načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Ani králové, ani hvězdy - Ethan Canin

Ani králové, ani hvězdy
-6%
sleva

Kniha: Ani králové, ani hvězdy
Autor:

Román Ethana Canina je příběhem o přátelství mezi dvěma zcela odlišnými muži. Když Orno Tarcher, mladík z prosté venkovské rodiny, přijede studovat do New Yorku, prvním člověkem, s nímž se seznámí, je ... (celý popis)
Kniha teď bohužel není dostupná.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2012
Počet stran: 288
Rozměr: 200x130
Úprava: 286 stran
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: For kings and planets
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Michaela Ponocná
Jazyk: česky
Vazba: pevná
EAN: 9788074291616
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Román Ethana Canina je příběhem o přátelství mezi dvěma zcela odlišnými muži. Když Orno Tarcher, mladík z prosté venkovské rodiny, přijede studovat do New Yorku, prvním člověkem, s nímž se seznámí, je charismatický Newyorčan Marshall Emerson. Je těžké představit si nesourodější dvojici: těžkopádný, poctivý, pracovitý Orno, který, jak sám říká, má na čele napsáno Missouri, a oslnivý bohém Marshall s fenomenální pamětí, díky níž si navždy zapamatuje vše, co si přečte, a rodiči, kteří jsou oba univerzitními profesory. Přesto mezi nimi vznikne zvláštní pouto; Orno je takřka proti své vůli vtahován do Marshallova světa bujných pitek, planého filosofování a sexu, jenž ho odvádí od studia, i do spletitých vztahů panujících v Marshallově rodině. Zatímco Marshall, který by mohl vystudovat cokoli, opustí univerzitu, aby se posléze stal hollywoodským scenáristou a producentem, Orno nemá dost dobré výsledky na to, aby mohl jít na medicínu, a proto se spokojí s budoucností zubaře. Zuby nejsou pojmenované ani po králích, ani po planetách. Jsou označené pouze čísly, omlouvá se v dopise Marshallovi. Když se zamiluje do Marshallovy sestry Simone, napětí panující v rodině Emersonových spěje k tragédii. Caninův román vyniká nejen pestrou galerií portrétů různorodých postav, ale především detailně popisuje proces zrání člověka se všemi jeho přednostmi a chybami, které formují jeho budoucnost.

Související tituly dle názvu:
Králové bourbonu Králové bourbonu
Ward J.R.
Cena: 317 Kč
Bitva králů Tyrani a králové Bitva králů Tyrani a králové
Marco John
Cena: 210 Kč
Tajemný průvodce strážce bojiště Tajemný průvodce strážce bojiště
Kessler Vojtěch, Kesslerová Kateřina, Květina Jan
Cena: 143 Kč
Tři králové Tři králové
Padevět Jiří
Cena: 189 Kč
Rod v memoárech Rod v memoárech
Filipowicz Marcin, Zachová Alena
Cena: 142 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

E T H A N

C A N I N

A N I K R Á L O V É

A N I H V Ě Z D Y


Vyšehrad

ETHAN

CANIN

ANI

KRÁLOVÉ

ANI

HVĚZDY


Copyright © 1998 by Ethan Canin

All rights throughout the world are reserved to Proprietor

Translation © Michaela Ponoc ná, 2011

ISBN 978-80-7429-161-6


Pro Barbaru a Amielu Rose


PODĚKOVÁNÍ

Mé velké díky patří Neilovi MacFarquharovi, AlexoviGanso

vi, Claire Ferrariové, Lise Caninové, Bobu Hoffmanovi, Sue

Schulerové, Chardovi deNiordovi, Julii Colhounové, Danu

Gellerovi, Dayně Goldfineové, Jonu Maksikovi, LesliiMak

sikové, Judith Wolffové, Poovi Bronsonovi, Anne Lamottové,

Ellii Dwightové, Meaghan Radyové, Jean-Isabel McNuttové,

Kate Medinové a pochopitelně Maxine Groffsky.


9

P R V N Í Č Á S T

I. Po letech Orno Tarcher vzpomínal na dny prožité v New

Yorku jako na určité pokušení. Pokušení, jež málem skončilo

selháním, dobu, kdy se okolní svět – lesklá kamenná schodiště,

taxíky, moře nočních světel – v jeho paměti třpytil a nabýval

hrdinských rozměrů. Jako sen. Málem se sám sobě ztratil.

Takový měl pocit, když se ohlédl nazpátek. Pachy a zvuky:

rachocení a dunění vlaku číslo 1; vítr hvízdající pod střechou

Empire State Building; závan marihuany v budovách. Různé

dívky, jejichž životy se mu znovu vybavovaly: chodby ašikmé pruhy světla. Daphne a Anne-Marie a zvláště pak Sofia.

Pamatoval si, že s Marshallem Emersonem se seznámil hned

druhého dne na koleji, za svítání u kraje chodníku nakřižovatce 116. ulice a Broadwaye; ve vzduchu se vznášela prchavá

vzpomínka na horko, které přetrvalo i za slabého mrholení.

Připomínalo mu to domov.

New York: po třech dnech na cestě sem dorazil s rodiči vozem z Cook’s Grange v Missouri, a když prvního září 1974 pozdě odpoledne konečně vjeli na West Side Highway, stroubením se kolem nich míhala jiná auta; římsy mrakodrapů v centru plály ve slunci nad plstěným kloboukem Ornova otce, jenž se pomalu sunul vpřed v pravém pruhu. Objímal volant chrysleru jako traktorista. Orno seděl vzadu. Mířil na Columbijskou univerzitu, byl první z jejich rodiny, kdo odjel za vzděláním na východ. Pamatoval si svého otce, který řídil jako farmář. Matku v květovaných šatech.

On sám měl na sobě manšestráky a kravatu. Sedělvzpřímeně, plný nadějí na významné činy a slávu. Ten večer, když jeho rodiče odjeli, pomalu sešel dolů a posadil se v teplémvzduchu na schody před kolejí. S radostí by pomohl se stěhováním komukoli, kdo by zrovna přijel. Do zápisu však zbývaly ještě tři dny, a tak se neobjevil nikdo, komu by mohl pomoci.Místo toho se vydal na procházku směrem k řece Hudson, až se konečně ocitl na vysokých útesech. Připomínaly muMississippi, ale pak se snesl soumrak a na druhém břehu se začala objevovat světla. Pruhy červené a žluté na dálnicích. Budovy připomínající trsy hvězd. Aniž s kýmkoli promluvil, vrátil se zpátky na kolej a zničehonic si vzpomněl, že by po setmění neměl chodit sám ven; vyšel nahoru do svého pokoje, kde si četl K domovu pohleď, anděle, až si zvykl na zvuky dopravy a usnul. Opět ho prostoupil strach, jenž nahradil naději na získání slávy, strach, že se dopustil vážné chyby. Pamatoval si, jak si v duchu řekl: Už nejsem mezi svými.

Ráno se probudil brzy – dlouholetý zvyk z Missouri. Ještě před svítáním se osprchoval a s dosud mokrými vlasy došel k západní bráně kampusu. Na lavičce tu dřímal hlídač ajakýsi mladý chlapec vsedě rozdělával balík s novinami. Začalo drobně mžít, nebylo to víc než chladivý dotek na Ornově kůži. V dálce slyšel skřípění a řinčení popelářského vozu blížícího se ke křižovatce, které se ztlumilo, jakmile vůz zajel za některý z domů. Pak si Orno uvědomil, že někdo vyslovil jeho jméno: nějaký student, nejspíš v jeho věku, v saku od smokingu.Lstivě přátelský. „Tak co,“ dodal, „bylo to správně?“

„Moje jméno?“ ujišťoval se Orno. „Ano, bylo. Odkud ho znáš?“

„Z té informační knížky s fotkama, co nám dali. Jsou v ní všichni.“

„Ty jsi taky v prváku?“

„Je mi to trapné, ale jsem.“ Podal mu ruku. „Marshall Emerson.“

„Orno Tarcher.“

„Jak jsem říkal.“

„Jak jsi říkal.“

„Koukám, že jsi taky brzo vzhůru,“ poznamenal Orno.

Marshall se usmál. „To sotva.“ Zamnul si ruce. „Bydlíme ve stejné budově, víš. Čtyři sta hladových psů. Myslím, že máš pokoj přímo pode mnou. Jsi v 318. Já v 418.“

„Odkud to všechno víš?“

„Už jsem ti to povídal. Bylo to v té informační knížce.“

„V té jsou přece stovky fotek.“

„Ale měl jsem pravdu, nebo ne?“

„Asi jo,“ pravil Orno a vztáhl k Marshallovi ruku. „Ukaž mi, kde jsi ty.“

„Já jsem tu knížku už vyhodil, před několika týdny. Ale jsem odtud,“ řekl Marshall. Opsal kruh kolem sebe. „A fotku jsem jim tak jako tak nedal. Poslal jsem jim místo ní kresbu. Ale oni ji nepoužili. A teď už stejně víš, jak se jmenuju, tak co.“

Orno se usmál.

„Víš, co zbožňuju?“ otázal se ho Marshall. „To, jak bys v tuhle hodinu mohl být kdekoli na zeměkouli. Než se svět probudí, je všude stejný. V Istanbulu bys teď slyšel první svolávání k modlitbě. Tenhle déšť mi to připomíná.“ Přiložil si ruku k ústům a napodobil zpěvavé vyvolávání. „Alláhu  akbar! Ašhadu an lá iláha illá-l-láh. Muezzini.“ Usmál se. „V minaretech.“

„Nikdy jsem tam nebyl,“ řekl Orno. „Strávil jsi tam hodně času?“

„Svým způsobem ano. Je to překrásné, tajemné město. Jednou jsem tam viděl muže, který dal svému hadovi sežrat kočku. Ašhadu anna Muhammadan rasúlu-l-láh. Znamená to: Bůh je velký. A v praxi – vstávejte z postele.“

Orno se zasmál. Tenhle okamžik si bude pamatovat po celý život: jak se před ním otevíral svět. „Jsem rád, že takyvstáváš v tuhle hodinu,“ podotkl. „U nás to tak dělají všichni, ale tady mi připadá, že snad nikdo.“

Marshall se na něj překvapeně zadíval. „Ty to myslíšvážně, viď?“

Orno jeho pohled opětoval a nejistě se usmál.

„Já jsem nevstal,“ pravil Marshall. „Vracím se domů.“

* * *

„Dělají je takhle, abychom z nich nevyskočili ven,“ vysvětloval

mu Marshall, zatímco se snažil násilím otevřít okno v Ornově

pokoji. Bylo to později téhož dne; do místnosti dopadalysluneční paprsky brzkého odpoledne, jež se odrážely od šedých

kamenných zdí. „Otevřeš je sotva na šířku dlaně, víc ne.“

Orno k němu přistoupil a zatlačil. „Ať se propadnu, vážně to nejde.“ Č T V R T Á Č Á S T XL. Jednoho listopadového rána – a dalšího znovu –Simone zvracela; následující den zavolala Ornovi do práce, aby mu sdělila novinku od lékaře v Bell Arboru: budou mít miminko. Vrchol podzimu už měli za sebou a chlad přicházel rychleji, než byl Orno zvyklý – zatímco stál a pozoroval první tenkou slupku ledu bojující o přežití v říčních vírech, cítil, jakprofukuje pod okenními rámy; oči se mu zalily slzami. Zašel na oběd domů a pak se spolu vydali na procházku. Vkročili na téměř zmrzlý koberec spadaného listí, obestření něhou a pocitem překvapení. Když sledoval Simone, jak zlehkašlae na rudé a hnědé hromádky, které jí praskaly pod nohama, zmocnila se ho naléhavá touha něco jí dát – nabídnout jí své rámě, rozevřené ruce. Byl by pro ni obrátil kapsy; byl by pro ni vyprázdnil své srdce.

Ahoj, M.,

zdá se, jako by to bylo teprve včera, co jsme se jednoho

deštivého rána poprvé potkali na Broadwayi. A dnes Ti

píšu, abych Ti sdělil, že se v létě staneš strýčkem. Takový

je koloběh života. Simone i mě ta zpráva naplňujeposvátnou úctou. Doufáme, že budeš mít podobné pocity a že Tě

tento dopis najde ve zdraví. Orno

Vážená paní Pelhamová a profesore Emersone,

doufám, že se nebudete zlobit, až spatříte zpáteční adresu

na tomhle dopise, ale chtěl jsem Vám napsat, abych Vám

mohl ihned oznámit, že se z Vás v červnu stanou prarodiče.

Simone se cítí skvěle, přestože jí někdy bývá po ránušpatně, a jsme z té novinky neustále velmi nadšení.

Zřejmě nelze nijak ospravedlnit to, čeho jsme se letos na

podzim dopustili, ale také jsem Vám chtěl dát vědět, že se

s Vámi rádi setkáme a promluvíme si s Vámi, kdykoli na to

budete připravení i Vy. Simone neví, že Vám píšu, alemyslím, že by s tím souhlasila: musíme někde začít, abychom

Vám vynahradili to, co jsme udělali, a tohle je tanejvhodnější příležitost.

S láskou Váš Orno

* * *

Simone potřebovala v noci jíst a Orno zjistil, že se kvůli ní

hrozně rád probouzí v křehkých hodinách nad ránem, kdy

je dům potemnělý a chladný, aby jí mohl zajít do kuchyně

pro toast nebo tvaroh a přinést jí ho nahoru pod deku, kde si

vybudovala malé teplé hnízdečko připomínající ohniště uvnitř

jeskyně. Očekával, že bude vypadat nějak jinak, ale dlouhou

dobu na ní nepozoroval žádný rozdíl. Obestíral ji hluboký klid,

jenž ho dojímal a umocňoval jeho úpěnlivé prosby: dokázal

celou hodinu sedět u stolu a dívat se na ni, zatímco ona byla

schopná celou hodinu hledět z okna na padající listí a krajinu,

která se před nimi pozvolna objevovala, skrz holé větve bříz

na okraji lesa stále hlouběji a hlouběji do hustých řad jedlí.

* * *

Jednoho dne se vrátil domů z ordinace a Simone neseděla

v kuchyňském koutě a neznámkovala písemky; dům byl tichý

a vzbuzoval dojem prázdnoty. Uvařil si čaj, sedl si s ním ke

stolu a díval se ven na lehký poprašek sněhu, jenž se usadil

ve větvích. Aby si ukrátil čas, listoval stomatologickýmčasoisem a cítil víc než jen neurčité uspokojení nad tím, že už má

zkušenosti téměř se všemi zmiňovanými patologickýmistavy; vyvolávalo to v něm dojem, že sem patří – mezi farmáře,

kteří se vyznají v půdě, nábytkářské dělníky schopné vyrobit

z kusu špalku židle se zahnutým opěradlem a vůbec všechny

zdejší muže obecně, z nichž každý dovede předělat motor či

postavit stodolu nebo získat hustou mízu z cukrovýchjavorů, což byla dovednost, o které si se Simone povídali, že by si

ji mohli osvojit. Když dočetl časopis, umyl po sobě hrnek od

čaje a vyšel nahoru, aby si sundal vázanku. V ložnici objevil


264

Simone, jež stála před zrcadlem ve svých svatebních šatech.

„Poslal mi je táta,“ řekla. „Zrovna přišly.“

„Vypadáš nádherně.“

„Chudák pan doktor Tarcher,“ poznamenala. „Jeho žena přišla o rozum.“

„Bereš mi dech,“ zareagoval na to. Přistoupil k ní zezadu a políbil ji na krk. „Úplně mě ničíš.“

„Ta bláznivá stará důra zmeškala vlastní svatbu. A teď stojí na půdě ve svých svatebních šatech.“

„Co ho asi přimělo, aby ti je poslal?“

„To ví jenom Bůh.“

„Přiložil k nim i dopis?“

„Ne. Nic.“

„Jak víš, že to nebyla tvá matka?“

„Protože ta by mi něco napsala. A rukopis na té krabici patří jemu.“

„A nic jiného v ní už nebylo?“

„Ne.“

„No, je to od něj hezké.“

„Ach Orno,“ pravila. „Doufám, že se nemýlíš.“

Zadíval se na její odraz v zrcadle. „Jsi opravdová krasavice.“

„A ty ten nejmilejší muž na světě.“

„A taky nejšťastnější.“

„V životě je nebudu mít na sobě,“ podotkla.

Položil ji na sešívanou pokrývku a znovu ji políbil. Uždlouho tušil, že jejich svatba pro ni představuje hrůzu, před níž není úniku; osten smutku, který bude navždy cítit. Nyní ho napadlo, že to je stejné i pro jejího otce. Zmocnil se ho dojem, že je jeho povinností nějak jim to vynahradit, zvlášť Simone. Poklekl u postele, uchopil ji za ruce a ještě jednou jí nahlas odříkal svůj manželský slib. Dosud si ho pamatoval slovo od slova. Simone měla v očích slzy. Byla prostoupená svýmtěhotenstvím – nešlo jen o to vzedmuté bříško, ale i o teplo jejích prstů, hebkost pokožky a žár, jenž jí sálal z krku; horkost, která stoupala z jejích paží a ramen a dechu, když se k němu Simone po chvíli naklonila a stáhla ho k sobě.

* * *


265

Kolem zimního slunovratu už cítili miminko neustále a někdy

byly jeho pohyby patrné dokonce i přes Simoniny šaty;chodili na procházky v ostré zimě, ačkoli v údolí za domem byli

chráněni před větrem a Simone bylo tak teplo, že si rozepínala

kabát; svět byl jaksi jasnější, když mrzlo, průzračný vzduch

člověku přinášel neustálé překvapení, jako by někdo přitiskl

ke stromům skleněnou tabuli.

Dělal si o ni starosti, když jezdila sněhem do BellArboru. O polední přestávce ve škole spala, na lavici ve sborovně, takže ji kolegové mohli před začátkem další hodiny vzbudit. Jedla jablka, krekry, sendviče, jež jí připravil, když seodpoledne vrátila unavená domů; potom si šla dělat přípravy na další den, ale většinou při nich usnula. Po večerech teď býval doma vzhůru sám a pozoroval sníh za temnými řadami oken.

Obvykle si četl odborné časopisy, ale pokud Simone nespala, tu a tam si místo nich začal číst básně. Měla několikantologií, které jí zbyly z vysoké, a on si v nich zvykl listovat, když spolu seděli v obývacím pokoji. Simone sedávala na okenní římse, protože pro ni v domě bylo příliš horko, a on vjasanovém houpacím křesle, jež si koupili na jednom garážovém výprodeji. Otevřel knihu a vybral si nějakou strofu, hrstku řádků, které si četl v neduživých paprscích zimního slunce, jež mu padaly do klína.

Vzpomínal na Marshalla. Občas narazil na verše, které si pamatoval s osamělou jasností z dob, kdy se spolu toulávali nad Hudsonem:

To je jejich konec, těch tříčtvrtečních bláznů,

co chytají se stébel, aby mohli plouti

na hřbetě velryby vstříc velké mořské pouti

nebo

To neblahé zranění v lasturových chodbách

Nebyl schopný říct, proč mu určité útržky slov uvízly tak pevně v paměti či proč se mu z ní ty ostatní vypařily; ale když si je nyní u okna procházel, poznával vážnost, již tehdy Marshall zřejmě hledal, odlišnou od toho, co – jak tušil – četli ostatní, kteří s nimi chodili k Odalisce, a značně vzdálenou čemukoli, oč by byl usiloval on sám. Vybavil si, jak považoval jejich společníky za pozéry, přestože nyní mu připadali pouze nejistí; i když si uvědomoval, jak je snadné podlehnout iluzím, věděl i to, že on sám si ve skutečnosti nikdy na nic nehrál, ani tehdy ne; to jeho nošení plstěného klobouku bylo přílišrozačité, než aby se dalo označit za pózu. Nyní měl dojem, že s Marshallem vyhledali jeden druhého, protože v sobě našli útočiště. On sám byl venkovský balík ve velkoměstě, aMarshall pravděpodobně originál: žalostné srdce a vynalézavá mysl v jednom, bojovník se svými vlastními děsivýmimyšlenkami. Pro Orna to představovalo určité odhalení a vysvětlení, jež v něm vzbudilo touhu a odpuštění; nyní, o tolik let později, si ve svitu nízkého zimního slunce povzdechl a natáhl ruku, aby se dotkl své manželky. XLI. Jednoho časného rána v březnu – byla ještě tma – zazvonil telefon. Zvedla ho Simone. „Ach ne,“ zašeptala.

Otočil se k ní. „Co je?“

„Ach bože,“ hlesla. „Ne.“

„Simone, co se stalo? Kde je Marshall?“

„Vždyť umí tak dobře plavat,“ pravila do telefonu. „Ach ne. To ne.“

„Simone, pověz mi –“

„Přijedeme. Budeme tam za pár hodin.“

„Řekni mi –“

Zavěsila a obrátila se k němu. Tohohle se bál tak dlouho, vyhradil tomu ve své mysli tak děsivé místo, že když mu to pověděla, zprvu ji nepochopil. Zavrtěla hlavou a zašeptala: „Marshall ne. To můj otec.“

„Co se stalo?“

„Vyjel si na Chestertonovi. Předevčírem v noci. Od té doby ho nikdo neviděl. Zrovna našli loď.“

„Kde?“

„Na moři.“

„Ach ne,“ hlesl a vzal ji do náruče.

Ještě před svítáním vyrazili do Woods Hole. Cestoutelefonovali z odpočívadel a benzínových pump: žádné nové zprávy. Pobřežní stráž vyslala letadlo, aby prohledalo pobřeží, byl však březen a profesor Emerson by měl naději pouze vpřípadě, že by se okamžitě dostal na břeh. V tichosti ujížděli a Orno každou hodinu zastavil, aby znovu zavolal. Simone zůstávala v autě s pohledem upřeným přímo před sebe. Okolní krajinu rozcupoval zimní vítr, všechno listí ze stromů bylo servané, sníh při kraji silnice udusaný v led. Orno řídil a jednu ruku měl položenou na Simonině břiše. Miminko každou chvíli ožilo, prudce vykoplo nebo se jí podélně přetočilo v děloze; napadlo ho, že to dosud nenarozené stvoření ví, co jezármutek, a doufá, že to není pravda.

Paní Pelhamová měla v obličeji popelavou barvu. Bylo tu půl tuctu dalších lidí – obyvatelé města, kteří seděli na soupravě windsorských židlí a dívali se vysokými okny na nehostinné moře. Pohybovaly se po něm čluny, jež prohledávaly mělčinu. Tu a tam přišel po chodníčku k domu někdo další, soused sjídlem nebo strážník, který s kloboukem v ruce zavrtěl hlavou a pravil: „Nic nového, nic nového.“ Náčelník přístavní správy viděl loď odjíždět v úterý odpoledne; nevrátila se však té noci ani ve středu. Večer panovalo drsné počasí, zimní bouře, jež sem zasáhla od jihu: vítr o rychlosti třiceti uzlů za hodinu a vysoké vlny. Lidé z města posedávali na židlích a hleděli k moři. Občas zazvonil telefon, ale vždycky ho někdo zvedl v kuchyni. Paní Pelhamová vzpřímeně seděla a pozorovala vodu.

„S lodí si přece dovede skvěle poradit,“ pravila Simone. „Věděl by, co dělat. Možná je někde na břehu.“

„Ach Simone, broučku,“ řekla paní Pelhamová. „Ty moje zlatíčko.“

„Já vím, já vím. Ach jo, mami.“

„Musíme zkrátka čekat. On se nakonec vždycky objeví.“

Simone se dívala z okna a snažila se neplakat. Orno se natáhl a dotkl se její ruky, kterou měla položenou namatčině rameni. Obě sledovaly moře. Voda ztratila barvu a on se najednou nemohl zbavit pocitu, že se tyčí nad nimi, děsivá šedá masa sahající až k obzoru. Zaplavil ho strach. Otočil se a odešel z pokoje do přední části domu, aby se na to nemusel dál dívat.

Večer jeli vyzvednout Marshalla na letiště v Hyannisu. Orno seděl za volantem a upíral pohled k jihu. Řady ledových příbojových vln padesát metrů od břehu. Představil siprofesora Emersona, jak řídí loď: trup klouzající stranou, když se ocitne na hřebeni a kormidlo se vynoří z vody; mrazivé rány na přídi, když zase sjede dolů. Zhasl mu snad motor? Pokoušel se přejít přes palubu? Orno si vybavil kluzká prkna, jež se pod ním houpala, ten děsivý sklon, kterému se snažil čelit tak, že se zapřel nohama o okraj lodi. Venku se na celém poloostrově zvedl vítr; při pomyšlení, že by teď měl být na moři, se otřásl. Pokud je profesor Emerson naživu, lze to vysvětlit jedině tak, že se vrátil na břeh už dřív; loď se mohla uvolnit z kotviště a odplout zpátky k vlnolamu. V něco takového se však téměř nedalo doufat: vždyť už byl čtvrtek.

Marshall se tvářil bezvýrazně. Na letišti je oba objal, a když kráčeli k vozu, pohladil Simone po břiše. V jedné chvíli se zastavil, sklonil se k její blůze a prohodil, „já jsem tvůj bohatý strejda,“ ale hravost jeho slov připadala každému z nich lživá, a tak se opět narovnal a pokračoval v chůzi. Na zpáteční cestě mu v autě sdělili všechno, co věděli: celé dopoledne pročesávalo pobřeží letadlo; hledají ho i rybáři; dobrovolníci procházejípláže; na palubě Chestertona se našly čtyři záchranné vesty, ale nikdo si nedokáže vzpomenout, kolik jich tam bývá normálně.

„Zanechal nějaký vzkaz?“ zeptal se Marshall.

Simone mu řekla: „Nikdo neví, co se stalo, Marshalle.“

Marshall se díval na oceán, šedý závěs prosvítající mezi stromy. „Nikdo kromě mě.“

„Nikdo včetně tebe.“

„Já vím, co se přihodilo,“ namítl. „Skočil přes palubu.“ Plácl dlaněmi o sebe. „Bum.“

Simone zvedla bradu, jako její matka.

„Cože?“ ozval se Orno. „To jsou myslím hodně velké dohady.“

„Co dělal v březnu na moři?“

„To nevíme,“ pravila Simone.

„Co se teda stalo podle tebe?“ otázal se jí Marshall.

„Nemám tušení,“ odpověděla mu. „Třeba tam někde ještě pořád je.“

„Přijeli sem, protože v New Yorku ztratil sympatie všech na katedře. Každému dlužil peníze. Cos čekala? Celé měsíce mu už bylo mizerně. To náhodou vím.“

„No a co?“ opáčila Simone.

„Tak dobře,“ řekl Marshall. Otočil se k oknu a zadíval se ven.

„Oceán byl rozbouřený,“ poznamenala Simone.

„Ale jdi. On věděl, jak se chovat na divokém moři.“

„Ne, když se blíží bouře.“

„Vždycky se vyznal i v počasí.“

„Nicméně si vždycky dával pozor.“

„To je pravda,“ souhlasil s ní Marshall. „Přemýšlel jsem o tom. Třeba zmizel někam, kde je teplo. Do Karibiku. To je další možnost. Neztratily se nějaké peníze?“

„Nechce se mi věřit, že dokážeš říct něco takového,“pravila Simone. Otočila se a zaťukala prstem na okno. „Je velice dobře možné, že náš otec je někde tam venku.“

„Myslím, že tam venku už není. A opravdu se domnívám, že to bylo úmyslné. Nic víc netvrdím. A nijak mě to nepřekvapuje. Jak jsem ti už říkal, Orno – my dva se známe.“

„Marshalle,“ oslovil ho Orno. „Tos nemusel.“

Simone se ve tváři objevil tvrdý výraz. Orno by ji rádutěšil, ale ve skutečnosti měl zároveň určitý mrazivý pocit,tentýž strach, který se ho zmocnil předtím při pohledu na moře. Zahnul na písčitou cestu, chvíli po ní jel a snažil sezformulovat správnou odpověď. Nakonec zastavil v závětří duny. Šikmé příbojové vlny se tříštily o břeh. Připadalo mu, že má v žaludku kámen. V duchu před sebou viděl profesoraEmersona, jak vítá hosty u vchodu do kaple.

„Kdy vám máma zavolala?“ zeptal se Marshall.

„Dneska ráno,“ odpověděl mu Orno.

„Mně taky. I to je divné, nezdá se vám?“

„Tak trochu,“ řekl Orno.

„Co to děláš, Marshalle? Snažíš se nás ranit?“

„Tobě nepřipadá zvláštní, že někomu nezatelefonovala už v úterý v noci?“

„Možná telefonovala,“ pravila Simone.

„To si nemyslím.“

„Marshalle, na takovéhle řeči teď vážně není vhodnáchvíle,“ ozval se Orno.

„A jak se na to díváš ty, Orno?“

„Upřímně řečeno jsem se tomu taky divil.“

„Co si myslela, když se v úterý v noci nevrátil domů?“

„Je březen, Marshalle,“ namítla Simone. „Na tom bystejně nezáleželo.“

„O tom nemluvím. Mluvím o tom, že nevíš nic o jeho životě.“

„A?“

„Nehádejme se,“ prohodil Orno.

„Nerozumím ti,“ řekla Simone.

„Ale ano, rozumíš.“

„Není důvod tomu věřit, Marshalle.“

„Třeba to byla jen další noc, kdy nepřišel domů.“

Simone pravila: „Marshalle, už s tím můžeš přestat.“

Orno jí položil ruku kolem ramen.

„Dost už, Marshalle,“ dodala.

„Byl to sprosťák –“

„Nech toho. Vyhrál jsi. Copak to nevidíš?“

„Sprosťák –“

„Vystup si,“ řekl mu Orno.

Marshall otočil hlavu k oknu a zasmál se.

„Vystup,“ zopakoval Orno.

Marshall se po něm na chvíli ohlédl, načež se zamračil,otevřel dveře, zaváhal a vystoupil z vozu; pak přešel přes dunu na pláž, odkud se ještě jednou podíval zpátky a zamířil po písku k domu. Musel se naklánět proti větru, vlasy ho švihaly po hlavě a ruce měl roztažené, aby udržel rovnováhu. Simone ho pozorovala z auta, ale pak se odvrátila a zahleděla se na opačnou stranu, přes vlny tříštící se o břeh k brutálnězpěněným hřebenům těch, co se hnaly dále na moři. „Víš, jak se ve skutečnosti jmenoval můj otec?“ ozvala se konečně.

„Jak?“

„Mendelsohn.“

„Ach bože,“ hlesl Orno.

„Takovéhle věci dělal.“

„Je prostě rozrušený, stejně jako my.“

„Odjakživa se ho snažím pochopit. Je po celý svůj životprokletý. Nikdy neměl otce rád. Otec nikdy neměl rád jeho. Tak co z toho může vzejít?“

„Teď je zraněný. Bojí se. A proto má vztek.“

„Muselo se to stát. Vždycky jsem to věděla. Jeden nebodruhý. Není to hrozné? Prostě hrozné?“

„Jenom se bojí.“

„Ne, nebojí,“ namítla. „Přestaneš to říkat? On si přál, aby se to stalo. Copak to nevidíš? Copak sis toho nikdy nevšiml?“

„Ale jdi.“

„Přestaň s tím!“ ozvala se. „Přestaň ho v jednom kusechránit. Otevři oči!“

„Vždyť je to tvůj bratr. Je to i jeho otec.“

„Já vím,“ pravila a zničehonic se dala do pláče. Přitáhl si ji k sobě a položil jí dlaň na břicho. Objímal ji a stále dokola jí opakoval do ucha, „to je v pořádku,“ až nakonec ucítil, že se uvolnila. Potom jí – přehlušovaný burácením větru – zpíval melodie, které mu zpívávala jeho matka v Missouri a které se mu zčistajasna vynořily v paměti. XLII. Nazítří za svítání se u dveří objevil strážník:jakýsi muž našel tělo v příboji, když venčil psa. Paní Pelhamová se sesunula do křesla. Simone zakvílela. Marshall se otočil a vyšel zadem na terasu. XLIII. Následující týden se v kapli, kde se měli brát,konala mše k uctění jeho památky. Nedostavilo se moc lidí: jen rybáři a hrstka těch, kdo tu bydleli i v zimě. Pak, těsně před setměním, vyšli Orno, Simone, Marshall a paní Pelhamová na útes nad ústím přístavu, navlečení do zimníků; stálispolu v lezavé zimě a hleděli k obzoru. Moře bylo prázdné: žádné další lodě. Zbytky světla se utápěly na opačném konci země. Marshall začal recitovat báseň – byl to Whitman –, kterou Orno poznával, ale nedokázal si vzpomenout na její název: verše, jež končily slovy: „Ó vycházející hvězdy! Snad ta, po které tolik toužím, aby vyšla, vyjde jednou s vámi.“* Sáhl do urny a pustil popel, jejž měl ve zbělalé ruce, do vzduchu. *

Walt Whitman: Z kolébky věčně se houpající (přel. J. Kolář a Z.Urbánek, Stébla trávy, Odeon, Praha 1969)

Nikdo se nehýbal. Orno tiše stál, a pak si uvědomil, že na něj ostatní čekají. Měl na sobě drahý pršiplášť zvoskovaného plátna, který patříval profesoru Emersonovi; přitáhl si ho ke krku, došel k paní Pelhamové a vnořil ruku do urny, již držela. Do očí mu začaly stoupat slzy. Zezadu k němupřistouila Simone a vzala ho za loket. Natáhl dlaň sevřenou v pěst před sebe a podržel ji tam; znovu se mu zarosily oči, ale tím, kvůli čemu jím nakonec zalomcovaly vzlyky, nebyl provázek šedi, který odletěl po větru, ale to, co v té chvíli ucítildruhou rukou, již mu Simone přitáhla ke svému břichu: maličké zrovna kopalo.

Poté přišla na řadu Simone. Strčila do urny obě ruce,políbila pěsti, které z ní vytáhla, a pak stála se zavřenýmaočima, až nakonec prudce vyhodila paže do vzduchu jako někdo, kdo se chystá skočit z útesu do vody. Orno se dotkl jejích zad v kříži, zdrcený strachem a zármutkem.

Paní Pelhamová poodešla kousek stranou. Vyndala si zkapsy list papíru. „Tuhle měl Walter rád,“ pravila. Byly to Rilkeho „Elegie“ a Orno si najednou vzpomněl, jak je Marshall tiše recitoval jednou pozdě v noci u Kossuthovy sochy. Pomalu četla. Marshall udělal krok směrem k ní a objal ji, opakoval ty verše společně s matkou, ruku položenou kolem jejího pasu a hlavu zabořenou do jejího ramene. Orno k nim vykročil, ale Simone ho zadržela a místo toho se k němu přivinula a držela se ho, závratně vysoko nad mořem, jako by se bála, že do něj spadne. XLIV. Na konci týdne odvezli Marshalla a paníPelhamovou na Manhattan. Bouře již skončila. Obzor na pozadí nehybného moře jako malba sevřená rámem. Cape Cod; jižní pobřeží; překvapivá stuha dálnice; potom další se zeleným pruhem uprostřed a nádherné kopce plné rozkvétajícíchstromů. Vzali to oklikou a ujížděli na západ do kraje, kde vyrostla paní Pelhamová. Všichni se dívali z oken a tu a tam pohlédli stranou na její profil. Bradu měla zvednutou, očima přebíhala po vzdálené scenérii. Zdálo se, že přemýšlí, možnávzpomíná. Žal vyčerpal každého z nich. Marshall byl tak klidný, jak ho Orno ještě nikdy neviděl, seděl se zavřenýma očimavedle matky: chlapec na výletě autem. Simone vypadala hodně jako paní Pelhamová, přejížděla pohledem okolní lesy; Orno v tichosti řídil po jejím boku. Krása této části státu jejodjakživa dojímala: ty kamenné zdi, vznosné domy probleskující za živými ploty, skupinky koní na svahu sto metrů nad údolím, v němž hlučně proudila doprava.

Paní Pelhamová zničehonic promluvila: „Mám pocit, že bych se vám měla omluvit. Váš otec byl složitý člověk –“

„Prosím tě,“ ozvala se Simone.

„Byl to dobrý muž –“

„Byl to náš otec,“ pravila Simone. „Je to náš otec.“

„Simone,“ oslovil ji Marshall. „Poslechni si, co nám máma chce říct.“

„Byly chvíle, kdy bych ho bývala mohla opustit,“pokračovala paní Pelhamová. „Nevím. Možná jednoho dne pochopíte, jak je takovéhle rozhodnutí složité. Tedy – doufám že ne, ale každopádně byly okamžiky, kdy jsem měla pocit, že bychkvůli vám dvěma měla odejít a odvést vás někam jinam. Málem k tomu došlo, víte. Když jste byli malí. Nemyslete si, že jsem si neuvědomovala, jak vám někdy ztěžoval život. Ale zároveň to byl výjimečný člověk. Nesmírně chytrý. Výjimečně citlivý. Rozumíte tomu?“

„Ano,“ pravila Simone.

„Udělala jsi, co jsi udělat musela,“ prohlásil Marshall. Oči měl stále zavřené: chlapec, který poslouchá příběh.

„Jak člověk pozná, jestli jedná správně?“ otázala se paní Pelhamová. „Já jsem to tehdy rozhodně nevěděla. Třikrát jsem uvažovala o tom, že od něj odejdu. Třeba by to tak bývalo bylo lepší. Možná bychom teď byli někde jinde.“

„Tohle nám nemusíš říkat, mami,“ ozvala se Simone.

„Kde by teď asi byl on?“ mluvila dál paní Pelhamová. „Oba jste zrovna tak citliví, víte. To máte po něm. To výjimečnědobré chápání světa. To je jeho. Tohle dal vám dvěma.“ Naklonila se dopředu a rozplakala se. „Mám pocit, že bych měla požádat o odpuštění,“ pravila.

Nikdo nic neříkal. Orno se musel přinutit, aby zůstalzticha. Rád by ji utěšil v jejím neštěstí. Simone se dívala z okna a přemýšlela.

Tím, kdo se nakonec ozval, byl Marshall. „Je ti odpuštěno, máti,“ prohlásil, konečně otevřel oči a dotkl se jejího ramene.

E T H A N

C A N I N

A N I K R Á L O V É

A N I H V Ě Z D Y

EDICE SVĚTOVÁ PRÓZA

Z anglického originálu For Kings and Planets

vydaného nakladatelstvím Picador,

přeložila Michaela Ponocná

Typografie Vladimír Verner

Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2012 jako svou 1020. publi kaci

Od po vědná redaktorka Marie Válková

Vydání první. AA 14,39. Stran 288

Vytiskla tiskárna Ekon, družstvo, Jihlava

Doporučená cena 298 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

ISBN 978-80-7429-161-6



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist