načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Alenka v říši zombií – Gena Showalterová

Alenka v říši zombií

Elektronická kniha: Alenka v říši zombií
Autor: Gena Showalterová

První díl z dobrodružné romanticko-fantaskní řady Kroniky bílého králíka potěší především čtenářky z řad dívek souhrou nebezpečného napínavého příběhu i komplikovaného romantického vzplanutí hlavních hrdinů. Příběh o Alence se tentokrát ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 76.5%hodnoceni - 76.5%hodnoceni - 76.5%hodnoceni - 76.5%hodnoceni - 76.5% 85%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 322
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: z anglického originálu přeložila Pavla Kubešová
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3217-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

První díl z dobrodružné romanticko-fantaskní řady Kroniky bílého králíka potěší především čtenářky z řad dívek souhrou nebezpečného napínavého příběhu i komplikovaného romantického vzplanutí hlavních hrdinů. Příběh o Alence se tentokrát nebude odehrávat ve fantaskní říši za zrcadlem, ale v hororovém oparu našeho současného světa. Sedmnáctileté Alence Bellové se dílem okamžiku zhroutil svět. A konečně pochopila, že její otec měl pravdu, když jí vyprávěl, že příšery existují. Nyní je třeba, aby Alenka sebrala veškerou odvahu a naučila se bojovat s nemrtvými. A spojila se s největším rebelem ze všech - proklatě sexy, ale stejně tak i nebezpečným - Colem Hollandem. Společně tak vzájemně půjdou po krvavých stopách hrozivého tajemství světa kolem nich.

Popis nakladatele

Kdyby Alence Bellové někdo řekl, že se jí úderem srdce změní život, vysmála by se mu. Přesně to se ale stalo. Jedno mrknutí, jeden nádech, jedna sekunda. A všechno, co znala a milovala, bylo pryč! Její otec měl pravdu, příšery existují. Aby pomstila svou rodinu, musí se naučit bojovat. Aby přežila, musí věřit Coleovi Hollandovi, tomu největšímu rebelovi ze všech. I on ale skrývá tajemství, které je možná nebezpečnější než samotné zombie.

Zařazeno v kategoriích
Gena Showalterová - další tituly autora:
Alenka v říši zombií Alenka v říši zombií
Alenka v říši zombií - Za zrcadlem Alenka v říši zombií
 (e-book)
Alenka v říši zombií - Za zrcadlem Alenka v říši zombií
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Alenka v říši zombií

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Gena Showalterová

Alenka v říši zombií – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



G E N A S H OWA LT EROVÁ


Věnování

V první řadě musím poděkovat Bohu. Po dokončení hrubé verze 

tohoto příběhu jsem velmi onemocněla. Několik měsíců jsem ne‑

mohla pracovat; trpěla jsem příliš silnou bolestí. Začala jsem hle‑

dat Pána a on mě uzdravil. Během tohoto období se Alici otevřel 

zcela nový svět a já jsem spatřila místa, která jsem dosud neviděla. 

Vytvoření tohoto „světa divů“ pro mě znamenalo výzvu, ale záro‑

veň to bylo jednou z nejvíce naplňujících zkušeností mého života.

Dále chci poděkovat studentům Marlowovy střední školy v Okla‑

homě, že mě u sebe strpěli, a Leighu Heldemonovi, Emmetu 

Harrisonovi, Sony Harrisonovi, Vicki Tolbertové, Miku Tolber‑

tovi a Cathy Hazelové za to, že pro mě všechno připravili. Také 

chci poděkovat Jaysonu Brownovi, Justynu Brownovi, Autumn 

Jacksonové, Cassandře Howardové, Allison Collindové a Aus‑

tinu Tinneyemu, že se mnou ještě chvíli zůstali a povídali si se 

mnou. To byl zážitek!

Musím hluboce smeknout před Lauren Floydovou za to, že pře‑

četla hrubou verzi a řekla mi k ní svůj upřímný názor. Pomohla 

mi vytvarovat některé postavy, a já jsem jí za to navždy vděčná.

Musím hluboce smeknout i před Jill Monroeovou, Roxanne 

St.Clairovou, Louisou Edwardsovou, Kristen Painterovou a Candace 


Havensovou, pěti úžasně talentovanými a krásně nádhernými že‑

nami (Ano, řekla jsem krásně nádhernými.) Spolu s nimi jsem se 

zúčastnila konference spisovatelů. Byl to nejlepší víkend mého 

života. Nikdy nezapomenu na tamní jídlo, rozhovory a lásku.

Obrovský dík zaslouží lidé v mém životě – kteří se mnou musejí 

každý den žít. Max, Roy Showtime, Torrence Vee Merryweather, 

Haden Tolbert, Seth Tolbert, Chloe Tolbertová, Nate a Meg 

Hurtovi, Parsk a Finn Quineovi, Shane a Kemmi Tolbertovi, 

Christy Jamesová, Auston a Casey Dowlingovi, David a Paula 

Dowlingovi, Shonna a Kyle Hurtovi, Michelle a Cody Quineovi, 

Matt a Jennifer Showalterovi. Michael Showalter, Pennye a Terry 

Edwardsovi, Mark a Cindy Watleyovi, máma a táta a Kresley 

a Swede Cole.

(I oni jsou krásně nádherní!)

Tohle věnování by nebylo kompletní bez zmínky o fantastické, 

neuvěřitelné a skutečně úžasné Natashye Wilsonové. Její dych‑

tivost a zájem mě nikdy nepřestanou udivovat. Prošla tuto knihu 

tolikrát, co já a pracovala nad rámec svých povinností. Poslalo 

mi tě samo nebe!



8

VZKAZ OD ALENKY

Kdyby mi někdo řekl, že se celý můj život změní v okamžiku  mezi dvěma údery srdce, musela bych se mu vysmát. Z báječ‑ ného na tragický? Z nevinného na zničený? Ale prosím vás.

Přesně tak se to ale stalo. Během jediného úderu srdce. Během  jediného mrknutí, nádechu, vteřiny jsem přišla o všechno, co  jsem znala a měla ráda.

Jmenuji se Alenka Bellová a v den svých šestnáctých naro‑ zenin jsem ztratila matku, kterou jsem milovala, sestru, kterou  jsem zbožňovala, a otce, kterému jsem nerozuměla do chvíle,  než bylo příliš pozdě. Do úderu srdce, v němž se celý můj svět  zhroutil, a kolem mě se vytvořil zcela nový.

Můj otec měl pravdu. Mezi námi se pohybují příšery.

V noci tihle živí mrtví, tyhle... zombie... vstávají ze svých  hrobů a prahnou po tom, co ztratili. Po životě. Sežerou vás.  Nakazí vás. A pak vás zabijí. Pokud se to stane, i vy pak budete  vstávat ze svého hrobu. Je to nekonečný cyklus, skoro jako když  myš běhá v kole z ostnatého drátu, krvácí a umírá, a zatímco  se ostny noří hlouběji do jejího těla, ona ten smrtící pohyb kola  nedokáže zastavit. 

Tyhle zombie necítí strach a neznají bolest. Mají ale hlad.  Strašný hlad. Existuje jen jediný způsob, jak je zastavit – ale  já vám ho neřeknu. Musím vám ho ukázat. Můžu vám jenom  říct, že proti zombiím musíme bojovat, musíme je zneškodnit.  A abychom proti nim mohli bojovat, musíme se k nim dostat  blíž. Musíme být trochu odvážní a hodně šílení.

Ale víte co? I když mě svět bude považovat za blázna, raději  budu bojovat, než se po zbytek života schovávat před pravdou.  Zombie jsou skutečné. Číhají tam venku.

Jestli nebudete dost ostražití, dostanou i vás.

Takže. Jo. Měla jsem poslouchat svého otce. Varoval mě, zno‑ vu a znovu, abych nechodila v noci ven, abych se netoulala po  hřbitově a nikdy, za žádných okolností, nevěřila nikomu, kdo by  po mně něco takového chtěl. Škoda že se neřídil vlastní radou –  bohužel mi uvěřil a nechal se přesvědčit k obojímu.

Přeju si, abych mohla vrátit čas a spoustu věcí udělat jinak.  Řekla bych své sestře ne. Nikdy bych neprosila svou matku,  aby promluvila s mým otcem. Zakázala bych si plakat. Zavřela  bych si ústa na zámek a spolkla bych všechna nenávistná slova.  A kromě toho bych svou sestru, svou mámu i svého tátu ještě  naposledy objala. A řekla jim, že je mám ráda.

Přeju si... jo, moc si to přeju.

1

DO NORY ZOMBIÍ

Před šesti měsíci „Prosím, Alenko. Prosím.“

Ležela jsem rozvalená na dece na naší zahradě a pletla jsem  věneček ze sedmikrásek pro svou mladší sestru. Slunce zářilo  a na nekonečné, jasně modré obloze se vznášely naducané bílé  obláčky. Vdechovala jsem intenzivní vůni léta v Alabamě, v níž  se mísil zimolez a levandule, a snažila se rozeznat některé tvary.  Viděla jsem dlouhou stonožku. Motýla s roztrženým křídlem.  Vypaseného králíka, který hopsal k vysokému stromu.

Osmiletá Emma tančila kolem mě. Oblékla si třpytkami posetý  baletní úbor a do zad ji bušily její culíky. Byla miniaturní kopií  naší matky a naprostým opakem mě samotné. 

Obě měly uhlazené tmavé vlasy a nádherně tvarované zlatavé  oči. Máma byla malá, měla sotva metr šedesát, a Em podle mě  nikdy nebude mít přes metr pětapadesát. A já? Já mám vlnité,  blonďaté, téměř bílé vlasy, velké modré oči a nekonečně dlouhé  nohy. Se svým metrem sedmasedmdesát jsem vždycky byla vyš‑ ší než většina kluků ve škole a nikdy jsem mezi své spolužáky  nezapadla – kamkoliv jsem šla, všichni na mě zírali a pohledem  se ptali, co jsem to za žirafu.

Kluci se o mě nikdy nezajímali, ale nedokázala jsem spočítat,  kolikrát jsem někoho zahlédla slintat nad mou mámou, kdykoliv  prošla kolem, nebo kolikrát jsem někoho zaslechla pískat, když  se máma pro něco sehnula.

„A‑lééén‑kóóó.“ Ve snaze získat mou pozornost teď Em vedle  mě podupávala nožkou. „Posloucháš mě?“

„Zlatíčko, už jsme to probíraly snad tisíckrát. Tvůj recitál mož‑ ná začíná, když svítí slunce, ale končí až za tmy, a dobře víš, že  nás táta nikdy nepustí z domu. A máma souhlasila, že tě zapíše  do kurzu, teprve až jsi odpřisáhla, že se nebudeš vztekat, když  to někdy nestihneš na hodinu nebo na co? Na recitál.“

Postavila se nade mě a opřela se svými roztomilými střevíč‑ ky o moje ramena. Její drobné tělo vrhlo dostatečně velký stín,  aby mi zastínil obličej. Viděla jsem teď jenom ji, orámovanou  mihotavou zlatavou září, jak sepjatýma rukama prosí. „Dnes  máš narozeniny, a já vím, já vím, ráno jsem na to zapomněla...  a teď odpoledne taky... ale minulý týden jsem věděla, že je budeš  mít – vzpomínáš si, jak jsem to říkala mámě, že? – a teď jsem  si znovu vzpomněla, copak se to nepočítá? Jasně že jo,“ dodala,  než jsem stačila cokoliv říct. „Táta udělá všechno, oč ho požádáš.  Takže když ho poprosíš, aby nás pustil, a... a...“ žadonila úpěnlivě,  „a když mu řekneš, aby přišel a podíval se na mě, udělá to.“

Moje narozeniny. Jo. Moji rodiče taky zapomněli. Zase. Na  rozdíl od Em si ale vůbec nevzpomněli. A nevzpomenou. Mi‑ nulý rok byl táta příliš zaneprázdněný pitím jednoho panáka  jednosladové whisky za druhým a mumláním o příšerách, kte‑ ré viděl jen on sám, a máma měla zase plné práce s uklízením  nepořádku, který kolem sebe nechával. Jako vždycky.

Letos si máma schovala do zásuvek lístečky, které jí to měly  připomenout (našla jsem je), a jak Em poznamenala, moje mlad‑ ší sestra dokonce udělala přímou narážku slovy: „Hej, Alenka  bude mít brzo narozeniny a já myslím, že si zaslouží pořádnou  oslavu!“ Ale dnes ráno jsem se probudila a bylo to úplně stejné  jako jindy. Nic se nezměnilo.

Ale to je jedno. Sice jsem byla o rok starší a konečně mi bylo  sladkých šestnáct, ale můj život byl pořád stejný. Upřímně, bylo  mi to fuk. Přestalo mi to vadit už dávno.

Em to ale fuk nebylo. Chtěla, co já jsem nikdy neměla: veš‑ kerou jejich pozornost.

„Jelikož dnes mám narozeniny já, neměla bys udělat něco  ty pro mě?“ zeptala jsem se. Trochu jsem doufala, že tímhle  škádlením zapomene na své první baletní představení a svou roli  princezny, o které ráda prohlašovala, že „se pro ni narodila“.

Zaťala ruce v pěsti a dala je v bok. Byla ztělesněním nevin‑ nosti a pobouření a já ji milovala ze všeho nejvíc na celém světě.  „Haló! Dovolit ti to pro mě udělat je můj dárek pro tebe.“

Snažila jsem se nevyprsknout smíchy. „Opravdu?“

„Jo, protože vím, že mě tak toužíš vidět v té roli, že praktic‑ ky slintáš.“

Spratek. S její logikou jsem ale nedokázala polemizovat.  Opravdu jsem ji chtěla vidět.

Vzpomněla jsem si na večer, kdy se Emma narodila. Sžírala  mě směsice strachu a nadšeného očekávání. Stejně jako to rodiče  udělali při mém narození, i tentokrát se rozhodli zavolat porod‑ ní asistentku, která chodila k lidem domů, aby máma nemusela  opustit dům, až ten velký okamžik přijde.

I tento plán však selhal.

Než jí začaly kontrakce, slunce už dávno zapadlo, a táta od‑ mítl porodní asistentce otevřít dveře ze strachu, že s ní dovnitř  proklouzne i nějaká příšera.

Takže u Emmina porodu asistoval táta, zatímco nás máma  málem ukřičela k smrti. Já jsem se schovávala pod přikrývkou  a celou dobu jsem se třásla a plakala strachy.

Když se pak konečně všechno utišilo, vkradla jsem se do lož‑ nice. Chtěla jsem se ujistit, že všichni přežili. Máma si hověla na  posteli a táta pobíhal kolem. Nesměle jsem se připlížila k posteli  a, mám‑li být upřímná, hrůzou jsem zalapala po dechu. Děťátko  vůbec nebylo pěkné. Bylo rudé a vrásčité a mělo chlupaté uši.  (Šeredné tmavé chlupy naštěstí brzy vypadaly.) Máma byla samý  úsměv. Mávla na mě, abych si pochovala svou „novou nejlepší  kamarádku“.

Posadila jsem se vedle ní a opřela se o naducané polštáře.  Položila mi do náruče vrnící raneček. Děťátko špulilo růžo‑ vou pusinku, mávalo pěstičkami a mžouralo na mě očima tak  krásnýma, že je mohl stvořit jen sám Bůh.

„Jak ji pojmenujeme?“ zeptala se máma.

Když mě za prst chytily jemné a teplé, kraťoučké, boubelaté  prstíčky, uznala jsem, že ty chlupaté uši nejsou koneckonců tak  hrozné. „Lily,“ odpověděla jsem. „Dáme jí jméno Lily.“ Měla jsem  knihu o květinách a lilie z nich byly nejkrásnější.

Máma se jemně zachichotala. „Líbí se mi to. Co třeba Emma‑ line Lily Bellová? Babička se jmenuje Emmaline a bylo by pěkné  projevit jí stejnou úctu, jakou jsme projevili tátově matce, když  ses narodila ty. Můžeme tomuhle malému zázraku zkráceně ří‑ kat Emma, ale my tři budeme sdílet nádherné tajemství. Ty jsi  moje Alenka Rose a ona je moje Emma Lily a společně tvoříte  mou dokonalou kytici.“

Nepotřebovala jsem si to rozmýšlet. „Fajn. Jsme dohodnuté!“

Emma zavrněla a já jsem to brala jako souhlas.

„Alenko Rose,“ oslovila mě teď Emma. „Zase ses ztratila ve  svých myšlenkách a já tě zrovna tolik potřebuju.“

„Dobře, fajn,“ vzdychla jsem. Nemohla jsem ji nechat na holič‑ kách. Nikdy jsem to neudělala a nikdy to neudělám. „Za tátou  ale nepůjdu. Promluvím s mámou a přinutím ji, aby to s ním  probrala ona.“

První jiskřička naděje vzplála. „Opravdu?“

„Ano, opravdu.“

Po tváři se jí rozlil širokánský úsměv a zase začala poskakovat  jako kůzle. „Prosím, Alenko. Musíš za ní zajít teď hned. Nechci  přijít pozdě. Jestli bude táta souhlasit, musíme vyrazit co nejdřív,  abych se mohla s ostatními děvčaty rozcvičit. Prosím. Hnéééd.“

Posadila jsem se a položila jsem jí kolem krku sedmikráskový  věneček. „Víš, že pravděpodobnost úspěchu je velmi nízká, že?“

Hlavní pravidlo naší domácnosti znělo: nikdy nevycházej  z domu, pokud se nemůžeš vrátit před setměním. Táta z našeho  domu udělal pevnost proti příšerám a ujistil se, že se k nám žád‑ né nedostanou. V noci jsme museli zůstat uvnitř. Všichni tam  venku, v tom velkém zlém světě, zůstali bez ochrany a stali se  lovnou zvěří.

Kvůli tátově paranoie a pomýlenosti jsem vynechala bezpočet  školních akcí a sportovních utkání. Nikdy jsem nešla na rande.  Jasně, mohla jsem jít na rande třeba v sobotu v poledne nebo  v jinou takhle hloupou dobu, ale abych řekla pravdu, o žádného  kluka jsem ani nestála. Nechtělo se mi nikomu vysvětlovat, že  je můj otec blázen a že nás zavírá do speciálně upraveného su‑ terénu, který vybudoval jako další ochranu před bubáky, kteří  neexistují. Jo, senzační.

Em mě prudce objala. „Ty to dokážeš. Já vím, že ty to doká‑ žeš. Ty dokážeš všechno!“

Její víra ve mně byla... až zahanbující. „Udělám, co budu moct.“

„Ty můžeš – ale fuj!“ Svraštila obličej odporem a odskočila  ode mě co nejdál. „Jsi celá zpocená a mokrá, a teď jsem zpoce‑ ná a mokrá i já!“

Se smíchem jsem se na ni vrhla. Zaječela a rozběhla se pryč.  Asi před půlhodinou jsem se opláchla hadicí v naději, že se tro‑ chu ochladím. Ale to jí samozřejmě říkat nebudu. Trocha legrace  a mučení mezi sourozenci neuškodí.

„Zůstaň venku, jo?“ Co kdyby máma řekla něco, co by urazilo  její city nebo kdybych já řekla něco, kvůli čemu by si vyčítala,  že mě o to vůbec požádala? Určitě by plakala. A já jsem nesná‑ šela, když plakala.

„Jasně, jasně,“ přikývla a zvedla dlaně na znamení, že se  vzdává.

Jako by mě tím spěšným ujištěním mohla obalamutit. Bezpo‑ chyby měla v plánu připlížit se za mnou a poslouchat. Ta holka  byla opravdu prohnaná. „Slib mi to.“

„Nemůžu uvěřit, že o mně pochybuješ.“ Jemnou ručkou teatrál‑ ně mávala kolem svého srdce. „To bolí, Alenko. To opravdu bolí.“

„Zaprvé, velká gratulace. Tvoje herectví se ohromně zlepšilo,“  zatleskala jsem jí. „Zadruhé, řekni to nebo se vrátím na deku  a budu se dál opalovat.“

Ušklíbla se, postavila se na prsty u nohou, roztáhla ruce a po‑ malu zvedla jednu nohu. Zrovna v té chvíli se slunce rozhodlo  poslat jejím směrem jantarový paprsek a vytvořilo tak dokonalý  reflektor na její dokonalou piruetu.

„Fajn, fajn, slibuju. Už jsi šťastná?“

„Sublimačně.“ Možná byla prohnaná, ale nikdy neporušila slib.

„Budu předstírat, že vím, co to znamená.“

„To znamená – no, to nic.“ Schválně jsem se to oddalovala  a věděla jsem to. „Už jdu.“

Se stejným nadšením, jako bych šla na popravu, jsem vstala  a vydala se k domu, dvoupatrové budově, kterou můj táta po‑ stavil v nejlepších dnech svého stavebnického období. Dole byly  hnědé cihly a nahoře bílo‑hnědé dřevo. Dům vypadal trochu  jako krabice, byl úžasně průměrný a lehce zapomenutelný. Ale  jak říkal táta, přesně o to mu šlo.

Moje pantofle klapaly o podlahu a v hlavě jsem si do rytmu  opakovala mantru. Nesmíš selhat. Nesmíš selhat. Konečně jsem  stála před skleněnými dveřmi, které vedly do naší kuchyně,  a spatřila mámu, která pobíhala mezi dřezem a sporákem. Chvíli  jsem ji s roztřeseným žaludkem pozorovala.

Nebuď bábovka. To zvládneš.

Zatlačila jsem do dveří a vešla dovnitř. Ve vzduchu voněl čes‑ nek, máslo a rajčatová omáčka. „Ahoj,“ pozdravila jsem mámu  a doufala jsem, že to neznělo moc vyděšeně.

Máma vzhlédla od cedníku s kouřícími nudlemi a usmála  se. „Ahoj, holčičko. Už zůstaneš doma nebo sis jen udělala pře‑ stávku?“

„Jen přestávku.“ Být každou noc uvězněná doma mě nutilo  trávit přes den venku tolik času, kolik se jen dalo. Skutečnost,  že jsem při opalování většinou získala barvu vařeného humra,  na tom nic nezměnila.

„No, jdeš v pravý čas. Špagety už jsou skoro hotové.“

„Jo, fajn, dobře.“ Během letních měsíců jsme vždy večeřeli  přesně v pět. V zimě už ve čtyři. Bez ohledu na roční období  jsme tak vždy mohli být ještě před setměním bezpečně ve svých  pokojích.

Zdi byly obložené nějakým druhem oceli a všechny dveře  a zámky byly zcela neproniknutelné. Všechny tyhle věci činily  z našeho domu až přespříliš bezpečný futuristický žalář. No ale  zkuste se hádat s bláznem.

Udělej to. Řekni to. „Takže, ehm, jo.“ Přešlápla jsem z nohy na  nohu. „Dnes mám narozeniny.“

Poklesla jí čelist a z tváří jí zmizela barva. „Ach... holčičko. Je  mi to líto. Nechtěla jsem... Měla jsem si vzpomenout... Dokonce  jsem si udělala poznámky. Všechno nejlepší,“ dokončila nepře‑ svědčivě. Rozhlédla se kolem, jako by doufala, že se někde, třeba  silou její vůle, objeví nějaký dárek. „Cítím se hrozně.“

„Nedělej si starosti.“

„Udělám něco, čím bych ti to vynahradila. Přísahám.“

A tak začalo vyjednávání. Narovnala jsem ramena. „Myslíš  to vážně?“

„Samozřejmě.“

„Dobře, protože Em má dnes večer recitál a já tam chci jít.“

Přestože z její tváře vyzařoval smutek, zavrtěla hlavou ješ‑ tě dřív, než jsem skončila. „Ty víš, že táta s tím nikdy nebude  souhlasit.“

„Tak s ním promluv. Přesvědč ho.“

„Nemůžu.“

„Proč ne?

„Protože,“ zasténala.

Milovala jsem tuhle ženu, opravdu jsem ji milovala, ale doká‑ zala mě rozčílit jako nikdo jiný. „Protože proč?“ naléhala jsem.  I kdyby se rozplakala, nehodlala jsem s tím přestat. Raději snesu  její slzy než ty Emminy. 

Máma se otočila, stejně elegantně jako Emma, vzala cedník  a vyklopila jeho obsah do hrnce. Zvedla se pára a obklopila ji,  takže na okamžik vypadala jako součást nějakého snu. „Emma  zná pravidla. Pochopí to.“

Stejně jako jsem to musela pochopit já, znovu a znovu, do‑ kud jsem to úplně nevzdala? Zachvátil mě vztek. „Proč to děláš?  Proč s ním vždycky souhlasíš, když víš, že je víc než blázen?“

„On není –“

„Je!“ Zadupala jsem stejně jako Emma.

„Tiše,“ napomenula mě. „Je nahoře.“

Jo, a vsadím, že je jako vždy opilý.

„Už jsme o tom mluvily, holčičko,“ dodala. „Věřím, že tvůj otec  vidí něco, co my ostatní ne. Ale než ho nebo mě začneš kameno‑ vat, podívej se do Bible. Kdysi dávno našeho Pána a Vykupitele  pronásledovali. Tisíce lidí o Ježíši pochybovaly.“

„Táta není Ježíš!“ Ani do kostela s námi většinou nechodil.

„Já vím, a taky nic takového netvrdím. Věřím ale, že kolem  nás existují síly. Síly dobré, ale i zlé.“

Nemínila jsem se s ní zaplést do další debaty o dobru a zlu. Pro‑ stě jsem nemohla. Věřila jsem v Boha a věřila jsem, že existují an‑ dělé a démoni, ale se zlem jsme se nikdy potýkat nemuseli, že ne?  „Přála bych si, aby ses s ním rozvedla,“ zamumlala jsem a hned  jsem se lítostí kousla do jazyka – omluvit jsem se ale odmítla.

Máma sedm dní v týdnu pracovala z domova. Přepisovala lé‑ kařské zprávy, takže neustále seděla u svého počítače. O víken‑ dech, jako třeba v tenhle nádherný sobotní podvečer, fungovala  jako tátova pečovatelka. Myla ho, obsluhovala ho a pečovala  o něj. Zasloužila si ale mnohem víc. Byla dobrosrdečná a milá  a někdo by měl pečovat taky o ni.

„Většina dětí chce, aby jejich rodiče zůstali spolu,“ pozna‑ menala ostře.

„Já nejsem jako většina dětí. Díky vám.“ Můj hlas zněl ještě  ostřeji.

Já jen... Toužila jsem po tom, co měly ostatní děti. Po nor‑ málním životě.

Jako mávnutím kouzelného proutku z ní vyprchal veškerý  hněv. Vzdychla: „Alenko, drahoušku, já vím, že je to těžké. Já  vím, že chceš něco víc, a jednoho dne to budeš mít. Odmaturuješ,  najdeš si práci, odstěhuješ se, půjdeš na vysokou, zamiluješ se,  budeš cestovat a dělat všechno, co si přeješ. Ale prozatím žiješ  tady, v domě tvého otce, který tu určuje pravidla. A ty je budeš  dodržovat a respektovat jeho autoritu.“

Znělo to jako z příručky pro rodiče, z kapitoly: Co říct, když pro své dítě nemáte žádnou skutečnou odpověď. 

„Anebo,“ pokračovala, „až budeš mít vlastní domácnost, si  možná uvědomíš, že otec všechny ty věci dělal, aby nás ochrá‑ nil. Má nás moc rád a naše bezpečí je pro něj ta nejdůležitější  věc na světě. Kvůli tomu se na něj nemůžeš zlobit.“

Měla jsem to tušit. Proslov o dobru a zlu se vždy stočí na lás‑ ku a nenávist. „Viděla jsi někdy aspoň jednu z těch jeho příšer?“  zeptala jsem se.

Rozhostilo se ticho. Máma se nervózně zasmála. „Odmítla  jsem ti na tuhle otázku odpovědět už aspoň tisíckrát, tak proč  si myslíš, že ti na ni odpovím dnes?“

„Považuj to za opožděný dárek k narozeninám, protože mi ne‑ chceš dát, co opravdu chci.“ Byla to rána pod pás a já to moc dobře  věděla. Ale jak už jsem řekla, neměla jsem v úmyslu se omlouvat.

Trhla sebou. „Odmítám se o tom s vámi děvčaty bavit, protože  bych vás nerada ještě víc vyděsila.“

„Ale my nejsme vyděšené,“ vyhrkla jsem. „Jen ty!“ Uklidni se. Zhluboka se nadechni... a vydechni... Musím se chovat rozumně.  Jestli začnu vyšilovat, pošle mě do mého pokoje a všemu bude  konec. „Za ta léta jsi určitě viděla aspoň jednu příšeru. Chci  říct, vždyť trávíš většinu času s tátou. Jsi s ním i v noci, kdy se  zbraní v ruce hlídá dům.“

Tak jsem ho viděla, když jsem se jedinkrát odvážila vyjít z po‑ koje po půlnoci. Doufala jsem, že si budu moci napustit sklenici  vody, protože jsem si ji zapomněla vzít, když jsem šla spát. Můj  táta svíral v ruce pistoli, rázoval sem a tam po chodbě, zastavil  se u každého okna a pozorně vyhlížel ven.

Tehdy mi bylo třináct a skoro jsem umřela na infarkt. Nebo  možná studem, protože jsem se málem leknutím počůrala.

„Fajn. Chceš to vědět, tak ti to řeknu. Ne, žádné příšery jsem  neviděla,“ přiznala a mě to vlastně nepřekvapilo. „Viděla jsem  ale, jakou zkázu způsobily. A než se mě zeptáš, jak vím, že tu  zkázu způsobily ony, dovol mi dodat, že jsem viděla věci, které  se nedají nijak jinak vysvětlit.“

„Jako například co?“ Ohlédla jsem se. Em se přesunula na  houpačku a houpala se dopředu a dozadu, ale neustále mě sle‑ dovala svým ostřížím zrakem.

„To ti neřeknu,“ ohradila se máma. „Jsou věci, které bys raději  neměla vědět, ať už si myslíš cokoliv. Ještě nejsi připravená. Děti  mohou pít mléko, ale nemohou jíst maso.“

Už jsem nebyla dítě, bla, bla, bla, to je fuk. Emma starostlivě  nakrčila čelo. Přinutila jsem se usmát a ona se okamžitě rozzá‑ řila, jako bych už dosáhla svého. Jako bych ji v tomto ohledu  už milionkrát nezklamala.

Jako tenkrát, když se chtěla podívat na uměleckou výstavu  ve své škole, kde byl jedním z exponátů její papírový glóbus.  Nebo když jel její skautský oddíl kempovat. Stejně jako milion‑ krát předtím, když jí zavolala kamarádka Jenny a nabídla jí, že  může přespat u nich doma. Nakonec Jenny volat přestala.

Zvyšuje se mi tlak... ale dnes nesmím selhat...

Otočila jsem se k matce. Stála ke mně zády a zabývala se  něčím na sporáku. Napichovala na vidličku jednu špagetu za  druhou a zkoušela, jestli jsou uvařené, jako by to byla ta nejdů‑ ležitější věc na světě. Stejnou situaci jsme zažily už mnohokrát.  Ze všech sil se tomu tématu vyhýbala, takže se vždycky snažila  najít nějakou „důležitější“ činnost.

„Zapomeň na příšery a na to, co jsi viděla a neviděla. Dnes  mám narozeniny a jediné, co chci, je jít jako normální rodina  na recitál své sestry. Tak to je. To je vše. Nežádám o celý svět.  Ale jestli na to nemáš odvahu, dobře. Jestli ji nemá táta, fajn.  Zavolám některé kamarádce ze školy a půjdeme bez vás.“ Cesta  autem do města trvala asi půl hodiny, takže pěšky jsme jít ne‑ mohly. „A víš co? Jestli dopustíš, abych to udělala takhle, zlomíš  Emmě srdce a já ti nikdy neodpustím.“

Zůstala stát jako solný sloup. Dost možná, že jsem jí vyrazi‑ la dech. Já jsem v naší rodině vždycky byla ten kliďas. Téměř  nikdy jsem nenadávala a rozčilovala jsem se jen velmi zřídka.  Většinou jsem všechno přijímala a brala, jak to běželo a leželo.

„Alenko,“ nadechla se a já jsem zaskřípala zuby.

Teď to přijde. Zase mě odmítne. V očích mě začaly pálit slzy  drtivé porážky a po chvíli mi skanuly po tvářích. Utřela jsem  si je hřbetem ruky. „Tentokrát ti nejen neodpustím. Za tohle tě  budu nenávidět.“

Podívala se na mě a vzdychla. Poraženecky svěsila ramena.  „Tak dobře. Promluvím s ním.“ Během celého představení Em zářila. Kralovala celému pódiu,  všem úplně vytřela zrak. Musím uznat, že ostatní holky dost  zahanbila. A to ze mě nemluví sourozenecká pýcha. Opravdu  to tak bylo.

Točila se a usmívala se a oslňovala. Mě i všechny, co ji sle‑ dovali, zcela uchvátila. Bezpochyby. Než se opona po dvou ho‑ dinách zatáhla, dmula jsem se pýchou a rozplývala se štěstím.  Lidem, kteří stáli přede mnou, určitě praskly bubínky. Myslím, že  jsem tleskala mnohem hlasitěji než ostatní, a rozhodně jsem pís‑ kala tak pronikavě, že jim to mohlo způsobit krvácení do mozku.

Ti lidé s tím ale nic nenadělali. Tohle byly ty nejlepší naroze‑ niny, jaké jsem kdy měla. Bellovi se pro jednou zúčastnili před‑ stavení jako normální rodina.

Samozřejmě že táta všechno málem zničil. Pořád se díval na  hodinky a otáčel se k zadním dveřím, jako by čekal, že sem ně‑ kdo vhodí vodíkovou bombu. Takže když dav vyskočil a začal  tleskat ve stoje, navzdory ohromnému pocitu štěstí, jsem nako‑ nec byla napjatá jako struna.

V žádném případě jsem si ale nepostěžovala jediným slovem.  Stal se zázrak zázraků, táta byl tady. Jasně, ten zázrak umožni‑ la láhev jeho oblíbené whisky a skutečnost, že jsme ho museli  nacpat na sedadlo spolucestujících jako krémovou náplň mezi  dvě vrstvy piškotu, ale to je jedno. Byl tady!

„Musíme jít,“ řekl a začal si razit cestu k východu. Se svým  metrem devadesát byl velmi vysoký a tyčil se nade všemi kolem  sebe. „Popadni Em a vypadněme odsud.“

I přes jeho slabiny a jeho únavná nařízení jsem ho měla ráda.  Věděla jsem, že se s jeho paranoiou nedá nic dělat. Zkusil kla‑ sickou medicínu a nic se nezměnilo. Vyzkoušel terapii a ještě  se to zhoršilo. Viděl příšery, které nikdo jiný neviděl, a odmí‑ tal věřit, že tam ve skutečnosti nejsou – a nesnaží se ho sežrat  a zabít jeho milované.

Tak trochu jsem ho chápala. Jednou večer, asi před rokem,  Em plakala, jaká je to nespravedlnost, když nemůže jít přespat  ke své kamarádce. Já jsem se kvůli tomu rozzlobila na mámu,  kterou tak překvapil můj netypický výlev, že mi vysvětlila, jak  otcův boj se zlem vlastně začal.

Jako dítě byl můj táta svědkem brutální vraždy svého otce.  Došlo k ní večer, na hřbitově, když šel jeho otec navštívit hrob  babičky Alenky. A ta událost mého otce natolik traumatizovala,  že... Takže jo, pochopila jsem. 

Cítila jsem se teď díky tomu líp? Ne. Byl dospělý. Neměl by  své problémy zvládat jako moudrý a zralý člověk? Totiž, copak  jsem už mnohokrát neslyšela: Chovej se jako dospělá, Alenko.  Nebo: Něco takového by udělalo jen dítě, Alenko.

Můj názor? Lidi, když radíte ostatním, jak se mají chovat,  řiďte se svými radami hlavně vy sami. Ale co já jsem o tom vě‑ děla? Já jsem nebyla vševědoucí dospělý, jen jsem se tak měla  chovat. A, no jasně. Měla jsem opravdu zajímavý rodokmen.  Vražda a poškození psychiky na každé sukovité větvi. To mi  nepřipadalo moc fér.

„Pojďme,“ vyštěkl. 

Máma přispěchala k němu a ve snaze jej uklidnit ho začala  poplácávat po zádech. „Klid, zlato. Všechno bude v pořádku.“

„Nemůžeme tu zůstat. Musíme se dostat domů. Teprve tam  budeme v bezpečí.“

„Zajdu pro Em,“ nabídla jsem se. Najednou jsem se začala cítit  provinile. Možná jsem od něj žádala příliš. A od mámy, která  ho bude muset vytáhnout z auta, až zaparkujeme v naší garáži  odolné vůči příšerám. „Nedělejte si starosti.“

Se sukní zamotanou mezi nohama jsem si razila cestu davem  a kolem opony. Všude byly malé holky, každá se silnější vrstvou  make‑upu a více mašlemi a třpytkami než striptérky, které jsem  viděla v televizi, když jsem ve vší nevinnosti přepínala progra‑ my a narazila na stanice, které nebyly pro mě. Mámy a tátové  objímali svoje dcery, chválili je, dávali jim kytice a blahopřáli  jim ke skvělému výkonu. Já jsem popadla svou sestru za ruku  a rychle jsem ji táhla za sebou.

„Táta?“ zeptala se. Vůbec ji to nepřekvapilo.

Přes rameno jsem na ni vrhla letmý pohled. Její zlaté oči  byly v kontrastu s její bledou andělskou tvářičkou příliš staré  a zkušené. „Jo.“

„Co provedl?“

„Nic hrozného. Pořád se můžeš objevit na veřejnosti bez po‑ citu studu.“

„Tak to považuju za výhru.“

I já.

Lidé v předsálí se rojili a hlučeli jako včely. Polovina z nich  jen tak postávala, polovina se drala k východům. Tam jsme našly  tátu. Zastavil se a skleněnou výplní dveří pozoroval parkoviště.  Všude svítila pouliční světla a ostře osvětlovala cestu k našemu  autu, které máma nedovoleně zaparkovala na nejbližším místě  pro postižené, abychom mohli co nejrychleji vystoupit a nastou‑ pit. Byl popelavě šedý a vlasy na hlavě mu stály, jako by si je  příliš mnohokrát prohraboval.

Máma se ho pořád snažila uklidnit. Díkybohu se jí ho podařilo  před odchodem z domu odzbrojit. Obvykle s sebou nosil zbraně,  nože a vrhací hvězdy kdykoli se odvážil ven.

Jakmile jsme k němu dorazily, otočil se, chňapl mě za předlok‑ tí a zatřásl mnou. „Jestli něco uvidíš ve stínech, cokoliv, popadni  svou sestru a utíkejte. Slyšíš mě? Popadni ji a vraťte se dovnitř.  Zamkněte dveře, schovejte se a zavolejte o pomoc.“ V elektricky  modrých očích měl šílený pohled.

Slabý pocit viny v mém nitru se rozhořel v požár. „Udělám to,“  slíbila jsem mu a poplácala jsem ho po rukou. „Nedělej si o nás  starosti. Naučil jsi mě, jak se ochránit. Pamatuješ? Zajistím, aby  Em byla v bezpečí. Za každých okolností.“

„Fajn,“ přikývl, ale do spokojenosti měl daleko. „Tak dobře.“

Říkala jsem pravdu. Nedokázala bych spočítat, kolik hodin  jsem s ním strávila na zahradě, kdy mě učil, jak zastavit útoč‑ níka. Jistě, většinu času mi ukazoval, jak chránit své životně  důležité orgány, aby se nestaly večeří nějaké tupé bytosti, ale  sebeobrana je sebeobrana, ne?

Mámě se ho nějak podařilo přesvědčit, takže mě pustil a vydal  se ven obávanými dveřmi. Lidé po nás udiveně pokukovali, ale  já jsem se jejich pohledy snažila ignorovat. Šli jsme všichni spo‑ lu, jako rodina, a rychle jsme pokládali nohu před nohu. Máma  a táta byli vpředu, já s Em jsme se držely za ruce pár kroků za  nimi. Tajemnou atmosféru dokreslovalo vrzání cvrčků.

Rozhlédla jsem se kolem a zkusila jsem vnímat svět očima  svého táty. Viděla jsem velkou plochu černého asfaltu – byla  to kamufláž? Na parkovišti stálo moře aut – dalo se mezi nimi  schovat? Za parkovištěm se na úpatí kopců černal les – bylo to  místo, kde se množily noční můry?

Vysoko nad sebou jsem zahlédla průzračný měsíc v úplňku.  Na obloze se stále vznášely obláčky, zrůžověly a vypadaly tro‑ chu strašidelně. Byl to... určitě ne... zmateně jsem zamžourala  a zpomalila tempo. Jo. Byl to on. Pronásledoval mě mrak ve  tvaru králíka. No tohle!

„Podívej se na ty mraky,“ upozornila jsem Em. „Nevidíš něco  zvláštního?“

Em se na chvíli zarazila. „Králíka?

„Přesně. Viděla jsem ho už dnes ráno. Asi se mu líbíme.“

„Bodejť bychom se mu nelíbily, haha.“ 

Táta si uvědomil, že jsme se opozdily, a tak několika sko‑ ky překonal vzdálenost, která nás dělila, popadl mě za zápěstí  a prudce mnou trhnul... a ještě jednou... zatímco já jsem držela  Emmu a vlekla za sebou ji. Raději bych jí vykloubila rameno,  než bych ji na vteřinu nechala za sebou. Táta nás miloval, ale  trochu jsem ho podezřívala, že kdyby to považoval za nezbytné,  klidně by odjel bez nás.

Otevřel dveře od auta a prakticky mnou mrštil dovnitř jako  fotbalovým míčem. Emma následovala hned po mně. Uvnitř  jsme se na sebe jen tiše podívaly.

To je legrace, naznačila jsem beze slov.

Všechno nejlepší k narozeninám, naznačila ona.

Táta skočil na sedadlo spolujezdce a okamžitě zamknul. Třásl  se tak, že si ani nemohl zapnout pás, a tak to po chvíli to vzdal.  „Nejezdi kolem hřbitova,“ přikázal mámě, „ale dostaň nás domů,  jak nejrychleji dokážeš.“

Hřbitovu jsme se vyhnuli už na cestě sem – navzdory denní‑ mu světlu – a prodloužili jsme už tak dlouhou cestu o další kus.

„Nepojedu, neboj se.“ Auto se s řevem probudilo k životu  a máma zařadila zpátečku.

„Tati,“ ozvala jsem se. Mluvila jsem co možná nejklidněji.  „Jestli pojedeme oklikou, zdržíme se tam, co opravují silnici.“  Bydleli jsme na okraji velkého, krásného Birminghamu, a cesta  domů byla často sama o sobě noční můrou. „Cesta nám tak bude  trvat ještě o půl hodiny déle. Přece nechceš, abychom ve tmě zů‑ stali trčet v zácpě?“ Zachvátila by ho taková panika, že bychom  všechny zoufalstvím škrábaly na dveře a snažily se uniknout.

„Zlato?“ podívala se na něj máma tázavě. Stáli jsme na výjezdu  z parkoviště, odkud jsme měli zahnout doprava nebo doleva. Kdy‑ by jela vlevo, nikdy bychom se domů nedostali. Vážně. Kdybych  měla tátu poslouchat ještě o třicet minut déle, vyskočila bych  oknem ven a jako čin milosrdenství bych Emmu vzala s sebou.  Kdyby máma jela vpravo, jeli bychom kratší cestou. Podle táty  by nám sice hrozilo napadení, ale jen krátce, a hlavně bychom  byli brzy doma. „Pojedu tak rychle, že ten hřbitov ani neuvidíš.“

„Ne. Je to příliš riskantní.“

„Prosím, tati,“ žadonila jsem úpěnlivě. Jak se mi to už vy‑ platilo. „Kvůli mně. Na mé narozeniny. O nic dalšího už žádat  nebudu, slibuju, i když jste na moje narozeniny zapomněli i mi‑ nule a nikdy jste mi nedali žádný dárek.“

„Já... já...“ Oči se mu ani na chvíli nezastavily. Neustále se  rozhlížel a pátral po jakémkoliv pohybu.

„Prosím. Emma musí co nejdřív do postele, jinak se za chví‑ li promění v královnu Zlobu.“ Na tu jsme ji pasovali už dávno.  Když byla moje sestřička unavená, rozsévala kolem sebe hrůzu.

Em mě se zaťatými rty praštila po paži. Pokrčila jsem rameny,  což byl univerzální způsob, jak jí naznačit: Vidíš, mám pravdu.

Táta ztěžka povzdechl. „Dobrá. Dobrá. Jen... překonej nadzvu‑ kovou rychlost, zlato,“ řekl a políbil mámě ruku.

„To udělám. Máš moje slovo.“

Moji rodiče se na sebe usmáli. Připadala jsem si v té chvíli  jako voyeur. Dřív takové okamžiky prožívali každou chvíli, ale  jejich úsměvy se rok od roku objevovaly méně a méně.

„Tak jo, jedeme.“ Máma zabočila doprava a k mému napros‑ tému úžasu se opravdu snažila překonat nadzvukovou rychlost.  Přejížděla z pruhu do pruhu, troubila na pomalejší auta a lepila  se na ta, co jela před námi.

Byla jsem ohromená. Během těch několika málo řidičských lek‑ cí, které mi dávala, se chovala jako uzlíček nervů, takže jsem se  takovým uzlíčkem nervů po chvíli stala i já. Nejezdily jsme nikam  daleko a nikdy jsme nepřekročily čtyřicítku, a to ani mimo město.

Celou cestu nepřestala brebentit, zatímco já jsem sledovala čas  na telefonu. Minuty ubíhaly a za chvíli už jsme za sebou měli  deset minut bez nehody. Zbývalo nám ještě dvacet.

Táta měl nos přitlačený k oknu a jeho horečný dech zanechá‑ val na skle orosené flíčky. Možná si užíval pohled na hory, údolí  a svěže zelené stromy osvětlené pouličními lampami, a vůbec  nevyhledával příšery.

Jo. Jasně.

„Tak jak mi to šlo?“ zašeptala Emma mým směrem.

Natáhla jsem se a stiskla jsem jí ruku. „Byla jsi úžasná.“

Nakrčila obočí a já jsem věděla, co přijde. Podezření. „Pří‑ saháš?“

„Přísahám. Všem jsi vyrazila dech. Ostatní holky jsou proti  tobě břídilové.“

Přikryla si pusu rukou, aby se přestala hihňat.

Nemohla jsem si pomoct a musela jsem dodat: „Ten kluk, který  tě otáčel? Myslím, že uvažoval o tom, že tě shodí z pódia, jenom  aby se lidé konečně podívali taky na něj. Opravdu, všechny oči  se upíraly na tebe.“

Tentokrát se začala hihňat nahlas a nešlo to zastavit. „Takže  chceš říct, že si všichni všimli, když jsem zakopla o vlastní nohy?“

„Zakopla? Kdy jsi zakopla? Chceš říct, že to nebylo součástí  choreografie?“

Zvedla ruku, abychom si plácly. „Dobrá odpověď.“

„Drahoušku,“ ozvala se máma s obavou v hlase. „Můžeš najít  nějakou hudbu, kterou bychom mohli poslouchat?“

Ale ne. Potřebuje ho rozptýlit.

Naklonila jsem se dopředu a podívala se předním oknem ven.  No jasně. Blížili jsme se ke hřbitovu. Aspoň že zrovna nejela ko‑ lem žádná auta, takže nikdo nebude svědkem tátova zhroucení.  A on se dozajista zhroutí. Cítila jsem, jak ve vzduchu roste napětí.

„Žádnou hudbu,“ houkl. „Musím se soustředit, nepolevit v os‑ tražitosti. Musím –“ Ztuhl, popadl opěrky na ruce a sevřel je tak  silně, že mu zbělely klouby na rukou.

Rozhostilo se ticho, husté, tíživé ticho.

Začal těžce oddechovat – dokud nezařval tak pronikavě, že  jsem se nahrbila strachy. „Jsou tam! Chystají se na nás zaútočit!“  Sáhl na volant a trhnul s ním. „Copak ty je nevidíš? Vjeli jsme  přímo mezi ně. Otoč to! Musíme to otočit.“

Auto dostalo smyk a Emma zaječela. Popadla jsem ji za ruku  a pevně jsem ji stiskla. Nehodlala jsem ji pustit. Srdce mi v hrud‑ ním koši bušilo jako splašené a na kůži mi vyrazil ledový pot.  Slíbila jsem, že ji dnes ochráním, a to taky udělám.

„Budeme v pořádku,“ obrátila jsem se na ni.

Třásla se tak silně, že jsem se nakonec roztřásla i já.

„Zlato, poslouchej mě,“ uklidňovala ho máma „V autě jsme  v bezpečí. Nikdo nám nemůže ublížit. Musíme –“

„Ne! Když to neotočíme, budou nás pronásledovat až domů!“  Táta byl vyděšený k smrti a nic, co říkala máma, k němu nedo‑ lehlo. „Musíme se vrátit.“ Znovu zašmátral po volantu a prudce  s ním škubl. Nejenom že jsme dostali smyk, ale začali jsme se  točit.

Dokola a dokola, dokola a dokola. Sevřela jsem Emmu ještě  pevněji.

„Alenko!“ vykřikla.

„To je v pořádku, to je v pořádku,“ broukala jsem si. Svět svi‑ štěl kolem nás, zbyla z něj jenom rozmazaná skvrna... auto se  kymácelo... otec klel... máma lapala po dechu... auto se naklá‑ nělo... naklánělo...

STŮJ!

Pamatuju si, jak jsme tu hru hrávaly s Emmou. Pustily jsme  si na plné pecky dunící rock a křepčily jsme jako pominuté.  Pak jedna z nás zakřičela STŮJ! a obě jsme se okamžitě zasta‑ vily, ztuhly jsme na místě a snažily se nerozesmát, dokud jedna  z nás nezaječela kouzelné slovo, po kterém jsme se zase začaly  hýbat. TANCUJ!

Přála jsem si mít v ten okamžik možnost zakřičet STŮJ! a pře‑ skupit situaci i hráče. Život ale není hra, že?

TANCUJ!

Vyletěli jsme do vzduchu, převrátili jsme se na střechu, do‑ padli jsme zpátky na kola a znovu jsme se převrátili. Uši mi za‑ plnil zvuk skřípějícího kovu, tříštícího se skla a nekonečného  křiku. Na sedadle to se mnou házelo dopředu a dozadu. Jak moje  hlava schytávala jeden úder za druhým, připadalo mi, že mám  místo mozku třešňovou dřeň. Namáhavě jsem lapala po dechu.

Když jsme se konečně zastavili, nevěděla jsem, kde mi hlava  stojí. Zdálo se mi, že se pořád točíme. Aspoň že ustal ten křik.  Slyšela jsem jenom slabé zvonění.

„Mami? Tati?“ Ticho. Nikdo se neozval. „Em?“ Zase žádná  odezva.

Zamračila jsem se a rozhlédla jsem se kolem. Nejdřív jsem  viděla trochu rozmazaně, protože jsem měla řasy slepené něčím  teplým a lepkavým, ale za chvíli jsem se rozkoukala.

Pohled, který se mi naskytl, mě zcela zničil.

Začala jsem křičet. Mámino tělo bylo poseté hlubokými řez‑ nými ranami a pokryté krví. Emma visela přes její sedadlo s hla‑ vou ohnutou v podivném úhlu a s pořezanými tvářemi. Ne. Ne,  ne, ne.

„Tati, pomoz mi. Musíme je dostat ven!“

Všude bylo ticho.

„Tati?“ Hledala jsem ho – a uvědomila si, že už v autě není.  Přední sklo bylo pryč a táta ležel pár metrů před autem. Nehýbal  se. Nad jeho tělem stáli ve světle reflektorů tři lidé. 

Po chvíli mi došlo, že to nejsou lidé. Nemohli být. Měli po‑ vislou, poďobanou kůži a špinavé, potrhané oblečení. Vlasy jim  visely v chuchvalcích z flekatých holých hlav a zuby... měli tak  ostré... jak se... vrhli na tělo mého otce a zmizeli v něm, jen aby  se o vteřinu později zase objevili a... a... žvýkali kusy jeho masa.

Příšery.

Zoufale jsem se snažila vylézt z auta, odtáhnout Em do bez‑ pečí – Em, která se ani nepohnula a vůbec neplakala – a dostat  se k tátovi a pomoct mu. Vtom jsem se ale praštila do hlavy  o něco tvrdého a ostrého. Přestože mě zachvátila strašlivá bo‑ lest, bojovala jsem dál. Jenže mi ubývaly síly... a před očima mi  všechno zčernalo...

Omdlela jsem a nic dalšího už jsem nevnímala.

Aspoň na chvíli...

2

JEZERO KRVE A SLZ

Byli mrtví. Celá moje rodina byla mrtvá. Byli pryč. Věděla jsem  to hned, jak jsem se probudila na nemocničním lůžku. Sestra,  která stála nade mnou, se mi ani jednou nepodívala do očí a ne‑ chtěla mi říct, kde jsou.

Když mi tu zprávu přišel sdělit lékař, jen jsem si lehla na bok  a zavřela oči. Tohle byl jenom sen. Tohle byl jen hrůzostrašný  sen, že kterého se co nevidět probudím. A až se probudím, všech‑ no bude zase v pořádku.

Já jsem se z toho snu ale nikdy neprobudila.

Ukázalo se, že při nehodě zahynula moje máma, můj táta  i moje... moje... nedokázala jsem to slovo ani vyslovit. Prostě  jsem nemohla. Takže. Jinými slovy. Při automobilové nehodě,  v níž zahynula moje rodina, se mně samotné skoro nic nestalo.  Otřes mozku, pár zlomených žeber, ale to bylo všechno. A to mi  připadalo strašně špatné. Měla jsem být rozřezaná na kusy jako  moje máma. Měla jsem mít polámanou každou kost v těle. Něco.

Namísto toho jsem byla, kromě několika malých bolístek  a oděrek, zcela v pořádku.

V pořádku. Jo.

Několikrát za mnou do nemocnice přišli prarodiče z matčiny  strany, kteří celou dobu plakali nad ztrátou rodiny. Viděla jsem  je před dvěma týdny, když máma vzala mě a moji – roztřásla se  mi brada, ale zaťala jsem zuby, abych to zastavila – když nás  k nim máma vzala na návštěvu. Zůstaly jsme u nich jen pár ho‑ din, naobědvaly jsme se a chvíli si s nimi povídaly.

Přestože mě babička a děda měli rádi a vždycky se ke mně  chovali moc pěkně, nikdy jsem nebyla jejich oblíbenkyní. Mys‑ lím, že jsem jim příliš připomínala svého otce, který pro jejich  jedinou dceru nikdy nebyl dost dobrý.

Ve chvíli, kdy jsem je potřebovala, by mě ale nikdy neopustili.  Takže se nastěhuju k nim a oni na všechno dohlédnou.

Budu bydlet v dvoupatrovém domě, stejně nezajímavém jako  byl náš, ale hlavně neznámém. Nepostavil ho můj táta – a nebyl  tudíž moc bezpečný. Ale už na tom nezáleželo. Předtím bych ni‑ kdy nezůstala přes noc u kamarádky a nikdy bych nespala v jiné  posteli než ve své. Ale teď? Teď už to bylo jedno.

Mělo by mi na tom záležet, chtěla jsem, aby mi na tom zále‑ želo, ale připadala jsem si jako vyfouklý balón... byla jsem úplně  prázdná... nic než skořápka.

Doktoři a sestry mi snad milionkrát řekli, jak je jim to líto  a že budu v pořádku. Slyšela jsem slova jako fajn. Samá smysl  postrádající slova. Bylo jim to líto? No a co? To naši rodinu ne‑ vrátí. Budu v pořádku? Prosím vás. Už nikdy nebudu v pořádku.

Co mohli vědět o ztrátě jediných lidí, které jste milovali? Co  mohli vědět o tom, jaké je to být sám? Když jim skončila směna,  odešli domů. Objali své děti, společně se navečeřeli a povídali  si, co za celý den prožili. A já? Já už nikdy nic takhle obyčej‑ ného nezažiju.

Neměla jsem matku.

Neměla jsem otce.

Neměla jsem ses... rodinu.

Sakra, myslím, že jsem dokonce přišla o rozum. Ty příšery...

Přišli za mnou policisté a taky sociální pracovnice a tera‑ peutka. Všichni chtěli vědět, co se stalo. Policisté se obzvlášť  zajímali o to, zda jsem viděla, jak moje rodiče napadla smečka  zdivočelých psů.

Zdivočelých psů? Žádné zdivočelé psy jsem nezahlédla, ale  dávalo to rozhodně větší smysl než to, co jsem viděla doopravdy.

Nic jsem ale neřekla. Převrátili jsme se a vybourali. Policis‑ té toho věděli přesně tolik, kolik potřebovali. O příšerách bych  se nikdy nezmínila, nebyl k tomu důvod. Tu krátkou halucinaci  dozajista způsobil můj otřes mozku.

Nikdy bych neprozradila, že když jsem poprvé otevřela oči,  byla máma v autě. Ale když jsem je otevřela podruhé? Její tělo  leželo před autem v záři reflektorů, hned vedle táty, cukalo se‑ bou a svíjelo se, jak se ty věci nořily do jejího břicha, jak jejich  hlavy na dlouhé vteřiny mizely a pak se znovu objevily, jen  aby se nadechly vzduchu. Její kůže se nadouvala a černala, až  nakonec praskla a zalila se krví.

Přestože jsem se ze všech sil snažila, nedokázala jsem se osvo‑ bodit a zachránit ji. Zasekl se mi pás a nepustil mě ze sedadla.  Když se příšery zaměřily na mě, když mě začaly probodávat svýma  ďábelskýma očima a krok za krokem se blížily k autu, zpanikaři‑ la jsem a zoufale se snažila ochránit svou... dalšího člena rodiny.

Než mohlo některou z nás něco odtáhnout – snad zdivočelí  psi, jak jsem si teď řekla – projelo kolem další auto, uvidělo nás  a přinutilo příšery k útěku. Ačkoliv útěkem se to rozhodně na‑ zvat nedalo. Některé klopýtaly, jiné jako by se klouzaly. Z toho,  co následovalo, už si moc nepamatuju. Jen záblesky. Ostré světlo,  které mi svítilo do očí. Zvuky jako skřípění kovu o kov a muž‑ ské hlasy. Pak mě pár silných rukou zvedl ze sedadla, něco mě  píchlo do paže, něco mi zakrylo nos. A potom už vůbec nic.

„Ahoj. Ty jsi Alenka, že?“ S námahou jsem se vynořila z mlhy  nepříjemné minulosti a otočila jsem hlavu k jediným dveřím  v pokoji. Dovnitř vstoupila hezká dívka přibližně mého věku.  Měla rovné tmavé vlasy, velké oříškové oči orámované silnými  černými řasami a krásně opálenou kůži. Na sobě měla růžové  tričko s dlouhým rukávem, s nápisem Jsem s géniem a šipkou  mířící nahoru. K tomu mikro‑mini sukni, která jí sotva zakrý‑ vala zadek. Vlastně to byl spíš jen spodní díl plavek.

Nebylo třeba zdůrazňovat, že moje hnusná papírová nemoc‑ niční košile s nakřivo uvázanými šňůrkami se s jejím oblečením  naprosto nedala srovnávat.

„Jsem Ali,“ představila jsem se. Byla to moje první slova, co  jsem vyřkla po době, která mi připadala jako věčnost. Škrábalo  mě v krku a můj hlas připomínal krákání. Nemohla jsem jí do‑ volit, aby mě oslovovala Alenka. Poslední osoba, která mi tak  řekla, byla... zapomeňte na to. Prostě jsem to nemohla dovolit.  „Jsem Ali,“ zopakovala jsem.

„Skvělé. Já jsem Kathryn, ale všichni mi říkají Kat. Ale opovaž  se dělat nějaké vtipy o kočkách, jinak ti ublížím. Svými drápy.“  Mávla na mě dlouhými prsty se zaoblenými nehty. „Mňoukat  jsem přestala už dávno.“

Mňoukat? „Takže říkat ti Kočičko asi nemůžu, že?“ Nevím,  odkud pramenil ten náhlý poryv humoru, ale rozhodla jsem se  proti němu nebojovat. Veškerou energii jsem potřebovala na boj  proti něčemu jinému. „Ale co třeba Rafane?“

Zacukalo jí kolem rtů, jako by jí to připadalo vtipné. „Ha, ha.  Jestli mi teď ale nebudeš říkat Rafane, budu zklamaná.“ Ladně  se zhoupla na patách. „Takže, ehm, jo. Proč jsem tady? Asi bude  lepší, když to řeknu hned na začátku. Moje máma tu pracuje  a dnes mě vzala s sebou. Říkala, že by se ti hodila kamarádka  nebo něco podobně hloupého.“

„Jsem v pořádku,“ vyhrkla jsem. Zase tu bylo to hloupé slovní  spojení. V pořádku.

„Já vím, jasné? Přesně to jsem jí řekla.“ Kat se přiloudala blíž,  přitáhla si k mé posteli jedinou židli, co byla v pokoji a pleskla  sebou na sedadlo. „Kromě toho, lidé se jen tak neotvírají cizím  lidem. To by bylo divné. Ale je to moje máma a ty evidentně  potřebuješ rameno, na kterém by ses mohla vyplakat, takže co  jsem jí měla říct? Ne? Dokonce ani já nejsem tak krutá.“

Její soucit jsem nehodlala snášet. „Můžeš říct své mámě, že  jsem na tebe byla protivná a vyhodila tě.“

„Navíc,“ pokračovala, jako bych nic neřekla, „moc dobře vím, že  život je příliš krátký, než aby se člověk utápěl ve smutku. Nicmé‑ ně, jsem si jistá, že už jsi přišla na to, jak skvělá společnice jsem.  A hádej co? Mám volné místo ve své pětici nejoblíbenějších lidí –  a tím nemyslím žádnou přitroublou telefonní reklamu, ale můj  skutečný okruh přátel – a aktivně hledám někoho, kdo by se na to  místo hodil. Takže tohle můžeme považovat za přijímací pohovor.“

Její krátký proslov ve mně nějakým způsobem znovu zažehl  jiskřičku humoru. Nemohla jsem zareagovat jinak než: „Takže  dostat se na pozici v tvé pětce neoblíbenějších znamená tvrdě  pracovat, jo?“

„No jasně.“ Načechrala si vlasy. „Nechci se chlubit, ale vyža‑ duju spoustu pozornosti.“

„No, já myslím, že čím méně pozornosti člověk vyžaduje, tím  lépe.“

„Vyžadovat méně pozornosti vždy znamená být snadno za‑ pomenutelným. Možná by sis to měla poznačit, podtrhnout,  zakroužkovat a navrch ještě označit hvězdičkou. To je zlaté pra‑ vidlo.“ Skoro bez dechu dodala: „Teď zkusíme zjistit, jestli jsme  kompatibilní, souhlasíš?“

„F‑fajn.“ Takže to opravdu uděláme. Takže tím opravdu pro‑ jdeme. Dívejte se, jak Alenka předstírá, že je všechno v naprostém pořádku. „Jasně, souhlasím.“

„Takže... ty jsi všechny ztratila, hm?“ zeptala se.

Tak tomu říkám vrhnout se do něčeho po hlavě. Ale aspoň mě  neotravovala žádnými otřepanými frázemi ani nechodila kolem  té věci po špičkách. Možná proto jsem jí skřehotavě odpověděla:  „Jo.“ Bylo to víc, než jsem nabídla ostatním.

„Smůla.“

„Jo.“

„Budeš to jíst?“ Ukázala na vanilkový pudink, který mi tu  předtím někdo nechal.

„Ne‑e.“

„Skvělé. Umírám hlady.“ Se širokým úsměvem, v němž zářily  bílé zuby, zkonfiskovala pudink a lžičku a uvelebila se zpátky na  židli. Ochutnala a spokojeně zamručela. „Tak poslouchej a řekni  mi, jestli souhlasíš.“

„Hm, fajn.“ Měla jsem dojem, že než tahle konverzace skončí,  mých „hm“ bude mnohem víc. Jen když tam tak seděla, byla jako  energetická smršť, o které jsem netušila, jak ji zkrotit.

Nabrala si další lžíci pudinku a spustila: „Takže. Podívej, můj



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.