načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Alea - dívka moře: Tajemství oceánů - Tanya Stewnerová

Alea - dívka moře: Tajemství oceánů

Elektronická kniha: Alea - dívka moře: Tajemství oceánů
Autor:

Alea a Alfa cru opět plachtí po moři, tentokrát na Island. Ona doufá, že tam najde svého otce a s ním i odpovědi na otázky, které ji tíží. Když ale dorazí na místo, musí se Alea ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 416
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-4803-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Alea a Alfa cru opět plachtí po moři, tentokrát na Island. Ona doufá, že tam najde svého otce a s ním i odpovědi na otázky, které ji tíží. Když ale dorazí na místo, musí se Alea postavit nejen své minulosti, ale setká se i se záhadným doktorem Orionem, který se věnuje výzkumu viru, který vyhubil mořské lidi.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Alea, dívka moře

Tajemství oceánů

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Tanya Stewnerová

Alea, dívka moře – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



U Ta ny i Stew nerové to s knihami nebyla láska na první pohled.

Poté, co ji její učitelka na základní škole řekla, že se pravděpodob­

ně nikdy nenaučí správně číst a psát, objevila svou vášeň pro psaní

relativně pozdě, někdy kolem desátého roku života. Ale od toto­

hoto okamžiku se z ní začaly příběhy jen sypat. Tanya Stewnero­

vá, narozena 1974, studovala literární vědu a pracovala mnoho let

jako překladatelka a  lektorka. Mezitím se ale také naplno věno­

vala spisovatelství. Její dětská série o  Lili Větroplašce a  trilogie

o  elfech se staly bestsellery nejenom v Německu, ale i  mnoha ji­

ných zemích.



Eliášův oheň 9

Jitřenka 26

Když voda volá 37

Hledání mušlí 50

Začátek nové doby 60

Drak 71

Síť 89

Velrybí jízda 105

Na mořském dně 117

Potíže zamilovaných 131

Srdce mořeplavce 140

Reykjavík 152

Tajemství řeky 165

Osud 173


Neznámí návštěvníci 185

Mořská laguna 194

Kolonie 207

Životní rozhodnutí 223

Návrat domů 237

Orion 243

Vila Konungur 257

Protivníci 270

Faramont 284

Dopis na rozloučenou 301

Zrádce 309

Zajatci 329

Útěk 343

Zásah magických bytostí 357

Mistři maskování 363

Neviditelní 374

Legenda královny Vodních panen 383

Dárek 395

Zprávy z vody 402


Nebezpečí si všimla, až když už bylo příliš pozdě.

Během okamžiku byl všude kolem ní neproniknutelný koberec plastových odpadků, které se jí otíraly o  ruce a nohy, škrábaly, bránily jí plavat a znemožňovalyjakýkoliv výhled.

Snažila se probojovat na hladinu. Divoce máchalarukama, ale plasty a proud ji stahovaly do hlubin.

Zamrazilo ji, když si uvědomila, že je uvězněnáv odpadcích. Vnímala, jak v ní narůstá pocit paniky. Může mořský člověk umřít v oceánské haldě odpadků?

Když se znovu pokusila vymanit z víru odpadků, dostala se jí k její hrůze hlava do plastového pytlíku – a ten jízakryl žábry.

Najednou pochopila, že je to skutečně otázka života a smrti... Alea se probudila. Ležela v pohodlné, teplé kajutě. Bě­ hem krátkého okamžiku mezi snem a  skutečností ji udivilo, že neleží ve spacáku na studené zemi, někde na Skotské vysočině. Potom se jí ale všechno vybavilo. Lennox a ona byli zpátky na Crucis, na plachetnici jejich party. Všichni členové Alfa cru byli zase spolu. Po tváři se jí rozlil úsměv a chvíli si jenom tak užívala pocit, že je všechno v pořádku. Byla doma.

Stařičká loď tiše vrzala a  skřípala a  dříve než mohly jemné pohyby vln ukolébat Aleu zpět k spánku, posadila se na posteli a zvědavě se podívala z okýnka. Ve večer­ ním soumraku bylo v dálce vidět pobřeží a zelené kopce. Stále ještě se nacházeli na Skotské vysočině. Tentokrát ale Alea neprocházela krajinou pěšky, ne, jela na Crucis po Kaledonském kanálu, který vede napříč Skotskem, od východu na západ. Jakmile se dostanou na otevřené moře, nabere Alfa cru společně s Aleou kurz na Island.

Alee poskočilo srdce. Island! Setká se tam se svým ot­ cem? Poselství, které obdržela v prastaré knihovně v Rach Turaně, jí dodávalo naději. Její otec jí řekl, že se mu ná­ kaza strašlivým virem, který téměř vyhubil národ moř­ ských lidí, nějakým způsobem vyhnula. Bylo to před jedenácti lety. Možná ale Keblarr ještě žije a možná ho Alea najde!

Podívala se na zataženou večerní oblohu. Zjevně pro­ spala celý den. Opravdu se s  Lennoxem teprve dnes ráno vrátili z podvodního světa zpět na hladinu? Dora­ zila Crucis k Loch Ness teprve dnes?

Je neuvěřitelné, že se to všechno stalo jen před něko­ lika málo hodinami! Když si na to Alea vzpomněla, stále ještě cítila tíhu událostí a jemné vibrování v celém těle.

Něco zavrzalo. Otevřely se dveře do kajuty a hned po­ tom se v  nich objevil pihovatý rošťácký obličej. „Ahoj Sněhurko!“ zvolal Sammy a  už byl v  kajutě. „Jsi vzhů­ ru!“ Alea se nestačila ani ohlédnout a pihovatý devítile­ tý kluk už byl u ní na posteli pod dekou. „Konečně jsi zase tady! Jsem strašně nedomazlený!“ řekl a uvelebil se v jejím náručí.

Alea se zasmála. „A ty ses netulil k Benovi, když jsem byla pryč?“ Ben byl jeho starší bratr a Sammy se k němu tulil a visel na něm při každé příležitosti.

„Néé, Ben byl ty poslední dny hodně tichý.“ Sammy si schoval svoje studená nahá chodidla pod Aleina lýtka. „Dělal si o tebe a o Scorpia strašné starosti. Většinou se jenom zamračeně díval na moře.“ Benovi bylo osmnáct a byl kapitán lodi. To znamená, že byl zodpovědný ne­ jen za Crucis, ale také za celou její posádku. A jelikož byli všichni členové posádky kromě něj nezletilí, dělal si o ně Ben prostě o něco větší starosti než ostatní ka­ pitáni.

„Teď už jsme ale zase tady,“ řekla Alea a sama slyšela, jak šťastně to zní. Prostě to milovala, patřit k téhle po­ sádce a  svobodně a  nespoutaně na plachetnici brázdit moře. Ale dostat se sama s  Lennoxem po pevnině až k Loch Ness, to byl taky hodně neobyčejný zážitek...

„Co se děje?“ zvedl Sammy hlavu. „Najednou ti bije srdce jako splašené!“

Alea zrudla.

Sammy se na ni znepokojeně podíval, ale potom se mu najednou rozjasnil obličej. „Ty jsi právě myslela na Scorpia?“

Alea se musela zasmát. „Dostal jsi mě!“

„Co mezi vámi je?“ naléhal Sammy zvědavě. „Dnes ráno jste nám toho sice řekli hodně o tom viru v oceá­ nech, ale vůbec nic o vás dvou.“

„No, to by taky bylo před celou posádkou dost trapné.“

„Ale mně to teď všechno řekneš?“ nasadil Sammy svůj neodolatelný prosím­prosím obličej. „Budu mlčet jako hrob!“

Alea si se smíchem zastrčila pramen svých dlouhých tmavých vlasů za ucho. Dříve si vlasy česala pokud možno co nejvíce do obličeje, aby nikdo neviděl strupy za jejíma ušima – ty se sice pod vodou měnily ve velmi užitečné žábry, ale na suchu byly prostě odporné. Před posádkou Crucis už se ale vůbec nestyděla. „Tak jo, všechno ti povím.“

„Jo!“ zvolal Sammy nedočkavě. „Přichází dokonalý okam žik našeho kamarádství! Cítím to!“ Vyškubl něco z Aleiny zelené kostkované deky. „Tenhle žmolek mi bude již navždy připomínat tento nezapomenutelný okamžik,“ zašeptal a demonstrativně jí přidržel před obličejem malý zelený chomáček vlny.

Alea s úsměvem zavrtěla hlavou. Sammyho fascinaci žmolky a chomáčky prostě nikdy nepochopí.

Sammy si chomáček opatrně uložil do náprsní kapsy a soustředěně sklopil hlavu. „Tak. Já jsem připraven.“

„Lennox a já, my...“

Než mohla ale Alea pokračovat, ozval se z paluby Be­ nův hlas. „Přichází bouřka!“ zvolal naléhavě. „Alfa cru! Stáhnut plachty!“ Silně dupl nohou, aby dal posádce v podpalubí najevo, že je potřebuje.

„No zrovna teď!“ zlobil se Sammy.

Alea ho vystrčila ze svojí postele a  seskočila hned za ním. Zatímco si oblékala bundu, Sammy nespokojeně mumlal: „Tak aspoň řekneme něco jiného nezapome­ nutelného, abychom z toho něco měli.“

Alea se zahihňala.

„Už mám koneckonců chomáček nejlepšího okam­ žiku!“

„Samueli Draco, ty jsi prostě nezapomenutelný,“ řekla Alea a  rozcuchala mu jeho už tak rozčepýřené zrzavé vla sy.

Sammy se rozzářil a  odhalil tak obrovskou mezeru mezi zuby. „Ty taky, Sněhurko!“

Potom se rozeběhl a Alea se dlouhými kroky vydala za ním úzkou chodbou doprostřed lodi, do útulného sa­ lonu. Salon byl jedním z jejích neoblíbenějších míst na lodi, možná i proto, že v něm spal Lennox.

Když prolítli dveřmi, Lennox se právě probral ze spán­ ku. „Co se děje?“ zvolal a projel si rukou zježené vlasy.

„Žene se bouřka!“ odpověděla Alea a proběhla kolem něj. „Všichni na palubu!“ Ještě než vyšla po schodech ke dveřím na palubu, otočila se k Lennoxovi a usmála se na něj. „Ahoj,“ řekla potichu.

Na Lennoxově obličeji se rovněž objevil úsměv. „Ahoj,“ odpověděl. V  jeho azurově modrých očích bylo tolik vřelosti, že si Alea málem povzdychla. Když si uvědo­ mila, jak zasněně se na Lennoxe dívá, rychle se otočila a následovala Sammyho na palubu.

Nahoře hvízdal studený vítr a  po obloze se valily těžké mraky připomínající temnou armádu. Benja­ min Libra stál u kormidla na kapitánském můstku. Se svými rozcuchanými vlasy rockové hvězdy, vzpříme­ ným postojem a soustředěným pohledem Alee připo­ mínal ještě více než kdy jindy moderního pirátského kapitána.

Alea se rychle rozhlédla kolem sebe. Nacházeli se na jednom z  mnoha malých jezer, která čas od času úzký kanál přerušovala. Husté křoví na břehu se s  hlasitým sténáním ohýbalo ve větru.

„Samueli Draco! Aleo Aquarius!“ ozval se netrpělivý hlas s  francouzským přízvukem. „Nespěte!“ Tess Tau­ rus, pátý člen Alfa cru, už čekala u  lana, až jí ostatní pomohou stáhnout kosatku. Vítr cloumal Tessinými dlouhými černými dredy a  foukal jí je do obličeje, ale zdálo se, že jí to ani trochu nevadí. Tess to na plachetni­ ci výborně uměla, Ben často říkal, že je nejužitečnější člen posádky. Když šlo o vítr a počasí, byla Tess pevná jako ocel. Zato pocity a racci jí dokázali totálně vyvést z míry.

Zatímco Alea a Sammy spěchali na příď, přihnal se na palubu i Lennox.

„Lennoxi, no konečně!“ zvolal Sammy. „To ses tam ještě česal nebo co?“

Lennox se rozpačitě usmál a  rychle se k  nim přidal. Všichni byli na svých místech. Ben, který zůstal u kor­ midla, vydával pokyny ke stažení plachty. Tess a Sammy pomalu spouštěli lano a Alea s Lennoxem stahovali plach­ tu. Vítr plachtu neustále nadouval, takže museli napnout všechny síly, aby ji dokázali připevnit k  lodi. Jakmile byla stažena kosatka, začali se věnovat hlavní plachtě. Každý přesně věděl, co má dělat a  společně fungovali jako dobře promazaný hodinový strojek.

Ben ukázal na oblohu. „Tam vzadu už se blýská. Mu­ síme spustit kotvu. Draco! Taurus!“ Udělal rukou smě­ rem k Alfa cru znamení, které říkalo vy dva – teď.

Sammy a Tess běželi zpátky na příď, kde se nacházelo kotevní lano. Zatímco se lano pomalu nořilo do hlubin, vyšel Ben z  kapitánského můstku a  bedlivým námoř­ nickým pohledem zkoumal oblohu.

Vtom si Alea všimla zvláštního světla nahoře na stěž­ ni. Vyděšeně ustoupila o krok zpátky. Na vrcholku stěž­ ně něco plápolalo! Malé plamínky! „Hoří!“ zakřičela. „Stěžeň hoří!“

Všechny hlavy se otočily. „Oheň!“ zvolal Lennox, při­ běhl k Alee a přitáhl si ji k sobě.

Ostatní také rychle přiběhli blíž a  dívali se nahoru. Ben přimhouřil oči a odpověděl: „Ne, nehoří.“

„Ale...“ ukázala Alea na zvláštní namodralá světla. „Co je to?“ Zdálo se, jako by vzduch praskal!

Ben odpověděl: „To je Eliášův oheň.“

„Eliášův oheň?“

„Elektrický výboj při bouřce,“ vysvětlil a  s  fascino­ vaným pohledem dodal: „Vyskytuje se jenom málo­ kdy.“

S úžasem všichni sledovali podivuhodné studeně svě­ télkující plameny, které se rozprostřely po celé délce drátěného lana. Vypadalo to skoro, jako by bylo na lodi připevněno mnoho lampiček, díky kterým loď zářila jako slavnostně ozdobený vánoční stromeček.

„Je to dost hrozivé,“ zamumlala Tess.

„Dříve mořeplavci považovali Eliášův oheň za špatné znamení. Ale to je samozřejmě jenom pověra.“

Ben přejel pohledem od Eliášova ohně k rychle se při­ bližujícím bouřkovým mrakům. „Nejlepší bude, když půjdete do podpalubí,“ řekl. „Za chvíli udeří bouřka.“

„Néé!“ stěžoval si Sammy. „Já přece nepůjdu dolů, když tady nahoře plápolá Eliášův oheň!“ Sammy milo­ val přírodní úkazy. A s tímhle se rozhodně nemohl se­ tkat každý den.

Alea od stěžně také nemohla odtrhnout zrak. Z  pla­ mínků neustále šlehaly malé blesky, které praskaly a pře­ bíhaly po dřevě. Vypadaly skoro živě, jako malá kouzelná světla, která se usídlila na Crucis a rozzářila ji.

A  to praskání... Alea se do něj zaposlouchala. Znělo to skoro jako šepot.

Přistoupila blíž ke stěžni.

Lennox si znepokojeně povzdychl. „Co děláš?“

„Jdi radši pryč,“ přidala se Tess, které se celý ten Eliá­ šův oheň dost nezdál.

„Ta světla, ony...“ Alea se upřeně zadívala na jeden z plamínků, který byl hodně nízko na stěžni.

V  následujícím okamžiku se plamínek otočil kolem své vlastní osy a... otočil se k  Alee zářivě plápolajícím obličejem!

Alea zalapala po dechu.

Lennox byl hned u ní. „Co je?“ zeptal se, ale v tu chví­ li už to také uviděl. Oči se mu rozšířily úžasem. Rychle si stoupl před Aleu.

„Jsou to živé bytosti!“ zvolala Alea. „Ty plameny žijí!“

„Co?“ Vypadalo, že se Ben rozesměje, potom ale přišel k nim, aby se sám podíval.

„Pozor!“ varovala je Tess.

Ben hlasitě vydechl. Šokovaně se díval na plameny.

V tu chvíli se kolem něj dopředu prodral Sammy. „No potěš,“ vyklouzlo mu.

Alea se přes Lennoxe snažila něco zahlédnout. Pla­ men se na ně stále ještě díval. Zdálo se, že má tělo tvo­ řeno elektrickým ohněm a  v  malém obličeji byl jasně patrný vyčkávající vážný výraz, se kterým shlížel na lidi dole pod sebou.

Ozvalo se hlasité zaburácení hromu a Alea sebou trhla. V žádném případě ale teď nechtěla jít dolů do podpalubí.

„Ahoj,“ řekla opatrně směrem k plamínku a protáhla se kolem Lennoxe. Už se s nějakými magickými bytost­ mi setkala a neměla z nich strach. „Já jsem Alea.“

Tess úžasem zalapala po dechu. „Už zase mluvíš vodní řečí!“

„Opravdu?“ Alea si toho vůbec nevšimla. Zjevně pře­ šla, jako už mnohokrát předtím, automaticky do řeči moře – hajary – které rozumí všechny magické bytosti.

Modrý plamen visel bez hnutí na stěžni a pozoroval ji. Najednou se plamínky rozkmitaly a  všechny přeběhly ze špičky stěžně k nim dolů.

„Svatá dobroto!“ vyhrkl Ben.

„To snad ani není možné,“ zasténal Sammy. „Všechny mají obličeje!“

Byla to pravda. Teď už Alea i všichni ostatní viděli, že jsou to vlastě opravdové malé ohnivé postavy. Plamínky měly plápolající ruce a  nohy a  navíc na hlavě něco, co vypadalo jako zářící helma – helma, ze které neustále šlehaly namodralé blesky.

Teď už skoro všechny postavy visely dole na stěžni. Bylo takové světlo, až Alea musela přimhouřit oči. Mod­ rý plamen, který se ukázal jako první, nyní doplápolal přes všechny ostatní až k nim. Zastavil se ve chvíli, kdy se dostal do úrovně očí Aley a ostatních členů Alfa cru. Potom promluvil: „Ty jsi mořský člověk,“ zasyčel smě­ rem k Alee. Nebylo to o moc hlasitější než jemné praská­ ní, ale Alea mu zcela jasně rozuměla. „A ty taky,“ dodal plamen a otočil se k Lennoxovi.

Ten mu zjevně také rozuměl. „Já jsem Lennox,“ odpo­ věděl. „A kdo jste vy?“

Sammymu se  rozšířily oči. „Scorpio, ty taky mluvíš vodní řečí!“ konstatoval ohromeně, zatímco Tess za­ šeptala Benovi: „Myslím, že se s těmi věcmi doopravdy baví!“

„My jsme Helmové,“ zapraskal plamen. „Vy nás ne­ znáte?“

„Ne,“ odpověděl Lennox. „Bohužel ne.“

„Kdo jste?“ zeptala se Alea.

„Jsme strážci bouřky,“ odpověděl Helm. „Už dlouho jsme ale suchozemci považováni za přírodní úkaz, přes­ tože patříme k magickým bytostem vodního světa. Při bouřce chráníme moře před blesky. Našimi vlastními plameny vyrábíme protioheň, který funguje jako ochranný obal a  zajišťuje tak obydlí ostatních magic­ kých bytostí – dříve i mořských lidí.“

Sammy naklonil hlavu na stranu a  naslouchal. Aleu napadlo, že asi nemůže slyšet více než nejasný šum. „Co si to tam ty modré helmy popraskávají?“ chtěl vědět. „Jsou jenom ozdoba nebo má to jejich plápolání i nějaký smysl?“

Alea se skoro zasmála, ale zarazila se, když uviděla Be­ nův vážný obličej. S povytaženým obočím se díval přes jezero a přes kanál. V dálce nad Skotskou vysočinou se na temné obloze znovu zablýskalo a hrom se ozýval ve stále kratších intervalech.

„Lidi, i když je to tady strašně zajímavé, teď musíte do podpalubí!“ přikázal kapitán své posádce. Pro dřevěnou loď jako je Crucis mohou být blesky dost nebezpečné a navíc se zdálo, že jde bouřka přímo k nim.

„Počkejte!“ poprosil Lennox, když už se Tess otočila k odchodu. „Umíte chránit i lodě?“ zeptal se rychle Helma.

Alea pozorně poslouchala. „No to by bylo... fantastické!“

Helm ale zavrtěl hlavou. „Přišli jsme, abychom ochrá­ nili vás dva – vás, mořské lidi – ale ne loď suchozemců,“ odpověděl. „Od suchozemců se vlastně raději držíme dál.“ Jeho pohled se zintenzivnil. „Víme, že oba můžete do vody – prozradily nám to Isabely. Tak šup, seskočte z paluby! Ve vodě budete v bezpečí.“

Alea s Lennoxem si vyměnili vyděšené pohledy. Opus­ tit Crucis pro ně vůbec nepřicházelo v úvahu.

„Co se teď děje?“ snažil se zjistit Ben.

„Helmové by nám možná mohli pomoct!“ řekla Alea rychle a  prosebně se znovu otočila k  magickým bytos­ tem: „Tihle suchozemci jsou naši přátelé a tahle loď je náš domov! Prosím vás, ochraňte nás všechny dohromady!“

Helm mlčel.

„Náš kapitán má opravdové mořeplavecké srdce!“ do­ dala Alea a ukázala na Bena.

Ben tázavě protáhl obličej a  Helm si ho zkoumavě prohlížel. „Je jeho láska k moři větší než jeho suchozem­ ské zájmy?“

„Ano!“ ujišťovali ho Alea a Lennox současně.

„I  Tess a  Sammy moře milují,“ vysvětlovala Alea. „Všichni tři jsou hodni vaší pomoci!“

Helm se otočil k  dalším plamenům a  zdálo se, že se s nimi potichu radí.

Benova trpělivost už ale byla u  konce. „Okamžitě si teď všichni oblečte záchranné vesty!“ poručil posádce. „A  potom jděte do podpalubí.“ Bouřka už přišla až k nim. Přestože ještě nepršelo, blesky se rychle střídaly s hromy a při každé další ohlušující ráně sebou posádka trhla.

Tess a Sammy běželi k bedně se záchrannými vestami. Lennox a Alea ale zůstali na místě.

Se zatajeným dechem čekali na odpověď magických bytostí. Nakonec se k nim Helm otočil a zasyčel: „Bude­ me vám věřit, že jsou tito suchozemci nějakým zvlášt­ ním způsobem propojeni s mořem.“

Alea povytáhla obočí. „Znamená to...“

„To znamená, že vaši loď ochráníme.“

Alea radostně vykřikla.

„Díky!“ řekl Lennox s viditelnou úlevou.

„Co se děje?“ ptal se Ben. „Pomůžou nám?“ V  hlase mu zazníval více než naléhavý tón, protože Crucis se na vlnách houpala stále divočeji.

„Ano, udělají to!“ odvětil Lennox.

Tess a Sammy se k nim vrátili se záchrannými ves­ tami.

Helm se podíval jejich směrem a  řekl: „Normálně se suchozemcům neukazujeme. Nikdy v nás nerozpoznají nic jiného než Eliášův oheň. Ale ty, chlapče, je můžeš potom nechat zapomenout, co zažili.“

„Já, hm...“ koktal Lennox. Helmové poznali podle ne­ obyčejné barvy jeho očí, ke kterému kmeni patří. Jako Oblivion byl schopen vymazat vzpomínky suchozem­ ců. U členů posádky lodi toho ale určitě nechtěl využí­ vat. Společně s Aleou Tess, Benovi a Sammymu vyprá­ věli všechno, co se zatím dozvěděli o zaniklém mořském světě. Svěřili se jim úplně se vším.

Helm hovořil dále. „Musíme rychle zaujmout naše pozice,“ zapraskal, což bylo pro ostatní Helmy zjevně signálem k vyrojení. Během několika málo vteřin všich­ ni doplápolali až ke špičce stěžně. „Tahle bouřka je výji­ mečně silná,“ vysvětlil jim ještě Helm a spěchal za ostat­ ními. Usadil se na samotné špičce stěžně.

Zdálo se ale, že Helmové čekali příliš dlouho, protože v  následujícím okamžiku se objevil blesk přímo nad nimi. Zamířil rovnou na stěžeň Crucis a udeřil.

Tess zakřičela a Sammy se zoufale přitiskl k Benovi.

Stěžeň se modře rozzářil. Zdálo se, že Helmové vstře­ bali energii blesku do sebe a po chvíli z jejich středu vy­ šlehlo pronikavé světlo směrem k obloze. Vypadalo to, že Helmové poslali blesk zpět na oblohu!

Alea tam stála s otevřenou pusou.

„No to je teda krutý!“ zašeptal Sammy. „Uhodilo nám do stěžně a oni ten blesk otočili!“

„Myslím, že se mi to jenom zdá,“ zamumlala Tess.

V tom okamžiku začalo pršet. Na palubu padaly velké těžké kapky a Tess, Ben a Lennox si přes hlavu přetáhli kapuci.

Sammy byl ale zjevně tím, co se právě stalo, natolik rozrušený, že tam jenom tak stál a natáhl před sebe ruce.

Alea si povzdychla. Napětí a strach o Crucis z ní bě­ hem vteřiny spadly a  sama pro sebe se tiše pousmála. Pomalu zvedla hlavu a  nechala na sebe dopadat stále sílící déšť. Milovala déšť – ráda ho cítila na své kůži a milovala jak chutná a zní. Tento déšť navíc bubnoval na prkna paluby zcela zvláštním způsobem. Zněl jako divoký tanec. Jako stepové kroky v rytmu bouře.

Stála tam v  kouzelném světle Helmů a  natahovala se k obloze. Zlatomodrý déšť v ní vyvolával silný pocit, po­ cit obrovské svobody, nekonečných dálek a  štěstí. Jako v divokém opojení na ni déšť pršel svoji píseň.

Alea roztáhla ruce a začala tančit. Nejprve jenom vel­ mi opatrně a pomalu, ale potom stále rychleji. Už se jí skoro zamotala hlava, ale ona pokračovala a nořila se do duhových barev deště, které se proměňovaly od zlato­ modré přes fialovou až ke stříbrné. S doširoka roztaže­ nýma rukama se točila kolem dokola a dupala nohama do louží, až z  nich do všech stran explodovaly gejzíry duhové vody.

Najednou byl vedle ní Lennox. „Co to děláš?“

„Tanec deště!“ Alea vzala Lennoxe za ruku a přitáhla ho k sobě. Nejprve se zdráhal, ale když se na něj Alea povzbudivě usmála, zazubil se a začal se s ní točit do­ kola.

„Pojďte!“ vybídla Alea ostatní. „Tancujte s námi!“

Sammyho nemusela pobízet dvakrát. Velkým skokem dopadl doprostřed kaluže. „Paráda!“ zajásal a  začal svým velmi osobitým způsobem tančit – nekontrolova­ ně kolem sebe máchal rukama, takže to vypadalo, jako by chtěl odehnat vosu.

Alea se zasmála. „Bene, Tess! Vy taky!“

Ben se usmál, stáhl si kapuci a se zavřenýma očima se vystavil dešti. Zjevně si chtěl vodu raději vychutnat v klidu.

Tess si zkřížila ruce na prsou.

Alea chytila za ruku Sammyho, který se vůbec nebrá­ nil, a s oběma se točila dokola a dupala přitom do louží.

Nakonec se  k  nim přidal i  Ben a  oni ho zapojili do kruhu. Smáli se a točili se stále rychleji a rychleji, až se dostali k Tess a vtáhli ji i přes její odpor mezi sebe. Už se jich točilo všech pět a  po chvíli se ani Tess nemohla ubránit nadšení, které je všechny zachvátilo. Helmové zachránili jejich loď před plameny, a čím více si to uvě­ domovali, tím povznesenější byla jejich nálada.

Najednou se zablýskalo přímo nad nimi. Vyděšeně se všichni podívali nahoru. Uhodil další blesk? Ne, vzdu­ chem létaly modré elektrické výboje. Alea nemohla uvěřit svým vlastním očím: Helmové skákali z jednoho lana na druhé a z helem jim přitom sršely fontány jisker! Vypadalo to jako...

„Ohňostroj!“ vyrazila ze sebe Alea. „Helmové nám udělali ohňostroj!“

„No já se picnu!“ vypadlo ze Sammyho.

Alea zaslechla praskavý smích. „Chtějí slavit s námi.“

„Mají nás nakonec asi rádi, co?“ poznamenala Tess.

Ben pokrčil rameny a odpověděl: „No, vždyť my jsme taky opravdu mimořádní.“

„Co jsme?“ zeptal se Lennox.

Ben se zakřenil. „No – komičtí podivíni!“

„A moc rádi!“ zvolali ostatní jako na povel a od srdce se rozesmáli.

Ben dal ruku doprostřed. Všichni ostatní okamžitě položili své ruce na tu jeho a  z  pěti hrdel se ve světle magického ohňostroje ozval jejich pokřik: „Alfa cru!“ Pozdě večer, když už se bouřka přehnala a  Helmové přestali zářit, vytáhli Alea s  Benem kotvu. Alea chtěla převzít hlídku u  kormidla, protože koneckonců pro­ spala celý den. Ben jí ještě trochu pomohl a společně na­ hodili motor Crucis.

„Ještě jsi nikdy loď na kanále neřídila,“ poznamenal Ben. „Opravdu si na to troufáš?“

Alea sebejistě přikývla. „V poslední době jsem dělala věci, které bych nikdy předtím nepovažovala za možné. Ř í z e n í l o d i ...“

„... je proti tomu hračka,“ doplnil Ben s  úsměvem větu. „OK. Taky si myslím, že to zvládneš. Jenom jsem to chtěl slyšet od tebe,“ řekl. „Kromě toho, až se přiblí­ žíme k dalšímu zdymadlu, budu už určitě vzhůru.“

Tiché praskání Helmů najednou zesílilo a změnilo se v táhlé bzučení.

„Helmové se pouštějí!“ ukázala Alea na stěžeň. Uvol­ ňoval se z něj jeden modrý plamínek za druhým, chytil se větru a nechal se unášet do dálky.

Alea se za nimi dívala a bylo jí to trochu líto, protože doufala, že si s  nimi dnes v  noci, až bude trochu klid, ještě jednou popovídá. Teď jim ale jenom s  úsměvem zamávala na rozloučenou.

Ben Helmy pozoroval s otevřenou pusou. „Neuvěřitel­ né,“ zašeptal okouzleně, když byli všichni pryč.

„Na něco takového si budeš muset zvyknout,“ dobíra­ la si ho Alea. „V budoucnu se můžeme s magickými by­ tostmi setkávat častěji a  ty tam nemůžeš pokaždé stát s otevřenou pusou.“

Ben ji lehce plácl po rameni. „Už jsi docela dost drzá!“

Alea se zasmála. „Jasně, a je to super, ne?“

„Absolutně. Z té nesmělé dívky, která se u nás objevila v Hamburku, už toho moc nezbylo.“ Ben se na ni usmál. „Dávej pozor na moji loď, námořníku,“ řekl a  nechal Aleu na hlídce.

„Jasně, jasně, kapitáne!“ zvolala za ním Alea. „A dob­ rou noc!“ Pohodlně se na kapitánském můstku usadila na starou stoličku.

Noc proběhla bez jakýchkoliv zvláštností, takže si Alea mohla nechat hlavou ještě jednou v  klidu projít události několika posledních dní a trochu si utřídit my­ šlen k y.

Brzy ráno, kolem půl páté, se na palubě objevil Len­ nox. Pohyboval se mrštně jako kočka a Alea si byla jistá, že by si ho ve světle rozbřesku žádný suchozemec ne­ všiml. Lennox totiž dokázal suchozemce nechat zapo­ menout a oni ho navíc v naprosté většině případů pře­ hlíželi.

S tázavým úsměvem na rtech se vydal přímo k Alee, která rychle otevřela dveře kapitánského můstku a pus­ tila ho dovnitř.

„Ahoj,“ řekl a posadil se na stoličku vedle ní.

„Ahoj,“ odpověděla Alea. Měla obrovskou radost, že ho vidí a její hlas zněl proto trochu chraplavě. Od Loch Ness neměli příležitost mluvit spolu o  samotě a  ještě jednou probrat, co se mezi nimi v Rach Turaně změnilo.

Lennox si odkašlal. „Po té cestě přes Skotskou vysoči­ nu je docela příjemné mít před sebou zase pár klidných dní na palubě, hm?“ zeptal se trochu nešikovně.

Alee se ulevilo, že je Lennox stejně nejistý jako ona sama. „Jo, vůbec by nebylo špatné trochu si od těch dobrodružství odpočinout,“ odpověděla. „Ale... i když byl náš výlet strašně vyčerpávající, byl taky dobrý a... důležitý.“

Lennox se zasmál a mlčel. Se zamyšleným výrazem se díval na něco ve své ruce. Měl v ní kámen s obrazem své matky, který mu ve staré knihovně na památku vyrobil Gilf Reburius. Z kamene vystupoval Xeniin krásný ob­ ličej s azurově modrýma očima. „Naše matky jsou mrt­ vé,“ řekl Lennox potichu a  s  takovým smutkem, který nepřipravenou Aleu zasáhl přímo u srdce. „Ten zatrace­ ný virus...“ Sklopil hlavu. „Už si nemůžu dál představo­ vat, že možná svoji mámu jednou někde najdu.“

Alea viděla, jak je to pro něj těžké a  rozuměla mu. Lennoxova situace byla naprosto zoufalá. Jeho otec byl suchozemec, alkoholik, který syna po jedné z hádek vy­ hodil z domova. K němu se Lennox nikdy nemohl a ne­ chtěl vrátit. Jeho mořská matka byla navíc mrtvá, takže neexistovalo místo, o  kterém by mohl ještě tajně snít. Pro něj nebyl žádný Island. O to více si Alea vážila, že se jí Lennox snaží pomoci splnit její přání a společně s ce­ lou posádkou se s ní vydal hledat jejího otce.

Jako by jí četl myšlenky, řekl: „Místo našich matek na­ jdeme tvého otce.“

„Ano, snad...“ odpověděla. „Před chvílí jsem si lis­ tovala v  průvodci Islandem a  přečetla si několik věcí.“ Díky poselství svého otce Alea zjistila, že je virus při teplotě nad třicet pět stupňů celsia neškodný. Z  toho důvodu Keblarr společně s několika dalšími přeživšími uprchl na Island. „Na ostrově je opravdu hodně hor­ kých pramenů,“ pokračovala „a mořští lidé, kteří se tam schovali, určitě nechtějí, aby je někdo objevil. Jak je teda najdeme?“

Lennox se zase usmál. „No, s pomocí hledačky Týnky.“

Alea se na něj také usmála. „Ano, to zkusíme.“

Lennox se opět zamyslel a po chvíli položil Alee otáz­ ku: „Co se stane, když tvého otce skutečně najdeme?“

„Jak to myslíš?“

„Budeš u něj chtít... zůstat?“

Alea udiveně povytáhla obočí. „Ráda bych se s  ním seznámila. Ale nad tím, co se stane potom, jsem se ještě příliš nezamýšlela.“

Lennox nad tím ale zjevně přemýšlel. „Když u něj bu­ deš chtít zůstat...,“ začal stísněným hlasem, ale větu ne­ dokončil.

Alee konečně došlo, kam tím míří.

„Pokud u něj budeš chtít zůstat,“ pokračoval Lennox, „nebudu tam moct být s tebou.“ Zdálo se, že je pro něj těžké to jenom vyslovit. „Tvůj otec a jeho přátelé prav­ děpodobně žijí v hlubokých pramenech.“

A  ty pod vodou nemůžeš dýchat..., dokončila za něj Alea v  myšlenkách větu. Lennox byl jenom poloviční Oblivion a neměl ani žábry ani plovací blány. Alea zavr­ těla hlavou. „Nemyslím, že by žili v hlubokých prame­ nech,“ namítla, protože právě o  tom během své noční hlídky intenzivně přemýšlela. „V  průvodci se píše, že v hloubkách má voda až dvě stě stupňů. Tam by se člo­ věk uvařil! Navíc si nejsem jistá, zda se v horkých pra­ menech žábry a plovací blány vůbec objeví.“

Lennox nakrčil čelo. Proč by se neměly objevit?

„Když se sprchuju nebo koupu v  teplé vodě, strupy zůstanou prostě strupy.“ Zadívala se na ohavné stru­ povité útvary mezi prsty, které už před svými kama­ rády neschovávala v  rukavicích. „V  teplé vodě se ne­ proměn í .“

Lennoxe to úplně vyvedlo z míry. Nad tím se zase ješ­ tě nikdy nezamyslel on.

„Kdyby se plovací blány objevily v  horké vaně, mno­ hem dříve bych přece přišla na to, že jsem dívka moře,“ vysvětlila. „Nestane se to ani v dešti, i když ten je větši­ nou docela studený. Abych se proměnila, musím se kom­ pletně ponořit do studené vody.“ Shrnula to: „Takže teplá voda je pro mořské lidi sice super, protože v ní není vir, ale zároveň se v  ní člověk nepromění. Žábry a  plovací blány se objeví pouze ve studené vodě. Trochu si říkám, proč se můj otec přesto chtěl dostat k teplým pramenům.“

Lennox přemýšlel. „Ve vaně je sladká voda,“ řekl po chvíli. „Už jsi někdy plavala v  teplé slané vodě? Možná se plovací blány v teplé slané vodě přece jenom objeví...“

„Hm,“ zamyslela se. Možná je to skutečně rozdíl a mož­ ná mohou mořští lidé v horkých pramenech přece jenom pod vodou dýchat a vést tak život, o který ve studené vodě přišli. Z těch několika málo mořských lidí, které potkali, nikdo nemohl ve vodě plavat a zdálo se tedy, jako by Len­ nox a Alea byli jediní, kteří ještě mohou v moři pobývat. Díky tomu, že v sobě Lennox má tolik suchozemské krve, stačí mu na ochranu proti viru mořských lidí červené vodní kapradí – Rofus.

A jak se zdá, Alea je z nějakého důvodu vůči viru, kte­ rý zničil tisíce mořských lidí, imunní.

„Ale i  kdyby můj otec s  ostatními žil v  horkých pra­ menech,“ navázala Alea na předchozí rozhovor, „neu­ mím si vůbec představit, že bych měla zůstat delší dobu na jednom a tom samém místě.“

„Ne?“ Na Lennoxově obličeji se objevil váhavý naděj­ ný výraz. „Poutnice v tobě nechce vést usedlý život?“

„Ano, myslím, že jsem určena k tomu, abych putovala! Chci být volná,“ vysvětlila zamyšleně. „A tady jsem vol­ ná.“ Na chvíli se zarazila, aby sebrala odvahu a  potom ještě dodala: „S tebou jsem svobodná,“ řekla a trochu se začervenala. Ale byla to pravda. S nikým se nikdy necí­ tila svobodněji než s  Lennoxem. S  ním bylo všechno možné. Pokud by mohl, šel by s ní kamkoliv.

Lennox si rychlým pohybem prohrábl svoje tmavé vlasy. Z výrazu jeho obličeje bylo jasně patrné, jak moc ho její poznámka těší. Zjevně ale nevěděl, co by měl od­ povědět. Alea si přála, aby jí položil ruku kolem ramen. Ráda by mu byla blíž. Měla by se k  němu přitisknout? Nebo by snad měla říct něco o jitřence, která ještě jako poslední z hvězd jasně svítila na rozjasňující se obloze? Nebylo by to až moc kýčovité?

Lennox si odkašlal. „A jaká to je, hm...“ Zamyslel se. „Jaká to je představa mít dvojče?“

Alea cítila, jak s ní Lennoxova otázka otřásla.

Anthea.

Alea strávila většinu noci přemýšlením, zda její sestra ještě žije, kde je a  jaká je. „Pořád mi ještě úplně ne­ dochází, že někde existuje,“ odpověděla. „Je to tak... zvláštní. Možná jsme jednovaječná dvojčata, takže vy­ padá úplně stejně jako já!“ Byla to zvláštní a  zároveň vzrušující myšlenka. „Možná je taky imunní vůči viru – u  dvojčat by to nebylo zase až tak nepravděpodobné!“ Každopádně je to Poutnice stejně jako naši rodiče a já. Znamená to, že když Antheu někdy najdu, můžeme se společně vydat na velrybí cestu!“ Co je velrybí cesta se Alea dozvěděla od Artamy, strážkyně příběhů v  Rach Turaně. Na velrybí cestě Poutníci doprovázeli velryby na jejich mořských taženích. Už jenom ta samotná my­ šlenka v  ní vyvolala velkou touhu. Alea se zamyšleně zahleděla ven do šera.

„Možná žije Anthea někde v  Holandsku,“ zakončila Alea své přemítání. „Naše matka nás koneckonců jed­ nu po druhé předala suchozemcům právě na holandské pláži.“ V  Renesse Alea nenašla žádné další informace o Anthee nebo o jejich matce, ale bylo dost pravděpo­ dobné, že se Anthea dostala do holandské rodiny.

Ještě nedávno si Alea myslela, že to druhé dítě, které její matka tenkrát v Renesse předala suchozemcům, byl Lennox. Artama je ale ujistila, že vzhledem k jejich bar­ vě očí nemohou být Lennox a  Alea příbuzní. A  teď už s určitostí věděli, že to druhé předané dítě byla Anthea.

Artama jim vyprávěla, že mnoho zoufalých mořských rodičů tehdy – stejně jako Nelani, Aleina matka – do­ pravilo své syny a dcery na pobřeží, kde je dali do rukou suchozemců se lživou informací, že děti trpí chladovou alergií. Jenom tak totiž mohli zabránit, aby se jejich děti jednou nedostaly do kontaktu s virem ve studené moř­ ské vodě.

„Na co myslíš?“ přerušil Lennox tok Aleiných myšlenek.

Alea si povzdychla. „Od té doby, co nám Artama řek­ la, že mohly přežít ještě další mořské děti, na ně musím neustále myslet.“

„Ano?“

„Přivádí mě k  šílenství představa, že tyto děti žijí na zemi a pravděpodobně nemají ani tušení, kým ve sku­ tečnosti jsou!“ řekla nespokojeně. „Ani s námi to dlou­ ho nebylo jinak. Teď ale víme, kdo jsme a  to je... tak důležité! Člověk přece musí vědět, odkud pochází!“ Te­ prve když to Alea vyslovila, uvědomila si, jak důležité to pro její život je. „Myslím, že i ostatní děti by si zaslouži­ ly dozvědět se o sobě pravdu.“

„Jo, to je pravda,“ souhlasil s ní Lennox.

Chvíli bylo ticho a Alea se ponořená do svých myšle­ nek jen tak dívala před sebe. „Napadlo mě...,“ řekla po chvíli. „Kdyby byly ty děti někdy nalezeny a někdo jim řekl, kdo jsou, potom...“

Lennox se na ni pátravě zadíval. „Co potom?“

„Možná je to jenom taková utkvělá představa, ale...“ Jeho zvědavý pohled ji přiměl, aby pokračovala. „Mož­ ná by šlo všechny ty děti nějak svolat dohromady!“

Lennoxovi se překvapením zúžily oči.

„Nemohl by se jejich prostřednictvím vzkřísit mořský lid?“ dodala Alea, která o tom přemítala celé hodiny – přestože jí bylo jasné, že jsou takové myšlenky vlastně totálně nesmyslné. Byl to totiž zatraceně velký sen, ke kterému se upínala. Bylo to vlastně trochu megaloman­ ské zabývat se půlku noci myšlenkou, že by mohla tyto nezvěstné děti najít a vytvořit z nich nový mořský lid. Alea protáhla obličej. Byl to jenom hloupý nápad, a na­ víc tady byl ještě jeden malý problém: děti by v  moři pravděpodobně všechny umřely, protože virus se stále ještě nachází ve vodě. Alea si znovu povzdychla. „Měla jsem Artamě položit mnohem více otázek o dalších moř­ ských dětech.“ Moudrá mořská žena by jí určitě mohla poskytnout mnoho zajímavých odpovědí. „Rozhovor s ní ale proběhl nějak strašně rychle.“

Lennox přikývl. „Potom mě také napadala strašná spousta věcí, na které jsem se měl Artamy zeptat. Je toho stále ještě tolik, co o mořských lidech nevíme.“

„Jasně, já bych například ráda věděla, jak vypadal kaž­ dodenní život v podmořském městě,“ řekla Alea a byla docela ráda, že konečně začala myslet na něco jiného než na mořské děti. Už se jí ze všech těch myšlenek a nápadů točila hlava. „Byly tam také nemocnice, školy a tak?“

„Určitě. Už přece víme, že existovaly knihovny!“

Alea se zasmála. V  knihovně v  Rach Turaně by se mohla usídlit na několik týdnů. „Nejradši bych si pře­ četla všechny mušle, které jsme tam viděli!“

Lennox začal přemýšlet nahlas. „Artama přece říkala, že ve všech domácnostech mořských lidí byly mušle na čtení. To znamená, že každá mušle, kterou najdeme, by mohla být kniha.“

„Máš pravdu!“ Alea byla nadšená. „Jakmile příště na­ jdeme nějakou mušli, musíme se podívat, jestli se v  ní neschovává kniha!“

Lennox se zakřenil. „Jasně, to uděláme.“

Alea se také zakřenila. Podívali se na sebe. Z momen­ tu se stala celá věčnost plná otázek a  možností. Alea byla najednou strašně rozrušená. Měla by ho vzít za ruku? Už se několikrát drželi za ruce, ale na palubě Crucis bylo všechno mnohem komplikovanější než na cestě Skotskou vysočinou. Tady začínala úplně nová ka­ pitola jejich společné cesty.

Lennox se nadechl a zdálo se, že chce něco říct. To jak se na Aleu podíval, způsobilo, že se k němu trochu na­ klonila.

„Bonjour,“ uslyšeli právě v  tom okamžiku za sebou. Před kapitánským můstkem stála Tess. „Hm, ahoj Tess,“ řekla Alea překvapeně.

„Převezmu tvoji hlídku.“ Tess přejela pohledem z Aley na Lennoxe. „Ruším?“

Alea skoro odpověděla „ano“, ale Lennox mezitím vstal a  vrhl na ni výmluvný pohled. „Chtěla jsi přece s Tess o něčem mluvit, jestli se nepletu.“

„To je pravda,“ musela s  ním Alea souhlasit. Mezi ní a Tess bylo ještě několik nevyjasněných záležitostí. Na­ příklad proč jí Tess řekla, že do ní Lennox určitě není zamilovaný – přestože si byla jistá, že to tak musí být. Proč chtěla zabránit, aby byli Alea a Lennox spolu?

Lennox zmizel dveřmi do podpalubí. Tess zůstala ne­ rozhodně stát před kapitánským můstkem. „Možná ra­ ději nejdřív udělám snídani...“ zamumlala a  otočila se k odchodu. Zdálo se, že ji Lennoxova poznámka vystra­ šila a chtěla zmizet.

„Tess!“ zarazila ji Alea.

Tess se zastavila, ale byla k  Alee zády. Bylo naprosto jasné, že je jí to celé nepříjemné.

Alea se chtěla Tess právě zeptat, co se v  ní odehrává, když si daleko vepředu za ohybem kanálu všimla vrat plavební komory. „Zatraceně!“ uklouzlo jí překvapeně. „Ben si byl přece jistý, že hned tak žádná zdymadla ne­ budou!“ Projet plavební komorou a nechat se podobně jako ve výtahu převézt z jedné hladiny na druhou, roz­ hodně nebylo snadné. „Vzbudíme Bena?“

Tess se k ní otočila. „ No n ,“ řekla a došla k Alee na ka­ pitánský můstek. „K tomu Bena nepotřebujeme. Zvlád­ neme to i my dvě.“

Alee se líbila rozhodnost v jejím hlase. „Dobře,“ odpo­ věděla a narovnala ramena.

Tess si stoupla za kormidlo. „Převezmu řízení,“ řekla. „Jdi dopředu a dej rukou znamení.“

„Jasně, jasně!“ Alea doběhla na příď a o chvíli později už mávala na správce zdymadla. Otevřela se vrata pla­ vební komory a Crucis do ní pomalu vjela. Tess a Alea si teď musely pospíšit, aby loď lany přivázaly k železným kruhům na stěnách plavební komory. Alea měla rozru­ šením úplně zpocené ruce. Když začne vodní hladina klesat, je nutné popouštět lano a nechat loď sjet dosta­ tečně rychle dolů, protože jinak by zůstala viset na zdi ve vzduchu!

Ozval se hlasitý rachot a voda začala klesat. Tess a Alea na sebe odhodlaně kývly. Potom začaly popouštět lano přesně tak, jak to bylo potřeba a  spouštěly tak loď po­ malu do hloubky.

Tess se na čele objevily krůpěje potu a Alea držela lano tak pevně, až se jí zařezávalo do rukou. Šlo jim to ale dobře! Crucis stále klesala a už to skoro měly! Alea se na Tess triumfálně podívala a i na Tessině nehybném obli­ čeji se objevil náznak úsměvu.

O  několik minut později se před nimi otevřela vrata plavební komory. Alea pustila lano a Tess klidně vyved­ la loď ven. O chvíli později již byli zpět na kanálu a moh­ li plout dále.

Jakmile byli mimo dohled správce zdymadla, začala Alea hlasitě jásat. „Dokázaly jsme to!“ Běžela za Tess na kapitánský můstek, aby si s ní mohla plácnout.

Stály tam s rozzářenými obličeji – dvě pokořitelky pla­ vební komory. Sebejistě pluly dál a Alea se opájela poci­ tem, že je nejen pod vodou, ale i na souši schopna zvlád­ nout obtížné úkoly. Po chvíli ale pocit vítězství odezněl a Alea si vzpomněla, že si vlastně chtěla s Tess ještě něco vyjasnit. Tess o tom sice zjevně nechtěla mluvit, ale Alee přišlo, že jí to Tess dluží. „Lennox a já... my spolu teď chodíme,“ řekla.

Tess se bez hnutí dívala velkým oknem na kanál. Po­ tom jí došlo, že se tomu rozhovoru asi nevyhne. „Jsi si opravdu jistá, že tě nevnímá pouze jako úkol?“ zeptala se. „Myslela sis přece, že se o tebe zajímá jenom proto, že se vlastně narodil jako tvůj bodyguard.“

„Ano, Oblivioni mají v krvi chránit ostatní. Já jsem si ale teď už jistá, že mě má opravdu rád,“ odpověděla Alea věcně. Raději nechtěla Tess přiznat, jak moc je do Len­ noxe zamilovaná. Pořád totiž bylo docela dobře možné, že do něj byla zamilovaná i  Tess. Před nějakou dobou totiž Alea v  lahvi, ze které Tess právě pila, rozpoznala pocit zamilovanosti. Alea měla schopnost velmi užiteč­ nou pro všechny velrybí Poutníky – uměla z barev vody vyčíst pocity ostatních. V Tessině lahvi se tenkrát obje­ vily růžovočervené světélkující jiskry – což je jasná známka zamilovanosti. Určitě k  Lennoxovi něco cítí. Z  jakého jiného důvodu by se tak divně chovala? Alee bylo líto, že se Tess možná kvůli Lennoxovi trápí, ale co jiného by mohly udělat, než k sobě být upřímné?

Tess se stále ještě dívala upřeně před sebe. „Hodíte se k sobě.“

Alee přišlo, že už zbytečně dlouho chodí kolem horké kaše. „Náš poslední rozhovor, chvílí předtím, než jsme s Lennoxem museli opustit Crucis...“ pokračovala. „Chtě­ la jsi mi přece ještě nutně něco říct. Co to bylo?“

„To už teď není důležité.“

„Jsi do Lennoxe zamilovaná?“

„Ne!“ odpověděla Tess. Konečně se na Aleu podívala. „Opravdu ne. Vůbec to není můj typ.“

Alea s  Tess se na sebe dlouze zadívaly. Tess připada­ la  Alee upřímná, přesto si ale přála, aby se nacházely v  moři nebo aby se alespoň Tess napila z  lahve, aby si mohla prohlédnout její barvy. Ale teď a tady musela dů­ věřovat svému srdci, a to jí říkalo, že Tess nelže.

Jak zvláštní, pomyslela si Alea. Do někoho ale musí být Tess zamilovaná. Jednoznačně to prozrazují její barvy.

„Proč jsi tenkrát neřekla pravdu?“ vyzvídala Alea dál. „Tvrdila jsi, že se o mě vůbec nezajímá a později jsi řekla, že je jasné, že je do mě zamilovaný. Proč jsi poprvé lhala?“

Tess nejistě přešlapovala z  jedné nohy na druhou. „Prosím, už o tom nemluvme.“

„Ale – “

„Byla jsem prostě pitomá!“ Tess se provinile usmála. „Je mi to fakt líto.“

Rozhostilo se napjaté ticho. Alea tušila, že už z  Tess nic dalšího nedostane. Nechtěla ale, aby mezi nimi bylo něco nevyřešeného. „No dobře,“ řekla. „Ať už to bylo cokoliv – zapomeneme na to. Dobře?“

„Opravdu?“ zeptala se Tess nevěřícně. „Ty mi můžeš... odpustit?“

Alea přikývla. „Myslím, že toho teď už sama lituješ – “

„Strašně!“ ujistila ji Tess. „Už nikdy to neudělám. Fakt ne! Bylo to úplně mimo.“

„V pořádku. Tak už o tom nebudeme mluvit.“

Vypadalo, že Tess spadl ze srdce obrovský kámen – bylo to skoro i slyšet. „Díky.“

Alea se krátce otřásla, jako pes, když ze sebe chce se­ třepat dešťovou vodu, a zeptala se: „Jak to vlastně pro­ běhlo s tvými rodiči, když dorazili na Crucis?“

„Jé, já měla takový strach!“ Tess začala ochotně vyprá­ vět. „Myslela jsem si, že dostanu... jak se to řekne, ... strašný sprďunk. A myslela jsem, že mě odvezou s sebou zpátky do Francie. Sprďunk jsem samozřejmě dostala, ale to jsem si taky fakt zasloužila.“ Tessini rodiče se chtě­ jí rozvést a už nějakou dobu spolu nemluví. Takže neby­ lo nápadné, když Tess své mámě celé týdny vyprávěla, že je u  táty a  svému tátovi, že je u  mámy. Tess tak mohla nerušeně plachtit s  Alfa cru, až se konstrukce jejích lží zbortila jako domeček z karet. Rodiče za ní přiletěli ještě ten samý den. „Maman a papa spolu tady na palubě ko­ nečně zase mluvili. Vlastně to bylo docela hezké, je zase vidět.“ Tess se zasmála. „Dovolili mi zůstat s  Alfa cru, než na podzim zase začne škola. Viděli totiž, jak dobře se tady mám,“ pokračovala. „Ben, Sammy a  já jsme jim taky zahráli písničku. Myslím, že právě v tu chvíli si moji rodiče uvědomili, jak... mimořádné je to, co tady zaží­ vám a jak jsem šťastná.“

Alea byla unavená a potlačila zívnutí, aby si Tess ne­ myslela, že ji to nudí. Protože tak to v žádném případě nebylo! Bylo super zase slyšet Tess otevřeně mluvit. Asi i  ona postrádala jejich kamarádství a  jejich rozhovory.

Tess už mluvila dál. „Pro mě je tady na Crucis nejdů­ ležitější naše kapela. Naše hudba.“ V jejím hlase zazní­ vala touha. „Jsme opravdu dobří. Více než dobří. Jsme... mimořádně jedineční. Je ti to vlastně vůbec jasné?“

Alea si zamyšleně odhrnula pramen vlasů z obličeje. Ně­ kteří členové Alfa cru byli skutečně výjimečně talentovaní. Nejvíce Tess. „Ty jsi mimořádná,“ řekla. „A Lennox taky.“

„Jo, hraje neuvěřitelně dobře na kytaru,“ dala jí Tess za pravdu. „A ty se svými skleničkami, to je kouzelné. Ale jenom společně – nás pět – jsme něco naprosto zvláštní­ ho. Něco, co ještě nikdy nebylo.

Alea se zasmála. Když viděla, co pro Tess kapela zna­ mená a  jak moc v  ně věří, poprvé začala brát celou tu věc vážně. Doposud vnímala hudbu spíše jako zábavu – a jako zdroj příjmů.

„Včera jsem napsala písničku,“ řekla Tess.

„Co? Ty písničky i píšeš?“

„Sem tam.“ Tess to skoro uvedlo do rozpaků. „Mám ti tu písničku zahrát?“

„No jasně!“

Tess předala Alee kormidlo, rychle odběhla a po chví­ li se vrátila s  akordeonem. Vypadala trochu nervózně, i když před Aleou hrála už mockrát. Ale předvést svoji vlastní píseň bylo určitě něco zcela jiného. „Takže, jme­ nuje se to: Když volá voda,“ vysvětlila Tess, sebrala od­ vahu a začala hrát. A zpívat. Stejně jako kdykoliv jindy Alee okamžitě naskočila husí kůže. Tess měla neuvěři­ telně výrazný a silný chraplák, kterému každý okouzle­ ně naslouchal. Ale nejen její hlas byl velkolepý, i  píseň byla skvělá. Opravdu skvělá! Byla to skutečná rocková hymna oslavující svobodu moře.

Když dozněly poslední tóny, propukla Alea ve spon­ tánní jásot. „To je dokonalá písnička! Fakt jsi to napsala sama? Jak se něco takového dělá?“

„Člověk to zkouší a  zkouší... a  prostě to udělá,“ vy­ světlila jí s  úsměvem Tess. „Můžeme to zkusit spolu, je s t l i c hc e š.“

„Vážně? Chceš se mnou napsat písničku?“ zeptala se Alea. „Já to ale přece vůbec neumím!“

„Jsi opravdu hodně muzikální a ty tóny, které vyluzu­ ješ pomocí skleniček, jsou prostě... hm, mimozemské.“

„Neobyčejné?“

„Nadpozemské!“ zasmála se Tess. Její němčina byla moc dobrá a jenom málokdy se stávalo, že nemohla najít to správné slovo. „To je přece jedno! Chtěla jsem prostě říct, že bychom to mohly zkusit. Možná bychom mohly napsat písničku o našich jménech.“

Alea se podivila. „Proč?“

„No, jsou... tak expresivní.“

Alea se zakřenila. Expresivní rozhodně nebylo slovo, které by ji tak snadno napadlo.

„Myslím mytologické významy našich jmen,“ doplni­ la Tess. „Například tvoje jméno: Aquarius, Vodnář. V  mytologii přežil Vodnář potopu a  stal se praotcem nového lidstva. To je přece prima materiál na písničku, mohla by z toho být dokonalá rocková balada!“

Alea už nebyla schopna Tess dál poslouchat, protože se jí najednou začalo celý tělem šířit silné brnění. Začalo na prstech u  nohou a  valilo se nahoru jako burácející tsunami. Alea si právě poprvé uvědomila, že jméno, kte­ ré v partě dostala, má možná ještě hlubší význam, než si doposud myslela. Ona sama přece také přežila něco tako­ vého jako potopu! Každopádně největší katastrofu, která kdy mořské lidi postihla. A  nic si nepřála více, než aby zase jednou mohli mořští lidé žít v oceánech a aby... se mořský svět probudil k novému životu. Ano, když se nad tím pořádně zamyslela, uvědomila si, že už ten sen vlast­ ně potají sní, již od toho okamžiku, kdy pod vodou obje­ vila první stopy podmořské kultury. Je možné, aby se mořští lidé vrátili a ona sama by se na tom nějak podílela?

A  bylo to zase tady, všechny ty megalomanské myš­ lenky. Její jméno to ale přece naznačuje! Nebo jsou po­ dobnosti mezi mytologickým významem jména a jejím vlastním životem pouhou hloupou náhodou a  nechala se příliš ovlivnit Sammyho řečmi o osudu?

Alea zavrtěla hlavou. Myšlenky na návrat mořských lidí se musí vzdát. Virus jen tak nezmizí a  přeživší mořské děti byly pravděpodobně roztroušené po celé zeměkouli. Najít je a s jejich pomocí oživit mořskou společnost a stát se „pramatkou“ nového světa byl prostě holý nesmysl!

„Hej! Ty mě vůbec neposloucháš!“ zvolala Tess. Alea zamrkala a vrátila se do stavu tady a teď.

„Sammyho jméno je mnohem zajímavější než to moje,“ řekla, aby odvedla svoji pozornost jinam a nemusela pře­ mýšlet nad svým jménem Aquarius. „Draco, Drak. Není mytologický význam souhvězdí Draka ochránce pokladu? To je přece mnohem zajímavější než ta věc s  praotcem.“ Poškrábala se a  hlavě. „Jaký je význam Benova jména?“

„Libra, váha – symbol spravedlnosti,“ odříkávala Tess zpaměti a nakrčila přitom nos. „O tomhle jméně ale ne­ musíme psát píseň. Bylo by to totálně nudný.“

Obě se zahihňaly a Alea byla strašně ráda, že se může s Tess zase smát.

Otevřely se dveře do podpalubí a  vyšli z  nich Ben s  Lennoxem. Byli ponořeni do rozhovoru a  Alea měla radost, že si ti dva tak dobře rozumí.

„Ahoj!“ pozdravil Ben holky. „Nějaké hlášení?“

„Ahoj!“ zvolaly Tess a Alea jednohlasně a spiklenecky se na sebe podívaly. „Vlastně nic moc,“ odpověděla Alea schválně nenuceně. „Jenom že poslední zdymadla byla bez problémů!“

Benovi se údivem rozšířily oči. „Co? Vy jste projely zdymadly?“

„Jasně!“ Alea a Tess se nemohly ubránit vítěznému za­ výskání.

„Pouštět lano správnou rychlostí vůbec není snadné,“ poznamenal Ben s údivem.

„Byla to hračka,“ tvrdila Tess.

„Jak jsem to jenom mohl prospat?“ Ben zkontroloval pří­ stroje a lodní deník. „A nejsou na lodi žádné škrábance?“

„Bez škrábanců,“ zahlásily holky.

Lennox si pro sebe zamumlal: „Ta loď má tolik škrá­ banců, že na nějakém dalším už nesejde.“

Ben se tvářil, jako že to neslyšel. „Respekt, dámy,“ po­ chválil je. „To byl velmi zkušený výkon.“

Alea se dmula pýchou a Tess si s trochu křivým úsmě­ vem tiskla akordeon na prsa.

„Jo a Tess napsala písničku,“ prozradila Alea.

„Fakt?“ Lennox povytáhl obočí. „Jakou?“

„Rockovou písničku. Chcete ji slyšet?“

„No to každopádně!“

Tess se nenechala dlouho pobízet a  podruhé zahrála Když volá voda.

Na Bena a  Lennoxe to zjevně udělalo dojem. „To je hit!“ zvolal Ben překvapeně.

Lennox vypadal, že si myslí naprosto to samé. „Po­ čkejte, dojdu si pro kytaru a budu hrát taky!“

„A já si dojdu pro basu!“ napadlo Bena. Oba spěchali do podpalubí a za několik minut se vrátili se svými ná­ stroji a s rozespalým Sammym, který se za nimi šoural a zíval.

„Co se to tak důležitého děje?“ huhňal a mnul si oči.

„To hned uslyšíš,“ odvětil Lennox a  zeptal se Tess na akordy písničky. Ben zatím dojel s lodí ke kraji kanálu a tam ji uvázal, aby nikdo nemusel kormidlovat.

Všichni tři potom hráli a Tess zpívala. S každým ver­ šem se Sammy tvářil udiveněji. „Co je to za písničku?“ vypískl a zdálo se, že už je úplně vzhůru.

Vysvětlili mu to a Sammy začal užasle rozhazovat ru­ kama kolem sebe. „To je bomba!“

Tess zpívala nevzrušeně dál. Refrén už Alea slyše­ la mnohokrát, takže by mohla zpívat také. Zpívat ji ale zatím slyšel jenom Lennox. Cítila, jak jí srdce tluče stále rychleji. Stará Alea byla nesmělá, ale ta nová je jiná. Úplně jiná. Když přišel další refrén, Alea už zpívala také.

Tess byla tak překvapená, až se na chvíli odmlčela. Najednou bylo úplné ticho a všichni se upřeně dívali na Aleu.

Lennox se zakřenil. „Já jsem ti to přece říkal...“ zašep­ tal Benovi.

„Cos mu říkal?“ chtěla vědět Alea.

„Říkal, že zpíváš jako anděl,“ odpověděl Ben. „A mně se zdá, že měl pravdu.“

„Sněhurko!“ zvolal Sammy nadšeně. „To snad ani není možné! Zazpívej ještě něco. A sama!“

To už ale bylo na Aleu trochu moc. „Ne, teď ne,“ odpo­ věděla a zrudla.

„A  kdy, když ne teď? Teď hned!“ trval si na svém Sammy. „Tak za dvě minuty?“

„Až bude ten správný čas.“ Alea odmítavě mávla ru­ kou. Nechtěla odvést pozornost od Tess a od její skvělé písničky. „Pojďte, zahrajeme si tu písničku radši všichni dohromady!“

„Potřebuju svůj cajón!“ Sammy vystartoval, aby si při­ nesl buben.

Alea ho následovala a za chvíli se vrátila s podnosem se skleničkami. Rychle naplnila svých dvacet jedna skleniček na víno – v každé bylo jiné množství vody – krátce vyzkoušela, jestli jsou tóny v  pořádku a  začala hrát.

A potom se to stalo znovu. Najednou byla ve vzduchu magie. Zdálo se, že ji cítí všichni a v jejich obličejích se zrcadlilo kouzlo okamžiku.

Další refrén už zpívali v pěti, a když se



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist