načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Anatomie melancholie - Robert Burton

Anatomie melancholie

Elektronická kniha: Anatomie melancholie
Autor:

nejznámějším a nejčtenějším naučným knihám té doby. Její téma je však prastaré, jako první je pojednal již Aristotelés. V základě nauky o čtyřech temperamentech stojí teorie ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  163
+
-
5,4
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 329
Rozměr: 22 cm
Vydání: V českém jazyce a v tomto výboru vyd. 1.
Název originálu: Anatomy of melancholy
Spolupracovali: z anglického originálu vybral a přeložil Miroslav Petříček
úvodní verše přeložil Martin Pokorný
doslov Karel Thein
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0123-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Klasický spis anglického duchovního a esejisty 17.století zkoumá různorodé podoby lidského smutku. Podrobná analýza jednotlivých souvislostí melancholie člověka na základě řady antických myšlenkových koncepcí dochází k osobitým závěrům. V okamžiku, kdy se melancholie stává základní dispozicí člověka, odráží se v něm svět, který ztratil svůj pevný řád, lidský život se ocitá na samé hranici nevyléčitelné choroby a melancholie prorůstá svět. Melancholie tudíž není pouhým stavem duše, ale i celého společenského uspořádání. Šíří se však dále, mimo svět lidské bytosti, rodí se skutečný "melancholický svět"...

Popis nakladatele

nejznámějším a nejčtenějším naučným knihám té doby. Její téma je však prastaré, jako první je pojednal již Aristotelés. V základě nauky o čtyřech temperamentech stojí teorie živlů v řecké předsókratovské filozofii a medicíně (Hippokratés, Galénos). Burtonovo zpracování je navzdory desítkám jiných zcela ojedinělé právě proto, že je skutečnou „anatomií“, tedy podrobným rozebíráním všech souvislostí daného jevu. V souladu s literárními konvencemi 17. století ovšem nejde o nějakou systematičnost v moderním slova smyslu, nýbrž o sledování a zachycení analogií, počínaje tou základní, kterou je analogie mikrokosmu a makrokosmu, resp. projekce nauky o čtyřech temperamentech do kosmického měřítka.

Anatomie melancholie je dodnes velmi poutavá a čtivá: jakmile se melancholie stává základní dispozicí člověka, odráží se v něm svět, který ztratil svůj pevný řád, lidský život se ocitá na samé hranici nevyléčitelné choroby a melancholie se analogicky přenáší na celé království a vlastně na celý známý svět.

Burtonův traktát však sám „melancholický“ není – snaží se čtenáře poučit i pobavit. Autor se živě zajímá o astronomii, která ještě není přísně oddělena od astrologie, populárním způsobem prezentuje myšlení, které je vlastní Shakespearovým hrdinům, zabývá se vlivem hudby na lidskou mysl apod. Burtonovo dílo je základním pramenem pro většinu následujících zpracování daného tématu.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Robert Burton - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

// 1


2 //


Robert Burton

Anatomie melancholie

PROSTOR

// 3


4 //


// 5

z anglického originálu vybral a přeložil Miroslav Petříček


© PROSTOR, 2006

Translation © Miroslav Petříček, 2006

Afterword © Karel Thein

ISBN 80-7260-123-7

6 //

Kniha vychází s finanční podporou

Ministerstva kultury České republiky


ANATOMIE MELANCHOLIE

Co melancholie je,

její rozmanité druhy, příčiny, příznaky

jakož i její prognostický výklad

a

různé způsoby léčby ve třech oddílech

s příslušnými sekcemi a články

odhalena a rozebrána historicky,

filozoficky i lékařsky.

Sepsal

Démokritos Junior

a

opatřil

satirickou předmluvou k celému pojednání

// 7


8 //


Obsah

Objasnění frontispisu // 11

Démokritos Junior ke své knize // 15

Autorův stručný popis melancholie // 19

Démokritos Junior svému čtenáři // 23

Člověk: příčiny jeho znamenitosti, pádu, bídy a jeho slabostí // 170

Sklony, jež se nesprávně chápou jako melancholické,

a další nejasnosti // 179

Definice melancholie, jméno, její různé typy // 183

O postižených částech. Afekce. Typy postižených osob // 185

O materii melancholie // 189

O druzích čili typech melancholie // 192

Příčiny melancholie. Bůh jako příčina // 196

Hvězdy jako příčina. Znamení podle fyziognomie,

metoposkopie a chiromancie // 200

Předmluva [k traktátu o melancholii lásky] // 206

Počátek lásky, její předmět, definice a rozčlenění // 217

Láska lidská, různá, jako jsou různé její předměty;

může být užitečná, příjemná a dobrá // 227

Příjemné předměty lásky // 233

Důstojné předměty lásky // 237

Symptomy neboli znaky melancholie lásky na těle a mysli,

a to jak dobré, tak i zlé // 246

Prognostické příznaky melancholie lásky // 265

Léčba melancholie lásky prací, životosprávou, léky a půstem // 272

Náboženská melancholie. Jejím předmětem Bůh; v čem spočívá

Jeho krása a kouzlo této melancholie.

Postižené části těla, jakož i typy osob // 280

Léčení náboženské melancholie // 293

České překlady citovaných či parafrázovaných autorů // 299

Lékařské a jiné odborné spisy Burtonovy doby a jejich autoři

častěji citovaní v přeložených částech Anatomie melancholie // 302

Poznámka překladatele a autora českého výboru // 305

„Celý svět je šílený“: Sir Robert Burton

a jeho Anatomie melancholie (Karel Thein) // 309

// 9


10 //


Objasnění frontispisu

Řezbářových scén desatero

objasní ti teď moje pero:

I

Démokrit, stár již, v stínu stromu

na kameni a s knihou k tomu;

kočky, psi, všeliká zvířena

kol něho kruhem je složena;

ty tvory on co anatom si žádá,

černá žluč, kde uvnitř sídlí, bádá.

Nad ním nebeská je báň

a Saturn, melancholie toť pán.

II

Nalevo odtud kraj se zaskví,

Žárlivost kde má svoje panství.

Jeřába, ledňáčka, volavku tu zříš,

dva kohouti vzteklí chystají se v kříž,

dva zuřiví býci razí k útoku,

puzeni vpřed žárem touhy v rozkroku.

To vše jsou symboly; a ty sám v meditaci

zkoumej, co značí vše ta zvěř a ptáci.

III

V řezbě, jež vpravo položena,

Osamělost je znázorněna.

Kočka, pes, jelen, laň tu dřímá,

zajíc i králík v kout se skrývá,

netopýr, sůva v tmavém háji

melancholicky prodlévají.

A jestli snad krásou nezáří,

s výtkou se obrať k řezbáři.

// 11


IV

V opačném sloupci, ruce křížem,

Milenec v lásku svou je vhřížen,

s pokleslou hlavou, mlčenlivý,

popěvek komponuje libý;

loutna a knihy kolem nohou

ješitnost znázorniti mohou.

A chceš-li o něm vědět víc,

nuž pohlédni na vlastní líc.

V

Hypochondr je opřen v lokti,

bublavý bol mu v boku soptí,

tlačí mu na svaly i klouby,

trápení s chorobou se snoubí.

Kolem něj z apatyky sklínky,

flakonky, gáza na náčinky.

Toť důsledky Saturnových znaků,

jak svrchu psány na oblaku.

VI

O řadu níže Pověrčivý,

strháván zmatenými čivy,

v modlitbách klečí, ruce spíná,

od strachu k naději se kývá,

muka horší vkládá v sebe,

než bys dal za samo nebe.

Jak jenom lituji tě, nebohý!

Kterou jsi zaklet hvězdou z oblohy?

VII

Šílenec, tvář navždy v grimase,

zběsile do všech stran dívá se,

leží, spoutaný v řetězech,

a lomcuje s ním hlučný vztek,

ač neví proč. Tak jen koukej naň,

12 //


nablízku jeho obraz chraň:

jak věrná je to podoba!

Vždyť bez rozdílu jste vy dva.

VII, IX

Níž čemeřice s brutnákem,

dvé rostlin, co je živí zem,

jež melancholickou tíhu hojí,

ztiší bouř, která v duši brojí,

z mozku zažene husté páry,

jež mlží smysly jak zlé čáry.

Když choroba ta započíná,

věz: není lepší medicína.

X

A na závěr i autor sám,

posledním čtvercem rámován,

též vypodobněn v odění,

v němž dá se světu k nazření.

Mysl nepojmeš do nárysu,

jak hádat můžeš z jeho spisu.

Ješitnost ani marná pýcha

(ač mnoho jiných pro ně vzdychá)

nejsou příčinou portrétu:

jen tiskař chtěl ho míti tu.

Nuž vystříhej se jízlivosti,

posměšků, urážek či zlosti,

neb co od tebe shledá k sobě,

naroveň bude činit tobě.

Pohleď jen a dívej se v ty rysy:

jak on ti libý, on tě oblíbí si.

Já nyní – v jeho zastoupení –

pokynu ti už k rozloučení.

// 13


14 //


Démokritos Junior ke své knize

Nuže tedy, kniho má, vpřed kráčej, snad řku i šťastná,

pakliže dá ti štěstí den, jeho sluneční záře.

Po zemi širokoplecé se dej, kudy povedou cesty,

nápodobu ducha toho, jenž stvořil tě, v úkol si stanov.

Kdo vprostřed Charitek dlí, kdo myslí je zasvěcen

Múzám, vlídně ho pozdrav, má-li se tobě čtenářem stát. Vyhledej vísky i města i mohutné paláce králů, mírně a v úctě se skloň a zubův nikterak neceň. Pokud vznešený šlechtic či mohutný hrdina vojů zamíří k tobě, jen dovol, ať v řádkách může si číst; vždyť i šlechtic ctný a udatný ve válce rek úlevu, klid i smích a potěchu sobě si žádá. Pakli snad Cicero jakýs anebo sám strohý Cato, ministr anebo soudce zatouží do tebe vhlédnout, chvěj se, k zemi hned padni a v pouhé nic se hned

proměň: orel pod nebeskou klenbou nikdy neloví mouchy. Nechce takový člověk čas svůj tráviti řečmi a ty též nechtěj s ním být; tvůj čtenář mně bude roven. Pokud vážená paní, šlechtična, matrona mocná náhodou cestu ti zkříží, nuže – naleznou mnohé, co spíš popudí, pak ale též, co zaujme, zláká; nechtíce budou tě číst a přece z vlastní jen vůle. Jestliže půvabná panna poctí dotykem svým listoví stránek tvých, nuž stav se laskavě, vlídně, chovajíc v paměti své, že taktéž odstavce skrýváš, které vyhradit dlužno očím znalejším světa. Pokud zkušená děva aneb rozverná žena hledá si hru, nuž rozevři sebe a uzmout se nechej, pravíc: kéž by jen můj pán, jenž miluje tyhle, mohl právě tu být a na jejich půvaby patřit. Jestliže neznámý kdos či známý z hábitů školských,

// 15


filozof, kazatel, právník, jenž od řečí oprostil sebe,

nahlédnuv do tě, odhalí výklady nesprávné, lživé,

řekni: Poshov jen autoru! Mnohé chtěl škrtnout,

o čem předem již věděl, že nelibě neseno bude.

Pokud muž jatý láskou či povahy melancholické,

ať už dvořan či měšťan či udatný důstojník vojska

přistoupí k tobě, to svěř mu všechno, co v sobě chováš:

doufati lze, že mnohé tu nalezne výstižně psáno.

Čeho se varovat, co sobě hledat, čemu se vyhnout –

o tom ho výklady tvoje mohou poučit zšíře.

Upne zraky li své na tě medicus, tehdy se spřátel

slušně, leč obezřetně, kroť se, leč nebraň se příliš:

snad i on na tvých stránkách najde si cosi,

co mu k prospěchu bude a užitek přinese značný.

Pokud zchytralý právník do stránky zabodne prst, tu

pryč! pryč! apage! vale! Já nechci s vámi nic míti!

Leda snad – je-li ten muž ne úskoků znalý, leč práva,

tehdy nechať se začte, snad též se poučit může.

Pokud kýs učenec vlídný začne si ve spise říkat,

dovol mu přečíst si všechno, co se mu zlíbí; on rád se

poučí o tom, co neví, laskavě přehlédne chyby,

naopak pochválí rád, cokoli přesně je psáno.

Přijde-li podřadný rétor sentence hledat si v textu,

citáty pro všechny pády snadno by po ruce měl,

co libě na jazyk splynou, tu ihned zavři se, kniho:

zde jsou železná slova, co zjemnělý žaloudek dráždí.

Pokud plebejský básník, snaživě tepaje verše,

přijde, tu povol; zde mnohé smyšlené příběhy najde.

Jsme ze stejného zrna: mnou také neproudí božský

dech a nadání nemám velkomluvného Vata.

Když tě zaskočí lektor, cenzor, recenzent, kritik,

celá ta zběsilá banda, co u huby slina jim pění,

sama zjež hřbet a zavrč, a hle, ten zuřivý houfec

ihned začne se tenčit, trapičů ubude tobě.

Jestli tupý však dav pozdvihne křik proti tobě,

tu se jen obrať a zmiz a odporu odepři poctu;

16 //


jen ať huláká vhrdlo a hlasitě hýká jak osli –

stav se hluchou, vždyť těmhle nemůžeš líbit se nikdy.

Pokud však purista cudný, veřejné mravnosti strážce,

začne zkoumat tvé žerty, hříčky, dvojsmysly, vtípky,

že prý lascivní jsou, tu řekni, lascivní Múza

celuje pána mého, leč slušná je, zvážíš-li kontext,

a nadto: autorův život je zcela nezdoby prost.

Jestli nějaký buran, analfabetický hrubec

zkusí luka tvá plenit, to na útěk ihned ho zažeň,

každý choroš a houbu odvrhni od sebe pryč.

K čemu mně houby? Ten vidlák jen ať sám si je žmoulá.

Přec však nevlídná nebuď a širokou nabízej náruč,

vítán buď tenhle i onen, ať zblízka přišel či zdáli,

příchozí prostý i slavný, a zvlášť když doma tě hostí,

ať už schvaluje všechno anebo výhrady vyřkne.

Pokud jakousi vadu na tobě on totiž shledá,

dovolí mně tou výtkou jistějším kráčeti krokem.

Pokud pronese chválu, netřeba do nebe chválit;

stačí, když proti každé vadě postaví přednost.

Nuž tedy, s těmito slovy a radami vyšlu tě nyní

na tvoji budoucí pouť. Mějž mnoho štěstí – a sbohem.

// 17


18 //


Autorův stručný popis melancholie

∆ιαλογιLÎς

Když procházím se zcela sám,

nad směskou věcí zadumán,

když ve vzduchu si stavím hrady

bez lítostí a bez obavy

a v libých představách čas plyne,

tu pravím, že se jak řeka řine.

Melancholii nejhezčí

žádná jiná slast nepředčí. Když o samotě ležím, bdím, své chyby v duchu procházím, pak tyranií, mocí zlou mne strach a lítost posednou a čas se belhá, rozkolíbán: pravím, že se sotva hýbá.

Melancholii nejtěžší

žádný žal rmutem nepředčí. Když skutky v duchu načrtávám, libůstkám se pochechtávám, u říčky či lesních hájů nezřen, neslyšen si hraju, pro mou duši to vše věstí blaho nejvyššího štěstí.

Melancholii nejhezčí

žádná jiná slast nepředčí. Když sám si ležím, sedím, chodím, smutky, trýzněmi se brodím, z temných doupat volám steny, obklopen jsa Furiemi, tisíc trápení mou duši pevně, nelítostně zkruší.

Melancholii nejtěžší

žádný žal rmutem nepředčí.

// 19


Ach, zdá se mi, že slyším, vidím

paláce, libou melodii,

města a hrady, krásné zpěvy,

půvabné dámy se mi zjeví!

Celičký svět a jeho krásy

patří jen mně na všechny časy.

Melancholii nejhezčí

žádná jiná slast nepředčí. Ach, zdá se mi, že slyším, vidím skřety a duchy, pidilidi, medvědy s useknutou hlavou, stvůry, co v dštivé tůni plavou, nářek a steny: srdce buší a strachy svírají mou duši.

Melancholii nejtěžší

žádný žal rmutem nepředčí. Tu dvořím se, tu líbám rty, svou milou svírám v objetí, mé smysly rozmarně si hrají a já se cítím jako v ráji. Fantazie mne vznítí znova: neustále jsem zamilován!

Melancholii nejhezčí

žádná jiná slast nepředčí. Vzpomenuv na vzlyky, slzy vinou lásky, jak mne mrzí ty ataky žárlivosti, touhy, bolu, nespavosti! Pozdě však! Nad lásky cit nic nemá tak ostrý břit.

Melancholii nejtěžší

žádný žal rmutem nepředčí. Druzi moji, jděte pryč. Chci sám býti, v zámku klíč, uzavřen jen s myšlenkami v soukromí za závorami.

20 //


Pro mne žádný drahokam

nepřekoná býti sám.

Melancholii nejhezčí

žádná jiná slast nepředčí. Samota! To moje hoře! Jak když obluda v temné noře, ač vystrašená svitem dne, tuší, že brzy zahyne, a zděsí se tmy, i já mám strach a již nyní se cítím na márách.

Melancholii nejtěžší

žádný žal rmutem nepředčí. S králem světa bych neměnil. Jsem uchvácen! Ach, jaký cíl si ještě klást? Co víc než smích a život v hříčkách příjemných si přát? Mne nechte s pokojem! Vždyť veselý a šťastný jsem!

Melancholii nejhezčí

žádná jiná slast nepředčí. Ach, být raděj vězněm za mřížemi, nejubožejším mezi všemi žebrákem vprostřed neštěstí, jen zbavit se těhle bolestí! Jsem zoufalý až na sám doraz, podej mi jed či nůž či provaz!

Melancholii nejtěžší

žádný žal rmutem nepředčí.

// 21


22 //


Démokritos Junior svému čtenáři

Jak míním, laskavý čtenáři, jsi jistě velmi zvědav, co je to

za kašpara či herce, jenž se tak drze vetřel do tohotoobec

ného divadla před zraky celého světa a osobuje si jménoji

ného člověka; jistě si tedy kladeš otázku, odkud přichází,

proč tak činí a zda má co říci. Mohl bych jako Seneca říci:

Primum si noluero, non respondebo, quis coacturus est?

Narodil jsem se jako svobodný člověk a sám se mohuroz

hodnout, zda odpovím; vždyť kdo by mne mohl nutit?

A pokud jsem vyzván, mohu také odpovědět jako onen

Egypťan v Plútarchovi, když se ho jakýsi zvědavec ptal, co

má ve svém košíku, quum vides velatam, quid inquiris in

rem absconditam? Proto je zakrytý, aby nikdo nevěděl, co

je v něm. Nepátrej po tom, co je skryto; jestliže ti obsah

přináší radost „a je-li ti k nějakému užitku, mysli si třeba,

že autorem je muž na Měsíci“; nepřeji si, aby se vědělo,

kdo jsem. Ale abych tě alespoň nějak uspokojil, což jebez

tak víc, než se sám cítím povinován učinit, vyložím důvod

jak onoho převzatého jména, tak i názvu a námětu.Nej

prve tedy k Démokritovi: nechť se nikdo nenechá tímto

jménem oklamat a nečeká nějaký paskvil, satiru, směšné

pojednání (jak bych asi i já sám mínil), hlubokomyslný

traktát či paradox zemského pohybu, nekonečných světů,

in infinito vacuo, ex fortuita atomorum collisione, vne

konečném prázdnu, jejichž příčinou je náhodná srážkaslu

nečního prachu, jak tvrdil Démokritos a po něm Epikúros,

stejně jako jejich starý mistr Leukippos, což pak znovuoži

vil Koperník, Bruno a někteří další. Ostatně, jakpozna

menává Gellius, vždy bylo běžné „i u pozdějších autorů

a podvodníků, že pod jménem tak vznešeného filozofa,ja

ko byl Démokritos, šířili mnohé absurdní a nejapnévý

mysly, aby si zjednali důvěru a domohli se větší vážnosti“,

což je běžným obyčejem tvůrců uměleckých děl, o kterých

se říká: novo qui marmori ascribunt Praxitelen suo, totiž

// 23


že novou sochu podepisují jménem Praxitelovým. To však,

můj čtenáři, zajisté není mým úmyslem.

Non hic Centauros, non Gorgona, Harpyasque

Invenies, dominem pagina nostra sapit.

Zde nenalezneš Kentaury, ni Gorgony či Harpyje,

Námětem těchto stran je člověk, lidský rod.

(Martialis 10, 4, v. 9–10)

Ty sám jsi látkou mého pojednání.

Quicquid agunt homines, votum, timor, ira, voluptas,

Gaudia, discursus, nostri farrago libelli.

Všechno, co dělají lidé, jich přání, strachy a hněvy,

rozkoše, radosti, sháňky, je náplní knížečky naší.

(Juvenalis, Saturae*, I, v. 85–88) Nepomýšlím tedy na to, že bych používal jménaDemokritus Chistianus jinak než jak Mercurius Gallobelgicus,Mercurius Britannicus užívají jména Merkurova, i když tu jsou i jiné příčiny, proč na sebe beru tuto masku, a rovněž iurčité zvláštní zřetele, jež však nemohu vyjevit dřív, dokud nepodám stručnou charakteristiku tohoto našehoDémokrita, dokud neřeknu, kdo to byl, a nevylíčím vestručnosti jeho život.

Démokritos, jak o něm mluví Hippokratés a Laertius,

byl malý a churavý muž, svou přirozeností nadmírumelancholický, jenž se ve stáří stranil společnosti a oddával se

hojně samotě; tento ve své době slavný filozof byl stejného

věku se Sokratem a i on se nakonec cele věnoval bádání

a životu v ústraní: sepsal mnoho výtečných děl a bylvelkým znalcem božských věcí podle toho, jak se tehdybožské chápalo, vyznal se v lékařském umění, byl politikem

a znamenitým matematikem, jak o tom svědčí nejen jeho

24 //


Diakosmos, ale i všechna jeho díla ostatní. Měl rovněžzá

libu v hospodářské nauce, jak říká Columella, a často jej

uvádí také Constantinus a jiní, kdo se hospodářstvímza

bývají. Znal přirozenosti a rozdíly všech zvířat, rostlin, ryb

a ptáků a, jak tvrdí někteří, rozuměl jejich hlasu a zpěvu.

Jedním slovem, byl to omnifariam doctus, univerzálníuče

nec a velký badatel; mnozí se zmiňují o tom, že se vestá

ří dobrovolně oslepil, aby mohl lépe hloubat, a přestovi

děl víc než celé Řecko; psal o všech námětech, nihil in toto

opificio naturae, de quo non scripsit, nebylo v celépříro

dě nic, o čem by nepsal. Byl to muž pronikavého ducha

a hlubokého vzdělání; aby nabyl lepšího vědění, odebral se

v mládí do Egypta a Athén a zde rozmlouval s učenci,

z nichž „jedněmi byl obdivován, jiní jím pohrdali“. Poži

votě stráveném na cestách se usadil v thrácké Abdéře apů

sobil tu jako zákonodárce anebo, jak říkají jiní, jakoarchi

vář či syndikus; podle jiných zpráv se v tomto městě

narodil a byl v něm vychován. Ale ať už je tomu jakkoli, žil

v zahradě na předměstí, plně oddán svému studiu a životu

v ústraní. „Někdy se ale vydával k přístavu a srdečně se

smál mnoha směšnostem, které tady spatřil.“ Takový muž

byl tedy Démokritos.

Co to však má společného se mnou a jakým právem si

osvojuji jeho způsoby? Doznávám, že kdybych se s ním na

základě již řečeného srovnával, byla by to opovážlivost

a nadutost. Nemám v úmyslu předstírat nějakoupodob

nost, antistat mihi millibus trecentis, předčí mnetisícerý

mi způsoby, parvus sum, nullus sum, altum nec spiro, nec

spero, jsem malý a nepatrný, mé touhy a naděje nejsou ve

výšinách. O sobě však mohu říci – a doufám, že bez toho,

abych byl podezírán z vyvyšování či předstírání –, že jsem

žil tichým, usedlým, osamělým životem v ústraní mihi et

musis, oddán sobě a svému studiu, na univerzitě téměřstej

ně tak dlouho jako Xenokratés v Athénách, ad senectamfe

re, až do stáří, a stejně jako on se učil moudrosti a většinu

času prožil uzavřen ve své pracovně. Vzdělával jsem seto

// 25


tiž v nejznamenitější koleji v celé Evropě, augustissimocol

legio, a skoro jako Jovius se mohu chlubit: in ea lucedo

micilii Vaticani, totius orbis celeberrimi, per 37 annosmul

ta opportunaque didici, to jest po 37 let jsem hojně užíval

příležitosti ke studiu ve světoznámé knihovně ve Vatikáně;

třicet let jsem strávil (a měl k ruce právě tak dobréknihov

ny jako Xenokratés) jako učenec, a proto bych byl nerad,

kdybych žil životem trubce a ukázal se být neužitečným

a nedůstojným údem takto učené a vznešené společnosti,

anebo kdybych napsal něco, co by nějak nebylo ke ctito

muto královskému a znamenitému zařízení. Něco jsemvy

konal; ale ačkoliv jsem povoláním teolog, přece turbinerap

tus ingenii, můj příliš prudký duch, jak se říká, moje

nestálá a neklidná mysl ve mně vzbudila velkou touhudo

zvědět se trochu od všeho (aniž bych v čemkoli byl schopen

nabýt obratnosti), být aliquiis in omnibus, nullus insingu

lis, někým ve všem a nikým v jednotlivostech, jak radí již

Platón, s nímž souhlasí i Lipsius, který pak doporučuje, aby

si každý „zvídavý člověk dobře vtiskl do své mysli, že nemá

být otrokem jedné vědy anebo se výlučně zabývat jediným

předmětem, jak to činí většina, nýbrž toulat se kolem, být

centum puer artium, služebníkem sta umění, mít své veslo

v každé lodi, ochutnat z každého talíře a okusit z každéčí

še“, což, jak tvrdí Montaigne, velmi dobře uměl jeho učený

krajan Adrian Turnebus i Aristotelés. Tato těkavá nátura,

která mne ale nedovedla tak daleko jako jeho, je mi vlastní

odjakživa; a jako pobíhající kokršpaněl, jenž štěká nakaž

dého ptáka, kterého spatří, takže zapomene svůj cíl, jsem

se honil za vším jiným, než jsem měl, takže si se Senekou

mohu teď stejně jako skromný Gesner povzdechnout qui

ubique est, nusquam est, ten, kdo je všude, není nikde;

pročetl jsem mnoho knih, ale bez valného užitku, protože

mi chyběla dobrá metoda; zmaten jsem v našichknihov

nách zakopával o nejrůznější autory, ale nevyneslo mi toté

měř nic, protože mi chyběla dovednost, pořádek, paměť

a soud. Cestoval jsem jenom prstem po mapě apohledni

26 //


cích, v nichž se svobodně toulaly mé nespoutané myšlenky,

neboť mým největším potěšením bylo studiumkosmogra

fie. Pánem mého zrození byl kulminující Saturn; Mars,

jenž především určuje přirozené vlohy, byl v částečnékon

junkci s mým ascendentem, přičemž obě planety byly

v příznivém položení ve svých domech. Nejsem chudý,ne

jsem však ani bohatý; nihil est, nihil deest, mám málo,ne

chybí mi nic; všechny mé poklady spočívají ve věžiMiner

vině. Protože jsem nikdy nezastával nějaký důležitější úřad,

nikomu nic nedlužím; dík vznešeným a velkorysýmpatro

nům mám (laus Deo) z čeho žít, i když stále přebývám

v koleji jako Démokritos ve své zahradě a vedu mnišskýži

vot, ipse mihi theatrum, skýtaje dostatečné divadlo sámso

bě, stranou zmatků a vřavy světa, et tanquam in specula

positus, a jakoby na vyvýšené pozorovatelně (jak kdosiře

kl), podobný onomu moudrému stoikovi, jenž jedinýmpo

hledem obsáhnul všechny věky, včetně dnešního, Stoicus

sapiens, omnia saecula, praeterita praesentiaque videns,

uno velut intuitu. Slyším a vidím, co se děje v cizině, jakji

ní pobíhají, honí se, sváří a plahočí u dvora i na venkově,

stranou tahanic a soudů, aulae vanitatem, fori ambitionem,

ridere mecum soleo, směji se marnostem dvora i pletichám

veřejného života, směji se všemu; neboť se nemusímstra

chovat, že se nějaká moje pře zvrtne, má loď ztroskotá,úro

da se zničí, skot zhyne a obchod se nezdaří, nemám totiž

ani ženu, ani zdárné či nezdárné děti, o něž bych se musel

starat. Jsem pouhým pozorovatelem lidských osudů apří

hod, a proto se mi zdá, jako by všichni hráli přede mnou

své úlohy na nějakém z našich divadel. Každý den slýchám

nové novinky a běžné zvěsti o válce, morech, požárech,zá

plavách, krádežích, vraždách, masakrech, meteorech,ko

metách, přízracích, znameních, zjeveních, o dobytých aob

ležených městech ve Francii, Německu, Turecku, Persii,

Polsku atd., o sbírání vojska a přípravách a podobnýchvě

cech, které tato bouřlivá doba přináší, o vybojovanýchbit

vách, o tolika a tolika povražděných, o monomachiích,

// 27


ztroskotáních na moři, pirátstvích a námořních bojích,

o míru, ligách, úkladech a nových voláních do zbraně. Den

co den doléhá k našim uším zmatený příval přísah, přání,

žalob, ediktů, petic, procesů, žádostí, zákonů, proklamací,

stížností a křivd. Každý den nové knihy, brožury, letáky,

příběhy, celé katalogy svazků všeho druhu, nové paradoxy,

nové názory, schizmata, hereze, náboženské a filozofické

sváry atd. Jedna vlna přinese svatby, bály, maškarády,jubi

lea, poselstva, klání a turnaje, triumfy, holdy, soupeření

a hry, pak, jako by se proměnila scéna, přinese jiná zrady,

podvody, zlodějny, obrovská darebáctví všeho druhu,po

hřby, smrti vládců, nové objevy, výpravy; jednou něcotra

gického, jindy zas samé komedie. Dnes se dozvídáme, kdo

se stal šlechticem a důstojníkem, zítra se dozvíme, kdo

z mocných byl sesazen, a pak zas, komu se dostalo poct;je

den je propuštěn, druhý uvězněn, jeden nakupuje, druhý

přichází na mizinu; tenhle vzkvétá, druhý krachuje; nejdřív

je nadbytek, a potom zas přijde nouze a hlad; jeden běží,ji

ný jede na koni, pře se, směje, pláče atd. Den co denslý

chám takové soukromé i veřejné novinky; uprostřed tohoto

lesku a bídy světa, obklopen veselím, pýchou, zmatkem

a starostmi, prostotou a lotrovstvím; jemností, lumpárnou,

upřímností a pevností, které se spolu stále mísí a střídají,

plahočím se životem privus privatus, stranou ve svémústra

ní; jak jsem žil vždycky, žiju i teď, statu quo prius, zůstaven

své samotě a svým vlastním domácím starostem: jen někdy,

ne quid mentiar, abych nelhal, stejně jako Diogenéspři

cházel do města a Démokritos do přístavu pozorovat, co je

nového, starám se o své rozptýlení a projdu se kolem,

abych pozoroval svět, ale pak se nemohu zdržet, abychpři

tom neučinil pár pozorování, non tam sagax observator, ac

simplex recitator, ač nikoli po způsobu bystrého postřehu,

jako spíše prostého konstatování; a nikoli jako ti, kdo se

všemu vysmívají a posmívají, nýbrž se smíšeným pocitem.

28 //


Bilem saepe, jocum vestri movere tumultus.

Řádění k hněvu mě podnítilo a často též k žertu.

(Horatius, Epistulae*, I, 19, v. 20) Často jsem se smál a posmíval s Lúkiánem, satiricky káral s Menippem, naříkal s Hérakleitem a jindy jsem zase byl petulanti splene cachinno, uštěpačnou náladou pohnut k hlasitému smíchu a uere bilis jecur, játra mi zaplavila žluč, když jsem viděl nepravosti, které nemohu napravit. Avšak neskrývám se pod jménem Démokritovým, abych v takových případech zastřel svůj soucit, nýbrž abychneoznán měl více volnosti a svobody řeči, anebo – když už to chcete vědět – právě z toho důvodu, který Hippokratés obšírně vysvětluje ve svém Listu Damagetovi, ve kterém vypráví, jak jednou navštívil Démokrita a zastihl jej v jeho zahradě před branami Abdér pod stinným loubím s knihou na kolenou, když se zde věnoval svému bádání, pilně psal a čas od času si vyšel na procházku. Námětem jeho knihy byla melancholie a šílenství; kolem něho ležely mrtvoly mnoha zvířat, která otevřel a podrobil anatomickému zkoumání; nikoli však proto, že by pohrdal božími tvory, jak pravil Hippokratovi, nýbrž protože chtěl nalézt sídlo oné atra bilis neboli melancholie, zjistit, odkud se bere a jak vzniká v lidských tělech, a to za tím účelem, aby ji mohl lépe léčit sám v sobě a prostřednictvím svých spisů a pozorování učit jiné, jak se jí bránit a vyhýbat.Znamenitý záměr, jejž Hippokratés sám velmi chválil a který se zde jako Démokritos Junior odvažuji napodobit; a poněvadž Démokritovo dílo zůstalo nedokončeno a dnes je dokonce ztraceno, chci v tomto pojednání quasi succenturiatorDemocriti, jako Démokritův zástupce, tento záměr znovuoživit, provést a završit.

Proto tedy používám jeho jména. Pokud však název díla a jeho věnování stále vzbuzuje vaše pochyby a jestliže by dostatečným ospravedlněním bylo, kdybych obviňoval jiné,

// 29


mohl bych uvést mnoho vážných pojednání, dokoncekázání, která na své titulní stránce nesou jména ještě podivnější.

Tak se to dnes dělá, že se knize předešle fantastický titul,

má-li se prodávat; stejně totiž jako skřivani se slétají navějičku, zastaví se před ní i mnozí marniví čtenáři a budou na

ni civět jako pošetilí chodci na levnou malůvku v obchodě,

když předtím rozumné dílo neuznali za hodna pohledu. Je

pravda, jak poznamenává Scaliger, že „nic tak nepřitahuje

čtenáře jako nevídaný a neslýchaný námět, který se pak

prodává lépe než kdejaká skurilní písemnost“, tum maxime

cum novitas excitat palatum, tím spíše, má-li to příchuťnějaké novinky. „Mnozí lidé,“ praví Gellius, „jsou nadmírudůmyslní ve svých nadpisech“, že jsou schopni (jak Pliniuscituje ze Seneky) „přimět, aby se zastavil, i toho, kdo se ve

spěchu vydal shánět porodní bábu ke své dceři, jež seprávě chystá slehnout“. Já mám však pro to, co jsem udělal,

velmi úctyhodné vzory: uvedu jen jeden za všechny jiné,totiž Anthonia Zaru, Pap. Episc., a jeho Anatomii důvtipu ve

čtyřech oddílech, článcích, pododdílech atd., kterou sikaždý může přečíst v našich knihovnách.

Má-li však kdokoli námitky proti látce anebo způsobu,

jímž své téma pojednávám, a jestliže chce, abych jedno

i druhé zdůvodnil, mohu podat i víc než jeden důvod. Píši

o melancholii, abych se tímto svým zaměstnávánímmelancholii vyhnul. Neboť není větší příčiny melancholie než

nečinnost a „není na ni lepšího léku než zaměstnání“, jak

tvrdí Rhazes; a jakkoli platí, že stultus labor estineptiarum, totiž že je k ničemu zaměstnávat se hloupostmi,dořejme sluchu božskému Senekovi: lépe aliud agere quam

nihil, lépe je dělat cokoli než nic. Psal jsem tedy azaměstnával se věcmi prázdnými, otiosaque diligentia ut vitarem

torporem feriandi, abych utekl před nudou zahálčivosti,

jak praví Vectius v Macrobiovi, atque otium in utileverterem negotium, abych prázdné chvíle proměnil v cosiužitečného. 30 //


Simul et jucunda et idonea dicere vitae,

Lectorem delectando simul atque monendo.

Buď prospět svým čtenářům, nebo je bavit

nebo též s příjemným hlásat, co prožívat vhodno.

(Horatius, De arte poetica*, v. 334) Za tímto účelem píši jako ti, kdo podle Lúkiána „recitují stromům a deklamují sloupům, ježto jim chybíposluchači“: jak bystře prohlašuje Paulus Aegineta, „nikoli proto, že by něco bylo neznámé anebo opomenuté, ale abych se sám cvičil“, což je cesta, která by byla ku prospěchumnohým, jak po stránce tělesné, tak pokud jde o jejich duši, anebo snad i jako jiní proto, abych dosáhl slávy a vyvýšil se (scire tuum nihil est, nisi te scire hoc sciat alter: tvévědění je ničím, pokud druhý neví, že víš). Spíše se tedykloním k názoru Thúkýdida: „Vědět něco a neříci to je totéž jako nevědět.“ Když jsem se poprvé chopil tohoto úkolu, et quod ait ille, impellente genio negotium suscepi, a jak kdosi řekl, dal jsem se do práce z nějakého vnitřníhopoudu, bylo mým úmyslem vel ut lenirem animumscribendo, psaním ulehčit své mysli; protože jsem mělgravidum cor, foedum caput, tíži v srdci a nějaký hnis v hlavě, jehož jsem se velmi chtěl zbavit, a nedokázal jsem sivymyslet žádný příhodnější způsob jeho odstranění. Ostatně jsem se ani nemohl bránit, poněvadž člověk se musípoškrábat tam, kde má bolest, ubi dolor, ibi digitus. Nemálo mne postihla tato choroba, anebo mám snad říci: mápaní Melancholie, moje Egeria, anebo můj zlý génius, malus genius? Pročež jako ten, koho kousl škorpion, vyháním hřebík hřebíkem, clavum clavo, stejné stejným, jednu strast mírním jinou, zahálku nečinností, ut ex viperatheriacum, připravuji protijed z toho, co je první příčinou mé nemoci. Jsem jako ten, o němž Felix Plater říká, že simyslel, že má v břiše Aristofanovy žáby a pořád volal brekeke, kvák, kvák, pročež sedm let studoval lékařské umění apro/ 31


cestoval větší část Evropy, aby si od tohoto neduhuodpo

mohl. Proto abych pomohl sám sobě, pročetl jsem toliklé

kařů, kolik jich naše knihovny mohou poskytnout a kolik

mi jich mohli mí přátelé zapůjčit, a proto jsem se věnoval

této namáhavé práci. A proč ne? Cardanus přiznává, že

svou knihu De consolatione napsal po smrti svého syna,

aby se utěšil; taktéž Cicero píše o stejné věci a s podobným

záměrem po smrti své dcery, pokud je ovšem ono díloje

ho a nějaký podvodník si nepřivlastnil jeho jméno, jak se

domnívá Lipsius. Já sám snad mohu spolu se Sallustiem

Crispem říci: „To, co jiní slyšeli anebo o čem četli, jápro

žil a ozkoušel; oni získali své vědění z knih, já tím, že jsem

žil melancholií.“ Experto crede Roberto, jak říká přísloví,

věř, Roberte, těm, kdo znají. Mám co říci na základě své

zkušenosti, aerumnabilis experientia me docuit, učila

mne bolestná zkušenost a chtěl bych, jak praví básník, ze

soucitu pomáhat druhým, Haud ignara mali miserissuc

currere disco; jako ona ctnostná dáma, která sama měla

lepru, a proto „vynaložila celé své dědictví na to, abypo

stavila špitál pro ty, kdo jsou stiženi leprou“, i já chcivy

naložit všechen svůj čas i své vědění, které jsou mýmnej

větším majetkem, k obecnému prospěchu všech.

Budiž, ale potom by si někdo mohl myslet, že to jeac

tum agere, zbytečná práce, cramben bis coctamappone

re, totéž stále znovu, jen jinými slovy. Ale k jakému účelu?

„Nic z toho, co je dobře řečeno, nesmí být opomenuto,“

jak v podobné věci soudil Lúkiános. Kolik znamenitýchlé

kařů sepsalo celé svazky a učená pojednání na toto téma!

Nic nového tedy; to, co mám, je ukradeno jiným, Dicitque

mihi mea pagina, fur es, má stránka na mne volá: jsizlo

děj! Jestliže by byl pravdivý verdikt Synesiův, totiž že „je

větší hanebnost krást mrtvým jejich práci než jejich šaty“,

co by se pak stalo s většinou spisovatelů? Zdvihám svouru

ku na lavici obžalovaných spolu s jinými, přiznávám se ke

zločinu, habes confitentem reum, a rád vidím, jsem-litiš

těn spolu s jinými. Je to tak: tenet insanabile multosscri

32 //


bendi cacoethes, mnohé svrbí jejich literární kůže, a jak

seznal jistý mudrc, „sepisování knih nebere žádnéhokonce“, zejména v této škrabalské době, „knih, jejichž počtu

se nedopočítáš“, jak se vyjádřil jiný důstojný muž, kdy se

šmahem obléhají tiskárny a každý má zálusk na to, aby

se projevil, poněvadž touží po slávě a cti (scribimus indocti

doctique, píšeme, ať učení či neučení), každý píše o všem

a látku vyškrabuje odevšud. „Zachváceni tímto prahnutím

po slávě, etiam mediis in morbis“, dokonce i uprostřednemoci, škodíce svému zdraví a sotva schopni udržet pero

v prstech, musejí něco povědět „a získat si jméno“, jakpraví Scaliger, „byť by to vedlo k pádu a zkáze mnoha jiných“.

Chtějí být počítáni mezi spisovatele, scriptores utsalutentur, oslovováni jako autoři, pokládáni za mnohoučenépolyhistory apud imperitum vulgus, neznalým davem, ob

ventoase nomen artis, aby si za svůj bezcenný talentzískali nějaké jméno a vybudovali své papírové království:

nulla spe quaestus sed ampla famae, aniž doufají v zisk,

nýbrž ve slávu v této bezhlavé a ctibažné době, nunc ut est

saeculum, inter immaturam eruditionem, ambitiosum et

praeceps (tak soudí Scaliger); a ti, kdo sotva slyší, vixauditores, se musí stát mistry a učiteli ještě dřív, než jsou

schopni a mocni naslouchání. Vrhají se do vší učenosti,togatam, armatam, občanské i vojenské, do spisů božských

i lidských, kutají ve všemožných odkazech a pamfletech,

hledajíce pozoruhodnosti, stejně jako se naši obchodníci

pídí po zboží v cizích přístavech, píší celé svazky, cum non

sint re vera doctiores, sed loquaciores, ač kvůli tomunejsou většími učenci, leda žvanily. Obyčejně usilují oveřejné dobro, ale jak poznamenává Gesner, pohání je toliko

pýcha a marnivost; nic nového, nic hodné pozornosti,

nýbrž stále jen to samé jinými slovy. Ne feriarenturfortasse typographi, vel ideo scribendum est aliquid ut sevixisse testentur, musí psát, aby zaměstnávali tiskaře anebo

aby alespoň dokázali, že žijí. Jako lékárníci vyrábímekaždý den nové směsi, přeléváme jednu nádobu do druhé aja/ 33


ko kdysi Římané plenili města po celém světě, abyvyparádili svůj špatně položený Řím, my sbíráme smetanu vtipu

druhých, vybíráme nejhezčí květiny z jejich pěstěnýchzahrad, abychom vylepšili naše neplodné pozemky. Castrant

alios ut libros suos per se graciles alieno adipesuffarciant: prokládají své hubené svazky tukem z jiných knih, jak

se právem hněvá Jovius. Ineruditi fures, nevzdělanízloději. Všichni jakož i teď já nacházejí chyby, a přitom seproviňují sami, trium literarum homines, všichni jsoupobertové; vykrádají staré autory, aby něčím vycpali své nové

komentáře, probírají se Enniovým hnojem anebo jako já

Démokritovými odpadky. A tak se potom stává, „že nejen

knihovny a obchody jsou přecpané našimi stuchlýmipapíry, ale i naše noční stolky a záchody“; scribunt carmina

quae legunt cacantes; ukládají na ně paštiky, balí do nich

koření a chrání pečené maso, aby se nespálilo. „U nás ve

Francii,“ praví Scaliger, „může psát každý, ale jen málo je

těch, kdo jsou toho schopni. Dříve byli soudní učenci

chloubou vědění, zatímco dnes vznešené vědy przníubozí a nevzdělaní pisálci“, kteří píší buď z nafoukanosti,nouze a aby se dostali k penězům, anebo jako příživníci, aby

se lichocením vnutili do přízně velkých mužů, plodíburras, quisquiliasque ineptiasque, hlouposti, neřádstvo anejapnosti. „Mezi tisícovkou autorů sotva najdete jednoho,

jehož četbou spíše zmoudříte než sebe zkazíte“, quibusinficitur potius, quam perficitur, který své čtenáře spíše

zdokonalí, než nakazí.

Qui talia legit,

Quid didicit tandem, quid scit nisi somnia, nugas?

Kdo toto čte a co chce poznat,

krom prázdných snů a marností?

(Palingenius) 34 //


Tak se často stává (a podle Kallimacha odedávna), že velká

kniha působí velké neštěstí. Cardanus vyčítá francouzským

a německým autorům, že jejich psaní nemá žádný účel.

Non, inquit, ab edendo deterreo, modo novum aliquidinveniant, nezakazuje jim psát, pokud by v jejich knihách

byl nějaký jejich vlastní nápad; my ale tkáme pořád stejnou

tkaninu, přehýbáme stále stejný provaz anebo,připadneme-li už skutečně na něco nového, jsou to jen cetky ahračky, jež jedna jalová hlava vymýšlí pro jinou, ale takovénáady může mít pak každý. „Musel by mít pěkně prázdný

rozum ten, kdo by v této době pisálků nedokázal něcosesmolit.“ „Vládcové se pyšní svými zbraněmi, bohatcistavějí na odiv své domy, vojáci se chlubí svou mužností

a učenci se honosí svým dětinstvím“ a všichni musí volky

nevolky číst, všichni poslouchat.

Et quodcunque semel chartis illeverit, omnes

Gestiet a furno redeuntes scire lacuque,

Et pueros et anus.

Co na papír načmárá jednou, to chtít bude ve známost

uvésti všem, kdož z pekáren jdou a od kašny domů,

sluhům i babkám.

(Horatius, Saturae*, I, 4, v. 35–36) „Jaký zástup básníků nám přinesl tento rok!“ stěžuje siPlinius Sossiovi Seneciovi. „V dubnu den co den přednášel své básně hned ten, hned onen.“ A jak obsáhlý soupisnových knih tohoto roku a tohoto věku přinesl frankfurtský i domácí trh! Dvakrát do roka proferunt se nova ingenia et ostentant, namáháme ducha a stavíme ho na odiv, magno conatu nihil agimus, ale sebevětší namáhání k ničemunevede. Jestliže se tedy nestane skutkem ona reforma, kterou si tak přeje Gesner, aby se přikázáním nějakého vládce a přísným dohledem omezila tato svoboda, půjde to takhle dál in infinitum. Quis tam avidus librorum helluo? A kde

// 35


jsou všichni ti knihomolové, kdo může tolik knih ještě číst?

Stejně jako teď budeme žít v chaosu a zmatku knih, které

na nás ze všech stran dotírají, že nás oči bolí ze čtení aprsty od obracení stránek. I já patřím k této sortě, nosnumerus sumus; nepopírám to, ale na svou obranu mohu říci

s Macrobiem: Omne meum, nihil meum, všechno patří

mně, a přece nic není mé. Jako dobrá hospodyně z vlny

různých ovcí splétá jeden šat, jako včela sbírá vosk a med

z mnoha květin a tvoří z nich jednu hromadu, Floriferis ut

apes in saltibus omnia libant, jako včely v květech sají

z každého kalíšku, pilně jsem sebral toto centoznejrůznějších autorů, a to sine injuria, žádnému jsem neuškodil,

každému ponechal to, co mu náleží, a to podle vzoruNeotianova, kterého Jeroným chválí za to, že nepřejímalcelé verše, stránky či traktáty, skrývaje jména jejich autorů,

jak je dnes u mnohých zvykem, nýbrž pokaždé řekl, žetoto patří Cyprianovi, toto Lactantiovi, toto Hilariovi, totořekl Minucius Felix, tak to napsal Victorinus a tak soudilArnobius: cituji a uvádím své autory (třebaže spousta

nevzdělaných škrabalů to pokládá za pedantické a zapláštík neznalosti, a naopak se honosí svým vyumělkovaným

stylem), sumpsi, not surripui, bral jsem, ale nekradl;takže to, co Varro v 3. knize spisu O zemědělství říká ovčelách, minime maleficae nullius opus vellicantes faciunt

deterius, totiž že nikomu neškodí, když sbírají med, mohu

říci i sám o sobě: komu jsem učinil bezpráví? Látka je

z větší části jejich, a přece i moje, apparet unde sumptum

sit, je zřejmé, odkud je převzata, což Seneca chválí, aliud

tamen quam unde sumptum sit apparet, avšak jiná než

u nich. Právě tak jako příroda přivtěluje, tráví a přijímáživiny našeho těla, tak i já concoquere quod hausi,přijímám, co jsem spolykal, užívám toho, co beru; nechávám

je, aby přispívali k budově tohoto mého Macaronicon,metoda je pouze má vlastní. Jinak ale přijímám zásaduWeckerovu, nihil dictum quod non dictum prius, methodus

sola artificem ostendit, nemůžeme říci nic než to, co již 36 //


bylo řečeno dříve, jen skladba a metoda je naše, a taprokazuje učence. Oribasius, Aetius, Avicenna mají všechno

z Galéna, ale podle své vlastní metody, diverso stilo, non

diversa fide. Naši básníci loupí v Homérovi; co Homérvylivne, to oni slíznou, jak praví Aelianus. Bohoslovci stále

opisují verbatim z Augustina a stejně tak i naši vypravěči;

ten, kdo přichází jako poslední, je obvykle nejlepší.

Donec quid grandius aetas

Postera sorsque ferat melior.

Až pozdější věk,

nadanější, vydá lepší stránku.

I když se stará přírodní nauka i filozofie mohla pyšnit

mnoha velikány, přece s Didakem Stellou tvrdím:„Trpaslík, který stojí na ramenou obra, vidí dále než obr sám.“

I já tedy mohu přidávat, pozměňovat a vidět dál než moji

předchůdci a opravovat je; nelze mne hanět, že jsem se

opíral o jiné, stejně jako nelze vyčítat slavnému lékařiAelianu Montaltovi, že psal de morte capitis, o nemocech

hlavy, po Jasonu Pratensis, Heurniovi, Hildesheimovi

a dalších, takže v tomto závodě běží spolu více koní, jeden

logik, jeden rétor. Nechť si čtenář namítá, jak chce,

Allatres licet usque nos et usque,

Et gannitibus improbis lacessas,

ať na mne štěkáš znovu a znovu,

a vrčením naháníš strach,

(Martialis, Epigrammaton libri, 5, 60, v. 1–2)

trvám na svém. A pokud jde o ony ostatní nedostatky –

barbarismus, dórský dialekt, přemíru extempor,tautologie, opičení, rapsodicky sestavené útržky posbírané zmnoha smetišť, výmětky autorů, hračky a pošetilostiposkláda/ 37


né přes sebe bez ladu a skladu, bez invence, soudu, vtipu,

učenosti, hrubý, syrový, drsný, fantastický, absurdní,nejapný, nestydatý styl, zflikovanou skladbu, nestrávenou,

prázdnou, skurilní, zbytečnou, hloupou a suchou látku –,

všechny je přiznávám; sotva o mně můžeš, milý čtenáři,

smýšlet hůře než já sám o sobě. Připouštím, že ke čtení to

není, a nechci, abys ztrácel čas probíráním se tak jalovou

látkou, protože já sám bych asi byl znechucen, kdybys mi

něco takového předkládal ke čtení; není to operaepretium, hodno takové námahy. Pouze dodávám, že nejsem

bez předchůdců, což Ísokratés nazývá perfugium iis qui

peccant, útočištěm těch, kdo hřeší, a že i jiní jsou stejně

absurdní, prázdní, zbyteční, nevzdělaní a tak dál.Nonnulli alii idem fecerunt, i jiní mají podobné věci nasvědomí, možná ještě horší, a třeba k nim, milý čtenáři, patříš

i ty sám, Novimus et qui te etc., známe někoho, kdo těviděl. Všichni máme své chyby; scimus, et hanc veniam,víme, a proto žádáme o odpuštění; ty soudíš mne, já stejně

tak jsem činil jiným, a jednou tak možná učiním i s tebou,

Caedimus, inque vicem, oplácíme stejné stejným, je to lex

talionis, quid pro quo. Kdo chce, nechť tedy soudí,kritizuje, vysmívá se a haní.

Nasutus sis usque licet, sis denique nasus:

Non potes in nugas dicere plura meas,

Ipse ego quam dixi...

Čerti se, vysmívej se, jak je ti libo, ale věz,

že sotva řekneš něco horšího,

než co o sobě dovedu povědět já sám...

(Martialis) Proto jsem jako tupící se ženy i já první volal „děvko“ abojím se, že v soudu nad jinými jsem přestřeloval. Laudare se vani, vituperare stulti, sebechvála je marnost,sebesnižování pošetilost a jako si neosobuji žádné zvláštní právo, ne- 38 //


budu krátit jiné. Primum vestrum non sum, nec imus,nejsem z nejlepších, ale ani z nejmizernějších. A jsem-li ocelý palec, mnoho stop anebo mnoho parasangů pozadu za

tím či oním, možná jsem o vlas před tebou. Avšak ať už je

tomu jakkoli, špatně nebo dobře, pustil jsem se do tohoto

podniku a vystoupil na scénu; musím se tedy vystavitkritice, před kterou není úniku. Až příliš platí, že styl násprozrazuje, stilus virum arguit, a jako lovci hledají svou kořist

po stopách, nadání člověka se vyjeví jeho dílem; multomelius ex sermone quam lineamentis de moribus hominum

judicamus, charakter člověka posoudíme spíše podle jeho

řeči než podle fyziognomie, jak zní zásada Catonova.Protože jsem se docela odkryl, jak sám vím, a obrátil zevnitř

navenek, není pochyb o tom, že budu souzen; Erasmus má

pravdu, když říká: nihil morosius hominum judiciis, není

nic tak mrzoutského jako lidský soud, a jedinou útěchou

mi budiž, že naše soudy jsou právě tak rozmanité jakonaše chuti: ut palata, sic judicia.

Tres mihi convivae prope dissentire videntur,

Poscentes vario multum diversa palato.

Jak se mi zdá, i tři jenom hosté se od sebe liší,

pro svou rozdílnou chuť si přejíce pokrmů různých.

(Horatius, Epistulae*, 2, 2, v. 61–62)

Naše spisy jsou jako pokrmy, naši čtenáři jako hosté anaše knihy jako krása, kterou jeden obdivuje a druhý odmítá;

jsme oceňováni podle lidských libostí. Pro captu lectoris

habent sua fata libelli, osud knih závisí na rozmaručtenáře. Co jednoho těší, je amaracum sui, jinému odporné.

Quot homines, tot sententiae, kolik hlav, tolik názorů: co

ty zavrhuješ, onen doporučuje. Quod petis, id sane estinvisum acidumque duobus, co tebe přitahuje, jiníshledávají kyselým a odporným. Ten si váží látky, onen jde jenom

po slovech; ten miluje volný a svobodný styl, ten si hledí

// 39


především správné skladby, pevných strof, hyperbol,alegorií, onen si jako Hieron přeje hezký frontispis, půvabné

obrázky, takové, jaké jezuita Natali vyryl pro dominikány,

aby upoutal čtenářovu pozornost, ale tobě se nelíbí; to, co

jeden obdivuje, druhý odmítá jako naprostou absurditu

a směšnost. Jestliže bys svou metodou a svýmipředstavami navlas neodpovídal temperamentu svého čtenáře, siquid forsan omissum, quo is animo conceperit, si quaedictio, jestliže bys vypustil anebo přidal, co on má rád anebo

nerad, pak jsi mancipium paucae lectionis, hlupák, osel,

nullus es anebo plagiarius, nula, plagiátor, jsi zbytečný;

anebo je tvoje práce jen skládačka, sbírka bez vtipu anáadu, nicotnost. Facilia sic putant omnes quae jam facta,

nec de salebris cogitant, ubi via strata: když už je něco

uděláno, myslí si všichni, jak je to snadné; když už je tu

cesta, zapomínají, jak těžko se tudy kdysi procházelo;nejinak jsou oceňováni i autoři, jejich práci znevažujíničemové jako zbytečnost, ač sami by nic takovéhonedokázali. Unusquisque abundat sensu suo, každý má spoustu

rozumu, a protože tak se to má s každou stranou, nelzepotěšit všechny.

Quid dem? quid non dem? Renuis tu quod jubet ille.

Co jim mám dáti, co ne? Co odmítáš, druhý žádá!

(Horatius, Epistulae*, 2, 2, v. 61) Jak doufat, že uspokojím všechny a svým způsobemvyjadřování vyhovím každému temperamentu a každémurozumu? Někteří chápou příliš málo, jiní příliš mnoho, quisimiliter in legendos libros, atque in salutando homines irruunt, non cogitantes quales, sed quibus vestibus induti sint, hodnotí knihy stejně jako lidi, protože soudí nikoli podle charakteru, ale podle oděvu, jak říká Augustinus,neřihlížejíce k tomu, co se v knize píše, nýbrž kdo ji napsal, orexin habet auctoris celebritas, sláva prodává knihu: ne- 40 //


cení kov, ale ražbu na něm, cantharum aspiciunt, nonqu

id in eo, hledí na pohár, ale ne na to, co je v něm. Není-li

autor zámožný, vysokého postavení, vznešený a uznávaný,

učenec anebo ověšený velkými tituly, třebaže si jeneza

sluhuje, je to tupec; a přitom již Baronius, mluvě o knihách

kardinála Caraffy, pravil, že kdo opovrhuje druhým kvůli

jeho chudobě, sám je ubožák. Jedni příliš straní a jsouja

ko přátelé velkorysí, jiní přicházejí s předsudky, aby sistě

žovali, tupili a ušklíbali se (qui de me forsan, quicquid est,

omni contemptu contemptius judicant, všechno, copo

chází ode mne, neuznají ani za hodna pohrdání, jak seří

ká); jedni jdou jako včely po medu, druzí jako pavoucihle

dají jen jed. Co si mám v takovém případě počít? Jako

hostinští v Německu, kteří hostu, jemuž se nelíbí strava či

příbytek, hrubě odpoví: Aliud tibi queras diversorium,

když se ti nelíbí tady, hledej si jiný hostinec, říkám: když

se ti moje kniha nelíbí, najdi si ke čtení něco jiného.Ne

dělám si mnoho z tvé kritiky, protože nakonec to nebude

ani tvoje, ani moje cesta, jak si oba přejeme, a ukáže se, že

má pravdu Plinius Secundus, když Trajánovi říká: „K čemu

je namáhání mysli, když se spolu nespojí látka, téma,pří

ležitost a doporučující přízeň.“ Když mne tedy ty a tobě

podobní odsoudí a roztrhají, možná, jak vím (expertuslo

quor), mne ocení a doporučí jiní, a proto mohu říci jakoJo

vius v podobném případě a aniž bych se chvástal (absitver

bo jactantia): heroum quorundam, pontificum, et virorum

nobilium familiaritatem et amicitiam gratasque gratias, et

multorum bene laudatorum laudes sum inde promeritus,

totiž že jsem byl poctěn blízkým přátelstvím vynikajících

představitelů církve i šlechty, těšil jsem se jejich přízni

a dostalo se mi chvály mnohých vážených osob; jako si

mne ale četní významní lidé váží, jiní mne tupí a budoutu

pit i nadále. O mém díle by mohlo platit totéž, co oPro

bově vydání Persiových Satir: když kniha poprvé vyšla,li

dé zpozorněli a počali v ní horlivě hledat nedostatky,

editum librum continuo mirari homines, atque avidede

// 41


ripere coeperunt; první, druhé i třetí vydání bylo rychle

rozebrané, pilně čtené, a jak jsem již řekl, jedni knihu

chválili, stejně jako ji druzí s pohrdáním odmítali. Takový

byl ovšem i osud Démokritův, Idem admirationi etirrisio

ni habitus, byl předmětem obdivu i záští. A rovněž i osud

Senekův, tohoto svrchovaného správce rozumu, učenosti

a soudnosti, ad stuporem doctus, obdivuhodněvzdělané

ho a podle Plútarcha nejlepšího z řeckých i latinskýchspi

sovatelů: ani „tento chvalně známý karatel neřestí“, jak jej

označuje Fabius, „důkladný a všeho znalý filozof, kterýob

divuhodně a znamenitě psal“, se nemohl zalíbit všem

a uniknout kritice. Jak jej tupil Caligula, Aulus Gelius,Fa

bius i sám Lipsius, jenž ho jinak tolik protežoval! In eople

raque perniciosa, praví Fabius, je u něho spoustadětin

skostí, sermo illaboratus, nedbalý výraz, podle Aula Gellia,

oratio vulgaruis et protrita, dicase et ineptae sententiae,

eruditio plebeia, domácký a obyčejný styl, přepjaté ine

japné myšlenky, průměrné vzdělání povrchního autora. In

partibus spinas et fastidia habet, říká Lipsius, místytopor

ný a zmatený; jeho díla a zejména jeho listy jsou přecpané

zbytečnými jalovostmi, někdy je zaujatý a neuspořádaný

a jeho látka nebývá vždy dost silná, aliae in argutiis etin

petiis occupantur, intricatus alicubi, et parumcomposi

tus, sine copia rerum hoc fecit, nemetodicky skládá po

způsobu stoiků spoustu věcí dohromady, parum ordinavit,

multa accumulavit. A jestliže je takto tupen Seneca imno

ho známých mužů, které bych ještě mohl uvést jménem,

co pak mohu čekat já? Jak mohu já, jenž jsem vix umbra

tanti philosophi, jen stínem tak velkého filozofa, doufat,

že se zalíbím? „Nikdo není tak dokonalý,“ tvrdí Erasmus,

„aby uspokojil všechny, kromě těch, které starobylostuči

nila nedotknutelnými.“ Ovšem, jak ukazuje příkladSene

kův, mnohdy to dopadne jinak; jak bych mohl zůstatstra

nou já? Takový už je osud všech spisovatelů, jemuž se

musím podřídit; nehledám chválu, non ego ventosae venor

suffragia plebis, neucházím se o přízeň vrtkavého davu;

42 //


non sum adeo informis, nejsem tak ošklivý, abych nebyl

haněn.

Laudatus abunde,

Non fastiditus si tibi, lector, ero.

Místo chvály jen o milost prosím; když nebudu tebou

odsouzen, čtenáři milý, pochválen budu již dost!

(Ovidius, Tristia, I, 7, v. 31–32)

Obávám se však kritiky schopných mužů a do jejichpříz

ně svěřuji svou práci,

Et linguas mancipiorum

Contemno.

a pohrdám řečí otroků.

(Juvenalis, Saturae, IX, v. 119–120)

Opovrhuji zlovolným a sprostým utrháním, znevažová

ním, pomluvami peskujících kritiků a pomlouvačů, stejně

jako nedbám vytí psů; a všechno ostatní nestojí za řeč. Co

jsem napsal, napsal jsem pro tenuitate mea, jak nejlépe při

svých chabých schopnostech to umím, a k tomu už nemám

co dodat.

Kdyby to bylo v mé moci, rád bych ledacos ve způsobu,

jímž se zabývám svou látkou, vylepšil a omlouvám se,de

precari, laskavému čtenáři, že jsem tak neučinil. Nebylo

mým úmyslem prodávat svou múzu v angličtině anebovy

nášet secreta Minervae; chtěl jsem vše vyložit v latině,kdy

bych našel nakladatele. Našim zdatným tiskařům je vítaný

kdejaký sprostý spisek v angličtině, vytisknou všechno,

Cuduntque libellos

In quorum foliis vix simia nuda cacaret,

// 43


z jejich lisů vycházejí stránky,

do nichž by se ani nahá opice nevydělala, ale s latinou nechtějí mít nic do činění; což je podleNicholase Cara a jeho řeči o ubohosti anglické literaturyjeden z důvodů, že tolik skvělých duchů upadá v našemnárodě do zapomenutí a jsou pohřbeni, jako by byli mrtví. Jinou velkou chybou je, že jsem nepřehlédl předlohu anevylepšil styl, který je právě tak nedbalý, jako byl v prvním náčrtu; chybí mi však náležitá prázdeň. Feci nec quodpotui, nec quod volui, doznávám tedy, že kniha není taková, jak bych ji mít chtěl, ani taková, jaká by být měla.

Cum relego scripsisse pudet, quia plurima cerno

Me quoque quae fuerant judice digna lini.

Čtu-li je, stydím se za ně. Sám soudím původce jejich,

že jsem, jak vidím, měl vyškrtnout většinu z nich.

(Ovidius, Epistulae ex Ponto*, I, 5, v. 15–16) Et quod gravissimum, a co je prohřeškem největším, dnes již sám nesouhlasím s pár věcmi ve svém výkladu, protože jsem je napsal, když jsem byl ještě mladší a pošetilejší, Non eadem est aetas, non mens, valně změnil se věk i nálada; mnohé bych rád vynechal, ale je už pozdě, a proto mohu pouze žádat o shovívavost tam, kde je něco chybně.

Býval bych se měl držet (pokud bych si počínal moudře) doporučení básníka, totiž že je třeba s dílem v



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist