načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Analfabetka, která uměla počítat - Jonas Jonasson

Analfabetka, která uměla počítat

Elektronická kniha: Analfabetka, která uměla počítat
Autor:

Druhý román autora Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel. Nombeko začala pracovat v pěti letech jako vynašečka latrín na předměstí Johannesburgu, v deseti letech osiřela. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 83.3%hodnoceni - 83.3%hodnoceni - 83.3%hodnoceni - 83.3%hodnoceni - 83.3% 83%   celkové hodnocení
10 hodnocení + 2 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » Panteon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 413
Rozměr: 22 cm
Název originálu: Analfabeten som kunde räkna
Spolupracovali: přeložila Luisa Robovská
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Mladá Boleslav, Panteon, 2014
ISBN: 978-80-876-9717-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Bizarní satirický příběh chudé nevzdělané africké dívky, která díky svému velikému talentu prožije veliké dobrodružství. Bizarní satirický příběh chudé nevzdělané africké dívky, která díky svému velikému talentu prožije veliké dobrodružství. Nombeko se narodí v chudinském předměstí Johannesburgu a zdá se, že ji čeká pouze život analfabetického čističe záchodků a posléze předčasná smrt na jednu z mnoha chorob, kterými prostředí, do kterého je osudem uvržena, přímo překypuje. Nombeko však není jako ostatní ve slumu. Má fenomenální schopnost počítat, přirozenou bystrost a především obrovskou velikou vůli přežít. Od jednoho prazvláštního staříka (chlípníka, vzdělance a majitele mnoha knih a diamantů) se naučí číst, po jeho násilné smrti se zmocní jeho ukrývaného bohatství a vyrazí do světa. Avšak ouha. Hra osudu ji vzápětí uvrhne do role polootrocké uklízečky v přísně tajném zbrojním komplexu, ve kterém Jihoafrická republika vyvíjí atomovou bombu. Nombeko se ze svého svízelného postavení nakonec dostane, ovšem řetěz bláznivých událostí zdaleka nekončí. Postupem času se stane černým koněm nejvyšší světové politiky, tajné služby si u ní podávají dveře, Nombeko je unesena... Nový příběh známého švédského satirika je vtipný, plný podivných dějových zvratů a ničím nespoutané představivosti. Nombeko se narodí v chudinském předměstí Johannesburgu a zdá se, že ji čeká pouze život analfabetického čističe záchodků a posléze předčasná smrt na jednu z mnoha chorob, kterými prostředí, do kterého je osudem uvržena, přímo překypuje. Nombeko však není jako ostatní ve slumu. Má fenomenální schopnost počítat, přirozenou bystrost a především obrovskou velikou vůli přežít. Od jednoho prazvláštního staříka (chlípníka, vzdělance a majitele mnoha knih a diamantů) se naučí číst, po jeho násilné smrti se zmocní jeho ukrývaného bohatství a vyrazí do světa. Avšak ouha. Hra osudu ji vzápětí uvrhne do role polootrocké uklízečky v přísně tajném zbrojním komplexu, ve kterém Jihoafrická republika vyvíjí atomovou bombu. Nombeko se ze svého svízelného postavení nakonec dostane, ovšem řetěz bláznivých událostí zdaleka nekončí. Postupem času se stane černým koněm nejvyšší světové politiky, tajné služby si u ní podávají dveře, Nombeko je unesena... Nový příběh známého švédského satirika je vtipný, plný podivných dějových zvratů a ničím nespoutané představivosti.

Popis nakladatele

Druhý román autora Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel .

Nombeko začala pracovat v pěti letech jako vynašečka latrín na předměstí Johannesburgu, v deseti letech osiřela. Nic nenasvědčovalo tomu, že by neměla prožít svůj život v jedné z chatrčí největší chudinské čtvrti světa a pak tu předčasně umřít, nikým nepostrádaná. To by ale nebyla Nombeko – analfabetka, která uměla počítat.
Osud i její talent ji zavedou až do mezinárodní politiky, na druhou stranu zeměkoule, ke dvěma identickým a zároveň velmi odlišným bratrům. Během jejího dobrodružného putování se jí podaří zamotat hlavu agentům nejobávanější tajné služby nebo být unesená ve špinavém náklaďáku na převoz brambor. A tím to zdaleka nekončí...

Jonassonův první román Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel se záhy po vydání stal čtenářským hitem a dva roky po sobě nejprodávanějším švédským románem. Přeložen byl do 40 jazyků. Fenomenální úspěch sklízí v mnoha zemích světa, včetně Česka, kde se dosud prodalo přes 50 000 výtisků.

Grandiózní příběh, který ve srovnání se „Staříkem“ nezaostává ani nápady překračujícími veškeré hranice, ani bizarními zvraty a ani nezapomenutelným půvabem.
Die Welt

„Analfabetka, která uměla počítat“ je stejně nádherně ironická a vtipná jako Jonassonův debutový román „Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel“.
Guardian

„Analfabetka“ je skvělý román pro dobrou náladu, který stále a stále překvapuje nepředvídatelnými příhodami. Zvláštní talent Jonase Jonassona nespočívá jen ve velkém umění vyprávět, ale opírá se také o schopnost dát svému příběhu další rozměr.
Die Zeit

Další popis

Druhý humoristický román Jonase Jonassona, jehož Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel se v češtině prodalo přes padesát tisíc výtisků! Vypráví příběh černošské dívky Nombeko Mayeki, která se v roce 1961 narodila v Sowetu, chudinském předměstí Johannesburgu. Přestože neumí číst, velmi dobře rozumí matematice. Postupně se dopracuje na pozici, ve které navrhuje jaderné hlavice, a odstěhuje se do Švédska. Ve Švédsku vyšel román na podzim 2013 a okamžitě vzbudil ohlas srovnatelný se Stoletým staříkem, který tu byl dva roky po sobě nejprodávanějším románem.


Zařazeno v kategoriích
Jonas Jonasson - další tituly autora:
K elektronické knize "Analfabetka, která uměla počítat" doporučujeme také:
 (e-book)
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
 (e-book)
Ještě že nejsem kat Ještě že nejsem kat
 (e-book)
Bridget Jonesová: láskou šílená Bridget Jonesová: láskou šílená
 (e-book)
Deník malého poseroutky 1 Deník malého poseroutky 1
 (e-book)
Poslední aristokratka Poslední aristokratka
 (e-book)
Volání kukačky Volání kukačky
 
Recenze a komentáře k titulu



pěkné vyprávěnky LK 2016-11-12 hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%
a děsivá realita dnešního Švédska k tomu :)
Stařík byl ale lepší...
reagovat
 
kaja77 2014-09-18 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
kniha mně velmi bavila. je to taková milá vtipná oddechovka. když chce člověk vypnout a jen se nechat bavit. doporučuji :D
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PANTEON



Jonas Jonasson

Analfabetka,

která uměla počítat


Jonas Jonasson

Analfabetka,

která uměla počítat


PANTEON

Jonas Jonasson

Analfabetka,

která uměla počítat

Přeložila Luisa Robovská


Ze švédského originálu

Analfabeten som kunde räkna,

Piratförlaget, Stockholm 2013

Copyright © 2013 by Jonas Jonasson

First published by Piratförlaget, Sweden

Published by arrangement with Brandt New Agency, Spain

Copyright © 2014 by Panteon

Cover © 2013 by Eric Thunfors

Translation © Luisa Robovská 2014

Panteon, Staroměstské náměstí 89, 293 01 Mladá Boleslav

www.jonasson.cz | www.jonasjonasson.com | www.knihypanteon.cz

Přeložila: Luisa Robovská

Odpovědná redaktorka: Renáta Večerková

Návrh obálky: Eric Thunfors

Sazba: DTP Panteon

Tisk a vazba: CPI Moravia Books, Pohořelice

Printed in the Czech Republic.

ISBN 978-80-87697-17-7


Pravděpodobnost, že by se analfabetka narozená v  šedesátých

letech v jihoafrickém Sowetu jednoho dne ocitla v nákladním

autě spolu se švédským králem a předsedou vlády, je jedna ku

čtyřiceti pěti miliardám sedmi stům šedesáti šesti milionům

dvěma stům dvanácti tisícům osmi stům deseti.

K tomuto výpočtu dospěla dotyčná analfabetka sama.



Část 1.

Rozdíl mezi hloupostí a genialitou spočívá v tom, že genialita má

své meze.

Neznámý myslitel



11

K A PITOL A 1.

O dívce z chatrče a muži, jehož smrt jí

umožnila dostat se ze slumu pryč

Vynašeči latrín v největším jihoafrickém slumu byli svým způ sobem děti štěstěny. Měli totiž jak práci, tak střechu nad hlavou.

Statisticky vzato však neměli moc valné vyhlídky do bu doucna. Většině z nich hrozila předčasná smrt v  důsledku tuberkulózy, zápalu plic, průjmových onemocnění, přehnané konzumace alkoholu, předávkování léky nebo kombinací několika uvedených faktorů. Jen málokomu se poštěstilo dožít padesátky. Jedním z  těch mála byl i  šéf  sowetského úřadu pro odvoz fekálií, byl už ale sedřený a  neduživý. žíval pří už ale sedřený a  neduživý. žíval pří liš mnoho léků proti bolesti, zapíjel je příliš mnoha litry piva a  s  obojím navíc začínal v  příliš brzkou denní dobu. Nejspíš proto tak vztekle vyjel na zástupce hygienického odboru z jo hannesburského magistrátu.

Negra, který si moc vyskakoval, nebylo přece možné trpět, a  tak se incident donesl až k  předsedovi odboru, který hned následujícího dne při dopolední kávě kolegům oznámil, že je na čase dotyčného analfabeta ze sektoru B propustit a najít za něj náhradu.

Jinak byla ona dopolední káva moc příjemná, neboť se po dával dort na počest nového asistenta hygienického odboru. Asistent se jmenoval Piet du Toit, bylo mu pouhých třiadvacet a teprve nedávno dokončil studia.

A právě on dostal problém v Sowetu na starost. Tak už to na johannesburském magistrátu chodilo. S negramotnými podří zenými obvykle jednali služebně nejmladší zaměstnanci, snad proto, aby se prací, jak se říká, zocelili.

Zda byli všichni vynašeči latrín skutečně negramotní, ni kdo nevěděl. O  většině z nich se to zkrátka říkalo. Jisté bylo jen to, že nikdo z nich nechodil do školy, bydleli v plechových chatrčích a všichni měli zoufale dlouhé vedení.

Piet du Toit se před svou první návštěvou slumu cítil poně kud nesvůj. Jeho otec, obchodník s  uměním, mu pro jistotu půjčil svého osobního strážce.

Jen co mladý asistent vstoupil do kanceláře úřadu pro odvoz fekálií, neubránil se stížnosti na zápach, který tam panoval. Ve doucí úřadu, jenž měl být propuštěn, ho uvítal vsedě za psacím stolem. Vedle něj stálo malé děvče, ještě dítě, které k  asisten tově údivu otevřelo ústa a  odvětilo, že hovno má bohužel tu nelibou vlastnost, že smrdí.

Piet du Toit se na vteřinu zamyslel, jestli se nejedná o ironii, vzápětí to ovšem vyloučil a  rozhodl se dívčinu poznámku ig norovat. Místo toho vedoucímu úřadu oznámil, že právě přišel o práci. A pokud do příštího týdne sežene tři uchazeče o právě uvolněné místo, bude mít nárok na stejný počet měsíčních platů.

„Můžu zas vynášet latríny, abych si vydělal aspoň pár randů?“ otázal se čerstvě propuštěný vedoucí úřadu.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Piet du Toit.

O týden později byl asistent zpátky, opět s osobním stráž cem v patách.

Propuštěný vedoucí ho opět uvítal vsedě a  vedle něj stála stejná dívka jako posledně.

„Kde máte ty tři uchazeče?“ zajímal se Piet du Toit.

Propuštěný šéf řekl, že dva kandidáti se bohužel nemohli dostavit. Jednomu předchozího večera někdo na ulici podřízl krk. A  kde se zdržuje ten druhý, nedokázal blíže určit. Kon statoval jen, že příčinou nepřítomnosti by patrně mohla být recidiva.

Piet du Toit se raději nevyptával, jaký druh recidivy má jeho bývalý podřízený na mysli. Šlo mu jen o to, mít celou záležitost co nejdřív z krku.

„A co ten třetí?“ zeptal se proto netrpělivě.

„Třetí stojí tady vedle mě. ž pár let mi tu s kdečím vypo máhá a musím uznat, že je to šikovná holka.“

„Do hajzlu!“ rozčílil se Piet du Toit. „Přece nemůžu do ta kové funkce jmenovat dvanáctileté dítě!“

„Je mi čtrnáct,“ ohradila se dívenka. „A mám devítiletou praxi.“

Asistent du Toit s nakrčeným nosem nasál nevábný zápach a zmocnila se ho obava, aby mu nenačichl oblek.

„ ž fetuješ?“ zeptal se děvčete.

„Ne,“ zavrtěla hlavou.

„Jsi těhotná?“

„Ne.“

Piet du Toit se na pár vteřin odmlčel. Neměl nejmenší chuť vracet se na tohle místo víckrát, než bylo nezbytně nutné.

„Jak se jmenuješ?“ otázal se proto.

„Nombeko,“ představila se dívka.

„A dál?“

„Myslím, že Mayeki.“

Panebože, oni tu ani nevědí, jak se jmenujou.

„Tak dobře. Když mi slíbíš, že nebudeš pít ani fetovat, je to místo tvoje.“

„Slibuju.“

„Domluveno.“

Asistent se obrátil na propuštěného:

„Říkali jsme tři měsíční platy za tři uchazeče. Za jednoho uchazeče teda vychází plat jeden. Mínus jeden za to, že je to ještě dítě.“

„Je mi čtrnáct,“ ohradila se znovu dívka.

Piet du Toit se otočil na podpatku a s gorilou v patách bez pozdravu odkráčel.

Dívka, která se právě stala nadřízenou svého nadřízeného, bývalému nadřízenému poděkovala za pomoc a  prohlásila, že ho s okamžitou platností přijímá zpět coby svou pravou ruku.

„A co asistent?“ namítl bývalý vedoucí.

„Změníme vám jméno. Negr jako negr. Vsadím se, že si toho ani nevšimne,“ pravila ta čtrnáctiletá dívka, která vypa dala na dvanáct.

Novopečená vedoucí úřadu pro odvoz fekálií v sowetském sektoru B nikdy nechodila do školy. Za prvé měla její matka jiné životní priority a za druhé ji porodila ze všech zemí světa zrovna v Jihoafrické republice, navíc počátkem šedesátých let, kdy byla tamější politická reprezentace toho názoru, že děti jako Nombeko se zkrátka nepočítají. Tehdejší premiér proslul řečnickou otázkou, proč by měli černoši chodit do školy, když se stejně nehodí na nic jiného než na nošení dříví a vody.

V tom se ovšem spletl, jelikož Nombeko nenosila dříví ani vodu, nýbrž hovna. Nikdo koneckonců nepředpokládal, že by se ta útlá dívenka v  dospělosti setkávala s  králi a  prezidenty, stala se postrachem všech národů nebo jakkoli jinak ovlivnila světové dějiny.

To by ale nesměla být taková, jaká byla.

V  první řadě velmi pracovitá. V  pěti letech vynášela sudy stejně velké jako ona sama. Práce jí skýtala přesně takový výdělek, jakého bylo třeba, aby ji matka mohla každý den po věřit zakoupením láhve ředidla, kterou pokaždé přijala se slovy „děkuju, holčičko“, načež odšroubovala zátku a  jala se tišit nekonečnou bolest způsobenou vědomím, že sobě ani dceři nedokáže zajistit lepší budoucnost.

Nombečin otec byl své dceři naposledy nablízku dvacet mi nut poté, co oplodnil její matku.

Jak Nombeko rostla, postupně zvládla vynášet čím dál víc sudů a její výplata začala stačit na víc než jen láhev ředidla.

Její matka si proto brzy navykla doplňovat ředidlo léky a al koholem. Dcera, která záhy pochopila, že už to tak dál nejde, matku varovala. Buď s tím ihned přestane, nebo ji to zabije.

Matka s pochopením pokývala hlavou.

Pohřeb měl hojnou účast. V Sowetu tou dobou žilo mnoho lidí, jejichž hlavní životní náplní byly dvě činnosti – pomalé zabíjení sebe samých a  poslední loučení s  těmi, jimž se to už podařilo.

Když matka zemřela, bylo Nombeko deset let. Na pomoc otce, jak jsme už naznačili, se spolehnout nemohla. Nejdřív zvažovala, že by začala tam, kde skončila matka, a vytvořila si chemickou ochranu před realitou. Po další výplatě se nakonec rozhodla, že si radši koupí něco k  snědku. Potom, co utišila hlad, se kolem sebe rozhlédla a udiveně se otázala:

„Co tu vlastně dělám?“

Bylo jí jasné, že momentálně nemá jinou možnost. Na ji hoafrickém pracovním trhu nebyly negramotné desetileté děti zrovna nejžádanější skupinou uchazečů. Navíc v  téhle části Soweta pracovní trh v  podstatě neexistoval. Neexistovalo tu vlastně ani moc pracujících.

I ti nejchudší představitelé lidského druhu mají ale jisté tě lesné potřeby, což dívce jménem Nombeko zajišťovalo alespoň minimální příjem, který si po smrti matky mohla nechávat pro sebe.

Aby jí čas strávený vláčením sudů rychleji ubíhal, začala je už v pěti letech počítat:

„Jeden, dva, tři, čtyři, pět...“

A aby ji to neomrzelo, začala si postupem času vytvářet čím dál obtížnější matematické úlohy:

„Patnáct sudů krát tři auta krát sedm nosičů plus jeden, který jen sedí a kouká, protože je namol... to máme... tři sta šestnáct.“

Dokonce i  Nombečina matka, která s  výjimkou ředidla okolí příliš nevnímala, si všimla, že její ratolest umí sčítat a ode čítat. Během posledního roku svého života této její dovednosti využívala pokaždé, když bylo třeba rozdělit zásilku léků nejrůz nějších barev a účinků mezi obyvatele několika chatrčí. Láhev ředidla je prostě láhev ředidla, to nejsou žádné počty. Jenže rozdělit padesáti, sto, dvěstěpadesáti a pětisetmiligramové tab ěstěpadesáti a pětisetmiligramové tab padesáti a pětisetmiligramové tab lety mezi několik osob na základě jejich preferencí a platební schopnosti, to už vyžaduje jisté znalosti počtů.

A právě v nich Nombeko vynikala.

Jednou se kupříkladu nachomýtla u toho, když se její nadří zený mořil sepisováním měsíční zprávy o hmotnosti a objemu vyvezených fekálií.

„Devadesát pět krát devadesát dva,“ mrmlal vedoucí. „Kde mám sakra kalkulačku?“

„Osm tisíc sedm set čtyřicet,“ odpověděla bez zaváhání Nombeko.

„Radši mi pomoz najít tu kalkulačku, holčičko.“

„Osm tisíc sedm set čtyřicet,“ opakovala dívka.

„Co to pořád žvaníš?“

„Devadesát pět krát devadesát dva je osm tisíc sedm set...“

„Jak to můžeš vědět?“

„To je přece jednoduché. Devadesát pět je sto bez pěti, de vadesát dva zase sto bez osmi. Když se to prohodí a  odečte, zbyde z obou osmdesát sedm. Pět krát osm je čtyřicet. Osmde sát sedm a čtyřicet, to máme osm tisíc sedm set čtyřicet.“

„Jak jsi na to přišla?“ vyvalil na ni oči vedoucí.

„Nevím,“ pokrčila rameny Nombeko. „Ale měli bychom se vrátit k práci, ne?“

Toho dne byla povýšena na asistentku vedoucího.

Analfabetku, která uměla počítat, čím dál tím víc frustro valo, že nerozumí vyhláškám shora, jež se kupily na psacím stole jejího nadřízeného. Jemu ostatně písmena taky činila obtíže. S  vypětím všech sil se prokousával každým řádkem v  afrikánštině a  zároveň listoval anglickým slovníkem, aby tu změť nepochopitelných znaků aspoň částečně převedl do jemu srozumitelného jazyka.

„Co nám zase chtějí?“ zajímala se čas od času Nombeko.

„Máme asi víc plnit ty podělaný pytle,“ odvětil šéf. „Aspoň myslím. Nebo chtěj zrušit část hajzlů? Je to trochu nejasný.“

Vedoucí si povzdychl a jeho asistentka také, jelikož mu ne mohla být nijak nápomocná.

Jednoho dne se na Nombeko usmálo štěstí a ve sprše u šaten pro zaměstnance si na ni začal dovolovat nějaký slizký dědek. Na nic moc se ale nezmohl, poněvadž ho Nombeko rázem při vedla na jiné myšlenky. Vrazila mu totiž do stehna nůžky.

Den na to si ho našla na druhém konci řady latrín. Se děl s ovázaným stehnem na rybářské stoličce před svou zeleně natřenou plechovou chatrčí. Na klíně měl položenou... Nom beko nevěřila vlastním očím... knihu.

„Co tu do prdele chceš?“ zeptal se.

„Myslím, že jsem si včera ve vašem stehně zapomněla nůžky.“

„Ty jsem vyhodil,“ odvětil dědek.

„V tom případě mi jedny dlužíte,“ nenechala se odbýt Nombeko a dodala: „Jak to, že umíte číst?“

Dotyčný slizký dědek byl napůl bezzubý a  jmenoval se Thabo. Stehno ho pálilo jako čert a  neměl nejmenší chuť se s tou nedůtklivou holkou vybavovat.

Na druhou stranu to bylo poprvé, co někdo v Sowetu pro jevil zájem o jeho knihy. Protože jich měl plnou chatrč, říkalo se mu Bláznivý Thabo. Tahle holka ale – na rozdíl od ostatních – použila spíš závistivý než posměšný tón. Toho by se dalo vy užít, pomyslel si.

„Kdybys byla povolnější, třeba by ti to strejček Thabo pro zradil. A možná by tě dokonce naučil číst. Jenže to bys nesměla bejt tak vzteklá.“

Nombeko ani ve snu nenapadlo, že by mohla být byť jen krapet povolnější než předchozího dne ve sprše, a odvětila, že naštěstí vlastní ještě jedny nůžky a že by si je raději ponechala, než aby je musela strýčku Thabovi zapíchnout do druhého stehna. Ale bude li se propříště strýček Thabo chovat slušně – a naučí ji číst – nemuselo by jeho druhé stehno přijít k úhoně.

Thabo nevěřil vlastním uším. Zdá se mu to, nebo mu ta drzá holka vyhrožuje?

  

Navenek to znát nebylo, ale Thabo byl zámožný muž. Na rodil se pod plachtou v přístavu Port Elizabeth ve Východním Kapsku. Když mu bylo šest let, policie mu sebrala matku a už mu ji nikdy nevrátila. Otec usoudil, že syn je dost starý na to, aby se o sebe postaral sám, ačkoli to ve svých třiadvaceti letech sám neuměl.

Rady do života omezil na větu „dávej na sebe pozor, synku,“ poplácal hocha po rameni a vydal se do města Durban, kde se nechal zastřelit při diletantsky naplánovaném přepadení banky.

Thabo žil z  toho, co kde šlohnul, a  byl na nejlepší cestě skončit po vzoru rodičů buď v kriminále, nebo s prostřelenou hlavou. Ve slumu v  té době bydlel také jeden španělský ná mořník, kuchař a básník v jedné osobě, kterého kdysi dvanáct opilých mariňáků hodilo přes palubu, jelikož se nespokojili se sonety k obědu.

Španěl doplaval na pevninu, zabydlel se v  prázdné chatrči a od toho dne žil jen pro vlastní i cizí básně. Časem mu začal vypovídat službu zrak,  a tak výměnou za suchý chleba naučil číst malého Thaba, aby mohl bývalému námořníkovi nahlas předčítat. Kromě slepoty potkala starce i senilita a nakonec sní dal, obědval i večeřel výhradně verše Pabla Nerudy.

kázalo se, že námořníci měli pravdu a  že jenom poezie k  životu opravdu nestačí. Po Španělově smrti se Thabo ujal jeho knih. Nikdo jiný o ně stejně nestál. To, že uměl číst, mu pomáhalo při hledání nejrůznější příležitostné práce v přístavu. Protloukal se životem a po večerech četl básně i prózu, a pře devším cestopisy. V šestnácti letech si poprvé všiml, že existuje opačné pohlaví, a o dva roky později si opačné pohlaví všimlo i jeho. V osmnácti letech totiž přišel na zázračný recept, jemuž neodolalo žádné dívčí srdce. Z jedné třetiny ho tvořil neodola telný úsměv, z druhé třetiny to byly smyšlené historky o tom, co všechno zažil na cestách křížem krážem Afrikou, které ov šem zatím podnikl pouze ve svých představách. Poslední třetinu tvořily prachsprosté lži o nesmrtelnosti jeho lásky k dotyčným dámám.

Skutečný úspěch se dostavil teprve poté, co k úsměvu, blu dům a lžím přidal navíc i verše. Mezi zděděnými knihami totiž objevil Španělův překlad sbírky Pabla Nerudy Dvacet básní o lásce a jedna píseň ze zoufalství. Píseň ze zoufalství Thabo vy trhl a  zahodil, zato dvacet básní o  lásce vyzkoušel na dvaceti mladých ženách ze sousedství a  devatenáctkrát poznal prcha vou lásku. Pravděpodobně by se mu to poštěstilo i po dvacáté, kdyby ten idiot Pablo jednu z básní nezakončil veršem Již ji ne miluji, přísahám, čehož si ale Thabo všiml, až když bylo pozdě.

O pár let později celý přístav věděl, oč Thabovi jde, a jeho šance na další literární úspěchy se rapidně snížily. Nepomáhaly ani čím dál větší lži, a  to lhal víc, než král Leopold II., jenž svého času tvrdil, že se domorodcům v Belgickém Kongu daří výtečně, a přitom všem, kteří odmítali zadarmo otročit, nechá val bez milosti useknout ruce a nohy.

A stejně jako belgického krále, jenž nejprve přišel o  svou kolonii a následně promrhal veškeré jmění kvůli své oblíbené milence francouzsko rumunského původu, i  Thaba nakonec stihl trest. Nejdřív však opustil Port Elizabeth, vydal se na se ver a ocitl se v Basutsku. O basutských ženách se tradovalo, že jsou pěkně vyvinuté. To Thabovi vyhovovalo natolik, že v zemi zůstal několik let. Jen tu a tam, pokud to okolnosti vyžadovaly, změnil vesnici. Díky znalosti čtení a psaní si práci vždycky na šel a dotáhl to dokonce až na vrchního vyjednavače evropských misionářů usilujících o spásu místních pohanů. Náčelník Ba sutů, Jeho veličenstvo Seeiso, nespatřoval v christianizaci svého lidu žádnou výhodu, nicméně pokládal za nutné chránit jejich zemi před okolními kmeny. Když mu proto misionáři na Tha bovu radu nabídli zbraně výměnou za právo rozdávat místním pohanům bible, náčelník okamžitě souhlasil.

Tak se do země nahrnuli kněží a diákoni odhodlaní spasit místní lid. Na pomoc si přivezli bible, samopaly a tu a tam ně jakou nášlapnou minu.

Zbraně sloužily k hájení hranic před nepřítelem a bible vět šinou na otop. Zimy v horách bývaly chladné a místní stejně neuměli číst. Když to misionářům nakonec došlo, změnili strategii a  začali místo rozdávání biblí stavět kostely a  kázat evangelium.

Thabo několikrát působil jako ministrant, a tak si vypraco val osobitý styl přikládání rukou, který prováděl v tajnosti na vyvolených členkách farnosti.

V milostném životě se mu nezadařilo pouze jednou. V jedné horské vísce přišli na to, že Thabo, jakožto jediný mužský člen kostelního sboru, nasliboval věrnost až za hrob nejméně pěti z devíti děvčat ve sboru. Anglický pastor choval podezření už delší dobu, Thabo totiž neuměl vůbec zpívat. Kontaktoval otce oněch pěti děvčat, kteří rozhodli, že podezřelý bude vyslýchán tradičním způsobem. Za úplňku ho posadí s  holou zadnicí do mraveniště a probodnou oštěpy z pěti různých stran.

Při čekání na úplněk zamkli vesničané Thaba do hliněné chatrče, kterou pastor osobně bedlivě střežil, ovšem jen do té doby, než dostal úžeh a vydal se k řece požehnat hrochovi. Opatrně položil tlustokožci ruku na čumák a  radostně mu oznámil, že Ježíš je připraven. Dál se nedostal, jelikož hroch otevřel tlamu a překousl ho vejpůl.

Thabo nelenil a  zmizení pastora a  dozorce v  jedné osobě hbitě využil. S pomocí Pabla Nerudy se mu podařilo přesvědčit narychlo přidělenou dozorkyni, aby mu odemkla.

„A co my dva?“ volala za ním dozorkyně, zatímco pelášil sa vanou, co mu nohy stačily.

„Již tě nemiluji, přísahám!“ zavolal Thabo přes rameno.

Někdo by si mohl myslet, že nad ním Bůh držel ochrannou ruku. Během svého dvacetikilometrového nočního běhu do hlavního města Maseru nenarazil ani na jednoho lva, geparda či nosorožce ani na jinou dravou zvěř. V Maseru se ihned hlásil o  práci u  náčelníka Seeisa, který si na něj dobře pamatoval a  přijal ho zpátky do služby. Náčelník totiž právě vyjednával s Brity o nezávislosti, nicméně úspěch se dostavil teprve poté, co se do věci vložil Thabo a pohrozil těm nadutcům, že jestli neustoupí, obrátí se Basutsko s  žádostí o  pomoc na Josepha Mobutua z Kongo Kinshasy.

Britům zatrnulo. Myslel snad toho Josepha Mobutua, který právě hrdě vytroubil do světa, že uvažuje o svém přejmenování na Mocného válečníka kráčejícího díky své vytrvalosti a nezkrotné vůli od vítězství k vítězství, zanechávajícího za sebou spáleniště?

„Přesně toho,“ přitakal Thabo. „Je to můj dobrej přítel. Říkám mu Joe, je to kratší.“

Britská delegace požádala o  pauzu na soukromou poradu, během níž dospěla k  závěru, že oblast potřebuje klid, a  ne jakéhosi všemocného válečníka, který si zvolil tak absurdní jméno. Britové se vrátili k vyjednávacímu stolu s těmito slovy:

„Tak si tu zemi teda nechte!“

A z Basutska se stalo Lesotho, z náčelníka Seeisa král Mo  Basutska se stalo Lesotho, z náčelníka Seeisa král Mo se stalo Lesotho, z náčelníka Seeisa král Mo šeše II. a  z Thaba králův oblíbenec. Zacházelo se s  ním jako se členem rodiny a na důkaz vděku obdržel darem měšec ne vybroušených diamantů nesmírné hodnoty pocházejících z největšího lesothského dolu.

Jednoho dne se po Thabovi slehla zem. Než král zjistil, že jeho mladší sestra, křehká princezna Maseeiso, kterou střežil jako oko v hlavě, je těhotná, měl Thabo čtyřiadvacetihodinový náskok.

Špinavý a  napůl bezzubý černoch v  Jižní Africe v  šedesá v  šedesá tých letech neměl nejmenší šanci zapadnout do světa bělochů. Proto si to Thabo po onom nešťastném incidentu v  bývalém Basutsku namířil do Soweta. Ještě předtím zašel k nejbližšímu klenotníkovi a prodal mu nejmenší diamant ze své sbírky.

V  Sowetu zabral vybydlenou chatrč v  sektoru B, boty si vycpal bankovkami, zhruba polovinu diamantů zahrabal do udusané hlíny v podlaze a zbytkem si zaplnil díry po vypada ných zubech.

Než se znovu pustil do víru milostných dobrodružství, natřel svůj nový příbytek sytě zelenou barvou a  na hliněnou podlahu položil linoleum. To na dámy jistě udělá dojem.

Svůdnickou činnost provozoval ve všech sektorech Soweta, jen po nějaké době začal raději vynechávat sektor B, aby v me zičase mezi jednotlivými avantýrami mohl v  klidu a  nikým nerušen vysedávat před chatrčí a věnovat se četbě. Kromě četby a svádění si dvakrát do roka krátil čas cestami křížem krážem Afrikou, na kterých sbíral životní zkušenosti a nové knihy.

Přestože byl v podstatě finančně nezávislý, vždycky se nako nec vrátil do své chatrče. Částečně taky proto, že se polovina jeho jmění stále ukrývala třicet centimetrů pod linoleem. Na to, aby se mu všechen majetek schoval v dásních, mu zbývalo ještě příliš mnoho zubů.

Trvalo několik let, než se obyvatelé slumu začali podivovat, kde ten blázen s knihami bere peníze na živobytí a cestování. Aby zbytečně nezavdával příčinu k  pomluvám, rozhodl se Thabo, že začne pracovat, a  využil první příležitosti, která se mu namanula. Začal vynášet latríny. Šlo jen o pár hodin týdně, a tak mu práce vyhovovala.

Thabovi kolegové byli vesměs mladí alkoholici bez budouc nosti a také děti, mezi nimiž bylo i ono třináctileté děvče, které mu vrazilo do stehna nůžky jenom proto, že si ve sprše náho dou spletl dveře. Což nebyla tak úplně pravda. Nespletl se ve dveřích, nýbrž v té holce. Byla moc mladá a na Thabův vkus moc plochá.

Bodnutí nůžkami pekelně bolelo. A  teď tu najednou stála před jeho chatrčí a dožadovala se, aby ji naučil číst.

„Moc rád bych ti pomoh, ale zrovna zejtra se chystám na cesty,“ prohlásil Thabo a  pomyslel si, že fakt bude nejlepší, když ten momentální výmysl promění ve skutečnost a  rychle někam vypadne.

„Na cesty?“ opakovala se zájmem Nombeko, která za třináct let svého života nevytáhla paty ze Soweta. „A kam?“

„Na sever,“ odvětil Thabo. „A pak se uvidí.“

  

Zatímco byl Thabo na cestách, Nombeko o  rok zestárla a byla povýšena. Jako vedoucí úřadu pro odvoz fekálií učinila řadu přelomových opatření. Tak například sektor B rozdělila na oblasti podle počtu obyvatel místo podle rozlohy, jak tomu bylo doposud, což velmi zefektivnilo rozmístění latrín.

„Zlepšení o třicet procent,“ pochválil ji její nadřízený.

„Třicet celých dva,“ opravila ho Nombeko.

Jelikož poptávka vytváří nabídku a naopak, přebývaly v roz počtu finance na čtyři nová sanitární zařízení. Dívka se na svých čtrnáct let navzdory tomu, s  kým dennodenně přichá zela do styku, uměla skvěle vyjadřovat. (Každý, kdo někdy vedl konverzaci se sowetským  vynašečem latrín, může potvrdit, že polovina slov je nepublikovatelná a druhá přímo nemyslitelná.) Nombečiny vyjadřovací schopnosti byly zčásti vrozené, zčásti za ně vděčila rádiu stojícímu v rohu kanceláře, které si už jako malá holka, jakmile na něj dosáhla, zvykla zapínat. Poslouchala zásadně stanice s mluveným slovem a zaujatě vstřebávala nejen obsah, ale i formu sdělení.

Díky pořadu Afrika zvenčí si poprvé v životě uvědomila, že existuje i jiný svět než Soweto. Nebylo jisté, jestli je hezčí nebo slibnější, hlavní bylo, že je jiný.

Nombeko se zájmem sledovala osamostatňování Angoly. Politická strana PL A se sloučila se stranou PCA a  společně vytvořily stranu MPLA. Díky její spolupráci s FNLA a  NITA začala portugalská vláda litovat, že tenhle kout Afriky vůbec kdy někdo objevil. Během čtyř století nadvlády v  Angole se zde Portugalsku mimochodem nepodařilo založit jedinou univerzitu.

Analfabetce Nombeko nebylo zcela jasné, jaká kombinace písmen se o co zasloužila, nicméně výsledkem byla změna, což bylo Nombečino druhé nejoblíbenější slovo, hned po slově jídlo.

Jednou se náhodou před svými kolegy zmínila, že změna by možná mohla být i něco pro ně. Ti ale řeči o politice nesli dost nelibě. Copak nestačí, že musejí celý den nosit sračky? Musejí je ještě k tomu poslouchat?

Coby vedoucí úřadu pro odvoz fekálií musela Nombeko jed nat nejen se svými podřízenými, nýbrž i se svým nadřízeným z  hygienického odboru johannesburského magistrátu Pietem du Toit. Hned při první návštěvě po Nombečině jmenování do funkce jí dotyčný neopomněl sdělit, že jim magistrát kvůli omezenému rozpočtu místo slíbených čtyř nových sanitárních zařízení přidělí pouze jedno.

Nombeko se mu pomstila po svém:

„Pěkně jedno po druhém, pane asistente. Nejprve jsem se vás chtěla zeptat, jaký máte názor na vývoj v  Tanzanii. Ne máte dojem, že socialistický experiment Julia Nyerereho brzy zkolabuje?

„V Tanzanii?“ opakoval překvapeně Piet du Toit.

„Ano. Chybí jim téměř milion tun obilí. Vůbec netuším, co by si počali nebýt Mezinárodního měnového fondu. Nebo podle vás Mezinárodní měnový fond také představuje určitý problém?“ zeptala se představitele vládnoucí třídy s  vysoko školským diplomem, jenž neměl o politické situaci v Tanzanii ani ponětí, čtrnáctiletá holka, která nikdy nechodila do školy a  nevytáhla paty ani ze Soweta. Asistent, jenž byl od přírody bledý, zbledl jako křída.

Čtrnáctileté analfabetce, která uměla počítat, to nestačilo a pokračovala:

„Ale vraťme se k  těm sanitárním zařízením. Můžete mi prosím vysvětlit, proč jste tady ty cílové částky navzájem vynásobil?“

Jak ji v tu chvíli Piet du Toit nenáviděl!

Nenáviděl všechny negry, ale ji obzvlášť.

  

Pár měsíců na to se ze svých cest vrátil Thabo. První zprá vou, kterou se po svém návratu dozvěděl, bylo, že se ta holka s nůžkami stala jeho nadřízenou. A že už to není tak úplně dítě. Začínala mít poněkud ženštější tvary. V napůl bezzubém muži se rozhořel vnitřní boj mezi důvěrou ve svůj děravý úsměv, vy pravěčské nadání a  Pabla Nerudu na jedné straně a  vztahem podřízeného k  nadřízené a  vzpomínkou na nůžky zabodnuté ve stehně na straně druhé.

Nakonec se rozhodl pro pozvolnou přípravu půdy.

„Ještě pořád se chceš naučit číst?“ zeptal se.

„To se ví!“ zajásala Nombeko. „A začneme hned dneska. Ve čer k tobě přijdeme. Já a nůžky!“

Thabo se coby učitel kupodivu vcelku osvědčil. A  Nom beko byla zase učenlivá žákyně. Třetí den dokázala do bahna před chatrčí napsat klackem celou abecedu a  pátý den uměla načmárat pár jednoduchých slov. Nejdřív dělala spoustu chyb, ale už po pár měsících začala správná písmena získávat převahu nad těmi chybnými.

Během přestávek mezi jednotlivými lekcemi jí Thabo bar vitě líčil své zážitky z cest. Nombeko se okamžitě dovtípila, že jeho historky se nejméně ze dvou dílů zakládají na výmy slech a  maximálně z  jednoho na pravdě. V  zásadě jí to nijak nevadilo. Její život byl beztak natolik ubohý, že se bez další mizérie klidně obešla.

Naposledy zavítal Thabo do  Etiopie, aby sesadil z  trůnu Jeho císařskou Výsost, Vítězného lva z kmene Judova, Krále králů, Vyvolence Božího.

„Haile Selassieho,“ doplnila ho Nombeko.

Thabo její poznámku přešel bez povšimnutí. Odjakživa radši mluvil, než poslouchal. Historka o císaři, jehož původní jméno znělo Ras Tefari a  jenž dal vzniknout náboženskému směru rastafariánství, které se mimo jiné rozšířilo až do Vý chodní Indie, byla natolik pikantní, že si ji Thabo schoval na den, kdy se konečně odhodlal k činu.

Zakladatel rastafariánství byl tedy sesazen z trůnu a jeho vy znavači dál kouřili po celém světě trávu a nechápali, jak mohl jejich milovaný mesiáš, inkarnace boha Jahva, takhle skončit. Kdo to kdy slyšel, aby byl Bůh sesazen z trůnu?

Nombeko se raději nevyptávala na politické pozadí líčeného dramatu. Byla si téměř jistá, že o něm Thabo nemá nejmenší ponětí, a přílišné množství otázek by zbytečně kazilo zábavu.

„Vyprávěj mi ještě něco!“ pobídla raději svého učitele.

Thabo se v duchu zaradoval, že se situace vyvíjí podle jeho představ. (Člověk se někdy šeredně plete!) Plný odhodlání přistoupil o  krok blíž a  přidal další pikantní historku o  tom, jak se cestou domů z Etiopie zastavil v Kinshase, kde pomohl Muhammadovi Alimu před takzvaným Rachotem v  džungli – tedy před legendárním zápasem s nepřemožitelným Georgem Foremanem.

„To je tak zajímavé,“ zasnila se Nombeko a vlastně to byla docela pravda. Thabo byl skutečně skvělý vypravěč.

Thabo jí věnoval tak zářivý úsměv, až se mu mezi zbylými zuby podivně zalesklo.

„O pomoc mě vlastně původně požádal Foreman, ale já chtěl udělat dobrý skutek...“ pokračoval Thabo a skončil až tím, jak byl Foreman v osmém kole knockoutován a Ali děkoval svému nejlepšímu příteli za neocenitelnou pomoc. Mimochodem, Aliho manželka byla krasavice.

„Aliho manželka?“ opakovala Nombeko. „Nechceš snad říct, že...“

Thabo se zasmál, až mu zachrastily zuby. Ihned zase zvážněl a přistoupil ke své žákyni ještě blíž.

„Jsi krásná, Nombeko,“ zalichotil jí. „Mnohem krásnější než Aliho žena. Co kdybysme to spolu dali dohromady? Mohli bysme se někam odstěhovat, co říkáš? Jen ty a já.“

S těmi troufalými slovy jí položil ruku kolem ramen.

Při slově odstěhovat Nombeko ožila. Odstěhovala by se kam koli a neváhala by ani minutu. Ale ne s tímhle slizkým dědkem. soudila proto, že dnešní vyučování skončilo, vrazila Thabovi nůžky do stehna (tentokrát druhého než posledně) a odebrala se do své chatrče.

Příštího dne byla zpátky, aby svému podřízenému vyhubo vala, že se bez omluvy nedostavil do práce.

Thabo odvětil, že ho příliš bolí stehna, obzvlášť jedno, a že slečna vedoucí bude jistě vědět, z čeho.

To Nombeko samozřejmě věděla, nicméně toho chlípného dědka varovala, že pokud se napříště nebude chovat slušně, mohl by přijít k ještě větší újmě. V tom případě by mu nůžky nevrazila ani do levého ani do pravého stehna, nýbrž do nejme ani do levého ani do pravého stehna, nýbrž do nejme novaných partií mezi nimi.

„Kromě toho jsem viděla i slyšela, co máš v té své odporné hubě. Jestli si na mě nedáš dobrý pozor, tak ti slibuju, že to roz troubím každému, koho potkám.“

Thabovi zatrnulo. Moc dobře věděl, že kdyby se o jeho bo hatství dozvěděli sousedi, stihl by ho rychlý konec.

„Tak co po mně teda chceš?“ zeptal se opatrně.

„Abych sem k tobě mohla chodit a dál louskat tvoje knížky. Pokud možno bez nůžek,“ odvětila Nombeko. „Nůžky jsou pro člověka, který má plnou pusu zubů, drahá legrace.“

„Nemůžeš mě nechat na pokoji?“ žadonil Thabo. „Když mě přestaneš otravovat, dám ti jeden diamant.“

S úplatky měl sice bohaté zkušenosti, tentokrát ovšem ne pochodil. Nombeko prohlásila, že o cizí majetek nestojí.

Teprve později a na opačné straně zeměkoule se mělo uká zat, že to zdaleka není tak jednoduché.

  

Thabův život paradoxně ukončily dvě ženy. Pocházely z Por tugalské východní Afriky, kde se živily zabíjením a okrádáním bílých farmářů. Obchody jim šly dobře jen do té doby, než skončila občanská válka.

Po vyhlášení nezávislosti a přejmenování země na Mosam bik dostali všichni bílí farmáři, kteří v tom koutě Afriky ještě zbyli, osmačtyřicet hodin na opuštění země. Dotyčným lupič kám proto nezbylo nic jiného, než přeorientovat své podnikání na zámožné černochy, což se příliš neosvědčilo, neboť tak řka všichni černoši, kteří něco vlastnili, byli členy vládnoucí marxisticko leninistické strany. Netrvalo dlouho a na obě ženy byl vypsán zatykač a na jejich stopu nasazena obávaná nově za za ložená policie.

Lupičky se proto rozhodly vydat pokud možno co nej dál na jih a došly až do johannesburského předměstí jménem Soweto, které se jim osvědčilo jako výtečná skrýš. Nepopira telnou výhodou největšího jihoafrického slumu bylo množství lidí, v němž se člověk snadno ztratil (pokud měl tedy černou kůži). Výhody jdou, jak známo, ruku v  ruce s  nevýhodami, a tak se ukázalo, že kterýkoli portugalský farmář ve východní Africe disponoval většími zdroji, než všech osm set tisíc obyva tel Soweta dohromady (vyjma Thaba).

Naše dvě lupičky však neměly na výběr, proto zhltly hrst barevných pilulek a  vyrazily na vražednou výpravu. Vrávoravé kroky je zavedly až do sektoru B, kde jejich pozornost upou tala nápadně zelená chatrč, na první pohled odlišná od ostatních rezavo šedých. Když si tu někdo natře chatrč na zeleno (nebo dejme tomu klidně na růžovo), evidentně má víc peněz, než po třebuje, usoudily ty moudré ženy. Počkaly si, až se setmí, vplížily se do chatrče, vrazily Thabovi do srdce nůž a otočily jím. Muži, který zlomil tolik ženských srdcí, se dostalo spravedlivé odplaty.

Poté se ženy pustily do hledání peněz. Nebylo to vůbec snadné. Práci jim komplikovaly všudypřítomné haldy knih. Co to bylo proboha za blázna? Nechápaly. Na co mu byly knihy?

Nakonec se na ně přece jen usmálo štěstí. V obou Thabo vých botách našly napěchované štosy bankovek. Pak se ale, poněkud neprozíravě, posadily před chatrč, kde se jaly kořist počítat a spravedlivě dělit. Směs nejrůznějších léků, které po žily spolu s polovinou láhve rumu, zapříčinila, že ztratily pojem o čase a prostoru. Dřepěly tak před chatrčí až do chvíle, dokud se tam – světe div se – neobjevila policie.

Zlodějky byly zatčeny a dalších třicet let se o jejich životní potřeby staralo jihoafrické vězeňství. Bankovky, které se do ňství. Bankovky, které se do . Bankovky, které se do tyčné marně pokoušely spočítat, záhadně zmizely neznámo kam a  Thabova mrtvola zůstala ležet na místě až do druhého rána. Jihoafričtí policisté měli totiž takový oblíbený zvyk, že pokud to okolnosti umožňovaly, rádi přenechávali odklízení mrtvých negrů další směně.

Nombeko v noci probudil nezvyklý hluk. Oblékla se a šla se na druhou stranu latrín podívat, co se to tam děje.

Když policisté zabavili ukradené peníze, naložili zfetované vražedkyně do auta a  odjeli. Nombeko nikým nepozorována vešla do Thabovy chatrče.

„Jako člověk jsi nestál za nic, ale byl jsi skvělý lhář a  vy pravěč. Budeš mi chybět,“ řekla. „Nebo aspoň tvoje knihy,“ dodala, otevřela nebožtíkovi ústa a vytáhla z nich všechny ne vybroušené diamanty. Bylo jich přesně čtrnáct, stejně jako chybějících zubů.

„Čtrnáct vypadaných zubů, čtrnáct diamantů,“ prohlásila. „To je dokonalé, ne?“

Když se nedočkala odpovědi, odhrnula linoleum a  pustila se do kopání.

„No vida,“ prohlásila spokojeně, když našla, co hledala.

Pak si došla pro hadr a  kýbl s  vodou, pořádně Thaba vy drhla, vytáhla ho před chatrč a  zabalila do jediného bílého prostěradla, které měla a k tomuto účelu obětovala. Zaslouží si aspoň trochu úcty, i když – nic se nemá přehánět.

kořistěné diamanty si Nombeko zašila do kapsy svojí je diné bundy a ulehla ke spánku.

Druhý den ráno si vedoucí úřadu pro odvoz fekálií dopřála o  něco delší spánek než obvykle. Potřebovala vstřebat hodně nových dojmů. Když pak těsně před obědem dorazila do kan celáře, našla tam všechny své podřízené v  dobrém rozmaru. Právě si dopřávali třetí pivo. ž při pití druhého se rozhodli, že dnes dají před prací přednost družnému hovoru a pomlouvání Indů jakožto příslušníků podřadné rasy. Nejtroufalejší z mužů právě dával k dobru historku o Indovi, který se snažil vyspravit děravou střechu papírovou lepenkou.

Nombeko družnou zábavu přerušila, hbitě uklidila láhve s pivem, které přítomní ještě nestihli vypít, a prohlásila, že nej spíš mají v hlavě obsah latrín, které dnes ještě nevynesli. Copak jsou opravdu tak pitomí, že nechápou, že lidská blbost nijak nesouvisí s rasou?

Ten nejodvážnější vynašeč latrín prohlásil, že slečna vedoucí nejspíš zase nechápe, že si jenom chtějí po prvních pětasedm desáti zasraných ranních sudech dát v  klidu pivko, aniž by museli poslouchat blbé kecy o rovnoprávnosti.

Nombeko chvilku zvažovala, jestli mu místo odpovědi nemá na hlavu hodit roli toaletního papíru. Nakonec usoudila, že by té role byla škoda, a raději nařídila návrat do práce.

Sama se odebrala domů a  podruhé v  životě si položila otázku: „Co tu vlastně dělám?“

To se stalo den před jejími patnáctými narozeninami.

  

Na svoje patnáctiny měla Nombeko už delší dobu naplá novanou schůzku s  Pietem du Toit z  hygienického odboru johannesburského magistrátu. Asistent se tentokrát na setkání připravil lépe. Detailně prostudoval všechny účty a hodlal to té drzé dvanáctileté žábě pěkně natřít.

„Sektor B překročil rozpočet o jedenáct procent,“ prohlásil asistent a svrchu si svou podřízenou měřil přes brýle na čtení, které sice vůbec nepotřeboval, ale zato v nich vypadal starší.

„To je pěkná hloupost,“ namítla Nombeko.

„Když to říkám, tak je to pravda,“ trval na svém asistent du Toit.

„A já zase říkám, že neumíte počítat,“ opáčila Nombeko, vytrhla svému nadřízenému sešit z  ruky, přelétla čísla pohle dem, ukázala na dvacátý řádek a prohlásila:

„Slevu, kterou jsem nám tady vyjednala, jsme dostali for mou dodávky navíc. Když ji oceníte podle faktické zvýhodněné ceny místo ceníkové, uvidíte, že těch jedenáct procent rázem zmizí. Kromě toho jste si asi spletl plus a mínus. Kdybychom počítali tak, jak chcete vy, dostali bychom se jedenáct procent pod rozpočet a ne nad. Což je samozřejmě taky špatně.“

Piet du Toit zrudl. Co si ta holka o sobě vůbec myslí? Jak by to vypadalo, kdyby nějaký podělaný negr určoval, co je správné a co špatné? Nenáviděl ji víc, než kdy předtím, ale nepřišel na nic, co by řekl. Proto se uchýlil ke lsti.

„Trochu jsme o tobě mluvili na oddělení,“ pronesl.

„Opravdu?“ podivila se Nombeko.

„Máme dojem, že nám tu trochu vázne spolupráce.“

Víc nemusel říkat, aby Nombeko pochopila, že stejně jako její předchůdce dostane vyhazov.

„Aha,“ pokrčila rameny.

„Obávám se, že tě musíme přeložit zpátky na vynášení latrín.“

To bylo ovšem víc, než co nabídli bývalému vedoucímu. Nombeko si pomyslela, že Piet du Toit je dnes zřejmě v dobrém rozmaru.

„Aha,“ zopakovala.

„To neumíš říct nic jiného než aha?“ rozčilil se asistent.

„Jak se to vezme. Mohla bych vám pochopitelně říct, jaký jste idiot, a  vy byste mi nejspíš stejně nevěřil, tak se nebudu zbytečně namáhat. Mezi vynašeči latrín se taky najdou idioti, abyste věděl, takže s  tím mám svoje zkušenosti. Radši půjdu, abych se už na vás nemusela koukat,“ uzavřela debatu Nom beko a jak řekla, tak udělala.

Než se asistent du Toit stačil vzpamatovat, vyklouzla ven a zmizela. Neměl nejmenší chuť hledat ji mezi chatrčemi. Ať se klidně někde schovává, dokud ji nezabije tubera, drogy nebo nějaký jiný analfabet.

„Fujtajbl,“ odplivl si zhnuseně Piet du Toit a kývl na svého osobního strážce, kterého mu stále platil tatínek.

Bylo na čase vrátit se do civilizace.

Tímto rozhovorem Nombeko samozřejmě přišla nejen o ve doucí funkci, nýbrž i o práci jako takovou, a tudíž i o plat.

Batoh s pár věcmi, které vlastnila, už měla zabalený. Bylo v něm náhradní oblečení, tři Thabovy knihy a dvacet pruhů sušeného antilopího masa, které si koupila za své poslední úspory.

Knihy už měla dávno přečtené, v podstatě už je znala nazpa dávno přečtené, v podstatě už je znala nazpa , v podstatě už je znala nazpa měť, přesto se jich nehodlala vzdát. Jejich samotná přítomnost jí dělala dobře. Podobně jako jí přítomnost kolegů dělala špatně.

Večer byl chladný. Nombeko si oblékla svou jedinou bundu, natáhla se na svou jedinou matraci a přikryla se svou jedinou peřinou. (Jediné prostěradlo, které měla, obětovala na zabalení Thabovy mrtvoly.)

Jen co se rozední, vyrazí na cestu.

A najednou věděla kam.

Četla o tom místě předchozího dne v novinách. Vydá se do ulice Andries Street číslo 75 v Pretorii. Do Národní knihovny.

Pokud ví, tam není černým vstup zakázán. S trochou štěstí by se měla dostat dovnitř. Co tam bude dělat kromě užívání si výhledu a dýchání, nevěděla. Pro začátek vlastně ani víc nepo Pro začátek vlastně ani víc nepo třebovala. Cítila v  kostech, že další směr cesty jí ukáže právě literatura.

S tímto vědomím naposledy usnula v chatrči, kterou před pěti lety zdědila po matce. A poprvé v životě usínala s úsměvem na rtech.

Hned ráno se vydala na cestu. Čekala ji pěkná štreka, první výlet za hranice Soweta bude devadesátikilometrový výšlap.

Přibližně po šesti hodinách a  šestadvaceti kilometrech do razila do centra Johannesburgu. Otevřel se jí úplně jiný svět. Většina lidí, které potkávala, byli běloši a jako by z oka vypadli Pietovi du Toit. Nombeko se zvědavě rozhlížela kolem sebe. Tolik neonových poutačů, semaforů a  života! Tolik nablýska ných aut neznámých značek! Otočila se o  devadesát stupňů, aby toho viděla víc, když vtom si všimla, že se jedno auto řítí po chodníku plnou rychlostí přímo na ni.

Stihla si ještě pomyslet, že je to pěkný bourák. skočit už ne.

  

Inženýr Engelbrecht van der Westhuizen nasedl po od poledni stráveném v  baru hotelu Hilton Plaza v  ulici Quartz Street do svého nového Opelu Admiral a namířil si to na sever. Jenže s  litrem brandy v  těle se neřídí úplně snadno. Inženýr nedojel dál než na první křižovatku, kde se mu opel vymkl kontrole, vyhoupl se na chodník a do prdele! – Zdálo se mu to, nebo právě přejel nějakou negryni?

Dívka, která skončila pod koly jeho vozu, se jmenovala Nombeko a  většinu svého krátkého života vynášela latríny v  Sowetu. Přišla na svět před patnácti lety a  jedním dnem v  plechové chatrči  největšího jihoafrického slumu. Pocházela z prostředí plného chlastu, ředidla a prášků, dalo se proto před pokládat, že poměrně mladá skape v bahně mezi latrínami.

Jenže Nombeko se svému osudu vzepřela a  poprvé a  na dobro opustila svou chatrč. Moc daleko se ovšem nedostala. V  centru Johannesburgu skončila pod koly nablýskaného opelu.

„To je všechno?“ stihlo jí blesknout hlavou, než ztratila vědomí.

Všechno to rozhodně nebylo.

K APITOLA 2.

O tom, co se zatím dělo v jiné části světa,

než se všechno obrátilo vzhůru nohama

Nombeko sice den po jejích patnáctinách přejelo auto, ale vy vázla živá. Čekaly ji lepší i horší časy. Především – úplně jiné.

Mezi všemi muži, s  nimiž se v  budoucnu měla seznámit, sice nebyl Ingmar Qvist ze švédského Södertälje, vzdáleného od Johannesburgu devět tisíc pět set kilometrů, ale jeho osud ji přece měl zasáhnout vší silou.

Těžko říct, kdy přesně Ingmar přišel o rozum. Přicházelo to postupně. Jisté však je, že už na podzim sedmačtyřicátého roku začaly události nabírat rychlý spád. A že on i jeho manželka od mítali pochopit, co se děje.

Ingmar s  Henriettou se brali v  době, kdy v  téměř  celém světě zuřila válka, a nastěhovali se do staré chalupy v lese kou sek za Södertälje, které se nachází přibližně třicet kilometrů jižně od Stockholmu.

On byl nižší úředník, ona pracovitá švadlena.

Poprvé se setkali před sálem číslo 2 u okresního soudu v Sö dertälje, kde se odehrálo soudní líčení ve věci občanskoprávní pře mezi Ingmarem a  Henriettiným otcem poté, co prvně jmenovaný napsal metrovými písmeny na zeď sídla místní ko munistické strany Ať žije král! Komunismus a  monarchismus se, jak známo, nemají příliš v lásce, takže když na tu troufalost hned po rozednění přišel předseda místních komunistů, totiž Henriettin tatínek, ztropil pořádný humbuk.

Ingmara okamžitě našla a  zatkla policie. lehčil jim práci tím, že se hned po svém hrdinském činu uložil ke spraved livému spánku na lavičce nedaleko policejní stanice, k  tomu ještě s barvou a štětcem v náručí.

V  soudním sále to mezi obviněným Ingmarem a  přihlí žející Henriettou začalo jiskřit. Henriettu nejspíš tak trochu přitahovalo zakázané ovoce, ale především to, že Ingmar byl tak plný života... na rozdíl od jejího otce, který pořád je nom čekal, až se všechno podělá a on se ujme moci – alespoň v Södertälje. Henriettin otec byl odjakživa revolucionář. Po 7. dubnu 1937 navíc zahořkl a ponořil se do černých myšlenek. Toho osudného dne si totiž zakoupil povolení na provoz roz hlasového přijímače, aby se vzápětí ukázalo, že je ve Švédsku devítistým devadesátidevítitisícím devítistým devadesátým devátým. Den na to jeden krejčí z  Hudiksvallu zakoupil miliontou licenci, za což byl odměněn nejen slávou (kon kon krétně pozváním do rozhlasu) a taky památečním stříbrným pohárem v hodnotě šesti set švédských korun. A Henriettin otec ostrouhal mrkvičku.

Z tohoto zážitku se nikdy nevzpamatoval a nadobro ztratil svou (beztak už velmi omezenou) schopnost brát věci s humo rem. Těžko se tedy od něj dalo očekávat pochopení pro oslavu krále Gustava V. na zdi sídla komunistické strany.  soudu vy stupoval sám a požadoval pro Ingmara Qvista osmnáct měsíců odnětí svobody, načež byl obžalovaný odsouzen k  pokutě ve výši patnácti korun.

Henriettin otec byl prostě smolař. Nejdřív ta zatracená li cence na provoz rádia, potom neúspěch u  södertäljeského okresního soudu a nakonec se ještě jeho jediná dcera vrhla do náruče toho bláznivého monarchisty. A to už vůbec nemluvíme o tom zatraceném kapitalismu, který zcela nepochopitelně pře čkával všechny krize.

Když se Henrietta ještě navíc rozhodla, že se chce vdávat v  kostele, došla předsedovi södertäljeských komunistů trpěli vost a  s  dcerou se jednou provždy přestal vídat, pročež došla trpělivost i Henriettině matce, která se na oplátku zase jednou provždy přestala vídat se svým (brzy už bývalým) manželem. Na nádraží si nabrnkla německého vojenského atašé, na samém sklonku války se s  ním odstěhovala do Berlína a  od té doby o sobě nedala vědět.

Henrietta chtěla děti. Čím víc, tím líp. Ingmar v zásadě ne byl proti, zejména oceňoval samotný proces oplodňování. Při vzpomínce na první tělesné sblížení v  autě Henriettina otce dva dny po soudním líčení se musel vždycky usmát. To byla panečku jízda! Co na tom, že se potom musel schovávat u tety ve sklepě, zatímco po něm nastávající tchán slídil po celém městě. Za blbost se holt platí. Neměl v autě zapomínat použitý kondom.

No co, stalo se. Stejně měl Ingmar zatracené štěstí, že sehnal tu krabici kondomů určených pro americké vojáky. Věci se to tiž musejí dělat pěkně popořádku.

A Ingmar měl teď jiné plány než živit rodinu nebo dělat kariéru. Pracoval na poště v  Södertälje, tedy vlastně na Krá lovském poštovním úřadě, jak sám s  oblibou říkával. Plat měl průměrný a  nezdálo se, že by se na tom mělo něco změnit. Henrietta vydělávala skoro dvakrát tolik než její manžel. Měla rychlé a  šikovné ruce a  s  jehlou a  nití dokázala hotové divy. Pracovala doma a brzy si vytvořila široký okruh stálých zákaz níků. Manželé Qvistovi by si mohli žít víc než slušně, nebýt Ingmarovy výjimečné schopnosti prošustrovat všechno, co se Henriettě podařilo naspořit.

Ingmar neměl nic proti dětem, ale nejdřív se chtěl sou středit na svůj velký životní úkol, který vyžadoval dost času a energie. A jeho sny mu nesměly zkomplikovat žádné nepod statné projekty.

Henriettě se manželův způsob vyjadřování pranic ne zamlouval. Děti jsou přece radost a  budoucnost a  ne nějaké nepodstatné projekty.

„Jestli to takhle půjde dál, můžeš si vzít tu svoji krabici ame rickejch kondomů a spát na gauči v kuchyni,“ prohlásila.

Toho se Ingmar zalekl a začal se vymlouvat, že děti samo zřejmě nejsou nepodstatné, jenom... Henrietta přece ví, jak to myslí. Jde o  Jeho královskou Výsost. Musí přece splnit, co si předsevzal. A to nebude trvat věčně.

„Ale no tak, Henriettko,“ žadonil. „Nemohli bysme dnes v  noci spát spolu a  třeba trochu trénovat? Až přijde správnej čas, mohlo by se nám to hodit.“

Henrietta se nad ním samozřejmě smilovala, jako tolikrát předtím i potom.

Ingmarovým životním úkolem bylo osobně si potřást ru kou se švédským králem. Začalo to jako nevinné přání, které se postupem času rozvinulo v čirou posedlost. Těžko určit, kdy přesně Ingmarovo chování přešlo v šílenství. Nicméně je jisté, že celé to začalo 16. června 1928.

Toho dne Jeho Veličenstvo Gustav V. slavil sedmdesáté na rozeniny a tehdy čtrnáctiletého Ingmara Qvista vzali rodiče do Stockholmu, aby mával švédskou vlaječkou nejprve před krá lovským palácem a poté ve stockholmském skanzenu, kde měli medvědy a vlky.

Došlo však ke změně plánu. kázalo se, že před palácem je tolik lidí, že už se tam nevmáčkne ani noha. Ingmarovi rodiče proto přistoupili k plánu B a postavili se vedle cesty, po níž se měl slavnostní průvod včetně krále a královny v otevřeném ko čáře ubírat.

A skutečně. Všechno se odvíjelo mnohem lépe, než si Ing marovi rodiče vůbec dokázali představit. Hned vedle nich stálo asi dvacet žáků z internátní školy v Lundsbergu, jejichž úkolem bylo předat Jeho Veličenstvu kytici a poděkovat mu za podporu jejich škole, které se jí dostávalo zejména zásluhou korunního prince Gustava Adolfa. Kočár měl na okamžik zastavit, Jeho Veličenstvo vystoupit, převzít květiny a poděkovat žákům.

Všechno šlo podle plánu – král vystoupil z kočáru, převzal kytici a poděkoval, když vtom si všiml Ingmara a zarazil se.

„To je krásný klučina,“ usmál se, přikročil k  Ingmarovi a pohladil ho po vlasech. „Tumáš,“ pokračoval a vytáhl z kapsy aršík známek vydaných při příležitosti onoho památného dne, podal je mladému Ingmarovi a se slovy ty jsi ale fešák ho znovu pohladil po vlasech a nastoupil zpět do kočáru ke královně, která ho probodávala pohledem.

„Poděkoval jsi, jak se sluší, Ingmarku?“ zeptala se ho maminka, když se vzpamatovala z prvotního šoku, že Jeho Ve ličenstvo pohladilo jejího syna po hlavě a dalo mu dárek.

„Ne e,“ vykoktal Ingmar, který zůstal stát celý zkoprnělý se známkami v  ruce. „Nevěděl jsem, co říct. Na to byl pan král moc... vznešenej.“

Onen aršík známek Ingmar samozřejmě choval jako oko v  hlavě a  dva roky nato nastoupil na södertäljeskou poštu. Začal jako nejnižší úředník v  účetním oddělení, odkud se za šestnáct let vůbec nikam nevypracoval.

Ingmar byl na svého urostlého krále nesmírně pyšný. Každý den na něj Jeho Veličenstvo pohlíželo ze známek, s  nimiž ve službě přicházel do styku. Ingmar mu pohled uctivě a  lásky plně opětoval, přičemž seděl u stolu v uniformě, kterou funkce v účetním oddělení vůbec nevyžadovala.

Potíž byla v tom, že se král díval jakoby skrz Ingmara a nevi děl ho, tudíž ani nemohl přijmout jeho pokorný obdiv. Ingmar by se tak rád setkal s jeho pohledem a omluvil se, že Jeho Vý sosti tehdy před lety nepoděkoval za velkorysý dar. Rád by ho ujistil o  své bezmezné oddanosti. Bezmezné, to bylo to pravé slovo. Přání pohlédnout králi do očí, promluvit s ním a potřást mu rukou nabývalo na důležitosti.

Jeho Výsost zatím pochopitelně stárla. Ingmar Qvist věděl, že brzy bude pozdě, a rozhodl se, že už nestačí jen pasivně vy čkávat, až Jeho Výsost náhodou zavítá na poštovní pobočku v Södertälje, jak si dlouhé roky představoval. Když král nepři jde sem, bude se on muset vypravit za ním.

A hned potom udělá Henriettě dítě.

  

Od té doby byl beztak už nuzný život manželů Qvistových čím dál nuznější. Ingmarovy pokusy o osobní setkání s králem se ukázaly jako poměrně nákladné. Psal svému milovanému monarchovi dopisy, které by se s klidným srdcem daly nazvat milostnými, a lepil na ně zbytečně mnoho známek. Pokoušel se mu telefonovat (nedostal se pochopitelně dál než k chudince králově dvorní sekretářce) a posílal mu dary ze švédského stří bra, pro něž měl král slabost (a tím zajišťoval budoucnost pěti dětí ne zcela počestného královského úředníka, jehož úkolem bylo zanášet veškeré příchozí dary pro krále do soupisu krá lovského majetku). Kromě toho Ingmar navštěvoval tenisové turnaje a  zanedlouho téměř všechny společenské, kulturní i sportovní události, na nichž se dala očekávat přítomnost krále. Výdaje na cestovné a vstupenky se začaly šplhat do neúnosných částek, leč stále bez výsledku.

K  vylepšení finanční situace rodiny nepřispělo ani to, že Henrietta z obav o budoucnost začala dělat totéž, co v té době téměř všichni – kouřit denně jednu, dvě nebo tři krabičky ci garet značky John Silver.

Ingmarův přímý nadřízený měl natolik plné zuby řečí o Jeho Veličenstvu a všech jeho přednostech, že pokaždé, když ho jeho podřízený požádal o neplacené volno, nenechal ho ani domluvit a souhlasil.

„Poslyšte, pane vedoucí. Myslíte, že bych



Jonas Jonasson

JONAS JONASSON


6. 7. 1961

Jonas Jonasson je švédský novinář a spisovatel.

Narodil se ve Växjö v jižním Švédsku, otec byl řidičem sanitky a matka zdravotní sestra. Vystudoval švédštinu a španělštinu na univerzitě v Göteborgu a po škole působil jako novinář v deníku Smalandsposten a večeníku Expressen ve svém rodném městě. Založil vlastní mediální společnost OTW a pracoval jako producent švédské televizní stanice TV4.
V roce 2005 radikálně změnil svůj život, prodal společnost, odstěhoval se na venkov, oženil se a založil rodinu. Později se rozvedl a syna získal do své péče. Během krátkého manželství žil ve Švýcarsku u Luganského jezera a v této době se rozhodl napsat dlouho plánovanou knihu.
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel (Hundraaringen som klev ut genom fonstret och försvann) byl dokončen a ve Švédsku vydán v roce 2009, do angličtiny přeložen v roce 2011 a v českém překladu Zbyňka Černíka vyšel poprvé v roce 2012. Kniha získala celosvětový ohlas, vyšla ve 42 zemích a bylo jí prodáno 8 milionů výtisků. Získala řadu literárních ocenění a vedla bestsellerové žebříčky. Dílo bylo v mnoha jazycích namluveno také jako audiokniha, v češtině čte Martin Stránský. V roce 2011 byl podle ní natočen ve Švédsku film v hlavní roli s Robertem Gustafssonem.
Kniha vypráví příběh akčního veselého staříka Alana, který se v den svých stých narozenin rozhodne utéct z otravného domova důchodců a vydává se na cestu, která je všechno, jen ne fádní. Po "přivlastnění" si zavazadla s větší finanční hotovostí patřící ne zrovna legálně podnikajícím gentlemanům se Alan ocitá na útěku. Potkává několik rozmanitých přátel se kterými zažívá nejrůznější dobrodružství. Během cesty se také často vracíme k příběhům Alanova pozoruhodného života, dozvídáme se, že byl téměř u všeho důležitého, co se v minulém století ve světě stalo, a že tyto události také částečně ovlivnil. A na konci svého putování Alan konečně nachází život plný dlouho vyhlíženého štěstí, který je diametrálně odlišný od života, který vedl v úzkoprsém pravidly svázaném domově důchodců.
Kniha, která se čte jedním dechem, je plná laskavého humoru a zdravého životního nadhledu, je to příběh lidské dobroty a laskavosti a také vůle nevzdávat se a jít vstříc lepším zítřkům, ať se v životě stane cokoliv.
Druhá kniha Jonase Jonassona Analfabetka, která uměla počítat (Analfabeten som kunde räkna) vyšla v roce 2013, v češtině potom v roce 2014. Ačkoliv je psána v podobném stylu jako autorova prvotina, je hodnocena trochu hůř. Přesto je velice zábavná a všechno to, co čtenáře rozesmávalo i dojímalo na Stoletém staříkovi, lze nalézt i zde.
Příběh vypráví o chudé osiřelé dívce Nombeko, která se narodila na jednom z nejhorších míst pro život na světě - na předměstí jihoafrického Johannesburgu. Její životní dráha začíná kariérou vynášečky latrín a směřuje velmi brzkému konci. Ale Nombeko je nejen velice odhodlaná svoje životní určení změnit, je také velice inteligentní. Její cesta ji skutečně vlivem náhody zavede ze smrtelného slumu pryč, ale tím jen odstartuje neuvěřitelné spletité dobrodružství, které začíná výrobou nukleární bomby v tajných jihoafrických laboratořích a končí záchranou švédského krále. (v angličtině se kniha jmenuje The Girl Who Saved The King Of Sweden).
V roce 2015 vychází Jonassonovo třetí dílo Hitman Anders and the Meaning of It All. Kniha vypráví příběh nevěřící farářky, recepčního z bordelu a nájemného zabijáka. Na český překlad čekáme.

Jonas Jonasson čerpal inspiraci pro postavu staříka Alana v českém vojáku Švejkovi.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist