načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Anička a Jitřenka – K. Otilie Grezlová

Anička a Jitřenka
-11%
sleva

Kniha: Anička a Jitřenka
Autor: K. Otilie Grezlová

Na kraji lesa je za domkem schovaný výběh, tak akorát pro Jitřenku. Donedávna veselá kobylka teskní: její paní odchází studovat a už jí na Jitřenku nezbývá čas. Má sice své zvířecí kamarády, třeba psa Azora, prasátko Kvíka a kavku Rámuse, ... (celý popis)
Titul doručujeme za 7 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  149 Kč 133
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
4,4
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 74Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Médium / forma: Tištěná kniha
Počet stran: 110
Rozměr: 205mm x 135mm x 14mm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
Vazba: pevná
Novinka týdne: 2017-46
EAN: 9788075435446
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Na kraji lesa je za domkem schovaný výběh, tak akorát pro Jitřenku. Donedávna veselá kobylka teskní: její paní odchází studovat a už jí na Jitřenku nezbývá čas. Má sice své zvířecí kamarády, třeba psa Azora, prasátko Kvíka a kavku Rámuse, ale moc by vedle sebe potřebovala nějakou holčičku, která by s ní cvičila. Třeba tu, co se tuhle na chvíli zastavila u ohrady. Netrvá dlouho a Anička s Jitřenkou spolu začnou trénovat. Zatím potajmu, na zapřenou, ale taková radost se nedá dost dobře skrývat. Jak to udělat, aby mohly s pravdou ven?  

Kniha je zařazena v kategoriích
K. Otilie Grezlová - další tituly autora:
Štěňátko a Terezka Štěňátko a Terezka
Lumpík zachraňuje Lumpík zachraňuje
Dárek za všechny prachy Dárek za všechny prachy
Hledá se Flíček Hledá se Flíček
Natálka a Knoflíček Natálka a Knoflíček
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky



Byla středa a já čekala, až se Andulička objeví. A v sobotu bude trénink na

jízdárně, jak mi řekl dědeček. Paní Jarmila se na nás prý moc těší a Dorotka

taky. Jupííí!

Netrpělivě jsem přecházela po výběhu a čekala, až cinkne zvonek a Andulič

ka přiběhne. Nemohla jsem se dočkat, kdy mě zase obejme kolem krku a já jí

zavrtám hlavu do podpaží. Už minule se Andulička smála, jaký mám na sobě

zimní kožich, že jsem jak medvídek. Nojo, broukla jsem, vy lidi na sebe vez

mete teplé oblečení, my koníci musíme přelínat a dostat zimní srst.

Aňa čekala na autobusové zastávce, slíbila rodičům, že k hájovně bude jez

dit. Od zastávky na silničce je to pár kroků. Jenže to busové přibližovadlo,

jak mu říkala, nejelo a nejelo. No pravda, ono to na silnici nějak klouže,

mudrovala Aňa. „Co teď?“ vyděsila se. Slíbila jsem babičce, dědečkovi i Ji

třence, že ve středu vždycky přijdu. A dala jsem mamce a taťkovi slovo,

že budu jezdit busovým přibližovadlem. To nejede. Kde je chyba? U buso

vého přibližovadla. U mě ne. To znamená, že já slib musím splnit, měla Aňa

jasno. Vyrazila. Ouvej. Po tom pádu na silnici pokryté náledím, kdy se do

slova rozplácla jako žába, jí bylo jasné, že to nepůjde. Opatrně vstala a po

kračovala raději po krajnici, kde nebyl sníh uježděný a kde mohla i běžet.

Rychle ukrajovala metry a za chvíli byla u odbočky, která vedla přímo ke

hrazení. Bude to rychlejší, rozhodla se Aňa a zabočila do lesa. Teprve tady

si uvědomila, že se nějak nezvykle setmělo. Ani Rámus se neozval, všude

panovalo nezvyklé, až strašidelné ticho. Aňa se zaraženě zastavila. Děje se

něco?

Anička a Jitřenka




An i č kA A Ji t ř e n kA

Po pár krocích se ptala sama sebe, jestli raději neměla babičce zavolat, že nepřijde, protože nejede to zatracené přibližovadlo. Ale ne, mávla rukou. Ještě pár kroků, odbočka doprava a jsem tam. A hned se pak ohlásím. Vjela rukou do kapsy s mobilem. Jejda... Znovu sáhla do kapsy, ale vyndala zase jen prázdnou ruku. Kde je mobil?

Z temné oblohy se začaly k zemi snášet sněhové vločky. Co vločky! Pořádné porce sněhu a sypaly se hustěji a hustěji, až najednou všude kolem zavládla bílá tma. Aňa neviděla nic než bílou stěnu. Kde zůstala odbočka k Jitřence, netušila. Sněhu přibývalo, připomínalo to pohádku Hrnečku, vař, kde bylo moc krupičné kaše. Tady a teď bylo moc sněhu. A stále víc a víc. Anička se jím brodila a zoufale si uvědomila, že neví, kde je, ani kam jde. Maminka s tatínkem se cestou domů z práce setkali v autobusu. „Doufám, že je Andulka doma,“ strachovala se maminka. „Snad má rozum a za Jitřenkou v tomhle počasí nejela.“ Pozdě jí došlo, že jí měla včas zavolat. Jenže v té době ještě počasí nijak špatně nevypadalo.

Tatínek jen pokýval hlavou. Svou dcerku moc dobře znal, ale pro klid maminky mlčel. Bude stačit, až zjistí, že není doma. Opravdu moc si přál, aby se mýlil a Anička jim vyběhla naproti. Zůstalo jen u přání.

Sněhule v botníku nebyly a péřovka na věšáku taky ne. „Ta holka nemá rozum,“ vykřikla maminka. „V téhle vánici se vydala do hájovny? Kdoví, jestli tam ten autobus vůbec dojel,“ strachovala se. Však i ten, kterým jela s tatínkem, to zvládl jen taktak. „Musím jí hned zavolat,“ rozhodla se. Navolila spojení a čekala. Vzápětí se ozvalo vyzvánění na kuchyňské lince. Maminka vytřeštila oči.

„Proboha!“ vykřikla. „Anička si zapomněla doma mobil! Takže teď nevíme, kde je, a ona nemůže zavolat o pomoc!“ Rozplakala se. „Co budeme dělat?“ Pane jo, to je nadělení, kroutila jsem hlavou. Z podmračené oblohy se začal sypat sníh a rychle ho přibývalo. „Nevadí, budeme trénovat na kryté jízdárně,“ zařehtala jsem si nahlas.

„Nojo, Jitřenko, jenže jak se sem Andulička dostane?“ ozvalo se vedle mě. „I když rychle běhá, tak v téhle bílé záplavě to není žádný med. Má jen dvě nožičky.“



An i č kA A Ji t ř e n kA

Aby Artur neměl připomínky. Možná na nich ale něco je. Sněhu přibývalo nevídaně. Už jsem ho měla pěkných pár centimetrů nad spěnky. Uchýlila jsem se do krytého výběhu, kdy bylo sucho, Art se mnou. Mlčeli jsme, ale věděli, že se oba strachujeme o Anduličku.

Za chvíli přišel dědeček. Než se k nám dostal, skoro zapadal sněhem. Otřepal se, v ruce držel mobil a hartusil: „To je malér, to je malér, proč to Anička nebere? Akorát to vyzvání. Doufám, že se sem v takovéhle slotě nevydala. Ale kde teda je?“ Artur i já jsme se na něj dívali se stejnou otázkou v očích.

Dědeček znovu volal. „Á, konečně,“ zaradoval se. „Aničko...,“ začal a vzápětí zmlkl a poslouchal. „Vyrážíme ji s Artem hledat. Zůstaneme ve spojení.“ Naslouchal rozrušenému hlasu Aniččiny maminky. „Ne, do hájenky nechoďte, vy ji do lesa hledat nepůjdete,“ pokračoval po chvíli. „Ještě bychom hledali vás.“ Teď bylo slyšet tatínka. Dědeček pokyvoval hlavou a pak řekl: „Věřím, že ji s Artem objevíme. Dejte nám slabou hodinku. Jestli ji nenajdeme, zalarmujeme policii.“ Anička si uvědomila, že se dostala do pořádného průšvihu. Vůbec neví, kde je, tím pádem neví, kam má jít, a ke všemu nechala doma mobil. To už se jí nestalo hodně dlouho. Stalo se to zrovna dneska, kdy by ho tolik potřebovala. Napadlo ji, že se vydá ve vlastních stopách zpátky. Jenže sníh se sypal tak rychle a tak hustě, že stopy mizely téměř okamžitě. Maminka s tatínkem jsou určitě hrůzou bez sebe. Co jí řeknou, na to ani nechtěla myslet. Teď musí dokázat, že i v téhle nebezpečné situaci si dokáže poradit. Když se jí to podaří, tak se zachrání a rodiče uvidí, že se o sebe dokáže postarat.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.