načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Alfa Centauri - Jiří Kratochvil

-6%
sleva

Elektronická kniha: Alfa Centauri
Autor:

„Asi bych se měl hned na začátku představit,“ otevírá novou prózu Jiřího Kratochvila jeden z vypravěčů, jinoch Jonáš. Vězme, že Jonáš byl jako nemluvně nalezen za průtrže ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  180 Kč 169
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 78.4%hodnoceni - 78.4%hodnoceni - 78.4%hodnoceni - 78.4%hodnoceni - 78.4% 84%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » Druhé město
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 145
Rozměr: 21 cm
Úprava: barev. ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-722-7337-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

„Asi bych se měl hned na začátku představit,“ otevírá novou prózu Jiřího Kratochvila jeden z vypravěčů, jinoch Jonáš. Vězme, že Jonáš byl jako nemluvně nalezen za průtrže mračen v liduprázdné tramvaji, podobné břichu velryby v rozbouřeném moři. Do jeho osudu po letech vstoupí záhadný bezdomovec Charlie, muž „mnoha řemesel“, ovšem postižený ztrátou paměti. Charlie čím dál čiperněji pečuje o Jonášovu výchovu a vzdělání, jako by ho připravoval na cosi mimořádného. Okolnosti jsou nejasné, avšak oba hrdinové se v brněnských Černých Polích nesetkali náhodou… Kratochvilovo romaneto je další z jeho děl typických košatou imaginací, spletitými příběhy i nečekaným finále. ((romaneto))

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu



OPRAVA!!! 2013-10-08 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Opravte odkaz i text! Jméno autora je JIŘÍ KRATOCHVIL!
Děkuji
reagovat
> ABZ.cz 2013-10-08 18:44:59
  Dobrý den, veškeré informace jsme přejali od distributora. Nyní opraveno.
reagovat
   
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
















Jirˇí Kratochvil
ALFA CENTAURI










Druhé město
Jirˇí Kratochvil
ALFA
CENTAURI
(romaneto)





© Jiří Kratochvil, 2013
Illustrations © Jan Pražan, 2013
© Druhé město – Martin Reiner, 2013
ISBN 978-80-7227-337-9





Připisuji památce pana Grüna,
z jehož dávného vyprávění o „polském románu“
jsem převzal základní ideu svého romaneta.





VIII





Asi bych se měl hned na začátku takového vyprávění
představit. Ale možná bych to ještě na chvíli odlo žil,
protože je tady ještě něco, co si zaslouží vaši
pozornost, a tím bych začal raději. Vím, že jsou na světě
velko lepější parky, s kterými se tento vůbec nemů že
po měřit, ale troufám si tvrdit, že je z těch maličkých,
co budou jednou povýšeni, a z těch upozaděných, co
budou jednou upřednostněni. Ale teď namítnete, že
takhle se snad o parcích nemluví, přece ne jako o
živých bytostech. Možná opravdu ne, a omlouvám se,
jenomže tohle je park, v němž se právě počíná
příběh, co vám budu vyprávět, a to mu dodává, aspoň
v mých očích, na velikosti.
T akže ten park se jmenuje Schreberovy zahrádky.
Ale v časech, kdy týhle zemi vládli komunisti, byl
pojmenovaný po hrdinovi komunistického
protinacistického odboje, o němž se tenkrát učilo ve škole. Ale
hned po pádu komunistického režimu se ukázalo,
že ten hrdina byl ve skutečnosti prominentní vězeň,
co udal své soudruhy, a že si ho gestapáci nakonec
popravili, protože jim viděl moc do karet. A tak se
místní zastupitelstvo rozhodlo poté, co komunisti šli
od válu, že park se zase vrátí k původnímu názvu.
A proto tenkrát, před sedmnácti lety, přijel sem do
parku traktor a sochu komunistického hrdiny
omotali řetězy a traktor se rozjel a strhl ho z podstavce.
A zůstal tam po něm jen sokl. Ale taky ten si nakonec
Alfa





X
vyrýpl nějaký chlapík, co si tu sochu za hubičku kou -
pil a hned příští den někam odvezl. A tak se park
zase jmenuje poctivě po svém dávném zakladateli
Schreberovi.
Možná taky nevíte, že Schreberovy zahrád ky byly
původně hřbitov. Ale to je už opravdu hodně dávno.
Tenkrát prý bylo přímo v  centru Brna víc hřbi tovů,
které se však postupně odhřbitovávaly,
proměňovaly na parky a zahrádky, a nebožtíci se většinou
převáželi na brněnskou periferii, kde jim postavili
skutečně veliký Ústřední hřbitov, plný zeleně, kaštanů,
dubů, javorů, platanů a samozřejmě smutečních vrb
a cypřišů a tisů a všelijakých jehličnanů, a zabydleli
to tam veverkami, těmi rezavými hřbitovními
klauny, jejichž čiperné panáčkování mezi hroby má
odhánět ty nejchmurnější myšlenky.
Na ten dávný hřbitov v Schreberových zahrádkách
si prý ale dobře pamatuje ta krásná lipová alej,
běžící středem parku, původně hřbitovní alej, o níž se
tvrdí, že tady byla vysázena pro nebožtíky, a to
v naději, že je obtočí svými kořeny a přidrží tak hezky
pod zemí, aby se už nemohli vracet a
neobtěžovali. Tak se prý v Černých Polích pozůstalí báli svých
umrlců. Jenže smůla je v tom, že část nebožtíků tady
tím pádem dodnes zůstala, už je totiž nemohli
odvézt na centrální hřbitov, když jsou zasukovaní v těch
kořenech, z nichž se už nedají vyprostit.
T o, co vám nyní chci vyprávět, se začalo v
Schreberových zahrádkách právě před čtyřmi lety. Byla
zrovna taková studená březnová noc, jakou jsem si
teď zvolil ke svému vyprávění, a měl jsem právě po
svých třináctých narozeninách (jak mám teď po svých
sedmnáctých), když se to stalo. Totiž hned příští den





XI
po oslavách těch narozenin. Řečeno vznešeně, ode -
hrála se tu koincidence dvou zdánlivě nesouvisejících
věcí: mých narozenin a toho podivného setkání.
Takže za časného březnového jitra před těmi čtyřmi lety,
vlastně ještě před východem slunka, stál můj otčím
v ateliéru u svých štaflí, hrubě nespokojen se svým
obrazem. Nevěděl si s ním rady, a tak prý zhasl a šel
k oknu a zatvrdl tam tak dlouho, až začalo svítat a až
se park pod našimi okny vynořil ve své pořád ještě
zimní parádě. A pak už jeho zrak sklouzl z ojíněných
větví dolů a uviděl na lavičce při kraji parku ležet
bezdomovce. Totiž považoval ho za bezdomovce. Spěšně
se oblékl a běžel tam.
Možná taky víte, co to je bar micva. Ale pro
jistotu vám to tady zopakuju. Je to hebrejsky a
označuje se tak židovský mladík, který dosáhl třinácti let a je
už tak podřízen všem příkazům micvy. Tak mi to
aspoň otčím vysvětlil a taky mi řekl, že micva je
základní boží příkaz závazný pro židy. Ale abych vás
hned na začátku neuvedl v omyl, můj otčím není ze
židovské rodiny a u mě to, což hned vysvětlím,
nepředpokládal. Přesto považoval třináct let za
důležitý životní mezník. Souvisí to s tím, že to, čemu říká
židovská kultura, je mu sympatické a vidí
v židovských životních meznících něco, co je mu blízké.
Dosud vždycky jsme všechny rodinné
narozeniny slavili doma slavnostní večeří, ale teď mě čekalo
překvapení. Mé třinácté narozeniny jsme jeli slavit
až kamsi na druhý konec města. A jeli jsme
tramvají, protože otčím nemá auto. Kdosi mu vysvětlil, že po
čtyřicítce je už na auto pozdě. Řidič si prý už
v tomhle věku nedokáže zautomatizovat své reakce, což je
ve složitějších situacích, kdy často záleží i na zlomku





XII
vteřiny, naprosto nezbytné. Takhle zahynul jeden
brněnský hudebník, s nímž se otčím přátelil a jehož
smrt těžce nesl. A když předtím dlouho žil v emigra -
ci, tak v těch auty znehybnělých pařížských ulicích
získal autofobii, jak tomu dnes říká. A tak jsme
nemohli jet ani taxíkem. Však to, že jsme jeli tramvají,
mělo taky ještě, jak brzy pochopíte, svůj další a
hlubší smysl. Takže jsme jeli z Černých Polí do Králova
Pole, kde ve znamenité restauraci Na Dobrém bydle
měl k té hodině rezervovaný stolek a objednanou
slavnostní večeři.
Ještě spěchám dodat: k ránu té noci po mých
třináctých narozeninách uhodily zvlášť tuhé březnové
mrazy, které když chtějí, tak ještě dokážou člověku
pořádně zatopit. A tak otčím vyběhl v očekávání toho
nejhoršího. Ten člověk na lavičce byl sice přikrytý
velkým ovčím kožichem, ale to bylo v těch třeskutých
mrazech jenom, jako když do vody plivne. Ale když
se k němu přiblížil, už jasně viděl, že od úst mu
chválabohu jde obláček páry. Zatřepal s ním. Houmlesák
pomalu zvedl hlavu a zmateně se na otčíma podíval.
Pojďte prosím se mnou, požádal ho otčím.
Houmlesák mlčky vstal a hned to vypadalo, že upadne.
Otčím přiskočil a chtěl ho podepřít, ale houmlesáčisko
prudce zavrtělo hlavou. Vzal si pak pod paži tu
velkou ovčí kožešinu a druhou rukou sebral z lavičky
nacpaný měch, který mu tam sloužil jako polštář. Měl
na sobě huňatý svetr, džíny a na hlavě kulicha. Ale
do těchhle mrazů to byla nedostatečná výzbroj. Když
vstoupili na chodník, zas pomalu zvedl hlavu,
podíval se na náš dům a kývl. Pozor, schod, varoval ho
otčím a přidržel mu dveře. A když už stáli na chodbě,
pokusil se s ním promluvit. Vysvětlil mu, že se u nás





XIII
ohřeje a potom se uvidí. Děkuju, kývl zas ten člověk,
to jste hodnej, to fakt bodne. Sotva jsem to uslyšel,
řekl mi pak otčím, sotva jsem uslyšel, že „to fakt bod -
ne“, měl jsem radost, že je to našinec. Brno je teď plné
i cizích houmlesáků přicházejících třeba i
z nejvzdálenějších zemí. Ale abyste to teď špatně nepochopili:
otčím by ho samozřejmě vzal pod střechu, i kdyby to
byl Albánec, Turek nebo třeba Malajec. To u něho
nehrálo roli, když šlo o lidský život. Ani
s dorozuměním by nikdy nebyly větší potíže, protože otčím je
formát, perfektně vládne celým houfem jazyků a
v každém, jímž třeba nevládne, se aspoň dokáže dosti
rychle zorientovat. Na jazyky je zázračně vybavenej a za
dvacet let emigrace si zvykl na to, že svět holt není
zabydlenej jenom našinci, nemluvě už o tom, že se
tam živil jako tlumočník. Ale nebudem to dál
rozebírat, prostě byl z mnoha důvodů rád, že ten
houmlesák, kterého se chystal vzít k nám pod střechu, je
přece jenom našinec. Ale to se právě mýlil. Nebyl to
našinec, ale pekla zplozenec. To jsem ovšem trochu,
no vlastně hodně, přestřelil a při nejbližší
příležitosti se za to musím „houmlesákovi“ omluvit. Měl bych
totiž raději říct „nebe zplozenec“, ale to je ta bída, že
to jaksi nejde, jazykový úzus to nepřipustí, anebo jste
snad slyšeli o „nebe zplozencích“?
T ady, ve vyhlášené královopolské restauraci Na
Dobrém bydle, měl otčím objednanou hodně
slavnostní večeři: jehněčí pečeni s kokosovou omáčkou.
A kdyby tady byla otčímova žena, určitě by požádala
vrchního o recept. Ano, správně se teď ptáte,
jaktože na té slavnostní večeři nebyla jeho žena, kterou
jsem až do tohoto večera, až do této večeře, měl za
svou mámu, stejně tak jako otčíma za svého otce?





XIV
Hodně divný, že? Tenkrát mě napřed napadlo, že má
máti, která se hned po té večeři proměnila v mou ma -
cešku, se nezúčastnila z toho důvodu, že ta večeře
snad měla být nějaká taková záležitost, při níž mě
otčím poučí o těch chlapských věcech, které už
přísluší mému věku. Prostě taková ta trapná přízračnost,
která se možná povinně odehrává mezi otci a syny.
Ale během večeře mi to samozřejmě došlo: maceška
se jí odmítla zúčastnit, protože nesouhlasila
s otčímovým rozhodnutím, chtěla všechno nechat, jak to
dosud bylo. Existuje dokonce nějaký předpis, že
takzvaní biologičtí rodiče se musí provždy vzdát
veškerých nároků na dítě, co dali k adopci. Po adopci by se
měla nad nimi zavřít voda. Jenže tohle není můj
případ. Já nejsem osvojenec, nýbrž pohozenec, a
chcete-li, podstrčenec. A to je taky důvod, proč otčím
rozhodl všechno mi povědět, přestože s tím jeho žena
původně nesouhlasila. Ale jak mi rovněž řekl, dobře
věděl, že taky ona to nakonec přijme, bude mi stejně
ráda maceškou, jak mně dosud byla mámou. Takže
vůbec nešlo jen o oslavu narozenin. Po večeři nám
servírka přinesla modrého portugala. Otčím dosud
přísně hlídal, abych se netkl alkoholu, a teď hle,
pozvedl skleničku k přípitku se mnou. A když servírka
odnášela prázdné talíře, teprve jsem si pořádně
uvědomil, že jsme pojedli beránka. Jestli se moc
nemýlím, tak Starý zákon je plný pojídačů beránků. Aniž
to můj otčím tušil, předznamenal tou volbou
jehněčí pečeně cosi z mého budoucího osudu.
Otčím bez váhání rozhodl, že bezdomovce na pár
dní ubytuje. Zatím povolí mrazy, a ten náš host tak
dostane šanci pozastavit se a pouvažovat, co dál. Ale
promiň, řekla maceška, vždyť ty vůbec nevíš, kdo to





XV
je. Takhle nějak to řekla, tak si to aspoň ve vzpomín -
kách představuju. A otčím musel přiznat, že i v té
nejlacinější ubytovně, i když jde třeba jenom o
jedinou noc, chtějí po nocležnících nějaký průkaz, něco,
čím by se vykázali, zatímco on dal přivandrovalci
k dis pozici celý přízemní byt, aniž se ho třeba jen
zeptal na jméno. Ale to dělala samozřejmě ta
zvláštní situace, v  níž se to setkání s  houmlesákem
odehrálo. A tak slíbil, že to hned napraví. Ale tady
musím něco dodat na vysvětlenou. Ten rodinný domek
při Schreberových zahrádkách, ta jednopatrová
vilka s mansardou patřila původně otčímovu otci, stej ně
jako mu patřily dva činžáky v centru Brna a jedna
z největších brněnských fabrik na výrobu ele
ktromotorů a generátorů. Poté co se komunisti zmocnili
vlády, tak otčímova otce zavřeli a všechen jeho
majetek sebrali. Ale teď, když šli od válu, tak se ten
maje tek otčímovi postupně vrátil. Komunistický
papaláš, co až do pádu komunistického režimu vlastnil
tuhle vilu, měl na svým kontě nějaký hodně velký
komunistický prasečiny, a tak se obával, že teď po
převratu skončí na lucerně. A proto utekl s nějakým
nakradeným majetkem, ve špercích nebo v čem, to víte,
že ne s prázdnýma rukama, utekl do Švýcar a vilku
nechal v hovadném stavu. Byl přece hovado, a tak vla stně
ani nemohl jinak. Ale už za pár měsíců se zas vrátil,
protože se mu tam doneslo, že komunisti se tady
nevěšejí na lucerny, ale naopak, jedná se s nimi
v rukavičkách, protože tohle byla sametová revoluce čili
sameťák anebo taky plyšák. A sotva se hovado
vrátilo, zkusilo získat zas zpátky naši vilu, ale na tu už
nedosáhlo, ta už náhodou byla pevně v otčímových
rukách. První poschodí a mansardu pod lomenou





XVI
střechou, kde má otčím ateliér, jsme si zabydleli, avšak
přízemí dosud sloužilo jen jako apartmá pro případ -
né hosty. Byl tu byt se vším příslušenstvím, i když
zatím pořád ještě v takovém spíš provizorním stavu.
Otčím sem houmlesákovi přinesl povlečení, peřinu
a polštář a vajíčka na slanině a hrnek horkého čaje.
A taky ručník a ukázal mu koupelničku s plynovým
bojlerem.
P oložil skleničku na stůl a vyčkal, až ji položím
taky, a potom řekl: Víš, Jonáši, už dávno se cítím
povinován ti to povědět. Je to fakt sranda, ale takhle to
řekl: cítím se povinován. Ale abychom si zas
rozuměli, takhle otčím normálně nemluví. Myslím, že byl
z  té situace stejně nesvůj jako já, a tak už spěchal
propíchnout ten balon napětí, co se mezi námi
vznášel. Jsou věci, pokračoval, co má člověk vědět, a není
na světě nikoho, kdo by mu to směl upřít. V určitém
věku se má člověk dozvědět co nejvíc o svém
původu. A zrovna přišel čas, abych ti pověděl, jak
zvláštně jsme k tobě přišli. Otčím měl samozřejmě pravdu,
měl jsem právo to vědět a nebylo na světě nikoho,
kdo by měl právo mi to právo upřít. I když to bylo
hodně legrační právo, protože jsem se tak pouze
dozvěděl, že se nemůžu nic dozvědět. A až se za chvíli
taky dozvíte, jak zvláštně, jak fakt podivně ke mně
přišel, vůbec se nepodivíte, že jsem pak dlouho
nevěděl, kdo vlastně jsem. Ten večer mě dokonce
napadlo, že jsem si tady dosud žil inkognito i sám před
sebou, jestli mi rozumíte, vždyť po té narozeninové
večeři, po tom jehněčím na kokosové omáčce, už ani
moje tělo nebylo mým tělem, totiž tak, jak jsem ho
dosud znával. Byl jsem najednou někdo jinej. Mé já
se vším svým příslušenstvím už nebylo tím mým já,





XVII
jak jsem s ním dosud večer pokojně usínal a ráno po -
kojně vstával. Přestože mi otčím zdůraznil, že to, co
mi teď řekl, nic nemění na skutečnosti, že zůstávám
dál jejich synem, cítil jsem tu děsivou tíži pravdy,
kterou mi byl sám čert dlužen. Můj otčím mě, aniž
mu to v té chvíli došlo, vrhl do temnoty, z níž jsem
neměl možnost se hned tak probrat. Což už je osud
pohozenců, anebo chcete-li podstrčenců. Ale teď na
okamžik předběhnu událostem, abych přece jenom
prozradil, že to vlastně bylo úplně jinak, naprosto
jinak. Nebyl jsem jen tak ledajaký podstrčenec. Ale
o tom můj otčím nevěděl, nemohl vědět. A já o tom
vím až od svých patnácti. A vy si na to, nezlobte se,
ještě nějaký čas počkáte.
A tak dotlačen k tomu mou maceškou, vypravil
se otčím za bezdomovcem, aby si s ním promluvil.
A ten se už mezitím do sytosti vyspal, tedy doplnil si
tu noc na lavičce ránem v  čistě povlečené posteli,
a teď si právě čistil v koupelničce zuby a na poličce
pod zrcadlem měl už připravený holicí strojek.
Takže měl v tom měchu, co nejspíš tahal všude s sebou,
měl v tom pytli všechno, co potřeboval pro svůj
houmlesácký život. Patřil nejspíš k těm bezdomovcům,
blesklo otčímovi hlavou, patřil k těm, co dosti dbají
na svou houmlesáckou čest, dá-li se to tak říct.
Houmlesák se otočil s pusou plnou zubní pasty a popřál
otčímovi hezký den, přičemž se tou pastou lehce
poprskal. Otčím zdvořile odpověděl a požádal
bezdomovce, ať si v klidu dokončí svou toaletu, že on počká.
A zatímco čekal, nemohl nevidět vzorně ustlanou
postel a na ní poskládané bezdomovčí pyžamo. To už
otčímovi došlo, že houmlesák se už rozhodl tady
zabydlet, dřív než mu to sám stačil nabídnout. Nic proti





XVIII
tomu, řekl otčím, když houmlesák vyšel z koupelnič -
ky, můžete tady třeba i pár dnů pobýt, ale přece
jenom by mě zajímalo, kdo jste. Tak nám to potom
otčím vyprávěl, macešce a taky mně, jak se ho zeptal
a jak houmlesák na to zas kývl, ale potom moc
podivně, srandovně odpověděl: Ráčejí se prosím nezlobit,
ale já nejsem nikdo. Počkejte, zarazil se otčím,
řekněte to ještě jednou, asi jsem vám nerozuměl. Jasně,
souhlasil houmlesák, řeknu vám to ještě jednou:
nejsem nikdo, vůbec nikdo. Totiž abyste mi rozuměl:
neznám svý jméno a vlastně vůbec nevím, jak jsem
se zrovna tady vzal. Jenom v tomhle smyslu nejsem
nikdo, upřesnil. Mám smysl pro humor, přiznal otčím,
a snad až přílišný, upřesnil, jak by vám potvrdila
moje žena, ale přesto musím trvat na tom, že chci
vědět, s kým mám tu čest. Jak vám to mám říct?
zamrzel se teď houmlesák. Jak vám mám říct, že
opravdu nevím, kdo jsem. Už celou tu dobu, co jsem teď
tady vzhůru, mě to trápí. Nemůžu si vzpomenout,
kdo vlastně jsem. Asi se něco ve mně vzpříčilo,
zaseklo a zatím s tím nehnu. Vaše jméno, pane Uher,
jsem si našel na vašem domovním zvonku, ale
nemám kde najít to svoje. Mohl bych si jistě nějaký
vymyslet, ale nebylo by to vůči vám fér. A otevřel dlaň
a díval se do ní, jako by si z ní chtěl přečíst nějakej
vzoreček, nějakou nápovědu, ale pomalu ji zase
zavřel a pokračoval: Pamatuju si to až od chvíle, kdy
jste mě tam na lavičce probudil. Ale vůbec nevím,
nemám šajna, co bylo před tou lavičkou. A nenašel jsem
u sebe žádný doklady, vůbec nic, podle čeho bych se
o sobě něco dozvěděl. A věřte mi, není to pro mě
vůbec žádná sranda. Třeba se to už zítra změní a budu
zas všecko vědět. Chcete říct, že máte snad nějakou





XIX
amnézii? navrhl otčím. Tak se tomu myslím říká, při -
pustil houmlesák. Otčím se na něho dlouze zadíval:
docela statný chlapík v džínách a v pomačkané a teď
zubní pastou lehce poprskané košili, mohlo mu být
tak něco po padesátce, přímý pohled v dobrácké
tváři, tak se aspoň otčímovi jevil, jako sympatickej tvor
i navzdory tomu jeho podivnýmu škobrtnutí
paměti. Jestli budete chtít, tak přijďte k nám nahoru na
dobrou brazilskou kávu. Ta teď bodne, jak vy říkáte,
ne? Zavedem řeč a třeba si vzpomenete. Ale jestli se
vám nechce, tak nikam nespěchejte. Všechno má svůj
čas. Houmlesák se lehounce uklonil: Jsem vám
zavázán a to je hned to první, co teď cítím v tom svém
najednou vyprázdněném životě. Přijdu, ale nezlobte
se prosím, když ne okamžitě. Musím být ještě
chvíli sám.
A tak mi otčím při modrém portugalu pověděl,
jak ke mně přišel. Bylo to tak, že šel navštívit
bratrance v Komárově a zdržel se tam. Měli si o čem
povídat. Bratranec byl během ruské okupace
v komunistické partaji a dokonce i v  nějakém partajním
vý bo ru. A teď se z toho potřeboval vypovídat. A když
se z toho už vyzpovídal a otčím mu udělil
rozhřešení, padli si pak do náručí, ach, jak člověk člověka
hořce má rád, ale když se z náručí zas odlepili a otčím
se ještě stačil ponáručit s bratrancovou ženou, sáhl
už po klobouku a po aktovce (v níž donesl bratranci
a jeho ženě nějakou výslužku z pařížské emigrace),
ale tu se najednou roztrhla obloha a zčistajasna
spadl déšť. Však byl to ten nejzvlčilejší slejvák: souvislá
vodní stěna. Otčím couvl, přesněji: stačil uskočit, ale
zůstal tam už v klobouku, že si počká. Kousek od
bratrancova domku byla totiž konečná tramvaje. A zrovna





XX
teď měla jedna jet. Ale vypadalo to, že ten slejvák
neví, kdy toho má nechat. Totiž byl záludnej, chvíle -
mi jako by úplně přestal, ale sotva otčím vyšel před
dveře, v tu ránu to znova spadlo. A tím se nedalo
projít ani s deštníkem, co mu bratranec nabídl, zbyly by
z něho jen hadry a dráty. Zavolal teda domů, že ho
ten liják ještě zdrží, a dozvěděl se, že v Černých
Polích jasná obloha, ani kapka. Ale to se taky stává,
mraky se můžou nakupit jen na jediným místě, jen tam
se rozmile scuknou a zavile srotí. A tak jsme ještě
poseděli — vzpomínal otčím na ten komárovskej
večer —, ale probírali jsme už jenom takový dávný
prkotiny, v nichž o nic nešlo, a něco jsme k tomu
zakusovali a za oknem pořád ten liják. A pak už jsem
si chtěl na vztek svý fobii zavolat taxíka, a to zrovna
ve chvíli, kdy měla jet ta nejposlednější večerní
tramvaj, a já věděl, že na tu refýž nedoběhnu, kdežto
taxík by pěkně přirazil až k bratrancovým dveřím. Ale
právě v tu chvíli se zas vyskytla ta záludná pauza,
lijáková proluka, a tak jsem se pokřižoval a vystřelil
do ní s připraveným deštníkem a stihl to nadoraz:
vlítl jsem do prázdný tramvaje a hned za mnou zase
spadla vodní opona. Tramvaj byla po celou jízdu až
k nádraží prázdná, protože jsme pořád projížděli tou
kompaktní vodní masou, která nepustila nikoho na
refýž, jako by si nás ten liják hlídal, jako by ty dštící
mraky byly smečkou hlídacích psů, co se celou cestu
držela přímo nad šalinou. Teprve až jsme v tom
vodním živlu připluli k nádraží, průtrž se kamsi klidně
vytratila. Před nádražní poštou stály taxíky, a tak
jsem si říkal, že dál už budu chtě nechtě pokračovat
přece jen v jednom z nich. Ale ouha, tím to ještě
neskončilo, naopak, teprve začalo. Když jsem chtěl
vystoupit, řidič vylezl ze svého kokpitu a zavolal na mě:





XXI
Tak bacha, něco jste si tady zapomněl! Ale já přece
neměl nic než tu aktovku, kterou jsem si teď držel
pod paží, a bratrancův deštník. A to už jsem usly -
šel křik toho děcka. Ale to přece vůbec není moje. Tak
kohopak asi?! vztekl se řidič. Co jsme vyjeli
z konečný, jste tady jedinej pasažér, pokud nepočítám
právě to nemluvně. Sice jsem neviděl, jak jste ho přinesl,
to mi uniklo, ale celou cestu jste ho měl na sedadle
za sebou. A řidič mě zatáhl zpátky. Pečlivě zabalené do
nějaké peřinky a přivázané širokou ba revnou stuhou
k sedadlu, aby při prudkých nárazech nespadlo.
Celou cestu jsem o něm nevěděl, protože mlčelo. A
řidič už uvolňoval tu zasukovanou stu hu. A v té chvíli
jsem se mohl tvrdě vzepřít a samo zřejmě by mě
nikdo k ničemu nedonutil, ale to už něco ve mně
rázně rozhodlo. A pak mě to napadlo: Jonáš! Vždyť ta
večerní prázdná tramvaj, to bylo nepochybně břicho
velké ryby, a ty obrovské spousty vod, kterými
tramvaj proplula, to bylo přece rozbouřené moře! Tak
zapracovala má malířská obraznost. A to už jsem taky
moc dobře věděl, že to, co teď následuje, totiž
Jonášova cesta do Ninive, to je teď má cesta do Černých
Polí! Dál už jsem o tom nepřemýšlel, strčil jsem
skládací deštník do aktovky, aby mi nepřekážel, a chopil
jsem se tě, vzal jsem tě do náruče a běželi jsme
k nejbližšímu taxíku. A ten lijákový a tramvajový den jsem
přijal jako tvé narozeniny.
T ak mi to otčím vyprávěl, když mi bylo třináct
let, tohle mi vyprávěl po jehněčím v kokosové
omáčce, a dnes je mi sedmnáct a teď už vím, jak to
všechno ve skutečnosti bylo a jak to všechno ve
skutečnosti je. Ale otčím dál zůstává u té své verze. A já se
zatím nerozhodl mu ji vzít.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist