načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Andělské cesty ke zdraví - Eduard Martin

Andělské cesty ke zdraví

Elektronická kniha: Andělské cesty ke zdraví
Autor:

Andělské cesty vedou ke všemu, o čem lidé sní. Ke zdraví těla, duše, k uzdravení od úzkostí. Příběhy autorovy „andělské knižnice" po léta nacházejí širokou obec čtenářů v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Nová vlna
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 312
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Andělské cesty vedou ke všemu, o čem lidé sní. Ke zdraví těla, duše, k uzdravení od úzkostí.
Příběhy autorovy „andělské knižnice" po léta nacházejí širokou obec čtenářů v Čechách i v zahraničí. Nový svazek oslovuje čtenáře nadějí, poznáním a láskou podobně jako předešlé mimořádně úspěšné knihy jeho „andělské řady".

Zařazeno v kategoriích
Eduard Martin - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Andělské cesty ke zdraví



Eduard Martin

Andělské cesty ke zdraví

Nová vlna


Š Martin Petika, 2016

Š Nová vlna, 2016

Illustration Š Zdeněk Hajný, 2016

ISBN 978-80-85845-62-4 (Nová vlna)


Těm,

kdo vědí,

e ke zdraví mohou vést

i mosty ze slov

In memoriam

Tomáe hraběte Kolowrata-Krakowského


Co je to člověk?

(vyprávění jednoho studenta)

Hovořili jsme s kamarády o tom, jak by se daldefinovat člověk.

Jsou definice toho i onoho, proč bychom nemohli vymyslet, jak vyjádřit co je člověk?

Doznívala v nás přednáka o tom, jak se lidéposuzovali ve starých dobách a jak nyní. Jak sami sebe vnímali. Jak vnímali své místo na světě.

Profesor nám při přednáce vykládal antickou anekdotu: jeden filosof se pokusil definovat člověka jako bytost, která chodí po dvou nohou a je holá.

A někdo mu přinesl okubaného kohouta. Kohout chodil po dvou a byl holý.

A kdokoliv z nás vymyslel jakoukoliv definici, vdy se nalezl někdo, kdo něco úspěně namítl. Donesl nějakého okubaného kohouta. A tímdefinici zesměnil.

Je zajímavé, jak někdy dá největí práci popsat, co je nám nejblií.

Popsat cizího člověka

To, koneckonců nemusí být příli těké.

Ale popsat někoho, koho velmi dobře známe,koho máme rádi... Nebo dokonce popsat toho, koho vídáme v zrcadle, bývá nejtěí.

Popsat opici by mi nedělalo problém.

Ale popsat člověka?

Jak ho definovat, aby to nevyznělo dětinsky nebo banálně?

Jak popsat TOHO, koho vidíme v zrcadle? Sebe?

Vymýleli jsme jedno pojmenování za druhým. Ale u kdy jsme je vyslovovali, cítili jsme: jsounedostatečná.

I pojmenování můe být nemocné. Někdy stačí uzdravit slova, kterými se dorozumíváme a uzdraví se mnohem víc ne slova. Uzdraví se i vztahy.

Kolik potíí pochází z toho, e se lidédorozumívají chorými slovy.

Kolik potíí by se mohlo zaplait, pokud by si lidé uzdravili, co říkají. Pokud by ti, kdo spolu hovoří, dokázali přesně pojmenovávat, co myslí. Přesně pochopili, co myslí svými slovy ten, se kterýmhovoří. Je tolik mateřtin, kolik je lidí, co mateřtinouhovoří.

Bylo to zábavné...

Pojmenovávali jsme si, co je člověk auvědomovali jsme si, e spíe pojmenováváme, co lidénejsou.

Někdy stačí pojmenovat si něco nesprávně a v nesprávném pojmenování se zrcadlí, co by bylo správné... Ale nám se ani to nedařilo.

Jenom jeden z nás mlčel.

Mlčením se stal nápadným. Někdo je hlasitýprávě proto, e mlčí.

Vyzvali jsme ho, aby i on řekl, kdo je člověk.

Usmál se.

To je přece jasné, ne?

Jasné? podivili jsme se.

Hovořil pomalu, tie.

Jsou mylenky, které zazní o to hlasitěji, oč sevyslovují tieji.

Člověk je jediný ivočich, který umí projevovat

soucit v takové míře, v jaké ho ádný jiný ivočich

projevit neumí.

Čím víc kdo dokáe projevovat soucit, tím vícdokazuje, e není rostlina ani zvíře

e je člověk...


Sluníčko

(vyprávění zdravotní sestry)

Kdy jsem chodila na zdrávku, měly jsmevyučujícího, který nám podával nejenom učební látku.

Ukazoval nám její přesah do naí budoucí práce.

Pár vět, kterými doprovázel látku z učebnic, sipamatuji dodnes.

Byl to starí pán, mení. Se zlatými brýlemi.Připomínaly rámy obrázků. Jako by jeho oči bylyobrázky, které si zaslouí zlaté rámečky... A opravdutakové jeho oči byly. Plné pochopení. Láskyplnéshovívavosti.

Dámy, říkal nám, chichotajícím se neplnoletým studentkám, kdy vcházíte do pokoje s lůky, na kterých leí nemocní, kolikrát vám někdo z těch lidí nebude příjemný. A budete si říkat, oč by se vám lépe bruslilo na kluziti nebo oč by bylo příjemnějí se v létě koupat v řece...

Ale na to vám dám jeden recept: představte si, e v tom lůku neleí někdo, s kým budete mít starosti. Představte si, e v tom lůku leíte vy... A hned se k němu budete chovat jinak...

Jsem dnes u starí ne tehdy onen vyučující.

Ale jeho radu si pamatuji.

Pomáhá mi

Kolikrát mi dokáe přeladit náladu. A pouít knemocnému jiná, vlídná slova, ne ta, jaká bych bez oné rady pouila.

Jetě jednu radu si pamatuju.

Sluníčka, řekl nám jednou. Oslovení sluníčka pro nás často uíval a my na ně byly zvyklé,dokonce jsme kvůli němu naemu vyučujícímu dalypřezdívku Sluníčko. Sluníčka, pamatujte si, enejenom doktor, který vejde do pokoje při vizitě, i kadá sestřička určí počasí, jaké s ní do toho pokoje vejde. Kdy se mračí, bude to zachmuřené počasí, kdy bude hromovat, přijde bouřka.

Ale kdy vejdete, sluníčka, k neastným, trpícím lidem do nemocničního pokoje a posvítíte na ně úsměvem, budou ti v pokoji mít vaí zásluhou třeba v zimní chumelenici krásný letní den...

Jak velkou pravdu vyslovil.

S kadým člověkem, který někam vchází, přichází počasí.

Kdy přicházím domů ke svým blízkým, nesu ssebou dé nebo jasno. Bouřkovou oblohu anebo blankytnou...

A v nemocnici to platí mnohonásobně...

Kadý den mohu být vládnoucí meteorolokou. Meteorolokou pokoje, do kteréhovcházím

Nejenom mohu vycítit počasí, jaké v onom pokoji je... Mohu to počasí sama pomáhat tvořit.

Někdy stačí jedna věta... a pokoj se naplnípaprsky

Jedna jediná věta.

Nenápadná věta.

Někdy stačí vyslovit jednu větu

A z té věty vyjde slunce...

Hra

(vyprávění jednoho zdravotníka)

Otec jednoho dítěte, které u nás v nemocnici leelo, donesl na sesternu dort.

Máme, říkal, s jejich chlapcem hodně starostí a za hořkosti, jaké zaíváme, nám chlapcova maminka upekla dort.

Teda

Ta paní se překonala. Dort vypadal nádherně, a se nám, jak řekla kolegyně, začaly u při prvnímpohledu na něj sbíhat sliny. Jako Pavlovovým pejskům.

Ale jak ho rozdělit?

Vrchní sestra přemýlela. Bylo nás na tenhledivukrásný dort v oddělení hodně... Oetřovatelů, oetřovatelek, dobrovolníků, co se na naem patře zaučovali... Ne, nechtěli bychom vypadat jako sobci, co úasný dort sami spucnou.

Ale kdy ho rozdělíme, pak by kadý dostal...jenom jako broučci v pohádce: jiskřičku dortu.

Co kdybychom ho rozdělili mezi takových deset lidí, navrhla vrchní sestra.

Ale jakých? zeptal jsem se.

Budeme počítat, kolika lidem kdo z nás udělá dneska radost. A za kadou radost bude dostávat jeden bod. Ten, kdo bude mít nejvíc bodů, sezařadí do desítky. A ta si na tomhle dortu pochutná.

Co kdy někdo bude podvádět? řekl jsem.

Nikdo nebude podvádět, řekla vrchní sestra, dávám příkaz, aby nikdo nepodváděl.

A usmála se.

Kývli jsme.

Ten den jsme se snaili. Někdy jsem měl dojem, e se svými slubami a důkazy zájmu pacientům vnucujeme.

Vy se o nás dnes staráte, jako andělé..., řekla nám jedna paní, kdy jsme jí s kolegyní pomáhali, aby bez upadnutí dola přes chodbu na rentgen.

v

Jako andělé

Uvědomil jsem si, pro jak nepatrnou motivaci... kousek dortu... dokái sbírat body, usmívat se na pacienty.

Dokonce i na toho nejnepříjemnějího ze vech, kterému jsme říkali Notojedost.

Tenhle pacient byl postrachem.

Snaili jsme se mu vycházet vstříc, jak to lo, jene on to neocenil.

No to je dost, říkával, kdy se přihnala zesesterny sestřička. Kdy zmáčkl zvonek, jaký měl na nae přivolávání u lůka.

No to je dost.

Tohle říkal místo úsměvu. Nebo místo toho, aby za něco poděkoval.

Notojedosta jsem několikrát ten den, jak jsem si aspoň myslel, potěil. A ani by to věděl,naskakovaly mi body.

Pro tak malý kousek dortu, pro trochu cukru, těsta a krému jsem se překonával.

A jsem se někdy sám sobě usmíval.

Pokud se jednou nae ivotní skutky přikonečném součtu podkrtnou a sečtou... Potom, jak tolik set milionů lidí věří, dostanou in hora mortisnostri, v čase odchodu, odměnu závratně větí ne trochu sladkých soust.

Odměnu na věčnosti.

Ajátady

Kmitám kvůli dortu.

Připadal jsem si směný

Někdy stačí uvědomit si svou směnost a člověk tím dojde k poznání, k jakému by jinak nedoel.

To, e si uvědomíme svou malichernost, můe být darem, za který bychom měli být vděční...

v

I anděla je třeba aspoň měsíc zaučovat,uklidňovala mě vrchní sestra, kdy jsem něco neudělal, jakbychměl,něcospletl...

Myslím si, e anděly by zaučovat nemusela.

Ale moná andělé sčítají na rajských počítadlech kadou radost, kadou pomoc, kadou vlídnost,jakou někomu na tomto světě věnujeme.

Mojebabičkanatověří.

Chodí pravidelně, stejně jako moje maminka ke zpovědi, aby si, jak říká detoxikovala dui.

Sestra, která je veganka, se jí onehdy smála. Aříkala, e je babička pověrčivá.

Ale je pověrčivá, kdy si jde detoxikovat dui?

Nebyla by naopak pověrčivost, kdybych věřiltomu, e se dobro na tomto světě nevyplácí a jejedno, jestli někoho zraním nebo někoho pohladím...?

Ten pán, co donesl dort, netuil, jak mi pomáhá. Pomáhá poznávat, jak se lidé snaí kvůlimaličkostem a nenapadá je, aby se snaili kvůli něčemu podstatnému.

Od té doby, co jsme soutěili o dort, uplynulo hodně času a já nebyl tehdy jeden z deseti vítězů, co si pochutnali.

Pracuji na stejném oddělení jako tehdy.

U jsem zkuený zdravotník. Ale na dávný dort nezapomínám.

Občas, pokud jsem nevrlý nebo pokud se mi zdá, e mě svět příli dopaluje, se zkouím léčit.

Léčit

Hrou na dort.

Ta hraje je jednoduchá. Znamená počítat. Kolik udělám v ten den, v ten zdánlivě zbytečný, nudný, únavný den, kolik udělám radostí?

Počítám je.

Zabaví mě to.

Dělá to z obyčejného dne příleitost dokázat si, e neiju zbytečně. Marně...

Dětinská hra?

Kdepak.

Spí bych řekl: hra, jakou by si mohli hrátandělé...

Hra, jakou by mohli andělé učit hrát ty, kdo by stáli o to rozdávat radost...

Tehdy, kdy nám ten pán přinesl na sesternu dort, jsem z něj neochutnal ani kousek.

Nedostal jsem se mezi těch deset

Deset olympioniků radosti.

Ale i kdy jsem si tehdy nezamlsal, stejně jsem měl z dortu uitek. Moná sladí, ne ti, kteřívyhráli.

Přinesl jsem si poznání, jaké mi pomáhá.

v

Lidé jsou schopni nadřít se kvůli hloupostem

Kvůli maličké prskavce.

A zapomínají na slunce...

Na slunce, které je potřebuje.

Na slunce, které je odmění svým jasem...

Proč jsem dostala tenhle den?

(Výzva)

To ráno jsem byla dopálená.

Vstala jsem levou nohou.

Teď je mi devatenáct a u dávno vím, e je to s tou nohou jenom pořekadlo, jaké uívá maminka. Kdy jsem byla mení, říkala jsem si, e na tom třeba něco je a přivazovala jsem si nohu k posteli. Levou nohu. Abych ráno vstala z postele pravou nohou.

Ale neplatí to.

I kdybych seskočila z postele po hlavě aodstrkovala se uima, ono by to v některé dny náladunezlepilo.

Při snídani jsem mlčela.

Co je? ptá se tatínek.

Poslouchá znepokojeně moje mlčení.

Tatínek mi rozumí.

U v dětství uměl číst v mých mlčeních.Rozeznával, co kterým mlčením sděluju. A umí to dodnes.

Co je? ptá se matka.

Poslouchá také znepokojeně moje mlčení.

Alejeznějbezradná.

Je nemocná, tak neotravuje, říká sestřička.

Moc dobře ví, jak mi jetě víc pokazit náladu.

Kdy je člověku devatenáct a představí si, epatná nálada nemusí hned přejít, napadá ho, e takhle bude vstávat třeba léta a léta. A takových ránbude... a je mu jetě smutněji. Smutné mylenky mají zvyk zvát kamarádky, vodit s sebou jetě smutnějí mylenky.

To ráno u nás snídal bratranec, psycholog.

Občas u nás přespí, kdy má v naem městě nějaké zařizování.

Hele, usmál se na mě, kadý den je výzva.

Výzva?

Sestřička to po něm opakovala, ona sice umíbezvadně dopalovat, jene je... parádně hloupoučká. A plno slov dokonce jetě nezná.

Konečně, kdyby měli někteří moji známí vysvětlit, co je to výzva, jak by to dopadlo?

Co by řekli?

Kadý den je výzva, pokývl bratranec.

Výzva?

Sestřička to vyslovovala, jako by to slovovyslovovala tajemnou nepochopitelnou řečí.

Kadý den je výzva, abychom něco udělali. Proč jinak bychom tenhle den dostali?

Proč jste dostaly ličky... abyste si zamíchaly čaj.

Proč jste dostaly chleba?

Abyste neměly hlad.

Kdy si člověk řekne, proč asi zrovna tenhle den má, proč ho dostal, k čemu je právě tenhle denvýzvou, potom se snadněji vypořádá se patnounáladou.

U se mu nezdá, e vecko kolem je skladitěnesmyslů...

v

Na tu snídani vzpomínám. Kdy se mi zdá, e nic nemá smysl...

Mívám takové dny.

Není ale i mylenka, e ivot nemá smysl, není i ta mylenka výzva?

Abych si řekla

Abych si řekla, proč jsem tenhle, právě tenhle den dostala?...

Proč jsem dostala

Dneek?...

Úzkost

(vyprávění jednoho doktora)

Onehdy jsem byl u známých na návtěvě.

Jsem doktor.

To uvádím ne proto, abych se chlubil, uvádím to proto, abych vysvětlil, proč holčička mých hostitelů plakala.

To je pan doktor, hezky pozdrav, vybídlamaminka holčičku.

Holčička se rozplakala.

Proč pláče? řekl jsem s onou přehnanouzdvořilostí, s jakou hovořívají hosté s malými dětmi svých hostitelů.

Bude mě renglovat, zavolala holčička.

Hlasitě se rozplakala, vzlykala při útěku z pokoje.

Její maminka se dala do smíchu.

Bojí se doktorů.

Tatínek se usmál a dodal:

A bojí se rentgenu. Sestřenice jí namluvila, e rentgen dělá z lidí kostlivce. Víte, renglovatznamená v její řeči..., v její holčičtině... rentgenovat...

Dal jsem se do smíchu.

Holčička si myslela, e kdy přiel pan doktor, prosvítí ji rentgenovými paprsky a udělá z ní...kostlivce.

Představa, e by se z ní stal kostliveček, jinejenom ohromila. I děsila.

Představovala si zřejmě, e bude po světě chodit ne jako malá hezká holčička, ale jako kostlivé malé straidlo.

A jak se dozvěděla, e jsem doktor, myslela, e mým úkolem je dělat z lidí kostlivce.

Kdy jsem el z oné návtěvy, zadumal jsem se ne nad tím, jak je ona holčička... popleta.

Uvaoval jsem o tom, kolik podobných kostlivců je v lidských mylenkách.

Kolik úzkostí...

Bojíme se toho?

Onoho?

Tolikrát je ná strach nepodmíněný skutečností, je malicherný. Omylný. Jako strach holčičky, e ji zrengluji.

UDĚLÁM Z NÍ KOSTLIVCE.

Kolik podobných kostlivců jsem si nesl vmylenkách v minulých letech já?

Kolik kostlivců mě plní úzkostí... i dnes?

Nejsou.

Nebyli...

Nebylo nic, co by mě mělo znepokojovat. Kromě toho, e jsem se znepokojil...

Nevěděl jsem, při svých obavách, e renglovat neznamená dělat z lidí bubáky.

Mým bubákem se stala moje úzkost.

Je dnes po světě tolik bubáků

Tolik úzkostí.

Tolik naivních, zbytečných úzkostí, které sepodobají tísni, jaká dosedla na onu holčičku...

v

Někdy by stačilo pochopit, co je tím, čeho sebojíme...

Dát tomu přesné jméno...

Bubák by zmizel.

Strach, jaký cítíme, by se rozplynul...

Medvěd

(věnováno MUDr. E. B., která oetřovalazděenou

pacientku)

Moná jste tenhle příběh také slyeli.

A moná jste mysleli, e je vymylený. Podobnějako bych si to myslela já, pokud bych jej zaslechla a nevěděla, e je pravdivý. Kdybych nemělaneastnou pacientku na svém oddělení.

Stará vlídná paní.

Venkovská babička, z rodu dobrých bytostí,které, pokud by naly v lese čerta se zlomenou nohou, nezaváhaly by ani na chvíli. A haksnu by mu oetřili.

Tahle stařenka bydlela ve vesnici uprostřed lesů. Znala lesy znamenitě. Věděla, kde najde ostruiny, maliny... A co se týče hub, ne nadarmo se jípřezdívalo houbařská královna.

Kdy potřebovala houby, nechodila je hledat. Dola si pro ně. Dola si do lesa jako dosamoobsluhy. Vyběhla na okamik z chalupy. Vrátila se sezástěrou hub, které chtěla.

Já znám les lépe ne svoje boty, bylo její úsloví.

A tahle stařenka jednou jela na kole ke své sestře do vedlejí vsi.

Cesta lesem nebyla dlouhá. Silnice dobře udrovaná. Zdálo se: staré paní nehrozí nebezpečí.

A přece.

Kdy se člověk cítí nejméně ohroený, bývají chvíle, ve kterých je nejohroenějí.

v

Z lesa proti ní vyel

MEDVĚD.

Pokud vím, v lesích okolo naeho městečka ádní medvědi nejsou. U od doby napoleonských válek. Tehdy podle dokladů v lesnických análech, bylzastřelený poslední. Tedy přes dvě stě let u nikdo v naich lesích nepotkal tyhle milé bručouny.

Milé?

Zapomíná se, e medvěd přes svůj zdánlivědobromyslný půvab je elma. A laskavý výraz nenívýrazem dobráka, působí ho, e neumí ovládatmimické svaly. A je odsouzen, aby se stále dívalpříjemně. Roztomile...

Jenome i kdyby se tenhle medvěd díval jakkoliv roztomile, stařenka by ho nela pohladit.

Strnula

Zaječela.

Seskočila z kola a dala se na útěk.

Vezla na kole dvě těké taky s tím co dům dal, aby sestru potěila dobrotami ze zahrádky. Ale nyní kolo odhodila a utíkala. Zpanikařila.

Co bych dělala, kdybych la na procházku a

Proti mně vyjukl medvěd?

Kdo ví, co by mé instinkty udělaly.

Ve chvílích, kdy se stane něconepředvídatelného, lidé jednají nepředvídatelně.

Paní cválala lesem...

Ohlédla se.

A...

Zkameněla.

Medvěd za ní neběel.

Jenome, co by ji mohlo uklidnit, ji jetě vícvyděsilo.

Medvěd nasedl na její bicykl. Rozejel se za ní.laal na pedály, lapal, blíil se... a běelaseberychleji, ujíděl jetě rychleji.

Stařenka se zastavila...

Omdlela.

v

Paní doktorko, nejsem zvyklá, aby měpronásledovali medvědi na bicyklech.

Tohle byla věta, která vypadá spí jako z kabaretu.

Ale je to věta, kterou jsem od oné paní slyela. Kdy jsem ji dostala na své oddělení. Po infarktu, který velmi dobře zvládla.

To víte, tyhle venkovské paní...

Tahle venkovská srdce jsou vycvičená.

Měla dobré geny a těstí. Chviličku potom, co se skácela, jela kolem ní sanitka. Právě se vracela prázdná z města.

Jen co se stařenka v sanitce probrala, řekla jinou větu

Slavnou větu.

Ta věta se stala v naí nemocnici legendární,záchranáři si ji předávají dodneka.

Kdy paní odváeli, řekla sestře a doktorovi vsanitce:

Dávejte pozor, po lese jezdí medvěd nabicyklu.

v

Říkala, jak bylo na vesnici zvykem, kolustarodávným výrazem. Kolo bylo, jak za jejího mládí,bicykl.

Samozřejmě, ti, kdo o ni pečovali, mysleli: máhalucinace.

Jenome medvěd ujíděl na bicyklu dál.

v

Policie se o něm dozvěděla brzy.

V lese byla na kolním výletě třída s panemučitelem.

Děti za ním přiběhly, a se jde podívat. V lese ije Méďa Béďa a jezdí na kole.

Nevěřil.

Někteří učitelé jsou nedůvěřiví.

Jenome to se u na cestě vynořil Méďa na kole a drandil si to k nim. Dokonce řídil jednou rukou,tedy jednou tlapou.

Druhou panu učiteli a dětem zamával.

Potom...

Zasalutoval.

Pan učitel nezaváhal

Tasil mobil jako by odváný zálesák vytasil pistoli.

A oznámil na policejní sluebnu:

Hlásím, e jsme v lese, kolem nás jede medvěd na kole. A salutuje.

Pan učitel byl statečný a neomdlel. To by se moná některým slečnám učitelkám stalo. Jsouodovědné za děti a kolní úřad by neuvítal, abyvodily áky na návtěvy k brtníkům.

Co e dělá ten medvěd? zeptal se hlasspojovatelky na policii.

Salutuje.

Dívka ve spojovatelně zavěsila.

Předpokládám, e řekla: Zase nějaké legrácky.

Potí s těmi, kdo volají o pomoc, bývá v tom, e ve své úzkosti nechápou: co řeknou, nebudepochopené, jak to myslí.

Pravda bývá někdy to nejméně pravděpodobné.

v

Medvěd jel dál. A salutoval.

Mezitím byla u moje pacientka opravdu moje.

Přivezli mi ji na oddělení, a kdy říká: panídoktorko, vy jste mi zachránila ivot, říká pravdu.

Medvěd jel dál.

Projel kolem několika turistů, jeden z nich si ho nafilmoval.

Medvěd nezpomalil.

Zasalutoval.

Minul několik vozů. Jeden řidič sjel leknutím do příkopu.

Medvěd zasalutoval.

Ajeldál.

Dojel do vesnice.

Seskočil z kola před autobusovou zastávkou asenul tlapky.

Spí... tlapy.

Vypadal hrozivě

A byl to medvěd veliký.

Tehdy opět někdo zatelefonoval na policii. U to bylo jiné, ne kdy volal pan učitel. Na policii bylo hláení cirkusového principála, z jedné maringotky pláchnul medvěd.

Byl to hodný Mía, neublíil by kuřeti, jetě by mu zasalutoval. Dobře vychovaný, způsobný.Vycvičený, aby jezdil v manéi na kole.

A aby salutoval. Salutující medvěd cyklista.

Večer odchycený medvěd nemusel jezdit po lese. Projíděl se v manéi za jásotu diváků. Salutoval.

Kdy dosalutoval, dostal medvědí lahůdku,krotitel ho po vystoupení odměňoval.

A stařenka?

Kdy odcházela z nemocnice, řekla slib, jaký hned tak někdo neslyí.

Paní doktorko, slibuju, e a mi přítě zasalutuje medvěd na bicyklu, nedostanu infarkt.

v

Lidé se často ocitají v podobné situaci.

Ne, e by kolem nich ujíděli medvědi na kolech.

Ale ocitají se v situacích, jaké se jim zdají nemoné, nevysvětlitelné.

I mně se několikrát v ivotě stalo, e jsem simyslela:tohlesedázaítjenomvesnu...,ne,ne,ne- bdím.

To jsou chvíle, kdy je třeba neztrácet hlavu.

Ani srdce.

Nemít, stísněné srdce. Nenechat ho, aby sehroutilo v infarktu.

Jsou věci nepravděpodobné

Ne nemoné.

A to, co se nám zdá neskutečné, se dá častosnadno vysvětlit. Z hrůzy se stává zábavná historka.


Sama jsem tuhle historku slyela v několikaverzích.

Ale já zaila paní, která opravdu jela tím lesem. A které kolo vzal medvěd.

Ujel jí na něm a zasalutoval.

Ponaučení?

Člověku se můe stát tolik věcí. Toliknepravděodobných věcí...

Mohou mu salutovat medvědi, kteří mu ukradli kolo.

Mohou se přihodit jetě divnějí anepravděpodobnějí věci.

O co jde nejvíc v takových chvílích?

Neztratit duchapřítomnost.

No tak, salutuje medvěd.

Mám se vyděsit?

Raději mu zasalutuji také.

Ukradl mi kolo?

No a.

Vak on ho vrátí, a kdy ne...

Přece nedostanu infarkt.

Vypadá něco hrozivě?

A.

Jednou z toho bude třeba historka.

A pro ty, kdo to nezaili, zábavná historka.

Svět je v metaforickém významu plný medvědů,

co jezdí na kolech a salutují.

v

Je dobré s tím počítat.

Kadý den...

I dnes.

Vozejček

(vyprávění jedné dívky)

Byla jsem se podívat na skautském odpoledni. I kdy nejsem skautka.

Ale kámoky odjely a já nevěděla, kam jít.

Kamarádka mojí sestry se tam vypravovala a vzala mě s sebou. No co, říkám si, někde být musím.Čtrnáctiletá holka se nemůe rozhodnout flákatdaleko, to bych to schytala. Vypila jsem si to od rodičů, kdy jsem v neděli přila o hodinu pozdějc, ne jsem měla.

Kdy půjdu na skautské odpoledne, zbatí mi to.

Navíc, sestřina kamarádka je sluňačka. S tou mě pustí. I kdy s hodinou zpodění byl bugr. A hrozili mi, e mě budou dret doma.

Vesmír je starý miliardy let a vy vyilujete kvůli hodince? řekla jsem matce.

Plesk.

A ten matčin kukuč. Děsný kukuč, co je horí ne plesknutí přes prostořekou pusu.

Tatíneksenamělítostivědíval.

A to je pro mě jetě horí, ne kdy udělámaminka svoje pověstný kukuče.

la jsem na skautské odpoledne a myslela si, e se budu nudit míň, ne jinde.

Jenome

Jenome kromě plno zábavy jsem tam zaila iněco,comimátlodoivota.Pořádně.

Měli tam pár vozejčků.

Invalidních vozejčků.

Kdo chtěl, mohl si do nich sednout.

Vyzkouet si ho.

Proč ne?

Ty mladý kluky a holky, ty chudáky, co vevozíčkách jindy jezději, posadili zatím do trávy. Hráli si na louce achy, povídali si. A, to mi připadalonejdivnějí, smáli se. Netruchlili. Asi si u zvykli na to, e jim nohy nechoději, usoudila jsem.

A hupsla do jednoho z těch vozíčků.

Holka, co měla slubu u vozejčků, mluvila straně rychle.

A říkala, co říkala, vypadalo to, jako by místonormálních slov, jak je říkáme, vyslovovala občas jedno jediný, hrozitánsky dlouhý slovo.

Jo, a teďsenesmíhejbat, celoupůlhodinusenesmíhejbat, jinak by si zkazila hru,musísipředstavovat, e ztohovozejčku u nevstane,musívněmsedět a přemejletotom, eztoho vozejčkuunevstasneanepude domů a takhlepozná jaký toje kdy bys muselasedět navozejčku opravduvjednomkuseanemohlavstát.

Takhle mi to říkala ta holka, co mě do vezejčku posadila.

No dobře

Vklouznu do vozejčku.

Jedna skautka mě tlačí po louce.

Nejdřív je to legrace

Nejdřív.

Moc toho, co se nakonec ukáe jako něcosmutnýho, začíná jako legrace.

Kolik tragédií, říkává můj rozváný strýc, který mě chodí doučovat, začínalo jako legrace...

Po deseti minutách jsem zahlídla jednohohezkýho kluka z turistickýho oddílu, se kterým jsem siobčas povídala. A co je s ním vdycky psina.

Seskakuju hnedka

ádný takový, říká skautka a musím si zasesednout.

No, hraju.

Je to hra, říkám si, nesmím zkazit hru nachudáčka.

Posluně si sednu a ten kluk ke mně přijde a ptá se zděeně: Co se ti stalo?

Ále.

Napadlo mě: budu pokračovat ve hře.

Spadla jsem z chodníku a naletěl do měautobus, říkám. A skautka, co mě vozí, se odvrací, aby se nesmála. A nezkazila legraci.

A to takhle bude jetě dlouho?

Doktoři říkali, e jestli nebude mít těstí, u zvozejčku nesleze, fantazíruje skautka.

U mě začíná brnět tělo, nejsem zvyklá takhlesedět a nemoct se ani protáhnout.

Hele, my jdeme v neděli na vejlap.

Jen to řekne, uvědomí si, e to říkat neměl.

Vejlap

A to říká holce, která nemůe ani selápnout z podloky, co má u vozejčku pod tlapkama. Vejlap...

Chvíli mlčí.

Půjdeme jenom kolem řeky, povídá mi, řeknu o tom v oddíle a můeme tě vzít s sebou, nejdeme nikam sloitě. Jenom po stezce kolem řeky. Tam je samá rovina.

Kývnu.

Nae holky se o tebe postarají, minule u vezly jednu kámoku, co si narazila nohu a pár tejdnů ji měla mít v klidu.

Kývnu.

A vzdychnu

Vzdychnout mi připadalo stylové.

A u mě skautka tlačí dál, pospíchá. Obě dvěmáme co dělat, abychom se nezačaly hlasitě smát. Čtrnáctiletej smích, tak tomu říkává strýček, kdy se někdy chichotám a ne a ne se zastavit. Omlouvá mě, e se někdy člověk nemůe přestat smát ikdyby chtěl.

Skautka ukáe hodinky.

Jetě sedmnáct minut.

Musím jezdit po louce a dívat se na zábavy, jaké jsou na odpoledne připravené. Nemůu sundat ani jednu nohu z vozíku. Musím sedět, jako bych byla opravdu

Opravdu takhle zakletá.

Nikdy jsem neměla delích sedmnáct minut.

Bylo mi hloupé, e jsem tomu klukovi lhala a bylo mi zároveň krásně. Viml si mě a dokonce vymýlí pomoc.

Co kdybych opravdu

Kdo by se o mě postaral, kdybych musela být na vozejčku?

Sestra sotva.

Ta má svých starostí nad hlavu a řekla by mi, e není moje chůva

Tohle mi říkává, kdy chci, aby mi někdy s něčím pomohla. A to nejsem postiená. Co by mi asi řekla potom, kdybych... kdybych...

Podívala jsem se na hodinky.

Jetě čtyři minuty.

Co by mi řekli rodiče, kdybych za čtyři minutynemohla seskočit z vozejčku...

A nemohla se pustit do nějaké z těch krásných her, co se hrají na louce..., pustit se do nějaké z těch zábav, na jaké se mohu jenom dívat... A kdybych se nemohla večer jít proběhnout se psem...

Napadl mě test...

Zajímavý...

Představovala jsem si, jak by se ke mně choval ten nebo ta, kdy bych nemohla chodit.

Dokud člověk není odkázaný na něčí pomoc,nenapadne ho, jak jsou na tom ti, kdo se sami o sebe nemůou starat.

Řekla jsem si, e takhle budu testovat lidi...

A a budu jednou s někým doopravdy chodit,jako moje sestra

Budu chodit jenom s tím, kdo by mě neopustil i kdybych byla na vozejčku..., budu chodit jenom s tím, kdo by mě měl rád i s vozejčkem.

Tolik zdravých lidí opoutí tolik zdravých lidí

Rozhlédla jsem se po louce.

Kolik je tady holek a kluků, co je opustili otecnebo matka a oni přitom byli zdraví, co teprvekdyby...

Nedomýlela jsem.

Podívala jsem se na hodinky.

Zamávala jsem a vyskočila.

Tak co, jaký to bylo? řekla mi skautka, neodjela s vozejčkem k dalímu zájemci o invaliditu.

Mlčela jsem.

Ten vozejček mě dovezl

Dovezl mě k poznání.

Budu si u lidí moci teďka dělat vozíčkový test. Člověk můe věřit asi jen tomu, kdo by honeopustil ani na vozejčku...

Ono je něco jiného s někým poskakovat nadiskotéce, copak o to, diskokovej test je něco jiného ne kdy si udělám test s vozíčkem.

Vozíčkový test

O tom byste mohl napsat.

Kdyby si lidé dělali vozíčkový testy, bylo by moná na světě o spoustu zklamaných lidí méně. Moje kamarádka má bezva kluka.

Ten by ji neopustil, ani kdyby jezdila na vozejčku. A kdyby věděl, e na něm bude jezdit a nebude z něj moct nikdy seskočit.

Já z něj seskočila

A běela k tomu klukovi z turistického oddílu.

Natěstí jetě neodeel a zkouel přejít přes kládu ve výce...

Byl přivázaný na laně..., jenome kdyby spadnul a nabil si, moná bych ho potkala já a by jel navozejčku.

Kdybych ho potkala

Co bych mu řekla?

Nabídla bych mu, e ho vezmu v neděli navejlap a budu ho tlačit po těch zlatých listech nacestičce u řeky?

On se ten vozíčkový test

On se dá dělat i obráceně.

Stojím o někoho tak, e bych ho přijala, i kdyby

musel jezdit na vozíčku nebo

Nebobychho

Opustila?...

Kolumbijec

(vyprávění jednoho internetového surfaře)

Dnes jsem četl internetovou zprávu o jednomKolumbijci.

O zázraku?

Ne, o nevzdávání se.

Mnoho záleitostí v lidském ivotě vypadá jako zázraky ale v podstatě to jsou informace o lidech, kteří se nevzdali...

Báje. Moderní báje...

Tenhle člověk ztroskotal.

Jel se společníkem na člunu, který se potopil.

Kolem dokola byla jenom irá pláň oceánu...Nikde loďka, útes, ostrůvek, na jakém by se dalozachytit.

Navíc: společník zmizel pod hladinou.

Bezvýchodná chvíle?

Jsou chvíle, pro které se slovo bezvýchodná můe zdát jako lichotka.

Ani sousto jídla.

Ani douek vody.

A slunce svítí.

hne.

V ivotě se dá udělat hodně toho, co se zdánemoné... Ale co zde? Jindy jinde to je mnohem snazí...

Dá se plavat k břehu, který člověk vidí...

Prouek pobřeí je jako přítel, na trosečníka volá, aby se nevzdával, aby se spolehl na jeho pomoc...

Trosečník plave, i kdyby u neplaval z vlastních sil, ale drel se nad hlubinou jenom silou, kterou do něj vdechují andělé naděje. Silou naděje... Pluje, pluje, překonává lidskou monost... a dopluje.

Jenome jak plavat k pobřeí, které není vidět?

Co jestli, pokud se bude snait doplavat k pobřeí, bude naopak s nadlidským úsilím plavat od něj?

Nemá kompas.

Člověk se v pláni vln rozhlíel

Viml si... kousek od něj se ve vlnách pohupuje kuchyňský box.

Chladicí box

Tedy něco, co by nikdy nebyl ochotný povaovat za přítele... a vůbec by ho nepovaoval zazachránce.

Doplaval k němu.

Dotkl se ho, přichytil se ho, sevřel přepevněkluzkými prsty... Box ho dokázal nést, byl zavřený.Nenaplnil se vodou.

Vznáel se nad hlubinami. A Kolumbijec ho svíral a svíral.

Vyhrál?

Kdepak...

Pokud by kolem něj neplul chladicí box, byl by se utopil a jeho utrpení by skončilo..., jenome tohle nebylo, jak by někoho mohlo napadnout,zachránění, bylo to prodlouení muk...

Hodina plynula za hodinou.

Úpal.

Jas, nesmírný jas nedohledné pláně.

Občas se dá ponořit hlava pod vodu... a potom vlasy schnou, prosolené vlasy.

Jenom tak se nedostává v smaícím áru úeh.

Jakmile vlasy oschnou, je třeba se vnořit do slané vody, bránit se vlhkostí před úehem.

Kdy jsem byl malý, miloval jsem koupání amaminka mě musela vyhánět z vany. Měl jsem kůi na prstech zvarhanělou dlouhým pobytem v teplévodě. Jak asi muselo být tomu mui... Trávil voceánské vaně první desítku hodin a pak dalí a dalí...



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist