načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Americký zabiják - Vince Flynn

Americký zabiják

Elektronická kniha: Americký zabiják
Autor:

NYNÍ TAKÉ JAKO FILM  Než o něm začali uvažovat jako o superagentovi CIA a než se stal nejhorší noční můrou teroristů a předmětem pohrdání i obdivu politiků z Capitol ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 346
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Druhé vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložil Michal Prokop
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7724-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

NYNÍ TAKÉ JAKO FILM  Než o něm začali uvažovat jako o superagentovi CIA a než se stal nejhorší noční můrou teroristů a předmětem pohrdání i obdivu politiků z Capitol Hillu, Mitch Rapp býval nadaným vysokoškolským sportovcem, který se nezajímal o svět… a potom udeřila tragédie.  Po dvou desetiletích vypjaté stranické politiky se CIA i celá země nacházejí ve stále složitější situaci. Veterán studené války a ředitel operací CIA Thomas Stansfield ví, že musí své lidi připravit na další válku. Islámský terorismus je na vzestupu a je třeba se mu postavit, než dospěje k břehům Ameriky. Stansfield nařizuje své chráněnkyni Irene Kennedyové a starému spolubojovníkovi Stanu Hurleymu, aby vytvořili novou skupinu tajných agentů pracujících mimo běžné struktury velení – jako muži, kteří neexistují.  Jaký člověk bude zabíjet pro svou zemi, aniž si oblékne uniformu?  Kennedyová ho nachází po teroristickém útoku na letadlo společnosti Pan Am nad Lockerbie. Onoho chladného prosincového večera zahynulo dvě stě sedmdesát lidí a událost zasáhla do života tisícovek příbuzných a přátel. Jedním z nich je Mitch Rapp, který však nehledá útěchu. Prahne po pomstě. Po šesti měsících intenzivního výcviku je Rapp připravený utkat se s nepřítelem na jeho domácí půdě a pustí se do toho s brutální účinností. Začne v Istanbulu, kde zabije tureckého obchodníka se zbraněmi, který dodal výbušniny pro útok nad Lockerbie. Pak se přesune do Hamburku a se svým týmem se vydává na cestu po Evropě, kde po něm zůstává stopa mrtvých těl. Všechny cesty však vedou do Bejrútu a Rapp netuší, že nepřítel ví o jeho existenci a nastražil past. Lovec se má stát kořistí a Rapp bude potřebovat veškeré fyzické i duševní schopnosti, aby přežil mezi teroristickými frakcemi ve válkou rozvráceném městě. Flynnův napínavý román, brutálně realistický a nabitý akcí v rychlém tempu, čtenářům ukazuje, jak to celé začalo. Za ocelově tvrdým pohledem nejneohroženějšího národního hrdiny lze tušit mladého muže, jehož osudem bylo stát se  Americkým zabijákem .  VINCE FLYNN se narodil roku 1966 v minnesotském Saint Paul. Ve svém rodném městě vystudoval University of St. Thomas a poté byl mimo jiné marketingovým specialistou a krátkou dobu působil jako pilot leteckých sil amerického námořnictva. Získal si uznání díky erudici v oblasti tajných služeb a za své jasnozřivé předpovědi ohledně vzestupu islámského radikalismu a hrozby mezinárodního terorismu. Nakladatelství BB/art vydalo Flynnův samostatný thriller  Ultimátum  a také všech třináct románů, v nichž vystupuje Mitch Rapp .  Autorem dalších dvou knih o Rappovi  Hra bez pravidel  a  Příkaz zabít  je Kyle Mills. Vince Flynn podlehl zhoubné nemoci v červnu 2013 ve věku 47 let. Navštivte webovou stránku VinceFlynn.com.

Zařazeno v kategoriích
Vince Flynn - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2017

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2010 by Vince Flynn

All rights reserved.

Z anglického originálu American Assassin

(Published by Atria Books, New York, 2010)

přeložil © 2012, 2017 Michal Prokop

Redakce textu: Jiří Pacek

Jazyková korektura: Jan Řehoř

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

Druhé vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-746-1529-0 (pdf)


Obětem teroristického útoku

na let Pan Am nad Lockerbie

a jejich rodinám


PODĚKOVÁNÍ

Psaní je nezbytně osamělý proces. Moje manželka, krásná a stoická

Skandinávka ze severní Minnesoty to naštěstí chápe. Lyso, jsi úžasná

partnerka. Každý rok snášíš nápor před termínem odevzdání. Ačkolifyzicky jsem nedaleko, v myšlenkách se nacházím někde úplně jinde...

snažím se doladit zákruty a zvraty příběhu. Nikdy ti nemůžu dostpoděkovat.

Naopak v nakladatelské branži si člověk samoty příliš neužije. Je to dynamický a vzrušující průmysl, v němž mohou věci v bezpočtukritických okamžiků dopadnout buď dobře, nebo špatně. Mám obrovské štěstí, že mě obklopují lidé, kteří patří k nejlepším ve svém oboru. Sloan Harris a Kristyn Keeneová z ICM, Emily Bestlerová, Sarah Branhamová, Kate Cetrulová, Jeanne Leeová, Al Madocs, David Brown a Judith Currová z Atrie, Louise Burkeová a Anthony Ziccardi z Pocket Books, Michael Selleck a Carolyn Reidyová z nakladatelství Simon &Schuster a celý prodejní tým... vy všichni náležíte ke špičce. Z mých dvanácti knih většina vyšla v době, kdy obor procházel nejprudšími změnami ve svých dějinách, a díky vám bylo uvedení každého titulu úspěšnější než to předešlé.

Lorenzovi DiBonaventurovi a Nicku Wechslerovi patří dík za to, že dál tlačí balvan do kopce – nechápu, jak to dokážete. Svému příteli Robu Richerovi děkuji, že mi na začátku devadesátých let umožnilpoznat Bejrút, Edu Schoppmanovi za poskytnutí hardwaru, dr. JodiBakkegardové za to, že mě dala do pořádku, a děkuji také všem, kteří raději zůstávají ve stínu. Těm, na které jsem možná zapomněl, se upřímně omlouvám.

7


A nakonec děkuji vám, čtenářům. Tento příběh jsem chtěl vyprávět

patnáct let. Jak se Mitch Rapp stal Mitchem Rappem? Práce na tomto

románu byla jedním z nejnapínavějších zážitků mé spisovatelské ka

riéry. Děkuji vám za podporu a přeji příjemné čtení.

8


PŘEDMLUVA

BEJRÚT, LIBANON

M

itch Rapp se díval na svůj obraz v zaprášeném popraskaném

zrcadle a uvažoval o vlastní příčetnosti. Netřásl se ani se mu

nepotily dlaně. Nebyl nervózní. Bylo to chladné, střízlivé zhodnocení vlastních schopností a šancí na úspěch. Ještě jednou prošel plán od začátku do konce a znovu dospěl k závěru, že ho pravděpodobně zbijí, budou mučit a možná i zabijí, ale navzdory těmtovyhlídkám se nedokázal přimět, aby prostě vycouval, což ho přivedlo zpátky k úvahám o duševním zdraví. Co je za člověka, když dobrovolněpodstoupí něco takového? Rapp se dlouze zamyslel a dospěl k závěru, že tuto otázku by měl zodpovědět někdo jiný.

Zatímco všem ostatním evidentně vyhovovalo držet se stranou,Rapovi to jeho povaha nedovolovala. Dva jeho kolegy unesla na bejrútských ulicích odporná malá skupina Islámský džihád. Byla odnožíHizballáhu a specializovala se na únosy, mučení a sebevražedné atentáty.

Džihádisté už bezpochyby zahájili výslech svých nových zajatců. Vystaví je nepředstavitelné bolesti a budou systematicky pronikat do jejich

nitra, až získají, co chtějí.

Taková byla krutá pravda, a jestliže se kolegové utěšovali něčím

jiným, jenom to znamenalo, že vědomě či podvědomě dávají přednost

pohodlnějším závěrům. Po dni stráveném pozorováním lidí, kteří tvrdili, že situaci zvládnou, ale k činům se neměli, se Rapp rozhodl přijít

s vlastním řešením. Byrokratům a představitelům diplomatických služeb ve Washingtonu možná vyhovovalo nechat věcem volný průběh,

jenže Rapp to viděl jinak. Kvůli vynaložené námaze nehodlal připustit

9


prozrazení své pravé totožnosti a navíc se jeho úvahy začaly točit kolem

cti a kodexu válečníka. Prožil s těmi muži svoje. Jednoho respektoval,

obdivoval a měl rád. Druhého respektoval, obdivoval a nenáviděl. Nyní

měl nutkání udělat cokoli, aby je zachránil. Washingtonská parta by

anonymní agenty nejspíš prostě odepsala jako válečné ztráty, ale provojáky v zákopech to bylo trochu osobnější. Bojovníci nevidí rádi, kdyžjejich druzi umírají rukou nepřítele, protože ve skrytu duše vědí, že sejednou můžou dostat do stejné situace, a doufají, že vlast udělá cokoli pro

jejich záchranu.

Rapp si prohlížel jednu část svého obrazu po druhé; husté, nečesané tmavé vlasy a plnovous, opálená olivová pleť a oči tak temné, že byly téměř černé. Mohl procházet mezi nepřáteli, aniž vzbudil jakoukolipozornost, ale to se změní, pokud něco neudělá. Vzpomněl si na výcvik a na všechno, co obětoval. Celá operace bude vyzrazena, což byznamenalo konec jeho kariéry v terénu. Posadili by ho za stůl někde veWashingtonu a on by tam plesnivěl dalších pětadvacet let. Ráno by vstával a večer chodil spát s neodbytným pocitem, že měl něco udělat – cokoli. A nakonec by sám sebe ochromil neustálými pochybami o své mužnosti. Při této představě se Rapp otřásl. Možná byl trochu potrhlý, ale přečetl dost řeckých tragédií na to, aby věděl, že život plnýsebeobviňování ho nakonec připraví o rozum. Ne, řekl si, radši to schytám v akci.

Kývl na sebe a zhluboka se nadechl, než přešel k oknu. Zvolna odtáhl potrhaný závěs a podíval se dolů na ulici. Na protější straně pořád stáli dva pěšáci Islámského džihádu a sledovali situaci. Rapp po čtvrtirozšířil několik náznaků, co hodlá podniknout, a muži se dostavili sotvahodinu poté, co vtiskl sedmou stodolarovou bankovku do ochotné dlaně místního obchodníka. Rapp uvažoval o tom, že by jednoho zabil adruhého vyslechl, ale uvědomoval si, že zpráva by se rozšířila tak rychle, že by jeho kolegové byli přesunuti nebo zabiti dřív, než by získal jakoukoli zpravodajskou informaci. Zavrtěl hlavou. Neměl jinou možnost. Zbývala poslední alternativa a nemělo smysl odkládat nezbytné.

Chvatně naškrábal vzkaz a nechal ho ležet na stolku v koutě. Sebral sluneční brýle, mapu a tlustý svazek bankovek a zamířil ke dveřím. Výtah nefungoval, a tak sešel čtyři patra do vstupní haly pěšky. Muž

10


v recepci vypadal nervózně, z čehož Rapp usoudil, že s ním někdomluvil. Vyšel hlavním vchodem do denního světla a rozhlédl se na obě

strany. Na očích měl sluneční brýle a předstíral, že dvojici z Islámského

džihádu nevidí. S obličejem zabořeným do mapy se otočil doprava

a vydal se na východ.

Než ušel půl bloku, jeho nervová soustava začala vysílat varovné signály do mozku, každý o něco naléhavější než ten předešlý. Musel vynaložit veškeré sebeovládání, aby překonal svůj výcvik a miliony let základních instinktů přežití, které se otiskly do lidského mozku jako kód. Na opačné straně ulice před ním parkovalo známé černé auto. Rapp si nevšímal člověka za volantem a odbočil do úzké postranní uličky. Jen třicet kroků před ním stál před obchodem drsně vypadající muž. Levou nohu měl nataženou a pevně spočívala na chodníku, zatímco pravou pokrčil apodrážku přiložil ke stěně. Rozložitým trupem se opíral o dům a dlouzepotahoval z cigarety. Bylo na něm cosi neurčitě povědomého, odzaprášených černých kalhot po bílou košili k obleku, v podpaží propocenou.

Jinak byla ulice prázdná. Ti, kteří přežili krvavou občanskou válku, dokázali vycítit problémy a moudře se rozhodli zůstat doma, dokudneskončí ranní show. Kroky za ním se rozléhaly jako ozvěna v prázdnékatedrále s kamennou podlahou. Rapp slyšel, že jeho pronásledovatelé zrychlují. Ozval se motor auta, nepochybně černého BMW, kterého si už všiml. Cítil, jak se k němu každým krokem zezadu blíží. Jeho mozek stále rychleji procházel možné vývoje událostí a hledal únikovou cestu před hrozící katastrofou.

Byli na dosah. Rapp je cítil. Obr už zahodil cigaretu a odtáhl se od stěny o trochu svižněji, než by od něj Rapp čekal. Vryl si to do paměti. Muž se na něj usmál a vytáhl z kapsy kožený obušek. Rapp vpředstíraném překvapení upustil mapu a obrátil se k útěku. Dva muži byli přesně tam, kde je očekával, s vytasenými pistolemi, z nichž jedna Rappovimířila na hlavu a druhá na hruď.

Sedan smykem zastavil těsně po jeho pravici a vzápětí se otevřel kufr a přední dveře na straně spolujezdce. Rapp věděl, co bude následovat. Zavřel oči a zaťal zuby, když ho obušek praštil zezadu do hlavy.Zavrávoral a ochotně se skácel do náručí pistolníků. Přestal ovládat nohy

11


a muži bojovali s jeho váhou. Cítil, jak se mu silákovy paže ovíjejí kolem

prsou a s trhnutím ho zvedají. Zpoza pasu kalhot mu vytáhli pistoliBe

retta ráže 9 mm a dovlekli ho ke kufru. V něm tvrdě přistál hlavouna

před. Zbytek těla naskládali za ní a pak kufr s prásknutím zavřeli.

Motor zaburácel a zadní pneumatiky se zakously do vrstvy písku apo

pela, než narazily na asfalt. Rapp odlétl dozadu, jak vozidlo vyrazilo

vpřed. Zvolna otevřel oči, a jak předpokládal, viděl kolem sebe jen tmu.

Hlava ho po úderu trochu bolela, ale nebylo to tak hrozné. V jeho tváři

však nebyl strach ani v mysli pochybnost. Jen úsměv na rtech, kdyžuva

žoval nad svým plánem. Semínka dezinformace, která rozséval během

včerejška, vzešla právě ve chvíli, kdy to potřeboval. Jeho věznitelé ne

měli ponětí o skutečných záměrech člověka, kterého dopadli, a ještědů

ležitější bylo, že netušili, jaké násilí a chaos v jejich řadách způsobí.

12


I. ČÁST


1

JIŽNÍ VIRGINIE

(O ROK DŘÍVE)

M

itch Rapp si z očí sejmul pásku a zvedl si opěradlo sedačky.

Hnědý sedan Ford Taurus se kolébal po rozježděné štěrkové

cestě a za ním se do horkého srpnového vzduchu zvedaly dva kotouče prachu. Páska byla bezpečnostní opatření pro případ, že byselhal, což Rapp neměl v úmyslu. Díval se z okénka na hustou řaduborovic vedle cesty. Ani v jasném slunci nedohlédl v temném bludišti stromů a keřů dál než na deset metrů. Jako dítě odjakživa považoval les zapříjemné místo, avšak dnes odpoledne v něm rozhodně bylo cosi zlověstného.

Do jeho úvah se vloudilo neblahé tušení a nasměrovalo je do míst, kam

se dostat nechtěl. Přinejmenším ne dneska odpoledne. Zamračil se,

když zauvažoval, kolik mužů v tom lese zemřelo, a neměl na mysli padlé

z dávno minulé války Severu proti Jihu. Ne, pomyslel si a snažil se být

sám k sobě zcela upřímný. Smrt byla v této souvislosti příliš neurčité

slovo. Ponechávala otevřenou možnost, že se člověku přihodilo nějaké

neštěstí, a umožňovala vyhnout se závažnosti toho, co měl podstoupit.

Daleko přesnější by byl výraz poprava. Muže, na něž myslel, nahnali do

tohoto lesa, střelili zezadu do hlavy a shodili do čerstvě vykopaných děr

a už o nich nikdy nikdo neslyšel. Takový byl svět, do kterého se Rapp

chystal vstoupit, naprosto a bezvýhradně smířen se svým rozhodnutím.

Přesto se do jeho mysli vloudil stín pochybností a donutil ho naokamžik zaváhat. Rapp s ním krátce zápolil a pak jej odsunul do nejzazšího

kouta mozku. Teď nebyla chvíle na postranní myšlenky. Měl dost času

všechno důkladně uvážit. Ode dne, kdy do jeho života vstoupila onazá>15


hadná žena, situaci promyslel ze všech možných úhlů. Kupodivu jako by

věděl, jak to celé skončí, a to od první chvíle, kdy se na něj zadívala

svýma bystrýma pronikavýma očima.

Čekal, že se někdo objeví, ačkoli jí to nikdy neřekl. Neprozradil jí ani, že jediným způsobem, jak se může vyrovnat s bolestí ze ztráty své životní lásky, je plánování pomsty. Že každý večer před spaním myslí na síť neznámých mužů, kteří zosnovali útok na let Pan Am 103, že vidí sám sebe právě na téhle cestě, jak míří na nějaké odlehlé místopodobající se lesu, v němž se právě nacházel. Pro něj to všechno bylo naprosto logické. Bylo třeba zabít nepřátele a Rapp byl ochotnější než kdokoli jiný stát se tím, kdo se o zabíjení postará. Věděl, co se chystá. Důkladný výcvik z něj učiní dokonale přesnou zbraň a pak je jednoho po druhém zneškodní. Až do posledního z těch mužů bez tváře, kteří na onen chladný prosincový večer přichystali smrt tolika nevinných civilistů.

Auto začalo zpomalovat a Rapp spatřil zrezivělou bránu pastviny z těžkým řetězem a visacím zámkem. Podezřívavě svraštil tmavé obočí.

Žena, která řídila vůz, na něj úkosem pohlédla a řekla: „Asi jste čekal něco trochu modernějšího.“

Rapp mlčky přikývl.

Irene Kennedyová zastavila a poznamenala: „Zdání někdy hodně klame.“ Otevřela dveře a vystoupila. Zatímco šla k bráně, pozorněposlouchala. O chvíli později uslyšela cvaknutí dveří spolujezdce a usmála se. Bez jakéhokoli výcviku učinil správné rozhodnutí. Od jejich prvního setkání bylo zřejmé, že je jiný. Prověřila každou jednotlivost z jehoživota a několik měsíců ho pozorovala z povzdálí. Kennedyová ve své práci vynikala. Byla metodická, výkonná a trpělivá. Navíc mělafotografickou paměť.

Kennedyová v branži vyrostla. Její otec pracoval pro ministerstvozahraničí a převážná část jejího vzdělávání se odehrávala za mořem v zemích, kde Američané nebyli vždy vítáni. Ostražitost patřila k její každodenní rutině už od pěti let. Zatímco jiní rodiče měli strach, že jejich dětivběhnou do silnice a srazí je auto, rodiče Kennedyové se obávali, že pod svým vozem najdou bombu. Naučili ji vnímat v jakékoli situaci okolí.

Když se Kennedyová konečně Rappovi představila, prohlédl si ji a pak

16


se zeptal, proč ho sledovala. V té době mu bylo teprve dvaadvacet anerošel žádným oficiálním výcvikem. Pokud měla Kennedyová nějakou

slabinu, pak to byla improvizace. Líbilo se jí plánovat dlouho dopředu

a vzhledem ke své důkladnosti předpokládala, že nováček nebude mít

ponětí, že si na něj posvítila. Naverbovala už desítky lidí a tohle se jípřihodilo poprvé. Zaskočilo ji to natolik, že při odpovědi zakoktala. Od

rekruta očekávala, že bude poněkud překvapen tím, co se děje. To, že ji

Rapp poznal, do scénáře nepatřilo.

Později si ve svém motelovém pokoji u Syrakus procházela všechny své pohyby za posledních osm měsíců a pokoušela se zjistit, kde udělala chybu. Po třech hodinách a sedmnácti stranách poznámek stálenemohla na žádnou přijít. S pocitem marnosti a zdráhavého obdivu dospěla k závěru, že se Rapp vyznačuje mimořádně přesnou situační vnímavostí. Přesunula jeho složku na vrchol hromádky a učinila smělé rozhodnutí. Místo aby do akce nasadila obvyklý personál, kontaktovala firmuvedenou několika vysloužilými špiony. Byli to staří přátelé jejího otce apracovali bez zbytečného papírování. Požádala je, aby Rappa objektivně posoudili, pro případ, že jí něco uniklo. O dva týdny později jí předali zprávu, ze které Kennedyovou zamrazilo.

Odnesla zprávu rovnou svému šéfovi Thomasi Stansfieldovi. Než ji dočetl do poloviny, začal tušit, co se děje. Když ji přečetl celou, pomalu několik centimetrů silný životopis mladého Mitche Rappa zavřel avyslechl, co má Kennedyová na srdci. Mluvila stručně a k věci, avšakStansfield přesto poukázal na potenciální úskalí a očividná nebezpečívynechání úvodní fáze výcviku. Přišla s dokonalou odpovědí. Pravidla hry se mění. Sám to tvrdil mnohokrát. Ona nemůže jen tak sedět a uplatňovat obrannou taktiku a zejména ve stále provázanějším světě potřebují zbraň přesnější než naváděné bomby nebo řízené střely. Protože sám prožil mnoho let v terénu, Stansfield věděl, že takový člověk by musel býtvýjimečně samostatný. Někdo, o kom příhodně neexistují oficiální záznamy.

Kennedyová uvedla dalších osm důvodů, proč se domnívá, že tento mladík je ideálním kandidátem. Všechny zněly logicky, ale ještě důležitější byla skutečnost, že museli odněkud začít. Podle Stansfielda už začátek propásli nejméně o pět let, a proto dal projektu s těžkým srdcem anepod>17


loženým optimismem zelenou. Řekl Kennedyové, aby vynechala běžný

výcvik a odvedla mladého muže k jedinému člověku, který je dost šílený

na to, aby čerstvého rekruta přetavil právě v to, co potřebují. Jestliže

Rapp přežije šest měsíců výcviku vedeného Stanem Hurleym, možná se

opravdu stane zbraní, kterou hledají. Než Kennedyová odešla, Stansfield jí řekl, aby zahladila veškeré stopy. Bylo třeba zničit všechny složky,

fotografie ze sledování i záznamy, které s Rappem jakkoli souvisely.

Kennedyová projela bránou a požádala Rappa, aby za nimi zavřel a zamkl. Rapp ji poslechl a potom se vrátil do auta. Po sto metrech Kennedyová výrazně zpomalila a opatrně objela hluboký výmol.

„Proč tu není žádné zabezpečení?“ zeptal se Rapp.

„Moderní systémy velice často přitahují nechtěnou pozornost. Také spouštějí falešné poplachy, které si vyžádají spoustu personálu. Tady je zapotřebí něco jiného.“

„Co psi?“ zajímal se Rapp.

Jeho uvažování se jí líbilo. Jako na zavolanou se zpoza zatáčky vyřítili dva psi. Běželi rovnou k autu. Kennedyová zastavila a čekala, až uvolní cestu. Chvíli cenili zuby a pak se obrátili a utíkali směrem, odkud se vynořili.

Kennedyová uvolnila brzdu a jela dál. „Ten člověk, který vás budecvičit,“ začala.

„Ten šílenec, který se mě bude snažit zabít,“ poznamenal Rapp bez úsměvu.

„Neřekla jsem vám, že se vás bude snažit zabít... Řekla jsem jenom, že vás bude chtít přesvědčit, že se vás pokouší zabít.“

„Velmi uklidňující,“ podotkl Rapp sarkasticky. „Proč o něm pořád mluvíte?“

„Chci, abyste byl připravený.“

Rapp nad tím chvíli uvažoval a řekl: „To jsem, tedy pokud se člověk vůbec může připravit na něco takového.“

Teď se na okamžik zamyslela ona. „Po fyzické stránce je to jasné. Víme, že jste v dobré kondici, a to je důležité, ale já chci, abyste věděl, že na vás vyvine tlak, jaký si nedokážete představit. Je to hra. Jejím cílem je donutit vás odejít. Vaší největší předností bude duševní disciplína, ne tělesná síla.“

S tím Rapp nesouhlasil, ale mlčel a tvářil se neutrálně. Má-li býtčlo>18


věk nejlepší, potřebuje pořádnou porci obojího. Znal tu hru. Měl za

sebou mnoho vyčerpávajících fotbalových a lakrosových tréninků vsrpnovém virginském dusnu a přestál je pouze díky prosté touze hrát. Nyní

byla jeho motivace uspět mnohem hlubší. Daleko osobnější.

„Zkuste mít na paměti, že v tom není nic osobního,“ řekla Kennedyová.

Rapp se sám pro sebe usmál. V tomhle se mýlíte, pomyslel si. Je to zcela osobní. Jeho odpověď však byla zdvořilá. „Já vím,“ souhlasilklidně. „Co ti ostatní?“ Jestliže byl z něčeho mírně nervózní, pak z tohohle. Další rekruti tu byli už dva dny. Rapp neměl rád opožděné starty. Ostatní se již začali sbližovat a pravděpodobně mu pozdní příjezd budou vyčítat. Nechápal, proč ho přivezla později, ale uspokojivého vysvětlení se nedočkal.

„Je jich šest.“ Kennedyová si vybavila jejich fotografie. Četla jejich složky. Všichni za sebou měli službu v armádě a sdíleli řadu Rappových předností, přinejmenším na papíře. Všichni byli snědí, sportovci adokázali použít násilí nebo proti němu aspoň nic nenamítali, všichniprošli náročnými psychologickými testy. Všichni měli vlohy pro cizí jazyky. Pokud šlo o vnímání dobra a zla, všichni se nacházeli poblíž kritického bodu v diagramu duševního zdraví. Poblíže tenké linie, která odděluje důstojníky sil práva od profesionálních zločinců.

Za další zatáčkou se krajina před nimi otevřela. Čerstvě posekaný trávník zhruba o velikosti fotbalového hřiště se táhl po obou stranách cesty až k bílé stodole a patrovému domu s verandou po celém obvodu. Tohle Rapp nečekal. Stavení vypadalo jako na pohlednici z venkova, včetně několika houpacích křesel na velké bílé verandě.

Z domu vyšel muž. V jedné ruce držel hrnek kafe a ve druhé cigaretu. Rapp ho sledoval, jak přechází po verandě. Muž nenuceně otočil hlavu doleva a pak doprava. Většina lidí by to uniklo, ale Rappovy smyslyvnímaly skutečnost, že svět je rozdělen na ty, kteří jdou se stádem, a na ty, kteří rádi loví. Ten člověk obhlížel situaci na křídlech. Zastavil se nad schody a měřil si příchozí pohledem zpoza leteckých slunečních brýlí. Rapp se pousmál při představě, že tento muž se ho pokusí zlomit. Byla to výzva, na jakou se už nějaký čas těšil.

19


2

R

app se přes čelní sklo zaneřáděné od hmyzu podíval na drsného

chlapíka, před kterým ho varovali. Přes celý dvorek byl patrný

nespokojený výraz v mužově tváři. Měl středně dlouhé hnědé

vlasy s pěšinkou nalevo a knír jako Tom Selleck. Oblečený byl dovybledlých olivových šortek a bílého trička, které mu bylo trochu malé.

Když auto zastavilo, Rapp si povšiml okopaných černých vojenských

bot a bílých podkolenek, vytažených přes celá lýtka. Pokožku měl tmavě

hnědou jako useň a snad i na obličeji se mu napínala svaly a šlachami.

Rappa napadlo, jak asi vypadají oči, příhodně skryté za slunečnímibrýlemi. Zamyslel se nad svým plánem a usoudil, že všechno brzy zjistí.

„Kolik mu je?“ zeptal se.

„To nevím jistě,“ odpověděla Kennedyová a parkovala vůz. „Je starší, než vypadá, ale o tom bych pomlčela. Nerad mluví o svém věku.“Odenula si bezpečnostní pás. „Chvíli tu počkejte.“

Vystoupila a volným krokem se vydala po štěrkové cestičce. Na sobě měla černé kalhoty od kostýmu a bílou blůzu. Vzhledem k tomu, že bylo horko a že se nacházeli přes sto padesát kilometrů od ústředí,nechala sako na zadním sedadle. U pravého boku jí viseladevítimilimetrová beretta, sloužící spíš k odvrácení jízlivých připomínek člověka, s nímž se chystala promluvit, než k vyvolání obav, že ji opravdu použije. Vzhlédla k muži na verandě a zasunula si uvolněný pramen kaštanově hnědých vlasů za ucho. Zastavila se pod schody a řekla: „Strýčku Stane, netváříš se moc nadšeně, že mě vidíš.“

20


Stan Hurley se podíval dolů na Kennedyovou a na okamžik se cítil provinile. Tahle malá krasavice v něm dokázala vzbudit city jakomálokdo. Znal Irene déle, než se znala ona sama. Sledoval, jak roste, vozil jí vánoční dárky z exotických míst a strávil s Kennedyovými víc svátků než bez nich. A pak před necelými deseti lety z jejich životů vyprchalaveškerá radost, když u amerického velvyslanectví v Bejrútu zastavila dodávka napěchovaná více než devíti sty kilogramy trhaviny. Zahynulo třiašedesát lidí včetně otce Kennedyové. Hurley byl zrovna na důležité schůzce s jednou informátorkou a těsně unikl. CIA tenkrát v dubnu ztratila osm důležitých lidí a dosud se z toho nevzpamatovala.

Hurley si uvědomoval, že nedokáže ovládat svou výbušnost, a proto býval stručný, když měl špatnou náladu a mluvil s někým, koho měl rád. Řekl prostě: „Zdravím, Irene.“

Kennedyová tuhle chvíli očekávala několik měsíců a bála se jí. Zanormálních okolností by ji Hurley přivítal vřelým objetím, ale ne dnes. Obešla ho, a Stan Hurley nesnášel, když ho někdo vynechal zrozhodování o něčem tak závažném. Odtažitost v jeho rozpoložení byla zřejmá, avšak Kennedyová se přesto zeptala: „Jak ti je?“

Hurley otázce nevěnoval pozornost a ostře se otázal: „Kdo je v tom autě?“

„Nový rekrut. Thomas mi říkal, že ti o něm už povídal.“ Kennedyová měla na mysli svého šéfa.

Hurley si chránil oči polarizovanými skly brýlí. Pomalu obrátil hlavu od automobilu ke Kennedyové. „Ano, říkal mi, co chystáš,“ konstatoval se zřejmou nespokojeností.

Kennedyová defenzivně zkřížila ruce na prsou a konstatovala: „Ty moje rozhodnutí neschvaluješ.“

„Rozhodně ne.“

„Proč?“

„Tohle není žádnej skautskej tábor, sakra.“

„To jsem nikdy netvrdila, Stane,“ poznamenala Kennedyová kousavě.

„Tak proč mě připravuješ o čas a posíláš mi sem nějakého klučinu po škole, co nerozezná pistoli od pušky?“

Obvykle klidná Kennedyová si dovolila projevit trochu podrážděnosti.

21


Dobře si uvědomovala, jak zvláštní vztah k ní Hurleyho poutá a že

jeden nesouhlasný pohled na něj zapůsobí víc než přímý výpad.

Hurley ji pozoroval a viděl, že je z něj nešťastná. Nesnášel to dobře. Stejné to bylo s jeho vlastními dcerami. Když se na něj křivě podívali kluci, nasekal jim na zadek, ale dívky měly jakousi schopnost prolomit jeho obranu. Dostaly se přes ni a vyvolávaly pochybnosti. V této otázce však věděl, že má pravdu, a tak trval na svém. „Nehledej v tom nicosobního, Irene. Jsem v téhle branži už dlouho a vím, co dělám.Nepotřebuju, abys mě obcházela a pak mi sem vozila neprověřené zelenáče.“

Kennedyová stála jako sfinga a odmítala se hnout.

Hurley nasál kouř z cigarety a řekl: „Myslím, že nás všechny ušetříš bolení hlavy, když zase nasedneš do auta a odvezeš ho zpátky, kdes ho našla.“

Kennedyovou překvapilo, jak silný vztek to v ní vyvolalo. Pracovala na té věci přes rok. Analytické schopnosti a instinkt jí napovídaly, že Rapp je člověk, jakého hledají, a přesto ji teď Hurley poučoval jako novicku, která nechápe jejich poslání. Kennedyová pomalu vyšla po schodech a postavila se proti němu.

Veterán mírně ustoupil, očividně nespokojený s tím, že do jehoosobního prostoru vstupuje někdo, na koho by si nedovolil vztáhnout ruku. „Mám dneska odpoledne spoustu práce, takže čím dřív se vrátíš do auta, tím lepší to pro nás všechny bude.“

Kennedyová narovnala ramena a pevným hlasem se zeptala: „Strýčku Stane, měl jsi někdy dojem, že si tě nevážím?“

„O tomhle teď není –“

„Ale je o tom řeč. Co jsem udělala, že si tak málo vážíš ty mě?“Přistoupila o něco blíž.

Hurley zašoupal nohama. Nasadil zachmuřený výraz. „Víš přece, jak vysoké mínění o tobě mám.“

„Tak proč se ke mně chováš, jako kdybych pořád byla puberťačka?“

„Nemyslím si, že jsi nekompetentní.“

„Jenom si myslíš, že bych se měla držet analýz a nábor a výcvik nechat na tobě.“

Odkašlal si a řekl: „S tím by se dalo souhlasit.“

22


Kennedyová si dala ruce v bok a vystrčila bradu. „Udělej mi laskavost a sundej si ty brýle.“

Tato žádost Hurleyho zaskočila. „Proč?“

„Protože znám tvoji Achillovu patu a chci vidět ty tvoje sukničkářské oči, až ti povím něco, co ti někdo měl říct už dávno.“

Hurley se pokusil o úsměv ve snaze ji odrazit, ale ona zopakovala, ať si sundá brýle. Hurley neochotně poslechl.

„Uznávám tě,“ řekla Kennedyová, „vlastně bych ti mohla slepědůvěřovat víc než komukoli jinému na světě. Rozhodně jsi nejlepší, co se týče výcviku agentů... jenže je tu jeden problém.“

„Jaký?“

„Tvoje krátkozrakost.“

„Vážně?“

„Jo. Nejsem si jistá, jestli opravdu chápeš, jaký typ člověka hledáme.“

Hurley se ušklíbl, jako kdyby to bylo absurdní.

„Je to pravda, a ty jsi moc umíněný na to, abys to pochopil.“

„Zřejmě si myslíš, že Skupina zvláštních operací jednoho dne vznikla sama od sebe. Kdo myslíš, že všechny ty chlapy vycvičil? Kdo myslíš, že je vybral? Kdo myslíš, že z nich udělal výkonné a děsivé stroje nazabíjení, kterými dneska jsou?“

„Ty, a víš, že o tomhle teď nemluvím. Mluvím o našem třetím úkolu.“

Hurley se zamračil. Přesně věděla, kudy na něj. Tiše zauvažoval, jestli v tom nemá prsty Stansfield, a řekl: „Myslíš, že je to legrace? Chceš tuhle operaci převzít sama?“

Kennedyová zavrtěla hlavou a překvapeně se usmála. „Víš, na tvrďáka máš zatraceně tenkou kůži. Mluvíš jako nějaký úředníček z Langley, který své oddělení řídí jako diktátor z třetího světa.“

Stejně dobře ho mohla praštit traverzou. Hurley oněměl.

„Vytvořil jsi kult osobnosti,“ pokračovala Kennedyová. „Každý rekrut musí být jako ty před dvaceti nebo třiceti lety.“

„A co je na tom špatného?“

„Nic, pokud se soustředíme na první dva úkoly.“ Kennedyová ukázala jeden prst. „Vycvičit agenty, aby dokázali rozsévat zkázu a dělatšpinavou práci, jestliže je to zapotřebí, a,“ zvedla druhý prst, „vytvořit vysoce

23


mobilní taktický útočný tým, jenže co se týče třetího úkolu,“ zavrtěla

hlavou, „tam jsme pořád na začátku.“

Tohle Hurley neslyšel rád, ale rozhodně nebyl hlupák. Věděl, jaké úkoly mu byly svěřeny, a uvědomoval si, že v nejchoulostivějším ze všech tří programů dosud nezaznamenal žádný pokrok. Přesto pro něj nebylo snadné ustoupit. „Zabíjet naučím každého. Nic na tom není. Zvedneš zbraň, zmáčkneš spoušť a za předpokladu, že umíš mířit... prásk, kousek olova pronikne člověku do těla, zasáhne životně důležitý orgán, a je po všem. Kdo na to má žaludek, toho můžu naučit, jakchlaovi vrazit kudlu do podpaží a propíchnout mu srdce jako balon.Hergot... klidně ti předvedu tisíc způsobů, jak někoho zlikvidovat. Můžu tě učit bojové techniky, až z toho zmodrám...“

„Jenže?“ zeptala se Kennedyová, čímž ho postrčila směrem, kterým se zjevně ubíral.

„Udělat z člověka to, co hledáme, není nic jednoduchého.“ Hurley se zarazil a zakroutil hlavou.

Kennedyová vzdychla. Tohle byla příležitost, na kterou čekala. Sáhla Hurleymu na paži a řekla: „Netvrdím, že je, a proto musíš začít věřit nám ostatním, že zvládneme svoji práci. Přivezla jsem ti dárek, Stane. Zatím si to neuvědomuješ, protože si myslíš, že člověk musí absolvovatvojenský výcvikový tábor, než se může účastnit tvého výběru, a já bych s tebou za normálních okolností souhlasila, ale tohle je něco jiného. Teď budeš muset na ta svoje pravidla zapomenout. V autě mám přesně takového člověka, jakého hledáš, Stane. Žádné špatné návyky, které bys muselměsíce odstraňovat. Žádná tuhá vojenská disciplína, kvůli které ty chlapy každý na první pohled pozná, když je vysadíš uprostřed města.“

Hurley se podíval k automobilu.

„Ve všech našich testech se dostal mimo tabulky,“ dodalaKennedyová. „A ty ho můžeš zformovat.“

Hurley se zachmuřeně snažil zahlédnout neopracovaný kámen, který mu Kennedyová chtěla hodit do klína.

„Tady pokud dokážeš zapomenout na svou hrdost,“ pokračovala Kennedyová, „a připustíš, že malá holka, kterou jsi houpal na klíně,mezitím vyrostla a možná je ve vyhledávání talentů lepší než ty.“

24


Šachmat, pomyslel si Hurley. Ten blb mi zůstane na krku. Aspoň na pár dní, než přijdu na to, jak se ho zbavit. „Dobře,“ souhlasil rezignovaně. „Ale žádné úlevy. Bude makat stejně jako každý druhý, nebo odsudvyadne.“

„Neočekávám žádné úlevy,“ řekla Kennedyová a namířila mu prst do obličeje, „ale budu hodně naštvaná, jestli se dozvím, že ses na něj zaměřil a věnoval mu svoji proslulou lásku a pozornost.“

Hurley její slova strávil a potom krátce přikývl. „Fajn... Ať je po tvém, ale to ti povídám, jestli odhalím náznak slabosti –“

„Já vím... já vím,“ odvětila, čímž ho připravila o poslední slovo. „Bude si přát, aby tě nikdy nepotkal.“ Dál už ho Kennedyová zatlačitnepotřebovala. Rapp zkrátka bude muset předvést tomu starému mrzoutovi, co ona již znala. „Musím zajet na Farmu něco zařídit. Vrátím se na večeři.“ Vykročila nazpátek k autu a přes rameno zavolala: „A nepokoušej se ho utahat víc než těch šest ostatních, nebo budeš mít na krku pěkně naštvanou neteř.“

25


3

R

app sledoval, jak Kennedyová odjíždí, a přes rameno mu visel

těžký, obrovský lakrosový pytel. Scéna působila poněkud neskutečně. Vzpomněl si, jak ho v devíti letech vysadili na letním

táboře a on se díval, jak odjíždí maminka. Stejně jako dnes hopřipravili o svobodnou vůli, avšak tentokrát mu do očí nevhrkly slzy. Tehdy

byl chlapec a měl strach z neznámého. Teď mu bylo třiadvacet a svět

mu ležel u nohou.

Když se po silnici vzdalovala, Rapp cítil tíhu svého rozhodnutí. Dveře se zavíraly. Dal přednost jedné cestě před druhou a rozhodně to byla ta méně prošlapaná. Byla zarostlá a zrádnější, než si dokázal představit, ale díky svému mládí se cítil neporazitelný a měl spoustu nápadů, jakobelstít smrt. Nikdy v životě před ničím neustoupil a nikdy po ničemnetoužil tak jako teď. Přesně věděl, co ho čeká. Uvědomoval si, že hopřivážou na řetěz, budou jím smýkat a on to bude muset vydržet. Nestál však o nic jiného než o odměnu, která ho za to čeká, a byl ochotenpodstoupit cokoli, aby dostal svou příležitost.

Rapp cítil, že ho muž pozoruje. Pustil těžký pytel na zem a díval se, jak se muž přibližuje. Postava s knírem a slunečními brýlemi muzablokovala výhled na příjezdovou cestu. Rapp v jejím dechu okamžitě ucítil nakyslý pach kávy a cigaret. Nejraději by o krok ustoupil, ale nechtělvyadat ustrašeně, a tak zůstal stát a dýchal ústy.

„Dobře si to auto prohlédni,“ řekl Hurley nevrle.

Rapp naklonil hlavu a díval se, jak sedan mizí za zatáčkou.

26


„Ona se už nevrátí,“ dodal Hurley posměšně.

Rapp souhlasně přikývl.

„Pozor, přímo hleď!“ zavelel Hurley.

Rapp spatřil vlastní obraz v polarizovaných čočkách a mlčel.

„Nevím, jakými zatracenými kecy jsi na ni zapůsobil. Nevím, jak se ti podařilo nabulíkovat jí, že zvládneš projít mým výběrem, ale já ti můžu slíbit, že každý den, který tady zůstaneš, ji budeš tisíckrát proklínat, že ti vstoupila do života. Ale radši to dělej potichu, protože jestli uslyším, jak o ní říkáš jediné křivé slovo, poznáš bolest, jakou si nedokážešpředstavit. Rozumíš mi?“

„Ano.“

„Ano!“ vyštěkl Hurley. „Vypadám jako nějaký tvůj teploušskýprofesor z univerzity?“

„Ne,“ odpověděl Rapp bez mrknutí.

„Ne,“ zavyl Hurley žilnatým krkem. „Budeš mi říkat ‚pane‘, když se mnou budeš mluvit, nebo ti nacpu botu tak hluboko do zadku, že budeš žvýkat kůži.“

Rappovi na obličej dopadla sprška slin, ale on si toho nevšímal.Očekával, že k něčemu takovému dojde. Už se stačil rozhlédnout a nikoho z ostatních neviděl, takže tohle pravděpodobně byla jeho nejlepšípříležitost. „Pane, žádám o povolení promluvit!“

„To jsem si mohl myslet,“ vzdychl Hurley. Založil ruce v bok. „Dobře, študáku. Dávám ti tuhle jedinou šanci něco říct. Jenom se modlím, aby z tebe vypadlo, že ses spletl a že chceš domů. Proti tomu nic nemám,“ dodal rychle. „Milerád tě sám odvezu.“

Rapp se usmál a zavrtěl hlavou.

„A sakra!“ Hurley znechuceně kroutil hlavou. „Ty si vážně myslíš, že to můžeš zvládnout?“

„Ano, pane.“

„Takže mě vážně budeš okrádat o čas.“

„Vypadá to tak, pane. I když, pokud to můžu říct... navrhuji, abychom to celé trochu urychlili.“

„Urychlili?“ zeptal se Hurley.

„Ano, pane. Předpokládám, že když se s někým ocitnete v ringu,do>27


kážete poznat během dvaceti vteřin, jestli má někdo dostatek talentu,

aby prošel vaším výběrovým procesem.“

Hurley přikývl. „To je pravda.“

„Nechci vás připravovat o čas, takže navrhuji, abychom rovnou zjistili, jestli na to mám.“

Hurley se poprvé usmál. „Chceš mě vyzvat?“

„Ano, pane... abychom to urychlili.“

Hurley se rozesmál. „Myslíš, že to zvládneš?“

„Podle toho, co jsem slyšel... nemám sebemenší šanci.“

„Tak proč tak pospícháš na to, abych ti nakopal prdel?“

„Napadlo mě, že k tomu dřív nebo později dojde. Radši bych si to odbyl dřív.“

„A proč?“

„Abychom mohli přikročit k důležitým věcem.“

„A to k jakým?“

„Naučíte mě, jak zabíjet teroristy.“

Tohle se nikdy dřív nestalo. Hurley o krok ustoupil a pozorně sinového rekruta prohlédl. Měřil metr osmdesát pět a zdál se být v dokonalé kondici, jenže to se ve třiadvaceti letech dalo očekávat. Měl husté vlasy černé jako uhel a pleť opálenou do bronzova. Vypadal dobře. Hurleyzaznamenal první náznak toho, o čem hovořila Kennedyová. Spíšepobaveně než s obavami pokýval hlavou a řekl: „Fajn. Zkusíme to. Vidíš tamtu stodolu?“

Rapp přikývl.

„Je tam jedno volné polní lůžko. Bude tvoje tak dlouho, dokud tady vydržíš. Ulož si věci do skříňky a oblékni si šortky a tričko. Jestlinebudeš do dvou minut připravený na žíněnce, pošlu tě domů.“

Rapp to pochopil jako rozkaz. Popadl pytel a vyrazil poklusem ke stodole. Hurley ho sledoval, jak mizí uvnitř, zkontroloval čas na digitálkách, došel zpátky k verandě a odložil hrnek na okraj lesklých bílých prken. Vrhl krátký pohled přes rameno, rozepnul si kalhoty a začal močit do křoví.

28


4

R

app zjistil, že polní lůžko stojí vedle tří patrových postelí. Zřejmě

pocházelo z armádních přebytků. Nebylo velké, ale rozhodně

lepší než holá zem. Svlékl se do spodního prádla, otevřel pytel

a vytáhl šortky a čistě bílé tričko. Kennedyová mu řekla, aby si zabaliloblečení bez jakýchkoli nápisů a nášivek. Nechtěla, aby ostatním mužůmnaznačoval, odkud pochází. Měli přísně zakázáno hovořit o své minulosti.

Rapp si složil šaty, schoval je do skříňky, zavřel ji a pytel položil nahoru.

Chtěl si vybalit, ale slyšel, že se blíží instruktor. Rapp zaujal poziciuprostřed odřené zápasnické žíněnky a nedočkavě čekal na svou příležitost.

Hurley se zastavil ve vratech, dlouze nasál kouř z cigarety a rozcvičil se několika úklony do stran a kroužením rameny. Neočekával dlouhý boj, a tak si ještě protáhl lýtka, naposledy vdechl kouř, típl cigaretu o podrážku a vešel do stodoly. Nový rekrut stál uprostřed žíněnky v šortkách a tričku. Hurley si ho ještě jednou prohlédl od hlavy k patě. Byl ve formě, stejně jako všichni ostatní, ale jeho postoj kupodivupůsobil jaksi ležérně a uvolněně.

„Ramena dozadu! Pozor, přímo hleď!“ Hurley zavrtěl hlavou amumlal si cosi nesrozumitelného. „Nevedu tady dětskej koutek.“ Předklonil se, stáhl si boty a ponožky a odložil je úhledně v pravém úhlu s okrajem žíněnky, ponožky složené nahoře. Sundal si sluneční brýle a položil je na ponožky. Vstoupil na žíněnku a zeptal se: „Pravidla?“

Rapp zůstal v klidu. „To je na vás, pane.“

Hurley se zaklonil, pokračoval v protahování a řekl: „Protože tenhle

29


výprask nebude nikdo sledovat, navrhuji něco civilizovaného. Neútočíme na koule a oči a údery do krku jsou zakázané.“

„Škrtit se může?“

„Rozhodně,“ zašklebil se Hurley. „Až budeš chtít skončit, zaklepej na zem.“

Rapp přikývl.

„Tak dobře.“ Hurley zaznamenal první náznak něčeho, co se munezamlouvalo. Ten kluk neměl v obličeji ani stopu napětí. Vypadal jako trouba, co si vyšel na golf. Hurleyho napadla dvě vysvětlení, z nichž ani jedno se mu nelíbilo. První spočívalo v tom, že rekrut není maminčin mazánek, jak se původně zdálo, a podle druhého si ve své hloupostineuvědomoval, že na tuhle práci nestačí. Hurley v každém případě ztratí možná víc než jeden drahocenný den, než se ho zbaví. Zakroutil hlavou, cosi zabručel a pak mu došlo, že je tu ještě třetí možnost – že ten kluk opravdu za něco stojí.

Možné riziko Hurleyho na okamžik zarazilo. Zadíval se na mladíka z univerzity a uvědomil si, že o něm ví překvapivě málo. Složka, kterou obdržel od Stansfielda, byla natolik stručná, že všechny podstatné údaje by se vešly na jednu stránku. Kromě obecného fyzického popisu avýsledků testů byly všechny ostatní informace vymazány. Ten člověk byl nepopsaný list. Hurley neměl představu o jeho tělesných schopnostech a povaze. Dokonce ani nevěděl, jestli je levák nebo pravák. Zamračil se a promýšlel další varianty vývoje událostí.

Za normálních okolností Hurley vstupoval s rekrutem na žíněnku poté, co si přečetl jeho obsáhlou osobní složku a několik dní hopozoroval, což mu poskytlo výhodu. Jestliže člověka pár dní sledujete, hodně se o něm dozvíte. Hurley si tiše vyčítal, že je hlupák a nepomyslel na to dřív. Teď už nemohl ustoupit. Pod bosýma nohama cítil žíněnku. Kdyby souboj zrušil, byla by to známka slabosti.

Hurley zanechal úvah a připomněl si, že zatím přemohl každého, kdo k němu přišel. Sebevědomě vykročil kupředu, na tváři křivý úsměv.Zastavil se tři metry před Rappem. „Řekni, až budeš připravenej.“

Rapp přikývl, nahrbil se a začal se zvolna pohybovat doleva.

Hurley se přesouval doprava a čekal na vhodný úhel k útoku.Zazname>30


nal příležitost, když protivník trhnutím hlavou naznačil klamný výpad, ale

bylo zřejmé, co bude následovat. V tu chvíli se Hurley rozhodl mládence

rychle vyřídit. Nebude marnit čas obrannými bloky a držením. Soupeř

zakusí opravdovou bolest. Možná mu praskne pár žeber. Tak aspoňneudrží krok s ostatními, i kdyby se projevil jako odhodlaný blázen.

Hurley úder předvídal, přikrčil se a zaútočil na mladíkovu bránici. Jenže když se otočil na zadní noze a vyrazil vpřed, uvědomil si, že něco nehraje. Mladík byl oproti předpokladům mnohem rychlejší. Tenmizera se po klamném výpadu stáhl a nyní byl dobrý metr vpravo od místa, kde ho Hurley očekával. Hurley měl pocit, že mu naletěl. Věděl, že sám je teď v nevýhodné pozici a bez jakéhokoli krytu, ale ani v nejmenším ho to neznepokojilo. Zastavil úder a chystal se na návrat a útok z jiného úhlu. Než stačil zasadit druhou ránu, znovu shledal, že cosi není vpořádku. Spíš vycítil, než spatřil levý hák, který se mu blížil k obličeji. V posledním zlomku vteřiny zatáhl bradu a poklesl v bocích. Pěst ho zasáhla těsně nad pravé oko.

Údery jsou zvláštní v tom, že každý je jiný. Existují zvedáky a háky, údery krátké i se širokým rozmachem, což je jen pár příkladů. Má-li člověk něco natrénováno, získá pro ně cit a automaticky je rozeznává, jakmile ho zasáhnou. Hlava úder zapíše na kartičku a podrobí bleskové analýze a dojde ke kratičkému rozhovoru mezi tou částí mozku, která vyhodnocuje tisíce signálů přicházejících neustále ze všech stran, a tou, jež zodpovídá za udržení mozku v chodu. Hurley to znal již mnoho let a jako člověk, který měl za úkol posuzovat nadání a učit, byl zvyklýposkytovat zpětnou vazbu těm, jimž právě dával nakládačku. V tomtopříadě však měl co dělat, aby se udržel na nohou, a tak mlčel.

Pěst ho zasáhla natolik silně, že na zlomek vteřiny klesl na jednokoleno. Přikrčení v poslední chvíli ho zachránilo před knokautem. Kdyby neuhnul hlavou, dostal by ránu rovnou na čelist, ztratil by rovnováhu a pořádně dlouho by si zdříml. Zvonek v hlavě Hurleyho v mimořádně rychlém sledu upozornil na dvě věci. První bylo to, že takový úder už hodně dlouho nedostal, a druhou, že by se měl zaměřit na protiútok, a to pěkně rychle, než dostane nařezáno.

Hurley přesunul váhu ze zadní nohy na přední a spustil příval ran,je>31


jichž cílem bylo spíš mládence zahnat než skutečně zasáhnout. První

dvě narazily na blok a dalších pět šlo do prázdna. Hurley usoudil, že

soupeř musel někdy boxovat, což znamenalo, že je třeba dostat ho dolů

na žíněnku a tam udolat. Už žádné údery pěstí. Než se Hurley stihl

přemístit, cítil, jak mu mladík levou nohou vzorově podráží kotník

pravé nohy, na které shodou okolností zrovna spočíval devadesátiprocenty hmotnosti. Další události byly čistá fyzika. Podražení přišlonatolik nečekaně, že neměl možnost přesunou váhu na druhou nohu, a tak

se mu musel podvolit. Dopadl na zadek, odkutálel se dozadu a vyskočil

na nohy. Hurleymu neuniklo, že mládenec podnikl obloukový výpad

nohou. Něco takového boxeři nedokážou. V nepatrné pauze se podíval

přes žíněnku na nového rekruta a napadlo ho, jestli mu nelhali, že ten

chlapec nemá vojenský výcvik. Oddech netrval dlouho.

Hurley se bránil kombinaci dobře mířených ran. Musel mládencedostat na žíněnku, nebo dostane výprask. Rychle ustupoval, jako kdyby mu šlo o život. Mladík šel za ním, a když zahájil další útok, Hurley klesl na kolena a vyrazil proti němu. Chytil soupeře za přední nohu a vrazil mu rameno do slabin, přičemž současně táhnul a zvedal se. Chlapec se snažil pokrčit kolena, jenže Hurleyho sevření bylo příliš pevné. Hurley se ho chystal povalit, když vtom mu mezi lopatky dopadla rána oběma spojenými pěstmi. Byla tak tvrdá, že protivníka málem pustil, ale cosi mu říkalo, že pokud to udělá, prohraje, a proto s vypětím sil vytrval a konečně chlapce povalil.

Dostal se nahoru. Nahmatal soupeřovo zápěstí, vrazil loket dotlakového bodu a zbytek těla přesouval do pozice pro páčení paže. Převalil se a nůžkovým kopem se mládence pokusil zasáhnout do krku, což podle pravidel nebylo úplně fér, ale na tom už nesešlo. Těsně minul, ale pořád oběma rukama držel zápěstí a byl připraven zaklonit se a vyvinouttakový tah, že protivníkovi vykloubí loket. Než k tomu došlo, chlapec udělal něco, co Hurley nepokládal za možné.

Rapp nějak zvrátil sevření a dostal se nad Hurleyho, který stále svíral jeho zápěstí. Hurleyho hlavu však nyní pevně držel mezi koleny. Spojil kotníky a začal kolena tlačit k sobě, jako kdyby ve svěráku drtilkokosový ořech.

32


Hurley zarazil palec co nejhlouběji do soupeřova zápěstí, ale ničeho tím nedocílil. Cítil první příznaky blížící se ztráty vědomí a snažil sevyrostit. Levou rukou pustil zápěstí a chytil mladíka za černé vlasy,jenomže ten nepovolil, ale tlačil koleny ještě silněji. Hurleymu se na okraji zorného pole roztančily bílé hvězdičky. Nemohl uvěřit, že prohrál s nějakým chcípákem z vysoké.

Přesto nepřestával hledat únikovou cestu, a když se mu zatmělo před očima, uvědomil si, že řešení se nachází jen několik centimetrů před jeho obličejem. Matně si vzpomněl na krátkou diskusi o pravidlech před soubojem, ale ta mu teď nepřipadala důležitá. Záleželo jen na tom, aby neprohrál. V posledním zoufalém pokusu odvrátit katastrofu Hurley pustil protivníkovo zápěstí a ohnal se volnou rukou. Nahmatalmladíkova varlata, začal je drtit dlaní a vložil do toho všechny zbývající síly.

33


5

K

ennedyová se do domu u jezera vrátila večer po šesté. Bylaunavená, měla hlad a nehodlala se s Hurleym přít, ale vývoj událostí si vyžádal výměnu názorů. K nepředvídatelným a stáleobtížnějším rysům její práce patřilo to, že nemohla bez zábran hovořit se svými kolegy. Nebezpečí odjakživa představovaly zahraničnízpravodajské agentury působící ve Washingtonu, ale ty jí nedělaly největší starosti. Teď se musela obávat vlastní vlády a nové generace novinářů, kteří toužili po další aféře Watergate, Pentagon Papers nebo Írán-Contras. Důsledkem byly stovky zmařených kariér a nevýslovná škoda na národní bezpečnosti. Novou washingtonskou kratochvílí se staly útoky naagentury, které se měly starat o bezpečí Ameriky. Kennedyová kupodivupříliš neprotestovala. Jak často opakoval její učitel Thomas Stansfield, „velcí špioni si nestěžují na pravidla, ale nalézají cesty, jak je obejít.“

Zaparkovala před domem a vyšla po schodech na verandu, přičemž se

obávala dalšího střetu s Hurleym. Otevřela síťové dveře a vstoupila.Pokoje nalevo a napravo byly prázdné, a proto zamířila chodbou ke kuchyni. Zastavila se v místě, kde končila dřevěná podlaha a začínalolinoleum. U kuchyňského stolu seděl potlučený a zbitý Stan Hurley. Na

rozražený ret si tiskl sklenku whisky Maker’s Mark a na nateklé oko

pytlík s ledem. O linku naproti němu se opíral Troy Tschida, třicetiletý

bývalý zelený baret a Hurleyho pravá ruka. Neúspěšně se pokoušel skrýt

pobavení šéfovým pochroumaným vzhledem.

„Myslíš, že je to sranda?“ zavrčel Hurley.

34


„To rozhodně ne,“ odpověděl Tschida s teatrální a předstíranou upřímností.

„Ty idiote. Počkej, až proti němu postavím tebe. On tě přejde smích, až jich pár schytáš.“

„Co se stalo?“ zeptala se Kennedyová, protože neměla tušení, o čem je řeč.

Hurley ji neviděl přijít, protože měl na pravém oku sáček ledu, ani ji neslyšel, protože mu pořád zvonilo v uších. Natočil hlavu a spustil sáček, přičemž odhalil oko tak nateklé, že ho měl skoro zavřené. Kůže nad okem rudě zářila.

„Stalo se to,“ začal Hurley, „žes dneska odpoledne před mým domem vysadila toho zatracenýho trojskýho koně.“

Kennedyová se dovtípila, že mluví o Rappovi. „Chceš tím říct, že ti tohle udělal můj rekrut?“

„Nehraj si se mnou, sakra. Nemám na to náladu.“ Hurley třísklsklenkou o stůl a sáhl po láhvi whisky. Dolil si až po okraj.

„Nemám ponětí, o čem to mluvíš,“ poznamenala Kennedyová bezelstně.

Hurley se napil a pokračoval: „Hovno. Je to tvůj rekrut. Ta zpráva, cos mi o něm dala, se čte spíš jako žádost o výkupné. Nic o něm nevím. Nebyl tady ani minutu, a hned mi navrhnul, abychom zjistili, jestli na to má.“ Hurley se zarazil, znovu si přihnul a fistulí, které měla napodobitRapův hlas, doplnil: „Urychlíme to a vyzkoušíme, jestli to můžu zvládnout.“

„Tohle ti udělal můj rekrut?“ zeptala se Kennedyová, stále poněkud nevěřícně.

Hurley ještě jednou praštil sklenicí do stolu. Tentokrát hnědá tekutina vyšplíchla přes okraj. „Jo, hergot! A nedělej, že tě to překvapuje.“ Rozhořčeně na ni ukázal prstem. „Tys to naplánovala. Nastražila jsi to na mě.“

„Netuším, jak to myslíš.“ Kennedyová zavrtěla hlavou a zeptala se: „Naznačuješ, že ten můj rekrut byl lepší než ty?“

„Skoro.“ Hurley zaměřil pozornost na drink a něco si mumlal.

„Ten váš kluk mu namlátil,“ ozval se Tschida s úsměvem, „ale Stan se vykašlal na pravidla a vzal mu koule do svěráku.“

„Tak podle tebe je to sranda?“ zavrčel Hurley.

35


Tschida se usmál a přikývl.

Hurley se tvářil, jako kdyby po něm chtěl mrštit sklenkou, ale vposlední chvíli si to rozmyslel a hodil sáčkem ledu.

Tschida natáhl ruku a bez problémů sáček zachytil. „Buď trochu nad věcí. Už od tebe dostalo nakopáno tolik lidí, že bylo načase, abys tojednou sám zažil.“

„Problém je v tom,“ odsekl Hurley. „že na mě tahle ženská ušila boudu. Mimochodem, někdo jí musel pomáhat.“ Zdravým okem se podíval po Kennedyové. „Bez vojenských zkušeností, to určitě. Kdes toho kluka našla?“

Kennedyová byla stále trochu v šoku. Na vlastní oči viděla, jakHurley nadělal preclíky z chlapů velkých jako profesionální fotbaloví obránci. Z informací, které získala, rozhodně nevyplývalo, že by se Rapp mohl měřit se Stanem Hurleym. „Stane, musíš mi věřit. Neměla jsem tušení, že by mohl být lepší než ty.“

„Nebyl lepší! Jenom skoro.“

„Jasně, ale podváděl jsi,“ řekl Tschida a se zvráceným potěšením sivychutnával Hurleyho muka. „Takže tě v podstatě porazil.“

Hurley musel vynaložit veškeré sebeovládání, aby škodolibého Tschidu nezasáhl sklenicí. Obrátil se zpět ke Kennedyové a zeptal se: „O co ti jde? Co proti mně chystáš?“

„Uklidni se na chvilku, Stane. Říkám ti, že jsme při shromažďování informací nenarazili na nic, co by naznačovalo, že něco podobnéhozvládne.“ Mávla rukou k Hurleyho potlučenému obličeji. „Upřímně jsem doufala, že to dokáže někdy v budoucnu... ale ne takhle brzy.“

„Tak ty vaše informace stojí za prd. Takhle bojovat se člověk nenaučí doma ve sklepě. Musí mít učitele.“

Kennedyová připustila: „Poslední rok se věnoval bojovým uměním.“

„To jste mi měli říct,“ odsekl Hurley.

„Stane, rozčiloval ses jako blázen, že s tím člověkem budeš ztrácet čas, protože nemá výcvik zvláštních jednotek. Myslíš, že se rok chození někam do tělocvičny vyrovná tomu, co absolvují chlapci v armádě?“

„To záleží na instruktorovi.“

„A na žákovi,“ dodal Tschida.

36


Kennedyová založila ruce na prsou a dlouho přemýšlela, nežpromluvila. „Je tu ještě jedna možnost.“

„Jaká?“

„Víš, že nemáš rád hovory o tvém věku, ale je možné, že stárneš.“

Tschida se rozchechtal, až mu široká hruď poskakovala nahoru a dolů.

Hurley zuřil. „Hned ráno si to s ním rozdáš. Uvidíme, jestli ti to pořád bude připadat legrační.“

Tschida se zarazil.

Kennedyová odtáhla židli a posadila se naproti Hurleymu. „Vyprávěj mi, co se stalo.“

„Není to nějaká léčka?“

Kennedyová zavrtěla hlavou.

„Nebyl to od tebe vtip? Nepřipravila jsi to na mě?“

Ještě jednou zakroutila hlavou a řekla: „Ne. Spíš jsem měla strach, abys nezmlátil ty jeho. Ne naopak.“

Hurley navzdory omámení vztekem a whisky začínal chápat, žeKennedyová mluví pravdu. „Kdes ho našla?“

Kennedyová na něj vrhla pohled, který okamžitě pochopil.

„Blbečku,“ obrátil se k Tschidovi, „běž zkontrolovat ty klauny, a jestli se flákají, seřvi je a dej jim sto shybů.“

„Rozkaz.“ Tschida svědomitě vyrazil.

Jakmile se za ním zavřely dveře, Hurley se podíval na Kennedyovou. „Kdo je to?“

Nemohla ho věčně udržovat v nevědomosti, ale raději by ještě pár dní počkala. Potom odsunula obavy stranou a řekla: „Jmenuje se Mitch Rapp.“

37


6

R

app ležel na polním lůžku, hlavu měl podepřenou žmolkovitým

polštářem a rozkrok si chladil sáčkem mraženého hrášku.Večeře se podávala formou bufetu na rozkládacím stole na druhém konci stodoly. Ačkoli neměl chuť, přinutil se jíst. Bylo jich sedm a dva instruktoři a všichni dohromady spořádali obrovský hrnec špaget, tác rohlíků, hromadu salátu a tolik vařené kukuřice, co se do nich vešlo. Všichni byli utahaní a zbití, ale přesto se cpali a zalévali jídlo džbánky ledové vody a studeného mléka. Rapp měl s tréninkovou stravou pět let zkušeností, takže věděl, jak to chodí. Tělesná námaha v horkunevzbuzuje velkou chuť k jídlu. Má opačný účinek, jenže ten je třeba přehlížet a dopřát si pořádnou porci. Na fyziologii není nic složitého. Spálí přes pět tisíc kalorií denně, což znamenalo, že musí buď spořádat kopec jídla, nebo začne hubnout. Vzhledem ke své postavě a současné váze si mohl dovolit zhubnout o pět kilogramů, ale cokoli za touto hranicí by zvyšovalo riziko zranění a nemoci.

Rapp odhodil časopis Time na zem a posunul sáček s hrachem. Když

hltavě večeřel, jeden instruktor si ho vzal stranou a řekl, že musí ležet

na zádech a začít s ledováním. Také dostal rozkaz hlásit, kdyby se

v moči objevila krev. Rapp krátce přikývl a vzal si pytlík hrášku. Mezi

tréninkovým zápasem a večeří měl pár hodin na to, aby si událostiutřídil v hlavě, zatímco se pod dohledem instruktora seznamoval se sérií

náročných cviků a poté absolvoval patnáctikilometrový běh lesem. Rapp

se tvářil, jako kdyby mu to činilo potíže, ačkoli ve skutečnosti žádné

38


neměl. Zejména s během. Dokázal by běhat celý den, kdyby musel, ale

nechtěl ostatním všechno o sobě prozradit příliš brzy. Kromě toho,

když má učitel vybrat mezi premiantem, který nezná jinou známku než

jedničku, a snaživým studentem, který se neustále zlepšuje, vždycky dá

přednost tomu snaživému.

Rapp přemýšlel, jaké ponaučení si má vzít ze střetu s mužem, jehož jméno dosud neznal. Nelíbilo se mu, že ten člověk uprostřed zápasu změnil pravidla, ale s tím těžko něco nadělá. Musí se zaměřit na to, jak věcmi pohnout kupředu. Bylo důležité vědět, kam až může zajít, ajestliže instruktoři nedbají na pravidla, sotva to mohou očekávat od něj.

První příležitost setkat se s ostatními se mu naskytla po běhu. Dělali shyby na hrazdách za stodolou, čtyři série po pětadvaceti. Kromě toho starého mizery, který středisko vedl, tu byli ještě tři instruktoři. Přesně jak věděl již od náboru, nikdo nepoužíval skutečné jméno ani nemluvil o osobních věcech. S prvními dvěma hned věděl, na čem je. Malýhubeňour si říkal seržant Smith a vysoký hubeňour si říkal seržant Jones. Dny budou začínat se seržantem Smithem a končit se seržantem Jonesem.

Rapp musel zvládnout dvě série po pětadvaceti s třicetivteřinovoupřestávkou, aby dohnal ostatní rekruty. Když všichni dokončili celou stovku shybů, seržant Smith spustil povyk. Nechal je nastoupit, chodil sem a



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist