E-kniha: Americký císař – Martin Pollack

Martin Pollack

Americký císař

Větrné mlýny

Martin PollackAmerický císař

9 788074 431272

Halič, nejchudší a nejzanedbanější region rakousko-uherské monarchie, zubožení Haličané sní o lepším životě za velkou louží. Začíná masový exodus do Nového světa, během nějž se stovky tisíc emigrantů stanou výhodným obchodním artiklem. Nevzdělaným a zoufalým lidem mohou podvodníci namluvit téměř cokoli, třeba i to, že newyorská socha Svobody představuje Panenku Marii a americký císař pán čeká na chudé s otevřenou náručí. Převaděči, agenti a bezohlední kuplíři pohádkově vydělávají na neštěstí a nevědomosti svých bližních. Kniha Americký císař ukazuje nejtemnější stránky vystěhovalectví z Haliče na přelomu 19. a 20. století. Martin Pollack v ní pečlivě až puntičkářsky shrnuje historická fakta, avšak fascinující jsou především příběhy skutečných lidí. Před čtenářem zároveň vyvstane smutná paralela se situací mnoha uprchlíků v dnešní době. Větrné mlýny

Martin Pollack

Americký císař

Martin Pollack

Americký císař Masové vystěhovalectví z Haliče

Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie.

Za obsah publikací (sdělení) odpovídá výlučně autor.

Publikace (sdělení) nereprezentují názory Evropské komise

a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky.

Publikace vznikla v rámci projektu MOVE

podporovaného programem Grundtvig Learning Partnership.

© Paul Zsolnay Verlag Wien 2010

© Martin Pollack, 2014

Translation © Tereza Semotamová, 2014

© Větrné mlýny, 2014

ISBN 978-80-7443-124-1

The translation was kindly supported by

the Fund for Central & East European Book Projects, Amsterdam. Překlad Tereza Semotamová Lákavý život v cizině

11

Dne 27. března 1888 četnická hlídka ve Starých Sta

wech, malé osadě v západní Haliči, dopadne čtyři

slovenské muže. Staré Stawy se nacházejí nedaleko

Osvětimi, několik kilometrů od  pruské hranice.

Slováci jdou pěšky. Nejdříve na všechny položené

otázky mlčí a dělají, jako by polsky nerozuměli ani

slovo. Jen krčí rameny a  vrtí hlavami. Teprve až

jeden z četníků nejmladšímu z nich, vlastně ještě dí

těti, uštědří pár štulců, kápnou božskou. Říkají, že

pocházejí z Uher, ze spišské vísky Brutovce, a chtějí

se vystěhovat do Ameriky. Protože kromě tohoto

chabého vysvětlení mohou dohromady předložit

jen pár zlatých, jsou eskortováni do Starých Stawů

a tam předáni starostovi obce.

Ten jim pak měl vydat postrkový list a nechat

je dopravit zpátky do místa bydliště. Než ale úřady

mohly začít jednat a postarat se o odvoz chudých „hnanců“, jak se těmto nešťastníkům úřední hantýrkou říká, vezmou Mathias Komara (30), Pál Popovic (18), Jan Virosztek (16) a  Jakob Komara (14) do  zaječích. Okamžitě je zahájeno pátrání, které však není úspěšné. Zadržení a následný útěk čtyř mladých Slováků vyvolá horečné aktivity a obsáhlou korespondenci mezi haličskými a  uherskými úřady. Jako by nešlo o obyčejné vystěhovalce, ale o nebezpečné zločince, kteří bezpodmínečně musí za mříže.

Starosta obce Staré Stawy událost nejdříve nahlásí nadřízenému správnímu orgánu, kterým je okresní hejtmanství v Białe. Slováci po sobě nezanechali vůbec nic, až na tři zlaté, které četník sebral nejstaršímu z této čtveřice, ostatní byli bez peněz. Žádná zavazadla u sebe neměli, jen dřevěný kufr zamčený visacím zámkem a pár ranců. S těmi i utekli. O  tom ale v  hlášení starosty nic nenajdeme, nejspíš se obával, aby nebyl nařčen z nedbalosti. Přinejmenším jim měl zavazadla odebrat a uschovat.

O měsíc později se okresní hejtman z Białe písemně obrací na ctihodný stoličný soud města Levoča s dotazem, zda tato čtyři nezvěstná individua již dorazila do svého rodiště. V tomto úředním psaní je použito oficiální uherské jméno vísky, Brutócz. Mimoto uherské úřady žádá, aby osvětlily, kdo Mathiasovi Komarovi a  jeho doprovodu pomohl dostat se z Brutócze až k pruské hranici. Nezkušení vesničané by totiž sotva dorazili tak daleko.

Haličské úřady z  napomáhání podezírají zástupce hamburské emigrační agentury v Osvětimi, jistého Simona Herze. Slováky k vystěhování nejspíš nalákal proto, aby jim prodal jízdenky na loď do  Ameriky. Možná, že Herz čtveřici mladíků při útěku ze Starých Stawů někde potkal a pod rouškou tmy jim pomohl dostat se až do Pruska. Z pohraniční stanice Mysłowice je pak už snadné nastoupit na vlak do Berlína a odtamtud pokračovat v cestě do Hamburku nebo Brém, dvou velkých německých vystěhovaleckých přístavů.

Stoliční soudce v Levoči pověřil vyšetřováním celého případu starostu obce Brutovce. Má příbuzné vystěhovalců podrobit výslechu. Dovídá se od nich, že až k pruské hranici slovenské chlapce zavezl spišský vozka. Tam je ale zatkla c. k. četnická hlídka, která Mathiasovi Komarovi zabavila jeho pět zlatých. Dva zlaťáky mu četníci vrátili, tři byly odevzdány obci. To jsou ty tři zlaté, které později byly poslány okresnímu hejtmanství do Białe. Potud se všechno zdá být v pořádku.

„Více toho není známo, bylo pouze zjištěno, že všichni výše zmínění jsou nyní v  Americe. Na pruské hranici si tyto osoby údajně převzal jistý pan Simon Herz a přes hranici je převezl vozem,“ píše se v protokolu závěrem.

Výpověď, zdá se, podezření vznesené vůči vystěhovaleckému agentovi potvrdila. Otázkou je: Jak se se Slováky seznámil? Vyzvedl je ve Starých Stawech? A jak se dozvěděl o jejich zatčení?

Tyto otázky zůstávají nevyjasněné. Každopádně panuje jisté podezření, že Simon Herz z Osvětimi disponuje nápadně dobrými konexemi s  jistými úřady. Pod záznamem výslechu příbuzných figurují tato jména: Komara Maria, manželka Komary Mathiase, Virosztek Maria, matka Viroszteka Johanna, Komara Maria, matka Komary Jakoba, a  Popovic Johann, otec Popovice Paula. Jen žena Mathiase Komary je podepsaná vlastnoručně, byť poněkud nejistě a  roztřeseně, ostatní udělali pod protokol jen křížky.

Psaná podoba jmen se dokument od dokumentu různí. Někde nacházíme jméno Paul Popowicz, jindy Pál nebo Pavol Popovic, respektive Popovič, později také Popovich nebo Popovics, Mathias Komara bývá nazýván také Maciej Komar, vedle zápisů Jan Virosztek a Johann Virosztak figuruje také Wirostak. Pro úřady, které se poctivě snaží v celé záležitosti zorientovat, to bývá velmi matoucí.

Zmatek panuje už ohledně místa, odkud čtyři vystěhovalci pocházejí. Až do  roku 1899 se obec jmenovala maďarsky Brutócz, poté, pořád ještě maďarsky, Szepesszentlörinc, německy Brutowetz, ale také Stenzelau nebo Stenzelhaus, přičemž slovenští vystěhovalci své rodiště nazývali Brutovce, Rusíni, již v osadě také žili, jí pak říkali Brutivcy. Tolik názvů pro jednu malou farnost čítající 150 obyvatel, převážně Slováků katolického vyznání. Bílý zděný kostelík s  baňatou věžičkou pocházející z  1. poloviny 14. století je zasvěcený svatému Vavřinci, patronovi obce. Je tu několik pevných kamenných domů, ale většina obydlí je ze dřeva, jedná se spíše o chýše.

Mírné pahorky, louky, políčka. Sedláci v  Brutovcích nežijí v  chudobě, ale od  brzkého rána do pozdního večera mají plné ruce práce: na poli, na  záhoncích, na  zahrádce, v  lese, v  chlévě s  dobytkem se pracuje i v neděli a ve svátek. Typickým příkladem je rodina Pála Popovice, jednoho ze čtyř vystěhovalců, kteří byli v  březnu 1888 dopadeni v blízkosti pruské hranice. Když přišel na svět, žili jeho rodiče — János Popovic a  jeho žena Anna, rozená Milcsak — v domě jeho prarodičů. V domě s popisným číslem 65 byly dvě ložnice a jedna kuchyně, dva sklepy, dva chlévy a jeden mlat, dosta

16

tek prostoru pro obě rodiny čítající celkem šest

osob a dobytek. Pálův dědeček Mihály Popovic při

sčítání v prosinci 1869 uvedl, že vlastní dva valachy,

dva voly a  jednu krávu uherské rasy, dále jednu

švýcarskou krávu, deset ovcí obyčejných a  dvě

chovné a  k  tomu ještě dva osly — drůbež, husy

a kachny se při sčítání udávat nemusí. Švýcarské

krávy mají ve  formuláři pro sčítání vyhrazenou

speciální kolonku. Ty jsou totiž zvláštní tím, že

dávají více mléka než ty uherské. Kdo měl v chlévě

švýcarskou krávu, ten ve vesnici něco znamenal.

Mihály Popovic vlastnil samozřejmě také pole, pas

tviny, louky, sad kolem domu, zahrádku — zkrátka

velký majetek. S  takto velkým hospodářstvím je

ale spojená spousta práce.

A možná právě toto každodenní plahočení bylo

důvodem, proč se osmnáctiletý Pál, kterému doma

samozřejmě říkali slovensky Pavol, rozhodl spolu

s ostatními sedláky a syny sedláků z vesnice odejít

do Ameriky. Jako většina dětí Pavol musel už jako

malý pomáhat v hospodářství. Už v pěti letech pásl

kuřata a husy, později také prasata, od osmi let pak

měl na starosti i krávy. Kuřata, husy a prasata pásl

kolem domu, teprve s krávami se vydával na past

viny za vesnicí, takže celý den a někdy i vícero dní

strávil mimo domov. To potom spával v provizorní chatrči z klestí. Pomoc dětí na statku bývala přesně organizovaná, každé dítě mělo své povinnosti.

Je ale možné, že rozhodnutí, že Pavol půjde do Ameriky, aby tam vydělal pár dolarů, učinili jeho rodiče. S vidinou spousty rychle vydělaných peněz mířila do zámoří spousta vystěhovalců: zůstat pár let v zemi snů a pak se zase vrátit domů, za naspořené peníze si koupit pole, kus lesa nebo dobytek, vyplatit spoludědice nebo splatit dluhy a  nedoplatky na daních. Právě ze Slovenska do Ameriky mířila za výdělkem spousta emigrantů, kteří měli v plánu zůstat jen dočasně. Ani Pavol Popovic a jeho kamarádi nehodlali v Americe zůstat navždy.

Kdo ale prosté hochy z Brutovců vůbec přivedl na  myšlenku hledat štěstí v  Americe? Slovenští sedláci a nádeníci na Spiši, stejně jako venkované ze sousední Haliče, byli převážně analfabeti. Ani Pavol Popovic a  ostatní v  tomto ohledu nejsou výjimkou. O Americe, zemi snů, se tedy nemohli dovědět z brožur nebo z novin. Důležitou roli ale sehrají dopisy vystěhovalců, kteří psát umí. Život v cizině líčí v lákavých barvách, tu a tam domů pošlou dokonce malý obnos, dolar nebo dva, přestože bankovky posílané v  dopise lze snadno odcizit. Dopis pak vesničanům musel přečíst učitel nebo farář. Obyčejně začínaly pozdravením Pána Boha: Pochválen buď Pan Ježíš Kristus a nejsvatější Panna Maria, Jeho Matka! Při čtení dopisu se často seběhla půlka vesnice, všichni jsou zvědaví, co jejich sousedé v daleké Americe zažívají.

Jeden starý vystěhovalec z Brutovců, katolický farář, ve Spojených státech amerických krátce před svojí smrtí vyprávěl, že do vesnice přijížděli agenti, kteří lidi lákali na cestu do Ameriky. To bylo na denním pořádku. I v ostatních spišských vesnicích se objevují cizí agenti a  žasnoucím obyvatelům vyprávějí neuvěřitelné historky o bohatém světadílu, kde zlato leží na  zemi. Stačí se prostě jen sklonit a zvednout je. Mazaní agenti jim rádi poradí, jak se do Ameriky dopravit — cestuje se tam lodí, která je prý větší než kostel v Brutovcích —, a protože má agent dobré srdce, rád přijme zálohu na lodní lístek, díky kterému mají místo na  parníku do  Ameriky rezervované.

Jakmile se však ve vsi objeví c. k. četníci, což se ale stává zřídka, agenti umlknou a tváří se jako neviňátka. Ocitli se tu náhodou, vesnicí pouze projíždějí. Vystěhovat se z rakousko-uherské monarchie sice zakázané nebylo, ale najímat vystěhovalce ano. Bylo trestné provozovat vystěhovaleckou propagandu a bez povolení, tedy bez státní koncese, platil zákaz převážení vystěhovalců nebo prodej lodních lístků. Obzvlášť tvrdě se pak trestalo, pokud někdo vesničany k vystěhování přemlouval či tento úmysl podporoval u  mužů v  bojeschopném věku, kteří nemohli předložit propouštěcí list z  vojska. To pak bylo považováno za napomáhání k dezerci a následoval tvrdý trest. Pavola Popovice a Jana Viroszteka vojna teprve čekala, propouštěcí list tedy předložit nemohli.

Vše ukazuje na  to, že Simon Herz oba mladé Slováky navedl, nebo dokonce přemluvil, aby se vojně vyhnuli. Tohoto vystěhovaleckého agenta mají haličské úřady ve svém hledáčku už dlouho. Nyní doufají, že by se jim konečně mohlo podařit něco mu dokázat. Okresní hejtman města Biała úřady v Osvětimi požádal, aby Herze v této záležitosti povolali k výslechu. „Dané osoby jsem jakožto agent s  koncesí ve  službách akciové společnosti Hamburg-Amerikanischen-Packetfahrt do Hamburku nepřepravil, ani jim neprodal lodní lístky. Cestující, kteří si u mě zakoupí lodní lístky, bývají přepravováni železnicí, nikoliv vozy.“

Simon Herz v  Osvětimi vede vystěhovaleckou agenturu patřící společnosti Hamburg-Amerika-Linie, firmu má ovšem pouze v  pronájmu, je zapsaná na jméno jistého Josefa Klausnera z Brodů. V  tomto východohaličském pohraničním městě

20

Klausner provozuje ještě druhou agenturu pro

Cunard Steamship Company v Liverpoolu, v nají

mání vystěhovalců a s tím spojenými obchodními

aktivitami je velmi činorodý. Také na něj mají úřady

už delší dobu spadeno. Na  předvolání okresního

hejtmanství v Białe reagoval podrážděně.

C. k. místodržiteli ve  Lvově zašle memoran

dum, ve kterém se pobouřeně ohrazuje proti všem

výtkám. Klausner detailně uvádí, že c. k. místo

držitelství mu udělilo koncesi, aby vystěhoval

cům do Ameriky v Brodech prodával lodní lístky

na Cunard Line a v Osvětimi lístky na Hamburg

-Amerika-Linie. Při svých obchodech prý pokaždé

s trapnou přesností dodržuje všechny platné před

pisy. Přesto jej a  jeho spolupracovníky závistivci

pořád dokola očerňují. Dle svých slov dokonce ví,

kdo za těmito udáními, jimiž úřady otravují, stojí:

není to nikdo jiný než zástupci Bremer Norddeu

tsche Lloyd v Osvětimi. Příliš průhledná metoda,

jak uškodit nenáviděné konkurenci. Klausnerovo

memorandum je zařazeno do spisu, opis postoupen

okresnímu hejtmanství v  Białe. Akta případu ne

zvěstné čtveřice slovenských vystěhovalců jsou čím

dál tlustší, přibývají další a  další protokoly, Uhry

a Halič v této věci hojně korespondují, je zahájeno

pátrání, prováděny výslechy.

Čtyři slovenští mladíci o  této aktivitě úřadů nemají tušení, už dávno se nacházejí v zemi, od níž si toho tolik slibují. Dne 1. dubna 1888, tedy pouhé čtyři dny poté, co je v blízkosti Starých Stawů zatklo četnictvo, už v Hamburku nastupují na palubu linkového parníku „Rugia“ provozovaného akciovou společností Hamburg-Amerikanische-Packetfahrt, krátce Hapag. Z  Hamburku míří přes Le Havre do  New Yorku. Cestují nejlevnější třídou v  mezipalubí společně se  čtyřmi dalšími muži z Brutovců, jejichž cesta do Hamburku proběhla bez potíží.

Dne 1. dubna 1888 tak do  New Yorku doputuje osm prostých venkovanů: Mihály Popovic (39), Mihály Malinyak (33), Janko Hockicko (30), Mathias Komara (30), Pál Popovic (18), Jan Virosztek (16), Pál Korhnyak (16) a Jakob Komara (14). Není to ale jen touha odjet do  Ameriky, která je spojuje. Mihály Popovic je mladším bratrem Pálova otce Jánose a dostal za úkol na svého osmnáctiletého synovce dohlédnout. Pálovi rodiče János a  Anna Popovicovi jsou kmotry Pála Korhnyaka, ten je zase ze strany matky, rozené Hockicko, příbuzný s Jankem Hockickem. Ať už pokrevní příbuzní, sousedé nebo kamarádi, do Ameriky vyrazila skupina mužů, kteří se dobře znají.

Pro jejich rodnou vesnici je to bolestná ztráta, muže doma postrádají při práci, ti mladší z  nich tam pak chybí jakožto potenciální ženiši, přestože rodičům a dívkám slíbili, že se vrátí. Muži se na dalekou cestu vydávají sami bez manželek, snoubenek a sester, ty zůstávají doma, na polích a záhoncích, u  dobytka. V  mezipalubí lodi „Rugia“ se mačkají téměř výhradně cestující mužského pohlaví, většině z  nich je mezi dvaceti až čtyřiceti lety, jsou to muži v nejlepším věku. Jen několik málo rodin s  dětmi, dokonce s  kojenci, se rozhodlo vážit tak dlouho cestu.

Mihály Popovic, narozený roku 1849, je z  nich nejstarší. Uvážíme-li, jak je život sedláka tvrdý, je pak ve  svých 39 letech na  emigraci už poměrně starý. Doma v Brutovcích nechal ženu a kopu dětí. Je podruhé ženatý, jeho první žena, Maria Korhnyaková, roku 1884 zemřela v  pouhých 31 letech, zůstaly po  ní čtyři děti. Když zemřela, byly nejmladšímu synkovi teprve čtyři roky.

Právě to byl důvod, proč se Mihály Popovic znovu oženil, měsíc po  její smrti. S  druhou ženou Annou pak měl čtyři děti jménem Joannius, Georgius, Katherine a  Agatha. Na  to, že by Anna do Ameriky jela s ním, nebylo ani pomyšlení. Někdo se přece musí starat o  hospodářství a  dům plný dětí. Mihályho otec byl jedním z nejbohatších sedláků v  této vísce. Vedle velkého hospodářství provozoval taky šenk, ve kterém prodával smíšené zboží denní potřeby jako sůl, cukr nebo jehly, dále půjčoval peníze. Jako třetirozený ale Mihály nemohl počítat s  žádným velkým dědictvím, statek vždy připadne nejstaršímu. Proto se nejspíš vydal do Ameriky: chtěl si vydělat peníze a v Brutovcích si koupit pole nebo pastviny.

V  seznamu cestujících nenacházíme kolonku ohledně důvodu vystěhování, pouze nezbytné údaje: jméno, rok narození (přibližný), datum přijetí ve Spojených státech amerických, povolání. U všech osmi vystěhovalců, kteří do New Yorku přijeli lodí „Rugia“, stojí v kolonce occupation: workman, a to i u Jakoba Komary, přestože mu bylo teprve čtrnáct.

Workman — to musí obyčejným Slovákům znít báječně. Přitom ani jeden z nich dělníkem není, jsou to sedláci, synové sedláků, domkáři. Jejich snem ale není sedlačit, nechtějí se usadit někde v řídce osídlené oblasti a  obdělávat tam kus půdy, který si za pár let levně odkoupí od státu. Nechtějí chovat skot ani ovce ani pěstovat kukuřici, ne, chtějí pracovat v továrně, v dolech, na stavbě železnice.

Hodně Slováků si najde práci v dolech a hutních závodech v Pennsylvánii, kde dřou za nízkou mzdu a v nebezpečných podmínkách. Bydlí v ohavných hromadných ubytovnách, pracují v temných dírách bez vzduchu, pracovní podmínky jsou tvrdé a často dochází k pracovním nehodám. Mzda za dvanáctihodinovou šichtu zpravidla bývá jeden dolar. To jim zpočátku v  porovnání s  tím, co vydělávali doma nebo jim podstrčili rodiče, připadá jako jmění. Cesta z Hamburku do New Yorku tehdy s lodním lístkem do mezipalubí stála kolem 34 dolarů.

S  penězi se Mihály Popovic a  jeho mladistvý doprovod doma v Brutovcích setkával jen zřídka. Sedláci bývají převážně samozásobitelé a skoro nic nekupují, někdy oblečení nebo boty v  nejbližším větším městě nebo petrolej do lampy. Na vesnici, ale i na trhu v Levoči ještě všechno fungovalo na bázi směnného obchodu. Za kopu vajec po chvíli smlouvání šlo pořídit blůzu nebo stuhy.

Sní o lepším životě v Americe, o dobré mzdě, jsou připraveni tvrdě pracovat, to se doma naučili, chtějí peníze posílat rodině, a  až pojedou zpátky domů do Brutovců, chtějí si přivézt pěknou sumičku, pořádné peníze, dolary, velké hezké bankovky. Šetří, ví, co chtějí. Kdo se práce nebojí, najde v Americe ulice dlážděné zlatem, vyprávěl jim kdysi agent, co přijel k nim do vsi. A na důkaz toho vylovil z kapsy pár zlatých mincí, to jejich omamné cinkání jim učarovalo. Potom jim ukázal pár obrázků, na kterých byla loď, pyšně brázdící vlny oceánu, obrovské město plné vysokých domů, jaké mladíci z Brutovců ještě nikdy neviděli, taky obrovská továrna, před kterou stáli radostně vyhlížející dělníci.

Agent jim vyprávěl, že továrna patří jednomu slovenskému vystěhovalci, který do Ameriky odešel před pár lety. Znal dokonce jméno tohoto bohatého Slováka a přečetl jim úryvek z jeho dopisu, ve kterém psal o  šťastné prozřetelnosti a  Boží milosti, která ho do Ameriky přivedla.

Tyto kouzelné historky o Americe Simon Herz potvrdil, když jim za  pruskou hranicí předával lodní lístky na cestu z Hamburku do New Yorku. Vřele mu děkovali a on si později bez jejich vědomí sám napsal a poslal děkovné dopisy podepsané jejich jménem. S pomocí těchto dopisů v Brutovcích a dalších vsích obývaných Slováky hodlal najímat další vystěhovalce. Jednoduchý a oblíbený trik vystěhovaleckých agentů.

Cestu Slováci zaplatili předem. Daný obnos rodiny daly horko těžko dohromady, v mnoha případech musely prodat pár kusů dobytka, pole, louku, možná si dokonce půjčit od  nějakého bohatého sedláka, jako třeba Mihályho Popovice staršího. Za půjčku se navíc odváděly vysoké úroky, někteří agentovi dokonce zaplatili pozemkem. Při loučení jejich rodiče a  sourozenci mnohdy plakali. Když nastoupili do povozu spišského vozky, aby se vydali na  dalekou cestu, kamarádi a  známí jim záviděli. Při takové příležitosti se vesničané shromáždili na návsi před kostelem a mlčky pozorovali, jak se povoz rozjíždí.

V  hloučku loučících se stála i  sedmiletá Anna Pavliková.

Nesměle mává s očima upřenýma na Pavola Popovice, do kterého byla zamilovaná od chvíle, kdy s ní na loňském posvícení z legrace točil ve vzduchu a dal jí pusu. Čtyři odvážní cestovatelé na povoze mávali a vykřikovali poslední pozdravy, dokud vesničané stojící před kostelem nezmizeli v dálce, pak přes sebe přehodili smrduté koňské houně a zaházeli se slámou. Louky a pole podél úzké, nezpevněné cesty ležely pod peřinami sněhu. Na podmítnutých polích na  slunečné straně už pomalu prosvítala hnědá půda. Poslední, co parta z Brutovců ze své vsi zahlédla, byla baňatá věžička kostela svatého Vav řince. Nevítaní cizinci

29

O tomto okamžiku Mendel Beck snil už léta. Spřá

dal plány a zase je zavrhoval, prohlížel si reklamy

lodních společností v novinách, radil se s kamarády

a známými, zajímalo ho všechno, co navrátilci vy

právěli o  Americe — o  životě v  New Yorku, o  do

mech, které jsou prý tak vysoké, že v jednom z nich

žije tolik lidí jako v Haliči v jedné vesnici a lidé se

v nich navzájem skoro neznají. Ulice jsou tam tak

dlouhé, že není vidět jejich konec. A jsou neustále

plné lidí, hovoří se tu různými jazyky, někteří lidé

jsou tam černí jako noc, ve tváři i na rukách, lidé

se tlačí a chodí rychle a zdánlivě bezcílně někam

pospíchají.

Mendel Beck tyto historky hltal a šetřil, co to

šlo, krejcar ke krejcaru. Hodně si toho odříkal, až

měl konečně našetřeno dost peněz na lodní lístek.

Společně se svým přítelem Abrahamem Feldem a třemi dalšími mladými muži se jednoho dne s jízdenkou čtvrté třídy vydal železnicí do  Přemyšle, z Přemyšle pak do Krakova a odtud do Osvětimi. Cesta plná přestupů a čekání trvala celý den.

O svých plánech během cesty nikomu nevyprávěli. Když se jich někdo zeptal, kam jedou, odpověděli vyhýbavě, neurčitě. Když vystoupili na krakovském nádraží, rozhlíželi se a očima hledali policisty. Když nějakého uviděli, obešli ho obloukem.

Lodní lístky zakoupili v Osvětimi, v hamburské agentuře nacházející se v  Hotelu de Zator hned naproti nádraží. Cestu tam jim ukázal mladý podsaditý muž, doprovodil je od  nádraží až ke  dveřím hotelu, přičemž je neztrácel z očí, jako by měl strach, že by na  nádražním prostranství mohli zabloudit.

V  kanceláři agentury na  stěně visel císařský orel, což na zákazníky působilo důvěryhodně. Zaměstnanec se jich optal, kam mají namířeno, kolik mají peněz a jestli je to jejich první cesta do Ameriky. Každý z  nich musel za  lodní lístek zaplatit 66 zlatých. Pokusili se o ceně smlouvat, ale na to muž reagoval podrážděně a oznámil jim, že už tak měli štěstí. Zítra bude totiž lístek stát mnohem víc, nadto je v ceně zahrnuto vše potřebné: ubytování a  strava v  Hamburku až do  odjezdu lodi, vše prvotřídní a jídlo samozřejmě košer; zamlaskal. Pak jim dal lístek, na kterém stála adresa: Louis Fries, Všeobecný dům pro vystěhovalce (Allgemeines Auswanderer-Haus), Neumannstraße 22.

Když pak v  přístavním městě na  Neumannstraße ukázali lodní lístky a  chtěli se ubytovat, protože nocleh a stravu už přece zaplatili v Osvětimi, majitel se jen zasmál a zavrtěl hlavou.

Museli si tedy obstarat jiné ubytování. Každý z nich utratil šest zlatých za nocleh ve vydýchaném krcálku s jednou jedinou úzkou postelí, na které se v nouzi dalo spát ve dvou — ostatní se museli spokojit se slamníkem na podlaze — strava se platila extra, bez té se museli obejít. Tak to je New York. Mendel Beck a jeho parťáci stojí na palubě linkového parníku „Suevia“ provozovaného společností Hapag, který sem právě dorazil z Hamburku. Mrholí. Nad hladinou oceánu poletují vřískající racci. Z mlhy ční obrovská socha nějaké ženy. Starší muž po jejich boku, Žid ze Lvova, jim vysvětluje, že je to socha Svobody. Nezřetelně jsou vidět také obrysy budov v přístavu a domů, jejichž horní patra sahají až k horizontu a o kterých toho už tolik slyšeli. A  teď jsou konečně tady, v  New York u .

Je pondělí 14. května 1888. Mendelu Beckovi je 25 let a pochází z městečka Lisko na řece San. Malé okresní město v Poloninách má kolem 4 tisíc obyvatel, přibližně 60 % z  nich jsou Židé. Povoláním je švec, lépe řečeno příštipkář. Mendel totiž ještě nikdy nevyrobil nový pár bot, zatím vždycky jenom opravoval, podrážel, zašíval, flikoval ty staré. Většina obyvatel maloměsta, odkud pochází, je velmi chudá a nové boty si nemůže dovolit.

Abraham Feld je rovněž rodákem z  Liska, povoláním krejčí. Jejich spolucestující, Hersch Springler, Hersch Lockspeiser a Jossel Rabock, pocházejí z městečka Baligród ležícího jižně od Liska. Seznámili se cestou z  Přemyšle a  rozhodli se cestovat společně.

Mnoho vystěhovalců cestuje v  partě; během dlouhé, svízelné cesty jim to dodává pocit určité jistoty. I v Americe pak krajané zůstávají rádi pospolu, usazují se ve  stejných obytných čtvrtích a volí stejná pracoviště — Poláci, Ukrajinci, Slováci, Židé...

Šestnáctiletý Jossel Rabock je v partě nejmladší, ostatním je kolem pětadvaceti. Každý z  nich má s sebou jen ranec, pár nezbytností, dost málo na to, uvážíme-li, že svoji vlast možná opouštějí navždy. Stejně jako v  případě oněch osmi Slováků, kteří

33

do New Yorku dorazili o několik týdnů dříve, je v se

znamu cestujících lodi „Suevia“ v kolonce povolání

u jejich jmen uvedeno workman. Seznam pasažérů

začíná těmito slovy:

District of New York, Port of New York

I. H. Barends, Master of the German S. S. Suevia

do solemnly, sincerely and truly swear that the fo

llowing List or Manifest subscribed by me, and now

delivered by me to the Collector of the Customs of the

Collection District of New York, is a full and perfect

list of all the passengers taken on Board of the said

S. S. Suevia at Hamburg from which port said S. S.

Suevia has now arrived: and that on said list is truly

designated the age, the sex and the occupation of

each of said passengers, the part of the vessel oc

cupied by each during the passage, the country to

which each belongs, and also the country of which

it is intended by each to become an inhabitant: and

that said List or Manifest truly sets forth the number

of said passengers who have died on said voyage,

and the names and ages of those who died. So help

me God.

Heinrich Barends

34

Mendel Beck a jeho parta plavbu lodí dobře zvlád

nou, jedinou potíží je mořská nemoc, kterou dostali

všichni do jednoho. Cesta trvala 14 dnů, 30. dubna

vypluli z Hamburku do Le Havru, kde se nalodili

další cestující, a  pak už se plulo přímo do  New

Yorku. Loď „Suevia“, již notně starý, zrezivělý par

ník s  jedním komínem a  dvěma stožáry, byla vy

robena v roce 1874. Původně byla určena pro pře

pravu 100 osob v první třídě, 70 osob v druhé třídě

a 600 osob v třídě třetí — v takzvaném mezipalubí

neboli steerage. Když však v květnu 1888 „Suevia“

dorazila do New Yorku, dle lodního manifestu, jak

se seznamu pasažérů také říká, se v mezipalubí tís

nilo více než tisíc cestujících, vystěhovalců z celé

Evropy — z Německa a Dánska, Švédska a Norska,

Ruska i Rakouska.

Hodně Rakušanů pochází z  Haliče a  Uher. Už

na základě faktu, že na lodi „Suevia“ v mezipalubí

cestuje dvojnásobek pasažérů, než na kolik je loď

uzpůsobena, si lze učinit představu, co Mendela

Becka a jeho partu během přeplavby čekalo. Lidé

nejrůznějších národností, náboženství a  jazyků,

kteří se mezi sebou jen stěží dokáží dorozumět, se

tísní v úzkých místnostech, ženy, muži i děti, jeden

přes druhého, zmatek nad zmatek, jen umývárny

a toalety jsou oddělené.

Tyto prostory jsou záhy v příšerném stavu. Mendel Beck se musí přemáhat, aby snědl pár lžic jídla, které mu člen posádky z  obrovského kotle naloží do plechové misky — tu si koupil v Hamburku před vyplutím lodi. Hersch Springler a  Jossel Rabock, oba židovského vyznání, se jídla ani netknou, není totiž košer. Oba nevěří svým očím, když přihlíží tomu, jak se jejich kamarádi nimrají v  nedefinovatelné kaši. Živí se výhradně vlastními potravinami: suchary, chlebem, cibulí, čajem, horkou vodou ochucenou pálenkou s troškou cukru. Většinu času ale trpí mořskou nemocí a nemohou pozřít vůbec nic. Mendel Beck si v  Hamburku kromě plechové misky koupil také menší láhev s tmavohnědou tekutinou, prý se jedná o  zaručený lék na  mořskou nemoc. Ukáže se ale, že to je jen nejlevnější rum; nedá se to pít, shodnou se Slováci. Muž, se kterým Mendel sdílí pryčnu, ukrajinský sedlák, ale není tak vybíravý. Tento podivný patok každopádně mořskou nemoc vyléčit neumí. V  nízkých, spoře osvětlených místnostech přecpaných palandami, mezi kterými jsou jen úzké uličky, to hrozně páchne: nepraným oblečením a nemytými těly, zkaženými potravinami, zvratky, močí a exkrementy.

Než bude moct pět Haličanů v  New Yorku vstoupit na pevninu, musí projít přistěhovaleckou stanicí Castle Garden, kde absolvují výslech a lékařské vyšetření. Cestující v mezipalubí vyženou z lodi, padají rozkazy v  různých jazycích: Quick! Run! Szybko! Schneller! Mendel Beck a Abraham Feld se snaží navzájem se neztratit z očí, i ostatní se drží pohromadě. Míří do obrovské místnosti s mnoha přepaženími připomínající ohrady pro dobytek. Tam jsou rozděleni do skupin, opět je slyšet drsné Quick! Szybko! Schneller! Jeden po  druhém musí pomalu, husím pochodem projít kolem uniformovaných mužů, kteří si je měří přísným pohledem.

Je to jako při dražbě dobytka. Menší stařík Mendelu Beckovi položí v jidiš několik otázek: odkud pochází, kolik má peněz, jestli už má přislíbené nějaké zaměstnání (zkušení cestující na lodi mu poradili, že na takovou otázku musí bezpodmínečně odpovědět záporně). Mendel je ale tak rozrušený, že jen zavrtí hlavou. Amerika nepřijme každého, kdo zaklepe na její dveře.

Vstoupit do  země je vyloučeno pro osoby nemocné a neduživé, slabomyslné a pomatené, včetně epileptiků, dále pro osoby zcela bez prostředků a tak chudé, že lze očekávat, že se o ně bude muset postarat stát, rovněž pro osoby, které byly usvědčeny ze zločinu nebo vedou pochybný způsob života, dále pro prostitutky nebo osoby, které najímají ženy za účelem prostituce, případně je vezou do země. Vstup je zakázán i osobám, které provozují mnohoženství, anarchistům a  individuím, která se hlásí k  násilnému převzetí moci ve  Spojených státech nebo v jiné zemi, případně mají v úmyslu zavraždit státní zaměstnance, a nakonec osobám, které ve Spojených státech hodlají vykonávat nějakou práci či službu za  úplatu na  žádost, slib či dohodu (práce na kontrakt).

Ve skutečnosti však kritéria výběru nejsou tak přísná, jak by se mohlo zdát, spousta přistěhovalců je chudá jako kostelní myš, nevlastní často nic víc než raneček s několika kusy oblečení a pár hrnců. I Mendel Beck si s sebou vzal jen jednu záložní košili, druhý pár bot (které si před odjezdem vlastnoručně podrazil) a několik osobních věcí jako například modlitební šál a tfilin neboli modlitební řemínky. Proto přeci do Ameriky odešel — protože je chudý a nic nemá.

Vyšetření přistěhovalců, pokud jde o nakažlivé choroby — zánět mozkových blan, neštovice, trachom, tyfus a  skvrnitý tyfus, tuberkulóza neboli souchotiny, také nazývané jewish disease čili židovská choroba —, bylo obzvlášť přísné. Vzhledem k  tomu, jak obrovská masa lidí připlula na  jedné jediné lodi, to nebylo nic jednoduchého.

Pasažéři mezipalubí lodi „Suevia“ procházejí kolem lékařů, kteří je bedlivě pozorují, tu a tam nějaký podezřelý případ označí křídou. Bývají to jedinci se zjevnými postiženími a vážnými potížemi: hrbatí a  chromí, slabomyslní a  senilní, jedinci postižení svrabem a leprou. Ti jsou vyřazeni a budou podrobeni důkladnějšímu vyšetření. Mladou židovskou ženu oddělí od jejího manžela, který za ruku drží malého chlapce, který se rozpláče, žena před lékařem padá na kolena, lomí rukama, ten jen mávne rukou — Rychleji! Schneller! Szybko! Musí z  řady ven. Pokud má někdo nateklé oči, zvednou mu oční víčko prstem nebo pomocí buttenhooku, zapínače knoflíků, tehdy běžné součásti dámské toalety, jímž si ženy rozepínaly či zapínaly knoflíky, na které nemohly dosáhnout. Obracením víčka se zjišťovalo, jestli daná osoba netrpí trachomem, nakažlivým očním onemocněním, které se často objevovalo ve štetlech a chudinských čtvrtích Haliče a Ruska.

Abraham Feld se na lodi skoro nevyspal, vyčerpáním má zarudlé a nateklé oči. Lékař mu hákem zajede pod víčko, Abraham uskočí leknutím. Když má proceduru úspěšně za sebou, říká, že si myslel, že mu chtěli vypíchnout oko.

Konečně smí nastoupit na  převoz, který je zaveze na pevninu.

Cizinci, kterým byl příjezd na základě jmenovaných předpisů zamítnut, pokud možno neprodleně putují zpátky do země, z níž pocházejí. Nejlépe tou stejnou lodí, kterou přijeli.

Pokud přistěhovalec, jemuž byl vstup do  země zamítnut, nemá dost peněz na cestu zpět, platí mu jízdenku lodní společnost, s níž přicestoval. Ani cestující z mezipalubí lodi „Suevia“ nejsou všichni přijati ihned. Detained, zadržen — takové razítko přistane nad jejich jmény v seznamu pasažérů. Někteří smí už po pár dnech vstoupit na pevninu; při důkladném vyšetření se totiž ukáže, že netrpí žádnou nebezpečnou nemocí, pouze vyčerpáním, nebo se v Castle Garden ohlásí příbuzní, kteří se za ně zaručí. Hlavně aby se pro Ameriku nestali zátěží. Pár z nich dokonce musí zpátky do Evropy, byli neopatrní, při výslechu uvedli, že už mají zajištěné pracovní místo.

Alien Contract Labor Laws, zákony zakazující jakoukoli práci na  kontrakt z  let 1885, 1887, 1888 a 1891, byly zavedeny v první řadě díky úsilí amerických odborů. Mělo se tak zamezit běžné praxi, kdy američtí podnikatelé najímali levné pracovní síly z Evropy, ochotné pracovat za velmi podprůměrnou mzdu, v případě potřeby i jako stávkokazi. Haličští a  slovenští sedláci nemají tušení, co to je stávka, o Labor Unions, odborové organizaci, v životě neslyšeli. Předpisy týkající se práce na kontrakt se dodržují velmi přísně, k zamítnutí pobytu mnohdy stačí třeba to, že přistěhovalec má u sebe dopis, ve kterém ho příbuzný odkazuje na konkrétní závod.

Také americká horní vrstva vnímá volný příliv přistěhovalců z  chudších oblastí Evropy jako nebezpečí, nejen kvůli ohrožení demokracie ve Spojených státech v  obecném smyslu, ale především kvůli svému vlastnímu blahobytu a  bezpečnosti. S  ohledem na  prudce vzrůstající počet přistěhovalců takzvaní nativists, nativisté neboli anglosaští protestanti narození v  Americe, zakládají spolky a kladou si za úkol zabránit přívalu nevítaných individuí z Evropy, cizinců.

Nevítanými cizinci jsou pro ně všichni, kdo jsou jiní než oni, přinášejí s sebou jiné zvyky, jinak myslí, jinak se modlí, jinak mluví, jinak klejí. Ať Irové či Italové, katolíci nebo Židé — většina nativistů je přesvědčena o  tom, že papež v  Římě kuje plány, jak se zmocnit Ameriky. Později mají předsudky i vůči obvykle nevzdělaným a nemajetným přistěhovalcům z  východní Evropy, lhostejno jaké národnosti či vyznání. Amerika Američanům. Zášť a nenávistnou atmosféru tohoto druhu živí i obavy, že spolu s evropskými imigranty do země přicházejí také anarchisté, socialisté a další buřiči, kteří mají v ranci přibalené radikální politické myšlenky a jde jim jen o to, aby americké dělníky naváděli ke sdružování, zakládání odborů a revoltě.

Dne 4. května 1886 hodí neznámý jedinec při protestním shromáždění revolucionářských dělníků — povětšinou německých imigrantů — na Haymarket Square v Chicagu bombu do řad policistů, kteří se toto setkání snaží násilně rozpustit. Sedm policistů je na místě mrtvých, mnoho dalších utrpí vážná zranění. Když policie poté do masy demonstrujících začne střílet, několik dělníků přijde o život. Osm anarchistů v čele povstání, z toho sedm přistěhovalců, kvůli bombovému atentátu stane před soudem. Až na jednoho jsou všichni odsouzeni k trestu smrti, přestože jejich zločin či spoluvinu nelze dokázat.

Fakt, že během incidentu zemřeli policisté, ovšem volá po pomstě. Čtyři odsouzení jsou tedy v listopadu 1887 popraveni, jeden ve vězení spáchá sebevraždu, u  dvou dalších se trest smrti změnil na doživotí. Jedním z odsouzených k trestu smrti je August Spies, sociální revolucionář a anarchista pocházející z Hesenska. Tento šéfredaktor německy psaných Dělnických novin vycházejících v  Chicagu byl kvůli své radikální rétorice obdivovaný a  obávaný zároveň. Před svojí popravou v  Cook County Jail řekl:

„Nadejde den, kdy naše mlčení bude mocnější než hlasy, které dnes umlčujete.“

Chicagské násilnosti, které vešly do dějin jako Haymarketský masakr, vyvolají v  americké společnosti značné pobouření, především ve vyšších kruzích. Zámožné americké občany děsí, že Ameriku zahltí cizinci a cizí vlivy. V důsledku toho se kontroly v Castle Garden zpřísňují. Castle Garden, staré opevnění na  malém ostrově na  jižním cípu Manhattanu, kde se dnes nachází Battery Park, funguje od roku 1855 jako přistěhovalecká stanice. Tato budova se však záhy ukázala jako příliš malá na to, aby zvládala nápor přijíždějících přistěhovalců, proto byla v  dubnu 1890 uzavřena. V lednu 1892 pak bylo otevřeno Immigration Center na Ellis Islandu, prakticky situovaná, moderně zařízená budova. Procedura se ale v zásadě nezměnila.

Také Mathias Komara, Jakob Komara, Pál Popovic, Jan Virosztek a  ostatní slovenští vystěhovalci z Brutovců, kteří do New Yorku dorazili o tři týdny dříve než Mendel Beck, museli projít kontrolou v Castle Garden. I oni absolvovali všechna potřebná vyšetření a výslechy, a nakonec byli uznáni jako dostatečně zdraví a silní na to, aby v Americe mohli dřít jako nekvalifikované pracovní síly. Pracují v hutích či dolech, v železárnách nebo na stavbě železničních tratí. Právě s jejich pomocí se světadíl rozvíjí, mladý americký průmysl neustále potřebuje dělníky, kteří se moc neptají a nemají vysoké nároky. Od slovenských sedláků navíc nelze očekávat radikální ideje či plány na převrat. O něčem takovém v Brutovcích ještě nikdy neslyšeli.

Na Spiši se nadává jako všude jinde na venkově na  vrchnost, na  úředníky, kteří nařizují daně, i na četníky, kteří člověku napaří trest či pokutu, když v  opilosti dělá rámus. Přesto respekt vůči státu byl pro Slováky vždy něco samozřejmého a neotřesitelného.

Kromě toho každou neděli chodí do  kostela a  ve  dnech půstu poslušně dodržují všechna pravidla, aby se na ně pan farář nerozzlobil a aby neudělali ostudu rodičům. A  tak se hodlají chovat i v Americe.

Roku 1888 se z Evropy do Spojených států vystěhovalo necelých 540 tisíc lidí. Nejvíce jich bylo z Německa — 110 tisíc, dále to byli Angličané, Skotové, Švédové, Italové a teprve na šestém místě občané Rakousko-Uherska s celkovým počtem 46 tisíc osob. Mezi emigranty převažovali muži, i  na  lodi „Suevia“ byly rodiny spíše vzácností. Nahlédneme-li do seznamu pasažérů, je evidentní, že ženy a dívky cestující samy byly v  počátcích vystěhovalectví spíše výjimkami.

Ženy, často i s dětmi, za svými muži většinou přicestovaly teprve později. Do Ameriky pluly dokonce lodi, na nichž se v mezipalubí přepravovaly převážně ženy. Převis mužů v počátcích vystěhovalectví narušuje rovnováhu pohlaví ve venkovských oblastech, odkud muži odcházejí. Mužů tak na vesnicích ubývá. Ve městech se tento nedostatek opět vyrovnává příchodem mužů z venkova. V Americe je pak nadbytek mladých mužů, mladých žen je naopak málo.

V Haliči, nejvýchodnější korunní zemi monarchie, tato pohlavní nerovnováha zatím není znatelná, nanejvýš v  konkrétních vesnicích výrazně postižených vystěhovalectvím. Emigrace je teprve v  počátcích, o  masovém odchodu obyvatelstva z  rakouských oblastí nelze v  těchto letech ještě hovořit. K emigraci ve velkém dochází až po roce 1890, tedy relativně pozdě v porovnání s ostatními evropskými zeměmi. Mendel Beck, Hersch Springler, Abraham Feld, Mathias Komara a  další jsou předzvěstí obrovské vlny, která nakonec zachvátí celou východní Evropu. Albert Ballin

47

Pro Alberta Ballina jsou Mendel Beck a jeho kama

rádi v první řadě vítaný lodní náklad, který je třeba

co nejrychleji a nejlevněji přepravit přes Atlantik;

jen tak lze náklady lodní společnosti držet nízko.

V těchto výpočtech jde sentiment stranou, přepra

vovat lidi přes Atlantik je tvrdý byznys.

Albert Ballin se narodil roku 1857 jako třinácté

a poslední dítě dánsko-židovskému obchodníkovi

Samuelu Joelu Ballinovi, který v  Hamburku pro

vozoval malou vystěhovaleckou agenturu Morris

& Co. Když Samuel Ballin roku 1874 zemřel, pře

vzal firmu teprve sedmnáctiletý Albert. I přes svůj

mladý věk a židovský původ se tento mrštný mladík

malého vzrůstu v  drsném klimatu hamburského

přístavu umí prosadit, a to díky smyslu pro humor,

přívětivému chování a v neposlední řadě dokonalé

znalosti dolnoněmčiny.

Hamburčan každým coulem, byť židovského vyznání. Firma Morris & Co. je držitelem koncese na zprostředkování vystěhovalců ze Šlesvicka-Holštýnska, Mecklenburska a  zahraničí lodním společnostem. Vystěhovalce získávají za tímto účelem najatí agenti a z Hamburku je dopravují do Velké Británie, odkud je britské linkové lodě přepravují do zámoří. Německé lodní společnosti u toho utřou nos, nepočítáme-li poměrně levnou dopravu z Hamburku do Anglie.

Mladý šéf firmy Morris & Co. brzy rozpoznal, jaký potenciál doprava vystěhovalců představuje. Velké hamburské rejdařské společnosti v  čele s  Hamburg-Amerikanische-Packetfahrt-Aktien-Gesellschaft (Hapag) dlouho váhaly, než zavedly lukrativní masovou přepravu emigrantů. Mezi seriózními obyvateli hanzovního města bylo takové podnikání především kvůli drsným obchodním metodám emigračních agentů cestovních kanceláří jako Morris & Co. považováno za  něco podvodného. Na tyto agenty se právem nahlíželo jako na  bezskrupulózní obchodníky s  lidmi. S  vystěhovalci zacházejí jako s dobytkem, který naženou pokaždé tam, kde větří největší profit. V  Hamburku je více firem zásobujících lodní společnosti pasažéry: Harry Cohen a Albert Hirschmann, Rudolf Falck, Moritz Morawetz, Louis Scharlach & Co., Spiro & Co. a  další. Od  počátků vystěhovalectví z východní Evropy se velcí hamburští loďaři jako Louis Scharlach & Co. nebo Moritz Morawetz cítí nuceni čím dál více využívat služeb agentů v Haliči a Horních Uhrách, kteří znají specifika jednotlivých regionů, a především mají konexe s úřady — neznalí poměrů tam většinou nepochodí.

Lokální agenti zase najímají podagenty a další pomocníky, až nakonec vzniká hustá síť sahající až do  nejmenších vísek těch nejodlehlejších karpatských údolí, díky které se neustále daří získávat nové vystěhovalce, kteří plní lodě vyplouvající z Hamburku.

Rapidně se zvyšující počet vystěhovalců nutí rejdařské společnosti uvádět do  provozu čím dál větší a  rychlejší parníky, chtějí-li v  obchodování s  emigranty držet krok. V  nejdůležitějších evropských přístavech, odkud se vyjíždí do  zámoří — Hamburku, Brémách, Le Havru, Rotterdamu, Antverpách a Liverpoolu —, se o emigranty bojuje všemi myslitelnými prostředky. Cestující v mezipalubí bývají zpravidla chudí nebožáci, ale pro lodní zaoceánskou přepravu získávají stále více na  významu. Lodě transportují z  Ameriky do  Evropy suroviny, na cestě opačným směrem mívají ovšem jen zřídka dostatek nákladu. Vystěhovalci, kteří chtějí do Ameriky, jim tedy přicházejí vhod. Díky nim jsou lodě lépe vytížené a jejich majitelé se mohou radovat z dodatečných příjmů. Opravdový zisk ale přináší teprve masový převoz cestujících. Počet vystěhovalců začíná razantně stoupat a  přeprava cestujících v  mezipalubí se brzy stává hlavní obchodní činností velkých lodních společností. Aby se přes Atlantik přepravilo co nejvíce emigrantů, nechávají se přestavět i starší lodě jako „Suevia“.

Rezervovaný postoj balíkové služby (Packetfahrt) vůči lukrativnímu obchodu s  přepravou pasažérů přes oceán se mění v  okamžiku, kdy se Albert Ballin v roce 1886 stává vedoucím oddělení přepravy cestujících této tradiční rejdařské společnosti. Je mu právě 29 let. Obchodu s vystěhovalci se ve firmě svého otce učil od píky, zná jej i se všemi stinnými stránkami. O  dva roky později se tento ambiciózní kariérista stává nejmladším ředitelem Hapagu. Je to selfmademan a  kosmopolita, jehož kariéra dokonce ani v době hospodářského zázraku belle époque nemá obdoby.

Albert Ballin je vůči svým současníkům neustále napřed, je obdařen neuvěřitelnou prozíravostí, co se rozmachu lodní přepravy týče, a spřádá dalekosáhlé plány. Je skvělým obchodníkem a smělým vizionářem. Udržuje přátelské vztahy s německým císařem Vilémem II., zároveň je však neúprosným kritikem velkohubého německého šovinismu, který císař reprezentuje. Ballin není zbožným Židem, ale svého židovství by se nikdy nevzdal ani by je nezapřel. Proto je pro něj zraňující, že se mu v  německých židovských kruzích pohrdavě říká „císařský Židák“.

Albert Ballin má neobyčejný cit pro obchod a pro to, čemu se později bude říkat reklama neboli public relations. Roku 1888, ve  stejném roce, kdy se na  cestu do  zámoří vydali Slováci z  Brutovců, Hapag Ballinovým přičiněním uvádí do  provozu dosud největší a  nejmodernější parník lodní přepravy. Mladý ředitel moc dobře ví, že německý císař je nadšencem pro mořeplavbu, proto se rozhodne krásnou novou loď pojmenovat po jeho choti. Je to dobrý reklamní tah, který ho navíc nic nestojí. Parník dostává jméno „Augusta Victoria“, což je malý lapsus. Hamburčané v rámci všeobecného nadšení evidentně přehlédli, že císařovna se jmenuje Auguste Victoria.

Chybička ale císaře nikterak neurazí, nadále zůstává Ballinovi nakloněn. Vilém II. sní o  silné německé flotile. Ta je totiž nejdůležitějším předpokladem pro dosažení jeho velkého cíle: německé kolonie. Ředitel Hapagu Albert Ballin jako by mu

52

tímto směrem ukázal cestu, přestože je cokoli ji

ného, jen ne militarista. Pod vedením mladého

dynamického ředitele Ballina upevní na  sklonku

80. let společnost Hapag své významné postavení

na poli zámořské přepravy z Německa do Ameriky

a  předčí svého největšího konkurenta, brémskou

společnost Norddeutsche Lloyd, dlouhá léta číslo

jedna v německé lodní dopravě.

Albert Ballin využívá jakoukoli možnost re

klamy na své lodě, chce, aby jím řízený Hapag byl

nejvýznamnější ze všech lodních společností. Je

v tom neobyčejně šikovný a nic mu není svaté. Má-li

to posloužit firmě, neváhá zviditelnit ani své za

městnance. Když kapitán Heinrich Barends, ten,

který kormidloval i  starou „Sueviu“, na  níž pluli

Mendel Beck, Abraham Feld a další do New Yorku,

v roce 1894 absolvuje svou 100. cestu tam a zpátky

přes severní Atlantik, postará se Albert Ballin

o  to, aby tato událost nezůstala bez povšimnutí.

K tomuto kulatému výročí vychází 5. května 1894

v New York Times obsáhlý článek A hundred Atlan

tic round trips. Dozvídáme se z  něj mimo jiné, že

kapitán Barends začínal jako plavčík na plachetnici

už ve čtrnácti letech a díky své houževnatosti a cí

levědomosti se vypracoval až na  nejvyšší pozici.

Americký sen, řeklo by se.

Obzvlášť pyšný je kapitán Barends na  fakt, že sto plaveb z Hamburku do New Yorku a zase zpátky zvládl bez nehody. Všechny jím kormidlované lodě — „Cimbria“, „Halsatia“, „Cyclops“, „Suevia“, „Lotharingia“, „Silesia“, „Westphalia“, „Wieland“, „Dania“, „Augusta Victoria“ i „Normannia“ — zatím bezpečně dorazily do přístavu.

Albert Ballin byl nejen přítelem německého císaře, ale také přátelským kolegou oblíbeným od kapitána až po čerstvě najaté plavčíky. S námořníky mluví jejich řečí, aniž by se jim podbízel. Sám pochází ze skrovných poměrů a  dokáže se vcítit do  jejich situace. I  ve  východní Evropě není jeho jméno neznámé: Albert Ballin, vládce parních lodí mířících z  Hamburku do  Ameriky, tehdy nejdůležitějšího spojení s  Novým světem, kde prý jsou zlaté hory a nekonečná svoboda. Jedeme do Ameriky s Ballinem, říkají často vystěhovalci. Tato věta bývá spojována s velkými očekáváními. Obchod s delikátním masem