načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Americká soda – Steve Fisher

Americká soda

Elektronická kniha: Americká soda
Autor: Steve Fisher

Krátké, vtipné příběhy Američana, který již dvacet let žije v Čechách, odhalující povahu českého národa, doprovází kreslené vtipy Marka Douši. Steve Fisher přijel do Prahy v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  69
+
-
2,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 173
Rozměr: 17 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: z anglických originálů přeložil Jan Valeška
předmluvu napsal Petr Šabach
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha ; Litomyšl, Paseka, 2013
ISBN: 978-80-743-2344-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Krátké, vtipné příběhy Američana, který již dvacet let žije v Čechách, odhalující povahu českého národa, doprovází kreslené vtipy Marka Douši. Steve Fisher přijel do Prahy v září 1991 jako dobrovolný učitel angličtiny a žije zde dodnes. Přesto, že prodělal těžkou nemoc, uchoval si svůj pozitivní přístup k životu, začal psát humoresky pro kamaráda, poté založil vlastní blog, pak jeho humoristické sloupky vycházely v týdeníku Reflex. Blogy o Češích mají velký ohlas, zobrazují změny života lidí v průběhu dvaceti let, slabé stránky povahy českého národa atd. Skvělý překlad Jana Valešky.

Popis nakladatele

Američan Steve Fisher žije v Praze již přes dvacet let. Českou realitu potom glosuje v krátkých i delších statích, které známe i ze stránek týdeníku Reflex, nemilosrdně, ovšem s nadhledem, s vynalézavostí a pořádnou porcí smyslu pro černý humor. Fisherovy texty doprovázejí skvělé ilustrace Marka Douši.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Steve Fisher - další tituly autora:
Americká soda Americká soda
 (e-book)
Další americká soda Další americká soda
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nakladatelství Paseka / Praha – Litomyšl



© Steve Fisher, 2013

Illustrations © Marek Douša, 2013

Translation © Jan Valeška, 2013

Prologue © Petr Šabach, 2013

ISBN 978­80­7432­372­0


5

„Dámy A pánové! Steve FiSher!

Americká SoDA!“

petr Šabach

Kryštof Kolumbus se vydal do Indie, aby nakonec

objevil Ameriku. To se občas stane. Bůhví za čím

se původně vydal Steve Fisher, aby nakonec obje

vil Prahu, ale i kdyby tu tenkrát přistál nouzově,

je pro nás nejdůležitější fakt, že nám tím umožnil

objevit Steva Fishera. Někteří před námi tu možnost

využili už v New Yorku, kde svého času provozoval

kromě jiného i dvě z nejrizikovějších povolání vůbec.

Posuďte sami: to první se jmenuje „taxikář“ a to

druhé „stand up comedian“. U nás máme tuhle pro

fesi spojenou s pořadem, který se v televizi jmenuje

Na stojáka. Pozor! V tomhle oboru jde kolikrát o holý

život! V Americe spíš komikovi. U nás spíš publiku.

Podstatné je, že člověk s takovouhle průpravou se

v životě jen tak něčeho nezalekne. A tak se stalo, že

v roce 1991 se Steve Fisher, spisovatel, herec, zpěvák

a majitel hlasu, který nás později v televizní rekla

mě sametovým přednesem upozorňoval na firmu

Panasonic („Panasonic, Ideas for Life...“), objevil

u nás v Čechách. To jsem ani zdaleka netušil, že se

s ním jednou potkám osobně, ostatně netušil jsem

to ani, když jsem poprvé narazil na jeho satirické

postřehy v časopisu Reflex, pro který ho objevil

na Stevově anglickém blogu Miloš Čermák a později


6 mu v něm poskytl odpovídající prostor pro pravidelnou spolupráci tehdejší šéfredaktor Ivan Hamšík. Oběma těmto osvíceným duchům za to patří náš dík! A třetí poděkování patří samozřejmě Láďovi Horáčkovi z nakladatelství Paseka, jenž to celé dotáhl do podoby knížky, kterou si právě prohlížíte.

Mnozí z vás ho ale znají možná také jako „Amíka Steva“ z jeho videí na dnes už neexistujícím serveru n-joy.cz, někdo ho měl to štěstí zahlédnout v karaoke pořadu TV Nova DO-RE-MI (kde mimochodem zvítězil!), někdo třeba v jednom z více než dvaceti v Čechách natáčených většinou zahraničních filmů, v nichž se úspěšně mihl. Zvědavost mi nakonec nedala, a tak jsem panu Fisherovi zavolal a opatrně se ho zeptal, jestli by se mnou někdy nezašel na pivo. A on souhlasil a od té doby je to pro mě Steve. Podnikli jsme spolu zájezd na proslulou akci „Litomyšl – láz - ně ducha“, kde jsme se rozhodli některé z jeho textů představit posluchačům, a to tak, že on je četl ve své mateřštině a já zase ve své. On odstavec, já odstavec, on začal malinko zrychlovat, já musel přidat taky, on stále víc a víc, já taky, a najednou přestal číst a začal hrát jak o život, a já v ten moment s hrůzou konstatoval, že Steve Fisher se přímo před mýma očima transformoval do postavy šíleného amerického reportéra, a jestli mu to celé nechci pokazit a přerušit jeho výstup svým zbabělým ústupem ze scény, tak zbývá jen jediné: hodně a hodně se snažit

7

a srovnat s tím ďáblem krok... Skončil jsem tenkrát

s propoceným trikem, zatímco on se jen pobaveně

usmíval. I přes tuto událost jsme však zůstali přáte

lé a jemu stále zbývalo dost energie na to, aby nám

s Jirkou Šlupkou Svěrákem na zpáteční cestě zpí

val jednu píseň za druhou. Steve Fisher je zkrátka

a dobře renesanční bytost nebo spíš multifunkční

chlapík. A to jsem přesvědčen o tom, že nám určitě

ještě nějakou tu svou dovednost tají. Příležitostně

se ho optám. Jsem hrdý na to, že vám nyní můžu

oznámit: „Dámy a pánové! Steve Fisher! Americká

soda!“

P. S. Příležitostně se ho také zeptám, jestli už při

pravuje pokračování... O Česku prAhA po více než 20 letech Ahoj! Jmenuji se Steve Fisher. Jsem Američan a ne dávno jsem oslavil kulaté výročí svého pobytu v Čechách. Přijel jsem do Prahy v září 1991 jako dobrovolný učitel angličtiny a žiji zde šťastně dodnes. Oženil jsem se s krásnou Češkou, s níž mám dva syny.

Moc rád žiji v tomto nádherném městě a v této krásné zemi. Je fascinující sledovat změny, k nimž zde v posledních letech dochází. Lidé se mě často ptají, zda si myslím, že se Praha v této době změnila k lepšímu, anebo k horšímu. A já vždy odpovídám: „Ano.“

Takže pro ty starší z vás, kteří pamatují, že telefonní číslo mělo jen šest číslic, i pro ty mladší, kteří nevědí, co je to mléčný bar, je zde deset příkladů obrovských rozdílů mezi tehdy a teď:

1. Před více než 20 lety jste ve starém obchodním domě Máj na Národní třídě museli napřed čekat ve frontě na košík, než jste si vůbec mohli dovolit vstoupit dovnitř. Dnes, v novém Tesco My, už košík není nutný, protože to málo, co si tam můžete dovolit koupit, odnesete v jedné ruce.

2. Před více než 20 lety měl na pevné linky v této zemi monopol zlý a nekompetentní Telecom, který všichni nenáviděli. Dnes se to jmenuje O

2

.

3. Před více než 20 lety tu existovaly jen tři televizní kanály a nic pořádného ke koukání. Dnes, díky zázraku digitálních technologií, není nic pořádného ke koukání na více než třiceti televizních kanálech.

4. Před více než 20 lety se lidé báli, že je jejich soused informátor StB. Dnes se nejvíc bojí toho, že si soused změní heslo své domácí WiFi.

5. Před více než 20 lety, kdy vlastnilo auto mnohem méně lidí, trvala v případě, že se někdo potřeboval dostat z Prahy 8 do Prahy 4, cesta nejméně hodinu veřejnou dopravou. Dnes zvládne většina lidí stejnou trasu v pohodlí vlastního vozu za méně než čtyři hodiny.

6. Před více než 20 lety bylo nutné, pokud jste žili v Praze a chtěli pryč od lidí, odjet na chatu na venkově. Pokud chcete být úplně sám dnes, stačí zajet do obchoďáku Nové Butovice.

7. Před více než 20 lety měly všechny české vesnice kostel, poštu a hospodu. Dnes má každá česká vesnice kostel, poštu, hospodu a pizzerii.

8. Před více než 20 lety lidé konzumovali nezdravé jídlo v hospodě. Dnes konzumují nezdravá jídla v McDonald’s a v KFC.

9. Před více než 20 lety byste v případě, že jste chtěli potkat Němce ze Západu, museli ukázat svůj pas na hranicích. Dnes se stačí ukázat na Staro - městském náměstí.

10. Ale samozřejmě největší změna ze všech se odehrála ještě o něco dříve. Tehdy byla země řízena zkorumpovanou, krutou a sobeckou diktaturou.

Dnes se může tento národ pyšnit tím, že jeho zko

rumpovaní, krutí a sobečtí vládní představitelé jsou

stoprocentně demokraticky voleni. otázky A oDpověDi po čeSku Když jsem před mnoha lety přijel do Prahy, musel jsem se jako jednu z prvních věcí naučit, jak se v češ - tině správně ptát. V angličtině se zeptáte: „Víte, kolik je hodin?“, zatímco v češtině otázka častěji zní: „Nevíte, kolik je hodin?“ V českém obchodě se neptáte: „Máte AAA baterie?“, ale raději na to jdete opatrněji: „Nemáte AAA baterie?“

Zdálo se mi, že způsob, jakým Češi kladou otázky, vyjadřuje jejich slušnost a skromnost, tedy vlastnosti, jichž jsem si rychle všiml a které jsem na rozdíl od svých agresivnějších amerických krajanů okamžitě ocenil.

Když se Češi ptají, jako by říkali: Promiňte, že  se  vůbec ptám. Je  ode  mě  asi  troufalé očekávat, že  to  budete vědět, ale  stejně: nevíte – myslím úplnou náho - dou – kolik že  je  hodin? Ovšem rád  bych  vás  ujistil, že  naprosto pochopím, pokud to vědět nebudete.

Říkal jsem si, jestli český způsob kladení otázek nemůže odrážet onen fatalistický rys národní povahy, což je další česká vlastnost, kterou pokládám za dojemnou. Jako by výchozím bodem nevinného dotazu typu: „Nevíte, kde je nádraží?“ bylo přesvědčení: Samozřejmě jsem  si  dobře vědom toho,  že  asi  nevíte, kde  je.  Konec konců, proč byste to  zrovna vy  měl  vědět, že?  A proč bych se  já  měl  domnívat, že  to  víte?

Zanedlouho jsem přišel na to, že tenhle fatalistický přístup je v mnoha ohledech opodstatněný. Například ještě v roce 1991 mělo určitě smysl ptát se české prodavačky stylem „Nemáte to a to?“, protože v 99 procentech případů odpověď zněla: „Ne, nemáme.“

Vzpomínám si, že slovo „nemáme“ bylo před lety mezi českými prodavačkami něco jako mantra. Dokonce jsem měl pocit, že některé prodavačky s oblibou odpovídaly „nemáme“, i když vlastně neměly sebemenší tušení, jestli požadované zboží mají, nebo ne.

Zaprvé je to pro ně úžasná finta, jak se zbavit zákazníka a vrátit se k tomu, co ještě před chvilkou, než je vyrušil, zrovna nedělaly. Ještě zajímavější bylo zjištění, že to jejich „nemáme“ bylo téměř oslavou všudypřítomné mravní zkaženosti. Vlastně tím zákazníkovi sdělovaly: Ne,  to  nemáme. Samozřejmě,  že  ne.  A není to  typický? Tohle zboží nemáme, a pro- tože  dobře vím,  jak  to  v tomhle zavšiveným státě  chodí,  nemají ho asi ani v žádným jiným krámu.

Stejnou ironickou solidaritu jsem pak objevoval i mezi svými novými českými přáteli, když jsem jim vyprávěl o svých zkušenostech s českým „nemáme“ v pražských obchodech.

Vzpomínám si, že když nastala první zima mého pobytu v Praze, absolvoval jsem anabázi do všech tří tehdejších obchodních domů ve městě – Máj, Kotva a Bílá labuť – kvůli nákupu zimní čepice. V každém tom obchodním domě mě prodavačky zdvořile informovaly, že žádné čepice nemají.

Hmm, pomyslel jsem si. Čepice nejsou? V celém  obchodním domě? Je to vůbec možné?

Mí čeští přátelé historku vyslechli a ujistili mě, že to možné je. „Je to normální,“ shodli se všichni. A mně se zdálo, že to jejich „normálka“ znělo stejně jako prodavaččino „nemáme“ – jako další mantra oslavného společného strádání. Ani jeden z mých českých přátel neřekl něco jako „Opravdu?“, „Ty jo!“ nebo „Páni, to je blbý...“. Místo toho mi jen jinými slovy říkali: Vítej v klubu, kámo! A vždycky to doprovodili úsměvem či smíchem.

Samozřejmě, tohle se odehrálo před mnoha lety. Od té doby se poměry výrazně změnily.

Například nedávno jsem si zašel do obchodu s elektronikou koupit nový notebook. Chtěl jsem, aby měl hlavně Intel Wireless Display, umožňující bezdrátové připojení k televizi. Ptal jsem se prodavače, zda takový notebook mají na skladě. Jen tak pro jistotu odešel dozadu a vrátil se za pět minut.

„Tak bohužel, pane, takový notebooky nemáme,“ řekl.

A tak jsem udělal to, co mě pražské obchody a jejich prodavačky a prodavači naučili už dávno. Na mobilu jsem si přes internet zjistil, kde takové notebooky prodávají. Jak se ukázalo, všechny notebooky, jež měly obchody na skladě, byly pochopitelně vybaveny Intel WiDi jako standardní funkcí. Měl je i obchod, kde jsem právě nakupoval.

Takže i když po otázce „Nemáte to a to?“ můžete stále ještě zaslechnout totéž „Ne, nemáme“ jako před lety, změnilo se alespoň to, že zboží, které hledáte, nyní mají, pouze to tají.

Prodavač mi notebook namarkoval, já se usmál, možná i zasmál, a pomyslel jsem si: Normálka.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist