načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Alchymistův učeň – Vojtěch Otčenášek

Alchymistův učeň

Elektronická kniha: Alchymistův učeň
Autor: Vojtěch Otčenášek

Gluša je chudý, naivní mladík ztracený ve velkoměstě. Práci mu nabídne alchymista Luper, který z něho udělá nejprve svého pomocníka a postupně jej začíná zasvěcovat i do ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6% 40%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 220
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3145-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Gluša je chudý, naivní mladík ztracený ve velkoměstě. Práci mu nabídne alchymista Luper, který z něho udělá nejprve svého pomocníka a postupně jej začíná zasvěcovat i do alchymistického řemesla. Ale všechno je samozřejmě temnější a nebezpečnější, než se na první pohled zdá. Osudy mladíka, který se stane učněm alchymisty v rudolfinské Praze.

Popis nakladatele

Centrum umění a vědy, ale také křivolaké uličky a v nich ukryté alchymistické dílny – to je Praha za vlády císaře Rudolfa II. Své štěstí sem přichází hledat chudý chlapec Gluša, skončí ale na ulici jako žebrák. Pomocnou ruku mu nabídne mistr Luper. Pod jeho vedením proniká do tajů alchymie a naprosto propadá jejímu kouzlu. Bohužel však netuší, že se zaplétá do temné hry, ve které se hraje o nejvyšší sázky: o lidskou duši a holý život…

Předmětná hesla
Praha (Česko) – 16.-17. století
Zařazeno v kategoriích
Vojtěch Otčenášek - další tituly autora:
Tkanička Anička -- Nácvik jemné motoriky Tkanička Anička
Dům pro myšku Elišku -- Projdi se mnou nejznámější stavby Dům pro myšku Elišku
 (e-book)
Dům pro myšku Elišku Dům pro myšku Elišku
Alchymistův učeň Alchymistův učeň
Tauros -- Každá duše touží po svobodě Tauros
 (e-book)
Tauros Tauros
 
Recenze a komentáře k titulu



Dračák 2017-04-12
Zdravím všechny!
Milujete fantasy? Milujete knihy, hry a filmy s touto tématikou? Fandíte lidem, kteří jdou za svým snem? Tak to určitě znáte deskovou hru Dračí doupě a třeba i film Dračák, protože je to film právě o tého hře.! A pokud ne, nejvyšší čas se na něj podívat, protože je to film, o kterém by se mělo vedět. První a druhý díl jsou již na světě a čeká se na ten závěrečný. A k jeho realizaci právě sháníme finance.
A proto Vás chci všechny požádat, abyste tento film podpořili. Právě tento měsíc vybíráme peníze na Startovači, aby se mohl natočit Dračák 3 - Podzemí. Na předchozí díly Dračák 1 a Dračák 2 - Nová úrověň se můžete podívat na Youtube a nebo v odkazu níže.
Dokonce prví díl Dračáku postoupil do celorepublikového kola v soutěži ,,Český videosalón 2017".
To je super!
Podpořte prosím tento filmek, stačí třeba jen poslat smsku a přispějete 100Kč a nebo poslat jakoukoliv částu a získat i vybraný dáreček. A čím víc nás bude, tím líp.
  Za sdílení a šíření informací budeme též rádi. Veškeré informace a rozhovor s tvůrcem filmu zde:
https://www.startovac.cz/projekty/dracak-3-podzemi/
Patří Vám velké díky!
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Alchymistův učeň

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Vojtěch Otčenášek

Alchymistův učeň – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Alchymistův učeň

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Vojtěch Otčenášek

Alchymistův učeň – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Alchymistův

učeň


Alchymistův

učeň

Vojtěch Otčenášek


5 

Kapitola 1

Žebrák

N

evnímal jsem čas. Kolem mě byla černá prázdnota. Mé tělo

jako by neexistovalo.

Pomalu se mi vracel zrak, ale vše kolem bylo rozostřené. Okolí se houpalo jako na vlnách. Ty se postupně uklidňovaly a vše dostávalo pevné tvary. Ustával ten hrozný pískot, který doposud zněl v mých uších.

Cítil jsem cosi v ústech. Vodu z kaluže. Chutnala odporně, ale pomohla mi uvědomit si okolní svět. Zvedl jsem se a pocítil bolest.

Má dlaň byla ošklivě rozseknutá. Svíral jsem ránu, abych zastavil krvácení. Byla to čistá řezná rána. Po noži nebo po meči.

Kapky krve dopadaly do kaluže a mísily se s vodou. Vznika­ la v ní rozvětvená červená řeka.

Mohl jsem již jasněji přemýšlet: Kdo jsem? Co zde dělám? Paměť se mi pomalu vracela.

Jmenuji se Gluša. Je mi osmnáct let. Pocházím z malé ves­  nice na jih od císařského města Prahy. Moji rodiče již nežijí a strýc se mě zřekl.

Nesplnil přání mého otce. Rozhodl se ponechat si všechen zbylý majetek pro sebe a nedělit se se mnou rovným dílem. Je pravda, že jsem ho nikdy neměl rád. Tak mi nevadilo, že odchá­ zím z domoviny.

Byl jsem však v tíživé situaci. Co budu dělat a jak se uživím? Otročit pro nabubřelého strýce? To by nikam nevedlo a má hr­ dost to nepřipouštěla.

Nenapadlo mě nic jiného, než se vydat do Prahy. Sídla císa­ ře Rudolfa II. Jistě tam pro mladíka jako já bude příležitost uplatnit se a uživit. Sbalil jsem do ranečku trochu zásob a vodu, věnoval tichou vzpomínku rodičům a vyrazil.

Plný očekávání a vizí o své budoucnosti jsem po nějakém čase došel do města. Jak jsem byl naivní! Nikdo mě zde nechtěl v ničem zaučit. Poukazovali na to, že jsem slabý jako moucha a nezkušený. Nebo že již mají plný stav a nikoho dalšího nehle­ dají. V řemeslnické čtvrti jsem neměl štěstí.

Přesto jsem jako pravý křesťan doufal, že Bůh své ovečky neopouští a ukáže mi cestu, když mám snahu něčeho dosáh­ nout. Zkoušel jsem najít práci stůj co stůj po celém městě. Hle­ dal jsem všude, kam jsem měl přístup.

Má víra mě však po čtyřech dnech hladu, zimy a deště opouštěla. Zásoby byly pryč a marně jsem prosil lidi alespoň o přístřeší.

Nikdo se mě neujal. Pokládali mě jen za dalšího žebráka, co je při první příležitosti okrade. Přestal jsem věřit v dobrotu lidí. Pokud ještě existují soucitné osoby, co se smilují a podělí se, já je nepoznal.

Dny plynuly dál. Nesnesitelně pomalu. Jak hrozné je trpět hladem a žízní. Mé břicho se stahovalo bolestí a tělo výrazně pohublo. Chodil jsem již jen v rozedraných hadrech. 

Viděl jsem těla mrtvých žebráků, jak je odvážejí na káře z města. Byl to zdrcující pohled. Nezbývalo mi nic jiného, než si najít oběť a pokusit se ji okrást. Raději krást a udržet si nadě­ ji, že se dožiji příštího dne.

Netrvalo mi dlouho najít bohatého kupce, oděného ve zdo­ bené prošívané kazajce, v doprovodu krásné dámy s nadýcha­ nými šaty. Kráčeli po náměstí. Kupec s dámou rozprávěl a ne­ věnoval pozornost okolí. Hleděl si jen jí a dvořil se jí. Ideální příležitost ukrást měšec s penězi, visící mu provokativně u pasu.

Plížil jsem se k nim zezadu jako kočka a dával pozor na kaž­ dý svůj krok. Má ruka byla již jen kousek od kupcova měšce. Stačilo ho jen strhnout a zmizet.

V poslední chvíli mě však přepadly výčitky a možná i strach. Co jsem to za člověka, který chce brát z cizího? Ano, umřít hlady je hrozné, ale odejít ze světa jako zloděj? I když jsem ztra­ til víru, nevím, co následuje po smrti. Navíc ti, kteří mě kdy měli rádi, by jistě neschvalovali to, k čemu se chystám. Ale už kvůli vlastnímu svědomí to nesmím udělat. Jinak mě to bude tížit na duši jako kámen, který nelze odvalit. Klesl bych sám před sebou a zahodil to, co je ve mně dobré. Uvědomil jsem si v tu chvíli, jaké prokletí je pro lidstvo zoufalství a k čemu do­ káže člověka dohnat. Rázem jsem zapomněl na hlad a měl jsem pocit, jako bych překonal sám sebe.

Odtáhl jsem ruku od kupcova opasku, ale udělal jsem přitom neopatrný pohyb. Krásná dáma se na mě otočila a já strnul. Její vzhled mě ohromil. Byla krásná, ale jakmile mě spatřila, obličej jí zrudl a v očích se jí zračil hnus a odpor. Upozornila svého spo­ lečníka a ten na mě vytáhl zpod kazajky ostrou dýku. Zvedl jsem ruce k ústupu. Nedokázal jsem v tu chvíli promluvit a vše vysvět­ lit. Muž se rozmáchl zbraní a sekl mě do dlaně. V jeho očích byla nelítostná zloba a chystal se mi zasadit další ránu. 

Bolest mě vytrhla ze strnulosti. Dal jsem se v panice na útěk. Za mými zády volal kupec na zbrojnoše, že přistihl zlodě­ je a zranil ho. Nejméně šest mužů se seběhlo na náměstí a spat­ řili, jak utíkám pryč. Zbrojnoši byli drsní muži s halapartnami, v lehkém brnění a okovaných botách. Pustili se za mnou, jako ohaři po stopě zvířete. Byli neobyčejně rychlí a jistě se v ulič­ kách města vyznali lépe než já.

Nedošlo mi, že čím déle budu prchat, tím budou pronásle­ dovatelé zuřivější a nebudou se zdráhat mě třeba i ubodat, aby si zchladili žáhu. Možná bych jim dokázal vše vysvětlit, kdy­ bych býval zůstal na místě. Ale v tu chvíli jsem myslel jen na to utéci a schovat se. Strach dal mým nohám rychlost. Po dlou­ hém běhu se mi podařilo pronásledovatele přece jen setřást. Štěstěna při mně stála, když jsem nazdařbůh běžel uličkami. Aspoň jsem si to myslel. Přestal jsem však dávat pozor na cestu, uklouzl jsem a tvrdě dopadl na zem. Pak mě obklopila temnota. Všechny mé vzpomínky se vynořily jako z mlhy.

Nyní jsem zde stál, rozhlížel se a slyšel, jak se blíží zbrojno­ ši. Na mou stopu je musely přivést kapky krve na dláždění. Měl jsem být opatrnější a nenechat ránu tolik krvácet. Sevřel jsem ji pevněji, aby krvácení ustalo, a podařilo se mi to. Kličkování městem mi na dlouho nepomohlo. Slyšel jsem zuřivé hlasy blíž a blíž.

Utíkal jsem dál a vběhl do první tmavé postranní uličky, která se mi nabízela. Byla však slepá a na jejím konci jsem za­ hlédl dveře s jakýmsi znakem. Stanul jsem před nimi. Na mé zoufalé bušení nikdo neodpovídal. Otočil jsem se a zády se vy­ čerpaně opřel o dveře.

Zbrojnoši již byli v uličce. Viděl jsem jejich siluety. Oni mě díky přítmí sice ještě nespatřili, ale brzy mě najdou a bůh ví, co

9 

se mnou udělají. Nehýbal jsem se a smiřoval se se svým osu­

dem.

Náhle mi zezadu něčí ruka zacpala ústa. Ruka páchnoucí

olejem a spálenou kůží. Než jsem se zmohl na odpor, byl jsem

vtažen do dveří s tajemným znakem. 

Kapitola 2

Luper alchymista

K

dyž jsem se vzpamatoval z překvapení, první mojí snahou bylo

vymanit se ze sevření. Ale ruka kost a kůže, co mi zakrývala

ústa, byla nemilosrdná, skoro jsem nemohl dýchat, a tak jsem vzdal pokus vyprostit se. Muž byl silný a já jsem se mu nemohl rovnat.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Překvapilo mě, že až příliš jemné a opatrné.

Člověk, jenž mě držel, se otázal:

„Kdo je to? Co chcete?“ V jeho hlase byla znát nadřazenost.

Zvenčí se ozvalo: „Promiňte, mistře, ale hledáme zloděje, který se pokusil na náměstí okrást bohatého kupce. Jeho stopy nás zaved­ ly do těchto míst a –“

Muž, co mi zakrýval ústa, jej přerušil:

„My, alchymisté, se nezajímáme o potulnou chásku a těžko by se takový prosťáček odvážil zaklepat na naše dveře. Nyní odejděte! Rušíte mě ve složitém experimentu, který by mohl skončit nezda­ rem, a následky by byly nedozírné. Zvláště pro ty, kteří se nacházejí v blízkosti mé laboratoře. A přeživší by jistě nechtěli pocítit hněv samotného císaře, kdyby se pokus nezdařil.“ 

Mužova slova zapůsobila na stráž přede dveřmi.

„Nezlobte se, mistře, ihned odejdeme,“ ozval se překotně hlas strážce. Pak už bylo slyšet jen zvuky vzdalujících se okovaných bot. Když dozněly, muž odkryl má ústa a hrubě mě strčil doprostřed místnosti, až jsem spadl na zem.

Místnost to byla obrovská, osvětlená plameny z jakési hliněné pece, která stála kousek ode mě. Všiml jsem si v tlumeném osvětlení pergamenů s tajemnými znaky, visících na kamenných stěnách. Dál v místnosti byly vidět jen nezřetelné obrysy nábytku.

Největší pozornost jsem ale věnoval člověku, který stál přede mnou.

Byl oděn v temném hávu zdobeném podivnými symboly a čím­ si, co připomínalo zářící hvězdy.

Neviděl jsem mu do očí. Rozeznal jsem jen, že má dlouhý plno­ vous a na hlavě jakousi pokrývku. Celá postava naháněla strach. Pak se ozval jeho přísný hlas:

„Ty máš tedy odvahu vstoupit na půdu věhlasného alchymis­ ty? Jsi buď hlupák, nebo blázen. Co z toho jsi? Vstaň a odpověz!“

Jeho hlas mě vyděsil a hbitě jsem vstal. Nedokázal jsem však vypustit z úst ani slovo. Muž si založil kostnaté ruce a mnul si roz­ marně prsty, jako by se nudil. Pak promluvil:

„Jestli neodpovíš, předhodím tě první hlídce, co půjde kolem. Zřejmě tušíš, co udělají s vandrákem nařčeným z krádeže. Zvlášť když je na útěku před zákonem.“

Na svou obranu jsem zvolal:

„Ale já nikoho neokradl... tedy... ne doopravdy!“

Muž se dal do smíchu, a když se dosyta nasmál, s předstíraným soucitem řekl:

„A ty si myslíš, že ti budou věřit? Pro ně jsi jen další zloděj, kte­ rých je všude plno, a na tvé vysvětlení čekat nebudou. Jsi naivní ptáče, co vypadlo z hnízda. Takové svět ještě neviděl.“  

A dal se znovu do smíchu. Nakonec, už vážným hlasem, dodal:

„Slovo bohatého má vždy větší váhu než slovo chudého, to si pamatuj.“

Pak, spíše pro sebe, pravil:

„Vůbec mě nezajímá tvoje vina či nevina. Za jiných okolností bych tě nechal bez výčitek předhodit strážím. Nicméně v této chvíli potřebuji pomocníka. Věrného, spolehlivého, který vykoná vše, oč jej požádám, a to bez váhání. Ten, co u mě sloužil dosud, málem zapálil mou laboratoř, ale stihl přitom, hlupák, uhořet. Jeho spálené tělo pak pohřbili za branami města. Neschopný floutek.“

Odplivl si, prohrábl prsty svůj dlouhý pěstěný vous a chvíli si pohrával s jeho zakroucenými konečky. Zamyšleně pokračoval:

„Myslel jsem, že vše zvládnu sám, bez pomocníka, ale není to možné. Alchymista bez pomocníka je jako člověk bez kostí. Není pak nic než pouhá hromada masa.“

Mistr se probral ze zasnění a hovořil již přímo ke mně:

„Můžeš odtud odejít, ale všechny stráže ve městě ti budou na stopě, hned jak jim dám vědět. Mám známosti na místech, o jakých se ti ani nesnilo. Tak nečekej, že by ses někde schoval. Měl bys mizi­ vou šanci. Už proto, že ten, kdo jednou vstoupí do těchto dveří, ne­ smí vyzradit, co zde spatřil. Postaral bych se, abys zmizel ze světa a nebyl ani pohřben jako křesťan.“

Jeho slova mi zmrazila krev v žilách. Mistr si odkašlal a ne již tolik výhrůžným hlasem pokračoval:

„Anebo se můžeš stát mým učněm. Poznat vše z našeho řemesla, a třeba se v budoucnu stát i samotným alchymistou. Naše práce je nebezpečná, a proto ji chceme mít dobře zaplacenou. Ale dost již! Jak ses tedy rozhodl? Utéct a zemřít, či zůstat a žít?“

Přistoupil ke mně a v jeho pichlavých očích zářily odlesky ohně.

Zdálo se mi, že muž na výběr vůbec nedává. Nevěděl jsem o svě­ tě zhola nic. Jisté je, že mě probudil z letargie, ve které jsem se nachá­  zel, a přinutil mě učinit osudové rozhodnutí na pomyslném rozcestí. Za to jsem mu dnes vděčný.

Netušil jsem však, co mě čeká ve službách tohoto muže.

„Budu vám sloužit, mistře,“ pravil jsem pokorně a nohy se mi třásly.

Mistr zvedl ruku a na jeho prstu se v záři plamenů zatřpytil prs­ ten s vyrytým neznámým znakem. Pak slavnostně zvolal:

„Polib tento prsten na znamení přísahy, že budeš poslušen jen mé osobě!“

Sklonil jsem hlavu, políbil jeho prsten a čekal jsem na další slav­ nostní slova. On však rychle ruku schoval. Vytáhl ze záňadří bílý kapesník, hodil ho na zem a úsečně nařídil:

„Zavaž si ihned ruku, než mi zakrvácíš celou podlahu! Stačí, že jsi potřísnil můj plášť. První tvůj úkol proto bude, že jej vyčistíš. Zatím nebudeš nic víc než obyčejný slouha.“

V jeho očích se zlomyslně zablesklo a potměšile dodal:

„Vítej, chlapče, u mistra Lupera, alchymisty ze španělského krá­ lovství. A pamatuj si! Jít proti mně se rovná jít proti samotnému ďáblu. Tak se o to nikdy nepokoušej!“

Díval se mi přímo očí a já jsem jeho výhrůžku bral vážně. Shodil pak z ramen svůj plášť na zem. Venku zahřmělo a dalo se do prud­ kého deště. 

Kapitola 3

Služba a zasvěcení

U

plynulo několik dní. Rána na mé ruce se hojila, ale ošklivá

jizva mi zůstala dodnes. Začal jsem pomalu poznávat místo,

kde jsem se ocitl. Objevil jsem, že v laboratoři je mnoho otvorů na odvětrávání výparů.

Vzadu na konci místnosti byl pokoj sloužící jako mistrova ložnice. Tam jsem nesměl vstoupit. Dveře byly vždy zamčené, a kdykoliv jsem se u nich ocitl blízko, mistr mě bedlivě sledo­ val, dokud jsem se zase nevzdálil.

Má práce u alchymisty Lupera sestávala z úklidu jeho labo­ ratoře, nákupu vína a jídla a třídění různých lahviček s nezná­ mými tekutinami. Když jsem k některým přivoněl, cítil jsem pronikavý zápach nebo omamnou vůni. Nápisům na lahvič­ kách jsem nerozuměl. Nikdo mě nenaučil číst.

Viděl jsem spoustu skleněných nádob všelijak zakřivených do bizarních tvarů. Musel jsem dávat velký pozor, abych někte­ rou při přenášení nerozbil.

Ve skříních se nacházela různá vycpaná zvířata. Ptáci, zají­ ci, plazi a jiní tvorové s černými korálky místo očí. Byly zde   také různé živočišné orgány naložené v nádobách v jakési teku­ tině. Když jsem vycpaná zvířata oprašoval, měl jsem neustále pocit, že mě sledují.

Nacházel jsem tu i mnoho neznámých bylin a kamenů, kte­ ré jsem nikdy předtím neviděl. Bylo znát, že Luper je znalý vědy a světa vůbec. Často jsem ho pozoroval při práci, kdy mí­ chal různé tekutiny či studoval záhadné znaky na pergame­ nech. Do ničeho mě však nezasvěcoval. Udílel jen příkazy.

Nejvíce dohlížel na to, abych řádně vyčistil pec uprostřed místnosti, kdykoliv ji potřeboval ke svým experimentům. Zdá­ lo se, že je to základ celého jeho počínání.

Čím déle jsem u něho byl, tím více se probouzela moje zvě­ davost. Nedal mi však možnost se ho na cokoliv zeptat. Vždy mě přerušil a hned mi něco nařídil. Ani mě neoslovoval jmé­ nem. Nikdy se na ně nezeptal. Říkal mi „hochu“ nebo „chlap­ če“. Doufal jsem, že mě jednoho dne zasvětí do tajů své činnos­ ti. A nakonec se tak opravdu stalo.

Byl jsem u mistra alchymisty již druhý měsíc a pak jednou večer, když jsem skončil svou každodenní práci, se mě nečekaně zeptal:

„Chtěl bys vědět, čím se vůbec alchymie zabývá?“

Překvapeně jsem přikývl. Luper se pohodlně usadil na židli a dal se do vyprávění:

„Alchymie je věda, která zkoumá živý i neživý svět. Ale zá­ roveň se snaží proniknout do záhad, které leží za hranicemi lid­ ského chápání. Hledá podstatu všeho. Alchymisté jsou částečně považováni za čaroděje. Podivíny znalé černé magie, vyrábějící lektvary a drahé kovy, a schopné ovládat hmotu světa. Proto se nás lidé bojí a udržují si odstup.

Naši předchůdci pocházeli z dálného Egypta a Arábie. Byli první, kteří se podrobně zabývali oborem metalurgie, což je   studium výroby a vlastností různých kovů. Objevili různé uži­ tečné věci jako výrobu cementu, malty a různých kosmetických přípravků pro tehdejší vznešenou vrstvu. Ale ve chvíli, kdy se začali pokoušet o umělou výrobu zlata, si získali největší pozor­ nost. Dodnes je to pro nás hlavní způsob, jak si vydělat na živo­ bytí.“

Prudce vstal ze židle, začal přecházet po místnosti a vzruše­ ně přitom gestikuloval.

„Mnozí z nás tvrdili, že znají okultní vědy a tajemné recep­ ty na výrobu zlata. Očekávali věhlas i bohatství. Některým však byla osudem hranice, kde uhořeli, ale nikoliv proto, že by byli při pokusech spolčeni s temnými silami. Došlo k tomu čis­ tě jen z toho důvodu, že nesplnili očekávání mocných. Ti, co dnes žijí a pracují ve službách vrchnosti, musí neustále živit její důvěru a přesvědčovat ji, aby dále podporovala jejich pokusy.“

V hlase se mu objevil tón, který jsem u něj předtím neza­ znamenal. Fanatický, bez špetky pokory:

„Samotná výroba zlata je pro nás jen nástrojem pro vlastní cíle. Za peníze, které získáváme, chceme proniknout záhadami světa a stát se vyvolenými, kteří mají právo být díky znalostem nadřazení ostatním. Neexistuje pro nás dobro či zlo. Máme svůj vlastní svět a moc. Střežíme si ji a využíváme důvěry ostat­ ních ve svůj prospěch. Aura tajemství je naší zbraní. Ale ne vše, co děláme, je pouhý klam. To je velký omyl a mnozí už na to doplatili.“

Náhle, jako by si všiml, že ho poslouchám, se mi podíval zpříma do očí a řekl:

„Nejsem hlupák, abych ti zde odhaloval svá tajemství, do­ kud neprokážeš své kvality a oddanost. Uklízet umí kdejaký budižkničemu. Mně bylo dopřáno narodit se jako šlechtic a moji učitelé mi dali vědění, jaké jsem potřeboval. Tebe mohu   naučit číst a psát. Seznámit tě se základními alchymickými znaky, které nevyhnutelně potřebuješ znát. Uvidíme, jak si po­ vedeš.“

Rozmarně otáčel svým zlatým prstenem, který byl symbo­ lem mé oddanosti k němu.

„Ale musíš se odnaučit jednu věc,“ pokračoval, „a sice vidět svět jako dobrý nebo špatný. Jako prosťáček, co jde poslušně se stádem. Jinak se nikdy nestaneš pravým alchymistou, schop­ ným přetvářky, lží, iluze a přežití. Svět kolem je čirý chaos, a každý si v něm musí urvat sousto pro sebe a myslet na další den. Bez ohledu na ostatní. Ale odměna v podobě peněz a zna­ lostí za riziko stojí. A především – moci není nikdy dost! Dříve či později zachutná každému. I tobě.“

Pak se znovu vrátil ke svému obvyklému praktickému tónu:

„Tvá výuka začne už zítra! Jdi spát, protože tě čeká škola alchymie. A nebude nijak jednoduchá.“

Nakonec se otočil a důstojně odkráčel do své komnaty. Za­ vřel za sebou a bylo slyšet otočení klíče v zámku. Nebylo znát, zda si tam mistr zapálil svíčku. Ve dveřích nebyla jediná škvíra.

Ulehl jsem na své lůžko a zachumlal se do plstěné deky. Přemýšlel jsem o Luperových slovech. Jakýkoliv protest vůči němu by mě mohl přijít draho. Bál jsem se, že by mohl očarovat mou duši, a neměl bych už nikdy naději, že mě Bůh přijme. Měl mě v hrsti a já byl jeho poslušným nástrojem.

Ale na druhé straně je možná svět opravdu takový, jak říkal. Tu krutost a bezohlednost jsem již poznal. A patřit mezi výluč­ né jedince se mi zamlouvalo. Vždy jsem chtěl něco dokázat a nebýt jen průměrný. Není přece zlé být někým významným a luštit záhady světa, či snad ano? Mistr Luper ve mě probudil touhu po poznání. Třeba právě to je má pravá cesta.

Dlouho jsem zvažoval své možnosti a pozoroval dohasínají­

19 

cí svíčku na stole. Ale spánek byl silnější než já. Usnul jsem

a propadl se do říše podivných snů, ve kterých se míhaly různé

nápisy, kterým jsem nerozuměl, a vzduchem létaly skleněné ná­

doby prapodivných tvarů, z nichž stoupala pára. 

Kapitola 4

Výroba zlata

C

o mistr řekl, to také udělal. Druhý den ráno mě oprostil od

povinnosti uklízet laboratoř a vyzval mě, ať si přisednu

k němu na stoličku. Otevřel tlustou knihu ležící na stole. Byla velmi stará a její stránky byly zcela zežloutlé a popsané tolika různými symboly, malými i velkými, a některé byly tak zvláštní, až jsem žasl.

Luper mi ukázal nejdůležitější znaky, které v knize byly, a já jsem se je musel naučit správně vyslovovat a rozlišit od ostatních. Jednalo se převážně o značky kovů a nerostů. Nebylo snadné to zvládnout, znaků bylo mnoho. Ale po několika mistrových napo­ menutích a díky opakování jsem si základ zapamatoval. Můj učitel pak postupně přidával další znaky, které jsem musel poznat. Měl jsem dojem, že zkouší mou trpělivost a schopnosti. Ale rozhodl jsem se ho – a především sebe – nezklamat.

Po třech hodinách usilovného studia mě mistr poprvé za celou dobu pochválil:

„Bude z tebe dobrý pomocník, hochu. Na to, jak jsi naivní, vykazuješ pozoruhodné schopnosti.“ 

Nechtěl jsem dát před Luperem nic najevo, ale v duši jsem se naparoval jako páv.

Pak mě mistr překvapil, když se otázal:

„Jaké je tvé jméno, pomocníku?“

Poprvé za celou tu dobou se mě zeptal na jméno! Cítil jsem, že to znamená průlom v jeho přístupu ke mně. Pověděl jsem mu ho tedy.

„Dobrá, Glušo,“ pravil Luper. „Přijmu tě do svých služeb. Kdy­ bych poznal, že studiu nevěnuješ dostatečnou pozornost, neuznal bych tě za svého pomocníka. Snaž se tedy nezklamat mou důvěru. Tušíš, co by následovalo. Ale nyní přikročíme k důležité části našeho řemesla, která ti bude v budoucnu velmi užitečná. Výroba zlata!“

V následujících hodinách mi alchymista Luper vyprávěl o propo­ jení alchymie a zlata. Podle alchymické teorie jsou všechny kovy – nejen zlato a stříbro – obsažené v zemském nitru, vystaveny jevu nazývanému „zrání“. Tento jev zapříčiňují planety ve vesmíru a vli­ vem jejich působení jsou neušlechtilé kovy, jako například olovo, přeměněny v ušlechtilé.

Proto byl každé planetě přiřazen jeden kov. Slunci náleží zlato, stříbru Měsíc, Venuši měď, rtuti Merkur, železu Mars, cínu Jupiter a olovu Saturn. Těchto sedm planet má významný podíl na proce­ su přetváření kovů. Je to však velmi zdlouhavé.

A zde vyvstal úkol pro samotné alchymisty. Urychlit tento proces a přeměňovat kovy umělou cestou. Avšak ukázalo se, že výroba zlata je nesmírně těžká, a nikdo z alchymistů se nechtěl o svá tajemství dělit. Při všech těchto zkoumáních, jak umělé zlato vyrobit, byl nesmírně důležitý oheň. Živel, který dokáže kov rozta­ vit a zbavit ho nečistot. Pak již bylo možné tento drahocenný čistý kov vyrábět v neomezeném množství. Nicméně oficiálně se nikdo nepochlubil, že má patent na výrobu zlata. Někteří alchymisté se uchýlili k podvodům. Hloupé zákazníky, kteří požadovali po al­  chymistech zlato, bylo jednoduché oklamat. Stačilo například tvr­ dit, že učenec objevil zázračnou tekutinu, z níž vzniká zlato. Prý čím více zlaťáků se do půdy zahrabe – a hlína se polije kapalinou, kterou alchymista vyrobil – tím více je jich druhého dne možné vykopat. Je však nutné počkat přes noc a nechat magický lektvar nerušeně působit. Důvěřivec dal tedy alchymistovi celý pytel zlaťá­ ků, ale když nazítří ráno dorazil na pole a začal kopat v hlíně, ne­ objevil nic. A po onom alchymistovi se slehla zem. Zmizel i se zlaťáky.

Jindy ukázal podvodný alchymista plody zvláštní rostliny doveze­ né z dalekých krajin. Tvrdil, že tato rostlina produkuje zlatá semena. Ve skutečnosti to byly uhnětené kuličky z různých semínek, loje a s malým množstvím pilin pravého zlata. Po spálení v peci zůstalo jen čisté zlato. Získával zákazníkovu důvěru tím, že při každém pokusu přidával do kuliček stále více a více zlata. Pak jednoho dne oznámil, že zázračná semena mu již došla a že potřebuje honorář na cestu do oné vzdálené země. Vzal si ho a navždy zmizel.

Rafinovanější podvod byl, když alchymista přimíchával do zla­ ta jiné kovy. Například měď nebo stříbro, které tolik neovlivňují vzhled, a výsledná slitina kovů vypadá jako opravdové zlato. Tako­ vé pokusy se již podařilo odhalit a hrozily za ně velké tresty. Vždy záleželo na alchymistově šikovnosti a schopnosti manipulovat s lidmi.

Stačil jen ždibec zlata, aby zájemce přesvědčil, že je schopen zlato vyrobit. Někteří mecenáši se tak, vinou své touhy po zlatě, ocitli na pokraji bankrotu a alchymisté si jen mnuli ruce. Někteří z nich byli odhaleni a odsouzeni k smrti, ale to nezabránilo dalším přijít na jejich místo. A bohatí stále neochvějně věřili, že výroba zlata je možná a ekonomicky výhodná.

Dostal jsem od mistra radu, ať se v budoucnu v těchto podvod­ ných praktikách pocvičím. Budou mi k užitku do základu, pokud   budu chtít aspirovat na pravého alchymistu. On sám prý také tak­ to začínal.

Nicméně prohlásil, že opravdu zná způsob, jak uměle vytvořit zla­ to, a že mi tento způsob ukáže, pokud slíbím, že ho nevyzradím. Sou­ hlasil jsem. Luper vzal tavicí kelímek ze skřínky a nasypal do něj hrst najemno rozdrcených olověných pilin. Přitom vyprávěl, že olovo má z hlediska vesmíru nejméně ušlechtilou hodnotu a že svou metodou z něj vyrobí zlato. Vzal dřevěnou tyč, na jejímž konci byla kovová plo­ cha, vypadalo to jako široká lopata. Posadil na ni kelímek s pilinami a opatrně ho na lopatě zasunul do hořící pece.

Chvíli nechal olovo v peci tavit a pak mi poručil, abych lopatu vytáhl. Poslechl jsem.

Luper vzal odkudsi kovové kleště a uchopil jimi rozžhavený kelímek. Postavil ho na stůl. Viděl jsem, že olovo je tekuté. Mistr mi poručil, ať poodstoupím, a vzal ze stolu malou kovovou tyčin­ ku. Pozoroval jsem, jak začíná tyčinkou míchat olovo a se zavřený­ ma očima pronáší jakési tajemné věty v cizí řeči. Nějakou chvíli toto prováděl a pak široce otevřel oči.

Nevěřil jsem tomu. Na hladině roztaveného olova se začala ob­ jevovat zrníčka zlatého kovu a nebylo jich málo. Neuvěřitelné. Bylo to zlato!

Nemohl to být podvod. Stál jsem u Lupera velmi blízko, sledo­ val každý jeho pohyb a všiml bych si, kdyby do směsi cokoliv při­ sypal či přimíchal. Vyprávěl sice o mnoha podvodech při výrobě zlata, ale tento mezi ně nepatřil.

„Vidíš?“ přerušil mistr pyšně mé ohromení.

„Má zaříkávací formule funguje. Spolu s mými znalostmi o kovech. A to byla jen malá nádobka. Představ si, jakých výsledků mohu dosáhnout, budu­li mít k dispozici více olova. Má metoda sice potřebuje dovést do konce, ale jako ukázka mých schopností stačí.“ 

Kovovým sítem sebral z tekutiny zrnka zlata a odnášel je pryč. Cítil jsem, že přes svou složitou a pyšnou povahu je to pravý uče­ nec. Alchymista hodný obdivu, který věnoval léta své práci i stu­ diu a završil je tímto objevem. I když jsem se ho stále bál, byl jsem hrdý, že jsem jeho pomocníkem a mohu se pod jeho vedením také dočkat slávy.

Dnes po svých zkušenostech vím, že když mi ukazoval výro­ bu zlata, byl to z jeho strany také podvod. Nepřišel na onen způ­ sob výroby. Jen hrál divadlo, aby si mě získal a nadchnul pro své umění.

Kelímek s olovem měl ve skutečnosti dvojité dno. Tenké, aby se dalo propíchnout či poodsunout kovovou tyčinkou. Když v něm mistr míchal a pronášel své magické formule, nepozorovaně dno proděravěl. Zlatá zrnka pak vystoupala na hladinu.

Tehdy jsem však tomu jevu věřil.

Kéž bych také něco významného objevil, říkal jsem si. Byl jsem zvědavý, jaké zázraky mi mistr ještě ukáže, a nemohl jsem se dočkat další dnů. Byl jsem nyní Luperovi zcela oddán a má víra v zářivou budoucnost rostla. 

Kapitola 5

Alchymistické vize

M

é znalosti alchymie se každým dnem prohlubovaly. Uměl

jsem již v knihách volně číst a také psát. Znal jsem nejen

značky a receptury, ale i historii samotných alchymistů. Mistr mě obohatil něčím, co mi nikdo nikdy neposkytl.

Dokonce jsem měl dovoleno provádět pokusy v baňkách a kři­ vulích. Práce to byla uchvacující. Sledovat, jak kapalina ve skleně­ né nádobě mění barvu, bublá a stoupá z ní tenký dým.

I přes několik chyb, které jsem udělal, byl se mnou můj mistr spokojený. Měl jsem brzy možnost zjistit, jaké další pokusy má v plánu. Postupně mě s nimi seznamoval. Těšilo ho, že může něko­ mu učeně vyprávět o svých plánech, a já ho zbožně poslouchal. Už mě rozhodně pokládal za člověka, kterému může věřit.

I přes svou „osvědčenou“ metodu výroby zlata chtěl objevit jis­ tý mystický předmět.

Kámen mudrců, v původním znění zvaný „lapis philosopho­ rum“.

O tento bájný kámen, složený z pralátky, z níž povstalo vše živé, se pokoušelo už mnoho alchymistů. Vyprávělo se, že dokáže   nejen měnit jakýkoliv kov ve zlato, ale pokud se rozpustí a pije se v malých dávkách, umí prodloužit život svému vlastníkovi. Věřilo se, že je možné dosáhnout skrze něj nesmrtelnosti, a uchovaný v lucerně mohl sloužit i jako věčný zdroj světla.

Pokud by tento pokus nevyšel, spokojil by se mistr alespoň se zhotovením energetického léku, vyrobeného ze samotného zlata, zvaného „aurum potabile“.

Ten měl uživatele ochránit před všemi nemocemi světa. Aniž byl kdy tento lék ze zlata objeven, někteří lidé věřili, že pokud jedí ze zlatých talířů a pijí ze zlatých pohárů, jejich život se prodlouží. Mnoho učenců zkoušelo zlatý prach rozpustit v nejrůznějších ka­ palinách včetně alkoholu, ale bezúspěšně.

Další pokus, o který se chtěl Luper pokusit, byla látka zvaná „Alkahest“.

Univerzální rozpouštědlo schopné rozpustit cokoliv – vše, s čím přijde do styku. Tuto látku se také dosud nikomu nepodaři­ lo objevit a staré receptury popisující její výrobu byly přinejmen­ ším mlhavé.

Byl zde však háček.

Jak vyrobit tuto látku, aniž by byla rozpuštěna nádoba, ve kte­ ré se měla připravit? To byl pro mistra skutečný oříšek. Věřil jsem však, že při jeho inteligenci a schopnostech se s tímto problémem dokáže vypořádat.

Když začal mluvit o svých dalších cílech, připadalo mi, že se rouhá.

Jako odmala dobře vychovaný křesťan jsem věřil v Boží mou­ drost. Že se člověk nemá pokoušet dosáhnout všemohoucnosti. Jinak jej stihne Boží trest.

Mistr se totiž chtěl pokusit o znovuvzkříšení života z popela a o stvoření umělé lidské bytosti.

Všiml si mého nesouhlasného pohledu a zasmál se se slovy: 

„Vidíš. Stále nejsi připraven nahlédnout do všech koutů. K čemu jsou ti tvé jedinečné schopnosti, když se nedokážeš od­ poutat od Boha? Uvažuj o tom, co pokládáš za rouhačství! Pokud by to bylo Bohu tak odporné, nemyslíš, že by mě již dávno srazil k zemi? Provedl jsem už tolik pokusů, o kterých se smrtelníkům ani nesnilo a které musely Boha již tisíckrát rozhněvat. Zjevně tedy chce, abych pokračoval ve své práci, a nijak mi v tom nebrání. Ži­ vot je příliš krátký, než abychom ho prožili jako poslušné ovce. Tak zanech nesmyslů, které ti v dětství vtloukali do hlavy, a dobře po­ slouchej!“

Jak mistr vyprávěl, postupně mě přemáhala větší a větší zvěda­ vost. Mizela již má obrana vůči takové bezbožnosti a nastupovala úcta k člověku, který má odvahu bořit hranice lidského poznání.

Začal rozprávět o možnosti „palingeneze“.

Vzkříšení živých bytostí z popela.

Měl to být jakýsi cyklus, kdy organická látka, například kost, se roztavením promění v základní pralátku, a pokud se podaří ji rychle zchladit než vyprchá, je obroda života možná. Přičemž duše oné roztavené látky zůstává. Inspiroval se texty z Dálného výcho­ du, kde věří, že lidská duše cestuje z jednoho těla do druhého v ne­ konečném koloběhu.

Tamější lidé to nazývali „reinkarnací“.

O druhém pokusu mluvil ještě vzrušeněji než o prvním a zdá­ lo se, že je to pro něj velká výzva. Umělý člověk s lidskými vlast­ nostmi nazývaný „homunkulus“.

Měl vypadat na první pohled jako obyčejný člověk, ale jeho síla měla být mnohem větší, než je tomu u obyčejného smrtelníka. Síla i odolnost, kterou měl disponovat, by jistě byla všem k užitku.

Názory na to, jak homunkula vyrobit, se různily.

Knižní prameny uváděly jako nezbytnost při jeho stvoření bílé vejce, které musí zahřívat černá slípka.

Další zase, že je nutné smíchat lidskou moč s krví a k tomu předříkávat magickou formuli. Nikdo to nevěděl a návody byly neúplné.

Existovala údajně kniha, kde je prý přesně uvedeno, jak ho­ munkula přivést k životu. Pomocí zaříkadel a znaků z této knihy měl být úspěch zaručen. Kniha se však ztratila a nikdo ji nikdy nenašel.

Homunkulus měl poslouchat pouze toho, kdo do něj vloží pa­ pírek, na němž jsou správně napsané znaky ze ztracené knihy. Ostatním lidem poslušnost odepře. Mistrovo vyprávění mě fasci­ novalo. Doufal jsem, že u všech těchto pokusů budu moci být a pozorovat mistrovo konání. Jako v odpověď na mé přání Luper pravil:

„Budeš mi asistovat při pokusech a vše zaznamenávat, Glušo. Tvoje schopnost číst a psát je na dostatečné úrovni. Poznáš stejně jako já kouzlo nepoznaného!“

Položil ruku na mé rameno a otcovsky mne poplácal. Za svůj život jsem nepocítil tolik očekávání jako v tomto okamžiku. Měl jsem předtím obavy, kam to vše povede, ale mistrova sebedůvěra je vmžiku rozptýlila.

29 

Jeho postoj ke mně se změnil. Umlčel jsem nepatrný hlásek

v hlavě, který mi našeptával, že cosi není v pořádku. Má víra

v Boha se ztrácela a víra v člověka samotného rostla. Cítil jsem, že

nic není nemožné. 

Kapitola 6

Filosof na trůně

Č

ekalo mě ještě jedno překvapení. Celou dobu u alchymisty

Lupera jsem nosil své rozedrané hadry a byla mi v nich často

zima.

Nyní jsem dostal alchymistický plášť podobný tomu, co nosil mi­ str. Byl šitý na míru, lehký a pohodlný, zdobený vyšitými stříbrnými hvězdami. Jistě mi v něm nebude chladno.

Prohlížel jsem se, jak v něm působím, a mistr uznale pravil:

„Vypadáš jako skutečný alchymista. Padne ti jako ulitý. Ale čap­ ku, jakou nosím já, tu zatím nedostaneš. Obdržíš ji, až prokážeš své kvality nějakému bohatému zákazníkovi. Nebo dokonce samotnému císaři, se kterým se potkat je významný okamžik v životě každého člověka.“

„Vy znáte císaře?“ zeptal jsem se ohromeně.

„Ovšemže znám,“ přikývl mistr. „Měl jsem několikrát možnost stanout mu tváří v tvář.“

Usedl na svou vyřezávanou židli u pracovního stolu.

„Jaký vlastně je?“ vyptával jsem se. „Mezi lidmi se o něm hodně šušká.“ 

„Tomu docela věřím,“ ušklíbl se mistr Luper a hovořil dál:

„Lidé ho mají za pomateného blázna, ale zdání klame. Rudolf II. Habsburský, císař římský, král český, uherský a chorvatský, prošel jako mladík ve Španělsku přísnou a tvrdou výchovou. To na něm zanecha­ lo stopy.

Když se mu podíváš do očí, vidíš v nich melancholii, která je však vyvážená jeho vysokou inteligencí. Měl vždy zájem o vědu a umění a na svůj dvůr si zve různé významné osobnosti. Umělce, malíře, jako je Hans von Aachen, Bartolomeus Spranger či Arcimboldo. Ale také vědce jako kupříkladu hvězdáře Johannese Keplera či mého kolegu, alchymistu Johna Dee. Jeho dvůr se těmito lidmi jen hemží.

Císař si zvolil Prahu za město svého pobytu a také středisko kul­ tury a vědění. Možná proto, že byla daleko od nebezpečí hrozící turec­ ké invaze. Nebo se mu to město prostě jen líbilo.

Neuvědomuje si však jednu věc.

Začíná přespříliš propadat své badatelské a sběratelské vášni, a ztrácí zájem o politické dění v zemích, kterým vládne. Proto se jeho dvůr začíná hemžit intrikány, kteří chtějí využít jeho přízně ve svůj prospěch.

Dvůr ho nazývá filosofem na trůně. Někdo výsměšně, jiný s úctou.

Díky kontaktům po Evropě má dokonalý přehled o kulturním dění. Jeho umělecké a vědecké sbírky, které nashromáždil za dobu své vlády v zemích českých, jsou nevídané. Nikde na světě nic podobného nenajdeš.

Ale vím, že má velký zájem i o alchymii. A že se tomuto řemeslu věnuje ve svém volném čase. Není to hlupák, na kterého by dovedl každý vyzrát. On si pečlivě vybírá, koho pozve na svůj dvůr, aby před­ vedl své dovednosti. Některé podvodníky skutečně odhalil a dal uvěz­ nit. Je tedy riskantní být před ním falešným alchymistou.

Mně dal možnost zařídit si tuto laboratoř, a pokud mu předvedu   účinnou výrobu zlata, bohatě se mi odmění. Proto si brzy u něj vyjed­ nám audienci. Rád bych s ním probral i jiné experimenty, které by mu přinesly věhlas. Ale je to zrádná půda. Je velmi lehké jeho důvěru ztratit. Trpělivost císaře není dobré dlouho napínat, jinak se člověk potáže se zlou. V posledních letech totiž trpí stále častěji depresemi, které ovlivňují jeho chování. Takže si některé evropské významné osobnosti znepřátelil. Ale to se nás alchymistů netýká. My ho využí­ váme jako mecenáše a on věří, že na něj svět nezapomene. Kvůli obje­ vům, které díky němu budou známy.

Příznivé je i to, že alchymickou práci nepokládá za škodlivé nábo­ ženství, přestože je mu to často vytýkáno. Někteří církevní hodnostá­ ři nesouhlasí s jeho počínáním, s tím, že se s námi paktuje. Chtěli by, abychom skončili na hranici za své kacířství. My se však můžeme hájit tím, že alchymické znalosti jsou Božím darem, a alchymistou je proto pouze ten, komu se dostalo Božího osvícení. Hodnostáři sice skřípají zuby, ale co nadělají.“

Když mistr domluvil, nedalo mi to, abych se nezeptal:

„Myslíte, že i já jednou budu moci ukázat císaři své schopnosti? Rád bych pro něj něco vytvořil.“

Mistr se ušklíbl a pak se pousmál:

„Můžeš mít šanci, ale pokud budeš mít možnost se s ním někdy setkat, dej si pozor. Nespoléhej na přátelství, které ti nabízí, pokud mu ukážeš své objevy.

My, alchymisté, se nemáme s nikým sbližovat. Ani s kolegy z obo­ ru. Panuje mezi námi rivalita a podezřívavost. Mimo to by si každý chtěl přivlastnit tajemství, kterým vládneme. To platí zejména pro pa­ novníky. Musíme jim tedy dávat po kapkách ochutnávat plody naší práce a udržovat je v napětí. Není radno přenechat vládcům vše, co objevíme. Nejsme pak již pro ně potřební a vykážou nás pryč.“

„A co ostatní alchymisté, kteří jsou na dvoře Rudolfa II.?“ zeptal jsem se. „Znáte je také?“ 

„Některé ano,“ přisvědčil Luper. „Například znám jistého Edwar­ da Kelleyho. Anglického alchymistu působícího na císařském dvoře. Je to skutečný mistr svého oboru.“

Luper se při těch slovech záhadně pousmál. Nicméně vyprávěl dál: „Přijel do Prahy spolu s přítelem Johnem Dee, taktéž alchymistou. Jejich chování se však začíná vymykat kontrole a jsou na ně podávány nejrůznější žaloby. V neposlední řadě obvinění z nekromancie. Vyvo­ lávání duchů mrtvých lidí.“

Otřásl jsem se.

Mistr zavrtěl hlavou: „Je to vážně obvinění. Zvláště u magistra Kelleyho. Ten je skálopevně přesvědčen, že mu císař poskytne podpo­ ru, když mu ukázal tolik vědomostí. Ale nikdo neví, kdy jeho šťastná hvězda zmizí z nebe. Já nepotřebuji být dvorním alchymistou, jak se o to snaží ostatní. Mně stačí uznání a sláva.“

Náhle se ozvalo hlasité zabouchání. Já i mistr jsme se překvapeně otočili ke dveřím. Nikdo nebyl ohlášen.

Luper vstal, upravil si plášť a poručil mi, abych šel otevřít.

Přešel jsem pomalými kroky místnost. Za dveřmi bylo slyšet hla­ sitý dech. Položil jsem ruku na kliku.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist