načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Andrea Kane – Napsáno krví - Andrea Kane Drozdová Edita

Andrea Kane – Napsáno krví

Elektronická kniha: Andrea Kane – Napsáno krví
Autor:

Během své práce se bývalá agentka FBI Sloane Burbanková mnohokrát ocitla v ohrožení života. Tentokrát ale nebezpečí číhá tam, kde by ho nečekala – za dveřmi luxusního bytu jejích ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Během své práce se bývalá agentka FBI Sloane Burbanková mnohokrát ocitla v ohrožení života. Tentokrát ale nebezpečí číhá tam, kde by ho nečekala – za dveřmi luxusního bytu jejích rodičů. Matku někdo brutálně napadl a vše nasvědčuje tomu, že nešlo jenom o vloupání.

Související tituly dle názvu:
Andrea Kane – Temné lži Andrea Kane – Temné lži
Kane Andrea
Cena: 300 Kč
Andrea Kane – Odložený případ Andrea Kane – Odložený případ
Edita Drozdová, Kane Andrea
Cena: 300 Kč
KOMIKS: Solomon Kane: Ďáblův hrad KOMIKS: Solomon Kane: Ďáblův hrad
Allie Scott
Cena: 473 Kč
KOMIKS: Solomon Kane: Ďáblův hrad KOMIKS: Solomon Kane: Ďáblův hrad
Allie Scott
Cena: 236 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Napsáno krví

také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

Andrea Kane

Napsáno krví – e-kniha

Copyright © Fragment, 2013

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


NAPSÁNO

KRVÍ


ANDREA

KANE

NAPSÁNO

KRVÍ


Věnováno rošťačce Mini,

kterou všichni zbožňujeme.

Díky, že jsi nám přinesla

do srdcí a domova novou

a svěží lásku.

Jsi pro nás požehnáním.



7

1.

Dveře bytu byly pootevřené. To znamenalo, že je Matthew doma.

Rosalyn Burbanková se ráda vracela domů jako první. Měla čas se

uvolnit, přepnout z pracovního prostředí na domácí. Vychutnat si

sklenku vína a dát si horkou sprchu, než začne přemýšlet o večeři.

Ale dnes večer byla ráda, že ji manžel předstihl a je v jejich bytě

na Upper East Side dřív než ona. Potřebovali si spolu promluvit.

Jejího manžela něco trápilo a trvalo to už několik týdnů. Čekala, že

za ní přijde a svěří se jí. Neudělal to však. Bylo to nezvyklé. Matthew

nebyl muž, který by potřeboval mít svá tajemství. Rosalyn také ne.

Možná proto jejich manželství vydrželo už třiatřicet let. A co bylo hor­

ší – ať už před ní Matthew tajil cokoliv, muselo to být něco hodně

vážného. Úplně se změnil. Byl tichý a zasmušilý, celou noc se na poste­

li obracel a nepokojně sebou ze spánku házel. Každou noc.

Rosalyn si začala dělat vážné starosti.

Dnes večer byla rozhodnutá všechno vyjasnit.

„Matthew?“ Otevřela loktem dveře dokořán, vešla dovnitř a zavře­

la za sebou. „To jsem já. Zase jsi zapomněl za sebou zavřít dveře. To

není nejlepší nápad. Jednoho dne sem někdo přijde a...“

Tu větu už nikdy nedokončila.

Zaslechla za sebou rychlé kroky a zezadu ji sevřely silné paže.

Ve zlomku vteřiny měla ústa zacpaná hadrem a přes hlavu přetažený

pytel z hrubé látky.

Instinktivně se začala bránit. Neviděla nic, ale bojovala jako di­

voké zvíře a nepřestala, ani když jí někdo bolestivě zalomil ruce za

zády, až se jí zatočila hlava a podlomila kolena. Málem klesla k zemi,

ale podařilo se jí zůstat stát rovně a slepě se dál oháněla pěstí.

Klouby prstů asi narazila na útočníkovu čelist, zaslechla jeho pře­

kvapený, chrčivý výkřik.


8

Využila chvíle a udeřila podruhé, doufala, že se trefí pořádně. Ale

minula a útočník jí přitiskl paže k tělu a znehybnil ji. Pořád to ne­

vzdávala, vší silou sebou škubala a kopala.

Když mu vrazila kolenem do rozkroku, došlo jí, že zašla příliš da­

leko.

Rozzuřeně zaklel a pak vyštěkl jakýsi nesrozumitelný rozkaz v ci­

zím, asijském jazyce. Zaduněly další kroky. Odněkud z bytu se vyřítil

druhý vetřelec. Muži se začali dohadovat klokotavým čínským dialek­

tem a vzápětí odtáhli Rosalyn přes halu do jiné místnosti – Matthewo­

vy kanceláře, pokud ji úplně neopustil orientační smysl. Tam ji zatla­

čili do židle, ruce jí spoutali za zády a nohy svázali kolem kotníků.

Chtěla vykřiknout, ale přes roubík se jí vydralo z úst jen přidušené

heknutí, které bylo ještě utlumeno režným pytlem. Než se o to stihla

znovu pokusit, udeřil ji do temene nějaký těžký, tvrdý předmět

a v hlavě jí explodovala strašlivá bolest.

Uviděla hvězdičky a slyšela se, jak naříká. Za očima jí jiskřilo. Ty

hlasy... jsou jen dva? Ne, možná tři. Mužské hlasy. Všichni drmolí

stejnou, překotnou čínštinou. V tom omráčení zalitovala, že když

před lety jezdívali Matthew a Sloane na výlety na Dálný východ, že

se nikdy k nim nepřidala. Pak by možná rozuměla, o čem ti grázlové

mluví. Takhle slyšela jen naléhavost v jejich hlasech a bouchání ra­

bovaných zásuvek, ze kterých vylétávaly věci, jež tam dosud odpo­

čívaly, uložené snad celý život.

Jazykem se jí podařilo odsunout roubík stranou – dost daleko

na to, aby mohla křičet.

To byla chyba.

Zásuvka bouchla o zem. Někdo k ní přiskočil. A potom další úder,

ze strany, přes celou půlku hlavy.

Tenhle byl už příliš silný.

Oslepující bolest. A potom se rozhostilo ticho a tma.

Když Matthew vystoupil z taxíku a zaplatil řidiči, drobně poprcháva­

lo. Bylo to studené podzimní mrholení, které vás rozklepe zimou.

Matthew ho nevnímal.

Nevnímal nic.


9

Byl ochrnutý hrůzou a obavami.

Vešel do dveří restaurace v Čínské čtvrti, kde měl schůzku se

svými partnery, kteří byli zároveň jeho nejstaršími přáteli. Nebyla to

ale přátelská večeře. Bylo to setkání, na kterém se měli domluvit na

společné strategii. Všem šlo o krk – dokonce i těm dvěma, kteří na

místě činu nebyli – a bylo životně důležité, aby si do nejmenších po­

drobností sladili, co budou při jednotlivých výsleších FBI vyprávět.

Bez zaváhání. Bez rozdílů. Byla to jediná možnost.

Matthew přijel na schůzku pozdě a byl nervózní.

Ale odjížděl na ni v panice a se staženým žaludkem – věc, o kterou

šlo, už dávno pohřbil. Nebo se o to aspoň pokusil. Teď mu vzpomín­

ky znovu ožily. Minulost byla najednou přítomností. Ne. Bylo to da­

leko horší. Tentokrát měl strach o svůj vlastní život.

Vyšel si ven zakouřit. U obrubníku zastavil mercedes, zaparkoval přímo před kadilakem Escalade, nějakých čtyři sta metrů od místa, kde stál Matthew. Z kadilaku vystoupili dva maníci středomořského vzezření, vypadali jako gangsteři a měli postavy ragbistů. Čekali na chodníku, až řidič mercedesu, hromotlucký Asiat, rychle oběhne vůz a otevře pasažérovi zadní dveře.

Vystoupil muž, ze kterého vyzařovala moc a síla, i když vedle těch ragbistů vypadal jako trpaslík. Kývl jim na pozdrav, počkal, až se mu k boku přilepí řidič, evidentně zároveň jeho bodyguard, a vykročil se skloněnou hlavou.

Zvedl ji právě ve chvíli, kdy míjel Matthewa. Zastavil se. Dlouze na sebe hleděli. Poznali se, navzájem a bez pochyb.

Víc Matthew nepotřeboval. Bylo mu jasné, že jeho dny jsou se­ čteny. Bezmyšlenkovitě pozdravil vrátného, když vešel do výškové budovy na rohu York Avenue a Osmdesáté druhé ulice. Automaticky si přivo­ lal výtah a vyjel nahoru se sžíravým pocitem, že se stal vězněm vlastní hlouposti.

Dveře výtahu se otevřely a on zamířil ke dveřím svého bytu. Nikdy předtím tak velice netoužil po sklence něčeho ostrého.

Odemkl dveře a rozsvítil. Přejel očima po obytném prostoru a zne­

hybněl.


10

Všechno bylo vzhůru nohama, nábytek odstavený, na místě plaz­

mové obrazovky a domácího kina to zelo prázdnotou. Zásuvky v ku­

chyni se válely obrácené na podlaze a chyběly v nich stříbrné příbory

ve stylu art deco. Neviděl dvě ručně vyřezávané sošky, které si přivezl

z Thajska, ani Moneta, jenž visíval nad gaučem, či unikátní šachový

set, jediný svého druhu, který si koupil v Indii. A v koutě ležela jedna

Rosalynina diamantová náušnice, kterou tam musel někdo vytrousit.

To znamenalo, že byli v ložnici a vybrakovali jí šperkovnici.

Ale ani jedno z toho nebylo důležité. Šlo o ten druhý obraz. Kvůli

němu sem přišli. Všechno ostatní byl jen bonus. Vloupali se sem kvů­

li tomu obrazu.

Nebyl to ten Monet. Ten byl jednou z jeho méně významných

prací, žádné mistrovské dílo. Šlo jim o toho Rothberga. Ne o obraz sa­

motný, ale o papíry k němu. Ty byly drahocenné. A nanejvýš důležité.

Hlavně po tom dnešním setkání.

Odhodil složky, které měl v ruce, a rozběhl se do své kanceláře.

Tam najde odpověď.

Našel tam však mnohem víc.

Rosalyn ležela zkroucená na boku v koutě místnosti. Byla přiváza­

ná k překocené židli – za ruce i za nohy – a hlavu měla napůl zakrytou

plátěným pytlem. Vedle ní se na zemi válel jeden z těch těžkých dře­

věných stojánků na knihy z krbové římsy. Zpod pytle vytékala krev

do rudé kaluže na orientálním koberečku pod její hlavou. Jeho žena

se nehýbala. Ta její nepřirozená strnulost byla strašlivá.

„Roz!“ Matthew se k ní v panice rozběhl, přiklekl k ní a stáhl jí

pytel z hlavy. Hrozil se toho, co spatří.

Dýchala. Když to uviděl, sám si úlevně vydechl. Díkybohu. Žije.

Potvrdila mu to i její hruď, která se mírně zvedala a zase klesala.

A také nitkovitý, ale přece jenom pulz, který jí nahmatal na zápěstí.

K čertu s Rothbergem.

Vytrhl jí hadr z úst, rozvázal ruce i nohy, pořádně si ji přitom pro­

hlédl. Rána nad uchem, ze které prýštila krev, byla hodně ošklivá.

Někdo, kdoví kdo to byl, ji musel udeřit tím stojánkem na knihy nej­

méně dvakrát. Silně.

„Roz!“ Matthew jí sevřel ramena a zatřásl s ní. Vzápětí si uvědomil,

co je to za pitomost, takhle s ní třást a mrhat drahocenným časem.


11

Musí zavolat pro pomoc. Ale potřeboval nějaké znamení – slovo, ná­

znak porozumění, cokoliv –, aby se ujistil, že je jeho žena v pořádku.

Přišlo obojí.

Když se podruhé zeptal: „Roz, miláčku, slyšíš mě?“, pootevřela oči.

„Matthew?“ podařilo se jí vypravit z úst a zamžikala. Pohnula se,

zanaříkala a potom klesla zpátky na koberec. Zavřela oči bolestí.

„Nemluv. Nehýbej se. Zavolám záchranku. Všechno bude v po­

hodě.“ Matthew věděl, že uklidňuje víc sebe než svoji ženu, která

znovu upadla do bezvědomí.

Hrábl do kapsy, vyndal mobil a vyťukal tísňovou linku.

„Tady je Matthew Burbank,“ řekl hned, jakmile to operátorka zvedla. „Pět set East 82, na rohu York. Byt 9B. Došlo tady k vloupání. Moje manželka je zraněná. Potřebuju sanitku – rychle!“ Přejížděl při­ tom pohledem po spoušti ve své kanceláři. „Udeřili ji do hlavy. Alespoň dvakrát. Nevím, jak je to vážné. Krvácí, ale žije. Prosím... pospěšte si.“ Nepřítomně zodpověděl další běžné otázky a potom ukončil hovor.

Přes otevřenou zásuvku byla pečlivě položená, nyní už prázdná, složka z pořadače. Nemohlo být pochyb, o kterou šlo.

A. Rothberg, Živý nebo mrtvý, stálo na štítku. A nahoře, jako ně­ jaké strašidelné těžítko, leželo štěstíčko­cukrovinka. Sáhl po ní a vy­ táhl za vyčnívající růžek psaníčko.

Zítřejší den věnuj tichému rozjímání, stálo tam.

Matthew ucítil na jazyku hořkost. Nebyla to rada. Byla to výhrůž­ ka. Pro tohle si sem přišli. Jeho majetek je nezajímal.

Zíral na ty dvě věci, které držel v rukou, a potom zastrčil prázdnou složku, štěstíčko i ten vzkaz do kapsy kabátu.

Tohle nesmí policajti vidět. Celá situace by bouchla jako časovaná bomba.

Už je pozdě. Už nic nestihne.

Ale teď je celá jeho rodina ve smrtelném nebezpečí.

2.

Nastala večerní dopravní špička, potom zase ustoupila, ale tunelem

v Midtownu se pořád proháněla auta. Celý byt se otřásal a nedalo se spát.

Spánek byl naštěstí to poslední, na co Sloane Burbanková myslela.

Ležela sama v Derekově posteli. Sevřela prsty přikrývku a přitáhla

si ji výš. Snad podesáté si říkala, jestli se neunáhlila, jestli nedělá straš­

nou chybu. Je to moc rychlé? Předčasné? Upevní to věci, nebo je to

rozbije?

Krok, ke kterému se odhodlávala, byl obrovský. Jak má vědět, jest­

li je správný?

Stále nad tím hloubala, když zarachotil klíč v zámku a k uším jí

dolehl jeho hlas, doprovázený zvuky běžících tlapek. Za chvilku se

do ložnice vřítili tři jezevčíci, oči jim zářily a vodítka táhli za sebou.

Vyskočili na postel, začali jí olizovat tvář a norovat v polštářích.

„Ahoj.“ Sloane pozdravila Moe, Larryho a Curlyho – neboli „oha­

ře“, jak jim láskyplně říkala – a střídavě je drbala na krku. Jejich ra­

dost byla nakažlivá, musela se smát, když Larry zaryl hlavu pod po­

vlak polštáře a potom vystrčil čumáček ven a měl na něm dvě peříčka.

Sundala mu je, otočila se na bok a opřela se o loket. „To je ale zdrave­

ní, vy tři! Neviděli jsme se jen půl hodiny.“

„Připadá mi to daleko dýl.“ Do místnosti vešel Derek Parker, sun­

dal si lehkou bundu a přehodil ji přes jeden ze dvou kufrů u dveří

ložnice. „Běželi jsme půl míle po Druhé Avenue. Označili jsme snad

každej hydrant, dvakrát – po cestě tam i zpátky.“

Sloane se zasmála, posadila se a odepnula psům vodítka. Curly byl

nejmíň zadýchaný. Byl to její malý „nudlička“, netížila ho skoro žádná

srst. Larry byl kudrnatý a malá Moe – jediná holčička z té trojky – byla dlouhosrstá a hedvábná. Ta funěla nejvíc, upřeně na Sloane po­

hlédla a plačtivě zakňučela.


13

„Hej, ticho,“ zamumlal Derek, šel do kuchyně a napustil jim vodu

do misek. „Nesnaž se nás dojmout. To byl tvůj nápad, zatáhnout nás

do tý kaluže a pět minut řádit v blátě. Tak si teď nestěžuj.“

Moe si významně odfrkla a seskočila z postele, aby se spolu s pej­

sky pořádně napila.

„Díky, že jsi je vzal ven,“ řekla Sloane Derekovi. „Když jsem

na venkově, chodím si s nima zaběhat každý ráno i večer. Ale běhání

ve městě nesnáším.“

„V pohodě.“

Sloane se dívala, jak se Derek žíznivě napil z lahve vody, potom si

sundal košili a odhodil ji do koše na prádlo. Tohle bylo na malém

bytě sympatické – všechno bylo na dosah.

Ten chlapík měl perfektní postavu. Neměla chybu. Široká ramena,

svalnaté paže, vypracované břicho jako pekáč se šesti buchtami. A za to

tělo nevděčil FBI. Vděčil za něj armádě. Jako bývalý výsadkář měl

Derek pořád ve zvyku vstávat za kuropění a cvičit jako ďábel. Když se

zbytek světa teprve probouzel, Derek už měl za sebou rozcvičku, která

by většinu lidí odrovnala na týden. On byl v pohodě. Po cvičení se

osprchoval, snědl PowerBar, sedl do auta a odjel do newyorské kancelá­

ře FBI začít svůj pracovní den.

Dnes večer oba svoji obvyklou pracovní dobu workoholiků zkráti­

li. Skončili v šest a odjeli do Derekova bytu, aby si sbalili zavazadla. Ale moc tomu nedali. Většinu času strávili v posteli.

Derek byl teď svlečený do půl pasu. Sloane zvedla dlaň, věděla, jak

to spolu mají. „Hrozně ráda bych zkoukla ten striptýz do konce, ale

budu si muset počkat. Objednala jsem večeři od Italů. Donesou ji

v deset.“

Derek na ni vrhl ten sexy úsměv, kterým ji vždycky odzbrojil. „Na­

posledy jsme provětrali peřiny v pět,“ připomenul jí. „Ty už seš nahatá,

já skoro taky. A navíc oba máme rádi výzvy.“ Potom mu úsměv pohasl.

„Samozřejmě taky víme, že tohle není ten problém. Problém je, že jsi

poslední půlhodinu zase vyšilovala a přemýšlela, jestli je to dobrej nápad,

abych se k tobě nastěhoval. To pak člověku trochu klesne nálada.“

Sloane si povzdechla. Proč ji tak dobře zná? „Ano, přiznávám, je to

tak. Ale není to proto, že bych nechtěla, abychom spolu bydleli. Je­

nom nechci, aby se všechno zase pokazilo.“


14

„Když se nám to rozpadlo, nebydleli jsme spolu,“ připomenul jí. „A ty moc dobře víš, že i kdybychom spolu bydleli, nic by to na tom, co se stalo, nezměnilo. Vytěsnili jsme se navzájem. Dovolili jsme svý pýše, aby naši lásku převálcovala. Takovou chybu už podruhý neudě­ láme.“

„Ne,“ špitla Sloane. „Neuděláme.“

Chovala se směšně. Věděla to. Už před půlrokem k sobě zase našli cestu zpátky. Překonali překážky – aspoň ty největší. To, co měli spo­ lečného, bylo jedinečné. Milovala ho. Takové citové pouto, jaké mezi sebou měli, se v dnešní době nevidí.

Proto měla takový strach.

Ale jak právě řekl Derek, milovala výzvy. A společné bydlení bude určitě hodně velká výzva. Bude to znamenat vzdát se ještě větší části svého soukromí a zbořit další obrannou zeď.

Ale on si to zasloužil. Oba si to zasloužili.

Ozval se bzučák, psi se zuřivě rozštěkali.

„Večeře je tady dřív, než jsme čekali.“ Derek k ní přistoupil, zvedl jí bradu a políbil ji – ne jen letmo, byl to vášnivý polibek, který cítila až ve špičkách prstů u nohou. „Škoda. Mohli jsme těch deset minut krásně využít.“

Oči se jí zamžily. „Máš je u mě. Dáme si je jako dezert.“

„Domluveno.“ Derek si znovu natáhl tričko. „Přinesu jídlo.“

Sloane vyskočila z postele. „A já prostřu stůl.“

„Nenamáhej se. Najíme se z tácků. Nebudeme muset umývat ná­ dobí a budeme mít víc času na balení. Nebo na jiný věci.“ Mrkl na ni,

zazvonil na vrátného a řekl mu, že může pustit toho kluka s jídlem

nahoru.

Sloane si natáhla Derekovu velikou mikinu, pročísla si prsty tmavé

vlasy, které jí padaly na ramena, a potom se vydala do kuchyně pro

příbory. A také naplnila dvě sklenky chiantim.

Ale to víno si vychutnat neměli. Dnes večer ne.

Zazvonil jí mobil.

Rychle si usrkla chianti a vrátila se do ložnice. To bude určitě ně­ kdo z jejích klientů. Má problém, který nemůže počkat do rána. Byla na to zvyklá. Jako nezávislá poradkyně s kreditem bývalé agentky FBI

a krizové vyjednávačky měla klientelu složenou z právních agentur


15

a firem, která potřebovala její pomoc dvacet čtyři hodin denně – což

také do značné míry ovlivňovalo její osobní život.

Natáhla se k nočnímu stolku pro telefon a přijala hovor. „Sloane Burbanková.“

„Sloane, to jsem já.“

„Tati?“ Svraštila obočí. Se svými rodiči udržovala celkem častý kontakt – větší než dřív, než se přestěhovali z Floridy na Manhattan – a telefonát od otce nebyl ničím neobvyklým. Ale co ji znepokojilo, byl jeho tón. Nebyl jako jindy veselý a povzbudivý, vytrénovaný roky obchodních hovorů. Otci se třásl hlas a bylo z něj cítit napětí. O zvu­ cích v pozadí ani nemluvě. Sloane ihned poznala, že nevolá z domu. Jasné, nezaměnitelné pípání tlačítka volajícího doktora. Známé, ne­ příjemné zvuky.

Otec volal z nemocnice – z prostředí, které znala lépe, než by si

přála.

Sevřel se jí žaludek. „Tati, co se stalo?“ chtěla vědět. „Jsi v nemoc­

nici. Co tam děláš?“

Slyšela, jak nasucho polkl. „Matka. Je zraněná.“

„Zraněná? Co se jí stalo?“ Sloane si už sundávala Derekovu miki­ nu a šátrala kolem sebe po oblečení. „Je to vážný?“

Otec znovu polkl a zhluboka se nadechl. „Vykradli nám byt. Mat­ ka ty lupiče asi vyrušila. Našel jsem ji svázanou a v bezvědomí. Ale dobrá zpráva je, že ještě než přijela sanitka, začala přicházet k sobě.“

„Takže je při vědomí?“ Sloane si navlékla podprsenku, volnou ru­ kou si ji vepředu zapnula, potom vklouzla do tang a sáhla po kalho­

tách a svetru.

„Je při vědomí, má bolesti. Teď čekám, co nového mi doktoři sdělí.“

„Která je to nemocnice?“

„Newyorská presbyteriánská.“

„Zavolám si taxík. Budu tam za deset minut.“

„Počkej,“ přerušil ji Matthew. „Deset minut? Kde jsi teď?“

„U Dereka.“

„Toho jsem se obával.“ Nepříjemná pauza. „Sloane, chci, abys při­

jela sama. Bez Dereka. Bez nikoho. To vloupání už vyšetřuje NYPD.

Jsou tady detektivové a vyptávají se na tisíc věcí – na většinu otázek

nemám odpověď. Poslední, co potřebuju, je, aby se v tomhle cirkuse


16

se třemi manéžemi objevil agent FBI. Tvoje matka si musí odpoči­

nout. A taky potřebuje tebe. Já taky. Prosím, přijď sama.“

„Dobře.“ Na té otcově žádosti jí něco nesedělo. Sloane to cítila

i přes ten otřes a obavy o svoji matku. Nedokázala však přijít na to,

o co jde – prozatím.

Ale nebyl čas se dohadovat.

Sáhla po kabelce. „Vyrážím.“

„Sama?“

„Ano, tati. Sama.“

Ukončila hovor, natáhla si svetr a zapnula kalhoty. Ve dveřích lož­

nice se srazila s Derekem, přišel jí oznámit, že se servíruje večeře.

Zamračil se, když uviděl její zachmuřenu tvář a to, že je oblečená.

„Co se děje?“

„Máma je v nemocnici. Musím tam jet.“

„Je to vážné?“ jeho hlas teď zněl starostlivě.

„Vloupali se jim do bytu. Překvapila je. Zaútočili na ni, byla v bez­ vědomí. Víc nevím.“

„Pojedu s tebou.“ Derek zamířil ke dveřím, na tácky s lasagnemi se

ani nepodíval.

„Ne – počkej.“ Sloane ho zadržela, při řeči si oblékala kabát. „Táta

mě požádal, abych přijela sama. Jsou tam policajti, vyslýchají ho. My­

slím, že toho s mámou víc nezvládnou.“

Derek se zarazil. „Já je nebudu vyslýchat. Chci jim nabídnout po­

moc. A chci tam být s tebou.“

To nebude lehké. „Já vím,“ odpověděla opatrně Sloane. „A vážím

si toho. Ale táta to asi vidí jinak. V tuhle chvíli tě nebere jako mého

přítele, ale jako dalšího policajta. Nechci ho ještě víc rozrušovat. Takže

mu vyhovím. Je s mámou tady v Presbyteriánské nemocnici. Budu

tam hned. A zavolám ti, co se děje.“

„Dobře.“ Derek se netvářil nadšeně. Ale neprotestoval. „Vrátný ti

zavolá taxi.“

„Dík, že to chápeš.“

„Nechápu. Přijímám to.“

„To je taky dobře.“ Sloane počkala, až zavolá psy dovnitř, a odešla.

Derek za ní zavřel dveře. Usedl ke kuchyňskému stolu, ale jídla

si vůbec nevšímal. Neměl hlad. Byl znepokojený. Sloane nasadila


17

ten svůj pokerový obličej, ale moc dobře ji znal a věděl, že se něco

děje. Co chce její otec v souvislosti s tím vloupáním držet pod poklič­

kou? Nic konkrétního se asi Sloane nedozvěděla, ale je jasné, že tam

Dereka nechce. A tu výmluvu, že je otec příliš rozrušený, tu nebere.

Tady jde o něco víc.

Ze zamyšlení ho vytrhlo zvonění telefonu.

Doufal, že je to Sloane, a rychle ho zvedl. „Parker.“

„To jsem já.“

To já však nebyla Sloane. Byl to jeho kolega, agent Jeff Chiu, Dere­

kův kamarád a spolupracovník z oddělení pro boj s asijskou hospodář­

skou kriminalitou.

„Poslyš,“ pokračoval Jeff tónem svědčícím o závažnosti situace. „Naši operátoři, co jsou napíchnutí na telefon Xiao Longa, právě za­ chytili jeden podivnej hovor. Šlo tam o nějaký konečný vyrovnání s jedním starým obchodníkem s uměním na East 82.“

„Do hajzlu.“ Derek praštil pěstí do stolu.

„Takže se nemýlím. Vzpomněl jsem si, jak ses jednou zmínil, že rodiče Sloane bydlí na Upper East Side. A že její otec je bývalý obchod­ ník s uměním.“

„Ne zas až tak bývalý.“

„To znamená, že jde o něj. A nepřekvapuje tě to. Co o tom víš?“

„Jenom to, že se k Burbankovým právě někdo vloupal. Sloane před chvílí volal otec. Je v Presbyteriánský nemocnici, u svý manželky. Evidentně lupiče vyrušila. Poslali ji k zemi.“

„Jen to?“

„Jo. Byla v bezvědomí, takže ty Xiao Longovy kumpány neviděla. Jinak by byla mrtvá. To je všechno, co vím – dokud mi Sloane nesdě­ lí víc. Odjela do nemocnice. Předpokládám, že C­6 bude mít brzo oficiální zprávu. Zatím – podle toho, co mi Sloane řekla – to vypadá, že to má pod palcem Devatenáctej okrsek.“

„Pověřím některýho detektiva ze speciální jednotky, aby je zkon­ taktoval a upozornil je, že máme co do činění s větší rybou. Ale po­ chybuju, že nás čeká nějaký překvapení. NYPD vědí, že kolem Xiao Longa už zatahujeme sítě. On je Dai Lo neboli Starší bratr. Řadoví členové jeho gangu jsou bezvýznamní. Jestli chtějí policajti pár jed­ notlivců zavřít, ať to udělají.“

„Pochybuju, že budou mít dost důkazů, aby se jim povedlo aspoň

tohle. Vsadím se, že Rosalyn Burbanková ty lupiče vůbec neviděla,

jinak by už byla po smrti. Což vylučuje jakýkoliv popis nebo identifi­ kaci. A stejně jako v případech těch předchozích vloupání, neexistují žádné přímé důkazy. Takže – zase nemáme nic.“

„Ne.“ Pauza. „Ale podle toho, co říkal v tom telefonátu Xiao

Long – tahle vloupačka nebyla náhodná.“

„Ne,“ zopakoval ponuře Derek. „To nebyla.“


19

3.

Když se Sloane přiřítila dovnitř, Matthew Burbank přecházel sem

a tam po čekárně.

„Jak je mámě?“ zeptala se.

„Líp.“ Matthew stiskl dceři paži. „Trochu mluví a paměť neztrati­

la. Doktoři si ji tady chtějí nechat přes noc na pozorování. Doufám,

že ji zítra propustí.“

Sloane si úlevně vydechla. „Můžu jít za ní?“

„Za chvilku. Doktor právě skončil s vyšetřením.“ Matthew starost­

livě pohlédl ke dveřím pokoje své manželky a odmlčel se. „Teď tam jsou

u ní policajti. Až odejdou, bude si muset odpočinout.“

„Počkám, až bude policie pryč. Potom tam nakouknu.“ Sloane po­

hlédla do otcovy popelavé tváře. Ústa měl stažená. Na čele se mu per­

lil pot a zdálo se, že trochu vrávorá.

Ne, nezdá se jí to. Něco se doopravdy děje, něco, o čem doposud

nevěděla.

„Tati?“ Upřeně na něj pohlédla. „O co jde?“

Další rychlý pohled do chodby. „Pojďme se projít ven,“ navrhl.

„Potřebuju se nadýchat čerstvého vzduchu. A taky soukromí.“

„Dobře.“ Sloane se ho dál na nic neptala. Mlčky spolu sjeli dolů

výtahem, našli si lavičku v ústraní. Teprve pak řekla: „Povídej.“

Matthew se celý třásl. „Nikdy jsem vás do toho nechtěl zatahovat,

ani tebe, ani tvoji matku. Ale teď se to všechno zamotalo.“

Sloane se k němu otočila. I když byla znepokojená, zaujala profe­

sionální, vytrénovaný postoj: kladla přímé otázky, klidně a bez emocí.

„Co je to to? A co s tím má společného FBI?“

Aniž by zvedl oči ze země, Matthew řekl: „Nejdřív mi musíš slí­

bit, že všechno, co ti teď řeknu, zůstane mezi námi.“ Sáhl do kapsy

a vytáhl dolarovou bankovku. Vtiskl ji Sloane do dlaně. „Pořád máš


20

oprávnění provozovat právní činnost v New Yorku. Takže jsi vázána

mlčením.“

Sloane zvedla oči od dolarovky a pohlédla na otce. „Byla jsem stát­

ní zástupkyně, tati, ne obhájkyně. A to předtím, než jsem začala pra­

covat u FBI. Ale ano, máš pravdu, licenci mám platnou. Takže i vý­

sadu mlčenlivosti. Ale taky jsem tvoje dcera. Takže všechno, co mi

řekneš, zůstane mezi námi. Máš moje slovo.“

„Ani Derekovi nic neřekneš?“

Polkla nasucho. „Ani Derekovi.“

Matthew přikývl. „S lidmi, se kterými podnikám v umění, se

znám už dlouho. To víš.“

„Jistě. Jste přátelé už od studií.“ Sloane vyrůstala mezi muži,

o kterých její otec mluvil. Leo Fox, Phil Leary, Ben Martino a Wal­

lace Johnson. Tahle pětice, včetně jejího otce, se seznámila na New­

yorské univerzitě, uzavřeli celoživotní přátelství, pravidelně spolu

hrávali poker a nakonec spojili své talenty a stali se obchodními part­

nery v oblasti umění. Všichni dosáhli úspěchu. Wallace – původně

C. Wallace Johnson III – vložil základní kapitál, mohl si to dovolit.

Byl z bohaté rodiny a během své kariéry úspěšného investičního ban­

kéře zbohatl ještě víc.

„Přesně tak,“ pokračoval Matthew. „No a zhruba před čtrnácti lety

se nám podařilo koupit jednoho Aarona Rothberga – hodně slavný

obraz, jmenuje se Živý nebo mrtvý. Potom jsme dostali lákavou na­

bídku od jednoho dealera z Hongkongu. Tak jsme tam letěli, aby­

chom ten obchod uzavřeli – všichni kromě Bena a Wallace. Benův otec

měl zrovna po záchvatu mrtvice a Wallace měl plné ruce práce s něja­

kou důležitou akvizicí. To však nevadilo, my tři jsme byli schopní to

zvládnout bez problémů.“

„Pokračuj.“

„Transakce proběhla. Na toho dealera, jmenoval se Cai Wen, jsme

udělali dobrý dojem. Domluvil si s námi schůzku na druhý den večer,

pozval nás do své hongkongské kanceláře v okrsku Kau­Lung, aby­

chom probrali další detaily. To nás potěšilo. Dorazili jsme tam ve

smlu venou dobu. Když jsme přijeli, viděli jsme z budovy zrovna odchá­

zet nějakého mladíka. Pod paží si odnášel toho Rothberga.“

„Rychlý zvrat,“ poznamenala Sloane.


21

„Přesně to nás napadlo. Brzo jsme zjistili, o co šlo.“ Matthew se

rychle nadechl. „Dveře kanceláře byly dokořán. Vešli jsme dovnitř.

Cai Wen ležel na zemi. Měl díru v hlavě, všude byla krev. Nebylo

pochyb, že je mrtvý. A na místě činu jsme byli jen my tři, Američané.

Museli jsme zmizet, hodně rychle. Měli jsme rodiny, zodpovědnost

za další životy. Tak jsme odtamtud utekli. A slíbili jsme si, že o tom

už nikdy nebudeme mluvit.“

Sloane zpracovala tu noční můru, jak nejrychleji svedla. „Zřejmě

se stalo něco, co vaše rozhodnutí zvrátilo.“

„FBI. Před několika měsíci se na americkém trhu s uměním obje­

vily dvě kopie Rothbergova Živého nebo mrtvého – obě údajně auten­

tické. Jedna byla v aukci u Sotheby’s. Ta druhá se objevila v katalogu

Christie’s. Potom se na to přišlo.“

„Pamatuju si, že jsem o tom četla v novinách,“ řekla Sloane a zamra­

čila se. „Ale tehdy jsem tomu nevěnovala žádnou pozornost. Neměla

jsem tušení, že s tím máš něco společného. Měla jsem za to, že ten

obraz u Christie’s byl padělek.“

„Správně. Byla potvrzená pravost toho u Sotheby’s.“

„A který z nich byl ten, který jste tenkrát prodali?“

„To bych taky rád věděl. Ani u jednoho z těch dvou obrazů není

jasné, odkud pochází. Mnohokrát změnily majitele. Účtenky se ztra­

tily, prodeje nebyly zdokumentované. To je v mé branži dost typické.

Takže netuším, jestli jsme Cai Wenovi prodali originál. Ani jestli

kvůli tomu zemřel. Jenom vím, že jsme věřili, že ten náš originál je.

A že s tou vraždou nemáme nic společného.“ Matthew se poškrábal

na zátylku. „Vyšetřování FBI vrcholí. Všechny si nás pozval k výsle­

chu jeden agent z týmu vyšetřování kriminality v oblasti obchodu

s uměním. Já jdu první. Zítra.“

„Vědí o té vraždě?“

„V Hongkongu jsou vraždy vzácné – jsou a vždycky byly. Takže

pochybuju, že by jim to uniklo. Jestli nás v téhle souvislosti podezří­

vají, to netuším.“

Sloane položila dlaň na otcovu ruku. „Řekni jim pravdu.“

„To není tak jednoduché.“

„Proč ne?“ Sloane svraštila obočí. „Nebudeš stíhaný za vraždu,

která se stala v Hongkongu. Nehledě k tomu, žes ji nespáchal.“


22

„Ale vím, kdo ji spáchal.“

Sloane se zarazila. „To mi vysvětli.“

„Jeho jméno neznám. Ale viděl jsem jeho tvář – zřetelně. Všichni

jsme ho viděli. Byl podvečer, slunce teprve zapadalo. Světla bylo víc

než dost. Jak už jsem řekl, mysleli jsme si, že Cai Wen předal ten

obraz kupci, se kterým to už měl domluvené. Ale ukázalo se, že ten

kupec je vrah.“ Odmlčel se. „Také se ukázalo, že je chytrý. Když se

objevily ty zprávy o padělku, odvedl svůj úkol.“

„A to ho přivedlo k tobě.“

„Přesně tak.“

„Takže ví, že vaše investiční společnost prodala Cai Wenovi ten

obraz.“

„A taky ví, že jsme ho viděli, jak si ho odnášel – a za jakých okol­

ností. Proto se taky dnes večer vloupal do našeho bytu. Bylo to varo­

vání, abychom drželi jazyk za zuby.“ Matthew zašátral v kapse kabátu

a vytáhl prázdnou složku a štěstíčko­cukrovinku se zprávou. „Nechal

mi tam tohle.“

Sloane rychle pohlédla na ty předměty a nakonec upřela oči na zlo­

věstné „štěstíčko“ uprostřed cukrovinky. „A co tvoji přátelé? Dostali

podobné výhrůžky?“

„Pochybuju. Viděl jsem se s nimi před několika hodinami a od té

doby jsem neměl žádný vyplašený telefonát. Ale to mě nepřekva­

puje. I když ten vrah ví, že naše společnost, která investuje do umě­

ní, má několik členů, podpis na dokladu o našem prodeji Cai Weno­

vi je můj. Moje smůla, podepsal jsem to jako člen společnosti za

všechny.“

„Takže jsi jediný, koho mohl vystopovat.“

„Asi ano. Je to ještě horší.“ Matthew pohlédl na dceru, v očích měl

strach. „Sloane, on nezná jen moje jméno, co stálo na tom papíru. On

mě tehdy, ten večer viděl. Nikdy jsem to nevěděl jistě. Ale teď už to

vím.“

To bylo to poslední, co chtěla Sloane slyšet. „Jak to?“

„Dnes večer jsme se sešli, abychom s partnery sladili své výpovědi.

Byli jsme na večeři v Čínské čtvrti. Šel jsem si ven zakouřit, Ben s Phi­

lem mezitím platili. U chodníku, kde jsem stál, zastavil černý merce­

des. Vystoupil z něho muž – byl to on. Je to sice už čtrnáct let, ale jeho


23

tvář nikdy nezapomenu. Zestárl, ale jinak se nezměnil. Určitě to byl on.

Měl s sebou bodyguarda a sešel se s dvěma Balkánci, vypadali jako

gorily. Ale to místo si nevybral náhodou. Věděl, že tam budu. Zor­

ganizoval ‚náhodné setkání‘, abych ho viděl a aby mi naznačil, co

mě čeká doma. Když se ke mně přiblížil asi na dva metry, zvedl

hlavu a podíval se mi do očí. Neměl jsem čas přemýšlet ani zacouvat

zpátky do restaurace. Nedokázal jsem se pohnout. Jako bych na

místě zkameněl. Měl jsem dost času si ho prohlédnout. Určitě věděl,

kdo jsem.“

„Možná tě poznal podle fotek, co byly pod články, které jsi celé ty

roky psal...“

„Pamatoval si mě, Sloane,“ přerušil ji Matthew. „Ne jenom podle

ně jaké náhodné fotky. Pamatoval si mě z toho večera. Viděl jsem ten

jeho pohled. Poznal mě okamžitě. Jenom nebyl překvapený, na rozdíl

ode mě. A on si toho mého úleku všiml. To byl můj hřebík do rakve.

Proč jsem se jen nedokázal ovládnout, nedat nic najevo... ale nešlo to.

Uvědomil si, že bych ho mohl identifikovat. Je to vrah. Já pro něho

představuju hrozbu. Co myslíš, co to znamená?“

„Je to nebezpečná situace.“ Sloane si prohrábla prsty vlasy. „Pro­

mluvil na tebe?“

„Ani slovo. Jen tam stál, možná třicet vteřin, a díval se na mě.

A potom kolem mě s tou svojí smečkou prošel a vešel do jiné restau­

race. Byl jako nějaké zvíře, co mě upozorňuje, že se mi chystá rozsá­

pat hrdlo. Já nemám strach jen o sebe, už ne. Strašně se bojím o tvoji

matku i o tebe, Sloane. Nevím, co mám dělat.“ Matthew se předklo­

nil a sevřel si hlavu třesoucíma se rukama.

Sloane ztichla. Nikdy svého otce takto neviděla. Ne že by byl tvrdý

jako skála. To nebyl. Ale vždycky byl v rodině tou pozitivní silou,

nezdolným optimistou. Ačkoliv rodině vládla matka („Barracuda“,

jak se jí říkalo v nakladatelském světě), otec měl vlastnosti, které před­ stavovaly pro matku stabilitu, pevný základ. Sloane to cítila podob­ ně. Po matce zdědila její agresívní povahu, ale byl to otec, kdo dával věci do pořádku. Miloval život a byl životem milován. Když ho vidě­ la takto zhrouceného – a navíc ze závažného a strašlivého důvodu –, udělalo se jí nevolno. Bylo jí zle a cítila se zodpovědná za nalezení východiska z té hrozné situace.

Dlouho se zoufale snažila oddělit svoji roli dcery od role profesio­

nálky. Nebylo to však vůbec lehké. Nebezpečí, ohrožení života – to

byla součást jejího života, ne jejich. Byla zkušená agentka FBI. Také

mistrně ovládala Krav Maga – z hebrejštiny volně překládáno jako boj

zblízka –, nejefektivnější sebeobranný a taktický systém na světě, po­

užívaný například ozbrojenými složkami státu Izrael. A navíc jí bylo

jedenatřicet. Její rodiče se blížili šedesátce. Byla mladá, silná a zdat­

ná – mentálně, fyzicky i psychicky.

A její rodiče?

Byli to běžní lidé a žili běžným životem. Žili a pracovali na Man­

hattanu. Před dvěma lety se rozhodli odejít do penze. Koupili si byt

na Floridě, začali hrát golf. Ten pokus netrval dlouho. Oběma se jim

začalo stýskat po New Yorku. Tak se vrátili.

A čekalo je tady tohle.

„Sloane?“ zeptal se naléhavě otec. Nebyla si jistá, že mu dokáže dát, co u ní hledá.

Upřeně na něho pohlédla, emoce si udržela pod kontrolou. „Potře­ bujete s mámou ochranu.“

„Matka nemusí o ničem vědět. Myslí si, že šlo o obyčejné vlou­ pání.“

„Takže je načase, abys jí to řekl. Je to taky její život. Tohle tajem­ ství už nemůžeš dál udržet sám.“

„Vůbec jsem ho neměl držet. Chtěl jsem na to prostě zapomenout.“

„No, jak vidíš, zapomenout na to nejde. Ani nemá smysl nic tajit před zákonem. Policajti teď mámu vyslýchají ohledně toho vloupání. FBI vyšetřuje krádež uměleckého díla. Co myslíš, jak dlouho jim bude trvat, než si dají dvě a dvě dohromady?“

„K tomu nemusí nikdy dojít – pokud jim to neřekneš,“ dodal uště­ pačně. „FBI ví jenom to, že bychom jim já a moje investiční skupina mohli poskytnout nějaké informace. Nic víc. Už jsem ti říkal, že ve věci pravosti Živého nebo mrtvého jsou nesrovnalosti. Ten vrah je mazaný a jeho akce jsou promyšlené. Je dost chytrý i na to, aby zničil všechny dokumenty, které by je mohly přivést na jeho stopu. Všechno zůstává otevřené, neexistuje žádný důkaz o tom, co jsme viděli. Do­ konce ani nevíme, jestli jsme prodali originál nebo padělek. Vypadá­ me jako podezřelí?“

„Takže až tě bude FBI vyslýchat, máš v plánu jim o té vraždě nic

neříct. A navíc,“ otočila v prstech prázdnou složkou se štěstíčkem,

„teď zadržuješ doličný předmět.“

„Je to jediná možnost. Obzvlášť potom, co se stalo dnes večer.

Když otevřu pusu, začnou mě vyšetřovat a naše rodina se stane ter­

čem vraha. To nedopustím. K nějakému vloupání dochází přece kaž­

dý den. Nikdo si ho nebude spojovat s Rothbergem. Ani jsem ten

obraz nevlastnil.“ Matthew se odmlčel, vypadal jako krysa zahnaná

do kouta. „Měl jsem ti vůbec volat? Byl to dobrý nápad? Půjdeš teď

na FBI? Jsou to tvoji bývalí zaměstnavatelé. Ale já jsem tvůj otec.

Moje budoucnost – budoucnost celé naší rodiny – je teď ve tvých

rukách.“

Řekl to stručně a jasně, jednodušeji to nešlo.

Snažila se. Neuspěla. Celá situace byla nanic. Ale nakonec neměla na vybranou.

Musela ochránit svoji rodinu.

„Mám kontakty na oddělení ochrany soukromých osob. Spojím se s nimi.“

Matthew si úlevně vydechl. „Díky.“

„Neděkuj mi. Intuice mi říká, že ti neprokazuju žádnou laskavost. Ale nezradím tě. Můžeme jen doufat, že mě moje intuice klame a že to celou situaci jen nezhorší.“ Sloane se odmlčela a rychle se nadechla. „Každopádně, jak říkám, mám kontakty. Budou hlídat váš byt – a hlavně tebe a mámu.“

„A co ty?“

„Já se o sebe dokážu postarat sama. A navíc pochybuju, že by se mnou ztrácel nějaký zločinec čas. Ten tvůj vrah si o mně určitě všechno zjistil a ví o mém spojení s FBI. Otevřít tyhle dveře – to je to poslední, po čem touží. To by pro něj mohlo dopadnout špatně.“

„Jsi tvrdá ženská, Sloane, ale taky jsi zranitelná,“ připomenul jí tiše Matthew.

Sloane se automaticky zadívala na svoji pravou ruku. Nebyl to hez­ ký pohled. Jizvy od napadení nožem a po třech operacích, které po

něm následovaly a zachránily jí život i ruku, byly pořád jasně vidět.

To zranění bylo její Achillovou patou. Všichni, kdo ji znali, to

dobře věděli.


26

„Ten vrah nejde po mně,“ řekla svému otci. „Jde po tobě. A pokud

jde o mámu, naštěstí ty jeho pohůnky neviděla. Takže o ni se tolik

nebojím – pokud se nerozhodnou ji použít jako páku proti tobě.

Proto chci, abyste oba měli své bodyguardy.“ Sloane si vzala telefon.

„Zařídím to hned. A potom půjdu dovnitř za mámou. Jo, a několik

dní teď budu ve městě, takže nebudu daleko a můžu na vás dohlíd­

nout.“

„Co řekneš Derekovi?“ Otec jí položil zásadní otázku.

Na chvilku se zarazila. „To, co se dozvím od policajtů. Nic víc.“


27

4.

BILBAO, ŠPANĚLSKO

Skupina Albánců v bílých kombinézách tlačila se skloněnými hlavami vozíky

s nářadím přes nádvoří. Vypadali jako běžní dělníci – nenápadní, téměř ne­

viditelní pro návštěvníky, kteří vcházeli do  muzea. Čapky měli naražené do

čela, obličeje zakryté. Nikdo si nevšiml masek z  punčoch, které si nasadili

před chvílí – masek, pod kterými zcela zmizely rysy jejich tváří a zakryly jejich

středozemskou barvu pleti.

Muzeum si vybrali záměrně.

Nedaleké Guggenheimovo muzeum přitahovalo veškerou pozornost.

Bylo to známé místo, terč ETA,  baskické separatistické organizace známé

svými teroristickými útoky. V  říjnu 1997, těsně před velkolepým otevřením

muzea, tam byl zavražděn strážce. Výsledkem bylo, že Guggenheimovo mu­

zeum se hemžilo ozbrojenými strážci, a to bylo příliš riskantní.

V Museo de Arte Moderno to bylo naopak lehké. Jen pár strážných s obuš­

ky, dva průvodci a kurátor. Bylo tam ticho a klid – hlavně před zavírací dobou,

do které zbývalo několik minut.

Zločinci dorazili ke vchodu. Vytáhli samopaly MP5K, schované pod plátny

vozíků s  nářadím. Vrazili dovnitř, okamžitě zneškodnili vyděšeného strážce,

sebrali mu obušek a vystrašenému vrátnému poručili, aby byl potichu. Všech­

no měli pod kontrolou, namířili na své zajatce zbraně a zatlačili je dál do mu­

zea. Rychle, bez zaváhání a  s  dokonalou znalostí plánu podlaží se vydali

do druhého patra.

Za půldruhé minuty tam byli.

Kroky. Za rohem se objevil další strážný. Jeden svalnatý střelec mu uštěd­

řil ránu do  hlavy právě zkonfiskovaným obuškem. Strážnému se podlomila

kolena a v bezvědomí klesl k zemi.

Vycvičený tým postupoval přesně podle plánu. Vešel do  výstavní síně


28

maleb z  devatenáctého a  dvacátého století. Nejdřív zamířili ke  Cassattimu.

Ten nejvyšší vytáhl kleště a  odštípl dráty, na  kterých obraz visel od  stropu.

Potom přešel k  vedlejší stěně a  postup opakoval, z  drátů uvolnil Bacona.

S  oběma bezproblémově získanými malbami zamířili do  vedlejší místnosti

k dílům autorů, kteří se těšili velké národní hrdosti: Miróovi a Picassovi.

Na  scéně se nečekaně objevil další strážný, spatřil je, vytáhl z  pouzdra obušek, vrhl se na lupiče a zařval: „Ustedes! Para!“

Nemínili se nechat zastavit.

Velitel bandy se otočil a  pokropil ho střelami ze samopalu. První střely ustřelily strážnému obušek od ruky i se dvěma prsty. Střely mu také provrtaly hruď a  rameno. Zařval bolestí, zavrávoral, sevřel si instinktivně rozervanou ruku a klesl na kolena. Další salva a bylo po něm.

Ostatní střelci mezitím dokončovali svoji misi. Zmocnili se Miróa a Picas sa a  čekali na další instrukce od svého vůdce. Posunkem jim naznačil, že mají zmizet.

Do  tratoliště kolem mrtvého strážného ještě stále vytékala jeho krev, ozvěna jeho posledního výkřiku doznívala v rozlehlé budově. Skupina střelců vyrazila ven. Proběhli kolem vyděšených návštěvníků, zkamenělých hrůzou a pokoušejících se pochopit, k čemu právě došlo. Venku před muzeem lupiči přeběhli se čtyřmi plátny přes nádvoří a naskočili do bílého mercedesu Sprin­ ter, který na ně čekal s nastartovaným motorem. Brzdy zakvílely, vůz se rozjel a zamířil k A­8 a Santurtzi, odkud ten večer vyplouvala nákladní loď do fili­ pínské provincie Cebu. Derek odsunul stranou pěnový kelímek. Nezbylo v něm nic, jen usa­ zenina jeho třetí ranní kávy.

Káva byla hnusná. Počasí bylo hnusné. A taky měl mizernou ná­ ladu.

Otočil se na židli a zachmuřeně pohlédl před sebe. Předešlý večer čekal dlouhé hodiny, než se Sloane vrátila domů. Dvakrát mu volala z nemocnice, pokaždé ho stručně informovala o matčině stavu a po­ každé hovor rychle ukončila. Když se konečně vrátila do jeho bytu, vypadala hrozně – vyčerpaně a rozrušeně. Pozdravila jeho i psy, dva­

krát si kousla do lasagní a sdělila mu detaily o tom vloupání – věci,

které už dávno věděl nebo si o nich mohl přečíst v novinách. Za půl

hodiny si vlezla do postele a tvrdě usnula.


29

Ráno to nebylo o nic lepší. Když odcházel do posilovny, spala,

a když se vrátil, už byla pryč. Nechala mu vzkaz, že odešla do nemoc­

nice navštívit matku a že se jí snad podaří urychlit její propuštění.

Obavy o matku byly upřímné. Ale Derekovi bylo víc než jasné, že

se dozvěděla ještě něco dalšího – že se jí otec s něčím svěřil a že s ním

se o to podělit nehodlala.

Nejhorší scénář by byl, že Matthew Burbank provedl něco nezá­

konného, něco, co ho spojovalo s Xiao Longem, a že ho Sloane chrá­

ní. Ale tato teorie nemohla být správná. Sloane by nikdy nezatajila

informaci o organizovaném zločinu. Obzvlášť pokud by šlo o asijský

organizovaný zločin, o ty gangy, které Derek pronásledoval. Matthew

mohl Sloane samozřejmě zalhat o tom, kdo je ve hře a do jaké míry je

do toho namočený on sám. Ale Sloane je dost chytrá na to, aby pro­

hlédla jakékoli pohádky, kterými ji mohl krmit.

A navíc Matthew obchoduje s uměním – je třída, finančně zajiště­

ný a má vzdělanou a vlivnou klientelu. Jaké spojení by mohl mít s Dai

Loem?

Xiao Long byl gauner, žádný milovník umění. Takže Derek mož­

ná sleduje úplně špatnou stopu. Matthewova kariéra s tím možná

nemá vůbec nic společného. Možná byl jen nechtěným svědkem ně­

čeho, čemu nepřikládal až do včerejška žádný význam. To vloupání

mu otevřelo oči. Možná neměl tušení, s kým obchoduje, nebo pokud

na to přišel, najednou zjistil, čeho je Xiao Long schopen.

Když našel svoji ženu svázanou, s roubíkem v ústech a v bezvědo­

mí – možná mu to skutečně otevřelo oči. Určitě by to vysvětlovalo,

proč Matthew tak zpanikařil a proč požádal o pomoc svoji dceru,

a ne policii. Pokud se cítil v ohrožení, první věc, na kterou pomyslel,

bylo ochránit svoji rodinu.

To nejspíš všechno vysvětluje – nejenom co dělá Matthew, ale taky

Sloane. Její loajalita k otci a ta její samostatnost a tvrdošíjnost. To ji

určitě nastartovalo do akce. Vytáhne z otce všechna fakta, včetně těch,

která zatajil polici, a pustí se do toho sama.

Netuší, jaké nebezpečí jí hrozí.

To stačilo. Derek se rozhodl do toho vložit – okamžitě.

Sevřel opěrky židle a otočil se k pracovnímu stolu. Dokončí svoji

nejdůležitější práci a potom se vydá do nemocnice – nebo do bytu


30

k Burbankovým, pokud už Rosalyn propustili. Zdvořile se přeptá

na její zdraví a pak si vezme Sloane stranou a vytáhne z ní všechny

informace.

Sáhl po klávesnici, a málem přitom překotil poloprázdný kelímek

od kávy na stoh papírů.

Do hajzlu. Na pracovním stole má vážně bordel. Nemá ani minu­

tu na to, aby si ho uklidil. Dnes ne. Ale nesnáší nepořádek, vážně ne.

Z té paradoxní myšlenky se málem hlasitě rozesmál. Nepořádek

a odlehlý kout na dvaadvacátém podlaží, kde sídlilo oddělení C­6, to

šlo ruku v ruce. Všude kolem byly naskládané krabice s konfisko va­

ným zbožím – od falešných rolexek po stejně falešné kecky, napodo­

beniny značky Nike. Když ses potřeboval dostat z bodu A do bodu B,

musel sis mezi tím harampádím prorazit uličku.

Derek se vždycky musel smát, když sledoval v televizi filmy o FBI.

V hollywoodských verzích měli kanceláře ve skleněných věžácích,

které se podobaly jako vejce vejci Trumpovým mrakodrapům a zabí­

raly půl bloku. Moderní, rozlehlé, úchvatné – ani zdaleka nepřipo­

mínaly to věčné staveniště na Federal Plaza 26. A sídlo FBI v téhle

budově? Pouhých osm pater. Realita se od fikce hodně lišila. V těch

televizních budovách si agenti FBI žili jako v nebi – v prosklených

kan celářích a prostorných kójích elegantních, aerodynamických tva­

rů. Ve skutečnosti tam měli nábytek, který vypadal jako použité ha­

rampádí z bazaru.

Takže C­6 – nebo oddělení pro boj s asijskou kriminalitou, jak se

mu dřív říkalo – živořilo ve staré, ošuntělé nádheře. Ale výhodou byl

krásný výhled na Brooklynský most. A deset agentů a dva detektivové

NYPD, se kterými byla radost pracovat.

„Ahoj.“ Jeff natáhl krk a strčil hlavu nad Derekovu kóji. „Tak co

Sloane? Řekla ti včera večer něco?“

„Jo,“ zašklebil se Derek. „Dobrou noc.“

„Kecáš. Žádný další podrobnosti o tom vloupání do bytu jejích

rodičů?“

„Nic kromě oficiální verze – není žádný tajemství, že si Matthew

ze svých cest přivezl pár drahocenných kousků, že na tom s manžel­

kou nejsou finančně špatně a že mají oba dlouhou pracovní dobu –

a prázdnej byt je pro zloděje perfektní cíl.“


31

„To zní pěkně logicky. Až na to, že tam mají nonstop vrátnýho, kterej by tam žádný zloděje nepustil. A taky víme, že to byla práce Xiao Longových lidí.“

Jeffovu poznámku přijal Derek mlčky.

„Máš v plánu na ni zatlačit?“ Jeff se nenechal odbýt, i když věděl, že riskuje Derekův výbuch vzteku. „Anebo to hodláš nechat plynout a počkat, co z ní vyleze, a nezasvětíš ji do našich věcí?“

Derek plácl dlaněmi do stolu a odsunul se na židli. „Tuhle otázku mi už Tony položil třikrát,“ odsekl. Narážel na svého šéfa, zvláštního vrchního agenta Antonia Sancheze.

„A?“

„A řeknu ti, co jsem řekl jemu. Nemáme žádnej důkaz, že je do toho Matthew Burbank nějak namočenej. Možná je terč, ale ne zlo­ činec. A pokud jde o Sloane, na nějaký hry je moc chytrá. Ať jí řekl její otec cokoliv, nějakými trapnými pokusy z ní žádnou informaci nevytáhneš. Když se rozhodne, mlčí jako hrob – můžeš na ni tlačit, jak chceš. Jedno je jistý – pokud by měla v plánu mi říct, co se od otce dozvěděla, udělala by to už včera.“ Derek se zvedl. „Potřebuju další kafe.“ Protáhl se kolem Jeffa a vykročil do uličky.

Ta situace ho rozčilovala, měl strach o Sloane a žralo ho, v jaké se ocitl pozici. Od chvíle, kdy dorazili do kanceláře, po něm všichni z jednotky zvědavě pokukují. Všichni vědí o tom včerejším napíchnu­ tém hovoru Xiao Longa. Vědí o jeho vztahu se Sloane. A také vědí o vloupání do bytu jejích rodičů.

Ty jejich pátravé pohledy už mu lezly na nervy.

Nalil si šálek kávy a pokračoval v chůzi. Doufal, že některá z vy­ šetřovacích místností bude prázdná. Buď půjde tam, nebo na záchod. Vážně potřeboval být sám. Měl pocit, že jinak každou chvíli vybuch­ ne. Je potřeba zapojit logiku, ne emoce.

To se ale snadněji řekne, než provede.

Zabočil za roh a zamířil k vyšetřovnám. První byla obsazená.

Druhá taky. Už se chtěl otočit, když ho napadlo pohlédnout dovnitř –

a to, co tam spatřil, ho přimrazilo na místě. Uvnitř seděl, ponořený

do vážného rozhovoru s vyslýchaným, Rich Williams.

Rich byl vrchní agent oddělení pro boj s kriminalitou v oblasti

umění a jedním ze zvláštních agentů, kterých si Derek nejvíc vážil.


32

Distingovaný Rich s vlasy prokvetlými stříbrem vedl případy krádeží

uměleckých předmětů, padělání – a všeho ostatního. Tuhle práci vy­

ko nával desítky let, začal s tím už dávno předtím, než bylo oddělení

pro boj s kriminalitou v oblasti umění před lety založeno. Často pra­

coval v utajení, obzvlášť pokud šlo o případy v mezinárodním měřítku.

S Derekem se poznali před dvanácti lety během Derekova při­

jímacího výcviku v Quantiku. Rich tam byl pozván jako lektor, před­

nášel o mezistátním nelegálním obchodování s kradenými předměty.

Dereka uchvátil, byl tak osobitý, vzdělaný a znalý věcí. Po přednášce

na něj tedy počkal, představil se mu a zavalil ho tuctem dotazů. Rich

se zachoval velkoryse a Derekovo mladické nadšení na něj zapůsobilo

stejně jako na Dereka Richovy zkušenosti a odborné znalosti.

Od té doby byli v kontaktu, hlavně poté, co byl Derek převelen do

Richova rajonu – newyorské kanceláře. Když měl Rich volnou chvil­

ku, zašli spolu na sklenku a povídali si o strategiích FBI, o dění ve svě­

tě – a o životě vůbec. Také měli další společné téma: armádu. Derek

byl bývalý člen výsadkové jednotky a Rich bývalý mariňák.

Tým zabývající se kriminalitou v oblasti umění byl součástí oddě­

lení závažných majetkových deliktů, které bylo také na dvaadvacátém

patře. Takže nebylo nijak překvapivé, že tady Rich někoho vyslýchá.

Co ho ale vyděsilo, že tím vyslýchaným byl – Matthew Burbank.

Derek dlouho civěl přes sklo a sledoval Matthewovu řeč těla, když

odpovídal na Richovy otázky. Byl hrozně nervózní. Ale to Rich uměl.

Se svým klidem a pokerovou tváří většinou každého vyvedl z koncep­

tu a přinutil mluvit.

Derek sám měl spoustu otázek. Zastavil jednoho počítačového

technika, který procházel kolem. „Ahoj, Gusi, udělej pro mě něco, jo?

Strč tam hlavu a řekni agentu Williamsovi, aby šel na minutu ven. Ale

před tím chlapíkem, kterýho vyslýchá, nezmiňuj moje jméno, ano?“

Gus se zatvářil zmateně, ale přikývl. „Jasně.“ Přistoupil ke dveřím,

zaklepal, vešel dovnitř a udělal, oč ho Derek požádal.

Rich se bez mrknutí oka zvedl. „Promiňte,“ řekl Matthewovi.

„Hned jsem zpátky.“ Zapnul si sako, vyšel z místnosti a zavřel za se­

bou dveře.

Hned si Dereka všiml, dřív než mu Gus stačil říct, že s ním chce

mluvit agent Parker.


33

„Díky, Gusi, to je v pořádku.“ Rich vypadal spíš zvědavě než pře­

kvapeně, že Dereka vidí. Počkal, až technik odejde, a potom řekl: „To

byla rychlost. Jak jsi věděl, že vyslýchám Burbanka?“

„Já jsem to nevěděl,“ odpověděl mu upřímně. „Náhodou jsem šel

kolem a viděl vás tam.“ Přelétl pohledem do místnosti, kde se ošíval

Matthew. „Co se děje?“

„To je na dlouhý povídání.“ Rich Derekovi ve stručnosti řekl

o dvou exemplářích Živého nebo mrtvého, a jak kusé informace

o nich má jeho tým. „Vzhledem ke tvému vztahu s Burbankovou

dcerou jsem měl v plánu to s tebou probrat, až si vyslechnu, co mi

k tomu Burbank řekne. Jestli existují nějaká další fakta nebo souvis­

losti, o kterých víš, chci je znát. Zatím nemám důvod toho člověka

z ničeho podezírat – snad jen že byl ve špatnej čas na špatným místě.“

„Ale to špatný místo byl Hongkong,“ zavrčel Derek a zamračeně

přemýšlel nad tím, co mu Rich řekl. „A ten špatnej čas – bylo to ná­

hodou v době, kdy tam došlo k vraždě, a ty tam jsou vzácný. Já v tom

vidím příliš mnoho náhod – vzhledem k tomu, co se stalo včera večer.“

„Včera večer?“

Derek řekl Richovi o vloupání a taky o tom zajímavém telefonátu

Xiao Longa, který zachytili.

„Zajímavý.“ Rich přemýšlivě vstřebal tu informaci. „Burbank se

o žádném vloupání nezmínil. Hned, jak se k němu vrátím, na to za­

vedu řeč a zeptám se ho, proč to zamlčel. Nejspíš je jenom vyplašený.

Ale kromě národnosti těch zločinců ty dvě události nic nespojuje

a nic nenasvědčuje tomu, že by Burbank a jeho investiční společnost

měli s tou vraždou něco společného.“

„Ta jeho společnost prodala oběti vraždy jednoho z těch Rothbergů.“

„Ano, ale podle papírů prodali Cai Wenovi originál, ne kopii. To

vylučuje motiv. A Cai Wen nebyl žádný svatoušek. Pořád ještě pro­

šetřujeme jeho i jeho klientelu, ale vypadá to všelijak – jednou důvě­

ryhodně, a pak zas hodně pochybně. Jakákoli podezření se mohou

potvrdit. Taky nad původem toho díla pořád visí otazník. Od roku

1995, kdy byl Cai Wen zavražděn, až do chvíle, kdy se ten obraz po

pěti letech objevil v soukromé sbírce jednoho holandského sběratele,

neexistují žádné doklady o prodeji.“

„Vyslechl jsi toho sběratele?“


34

„Před několika lety zemřel přirozenou smrtí a jeho dědicové ne­

dávno dali Živého nebo mrtvého do aukce k Sotheby’s. Obraz se

objevil v jejich katalogu ve stejnou dobu jako ten padělek v katalogu

Christie’s. Tak jsme na to přišli.“

„Takže ten, kdo zabil Cai Wena, ten obraz ukradl a prodal nezná­

mému zdroji.“

„A mezitím, než doputoval do Holandska, mohl mnohokrát změ­

nit majitele.“

„Tak to je teda sakra komplikovaný.“ Derek hvízd



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist