načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Alenka v říši zombií - Za zrcadlem - Gena Showalterová

Alenka v říši zombií - Za zrcadlem

Elektronická kniha: Alenka v říši zombií - Za zrcadlem
Autor:

Zapomeňte, co jste slyšeli o mozcích a krvi, tyhle zombie chtějí lidské duše. Tu mou bohužel dostaly. Alenka Bellová už toho ztratila hodně. Rodinu. Přátele. Domov. Myslela si, že víc ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 360
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu přeložila Pavla Kubešová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3575-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zapomeňte, co jste slyšeli o mozcích a krvi, tyhle zombie chtějí lidské duše. Tu mou bohužel dostaly. Alenka Bellová už toho ztratila hodně. Rodinu. Přátele. Domov. Myslela si, že víc už ztratit ani nemůže. Mýlila se. Po posledním útoku zombií se s ní začíná dít něco podivného. Zrcadla ožívají a ona slýchává šepot mrtvých. Ale co je na tom nejhorší? Někde v jejím nitru se vzmáhá odporná temnota, která ji nabádá ke strašným činům. Nikdy dřív nepotřebovala svého přítele Cola Hollanda tolik jako teď. Jenže on se od ní najednou odtahuje… a od všech ostatních také.

Zařazeno v kategoriích
Gena Showalterová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Alenka v říši zombií

Za zrcadlem

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Gena Showalterová

Alenka v říši zombií – Za zrcadlem – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


GENA S H OWA LT EROVÁ

ZA ZRCADLEM



Třem jasným světlům mého života –

Shaneovi, Shonně a Michelle


„Čára, jež dělí dobro od zla, protíná srdce každého člověka.“

– Alexandr Solženicyn


7

VZK AZ OD ALENKY

Čím mám začít?

Výsměchem? Zármutkem?

Ne. Nechci začít tam, kde se zrovna nacházím.

A nechci tam ani skončit.

Začneme tímhle. Pravdou. Všechno kolem nás se mění. Dnes je chladno. Zítra se oteplí. Rozkvetou květiny, pak uvadnou. Ty, které milujeme, můžeme začít nenávidět. A život... život může být v jedné minutě dokonalý a v příští z něho nemusí zůstat nic než chaos. K tomu poznatku jsem dospěla velmi bolestným způ­ sobem, když moji rodiče a milovaná mladší sestra zahynuli při autonehodě. Srdce se mi rozpadlo na kusy.

Snažila jsem se slepit ty kousky zase dohromady, ale – tik, tak. Nastala další změna.

Změna, která mě připravila o všechno.

O respekt mých přátel. O můj nový domov. O smysl mého ži­

vota. O mou hrdost. O mého přítele.

A je to moje vina. Nikoho jiného za to vinit nemůžu.

Jedna chyba zplodila tisíce dalších.

Vím, že kolem existují příšery. Zombie. Vím, že to nejsou bez­

duché bytosti, jak je zobrazují filmy a popisují knihy. Vlastně jsou

to duchové a pro ty, kteří nejsou obdařeni schopností je vidět, jsou

neviditelné. Jsou rychlé, odhodlané a někdy i vychytralé. Hlado­

ví po zdroji života. Po našich duších.


8

Já vím, já vím. Je to k smíchu, že? Neviditelné bytosti, které se dychtivě vrhají po lidech a hodují na jejich duších? Prosím vás. Je to ale pravda. Vím to moc dobře, protože jsem se sama stala hlavním chodem jejich hostiny a nabídla své přátelé jako zákusek.

Teď už nebojuju jen proti zombiím. Bojuju za záchranu živo­ ta, který jsem se naučila mít ráda.

A uspěju.

Tik, tak.

Je čas.

1

ZAČNEME NA ZAČÁTKU

Před pár měsíci

Každou noc se mi zdálo o nehodě, při které zemřeli moji rodiče

a moje mladší sestra. Pořád dokola jsem prožívala okamžiky, kdy

se naše auto převracelo, slyšela jsem skřípání kovu o asfalt

a vnímala jsem ticho, když všechno skončilo a já byla jediná,

kdo zůstal při vědomí... a možná při životě.

Snažila jsem se odepnout bezpečnostní pás a zoufale jsem toužila pomoct Emmě. Hlavu měla zkroucenou v podivném úhlu. Matka měla pořezanou tvář, až připomínala vánoční šunku, a tátovo tělo leželo před autem. V záchvatu paniky jsem se za­ chovala tak hloupě, že jsem hlavou narazila do nějakého ostré­ ho kusu kovu a pohltila mě temnota.

Ve svých snech jsem viděla matku zamrkat a otevřít oči. Zpo­ čátku byla dezorientovaná, naříkala bolestí a snažila se pocho­ pit, co se vlastně stalo.

Na rozdíl ode mě neměla problém s bezpečnostním pásem, takže ho odepnula a otočila se k Emmě. Po tvářích se jí začaly kutálet slzy.

Podívala se na mě, zasténala a položila mi chvějící se ruku

na nohu. Projela mnou vlna tepla a dala mi sílu.

„Alenko,“ zvolala a zatřásla mnou. „Vzbuď se –“

Náhle jsem se probudila.


10

Celá zpocená jsem zalapala po dechu a rozhlédla se kolem sebe. Uviděla jsem smetanové stěny se zlatavými ornamenty ve tvaru spirál. Starobylý prádelník. Bílou kožešinovou předložku na podlaze. Mahagonový noční stolek s lampou od Tiffanyho a fotografií mého přítele Colea.

Byla jsem v bezpečí svého nového pokoje.

Sama.

Srdce mi divoce mlátilo o žebra, jako by se chtělo z té klece dostat ven. Zahnala jsem svůj sen do zadních koutů své mysli. Posunula jsem se ke kraji postele, vyhlédla jsem ven velkým oknem a snažila se najít ztracený klid. Navzdory úžasnému vý­ hledu – do zahrady bující jasnými, svěžími barvami květin, které dosud odolávaly chladnému říjnovému počasí – se mi sví­ ral žaludek. Venku panovala hluboká noc a naháněla mi strach.

Mlha, která se dlouhé hodiny převalovala na horizontu, se konečně připlazila blíž, a ještě blíž k mému oknu. Na obloze oranžově a rudě zářil kulatý měsíc v úplňku, jako by byl zra­ něný a krvácel.

Dnes v noci se mohlo stát cokoliv.

Dnes v noci se zombie vydaly ven.

A moji přátelé také. Vyrazili bojovat proti těm příšerám beze

mě. Zlobila jsem se na sebe, že jsem tak důležitý okamžik za­

spala. Co kdyby některý zabiják potřeboval mou pomoc? Co

kdyby mě volal?

Ále, komu jsem to chtěla namluvit? Přestože mě opravdu nut­ ně potřebovali, nikdo by mě nezavolal.

Vstala jsem, začala jsem přecházet po pokoji a v duchu pro­ klínala svoje zranění, které mě přinutilo zůstat doma. Před ně­ kolika týdny jsem utrpěla ošklivou řeznou ránu od boku k boku. No a co? Stehy mám vytažené a rána už srostla.

Možná bych si měla vzít zbraně a vyrazit. Raději bych zachrá­ nila někoho, koho mám ráda, a riskovala další život ohrožující zranění, než nedělala nic a schovávala se. Ale... nevěděla jsem, kam naše skupina odešla. Jenže i kdybych je vystopovala, Cole by se zbláznil. Zbytečně bych ho rozptylovala.

A rozptýlení by ho mohlo zabít.

Sakra. Udělám, co mi řekl. Počkám.

Zatímco jsem přecházela po pokoji, minuty se protahovaly do hodin a s každou uplynulou vteřinou jsem byla nervóznější. Vrá­ tí se všichni živí? V posledních několika měsících jsme ztratili dva zabijáky. Nikdo z nás nečekal, že bychom o někoho přišli.

Vtom zavrzaly panty na dveřích.

Cole vklouzl dovnitř a zamknul za sebou, aby nás nikdo ne­ vyrušil. Znepokojení, které mě svíralo ve svých spárech, koneč­ ně povolilo svůj stisk a zalila mě vlna úlevy. Vyjekla jsem ra­

dostí.

Byl tady. Byl v pořádku.

Zahleděl se na mě a já jsem se zachvěla. Očekávala jsem vi­

dění... doufala jsem v to.

Ode dne, kdy jsme se seznámili, jsme prožívali kratičká vidě­

ní budoucnosti. Stávalo se nám to, když jsme se na sebe v kte­

rýkoliv den poprvé podívali. Viděli jsme, jak se líbáme, jak bo­

jujeme proti zombiím, a dokonce jak odpočíváme na houpačce.

Dnes, podobně jako v každý jiný den po mém zranění, jsme nic

takového neprožili. Byla jsem strašně zklamaná.

Proč ta vidění ustala?

Hluboko ve svém nitru jsem měla podezření, že si jeden z nás

vybudoval jakousi emocionální zeď – a věděla jsem, že já to nejsem.

Já jsem jím byla příliš okouzlená.

Vždy vyzařoval tolik testosteronu, že přilákal pozornost kaž­ dé dívky v okruhu deseti kilometrů. Přestože mu bylo teprve sedmnáct, vypadal mnohem starší. Měl obrovské zkušenosti z bitevního pole, protože od chvíle, co se naučil chodit, vedl boj mezi lidmi a zombiemi. Měl i zkušenosti s dívkami. Možná až příliš mnoho zkušeností. Věděl, co říct... jak se dotýkat... a dív­ ky mu padaly k nohám. Nikdy jsem nepoznala nikoho takového, jako je on. A pochybuju, že někdy někoho takového poznám.

Byl v černém, vypadal jako noční fantom. Černé vlasy s mod­ rými odlesky mu trčely do všech stran a měl v nich zamotané větvičky a listí. Nestačil si umýt obličej, takže byl umazaný od černé barvy, bláta a krve.

Byl zatraceně sexy.

Fialové oči, tak průzračné, že vypadaly jako z jiného světa, jsem nedokázala rozluštit. Dokonce i jeho rty se semkly do ten­ ké, utrápené linky. Znala jsem ho a věděla jsem, že tenhle jeho výraz znamená: „Vypalme tenhle svět do základů a tvařme se, že jsme udělali dobrou věc.“

„Proč jsi venku z postele, Ali?“

Ignorovala jsem jeho otázku i jeho drsný tón. Chápala jsem,

že obojí pramení z jeho hluboké starosti o mě. „Co se stalo?“ ze­

ptala jsem se. „Co se tam venku stalo?“

Zůstal zticha. Odhodil dýky, pušky, zásobníky s náboji i svou oblíbenou kuši. Přišel rovnou ke mně, ani se nezastavil doma.

„Pokousali tě?“ chtěla jsem vědět. Trpěl? Kousnutí od zombií pálí kvůli jedu, který zůstane v ráně. Ano, měli jsme protilátku, ale lidské tělo snese jen určité množství jedu a pak se může zhroutit.

„Viděl jsem Hauna,“ odvětil nakonec.

Ale ne. „Cole, to je mi moc líto.“ Hauna před časem zabily zombie. Skutečnost, že ho Cole viděl, znamenala jedinou věc. Že Haun vstal z hrobu jako nepřítel.

„Bál jsem se, že se to stane, ale nebyl jsem připravený to opravdu zažít.“ Cole si strhl košili. Pohled na jeho dokonale vy­ pracované tělo mě vždycky připravil o dech a dnešek, navzdory hrůze, o které jsme mluvili, nebyl výjimkou. Opájela jsem se jím – jeho nádherně nezbedným kroužkem v bradavce, štíhlou a svalnatou hrudí a mohutnými bicepsy, pokrytými rozsáhlým tetováním. Každý obrázek, každé slovo pro něho něco zname­ nalo, od jmen jeho přátel, které ztratil v boji, až po ponuré zob­ razení kosy, jakou nosí smrtka. Jeho tetování dávala tušit, čím je. Zabijákem zombií.

Byl to záporný hrdina – nebezpečný kluk. Příšery se bály, že ho najdou pod svou postelí.

Rychle se ke mně blížil. Třásla jsem se očekáváním a těšila se, že mě vezme do náruče. On ale prošel kolem mě, padl na po­ stel a zjizvenýma rukama si přikryl obličej.

„Spálil jsem ho na popel. Ukončil jsem to navždy.“

„Je mi to moc líto.“ Posadila jsem se k němu a jemně mu pře­

jela prsty po stehně. Snažila jsem se mu poskytnout veškerou

možnou útěchu. Určitě chápal, že nezpopelnil skutečného Hau­

na – a dokonce ani Haunovu duši. Tvor, proti kterému bojoval,

neměl Haunovy vzpomínky ani jeho osobnost. Měl jeho obličej

a nic víc. Haunovo tělo se stalo jen nádobou plnou nekonečného

hladu a nenávisti.

„Musel jsi to udělat,“ dodala jsem. „Kdybys ho nechal jít, vrá­ til by se zpátky pro tebe i naše přátele, a udělal by všechno pro

to, aby nás zničil.“


13

„Já vím, ale ani tohle vědomí mi to nijak neulehčuje.“ Roz­ třeseně si povzdechl.

Zadívala jsem se na něj pozorněji. Měl poškrábané paže, hruď i břicho. Zombie byly duchové, zdroje života – tedy v jejich pří­

padě posmrtného života – a mohli je porazit jen jiní duchové.

Abychom to zvládli, museli jsme přinutit své duše vystoupit

z těla, podobně jako se vytahuje ruka z rukavice. Ale i tehdy,

když jsme nechali svá těla nehybně stát za sebou, zůstaly duše

s našimi těly propojené. Pokud některá z těchto dvou částí přišla

k úrazu či zranění, projevilo se to i na té druhé.

Pospíšila jsem si do koupelny, navlhčila jsem pár žínek a vza­ la antibiotický krém.

„Zítra začnu znovu trénovat,“ oznámila jsem, když jsem se začala věnovat jeho ranám, ve snaze oba nás rozptýlit.

Vzhlédl ke mně zpod svých řas, které měl tak husté a černé, až to vypadalo, jako by si maloval oční linky. „Zítra je Halloween. Všichni máme celý den i celou noc volno. A mimochodem, beru tě do klubu na kostýmovou party. Myslím, že využijeme našich pohmožděnin a modřin a půjdeme za nemravnou sestřičku, a ještě nemravnějšího pacienta.“

Poprvé po několika týdnech půjdu ven a rovnou na rande s Colem. Ano, prosím. „Myslím, že budeš velice sexy nemravná sestřička.“

„Já vím,“ přitakal bez sebemenšího zaváhání. „Jen počkej, až uvidíš moje šaty. Coura je pro ně slabé slovo. A tebe budu, sa­

mozřejmě, muset drhnout houbou.“

Nesměj se. „Sliby, chyby,“ odfrkla jsem a pak jsem se pokusi­

la pokračovat trochu vážněji. „Já jsem ale nemluvila o boji.“

Venku bude spousta lidí a celá řada z nich bude mít na sobě

kostým zombie. Na první pohled nepůjde rozeznat skutečnou

zombii od převleku. „Mluvila jsem o tréninku. Ty si přece půjdeš

zítra zacvičit, ne?“ Vždycky si šel zacvičit.

Ignoroval mou otázku a prohlásil: „Ještě nejsi připravená.“

„Ne, to ty nejsi připravený uznat, že jsem připravená, ale je to tak, ať se ti to líbí nebo ne.“

Temně a výhružně se na mě zamračil. „Opravdu je to tak?“

„Ano.“ Coleu Hollandovi se dokázalo postavit jen málo lidí. Ve škole ho všichni považovali za dokonalého predátora, spíš za šelmu než za člověka. Za divokou, nebezpečnou šelmu.

Nemýlili se.

Cole by neváhal roztrhat někoho – kohokoliv – za sebemenší urážku. Kromě mě. Já jsem si mohla dělat, co jsem chtěla, říkat, co jsem chtěla, a on byl ze mě vždycky u vytržení. Dokonce i když se mračil. Bylo to zvláštní, rozhodně jsem na to nebyla zvyklá – mít nad někým takovou moc – ale lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi to nelíbí.

„Tvůj plán má dvě slabiny,“ podotkl. „Zaprvé, nemáš klíč od tělocvičny. A zadruhé, je docela možné, že nezastihneš svého trenéra.“

Jelikož byl mým trenérem on, brala jsem jeho slova jako jem­ nou výstrahu a povzdychla jsem si.

Když jsem se poprvé připojila k jeho skupině, bez váhání mě hodil rovnou do nejlítějšího boje. Myslím, že důvěřoval svým schopnostem ochránit mě před jakýmkoliv nebezpečím víc než mojí schopnosti přežít.

Já jsem ale ukázala, co umím, a on ustoupil.

Pak mě nešťastnou náhodou zranil.

No jo. Byl to on. Napřáhl meč na zombii, která ho ohrožova­ la, ale vtom jsem se tam objevila já a jediným dotykem jsem tu zombii spálila. Ránu mečem, určenou zombii, zasadil mně. A po­ řád si ještě neodpustil.

Možná proto si vybudoval tu zeď.

Možná si potřeboval připomínat, jak mazaná jsem.

„Cole,“ zachraptěla jsem, když jsem si všimla, jak mu klesají víčka.

„Ano, Ali.“

„Tohle.“ Jemně jsem se usmála, chytila ho za kotníky – a trh­ la. Sklouzl z postele a dopadl na zem.

„Co to krucinál děláš?“

Posadila jsem se na něho a koleny jsem mu přišpendlila ra­ mena k podlaze. Tahle námaha způsobila, že mi začala pulzovat rána na břiše, ale zamaskovala jsem bolestný úšklebek dalším úsměvem. „Co uděláte teď, pane Hollande?“

Pozorně si mě prohlížel a zorničky mu pobaveně potemněly. „Myslím, že si budu užívat výhled.“ Popadl mě za pas a stiskl mě natolik, aby získal mou pozornost. „Odsud vidím přímo na tvé –“

Málem jsem se zadusila smíchem. Odvrátila jsem se od něj.

„Šortky,“ dokončil a zachytil mou ruku dřív, než jsem ho sta­ čila plácnout. A už jsem se z jeho sevření nedokázala vymanit. Přetočil mě na zem, natáhl mi ruku za hlavu a držel ji tam.

Lstivý zabiják.

„Co uděláte teď, slečno Bellová?“

Zůstanu tak a užiju si to? Cítila jsem jeho vůni, v níž se mí­ sila borovice a mýdlo. Slyšela jsem, jak se vzájemně doplňuje můj a jeho drsný dech. Vnímala jsem žár a pevnost jeho těla,

které se tisklo k mému.

„Co chceš, abych udělala?“ Setkala jsem se s jeho pohledem

a vzduch kolem nás zhoustl. Okolní atmosféra náhle sršela elek­

třinou.

Dotkne se mě?

Chtěla jsem, aby se mě dotkl.

„Na to, co bych rád udělal, ještě nejsi připravená.“ Chvíli po­ zoroval můj obličej a pak v rozporu se svými slovy natáhl ruku mezi nás... prosím, prosím... pomalu mi vyhrnul tričko k pupíku a odhalil tak mou jizvu.

Prohlédl si mě a mně se zachvěl žaludek. Ale co to povídám, celá jsem se zachvěla. Sklonil se níž a níž a políbil okraj mé rány, pak druhý a já jsem zasténala.

Prosím. Ještě.

Uplynula vteřina, pak další, ale on se vrátil do vzpřímené pozice. Už byl tak blízko, ale neudělal nic, čím by uvolnil napě­ tí, které ve mně rostlo. Málem jsem se z toho zbláznila.

„Ještě si musíš aspoň týden odpočinout,“ poznamenal se za­ ťatými čelistmi, jako by se k těm slovům musel nutit. „Jak na­

řídil doktor.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Požádám Bronxe a Frostyho, aby se

mnou trénovali.“

Přimhouřil oči do tenkých škvír. „Řeknou ne. O to se posta­

rám.“

„Zpočátku možná ano.“ Rozhodně to tak bude, protože všich­

ni dodržují Coleova nařízení. Dokonce i další alfa samci doká­

zali rozeznat většího, nebezpečnějšího predátora. „Já mám ale

tajnou zbraň.“

Povytáhl obočí. „A to je co?“

„Určitě to chceš vědět?“ zeptala jsem se a otřela jsem se ko­

leny o jeho boky.


16

„Ano. Pověz mi to,“ zavrčel.

Zvedla jsem kolena výš a ještě výš. Najednou ztuhl a čekal, co budu dělat dál. Měla jsem dvě možnosti. Pokusit se ho svést, aby mě políbil – a podle toho, jak se na mě díval... bych tentokrát mohla uspět – anebo dokázat, že nejsem tak bezmocná, jak si myslí.

Někdy jsem nesnášela svoje priority.

Zapřela jsem se nohama o jeho ramena a vší silou jsem vy­ kopla. Odletěl dozadu a dopadl na kolena.

„Ohledně tebe? Musím odvést tvou pozornost,“ zavrněla jsem.

Zasmál se. Zůstal, kde byl, zvedl mi nohu a políbil mě na kot­ ník. „To máš ale co dělat, protože se mi moc líbí, když se ke mně chováš takhle drsně.“

Polil mě ruměnec. „Děláš, jako bych byla nějaká mužatka.“

Znovu se zasmál. Panebože, to byl nádherný zvuk. V posled­

ní době byl pořád tak zachmuřený. „A taky se mi líbí, když se

červenáš.“

„Ano, takže, budu obtěžovat Frostyho a Bronxe, dokud nebu­ dou souhlasit.“ Mnoha lidem moje všetečná povaha evidentně nepřipadala nijak okouzlující. Vlastně ani nevím proč. „Kvůli tomu, že mi nedokážou odolat, budou nakonec tak otrávení, že si se mnou začnou pohazovat jako s kusem masa.“

„Takže? Budeš celá pohmožděná a já tě budu muset líbat, aby ses cítila líp? Takhle to chceš řešit?“

Potlačila jsem smích a snažila se tvářit vážně. „Dovolím ti, abys mě políbil – až mi ti dva nakopou zadek.“

„Hm. To je ujeté. Tenhle plán klidně můžu nechat v pozadí... Mimochodem, je to moc hezké pozadí.“

On se mnou flirtuje! „Cole,“ našpulila jsem pusu. „Nemůžeš se mnou flirtovat a pak s tím nic neudělat.“

„No, ale já s tím něco udělám.“ Chraplavý, dychtivý tón byl zpátky. Zahleděl se na mé rty a v očích se mu zračila touha. „Až doktor řekne, že jsi v pořádku.“

Takže Cole se mnou bude dalších sedm dní jednat jako s por­ celánovou panenkou? Nefňukej! „Pan Ankh by řekl, že jsem v pořádku, kdyby nebylo tebe a tvých protestů.“ Posadila jsem se a zajela jsem prsty do jeho hedvábně jemných vlasů. „Už je mi líp. Přísahám!“

„Ne, teprve se začínáš uzdravovat. Kdybys zahájila trénink, mohlo by to celý proces zpomalit. Kromě toho, jsi moje, Ali­gá­ tore, a mám tě moc rád. Chci, aby ti bylo líp. Potřebuju, aby ti bylo líp. A fajn, jo, nelíbí se mi představa, že se tě dotýkají moji kamarádi.“

Ali­gátore? Opravdu? Myslím, že by se mi spíš líbilo něco jako „mazlíčku“. Ve srovnání s přerostlou ještěrkou by bylo lepší na­ prosto cokoliv.

Ale kromě toho taky řekl, že jsem jeho, že?

Vidíte? Už taju...

„Bronx je tajně zamilovaný do Reeve a Frosty je blázen do Kat. O nic by se nepokusili.“ Mám­li být upřímná, musím při­

znat, že před Colem se o nic nepokusil žádný kluk. Absolutně

nemám tušení, proč mu připadám tak neodolatelná.

„To je mi jedno,“ zafuněl. Naklonil se blíž a přitulil se mi ke

krku. „Kdyby se ochomýtali příliš blízko tebe, poslal bych je do

nemocnice. O své hračky se nedělím.“

Musela jsem polknout pohrdavé odfrknutí. „Kdyby o mně kdokoliv jiný mluvil jako o své hračce, nejspíš bych mu vyrva­

la srdce z těla.“

„Souhlasím. Ale jak jsem řekl, jsi moje. Ali, já bych byl rád,

kdybys mě nazývala svým čímkoliv, hlavně svou hračkou.

Strašně bych chtěl, aby sis se mnou hrála, opravdu.“

Fajn, teď už jsem vážně odfrkla. Vysílá poněkud smíšené sig­ nály. „A já bych byla opravdu ráda, Cole Hollande, kdybys mi to nějak dokázal.“

A víte, jak odpověděl? Zasténal.

Povzdychla jsem si. Na tom nic smíšeného nebylo, že ne? „Ale vraťme se ještě k tvé snaze zmlátit každého, kdo se vyskytne v mé blízkosti.“ Nepochybuju o tom, že by dokázal poslat někte­ ré lidi do nemocnice – už to udělal dřív – ale své přátele? Nikdy. Otevřela jsem pusu, abych mu to řekla, ale jen jsem zalapala po dechu. Kousl mě do ramena a já se zachvěla tou nejúžasnější rozkoší. „Cole.“

„Promiň. Nemohl jsem si pomoct. Musel jsem ti to aspoň tro­ chu dokázat.“

„Nepřestávej,“ vydechla jsem. „Tentokrát ne.“

„Ali,“ zasténal. „Chceš mě zničit?“ Vstal, i se mnou v náruči, a něžně mě položil na postel. Natáhl se vedle mě, ale nepřivinul si mě k sobě.

Málem jsem frustrovaně zaječela. Nevěděla jsem, jestli se trestá za to, co mi udělal, anebo se opravdu bojí, aby mi ještě víc neublížil. Mně ale opravdu chyběla jeho blízkost a chuť.

Otočila jsem se k němu a položila jsem mu hlavu na rameno. Měl rozpálenou a překvapivě jemnou kůži. Prstem jsem kreslila kroužky kolem piercingu v jeho bradavce. Nestydatá Ali.

Chytrá Ali. Potěšilo mě, že mu začalo rychleji bít srdce.

Zklamaná Ali. Odsunul se ode mě a zůstal nehybně ležet.

„Až ti bude líp,“ zchladil mě nakonec.

Jeho schopnost mi odolat mě vůbec netěšila.

„Kdybych ti ještě víc ublížil, už nikdy bych si to nedokázal odpustit,“ dodal a já jsem se okamžitě přestala zlobit.

Jeho starost o mě byla mnohem víc než jen lichotivá.

„Podívej, nějak vám musím pomoct, Králi Cole.“ Ve chvíli, kdy jsem tu přezdívku vypustila z úst, mi bylo jasné, že jsem udě­ lala obrovskou chybu. Mohla by se mu totiž až příliš zalíbit. „Tohle nicnedělání mě ničí.“

Unaveně si povzdechl. „Tak fajn. Dobře. Zítra ráno můžeš při­ jít do tělocvičny. Uvidíme, jak ti to půjde.“

Vtiskla jsem mu polibek na čelist a jeho strniště, které si zá­ měrně pěstoval, mě polechtalo na rtech. „Ty sis myslel, že žádám o tvé svolení? To je tak roztomilé!“

„Děkuju ti, Cole,“ zavrčel. Položil mi ruce kolem krku a při­ nutil mě sklonit hlavu. Naše pohledy se setkaly. „Jen na tebe chci dát pozor.“

„Já vím... ale hlavně dávej pozor na svůj meč.“

Potemněly mu oči. „To není vtipné.“

„Co? Je to moc brzo? Takže o tom, že jsem málem umřela a ty jsi v tom měl prsty, zatím nemůžeme žertovat?“

„Nejspíš nikdy.“

Laškovně jsem ho štípla do brady. „Fajn.“ Slitovala jsem se nad ním a změnila téma. „Povyprávíš mi konečně, co se stalo v uplynulých několika týdnech?“ Doktor nařídil, aby se nemlu­ vilo o práci. „Jak vidíš, už snesu i špatné zprávy.“

„Jo. Tak dobře,“ odvětil. Bylo patrné, že se mu ulevilo. „Tak­ že začneme tím, že se Kat a Frosty zase rozešli.“

V duchu jsem si udělala poznámku, abych jí hned ráno za­ volala.

„A Justinova sestra je nezvěstná.“

Justin Silverstone býval zabijákem. Pak ho sestra Jaclyn, jeho dvojče, přesvědčila, aby změnil strany a připojil se k Anima In­ dustries – lidem v ochranných oblecích. Chtěli zombie zkoumat a testovat a plánovali je jednoho dne využít jako zbraň. Ztráta nevinných životů, která tuhle cestu nevyhnutelně doprovázela, je nezajímala.

„Pravděpodobně utekla ze strachu, že ji budeme pronásledo­ vat,“ zamyslela jsem se. Spolu se svým týmem vyhodila do vzdu­ chu dům mých prarodičů. Má u mě obrovský dluh.

Cole přikývnul. „Víš, na co jsem přišel? Potřebujeme víc za­ bijáků. Všude je spousta mladých lidí, kteří jsou stejně zmatení, jako jsi byla ty. Nechápou, proč vidí příšery, které ostatní nevi­ dí, a nemají tušení, co s tím.“

„Mluvíš o někom konkrétním?“

„Zatím ne. Ale než přeorganizujeme náš tým, přišli nám na pomoc dva zabijáci z Georgie.“

Nějakou dobu jsem si myslela, že problém se zombiemi exis­ tuje jen v Alabamě. Zjistila jsem ale, že je to jinak. Zombie se vyskytují na celém světě. A zabijáci taky.

„Tohle jsi mi měl říct už mnohem dřív. Ty jsi takový protiva, Coleslawe.“ Durdila jsem se. To bylo lepší, ale ani tahle přezdív­ ka nebyla žádnou výhrou.

„Já vím, protože jsem tvůj protiva.“

Moje podráždění zmizelo jakoby lusknutím prstů. Jak to jen dokázal?

„Ví pan Ankh, že jsi tady?“ Jelikož můj dědeček zemřel a dům mých prarodičů vyhořel do základů, přestěhovala jsem se s ba­ bičkou k panu Ankhovi a jeho dceři Reeve.

Pan Ankh – doktor Ankh pro všechny mimo jeho blízkých – věděl o zombiích a poskytoval zabijákům veškerou lékařskou pomoc, kterou potřebovali. Reeve neměla tušení, co se děje, a my jsme ji museli udržovat v nevědomosti. Anebo jinak. Její otec chtěl, aby prožila pokud možno normální život.

I když, co je vlastně normální?

„Vplížil jsem se sem tajně,“ zapýřil se Cole. „Pan Ankh by po­ važoval za nutné zmínit se o mé návštěvě tvé babičce a já bych nerad, aby mě odsud vyhodila. Musel bych se sem vplížit ještě jednou. Chci být s tebou.“

„Takže máš v plánu tu zůstat celou noc a držet mě v náruči, Cole Guacamole?“ Uf. Tak daleko jsem neměla zacházet. Tahle přezdívka už byla za hranou.

Cole se ohradil. „Král Cole se mi líbil víc.“

„To mě nepřekvapuje.“

„Výborně mi sedí.“

„Dovedu si představit, že se ti líbí.“ Jemně jsem ho zatahala za kroužek v bradavce.

„Pochybuju, že jsem jediný, komu se líbí. A ano, zůstanu tady.“ Omotal prsty kolem mých, přinutil mě uvolnit stisk a přitáhl si moji ruku ke svým rtům. Políbil mě. V následující vteřině jsem v jeho očích zahlédla paniku. Nechápala jsem ji a nejspíš jsem se musela zmýlit, protože prohlásil: „Abys věděla, můžeš mi ří­ kat, jak chceš – jen když budeš navždy oslovovat mě.“

21

2

PŘIPRAVIT SE, POZOR – STOP!

Když jsem se probudila, byla jsem sama. Zbrocená potem jsem

namáhavě zalapala po dechu. Zase se mi zdálo o mé rodině.

Viděla jsem matku natahovat se ke mně a cítila jsem zvláštní

teplo jejího doteku. Slyšela jsem, jak na mě křičí. Sledovala

jsem, jak zombie hodují na mém tátovi, a když skončily, přesu­

nuly se k autu a vytáhly ven mou mámu, kterou si daly jako

zákusek.

Bránila se jim s panickým výrazem ve tváři. Znovu křičela

mé jméno. „Alenko! Alenko!“

Snažila jsem se na ni dosáhnout a prosila jsem ty příšery, aby

jí neubližovaly.

A pak už nebylo nic.

Teď mi z toho bylo do pláče.

Proč se mi to zdálo? Vždyť se to ve skutečnosti nestalo.

Nebo ano?

Probrala jsem se snad tehdy v autě a jen jsem si to nezapama­

tovala? Byl tohle způsob, jakým mi to moje mysl připomínala?

Máma opravdu skončila venku z auta, vedle mého táty, přes­

tože předtím, než jsem omdlela, byla uvnitř.

„Cole,“ zašeptala jsem a natáhla ruku vedle sebe. Potřebova­

la jsem cítit jeho paži kolem ramen, silnou a bezpečnou. Utěšil

by mě, bez ohledu na to, jak zněly odpovědi.

Matrace byla bohužel studená. Byl pryč.

Měla jsem dojem... jo, vzpomněla jsem si, že se mnou před odchodem mluvil.

„A to ti mám věřit? To určitě,“ rozčiloval se.

Ne, to nemluvil se mnou. Chvíli bylo napjaté ticho a pak vyštěkl: „Přestaň mi volat, Justine. Už dávno jsem ti řekl, že jsem s tebou skončil. Nic, co uděláš nebo řekneš, můj názor na tebe nezmění.“ Nastala další neklidná pauza. „Ne, nezáleží mi na tom, že máš nějaké informace. Už od tebe nechci slyšet vů­ bec nic.“

Znala jsem jen jednoho Justina. Buď Cole telefonoval s klu­ kem, se kterým se zapřísáhl už nikdy nemluvit, nebo si se mnou moje mysl pohrála. Zrovna teď jsem neměla náladu své mysli všechno věřit.

Pomalu jsem se rozhlédla po pokoji. Oknem dovnitř pronika­ lo jasné sluneční světlo. Světle modrá prošívaná přikrývka, pře­ hozená přes postel se čtyřmi sloupky, byla pokrčená a na jednom polštáři byly černé skvrny od barvy na Coleově obličeji. Sakra. Než odejdu, budu to muset vyčistit.

Jeho zbraně už na podlaze neležely a nebylo tam ani jeho oblečení. Vlastně tu po jeho přítomnosti nebylo ani památky. Kromě vzkazu na mém nočním stolku.

Jsem v tělocvičně. Zavolej mi a přijedu pro tebe. Líbám tě, C.

Zatímco jsem si čistila zuby, sprchovala se a oblékala si zim­ ní cvičební úbor, šťastně jsem si prozpěvovala. Vytočila jsem jeho telefonní číslo a... hovor spadl rovnou do hlasové schránky.

„Jsem vzhůru a připravená,“ oznámila jsem. „Můžeš pro mě kdykoliv přijet.“ Neměla jsem auto. Ani řidičský průkaz. Jenom povolení. Kdyby se dlouho neozval, šla bych pěšky. Tělocvična se nacházela pár kilometrů odsud. „Doufám, že jsi připravený, až ti nakopu zadek.“

Ukončila jsem hovor a všimla jsem si, že na mě čeká jedenáct textových zpráv. Všechny byly od mé nejlepší kamarádky Kat. Ušklíbla jsem se a dala se do čtení.

První: Frosty mě ŠTVE!

Druhá: Už jsem ti řekla, že mě Frosty pořádně štve?

Třetí: Jak pohlížíš na vraždu? Jsi pro, nebo proti?? Než odpovíš, uvědom si, že mám dobrý důvod!

Čtvrtá: Jestli jsi pro, nevíš o nějakém dobrém místě, kam schovat mrtvolu??

Ve zbytku zpráv popisovala způsoby, kterými by ho ráda za­ bila. Nejvíc se mi zamlouval ten s lentilkami a hedvábným šát­ kem.

Mmm. Lentilky.

Zakručelo mi v žaludku, a tak jsem odložila telefon na noční stolek. Kat zavolám až po snídani, až bude pravděpodobnější, že vstala a já budu mít jasnější mysl, abych lépe pochopila, co se mezi těmi dvěma odehrálo. Mohlo se klidně stát, že jí Frosty včera po bitvě zapomněl zavolat a ona si dělala starosti. Nebyla jsem si jistá, jakým způsobem ji v takovém případě utěšovat. Dala totiž jasně najevo, že zombie nejsou jejím oblíbeným téma­ tem hovoru.

Nejdřív jsem samozřejmě uklidila každičký centimetr poko­ je. Odmítla jsem, aby to pro mě dělala hospodyně pana Ankha. Nebyla jsem žádná princezna a nepovažovala jsem nic za sa­ mozřejmé. Byla jsem rozhodnutá všechno nějakým způsobem vrátit. Díkybohu, pomocí vody a mýdla se mi povedlo vyčistit skvrny z polštáře.

„Alenko.“

To byl Emmin hlas.

Otočila jsem se a, panebože, byla to ona. Navštívila mě moje osmiletá sestra, tedy minimálně její duše. Naučila mě, že smrt neznamená konec. „Jsi tady,“ hlesla jsem s bolavým srdcem. Na­ vštívila mě už dřív, ale pokaždé mi to připadalo jako poprvé – šokující a nereálné.

Usmála se na mě a já jsem zatoužila obejmout ji a už nikdy ji nepustit. „Máme jenom chviličku.“

Měla na sobě oblečení, ve kterém zemřela – růžový trikot a ba­ letní sukýnku. Tmavé vlasy, stejné jako měla máma, byly zaple­ tené do dvou culíků, které se jí jemně pohupovaly kolem ramen. Zlaté oči, které na mě vždy hleděly s obdivem, jí jasně zářily.

Kdysi mi řekla, že není duch, ale svědek. Duchové – ne že by existovali – byly podle pověry duše zemřelých, které si zacho­ valy vzpomínky a strašily. Tahle pověra nejspíš vznikla, když někdo zahlédl zombie. Svědkové byly duše, které pomáhaly.

„Chtěla jsem tě varovat, že už mě tak často neuvidíš,“ ozná­ mila mi a úsměv se jí ztratil z tváře. „Navštěvovat tě začíná být dost náročné. Ale! Pokud mě zavoláš, najdu způsob, jak se za tebou dostat.“

„Jak náročné?“ zeptala jsem se starostlivě.

„Moje pouto s tímto světem slábne.“

Aha.

Věděla jsem, co to znamená. Jednoho dne ji ztratím nadobro.

„Nebuď smutná,“ konejšila mě. „Nesnáším, když jsi smutná.“

Přinutila jsem se rozjasnit tvář. „Ať je to, jak je to, budu vě­ dět, že jsi a dáváš na mě pozor. Nemám důvod být smutná.“

„Přesně.“ Rozzářila se a poslala mi vzdušný polibek. „Mám tě moc ráda. A nezapomeň mě zavolat, až mě budeš potřebovat.“ A pak zmizela.

Moje tvář zesmutněla a určitě i potemněla. Měla jsem chuť stočit se do klubíčka a plakat, ale odmítla jsem si dělat starosti ohledně zítřků, v nichž už mě nebude provázet. Tou ztrátou se budu zabývat, až k ní skutečně dojde.

Stáhla jsem si vlasy do ohonu a vyrazila do kuchyně. Očeká­ vala jsem, že tam najdu hospodyni, ale namísto toho jsem uvi­ děla kolem stolu sedět Reeve, babičku a Kat. Všechny tři usrká­ valy kávu z kouřících hrnečků.

„– se něco děje,“ říkala právě Reeve, zatímco si na prst namo­ távala pramen svých tmavých vlasů. „Táta nechal nainstalovat před dům i do zahrady další bezpečnostní kamery – a to už jsme jich měli minimálně tisícovku! A co je ještě horší, svítí tu tolik lamp, že moje zatemňovací závěsy jsou úplně k ničemu.“

Babička i Kat se nervózně zavrtěly.

„Víte o tom některá něco?“

„No...“ vykrucovala se babička. Rozhlédla se po místnosti, jako by doufala, že najde něco, čím by odvedla Reevinu pozornost.

A našla to.

„Ali! Vstala jsi z postele o týden dřív.“ Zvedla se ze židle, kte­ rá pod ní zavrzala, a překonala vzdálenost, jež nás dělila. Obja­ la mě. „Nevím, jestli s tím můžu souhlasit.“

Kat si leštila nehty a usmívala se. Vůbec nevypadala jako dívka, která se chystá spáchat násilný čin. Vypadala spíš una­

veně. Pod očima měla temné kruhy a tváře měla propadlé, jako

by už několik dní nejedla. „Kdybych byla na tvém místě, vstala

bych dřív už o dva týdny, ale všichni se neumějí dát tak úžasně

rychle dohromady jako já, že?“

Políbila jsem babičku na tvář a oplatila jsem Kat její úsměv.

Ta holka měla zdravé (a opodstatněné) sebevědomí a nebála se

ho ukázat. Ale já? Já jsem vždycky měla sklopenou hlavu a ne­ ustále jsem pochybovala o své hodnotě.

Čelila jsem smrti a vyhrála jsem nad ní, připomněla jsem si,

takže bych se přes to měla nejspíš přenést.

Ale... v té chvíli mě napadlo, že Kat své ego používá jako štít,

za kterým skrývá svou fyzickou slabost. Trpěla degenerativním

ledvinovým onemocněním.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se jí. „Ne že bych nebyla ráda,

že tě tu vidím. Moc ráda tě vidím.“ Vlastně jsem byla víc než

ráda. Už od našeho prvního setkání se nikdy nezajímala, jak

vypadám nebo jak společensky nemotorná umím být. Jednodu­

še mě přijala takovou, jaká jsem, a neřešila to. „Myslela jsem, že

o víkendech ráda spíš až do dvou odpoledne.“

„Přišla jsem se podívat za tebou, ty nezbednice. Vůbec mi

nebereš telefon ani neodpovídáš na mé ohromující textové zprá­

vy. Měla jsem v plánu dát ti v tomhle směru lekci a přinutit tě, aby sis nechala telefon přišít k dlani. Ale rozhodla jsem se, že ze všeho nejdřív si dám kávu.“

Když už mluvíme o kávě... „Tohle si vezmu.“ Zkonfiskovala

jsem její hrnek a posadila jsem se vedle ní. Nedovolila jsem si

u Ankhů nic jíst ani pít, takže káva pro mě byla luxusem. Ne­

vadilo mi ale vzít si ji od své kamarádky.

„Hej!“ Netrvalo to ani vteřinu a zabavila Reevinu kávu.

„Hele,“ ohradila se Reeve a sebrala kávu babičce.

Babička potřásla hlavou, ale zahlédla jsem jí v očích i záblesk

pobavení.

„Já žádnou lekci nepotřebuju,“ řekla jsem Kat a dala jsem si

ruku v bok. „A rozhodně už nechci žádnou operaci.“

Její výraz zjihl. „Moje ubohá, sladká Ali.“

„Já pořád nechápu, jak sis mohla pádem ze schodů přivodit

takové život ohrožující zranění,“ pokyvovala hlavou Reeve. „Ty

přece nejsi tak nemotorná, a navíc na zábradlí ani na podlaze

není nic tak ostrého.“

„Ale to víš, že je nemotorná,“ zvolala Kat ve snaze mě krýt, když jsem se zajíkla a marně v duchu pátrala po nějaké odpo­ vědi. „Ali by se dokázala oběsit i na bezdrátovém telefonu.“

Přikývla jsem a snažila jsem se přitom netvářit zkroušeně – to tvrzení by byla lež, jen kdybych tomu odmítla uvěřit. Možná jsem opravdu byla nemotorná. Jednou jsem šlápla na Coleovu past a zůstala jsem viset za kotník hlavou dolů ze stromu. A jin­ dy, když mě Cole učil, jak používat meč, jsem mu málem usekla hlavu.

Takže... jo.

„V každém případě,“ pokračovala Kat a rychle tak změnila téma hovoru, „vás určitě potěší zjištění, kdo včera večer vyhrál fotbalový zápas.“

„Tygři, do toho!“ vykřikly jsme zároveň a vybuchly jsme smíchy.

Na Reevině telefonu se rozezněl budík. „Sakra!“ Reeve vysko­ čila. „Promiňte, holky, ale mám plány na Halloween – a ty za­

čínají hned teď ráno. Uvidíme se!“ A vyběhla z kuchyně.

Babička vstala. „I já už musím jít. Chci poučit otce té dívky

o důležitosti být správně informován. Jo, a Ali, před chvílí mi

volal Cole a řekl mi, že potřebuješ nějaký kostým, ale že máš dnes

v plánu trénovat a nebudeš mít čas něco shánět. Myslela jsem,

že si dělá legraci, že je to od něho nějaký halloweenský žertík,

který nechápu, protože včera velmi vehementně tvrdil, že musíš

zůstat v posteli. Ale pokud si myslí, že jsi připravená, tak jsi při­

pravená – a nebudu se ptát, jak k takovému závěru dospěl.“

Prosím, neptej se!

Cole opravdu volal babičce? „To je od tebe velice milé, ale ne­

chci utrácet peníze za něco, co si obleču jen jedenkrát. Můžu

použít něco z toho, co mám.“

Usmála se a poplácala mě po ruce. „Drahoušku, zas tak chudé nejsme. Vyplatí nám přece pojistku.“

„Ale my šetříme na vlastní bydlení.“ Tady jsme bydlely jen za určitých podmínek a s každými podmínkami přichází i vy­ pršení lhůty. Chtěla jsem, aby bylo o babičku až do konce živo­

ta postaráno. Bez jakýchkoliv překvapení. Vlastně bych si měla

najít práci... ačkoliv to asi nebude možné, protože ještě musím

chodit do školy a taky musím mít čas na zabíjení.

Ne. Musel existovat jiný způsob.


27

„Seženu ti kostým, mladá dámo, a to je moje poslední slovo. Těším se na to.“

Povzdychla jsem. „Tak dobře, ale stačí mi i něco z bazaru.“

Políbila mě na temeno hlavy a odešla stejnou cestou jako Ree­ ve. Aniž by s tím bazarem souhlasila, jak jsem si příliš pozdě uvědomila.

Zavibroval mi telefon a já se podívala na displej.

Svůdník Cole, jak ho nazvala Kat, mi napsal: Nemůžu odejítz tělocvičny, abych tě vyzvedl, Ali-gátore, promiň. Ale ten večer platí. Chybíš mi.

Zajímalo mě, co se stalo, že musel zůstat trčet v tělocvičně.

Zklamaně jsem se podívala na Kat.

„Takže, kam s Colem jdete?“ zeptala se mě.

„Jsem si jistá, že do Hearts.“ Byl to jediný noční klub, který zabijáci navštěvovali. „A teď se vrátíme k tvým telefonátům a textovkám. Já jsem tě neignorovala, přísahám. Jen mi to při­

padá zvláštní. Vím, že už víš, co vím já, ale přesto bych tě ráda

ušetřila těch nejhorších detailů.“

„Není to zvláštní. Je to hrozné! Nelíbí se mi, že to vím, ale

přesto jsem se rozhodla poholčit a konečně s tebou probrat...

však­víš. Jen aby bylo jasno, poholčit se je mnohem lepší výraz

než pochlapit se.“

„Výborně. Takže k těm však­víš.“ Spolu se znalostí věci při­ chází síla. A já jsem chtěla, aby byla v bezpečí. Vždycky.

Vtom do kuchyně vrazila hospodyně. Když mě uviděla, ze­ ptala se, jestli mi má připravit něco k jídlu. Odmítla jsem, takže jen naložila na tác croissanty a cappuccino a odnesla to panu Ankhovi. V kuchyni zavoněly kvasnice a cukr a mně se začaly

sbíhat sliny.

Sotva odešla, přiskočila jsem a smetla jsem drobky z pracov­

ního pultu. Popadla jsem sáček housek, které jsem si koupila

z kapesného a jednu jsem nabídla Kat.

Zavrtěla hlavou. „Takže... předpokládám, že jsi z mých de­ centních zpráv vydedukovala, že Frosty a já jsme se rozešli. Nebo já a Frosty? Vždycky zapomenu. Každopádně, tentokrát je to doopravdy.“

„Co se stalo?“ Housku jsem zhltla v rekordním čase, a přes­ tože jsem měla hroznou chuť i na druhou, odolala jsem. Čím déle mi housky vydrží, tím méně jich budu muset kupovat a tím méně peněz budu muset utratit.

„Včera večer,“ spustila a tvářila se přitom nešťastně, „jsem se

necítila dobře – Frostymu jsem o tom samozřejmě nic neřekla.

Požádala jsem ho, aby zůstal u mě, ale odmítl.“

„Když jsou venku však­víš, musí jít bojovat. Všichni musíme, pokud je nám dobře. Je to naše povinnost.“ Naše privilegium.

„Jedna noc by ho nezabila,“ durdila se.

„Ale mohla by zabít jeho přátele. Potřebují všechny síly, kte­ ré jsou k dispozici.“

Zamračila se na mě. „Musíš mluvit tak rozumně a odpovídat mi tak inteligentně?“

„Promiň. Příště to zkusím líp.“

„Díky.“ Chvíli jsem ji pozorovala. Byla to nádherná holka. Drobná, ale pěkně stavěná. Křehká, ale houževnatá. Její máma trpěla po většinu svého krátkého života stejnou nemocí. Kat úzkostlivě tajila svůj zhoršující se zdravotní stav před Frostym i před ostat­ ními kluky, a zatím se jí to dařilo.

Žila pro daný moment. Nikdy se nedržela zpátky – ani v tom, co říkala, ani v tom, co dělala. Neměla v úmyslu se jen tak vy­ tratit ze života. Chtěla něco dokázat, toužila něco změnit, dych­ tila udělat něco, abychom na ni nezapomněli. V tom jsem jí mohla pomoct.

„Jak by se ti líbilo, kdybych tě naučila, jak se bránit proti však­ ­víš?“ zeptala jsem se. Můj táta mě proti nim učil bojovat ještě dřív, než se u mě projevila schopnost je vidět. Jakmile se změni­ ly okolnosti, ten trénink se pro mě stal neocenitelným. Možná i Kat jednoho dne uvidí zombie. A možná že ne. V každém pří­

padě bych jí mohla pomoct, aby se uměla lépe rozhodovat.

„To by se mi... moc líbilo, myslím.“

„To mi stačí. Cole má tělocvičnu a v ní plno zařízení, které

potřebujeme. A taky ti můžu ukázat, jak se střílí z pušky anebo

jak se používá luk a šípy.“

Zamávala rukama ve vzduchu, jako by se snažila vyjádřit nesouhlas. Zahlédla jsem snad v jejích očích strach? „Tuhle část tréninku můžeme vynechat.“

„Ty už jsi obě zbraně někdy použila?“

„Ne, ale nenamířená zbraň nikdy netrefí cíl. Raději bych zů­ stala při tom.“

Protočila jsem panenky.

„Bude tam Frosty?“ V očekávání odpovědi si začala žmoulat spodní ret.

„Možná.“

Nepoznala jsem, jestli ji to potěšilo nebo zklamalo, ten ret si ale žmoulat nepřestala. „No, dnes je jeden z největších svátků roku, takže si to poznačím do kalendáře na zítřejší poledne. Ane­ bo na příští týden. Jo. Rozhodně na příští týden.“

„Ne ne. Zapíšeš si to na dnešek a na zítřek a na příští týden taky. Nenechám tě to odkládat. Změníme tě v zuřivou vražednou šelmu. Budeš tvrdá jako skála a budeš schopná knokautovat Frostyho stejně snadno, jako dýcháš.“

Ve tváři se jí objevil výraz vyděšeného očekávání. „Fajn. Jsem pro. Ale jen proto, že mi sluší bicepsy. Opravdu.“

Vypila zbytek kávy a praštila hrnkem o stůl. „Pojďme, než

si to rozmyslím.“

Nechala jsem babičce vzkaz, aby mě nečekala před obědem

a že ji mám ráda. Uvažovala jsem, že napíšu i Coleovi, ale na­

konec jsem to neudělala. Chtěla jsem ho překvapit.

„Chceš řídit?“ zeptala se mě Kat, když jsem u jejího Mustanga zamířila ke straně spolujezdce. „Máš povolení.“

Do krku se mi nahrnula žluč. „Ne, díky. Nejsi dost stará, abys na mě mohla dohlížet.“

„Ale ty přece potřebuješ co nejvíc jezdit.“

„Až jindy,“ vymlouvala jsem se.

„Totéž jsem ti řekla o tréninku a ty jsi moje argumenty úplně rozcupovala.“

„Chceš být v tělocvičně za patnáct minut, nebo za patnáct hodin?“ zeptala jsem se. Kdybych si měla vybrat mezi řízením auta a koupáním se v hnoji, vybrala bych si hnůj. Pokaždé. „Vždyť víš, jak pomalu jezdím.“

„To je pravda.“ Usadila se za volantem.

„Vzal tě někdy Frosty do Coleovy tělocvičny? Ne do té, co má v garáži, ale do té, co je několik kilometrů od jeho domu?“ Bezpečnostní pás se mi zaryl do rány a já se nespokojeně za­ vrtěla.

„Ne. Podle Frostyho je tahle posilovna určená jen pro vzne­ šené hřebce – to jsou jeho slova, ne moje – a pro nezabijáky je do ní vstup zakázán.“

No, tak to už neplatí. Bez výčitek jsem jí dala adresu. Kluci přivedli Kat do tohoto proradného světa, tak se teď musejí vy­ pořádat s následky.

Řítily jsme se po dálnici a já jsem vykoukla z okna a hledala na obloze mrak ve tvaru králíka, kterým mě Emma obvykle va­ rovala, že přijde útok zombií. Dnes jsem žádného králíka neza­ hlédla a úlevou jsem si vydechla.

Kat udělala myšku, aby se vyhnula jinému autu, a já jsem vyjekla.

„Jsi z mého řízení nervózní?“ zeptala se. „Chci říct, jsi straš­ ně napnutá. Což je hloupé, když vezmeme v úvahu fakt, že jsem za dobu tvého pobytu v posteli měla jen tři nehody, a žádná z nich se nestala mou vinou. No, jasně, jela jsem v protisměru a psala textovku, ale ostatní řidiči měli spoustu času uhnout mi z cesty.“

Jak je možné, že je ještě naživu? „Rafane, ty jsi ten nejhorší řidič, co znám.“

Začala se naparovat. „To je ten nejroztomilejší kompliment, jaký jsem si kdy vyslechla. Díky.“

Za vzteklého troubení aut, které ji ani v nejmenším nevy­ vedlo z míry, se přes čtyři jízdní pruhy vydala k výjezdu z dál­ nice. „Takže, ty a Cole už jste ve stadiu, že klidně zavolá tvé babičce, jo?“

„Já vím. Je to trochu divné, jasně, a...“ Počkat. Znala jsem Colea. Vždycky měl plán. Všechno, co dělal, mělo vždycky ně­ jaký smysl. Nikdy nic nedělal bezdůvodně. Ale jaký plán měl –

Když jsem si uvědomila, co za tím je, jako bych dostala ránu pěstí. Ztratila jsem rodinu a tohle byl můj první Halloween bez nich. Cole se snažil redukovat množství vzpomínek, kterým bych musela čelit.

Netušil ovšem, že já nikdy Halloween neslavila. Táta nám ni­ kdy nedovolil odejít večer z domu, takže nebyl důvod shánět nějaký kostým, a dokonce nám zakázal i otvírat dveře kolední­

kům a rozdávat jim cukroví.

„Jo,“ usmála jsem se na Kat a přála jsem si přitom vlézt Co­

leovi do náruče a už nikdy ji neopustit. „To jsme.“

„Ty máš takové štěstí. Můj táta Frostymu nikdy nefandil. Mám dojem, že jednou dokonce vyhrožoval, že toho kluka nechá vy­ kastrovat.“

Vsadím se, že to bylo kvůli jeho vzhledu sériového vraha. Občas, když se na vás Frosty podíval, uvažovali jste, jakou hroz­ nou smrtí zemřete. „Ale i tak ti táta dovolí s ním chodit.“

„Jo, to jo. Když mi diagnostikovali nefunkční ledviny, slíbil mi, že mě nechá rozhodovat samotnou, a žít svůj život tak, jak chci.“

Dobrý člověk. „Neřekla jsem ti to, protože jsem nechtěla, aby ses užírala žárlivostí, že se skvěle bavím, zatímco ty pořád ješ­ tě trčíš v posteli.“ Sevřela volant tak pevně, až jí zbělely klouby na rukou. „Snažím se nebýt nervózní. Totiž, vím, že tam budou všichni zabijáci, ale večer bude plný nejrůznějších příšer, tak jak poznám, které jsou nebezpečné a které ne?“

„Ty přece nemáš schopnost vidět skutečné zombie,“ připomně­ la jsem jí.

„To neznamená, že tam nebudou. Nejdřív jsem Frostymu řek­ la ne, ale zeptal se mě: Copak bych tě někdy vystavil nebezpečí, ženská? A já na to: Jak to mám vědět. Celou dobu, co spoluchodíme, žiješ dvojí život. A on řekl: Ty chceš, abych se ti znovu omluvil, že? A já: Každý den po zbytek tvého života. A on měl tu drzost řehtat se, jako bych snad žertovala.“

Potlačila jsem vlastní smích. „Takže... jaký máš kostým?“

„Sexy Červenou Karkulku, přímo k sežrání.“

„Nechej mě hádat. Frosty jde za velkého zlého vlka.“

„Co jiného? Určitě si myslí, že bude strašně legrační, když na mě bude cvakat zuby a říkat: Moje milá, já tě sežeru.“

Při té představě jsem potřásla hlavou. „A ty mu řekneš, aby to dokázal, že?“

„Líbí se mi, že mě tak dobře znáš.“

Zabočila na klikatou štěrkovou cestu lemovanou z každé stra­ ny řadou stromů, které právě shazovaly listí. Když alej skončila a kolem cesty se začala vlnit pole, objevila se na obzoru Coleo­

va posilovna pro „vznešené hřebce“. Byla to velká červená sto­

dola, která vypadala, že se každou chvíli zřítí. Ve skutečnosti

by ale vydržela vojenskou invazi.

„Proč máte tělocvičnu na místě, kde dávají lišky dobrou noc?“ podivila se Kat a zastavila.

„Z mnoha důvodů.“ Třeba proto, že zabijáci sem přicházejí v kteroukoliv denní i noční hodinu. Někdy jsou v takovém sta­ vu, že se nesmí ukázat na veřejnosti. I proto, že tu bylo obrovské množství zbraní.

Na příjezdové cestě stálo víc aut než obvykle. Zamračeně jsem vystoupila z auta do chladného dne. Pootevřenými dveřmi bylo až ven slyšet nadávky, sténání, a dokonce i skandování. „Pojď­ me,“ zrychlila jsem.

Zastavila jsem se ve dveřích a vytřeštila jsem oči. Předpoklá­ dala jsem, že jen Cole, a ještě možná extra oddaní Frosty a Bronx budou ochotni vzdát se svého volného dne.

Kat narazila do mých zad a ztuhla. „Panebože, štípni mě,“ zašeptala zbožně.

Byli tu všichni zabijáci v celé své slávě. Ve vzduchu bylo to­ lik testosteronu, že by to dokázalo probudit i zcela zmrzlé srdce. Většina kluků si sundala tričko a předváděla svoje bronzové svaly – zdokonalené nejen zvedáním činek, ale i zabíjením ne­

přátel. Všude, kam jsem pohlédla, bylo vidět úděsné jizvy, sexy

tetování a piercing, a dokonce i zařízení k výkonu trestu domá­

cího vězení.

Blonďatý a děsivě krásný Frosty bušil do ubohého, bezbran­

ného boxovacího pytle. Drsný a tvrdý Bronx se rozkročil a pev­

ně držel boxovací pytel na místě. Na světě neexistovala síla,

která by s ním pohnula. Dokonce ani Frosty by to nedokázal.

Collins běžel na běžeckém pásu a Cruz zvedal činky.

A Cole? No, ten boxoval v ringu s holkou, kterou jsem neznala.

U ringu stál neznámý kluk, který ty dva pozoroval. Ostatní holky v místnosti byly Mackenzie – Coleova nespoutaná expří­ telkyně – a Trina, holka, o které si Kat myslela, že o prázdninách svedla Frostyho, a přestože to nebyla pravda, pořád jí ještě ne­

odpustila.

Já to taky nechápu, mě se na to neptejte.

Trina na mě zamávala a já jsem jí zamávala zpátky, ale moje

pozornost se hned vrátila ke Coleovi. Zlehka se ohnal po nezná­

mé dívce. Skrčila se, ale rychle se zase napřímila a máchla po

něm. I on se skrčil, a když po něm znovu švihla, chytil ji za pěst

a mrštil jí o své tvrdé tělo, čímž ji účinně znehybnil.

Zazubila se na něho, věnovala mu pohled plný suverénní se­ bejistoty a ženské lsti – a zůstala, kde byla, očividně šťastná, že tam je. Kluk, který chodí s jinou holkou, by ji okamžitě pustil a ustoupil od ní. Cole sice ztuhnul a pohled mu ztvrdl jako ská­ la, ale i on zůstal, kde byl, a svým způsobem se na ni taky za­ zubil.

Nebyla jsem si jistá, co to má znamenat. Věděla jsem jenom, že se mi to nelíbí.

Je čas na pár povzbudivých slov, Ali, řekla jsem si. Trénuje i ostatní holky. Dokonce se na ně i usmívá. Nic v tom není. Není na tom nic sexuálního.

No jasně, bláznivou Ali to ale nepřesvědčilo (ano, mám spous­ tu osobností). Nepřijel pro tebe, protože nechtěl odejít od téhle holky.

Zavrtěla jsem hlavou. Byl můj, byl mou hračkou, a já jsem se o něj odmítla dělit.

Ale co když chtěl, abych se o něho dělila?

Ne! Proč jsem tak hloupě nejistá? Cole přece takový není.

„Kotě,“ zacvrlikal Frosty trochu víc než jen překvapeně. „Jak jsi mě našla?“

Kat zvedla bradu a zůstala stát jako zosobnění uražené pýchy. „Nefandi si. Nejsem tu kvůli tobě. Ale jen abys věděl, využila jsem své fenomenální detektivní znalosti a spojila je s Alinými nevalnými navigačními schopnostmi. Bez urážky,“ otočila se ke mně.

„V pohodě.“ Nevalné bylo víc, než jsem si zasloužila.

„Nebuď taková, holčičko,“ odvětil a odmotal si z rukou pásku. „Vždyť víš, že bych tě svezl svým Frosty Expresem. Stačilo říct.“

Bronx zakoulel očima. Několik ostatních kluků se uchechtlo.

Cole zaměřil pozornost naším směrem. Naše pohledy se se­ tkaly a jeho fialové oči provinile potemněly.

Připadal si provinile? Čím se provinil? Ať byla odpověď jaká­ koliv, určitě se mi nebude líbit.

Nenapochoduju do toho ringu.

Neodtrhnu ty dva od sebe.

Nezmlátím je na hromadu.

Odstrčil tu holku od sebe. Zarazila jsem se. Čekala jsem a dou­ fala ve vidění. Už jsem se uzdravila. Věci by se měly vrátit do normálu. Ale uplynul okamžik a po něm další.

Normálnost se dosud neobnovila.

Špetka obav se smísila se štipcem žárlivosti a recept na trab­ le byl na světě.

Nový kluk potichu pískl a já jsem obrátila svou pozornost k němu. Střetli jsme se očima a v příští vteřině okolní svět zmi­

zel. Stalo se to, co jsem chtěla prožít s Colem –


34

– byli jsme v mém pokoji a stáli jsme vedle postele. Ne, leže­ li jsme na posteli. Jednoduše jsem ho na ni povalila. Jednou rukou jsem ho držela za hlavu a druhou jsem ho začala svlékat. Pak jsem si jazykem začala razit cestu dolů po jeho hrdle. Vy­ dávala jsem přitom zvláštní hrdelní zvuky, jako bych se jeho chuti nemohla nabažit a toužila mít víc –

„– Ali!“ vykřikl Cole.

Zamrkala jsem a vidění se rozplynulo.

Cole se zatvářil napjatě. „Co se to právě stalo?“

„Páni,“ otočil se Frosty k tomu novému klukovi. „Tvůj mozek právě dostal malou ochutnávku. Něco takového jsem naposledy viděl, když Cole poprvé uviděl Al – a ehm, no, nevadí.“

Nový kluk na mě podezřívavě a vztekle zíral.

Klopýtla jsem pár kroků vpřed. Nemohla jsem uvěřit, že jsem právě v duchu podvedla Colea. A ve velkém stylu.

„Cole se na něco ptal,“ zakrákal ten nový kluk. „Co se to prá­ vě stalo?“

Takže to vidění měl i on. Ne. Ne, ne, ne. Co to mělo znamenat? Tak silné spojení jsem nikdy nezažila s nikým jiným než s Co­ lem. Proč se stalo tady? Proč s tímhle klukem?

„Já mám lepší otázku,“ ozvala se nová dívka se sladkým jižan­ ským přízvukem. „Představí mě někdo nově příchozím?“

Musím zajistit, aby se tohle vidění nikdy neuskutečnilo. Ne­ smí se uskutečnit. Znamenalo by to totiž, že jsme se s Colem rozešli. Znamenalo by to, že nový život, který jsem si pro sebe vysnila, se zhroutil a shořel.

V Coleově obličeji zacukaly svaly. „Veronico, tohle je Ali. Ali, Veronica. Je jedním ze zabijáků z Atlanty. Alina kamarádka je Kat.“

„To je moje holka,“ dodal Frosty a domýšlivě si zabušil na hruď.

„Sni dál,“ zavrčela Kat.

Zabředli do vášnivé hádky.

„Veronica je další Coleova ex,“ neopomněla si přisadit Mac­ kenzie.

Á, panebože, ne!

„Nejenom jeho ex,“ doplnila Veronica a nabídla mi úsměv stejně sladký jako její hlas. „Jsem jeho oblíbené děvče.“

Ztuhla jsem a čekala, že Cole řekne něco jako: Vlastně, Ali je moje oblíbené děvče – a není moje ex. Ale nic takového neřekl.

„Ráda tě poznávám,“ šeptla jsem a snažila se potlačit vzrůs­ tající paniku.

Kdysi jsem si myslela, že neexistuje krásnější dívka než Mac­ kenzie. Teď jsem zjistila, že jsem se mýlila. Veronica toho byla důkazem. Byla ještě mnohem krásnější. Měla dokonale opálenou kůži, tmavé, lesklé a úžasně rovné vlasy, které jí spadaly na ra­

mena, a světle zelené oči.

Mackenzie měla taky tmavé vlasy, ale vlnité, a tmavě zelené

oči. Kdybychom se my tři postavily vedle sebe, nebylo by těžké

uhodnout, která z nás se vymyká. Já jsem měla vlnité vlasy, ale

tak světlé, že by se daly klasifikovat jako babiččiny šediny, a oči

tak modré, až vypadaly strašidelně.

Veronica povytáhla jedno ze svých dokonale upravených obo­ čí. „Takže ty jsi ta neblaze proslulá Ali Bellová, jo? Dívka se schopnostmi, které nikdo nedokáže vysvětlit?“

Měla jsem schopnost vidět krevní hranice, které jsme rozlé­ vali kolem domů. Byla to směs chemikálií, které zombie nedo­ kázaly překročit. Moje tělo se někdy stávalo živoucím ohněm, takže jsem dokázala během vteřiny spálit každou zombii, které jsem se dotkla, zatímco ostatní zabijáci uměli rozsvítit jen své dlaně a k dosažení uspokojivého výsledku potřebovali několik

minut. Někdy jsem taky viděla do budoucnosti.

Nebyla jsem si jistá, proč jsem měla tyhle schopnosti a proč

jsem se díky nim lišila od ostatních. Moje zabijácké geny neby­

ly o nic lepší než jejich.

„Ano,“ přikývla jsem. Cole se na mě ani nepodíval. Proč se

na mě nepodíval? „To jsem já.“

Veronica sklonila hlavu k rameni, a ještě důkladněji si mě pro­ hlížela. „Použila jsi některou z těch schopností na mého přítele?“

Snažila jsem se vymyslet nějakou odpověď, ale nic mě nena­ padlo.

„No a co, i kdyby?“ vstoupila mezi nás Kat, která mě vždycky uměla podržet. „Má toho, co tu šéfuje, omotaného kolem prstu, takže si může dělat, co chce a kdy chce.“

Já jsem tu holku zbožňovala.

Ve Veroničině sladkosti se objevil jízlivý osten. „Colea Hol­ landa si nikdo okolo prstu neomotá.“

Cole nechal obě poznámky bez odezvy a vyskočil z ringu. „Později, Ronny. Trénuj beze mě.“

Ronny? Takovou vřelou přezdívku měl i pro Mackenzie. Občas jí říkal Kenz. Nesnášela jsem je obě.

Přistoupil k běžeckému pásu, pokynul mi, abych přišla blíž, a stiskl několik tlačítek. „Než začneš trénovat v ringu, musíš znovu zapracovat na své vytrvalosti. Prosím, hlavně se – a to zdůrazňuju – nepřepínej.“

Přišla jsem



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist