načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Alchymie – Svět pohádek a legend – Prof. RNDr. Vladimír Karpenko CSc.

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Alchymie - Svět pohádek a legend

Elektronická kniha: Alchymie
Autor: Prof. RNDr. Vladimír Karpenko
Podnázev: Svět pohádek a legend

Alchymie, původně tajemná nauka, která slibovala prodloužení lidského života, uzdravení z chorob a dokonce nesmrtelnost. Kniha představuje obraz dějin alchymie, které jsou historií pošetilosti a moudrosti současně a vystupují v nich ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  200
+
-
6,7
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ACADEMIA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2008
Počet stran: 389
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace, faksim.
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Ezoterismus. Okultismus
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Academia, 2008
ISBN: 978-80-200-1579-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Alchymie, původně tajemná nauka, která slibovala prodloužení lidského života, uzdravení z chorob a dokonce nesmrtelnost. Kniha představuje obraz dějin alchymie, které jsou historií pošetilosti a moudrosti současně a vystupují v nich hrdinové i padouši, stejně jako je tomu v pohádkách. Monografie ukazuje alchymii takovou, jakou nenajdeme v odborných knihách. Příběhy, legendy, alchymistické historky jsou zasazeny do širšího historického a odborného kontextu. Skutečný svět se prolíná s tajemným. Svět pohádek a legend provázel alchymii celou dobu její existence - přes orientální, středověké a novověké alchymisty k mučedníkům alchymie i jejich odpůrcům. Mistři jsou dnes téměř zapomenuti, slávu jim však mnohdy zjednal jejich tragický osud. - Soupis alchymistické literatury a rejstříky. Soubor příběhů a legend z oboru alchymie, výběr z bohatství prastarých a novějších historek, jejichž smyslem je ukázat méně známou stránku tohoto tajemného oboru.

Popis nakladatele

Tato kniha je jen malým výběrem z bohatství starých historek, jejíž cílem je ukázat méně známou stránku alchymie. Setkáme se čínskými Nesmrtelnými, s nejproslulejším arabským alchymistou, který možná vůbec neexistoval, nahlédneme do Indie. Zjistíme, že za alchymistu byl pokládán Mojžíš, ale jejím zakladatelem měl být Hermes. Samozřejmě nesmí chybět Evropa, kde poznáme ty, kdo prý alchymií nezměrně zbohatli, i jiné, kteří naopak přišli na mizinu. Za staletí existence alchymie se nashromáždilo mnoho příběhů, v nichž se skutečný svět mísí s tajemným, zázračným. (svět pohádek a legend)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Prof. RNDr. Vladimír Karpenko CSc. - další tituly autora:
 (e-book)
Alchymie - Nauka mezi snem a skutečností Alchymie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Alchymie

Svět pohádek a legend



Alchymie

Svět pohádek a legend

ACADEMIA

2008

Vladimír Karpenko


KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Karpenko, Vladimír

Alchymie : svět pohádek a legend / Vladimír Karpenko. –

Vyd. 1. – Praha : Academia, 2008. – 389 s. – (Galileo ; sv.

19)

ISBN 978-80-200-1579-2 (váz.)

133.5:54 * [133.5:54]-051

- alchymie

- alchymisté

- příběhy

- legendy

- populárně-naučné publikace

133 - Okultismus [17]

© Vladimír Karpenko, 2008

ISBN 978-80-200-1579-2


5

Obsah

Předmluva 11

Poděkování 14

Ediční poznámka 17

I. HLEDÁNÍ NESMRTELNÝCH 19

Pátrání po čínské alchymii 21

Ostrovy nesmrtelných 29

Hledání Ostrovů nesmrtelných 32

Návštěva Nesmrtelných 35

Ani nesmrtelnost, ani zlato 42

II. TAJEMSTVÍ MISTRŮ 47

Wej Po-jang 47

Cchan-tchung-čchi, problém nejen s názvem 50

Alchymie v Cchan-tchung-čchi 53

Epilog 56

Ke Chung 57

Cesty k nesmrtelnosti 60

Rumělky a jiné preparáty 65

Loučení s mistrem 67

Sen o zlatě 70

III. SVĚT ČÍNSKÝCH NESMRTELNÝCH A INDICKÝCH ZÁZRAKŮ 72

Lü Süan 74

Alchymista Čung-li Čchüan 78

Lan Cchaj-che 80

Čang Kuo-lao 81

Che Sien-ku 84

Lü Tung-pin 85

Chan Siang-c’ 88

Cchao Kuo-iou 90

Muž, jenž nechtěl na nebesa 92

Rasavidjá 94


6

Indie – pohled cizince 95 IV. KDO BYL PRVNÍM ALCHYMISTOU? 100

Od Adama 102

Andělský dar 107

Smaragdová deska 110

Mojžíš a jeho stín 115

Tajemství země Ofir 125

Proroci 129

V. HERMES A JEHO NÁSLEDOVNÍCI 132

Hledání „Dobrého ducha“ 134

Bohyně 139

Další žena 141

Démokritos 146

Mág 149

Konečně skutečná postava 152

Nejslavnější alchymistka 159 VI. SVĚT ORIENTU 164

Knihkupec 167

Kdo byl Hermes? 171

Po stopách velikána 174

Byl vůbec nějaký Džábir? 176

Džábir legendární 181

Teoretik alchymie 185

Tabarmak 191

Evropská vyprávění 193

Tajemný lístek 198

VII. BOHATSTVÍ NICOLASE FLAMELA 201

Cesta k zázraku 204

Mezihra zčásti jakoby starozákonní 211

Abrahamové 214

Záhadný text 218


Pokusy 227

Poutník 229

Úspěch 232

Dozvuky 233

VIII. POUČENÍ HRABĚTE TREVISANA 238

Pan Bavor a pan Bernard 241

Trevisanus – začátky 245

Nedobré zkušenosti 256

Samá zklamání 265

Stárnoucí Trevisanus 269

Finále 272 IX. RŮZNÉ OBRÁZKY Z EVROPY 275

Alchymie saských kurfiřtů 278

Pochybnosti 284

Kdo zabil Sebastiana Sibenfreunda? 289

Ještě jednou – kdo tedy zabil Sebastiana Sibenfreunda? 295

Mezi „divokým duchem“ a transmutací 297

Testimonium 302

Jiná cesta k bohatství 308

X. MUČEDNÍK ALCHYMIE 311

Alexander Seton 314

Začátek putování 315

Štrasburk 320

Putování Alexandra Setona 322

Varování 328

Finále 334

Michal Sendivoj 336

Sendivoj zasahuje 339

Dovětek 341 XI. ODPŮRCI A POCHYBOVAČI 343

Odpůrci 344

7


8

Nech vědí umělci... 349

Papežská bula 350

Hrabě 352

Falešní alchymisté 353

Obraz podvodníka 354

Drůbežář a alchymista 359

Caveat 362

Praví mistři 368

Podvod mistra Edwarda 371

Třetí podvod 375

POHÁDKY KONČÍ 377

Literatura 381

Rejstřík 385


TI, KTEŘÍ VÝKVĚTEM VŠÍ UČENOSTI BYLI,

A O TOM, ŽE JSOU SVĚTLO SVĚTA, SNILI,

Z TMY NOCI, KTEROU JDEME, NENAŠLI NÁM CESTU VEN:

PÁR SKAZEK ŘEKLI JEN A V SEN SE POHROUŽILI.

Omar Chajjám (1048–1134)


Předmluva

Jedno ze čtyřverší proslulého perského matematika, astronoma, fysika a básníka Omara Chajjáma

1

pomohlo navodit

atmosféru této knihy, trochu snovou, trochu nostalgickou. Nebude to odborné pojednání o alchymii, o jejích dějinách. Když jsem psal knihu Alchymie. Nauka mezi snem a skutečností, stále se mi připomínalo, že alchymie byla zvláštním světem, který měl své kouzlo a dodnes ho má. Přispívá k tomu i to, že v minulých dobách byla tato nauka opravdu do jisté míry snovým světem.

Přiznejme si, že nás pohádky provázejí celý život, snad právě proto, že on sám pohádkou není. Pokud se na ně ještě dostane v dětství, naznačují nám určité modely chování, když dobro, ušlechtilost, skromnost a další vlastnosti jsou vyzdvihovány jako hodnoty, jimiž bychom se měli řídit. V minulosti přicházely pohádky pro dospívající a dospělé v podobě knih jako různé romány, s rozvojem techniky se přidal rozhlas a dnes vévodí televise. Ze všech těchto médií k nám vstupují pohádkové bytosti, pro děti nadpřirozené, pro dospělé spíš jakoby skutečné a navíc krásné, bohaté a neohrožené. Pohádkoví bohatýři dospě lého věku. I my často podléháme jejich kouzlu, jehož nereálnost si uvědomujeme, ale někdy se jí jen s obtížemi bráníme.

Co potom alchymie v minulých staletích, nauka, která slibovala splnění největších lidských snů – prodloužení života, uzdravení z chorob a v Číně dokonce nesmrtelnost. Ovšem nejčastěji známe obraz této nauky jako zlatodějství, kdy ujišovala, že je v jejích možnostech proměnit obecné kovy ve stříbro a ještě lépe ve zlato. Takovým slibům se jen těžko odolává a naši předkové měli v tomto ohledu stejnou slabost, jakou máme dnes my před televisní obrazovkou. Jen by se chtělo dodat, že poplatek za sledování tohoto média je nesrovnatelně nižší, než jaká bývala vydání s alchymisty. 1

Překlad Eva Štolbová.

11


12

Te zpět k alchymii. Procházíme-li písemné prameny – a nemusejí to být jen alchymické knihy, někdy to jsou kroniky či jiná díla – můžeme nalezenou informaci rozdělit co do obsahu na různé skupiny. Především to jsou odborná fakta, různé teoretické úvahy a zvláš pak návody, jak si počínat při výrobě záhadného kamene mudrců. Pomiňme te fakt, že se to nikomu nepovedlo, což nelze přičíst jen na vrub malé srozumitelnosti těchto textů. Ono to metodami alchymistů prostě nejde. Jindy nalezneme líčení samotných alchymistů, popisujících, jak se stali očitými svědky transmutace kovů, kterou v některých případech prý dokonce sami provedli. Není snadné dopracovat se pravdy, ale nezbývá než konstatovat, že tento zdánlivě zázračný proces byl podvod. Používáme poměrně silné slovo, ale opravdu, alchymie oplývala také podvodníky, kteří využívali lidské důvěřivosti. A konečně se můžeme setkat s pohádkami a legendami. Jak jinak nazvat příběhy, kde vystupují božstva, kde se objevují záhadné postavy, které provedou zázrak a poté beze stopy mizí. Tento svět pohádek a legend provázel alchymii po celou dobu její existence a přes svou fantasknost živil v nemalé míře víru v možnost transmutace kovů či jiných zázraků. Ano, podobně jako my, také naši předkové věřili pohádkám, jen doba se změnila a s ní i typ pohádek.

Takže čím je tato kniha?

Je malým souborem příběhů a legend z bohatého dědictví alchymie. Právě tak nech jsou přijímány. Je to obraz jedné strany alchymie jako počínání, kde se, nikoli vzácně, setkáváme se slepou vírou, kde vystupují hrdinové i padouši, stejně jako v pohádkách. Vybral jsem jen omezený počet z velkého množství těchto historek, z nichž některé, zvláš z evropské alchymie, do jisté míry ilustrují typické varianty tohoto žánru. Také délka příběhů kolísá. Někdy jsou však delší nikoli pro vyprávění samotné, ale proto, že je vhodné doplnit je komentářem, jenž je zasazuje do širšího historického a odborného kontextu. Jindy je to proto, že se příběh posléze tradoval ve více versích, které se trochu lišily.


S tímto vědomím je nutno přistupovat k této knize, která,

jak znovu opakuji, si vůbec nečiní nárok na to být odborným

dílem. Jejím cílem je ukázat z alchymie zčásti právě to, co ne

bývá v odborných knihách. Alchymie byla snem, jenž ale měl

po jistou dobu významné místo ve společnosti a ve vědách, než

ho nahradila moderní chemie, mnohem střízlivější, i když také

ona má své příběhy. Jestliže se tedy pokusím shrnout, pak tato

kniha není vědeckým pojednáním, ale něčím, co se dá dost ob

tížně zařadit, protože se v ní střídá nepravda pohádek a legend

s historickými událostmi a se skutečnými postavami, to vše pro

kládané občasným odborným komentářem. Je to pokus poba

vit a také trochu poučit.

Praha/Bělá u Staré Paky

2006/2007 Autor

13


Poděkování Je to tradiční zvyk, ale skutečně nejde o pouhou zdvořilost. Kniha, jako je tato, by sotva vznikla bez pomoci řady osoby, pomoci nezištné, radou i skutkem. V době, kdy vzniká rukopis této knihy, je tomu čtyřicet let, co mne začal s dějinami alchymie seznamovat významný anglický historik této nauky Harry Joseph Sheppard (1914–1991). Troufale se označuji za jeho žáka, ač je to nadsazené – setkali jsme se jen třikrát, vždy v Praze, protože politická situace minulých let mne držela v rámci hranic našeho státu. Přesto vděčím Harrymu za četné dlouhé dopisy věnované různým tématům alchymie, za vědecké knihy o této nauce, které mi přivezl nebo poslal po svých známých, když by tehdy neprošly poštovní censurou.

Poprvé, což je ode mne velmi nevděčné, zmiňuji s díky Bohumila Bílka (1914–1979, vlastním jménem Hanuš Gottlieb), v letech 1963–1968 technického redaktora časopisu Vesmír, jenž mne s nezměrnou trpělivostí vedl na prvních krůčcích populárně-vědecké publicistiky. Jeho vlídné lekce jsem se pak pokoušel zúročit.

Pomáhala mi řada dalších osob a zde, stejně jako ve své předchozí knize o alchymii, připomínám s hlubokým díkem pomoc Její Jasnosti kněžny Giny von Liechtenstein a Jeho Jasnosti knížete Franze Josefa II. von Liechtenstein. Jejich podpora byla všestranná, morální nelze slovy vyjádřit, knihy, které mi opatřili, mi nesmírně pomohly. Svůj dík už jim bohužel nemohu vyjádřit osobně; oba tito mimořádní aristokraté zemřeli jen několik týdnů předtím, než u nás došlo k revoluci, dnes zvané „sametová“.

Rozsáhlé bylo přispění vědecké komunity domácí i zahranič - ní a záměrně uvedu jména v abecedním pořadí, abych naznačil, že nelze odstupňovat význam pomoci jednotlivých osob. Z do mácích jmenuji dr. Vladimíra Anda (Orientální ústav AV ČR), dr. Luboše Antonína (Národní museum, Praha), dr. Zdeň - ku Heřmanovou (Orientální ústav AV ČR), prof. Luboše Kropáč ka (FF UK), dr. Petra Maška (Národní museum, Praha), 14


15

Mgr. Iva Purše (Ústav dějin umění AV ČR), prof. Vladimíra Sad - ka (Praha), dr. Dušana Zbavitele (Praha). Ze zahraničních kole gů to byli mimo jiné prof. Karin Figala (TU München, SRN), prof. George B. Kauffman (California State University, Fresno, USA), prof. Claus Priesner (Bayerische Akademie der Wissen - schaften, SRN), prof. William R. Newman (Indiana University, USA), prof. Lawrence M. Principe (Johns Hopkins University, USA), prof. Christoph Meinel (Universität Regensburg, SRN), dr. Johann Strauss (Marc-Bloch Université, Štrasburk, Francie). Dr. Tomáš Klíma (Houston, USA), ač oborem vzdálen, mi po léta vždy ochotně pomáhal.

Pomoc, a to kdykoli, mi poskytly moje příbuzné, slečna Berta Nothhelfer a bohužel již zesnulá paní Mathilde Rohrer (obě Gernlinden, SRN). Neméně jsem vděčen své tetě paní Marii Hledin (Dorion, Kanada), jakož i své sestřenici Claudii a bratrancům Alexovi, Richardovi a Petrovi (všichni Kanada).

Kolegyně a kolegové z Přírodovědecké fakulty UK v Praze mi po celou mou akademickou dráhu vytvářeli srdečné a přátelské prostředí, za což jim nyní, na závěr této dráhy, upřímně děkuji. Činím to takto, souhrnně; výčet jmen by vydal na kapitolu. Jestliže přesto uvádím jedno jméno, dr. Marty Pacovské, je to proto, že si tyto věty už nepřečte. Byla doslova dobrým duchem naší katedry a vděčím jí za mnohou pomoc.

Zvláštní dík patří prof. Milanu Kodíčkovi (VŠCHT, Praha), a to nejen můj, ale celé naší rodiny. Po léta je naším přítelem a nezištně pomáhá dobrým slovem i skutkem. Se svou manžel - kou je nám skutečně přátelskou oporou, což oceňuji tím více nyní, kdy vzniká tato kniha a my, podobně jako řada rodin v tom to státě, máme co činit s problémy bydlení, což rozhodně neusnadňuje život ani práci. Děkuji také dalším, které nejmenuji a kteří nám vracejí důvěru v lidskou slušnost.

Bylo by projevem nevděku pominout nakladatelství Academia, jemuž děkuji za vstřícnost, paní redaktorce Evě Leinerové pak za velkou péči, s níž se věnovala této knize, a za trpělivost, kterou se mnou měla.


Poslední, ve skutečnosti však nejvýznamnější, jsou moje rodiny; ta, z níž jsem vyšel, a ta, v níž žiji dnes. Moji rodiče se starali o mého bratra a o mne, abychom mohli přes veškeré peripetie našeho života vystudovat. Později, nebýt péče manželky o nás všechny, sotva bych se dostal ke studiu mnoha stran starých i moderních textů a hlavně neměl bych zázemí nazývané jednoduše domov. Všem svým blízkým proto od srdce děkuji.

Poté co moje díky zahrnuly nemalý počet osob, jimž vděčím za pomoc, a omlouvám se těm, které jsem neuvedl, může se čtenář právem ptát, co lze přičíst mně. Napsal jsem tuto knihu, a to tak, jak jsem nejlépe uměl, což současně znamená, že všechny chyby, jichž se lze sotva vyvarovat, jsem udělal právě jen já. 16


Ediční poznámka

Jak je uvedeno v Předmluvě, v této knize se setkáme s nejrůznějšími příběhy a legendami, občas doprovázenými odborným komentářem. I v tomto typu knihy je na místě dodržovat jistá pravidla. Přidržuji se těch, která jsou obvyklá v odborné li teratuře. Nejprve obecně k jazyku. Protože se text vztahuje k mi nulosti, někdy dokonce velmi vzdálené, dávám přednost staršímu pravopisu i slovosledu, aby se alespoň trochu zachoval duch minulosti, tím spíš, že je v knize řada citátů ze starých spisů.

Starý český text je ponechán v přepisu tak, jak je obvyklé, kdy jsou spřežky nahrazeny písmeny s háčky, stejně tak „g“ je přepisováno jako „j“, ale slovník těchto pasáží zůstává nezměněn. Arabské a čínské termíny jsou přepsány foneticky podle pravidel platných u nás, stejně tak sanskrt. V některých případech je znění slova v jazyce originálu navíc uvedeno v textu nebo v poznámce pod čarou. Jména osob jsou ponechána v původním jazyce, stejně tak řada místních jmen s výjimkou těch, kde je česká podoba vžitá (Dráž any, Lipsko) a původní jazyk by působil rušivě.

Dále jde o používání kursivy. Tou jsou psány doslovné citá - ty, přičemž jsou v nich stojatým písmem vložena v hranatých závorkách slova, která tam již v minulosti doplnili překladatelé nebo jsem je doplnil sám. Jsou to bu slova, jež v originálu chy běla, nebo taková, která slouží zlepšení srozumitelnosti. Kursivou jsou také psány tituly spisů v jazyce originálu když se v knize objevují poprvé a rovněž tehdy, jestliže je vhodné zvýraznit je znovu později na jiném místě. Toto písmo je rovněž použito pro cizojazyčné nebo archaické odborné termíny, pře - devším když se v textu objevují poprvé. Občas se to opakuje tehdy, když je vhodné takové slovo zdůraznit.

Problémem jsou některé alchymické termíny, protože jazyk této nauky je dost nepřehledný. Typické je to u názvů planet, které jsou psány s velkým počátečním písmenem, jestliže jde o skutečná nebeská tělesa, s malým pak, pokud označují kovy.

17


Rovněž používám označování, které se začíná postupně prosazovat v historiografii alchymie a chemie. Jde o výrazy „chymie“ a „chymici“, používané pro obor bádání a badatele především ze 16. a 17. století, kdy sice ještě nebyla chemie v dnešním pojetí, ale počínání těchto učenců bylo na rozhraní mezi alchy - mií, kdy ještě věřili v transmutaci kovů, a chemií. Také pracoviště alchymistů nazývám starším termínem laboratorium, aby se odlišilo od moderní chemické laboratoře. Názvy dvou prvků, rtuti a síry, jsou takto psány, jen pokud označují skutečné látky (měli bychom říci chemické prvky). V minulosti se však stejnými termíny označovaly také obtížně definovatelné principy, které měly být složkami hmoty. V těchto případech píši merkurius (případně merkur) nebo „filosofická rtu“, analogicky pak sulfur nebo „filosofická síra“. Tato dvojakost rtuti a síry je v textu vyložena. V těch místech, kde je další podrobnější vysvětlení nezbytné, je uvedeno jako poznámka pod čarou, aby nerušilo plynulost textu. Některé doplňující komentáře jsou také v popiscích k obrázkům.

Rtu si zasluhuje zmínku i z dalšího hlediska. V knize se objevují zmínky o její sublimaci, což ponechávám, protože tak to alchymisté většinou označovali, třebaže se tím v dnešní chemii označuje přímý přechod látky z tuhého do plynného skupenství. Rtu se ve skutečnosti destiluje, ale i v soudobé odborné literatuře o alchymii autoři často záměrně ponechávají „sublimaci“ rtuti s upozorněním na vědomé použití nesprávného výrazu.

Staré jednotky jsou vyjadřovány v dnešních, přičemž uvádím převod v poznámce pod čarou. Tyto údaje se někdy opakují, aby je čtenář nemusel hledat. V některých případech, kde je to pro výklad vhodnější, je tento převod uveden přímo v textu. Občas se také opakují letopočty u některých osob. Důvod je stejný jako u jednotek – čtenář nemusí hledat, kdy dotyčná osoba žila. 18


HLEDÁNÍ NESMRTELNÝCH / 19

1

Zpěvy staré Číny, přebásnil B. Mathesius, Praha 1967.

I. HLEDÁNÍ NESMRTELNÝCH

Život – to poutník, který kolem míjí,

mrtvý – to ten, jenž domů přišel zas.

Jedna noc dnes –

druhá noc zítra,

života zatím odplul čas.

1

Li Po (701–762 n. l.)

Básní Těkavá, běda, prchají léta... navodil proslulý čínský autor atmosféru vhodnou pro naše vyprávění. Připomíná nám nepovzbudivou myšlenku, kterou chováme v podvědomí, myšlenku na jedinou jistotu našeho života – na jeho neodvratný konec. Uvědomovali si to již naši dávní předkové a nejedna civilisace pohřbívala své zemřelé tak, aby mohli pokračovat v jakési předpokládané existenci v jiné sféře nebo v jiném světě. Současně se stále vracela neodbytná otázka po příčině naší smrtelnosti, přičemž na ni, podobně jako na další neméně nepochopitelné otázky týkající se nejen lidí, ale také různých přírodních úkazů, odpovídaly v nejstarších dobách legendy a mýty. Protože jsme začali na Dálném východě, přidejme jeden mýtus právě odtud.

Je indonéský a podle něj bylo na počátku světa nebe tak

nízko nad zemí, že bájný Stvořitel spouštěl lidem své dary na provaze. Stalo se, že jednoho dne poslal kámen, ale lidé tento dar odmítli: „Co bychom s tím kamenem dělali? Dej nám něco jiného!“ Po nějaké době se snesl na provaze k zemi banán, což pozemšané nadšeně uvítali. Nato se však shůry ozvalo: „Protože jste si zvolili banán, bude váš život podobný jeho životu. Když banánovník vyrazí nový stvol, rodičovský kmen umírá; tak i vy zemřete a vaše děti přijdou na vaše místo. Kdybyste si byli vybrali kámen, váš život by byl jako život kamene, neměnný, nesmrtelný.“


Odborníci na srovnávací mytologii upozorňují na to, že po - dle většiny mýtů byli první lidé nesmrtelní, ale jen v nemno ha případech se smrt objevila jako trest za přestoupení božského zákazu, jako je tomu ve Starém zákoně, když Eva s Adamem pojedli ovoce ze stromu zapovězeného. Častější je, že se smrtelnost stala osudem lidí v důsledku jejich hlouposti, jako cena za nerozumný či nepředložený čin, což naznačuje zmíněný indonéský mýtus, jenž je narážkou na lidskou neprozíravost a touhu po okamžitém prospěchu.

V Melanésii se vyprávělo, že první lidé čas od času svlékali kůži a tím znovu omládli. Přihodilo se však, že se jakási sta rá žena vrátila domů takto omlazená a její vlastní dítě ji nepoz - nalo. Aby ho uklidnila, navlékla si opět starou kůži a od těch dob jsou lidé smrtelní. Dalo by se pokračovat v mý tech, napří - klad eposem o Gilgamešovi, kde se objevuje motiv hada s jeho svlékáním kůže podobný tomu, jaký jsme te uved li s lidmi. Ke slavnému eposu se ještě dostaneme podrobněji.

Motiv nesmrtelnosti jako touhy změnit nevyhnutelné tak pro vází lidstvo od nepaměti. Na druhou stranu některé mýty živily jiskru naděje, že by snad přece jen šlo konec života nějak oddálit nebo snad dokonce zvítězit nad smrtí a stát se nesmr - telným. Li Po tak optimistický nebyl, když ve své básni pokračoval:

„I stromy ráje

končí na ohništi.

Zbělené kosti

mlčí beze slov.“

A přece to bylo právě v Číně, kde jiskérka naděje nikoli pou - ze doutnala, ona se rozhořela – v této zemi žila po staletí víra v existenci nesmrtelných. Je zajímavé, že ji Li Po nereflektoval. Možná nevěřil, jiní však ano, a za těmi se nyní vydáme. Musíme vyhledat starověké čínské alchymisty, což není vůbec snadné, a bude to dlouhá cesta již pro samu otázku, co vlastně byla al- 20 / ALCHYMIE


HLEDÁNÍ NESMRTELNÝCH / 21

chymie. Pokusíme se na ni alespoň částečně odpově dět během

tohoto putování, v němž se prolíná skutečnost s legendami.

Pátrání po čínské alchymii

Velmi často nalézáme v souvislosti s počátky čínské alchymie

větu citovanou ze starých kronik, podle nichž v lednu nebo

v únoru roku 144 př. n. l. „[císař Ťing] vydal edikt [přikazují -

cí] veřejnou popravu [soukromých osob] razících mince nebo

[vyrábějících] falešné zlato“. Císařovu nespokojenost snadno

pochopíme, protože ražba mince je obvykle státní monopol,

a v tom to případě dává korunu všemu falešné zlato. Ovšem vý

znamný čínský dějepisec Jing Šao (asi 104–206 n. l.), když se

vrací k této zmínce, doplňuje ji o podstatnou informaci: „Císař

Wen v pátém roce [své vlády, tedy 175 př. n. l.] dovolil obec

nému lidu razit [volně minci]... v minulých dobách bylo vy

robeno mnoho [alchymického ?] falešného zlata. [Ale] falešné

zlato se ve skutečnosti nedá vyrobit, zbytečně [způsobuje]

ztráty a výdaje... když [takoví alchymisté ?] zchudli, povstá

vali a dávali se na zboj a loupež. Proto [císař] Ťing vydal

tento zákon.“

Oba texty musíme komentovat. Začněme od konce. Falešné,

nepravé zlato, tedy napodobenina tohoto kovu, se dá vyrobit,

ale spíš než zchudnutí hrozí jeho výrobci obvinění z nebez

pečného podvodu. Již v době Wenova výnosu existovaly způ

soby, jak poznat, že je zlato falešné nebo, což bylo častější, zne

hodnocené přídavkem jiného kovu. Pokud by snad někdo razil

z takového kovu mince a vydával je za zlaté, byl by penězokaz

a právě tato činnost byla z pochopitelných důvodů trestána

zvláš přísně, a to nejen v Číně. Z hlediska našeho pátrání mu

síme uzavřít, že falešné zlato pro ražbu mincí dokázal vyrobit

kterýkoli jen trochu zdatný řemeslník, jenž vůbec nemusel být

alchymista. Císařský edikt tedy z tohoto pohledu neobstojí jako

spolehlivý doklad toho, že by v Číně byla v té době provozo


vána alchymie. Představujeme si ji totiž nejčastěji jako pokusy o výrobu zlata z obecných kovů pomocí chemických nebo metalurgických postupů, případně jejich kombinací. Dnes víme, že to tak nejde; naši předkové potřebovali přibližně dvě tisíciletí k tomu, aby se o tom přesvědčili. V citátu je sice v hranatých závorkách doplněno slovo „alchymické“ v souvislosti se zlatem, ale tak to uvedl moderní překladatel, a jak řečeno, je to stále diskutovaný problém. Na závěr se v textu objevují také „alchymisté“, ale k těm jsme rovněž připojili otazník, a to z důvodů právě naznačených. Šlo o problém s překladem starého čínského textu, přičemž jsme uvedli, že to stejně tak mohli být řemeslníci zabývající se penězokazectvím.

Ale přece jenom neházejme pomyslnou flintu do žita. Jing Šao píše o tom, že ti, kdo se pokoušeli vyrobit falešné, te raději říkejme umělé zlato, nakonec upadli do bídy. Následující úvaha je pouze náš dohad, zkusme však číst mezi řádky. Především kdyby vyráběli napodobeniny zlata a razili z nich mince, pak při troše štěstí, tedy jestliže nebyli odhaleni, rozhodně jim nehrozilo, že by zchudli. Náš dohad však míří úplně jinam – nešlo snad o to, že se snažili vyrobit umělé zlato z jiného důvodu než pro výrobu falešné mince? Jing Šao nic takového nenaznačuje a možná se opravdu mýlíme.

Jisté je tedy zatím pouze to, že výroba umělého zlata byla zakázána císařským ediktem. Bylo nebezpečné pokoušet se o ni, ale jak už tomu bývá, přece jen se našla výjimka – císařský dvůr. Co nebylo dovoleno poddaným, mohl si dopřát panovník. Začtěme se do líčení, které zaznamenal největší čínský starověký dějepisec a kronikář S’-ma Čchien (163–85 př. n. l.). Příběh, jenž občas přerušíme nezbytným komentářem, měl začít roku 133 př. n. l. Te už kronikář: „V té době byl císařem [Wu] přijat v audienci Li Šao-ün, protože [pravil, že ví], jak obětováním Peci a metodou [nepojídání] výrobků ze zrní je možné zabránit stárnutí. Císař ho měl v úctě. Li Šao-ün byl prý původně jako dohlížitel na návody jedním z členů dvora markýze ze Šen-ce [jménem Jao Siou]. Skrýval svůj věk 22 / ALCHYMIE


2

Polatinštělá podoba jména Kchung-fu-c’.

a [místo], kde se narodil a vyrostl, a pravidelně o sobě ří

kal, že je v sedmdesátém [roce svého věku] a dokáže porou

čet duchům a [umí] zabránit stáří a že putuje z místa na místo, aby jeho návody všude poznali mocní, a že nemá ženu a děti.“

Musíme kronikáře přerušit a vyložit alespoň něco. Pec s vel

kým počátečním písmenem si necháme na pozdější dobu, takže te spíš, kdo byl „dohlížitel na návody“. Vysvětlení není snad - né, protože existovaly dva podobné tituly; v tomto případě šlo zřejmě o mistra, jenž dohlížel na výrobu speciálních „mocných prostředků“, což si můžeme dát do souvislosti s oním oddalováním stárnutí. Protože byl jeho pán Jao Siou sesazen roku 148 př. n. l. poté, co byl obviněn z různých zločinů, Li Šao-ün se patrně vydal na cesty, aby od té doby šířil své znalosti, jak to tvrdil, jen se neví kde. Pokud šlo o jeho věk, trvalé sedm - desátiny měly podle všeho symbolický smysl – byly narážkou na proslulý výrok věhlasného filosofa Konfucia

2

(asi 551 – asi

479 př. n. l.), jenž prý pravil: „V patnácti jsem myslel na své

studium, ve třiceti jsem začal hrát svoji roli, ve čtyřiceti jsem

si byl jist sám sebou, v padesáti jsem si uvědomil svoji posici

ve vesmíru, v šedesáti jsem se už nepřel a nyní v sedmdesáti

se mohu řídit touhou svého srdce bez škodlivého návyku.“

Vrame se ke kronice, která potvrzuje, že Li Šao-ün působil

na své okolí vskutku hlubokým dojmem: „Lidé líčili, že doká

zal poroučet duchům a že nezemře. Jeden po druhém mu dá

vali potraviny a dary, takže měl stále nadbytek zlata, peněz,

oděvů a jídla. Všichni lidé [v důsledku toho] mysleli, že ne

podniká žádné obchody, a přece má více než dostatek, a navíc

nevěděl, kde je jeho rodiště, takže mu ještě více důvěřovali

a hleděli mu posloužit.“ Kronikář nám se vzácnou přímoča

rostí načrtl několika větami model, který provázel alchymii po

věky – objevuje se záhadný cizinec nejasného věku a původu,

jenž tím vyvolává mocný dojem, zesílený navíc tím, že se uvádí

HLEDÁNÍ NESMRTELNÝCH / 23


3

Jako vzdálený strýc císaře Wu byl roku 141 př. n. l. povýšen do šlechtického stavu.

sliby, které je příjemné poslouchat. A samozřejmě především doufat, že se tyto sliby naplní.

Jak te uvidíme, dojem se dal ještě umocnit: „[Li] Šao-ün spoléhal na svou dovednost v návodech a byl zdatný v poskytování chytrých výroků, které se záhadně trefovaly do černého. Jednou navštívil hostinu u markýze z Wu-anu [jménem Tien Fen

3

]. Mezi přítomnými byl úctyhodný muž, jenž byl přes

devadesát [let starý, Li] Šao-ün tehdy vyprávěl o místě, kam chodíval střílet z luku s dědem tohoto [muže]. Tento ctihodný muž, když byl chlapec, doprovázel svého děda, a vzpomínal si na to místo, takže všichni [na hostině] užasli.“

Nezůstalo u jediné příhody, která musela právem vzbudit podiv. Nepřekvapí pak pokračování kroniky: „Když byl [Li] Šao-ün na audienci u císaře, císař měl starožitnou bronzovou nádobu a zeptal se na ní [Li] Šao-üna. [Li] Šao-ün opáčil: ,Tuto nádobu měl vévoda Chuan z Ťi v desátém roce [své vlády] na terase Po-čchin.‘ Když domluvil, byl prozkoumán nápis a byla to skutečně nádoba [zhotovená pro] vévodu Chuana z Ťi. Každý v paláci byl poplašen a soudil, že [Li] Šao-ün je podobný bohu, že je to muž starý několik století.“

S podobnými příběhy se nesetkáváme jen v alchymii, ale té se zde věnujeme, a v této nauce můžeme očekávat ještě mnohá vyprávění, nad nimiž se v minulosti tajil dech. Kronikáře pouze doplníme, že desátý rok vlády vévody Chuana odpovídá roku 676 př. n. l. Teprve mnohem později historik Liang Jü-šeng (1745–1819) připomněl, že zmíněnou terasu nechal zbudovat až vévoda Ťing, jenž vládl v letech 547–490 př. n. l. To přimělo novověkého učence, aby zaujal zdvořile skeptické stanovisko k zázračným výkonům Li Šao-üna.

Přesto musíme uznat, že se tento záhadný muž uvedl oprav - du pozoruhodně, spektakulárně, jak se kdysi říkalo. Jak můžeme sledovat v kronice, byly to opakované bu přímé nebo nepříliš zastřené narážky na jeho věk, které musely rozněco- 24 / ALCHYMIE


4

Třebaže to byl panovník legendární, najdeme pro něj někdy i data 2697–2597

př. n. l. vat zájem mistrova okolí. Kdo by netoužil dozvědět se, jak se lze dožít vysokého věku? Všichni zájemci však museli zůstat stranou ve stínu jediného. Kronikář pokračuje: „[Li] Šao-ün promlouval k císaři řka: měl byste se poklonit Peci a potom můžete učinit samotné duchy přítomnými; když jsou duchové skutečně přítomni, prášek rumělky může být proměněn ve zlato; když bylo toto zlato vyrobeno, může být použito na nádoby sloužící pití a jídlu a zvětší délku vašeho života; když délka vašeho žití vzrostla, může [vám] být poskytnuta audience u nesmrtelných z Pcheng-laj uprostřed oceánu; když byla poskytnuta tato audience, pak obětováním Nebesům a Zemi nikdy nezemřete. Žlutý císař tak učinil.“

Pokusme se rozplést tuto pasáž, jež patří ke klíčovým při hle

dání kořenů čínské alchymie a její podstaty. Je to nesnadný úkol, v němž začneme od konce, u legendárního světce, vládce Chuang-ti, „Žlutého vládce“ nebo „Žlutého císaře“. Setkáváme se s tradicí, která poznamenala čínský přístup ke zpracování dě - jin – staří učenci zde totiž vykládali legendární příběhy tak, že z nich postupně vylučovali prvky nadpřirozena, a pod zámin - kou, že vylupují historické jádro, transformovali bohy a hrdi ny v císaře a jejich ministry, zatímco se z příšer stávala buřičská kní žata, případně zlí ministři. Tento přístup vedl později k to - mu, že se čínské dějiny obrazně řečeno posouvaly v datování do minulosti. Jako by se různé příhody opravdu staly a navíc vel mi dávno. Taková proměna se odehrála i se Žlutým císařem, jehož klade čínská historická tradice do 26. stol. př. n. l.

4

Už dávno s tím byly určité problémy, takže se jeden z Kon

fuciových žáků otázal mistra: „Byl Žlutý vládce člověkem, nebo nebyl člověkem? Jak je možné, že dosáhl [věku] tří set let?“ Především si povšimněme, že se nehovoří o nesmrtelnosti, ale jen o třech stech letech, ovšem i tak to bylo žákovi nápadné. Podle Konfucia je to prý jen nedorozumění, protože lidé měli

HLEDÁNÍ NESMRTELNÝCH / 25


prospěch z vlády Žlutého císaře během sta let jeho života, pak následujících sto let po smrti uctívali jeho ducha a dalších sto let nadále následovali panovníkovo učení. Tím však nebyly rozptýleny všechny pochybnosti o záhadném monarchovi, protože jeden z čínských znaků uváděných v souvislosti s ním znamenal původně „tvář“, později „strana, směr“. První z možností přivedla jiného z Konfuciových žáků k otázce: „ Je pravda, že měl starověký Žlutý vládce čtyři tváře?“I tentokrát uvedl mistr vše na pravou míru vysvětlením, že jsou tím míněni čtyři úředníci, které císař používal, aby vládli čtyřem končinám jeho říše.

Když jsme vyřešili nebo spíš naznačili úskalí poslední věty citované pasáže, podívejme se te na její začátek, kde se píše o Peci s velkým písmenem. Je to narážka na pět tradičních obětí přinášených v čínských domech: vstupní bráně do dvora, dveřím do domu, studni, nádrži na dešovou vodu a konečně peci. Ani tentokrát se nevyhneme nejasnostem, když se dočteme v pramenu asi z 1. stol. př. n. l., že „[uctívání] Pece je obě [učiněná] staré ženě. Nádoba [na potraviny přinášené v této oběti] je [běžná] miska a váza je [obyčejná] nádoba na víno.“ Na dru hé straně S’-ma Piao (asi 240 – asi 360 n. l.) poznamenal: „Ťie je bohyně Pece. Nosí červené šaty. Vypadá jako krásná žena.“ Samozřejmě že stará žena nemusí být zrovna nevzhled - ná, přiznejme ale, že za krásnou bývá označena spíš jen zřídka.

Ponechejme nezodpovězenou otázku, jak vlastně tato bohyně vypadala, protože v tomto okamžiku je mnohem důležitější, že správně provedená obě dokáže podle Li Šao-üna přivolat duchy a teprve v jejich přítomnosti se prý rumělka promění ve zlato. Jsme u klíčového momentu pasáže, kterou rozebíráme, v níž jsou shrnuty některé podstatné představy alchymie obec - ně a čínské zvláš. K obecnému patří duchové. Ne vždy, ale poměrně často se v alchymii objevuje nadpřirozeno, zde duchové, a jak se opakovaně přesvědčíme, o staletí později v křesanské Evropě se tato nauka stala „darem Božím“, v níž může uspět jen vyvolený Bohem, tedy nadpřirozenou mocí. Božstva, tentokrát planetární, hrála významnou roli v její předchůdkyni 26 / ALCHYMIE


v helénistickém Egyptě a v islámském světě to byl samozřej - mě Alláh.

Čínská alchymie, a nejen ona, měla svou specialitu, oblíbenou sloučeninu, jíž byla rumělka, sulfid rtunatý (HgS). Aniž bychom se pouštěli do chemických výkladů, ještě se přesvědčíme o tom, že čínští alchymisté dokonce uvažovali existenci většího počtu rumělek, ve skutečnosti směsí sloučenin, často obsahujících rtu a arsen. Přítomnost těchto dvou chemických prvků významně zpochybňuje příznivé působení takových preparátů na délku života. Hlavně však by se žádná z těchto rumělek, tu pravou nevyjímaje, nedala nikdy proměnit ve zlato. Přitom právě ono bylo klíčové: podle představ čínských alchymistů používání nádob právě z tohoto umělého zlata, ne z přírodního, mělo prodlužovat lidský život.

K tomu další chemický komentář. Zlato, to skutečné, není příliš chemicky reaktivní a ve starověku nebyl znám postup, jak ho zreagovat. Kovy jako železo nebo mě na vzduchu spontánně korodují, pokrývají se rzí, respektive měděnkou, rtu vytváří se sírou ochotně sulfid, rumělku, jen zlato zůstávalo neměnné, „nesmrtelné“, za podmínek, jaké mohli vytvořit staro - věcí alchymisté a řemeslníci. Vcelku oprávněně lze soudit, že se „nesmrtelnost“ zlata mohla v jejich představách přenášet i na člověka, ovšem zatím se nepodařilo uspokojivě vysvětlit, proč čínští alchymisté předepisovali, že to právě musí být zlato uměle vyrobené. V každém případě o nesmrtelnosti zlata ještě uslyšíme, v Číně i jinde. Te můžeme shrnout dosavadní zjištění, že hlavním cílem čínské alchymie bylo prodloužení lidského života, v lepším případě dosažení nesmrtelnosti pomocí různých zázračných preparátů, z nichž se za nejvýznamnější pokládalo uměle vyrobené zlato.

Znovu zde proto připomínáme naše váhání nad ediktem císa ře Ťinga. Možná že už tehdy působili alchymisté snažící se o vý robu zázračného preparátu a nebylo to snad tak, že se s nimi obrazně řečeno „svezli“ různí podnikavci, kteří spíš než o prodloužení života usilovali o jeho zpříjemnění hned te ?

HLEDÁNÍ NESMRTELNÝCH / 27


Ti se pak mohli pokoušet uplatnit umělé zlato na trhu v po

době mincí. V některých případech, jak to ukazují dochované

návody, které se podařilo rozluštit, mohl některý z produktů

alchymistů opravdu připomínat zlato. Samozřejmě že by ne

obstálo ani v poměrně jednoduchém testu, ale ne každý ho

znal a ne každému byl dostupný.

Jak nás Li Šao-ün poučil, jestliže se vše provede správně,

nejen že se prodlouží život takového šastlivce, ale dostaví se

i nesmrtelní z Pcheng-laj. K nim se za okamžik vypravíme, ale

nejprve dokončíme příběh Li Šao-üna, jenž císaři dále vyprá

věl o tom, že nějaký jeho poddaný prý kdysi putoval oceánem

a dostalo se mu audience u mistra An-iho, jemuž také věnu

jeme za chvíli pozornost, protože tato postava byla prý v kon

taktu s těmi, kdo obývají Pcheng-laj. Navíc „když se mu zachce,

objevuje se lidem, a když se mu to nehodí, zůstává skrytý“.

Pokud nic jiného, znělo to zajímavě, takže „Syn Nebes [císař

Wu] poprvé osobně obětoval Peci a vyslal muže [vlastníky]

návodů na oceán hledat mistra An-iho a podobné [bytosti

z ostro va] Pcheng-laj a věnoval pozornost proměně rumělky

a přípravků z rozličných látek ve zlato“. Zůstáváme v nevě

domosti, protože se kronikář nezmiňuje o výsledku této císař -

ské pozornosti. Podobně nevíme, jaké návody měli vlastnit

muži vyslaní na oceán. Spíš by připadalo jako pravděpodob

nější, že měli naopak patřičné návody přivézt.

Kronikářovo vyprávění však přináší nečekaný zvrat, tedy ne

čekaný z hlediska údajných schopností císařova alchymisty:

„Nějakou dobu poté Li Šao-ün onemocněl a zemřel. Syn Nebes

usoudil, že se proměnil [v nesmrtelného] a neodešel a neze

mřel, a proto poslal úředníka Kuan Šua, aby získal jeho ná

vody a hledal mistra An-iho z Pcheng-laj. On však nedoká

zal zařídit nic z toho. Ale mnoho pánů [vlastníků] zázračných a podivných návodů z pobřeží [někdejších států] Jin a Taj přicházelo jeden po druhém a hovořilo o věcech týkajících se bohů.“ Co to bylo, slepá víra v zázrak podporovaná touhou po nesmrtelnosti nebo snaha zaretušovat blamáž, co vedlo čín

28 / ALCHYMIE


ského císaře k tomu, aby tvrdil, že Li Šao-ün nezemřel? Odpo -

vě se už nedozvíme, zato však se opakovaně přesvědčujeme

o tom, že se podobný obraz opakoval: v různých pramenech

nacházíme údajně spolehlivé návody, jak dosáhnout ne smrtel

nosti, a přitom autoři těchto textů zemřeli ve věku na tu dobu

sice někdy pokročilém, z dnešního hlediska však nikte rak dra

maticky vysokém. V povědomí lidí byla tehdy oprav du hluboce

zakořeněna víra v možnou nesmrtelnost. Jak dnes odborníci

soudí, její počátky sahají snad do 8. stol. př. n. l. Te se ale vy

dáme na nelehké putování hledat nesmrtelné v naději, že po

tkáme také záhadného mistra An-iho.

Ostrovy nesmrtelných

Na této výpravě se ocitáme v houštině pramenů, obtížně pro

stupné. Budeme se snažit podat to v této pestré směsi, v níž

jsou některé legendární prvky snadno patrné, jiné nikoli. Cestu

se pokusíme zvolit tak, aby nás posléze zavedla k mistru An

imu. Předem však musíme varovat, že to nebude vůbec jed

noduché putování, přímočaré, ale naopak nás čekají četné

zákruty a všeli jaká odbočení. V prvních krocích nám opět po

slouží S’-ma Čchien svým vyprávěním o učeném mistru Cou

Jenovi, což byla skutečná postava, filosof, jenž působil někdy

v letech 305 až 240 př. n. l. Tohoto respektovaného učence pro

slavila snad nejvíc cyklická teorie dějin, podle níž dynastie

vzkvétají a upadají v závislosti na posloupnosti pěti sil, země,

dřeva, kovu, ohně a vody.

U toho se musíme krátce zastavit. Číňané totiž věřili, že lid

ský život i všechny změny ve světě se odehrávají v důsledku

působení pěti sil, známých jako wu-sing, což je právě uvedená

pětice. Korektní je nazývat je pět fází, třebaže je častěji najde

me v různých překladových pramenech jako „pět prvků“ nebo

„pět elementů“. Pro srozumitelnost zůstaneme u posled ní

z možností, třebaže je to méně odpovídající překlad. V každém

HLEDÁNÍ NESMRTELNÝCH / 29


z pěti elementů je obsažena všudypřítomná dvojice jin a jang, občas uváděná jako dvojice protikladů, což je správné jen zčásti. Jsou to sice protiklady, ale dohromady vždy vytvářejí jeden celek. Jin je uvažován jako ženský princip, jang je mužský a toto vymezení zahrnuje všechny možnosti týkající se lidí. Jin je chlad, jang je horko, což jsou všechny tepelné počitky, a stejně tak jinová noc a jangový den tvoří to, co nazýváme dnem, míníce tím čtyřiadvacetihodinový cyklus. Mohli bychom podobně pokračovat, ale už se omezíme jen na čísla: sudá jsou jinová, lichá jangová. Jiná už nejsou, máme-li na mysli čísla přirozená, řečeno dnešní matematickou terminologií.

Po tomto odbočení zpět k Cou Jenovi. Mistr se těšil úctě

vskutku mimořádné, takže se u S’-ma Čchiena dočteme, že když tento učenec zavítal do státu Jen, král Jao mu spěchal v ústrety se smetákem, aby mohl odstraňovat prach z cesty, po níž Cou Jen kráčel. Osobně ho pak uvedl do paláce a žádal mistra o dovolení, aby směl usednout na sedačku žáka. Jiní vladaři doprovázeli filosofa neméně uctivě prachem cest, jen přitom nezametali. Z různých narážek lze soudit, že Cou Jen opravdu stál za uklizení cesty, nebo neznal jen cyklickou teorii dějin, ale snad prý také tajemství nesmrtelnosti. Někdy se soudí, že snad právě on byl nejstarším známým čínským alchymistou nebo přinejmenším jedním z raných průkopníků této nauky. 30 / ALCHYMIE

Obr. 1 Znázornění dvojice jin a jang se po

kládá za jeden z nejpozoruhodnějších symbolů

filosofie a přírodních věd. Jin a jang v sebe pře

cházejí v neustálém koloběhu, přičemž každý

z nich v sobě nese zárodek druhého, což na

značují malé kroužky barvy partnera. Přede

vším však nelze rozdělit kruh čarou procháze

jící jeho středem tak, aby se oddělil samotný

jin nebo samotný jang. Jsou to neoddělitelné

komplementy navíc v kruhu, jenž nemá začá

tek ani konec. Je to věčný koloběh.


Jisté to zdaleka není a je docela možné, že učený mistr přišel ke své pověsti alchymisty nechtěně, jak bychom mohli možná vytušit ze S’-ma Čchienova líčení: „Cou Jen byl proslulý mezi šlechtici [pro své učení], že jin a jang kontrolují cyklický pohyb předurčenosti. Muži, kteří [vlastnili magické] návody... předávali jeho dovednosti, ale nebyli schopni jim porozumět. Avšak od té doby se nedá spočítat neustále rostoucí počet oněch osob, které prováděly podvodné zázraky, klamstva a nepovolené praktiky.“ Jako by se nám tady objevovala předzvěst návštěvy Li Šao-üna, jehož počínání v nás sotva vzbuzuje důvěru. Nebyl toto jeden z kořenů alchymie, když se učenec Cou Jen zmínil o čemsi, čemu jeho posluchači a následovníci nerozuměli a vyložili si to po svém? Opět se jen dohadujeme. Slovutný mistr se mohl opravdu zmínit o nesmrtelných, nebo víra v jejich existenci již tehdy byla v Číně několik století, ale třeba vůbec neřekl, že nesmrtelnosti lze dosáhnout, zatímco jeho posluchači to tak pochopili.

Závěr předchozí pasáže z kroniky jen připomněl, že alchymii doprovázel podvod. Není divu, protože šlo o nauku, která slibovala něco, po čem každý toužil, a co navíc každému připadalo nedosažitelné. Kdo by nezatoužil po nesmrtelnosti nebo alespoň po prodloužení života? Později a jinde se alchymie zaměřila spíš na hmotné bohatství, ale i taková nabídka byla lákavá, zvláš když se zdálo, že cesta ke zlatu je snadná. To nás znovu vrací k již vyslovenému dohadu, co možná mohlo být v pozadí ediktu císaře Ťinga. Klasickými vědami se nedalo tak snadno zbohatnout; sotva se dal čekat nával zájemců u matematika zabývajícího se řešením rovnic. Podobně na tom bylo řemeslo, a to navzdory svému zlatému dnu, samozřejmě pokud byl řemeslník poctivý. Alchymisté se však snažili vyrobit umělé zlato, prostředek sloužící k prodloužení života, případně vedoucí k dosažení nesmrtelnosti. Když občas někdo z nich zemřel, nesmrtelnost to jistě zpochybnilo, a pak možná některý podnikavec začal z takového zlata razit mince. Do Ťingova výnosu to bylo trochu usnadněno předchozím císařským povo

HLEDÁNÍ NESMRTELNÝCH / 31


5

Připomínáme, že to byl ten se smetákem; vládl 311–280 př. n. l.

lením obecnému lidu k ražbě mincí. Jen císař Wen neměl na

mysli minci z falešného zlata.

Hledání Ostrovů nesmrtelných

Podle čínských legend byl s nesmrtelnými jeden zásadní prob

lém, o němž se S’-ma Čchien také zmiňuje: „Počínaje [králi] We -

jem a Suanem [a králem] Jao z Jenu

5

panovníci vysílali lidi na

oceán, aby vyhledali [pohádkové ostrovy]Pcheng-laj, Fang-jang

a Jing-jou. O těchto třech božských[ostrovech] se tvrdilo, že jsou

v moři Po nedaleko lidských [sídliš], potíž je v tom, že když

jich téměř dosáhnete, váš člun je větrem odvanut pryč. Snad

byli takoví, kdož dosáhli[těchto ostrovů. Vyprávějí, že]tam jsou

nesmrtelní a také preparát, který zabraňuje smrti; jejich živí

tvorové, ptáci a zvířata, jsou dokonale bílí; jejich paláce a věže

s branami jsou ze zlata a stříbra. Ale pokud jste ostrovů nedo

sáhli a vidíte je pouze z dálky, jsou podobné oblakům, když

jich dosahujete, klesají tyto tři božské hory pod vodu...“

Podobně jako v jiných čínských legendách ani s pohádko

vými ostrovy to není tak docela jednoduché. Přiblíží nám to

S’-ma Čchien, jenž jinde ve svém díle uvádí, že se v pozdějších

dobách tvrdilo, že ostrovy leží v oceánu ve velké dálce. Po

kusme se zrekapitulovat tuto variantu historky. Prý v nepřed

stavitelné dálce na východě moře Po je na hladině bezedného

zálivu pět pohádkových ostrovů. Do zálivu vtékají řeky ze všech

oblastí, ale výška mořské hladiny se nemění, což v legendě zas

tolik nepřekvapuje. Zarážející může být nejvýš samotný fakt, že

v bezedném zálivu nějaká voda vůbec je. Domy na ostrovech

jsou ze zlata a z jadeitu, ptáci a zvěř září bílou barvou. Trochu

nejasné je tvrzení, že tam rostou perlové a korálové stromy, je

jichž ovoce jemně voní. Kdo toto ovoce pojídá, nezestárne a ne

zemře.

32 / ALCHYMIE


Vcelku očekávaně obývají ostrovy nesmrtelní a létají a vznášejí se všude prý ve velkém počtu. Jak kronikář pokračuje, „pět ostrovů nemá základy a vznášely se [ostrovy] na vlnách“. Sotva tomu mohlo být v bezedném zálivu jinak. Potom však mocný bůh „zařídil, aby patnáct velkých mořských želv, střídajících se vždy po pěticích, drželo tyto ostrovy na svých hlavách. Ale jistý obr lovil na udici a chytil pět z těchto želv a použil jejich krunýř k věštění, načež dva ostrovy odpluly k severnímu pólu, kde se potopily v oceánu, a jejich nesčíslní nesmrtelní [obyvatelé] se museli přemístit jinam.“ Tím se vysvětluje, proč zůstaly jen tři ostrovy.

Víra v existenci tajemných ostrovů byla neobyčejně pevná, jak dokládá historie, tentokrát skutečná. Když Čchin Š’-chuang-ti (259–210 př. n. l., císař od 221 př. n. l.), první z císařů dynastie Čchin, ovládl Čínu, dosáhl také mořského pobřeží a tady prý shledal mnoho alchymistů debatujících právě o legendárních ostrovech. Je na místě poznamenat, že se tu zmínka o alchymistech objevuje ještě před ediktem císaře Ťinga. Sám císař Čchin Š’-chuang-ti byl muž činu, ovládnutí Číny to ostatně dokazuje, a proto zase vyslal lodě k oněm ostrovům, ale protože byl informován o neblahých vzdušných proudech zahánějících plavidla pryč, takže bylo navýsost pravděpodobné, že nesmrtelnost je v nedohlednu, nechal se zeptat alchymisty Sien-men C’-kaoa na budoucnost říše Čchin. Na odpově chvíli počkejme, nejdřív sledujme císařovo lo stvo.

První z plaveb k Ostrovům nesmrtelných vedl Su Š’, někdy se píše, že alchymista, ale přijímejme to s reservou. Spíš byl na takovou úlohu důležitý dobrý organisátor znalý mořeplavby. Na cestu se prý vydal s výpravou čítající tři tisíce mladých mužů a žen, jakož i řemeslníky všech oborů. Takto vybaven odplul a poté, co nalezl klidné a úrodné místo, usadil se tam, nechal se zvolit králem a o nesmrtelné se dál nezajímal. Na jihu Japonska v prefektuře Nara se zachoval hrob, kde nápis na kamenu hlásá: „Hrob Su Fu z dynastie Čchin“. Pokud si také další výpravy počínaly podobně, nepřekvapí, že čínští

HLEDÁNÍ NESMRTELNÝCH / 33


6

Udává se 220 př. n. l.

císařové čekali marně na zázračný prostředek z ostrovů ne

smrtelných.

Te ještě co řekl císaři o budoucnosti jeho říše alchymista

Sien-men C’-kao. Varoval, že říši porazí Hunové, a proto ne

chal císař Čchin Š’-chuang-ti vystrojit třísettisícovou armádu,

a také začal roku 215 př. n. l. budovat Wan-li čchang-čcheng

neboli „Ze dlouhou deset tisíc li“, kterou dnes známe jako

Velkou čínskou ze . K číslovce snad navíc doplňme, že Číňané

znali i větší, ale „deset tisíc“ se používalo ve smyslu nekonečně,

nezměrně mnoho. Tolik let života se přálo císaři.

Nesmíme zapomenout na učeného mistra An-iho. Píše se

o něm v Zápiscích o různých nesmrtelných, díle pocházejícím

snad ze 3. nebo 4. stol. n. l., za jehož autora bývá někdy po

kládán Liou Siang, ale ten žil již v letech 80–9 př. n. l. Zde se

dočteme, že mistr An-i „prodával medicínu na pobřeží [Vý

chodního oceánu]. Všichni lidé v té době říkali, že to byl starý

pán tisíce let [věku]. Když První Císař [dynastie] Čchin [pod

nikl cestu na východ

6

], žádal ho [aby přišel na audienci] a roz

právěl s ním [tři dny a] tři noci. Daroval mu zlato [a jadei

tové kroužky v hodnotě] milionů [v hotovosti]. Když [An-i]

odcházel... [aby se stal nesmrtelným], každý pro něj uspořá

dal [hostinu]. Když odcházel, zanechal jako vyrovnání dopis

a pár dřeváků [ozdobených] červenými jadeity. [Dopis] pravil: Po [několika] tisících let po mně pátrejte [u paty] hory Pcheng-laj. První Císař okamžitě vyslal na oceán [muže jménem] Su Fu, mistra Lu, a další [čítající] několik stovek osob jako své posly. Dříve než dosáhli hory Pcheng-laj, setkali se s větry a vlnami a vrátili se.“

Podrobnosti příběhu už známe, jen s tím návratem to asi po

každé nesouhlasilo. Kruh vyprávění o legendárních ostrovech se uzavírá. Činíme tak s poznámkou, která nás vrací k alchymii. Někdy se píše, že Cou Jen nebo snad Sien-men C’-kao byli alchymisté. Přesvědčivé důkazy pro to zatím nejsou a patrně

34 / ALCHYMIE


sotva kdy budou. Potřebovali bychom nějaké záznamy o tom,

co všechno vlastně dělali, alespoň náznak návodů, postupů,

které by dokládaly alchymické počínání. Počátky čínské alchy

mie však zůstávají v mlze dohadů a bude jim to patrně sou

zeno i nadále. Když se totiž Čína sjednocovala, nařídil roku 213

př. n. l. nám už známý císař Čchin Š’-chuang-ti spálit knihy a his

torické záznamy s cílem vyhladit pamě národa. Na tuto ne

blahou tradici navázal Š’-cu (1216–1296), od roku 1271 první

císař mongolské dynastie, jehož známe jako Kublajchána. Ten

přikázal roku 1281 spálit všechny taoistické spisy s výjimkou

několika málo titulů, mezi něž naštěstí patří Tao-te-ing, zá

kladní dílo taoismu, o němž se zmíníme krátce později. Po

dvou vlnách ničení je snazší vyprávět legendy než se pokoušet

o rekonstrukci vzniku čínské alchymie.

Návštěva Nesmrtelných

V prosinci roku 123 př. n. l. nebo snad v lednu roku následu

jícího zemřel Liou An, princ z Chuaj-nanu, označovaný někdy

za amatérského filosofa. Tradovalo se o něm, že zanechal dvě

díla, ovšem o jednom z nich je jasné, že vznikalo postupně

během několika staletí. Zdá se, že něco podobného platí také

o díle, o němž se zmíníme v rámci této historie. Zajímavý je

nejen obsah, ale i vznik tohoto spisu, jehož okolnosti líčí ano

nymní dílo Lie-sien čchüan-čuan neboli „Úplné životopisy Ne

smrtelných“, které se datuje do let 200 až 400 n. l.

Než se Nesmrtelní dostaví, musíme alespoň velmi krátce

předeslat něco z čínské filosofie, konkrétně taoismu. Nebude

me se jím zabývat, protože odborníci povolaní k tomu se sho

dují, že je to jedna z nejobtížnějších, ne-li vůbec nejobtížnější

filosofie, jejíž zformování se tradičně připisuje učenci Lao-c’ovi

(Starý mistr), jenž prý žil asi v 6. stol. př. n. l. Údajně měl se

psat knihu Tao-te-ing, základní dílo této filosofie, jejíž obtíž

nost nám naznačí již začátek textu:

HLEDÁNÍ NESMRTELNÝCH / 35


„Tao co se dá povědět

už není to Tao

Jméno co se dá pojmenovat

už není to jméno –“

Není divu, že problémem je i překlad samotného titulu knihy. Dokonale přesný není možný. Někdy najdeme podobu „O Cestě Tao a její Síle“, jindy „O Cestě a Ctnosti“, kde, jak vidíme, se opakuje výraz „cesta“. Čínský znak pro Tao se skládá ze dvou složek značících „hlava“ a „noha“. Může tak jít o cestu skutečnou stejně jako o cestu duchovní a také o cestu, jíž se ubírá celý svět, celý vesmír, řízený zákonem Tao. Není tudíž překvapivé, když se v odborné literatuře dočteme, že kniha Tao-te-ing byla ve skutečnosti původně zamýšlena jako určitá rukově pro panovníka, jak vládnout. I to je cesta, v tomto případě vlády. To jen dokresluje, jak obtížně uchopitelný je svět taoismu, z něhož se postupně zformovalo náboženství se svými mnichy a patřičnými rituály.

Myšlenka cesty, ta obecná, je velmi silná, a tak se „tao“ objevuje v japonské transkripci jako „tó“ nebo „dó“. Nalézáme ho v termínu šintó, „cesta bohů“, za nímž se skrývá japonské animistické náboženství. Cestou, dó, se neřídila jen božstva: bušidó, složenina slov buši, „bojovník“, a dó, tedy cesta bojovníka nebo válečníka, je proslulý kodex cti japonských samurajů. Nemusíme být samuraji, i nám se nabízejí cesty: jaj-dó, cesta tažení meče, naginata-dó, cesta halapartny, kendó, cesta meče, karate-dó, cesta prázdné ruky, aikidó, cesta božské harmonie, nebo džúdó, měkká cesta, které všechny známe spíš jako bojová umění. Jak ale napsal proslulý japonský samuraj Ta - kuan Sóhó (1573–1645), malíř, znalec čajového obřadu a žák legendárního mistra šermu Mijamota Musašiho (1584–1645), „ten, kdo v kendó nevidí nic jiného než série úderů a ran, ten zapřel učení velkých mistrů“. Potud odbočení k cestě, po níž se vlastně ubírá každý z nás. Zájemce o podrobnější studium této tématiky odkazujeme na specialisovanou lite raturu. 36 / ALCHYMIE


Te tedy k Životopisům Nesmrtelných, kde se vypráví o tom, jak se jednou objevilo u brány Liou Anova sídla osm starých mužů žádajících, aby byli vpuštěni. Strážce brány je odbyl slovy: „Princ si přeje Tao, aby zabránil nemocem a dosáhl dlouhého života; chce moudré učence a přeje si mít silné a udatné muže... vy, pánové, jste staří. Patrně ani nevládnete u



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.