načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Anarchismus - Václav Tomek; Ondřej Slačálek

Anarchismus
-3%
sleva

Elektronická kniha: Anarchismus
Autor: Václav Tomek; Ondřej Slačálek

Interpretaci přítomnosti některých principů antiautoritářského myšlenkového směru v různorodých ideových koncepcích (kupř. taoismus, buddhismus, kacířská hnutí středověku, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  59 Kč 57
+
-
1,9
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 669
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace, portréty, faksim.
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Politické strany a hnutí
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 2.4
PDF velikost (MB): 2.9
MOBI velikost (MB): 3.5
Nakladatelské údaje: Praha, Vyšehrad, 2006
ISBN: 9788070217818
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Interpretaci přítomnosti některých principů antiautoritářského myšlenkového směru v různorodých ideových koncepcích (kupř. taoismus, buddhismus, kacířská hnutí středověku, Chelčický, Emerson, Thoreau) doplňuje výklad klasických teorií, jež napomohly formovat tvář tohoto hnutí (např. Stirner, Proudhon). Následuje shrnutí podstaty vrcholných systémů moderního anarchismu (Bakunin, Kropotkin), postojů jeho ideových souputníků (kupř. Wilde, L.N. Tolstoj) a podoby hnutí v českém prostředí na přelomu 19. a 20.století. Poté se autoři věnují klíčovým systémům 20.století (např. Pouget, Goldman, Rocker), politické roli anarchistů (kupř. v období španělské občanské války či studentských bouří šedesátých let). Závěrečné kapitoly přibližují současné myšlenkové trendy (např. Bookchin, Chomsky, Zerzan) i politiku anarchistických hnutí na přelomu tisíciletí. Shrnutí ideového směřování světového anarchismu od předchůdců tohoto politického směru po současné trendy.

Popis nakladatele

Václav Tomek, významný český historik politického myšlení, autor řady prací o dějinách českého anarchismu, a Ondřej Slačálek, znalec současného anarchismu, zde poprvé v české odborné literatuře podávají souhrnný obraz vývoje této kdysi vlivné politické ideologie od jejího zrodu v 1. polovině XIX. století až do současnosti, přičemž při hledání jejích kořenů dospívají hluboko do středověku, u nás až k učení Petra Chelčického. Při výkladu dějin anarchismu se soustřeďují na jeho "klasiky" - P. J. Proudhona, N. Bakunina a P. A. Kropotkina. Nezapomínají ani na svérázné, křesťanstvím inspirované učení L. N. Tolstého, které před 1. světovou válkou tolik ovlivnilo řadu našich vzdělanců. Zároveň s tím autoři zkoumají též proměny politického hnutí anarchismu, které prožilo dočasný vzestup v bouřlivých 60. letech XX. století. (svoboda proti moci)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Václav Tomek; Ondřej Slačálek - další tituly autora:
Proroci postutopického radikalismu. Alexandr Dugin a Hakim Bey Proroci postutopického radikalismu. Alexandr Dugin a Hakim Bey
 (e-book)
Proroci postutopického radikalismu. Alexandr Dugin a Hakim Bey Proroci postutopického radikalismu. Alexandr Dugin a Hakim Bey
 
K elektronické knize "Anarchismus" doporučujeme také:
 (e-book)
Squaty a jejich revoluční tendence Squaty a jejich revoluční tendence
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Václav

Tomek

Ondřej

Slacalek

ˇ ́

Anarchismus

SVOBODA PROTI MOCI

VYŠEHRAD


Tato publikace vznikla s podporou grantového projektu

GA AV ČR IAA 9009103

© Václav Tomek, Ondřej Slačálek, 2006

ISBN80-7021-781-2

Janě a Lence

věnují autoři


Obsah

Na úvod – Jan Keller . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10

Anarchismus jako idea a její vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

1.Pojem anarchie apředchůdci anarchismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 2.Rozumná společnost bez státu (William Godwin) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 3.Ničím neomezený jedinec (Max Stirner) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 4.Vlastnictví –krádež, nebo záruka svobody?

(Pierre-Joseph Proudhon) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 5.Za diktaturu všech (Joseph Déjacque) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 6.Ideály ibomby (Od prvních anarchistických aktivit

až po období propagandy činem) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 7.Vášeň bořit je itvůrčí vášní (Michail Bakunin) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 8.Evoluce rodnou sestrou revoluce (Élisée Reclus) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168 9.Jed, puška adynamit (Johann Most) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186

10.Buřičova morálka apospolitost (Petr Kropotkin) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200

11.Svobodná škola (Francisco Ferrer) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237

12.Tři souputníci anarchismu

(William Morris, Oscar Wilde a Lev Tolstoj) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247

13.Mezi svobodou aautoritou

(Anarchismus v Čechách 1880–1923) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 271

14.Od odborů krevolucím

(Od revolučního syndikalismu ke španělské revoluci) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 301

15.Odborářská utopie (Émile Pouget) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 351

16.Stát je vztah mezi lidmi (Gustav Landauer) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 365

17.Jedinec, který se narodil ženou (Emma Goldman) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 381

18.Národ je výtvorem státu (Rudolf Rocker) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 405

19.Komuny ikolektivy, barikády iministerstva

(Španělský anarchismus, sociální revoluce a občanská válka) . . . . . . . . . . . 426 20.Od kroužků ksociálním hnutím

(Od konce španělské občanské války do současnosti) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 453

21.Řekni, kjaké utopii se hlásíš, ajá ti povím, jaký jsi

(Marie Louise Berneri) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 483

22.Společnost jako ekosystém (Murray Bookchin) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 497

23.Lidská přirozenost proti nelegitimní moci

(Noam Chomsky) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 523 24.Anarchismus jako způsob organizace (Colin Ward) . . . . . . . . . . . . . . . . 530 25.Zpět klovcům asběračům? (John Zerzan) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 545 26.Globální komuna bez vlády (Anarchist Federation) . . . . . . . . . . . . . . . . . 567

27.Svobodu iautonomii (Novodobý český anarchismus) . . . . . . . . . . . . . . . . 577

Několik poznámek kanarchistickému dějepisectví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 608 Otazníky anarchismu aanarchismus jako otazník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 617 Soupis použité literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 629 Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 658 Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 659

Na úvod

Anarchismus jako teorie společnosti i jako hnutí má svoji budoucnost teprve před sebou. Současný vývoj totiž nepozorovaně, ale oto systematičtěji vytváří podmínky pro realizaci jeho myšlenek. Stát, proti němuž se anarchisté vždy tak bouřili, rychle ztrácí vpodmínkách ekonomické globalizace půdu pod nohama astává se prázdnou fasádou. Velké organizace, které byly anarchistům vždy tak podezřelé, se samovolně rozkládají ve volné, pružné aměnlivé sítě, takže Proudhon by dnes mohl zvolat: „Tvořte své sítě abudete svobodni!“

Rostoucí nejistota, která tento překotný, nikým nenaplánovaný anikým nepředvídaný vývoj doprovází, povede lidi k tomu, že se rozpomenou na polozapomenuté vzorce vzájemné pomoci aochrany vkritických situacích.

Lze předpokládat, že největším nepřítelem spontánně vznikajících komunit už brzy nebude státní moc, ale to, co se za její fasádou krok za krokem upevňuje –polomafiánské, polofeudální formy osobní závislosti. Stát totiž kdysi vznikl generalizací aformalizací dvou typů ochrany –jednak to byla pomoc mezi sobě rovnými, jednak závislost klientů na mocném patronovi. Stát téměř udusil první zobou forem, aby oto více, vpříšeří oficiální moci, rozvinul formu druhou. Při rozkladu státu, kněmuž vpodmínkách globalizace nepochybně dojde, si budou obě formy ochrany opět konkurovat. Nemá-li převládnout klientská závislost, tak jako tomu bylo vždy vminulosti, kdykoliv ústřední moc zeslábla, bude na anarchismu, aby prosadil svoji alternativu. Ta spočívá vdobrovolné kooperaci uskutečňované vrámci solidární ekonomiky ave vytváření dynamických komunit, jejichž členové si budou poskytovat pomoc avzájemnou ochranu zásadně na základě rovnosti. Žádnou jinou ochranu před klientským systémem zplozeným upadající státní mocí totiž mít nebudou. Pokud se dávný projekt anarchismu nezrealizuje, čeká nás postmoderní feudalizace. Tak nevábná vyhlídka jistě stojí za to, abychom si začali připomínat, oč anarchismu vždycky šlo.

Jan Keller


Předmluva

Tato práce se snaží uceleně popsat vývoj politického myšlení světového anarchismu jako první knižní publikace v českém jazyce takřka po sto letech. Vroce 1900 vyšla původní česká práce Františka Hermana Anarchisté a jejic hučení aroku 1910 překlad práce polského historika asociologa Ludwika Kulczyckého Současný anarchismus(již autor pro české vydání rozšířil). Od té doby sice byla sice vydána celá řada dílčích anarchistických textů, většinou ale vmálo dostupné podobě, ať už jako dobová vydání zpočátku 20. století, nebo v současném anarchistickém samizdatu. Přesto je využíváme aodkazujeme na ně, protože se mnohdy jedná ojediné české překlady zajímavých materiálů. Abychom k nim čtenářům usnadnili přístup, uvádíme usamizdatově vydaných textů ijméno vydavatele, protože standardní bibliografické údaje by vtakových případech patrně nepostačovaly.

Anarchismus měl a má v dějinách politického myšlení svou zajímavost i význam, a proto se domníváme, že je třeba takřka stoletou mezeru jeho zpracování vnaší společenskovědní literatuře zaplnit. Naše práce by měla být první splátkou tohoto dluhu. Vzhledem kšíři tématu bylo nutné zvolit určité vymezení. Vnašem případě je to zaměření na vývoj anarchistického myšlení. Jsme ovšem toho názoru, že ideje nelze oddělovat od jejich nositelů, azejména dějiny anarchistických myšlenek od dějin anarchistického hnutí nebo od životních osudů jednotlivých anarchistů, a proto budeme námi vybrané téma sledovat též vtěchto souvislostech.

Naše práce tedy není vpravém smyslu prací historickou, která by zaznamenávala dějinné peripetie anarchismu dopodrobna. Doufáme, že se anarchismus bude stále více stávat předmětem akademického výzkumu a že iunás budou publikována odpovídající historická zpracování tématu. Věříme rovněž, že tento pokus ozmapování vývoje anarchistických myšlenek se může stát pomocí ainspirací pro příští práce oanarchismu psané izjiných hledisek.

Těžištěm knihy jsou monografické kapitoly věnované jednotlivým myslitelským osobnostem anarchismu. Tímto způsobem nemohli být samozřejmě zpracováni všichni představitelé tohoto myšlenkového směru. Snažili jsme se, aby výběr autorů odrážel různé proudy a vývojové tendence vjehodějinách. Jsme si vědomi toho, že vedle důrazu na osobnosti je právě tak možné psát dějiny anarchistického myšlení s důrazem například na různé proudy akoncepce, na skupiny aorganizace, na jednotlivé časopisy nebo na reflexi událostí, do nichž anarchistické hnutí tak či onak vstoupilo. Patrně nejzajímavější by byla syntéza těchto přístupů. Zvolili jsme nicméně důraz na osobnosti v přesvědčení, že je nutné vzít v úvahu, že myšlenky jsou tvořeny adiskutovány autory svlastními životními osudy, východisky avývojem. Tato koncepce také alespoň do jisté míry odpovídá individualistickým tendencímanarchismu. Důraz na osobnosti rovněž umožňuje, aby naše práce byla srovnatelná sdějinami jiných názorových směrů, které rovněž bývají většinou psány se zřetelem na ,velké osobnosti‘, ,myslitele‘ a,představitele‘.

Vzhledem knutnému rozsahovému omezení kapitol jsme museli vybírat ivrámci myšlení jednotlivých autorů. Zaměřili jsme se proto především na jejich pojetí anarchismu. Jiné aspekty jejich děl nás zajímají především v tom, jak s tímto pojetím korespondují. Někdy jsme rovněž ve snaze poskytnout nikoli komentovaný soupis děl, ale hlubší pohled do myšlení jednotlivých autorů, věnovali zvýšenou pozornost některým jejich textům ajiné opomenuli nebo jen zmínili. Tento záměr byl motivován snahou spíše přispět kzískáníkonkrétnější představy omyšlenkách vykládaných autorů než poskytnout jakýsi zprůměrovaný, nehodnotící přehled jejich děl.

Jelikož zmapování anarchistických myšlenek založené pouze na několika desítkách (ať už jakkoli vybraných) autorů by bylo nutně neúplné, doplnili jsme svůj výklad čtyřmi kapitolami oobecném vývoji anarchistického hnutí, jednou kapitolou odějinách španělského anarchismu advěma kapitolami o anarchismučeském. Ivtěchto částech se ovšem zabýváme především dějinami myšlenek a zároveň se zde vyrovnáváme s autory, kterým jsme nevěnovali samostatnou kapitolu. (Někdy, jako například u Errica Malatesty, ne z toho důvodu, že bychom je pokládali za méně zajímavé či málo reprezentativní, ale proto, že jejich osobní vývoj natolik splynul svývojem hnutí, že jsme pokládali za problematické obojí od sebe oddělovat.) PŘEDMLUVA 11

Vjednotlivých kapitolách byl co nejvíce kladen důraz napůvodní texty jednotlivých představitelů anarchismu. Ve snaze přiblížit je co nejautentičtěji uvádíme často rozsáhlejší citace zjejich děl. Čtenář tak bude moci sám poznat způsob, jakým jednotliví autoři formulovali své názory. Jako sekundární literaturu jsme používali jednak práce oanarchistických osobnostech a o jednotlivých aspektech vývoje anarchistických myšlenek, jednak dostupné historické syntézy. Proto jsme pokládali za potřebné zařadit na závěr stručnou poznámku, která se snaží o zhodnocení nejvýznamnějších prací a tendencí v anarchistickém dějepisectví. Učinili jsme tak nejen vzhledem ktomu, že zněho vycházíme uvelké části uvedených informací, ale též proto, že zároveň samo tvoří součást myšlení o anarchismu a jeho (sebe)vymezování.

Naše práce se snaží shrnout a uvést do českého prostředí výsledky poznávání anarchistických myšlenek. Vmezích svých možností jsme se ve výkladu snažili potlačit svoje subjektivní názory amaximálně vycházet zprezentovaných a interpretovaných textů. Jak jsme již zmínili, zpracovávání dějin anarchismu je unás dosud převážně pole neorané. To se projevuje nejen vtom, že chybí celá řada překladů stěžejních textů anarchistického myšlení, ale ivčasté absenci nebo špatném používání terminologie. Zde se zmíníme alespoň o nejpalčivějším případě, kterým je francouzské slovo libertaire. To označuje stoupence anarchistického pojetí svobody; někdy (zejména ve francouzském ašpanělském jazyce) se používá vpodstatě jako synonymum pro anarchistu, vanglofonním prostředí je také (např. uhistorika anarchismu Petera Marshalla) používáno jako označení pro širší proud názorů blízkých anarchismu důrazem na svobodu. Do češtiny je vesměs překládáno jako libertinský,scílem odlišit anarchistický důraz na svobodu od pravicového libertariánství.Problém je ale vtom, že pojem libertinství odkazuje kde Sadovi, zatímco pojem libertariánství kDéjacqueovi aFauremu aje na Západě běžně používán jak anarchisty, tak od padesátých let pravicovými libertariány. Ztoho důvodu překládáme tento pojem včeském prostředí poněkud nezvykle pojmem libertariánský,eventuálně libertarián či libertariánka.

Literatura je členěna podle jednotlivých kapitol, odkazujeme na ni přímo vtextu vzávorkách, přičemž první údaj uvádí jméno autora, druhý rok vydání atřetí odkaz na stránku.

PŘEDMLUVA12


Poděkování

Naše kniha by vtéto podobě nemohla vzniknout bez pomoci celé řady lidí,

jimž bychom chtěli na tomto místě poděkovat. Dr. Břetislav Daněk nás při

vedl k napsání této publikace, v průběhu práce nám laskavým způsobem

připomínal termíny asnaším textem redakčně pracoval. Alice Dvorská pro

četla velkou část kapitol před vydáním amnohými připomínkami je stylis

ticky zkrášlila. Velmi nápomocno četnými výpůjčkami zahraniční literatury

nám bylo Centre International de Recherches sur l’Anarchisme (Meziná

rodní centrum pro výzkum anarchismu, CIRA) se sídlem vLausanne adále

pražská knihovna a infocentrum Krtkova Kolona. Londýnská knihovna

anakladatelství Kate Sharpley Library adále Lucien Van Der Walt, Michael

Schmidt, Jan Hnilica, Vratislav Domovský, Arnošt Novák, Roman Dergam

aAlexandra Slačálková nám zapůjčili rukopisy svých textů apřekladů ještě

před jejich publikací. Arnošt Novák nám poskytl řadu materiálů a cenné

rady ke kapitole o Murrayi Bookchinovi. Rovněž Jindřich Zíka, Vojtěch

Spiwok aTamara Nováková nám zapůjčili některé potřebné publikace. Ka

tarína Potfajová laskavě zkontrolovala překlady zfrancouzštiny vkapitole

oJosephu Déjacqueovi. Pavel Barša nám velmi pomohl konzultacemi kčás

tem oanarchismu po španělské sociální revoluci ikúvodu azávěru knihy.

Štěpánu Steigrovi jsme rovněž zavázáni za cenné poznámky kzávěru knihy

ačásti oMurrayi Bookchinovi. Část očeském anarchismu rovněž podrobili

kritice Martin Bastl aPetr Urbanec. Marta Kolářová aLinda Sokačová měly

cenné připomínky ke kapitole oEmmě Goldman akpasážím oanarchofe

minismu. Petr Wohlmuth nám zapůjčil knihu a laskavě pročetl kapitolu

ošpanělském anarchismu. ZFilozofického ústavu AVČR nám poskytl kon

zultaci k 1. kapitole doc. Milan Mráz, výpůjčku řady zahraničních publikací

pro nás zprostředkoval dr. Pavel Durica ačetné kopie apřepisy textů poří

dil Jiří Pěnička. Rádi bychom poděkovali také našim rodinám a blízkým,

bez jejichž vlídného snášení obtíží spojených s psaním knihy by nikdy

nevznikla.


Anarchismus jako idea

ajejí vývoj

Anarchismus je široký proud sociálně politických myšlenek, jehož definování je problematické. „Termín ,anarchismus‘ nepatří nikomu,“ napsal Noam Chomsky. Proto je iobtížné jej přesně vymezit. Vyjděme nicméně ze slov italského anarchistického revolucionáře Errika Malatesty, který roku 1907 oanarchismu hovořil jako o„úplném osvobození celého lidstva... ztrojího zotročení: ekonomického, politického amorálního“. Jinými slovy anarchismus je snahou opopsání společenského útlaku vjeho úplnosti, úsilím oboj proti němu aouskutečnění neutlačivých alternativ. Kořenem útlaku je přitom moc – moc lidí nad jinými lidmi, ať už se projevuje vrovině politického či ekonomického donucení, či vštěpováním hodnot hierarchie a výchovou kposlušnosti. Smyslem anarchistického usilování je společnost bez moci jedněch nad druhými anaopak smocí lidí nad co největším rozsahem podmínek jejich vlastních životů. Společnost, která nejen odstraní politickou nadvládu a ekonomické znesvobodňování, ale také bude založena na výchově všech lidí v silné, svobodné a zodpovědné jedince s důrazem na kulturu svobody, emancipace arůznorodosti.

Anarchismus byl uceleně formulován v19.století vdiskusi sjinými politickými ideologiemi. S nimi mnohdy sdílel základní hodnoty i nesouhlas s jednotlivými podobami útlaku. Zároveň je ale pokládal za nedůsledné v úsilí o prosazení těchto společných hodnot a kritizoval je za uzavírání kompromisů sjinými podobami útlaku nebo dokonceza jejich posilování.

Stejně jako liberálovékladli anarchisté hlavní důraz na svobodu člověka. Má-li se ale jednat oskutečnou svobodu, argumentovali anarchisté, nemůže jít pouze onegativní svobodu jedince ,od‘ společnosti. Jestliže člověk musí být členem společnosti už jen pro své přežití (nehledě na to, že jejím členem většinou být chce), musí ijeho svoboda znamenat nejen ochranu jeho autonomie, ale zároveň možnost reálně ovlivňovat podobu společnosti, vníž žije. Druhou stranou svobody, právě tak důležitou, jako je ta první, negativní svoboda, je tedy pozitivní svoboda účastnit se společného rozhodování. Ato bez toho, aby toto nezadatelné právo na někoho delegoval, protože tím už vzniká nepřijatelná mocenská nerovnováha, vydělení a zvýhodnění jedné skupiny lidí (vládnoucích) oproti druhým (ovládaným).

V mnoha ohledech se anarchisté mohli shodnout se socialisty;ostatně tvořili atvoří vjistém smyslu radikální křídlo socialistického hnutí. Kritiku formálnosti liberálního pojetí svobody mají oba směry společnou – anarchisté z ní ovšem nevyvozují podceňování svobody jedince jako takové, které lze vysledovat uněkterých socialistických proudů. Většina anarchistů se rovněž shoduje se socialistickou kritikou soukromého vlastnictví výrobních prostředků (přestože menšinový proud v anarchismu vnímal právě vlastnictví jako jednu zmožných záruk svobody jedince). Vize anarchistické společnosti jsou vesměs založeny na ekonomické vzájemnosti a společné správě věcí náležejících celé společnosti. Nástrojem takové správy ale nemůže být stát, právě tak jako tato instituse nemůže představovat prostředek revoluční přeměny. Stát je pro anarchisty institucí, která už zdefinice znamená koncentraci moci do rukou malé menšiny, přičemž většina se ocitá vpostavení manipulovaných jedinců, takřka bezbranných vůči monopolu násilí, pokud se nespojí aproti státu se nepostaví. Revoluce má podle anarchistů stát ne přetvořit aještě posílit (zabavením majetku arevoluční mocí), ale zničit. Namísto něj má vzniknout síť samosprávných komun sdružujících se zdola nahoru podle potřeb svých členů do různých federací právě tak, jako se sami tito členové volně podle svých potřeb auvážení sdružují do těchto komun.

S konzervativismem anarchismus spojuje oddělení státu aspolečnosti. Tu ovšem anarchisté nevnímají jako síť autoritářských (zejména patriarchálních) mezilidských vztahů reprodukujících tradiční hodnoty, ale se zřetelem k jejímu vývoji a k roli menšin, které v ní prosazují nové myšlenky apřístupy. Tato společnost pak už nestojí vedle státu stím, že jej potřebuje jako konečnou sankci svých jednotlivých autoritářských vztahů, ale proti státu.

Lze ale nalézt shodné rysy i u proudu, který je anarchismu tak protikladný, jako nacionalismus – ostatně, mnozí anarchisté bojovali za práva potlačovaných národů. Za hlavní oblast shody zde můžeme pokládat oddanost konkrétní lidské pospolitosti. Anarchisté ovšem tuto oddanost směřují jednak vůči celému lidstvu, jednak vůči menším společenstvím, jejichž čle

ANARCHISMUS16


nové se mohou osobně znát a spolupracovat. Národy jsou anarchistickou teorií vesměs odmítány jako falešná identita vytvářená k obrazu jednotlivých států, jako scestná ideologie zakrývající iluzorním ,bratrstvím‘ vrámci jednoho národa existující rozdíly mezi privilegovanými aneprivilegovanými azároveň jako nástroj knebezpečnému štvaní jedněch lidí proti druhým.

Snaha ouchopení fenoménu útlaku vcelé jeho šíři pochopitelně sbližuje anarchismus s hnutími bojujícími proti jednotlivým podobám útlaku – jako je feminismus, antirasismus, hnutí gayů alesbiček, antikolonialismus a jako koneckonců bylo a je i dělnické hnutí. Pro anarchismus tato hnutí rovněž představují zrcadla, ve kterých může rozpoznat svou vlastní nedůslednost anedostatečné uplatnění svých myšlenek vteorii ipraxi. Cíle těchto hnutí anarchismus podporuje a snaží se je zahrnout do svého vlastního rámce, na druhé straně usiluje oto, aby se tato hnutí nespokojila pouze se svým vlastním tématem a propojovala se s dalšími projevy odporu vůči útlaku. Toto propojení je podle anarchistů alternativou knesnášenlivému ,zapouzdření‘ dílčích emancipačních proudů pouze v jejich problémech a zároveň vůči jejich sklouznutí k pouhým reformám systému, z něhož vyrůstají tytéž nespravedlnosti, proti kterým chtějí bojovat.

***

Pro široce pojatý antiautoritářský proud nebylo těžké hledat vdějinách politického myšlení aaktivit předchůdce. Zároveň to mohlo být ošidné – tím, že by přitom došlo kvytržení myšlenek zdobového kontextu apůvodních souvislostí, k dezinterpretaci i k ideologickému překrucování. Na druhé straně nelze popřít, že lze vdějinách vysledovat různé myšlenky podobné těm anarchistickým. Neméně zajímavá je rovněž diskuse, která se fenoménu předchůdců anarchismu věnuje.

Za předchůdce anarchismu vužším slova smyslu lze pokládat čtyři autory. První tři znich bývají pokládáni za anarchistické klasiky – nebyli ovšem součástí anarchistického politického úsilí azjejich myšlenek vycházejí různé politické proudy. William Godwin byl na sklonku 18. století autorem vize společnosti rozumných lidí, kteří společnou správou svých věcí aracionální domluvou umožní omezení donucovací moci na minimum. Mladohegelovec Ma xStirner zase postavil ve čtyřicátých letech 19. století jedince proti společnosti jako zcela suverénní individuum bouřící se nejen proti mocenskému donucení, ale iproti myšlenkám apředstavám, kjejichž přijímání ho ANARCHISMUS JAKO IDEA A JEJÍ VÝVOJ 17 společnost vede, anakonec iproti celé společnosti ve jménu své jedinečnosti. Pierre-Joseph Proudhon spojil ve stejné době osvobození člověka skritikou soukromého vlastnictví asocialistickým projektem. Aby ovšem člověk vnové společnosti mohl být svobodný, je třeba, aby socialismus nezahrnovalodlidštěný mechanismus státu, ale vytvořil nové uspořádání společnosti, založené na samosprávě aautonomii jedince, zajištěné iosobním vlastnictvím. Své místo má vedle těchto tří autorů iméně známý Joseph Déjacque, který vpadesátých letech 19. století formuloval radikální utopickou vizi, jež spojila svobodu všech lidských jedinců s odmítnutím dosavadních politických, ekonomických i duchovních a kulturních institucí a s propagací komunistické ekonomické vzájemnosti. Jinými složkami této vize byl pak důraz na rovnost mužů ažen apropagace násilného boje vykořisťovaných proti vykořisťovatelům.

O samostatném anarchistickém hnutí a také o anarchismu jako jasně vymezeném proudu politického myšlení můžeme hovořit až od druhé poloviny šedesátých aještě spíše od sedmdesátých let 19. století. Jeho počátky jsou spojeny s vystoupením Michaila Bakunina, revolučního veterána, který anarchismus vymezil jako protistátní a svobodnou podobu socialismu. Jasně vystoupil proti Marxově vizi převzetí politické moci ,proleta- riátem‘ (respektive elitou jeho ,předvoje‘) jakožto nebezpečné spoléháním na stát aposilováním jeho znesvobodňující moci. Dodejme ovšem, že anarchismus neodlišoval od marxismu jen důraz na boj za lidskou svobodu proti státní moci, ale rovněž radikalita vpoužívaných prostředcích. Proti parlamentarismu sociálních demokratů postavil na jistou dobu ,propagandu činem‘, což mu získalo trvalou pověst terorismu. Představitelem tohoto přístupu byl od konce sedmdesátých let 19. století Johann Most.

Anarchismus ovšem přišel ispozitivní vizí. Ta stavěla na sounáležitosti člověka apřírody, kterou ve svých dílech zdůrazňovali Élisée Reclus a Petr Kropotkin.Anarchistický komunismus byl vjejich podání obnovou organické povahy lidského společenství, osvobozením evolučně vytvořené sounáležité adobré lidské přirozenosti. Vládci avykořisťovatelé byli pokládáni za parazity na lidské pospolitosti, kteří kvůli prosazení svých výhod zničili její původní povahu, charakterizovanou spoluprací, aotupili ji celou řadou donucovacích institucí – od vlády a vlastnictví přes církve až po armády. Dodejme, že anarchistické kritice i vizi lepší společnosti se na přelomu 19. a 20. století přiblížila celá řada svobodomyslných a kritických autorů,

ANARCHISMUS18


včetně spisovatelů Williama Morrise, Oscara Wilda, Lva Tolstého či pedagoga Francisca Ferrera.Do jisté míry vopozici vůči anarchokomunistické vizi pak stál proud individualistických autorů, jejichž nejvýznamnějším představitelem byl Benjamin Tucker, který se snažil pokračovat v tradici zajištění svobody člověka ve společnosti volné dohody jeho majetkem.

Právě na přelomu století došlo rovněž k rehabilitaci mnoha anarchistických principů vdělnickém hnutí, kde je přejaly radikální odbory. Velmi často se ale staly pouhým nástrojem krátkodobých ajednostranných bojů, ane celkové přeměny společnosti, jak by si to anarchisté přáli. Ztohoto hlediska zdánlivě více slibovala revoluční hnutí, jichž se v první polovině 20. století v mnoha případech anarchisté významně účastnili – v Mexiku, Rusku, Německu, Itálii, Mandžusku. Vpřípadě neúspěchu ovšem anarchisty čekalo rozdrcení kontrarevolucí, vpřípadě úspěchu role zklamaných revolucionářů varujících před novou tyranií, která zrevoluce vzešla.

Anarchistické odborové hnutí (anarchosyndikalismus) se rozvíjelo ve dvou vlnách. Vprvní anarchisté vtomto hnutí nadšeně podněcovali živelnou aktivitu a bojovnost pracujících a kladli důraz na praktickou stránku bojů asebevědomí pracujících jako výrobců všeho bohatství ve společnosti. Poté, co tváří vtvář první světové válce hnutí selhalo, snažili se anarchosyndikalisté o silnější propojení radikálního odborářství s myšlenkami anarchismu a o varování pracujících před autoritářskou ,emancipací‘ pracujících ze strany bolševiků a dalších proudů. Za představitele první z těchto vln lze označit Émila Pougeta, významnou postavou té druhé byl Rudolf Rocker, rovněž autor stěžejní anarchistické analýzy nacionalismu. Anarchismus ale nebyl úzce svázán pouze sdělnickým hnutím. Jeho agenda zahrnovala rovněž protináboženské aktivity, antimilitarismus, kritiku manželství apropagaci volné lásky arovněž rovnost žen amužů iaktivity stím související, včetně kontroly porodnosti. Protagonistkou těchto bojů byla mimo jiné už od přelomu 19. a 20. století Emma Goldman. Význam má vtéto souvislosti rovněž Gustav Landauer se svou vizí svobodného socialismu jako nikoli jednorázového aktu, ale neustále se rozvíjejícího procesu etické přeměny celé lidské společnosti ikaždého jejího člena.

Zlomovou událostí pro dějiny anarchismu se stala španělská občanská válka v letech 1936–1939. Pro španělské anarchistické hnutí se přitom jednalo nejen osebezáchovný boj tváří vtvář klerikálně nacionalistickému vojenskému puči, ale zároveň o příležitost k vyústění jeho mnohaletých ANARCHISMUS JAKO IDEA A JEJÍ VÝVOJ 19 organizačních, kulturních ibojových aktivit akpokusu ouskutečnění jeho společenských projektů. Zároveň ale bylo postaveno před zásadní politickou volbu, zda se bude podílet na státní moci atím irovnocenně na antifašistické koalici, nebo zda zůstane věrné svým anarchistickým zásadám, podíl na politické moci odmítne apokusí se prosazovat autonomní politické směřování, které by ovšem představovalo překážku pro antifašistickou jednotu. Španělské anarchistické hnutí si vybralo první možnost, atak je zkušenost španělského anarchismu smíšená – zahrnuje na jedné straně příliš brzy potlačené společenské experimenty sdružstvy, kolektivizací akomunami, na straně druhé příběh hnutí, které kvůli bezprostřední nutnosti potlačilo své politické názory až khranicím, za nimiž začíná popření vlastní identity.

Po občanské válce ve Španělsku adruhé světové válce anarchismus spíše přežíval v relativně malých kroužcích a skupinách. Nicméně rozvíjel po svém myšlenky, jež se později staly hybnou silou větších hnutí, která znamenala zpochybnění autority v mnohem širším měřítku – ať už to byla hnutí zahrnované pod termín nová levice adalší hnutí všedesátých letech, nebo tzv. antiglobalizační hnutí na konci devadesátých let.

Anarchisté se vyslovovali proti oběma stranám studené války. Toto stanovisko jasně formulovala Marie Louise Berneri,rovněž autorka anarchistického zhodnocení utopického myšlení. Významnou společensko-politickou kritiku rozvinul rovněž Noam Chomsky, jehož východiskem bylo přesvědčení ovzásadě dobré atvořivé lidské přirozenosti, která má právo demontovat jakoukoli mocenskou instituci, jež nebude schopna ospravedlnit svou existenci. Praktický pohled podobný tomu Landauerovu zastával Colin Ward,snažící se najít anarchistické tendence vrůzných proměnách lidské každodennosti své doby, od architektury až po sexuální revoluci. Vosmdesátých letech 20. století pak došlo kobrodě radikálního anarchokomunistického proudu, jehož patrně nejdůslednější reprezentantkou je britská Anarchist Federation.

Anarchismus sehrál nikoli nevýznamnou roli vekologickém hnutí, kde měl značný význam Murray Bookchin se svým pojetím sociální ekologie jako pokračování analýzy ekologických vztahů ivlidské společnosti. Bookchin tento koncept spojil sklasickou anarchokomunistickou vizí, kterou je podle něj za současného stavu lidské společnosti nejen možné, ale inutné uskutečnit. Možné, protože stav technologických prostředků umožňuje

ANARCHISMUS20


všelidský blahobyt, anutné proto, že ponechají-li se tyto prostředky majet

ným a mocným, budou kvůli udržení svých zisků v neúprosném konku

renčním mechanismu dále jednat vduchu záhubných trendů, jež hrozí zni

čit lidstvo jako biologický druh. Oproti Bookchinově vizi stavějící na

racionalitě a vývoji pokládá tzv. primitivismus za kořen ekologické krize

jakoukoli techniku a civilizaci. Mnozí anarchisté primitivisty kritizovali,

ANARCHISMUS JAKO IDEA A JEJÍ VÝVOJ 21

Hlavním symbolem anarchismu je od šedesátých let 20. století písmeno Avkroužku;

barvami anarchistických symbolů už od 19. století nejčastěji bývá černá arudá.


nelze ovšem popřít, že vdílech anarchoprimitivistů, jejichž nejvýznamněj

ším reprezentantem je John Zerzan, nalezneme propracovanou kritiku

mocenských aspektů takových základních fenoménů lidského žití aspoleč

nosti, jako např. jazyka, počítání, měření času či symbolického myšlení.

Specifikem anarchismu v českém prostředí je přerušená kontinuita.

V první vlně mezi osmdesátými lety 19. století a dvacátými lety 20. století

existovalo anarchistické hnutí, které se vyvinulo od propagandy činem ain

dividualismu k anarchokomunismu, organizaci anarchosyndikalistických

odborů, antimilitaristické činnosti azásadním programatickým diskusím.

Hnutí ovšem začalo opouštět anarchistická stanoviska ve prospěch zdán

livě praktičtější politické aktivity anakonec se krátkodobě ztotožnilo se sa

mostatným československým státem. Pozdější radikální opozice proti to

muto státu byla již vedena z prostátních, leninistických pozic, což vzdor

existenci několika varovných hlasů znamenalo na dlouhou dobu konec čes

kého anarchismu. Přes jisté náběhy např. v surrealismu nebo v revolučně

orientovaných skupinách přelomu šedesátých asedmdesátých let 20. století

došlo kjeho obnově až na sklonku osmdesátých let 20. století; toto hnutí pů

sobí avyvíjí se dodnes.

ANARCHISMUS22


1. Pojem anarchie

apředchůdci anarchismu

Pojem anarchie Dříve než se ohlédneme po předchůdcích anarchistické myšlenky, všimněme si samotného slova anarchie a kontextu, v jakém se začalo používat ajaký neslo obsah.

Pojem anarchie je odvozen ze záporu původně řeckého slova arché znamenajícího vládu, velení, úřad, říši, ale také počátek, původ, princip. UAristotela je tímto slovem vyjadřováno, zčeho něco je (látka, věci) nebo se děje, zčeho něco vzniká, zčeho se něco poznává (princip poznání, zvláště vědy, primitivní pojem, axiom). Sloveso archeinznamená být na počátku, být první arovněž vládnout, zatímco archesthai znamená být podroben vládě, být ovládán. Vřeckých Athénách byli voleni nejvyšší úředníci, archonti,kteří se zodpovídali lidovému shromáždění. Slovo anarchia označovalo bezvládí aneposlušnost. Přídavné jméno anarchos znamenalo bez vládce, bez vlády. (Anarchos je tvar pro mužský a ženský rod; anarchon tvar pro střední rod.) U Parmenida (konec 6. –poč. 5. st. př. n.l.)bylo pojmem anarchos označováno to, co nemá počátek. UHoméra(8.st. př. n.l.)aHérodota (485př. n.l.– kol. 425) byl těmito pojmy označován stav, kdy chyběl vůdce společenství či uvojska vojevůdce. Euripidés(kol. 480 př. n.l. – 406př. n.l.)používal tento pojem pro obdobnou situaci, kdy námořníci neměli velitele. Xenofón (430 př. n. l. – 354 př. n. l.) pojmenovával anarchií ten rok, v němž nevládl žádný vůdce – archón,atedy vněm bylo politické bezvládí.

Od původního významu chybějícího vůdce se odvíjelo používání pojmu anarchia kpojmenování stavu, kdy docházelo ke ztrátě zákonnosti akpolitickému chaosu. Platón(427př. n.l. – 347př. n.l.)použil pojmu anarchie ve svém žebříčku politických forem od aristokracie, oligarchie, přes demokracii, anarchii až ktyranii. Demokratická polis uněho patří knespravedlivým formám jako anarchická; je tak málo jednotná jako vojáci bez nadřízeného. Anarchie znamená pro Platóna také obecnou mravní neukázněnost. Vdemokracii, kde člověk neovládá své vášně, panuje anarchie, stav, kdy se pod rouškou svobody skrývá nepořádek. Rovněž u Aristotela (384př. n.l.–322 př. n.l.)je sdemokracií spojeno nebezpečí, že sklouzne do nepořádku anezákonnosti, tj. do anarchie. Anarchie vystupuje ve spojení spojmem ataxia, který znamená nedostatek řádu. Za stavu, kdy vládne anarchia a ataxia, dochází ke snaze zvrátit ústavu. Pokud ktakovému stavu dojde vdemokracii, bohatí občané začnou pohrdat ústavou asnaží se změnit politické zřízení v oligarchii. Aristotelés také mluví o anarchii jako o stavu, kdy otroci ztratí svého pána. Arché je uAristotela chápána jako vláda či politický úřad. (Mulgan, 1998, s.70)

Oproti Platónovu aAristotelovu pojetí dostal pojem anarchie pozitivní obsah jako budoucí ideál u Aristippa (435př. n.l.–355př. n.l.) au Zenóna (336 př. n. l.–264 př. n. l.) jako pojmenování společenství bez vlády, které bylo vnímáno jako společenství moudrých. (Nettlau, 1993, s. 12; Schmück, 1993, s. 8)

Ve středověku bylo slovo arché překládáno jako principium, počátek, atudíž slovem anarchos bylo označováno takové bytí, jež nemá ani začátek ani konec – tedy sloužilo pro pojmenování absolutního bytí, boha. (Dierse, 1971, s. 267–268)

Teoretik silného státu Niccolo Machiavelli (1469–1527) používal pojem anarchie ve smyslu stavu, znamenajícího úpadek demokracie, což upomíná na pojetí Platóna aAristotela. Vjeho výkladu jsou tři pozitivní formy vlády– monarchie, aristokracie ademokracie, jež se mohou zvrhnout do odpovídajících negativních forem, jimiž jsou tyranie, oligarchie aanarchie. Machiavelli píše, „že se musí rozeznávat šest druhů ústav, z nichž tři jsou velmi špatné, tři dobré samy v sobě, ale tak snadno se kazí, že se stávají rovněž zhoubnými. Dobré jsou tři uvedené výše [tj. knížectví neboli monarchie, vláda optimátů neboli aristokracie avláda lidu neboli demokracie – pozn. autorů], špatné jsou tři ostatní, které vycházejí zprvních tří akaždá se podobá takovou měrou té, která je jí nejbližší, že se snadno jedna zvrhne vdruhou; protože knížectví se stává snadno tyranií, panství optimátů oligarchií alidovláda anarchií.“ Machiavelli těchto šest druhů ústav chápe jako etapy ústavního vývoje, vnichž jedna ústava přechází vjinou: od knížectví ktyranii, od aristokracie k oligarchii, od demokracie k anarchii. O posledních dvou píše: „Když generace, která ji [tj. demokracii – pozn. autorů] založila,

ANARCHISMUS24


vymřela... hned se přešlo v bezuzdnost, nikdo se nebál ani soukromníků, ani zřízenců státních: takže každý dělal, co se mu líbilo, čímž denně se napáchalo tisícero bezpráví, až znouze nebo zpopudu nějakého rozšafného muže anebo, aby se vyvázlo z takové anarchie, se zavádí opět monarchie, zníž se ponenáhlu přechází vanarchii... Atakový je kruh, jímž státy probíhaly a probíhají ve svém životě ústavním.“ (Machiavelli, 1900, s. 116–117)

Erasmus Rotterdamský (1466/1469–1536) pokládal za důležité, aby se mocenské faktory ve státě vzájemně vyrovnávaly, aby nedošlo ani ktyranii, ani ke vzpouře aanarchii, přičemž anarchii považoval za mnohem škodlivější než tyranii. Také náboženský reformátor Jan Kalvín (1509–1564) pokládal anarchii za horší než tyranii, která je sice zavrženíhodnou politickou formou, ale má ještě stopy řádu aspravedlnosti. Podle německého kalvinisty Johanna Althusia (1557–1638) odporuje anarchie rozumu a přirozenému právu, a proto je zavrženíhodná. Podobné stanovisko se nachází u autora politické utopie Oceania (1656) Jamese Harringtona (1611–1677), který se obával anarchie: dostane-li se nejvyšší moc do rukou reprezentantů lidu, bude mít lid právo odporovat. Ve svém díle popisoval ideální stát, vněmž spočívá správná forma vlády vrovnováze mocí. Když je tato rovnováha porušena, pak se opět ony dobré formy vlády jako monarchie, aristokracie ademokracie zvrhávají do tyranie, oligarchie aanarchie.

Charles Louis Montesquieu(1689–1755) považoval otroctví ianarchii za porušení přirozeného práva. Podle George Berkeleyho (1684–1753) je naopak anarchie přírodním stavem, v němž nepanuje řád a mír mezi lidmi. Teprve ve společenském stavu není člověk vydán napospas silnějšímu aje chráněn před bezprávím anásilím. François Marie Voltaire(1694–1778) byl toho názoru, že lidstvo se pohybuje mezi dvěma extrémy: na jedné straně despotismus, který znamená zneužití monarchie, na druhé straně anarchie spočívající ve zneužití republiky. V pohledu Denise Diderota (1713–1784) tíhne každá vláda buď kdespotismu, nebo kanarchii. Ovšem ztěchto dvou považoval anarchii za méně škodlivou. Podle Jeana Jacquese Rousseaua (1712–1778) znamenala anarchie každé zrušení státu, každé zneužití vlády, ať už by se jednalo ooligarchii nebo tyranii.

Friedrich Schlegel (1772–1828) ve svém spisu Versuch über den Republikanismus(Zkoumání orepublikanismu, 1796) označil anarchii za stav absolutní svobody. Považoval vzpouru proti absolutnímu despotismu za oprávněnou. Vanarchii spatřoval ideál, kněmuž se člověk může přibližovat. Později 1. POJEM ANARCHIE A PŘEDCHŮDCI ANARCHISMU 25 se ovšem jeho hledisko podstatně změnilo: anarchie adespotismus se vzájemně posilují; proti despotismu aanarchii jako negativním formám stavěl teokracii aheroismus. Johann Gottlieb Fichte(1762–1813) sice pojem anarchie používal knegativnímu označení hospodářského systému své doby, ale zároveň se vyslovil vtom smyslu, že úkolem státu je učinit sama sebe zbytečným aže lidstvo se stále více přibližuje kbezstátní společnosti. Immanuel Kant (1724–1804) označil anarchii ve svém spisu Antropologie in pragmatischer Hinsicht (Antropologie vpragmatickém ohledu, 1791) vneutrálním vyjádření jako „zákon asvobodu bez moci“, aniž by ovšem takový stav měl být hoden usilování, neboť vanarchii panuje jen bezpráví achaos.

Za Velké francouzské revoluce se pojem začal používat již častěji. Jakobínský předák Maximilien Robespierre (1758–1794) poukázal na to, že výtka destrukce a anarchie je používána proti těm, kteří usilují o rovnost aspravedlnost, ohrazoval se však, že revoluční vláda nemá nic společného snepořádkem aanarchií. Angličan Jeremy Bentham (1748–1832) ze svého utilitaristického stanoviska napadl ve svém protirevolučním spisu Anarchical Fallacies (Anarchické bludy: 1791) francouzskou Deklaraci práv člověka aobčana.Poukázal na to, že stará tyranie jednoho pána bude nahrazena novou tyranií kolektivní anarchie. Bentham mluvil v souvislosti s francouzskou revolucí o„kolektivní anarchii“, která podle něj nahradila starou tyranii jednoho vládce. (Marshall, 1993, s. 432)

Girondista Jacques Pierre Brissot de Warville použil ve své volební řeči vkvětnu 1793 pravděpodobně poprvé ivýraz anarchista ve smyslu diskreditujícím jeho politické protivníky, aniž by mezi nimi politicky rozlišoval. Girondisté vyčítali údajným anarchistům, že chtějí ovládnout Národní konvent a svrhnout republiku, že namísto nového pořádku usilují ještě o rovnost vlastnictví a o další vzpoury. V roce 1797 zavedlo Direktorium vRadě pěti set přísahu, vníž měl každý poslanec slíbit „nenávist vůči království aanarchii“. Od té doby se udržoval vobecném povědomí – zejména ze strany vládnoucích stran a institucí v evropských zemích i v Americe – obsah pojmu vnegativním smyslu jako ohrožení obecného pořádku astávajícího vládnoucího systému.

Až Pierre-Joseph Proudhon(1809–1865) dal roku 1840 slovu anarchista pozitivní obsah, když se sám označil za anarchistu ve smyslu člověka usilujícího osvobodu jednotlivců ve svobodných společenstvích bez přítomnosti vlády, státu, moci.

ANARCHISMUS26


Aktivní socialistický publicista Moses Hess (1812–1875) na počátku čtyřicátých let 19. století převzal Proudhonovo pojetí anarchismu apropagoval je zejména ve svém spisu Die Philosophie der Tat(Filozofie činu, 1843). Ve spojení sanarchií zdůrazňoval zejména ateismus akomunismus. Narozdíl od vnějšího omezování svobodného ducha kladl důraz na autonomii individua. Jeho názor odpovídal individualisticko-anarchistickému pojetí, které formuloval ještě před Maxem Stirnerem. Konstatoval, že hodnota anarchie spočívá vtom, že individuum má být znovu odkázáno na sebe sama, že má vycházet ze sebe sama, neboť pokud individuum věří na nějakou moc mimo sebe, pak je také zvnějšku omezeno. Rovněž vsociální oblasti by mělo být individuum ve své činnosti určeno samo sebou, aniž by byly uznávány meze jeho aktivity určované zvnějšku. Navzdory jejímu titulu jde ve Filozofii činu ospíše spekulativní pojetí individua, jež však autor záhy – vpolovině čtyřicátých let – opustil adistancoval se tak od Stirnerových iod Proudhonových názorů.

Konečně anarchistické názorové postoje nemusely být vázány na užití pojmu anarchie vpozitivním smyslu, případně vůbec na jeho použití. Max Stirner(1806–1856) tento pojem takřka nepoužíval, a pokud, pak vnegativním smyslu. Ve své koncepci důrazu na individuum použil pojmu jedinec nebo egoista, nikoli však vpsychologickém smyslu.

Jeden ze zakladatelů literárního hnutí Mladé Německo Ludwig Börne (1786–1837) byl jedním zprvních, kteří se vNěmecku vyslovili pro anarchii, ato roku 1825 vtom smyslu, že nezáleží na tom, včích rukou se moc nachází, nýbrž že musí být zmenšována. Ovšem žádný vládce se dobrovolně nenechá omoc připravit. Moc musí být omezena tím, že společnost bude zbavena pánů, neboť svoboda vychází pouze zanarchie, jak to Börne pochopil na základě dějinného poučení. Nemá tedy smysl zakrývat oči před nutností revoluce. (Schmück, 1993, s. 12)

Wilhelm Marr (1819–1909) zokruhu mladohegelovců, který působil ve Švýcarsku jako mluvčí hnutí Mladé Německo asvé názory prezentoval prostřednictvím jím vydávaných Blätter der Gegenwart für soziales Leben (Listy přítomnosti pro sociální život), uveřejnil vroce 1852 práci Anarchie oder Autorität (Anarchie, nebo autorita). Ve svých úvahách prohlašoval, že monarchie, ale ijiné podoby státu či zastupitelského systému jsou před soudem individua odsouzeny k zániku. Pro zachování individuality může být uvažována pouze vláda všech (omniarchie), jež však činí vládu jednotlivců 1. POJEM ANARCHIE A PŘEDCHŮDCI ANARCHISMU 27 zbytečnou a stane se anarchií. Později se však – podobně jako Hess – od svých mladistvých názorů distancoval, ale na počátku devadesátých let se ke svým anarchistickým ideálům opět přihlásil. (Zenker, 1979, s. 90–91)

Koncem čtyřicátých let 19. století zastával Karl Grün (1817–1887) v Triersche Zeitung (Trevírské noviny) myšlenky anarchismu skrývané pod pojmem utokracie (Utokratie), jímž označoval politický cíl takové společnosti, kde neexistuje žádné panství.

Období anarchistického terorismu, tzv. propagandy činem konce 19. století aprotisocialistického zákonodárství pouze zvýraznilo negativní obsah pojmů anarchie, anarchista aanarchistický, který se vobecném povědomí udržoval od francouzské revoluce zpřelomu 18. a19.století. Francouzský anarchista Gaston Leval označil roku 1969 volbu slova anarchie za monumentální omyl, který vede – již od Proudhonovy volby dát mu pozitivní obsah – k ohromným nedorozuměním. Leval poukázal na to, že veřejné mínění se zdráhalo Proudhonův pozitivní obsah slova akceptovat. A tak se podle něj od roku 1840 anarchisté neúnavně snaží vnutit veřejnému mínění něco, co ono odmítá. Anarchisté, kteří se snaží tvrdohlavě prosadit takový smysl slova proti veřejnému mínění, se tak postavili mimo ně. (Oberländer, 1972, s. 12) Oberländer ktomu dodává, že přitom ještě za Bakunina se tehdejší antiautoritáři vymezovali spíše jako svobodní socialisté, a teprve od osmdesátých let 19. století se začalo mnohem více užívat slovo anarchisté,jež používali jeho marxovští kritici akněmuž se hlásili sami kritizovaní. Předchůdci anarchismu Ve snaze oširoké historické založení anarchismu jako hnutí ajako myšlenkového směřování sahali teoretikové či historikové anarchismu hluboko do historie, aby poukázali na takové projevy, jež jsou příbuzné snahám moderních anarchistů 19. století. Pravděpodobně má tato snaha svůj počátek zejména uPetra Kropotkina,který jako člověk své doby ajako vědec (geograf) sledoval cíl dát svému přesvědčení vědecké, především přírodovědní opodstatnění. Na začátku své Moderní vědy a anarchie Kropotkin píše, že vkaždé době byli vedlepřívrženců státu i anarchisté . „Vkaždé době zápasily vnitru lidských společností dva proudy. Na jedné straně davy, lid, vypracovaly ve formě mravů množství zřízení, nutných kumožnění života ve společnostech:

ANARCHISMUS28


kudržování míru, kutišování potyček, kpraktikování vzájemné pomoci ve všem, co vyžadovalo spojené úsilí. Kmen udivochů, později vesnická obec aještě později středověká města, která kladla první základy mezinárodního práva, všechny tyto instituce a mnohé jiné byly vypracovány ne zákonodárci, nýbrž tvůrčím duchem mas. Na druhé straně byli vkaždé době kouzelníci, mágové, přivolavači deště, věštci, kněží,“ dále pak ti, kteří věděli více opřírodě, apak iti, kteří byli „náčelníky bojových tlup, okterých se předpokládalo, že znají tajemství kouzla, jímž se zajišťuje vítězství...“ (Kropotkin, 1922, s. 9–11). Tak Kropotkin promítl svou představu otěch, kteří se vzpouzejí autoritě, kteří jí odporují aneuznávají ji vprotikladu ktěm, kteří představují moc aosobují si právo na její uplatňování aprosazování, až do nejzazších počátků lidské prehistorie.

Podobně uprofesně apoliticky spřízněného Élisée Recluse, Kropotkinova přítele aspolupracovníka, můžeme sledovat – tentokrát na jeho rozsáhlém geografickém díle – jak se postupně přibližovalo jeho geografické zaměření antropologickému asociálnímu hledisku. Kromě toho iReclus se ve své práci Evoluce, revoluce a ideál anarchistickýpokusil vyvodit zhistorické tendence společenského vývoje jeho směřování kanarchii. Ma xNettlau ve svém rozsáhlém historickém díle Dějiny anarchie pak sledoval tuto historicky založenou linii anarchistické myšlenky od hluboké minulosti. Rovněž neanarchističtí historikové anarchistické myšlenky a hnutí sahali ve svém záběru ike vzdáleným historickým podobám aprojevům ideálu svobody, jež myšlenkově rezonovaly sideou anarchie, např. Ernst Victor Zenkervdevadesátých letech 19. století, nebo např. u nás František Herman v práci Anarchisté a jejich učení(1900).

Zůstává otázkou, do jaké míry lze mluvit vpravém slova smyslu opředchůdcích anarchismu či jen opodobných apříbuzných historických projevech. Konečně v novověkém a posléze moderním porozumění subjektu a chápání individua jde o jiný koncept svobody, osobnosti, suverenity, ale ispolečnosti aautority.

Zde však nejde oto, abychom vyhledávali za každou cenu jakousi anarchistickou stránku lidské prehistorie ahistorie. Lze ještě sledovat samotný pojem anarchie v jeho původních významech u starých Řeků. Lze s jistou střízlivostí poukázat na některé vybrané – co do obsahu anarchistické – stránky či momenty lidských dějin nebo na takové, které se pozdějšímu anarchistickému myšlení a hnutí více či méně podobají. Není však naším 1. POJEM ANARCHIE A PŘEDCHŮDCI ANARCHISMU 29 cílem, abychom každý náznak zpochybnění hierarchie či projev odporu vůči ní klasifikovali v kontextu anarchistického myšlení, respektive abychom anarchistické myšlení klíčící v epoše buržoazních revolucí a rozvíjející se v19.století zpětně projektovali do raných epoch vývoje lidské společnosti.

Současný autor Peter Marshall ve své rozsáhlé práci Demanding the

Impossible (Požadování nemožného, Marshall, 1993, s. 53–65) ovšem předchůdce anarchismu nachází již v taoismu a buddhismu. Uvádí, že právě vtaoismu se projevoval nejranější výklad anarchistických principů. Klade taoismus do protikladu skonfucianismem. Tam, kde konfucianismus představuje státotvorné směřování, kde chce dobývat a využívat přírodu, znamená taoismus naopak důraz na přemýšlení a porozumění přírodě, dokonce má na přírodě hlavní zájem. Její součástí je člověk ataoismus sleduje člověka vharmonii spřírodou, jejímž zákonitostem člověk podléhá.

Naopak rozvinutější lidská společnost je kritizována, neboť směřuje ve

svých zákonech kprotipřirozeným principům, usiluje obohatství, válčí, páchá násilí, čímž se člověk vzdaluje svému přirozenému stavu. Taoisté tudíž odmítají aktivitu, jež spočívá v protikladu k přírodě, takže každé zasahování do přirozeného běhu člověka aspolečenství vede taoismus ktomu, aby odmítal všechny formy, jež jsou do přirozeného běhu vkládány, jako je autorita, vláda, stát. „To znich dělá předchůdce moderního anarchismu asociální ekologie,“ tvrdí Marshall. (Marshall, 1993, s. 56)

Onásledující pasáži zknihy Tao te ťing se Marshall vyjádřil, že by mohla

být označena za první anarchistický manifest:

Čím více je ve světě zákonů azápovědí,

tím více lid chudne.

Čím více je ostrých nástrojů mezi lidem,

tím více je zmatků vzemi.

Čím více chytrosti aobratnosti má člověk,

tím více vzniká výmyslů avýstředností.

Čím více se vydává zákonů anařízení,

tím více je zlodějů alupičů.

Proto praví moudrý:

Já nezasahuji – alid se sám rozvíjí;

setrvávám vklidu atichu – alid se sám napravuje;

nevměšuji se – alid sám od sebe prospívá;

nic si nežádám – alid sám si uchovává jednoduchost.

(Lao-c’, 1971, s.118–119)

ANARCHISMUS30


Marshall poukazuje na sociálně kritické zaměření Tao te ťingu, na kritiku byrokratické, válečnické a obchodnické povahy čínského feudálního pořádku, přičemž dílo nabízí sociální ideál beztřídní společnosti, bez vlády a bez patriarchy. Jak uvádí česká překladatelka Tao te ťingu Barbara Krebsová: „V taoismu je důsledně zachováno prvenství práva morálního před legálním, neboť všechna světská zařízení austanovení jsou výmyslem člověka, nikoli přírody; proto taoismus odmítá instituce sjejich ,příkazy azákazy‘, odmítá moc a násilí, jakoukoli přehnanost a překotnost, jakékoli ,zasahování‘, neboť to vše narušuje přirozený běh, přirozenou míru věcí.“ (Lao-c’, 1971, s.28)

Svobodná společnost znamená tedy pro taoisty společnost bez vlády, vníž by individua byla ponechána sama sobě, ovšem vzabývání se sebou samými by nezapomínala na druhé, avtom je zahrnuto idobro ostatních. Čím více člověk dělá něco pro ostatní, tím více má, čím více dává druhým, tím více má hojnosti, takže součástí sociálního ideálu je kooperativní společnost bez vlády avharmonii spřírodou. Marshall uzavírá: „Taoismus nabízí první a jedno z nejpřesvědčivějších vyjádření anarchistického myšlení.“ (Marshall, 1993, s. 59) Takováto interpretace taoismu jej ovšem dosti vytrhuje z jeho dobového kontextu a opomíjí, že se jednalo spíše o idealizaci venkovské minulosti azpolitického hlediska je základní text taoismu, Tao te ťing, formulován patrně jako rady panovníkovi (byť značně nekonvenční).

Z hlediska kritiky moci byl zajímavý taoista Čuang-c’ (pravděpodobně 369–286 př. n.l.),který kritizoval vnucování obecných norem auniformity, moc nad lidmi a kulturu této moci (spojenou s čínskými konfuciánskými učenci), která podle jeho názoru měla být příčinou lidské zkaženosti akatastrof. Kritizoval dokonce ivnucování jakýchkoli obecných norem. Traduje se oněm, že odmítl nabídku stát se ministrem těmito slovy:

„Zlato azisk, ministerské křeslo avznešené postavení! Nikdy jsi neviděl obětního vola na oltářích na hranicích města? Pěknou řádku let ho vykrmují, do zdobných hedvábí ho halí, jen aby ho nakonec přitáhli do zlatého chrámu! Nebyl by vté chvíli [raději] tím posledním prasetem, na kterém nikomu nesejde, nemyslíš? Běž jenom pryč apřestaň mě tahat do té své špíny! To se už budu raděj dál po svém vyvalovat ve svém blátě, než bych se dal kterýmkoli státem zotročit! Vživotě už nepřijmu úřad, tak se budu moct těšit ze své svobodné vůle!“ (Král, 1971, s. 55) Sanarchismem byl Čuang-c’ spojován mimo jiné Bertrandem Russellem aEgonem Bondym. (Russel, 1918; Bondy, 1993, s. 95) 1. POJEM ANARCHIE A PŘEDCHŮDCI ANARCHISMU 31

Rovněž buddhismus je uMarshalla spojován smyšlenkami moderního anarchismu, i když sám autor připouští, že hledat v něm libertariánské prvky není zcela obvyklé. Zejména v zen-buddhismu se podle Marshalla rozvinuly libertariánské tendence vplném rozsahu. Stav osvícení, kněmuž je zenový buddhismus zaměřen, má za cíl jakousi sebe-disciplinovanou svobodu, nikoli závislost na učiteli, mistru. Osvícení může být dosaženo pouze vlastním úsilím, nikoli mocí někoho druhého. Buddhismus nezná autoritu, neboť individuum je sobě samému autoritou. Je rovnostářský, protože každý může dosáhnout osvícení svým vlastním učením se na základě bezprostřední zkušenosti. Nezná žádný soubor pravidel aomezení. Vpřirozeném světě není žádný důvod pro hierarchii nebo nadvládu, všichni jsme se narodili svobodní asobě rovní. Apro buddhismus je tato rovnost jak duchovní, tak sociální. Zatímco ke své spáse se může dopracovat pouze individuum, na mysli má mít i druhé. Zen-buddhismus není mystikou směřujícím mimo tento svět, ale týká se všeho jsoucna zde anyní. Odmítá soukromé vlastnictví a v dychtění po majetku spatřuje pouto, které brání duchovnímu rozvoji. Nikoli za přijímání, ale za možnost dávat, obdarovávat má být člověk vděčný.

Marshall poukazuje na silného libertariánského ducha buddhismu, na jeho odmítání hierarchie anadvlády, na to, že je zaměřen na osobní autonomii isociální blaho. Každý člověk je nejen součástí společnosti, ale samotné přírody. Buddhismus nabízí morální bázi pro svobodnou společnost. Podle Marshalla především vize sociální svobody činí buddhismus velkým zdrojem anarchistického cítění. (Marshall, 1993, s. 60–65)

Již vzaměření na taoismus abuddhismus je zcela zřejmé, že zde nelze mluvit vpravém slova smyslu okořenech anarchismu, nanejvýše omyšlenkách či tendencích, které – byť historicky i kulturně velmi vzdálené moderní západní civilizaci ijejím odstředivým tendencím – mohou rezonovat s novověkými a moderními libertariánskými myšlenkami. Rovněž termín předchůdce může vtakových kontextech působit poněkud účelově, jako výsledek zpětné projekce novověké zkušenosti. Přijměme tedy toleranci ivůči příbuzným či nám blízkým myšlenkám a nechtějme je vždy subsumovat pod naše soudobá hlediska. Tradice budiž pro nás jistým osvětlujícím hlediskem, ale nikoli – byť dobře míněným – poutem ani přizpůsobovanou minulostí. Itak je světlo vržené do minulosti již projekcí.

Jestliže anarchistické hnutí vzniklo v evropském prostředí, je třeba se

ANARCHISMUS32


zamyslet nad jeho kořeny v kontextu evropského myšlení. Určité projevy blízké anarchistickému přístupu nalezneme vněkterých myšlenkách řecké filozofie, které stály v opozici proti Platónovi, a velmi významná je zde (stejně jako ujiných sociálně-revolučních proudů) role křesťanství.

Z hlediska anarchismu je zajímavá pasáž Samuelova kázání ve Starém zákoně, kde varoval Izrael před králem, jak mu radil Hospodin: „Důrazně je varuj aoznam jim právo krále, který nad nimi bude kralovat.“ Samuel tak odpověděl „těm, kteří od něho žádali krále“. Jeho varování bylo následující: „Toto bude právo krále, který nad vámi bude kralovat: Vezme vám syny azařadí je ke svému vozatajstvu ajezdectvu, aby běhali před jeho vozem. Ustanoví si velitele nad pluky asetninami, adalší, aby pro něho obstarávali orbu asklizeň, adalší, aby pro něho zhotovovali válečnou výzbroj avýstroj jeho vozů. Také dcery vám vezme za mastičkářky, kuchařky a pekařky. Vezme vám nejlepší pole, vinice aolivové háje adá je svým dvořanům aslužebníkům. Vezme vám otroky aotrokyně anejlepší jinochy iosly, aby pro něho pracovali. Bude vybírat desátky zvašich stád, astanete se jeho otroky. Apřijde den, kdy budete úpět kvůli svému králi, kterého jste si vyvolili...“ (Bible, 1979, s. 213)

Revoltní směry se významně profilovaly vodporu proti hegemonii křesťanství, zároveň ale do jisté míry převzaly azesvětštily některé jeho pojmy apředstavy – zejména představa jednorázové revoluce anastolení dokonalé společnosti může v některých svých podobách připomínat poslední soud a věčnou blaženost. (Barša, 2005) Už bible navíc obsahuje někter



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist