž hrozně moc těšíme. Budeme mít dvě kánoe a poplujeme týden po řece Lužnici a po Nežárce. Zítra přijede strýc Alois s tetou Žofií do Prahy a naberou nás. Oni jsou zkušení vodáci. Nemusíte se bát.“ Načež vytáhla z kapsy zmačkaný papírek a podala ho Aniččině mamince: „Tady je číslo tatínkova mobilu. Máte mu prosím zavolat.“

Maminka zlehka zavrtěla hlavou a odešla s papírkem

do obývacího pokoje. Jenže za sebou zavřela dveře! Ka

marádky ani nedutaly, jak se snažily zachytit každé její

slovíčko. Držely se pevně za ruce a vyčkávaly.

„Katka s Juljou jedou,“ špitla Dita. „Ale já nejvíc chci, abys jela ty.“

A znovu obě napnutě čekaly. Trvalo dlouho, než se dve - ře otevřely.

„Tak co?“ vyhrkla Anička.

Maminka s úsměvem přikývla: „Milé holčičky, teď už opravdu můžete jet!“

„Hurá! Hurá! Hurá!“

Kamarádky se šťastně objaly. Samou radostí skákaly skoro do stropu.

Anička se chystá na vodu

a začne se trochu bát

Navečer se Anička pustila

do balení. Samozřejmě potřebovala plavky, nějaké oblečení, zubní kartáček s pastou, ale co dál? Najednou si uvědomila, že třeba ani neví, kde budou jíst. Neví vlastně zhola nic. Odkud poplujou? Nebo kam doplujou? A pokud vždycky přistanou někde na břehu, povezou všechny věci v lodi? A jak na tom břehu přespí? Pod širým nebem, anebo budou mít stan? Chvíli přemýšlela a pak se běžela zeptat do kuchyně.

„Á tady je naše vodačka!“ přivítal ji tatínek. „To jsou mi novinky. Anička bude pádlovat na řece!“

„Právě si balím,“ oznámila hrdě Anička.

„Rozhodně si vezmi kšiltovku, ať nedostaneš úpal,“ připomněla starostlivě maminka. „A krém proti slunci, ať se nespálíš.“

„Co ještě?“ zajímalo Aničku.

„Z komory ti vytáhnu spacák,“ řekl tatínek. „Doufám, že tam najdu i ešus.“

„E-šus?“ zopakovala udiveně Anička a zvědavě kráčela za tatínkem do komory.

Tatínek sundal z horní police spací pytel zabalený do modrého obalu. Potom vylovil menší hliníkovou nádobu s víčkem. Když Anička odklopila horní držátko, vznikla z něj šikovná rukojeť.

„Aha, to je ten ešus,“ dovtípila se ihned Anička. „Až si uvaříme v kotlíku jídlo, dám si do něj porci.“

„Správně,“ přikývl tatínek.

„My vyplujeme z Prahy?“ zeptala se Anička.

„Kdepak,“ zasmál se tatínek. „Nejdřív pojedete autem do jižních Čech. Nalodíte se v kempu Majdalena na horním toku Lužnice.“

„Batohy povezeme v lodi?“ vyzvídala Anička.

„Něco si necháte v barelu a něco vám převeze mikrobus,“ odpověděl tatínek.

„Proč mikrobus a co je barel?“ nechápala Anička.

„Ty moje holčičko,“ pohladil ji tatínek. „Tak se mi zdá, že toho o vodáctví zatím moc nevíš.“

Ale to Anička nechtěla přiznat, a proto prohodila: „Mně stačí, že se dozvím, co znamená barel.“

„To je velká plastová nádoba, v které se vozí náklad, aby se nenamočil. Někdy se jí říká loďák,“ vysvětlil tatínek. „Až budeš na řece, brzy zjistíš, že vodáci mají spoustu zvláštních slov.“

„Například jaká?“ neodolala Anička.

„Například tomu, kdo pádluje vpředu, se říká háček.“

„Háček?“ vyprskla smíchy Anička.

„Ten, kdo sedí uprostřed jako třetí a nepádluje, je zase porcelán,“ přihodil tatínek.

„Jé, porcelán,“ smála se Anička.

„A když se loď převrhne, všichni říkají, že se cvakli!“

„To je teda legrační,“ bavila se Anička. Náhle však zvážněla: „Kdy se loď převrhne?“

„Většinou při sjíždění jezu neboli splavu, což je takový prudký vodopádek. Anebo v divokých peřejích, kde se loď obtížně ovládá,“ vykládal tatínek. „Ale někdy je příčinou i pouhý vyčnívající kámen, na který kánoe narazí.“

„Co když se převrhnu?“ zhrozila se Anička.

„Pak musíš honem vyplavat!“ zažertoval tatínek.

Ovšem Aničce už tolik do smíchu nebylo. Jakmile se vrátila do pokojíčku, vzala si nejmilejší loutku baletky Lili a usedla s ní na postel. Ta loutka patřila do loutkového divadla, které se jmenovalo Pštrosí divadlo. Název vymyslel Aniččin nejlepší kamarád Tarek. A nejen kamarád! Anička měla Tarka ráda. Na konci školního roku spolu zahráli první úspěšné představení a potom si dali první pusu!

Anička pohlédla na Lili a začalo se jí stýskat. Po divadle, po Tarkovi i po tom ohromném potlesku na konci představení.

Hm, to mi asi nikdo nezatleská, až se utopím, pomyslela si trudně a podívala se na loutku.

„Lili, já se asi trochu bojím,“ řekla tiše. „Myslíš, že bych se vážně mohla utopit?“

Lili mlčela.

„Ale Dita přece říkala, že strýc Alois s tetou Žofií jsou

zkušení vodáci,“ uvažovala nahlas Anička. „A kromě

toho – rodiče by mě určitě nepustili, kdyby věděli, že se

utopím. Takže když mi to dovolili, věří, že se neutopím.

Jenže co když se přesto utopím...?“

Lili však stále mlčela.

„Já vím, že ty mi asi neporadíš,“ mávla rukou Anička

a zhluboka si povzdechla.

Kde má znovu nabrat odvahu?

Anička přešla ke stolu a vytáhla ze zásuvky deník.

Pomalu v něm listovala a četla si nejdůvěrnější zápisky.

Sama se divila, kolikrát se už bála. Ale vždycky všechno

dobře dopadlo. A tak se malé vodačce přece jen ulevilo.

Nakonec si do deníku rozvážně připsala:


17

Anička zasunula deník do příručního batůžku. Do velkého batohu přibalila krém na opalování. Ke spacímu pytli přivázala ešus. Kšiltovku si připravila na cestu.

Usínala opět plná očekávání a spala klidně až do rána.

Cesta do jižních Čech, Ditina

harmonika a veselé písničky

Druhý den zavolal Ditin tatí

nek, že celá vodácká výprava přijede pro Aničku kolem jedné hodiny. Anička se doma naobědvala, ale pak už byla jako na jehlách. Pobíhala po bytě, vyhlížela z okna a zároveň přemýšlela, jestli si něco důležitého nezapomněla zabalit. Popravdě, nejradši by si s sebou vzala loutku Lili. Představovala si, jak ji posadí do kánoe a malá baletka popluje po řece vedle ní. Jenže co když se loď skutečně převrhne?

Anička se snad zachrání. Ale Lili? Nejspíš odpluje někam do neznáma. Anebo se rozbije o kameny. Nebo uvízne někde na dně řeky a už ji nikdo nikdy nenajde.

„Nezlob se na mě, Lili. Bude lepší, když tě nechám doma,“ omluvila se Anička a opatrně zavěsila loutku na poličku.

Vtom zadrnčel domovní zvonek.

Anička letěla do kuchyně, vyhlídla z okna a v úžasu otevřela pusu. Spařila dvě kánoe! Dvě bílé, ladně protáhlé lodě upevněné na přívěsu za vozem. Strýc Alois, teta Žofie a tři kamarádky dole na chodníku zamávali: „Aničko, jsme tady! Jsi připravená?“

„Já se těším!“ zavolala šťastně Anička.

Najednou byly všechny obavy pryč. Teď cítila zase tu pravou touhu po dobrodružství. Co všechno na řece asi zažije? Co ji potká a nemine? A co si přiveze na památku?

„Aničko, jenom se nezblázni,“ usmívala se maminka a doprovodila dcerku před dům.

Všichni se navzájem srdečně přivítali. Zatímco si dospělí povídali, kamarádky zvědavě obhlížely lodě. Zblíz

ka se zdály větší a delší, a proto i nebezpečnější. Na obou

špicích měly úchyty a na dně pod lavičkami ležela při

poutaná pádla.

„Já ještě nikdy nepádlovala,“ přiznala se Julja. „A vy?“

„Já taky ne,“ odpověděla Katka.

„Ani já ne,“ zavrtěla hlavou Dita. „Ale určitě je to lehčí

než třeba lyžování.“

„Nebo bruslení,“ dodala Anička a v duchu si pomysle

la, že pádlování jistě zvládne.

Vždyť na tom nic není. Jenom pádlo ponořit a zved

nout. Nahoru a dolů, nahoru a dolů a je to!

„Holčičky, nasedáme!“ zavelel strýc Alois.

Anička na rozloučenou objala maminku a do ucha tiše vzkázala: „Pozdravuj tatínka a řekni Štěpánkovi, že se za týden vrátím!“

Vodácká výprava slavnostně vyrazila.

Zakrátko auto s přívěsem opustilo Prahu a uhánělo po dálnici dál a dál na jih. Slunce na modrém nebi svítilo, louky se zelenaly a strýc Alois za volantem zvučně prozpěvoval veselou táborovou písničku: „Hej hou, hej hou, nač chodit do války, je lepší doma sedět a louskat buráky...“

A jak zpíval, Dita najednou vytáhla z kapsy malou harmoniku a začala zpěv doprovázet. Hrát neuměla. Foukala do harmoniky, co ji zrovna napadlo, sem a tam, chvíli dlouze, chvíli krátce, ale o to víc to znělo zábavně.

„Já to chci taky vyzkoušet,“ žadonila Julja.

I Anička s Katkou si chtěly zahrát, a tak se postupně vystřídaly, až všechny čtyři z hraní brněla pusa.

„To je prima, že jsi vzala harmoniku,“ řekla spokojeně Julja.

„A strejda má s sebou kytaru!“ zahlásila pyšně Dita.

„Jé, strejdo, a naučíš mě hrát?“ ozvala se nadšeně Anička. „Kytara je totiž můj nejoblíbenější nástroj.“

„Jasně že naučím,“ přikývl strýc Alois a rozverně spustil další písničku: „Námořníček na své lodi vzpomene si rád na rudé rety Margarety, které míval rád. Julidá, julidá, julidá, julidá...“

I kamarádky s chutí zpívaly julidá, julidá a cesta vesele ubíhala, až se v okolní zeleni zamodraly hladiny jihočeských rybníků.

„Blížíme se k cíli,“ oznámila teta Žofie.

„My už poplujeme?“ vykulila oči Katka.

„Kdepak. Dneska se jenom utáboříme,“ upřesnil strýc. „Nalodíme se zítra ráno.“

Zanedlouho vjeli do kempu Majdalena.

První noc v kempu

V kempu bylo živo. Široko

daleko se rozprostíraly stany a odevšad zněly kytary. Ka

marádky by se nejradši rozběhly na výzvědy. Ale už se

blížil večer, slunce na nebi červenalo a strýček řekl, že si

nejdřív musí postavit stany. Jeden pro holčičky a jeden pro strýce s tetou.

„Jenže my to neumíme,“ ozvala se Katka.

„Právě proto vás to naučím,“ zazubil se strýc Alois.

Anička si hned vzpomněla, jak loni na podzim přijel do Prahy cirkus. Tenkrát celé odpoledne pozorovala, jak muži s potetovanými pažemi staví velký cirkusový stan. Vždyť se potom skamarádila s Bětkou, holčičkou z cirkusu. A nakonec sama Anička v cirkuse vystupovala! To byla nádhera!

Ovšem teď držela v ruce kolík a vůbec nevěděla, co si s ním počít. Teprve nyní se dozvídala, jak se postaví takový docela obyčejný stan. Že se například rozprostře podlážka, která se k zemi připevní právě kolíky. Nebo že horní plachtu zvednou dvě dlouhé tyče. A nakonec se celý přístřešek vypne provázky, které se natáhnou k dalším vzdálenějším kolíkům.

Dalo to pořádnou práci, třebaže holčičky jenom pomáhaly. Konečně stál stan vzpřímeně a pevně. Kamarádky nedočkavě vlezly dovnitř a začaly se tam zabydlovat jako v pokojíčku. Trochu se při tom i dohadovaly.

„Do tohohle rohu si dáme batohy!“ rozhodla Katka.

„A kam boty?“ nadhodila Anička.

„Já budu mít boty za hlavou, abych je našla,“ řekla Julja.

„Ne, boty si necháme u vchodu,“ nesouhlasila Katka.

„Blik, cvak, to bude lepší,“ přidala se Anička.

Jen Ditě bylo jedno, kde co bude. Vyhrávala si na harmoniku a o svoje boty se pranic nestarala.

Mezitím se zvolna smrákalo. V kempu se rozhořely ohýnky, u kterých se pekly buřty, a vodáci s kytarami zpívali staré trampské písně. Některé veselé jako to strýcovo julidá, julidá, a některé pomalé a teskné.

„Slyšíte ty písničky?“ upozornila Anička.

Dita odložila harmoniku. Místo poslouchání však zaúpěla: „Já mám hlad!“

„Já taky,“ přidala se Julja.

Najednou měly všechny čtyři pocit, že snad umřou hla - dy. Naštěstí zvenku právě zavolala teta Žofie: „Kdo si opeče buřtík?“

V tu ránu holčičky vyletěly ze stanu a celá výprava zamířila s buřty, chlebem a hořčicí k blízkému ohni.

„Ahóóój!“ přivítali je družně vodáci. „Jen pojďte mezi nás!“

Anička hned dostala prut, na který si napíchla špekáček, a už s kamarádkami opékaly.

„Jak to vypadá na řece?“ zajímal se strýc Alois.

„Přímo balada!“ rozjasnil se jeden vodák v klobouku a s plnovousem. „Počasí je perfektní a vody je dost. Akorát tady za Majdalenou sem tam narazíte na spadlej strom. Ale dá se mu vyhnout, anebo ho podjet. Jestli máte zkušenosti, v pohodě to zvládnete.“

„Hm, bez obav,“ přizvukoval strýc.

„Pojedete Starou, nebo Novou řeku?“ zeptal se vodák.

„Určitě Novou,“ odpověděl strýc.

„Správně,“ přisvědčil vodák. „Na Nežárce je to romantika.“

Anička bedlivě poslouchala, jenže rozhovoru úplně nerozuměla. Tedy až na tu zmínku o spadlých stromech. Tu

pochopila docela jasně. Zároveň ucítila to známé zachvě

ní tichou hrůzou. Opravdu se vyhnou? Či snad podjedou?

A co kamarádky? Taky se některá z nich tajně bojí? Ane

bo je zbabělá jenom ona?

Ještě že Aničce opečený buřt tolik chutnal! A vodák

s plnovousem hrál tak pěkně na kytaru. Strýc Alois zašel


25

pro svůj nástroj. A když oba zpívali, Aniččin strach pominul. Opět věřila, že plavba dopadne dobře.

„Je to tu bezva, viď?“ zašeptala jí do ucha Dita.

„Moc,“ usmála se Anička.

Potom zaklonila hlavu a spatřila nebe poseté hvězdami. Sotva kytary na chvíli utichly, oheň zapraskal a zpovzdálí bylo slyšet, jak tiše hučí řeka.

Taková krása, kochala se Anička.

Ale bylo už pozdě a zítra je čekal náročný den. Nejvyšší čas jít spát, rozhodl strýc Alois. Kamarádkám se ještě nechtělo. Jakmile se však zachumlaly do spacáků, za pár minut tvrdě usnuly.

26

Plán plavby

Ráno se všichni dobře nasní

dali v restauraci v kempu. Objednali si míchaná vajíčka

s chlebem a ovocný čaj. Když dojedli, strýc Alois rozložil

mapu, na níž byl vyznačený tok řeky. Ovšem nebyla to

obyčejná mapa. Nakreslil ji strýc, a proto vypadala hezky

barevně a vesele.

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné

verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist