načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Amšel -- Syn Herrmanna Kafky – Romana Nejdlová

Amšel -- Syn Herrmanna Kafky

Elektronická kniha: Amšel
Autor: Romana Nejdlová
Podnázev: Syn Herrmanna Kafky

Kniha Romany Nejdlové o Franzi Kafkovi je dílem životního zaujetí; není literárněvědnou prací, nechce rozmnožovat bohatou odbornou literaturu o něm. Je čtivou a objevnou studií čtenářky, pro niž se Kafkův život i tvorba staly součástí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  220
+
-
7,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Galén
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 565
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-2992-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha Romany Nejdlové o Franzi Kafkovi je dílem životního zaujetí; není literárněvědnou prací, nechce rozmnožovat bohatou odbornou literaturu o něm. Je čtivou a objevnou studií čtenářky, pro niž se Kafkův život i tvorba staly součástí vlastního života. Autorka shrnuje vše, co se o Kafkově životě a díle dočetla, a znovu to vše sama promýšlí. Činí tak zejména s ohledem na prostředí, v němž Kafka tvořil: na jeho rodinu, na nejbližší přátele a na ženy, které vstoupily do jeho života. Amšel je knihou shrnující fakta a přitom prací úvahovou, kladoucí otázky. Kafkovo dílo je pro autorku živou součástí dnešního světa, nikoli uzavřenou položkou v dějinách literatury a předmětem jejich studia. Romana Nejdlová promýšlí Kafkův život i tvorbu s naléhavostí, která je pro čtenáře nakažlivá: vyzývá je k tomu, aby Kafkovo dílo znovu sami četli a nově promýšleli i oni. Může tak posloužit i jako ideální úvod do četby Kafkova díla.

Zařazeno v kategoriích
Romana Nejdlová - další tituly autora:
Amšel Amšel
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Romana Nejdlová

amšel

(syn Herrmanna Kafky)


Upozornění

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena

v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu

nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Galén

Na Bělidle 34, 150 00 Praha 5

www.galen.cz

© Galén, 2013

ISBN 978-80-7262-992-3 (PDF)

ISBN 978-80-7262-993-0 (PDF pro čtečky)


Věnováno Martinu K., mému milovanému muži

Úvodem ...............................................7

Dětství ...............................................11

Manželství Herrmanna Kafky a Julie Kafkové.................17

Škola.................................................25

Dělnická úrazová pojišťovna ..............................33

Kafka a jeho vztah k českému anarchismu, Michal Mareš........61

Ženy, které vkročily do Kafkova života ......................83

Felice Bauerová ........................................93

Julie Wohryzková......................................149

Milena Jesenská .......................................155

Dora Diamantová......................................185

Nejsložitější přátelství ..................................207

Oskar Pollak......................................... 209

Jizchak Löwy .........................................217

Pražský kruh .........................................225

Oskar Baum ..........................................229

Felix Weltsch .........................................233

Max Brod............................................237

Franz Werfel..........................................261

Robert Klopstock......................................267

Dopis otci............................................287

Cesta do Kierlingu.....................................325

Romány .............................................345

Proces...............................................349

Zámek...............................................391

Nezvěstný............................................435

Franz Kafka bojující....................................489

Liblická konference 1963 ................................497

Čihák a poslední dopis

rodičům ...........................................505

Král nikdy neumírá.

Ať žije král! ........................................521

Použitá literatura ......................................525

Klec se vydala lapit ptáka................................533

Jmenný rejstřík........................................539

Obsah...............................................565

Každá doba má své spisovatele, hrdiny,

vládce, zrádce, poražené i vítěze. Úvodem

„Jestliže nás kniha, kterou čteme, neprobudí ranou pěstí do lebky, k čemu

pak tu knihu čteme?... potřebujeme knihy, které na nás zapůsobí jako

neštěstí, jež nás bude velmi bolet, jako smrt někoho, koho jsme měli raději než

sebe, jako bychom byli zahnáni do lesů, pryč od všech lidí, jako sebevražda,

kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás.“

1

„Mé knihy nikdo nečte,“ řekl prý jednou naprosto osamělý psychiatr Carl Gustav Jung, „i když se tak snažím, aby mi lidé porozuměli.“ Věřil, že sny, představy i prožitky pocházejí z něčeho, co existuje mimo člověka – vztah k Bohu považoval za něco naprosto zásadního! Tvrdil, že k sebeuskutečňování lidstva je nutné, aby každý člověk spolupracoval s nevědomím a jeho duše byla konfrontována se vším, co se děje. Jde o celoživotní proces a Jung jej označil termínem „individuace“.

Jungův model duše vypadá jako koule: „Ve  středu je bytostné Já (Selbst), jehož vliv prostupuje celý systém. Ve vnitřním ze tří soustředných kruhů se nachází kolektivní nevědomí, složené z archetypů. Vnější kruh představuje vědomí s  jeho ohniskovým já, které obíhá kolem celého systému podobně, jako planeta obíhá kolem Slunce či Měsíc okolo Země. Uprostřed, mezi vědomím a kolektivním nevědomím, je osobní nevědomí, tvořené komplexy.“

2

Archetypy jsou, dle Junga, jakési zděděné obrazy a chování, které spontánně se objevující obrazy vyvolávají – vlastně se jedná o predispozici mít jistou zkušenost. K židovství jsem asi nikdy nedokázala zůstat lhostejná, a říkám to ráda. Pokouším-li se o srovnání mezi sebou a svým okolím, mám dojem, že mi nejednou bylo dáno více, než bych si doopravdy přála a zasloužila. Už dětství mi každým dnem poskytovalo dostatek prostoru. Byla léta, kdy jsem si se železnou pravidelností, večer co večer – aniž bych stála na nějaké pevné půdě –, zakrývala hlavu dekou, přešlapovala z nohy na nohu a králi Šalomounovi v koutě dětského pokoje vypravovala své každodenní příhody. Nezůstával lhostejný! Nevím, čím se mé chování živilo; žádné přímé ani nepřímé vazby se mi nikdy nepodařilo nalézt. 1 Kafka, Franz: Dopisy přátelům a jiná korespondence, Praha, Nakladatelství Franze Kafky 2007,

s. 42–43.

2 Stevens, Anthony: Jung, Praha, Argo 1996, s. 49.

Další zkušenost hodnou zápisu jsem prožila týden před mým křtem. Tehdy mi bylo devatenáct let, všechno ve mně hořelo a hledala jsem prvopříčiny. A samozřejmě musím hned dodat: mé poznávání nebylo rozumové. Zeptáte-li se, zda jsem někdy s někým mluvila o židovství, musím se přiznat, že ne.

Teď jsem šla – v  klidném sobotním podvečeru – Prahou a  poloprázdnými ulicemi procházela Josefov. Důležité je, že kapky deště hladily mé tváře, rozbíjely se o dlažbu a před Staronovou synagogou, již jsem právě míjela, stál šamaš. Drobná postava, jasné oči, růžové tváře, černé vlasy pod kippou ulízané. Chlapík ze svého místa očima zlostně sledoval, co jsem si na sebe oblékla, a myslím, že by mě nejraději svlékl i z kůže a poslal šupem domů. Jenže já jsem dostala podivný nápad... Za každou větou jsem udělala dlouhou pomlku a v jednom kuse mu tvrdila, že by se neměl bát pozvat mě dál. Vždyť je to úplně snadné a ostatní to pochopí! Tehdy jsem poprvé v životě uslyšela slovo šábes. Sluha se zpočátku choval, jak se patří, a dokola opakoval, že vstoupit nemohu, že nevím, o čem mluvím, a že mě nemůže pustit, i kdybych se třeba rozkrájela. Avšak jeho slova míjela můj sluch, a proto byl chvílemi náš hovor přehnaně veselý. Nicméně mi svou kurýrskou službu nakonec nabídl sám a vešel dovnitř prý jen proto, aby všichni potvrdili, co už mi sám nesčetněkrát zopakoval. Jenže já jeho slova dál brala vážně jen napůl a netrpělivě, ale způsobně jsem čekala, kdy se vrátí, a pohledem jsem již pomalu sestupovala dolů po schodech. No konečně!

Jen co dořekl, abych si tedy – když jinak nedám – nasadila kapuci, ozvaly se až na dno člověka vstupující hlasy a já snad ani nedýchala. Jeden z Židů se na mě mračil. Uprostřed mužů, z nichž během večera se mnou nikdo (krom šamaše) nepromluvil jediné slovo, jsem seděla na  levé straně hlavní lodi. Do  ruky mi dali, nevím proč, hebrejskou modlitební knihu. Chtělo se mi do ní proniknout, uzavřít se v ní, ale neodvážila jsem se toho, abych nerozházela písmena. V jednom okamžiku jsem věděla, které slovo řeknou... S  hebrejštinou jsem se ale do té doby nikdy nesetkala...

Zajímavé je nahlédnout i  dál, a  tak si vzpomínám, jaké to bylo u  jídla. Chladná místnost nedostatečně osvětlená, roznáší se leccos. Velký stůl je v obležení, očima bloudím po všech hlavách, jako bych tu dělala hlídače. Židli mi dali stranou a dál se o mou osobu vůbec nestarali. Sluha byl milý (sotva jsem snědla, co mi toho naložil), po večeři obratně posbíral talíře a hned je v koutě ve škopíčku umyl a vyrovnal do pravidelného sloupku. Potom se, jak bývá zvykem, zpívalo.

Když jsme vyšli ven, byla již tma a já se z toho rozruchu tak trochu vzpamatovávala. Hlavou jsem šamašovi – na důkaz vděku – naznačila drobnou úklonu, jako že děkuji, a  on odpověděl zvednutím obočí. Napadlo mě, že je hezký, ačkoli už má svá léta. „Říkali, že můžete příští týden zase přijít,“ pravil tiše a dělal jakoby nic...

Ano, podívejte se: svět je neuvěřitelný! Před časem jsem tuhle historku vyprávěla jednomu zbožnému rabínovi – dohnalo ho to k mlčení. A jakmile jsem mu řekla, že jsem šla i k Tóře, rychle odešel a nechal otevřené dveře... Já vím, příliš to voní, ale skutečně si nevymýšlím, tak to bylo! Namouduši.

K mému prvnímu setkání s Franzem Kafkou došlo pod vlivem studentských konverzací v době gymnaziálního studia. Zapůjčený Proces se tehdy na mne zavěsil jako početné svršky z mého šatníku a Zámek se mi dlouho vracel jako balík bez udaného adresáta. Na závěr dlouhých řečí jsem pokaždé spolužákům monumentálně opakovala, že Kafka není nic pro mne... K další konfrontaci došlo až po letech, po dlouhých letech. Ale k tomu, jak se to stalo, se dostaneme o něco později... Každý člověk je tvořen z různorodých látek; tvořila-li by jej látka jediná, rozpadl by se v prach. Ve svém vnějším projevu byl Kafka ostýchavě stydlivý, laskavě plachý, mlčenlivý a nenápadný – uvnitř ovšem choval složitý svět a jeho život byl jako nejistý příliv a odliv.

Člověk neustále znovu začíná, je podrobován řadě zkoušek, vyvíjí se, byť navenek působí po mnohá desetiletí integrálně, takže se ostatní domnívají, že vědí, kam kráčí a kam na své cestě po proudu času došel. Cíl duše umírajícího a bolestně zkoušeného jedince nehledejme v jeho slovech zapsaných mládeneckým perem v beznadějné noční temnotě do deníků a povídkových příběhů, byť by byl pisatelův sloh mistrovský a  jeho filosofie hluboká. Nechci tvrdit, že by záznamy z  mládí byly falešné a nesprávné – jen ještě postrádají zralost a nejvyšší osobní oběť: vlastní tělo a krev. Nemoc je stínem budoucí smrti a často mění zákony naší dosavadní logiky, která může uhnít až k  základům, popraskat a  zhroutit se. Teprve se smrtí přichází pravé prozření: spatříme, jak jsme se během života ve svém zkornatělém těle měnili.

I ve vyschlé poušti můžeme nalézt zapomenutá plavidla se vztyčenými stožáry a jen pošetilec se může domnívat, že proměna v posledním okamžiku už není možná. Vzpomeňme na zločince, který v poslední chvíli uvěřil ve spásu a řekl Ježíšovi: „Pane, rozpomeň se na mne, až přijdeš do svého království.“ I řekl mu Ježíš: „Amen pravím tobě, dnes budeš se mnou v ráji.“

3

Jungovský archetyp se prý projevuje v  kolektivním nevědomí řadou do určité míry stejných archetypálních determinant, které reagují na vnitřní i vnější podněty. Připustíme-li, že tomu tak je, pak se 3 L 23, 42–43. domnívám, že v Kafkově tvorbě lze prokázat některé výlučně archetypální jevy, které platí pro kohokoli kdekoli na světě. A proto je Franz Kafka, dle mého názoru, stále aktuální. Proto žije, vždycky žil a žít bude v mysli mé, v mysli mých blízkých, v mysli mé dcery, v mysli mých dětí, které se nenarodily, i v mysli vás všech... Tato práce není v žádném případě literární vědou, je pouze subjektivním laickým pohledem, vlnou v moři, nepatrnou kapkou v obrovské záplavě výkladů Kafkova života a díla

4

. Velmi zjednodušeně lze o ní

říci, že by nikdy nemohla být napsána, nebýt odzbrojujícího pochopení a rad mého muže. Nikdy by nemohla být zformulována, nebýt veliké podpory a přátelství Luďka Svobody. A především by tato kniha nebyla nikdy dokončena, nebýt nevyčerpatelného pramene spjatého se jménem překladatele Zdeňka Frýborta. S jeho mimořádnou osobností se pojí podivné věci, které ve mně neustále ožívají... Nedávno jsem si promítala jednu jeho vzpomínku, kterou mi kdysi vyprávěl; je spojena s pražským Novým židovským hřbitovem. Tvář hřbitova byla prý tehdy královstvím břečťanu. Celou jeho říší prorůstaly svazečky sladkých červených lesních jahůdek. Nijak tam netrpěly a v každé z nich bylo obsaženo něco z lásky, něco z chuti mladičké dívky, kterou si tam vodil a jejíž jméno dávno zapomněl. V té doživotní vzpomínce není nakonec obsaženo nic jiného než hřejivé slunce, odevzdávající se prchavý pohled a klamavý pocit, že je to navždy... Mým velikým přáním je, aby po přečtení této nicotné knihy zůstal čtenáři alespoň nějaký pocit. A vůbec nemusí být trvalý. Za hrozbu považuji jen ozvěnu pocitů vlastních.

Děkuji také Honzovi Šulcovi a nakladatelství Galén.

4 Prací o Kafkovi jsou tisíce a existuje zhruba deset tisíc interpretací jeho díla (již Johannes Urzidil

vyprávěl, že jednou seděl v Americe v malé společnosti a během rozhovoru zjistil, že čtyři

z přítomných píší knihu o Kafkovi). Dětství

„...pomezí mezi samotou a společenstvím jsem překračoval zcela výjimečně,

dokonce jsem se v něm usídlil více než v samotě samé. Jakou živoucí,

nádhernou zemí byl ve srovnání s tím Robinsonův ostrov...“

V roce 1526 zahynul u Moháče (v boji proti Turkům) poslední Jagellonec – teprve dvacetiletý král český a uherský Ludvík. Uherské království a země Koruny české získal katolík – přísně respektující rodové ideje – Ferdinand Habsburský, jehož manželkou byla česká a uherská princezna Anna Jagellonská. Tak začala éra vlády dynastie habsbursko-lotrinského rodu.

V  době, kdy se narodil spisovatel Franz Kafka, vládl rakousko

-uherské monarchii

5

císař František Josef I.

6

– za jeho vlády se absolu

tistická monarchie změnila v konstituční, byla zavedena demokratická ústava (1867), všeobecné volební právo (1907) a vyvrcholily nacionální problémy. Franz Kafka se narodil 3. července 1883 na rohu Kaprovy a Maislovy ulice v domě U věže I/27 v Praze

7

jako prvorozený syn Herrmanna Kaf

ky a Julie Kafkové, rozené Löwyové. Zemřel 3. června 1924 v sanatoriu v Kierlingu jako poslední syn z rodu Kafků.

Praha byla v té době hlavním městem Českého království a jedním

z nejdůležitějších průmyslových center monarchie. Měla asi 300 000 obyvatel. Židé zaujímali velice svízelné a od ostatního českého a německého obyvatelstva rozdílné postavení. Češi je vnímali jako konkurenty a často se uchylovali k antisemitské agitaci; Němci byli navenek liberální (proto ještě roku 1890 udalo 74 % Židů jako obcovací jazyk němčinu), 5 Říše měla v té době 51 milionů obyvatel. 6 Na trůn nastoupil roku 1848 jako osmnáctiletý. Dožil se 86 let (nejvyššího věku ze všech

habsburských panovníků) a vládl také nejdéle ‑ 68 let. Jeho syn – korunní princ Rudolf – nevěřil

v monarchii, ale v republiku (anonymně přispíval i do liberálního tisku) a roku 1889 spáchal se

svou sedmnáctiletou milenkou Mary Vetserovou záhadnou a mnoha zámlkami opředenou údajnou

sebevraždu. Rudolfova dcera Alžběta se v dospělosti stala členkou sociálně demokratické strany

(jeden z jejích synů byl šoférem, druhý kovodělníkem).

7 Majitelem domu byla tehdy banka Slavie a paní Marie Klementová (za asanace jej zbořili, ale

dnes na jeho místě stojí kopie původní stavby).


12 ale i  oni propadali antisemitismu, který se však narozdíl od  Čechů nezakládal na náboženských, ale rasových předsudcích. „Jmenuji se hebrejsky Amšel

8

jako dědeček mé matky z matčiny strany... “

9

(Hebrejské jméno dostává každý Žid mužského pohlaví po ukončení ,,smlouvy obřezání“ – brit mila. Obřízka – ,,Abrahamova smlouva“ – je jedním ze základních předpisů judaismu a provádí se osmý den po narození chlapce.

10

)

Otec Herrmann Kafka pocházel z domu číslo 30 v Oseku u Strakonic (předky lze vysledovat až do 18. století), narodil se roku 1852. Měl pět sourozenců – tři bratry a dvě sestry.

11

Jeho tatínek Jakob byl židovský

řezník (šochet); byl to člověk spravedlivý a fyzicky zdatný – jeho síla byla taková, že „zvedl v zubech ze země pytel mouky“

12

, a vypukla-li

v místní hospodě rvačka, on jediný dokázal zjednat pořádek. Zemřel

10.  prosince  1888 „ve  své rodné vsi, osamocen, jako poslední Žid“

13

a pravděpodobně je i posledním, kdo byl pohřben na místním židovském hřbitově; na  jeho pohřeb přišlo mnoho lidí a  mnozí přijížděli i z daleka.

Maminka Herrmanna Kafky Franziszka Platowska byla sousedkou

Jakoba Kafky – dříve se necestovalo za nevěstou přes moře a častokráte ani do vedlejší vesnice. Byla hezká, u sousedů oblíbená a měla léčitelské schopnosti.

Jakob (protože nebyl prvorozeným synem) dostal povolení k sňatku

teprve po roce 1848, po zrušení diskriminačního familiantského zákona (podle kterého se v židovských rodinách směl ženit jen nejstarší syn, a to až po smrti svého otce). Ženil se v třiceti pěti letech a s Franziszkou v té době měli již jedno nebo dvě děti. 8 Jméno Amšel neexistuje (jen jméno Anšil), Kafka se pravděpodobně přepsal. Změna jména je

u Židů jednou z věcí, která může odvrátit nepříznivý osud (jméno se mění obvykle u pacientů

v kritickém stavu). Zda to, že Kafka sám sebe označil jiným jménem, mohlo změnit „výnos“ v nebi,

se mi nepodařilo zjistit.

9 Kafka, Franz: Deníky 1909–1912, Praha, Nakladatelství Franze Kafky 1998, s. 188.

10 Jedná se o operaci, při které mohel dítěti odstraní předkožku; nutná je přítomnost minjanu (10

dospělých mužů) a kmotra (sandaka), jenž chlapce drží na klíně (mohel si vše zaznamenává do své

obřízkové knihy). Večer před obřízkou se koná smutná i veselá slavnost šalom zachar (dítě při

příchodu na svět pozbylo znalosti Tóry) a celou noc se drží hlídka (wachnacht) – muži se modlí,

aby se ještě neobřezaného chlapce nezmocnily zlé síly. Z povijanu se později stává tzv. obřízkový

dar (chlapec jej, při první návštěvě synagogy nebo při obřadu postřižin, prvního stříhání vlasů

ve třech letech, věnuje synagoze). Čtvercový obřízkový povijan, v němž dítě leželo, se rozstříhá

do pruhů, které se sešijí v jeden dlouhý pás a slouží jako povijan na Tóru, nebo zůstane v původní

podobě a stane se pokrývkou synagogálního stolu.

11 V dospělosti žili ve Strakonicích, Litoměřicích a Kolíně – živili se, jako většina Židů, obchodem.

12 Brod, Max: Franz Kafka, životopis, Praha, Odeon 1966, s. 12.

13 Wagenbach, Klaus: Franz Kafka, Praha, Mladá fronta 1967, s. 15.


13

Rodina žila prostě a skromně, všichni v jedné místnosti. Děti vyrůstaly s neustálým pocitem hladu, byly rády, když dostaly brambory, a i v zimě chodily naboso (nohy měly plné krvavých ran). Řádné vzdělání pro ně bylo nedostupné. Herrmann, ,,(jehož mateřská řeč byla česká), [se] naučil německy číst a psát – přirozeně jen to nejnutnější“.

14

Z otcova domu odešel ve čtrnácti letech, kdy jej rodiče poslali k cizím lidem a musel se začít živit sám. Ve dvaceti narukoval a tři roky vojančil (dotáhl to až na četaře). „Z domova jsem nic nedostával, ani když jsem byl na vojně, ještě jsem domů posílal peníze. Ale přece jenom, přece jenom, otec byl pro mě vždycky otec. Kdo tohle dneska zná! Co o tom vědí děti! Takhle nikdo nikdy nezkusil. Může to dneska nějaké dítě pochopit?“

15

Po  vojně, na  kterou rád vzpomínal (i  po  letech – byl-li

spokojený – zpíval staré vojenské písně), se stal potulným obchodníkem, odešel do  Prahy a  zde se roku 1882, řádně ve  smyslu židovské tradice, oženil.

Kafkova matka Julie Kafková (rozená Löwyová) pocházela z měšťanské rodiny z  Poděbrad. Předci většinou úspěšně podnikali v  textilu a pivovarnictví; v rodině byli jak vzdělaní učenci, tak dobrodruzi a osamocení výstředníci. Maminka jí zemřela mladá (při epidemii tyfu) – Julie byla teprve tříletá. Otec se v krátké době znovu oženil a později se přestěhovali do Prahy.

Julie měla pět bratrů: nejstarší Alfréd se stal generálním ředitelem španělských železnic (nechal se pokřtít, zůstal svobodný a je pohřben v Madridu – „měl jistý vliv na Franzovo mládí“

16

), Richard byl obchod

níkem, Josef založil koloniální společnost v Kongu a prodával i zbraně (žil také v  Číně, Japonsku a  Francii), nevlastní bratr Rudolf (jemu byl Franz svým vnitřním založením nejvíce podobný) – „samotářský podivín“ – pracoval jako účetní v košířském pivovaru (z přesvědčení přestoupil ke katolické víře

17

) a druhý nevlastní bratr Sigfried se stal

lékařem a žil v Třešti.

Franz byl podle matčiných slov „slabé, něžné dítě, většinou vážné“

18

.

On sám na své dětství vzpomínal se smutkem; prý bylo nesmírně osamělé. Výchovu, kterou dostal, považoval za „zhoubnou“ a celý život jí pohrdal – rodiče mu „uškodili z lásky, to jejich vinu ještě zvětšuje“.

19

V jeho subjektivním světě mu byli otec a matka cizí: „mezi námi je jen 14 Ibid. 15 Kafka, Franz: Dopisy rodině, Praha, Nakladatelství Franze Kafky 2005, s. 110. 16 Brod, Max: Franz Kafka, životopis, Praha, Odeon 1966, s. 13. 17 Konverze ke katolictví (a jistě ne vždy z přesvědčení) byla v rodině poměrně častá. Např. Juliin

otec měl čtyři bratry a sestru; bratři se nejmenovali Löwy, nýbrž Lanner – byli pokřtěni. V souvislosti

s Rudolfem stojí za zmínku i to, že nejmladší synovec jeho otce se stal majitelem pivovaru v Košířích.

18 Ibid., s. 21. 19 Kafka, Franz: Deníky 1909–1912, Praha, Nakladatelství Franze Kafky 1998, s. 24. pokrevní blízkost, ale ta se neprojevuje“,

20

považoval je za  „ničitele

mládí“.

„Byly doby, kdy jsem v sobě neměl nic než výčitky poháněné vztekem, že jsem se, ač jsem byl tělesně v pořádku, na ulici přidržoval cizích lidí, protože výčitky se ve mně převalovaly ze strany na stranu jako voda v nádobě, kterou někdo nese a spěchá.“

21

Jako zralý muž napsal: „Měl

jsem být tím malým obyvatelem zříceniny, naslouchajícím křiku kavek, jejichž stín po něm přelétne, prochládajícím ve svitu měsíce, opáleným od  slunce, které by mi mezi troskami ze všech stran svítilo na  lůžko z břečťanu, třebaže bych zpočátku byl trochu slabý, poněvadž by mě tížily mé dobré vlastnosti, které by ve mně asi bujely silou plevele.“

22

Během svého literárního života vytvořil Kafka – nejen v románech a povídkách, ale především ve svých deníkových záznamech a dopisech – jak o matce, tak o otci řadu mnohoznačných obrazů.

Maminka byla pro Franze v době dětství bezpochyby milovanou osobou a lávkou ke světu, o kterém snil; a Franz byl pro matku několik let jediným dětským světlem, jediným dětským uzlem v srdci. Další dva synové (Georg a  Heinrich), kteří se narodili po  Franzovi, zemřeli – jeden jako dvouletý a druhý půlroční (Georg na spalničky a Heinrich na zánět středního ucha). Teprve v roce 1889 se narodila první ze tří dcer Elli, roku 1890 Valli a v roce 1892 Kafkovi nejbližší a nejmilejší Ottla.

Franz se své matce a jejím předkům (nejen fyzicky) velmi podobal; byl jemný, citlivý a vysoce inteligentní introvert se silným smyslem pro spiritualitu. Juliin dědeček a pradědeček byli velice zbožní, v Talmudu vzdělaní muži. Dědeček se chodil každý den rituálně koupat do Labe, a  to i  „v  zimě, když byl mráz, bral si sekyru, prosekal led a  pak se vykoupal“

23

(měl ještě dva, rovněž zbožné bratry, z nichž jeden v dospě

losti konvertoval ke křesťanství). Dědečkův otec, Juliin pradědeček, byl snad jedním z nejzbožnějších mužů v okolí, pravý cadik, spravedlivý. Kafka si o něm roku 1911 zapsal do deníku, že „jednou při požáru došlo dík jeho zbožnosti k zázraku“ – oheň jeho dům přeskočil a ušetřil ho, kdežto okolní domy shořely. V židovské tradici je pro chlapce věk tří let důležitým životním mezníkem; chlapeček je poprvé ostříhán a od této doby je považován za samostatně myslící bytost (některé židovské rodiny posílaly chlapce dokonce již v tomto věku do školy – chederu

24

).

20 Týž: Deníky 1913–1923, Praha, Nakladatelství Franze Kafky 1998, s. 24. 21 Týž: Deníky 1909–1912, Praha, Nakladatelství Franze Kafky 1998, s. 25. 22 Ibid., s. 19. 23 Wagenbach, Klaus: Franz Kafka, Praha, Mladá fronta 1967, s. 12. 24 Ve vládnoucím rodu Habsburků začínala výuka chlapců rovněž ve třech letech – korunní princ

Rudolf se v tomto věku učil česky, maďarsky, ale měl i matematiku, psaní a samozřejmě náboženství.


15

Otec má povinnost zodpovědně vychovávat syna a připravovat jej

ke zkoušce dospělosti – bar micva.

25

Herrmann Kafka byl Žid prakticky

asimilovaný. Ze zbožného venkova se přesunul do Prahy, ale i zde se snažil žít v duchu tradice (podle Wagenbacha patřil nejdříve k představenstvu synagogy v Jindřišské ulici, v níž se kázalo česky

26

, později

k obci Cikánovy synagogy a nakonec k obci synagogy Pinkasovy). Se synem – vzhledem k svému vnitřnímu založení – nedokázal poutavě mluvit o věcech nepostižitelných, a třebaže jeho víra byla upřímná a bez prasklin, z jeho vnějších projevů ji chlapec nerozpoznal.

„Jako dítě jsem si ve shodě s Tebou dělal výčitky, že nechodím dost

často do synagogy, nepostím se atd. Myslel jsem si, že se proviňuji ne na sobě, nýbrž na Tobě... Později, jako dospívající člověk, jsem nechápal, jak mi můžeš vyčítat, Ty, který disponuješ tak nicotným zbytkem židovství, že se nesnažím... Čtyřikrát za rok jsi chodil do synagogy, měl jsi tam blíž k lhostejným lidem než k těm, kteří to brali vážně, trpělivě jako formalitu sis vyřídil modlitby, uváděls mě občas v úžas tím, že jsi uměl v modlitební knížce ukázat místo, jež se právě recitovalo

27

... Zažil

jsem tam ostatně i mnoho strachu... i já jsem mohl být, jak ses jednou mimochodem zmínil, vyvolán před Tóru. Před tím jsem se třásl celá dlouhá léta. Jinak mě z  dlouhé chvíle nic nijak zvlášť nevyrušovalo, nanejvýš bar micva, která však vyžadovala jen směšné učení se nazpaměť a vedla také jen k směšnému úspěchu ve zkoušce...“

28

Herrmann Kafka žil na zemi, v realitě; nedokázal se přenášet z jedné

roviny do druhé a tajuplně vyprávět příběhy praotců Avrahama, Izáka a Jákova, o vysvobození židovského národa z egyptského otroctví ani o tradici a obřadu. Bohoslužby prožíval bez přílišných vnějších emocí 25 Židovský náboženský obřad, při kterém se z chlapce stává nábožensky dospělý muž. Po svých

13. narozeninách (o nejbližším šabatu) je poprvé veřejně vyvolán v synagoze a hebrejsky předčítá

z Tóry. Poté následuje rodinná oslava a hoch dostává dárky; většinou je to talit – černě nebo

modře pruhovaný bílý modlitební šál s třásněmi, který si Židé dávají při modlitbě na hlavu a přes

ramena, také tfilin ‑ dvě modlitební krabičky, v nichž jsou na pergamenu napsané úryvky z Tóry

(řemínky se připevňují na ruku a čelo). 26 Marek Nekula tuto informaci zpochybňuje – Synagoga „byla v těchto končinách zřízena až

v roce 1905–1906, a sice na základě rozhodnutí z roku 1898, v ulici Jeruzalémské, kolmé na ulici

Jindřišskou. Wagenbachovo tvrzení, že Herrmann Kafka patřil k představenstvu „synagogy“

v Jindřišské ulici, nebylo pak možno potvrdit ani výpověďmi pamětníků, ani na základě pramenů.

Jednak nebylo v Archivu hlavního města Prahy možno nalézt žádné materiály k „synagoze“

v Jindřišské, jednak není Herrmann Kafka v daném časovém období jmenován ani v Kalendáři

česko‑židovském. To je v případě údajného člena představenstva „české synagogy“ téměř

vyloučeno, když se uváží, že Kalendář pravidelně otiskuje seznamy členů Spolku českých

akademiků židů, spolku Or–tomid, čtenářských kroužků, bálových výborů apod.“ (Nekula,

Marek: „...v jednom poschodí babylonské věže...“ Jazyky Franze Kafky, Praha, Nakladatelství

Franze Kafky 2003, s. 43). 27 Zorientovat se v bohoslužbě dokáže jen ten, kdo dobře zná celý Sidur, neboť kantor přednáší

pouze úvodní verše žalmů a poté jejich závěr.

28 Kafka, Franz: Dopisy rodině, Praha, Nakladatelství Franze Kafky 2005, s. 122–123.


16

a  z  pohledu syna to doma bylo „ještě ubožejší“ a  omezovalo se jen

na první sederový večer

29

– „kdyby Tvé židovství bylo silnější, bylo by

i jako příklad pro nás přesvědčivější“.

30

Julie Kafková byla bezpochyby jasnozřivá žena; jako silně intuitivní

matka vnímala, že Franz je od všech odlišný – cítil jejím srdcem a díval

se na svět jejíma očima –, ani ona však cestu předků, která nese znamení

rabínské moudrosti, svazuje zákonem a vede do náruče Boží, synovi

neotevřela. A tak vyrůstal na nezorané půdě bez světla a vláhy, aniž by

znal podstatu břemena své existence: „Co mám společného se Židy?

Mám stěží něco společného se sebou...“

31

V  dospělosti u  sebe, coby západního Žida, vnímal jednu ,,zvlášt-

nost“, která jej, sice ne „zcela zásadně“, ale „velmi silně“ odlišovala

od všech jemu známých lidí – minulost, přítomnost i budoucnost musel

získat, protože nic mu nebylo „ani v jediné vteřině“ dáno.

Život jsou jen a jen zázraky věčných návratů a smysl existence lidských

generací, které nacházejí ozvuk jedna v druhé, nesměřuje do všech stran

současně; musí jít směrem jedním – a pak užasneme. Pochopíme prav

du a najdeme přístav – dokonalý kruh. Ostatní slova jsou jen tlachání

a brzy se začnou rozkládat.

„Jednotnost lidstva, kterou tu a tam, i když jen pocitově, zpochyb

ňuje každý, dokonce i  ten nejpřístupnější a  nejvstřícnější člověk, se

na  druhé straně také každému ukazuje, nebo se zdá, že se ukazuje,

v úplné, vždy znovu odkrývané příbuznosti vývoje celku lidstva a jed

notlivce. Dokonce i v těch nejskrytějších pocitech jednotlivce.“

32

29 Tímto večerem začíná židovský svátek Pesach (oslava zázračného vysvobození Izraelců

z egyptského otroctví, jak je popsáno ve 2. knize Mojžíšově). K domácí oslavě se schází celá

rodina, příbuzní i přátelé.

30 Ibid., s. 123–124. 31 Týž: Deníky 1913–1923, Praha, Nakladatelství Franze Kafky 1998, s. 53. 32 Ibid., s. 42–43. manželství Herrmanna Kafky a Julie Kafkové bylo plné dětí, starostí a práce. Herrmann byl asi třicetiletý, když se ženil, a v Praze do té doby bydlel i ve „špinavých uličkách“

33

ghetta.

Julie byla mladá a vzdělaná žena; s rodiči žila na Staroměstském náměstí ve Smetanově domě.

Vzpomínky na  dětství jsou kostrou celého života, pravdou naší minulosti a  základem budoucnosti naší i  našich potomků; dětství do  člověka nesmazatelně vtiskne rozporuplnost i  jednotu a  stane se pravdou o nás samých. Bez tohoto vědomí bychom Herrmannem mohli snadno pohrdat a v pohledu na něj být nespravedliví: pravděpodobně bychom nedokázali překročit tragický obraz, načrtnutý zručnou rukou spisovatele – subjektivně posunutý „Dopis otci“. Herrmann Kafka prožil strastiplné dětství a zcela přirozeně toužil vyjít ze zatuchlé bídy a  nevylámat si cestou zuby; obyčejným životem dešifroval přítomnost, dřinou zapálil oheň rodinného krbu a dětem ze svých nadějí postavil pevné pilíře života.

Budoucnost se bez dětí nikdy neuskuteční – otec vytrhá trní, sebere kamení a tento okamžik znamená, že nalezl vzorec řešení. Herrmann Kafka byl silný, skromný, pilný, poctivý a  cílevědomý člověk. Max Brod o něm psal jako o ,,neobyčejně impozantním“ muži, který „jedině vlastní prací zdatně, prozíravě, s mnoha oběťmi a velkým úsilím založil rozvětvenou rodinu a  občansky ji zaopatřil“.

34

Nejvýznamnější částí

jeho života byla práce. Život vedle milované a chápající ženy byly jeho duchovní exercicie; ve vztahu s ní rostl a dozrával.

Tři neděle před svojí svatbou (koncem léta 1882) založil Herrmann Kafka v Praze na Velkém (dnes Staroměstském) náměstí č. 929/12 malý obchod galanterním zbožím.

35

Rodina žila zpočátku velice skromně,

33 Wagenbach, Klaus: Franz Kafka, Praha, Mladá fronta 1967, s. 17. 34 Brod, Max: Franz Kafka, životopis, Praha, Odeon 1966, s. 11. 35 V témže domě byla restaurace Isidora Goldhammera, v níž Herrmann a Julie oslavili svatbu. vystřídala v krátké době několik bytů (Václavské náměstí č. 56, Dušní V/187, Celetná 3 a Mikulášská 6) a teprve roku 1889 se přestěhovala na Staroměstské náměstí č. 2 do středověkého domu Minuta, kde se narodily všechny tři Kafkovy sestry.

36

Obchod v roce 1887 přesídlil do domu U tří králů v Celetné ulici

č. 602/3 (v těchto prostorách firma zůstala téměř dvacet let) a zrušen

byl až koncem roku 1906. Herrmann pak otevřel na protější straně ulice (v prvním patře domu č. 558/12) obchod jiný a rodina se krátce nato přestěhovala na  Mikulášskou třídu č. 883/36 do  moderního činžáku U lodi

37

).

S  maloobchodem skončil Hermann Kafka v  roce 1907 a  vzápětí

založil velkoobchod s galanterním zbožím (v té době jich bylo v Praze na Starém Městě asi šest). Velkoobchod od října 1912 sídlil na Staroměstském náměstí v Kinského paláci č. 606/11 a vedl a úspěšně nabízel nejen ozdobné a módní zboží domácí, ale i zboží z ciziny, například francouzské hedvábí nebo švýcarské kartáčky na zuby.

38

Svědectvím – v mnohém rozporuplným – o všedním a obyčejném

pracovním životě Kafkovy rodiny jsou vzpomínky Františka Xavera Bašíka Vyučil jsem se u Kafků, které Bašík sepsal ve čtyřicátých letech. Paměti byly zpočátku přijímány s jistým rozčarováním, neboť rozbíjely klenbový svorník obrazu „nejmilejšího otce“, ze kterého má syn strach a  píše mu – aby se pokořil a  potvrdil jeho despotickou vládu – ten nejupřímnější dopis.

Bašík pocházel z  křesťanské rodiny a  jeho otec byl zaměstnán

na Vinohradech v továrně na výrobu parket. Nepřál si, aby syn studoval, a tak ho dal do učení (ke Kafkům nastoupil v roce 1892 a pracoval tu do  roku 1895, poté odešel do  továrny na  výrobu sirek Františka Sezemského v Mladé Boleslavi).

V době, kdy František Xaver u Kafků pracoval, byl velkoobchod

v  Celetné ulici číslo 3 a  měl tři velké sklady, jeden ve  sklepě, druhý ve dvoře a třetí ve třech místnostech šestipokojového bytu ve druhém patře domu, kde Kafkovi s dětmi, kuchařkou a vychovatelkou i bydleli. 36 V domě U minuty s rodinou bydlel i služebný personál, např. kuchařka Františka Nedvědová

z Hořovic, chůva Marie Zemanová nebo kojná Anna Čuchalová.

37 Luxusní dům byl postaven po asanaci (měl výtah a byty měly samostatné koupelny). Žilo zde jen

14 rodin a většinu obyvatel tvořili křesťanští Češi (majitelem byl český klenotník, který měl obchod,

stejně jako Kafkovi, v Celetné ulici). Kafkovi zde bydleli do listopadu 1913, kdy se přestěhovali

do ještě luxusnějšího šestipokojového bytu v Oppeltově domě, v něm žili až do otcovy smrti v roce

1931. Dům U lodi už nestojí, byl zničen za Květnového povstání roku 1945 (viz Čermák, Josef:

Prahou Franze Kafky, Praha, Albatros 2008).

38 V roce 1918 (před koncem 1. světové války) Herrmann Kafka velkoobchod prodal příbuznému

své ženy, Friedrichu Löwymu. Firemní štít však ještě několik let nesl jeho jméno.


19

Pracovní doba trvala častokrát i 13 hodin a pracovalo se do večera do osmi, do půl deváté; jen v létě, když byla Julie s dětmi na letním bytě, se zavíralo o hodinu dříve, neboť Herrmann – jako dobrý otec – „jezdíval každého dne za rodinou.“

39

Ráno začínalo vždy podle stejného scénáře: Herrmann se nasnídal, poslal si mladého Bašíka do trafiky pro jednu cigaretu sultánku a jeden doutník trabuko, venku před obchodem si zakouřil a tím byl pracovní den zahájen.

Dle Bašíkovy výpovědi byl Herrmann Kafka dobrák od  kosti, „klidný muž“

40

a spravedlivý šéf; vládla příjemná atmosféra a obchod

vzkvétal. Měl poměrně dost zaměstnanců, vedle Franzových rodičů tu pracovali prodavačky, učedníci, příručí, dva cestující (jeden pro Prahu, druhý rozvážel koňmo zboží po venkově), účetní s pomocníkem a sluha. Byli tu Němci i Češi, Židé i křesťané (Herrmann, díky výchově, netrpěl žádnými předsudky).

Bašík hned první den, co nastoupil, výrazně přetáhl polední pauzu na oběd a bál se, že dostane vyhubováno. Když přišel do krámu, pan šéf právě „kouřil doutník a četl Prager Tagblatt. Neříkal nic.“

41

Ne že

by někdy mrzutě nepokáral zaměstnance, ale v každé chvíli byl plný lidského tepla a snažil se, aby práce v obchodě nebyla jen nudnou povinností. Do krámu často chodíval tchán Herrmanna Kafky, starý pan Löwy. Ten byl naopak přísný, stále dohlížel, aby nikdo ani chviličku z pracovní doby nepromeškal, a když jednou viděl, že František jen tak unaveně odpočívá na krabici se zbožím, hned ho pokáral a nařídil, aby rozmotával a svazoval provázky z došlých balíků.

Bašík dobře a rád kreslil (původně se chtěl stát malířem nebo litografem). Jednou vymaloval krásnou vývěsní ceduli s nápisem Reiche Auswahl do výlohy obchodu a hned byl za to odměněn. Julie Kafková navrhla, aby doučoval jejich syna Franze, jenž byl o čtyři roky mladší, českému jazyku

42

. „Zároveň určila, že učit se budou nahoře v bytě kaž

dého dne odpoledne alespoň hodinu a pak že půjdou spolu na další hodinu na procházku.“

43

Každý den dostal ještě svačinu a k tomu tři

zlaté (jeho učňovský plat činil také tři zlaté, takže odměna za „doučování“ se rovnala měsíčnímu nástupnímu učňovskému platu). 39 Bašík, František Xaver: Vyučil jsem se u Kafků, Praha, Prostor 2003, s. 67. 40 Ibid., s. 19. 41 Ibid., s. 23. 42 Skutečně šlo pouze o odměnu pro Františka Xavera, neboť Franz doučování v žádném případě

nepotřeboval – v hodinách češtiny vynikal a jeho výkony byly srovnatelné s němčinou, kterou

udával jako mateřský jazyk.

43 Ibid, s. 35.

Plat učně se většinou zvyšoval po roce praxe, ale Herrmann Kafka dvě zlaté Bašíkovi přidal již po pěti měsících a záhy jej přeřadil do písárny; stal se praktikantem, kontoáristou, a pomáhal účetnímu (plat se mu okamžitě zvýšil na deset zlatek).

Duší celého velkoobchodu byla Julie. Pracovala po  boku svého manžela, byla velice schopná, samostatná a  častokrát poslední slovo v obchodních záležitostech patřilo jí. Manželovi byla vždy nablízku, svázaná s  ním nepostřehnutelným poutem. Mezi manželi panovala shoda a vzájemné pochopení, zdálo se, že nic je nerozděluje. Společně se usmívali a „dorozuměli se pohledem“.

44

V nikdy neodeslaném Do

pisu otci z roku 1919 Franz Kafka píše: „s přibývajícími lety se k Tobě

maminka přimykala čím dál tím víc...“

45

A byla to pravda. Julie otce

„příliš milovala“ a byla mu „věrně oddaná“. Ale milá, citlivá a laskavá byla ke  všem. Když František Bašík onemocněl žloutenkou, dávala mu každý den deset krejcarů na přilepšenou a na dva týdny ho vzala se svými dětmi na zotavenou na letní byt do Říčan. „Měli s Frantíkem Kafkovic zvlášť pro sebe malý pokojíček, dobře a  hodně jedli a  byli neustále v lese nebo na zahradě.“

46

O vděčnosti se nemá uvažovat, neboť lidé o ní mají slabé povědomí a ta, o níž hovoří, často bývá falešná.

Dvakrát týdně (vždy ve  čtvrtek od  šesti do  osmi večer a  v  neděli dopoledne od deseti do dvanácti) chodil Bašík do pokračovací školy pro učně (bylo takové nařízení a šéfové museli do školy povinně učně posílat). Jednou se stalo, že u Kafků bylo mnoho práce, nikdo nevěděl, kam dřív skočit, a tak Herrmann chtěl, aby František školu výjimečně vynechal a pomohl. On se však ohradil: „Do školy musím, není to nic platné, a taky byste, vašnosti, musel zaplatit pokutu, kdyby se dověděli, že jste mě nechtěl pustit.“ Herrmann Kafka byl zaražený „a vida, že s ním nic nepořídí, nic již neřekl a odešel. Frantík se obával, že snad na něj zanevře, ale nestalo se nic, co by tomu nasvědčovalo.“

47

Ač se na první pohled pohyb mladého Bašíka v rodině Herrmanna Kafky zdá být prostě srozumitelný, poctivě věrný a pro všechny zúčastněné obyčejný a  nedůležitý, ve  skutečnosti jsou v  něm hluchá místa a  nejasnosti. Bašík ve  svém vyprávění celkem důkladně líčí události mnohdy i nepodstatné, o Franzi Kafkovi vypovídá málo, stručně, jako by ho skoro neznal. Jeho vzpomínkovou knihou se postava mladého Kafky míhá jen jako stín, který svou vůní vyprávění pouze doplňuje. 44 Ibid., s. 66. 45 Kafka, Franz: Dopisy rodině, Praha, Nakladatelství Franze Kafky 2005, s. 115. 46 Bašík, František Xaver: ibid., s. 90. 47 Ibid., s. 102.

O přátelství mezi hochy se mluvit nedá ani s největší představivostí, byť Bašík postavil jakési abstraktní základy krátkých vznětů porozumění. Nemohu se ubránit pocitu, že on sám na sebe v retrospektivním subjektivním vzpomínání směrem ke  Kafkovi (píše totiž v  er-formě) hledí jako cizinec na  pocestného, který v  mlze zabloudil a  horečně vzpomíná.

Jasné je, že Bašík své paměti (on sám to popírá) začal sepisovat teprve v době, kdy jméno Franze Kafky začalo znít melodicky a zvučně vstoupilo na veřejnost. Ač je ve vzpomínkách na učňovská léta mnohonásobně více a přesněji napsáno o dnech u Sezemských v Boleslavi a milostných zkušenostech s děvčaty a se sebou samým (o nichž pravý gentleman nikdy nemluví), je jisté, že kniha se na  pulty knihkupectví dostala jen díky světové slávě Franze Kafky, o níž prý Bašík, když ve čtyřicátých letech paměti začal psát, vůbec nic nevěděl, a tak také vysvětlil, proč je v nich postava mladého Kafky vykreslena jen okrajově.

Dvanáctiletý Franz byl nehotový, plný nesourodých aspektů, jemnocitný, instinktivní. Snadno se citově zlomil a  měl spoustu slabin, které nebyly viditelné. Nebyl jako ostatní chlapci jeho věku; okolí se zdál hloubavý, samotářský, nesamostatný, plachý, ostýchavý. Nedokázal čelit obyčejnému životu a častokrát nebyl schopen realizovat své úmysly. Kupříkladu víme, že ani nedovedl obdarovat starou žebračku, která sedávala na ulici mezi Velkým a Malým náměstím. Měl šesták, ale ten jí dát nedokázal, neboť se bál, že mu poděkuje, a toho chtěl být ušetřen (styděl se před ženou udělat něco tak ,,nestvůrného“). Peníz tedy proměnil na deset krejcarů a stařeně daroval jen jeden, pak oběhl celý domovní blok na Malém rynečku a dal jí druhý, znovu oběhl domy a do dlaně vložil žebračce krejcar třetí... Po tomto velečinu se tělesně i nervově – morálně vyčerpán – zhroutil, běžel domů a plakal tak dlouho, dokud mu matka šesták nenahradila. Každý měl víc síly než lehko zranitelný Franz, jenž se plaše mezi všemi otáčel jako korouhvička ve větru.

František Xaver v době, kdy se u Kafků učil (a připomeňme, že se jedná o tři roky), trávil s Franzem častokrát denně i několik hodin. Byl o  čtyři roky starší a  navíc jeho pravý opak – společenský, přátelský, průbojný extrovert. A snad právě proto, že byl tak jiný, životaschopný, si manželé Kafkovi přáli, aby se s ním Franz sblížil a našel v něm kamaráda, který jejich synovi pootevře reálný, jemu neznámý život.

Jaký byl ve skutečnosti mezi chlapci vztah, nelze uspokojivě zodpovědět. Oba vlastně mlčí; snad v  tom je jejich nějaké blízké, avšak přinejmenším sporné spojenectví. František Xaver se ve svém svědectví o  několikaletém kontaktu s  Kafkou omezil na  krátkou vzpomínku, kdy se bavili v parku pod Františkovým nádražím o tom, co je krásné. „Nejkrásnější je přátelství,“

48

řekl Kafka a Bašík k tomu hned pozna

menal, že Franz, ač mu bylo již dvanáct let, žádného přítele neměl a „ani neměl příležitost s někým jiným se spřátelit.“

49

Nepřímo nám tím

zřejmě naznačuje, že ani on Kafkovým přítelem nikdy nebyl. Tehdy prý odpověděl: „Není v životě lidském nic krásnějšího nad spokojený život manželský.“

50

Mezi hochy se následně rozběhl dialog o životě muže

a ženy a z toho, jak jej reprodukuje Bašík, se dozvídáme, že naivní Kafka vůbec nevěděl, jak se to stane, že se narodí dítě. „To máš tak,“ citlivě poučoval Bašík, „když si maminka a tatínek přejí dostat děťátko, tak se modlí, a jednoho dne je najdou v posteli.“

51

Nějaký takový rozhovor mezi chlapci zcela jistě proběhl, je však velice pravděpodobné, že Bašík – opojený svou probuzenou smyslností – ke Kafkovi promlouval, a snad jen promlouval, mnohem otevřeněji a pravdivěji.

Podivuje-li se někdo s úsměvem na tváři, že Franz ve dvanácti letech nevěděl, jak muž a žena žijí manželským životem, je hlupák a pošetilec; není to nic ostudného ani nízkého, naopak je to dojemné a mnohem pochopitelnější než dnešní doba plná lepkavých orgasmů.

Co se skutečně mezi chlapci v této době stalo nebo nestalo, nevíme a nezjistíme. Svědectví Bašíkovo je nejisté jako kroky opilého tanečníka a Kafka mlčí. Jisté je jen to, že pak celý život bojoval s nepřekonatelným odporem k manželské posteli a vždy znovu jím projížděla slabost, zatmění a pocit hrubé násilné ošklivosti: „pohled na manželskou postel doma, na použité ložní prádlo, pečlivě složené noční košile mě může vydráždit až do blízkosti zvracení, může mé nitro obrátit naruby, je to jako bych byl nebyl definitivně narozen, jako bych stále znovu přicházel na svět z tohoto zatuchlého života a v této zatuchlé světnici, jako bych si tam stále znovu musel chodit pro potvrzení, jako bych byl s těmito odpornými věcmi, ne-li zcela a  úplně, tak přece zčásti neoddělitelně spojen...“

52

Bašík mladého Kafku nejspíš hrubě zasáhl; upadl do zmatku, jeho

slabost byla nezměřitelná a zřejmě se, alespoň s něčím, svěřil rodičům.

V Dopise otci stojí: „Co Ty považuješ za nevinnost, může být pro mne

vina, a naopak, co je pro Tebe bezvýznamné, může být pro mne hřebík

do rakve... “

53

Paní Kafková krátce poté oznámila Bašíkovi, že „syna už

vyučovat nebude, mají prý ve škole o několik hodin více češtiny, a tak už 48 Bašík, František Xaver: Vyučil jsem se u Kafků, Praha, Prostor 2003, s. 91. 49 Ibid. 50 Ibid. 51 Ibid., s. 92. 52 Kafka, Franz: Dopisy Felici (výběr z listů), Praha, TV Spektrum – Akropolis 1991, s. 146. 53 Týž: Dopisy rodině, Praha, Nakladatelství Franze Kafky 2005, s. 134. přiučování nebude zapotřebí“.

54

V téže době byl také z účtárny přeřazen

do skladu (on sám toto přeřazení dával do souvislosti s „rozhovorem“ s Franzem).

Když v obchodě končil, rozloučili se s ním vlídně; pan Kafka ho poslední den poslal domů již o několik hodin dříve a popřál mu mnoho štěstí, paní Julie se mile usmívala a také mu přála jen to dobré. Se všemi se naposledy přátelsky pozdravil, ale „nevzpomněl podívat se nahoru na děti a Frantíka Kafkovic již nikdy víc nespatřil“

55

a ani manžele Kaf

kovy už nikdy nenavštívil. „Vzpomínám si, jak jsem se s  Tebou a  s  maminkou šel jednou večer projít,“ píše Kafka s odstupem mnoha let otci. „Začal jsem hloupě a furiantsky, suverénně, pyšně, chladně ... vykládat o  zajímavých věcech, vyčítal jsem vám, že jste mě o nich nepoučili, že se toho museli ujmout až mí spolužáci, že jsem jen o vlásek unikl velkým nebezpečím (zde jsem podle svého zvyku nestydatě lhal) ... v každém případě jsem o tom začal mluvit hlavně proto, že mě bavilo o tom alespoň mluvit, pak také ze zvědavosti, a konečně i proto, abych se vám nějak za něco pomstil.“

56

Každý, s kým se potkáváme, v nás nesmazatelně zanechá věčnou stopu a náš osobní vztah k němu se neustále vyvíjí a proměňuje nezávisle na tom, zda se s ním v životě ještě setkáme – teprve zpětným odrazem jednoho skrze druhého vzniká kontinuita a jednota v konečném uspořádání všech indicií. Právě proto je Bašík v pohledu na mladého Kafku důležitým výchozím bodem a  spojovacím článkem celkového řetězu a možná, že právě jejich setkání je jednou z mnoha příčin Kafkova pozdějšího definitivního pádu do bludného kruhu sexuálního pesimismu, bolestné erotické sebereflexe a neschopnosti.

Bašík v životě Franze Kafky spleti příčin sexuálních záhad v žádném případě plně nerozkrývá, pevně však zapadá jako jeden z výkladových prvků do obrazu jeho sexuálních vztahů, které byly vždy křehké jako skořápka, a když praskly, zůstala natrvalo otevřená rána.

Dar pohlaví Kafka skutečně promarnil. Existovalo však vůbec nějaké řešení vnitřních rozporů? Byla nějaká životní příležitost? „Nepovedlo se, řeknou nakonec, to bude vše. Ale snadno se to mohlo povést. Ovšem, rozhodla o tom maličkost, ani se nedá rozeznat, tak je malá.“

57

54 Bašík, František Xaver: ibid., s. 93. 55 Ibid, s. 124. 56 Kafka, Franz: Dopisy rodině, Praha, Nakladatelství Franze Kafky 2005, s. 135. 57 Týž: Deníky 1913–1923, Praha, Nakladatelství Franze Kafky 1998, s. 249. škola

„Vyučování, a nejen vyučování, nýbrž všechno, s čím jsem se v tomto

rozhodujícím věku setkal, mě zajímalo asi tak jako bankovního defraudanta,

který je dosud na svém místě a třese se, že bude odhalen, zajímá malá běžná

bankovní transakce, kterou má ještě jako úředník vyřídit.“

58

Obecnou školu začal Franz Kafka navštěvovat v roce 1889 a vychodil ji na Masném trhu. Matka byla celé dny s manželem v obchodě, o malého Franze a sestry se nejvíce staraly vychovatelky a do školy ho zpočátku vodila kuchařka. Cesta bývala podle jeho vzpomínek „nesmírně dlouhá“;

59

kuchařka mu prý každé ráno vyhrožovala, že bude panu

učiteli žalovat, jaký je „nezpůsobný“. Do školy jít nechtěl, bál se, chytal se „vrat u krámů, patníků na rohu“,

60

sukně kuchařky a vůbec všeho

kolem. (Ale asi tak zlé to nebylo, protože jí na oplátku vyhrožoval, že to na ni poví rodičům a ona dostane.)

Franz byl dobrým žákem, školu vychodil s vyznamenáním (jen při „nesnesitelných“ hodinách počtů si „v polosnu strachu“ přál, aby se stal „duchem“ a mohl proběhnout uličkou mezi lavicemi na volný vzduch).

V první třídě jej učil vlídný Hans Markert, ve druhé Karel Netuka a  ve  třetí a  čtvrté vynikající pedagog Moritz Beck (Kafka na  něj i po letech vzpomínal s neskrývanou úctou). Ředitel školy Franz Fiegert byl, stejně jako ostatní učitelé, velice laskavý.

K obchodu měl Kafka „bolestnou nechuť“ od mládí a chyběl mu i „smysl pro obchod“. Tatínek tvrdil (a maminku to těšilo), že má „v hlavě vyšší myšlenky“,

61

a tak ho nechal studovat; zařídil mu vlastní pokoj

a koupil psací stůl. Zní to jako hezký příběh (v té době nebylo obvyklé rozmazlovat děti přepychem) a možná, že právě tento otcův čin se stal základem Kafkova mohutného spisovatelského přívalu, který časem bez ustání sílil.

Na německé humanistické gymnázium na Staroměstském náměstí v barokním paláci Kinských přestoupil – pro své vynikající výsledky 58 Kafka, Franz: Dopisy rodině, Praha, Nakladatelství Franze Kafky 2005, s. 131. 59 Wagenbach, Klaus: Franz Kafka, Praha, Mladá fronta 1967, s. 20. 60 Ibid. 61 Kafka, Franz: Dopisy rodině, Praha, Nakladatelství Franze Kafky 2005, s. 115. – místo z páté již ze čtvrté třídy.

62

Gymnázium, kde studovali synové

jen z těch nejbohatších rodin židovských továrníků a velkoobchodníků, vychodil – jak později tvrdil, „s nechutí“ v letech 1893–1901. Ve třídě bylo 41 žáků

63

a profesorský sbor tvořili samí Němci a jen jediný Čech,

profesor Rosický, který vyučoval češtinu.

64

Třídním učitelem byl po ce

lých osm let kněz piaristického řádu dr. Emil Gschwind, který učil latinu a studenti tento jazyk ovládli až do nejmenších gramatických detailů. Takřka u všech vzbudil zájem o filosofii, i po maturitě se zajímal o osudy svých žáků a ti, kteří v životě vynikli, vděčili podle Hugo Bergmanna za své úspěchy „především profesoru Gschwindovi“.

65

První velké bitvy, které zasahují na  nejcitlivějších místech, vedl

Kafka vlastně již na  gymnáziu. I  když měl dobré studijní výsledky, podceňoval se, trpěl neustálým pocitem strachu (po letech se vyjádřil, že se tehdy báli všichni, ale „věčný strach“ dokázali překonat jen dva spolužáci, kteří se později /roku 1902 a  1907/ zastřelili), hroutil se a podléhal subjektivismu: „v podstatě jsem neschopný, nevědomý člověk, který, kdyby nebyl z přinucení chodil do školy, bez jediné vlastní zásluhy a nucení sotva postřehnuv, byl by s to nanejvýš dřepět v psí boudě, vyskočit, když mu podají žrádlo, a zalézt zase zpátky, když je zhltnul.“

66

Na nižším gymnáziu měl vyznamenání nebo se mu blížil, na vyšším

gymnáziu byl jeho prospěch dobrý. Vynikal v zeměpise, úspěšný býval v jazycích (klasické jazyky zabraly polovinu vyučovacích hodin, moderní jazyky nebyly povinné), výuka náboženství, starověkých dějin, starověké řecké a latinské literatury ho neoslovila, s matematikou zápasil a jen „pílí a vytrvalostí“

67

zvládl i ji, a tělocvik mu nešel – jakmile

mohl, cvičit přestal (povinný byl jen v nižších třídách.

68

62 Kafkův učitel M. Beck doporučoval přestup až z třídy páté: „Nechte ho chodit ještě do páté

třídy, je příliš slabý, přílišný spěch se později vymstí“ (Kafka, Franz: Deníky 1913–1923, Praha,

Nakladatelství Franze Kafky 1998, s. 226). 63 „34 (tj. 83 %) se hlásí k židovskému vyznání, 5 studentů (tj. 12 %) udává češtinu jako svou

mateřštinu; od školního roku 1894/1895 se místo böhmisch objevuje údaj čechoslawisch. U Kafky

se v kolonce mateřština konsekventně uvádí d. (němčina)“ (Nekula, Marek: „...v jednom poschodí

babylonské věže...“ Jazyky Franze Kafky, Praha, Nakladatelství Franze Kafky 2003, s. 200).

64 V letech 1893–1897 češtinu vyučoval i Josef Quaiser a v letech 1895–1897 dr. Gustav Adolf

Lindner (při výuce se s prof. Rosickým střídali). Od roku 1897 češtinu vyučoval jen prof. Rosický.

(viz Nekula, Marek: Ibid, s. 204). 65 Koch, Hans Gerd: Setkání s Franzem Kafkou (Vzpomínky současníků), Praha, Nakladatelství Franze

Kafky 2004, s. 35.

66 Kafka, Franz: Deníky 1913–1923, Praha, Nakladatelství Franze Kafky 1998, s. 35.

67 Koch, Hans Gerd: ibid., s. 31.

68 Císař František Josef I. tělocvik propagoval a zasazoval se o jeho pravidelné zařazování do výuky.

Ostatně císařovna Alžběta Bavorská vyznávala všechny druhy sportu, Otto Habsburský (otec

budoucího císaře Karla I.) patřil mezi první cyklisty a císař Karel se stal vášnivým bruslařem (právě

při bruslení se vážně zranil a pak trvale kulhal).

Mezi spolužáky působil Kafka dojmem plachého, vnitřně nejistého

chlapce; jeden z nich k tomu poznamenává: „Mám-li říci o Kafkovi něco charakteristického, pak to, že na něm nic nebylo nápadné. Vždy byl čistý a spořádaný, nenápadný a solidní, ale nikdy nebyl elegantně oblečen. Škola mu nikdy neležela zvlášť na srdci, ale školní povinnosti vykonával řádně. Měli jsme ho všichni moc rádi a vážili jsme si ho, ale nikdy jsme se s ním intimně nespřátelili, vždyť ho obklopovalo cosi jako skleněná stěna ... v paměti mi utkvěl obraz štíhlého, vysokého, mladě vypadajícího člověka, velice tichého, dobrého, laskavého, svobodomyslně uznávajícího vše, co bylo jiné, a přece vždy nějak vzdáleného a cizího.“

69

Nejužší kontakty měl se zaníceným sionistou Hugo Bergmannem.

70

Bergmann studoval s  vynikajícím prospěchem (proto neplatil školné) a  již ve  vyšších třídách dával kondice (chtěl přispívat rodičům na domácnost). Kafku nechával opisovat domácí úkoly a často diskutovali o Bohu a o možnostech jeho existence. Při těchto hovorech se Kafka opíral o myšlenku, kterou našel v křesťanském časopise Die christliche Welt, kde proti sobě stojí hodiny a svět a hodinář a Bůh-hodinář měl dokázat existenci Boží (Kafka tehdy existenci Boha vyvracel, ale později přiznal, že to netkvělo hluboko v něm).

Když se po



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.