načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Alice - Judith Hermannová

Alice

Elektronická kniha: Alice
Autor:

Povídková kniha Alice je trochu jiná než předcházející dva tituly Judith Hermannové. Ohledává nejzazší bod — smrt. Pět úmrtí pěti mužů. Pozvolných i náhlých, čekaných i ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Větrné mlýny s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 176
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Povídková kniha Alice je trochu jiná než předcházející dva tituly Judith Hermannové. Ohledává nejzazší bod — smrt. Pět úmrtí pěti mužů. Pozvolných i náhlých, čekaných i nečekaných. Provázaných na různý způsob. A ohledává rovněž, co zbude po smrti. Jak se dá se smrtí sžít. Jak žít se smrtí druhého v sobě. Hermannová tu poprvé uvažuje nad tím, co bude. Poprvé překračuje temný kruh melancholie. A v podtextu pak otvírá dvě témata, která do jisté míry tvarují dnešek: všeobecná pasivita občanské společnosti plus odumírání mužského principu.

Zařazeno v kategoriích
Judith Hermannová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Alice

Větrné mlýny

Judith Hermannová

Judith Hermannová

Alice


Povídková kniha Alice je trochu jiná nežpředcházející dva tituly Judith Hermannové. Ohledává nejzazší

bod — smrt. Pět úmrtí pěti mužů. Pozvolných ináhlých, čekaných i nečekaných. Provázaných na různý

způsob. A ohledává rovněž, co zbude po smrti. Jak

se dá se smrtí sžít. Jak žít se smrtí druhého v sobě.

Hermannová tu poprvé uvažuje nad tím, co bude.

Poprvé překračuje temný kruh melancholie. A vpodtextu pak otvírá dvě témata, která do jisté mírytvarují dnešek: všeobecná pasivita občanské společnosti

plus odumírání mužského principu.

Alice

Větrné mlýny

Judith Hermannová

Judith Hermannová

Alice


Větrné mlýny


Alice

Judith Hermannová


Alice

Judith Hermannová


The publication of this work was supported

by a grant from the Goethe-Institut.

Kniha vyšla díky podpoře

Česko-německého fondu budoucnosti.

© S. Fischer Verlag GmbH, Frankfurt am Main 2009

© Judith Hermannová, 2013

Translation © Tereza Semotamová, 2013

Epilogue © Radim Kopáč, 2013

Cover photo © David Konečný, 2013

© Větrné mlýny, 2013

ISBN 978-80-7443-068-8 (papírová kniha)

ISBN 978-80-7443-169-2 (eBook)


Z němčiny přeložila Tereza Semotamová



Jenže Micha neumřel. Ani v noci z pondělí na úterý,

ani v noci z úterý na středu, možná že umře ve středu

večer nebo v noci na čtvrtek. Alice si byla jistá, že

někde slyšela, že většina lidí umírá v noci. Doktoři už

nic neříkali, krčili rameny a ukazovali své prázdné,

dezinfikované ruce. Nedá se už nic dělat. Je nám líto.

Tak si Alice a Maja s dítětem musely hledat nové

ubytování. Nový byt, protože Micha stále neumíral.

Tam, kde právě bydlely, to bylo moc malé.Potřebo

valy totiž dva pokoje, nejméně, jeden pro Maju a dítě

a druhý pro Alici, a taky obývák s televizí, aby bylo

kde trávit večery, obstojně vybavenou kuchyňodpo

vídající potřebám dítěte a koupelnu s vanou. Možná

zahradu. Výhled z okna, pohled na něco hezkého.

Micha měl na sobě nemocniční košili potištěnou

modrými kosočtverci. Byl vyhublý na kost, kostra,

jen jeho ruce byly pořád stejné, navíc byly měkké

a teplé. Na jeho nočním stolku nestálo nic než láhev

minerální vody a hrneček s pítkem. Už ani nepil.

I Micha

9


Alice si balila věci do své cestovní tašky. Noční

košile, tři trička, tři svetry, jedny kalhoty, spodní

prádlo, knížka. Posadila se na proutěnou pohovku

mezi polštáře a poslala dítěti po vykachlíčkované

desce stolu zelený gumový míček, ve kterém zvonila

rolnička. Dítě už umělo stát u nízkého stolkuv obý

váku, hrdě, oběma rukama se drželo desky stolu.

Na míček nereagovalo, řeklo ale několikrát za sebou

rozhodným tónem slovo „zajíc“. Zřetelně asrozumi

telně. Maja telefonovala s pronajímatelem bytu na

druhém konci města. Levnějšího bytu. Tři pokoje. Se

zahradou. Pračka taky, ano, samozřejmě. Donemoc

nice je to stejně daleko jako z pokoje, co mají tady:

umělý zlatý déšť ve váze stojící na poličce obývací

stěny, nad televizí zarámovaná fotografie, na které

slunce zapadá za prázdnou hladinu jezera. Skládací

postel, na které spala Alice, v rohu před obývacístě

nou dvojpostel, u okna zastrčená proutěná pohovka.

Záclony byly shrnuté na stranu, výhled na parkoviště

supermarketu, přijíždějící a odjíždějící auta, lidé, co

tlačí vrchovatě naplněné nákupní vozíky. V kato

lické nemocnici, řekla Maja do sluchátka, můj muž

leží v katolické nemocnici; seděla na kraji postele,

hlavu podepřenou rukou, tvář odvrácenou stranou.

Alice pozorovala její záda. Dítě se teď přece jenroz

hodlo pro míček, zvedlo jej a prudce s ním zatřáslo,

s  důležitým výrazem v  tváři naslouchalo rolničce.

10


Budeme se stěhovat, řekla Alice dítěti. Stěhujeme se jinam. Tam to bude moc pěkný, uvidíš. Je tam vana. Zahrada taky, každé ráno můžeme jít ven. Stromy. Louka. Možná zajíčci, uvidíme, možná nějakého chytíme.

Dítě neodpovědělo. Dívá se na Alici, dlouhý pohled plný tajemného významu. Na bradičce se mu třásla čirá kapka slin. Bylo to Michovo dítě a bylo svému otci velmi podobné. Tak nějak se přihodilo, že Micha umíral veZweibrückenu. Dvojmostí. Dva mosty. Alici to znělo poeticky, byl to ale nesprávný obraz, pro umírajícího totižexistoval, jestli vůbec, už jenom jeden most. Pro koho byl ten druhý? Zweibrücken se tak nějak nabízel; na konci odysey od jedné nemocnice k druhé byla úplně náhodou katolická nemocnice ve městě daleko od domova. Tam Micha umíral. Kdyby na to ještě měl sílu, určitě by si z toho dělal legraci. Už ale neměl sílu. Měl rakovinu a dostával morfium, už byl skoro na druhém břehu, nebylo ani jisté, jestli ten zvuk, který ze sebe vydal, když Alice seděla u jeho postele a on vložil svoji ruku do její, měl vyjadřovat bolest, nebo souhlas. Některý z lékařů, kteří se už před týdnem stáhli do ústraní, ale ze zdvořilosti ještě postávali na okraji kulis, čas od času přišel a dělal, jako by měřil teplotu či tep. Že Micha umírá, oznámili už

11


před několika dny, ale Micha ještě neumřel. Nadechoval se a vydechoval. Nadechoval se a vydechoval.

Nadechoval se a vydechoval. To bylo všechno.

Maja přebalovala dítě na posteli. Dítě bylo překrásné,

mělo měkkou a bílou pokožka, na zádech znamínko

ve tvaru srdce, vyznamenání. Alice seděla naproutěné pohovce a přihlížela, jak Maja dítě přebaluje,

drží mu nožičky levou rukou, pak je za ně opatrně

zvedla.

Pojedeme taxíkem, řekla Maja. Objednáš ho,prosím tě? Za deset minut.

Dobře, řekla Alice.

Moc spolu nemluvily. Někdy více, někdy méně, spíš méně, nebylo to nepříjemné. Včera vedle sebe mlčky večeřely a dívaly se, jak dítě jí pizzu. Dlouze. Alice vstala a umyla poslední nádobí, dva hrnky, dva talíře a misku, ze které dítě jedlo v poledne bílý jogurt s kousky banánu. Sbalíš, prosím tě, taky věci, co máme v lednici? řekla Maja. Napomenula dítě, ať zůstane ležet, nehýbej se, už jenom chviličku.

V lednici byla vajíčka, ryba, rajčata a kousek másla. A taky fenyklový čaj, brambory, jablka a hrušky. Tři láhve piva a jedna láhev vína. V  hrnci na sporáku vyvařené dudlíky a dětská láhev. Alice odmotala dva zářivě žluté pytle na odpadky, byla nepřiměřeněbezradná, ráda by všechno dělala správně. 12

Potom stál ve dveřích pronajímatel. Neslyšně zaklepal, chtěl se jen podívat, jestli je všechno v pořádku. Alice odpočítala peníze do nastavené ruky a nevěděla, proč by mu měla lhát. Ne, neodjíždíme, stěhujeme se, je to tu přece jen moc malé. Ale jinak je všechno v pořádku, děkujeme. Ne, ještě to potrvá. Ještě to není za námi. Lékaři říkají, že má hodně sil. Pronajímatel se usmál, měl křivý a bezmocný úsměv, vypadal docela nešikovně, ale co by měl taky dělat?

A kam se stěhujete?

Na kraj města, zavolá Maja z postele, kde sedís dítětem. Na periferii, měla by tam být i zahrada, to bude pro dítě lepší. Ale děkujeme za všechno. Velké díky. Maja byla s  dítětem v  Zweibrückenu už deset dní. Přiletěla letadlem, dítě letělo poprvé a při vzletu ani přistání nebrečelo. Z Berlína zamluvila ubytování, pronajímateli sdělila, že do Zweibrückenu nejede na dovolenou. Jezdil vůbec někdo do Zweibrückenu na dovolenou? Pronajímatel na to neuměl odpovědět. Pokoj za čtyřicet eur na noc, zlatý déšť a koupelna se sprchou. Když dítě začalo čtvrtého dne na ulici, po které se šlo do nemocnice, brečet a nebylo k utišení, zavolala Maja Alici.

Mohla bys přijet, Micha umírá. Určitě ho ještě chceš vidět. Potřebuju někoho, kdo se postará o dítě, už do nemocnice nechce.

13


Myslíš, že mě Micha chce vidět, zeptala by se ráda Alice. Nemyslíš, že by to na něj mohlo být moc? Ale jak Maja mohla vědět, jestli Micha chce Alici vidět?

Řekla: Copak je s dítětem?

Maja chvíli přemýšlela a pak odpověděla, že dítě už na Michu nereaguje jako na člověka. Už ho s sebou nemůžu brát na nemocniční pokoj. Ale chci být u něj. Rozumíš tomu? Alice se vydala na cestu hned příští den. Maju sotva znala. Michu znala dobře. Určitě ho chceš ještějednou vidět — co je to za otázku? Byly časy, kdy si myslela, že pokud už Michovu tvář nikdy nespatří, nebude moct žít. Často mu to říkala. Pokaždé se tomu vlídně zasmál. Ale taky si pomyslela, že Micha umře. Zatímco vlak, ve kterém seděla, projíždělpustou a ošklivou krajinou, považovala se za takdůležitou, že se domnívala, že než k němu přijede, Micha umře, protože za ním právě jede.

Přesto se vydala na cestu. Micha neumřel. Ne v době, kdy seděla ve vlaku, četla si noviny, usínala, zase se probouzela, pila kávu, jedla kyselé jablko, dívala se z  okna, brečela, šla na záchod a dvakrát se rozhodla sednout si jinam. Všechno považovala za znamení a všechno si vykládala špatně. Když dorazila na místo, Maja s dítětem ji vyzvedla, objaly se a  Maja řekla, že brečet můžou později. Micha 14

neumřel první noc, když Alice hlídala dítě, zatímco

Maja šla za ním do nemocnice, neumřel ani druhou

noc, a  před nadcházející třetí nocí se Maja s  Alicí

rozhodly přestěhovat.

Stály na ulici a čekaly na taxík. Kočárek byl složený.

Vedle Aliciny cestovní tašky a Majina kufru pytle

s jídlem z lednice. Bezcennosti.

Všechna slova náhle získávala jiný význam.Chod

ník byl úzký, po silnici svištěla auta, za nimi spršky

dešťové vody. Pěšky tu nešel nikdo. Taxík nepřijížděl.

Maja držela dítě v náručí, chvíli je houpala a pak je

dala Alici. Alice dítě vzala, bála se, že se dítě bude

bránit, ale nebránilo se, jen vypadalo vážně. Vzala

je do náruče, trochu je opřela o boky, jak tak člověk

dítě drží; blízkost té tvářičky, orámované měkkou

růžovou čepičkou s bambulí, ji uváděla do rozpaků.

Dítě vonělo dítětem, mlékem a mrkvovou kaší, mělo

obrovské modré lesknoucí se oči. Alice ten pohled

nevydržela, zadívala se jinam, ulicí nahoru a dolů.

Tahle část města. Ulice vedla nad dálnicí, přes park,

kde plavaly rozcuchané kačeny v poloslaném ryb

níčku, a vymřelý střed města až k nemocnici;dva

cet minut pěšky s kočárkem a dítětem. Dítě se učilo

chodit, neustále chtělo chodit, ale ne rovně, buď

tam, nebo onam. Učilo se chodit. Přes to všechno,

a právě proto. Maja chodila touhle cestou celý týden.

15 Tam. A zase zpátky. Dítě házelo kačenám rozbředlé sušenky. Kačeny téměř nereagovaly. Bylo chladno, polovina října, žádné babí léto. Dítě v Alicině náručí otočilo hlavou a uvidělo, co viděla Alice. Déšť a šedivé domy. Nic, co by se dalo ukazovat.

Možná bych ten taxík měla zavolat ještě jednou, řekla Alice, a Maja nereagovala, což mohloznamenat, že není nutné jej znovu volat. Alici připadalo, že Maja často mluví tak, že vůbec nic neříká, jasně se vyjadřuje mlčením. Za jiných okolností by Alice možná vůči tomuto mlčení protestovala. Ale Maja byla Michova žena. Měli spolu dítě, a až Micha umře, bude vdovou. To mezi Michou a Alicí už bylo tak dávno, že se sotva dalo mluvit o nějakém právu. Anekdota, jenže, pomyslela si Alice, kdyby se tato anekdota nepřihodila, nebyla by teď v Zweibrückenu. Ale to, že jsem tu, nemění nic na tom, že Micha umírá.

U krajnice zastavil taxík. Řidič protáhl obličej, neměl náladu vystoupit z auta, mít mokré boty, dát do kufru všechny ty krámy, kočárek, tašku, pytle s jídlem. Vystoupil. Maja vzala dítě z Aliciny náruče a usmála se na taxikáře. Alice si sedla dopředu.Taxikář vzadu nervózně montoval kočárek, aby ho mohl dát do kufru. Maja dítě s úsměvem držela na klíně. Pak se auto rozjelo. Hezké stěrače, hudba z rádia, regionální vysílání, nedůležité žvanění, hlasové zna- 16 mení, poté ohrané písničky. Dívat se z okna. Rovně po silnici, nad dálnicí, ukazatele a údaje o různých směrech blížících se odboček byly zřetelně čitelné, volání dálek, možnost ze Zweibrückenu zase zmizet. Zmizíme, vypadneme odsud, vezmeme roha; řeč, která tady najednou už neměla platit. Projeli kolem parku, kolem nemocnice, sedm poschodí, v každém dvacet oken, třetí zleva v šestém poschodí bylo okno pokoje, kde ležel v posteli Micha a nadechoval se, vydechoval, nadechoval se. Dveře jeho pokoje byly pořád otevřené a jeho dech byl tak hlasitý, že jej bylo slyšet hned, jak člověk vystoupil z výtahu.

Zhrozíš se, až ho uvidíš, řekla Maja, když šla Alice poprvé do nemocnice. Bylo to tak.

Alice k tomu oknu nevzhlédla. Jeli do kopce, pryč ze středu města, jen kousek, potom lesem, pakpřijeli na sídliště. Taxikář příšerně kašlal. Číslo dvanáct, řekla Maja ze zadního sedadla. Alice zaplatila, účtenku nechtěla. Řidič vyndal věci z kufru a něco u toho brblal. Poté odjel. Alice a Maja s dítětem stály na ulici a dívaly se na dům; bílá, nízká novostavba se zimní zahradou, kde se na zamlžené sklo tlačily obrovské azalky. Na barevném skle vchodových dveří visela rustikální čarodějnice na koštěti, houpala se a šelestila ve větru. Alice si byla jistá, že ví, jak tu zvoní zvonek. Vzduch byl svěží. Najednou byl cítit déšť, vlhká půda a mokré listí.

17


Dopoledne byla Alice v nemocnici. Po snídani.

Jsou lidé, řekl jeden z lékařů, kterým se lépe umírá

o samotě, nechte ho trochu samotného, nedělejte si

starosti. Micha byll sám od jedné hodiny v noci do

desíti dopoledne, devět hodin, během kterých dýchal

a neumřel.

Alice seděla toho dopoledne na Michově posteli až do dvanácti. Nejdříve na jedné, potom na druhé straně postele. Pokoj byl účelně zařízený, skříňová stěna, umyvadlo, dveře na záchod, prázdná plocha lakovaného linolea, na kterém stála druhá postel, kde měl ležet druhý pacient. Sestry jej před několika dny bez udání důvodu přemístily jinam. Někam jinam.

Alice seděla na pravé straně postele zády k oknu, které směřovalo k městu a vzdálenému řetězci pahorků. Když seděla na levé straně, měla vedle sebe infuzní přístroj s  morfiem. Pokud neunesla pohled na Michu, mohla se opřít o skříň a dívat se na řetězec pahorků. Dívat se mu do tváře. Micha spal s otevřenýma očima. Celou dobu. Otáčel se za sluncem, za šedým, a přece jasným dnem, jako nějaká rostlina, tělo, hlavu, paže i dlaně natáčel směrem k oknu. I přes otevřené oči vypadal, jako by spal, ale možná to bylo něco úplně jiného, tento stav otupělý morfiem, zaplavený obrazy, pokud ještě vůbec něčím. Často a zhluboka sténal. Alice jej občas brala za ruku, 18 měl teplou, důvěrně známou ruku. Dveře pokoje byly pootevřené, útěšné vrzání bot sestřiček, zvonění telefonu na sesterně, rachot výtahu, šepot a smích, neustálá čilost, kolem pokoje projížděl vozík s jídlem, občas vešla některá z jeptišek. Často přicházela jedna stará, jakoby pomačkaná, Alice si myslela, že jeptiška přichází spíše kvůli ní než kvůli Michovi.

Všechno v pořádku?

Ano, ano.

Jeptiška zůstala stát u nohou postele, držela se kovového rámu a dívala se na Michu s  hlavou na stranu. Se zájmem. Měl otevřená ústa a černé dásně, oči nepřítomně natočené k oknu. Jeptiška sepodívala na Alici a zeptala se, co byl Micha zač.

Jak to myslíte, zeptala se Alice a narovnala se; sedíc na židli, opřená o skříň, byla zcela pohroužená do sebe.

Myslíte, jaké měl povolání?

Jeptiška mimoděk pozvedla ruce a zase je nechala klesnout, přitom škubla postelí. Jak prožil svůj život, řekla. Co dokázal?

Obě se na Michu podívaly a Alice si pomyslela, že tahle žena už nikdy neuvidí, jaký Micha ve skutečnosti byl, jak vypadal, mluvil, klel a usmíval se, jak šel životem. Ona vidí jen umírajícího. Uniklo jí něco?

Váhavě odpověděla: Řekla bych, že byl kouzelníkem. Eskamotér, rozumíte, co tím myslím? Uměl

19


všechny ty triky. Králíka z klobouku. Žonglovat.

Číst myšlenky. Ale vždycky se mu člověk mohl dívat

do karet. Chtěl svoje karty ukazovat. Nedokážu to

vysvětlit.

A jeptiška řekla, že si něco takového myslela,

její intonace byla neutrální, mohlo to být míněno

souhlasně, nebo opovržlivě, těžko říci. Už to nebude

trvat dlouho, dodala. Pak odešla z pokoje. Když mají

takhle ostré tváře, už to netrvá dlouho.

Dveře nízkého bílého domu se samy otevřely, Maja

s Alicí nemusely zvonit, pravděpodobně zde všichni

všechno viděli, v téhle tiché, poklidné ulici všichni

viděli ze stinných koutů svých obýváků přes závěsy

dveří na terasu, jak taxík zastavil, jak vystoupily,

jak tu stály. Blondýna, bruneta a malé dítěs růžo

vou čepičkou na hlavě. A všichni měli kruhy pod

očima. Kufr, tašky a dětský kočárek. Dveře se samy

otevřely, pronajímatel vyšel před dům, srdečně vás

vítám, podali si ruce. Tlustá žena a tlustý muž, starší

lidé ve věku Majiných nebo Aliciných rodičů. Alice

byla starší než Maja a Micha už také nebyl nejmladší.

Alice si myslela, že ji Micha přežije. Přežije ji. Micha

tu vždycky bude, myslela si. Proč si to myslela, to

nedokázala říct, možná to byl projev její lásky, něco

odehrávající se mimo čas. Stála před domems taš

kami v jedné ruce a cestovní taškou v druhé, Maju

20


s dítětem v náručí vedle sebe a na kraji scény všechny

ty věci, okrasné koule na skalce, nakypřená půda,

zelený trávník, ropucha z bílé hlíny; Alice cítila, jak

se jí roztřásla kolena, cítila nebezpečí, že nad vším

ztratí kontrolu, a po chvíli ten pocit zase odezněl.

Žena měla velké poprsí, fialové brýle, bylanepocho

pitelně srdečná, jaksi nenormální. Muž zůstával vždy

kousek za ní, jeho ruce byly drsné a sedřené, jeho

stisk pevný, měl poměrně špinavé tepláky a na obou

stranách široké holé lebky veliké jizvy, jako by měl

hlavu v nějakém svěráku, vypadalo to zvláštně. Ale

bylo to všechno zvláštní i tak, bylo třeba brát věci,

jak přicházely. A tak Alice odnesla svoji tašku na

zahradu, zatímco dítě v Majině náručí neustále říkalo

„zajíc“. Zajíc. Zajíc. Asi aby všechny uklidnilo.

Byt se nacházel ve sklepě. Žena vysvětlila, že to

byl její vlastní byt, všechno si v něm udělala sama,

svépomocí. Muž mlčel a usmíval se. Nahoře bydlela

dcera s vnoučaty a dole oni, poté se dcera s vnoučaty

odstěhovala, odešla do jiného města, nyní tedy oba

bydlí zase nahoře a suterénní byt pronajímají, byla

by ho přece škoda. Žena vše zdlouhavě vysvětlovala,

jako by se omlouvala, hovořila tvrdým dialektem,

a bylo jí rozumět jen z poloviny, ale nakonec to bylo

úplně jedno, kdo, kdy a proč v tomhle bytě bydlel.

Alice šla za Majou, která následovala ženu, která

21


si hned vzala dítě do náruče, sundala mu růžovou

čepičku a houpala je, jako by bylo teď její. Společně

šly dolů po schodech. Žena s vážným, náhlezamlklým dítětem vepředu, za ní Maja, potom Alice a muž,

který se velmi ochotně chopil kufru a tašek. Šel těsně

za Alicí, ztěžka dýchal.

Dům byl na kopci, takže šlo o sklepní byt jenom z  poloviny, táhl se dozadu do zahrady. Na první pohled bylo všechno v pořádku. Jistá útulnost, velká místnost s  kuchyňskou linkou, uprostřed stůl ze světlého dřeva, polička s kuchařkami a kýčovitými soškami, televize a rohová pohovka; z této místnosti přecházel pokoj do dalšího a pak ještě do jednoho, v obou místnostech postele, a pak koupelna s vanou a pračkou.

Na druhý pohled to už tolik v  pořádku nebylo, maličkosti, tu a tam. Pronajímatelé se možnápřestěhovali nahoru teprve včera, neodnesli si ještě úplně všechno, nechali tu své soukromé věci, zarámované fotografie, baterie, zmačkané časopisy, rozpletené šály. Na okraji vany vyrovnané levné šampony asprchové gely. Taky hračky, dítě je okamžitě objevilo. Šaty ve skříni, pantofle pod šatníkem, proti tomu ve skutečnosti nešlo nic namítat, všechno bylo jinak útulné, ale také intimní; jakási nadbytečná zátěž. Alice pocítila náznak odporu, poté si vybaviladeprimující dekorace v předchozím bytě, kde mělo všechno 22 svůj účel, a jinak v něm nebylo nic. Dítě bylo velmi šťastné, hned z poliček bralo ozdůbky a tahalo za ubrus na stole, vysypalo na zem z krabice od pracího prášku různé díly stavebnice a lomcovalo dveřmi od ledničky, a žena na ně mluvila nasládlým hlasem, smála se, konejšila Maju, která se za dítě omlouvala, a běhala všude možně a ukazovala všechno možné, varnou konvici, kávovar, elektrické žaluzie, televizi, videopřehrávač, ložní prádlo, klíče. Na svazku klíčů malinká čarodějnice na drátěném koštěti.

Alice stála u kuchyňského okna a dívala se do zahrady. Houpačka na terase byla přikrytá plachtou. Kolem umělohmotného stolu čtyři bílé židle auprostřed zatažený slunečník. Stromy už byly opadané. Zvadlé jiřiny, astry, slunečnice, pergola a červené víno. Hezký výhled na jinou zahradu dole podkopcem, první domy ve městě a úplně nalevo nemocnice, velká budova s mnoha okny. Příliš daleko, aby se dalo určit Michovo okno, ale dost blízko, aby si člověk řekl, tam je Micha. A my jsme tady.

Alice se dívala na budovu a měla pocit, že pokud na výhled okamžitě neupozorní Maju, bude to od ní zrada. Nechávala si to pro sebe, ještě chvíli. Maja byla zaneprázdněná, byla s tou ženou a dítětem v jedné z ložnic, dítě, zdá se, skákalo po posteli, výskalo radostí. Alice se zadívala na nerezový dřez, na police nad dřezem, na umělohmotné lahvičky s  kořením,

23


z  poloviny prázdné, majoránka, rozmarýn, pepř

různých barev, všechno trochu ušmudlané, víčka

upatlaná, ani dřez nebyl úplně čistý. Zkusmo otočila kohoutkem, vtom za ní stál muž. Objal ji, chytil

rukama kolem boků a přitáhl k sobě, chvíli ji držel,

pak ji pustil a odstrčil. Řekl, že tablety do myčky jsou

tady pod dřezem, kamsi ukázal.

Alice řekla: Aha, díky, ty budeme určitěpotřebovat. Zvedla ruku a sáhla si na šíji, strnule a pomalu, přitom se k němu otočila. Jako by bylo možné to jen tak přejít. Přejít to objetí.

Zavrtěl hlavou. Usmál se směrem k oknu a řekl, že není zač. Máte to teď těžké. Máte to opravdu těžké.

Pak ustoupil, jako by stál před vykopanou jámou. S hranou skromností se stáhl, oči nadále sklopené, pořád ještě vrtěl hlavou. Žena spěšně vyšla z ložnice, v ruce povlečení šeříkové barvy, v  obličeji červené fleky. Peřiny si povlečeme samy, zavolala Majaz ložnice, to nemusíte, to zvládneme. Žena se podívala na svého muže, pak na Alici, ale už ne zpátky na muže. Alice šla za ní a vzala od ní ložní prádlo. Určitě, řekla žena, ano, odpověděla Alice, aniž by věděla, čím si má být vlastně jista.

Maja přišla do kuchyně, opřela se o dveře, futra byla stlučena ze starých trámů, předstíraná stabilita. Dítě lezlo po čtyřech za ní, tahalo Maju za ruku a omotávalo své ručky kolem Majina kolene, bylo jen 24



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist