načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ana - Roberto Santiago

Ana

Elektronická kniha: Ana
Autor: Roberto Santiago

- Vyhořelá právnička se musí postavit králům hazardu a netuší, že se bude hrát i o její život…. - Právnička s temnou minulostí Ana Tramelová právě dopadla až na dno své ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  269
+
-
9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 827
Rozměr: 23 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ze španělského originálu Ana ... přeložila Romana Bičíková
Skupina třídění: Španělská próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7586-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vyhořelá právnička se musí postavit králům hazardu a netuší, že se bude hrát i o její život….

Právnička s temnou minulostí Ana Tramelová právě dopadla až na dno své kariéry. Před lety pracovala jako obhájkyně pro nejlepší firmy ve městě – teď nemá koho obhajovat a své city otupuje léky a popíjením ginu. Jednoho rána ji z kocoviny probudí nečekaný telefonát – volá její bratr Alejandro, se kterým nemluvila už pět let. Byl obviněn z vraždy ředitele kasina a kromě své sestry nemůže nikomu věřit. Ana mu chce pomoct, ačkoli všechno, včetně záznamu z bezpečnostní kamery, ukazuje na jeho vinu. Krátce po zadržení Alejandro v cele spáchá sebevraždu. Ana je přesvědčená, že ho k tomu nátlakem dohnalo kasino, které zneužilo jeho závislosti na hraní.

Ana postupně zjišťuje, že její úkol bude těžší, než předpokládala. Bratr jí zamlčel, že kasinu dluží stovky tisíc eur, oženil se a má dvouletého syna. Vedení kasina chce nyní peníze vymáhat na Alejandrově rodině, a tak se Ana pustí nejen do její obhajoby, ale dokonce kasino zažaluje. Musí však čelit velkým společnostem a nejsilnější právnické kanceláři v zemi. Požádá proto o pomoc svou dávnou kamarádku Conchu, která si za spolupráci vynutí slib – že Ana přestane pít.

Šance na výhru se zdají mizivé. V tomto případu nepůjde jen o peníze, ale také o krk.

-----

Závratný výlet do světa hazardních her a soudního dramatu. Originální, promyšlený román odehrávající se v hektickém tempu, plný akce. Hrdinka potýkající se s vlastním lidstvím je navzdory (nebo možná díky) své špatné povaze, chybám a talentu svým způsobem geniální.
-  Isabelle Gugnonová, redaktorka francouzského vydání

Ana  je román, který vás zcela pohltí, jeho hrdinka je silná, inteligentní žena se sebedestruktivními sklony. Navíc se autorova prvotina pro dospělé vyznačuje skvělou soudní zápletkou, jaké známe z amerických knih a seriálů, a věnuje se tématu gamblerství a závislosti na hazardních hrách, s nímž jsme ve španělské literatuře dosud nesetkali.
-  Barnafotopress


Více než osm set stránek, které přečtete jedním dechem. Příběh, který vás vtáhne, budete na něm stejně závislí, jako je závislá jeho hlavní hrdinka. Popisuje dlouhý soudní případ, přesto se odehrává v plynulém rytmu, každá stránka je plná napětí. Postavy trpí a vy s nimi. Silný román s tématem, které společensky rezonuje a od kterého se čtenář nedokáže odtrhnout.   Zkrátka fantastický soudní thriller.
-  Lahistoriaenmislibros.com

Další popis

Vyhořelá právnička se musí postavit králům hazardu. A to ještě netuší, že se bude hrát i o její život… Právnička s temnou minulostí Ana Tramelová právě dopadla až na dno své kariéry. Před lety pracovala jako vyhledávaná obhájkyně pro nejlepší firmy ve městě. Teď už nemá koho obhajovat a své city otupuje popíjením whisky. Jednoho rána ji však z kocoviny probudí nečekaný telefonát — volá její bratr Alejandro, se kterým nepromluvila už pět let. Je obviněný z vraždy a kromě své sestry nemůže nikomu věřit. Navzdory všem pochybnostem se Ana rozhodne bratrovi pomoct. Postupně zjišťuje, že její úkol bude ještě těžší, než předpokládala. Při obhajobě musí čelit velkým hazardním firmám a navíc se ukáže, že jí bratr spoustu věcí zamlčel: dluží stovky tisíc eur, oženil se a má dvouletého syna. Ana proto osloví svoji dávnou kamarádku Conchu, která si za spolupráci vynutí slib — že Ana přestane pít. Narychlo spolu sestaví tým složený ze zestárlého vyšetřovatele na penzi, mladičké nezkušené právničky, jejímž největším úspěchem byla krádež vstupních testů na právnickou fakultu, a gamblera, který by za hrst drobných prodal vlastní matku. Šance na výhru se zdají mizivé a navíc to vypadá, že v tomto případu nepůjde jen o peníze, ale také o krk.


Zařazeno v kategoriích
Roberto Santiago - další tituly autora:
Ana -- Triller, na který nebudete moci zapomenout Ana -- Triller, na který nebudete moci zapomenout
Fotbaláci Záhada usínajících rozhodčích Fotbaláci Záhada usínajících rozhodčích
Fotbaláci Záhada sedmi gólů do vlastní branky Fotbaláci Záhada sedmi gólů do vlastní branky
Fotbaláci Záhada fantoma v bráně Fotbaláci Záhada fantoma v bráně
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Roberto Santiago

ANA


Roberto Santiago

BRNO 2018


Roberto Santiago

BRNO 2018


Ana © Roberto Santiago, 2017

Translation rights arranged by DOS PASSOS Agencia

Literaria and Planeta Editorial

All rights reserved

Translation © Romana Bičíková, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-732-4 (PDF)

ISBN 978-80-7577-733-1 (ePUB)

ISBN 978-80-7577-734-8 (MobiPocket)


OBSA H

1. ČÁST

OČI / 9

2. ČÁST

RUCE / 67

3. ČÁST

PŘÍZRAKY MINULOSTI / 275

4. ČÁST

STEZKA ZRADY / 511

5. A POSLEDNÍ ČÁST

ZÁVĚREČNÁ ŘEČ / 737

EPILOG

30. LISTOPADU / 807



1.

ČÁST

OČI



11

1

První tekutina do těla.

Doušek suchého ginu.

Cítila jsem, jak mě nápoj pálí v hrdle. Jak mi stéká do žaludku. Před

vídatelný žár. Dobrá zpráva: jsem naživu.

Můj pohled se pomalu zaostřil, takže jsem viděla, co je kolem. Sil

nými bílými žaluziemi sem dopadalo pár paprsků světla. V pološeru

jsem zahlédla vestavěnou skříň, u stěny regál s policemi a v rohu cosi,

co vypadalo jako stojan na deštníky.

Nejspíš bylo ještě brzo.

Anebo ne.

Popravdě řečeno mi to bylo jedno.

Sjela jsem pohledem ke svému tělu.

Měla jsem na sobě podprsenku tělové barvy, ale od pasu dolů jsem

byla nahá. To mohlo znamenat jen jednu jedinou věc.

Bingo.

Byl tam.

Ztěžka jsem nadzvedla peřinu.

Vedle mě spal úplně nahý mladík. Nemohlo mu být víc než pětadva

cet. Maximálně třicet. Ležel na břiše, zády natočený ke mně. Přesto by

můj odhad měl být celkem přesný. Stala jsem se odbornicí na odha

dování věku neznámých mužů, kteří se ráno objevovali nazí vedle mě.

Znovu jsem si přihnula z láhve z pískovaného (a možná zeleného)

skla. Druhý doušek ginu zasáhl můj žaludek s ještě větší silou. Skoro

jsem se pozvracela. Ale udržela jsem se. Neměla jsem v plánu hodit

šavli v posteli toho holobrádka.

Zkusila jsem najít něco, na co bych se mohla soustředit.

Přímo vedle postele byly otevřené dveře, které podle všeho vedly do

koupelny. Napadala mě spousta věcí, které by se daly dělat v koupelně,


12

kdybych v sobě našla dost sil se tam doplazit, a nejspíš by mi po nich

bylo mnohem lépe.

Rozhodla jsem se nechat je až na později. Nejdřív načerpám síly

a pak se uvidí.

Radši jsem se pokusila soustředit na něco, co bylo v mých fyzických

a psychických možnostech. Našla jsem perfektní způsob, jak se protáh

nout: spočítat si prsty u nohou, které vykukovaly na opačném konci

peřiny. Začala jsem jimi hýbat, pěkně popořadě, jedním po druhém.

Palec, ten další prst, jehož jméno si nikdy nepamatuju, prostřední

ček, prsteníček...

Na nočním stolku začalo blikat světýlko. Vyrušilo mě to od mého

počínání. Musela jsem začít znovu. Takže: palec, ten druhý prst, na

ruce se mu říká ukazováček, no vida, zlepšuju se, ale jak se mu říká

na noze? Mohla bych si pro něj vymyslet svůj vlastní název, nemyslím,

že by mu to vadilo. Rychle jsem nad tím zauvažovala a první, co mě

napadlo, bylo druháček. Není to moc originální, ale je to jednoduché.

Tohle si zvládnu zapamatovat. Palec, druháček, prostřed...

Znovu mě rozptýlilo blikající světýlko na nočním stolku.

Natočila jsem se o pár centimetrů, abych lokalizovala jeho zdroj.

Byl to jeden z těch obrovských mobilů s ultraplochým displejem.

Tyhle krámy nesnáším. Neptejte se mě proč. Prostě je nenávidím.

Světýlko blikalo dál.

Pustila jsem láhev ze zeleného skla, kterou jsem ještě pořád tříma

la v pravé ruce, a chňapla jsem po mobilu. Chvilku jsem sledovala,

jak bliká. Na displeji se objevilo jméno volajícího: „Brother.“ Dívala

jsem se na těch sedm písmenek, jak se objevují a mizí. Objevují a mizí.

Brother. Brother. Napadlo mě, že něčím takovým by se dal člověk

zhypnotizovat. Prostě jen upře pohled na blikající displej. Nebo na

několik displejů. V duchu jsem se viděla, jak do konferenční míst

nosti v práci nesu takovýhle obrovský blikající lesklý mobil poslední

generace a tucet očí se upírá na jeho displej a nemůže se odtrhnout.

Jak je vidět, mé myšlenky se v tu chvíli nevyznačovaly tou největší

hloubkou. To se ale postupem času zlepší. Stačí pár hodin. Displej

nakonec zhasl.

Na obrazovce se objevila zpráva: „Sedmnáct zmeškaných hovorů

od... Brother.“ Kdybych byla střízlivá a neměla kocovinu, kdybych byla

u sebe doma nebo ve své kanceláři, nebo aspoň někde, kde to znám,


13

kdybych byla v lepším stavu, něco takového by mě znepokojilo. Mož

ná by mě to dokonce vyděsilo.

Už roky jsem o něm nevěděla. Na to jsem si ještě vzpomenout do

kázala.

Kde to jenom jsem? Čí je tahle ložnice? Usoudila jsem, že nejspíš

toho holobrádka vedle mě.

Ohnula jsem levou nohu a něžně ho kopla do zadku.

Můj společník zvedl hlavu a vydal ze sebe jakýsi nesrozumitelný

hrdelní zvuk. Zněl jako od nějakého zraněného lesního zvířete, které

nechápe, proč do něj kopou.

Jediný pohled na jeho tvář potvrdil moji hypotézu: měl sice kruhy

pod očima a celkově vypadal hrozně, ale nemohlo mu být víc jak pěta

dvacet šestadvacet let.

Kopla jsem ho znovu. Tenhle zadek si o pořádný kopanec přímo

říkal.

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se.

„Ech? Hm?“ odpověděl holobrádek.

Sakra.

Inteligencí zrovna neoplýval. Snad byl lepší milenec než řečník. Jak

říkám, nic jsem si nepamatovala, ale moc dobře jsem věděla, že bě

hem dne se mi paměť začne postupně vracet: kratinké záblesky vzpo

mínek na právě uplynulou noc. Byla bych radši, kdyby ty vzpomínky

byly příjemné.

„Ptám se, kde to jsem,“ zopakovala jsem. „V jaké čtvrti. V jakém

městě.“

Mladík se na mě zadíval. Úplně jsem na něm viděla, jak mu v moz

ku do sebe zapadají jednotlivé dílky skládačky. Tak fajn, je v posteli

a vedle něj tahle neznámá ženská, starší než on, kterou před pár ho

dinami sbalil na baru v jednom nočním podniku. Zdálo se, že jeho

neurony začínají reagovat.

„Ulice Embajadores, číslo 28. První patro, byt C. Madrid 28046,“ vy

sypal ze sebe s úsměvem, jako by řekl něco bůhvíjak vtipného.

Usmála jsem se na něj také.

Displej telefonu začal opět blikat. Zalétla jsem k němu očima, i když

jsem přesně věděla, co na něm uvidím: „Brother.“

Sebrala jsem odvahu, přijala hovor a přitiskla si mobil k uchu.

„Haló?“ špitla jsem.


14

Na druhé straně se ozval nějaký zvuk, který jsem nedokázala identi

fikovat. Možná že volajícímu upadl mobil. Anebo ho někomu podával.

„Haló?“ zkusila jsem to ještě jednou.

„Ano?“ oslovil mě ochraptělý hlas.

Okamžitě jsem ho poznala.

„Ahoj,“ pozdravila jsem suše.

„Ano, poslouchej mě, nevolal bych ti, kdyby to nebylo vážné.“

Periferním pohledem jsem zjistila, že mě holobrádek bedlivě po

zoruje.

„Tvůj manžel?“ zeptal se šeptem.

Neodpověděla jsem. Nehnula jsem ani brvou.

Veškerou pozornost, jíž jsem byla schopna, jsem soustředila na

telefon, který jsem měla přilepený k uchu.

„Ano, slyšíš mě?“ zeptal se ochraptělý hlas trochu neklidně.

„Jasně a zřetelně.“

„Jsem v cele na četnické stanici v Robredu. Zatkli mě za vraždu.“

Navzdory tomu, v jakém jsem byla stavu, mi došlo, co přesně říká.

Cela. Četnická stanice. Robredo. Vražda. Došlo mi, co to znamená

v obecné rovině: mého bratra, se kterým už roky nemluvím, zatkli

za vraždu.

Mohla jsem se ho zeptat na spoustu věcí. Pro začátek třeba na to,

o jaké vraždě to mluví. Jenže mě v tu chvíli mnohem víc zajímalo něco

úplně jiného. Nebylo to zrovna to nejdůležitější, ale jak říkám, vzbudilo

to ve mně zvědavost. A já jsem byla velmi zvídavá už odmala.

„Z jakého nepochopitelného důvodu tě nechali sedmnáctkrát mi

zavolat?“ zeptala jsem se.

„To jsem nevolal já. Dal jsem telefon policistům a ti potom volali tak

dlouho, dokud jsi to nezvedla. Což je od nich moc milé.“

V duchu jsem viděla dva četníky, jak mého bratra právě v tu chvíli

propichují pohledem. V mých představách se pyšnili bujnými kníry,

a jeden z nich měl navíc tvář zjizvenou od neštovic, netuším proč, lid

ská představivost je pro mě opravdu tajemstvím.

„Ano, jsi tam ještě?“

„Řekni mi jednu věc,“ požádala jsem ho, „proč voláš zrovna mně?“

„Chci, abys mě zastupovala.“

Cítila jsem, jak se mi útrobami znovu rozlévá žár, ještě silnější než

ten způsobený vypitým ginem. Existoval jediný způsob, jak ho utišit.


15

Přitiskla jsem si mobil k hlavě ramenem a znovu sáhla po láhvi.

Lokla jsem si. Zhluboka a pořádně. Přesně jak jsem předpokládala,

tekutina ve mně vyvolala fyzickou reakci. Bolest. Někde mezi střevem,

játry a tračníkem.

„Už to nedělám,“ vydechla jsem nakonec.

„Nevím, jestlis mě správně slyšela. Obvinili mě z vraždy.“

„Čí vraždy?“

„Bernarda Menéndeze Ponse.“

To jméno už jsem předtím zaslechla. Ale za daných podmínek jsem

si ho nedokázala přiřadit k nikomu konkrétnímu. On ho ale vyslovil,

jako bych ho měla ihned poznat. Bylo možné, že se mi později vybaví,

o koho jde, přiřadím si ke jménu tvář... ale to ještě může chvíli trvat.

Bratr mi podle všeho četl myšlenky.

„Ředitele kasina Gran Castilla.“

„Aha,“ opáčila jsem.

Matrace se pode mnou zhoupla. Holobrádek se zvedal z postele.

Překvapivě obratně vstal a škrábal se na zadku. Na dokonalém, pěta

dvacetiletém zadku. Došel až ke dveřím koupelny a vstoupil dovnitř.

„Ano, musíš mi pomoct.“

Bratrův hlas už nezněl tak ochraptěle.

„Nechci být nezdvořilá, ale nechytils mě zrovna v nejvhodnější chvíli.

Radši bys měl zavolat jinému advokátovi.“

„Žádného jiného neznám,“ vyhrkl bratr.

Začínalo se mi z té situace dělat špatně. Viděla jsem před sebou

budoucnost plnou nejistoty a strachu a bolesti sdílenou s bratrem.

Tohle se mi stávalo celkem často: všechny negativní emoce se na mě

nahrnuly předem. Takže jsem tomu nepřikládala velkou důležitost.

„Ti milí policisté ti určitě pomůžou nějakého najít,“ řekla jsem.

„Prosím tě, Ano. Nikoho jiného nemám. Nikomu jinému nevěřím.

Prosím.“

Jeho hlas zněl rozechvěle, křehce.

Pokrčila jsem rameny a během necelých tří vteřin jsem změnila ná

zor. Koneckonců to byl můj bratr. Nemluvila jsem s ním už věky, ale

měla jsem ho ráda. Navíc na změny názoru jsem specialistka. Ještě

víc než na trestní právo.

„Dobře mě poslouchej. Už pět let pracuju pro advokátní kancelář,

která se specializuje na odvolání proti pokutám za dopravní přestupky.


16

Už hodně dlouho jsem neřešila žádný opravdový případ, natož pak

vraždu. Ani zdaleka si nemyslím, že by tohle byl dobrý nápad,“ pokra

čovala jsem. „Pokud na tom přesto budeš trvat, pokusím se ti pomoct.“

„Děkuju, Ano,“ odpověděl vděčně. „Počítám s tebou.“

Bratr zjevně slyšel jen mou poslední větu.

Dveře koupelny se otevřely a do pokoje znovu vešel můj mladý spo

lečník. Pořád byl nahý. Rychle jsem ho přejela pohledem od hlavy až

k patě. Buďme upřímní: kdyby mu dali na hlavu pytel, tenhle kluk by

mohl do jedné z těch pánských soutěží krásy a rozhodně by se dobře

umístil.

„Ano, co mám dělat teď?“ zeptal se mě bratr.

Nic. To já jsem se musela dát do pohybu. Dojet do Robreda. Začít

s vyřizováním. I jen to pomyšlení mě vyčerpávalo.

„Za chvíli jsem tam. Uděláme, co je nutné,“ odpověděla jsem. „Nej

důležitější je, abys s nikým nemluvil. Nikomu nic neříkej. Ani těm

milým policistům. Rozuměls mi?“

„ Jo.“

„Výborně. Už jednou jsem ti řekla, že to podle mě není dobrý nápad,

ale slibuju ti, že udělám, co bude v mých silách.“

„Jsi ta nejlepší právnička, kterou jsem kdy u soudu viděl,“ prohlá

sil můj bratr s takovou jistotou, že jsem mu to skoro uvěřila. „Moc ti

děkuju, Ano. Opravdu.“

„Teď musím ještě vyřešit něco naléhavého,“ uťala jsem jakýkoli ná

znak sentimentality. „Pamatuj si, hlavně s nikým nemluv.“

Zavěsila jsem.

Holobrádek mě už zase pozorně sledoval. Stál na místě, jako by če

kal, až mu někdo řekne, co má dělat.

Upřeně jsem se na něj zadívala.

Nekoukala jsem se mu do očí.

Hleděla jsem na jedinou část jeho těla, která můj mozek v tu chvíli

zajímala. Přísahám, že jsem chtěla oči zvednout. Jenže to nešlo. Byly

jako přibité k jeho penisu. Nemohla jsem nic dělat. Pomalinku jsem

si ten úd prohlédla. Nedávala jsem při tom najevo žádné emoce. Byl to

normální, obyčejný penis, nic výjimečného. Ale byl víc než dostačující.

Bylo jasné, že můj bratr bude muset ještě chvíli počkat s těmi milý

mi četníky, než vyřeším tu naléhavou věc, kterou jsem držela v rukou.


17

2

Co si vzpomínám, vždycky jsem chtěla být advokátkou.

Z nějakého důvodu jsem celý život chtěla vykonávat spravedlnost.

To je něco, čeho jsem se od raného dětství nedokázala zbavit. Změnit

svět, udělat z něj trochu obyvatelnější místo. Hájit vyděděnce, svádět

nemožné bitvy, postavit se před soudce a před porotu a přednést dokonalou obhajobu, která je dojme a odhalí jim pravdu.

Nemá to nic společného s penězi ani s vybudováním úspěšné kariéry. A už vůbec ne s rodinnou tradicí, jsem vlastně první advokátka v dlouhém zástupu restauratérů.

Nic takového.

Milionkrát jsem viděla Attica Finche v Jako zabít ptáčka, sira Wilfrida Robertse ve Svědku obžaloby, Franka Galvina v Rozsudku, Arthura

Kirklanda ve filmu ... a spravedlnost pro všechny. To byli mí hrdinové,

nejlepší a nejúžasnější advokáti všech dob. A když jsem se na ně dívala, uvědomovala jsem si jednu věc: ti všichni, bez rozdílu každičký

z nich zjednával spravedlnost, děj se co děj. A aby toho nebylo málo,

navíc si prosadili svou.

Já jsem si také chtěla prosadit svou.

A byla jsem přesvědčená, že nejlepší způsob, jak toho dosáhnout,

je stát se advokátkou.

Když jsem otci řekla, že chci studovat právo, přesně si vzpomínám,

jak mi odpověděl:

„Ve firmě se nám advokátka bude hodit.“

Nic víc neřekl.

Otec nikdy na veřejnosti nedával najevo city. Ani před mým brat

rem, ani přede mnou. A nikdy nepoužíval přídavná jména. Říkal, že přídavná jména jsou jako falešná bankovka.

18

„Přídavným jménům nikdy nevěř, Aničko,“ říkával často.

Jsem si vědoma toho, že celá tahle otrava s city a přídavnými jmé

ny se mi v dětství vryla do DNA. Zdědila jsem to po otci. Také jsem

zdědila starý zelený Seat Toledo. Ten byl to jediné, co po tátovi zbylo,

když zemřel. Kromě vrozených výkyvů nálady a pár dalších nedostat

ků. Auto jsem prodala, jakmile se mi naskytla příležitost. Pokud jde

o city, přídavná jména a nedostatky, no, řekněme, že i těch jsem se

pokusila zbavit, ale neúspěšně.

Podívala jsem se na hodiny na palubní desce auta.

Dvacet minut po poledni. Od bratrova telefonátu uplynuly téměř

dvě hodiny. Ve své rudé mazdě šest jsem měla namířeno po dálnici A-6

do Robreda. Cestu jsem znala zpaměti, když jsem byla malá, trávila

jsem spoustu víkendů o několik kilometrů dál v domku v horách, kte

rý patřil přátelům mých rodičů v Monte Pico.

Vyťukala jsem telefonní číslo a nastavila handsfree. Telefon párkrát

zazvonil a pak jsem uslyšela hlas:

„Promultas, prosím.“

„Ahoj, Rondo. To jsem já.“

„Ano? Ahoj, jedeš do kanceláře?“

„To zrovna ne,“ řekla jsem a neměla jsem chuť jí cokoli dál vysvět

lovat. „Poslouchej, potřebuju, abys svolala Sofii a Franciska a taky...

toho nového kluka s těma strašnýma kravatama, jak se sakra jmenuje?“

„Gerardo?“

„Gerarda. Chci, abys je všechny tři svolala, po obědě ať jsou u mě

v kanceláři.“

„To je v kolik hodin, Ano?“

Ronda mě dobře znala. Věděla, že můj čas oběda, stejně jako zbytek

časů obecně, je velmi neortodoxní. Dokázala jsem dorazit do práce ve

tři odpoledne stejně jako časně ráno. Rychle jsem si v duchu spočíta

la, kolik mi asi zabere návštěva v Robredu a další důležitá pochůzka,

kterou jsem musela stihnout, než se vydám do kanceláře.

„Ve čtyři?“ nadhodila jsem.

„Ve čtyři,“ zopakovala Ronda.

„Řekni jim, ať seženou veškeré možné informace o Menéndezi

Ponsovi.“

„To je nějaký nový klient?“

19

„Rondo, vyřiď jim tohle a ať jsou přesně ve čtyři u mě v kanceláři.“

„Jak myslíš,“ odpověděla Ronda a neznělo to moc spokojeně. „Ještě

něco, Ano. Shání tě Concha. Několikrát se po tobě ptala. Vypadá to,

že má špatnou náladu.“

Představila jsem si, jak Concha prochází chodby ve firmě a bez roz

myslu z všemožných důvodů nadává. Promultas byla obrovská advokát

ní kancelář, která podávala výhradně odvolání proti správním trestům,

hlavně proti pokutám za dopravní přestupky. V dobrých časech měla

téměř stovku advokátů, z nichž většinu tvořili mladí lidé, kteří právě

dostudovali. V současné době si musela vystačit s osmnácti, včetně

samotné Conchy a mě jakožto vedoucí oddělení správních opravných

prostředků, což byl eufemismus, který znamenal, že jsem dohlížela

na všechna řízení, hlavně na ta, která měli na starosti nováčci. Con

cha byla zakladatelka a hlavní podílník. Šéfová. Má dávná kamarád

ka z vysoké, která mě jednou v zimě odpoledne posadila ve dvoraně

hotelu na kraji města a přinutila mě, abych pracovala v její kanceláři.

Zachránila mě v okamžiku mého života, v němž jsem, mírně řečeno,

neměla zájem o nic jiného než nechat plynout čas v alkoholovém otu

pění. Ale to je, jak se říká, jiný příběh.

Concha se smířila s mou nedochvilností, s mou zvláštní pracovní

dobou, s mým ne zrovna ortodoxním přístupem k práci. Dělala to, pro

tože jsme byly kamarádky. A nebudeme si nic nalhávat, dělala to také

proto, že jsem byla pro její kancelář poklad. Za jiných okolností by si

advokátku s mými zkušenostmi v čele kanceláře, jako byla Promultas,

nemohla dovolit. V tom, co jsem dělala, jsem byla velice dobrá. Ale

dělala jsem to po svém. To bylo jasné od první minuty. Na moji kvali

fikaci mi platila málo, čtvrtinu toho, co jsem vydělávala v časech slávy

jako postrach soudců a státních zástupců. Víc jsem ale nepotřebovala.

Vlastně jsem víc nechtěla.

Avšak pokud toho dne byla Concha nervózní a několikrát se po mně

ptala, znamenalo to, že se muselo stát něco neobvyklého.

„Nedělej si starosti, Rondo,“ řekla jsem konečně. „Vyřiď Conche, že

se uvidíme odpoledne.“

„Jak myslíš, Ano. Ještě něco?“

„Jo, ještě jedna hodně důležitá věc. Potřebuju, abys mi poslala kopii

mojí občanky a mého dokladu o členství v Advokátní komoře.“

20

Nemohla jsem najít svoji peněženku. Po takové noci se mi to nesta

lo poprvé. Kráčet životem bez osobních dokladů se stalo známkou mé

identity. Má sekretářka to nijak nekomentovala, byla zvyklá.

„Kam ti to mám poslat?“ zeptala se.

„Na četnickou stanici v Robredu,“ odpověděla jsem.

Nastalo ticho. Tohle byla novinka. Od té doby, co jsem pracovala

v Promultas, jsem nevkročila na jediný soud, na jediné komisařství ani

na jedinou četnickou stanici. Veškerá má práce se odehrávala přímo

v kanceláři. To byl další z důvodů, proč jsem přijala Conchinu nabídku.

Potřebovala jsem utéct před jakýmkoli vztahem mezi soudním sys

témem a mnou. Ale toho dne jsem se po více než pěti letech chystala

ten zvyk porušit. A nevypadalo to, že objevit se u četníků bez jakého

koli dokladu by byl dobrý začátek.

„Spěchá to, Rondo.“

„Ano, jistě, hned to bude,“ odpověděla trochu zaraženě. „Děje se

něco?“

Věděla jsem, že Ronda se o tom zmíní v kanceláři, jakmile položí

telefon. Radši bych Conche vysvětlila sama, co se děje. Ale nebyl čas.

A nezbývalo mi nic jiného než o ty papíry požádat svoji sekretářku.

„Nic se neděje,“ řekla jsem. „Prosím tě, nic v kanceláři neříkej, do

kud nepřijedu. Myslíš, že to půjde?“

„Samozřejmě, Ano,“ vyhrkla. „Mlčím jako hrob. Však mě znáš.“

Ronda měla mnoho ctností, ale mlčenlivost mezi ně nepatřila. Obě

ma nám bylo jasné, že ani ne za hodinu bude všech osmnáct advokátů,

čtyři sekretářky a tři stážisté v kanceláři Promultas vědět, že jsem na

četnické stanici v Robredu.

U silnice jsem uviděla odbočku ke svému cíli. Dala jsem blinkr a za

řadila se do pravého pruhu, abych mohla vyjet.

„Pospěš si, Rondo, prosím,“ popohnala jsem ji. A zavěsila jsem.

Nesnáším loučení. Nemám na mysli jen ta dlouhá, emotivní a ne

konečná loučení na vlakových nádražích, na letištích nebo ve dveřích

vašeho domu. Mám na mysli jakýkoli druh loučení. Nashle. Ahoj. Čau.

Uvidíme se později. Pusu. Dvě pusy. Objetí a další objetí. Tisíce objetí.

A tak dále a tak dále a tak dále. Ta slova, ta gesta mě dohánějí k šílen

ství. Je to nad mé síly. Proboha, řekni, co máš na srdci, a zavěs.

S klidným srdcem jsem zamířila do odbočovacího pruhu. Nebylo

čeho se bát. Po mnoha letech, co jsem o svém bratrovi nic nevěděla,

21

jsem se s ním měla setkat. Když jsem ho viděla naposledy, řekla jsem

mu doslova: „Chcípni.“ A pak nic. Od té doby jsme se neviděli. Nějaký

ten zmeškaný hovor. Nějaká zpráva bez odpovědi. Nic víc. Myslím, že

v té době jsem řekla to samé slovo „chcípni“ pěkným pár lidem ve

svém okolí, včetně (nebo především) svých nejdražších.

Teď mého bratra obviňovali z vraždy. A on se obrátil na mě. Cítila

jsem slabý tlak na hrudi. Nic vážného. Úzkost. Občas mi ten tlak ani

nedovoloval dýchat. Ale toho dne ano. Byl to jen slabý záchvat. Přesto

jsem se rozhodla učinit opatření.

Když jsem sjela z dálnice, podjela jsem starý kamenný most. A o pár

kilometrů dál jsem zastavila u krajnice.

Vystoupila jsem a otevřela kufr. Zvedla jsem modrou deku, která

pamatovala lepší časy, a našla jsem to, co jsem hledala. Pouzdro se dvě

ma lahvičkami. První byla překrásná láhev rumu Flor de Caña s pro

táhlým hrdlem. Pro případ nouze. Vytáhla jsem špunt. A lokla jsem

si. Okamžitě jsem pocítila, jak se tlak na prsou rozplývá. Abych měla

jistotu, lokla jsem si ještě jednou. Někteří z vás si možná myslí: gin

a rum hned zrána a nalačno, to nezní jako nejlepší kombinace v boji

proti úzkosti. Na svoji obranu můžu říct jen to, že mé tělo, má úzkost

a já sama jsme se už před časem přestaly starat o to, co si myslí ostatní.

Nicméně to nebyl dobrý nápad, dorazit na stanici a smrdět alkoho

lem. Vytáhla jsem z pouzdra další lahvičku, odšroubovala jsem uzávěr

a párkrát jsem si vykloktala nazelenalou tekutinou, která byla uvnitř: ex

tra silný Listerine. Můj nejlepší kamarád před ošemetnými schůzkami.

Po několika vykloktáních jsem se sehnula a podívala se na svůj

vlastní odraz ve zpětném zrcátku. Mé krátké černé vlasy, tmavé oči,

které měly co dělat, aby se udržely otevřené, ani mé ostré rysy neza

žívaly nejlepší chvilku, ačkoli k mému překvapení jsem nevypadala

tak strašně, jak jsem čekala, vezmeme-li v úvahu okolnosti. V nitru

jsem byla zničená, ale na slunečním světle jsem zářila dost dobře na

to, že jsem byla třiačtyřicetiletá zruinovaná advokátka, alkoholička

závislá na prášcích na uklidnění, jejíhož jediného živého příbuzného

právě obvinili z vraždy. Pokud mi neudělají analýzu krve nebo psycho

logický test, mohla jsem je oblafnout.

Vrátila jsem se do auta a znovu jsem se vydala po silnici. Měla jsem

čas ještě na jeden telefonát. Zmáčkla jsem tlačítka na mobilu a za

pnula handsfree.

22

Telefon několikrát zazvonil. A pak naskočila hlasová schránka. Ne

ozval se žádný hlas, který by mě vyzýval, abych zanechala vzkaz, ani

nic podobného. Jednoduše písknutí. Na okamžik jsem chtěla zavěsit.

Byl to důležitý hovor, nechtěla jsem o svém životě vyprávět hlasové

schránce. Ale o dvě vteřiny později jsem změnila názor a zanechala

krátkou zprávu. Jak už jsem říkala, měnit názor je jedna z mých spe

cialit. Dělám to neustále. A vyhovuje mi to tak.

Řekla jsem do hlasové schránky tohle:

„Tady Ana. Zavolej mi.“

Vím, že to není zrovna výřečný vzkaz a že nevyhraju cenu za nejlepší

projev roku. Ale nic víc jsem říct nepotřebovala.

Odbočila jsem na Robredo — obytná čtvrť. Napravo jsem minula

velké nákupní centrum a projela jsem kruhový objezd.

Tamhle stála.

Četnická stanice.

Pozorovala jsem ji přes čelní sklo mazdy. Pocítila jsem nutkání oto

čit se čelem vzad. Tolik jsem to potřebovala. Věděla jsem, že jakmile

na to místo vstoupím, nastanou jen samé komplikace. V nejlepším

případě týdny a týdny vyšetřování, tvrdé práce, budu se muset střet

nout se státním zástupcem, se soudcem, abych dosáhla toho, že mého

bratra zprostí viny. To v tom nejlepším případě. V nejhorším přecitli

vělé výlevy, osoby zpovídající se u soudu, ani jsem na to nechtěla po

myslet. Jak říkám, neměla jsem potřebu, a už vůbec ne chuť tím projít.

Stačilo jen otočit volantem. Otočit se čelem vzad. Vrátit se ke svému

klidnému životu bez překvapení se správními opravnými prostředky

a neznámými holobrádky.

Zatímco jsem nad tím uvažovala, zajela jsem na parkoviště u stanice.

Zaparkovala jsem vedle policejního džípu.

A vypnula motor.

23

3

„Jdu za Alejandrem Tramelem. Jsem jeho advokátka,“ ohlásila jsem

se neutrálním tónem.

„Doklady,“ odsekl četník na druhé straně přepážky a ani přitom

nezvedl oči.

„Vědí o mně,“ pronesla jsem a přinutila se usmát, „jeden z vašich

kolegů mi před chvílí volal.“

„Doklady,“ zopakoval četník.

Podívala jsem se na něj. Byl to velice mladý chlapec. Možná právě

skončilo jeho zaškolovací období. Nevypadal moc spokojeně s úlo

hou, kterou mu za tou přepážkou přidělili. Možná snil o tom, že bude

chytat nebezpečné drogové dealery, mezinárodní teroristy nebo něco

podobného. Seděl však za přepážkou na maloměstské stanici a vy

plňoval papíry.

Řekla jsem si, že to zkusím diplomaticky.

„Promiňte, pane četníku, vím, že toho máte hodně na práci. Ale

mám problém s peněženkou... Kdybyste byl tak hodný a podíval se do

e -mailové schránky stanice, zjistíte, že moje sekretářka vám všechny

moje doklady poslala.“

Mladík se na mě podíval a snažil se pochopit, o čem to proboha

mluvím.

„Bohužel se mi přihodila nehoda a nemám doklady u sebe,“ dodala

jsem, „ale jak říkám, když se mrknete do mailu, zjistíte, že tam je moje

občanka i akreditace. Určitě jste něco takového nečekal. Popravdě

řečeno, ani já ne. Jeden z vašich kolegů mi volal a je strašně důležité,

abych prošla těmihle dveřmi a setkala se s Alejandrem Tramelem.“

Četník se lehce kousal do horního rtu, jako by ho to obtěžovalo.

„Víte, paní, takhle to nefunguje,“ odpověděl. „Pokud u sebe nemáte

doklady, nemůžete jít dál. Nemluvě o tom, že pokud jste až sem řídila

24

bez dokladů, spáchala jste vážný přestupek a můžete za to být potres

tána.“

Viděla jsem to milionkrát. Za přepážku četnické stanice posadili

toho nejhloupějšího, protože nevěděli, kam s ním.

Diplomatická strategie dospěla ke konci. Přešla jsem k další fázi.

„Řeknu vám to jen jednou, takže mě pozorně poslouchejte,“ zasy

čela jsem, aniž bych ztratila klid. „Nejsem tady pro zábavu. Vlastně

mě napadá milion zajímavějších míst, kde bych právě teď mohla být.

Ale z nějakého důvodu tady už několik hodin drží Alejandra Tramela,

obviněného z vraždy. Pokud na něj neuplatní protiteroristický zákon,

má můj klient právo na právní asistenci. A má právo na to, aby k této

právní asistenci došlo okamžitě, právě v tuto chvíli. Pokud mi zabrá

níte v tom, abych si s ním v příštích minutách promluvila, podám na

vás žalobu pro maření výkonu spravedlnosti, pro zneužívání pravo

moci a pro něco dalšího, co mě napadne, než projdu těmito dveřmi.

Pracuje pro mě osmnáct advokátů. A ujišťuju vás, můžu vás ujistit, že

až s vámi budeme hotoví, budete vděčný, pokud vám nabídnou mís

to hlídače v nákupním centru tamhle naproti. Život může být někdy

strašně nespravedlivý, pane četníku. Teď zvedněte ten telefon a řekně

te svým nadřízeným, těm, kteří mi před chvílí sami volali, jak už jsem

vám třikrát vysvětlila, že je tady advokátka pana Tramela.“

Mladík mě několik okamžiků pozoroval. Možná zvažoval možnost

dát mi co proto. Co si o sobě myslela tahle ženská, která přišla na sta

nici a říkala mu, co má dělat. Tenhle mladík nesnášel advokáty a je

jich žvanění. Ale také jsem mu viděla na očích, že nechce víc problémů

než ty, které už zřejmě má. A jestli se mi měl postavit, radši to nechtěl

udělat sám. Takže zvedl telefon a vytočil linku.

Nespustil ze mě oči a řekl:

„Přišla Tramelova advokátka. Nemá u sebe doklady, říká, že je po

slala na mail...“

Někdo ho musel přerušit, protože zmlkl. Chvíli poslouchal. Potom

položil sluchátko.

„Třetí dveře vlevo, poručík na vás čeká,“ řekl nepříliš přesvědčeně.

„Nemůžu vás doprovodit, jistě to zvládnete sama.“

„Mockrát děkuju za vaši spolupráci, pane četníku,“ odpověděla jsem.

Přešla jsem k němu. Koutkem oka jsem se na něj podívala. Tomu

klukovi nemohlo být víc než dvacet. Vím, že se to vůbec nehodilo,

ale nemohla jsem si odpustit... představit si ho v posteli. Nahého.

Se zpoceným tělem. Jak se snaží splnit svou povinnost. Zbožňuju ty,

co plní svou povinnost, nic neočekávají, jen abych sténala a nechala

je, ať se cítí jako páni tvorstva. Snažila jsem se tu představu dostat

z hlavy.

Přešla jsem chodbu četnické stanice. Nebylo vidět ani živáčka. To

místo vypadalo prázdně, skoro opuštěně. To je na stanicích a komi

sařstvích v malých obcích časté. Člověk si představuje komisařství

z televizních seriálů, přecpaná padouchy a policisty, kteří přecháze

jí sem a tam, řeší záhady, provádějí výslechy, mluví sprostě, ..., ale

skutečnost je mnohem nudnější. Zejména na vesnicích jsou stanice

a komisařství obvykle místa s malým počtem zaměstnanců, s malým množstvím materiálu a také s malým množstvím zločinců. Většina práce policistů probíhá na ulici nebo na silnici. Jen tak mimochodem,

ta práce také není žádná sláva. Dělat hlídku na státní silnici je jedna

z nejnudnějších činností, kterou na sebe člověk může vzít. Vím, o čem mluvím. Můj první exmanžel byl státní policista. Pokud budu mít čas, možná později přidám nějaké detaily. Můj první exmanžel je mimo

chodem také můj jediný exmanžel. Po rozvodu jsem neměla chuť na

další manželství, ale ráda mu tak říkám: můj první exmanžel. Nevím

proč. Kdybych měla dát padesátieurovou bankovku za každou věc, kterou udělám nebo řeknu bez jakéhokoli zjevného důvodu, několikrát bych už přišla na mizinu.

Když jsem prošla společnou zónou, dorazila jsem ke třetím dve

řím, jak mi ukázal policista. Uvnitř nebylo nic slyšet. Zaklepala jsem.

Dveře se neotevřely a ani se nezdálo, že by za nimi byly nějaké znám

ky něčí přítomnosti. Možná jsem si spletla dveře. Nebo si ze mě mladík u vchodu vystřelil a uvnitř nikdo nebyl.

Znovu jsem zaklepala. Nic.

Zatímco jsem se rozhodovala, co budu dělat, všimla jsem si, že mi

v kapse saka zavibroval mobil. Vytáhla jsem ho a podívala se na zprávu, která zářila na obrazovce.

Byla od Rondy: „Francisco, Sofia a Gerardo. V 16 hod. u tebe v kan

celáři ok. Concha zuří. Nic jsem jí neřekla. Pa.“

Pochopitelně jsem neodpověděla. Na esemesky nikdy neodpovídám.

Ani neberu telefonáty z neznámých čísel. Je to určitá obrana proti úz

kosti. K ničemu to moc není, ale i tak to pořád dělám.

26

Když jsem se chystala vrátit zpátky, abych se mladíka za přepážkou

znovu zeptala, kde přesně je můj bratr, dveře se otevřely.

„Dobré odpoledne, paní Tramelová.“

Přede mnou se objevilo chlapisko s hustými vousy a v četnické uni

formě, které vypadalo, že je tam jako doma.

„Jsem poručík Santiago Moncada,“ představil se. „To já jsem s vámi

před více než dvěma hodinami hovořil.“

Zaznamenala jsem vyčítavý tón, jako když někdo hubuje žákyni, že

přišla pozdě do školy.

„Těší mě,“ opáčila jsem. „Předpokládám, že vy jste taky řekl tomu

mladíkovi u vchodu, aby mě pustil dál.“

Moncada se usmál.

„Váš bratr je na téhle stanici velmi oblíbený,“ pokračoval. „Dnes časně

ráno ale zavraždil Bernarda Menéndeze Ponse a z toho důvodu jsme

ho museli zadržet, jak jistě chápete.“

Můj bratr je na téhle stanici velmi oblíbený?

Na to ještě budeme mít čas později. Teď tu byly naléhavější věci.

„Jestli vám nevadí, že se vás na to ptám, pane Moncado,“ řekla jsem

a snažila se chovat uctivě, „jak víte, že můj bratr zavraždil Menén deze

Ponse?“

„Z velmi prostého důvodu,“ odvětil. „Protože máme asi tucet svědků.

A protože se k tomu sám přiznal.“

4

Policejní zpráva byla skrznaskrz děravá. Z nějakého důvodu, který se

mi ani teď nedaří uhodnout, ačkoli v tomto ohledu mám určitou před

stavu, mě do ní poručík nechal se vší vstřícností nahlédnout, což mě překvapilo, a to nejsem z těch, které jen tak něco překvapí. Podle po

sledních změn zákona mě tu zprávu museli nechat přečíst, ale obvyklé bylo, že to co nejvíc odkládali, že s tím dělali průtahy. Přečíst si ji před

tím, než se uvidím s bratrem, mohla být velká výhoda a mohlo by mi

to ušetřit spoustu nepříjemných a neplodných otázek.

Posadila jsem se s třístránkovou zprávou za stůl a zběžně jsem si ji

pročetla. Moncada zůstal za mnou.

Případ byl shrnutý následovně.

V 6.45 obdržela četnická stanice v Robredu telefonát oznamující,

že v soukromém salonku kasina Gran Castilla se nachází mrtvý muž.

Volající byl jakýsi Aarón Freire, šéf ochranky kasina.

V 7.05 se do řečeného salonku dostavili čtyři policisté. Přečetla jsem

si jména, žádné nepatřilo poručíku Moncadovi. Když dorazili na místo

činu, v salonku našli patnáct osob, jejichž plná jména a čísla občanek

následovala. Šest z nich byli zaměstnanci kasina. Zbývajících devět bylo uvedeno jako „soukromé osoby“, což předpokládám znamena

lo, že to jsou klienti. Mezi těmito devíti se nacházelo jméno Alejandra

Tramela (tohle jméno bylo podtržené). Když se do salonku dostavila

policie, Ale seděl spoutaný na židli. Spoutal ho zřejmě šéf ochranky kasina — ten, který volal na policii —, vzhledem k tomu, že všechny

stopy naznačovaly, že nese vinu za smrt oběti. Aarón Freire, jak jsem krátce nato zjistila, po dvacet let pracoval jako policejní komisař, a ačkoli byl teď zaměstnaný v soukromé firmě, pořád si myslel, že je místním šerifem a že se věci řeší tak, jak je řeší on. Možná, ještě jsem to

nemohla vědět, by fakt, že mého bratra spoutali ještě před příjezdem

policie, mohl hrát v náš prospěch. Však uvidíme.

V 7.10 došlo k ohledání bezvládného těla Bernarda Menéndeze Pon

se v malé sousední místnosti, v kanceláři, jejíž rozměry, vybavení a popis byly ve zprávě rovněž uvedeny. Nebožtík vykazoval tři rány, které

způsobily pohmožděniny v horní části hlavy. Všechny tři byly velmi

násilné. Horní část týlní kosti byla zcela promáčknutá, což mohlo být

příčinou smrti. Na podlaze kanceláře vedle těla se nacházely hojné krvavé skvrny.

Během tohoto prvního ohledání bylo na žádost soudního lékaře

uvedeno, že k úmrtí došlo mezi 6.20, kdy byla oběť naposledy několika

z přítomných svědků spatřena, jak vstupuje do víceúčelové kanceláře

(sousedící se soukromou herní místností), kde vše nasvědčovalo tomu,

že zde došlo k vraždě, a 6.43, kdy Aarón Freire nalezl Menéndeze Pon

se bez známek života.

V 7.15 našel agent Pastor pod hlavním stolem v kanceláři šedou in

dickou sošku. Byl to těžký předmět, přibližně třicet krát třicet centi

metrů, který nesl stopy krve. Mohlo se jednat o vražednou zbraň.

V 7.18 přichází na scénu Moncada. Po obecném ohledání přikazuje

provést uzavření a zajištění oblasti, kde se nachází tělo, a agentu Luisi

Pastorovi nařizuje hlídat jak tělo, tak domnělou vražednou zbraň, aby

se nikdo nepřiblížil, dokud nedorazí soudní lékař a nebude sepsán příslušný protokol.

Mezi 7.30 a 8.45 se koná první kolo výslechů přítomných svědků.

Tyto první výslechy bývají v mnoha případech rozhodující, a ačkoli

jsem zatím nebyla na vrcholu svých schopností, neunikal mi fakt, že tam se mohlo nacházet těžiště celé záležitosti. Vyslýchané osoby

se obecně shodují ve skutečnostech, které vedly k incidentu a kte

ré jsou následně detailně popsány. Přibližně ve 23.00 začíná partie

pokeru (varianta Texas Hold’em no limit 5/10) ve veřejné místnos

ti kasina, jíž se několik hodin účastní řada hráčů. Alejandro Tramel

se účastní od začátku a sází vysoké částky s proměnlivými úspěchy,

což vede k tomu, že prohraje částku překračující deset tisíc eur. Prů

měrná výše sázek se stále zvyšuje. Jména a počet hráčů se mění, což

se v podobných případech stává. Okolo 3.00 ráno pan Morenilla, šéf

místnosti, pozve pana Tramela a další hráče, aby vzhledem k vývo

ji situace pokračovali v soukromém salonku, skrytí před zvědavými pohledy. Hráči, v čele se samotným Tramelem, toto pozvání nejprve

odmítají s tím, že jsou v hlavní místnosti velmi spokojeni. O chvíli později pan Menéndez Pons, ředitel kasina, přistoupí ke stolu a znovu přítomné osoby vyzve, aby se přesunuly do soukromého salonku. Dojde k první výměně skrytých obvinění mezi Tramelem, Pon

sem a jedním z krupiérů jménem Sebastián Kowalczyk. Po soukromé konverzaci mezi Menéndezem Ponsem a Alejandrem Tramelem při

stoupí Tramel na přesunutí partie do soukromého salonku. Ostatní

hráči ho bez jakékoli námitky následují. Po domluvě, že nebude ro

zehrána nová partie, ale že se bude pokračovat v té stávající, pokud

jde o postavení hráčů a o to, co zbývá na stole, několik číšníků a kru

piérů pomáhá přemístit žetony všech hráčů. Tramel nadále prohrává vysoké částky a diskutuje s řadou přítomných osob. Uvádí se další výměna vulgárních slov s panem Kowalczykem, jehož Tramel obvi

ňuje z toho, že mu přináší smůlu, a požaduje výměnu krupiéra, což

pochopitelně zůstalo bez povšimnutí. V 5.50 pan Morenilla v doprovodu Menéndeze Ponse vstupuje do soukromého salonku, aby pří

tomným osobám oznámili, že za deset minut bude uzavřen stůl i pro

story kasina. Tramel, podpořený jedním z hráčů, protestuje a naléhá na Ponse, aby hru o dvě nebo tři hodiny prodloužil. Jeho žádost krupiér, šéf místnosti i samotný ředitel důrazně odmítají, licence kasina

jim přikazuje zavřít všechny hrací stoly v 6.00 a tak tomu také bude.

Tramel obviňuje přítomné osoby, a zejména Menéndeze Ponse, že

ho podvedli, že na něj ušili boudu, a trvá na prodloužení partie, aby

měl příležitost si to vynahradit. Zvyšuje hlas a pronáší nadávky. Do

salonku vstoupí šéf ochranky kasina pan Freire a vyzývá pana Tramela, aby se uklidnil a choval se slušně, jinak bude nucen zavolat příslušné úřady. Zdá se, že nálada se uvolnila. Během závěrečného

sčítání žetonů zve pan Morenilla jménem kasina všechny zúčastněné na drink, což většina s radostí přijme. Když je nálada uvolněnější,

Pons vyzve Tramela, ať ho doprovodí do sousedící kanceláře (ohled

ně tohoto bodu panují neshody, neboť tři svědci tvrdí, že oběť Tramela vyzvala, ať jde s ní, zatímco další dva tvrdí opak, že právě Tramel usiloval o vstup do kanceláře s Menéndezem Ponsem, zbývající přítomné osoby si nejsou jisté nebo to neslyšely). O několik minut později, okolo 6.40, Alejandro Tramel vychází z kanceláře a tváří se rozrušeně, nemluví s žádnou z přítomných osob a jde do koupelny.

30

Když si pan Freire všimne jeho zvláštního chování, vstoupí okamži

tě do kanceláře, kde najde na podlaze mrtvého ředitele kasina. Ná

sledně Freire a další zaměstnanci Tramela proti jeho vůli zadrží a za

volají policii.

Záležitost pochopitelně nevypadala dobře. Cítila jsem za sebou

Moncadovu přítomnost, ale rozhodla jsem se nijak to nekomentovat

a pokračovat ve čtení.

V 9.00 je Alejandro Tramel zatčen jako hlavní podezřelý z usmrcení

Bernarda Menéndeze Ponse a je převezen na četnickou stanici v Robre

du. Ostatní osoby přítomné v salonku kasina jsou upozorněny na to,

že budou v následujících dnech předvolány, aby vypovídaly jako svěd

ci, a že nesmějí za žádných okolností opustit oblast hlavního města

Madrid.

Mezi 9.30 a 10.30 jsou zadrženému přečtena jeho práva a je mu přidě

len prozatímní advokát ex offo, který se na četnickou stanici nedostaví

předtím, než Alejandro Tramel uplatní své právo zavolat a najmout si

svou vlastní advokátku. Během čekání v prostorách stanice je zadrže

nému nabídnuta káva a voda. Bez předchozích otázek či výslechu pan

Tramel ze své vlastní vůle dokonce čtyřikrát opakuje: „Pons si zaslou

žil smrt.“ Toto tvrzení pronesl v přítomnosti agentů Pastora, Segury

a Moncady.

Uvedené tvrzení bezpochyby nebylo doznání, a už vůbec ne důkaz

sebeobviňování, a nemohlo být během soudního procesu použito

proti němu.

Tím předběžná zpráva končila.

„Můžu si to teď okopírovat?“

Moncada se usmál a velmi mírně uchopil tři stránky protokolu.

„Kopii dostanete, až to bude vhodné,“ pronesl.

Přikývla jsem a stoupla jsem si.

Pohlédla jsem na Moncadu.

Znovu jsem se pokusila uhodnout, proč byl ke mně tak milý a pustil

mě bez dokladů dovnitř a proč mi dovolil přečíst si tu zprávu v pod

statě hned. Možná chtěl, abych mu byla zavázaná. Možná mu byl můj

bratr sympatický. Možná i on hrál poker a zúčastnil se s mým bratrem

nejednoho hracího večera. Nebo možná, což bylo nejméně pravdě

podobné, měl prostě takovou nápomocnou povahu.

Ze zprávy vyplývaly různé věci.

31

Zaprvé to, že můj bratr se nepřiznal. Aspoň ne přímo. „Pons si za

sloužil smrt“ nebylo ani zdaleka doznání k vraždě a poručík to moc

dobře věděl.

Zadruhé, že všichni ti svědci ve skutečnosti svědky nebyli, protože

k vraždě došlo v kanceláři sousedící s místem, kde se nacházeli. V kaž

dém případě to byli náhodní svědci, kteří viděli obviněného vstupovat

na místo, kde údajně došlo k vraždě. Ačkoli jsem strávila pět let po

dáváním opravných prostředků proti pokutám za dopravní přestupky,

moc dobře jsem věděla, že rozdíl mezi přímým svědkem a náhodným

svědkem je obrovský.

Zhluboka jsem se nadechla.

„Teď bych chtěla vidět Alejandra Tramela,“ řekla jsem.

„Samozřejmě,“ odpověděl poručík, „proto jste tady.“

Prošli jsme dveřmi, kterými on předtím vyšel a které vedly k dalším

užším dveřím. Tam stál četník.

„Otevři,“ přikázal mu Moncada.

Chlapec vytáhl svazek klíčů a začal manipulovat se zámkem.

„Děkuji vám za spolupráci, poručíku,“ ucedila jsem suše a snažila

jsem se nedodávat ani jediné slovo, které nebylo nutné, částečně proto,

že mi nikdy nešlo snadno děkovat (ani říkat „mrzí mě to“, když už jsme

u toho), a částečně proto, že jsem nechtěla pronést jediné slovo navíc.

„Nemáte zač,“ odpověděl, „koneckonců všichni chceme to samé —

aby byla vykonána spravedlnost.“

„Přesně tak.“

Kradmo jsem se na Moncadu podívala. Z nějakého důvodu jsem si

všimla šedin v jeho vousech. Líbily se mi, vyvolávaly ve mně určitý klid,

dostala jsem chuť zabořit do těch hustých vousů obě ruce a pěknou

chvíli tak zůstat a jednoduše je hladit. Na to bohužel nebyl čas, ne

mluvě ani o tom, jak málo by se hodilo, aby advokátka obhajující ob

viněného z vraždy dělala něco takového s poručíkem, který měl případ

na starosti, určitě by si to špatně vyložili a obrátilo by se to proti mně.

Dělat a říkat věci, které se obracely proti mně, byla, abych tak řekla,

další z mých specialit. Pokud to někomu ještě není jasné, moje speci

ality nejsou věci, které lidem na první pohled jako speciality připadají.

Dveře se otevřely. Zevnitř vycházelo modrobílé světlo. V místnosti

bude můj bratr, kterého jsem už dlouho neviděla a kterého, abych byla

upřímná, jsem měla chuť vidět a obejmout, a možná se mu dokonce

32

omluvit, že jsem zmizela z jeho života, ale ne v situaci, kdy ve vzdu

chu viselo obvinění z vraždy. Věc se má tak, že jsem se to chystala udě

lat a nenapadal mě žádný způsob, jak se vytratit. Udělala jsem krok

kupředu.

„Ach, ještě něco,“ zadržel mě poručík, než jsem prošla dveřmi.

Zarazila jsem se.

„Naprosto všechno je nahrané, včetně vraždy jako takové,“ zašeptal

Moncada, aniž by tomu přikládal nějaký větší význam. „Jak víte, v kasi

nu jsou bezpečnostní kamery, které všechno natáčejí. Máme štěstí, tak

si budeme moct ověřit každé slovo, které pronesli svědci, nemyslíte?“

33

5

„Vypadáš strašně.“

To byla první věc, kterou můj bratr pronesl, když mě spatřil.

Má sebeúcta naštěstí v poslední době prošla mnohem těžšími

zkouškami.

„Mám za sebou špatnou noc. Kvůli alkoholu spíš než kvůli čemukoli

jinému,“ opáčila jsem. „Každopádně, když už jsme k sobě upřímní, měl

by ses podívat do zrcadla, Ale. Vypadá to, že tě právě přejel náklaďák.“

Přikývl.

Odmalička, kdy jsme byli nerozluční, jsem mu vždycky říkala Ale.

Nijak jinak. Ani Alejandro, ani Alex, ani Jandro. Prostě Ale. Pokud vím,

říkali mu tak jen dva lidé na světě. Můj otec a já. Jak už jsem říkala,

táta zemřel. Takže takhle už mu nikdo dlouho neříkal: Ale.

Když jsem ho tam viděla, zadrženého pro podezření z vraždy, poblíž

žaludku mě píchlo cosi podobající se dojetí. Byl to můj mladší bratr.

Měla jsem ho ráda. A ačkoli jsem o něm už dlouho neměla žádné zprá

vy, jakmile jsem prošla dveřmi, objevil se můj ochranitelský instinkt.

„Už sedmdesát dva hodin jsem nespal,“ řekl, nevím, jestli ve snaze

vysvětlit svůj vzhled, nebo naznačit něco týkajícího se obvinění, které

mu přišili.

„Poslouchej. Tenhle rozhovor snad nenahrávají, nemají oprávnění.

Ale člověk nikdy neví. Bude mnohem lepší, když nebudeš nic říkat.

I když by to nemohli použít jako důkaz, nechceme jim pomáhat ani

napovídat. Doporučuju ti, abys neříkal vůbec nic, na to budeme mít

čas později.“

Ale se pobaveně rozhlédl, vypadalo to, že pomyšlení, že by nás mohli

nahrávat, mu přišlo vtipné. Ztlumil hlas a pokračoval:

„Hrál jsem sedmdesát dva hodin v kuse.“

Mlaskla jsem.

34

„Možná jsi mě dobře neslyšel, a z toho důvodu ti to zopakuju,“ sykla

jsem a snažila se neztratit trpělivost. „Nic neříkej. Odpovídej jen na

to, na co se tě zeptám. Nic víc.“

Ale rezignovaně zavrtěl hlavou.

Měl ztracený pohled. Zdálo se, že jeho zelené oči — jak lidé říkali,

oči tak uchvacující, že když se na vás upřeně díval, mohl vás odzbrojit

a dělat si s vámi, cokoli se mu zamanulo — ztratily část svého lesku. Na

kůži měl pár načervenalých skvrn, nic vážného, řekla jsem si, nedosta

tek spánku, nedávno oslavená čtyřicítka, obvinění z vraždy na bedrech,

zkrátka takové věci. Měl zanedbané dvou- nebo třídenní strniště, které

společně s obrovskými kruhy pod očima a bledou pletí zvýrazňovalo

jeho znepokojivé vzezření. I přes svůj nedbalý vzhled pořád působil

přitažlivě jako zlý kluk a nenapravitelný svůdník.

„Jak víš, jsi obviněný z vraždy Bernarda Menéndeze Ponse. Poručík

tvrdí, že ses přiznal, že jsi tu vraždu spáchal,“ pronesla jsem.

Potom jsem vytáhla složku s různými dokumenty, kterou jsem vzala

z auta, než jsem vešla na četnickou stanici.

„Ten zkurvysyn,“ ucedil Ale. „To není pravda. Ušili na mě boudu. To

ti hajzlové dělají už léta.“

Pohlédla jsem na něj přes papíry. Nevěděla jsem, jestli má můj bratr

na mysli četníky, nebo lidi z kasina, včetně Ponse. Popravdě řečeno se

nehodilo, aby Ale o komkoli mluvil zle.

„Neříkám ti to proto, abys mi pověděl, jestli je to pravda, nebo ne,“

vychrlila jsem rychle, než mohl pokračovat. „Musíš pochopit jed

nu věc a musíš ji pochopit jednou provždy: s nikým nemluv o tom,

co se stalo s Menéndezem Ponsem, ani o ničem, co má s tím přípa

dem cokoli společného. Dokonce nemluv ani se mnou, dokud ti ne

řeknu.“

„Ale ty jsi moje advokátka.“

„Už to tak vypadá.“

Chvíli jsme se na sebe dívali a nic jsme neříkali. Nechala jsem pa

píry na stole. Ale nasadil přihlouplý výraz, který míval, když byl spo

kojený, což byl paradox, vezmeme-li v úvahu danou situaci.

Nejsem jasnovidka ani telepatka a nevěřím na spojení mezi lidmi,

kteří nepotřebují mluvit, aby si rozuměli, ale nebylo těžké vidět mu do

hlavy: byli jsme tady, oba sourozenci Tramelovi zapletení do pěkné

ho průšvihu, stejně jako za starých časů. Můj bratr mě potřeboval a já

jsem mu přispěchala na pomoc. Všechno to bylo hrozně milé. Málem

se z toho stala jedna z těch patetických televizních scén mezi příbuznými, kteří se celé roky neviděli a znovu se setkají.

„Chceš, abych tě objal?“ zeptal se Ale.

„Jestli se o to pokusíš, kopnu tě do koulí,“ odsekla jsem. „Myslím

to vážně.“

Pak jsem mu vysvětlila, co budeme dělat. První a nejdůležitější bylo

to, aby mi podepsal vzorovou smlouvu s advokátem. Proto jsem z auta vzala tu složku s formuláři své kanceláře, které k tomu účelu mohly posloužit. Potom budeme na soudě muset podepsat zplnomocnění.

Pokud to neudělám, budu mít svázané ruce. Bylo potřeba vyřídit ti

síc věcí, a ačkoli jsme byli sourozenci a mohli bychom mít smluvní

dohodu, nebylo by to k ničemu, pokud bychom neměli plnou moc podepsanou a orazítkovanou soudním úředníkem.

Co se týká smlouvy, řeknu to jasně: svému bratrovi nevěřím v ničem,

co souvisí s penězi. Je to můj mladší bratr, to ano. Mám ho ráda, za

předpokladu, že to něco znamená (vysvětlovat, co si doopravdy myslím

o lásce, by nám zabralo spoustu času). Byla jsem kvůli němu ochotná přerušit pět let hibernace. Dobře, to ovšem neznamená, že bych Alemu věřila. Co se týká peněz, byl vždycky učiněná katastrofa, pokud tomu nechcete říkat jinak. A co je nejhorší: má kompulzivní povahu. Pokud,

jak se zdálo a na základě zpráv, které se ke mně v posledních letech

dostávaly, byl závislý na hraní, byla to časovaná bomba, která mohla kdykoli vybuchnout. Posledních sedmdesát dva hodin strávil nepře

tržitým hraním a potom oddělal ředitele jednoho z nejdůležitějších kasin v zemi (nebo ho z toho obvinili, což bylo ve výsledku víceméně

to samé). S tímhle případem budu potřebovat velkou pomoc. Přinejmenším další dva nebo tři advokáty, sekretářku, vyšetřovatele, určitě

analýzu a protianalýzu, odborníky na ledacos, co já vím, a znamená to

spoustu nečekaných výdajů, což vyjde draho. Budu potřebovat využít velkou část prostředků kanceláře. Takže jsem chtěla, aby záležitost

s honoráři byla písemně upravená.

Když jsem Alemu vysvětlovala smlouvu, vypadalo to, že se nudí.

Ale když jsme začali mluvit o penězích, zaujala jsem veškerou jeho

pozornost.

„Za takový případ si účtuješ třicet tisíc eur?“ zeptal se ohromeně.

„To budeš v balíku.“


36

„Já ne,“ odpověděla jsem, „moje kancelář. Navíc je to za hubičku.

Plus samozřejmě náklady na prokurátora a notáře.“

Položila jsem před něj odpovídající tiskopisy. Bratr si všiml loga,

které bylo součástí hlavičky všech listů.

„Pořád děláš na těch pokutách?“

Přestože jsme se dlouho neviděli ani jsme spolu nemluvili, bylo

zřejmé, že o mém životě něco ví, stejně jako ke mně se dostaly zprávy

o jeho zálibě v pokeru.

Přikývla jsem.

„Ale, tohle všechno musíš podepsat. Teď,“ naléhala jsem. „Jinak se

nemůžu postarat o tvoji obhajobu.“

„A když to nebudu moct zaplatit?“

„Něco už nás napadne.“

Když jsme vyřešili smlouvu, přešla jsem k dalšímu tématu.

„Strávíš nějakou dobu ve vězení,“ poučila jsem ho.

Nakrčil nos.

„Rozumíš tomu?“

„Rozumím,“ odvětil.

„Pokusím se ti zajistit podmínečné propuštění, jakmile tě předvo

lají k soudu, aby určili nástup do vězení, k čemuž dojde velmi brzo,

ale upozorňuju tě předem, že to nebude jednoduché, jsi obviněný

z vraždy. I když neznáme podrobnosti, je skoro nemožné, aby tě ne

chali jít. Vydržíš to?“

„Nějak si poradím,“ řekl ne zrovna přesvědčeně.

Alejandro Tramel nebyl člověk, který by něco „vydržel“. Za celý svůj

život neměl jedinou konvenční práci. Od raného mládí věděl, že stálá

práce, osm hodin denně od pondělí do pátku, není nic pro něj. Začal

studovat práva, marketing a reklamu, anglickou filologii a restaura

térství. Když můj otec zemřel, utratil tu trochu peněz, co mu odkázal,

za cestu kolem světa. Po návratu pracoval nějakou dobu jako kuchař

ve velice moderní restauraci v centru. Očividně se mu nedařilo špatně,

ale jak se dalo čekat, začalo ho to nudit. Také se mu podařilo sehnat

práci v televizi jako scenárista. V programu zaměřeném na rozhovory

s osobnostmi. Kamarádil se s jedním z producentů, jak se zdá. Ne

vydrželo mu to dlouho. Když zjistili, že kopíruje otázky ze starých in

terview z CNN, dostal padáka. Pracoval jako číšník v havajském baru,

jako podílník plážového stánku s občerstvením, jako noční hlídač,


37

a dokonce jako čtenář placený od hodiny, což byla práce, o jejíž exis

tenci jsem ani já neměla tušení a která podle všeho spočívala v tom,

že četl knihy starým, nemocným a postiženým. Jeho okamžik slávy

nastal, když začal hrát poker online, vydělal dost peněz, když se začí

nalo hrát po internetu. Považoval sám sebe za jakéhosi pokerového

Steva Jobse nebo něco takového. Pak to pominulo, stejně jako všechno

v Aleho životě. Nesoudím ho, na to nemám právo. Jen chci říct, že to

není člověk, který by se snadno přizpůsoboval pravidlům. Měl talent,

a když se o něco zajímal, dokázal být ve svém úsilí velice zarputilý.

Nemyslím si ale, že ve vězení se mu bude dařit dobře. Není to ten typ

člověka. Ale prozatím mě nenapadala jiná možnost.

Třetí věc: presumpce neviny.

„Kdybys to náhodou nevěděl, v téhle zemi jsou všichni nevinn



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist