načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Aliance kapitána Vorpatrila - Lois McMaster Bujold

Aliance kapitána Vorpatrila

Elektronická kniha: Aliance kapitána Vorpatrila
Autor:

Kapitán Ivan Vorpatril má někdy pocit, že kdyby nebylo jeho rodiny, neměl by vůbec žádné problémy. Jenže má to pochybné štěstí, že jeho bratrancem je hyperaktivní Miles Vorkosigan, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  265
+
-
8,8
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 531
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kapitán Ivan Vorpatril má někdy pocit, že kdyby nebylo jeho rodiny, neměl by vůbec žádné problémy. Jenže má to pochybné štěstí, že jeho bratrancem je hyperaktivní Miles Vorkosigan, který ho až příliš často dokázal vtáhnout do svých plánů. Ty ovšem často představovaly nejen riziko pro jeho život, ale také pro jeho vojenskou kariéru. V současné době je Ivan služebně na planetě Komarr jako pobočník admirála Desplainse, daleko od svého bratrance i své matky, kteří zůstali na Barrayaru. Je to snadná služba a nikdo po něm nestřílí. Co by se mohlo stát? Zjistí, že velmi mnoho, hned v okamžiku, kdy se na jeho prahu objeví Byerly Vorrutyer, tajný agent Císařské bezpečnosti a požádá ho, aby se seznámil s mladou ženou, která nedávno přijela na Komarr a která se zdá být v nebezpečí. Pomoc dámě v nebezpečí je jen malý krůček po cestě dlážděné dobrými úmysly, Ivana ale vtáhne do potíží s komarrskými úřady, s nadřízenými a s nebezpečnými osobami, které se snaží unést záhadnou krásnou Tej a její exoticky modrou přítelkyni Rish. A zaplete se důkladněji, než si myslel.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Lois McMaster Bujold

ALIANCE

KAPITÁNA

VORPATRILA

TALPRESS


Copyright © 2012 by Lois McMaster Bujold

Translation © 2015 by Lenka Petrášková

Cover © 2015 by Martina Pilcerová Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-612-7 Kapitola

j

1

Zvonek na Ivanových dveřích se ozval těsně před

komarrskou půlnocí, právě když se mu dařilozotavovat se z časového posunu, skokové nevolnosti anávalu denní práce a chystal se jít konečně normálně spát.

Něco si pro sebe tiše zavrčel a neochotně se vydal ke

dveřím.

Když uviděl, kdo v nich stojí, říkal si, že měluposlechnout varování svého instinktu.

„Proboha. Byerly Vorrutyer. Jdi pryč.“

„Ahoj, Ivane,“ opáčil mírně Byerly, jako kdyby to nevlídné uvítání neslyšel. „Pustíš mě dovnitř?“

Ivanovi ve vteřině proběhly hlavou všechny typřinejmenším komplikované možnosti, které obvykleByerlyho následovaly, a řekl rovnou: „Ne.“ I ta vteřinazaváhání ale stačila na to, aby Byerly proklouzl za dveře. Ivan si povzdychl a nechal je zase zavřít. Takhledaleko od domova bylo přece jen dobré vidět známou tvář – i když patřila Byerlymu.Příště se laskavě podívej do kamery a předstírej, že nejsi doma, ano?

Byerly rychle přešel celým, byA malým, ale pohodlně zařízeným bytem, ve kterém Ivan žil v Solstice.Pronajímal si ho po týdnech. Ivan si ho vybral právě kvůli potenciální dosažitelnosti nočního života v Solstice, jenže bohužel ještě neměl šanci toho využít. Byerly

5


přešel k širokým proskleným dveřím vedoucím nabalkón a ztlumil polarizaci skla tak, aby nebyla vidět

svůdně poblikávající světla hlavního města. Vlastně

kupole, opravil se v duchu Ivan podle správnéhokomarrského termínu. Celá planeta byla pokrytásystémem kupolí, které oddělovaly toxickou atmosféruplanety od dýchatelného vzduchu uvnitř. Byerly ještě pro

jistotu zatáhl závěsy a otočil se zpět do místnosti.

Ivan věděl, že své zvědavosti bude litovat, ale přesto se zeptal: „Co ksakru dělá štady na Komarru, By? Není to trochu daleko od domova?“

Byerly se ušklíbl. „Pracuju.“

A skutečně, zkušený pozorovatel jako Ivan si mohl všimnout zřetelných vrásek kolem Byerlyho očí stejně jako jejich bělma, zarudlého od nočního pití. Byerly se z devadesáti procent stylizoval do pózybarrayarského urozeného vorského floutka, který se věnuje pouze pohodlnému zahálčivému životu a pití.Zbývajících deset procent a většina jeho skrytých příjmů ale patřilo jeho práci jako tajného informátora Císařské bezpečnosti. Devadesát procent života si tak prostě užíval, jen čas od času musel odevzdat nějakou tu zprávu. Ivan musel připustit, že takový způsob života může být pěkně ošidný.

Prodáváš svoje přátele Císařské bezpečnosti, řekl mu kdysi Ivan. By tenkrát pokrčil rameny a odpověděl: Apro větší slávu impéria, na to nezapomínej.

Ivana napadlo, který z těch dvou důvodů ho přivedl dnes sem.

Pak v něm převládly dobré způsoby, které do něj natloukli v mládí, a nabídl mu: „Dá šsi něco k pití? Pivo? Víno? Nebo něco silnějšího?“ Pak si všiml jak se By bezvládně sesunul na gauč. „Nebo kafe?“ 6

„Jen vodu. Prosím. Musím si vyčistit hlavu a trochu se prospat.“

Ivan odešel do své čisté kuchyňky a naplnil sklenici. Když ji svému nevítanému hostu podával, By řekl: „A co ty dělá štady v Solstice, Ivane?“

„Pracuju.“

By ho gestem vyzval, aby pokračoval.

Ivan se posadil naproti němu a řekl: „Jsem tu se šéfem, který přijel na vojenskou konferenci. Azároveň to zkombinoval s výroční inspekcí komarrskéletky. Je to jako účetní uzávěrka, jenže v parádníuniformě.“ Ivan si opožděně uvědomil, že By tohle všechno už musí vědět. Přece ho tady našel, ne? By se nikdy nezastavoval jen tak.

„Ještě pracuješ pro admirála Desplainse?“

„Jo. Jako pobočník, sekretářka, osobní asistent,holka pro všechno, prostě dělám všechno, co potřebuje. Předstírám, že jsem nepostradatelný.“

„A pořád marně čeká šna pový šení, kapitáneVoratrile?“

„Ano. A ty mi v tom nepomáháš.“

By se uculil. „Říká se, že v centrále Císařskébezpečnosti kapitáni roznášejí kafe.“

„To je pravda. A mně se to tak líbí.“ Ivan by si přál, aby to tak bylo. Zdálo se to jako pár měsíců, i když už to bylo přes rok, co znovu vzplálo napětí meziBarrayarem a jeho nejtradičnějším nepřítelem,Cetagandským Císařstvím. Ivana to tenkrát přikovalo na celých 26,7 hodin barrayarského dne včetně víkendů k jeho pracovnímu stolu v centrále a celou dobu přemýšlel o těch nejpříšernějších verzích budoucnosti, které by mohly nastat, a to včetně detailních představ různých verzí smrti.

7


Válku odvrátil netradiční způsob diplomacie, který měl na svědomí nejprohnanější Gregorův Císařský auditor, no, a buKme uznalí, i jeho žena.

Tenkrát. Jenže vždycky je nějaké příště.

Ivan si prohlížel Byerlyho, který byl jen o pár let starší než on sám. Měli stejně hnědé oči, tmavé vlasy a olivovou pleA typické pro vzájemně příbuzenskyproletenou barrayarskou vojenskou kastu čiaristokracii, a vlastně i pro většinu Barrayaranů. By byl menší a štíhlejší než dvoumetrový a ramenatý Ivan, ale on nemusel splňovat Desplainsovu představu reklamně vyhlížejícího důstojníka sloužícího v centrále.Dokonce, když opilecky nemhouřil oči, byl By svýmzpůsobem hezký, stejně jako všichni v jeho klanu, se kterým byl Ivan spojen několika větvemi rodokmenu. To byl problém každého Vora. Měl příbuzné mezi lidmi,které by raději za příbuzné neměl. A ti všichni se čas od času objevili a něco chtěli.

„Co chceš, Byerly?“

„To se ptá štakhle přímo? Takhle se z tebe nikdynestane diplomat, Ivane.“

„Jednou jsem strávil rok jako asistent vojenského vyslance na barrayarském velvyslanectví na Zemi. Tam jsem si diplomacie užil až až. Tak povídej, By. Chci jít spát. A ty asi taky, když se tak na tebe dívám.“

By rozevřel doširoka oči. „No, Ivane! Má to snad být nabídka? To mě moc těší!“

„Jednou,“ zavrčel Ivan, „jednou ti na tenhle starý vtip řeknu, že ano, a pak se budu kochat tím, jak kolabuješ.“

By si přitiskl dlaň na srdce a nevinně se uculil: „To bych určitě udělal.“ Vypil sklenici a přestal hrátdivadlo. Jeho tvář, tak často vychytralá, teK ztvrdla.„Vlastně mám pro tebe úkol.“ 8

„Napadlo mě to.“

„Určitě ti to bude vyhovovat. Vlastně se dá říct, že ti prokazuju službu. Chci, abys sbalil holku.“

„Rozhodně ne tu, co mi doporučíš. V čem jeháček?“

Byerly se zatvářil otráveně. „Ivane, nebuK takpodezřívavý!“

„Jasně.“

By pokrčil rameny. „Bohužel to sám ještě nevím. A povinnosti, které mám k lidem, které doprovázím – a musím říct, že jsou skutečně velmi nepříjemní –“

K lidem, které špehuju, přeložil si Ivan bez těžkostí. Podle jeho názoru byli lidé kolem Byerlyho obvykle nepříjemní. Velmi nepříjemní může znamenat... co?

„– bohužel mám jen málo příležitostí se na nipodívat blíž. Oni o to mají ale ohromný zájem a já mám podezření, že není jen přátelský.“ Na chviličku se odmlčel a pak dodal: „Můžu tě ujistit, že vypadá velmi přitažlivě, toho se obávat nemusíš.“

Ivan se zamračil. „To si myslíš, že odmítnu pomoc dívce v nouzi?“

Byerly zdvihl obočí a narovnal se. „Vlastně musím říct, že tohle asi není její případ, ale dodalo by to tvojí akci věrohodnost v očích případného pozorovatele.“ Z kapsy vytáhl malou plastovou fólii a podal mu ji.

Pozadí bylo rozmazané, ale na obrázku bylozřetelně vidět hezkou ženu jdoucí po chodníku. Věkem mohla být něco mezi dvaceti a třiceti standardními roky, ačkoliv tenhle dojem mohl v porovnání s jejím skutečným věkem klamat. Černé vlasy, zářící oči, pleA zajímavého skořicového odstínu kontrastovala skrémovým těsným tričkem. Rozhodný nos i brada. BuK to byl její přirozený obličej, nebo práce skutečného

9


umělce, protože nevypadal jako univerzální obličej

biologického ideálu, který vymodeloval plastickýchirurg. Dlouhé nohy ukryté v kalhotách, těsněobtažených na správných místech. Hezky plná postava.Hezky plná. Jestli je její obličej přirozený, možná že i její

tělo? Ivan cítil, že jeho odpor slábne. „Kdo je to?“

„Prý komarrská občanka jménem Nanja Brindis, která se přestěhovala do Solstiky z kupole Olbia.“

„Prý?“

„Mám důvod si myslet, že je to krycí identita. Ale přestěhovala se sem nejspí šskutečně před dvěma měsíci.“

„Takže kdo je to doopravdy?“

„Bylo by prima, kdybys to mohl zjistit.“

„Jestli tají svou identitu z dobrého důvodu, asi mi to těžko řekne,“ Ivan zaváhal. „Má takový důvod?“

„Myslím, že velmi dobrý důvod. A taky si myslím, že není v tajení identity příli šdobrá.“

„To zní dost neurčitě, Byerly. Rád bych ti připomněl, že moje bezpečnostní prověrky jsou vyšší než tvoje.“

„Nejspíš.“ Byerly se zatvářil pochybovačně. „Jenže pořád platí to pravidlo, co nepotřebuje švědět...“

„Já nebudu zase strkat hlavu do nějakého tvého mlýnku na maso, alespoň dokud nebudu vědět, co víš ty. Přinejmenším.“

Byerly rozhodil přepečlivě pěstěné ruce vpředstírané porážce. „Ti lidé, se kterými se stýkám, jedou ve velmi komplikovaném případu pašeráctví. A dost jim to přerůstá přes hlavu.“

„Komarrský místní vesmír je významný obchodní uzel. Pašeráky se to tu jen hemží. Dokud se jejich zájmy nestřetnou se zájmem Císařství – a v tompříadě s nimi rychle zatočí císařská celní služba – je 10 obecně přijatým zvykem je ignorovat. A Komarrské obchodní letky si své zájmy taky ohlídají.“

„To jsou dva ze tří.“

Ivan zdvihl hlavu. „Jediné, co tedy zbývá, jeCísařská letka.“

„Přesně tak.“

„To je blbost, Byerly. Kdyby tu byl jen náznak toho, že se něco takového děje, bezpečnost by se tohochoila velmi rychle. A tvrdě.“

„Jenže i bezpečnost musí vědět, kde a kam udeřit. A já náhodou provádím takový předběžný průzkum terénu. Nejen proto, že omyly nejsou příli šžádoucí, zvláště pokud se týkají obvinění Vora s rozsáhlými a mocnými styky, ale i proto, že varují skutečnézločince, kteří pak rychle zmizí. A nemá šponětí, jak vynalézaví v tom jsou.“

„Hm,“ řekl Ivan. „A jakmile se vojenští příslušníci zapletou do nějakého dejme tomu jednoduchéhozločinu, stávají se zranitelnými a vydíratelnými.“

By vycenil zuby. „Moc rád vidím, že ti to myslí. To je jedna z tvých mála předností.“

„To jsou léta praxe.“ Ivan zneklidněl. „O tom by měl vědět Desplains.“

„Desplains se o tom dozví, až to bude potřeba.Mezitím si, prosím, pamatuj, že ty to nevíš.“ Byerly se odmlčel. „To samozřejmě neplatí, pokud se mojemrtvola objeví v nějaké neslušné či kompromitující pozici v nějakém příkopu okolní kupole.“

„To je možné?“

„V sázce je velmi mnoho. A nejde jen o peníze.“

„Tak jak s tím souvisí tahle dívka?“

Byerly si znovu povzdychl. „Není se mnou. Určitě není ani s těmi ne-Barrayarany, kteří s nimi jednají,

11


ačkoliv je možné, že je to nějaký odpadlík. A rozhodně

není tím, co ze sebe dělá. Zbytek bude šmuset odhalit

sám, protože já nemůžu riskovat a chodit sempodruhé a na další věci nebudu mít v příštích dnech čas.“

Ivan řekl pomalu: „Myslíš, že je v nebezpečíživota?“ Protože proč jinak by se do toho snažil zatáhnout jednoho ze svých, i když nepodstatných, přátel? By se neživil charitou.

Jenže na druhé straně se živil pomocí svérázné loajality. A někde pod vší tou přetvářkou a herectvím je to přece jen urozený Vor...

„Řekněme, že bys mě uklidnil, kdyby ses měl na pozoru. Nehodlám vysvětlovat tvé případné nehody tvojí urozené matce.“

Ivan při téhle představě pochmurně přikývl. „Takže kde tuhle předpokládanou dívku najdu?“

„Jsem si dost jistý, že je to skutečná dívka, Ivane.“

„Ty jsi si jistý? S tebou člověk nikdy neví,“ změřil si Byerlyho a By měl tolik slušnosti, že se trochuzačervenal při vzpomínce na svého bratrance Dona, dříve sestřenici Donnu. Hrabě Dono Vorrutyer byl stálevýznamnou osobností na politické scéně Vorbarr Sultany.

By odrazil jeho útok a znovu sebral síly. Ivan se při představě Byerlyho v armádě otřásl. „Pracuje jakobalicí úřednice ve společnosti rychlých zásilek. Tady máš její adresu – která mimochodem není veřejná, takže pokud nemá šnějakou pohotovou výmluvu, jak jsi ji získal, bylo by nejspí šlep ší setkat se s ní v práci.Nejspí šnevede příli šspolečenský život. Musí šse s ní spřátelit, Ivane. A pokud možno ještě před zítřejším večerem.“ Promasíroval si obličej a přitiskl dlaně na oči. „Vlastně – určitě ještě před zítřejším večerem.“

Ivan přijal kontaktní údaje už bez dalších otázek. 12 By se protáhl, namáhavě se postavil a zamířil kedveřím. „Adieu, drahý příteli, adieu. Sladké sny a aA tě sami andělé ukolébají do spánku. Pokud možnoandělé se spoustou tmavých kudrn, opálenou pletí a ňadry jako měkkými polštáři.“

„Vychladni.“

By se přes rameno uculil, zamával a zmizel.

Ivan se vrátil na gauč, s těžkým žuchnutím se do něj posadil a zahleděl se na fólii. By měl určitě pravdu o těch polštářích. Měl pravdu ještě v něčem? Ivan tušil, že to už brzy zjistí.

Tej si přítomnost toho zákazníka uvědomovala od

chvíle, kdy prošel dveřmi deset minut před zavírací

dobou. Od doby, kdy před měsícem brala tuhle práci,

aby doplnila ztenčující se finance jak Rish, tak svoje,

sledovala všechny zákazníky s až nepřirozenoupozorností. Práce, která ji tak přímo vystavila očímveřejnosti, nebyla moc dobrá volba, to věděla hned, ale

byla to jediná práce, kterou se svým nedostatkem

referencí dostala. Při nástupu se mluvilo o možném

postupu do administrativy, a toho se držela. Stále se

ale nic nedělo, a ji by zajímalo, jestli to její šéfschválně neodkládá. Mezitím se její nervy trochu uklidnily.

Až dodneška.

Na místního byl dost vysoký. Taky dobře vypadal, ale ne jako kdyby byl geneticky upravovaný. Jeho pleA byla po komarrsku světlá a její bledost zdůrazňovalo pletené tmavé tričko s dlouhými rukávy. Přes něj měl šedé sako s mnoha kapsami a na sobě modré kalhoty. Boty vyleštěné, ale přesto ne nové. Celkově působil tím konzervativně mužným dojmem, tak povědomým, ale

13


přesto ho nepoznávala. Nesl ohromnou kabelu, apřestože do zavírací doby zbývalo jen pár minut, chvíli se

ochomýtal kolem displejů. Její spolupracovnice Dotte

si vzala dalšího zákazníka, ona sama obsloužila svého

a v tu chvíli ten chlapík vzhlédl a s úsměvempřistouil k jejímu stolu.

„Dobrý den,“ vypravil ze sebe a s námahou odpoutal oči od jejího hrudníku. „Nanjo.“

Tak dlouho by mu nemělo přečtení její jmenovky trvat. Čtete nějak pomalu, pane, že? Takových je vás celkem dost. Tej mu to oplatila zprofesionálnězdvořilostním úsměvem rezervovaným pro zákazníka, který ještě neprovedl nic otravného.

On zatím vyzvedl svou kabelu na pult a vytáhl z ní ohromnou, asymetrickou a překvapivě odpudivoukeramickou vázu. Odhadovala, že to má být cosiabstraktního, ale celkově vytvářela dojem opilé hromady puntíků.

„Rád bych tohle nechal zabalit a poslat na adresu Miles Vorkosigan, Sídlo Vorkosiganů, Vorbarr Sultana.“

Covámprovedl?skoro jí vyklouzlo, ale včas ji zarazil ten nepovědomý přízvuk. Tenhle muž není Komařan, ale Barrayaran. V téhle tiché laciné čtvrti nebývalo nikdy mnoho Barrayaranů. Dokonce i ob generaci po zabrání tohoto území se vítězové raději sdružovali ve svých vlastních enklávách nebo v centrálních částech, kde se nacházely vládní úřady planety a zahraniční obchod. Popřípadě ještě v okolí civilních nebovojenských letišA.

„Je tam nějaká ulice? Kód?“

„Ne, napište jen kód planety a města. Jakmile to bude na místě, najdou ho tam.“

Odeslání tohohle... objektu přes pět skoků červí dírou musí toho zákazníka stát mnohem víc peněz, 14 než jaká je jeho cena. Napadlo ji, že by mu to měla říct. „Normální zásilka, nebo premium? Je tam sice cenový rozdíl, ale musím vám říct, že ani s expresní službou to tam nebude o mnoho rychleji.“ Stejně to všechno odchází stejnou skokovou lodí.

„Je větší šance, že s tou premium variantou se to tam dostane bezpečněji?“

„Ne, pane, balení bude stejné. Máme pravidla na to, jak zabalit cokoliv, co se přepravuje skokovou lodí.“

„Dobrá, tak tedy normální zásilka.“

„Chcete to připojistit?“ navrhla pochybovačně.„Základní pojištění už máte v ceně.“ Vyslovila částku azákazník souhlasil, že to stačí. Popravdě byla částka mnohem nižší než zasílací poplatek.

„Budete to balit vy? Mohl bych se podívat?“

Očima zalétla k displeji digitálních hodin nadedveřmi. To by ji sice zdrželo po zavírací době, aleodesílatelé křehkých předmětů byli na své zboží obvykle hákliví. Povzdechla si a otočila se k pěnovači.Zákazník se postavil na špičky a nakoukl přes pult, jakopatrně umístila tu vázu – letmý pohled na dno jí ukázal čtyřcifernou cenu – zavřela dvířka a zapnula přístroj. Zasyčení, chvilka poblikávání kontrolek a dvířka se znovu rozlétla se závanem odéru, který na chvíliotuil její čich vůči všem ostatním pachům v kanceláři. Sklonila se a zdvihla úhledný blok flexipěny.Rozhodně to té váze z estetického hlediska prospělo.

Ivan Vorpatril, přečetla si jméno na jeho kartě. Byla tam i jeho domovská adresa ve Vorbarr Sultaně. Není to tedy jen Barrayaran, ale zároveň jeden z Vorů, privilegované, dobyvatelské a arogantní kasty.Dokonce i její otec byl opatrný, když – uAala tu myšlenku v zárodku.

15


„Přejete si přiložit vzkaz?“

„Ne, myslím, že to mluví samo za sebe. Jehomanželka je zahradnice. Pořád hledá, do čeho by mohla zasadit další jedovaté rostliny.“ Díval se, jak zasunula blok pěny do přihrádky a připevnila nálepku. Pak dodal: „Jsem tu ve městě jen krátce. A co vy?“

„Já už jsem tu vlastně dost dlouho,“ řekla neutrálně.

„Vážně? Docela by se mi hodil místní průvodce.“

Dotte vypnula skenery a světla, aby dalazákazníkovi najevo, že zdržuje. A, zaplaApánbůh, se zastavila u dveří, aby se ujistila že Tej bezpečně opustí kancelář i zákazníka. Tej mu pokynula, aby šel před ní, a dveře se za nimi zamkly.

Nejstarší lidské osídlení na Komarru, Solstika,vyadalo podle Tej trochu divně. Stárnoucí původní instalace s labyrinty chodeb jí připomínaly vesmírné stanice, ve kterých vyrůstala. Nejnovější sekcelemovaly jednotlivé budovy, ale nahoře se klenula ohromná průsvitná kupole připomínající oblohu. Všichniobyvatelé doufali, že jednoho dne, až bude procesterraformace dokončen, budou mít i oblohu skutečnou. Ostatní sekce, stejně jako tato, byly něco mezi tím.Jejich stavby nebyly tak technologicky dokonalé a jejich kupole stále ještě umožňovaly průhledy do vnějšího prostředí, kam se nebylo radno vydávat bez dýchací masky. Průchod, do kterého vedla jejich kancelář, připomínal spí šulici než chodbu, takže pro vytrvalého zákazníka nebylo snadné jí zastoupit cestu.

„Takže teK máte volno?“ zeptal se s bezelstnýmchlaeckým úsměvem. Na chlapecké úsměvy byl ale už trochu starý.

„Ano, jdu domů.“ Tej si pomyslela, jak ráda by šla domů, skutečně domů. Jenže jak má vědět, jestli její 16 domov ještě skutečně existuje, i kdyby se tam mohla nějakým zázrakem přenést?Nepřemýšlej o tom.Bolest hlavy i srdce už byly příliš.

„Taky bych rád šel domů,“ řekl ten muž, Vorpatril, jako kdyby odpovídal na její myšlenky. „Ale teK to nejde. Co myslíte, můžu vás pozvat na drink?“

„Ne, děkuji.“

„A co na večeři?“

„Ne.“

Vesele vytáhl obočí. „A co na zmrzlinu? Podle mých zkušeností mají všechny ženy rády zmrzlinu.“

„Ne!“

„Můžu vás alespoň doprovodit domů? Nebo seprojdeme po parku? Nebo někde jinde? Tady v parku mají jezero a lodičky. Tam by se nám dobře mluvilo.“

„Rozhodně ne!“ Neměla by si vymyslet manžela nebo milence? Zavěsila se do Dotte a nenápadně jivarovně štípla. „Půjdeme na zastávku bublinových vozů, Dotte.“

Dotte se na ni překvapeně podívala, jelikož dobře věděla, že Tej – Nanja, jak ji znala ona – vždy chodila domů pěšky, protože bydlela nedaleko. Ale poslušně se otočila a vyrazila vpřed. Vorpatril se neústupně vydal za nimi. Předběhl je, znovu se zaculil a zkusil to znovu. „A co takhle štěňátko, nechtěla byste?“

Dotte se pobaveně uchichtla, což moc nepomohlo.

„Nebo koAátko?“

TeK už byly dost daleko od kanceláře na to, aby na něj musela být zdvořilá jako na zákazníka. Zavrčela proto: „Jděte pryč. Nebo zavolám strážného.“

Rozpřáhl paže, jako že se vzdává, a smutněsledoval, jak odcházejí pryč. „A co poníka...?“ zavolal za nimi ještě jako poslední naději.

17


Dotte se ohlédla přes rameno. To už se blížily ke stanici. Tej se dívala přímo před sebe.

„Myslím, že jsi blázen, Nanjo,“ řekla jí Dotte. „Já bych s ním šla okamžitě už na ten drink. Nebo bych vzala cokoliv z toho, co nabízel dál. Nejspí škromě toho poníka, ten by se mi do bytu nevešel.“

„Já myslela, že jsi vdaná?“

„No to jsem, ale nejsem slepá.“

„Dotte, zákazníci mě přece balí nejméně dvakrát týdně.“

„Jenže nejsou obvykle takhle neuvěřitelněsympatičtí. A obvykle nejsou ani vyšší než ty.“

„A co to s tím má co dělat?“ podrážděně opáčila Tej. „Moje matka je o hlavu vyšší než můj otec, a klape jim to báječně.“ Stiskla rty. Te/ jim tak báječně nejspíš není.

Rozloučila se na stanici s Dotte, ale sama paknastoupila do jiného bublinového vozu. Asi deset minut jela jedním směrem a poté vystoupila na náhodně zvolené stanici, nasedla do jiného vozu a vrátila se na jinou zastávku poblíž svého domu. Udělala to propříad, že by tam na ni ten muž ještě stále čekal. Rychle vyrazila k domovu.

Poblíž domu se začala už skoro uklidňovat, než se podívala nahoru a zahlédla Vorpatrila přešlapovat na schodišti budovy, ve které bydlela. Zpomalila apřitom předstírala, že si ho ještě nevšimla. Pak zvedla k ústům náramkový komunikátor a vyslovila heslo. Odpověděl jí hned hlas, který patřil Rish.

„Tej? Jde špozdě. Už jsem se začínala bát.“

„Jsem v pořádku, jsem hned venku, ale sledují mě.“

Hlas zpozorněl. „Může šse je pokusit setřást?“

„To už jsem zkusila, jenže se nějak dostal přede mě.“ 18

„To je špatný.“

„ZvlášA když jsem mu nikdy neřekla svoji adresu.“

Chvilku bylo ticho. „Moc špatný. Můžeš ho nachviličku zadržet a pak ho vlákat do chodby?“

„Asi ano.“

„Tam se o něj postarám. Nepanikař.“

„Neboj se.“ Nechala komunikátor zapnutý naodposlech, aby Rish všechno slyšela. Pak pomalu přešlaposledních pár metrů a zastavila se pod schodištěm.

„Ahoj, Nanjo!“ zamával jí přátelsky Vorpatril.Nepokusil se ani přijít blíž, ani po ní neskočil.

„Jak jste se sem dostal?“ zeptala se nepřílišpřátelsky ona.

„Věřila byste, když vám řeknu, že náhodou?“

„Ne.“

„Hm. Škoda.“ Zamyšleně se poškrábal na bradě. „Mohli bychom si o tom někde promluvit. Jestlichcete, vyberte si kde.“

Dělala, že váhá, a přitom počítala, jak dlouho bude Rish trvat dostat se dolů. Mohla by tam být... teK. „Dobře. Tak pojKte dál.“

Obočí mu vystřelilo překvapeně vzhůru, ale pak se široce usmál. „To zní dobře. Tak fajn!“

Zdvořile počkal, než vytáhla z kapsy ovládání dveří a otevřela. Když se dveře se zasyčením rozestoupily, následoval ji do malé chodby s výtahem. Naprotivýtahu seděla žena s rukama ukrytýma pod vestou, jako kdyby jí byla zima. Hlavu měla zakrytou velkouvzorovanou šálou. Pak vytáhla zpod vesty štíhlou ruku v rukavici a namířila na něj velmi nekompromisně vypadající paralyzér.

„Pozor!“ vykřikl Vorpatril a k Tejinu překvapení se ji pokusil strčit za sebe. Tím se jen lépe vystavil jako

19


cíl pro Rish. Paprsek paralyzéru ho zasáhl dokolene a padl jako podAatý strom. Alespoň Tej simyslela, že takhle nějak by podAatý strom mohl padat, ne

že by nějaký padat skutečně viděla. Většina stromů,

které měla příležitost vidět, byla zasazena veskleníku a neměla možnost se chovat takhle nepřístojně.

V každém případě ale padl k zemi, ruce mubouchly o podlahu jako větve a ozvalo se hlasité cvak, jak

mu hlava bouchla o podlahu. „Auuuu...,“ zasténalbolestně.

Tiché bzučení paralyzéru nebylo slyšet. Nikdonevykoukl ze dveří, aby se podíval, co to bylo za ránu, i když ta se Tej zdála hlasitá dost.

„Prohledej ho,“ nařídila jí Rish stroze. „Budu tě krýt.“ Stáhla se z dosahu jeho dlouhých, i kdyžnepochybně dost bezmocných rukou a mířila mu na hlavu. Vorpatril ji sledoval opilýma očima.

Tej si klekla a začala mu prohledávat kapsy. Jeho atletickou postavu netvořily jen dobře ušité šaty. Pod prsty cítila vypracované tělo.

„Aha...,“ zamumlal Vorpatril po chvilce. „Vy dvě patříte k sobě. Tak to je dobře...“

První věc, která Tej padla do ruky, byla malá fólie, kterou měl zastrčenou do náprsní kapsy. Byla to její fotografie. Zamrazilo ji.

Popadla ho za hladce oholenou bradu, zadívala se mu do očí a zeptala se tvrdě: „Jsi nájemný vrah?“

Oči mu pořád ještě pořádně nezaostřovaly, kvůli zásahu paralyzérem. Vypadalo to, že si tu otázkupromýšlí: „No...vlastně...“

Tej ho přestala vyslýchat a znovu mu začalaprohledávat kapsy. Vytáhla mu peněženku, kterou užpředtím viděla. Pak ovládání dveří, podobné, jako měla 20 sama. A nakonec malý paralyzér, který měl ve vnitřní kapse. Žádné vražednější zbraně nenašla.

„Ukaž, podívám se,“ řekla Rish a Tej jí poslušně podala paralyzér. „Kdo to vlastně je?“

„Hele, já vám to řeknu,“ zamumlala jejich oběA, ale znovu zmlkla, když viděla namířený paralyzér.

V peněžence našla kreditní kartu. Pod ní byla velmi oficiálně vyhlížející bezpečnostní karta s dlouhýmkódem a jménem kapitán Ivan X. Vorpatril, Barrayarská Císařská bezpečnost, Správa, Vorbarr Sultana.Dále byl uveden jako pobočník admirála Desplainse, šéfasprávy, a nechyběla komplikovaná adresa se spoustoualfanumerických řetězců. Také našla balíček maličkých obdélníkových kartiček z tuhého papíru, na kterých bylo pouze jméno Lord Ivan Xav Vorpatril a nicjiného. Pod prsty cítila vystupující povrch písma. Podala je Rish, aby se na ně také podívala.

Pak, vedena náhlým impulsem, mu stáhla jednu z naleštěných bot, takže reflexivně smrštil nohu, apodívala se dovnitř.Vojenské boty. Aha, tak to vysvětluje jejich neobvyklý vzhled. Velikost dvanáct dé.Nevěděla, proč by jí to mělo být podezřelé, číslo botsouhlasilo s ostatními proporcemi jeho těla.

„To je barrayarský vojenský paralyzér, kódovaný k použití jednou osobou,“ prohlásila Rish.Zamračila se, když viděla tu hromadu identifikačních karet. „Tyhle vypadají dost skutečně.“

„Taky že jsou,“ ozval se z podlahy jejich vězeňhorlivě. „Zatraceně. By se nezmiňoval o žádnýchmodrých dámách, krysa jedna. To je...líčidlo?“

Tej zamumlala nejistě: „No, ti lepší nájemní vrahové asi budou mít dobré dokumenty. Je prima vědět, že na nás neposlali žádného průměrného amatéra.“

21


„Nájemní vrahové?“ zasípěl Vorpatril z podlahy. A jmenuje se tak vlastně doopravdy? „To jste zJacksonu nebo co? Tam máte nájemné zabijáky. To jste nějakého čekaly? To by hodně vysvětlovalo.“

„Rish,“ řekla Tej s narůstajícím pocitem obav.„Myslíš, že by to mohl být skutečný barrayarský důstojník? Co budeme dělat?“

Rish se nejistě ohlédla ke dveřím. „Tady nemůžeme zůstat. Někdo by sem mohl každou chvíli přijít. Raději ho vezmeme nahoru.“

Vězeň se nesnažil křičet ani vzpouzet, když jeho bezvládné tělo nacpaly do výtahu, vyvezly ho přes tři poschodí a pak ho vlekly chodbou do rohového bytu. Když ho vtáhly do bytu, poznamenal vesele: „Tak jsem se dostal do vašeho bytu hned na prvním rande! No tak, jaký je ten Vorpatril chlapík!“

„Tohle není rande, ty idiote,“ vyštěkla na něj Tej.

K jejímu vzteku se ještě víc usmál.

Trochu nervózní z jeho stále přátelského pohledu ho dost tvrdě upustila na podlahu malého obývacího pokoje.

„Ale mohlo by být...,“ pokračoval neochvějně dál, „...pro někoho, kdo má zvláštní chutě, tedy ano.Škoda, že já to nejsem, ale víte, dokážu být flexibilní. Na druhou stranu o mém bratranci Milesovi jsem občas dost pochyboval. Ten si na Amazonky dost potrpí. Vždycky jsem si myslel, že si tím něco kompenzuje...“

„To nikdy nezmlkneš?“ zeptala se ho Tej.

„Ne, dokud se nezasměješ,“ odpověděl jí napřímo. „To je první pravidlo při balení holek. Když se zasměje, přežiješ.“ Po chvilce ještě dodal. „Omlouvám se, že jsem vás... ehm...vyplašil. Já na vás rozhodně útočit nechci.“ 22

„A taky nebudeš,“ zamračila se Rish. Odhodila na gauč šálu, rukavice i vestu a znovu vytáhla svůjparalyzér.

Vorpatril na ni zůstal zírat s otevřenými ústy.

Těsné černé tílko a volné kalhoty odkrývaly hodně kůže v barvě lapis lazuli, protkané nazlátlými žilkami. Její platinově plavé vlasy a špičaté modré uširámovaly něžnou tvář. Pro Tej, která ji znala celý život, to byla Rish, prostě Rish, ale měly spoustu důvodů, aby se držely stranou od lidí, od první chvíle, co se dostaly na Komarr.

„To není líčidlo! To je... to je genetická modifikace?“ zeptal se jejich vyjevený vězeň.

Tej ztuhla. Barrayarané byli pověstní svounetolerancí a zaujatostí vůči genetickým variacím, aAnáhodným mutacím či genetickým modifikacím.

„Protože jestli jsi tohle chtěla sama, pak je to vpořádku, ale jestli ti tohle někdo udělal schválně, tak to je... prostě zlé.“

„Já jsem vděčná za svou existenci a se svýmvzhledem jsem spokojená,“ odpálila ho Rish stroze a rýpla do něj hlavní paralyzéru. „Tvůj názor mě ani vnejmenším nezajímá.“

„A není důležitý,“ vložila se do jejich diskuse Tej, která se cítila uražená za Rish. Copak nebyla jednou z barončiných Klenotů?

Podařilo se mu omluvně mávnout rukou. Že by už vliv paralyzéru ochaboval? „Ne, je to úžasné, madam, skutečně. Jen mě to překvapilo.“

Zdálo se jim, že mluví upřímně. O Rish skutečně nevěděl. Neměl by nájemný vrah lepší informace? A pak ten jeho bizarní pokus Tej chránit, tam dole v chodbě. A pak to ostatní. Stále více v ní rostlpodvě>23


domý strach, že se dopustily vážné chyby, stejněvážné, jako kdyby to byl skutečný nájemný vrah.

Tej si klekla, aby mu stáhla komunikátor ze zápěstí. Komunikátor byl masívní a nepříli šmoderní.

„Dobře, ale nehraj si s tím, prosím,“ povzdechl si. Zněl spí šrezignovaně než vzdorovitě. „Při pokusu o zneužití se roztaví. A dostat nový je fakt fuška.Nejspí što dělají schválně.“

Rish si ho prohlédla. „Ten je také vojenský.“Odložila ho na stolek pod lampičku k ostatním věcem.

Kolik detailů ještě musí souhlasit, než serozhodnou, že jsou pravdivé? Možná to záleží na tom jak, velký průšvih by byl se zmýlit. „Máme ještě nějakou fastpentu?“ zeptala se Tej Rish.

Modrá žena zavrtěla hlavou, až se jí zlaté vlasy rozlétly. „Ne od té doby, co jsme byly na stanici Pol.“

„Mohla bych zkusit nějakou sehnat...“ Tady byladroga pravdy v soukromém držení nelegální. Tej si byla ale jistá, že se určitě dá sehnat stejně jako všude jinde.

„Sama a v tuhle dobu nikam nepůjdeš,“ namítla Rish tónem, který nepřipouštěl diskusi. Zamyšleně si muže na podlaze prohlédla. „Vždycky můžeme zkusit staré dobré mučení...“

„Hej!“ namítl Vorpatril pořád ještě trochuroztřeseným hlasem. „Co takhle zkusit staré dobré zdvořilé otázky, napadlo vás to vůbec?“

„Jenže to nadělá moc hluku,“ řekla Tej, jako kdyby ho neslyšela. „ZvlášA v tuhle dobu. VždyA víš, jakslyšíme Sera a Seru Palmiovy odvedle.“

„Zatracení bezdomovci,“ zamumlala Rish. Nebylo to od ní hezké, ale i ji rušili v noci příliš hlučnísousedé. A Tej si navíc nebyla jistá, jestli ony dvě vlastně také nejsou bezdomovkyně. 24

A to byla další divná věc. Ten muž se nesnažil volat o pomoc. Pokoušela se rozhodnout, zda by sedopadený nájemný vrah dokázal chovat takhlechladnokrevně. Vorpatril se zdál být chladnokrevný dost. Nebo si možná myslel, že má dost důkazů na to, aby se jich nemusel bát. Prostě záhada.

„Měly bychom ho svázat dřív, než ho přejdeochromení,“ navrhla Tej při pohledu na jeho pohybující se končetiny. „Nebo ho bude šmuset znovu střelit.“

Ani teK se nepokoušel vzdorovat. Tej se trochuobávala, že mu poškodí tu jeho bledou pleA, a tak zavrhla drsný plastový provaz z kuchyně a vytáhla své měkké šátky, kterými mu chtěla svázat alespoň zápěstí.Nechala ale Rish, aby je pořádně utáhla.

„Tohle je tedy vážně prima,“ pozoroval je pobaveně Vorpatril. „A jestli k tomu ještě vytáhnete pírka na lechtání – máte nějaká pírka? Protože kostky ledu fakt nesnáším. Jenže vám stejně musím říct, že ránobudete mít problém. Víte, doma, kdybych se ránoneukázal v práci včas, nikdo by se ničeho asi neobával. Jenže tady jsem na Komarru. Po čtyřicetileté asimilaci s Císařstvím, která mimochodem probíhá dost dobře, jsou tu ještě pořád jedinci, kteří nás nemají v lásce. Když zmizí barrayarský voják, místní bezpečnost to bere velmi vážně a jsou dost rychlí. Tak si říkám... že by se vám nemuselo zamlouvat, kdyby mě vysledovali až k vašim dveřím.“

Jeho komentář je nepříjemně zaskočil. „Ví někdo, kde jsi?“

Rish odpověděla za něj: „Ten, kdo mu dal tvůjobrázek a adresu.“

„Aha. Ano.“ Tej se schoulila. „Kdo ti dal mou fotku?“

„Hm, ná šspolečný známý? No, možná že ne ná š

25


společný, vlastně toho o tobě moc nevěděl. Ale myslel

si, že ti hrozí nějaké nebezpečí.“ Vorpatril si ironicky

prohlédl pouta, která ho vázala ke kuchyňské židli,

kterou za tím účelem přivlekly. „A vy si to asi myslíte

taky.“

Tej se na něj nevěřícně zadívala: „Chce šříct, že tě sem někdo poslal, abys mi dělal ochránce?“

Zdálo se, že ho její nevěřícný tón zaskočil: „No a proč ne?“

„Kromě toho důvodu, že jsme tě my dvě ženydostaly sem úplně bez boje?“ opáčila Rish.

„No, než jste mě sem dostaly, nadřely jste se docela dost. A navíc, já holky nebiju. Nikdy. Tedy kromě Delie Koudelkové, ale to mi bylo dvanáct a ona si začala. Její a moje matka to braly sportovně, alestrýček Aral ne, a ten mi to tenkrát důkladně vysvětlil.“

„Zmlkni už,“ nařídila mu Rish. „Nic nedává smysl.“

„Pokud říká pravdu, tak ano,“ řekla pomalu Tej.

„I kdyby říkal pravdu, tak blábolí,“ namítla Rish. „Vystydne nám večeře. PojK se najíst a pak serozhodneme, co s ním uděláme.“

Tej se váhavě nechala odvést do kuchyně. Když se ohlédla přes rameno, zahlédla v očích toho mužezáblesk naděje, který okamžitě zhasl, když pochopil, že se nevrátí. Slyšela ještě, jak si pro sebe mumlá:„Sakra, možná jsem měl pro začátek zkusit ty poníky...“ 26 Kapitola

j

2

Ivan seděl ve tmě a uvažoval, jak si vede. Nebylo to

povzbudivé.

Ne že by jeho pověst, co se žen týče, nebyla úplně zasloužená, ale získal si ji díky chytrosti, ne pouhému štěstí, a také díky tomu, že se držel několika prostých zásad.

První zásadou bylo navštěvovat místa, kam chodí ženy, které už hledají společnost – večírky, taneční zábavy, bary. Rozhodně ne svatby, protože tam mají ženské v hlavách všelijaké myšlenky. Za druhé, být zábavný, třeba trochu drzý, ale ne nevkusný, arozesmát ji. Body navíc za upřímný smích. A pak užpokračovat podle situace. Deset ku jedné mu zatím jeho pokusy vycházely, pokud se jeho cílová skupinaskládala alespoň z deseti či více žen. Byla to prostástatistika, jak se snažil více než jednou vysvětlit svému bratranci Milesovi.

Do té zasílací společnosti vkročil s vědomím, že mu situace nehraje do karet. Byla tu pouze jedna rybka, na kterou líčil. Musel mít úspěch hned napoprvé. Zkusil pevnost pout, ta ale držela na měkké šátky neočekávaně dobře. Já za to nemůžu.

Může za to Byerly, rozhodl se konečně. Ivan se stal obětí jeho nedostatečné informovanosti, jako tolik lidí

27


před ním. Ivan se už setkal s příli šochranitelskými

typy, ale nikdy nenarazil na takovou, která by ho

střelila ze zálohy, jakmile prošel dveřmi. Tanepřátelská modrá ženská... byla záhada. Záhady neměl rád.

Nikdy v jejich řešení nevynikal, dokonce ani jako dítě.

Jeho netrpěliví kamarádi mu hlavolamy obvykle rvali

z rukou a dokončovali jejich řešení za něj.

Rish byla neuvěřitelně krásná – silné kosti,elegantní svaly, pleA, která se při pohybu třpytila – ale zároveň vůbec nebyla žensky přitažlivá, alespoň ne tak, aby si ji někdo chtěl k sobě přivinout. Působila jako kříženec skřítka s hroznýšem. Byla menší a štíhlejší než Nanja a velmi pružná, ale když ho vlekly nahoru, všiml si, že je také mnohem silnější. Podezříval ji také, že má geneticky zrychlené reflexy a kdoví co ještě. Bylo by asi nejlepší obdivovat její krásu zdálky, jako každé umělecké dílo, kterým bezpochyby byla.

Alečídílo? Taková míra genetické manipulace slidmi byla naprosto nemožná na jakékoliv ze tří planet Barrayarského Císařství. Tedy pokud si ji někdonenechá udělat sám na nějaké jiné planetě, ale v tom případě by pro něj bylo lepší tam zůstat. Nanjarozhodně nebyla Komařanka ani Barrayaranka, to by určitě musela zareagovat úplně jinak na jeho slavné jméno a adresu, na kterou nechal odeslat tu příšernou vázu. Takže nejenže není zdejší, ale také tu nebude dlouho.

Její elegantní geneticky upravená společnicepůsobila téměř cetagandsky. Jenže ani CetaganKané si nelibovali v lidských novinkách. Jejich estetickézábrany v této oblasti byly velmi přísné, rezervované pro důležitější a dlouhodobější cíle. Co se zvířat ajejich genomu týče – když se CetaganKané pustili do 28 téhle a případně i rostlinné oblasti, bylo nejlepšíočekávat neočekávané. Při té vzpomínce se otřásl. Velmi rád by ze svého listu podezřelých vyškrtlCetaganKany, velmi rád.

Ivan se rozhlédl po zšeřelém obývacím pokoji.Ujistil se, že není spoután v malé, tmavé místnosti. Byla to velká tmavá místnost s městskými světlyprosvítajícími za oknem. A na třetím podlaží, čili vysoko od země. Povzdychl si a zavrtěl svázanýma nohama. Ty ohavné plastové provazy, kterými připoutaly jehokotníky k židli, se pomalu natahovaly. Možná, že sepředtím měl více snažit utéct. Jenže ty dvě ženy ho vzaly přesně tam, kam se chtěl dostat, dovnitř a přesně za tímhle účelem. Promluvit si. Pravda, měl na mysli přátelský rozhovor, ne výslech, ale jak bylo to úsloví, které tak často používal Miles? Nikdy nepřerušujneřítele, když dělá chybu. Ne, že by tyhle ženy byly nepřátelé. Alespoň v to doufal. By mu to taky mohl vysvětlit trochu víc.

Dalším pravděpodobným podezřelým z genetické modifikace takového rozsahu byla samozřejměplaneta Jacksonovo Doupě se svým systémem. To bylatéměř stejně nepříjemná varianta, pro kterou bohužel svědčilo mnoho malých náznaků, které se od těch žen dozvěděl.

Jacksonovo Doupě nemělo jednotnou planetárnívládu. Vlastně tam žádná vláda ani nebyla. Namísto vlády řídilo systém mnoho velkých klanů – naposledy, když o nich Ivan slyšel, jich bylo sto šestnáct. Jenže to množství se neustále měnilo kvůli jejich vnitřním válkám. K tomu ještě bylo nutné připočítat množství menších klanů. Klany obvykle neměly velká území na povrchu planety, ale chovaly se spíše jako velkésou>29


peřící podniky. Díky tomuto systému, nebo spíšenedostatku systému nebylo příli špravděpodobné, že se

Jacksoniáni dokážou spojit řekněme k velké vojenské

invazi na území svých sousedů. Jenže když tamčlověk nepatřil k nějakému klanu, neměl žádnouochranu, a tak to pro něj mohlo být velmi zlé.

Ivan si bez problémů představil mnoho různých důvodů, proč by měly dvě mladé ženy utíkat zJacksonova Doupěte. Jakýkoliv rozumný člověk, který neměl vazby k vládnoucí struktuře – strukturám – by měl z toho místa emigrovat, pokud to bylo možné. Ta pravá záhada byla, proč by je někdo mělpronásledovat. Atentát nebyl zas tak obvyklý, a mezihvězdný atentát už vůbec ne. Pokud se tyhle dvě ženy dostaly až na Komarr a stále se ještě tolik bojí, musí po nich jít někdo, kdo má velmi bohaté zdroje a rozhodně po nich nejde v dobrém.

Místnost se nezmenšovala. Ani se víc nestmívalo. Dokonce ani vody nepřibývalo. Nezměnila se. Ale ta židle... ta byla najednou mnohem tvrdší. Zahýbal rameny a hýžděmi a připomněl si v duchu všechna pravidla předcházení trombózám během dlouhých letů. Jako kdyby neměl dost paranoidních představ už tak. Ačkoliv nohy ho už po zásahu paralyzérem přestaly skoro brnět.

Takže jak se tyhle dvě ženy daly dohromady a jaký je mezi nimi vlastně vztah? Je ta modrá ženapřítelkyně, obchodní partnerka, milenka nebo ochránkyně té druhé? Nebo všechno dohromady, anebo ještě něco tajemnějšího? Když řekl, že si potřebuje odskočit, Rish nakonec měla poslední slovo v hádce o tom, jestli je bezpečné ho rozvázat. Na Ivanovo žalostné Jakdlouho na vás ještě musím neútočit, abych vám dokázal, že 30 na vás útočit nechci? skoro roztála ta druhá, Nanja, ale s tou zlatookou to nehnulo. Nakonec Nanja odešla z místnosti a Rish mu přidržela plastový džbán.

Vyprázdnit se pro něj byla taková úleva, že sevlastně ani nestyděl. Rishina nezemská krása bylaúchvatná i zblízka, když ji viděl ve větším detailu. Nijak ho ale nevzrušila, ani když mu chladnou rukou přidržela úd na správném místě. Byla tak neosobní a zkušená jako trénovaná zdravotnice. Což bylo dobře. Ivan by za sebe asi nedokázal ručit, kdyby se toho úkoluchtěla zhostit její společnice.

Takže to, že ten úkol připadl na Rish, mohloznamenat i to, že Rish je starší a má ji ochraňovat?Možná, že ty dvě ženy byly uprchlé otrokyně. Mohlyzažádat o azyl, protože otroctví bylo v celém Císařství nezákonné, a dokonce ještě víc nezákonné nežgenetické úpravy lidí. I když se stále vedly hádky o tom, co je a co není genetická úprava a co to vlastněznamená. Pokud byla Rish vytvořená otrokyně, mohla by být dostatečně cenná, aby ji někdo pronásledoval. Sakra, možná, že to Nanja byla tím, kdo jí i ukradl, to je možné. To by někoho mohlo asi dost naštvat...

Na to, že tahle planeta měla jen něco přesdevatenáct hodin dlouhý den, to vypadalo, že má před sebou dlouhou noc. Ivan se zadíval na svůj komunikátor a snažil se odhadnout čas do rozbřesku a do doby, kdy se neobjeví v práci. Jeho kreditka, použitá vNanjině kanceláři, ukáže Císařské bezpečnosti jehoposlední místo výskytu. Nanjina kolegyně budepředvolána k výslechu, jakmile se k ní vyšetřující důstojník dostane, a pravděpodobně nebudou potřebovat ani fastpentu, aby Ivana identifikovala. Císařskábezpečnost – ne místní bezpečnost, s čímž se Ivan svým

31


dvěma věznitelkám ještě nesvěřil – budepravděpodobně tlouct na jejich dveře ještě před tím, než se

stihnou pohádat o to, zda mu dát nebo nedat snídani.

Ivan by odhadoval, že ta hezká a vyvinutá Nanja se

ho v té hádce asi nejspí šzastane...

Zatajil dech, protože od okna zaslechl slabýškrábavý zvuk. Byt byl ve třetím poschodí. Pod kupolínefoukal žádný vítr, který by, řekněme, mohl hýbat větvemi tak, aby škrábaly na sklo, a to i za předpokladu, že by venku nějaké stromy byly. Vlastně se ani nepodíval. Otevřel ústa a tiše vydechl. No, pomyslel sioptimisticky – možná, že Císařská bezpečnost ani nečekala do rána...? Ajestli věříš tomuhle, tak mám ještěbratrance, který má na prodej Hvězdný most ve Vorbarr Sultaně...

Ozvalo se zasyčení a pak bylo vidět slabou záři, to jak tenký plazmový paprsek vyřízl do okna otvor. Ivanovi připadalo, že vidí dva tmavé stíny za oknem. Ve třetím patře? Museli stát na nějaké gravitačnípaletě. Tabule nerozbitného skla bezhlučně zmizela.

Ivan celkem čekal návštěvu Císařské bezpečnosti a tak se ani moc nesnažil uniknout. Ale ne v tuhle dobu a ne oknem. Zdálo se, že Nanjina paranoia má mnohem větší opodstatnění, než si myslel.

Ivan si nepříjemně uvědomil, že je stále ještěpřioután k té zatracené židli. I kdyby se mu nějakým heroickým vzepětím podařilo odtrhnout nohy odžidle (a při té příležitosti by přišel o boty), jeho zápěstí by zůstala připoutaná k židli. Takže to nejlepší, co by mohl udělat, by bylo bosky, shrbeně a s židlí nazádech se vydat proti pravděpodobně ozbrojenýmvetřelcům. Možná, že by se mohl ohnat a praštit je židlí do holeně...? Ivan rozhodně netoužil po druhém zá- 32 sahu paralyzérem a to ani za optimistickéhopředpokladu, že ti dva nemají nějaké horší zbraně.

Ivan se proto uvolnil a čekal, až oba tmavé stíny vklouznou dovnitř, a pak se tiše ozval: „Jestli hledáte ty dvě ženské, musím vám říct, že jdete pozdě. Dávno se sbalily a vypadly.“

Ze tmy se ozvalo tiché zamumlání, což znělo trochu jako Co to sakra ...? A pak Ivan zahlédl slabý odraz čoček, to jak se k němu obrátily dvě hlavy s nočním viděním.

„Klidně můžete rozsvítit,“ pokračoval Ivan užnahlas. „A můžete mě taky rozvázat.“ A jakoby pro větší důraz svých slov na židli poskočil.

Oba stíny vykročily k němu. Jeden si stáhl noční vidění a stiskl vypínač na zdi. Ten druhý vyjekl „Jau!“ a dlaněmi si zakryl oči a spěšně si také stáhl čočky. Ivan si všiml, že je to laciné civilní vybavení, tedy ne že by na tuhle práci potřebovali nějaké speciální modely.

První vetřelec přišel blíž. Ivan si unaveně všiml, že zase mává paralyzérem. „Kdo sakra jsi?“ vyštěkl na něj.

Dva chlapi. Komarrský přízvuk. Normální výška i postava, ačkoliv komarrský fenotyp nebyl zdaleka tak ustálený jako barrayarský. To byl důsledek jejich století obchodu a procházejících obchodníků,zatímco Barrayar byl odříznutý od zbytku vesmíru.Tma- vé oblečení, které na ulici určitě nepůsobilo nápadně.

„Před pár minutami bych řekl, že jsem absolutně náhodná oběA, ale teK si začínám myslet, že jsem někdo, koho si spletly s vámi,“ prohlásil Ivan vlídně. „Nepředpokládám, že byste mě chtěli rozvázat?“

„A proč jsi přivázaný?“ chtěl vědět ten druhý.

„No, mučily mě,“ dodal Ivan horlivě. Nanjo, Rish, vzbu/te se! „Hrozně. Celé hodiny.“

33


Druhý muž si ho pochybovačně prohlížel. „Nevidím žádné rány.“

„Bylo to psychické mučení.“

„Jaké?“

„No,“ začal Ivan s tím, co ho napadlo jako první, „napřed se svlékly a pak –“

První muž řekl: „Nevybavuj se s ním, idiote.Nevyšlo to. Prohledáme to tu a pak vypadnem.“

„A bylo to ještě zajímavější – nechcete vědět, co mi dělaly s ledovými kostkami...?“

„Nevezmeme s sebou radši jeho?“

Paralyzér pochybovačně mávl ve vzduchu a pak se ustálil ve znepokojivé linii k Ivanově tváři.„Rozhodneme se pak. Napřed ho střelím.“

A pak se budete ptát? V nějakém mnohemohavnějším místním kutlochu, mnohem hůře dostupnémnaříklad pro Císařskou bezpečnost? Zatraceně, Miles by dokázal ty dva ukecat, aby ho rozvázali. Jo, apravděpodobně by je naverboval, aby pracovali pro něj ještě dříve, než by ty rozvázané provazy dopadly na zem. Prst na spoušti se zlehka pohnul...

Zabzučení paralyzéru se ale ozvalo odjinud, ze stínů zšeřelé chodby. Dva paprsky, dva přímé zásahy do hlavy, ten nejefektivnější způsob zneškodněníprotivníka, pokud se ho podařilo trefit. Tady bylavzdálenost velmi malá. Oba vetřelci padli na podlahu jako dva pytle.

Ivan sebou mimoděk trhl. „No, bylo načase, že jste se taky vzbudily,“ zahlaholil vesele.

Rish vykročila do světla a za ní po špičkách vyAapala Nanja. Ani jedna z nich na sobě k Ivanovu zklamání neměla průsvitnou noční košilku. A bohužel také ani jedna z nich nespala nahá, což byla ještě větší škoda. 34 Namísto toho měly obě na sobě něco jako trikot, vhodný spí šdo tělocvičny. Nebo pro náhlá probuzení v případě nočního přepadení.

„Víte, jestli jsem ve vás náhodou vzbudil dojem, že vám nevěřím, tedy že nevěřím tomu, že po vás někdo jde, tak to beru zpátky,“ začal Ivan. Kývl směrem ke dvěma zhrouceným postavám na podlaze. „Znáte je?“

Rish si klekla a otočila je tváří vzhůru. Nanja se jim zadívala do tváře.

„Ne,“ řekla Rish.

„Jsou to nějací najatí místní,“ řekla Nanjaznechuceně. Tvář jí najednou ztuhla. „Našli nás. Nejen naKomarru, ale i tady. Rish, co budeme dělat?“

„Pojedeme podle plánu.“ Modrá žena se postavila a zadívala se na dvě bezvědomé postavy. „Napřed je nejspí šzabijeme.“

„Počkat, počkat!“ vyhrkl Ivan v náhlém záchvatu paniky. Nepochybně to myslela vážně, i když toneřekla příliš nadšeně. „Tedy, souhlasím s vašímnázorem, že to jsou nějací místní. Což nejspí šznamená, že toho moc nevědí. A já si ale nemyslím, že vás chtěli zavraždit. Spí šunést.“ A po chvilce je ště dodal: „A za to, že jsem vás před nimi zachránil, nedostanu nic? No, pusa by byla prima, ale praktičtější by bylo mě rozvázat.“

Nanja se na něj dlouze zadívala, ale pak kývla. Za nesouhlasného dozoru své modré společnice si klekla a rozvázala Ivanovi pouta. Ivan si zhluboka vydechl, promnul si ztuhlá zápěstí a kotníky a pak se teprve opatrně postavil. Pokoj se s ním točil jen nepatrně.

Neměl by sice tolik tlačit na pilu, ale odvážnému štěstí přeje, a tak nastavil tvář k polibku, jen tak, aby viděl, co se stane.

35


Chvilka zaváhání. Pak rozšířila oči, které mělyzblízka úžasnou barvu starého sherry, světlejší než její pleA, a byly lemované dlouhými černými řasami. K jehoneskrývanému potěšení se natáhla a letmo ho líbla na tvář.

„Vidíš?“ kvitoval to povzbudivým tónem. „Ani to nebolelo.“ Místo, kam ho políbila, příjemně brnělo.

Nohou strčil do jednoho ležícího muže. Rish už mu vyprazdňovala kapsy. Pak vyhlédla velkouobdélníkovou dírou, která dříve bývala oknem. Dovnitř zvenčí trochu táhlo.

Těsně pod ním se vznášela antigravitační paleta,jakou používali technici při opravách výškových budov. Na ní stál velký koš, do jakého se ve velkých hotelích obvykle cpou kopice špinavého prádla. Ivanodhadoval, že dvě omráčené ženy by se tam snadno vešly také. No ano, klasická zápletka. Ale zase by to nebylo nijak nápadné. Nikoho by nenapadlo blíž zkoumat nějaký koš, pokud by ho nevezli nějakým nevhodným místem.

Stáhl se zpátky a otočil se k oběma ženám. „Ano, chtěli vás unést. Ne zavraždit. Tedy pokud vásnechtěli zavraždit a pak někam uklidit vaše těla. Co jepravděpodobnější?“

Nanja si pažemi objímala hrudník, jako by jí byla zima. „Nejspí šje možné obojí. Hlavně záleží na tom, co jsou zač.“

„Nemáte náhodou představu, kdo by na vás tyhle samozvané nindži posílal? Ne, hloupá otázka, beru to zpět. Mohly byste mi laskavě říct, kdo to je a proč to dělá?“

Zavrtěla hlavou. Kudrny se jí rozlétly kolem hlavy.

„Nemají žádnou identifikaci, peníze, prostě nic,“ jen paralyzéry, rukavice a jinak jen žmolky v kapse. 36

Ivan si poprvé všiml, že oba vetřelci mají na rukách tenké průsvitné rukavice. Laciné, jaké milióny lidí používají na ochranu rukou při špinavé práci. Nebylo tu nic zvláštního, nic, co by se dalo vysledovat, stejně jako u jejich ostatního zařízení. Byli tak chudí, nebo tak mazaní?

„Tihle dva můžou mít venku ještě někoho,“ napadlo Ivana.

„Máme možnost utéct přes střechy,“ řekla Nanja.

„Už jste to někdy zkoušely?“

„Ano,“ zamračila se na něj Rish. Ivan to nebralosobně, mračila se na něj v zásadě pořád. „Sbal si, Tej.“

Tej? No, Ivan přeci dávno tušil, že Nanja není její pravé jméno. Modrá žena se takhle před ním prořekla poprvé. Znamenalo to, že mu začíná věřit, anebo že je tak vystrašená?

„Kam půjdete? Víte to?“ zeptal se Ivan.

Rish mu odsekla: „To není tvoje věc,“ zatímcoNanja-Tej řekla: „Proč se ptáš?“

Ivan raději odpověděl Nanje. „Napadlo mě, že byste se mohly schovat na pár dní u mě. Trochu sevzpamatovat a naplánovat si co dál bez časové tísně. Nemáme spolu nic společného, takže vás vaši nepřátelénebudou moci jen tak u mě najít. Je to asi nejbezpečnější místo, které právě teK mám. A nechci za to nic.“

Nanja zaváhala. Přikývla. Rish si povzdychla.

„Co tedy uděláme s těmihle?“ kývla Rish hlavou na dvě ležící těla. „Nejjistější by bylo je zabít...“

Ivan stále ještě nevěděl, která z těch dvou tu vlastně velí. Ale ta dvě těla skutečně představovala vážný problém. Nejjednodušší by bylo zavolat Císařskoubezečnost na Komarru, aby sem poslali profesionální čističe. Ivan si při té příležitosti vzpomněl, že si má

37


znovu vzít svou peněženku, paralyzér a komunikátor.

Nikdo nic nenamítal. Jenže...

Velmi opožděně napadlo Ivana, v jaké situaci asi By musí být, když o ochranu dvou žen požádalkancelářskou krysu a ne, řekněme, cvičenou ochranku. Třeba to považoval za vtipné, napadla Ivana neuspokojivá odpověK, ale... jak utajené je asi Byovo vyšetřování? Co když je prostě mimo dosah svých obvyklýchkontaktů a agentů, nebo je v tom možná i něco víc? By naznačoval, že jeho současné cíle mají vysokékontakty v armádě – jak vysoké? A kde? Přišel snad By na nějakou korupci v samotné Císařské bezpečnoti na Komarru?

Zatraceně, při rozdělování úkolů by se mělysdělovat jasně všechny informace. Neměl by to být test inteligence. Nebo hůř, záhada. Ivan frustrovaně sykl. Příště až uvidí Byerlyho, tak toho vorského floutka zaškrtí.

Toho vorského floutka, který, jak Ivan věděl, sice zřídkakdy, ale přesto podával hlášení a přijímalrozkazy od Císaře Gregora osobně...

„Nezabíjejte je,“ řekl Ivan úsečně. „Sbalte se co nejrychleji. Použijeme vaši únikovou cestu a pakpojedeme ke mně. Na cestě ale zavolám bezpečnost Solstiky a nahlásím, že jsem na procházce vidělvlouání. Nechte jim otevřené dveře a nechte všechno na místě. Myslím, že tu toho bezpečnost najde dost, aby ty dva zatkla a na nějaký čas je dala k ledu. Ažpřijedou, jejich případní společníci tam venku zmizí,pokud tam ještě budou. Dává to smysl?“

Rish pomalu přikývla. Nanja-Tej už byla na cestě do své ložnice.

Ivan podlehl pokušení – a podle jeho názoru to bylo 38 oprávněné pokušení – a nakoukl za nimi do místnosti. V bytě byla jen jedna ložnice a ta neměla okna. Jedno rozházené dvojlůžko. Hm. Znamená to snad něco...?

Dvě ženy byly sbalené dříve, než by Ivan věřil, že je možné. Všechno naskládaly do tří tašek. Ivan siuvědomil, že si to musely nacvičovat. Sebral ze země provazy a šátky a nacpal si je do kapes a pak vrátil svou židli na její místo ke kuchyňskému stolu.Všechny své otisky prstů, vlasy a kožní buňky tu bude muset nechat. Ale možná nakonec poslouží jako zajímavý test schopností bezpečnosti Solstiky.

Tej se nervózně třásla na kraji střechy a v ústech měla

strachem sucho. Barrayaran mluvil do svéhokomunikátoru velmi uvěřitelným rozplizlým hlasem opilce.

„... Jo, měli jste to vidět. Jdu takhle po ulici. No a co byste řekli, jsou tam dva chlapi na paletě ve třetím patře a lezou dovnitř oknem. Nechce se mi věřit, že by tam zrovna teK myli okna, že ne? Bože, křičí tamnějaká ženská...!“ Vorpatril se pousmál a přerušil spojení.

Solstika vlastně nikdy nespala. Všude bylo dostsvětla, aby bylo vidět, co je čeká, i když šeroproměnilo všechny okolní barvy do různých odstínů sépiové a šedé.

„Ty první, Tej,“ řekla Rish. „Opatrně. Pak ti hodím tašky.“

Tej pár kroků poodstoupila a ohromným skokem se přenesla na střechu protější budovy. Tři poschodí nad zemí. Bezpečně dopadla na nohy a otočila se, abychytila tašky. Rish skočila za ní. Volný oděv na ní zavlál, ve vzduchu udělala salto a doskočila metr a půl za Tej, vzpřímená a jistá jako gymnastka.

39


Vorpatril se chmurně zahleděl na propast předsebou, odstoupil o něco víc než pár kroků, rozběhl se a skočil. Tej ho zachytila za ramena, když při doskoku zavrávoral.

„Ach,“ vydechl. „Nebylo to tak hrozné. Díky za tu menší gravitaci Komarru. Skoro to vynahradilo ten nemožně krátký den. Tohle byste na Barrayaruzkoušet nechtěly.“

Vážně? Tej se chtěla ptát na detaily, ale neodvážila se. A navíc nebyl čas. Rish už je vedla pryč. Když překonaly druhý skok na třetí budovu, objevila se v dálce blikající světla bezpečnosti a rychle se blížila.

Vorpatril se zahleděl na ulici mezi další budovou, která měla nejméně šest metrů. „Tohle ale skákatnebudeme, ne?“

„Ne,“ řekla Tej. „Je tady venkovní schodiště. Je to pak jen jeden blok na nejbližší stanici bublinových vozů.“

Než si rozdělili tašky a obešli záměrněnespěchavým krokem blok, podařilo se jim znovu popadnout dech. Těch pár rozespalých lidí na zastávce jimvěnovalo sotva jeden pohled. Rish si ovázala šál kolem tváře, aby se lépe ukryla a Vorpatril jim zatím vybral čtyřmístný vůz a zaplatil navíc za to, že si k nim nikdo nepřisedne a pojedou expresní trasou. Zdvořile si sedl na sedadla tváří do protisměru, naAukal adresu a stáhl stínění oken. Vůz zamířil do tunelu a se sykotemnabral rychlost.

Noc se pomalu měnila v ráno. Tej si toho všimla, když vůz vystoupal po dlouhém oblouku mezi dvěma sekcemi kupole. Na horizontu se chvěla tenkáčervená linka. Po chvilce se vršky nejvyšších věžírozzářily jako v ohni a východní okna odrazila jasněoranžovou záři, zatímco na ulicích byla ještě tma. Vyšší domy 40 v nižších sekcích také odrážely světlo nepravideln



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist