načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Albert Schweitzer -- (1875-1965) - Nils Ore Oermann

Albert Schweitzer -- (1875-1965)

Elektronická kniha: Albert Schweitzer
Autor:
Podnázev: (1875-1965)

- * Kniha vychází ke 140. výročí narození a 50. výročí úmrtí Alberta Schweitzera - * Doktor z Lambaréné - * Osobnost bez hranic Alsaský rodák Albert Schweitzer, lékař, filantrop, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  240
+
-
8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7% 75%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 329
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z německého originálu Albert Schweitzer 1875-1965 ... přeložil Petr Babka
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9536-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Alsaský rodák Albert Schweitzer, lékař, filantrop, teolog, varhanní virtuos a hudební teoretik v jedné osobě, patří mezi ty nečetné postavy, které k sobě stále znovu poutají pozornost jak pro svůj životní příběh, tak pro svůj odkaz a dílo. Monografie německého evangelického teologa, historika a právníka, profesora univerzity v Lüneburgu, přináší komplexní zpracování bohaté a mnohostranné Schweitzerovy osobnosti. V chronologickém uspořádání sleduje základní etapy Schweitzerova života, jeho mládí a teologická studia, lásku k hudbě a zájem o osobnost Johanna Sebastiana Bacha, kterému věnoval přelomovou monografii, rozhodnutí stát se "pralesním doktorem" a pobyty v gabunském Lambaréné, jeho rozsáhlé veřejné působení a politickou korespondenci. Životní osudy lékaře, filantropa, teologa a držitele Nobelovy ceny míru za rok 1952 Alberta Schweitzera.

Popis nakladatele

* Kniha vychází ke 140. výročí narození a 50. výročí úmrtí Alberta Schweitzera
* Doktor z Lambaréné
* Osobnost bez hranic Alsaský rodák Albert Schweitzer, lékař, filantrop, teolog, varhanní virtuos a hudební teoretik v jedné osobě, patří mezi ty nečetné postavy, které k sobě stále znovu poutají pozornost jak pro svůj životní příběh, tak pro svůj odkaz a dílo. Monografie německého evangelického teologa, historika a právníka, profesora univerzity v Lüneburgu, přináší komplexní zpracování bohaté a mnohostranné Schweitzerovy osobnosti. V chronologickém uspořádání sleduje základní etapy Schweitzerova života, jeho mládí a teologická studia, lásku k hudbě a zájem o osobnost Johanna Sebastiana Bacha, kterému věnoval přelomovou monografii, rozhodnutí stát se „pralesním doktorem“ a pobyty v gabunském Lambaréné, jeho rozsáhlé veřejné působení a politickou korespondenci. N. O. Oermann se pokouší odpovědět na mnohé dosud nezodpovězené otázky: Jak se stalo, že právě Schweitzerova pralesní nemocnice, jedna z mnoha, si získala takovou proslulost? Jak zapadala jeho filosofie kultury do myšlení doby a jaké bylo Schweitzerovo politické a strategické myšlení?

((1875-1965))
Předmětná hesla
Schweitzer, Albert, 1875-1965
Lékaři -- Německo -- 19.-20. století
Teologové -- Německo -- 19.-20. století
Varhaníci -- Německo -- 19.-20. století
Lékaři -- Gabon -- 20. století
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nils Ole Oermann

Albert Schweitzer

(1875 –1965)


VYŠEHRAD

Albert

Schweitzer

|1875 –1965|

NILS OLE OERMANN


Z německého originálu Albert Schweitzer 1875 –1965.

Eine Biographie, vydaného v roce 2013

nakladatelstvím C. H. Beck, přeložil Petr Babka

Typografie Vladimír Verner

Odpovědný redaktor Filip Outrata

E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2015 jako svou 1342. publikaci

Vydání v elektronickém formátu první

(podle prvního vydání v tištěné podobě)

Doporučená cena E-knihy 240 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

Original title:

Nils Ole Oermann: Albert Schweitzer 1875–1965. Eine Biographie

© Verlag C. H. Beck oHG, München, 2013

Translation © Petr Babka, 2015

ISBN 978-80 -7429 -563-8

Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz

In memoriam

Rhena Schweitzer Miller

(1919 –2009)


7

|

Předmluva

Historii přisoudili úkol upravovat minulost,

poučovat svět k užitku budoucích let. Takové

vznešené úkoly si přítomný pokus neukládá –

chce jenom ukázat, jak to vlastně bylo.

LEOPOLD VON RANKE

Předmluva

„Ukázat, jak to vlastně bylo“ – to je klasická formulace historikovy úlohy.

1

Leopold von Ranke byl vysokoškolským učitelem

Harryho Bresslaua, tchána Alberta Schweitzera. Hodně se diskutovalo o tom, zda historik může vůbec zjistit, jak to „vlastně“ bylo. Ale snažit by se o to měl. Historik, tím spíše životopisec, není investigativní žurnalista ani hagiograf. Jeho úloha je skromnější, a zároveň náročnější: má zaznamenat životní pouť člověka, o němž píše, a ozřejmit jeho zásadní mezníky, hodnotové představy, motivace a vůdčí ideje. U tak dlouhého a tak mnohostranného života, jakým byl život Alberta Schweitzera, zpětně s oblibou podávaný v příliš jasných barvách, je tento úkol zvláště přitažlivý. Spiegel ve svém vánočním vydání roku 1960 o Schweitzerovi prohlásil, že vypadá „jako blízký příbuzný Pána Boha“.

2

Nebyl tím míněn pouze Schweitzerův zevněj

šek. Kdo byl ale Schweitzer pod tímto povrchem? Kdo to „vlastně“ byl? Touto otázkou je vedena předložená biografie.

Novou biografii Alberta Schweitzera jsme už dlouho potřebo

vali. Od vydání posledních životopisů byla publikována značná část Schweitzerovy pozůstalosti. V archivech se vynořilo mnoho dokumentů, které leccos prozrazují. Kdo uvažuje, jak by se dalo psát o živ otě tak mnohovrstevnaté osobnosti, tomu ukazuje cestu sám Albert Schweitzer. Jeho životopis Johanna Sebastiana Bacha z roku

|

Předmluva

1905 byl svorně chválen za to, že představuje syntézu života, myšlení a působení kantora od sv. Tomáše. Rovněž předložená biografie bude mít na zřeteli všechny tři aspekty – Schweitzerův život, jeho myšlení a jeho působení.

Přímo se nabízí porovnávat Schweitzerovy činy s jeho myšlením – právě proto, že jeho pravým kapitálem byla etická měřítka a osobní věrohodnost. Dostál Schweitzer onomu univerzálnímu „světovému názoru úcty k životu“, který propagoval? Naše biografie se této otázce nevyhýbá. Chce definovat i nedostatky, protože jsme si jisti, že hloubkové zobrazení příblíží Schweitzera jako člověka spíše než plochý obrázek úspěšné kariéry.

Schweitzerův život neprobíhal po stoupající přímce z alsaské fary přes Univerzitu Štrasburk a pralesní nemocnici v Lambaréné až k Nobelově ceně míru. Jako v každém životě i zde byly vrcholy a pády, vítězství a porážky. Ze Schweitzerovy autobiografické knihy Z mého života a myšlení (1931) však toto kolísání nepoznáme. Schweitzerův život se v ní jeví jako mohutná cílevědomě plánovaná stavba, jejímž úhelným kamenem je jeho vlastní princip úcty k životu a takřka nevyhnutelným následkem posléze Nobelova cena. Dosavadní biografové a hagiografové poměrně nekriticky opakovali Schweitzerův vlastní příběh přímočaré kariéry. Zdůrazňovali skromnost a mravní autoritu Alberta Schweitzera, univerzálního učence, který ve vlaku jezdil třetí třídou, protože žádná čtvrtá neexistovala, a který postojem a charismatem vynikal nad politickými a intelektuálními veličinami své doby. Schweitzerovi uctívači mu přisoudili „vůli architekta plánovat svůj vlastní život a medvědí sílu, aby po celá desetiletí“ uskutečňoval „rozhodnutí, k nimž dospěl“.

3

Schweitzer byl prý „génius lidskosti“,

řekl Winston S. Churchill, který jinak moc nepřeháněl.

4

Time Maga

zine roku 1949 ve svém titulním článku nazval Schweitzera „jedním z nejmimořádnějších lidí novověku“.

5

Ne všechno, co Schweitzer auto

biograficky zaznamenal, však souhlasí s tím, co se našlo v archivech a ve spisech z pozůstalosti. Tato biografie chce tudíž podat realističtější obraz Alberta Schweitzera na základě historických pramenů a novějších publikací.

Mnozí z těch, kteří psali o Albertu Schweitzerovi, se soustředili na jediný aspekt. Vyšly četné knihy s tituly jako Lékař. Jak Albert

|

Předmluva

Schweitzer mírnil nouzi; Albert Schweitzer jako teolog; Etika života. Albert Schweitzer jako filosof.

6

Předložená kniha z pera historika

Afriky a teologa chce na rozdíl od nich pojmout celého Alberta Schweitzera: teologa, filosofa kultury, hudebníka, lékaře, manžela, vedoucího tropické nemocnice, bestsellerového autora Afrických příběhů a populárních povídek

7

i spisovatele zásadních kulturologických

knih. Osobitost Alberta Schweitzera tkví právě v součinnosti různorodého nadání a různých oborů, jimiž se zabýval, od duchovních po zcela pozemsky praktické. Schweitzerova teologie byla určující pro jeho etiku, čas prožitý v Evropě určoval jeho představu Afriky, a pak Afrika měnila jej samotného i jeho představu Evropy.

Těžko říci, co je na Schweitzerově životě pozoruhodnější – zda jeho stálost, nebo jeho velká proměnlivost. Proč někdo se třemi doktorskými tituly náhle staví v pralesích nemocnici na kůlech se střechou z vlnitého plechu? Bez velkého rozruchu kolem vlastní osoby Schweitzer opakovaně překvapoval svým rozhodnutím: Jako třicetiletý soukromý docent se pustil do prvního semestru medicíny, jako teolog se stal vyhledávaným goethovským odborníkem, dějiny teologické dogmatiky ho dovedly k sepsání obdivované bachovské biografie, jako novozákonní badatel dospěl k filosofii kultury. Varhaník se stal stavitelem a zemědělcem v tropech. Jako otec rodiny vedl celá desetiletí přes dva světadíly nikoli neproblematický „vztah na dálku“. Jako dobrotivý pralesní doktor cestoval po celém světě a setkával se s velkými a mocnými lidmi.

Po Albertu Schweitzerovi zůstalo mnoho nezodpovězených otázek. Jak dosáhl svého celosvětového úspěchu? Jak to, že právě jeho pralesní nemocnice, která byla jen jednou z mnoha stovek nemocnic v tropech po druhé světové válce, získala takovou proslulost? Jak jeho filosofie kultury zapadala do myšlení jeho doby? Jakou roli hrála ve formování jeho filosofie medicína a přírodověda? Jaké bylo politické a strategické myšlení a jednání tohoto člověka, který rozeslal desítky tisíc dopisů

8

a dopisoval si s vůdčími politiky, intelektuály a hodnos

táři své doby, ať to byl Einstein, Chruščov nebo John F. Kennedy? Nebyl to snad nakonec „jen“ dobrý sebeinscenátor, který uměl prodat sebe a své dílo? „Je to plachý, pokorný muž, nebo snad Garbová s knírem?“ – tak se podle Spiegelu z roku 1960 ptal Sunday Express.

9


10

|

Předmluva

Albert Schweitzer jako strategicky jednající homo politicus zůstával dosud víceméně bez povšimnutí. Jeho pozoruhodná politická korespondence se dosud v podstatě nedočkala zhodnocení a většinou nebyla ani publikována. V průběhu druhé světové války a studené války napsal Schweitzer nespočet dopisů osobnostem veřejného života v Evropě a v USA. V odpověď se mu občas dostávalo drsné kritiky – až po výtku, že se příliš sbližuje s komunismem, když podporuje NDR nebo kritizuje vyzbrojovací a vietnamskou politiku USA. Ale Schweitzer se nedal získat. Ten „pralesní doktor“ žijící v odloučenosti nesmírně dbal na každodenní četbu novin a na politickou neutralitu. Přijal čestný doktorát z Chicaga stejně jako z Východního Berlína.

V n ěmeckém jazyce dosud nikdo nenapsal celkovou vědeckou biografii o Albertu Schweitzerovi. Předložená kniha by chtěla tuto mezeru vyplnit. Co si celkově myslet o životě a působení Alberta Schweitzera, to ovšem nechává na samotném čtenáři.

Předmluva


|

Syn alsaského faráře11

Kdo si myslí, že je křesťanem, protože chodí

do kostela, ten se plete. Autem se taky

nestaneme tím, že stojíme v garáži.

ALBERT SCHWEITZER

1

|

Smysl pro slavnostní obřadnost

Z fary na teologii

(1875 –1905)

Syn alsaského faráře

Když předseda komise Nobelovy ceny Gunnar Jahn hovořil o nositeli Nobelovy ceny míru za rok 1952, zevrubně se zabýval laureátovým dětstvím a mládím, neboť „ty vysvětlují celé jeho pozdější dílo“

1

, jak řekl. Nemínil tím jen to, že Schweitzerova láska k var

hanám, k teologii, k lékařství nebo k Africe má kořeny v alsaském Günsbachu. Myslel tím zejména to, že Schweitzerův charakter a jeho vášnivou touhu po prožitém poznání a pravdě zásadně formovaly zkušenosti z mládí. Kdo chce rozumět Albertu Schweitzerovi, ten se musí zevrubněji zabývat jeho rodinným zázemím a geografickým původem. Schweitzer totiž zůstal po celý život pevně spjat se svou alsaskou domovinou, jakkoli většinu života prožil daleko od Evropy.

Ludwig Philipp Albert Schweitzer se narodil v Alsasku 14. ledna

1875 jako syn kaysersberského faráře Louise Schweitzera a jeho manželky Adély, rozené Schillinger. V otcově rodu najdeme mnoho učitelů a farářů, z mateřské strany převažují faráři. Vlastní jméno Albert dostal chlapec podle bratra své matky, zemřelého v roce 1872. Byl to Albert Schillinger, který byl kazatelem v kostele sv. Mikuláše

Syn alsaského faráře


|

Z fary na teologii (1875 –1905)12

ve Štrasburku, stejně jako později Albert Schweitzer. Alsasko, Schwei tzerova vlast, bylo – spolu s Lotrinskem – politickým kamenem sváru mezi Německou říší a Francií. Po německo-francouzské válce let 1870/1871 bylo přiřčeno Německé říši a součástí Německa zůstalo až do konce první světové války. Krátce po narození syna, už v červenci roku 1875, převzal Schweitzerův otec diasporní faru v Günsbachu v Münstertalu, kde zůstal až do své smrti v roce 1925. Albert Schweitzer se tedy narodil jako Kaysersberčan, ale ve svých dětských vzpomínkách byl především Günsbašanem, později jako student Štrasburčanem, ale hlavně vždy Alsasanem („ein Alsate“). Němci i Francouzi dodnes oslavují tohoto slavného Alsasana jako jednoho ze svých. Když dostal Schweitzer Nobelovu cenu míru, obě země si na „svého“ velkého syna dělaly nárok:

Když byla „německému učenci“ Schweitzerovi roku 1953 udělena Nobe

lova cena míru, Francie, která ho za první světové války držela v inter

naci, protestovala ve Stockholmu [ve skutečnosti v Oslu], že Schweitzer

je prý Francouz. Sám pralesní doktor k problému neutrality: Homo sum

(Jsem člověk).

2

Podle mezinárodního práva se Schweitzer narodil jako občan Ně mecké říše a byl držitelem německého pasu. V roce 1920 se podle Versailleské smlouvy stal jako Alsasan francouzským státním občanem. Ale jak se cítil on sám? Jako Němec, nebo jako Francouz? Jakou roli hrály politické záležitosti na hornoalsaské faře jeho otce Louise? Schweitzer se jako mnoho jiných Alsasanů a Lotriňanů narodil „náhodou jako Němec“ („Zufallsdeutscher“), a tak se také cítil.

3

Alberta

nevychovávali v „národním duchu“ v užším patriotickém smyslu. Jeho rodina se politicky považovala za frankofilní a teologicky měla blízko k liberálním luteránům. Po válce v letech 1870/1871 většina členů rodiny „politicky směřovala k Paříži“.

4

Jeho nejužší rodina se

roku 1871 jednohlasně vyslovila proti německému záboru Alsaska. Oba bratři Louise Schweitzera, Auguste a Charles (děd Jeana-Paula Sartra), se rozhodli žít nadále v Paříži. Postoj Louise Schweitzera k novým německým imigrantům byl charakterizován jako „vysloveně chladný“.

5

Jako u mnoha Alsasanů byl jazyk také u Schweitzerů vždy

Z fary na teologii (1875 –1905)


|

Syn alsaského faráře13

mimo jiné závažným politickým faktorem. Dopisy v rodině (i dopisy Albertovy) se psaly francouzsky. Na faře v Günsbachu se nicméně mluvilo typickým alsaským dialektem, jehož se Schweitzer, hovořící značně vysokým a téměř zpěvavým hlasem, nezbavil ani v Lambaréné. Vyrůstal tedy v dvojjazyčnosti, jako tolik jiných Alsasanů. Za svou mateřštinu však považoval jazyk německý.

6

Ve škole i později

na univerzitě byla jeho vyučovacím jazykem němčina.

Po narození malého Alberta nebylo vůbec jisté, jestli bude posléze

přijat do obecné školy v Günsbachu, což se stalo roku 1880. Schweitzer, později tak robustně zdravý muž, měl totiž podváhu a byl neduživý, když se narodil. Ve vsi se říkalo: „Ten klučík je první pohřeb, který bude nový farář sloužit.“

7

Albert se však proti všemu očekávání

rychle zotavil. Získaná tělesná síla byla pak tím, co ho v dětském věku seznámilo s podstatou etických konfliktů. Ještě po desetiletích Albert Schweitzer ve svých memoárech Z mého dětství a mládí vzpomíná na vyčítavá slova spolužáka Gregora Nitschelma po zápase, v němž

Syn alsaského faráře

Roku 1880 začal

Albert Schweitzer

chodit do školy.

|

Z fary na teologii (1875 –1905)14 Albert vyhrál: „Nojo, kdybych dostával k jídlu každý týden dvakrát masovou polévku jako ty, taky bych byl tak silný jako ty!“ Kritika příjemností daných společenským postavením, spojeným s Albertovým původem, se dospívajícímu Schweitzerovi dostala pod kůži. Jak píše: „Masová polévka se mi zhnusila. Jakmile se z ní na stole zakouřilo, uslyšel jsem hlas Gregora Nitschelma.“

8

Obzvláště Schweitzerovi

vadilo, že ho spolužáci brali jako „panského hošíka“.

9

Touha připodob

nit se ostatním dětem, která z toho vyvstala, ho ovšem zavedla do dalších morálních dilemat. Později píše například o tom, jak si se spolužákem Heinrichem Bräschem vyrobili praky, aby mohli v Rebbergu nedaleko Günsbachu střílet kamením po ptácích. Když měl však osmiletý Albert činem dosvědčit svou přizpůsobivost a Heinrich ho vyzval, aby střelil, rozezněly se ve vesnici kostelní zvony.

Rodičovská fara v Günsbachu kolem roku 1890.

|

Syn alsaského faráře15

Zahodil jsem prak, vyplašil ptáky, aby ulétli a byli v bezpečí před pra

kem mého průvodce, a utekl jsem domů. A vždycky, když do slunečního

svitu a holých stromů zazní zvony pašijového času, vzpomínám dojatě

a vděčně na to, jak mi tehdy zazněly do srdce přikázáním „Nezabiješ.“

10

Zde slyšíme náznaky Schweitzerem formulovaného principu „úcty k životu“. Zde jsou také počátky jeho lásky ke zvířatům, která ho dovedla k tomu, že si v Lambaréné vybudoval zoologickou zahradu s divokými zvířaty, a která mu zároveň vynesla posměšnou přezdívku „zachránce žížal“. Dovolil, aby se mu po psacím stole v Lambaréné každodenně procházeli mravenci, a ještě je podporoval tím, že jim tam připravoval cukerný roztok.

Vedle etických otázek byla pro Schweitzerovo mládí směrodatná též hudba. Johann Jakob Schillinger z Mühlbachu, Albertův děd, byl známý stavitel varhan. Tři Albertovi strýcové byli varhaníci. A tak Alberta už ve věku pěti let učil otec hře na tabulový klavír dědy Schillingera; v osmi letech se Albert seznámil s varhanami, a když mu bylo devět, zastupoval při bohoslužbách günsbašského varhaníka.

11

Jeho

učitelem hudby a varhanní hry byl Eugen Münch, který do reformovaného kostela sv. Štěpána v Mylhúzách přišel z Berlínské vysoké školy hudební. Naučil Alberta tak dobře hrát na varhany s třemi manuály a 62 rejstříky, že svému šestnáctiletému žákovi už po roce mohl dovolit, aby ho zastupoval při bohoslužbách. Co však na první pohled vypadalo jako přirozené nadání, to se bližšímu pohledu odhalilo jako tvrdá práce s mnoha regresemi. Eugen Münch dával svému novému žákovi zpočátku úkoly, které žák plnil podle učitelova názoru nedostatečně a toporně: „Když někdo zkrátka nemá cit, já mu žádný dát nemůžu.“

12

Tak zněl ortel Schweitzerova učitele po zcela nedo

stačivém provedení Mozartovy sonáty. Byl to výrok tvrdý a ukvapený, ale přiměl Schweitzera k tomu, aby Münchovi příště dokázal opak provedením „Písně beze slov“ v E-dur od Felixe Mendelssohna Bartholdyho – úspěšně:

Můj učitel toho moc neřekl, jen mne poklepal po rameni a sám mi pře

hrál novou Píseň beze slov. Pak jsem dostal věc od Beethovena. Po něko

lika hodinách jsem byl uznán hodným toho, abych směl začít s Bachem.

|

Z fary na teologii (1875 –1905)16

Po dalších několika hodinách mi pak bylo sděleno, že po konfirmaci

se mohu začít učit hře na krásných velkých varhanách štěpánského

chrámu. Tak se naplnil sen, chovaný v tajnosti.

13

Schweitzerův učitel Münch věděl, jak motivovat mladé lidi. Schwei tzer se měl z této epizody naučit, že vlastní motivace je nutnou, byť ne dostatečnou podmínkou zážitku osobního úspěchu. Jak si Schweitzer svého učitele vážil, prozrazuje i to, že svou první publikaci věnoval právě Münchovi.

14

Však byl Münch také tím, kdo na svého

žáka celoživotně zapůsobil svou láskou k Bachovi a kdo způsobil, že Schweitzer váhal, zda má být jeho profesí teologie, nebo hudba. I když se posléze rozhodl pro teologii, zůstal Albert Schweitzer varhanám věren. V roce 1893 vstoupil do učení k Charlesi-Marii Widorovi v Paříži, svému pozdějšímu mistrovskému učiteli.

Na faře Albertových rodičů pramenila nejen láska k varhanám. Byly tam též kořeny Schweitzerovy liberální teologie. Farář Louis Schweitzer, vyslaný z kaysersberské diaspory do Günsbachu v Mün

Rodina Schweitzerových roku 1888: Louise, Albert a Adele (stojící zleva

doprava), Marguerite, Paul a rodiče (sedící).


|

Syn alsaského faráře17

stertalu, byl víc než jen nějaký průměrně vzdělaný a tak trochu muzikální venkovský duchovní. Už Albertův děd Johann Jakob Schillinger byl „osvícenský horlivec“.

15

Stejně jako později Albert Schweitzer,

také jeho otec Louis absolvoval teologické vzdělání ve Štrasburku. Alberta Schweitzera teologicky i kulturně formovala atmosféra luteránské fary s jejím teologickým liberalismem a závislostí na racionalismu. Velice brzy začal klást otázky k biblickým příběhům, které slyšel na dětských bohoslužbách a v přípravě ke konfirmaci. Osmiletý chlapec Schweitzer chtěl vědět, jak to, že se o Ježíšových rodičích hovoří jako o chudých, když je přece tak bohatě obdarovali mudrci z Východu. A jak to, že se z pasáčků, kteří spatřili přímo zrození samotného Spasitele, nestali první učedníci? Mnoho kolegů Louise Schweitzera by takové otázky vůbec nedovolilo. Ale Albert se ptát směl, a podobné otázky si kladl celoživotně. Naučil se neztrácet odvahu k tomu, aby znovu a znovu dával zdánlivě banální elementární otázky a měl přitom na paměti, že kdo se ptá, musí počítat i s nepohodlnými odpověďmi. V závěru jednoho deštivého léta řekl Albert před otcem, že teď už skoro čtyřicet dní pršelo, ale po potopě není v Günsbachu ani potuchy. Otec tomu sotva sedmiletému racionalistovi vysvětlil, že za Noemových časů padaly mnohem větší kapky a lilo jako z konve („z věder“). To Albertovi stačilo. Když pak ale učitelka ve škole opět vyprávěla příběh o potopě světa a vůbec se nezmínila o velkých kapkách, bystrý žák Schweitzer prohlásil: „Slečno učitelko, [...] musíš ten příběh vyprávět správně. [...] Musíš říct, že tenkrát nepršelo po kapkách, ale jako když se lije voda z věder.“

16

Schweitzerova pozdější skepse vůči „nesporné“ církevní nauce a dogmatice má kořeny na faře v Günsbachu, kde Louis Schweitzer dovoloval svému synovi kritické myšlení. To nebyla žádná samozřejmost. O svém konfirmandském studiu u starého faráře Wennagela Schweitzer později píše:

V jednom bodě – to jsem zřetelně cítil – jsem přemýšlel jinak než on,

při veškeré úctě, kterou jsem k němu choval. On se nám snažil vyložit,

že před vírou musí zmlknout veškeré uvažování. Já byl ale přesvědčen

a jsem dosud, že pravda základních myšlenek křesťanství se má osvěd

čovat právě v uvažování.

17


|

Z fary na teologii (1875 –1905)18

Působením náboženské výchovy na rodné faře už byly v té době položeny také základy Schweitzerova pozdějšího zájmu o historického Ježíše. Schweitzer sám zpětně definoval dvě stránky svého charakteru v dětství a mládí. Z jedné strany o sobě píše jako o „zasněném“,

18

introvertním „vášnivém čtenáři“, který byl na svůj věk nesmírně vnímavý a citlivý v etických záležitostech (jak jsme viděli už v epizodě rebberského lovu na ptáky). Z druhé strany Schweitzer rozeznával a uzná val svou stránku, která se příliš nehodí do obrazu učeného univerzálního génia, vždy laskavého a trpělivého pralesního doktora. Ve s vé autobiografii připouští, že přes veškerou uzavřenost dokázal být vášnivý, ba někdy přímo prchlivý. Tuto vlastnost prý zdědil po matce a je vysvětlením častých rvaček u tak ostýchavého chlapce. Tato Schweitzerova impulsivnost byla víc než jen dětským sklonem k náhlému vzkypění a byla mu na obtíž. Vypráví třeba, jak jednou hráli se sestrou karty:

V devíti nebo deseti letech jsem jednou uhodil svou sestru Adélu, protože

byla ve hře laxní soupeřkou a svou lhostejností mi přivodila snadné ví

tězství. Od té doby jsem měl strach ze své herní vášnivosti a postupně

jsem se vzdal všech her. [...] Velice těžce jsem bojoval proti prchlivosti.

19

Také z doby ve štrasburské Koleji sv. Tomáše existují osobní svědectví o Schweitzerových hlasitých výlevech nevole.

20

V Lambaréné

se neudržel zejména tehdy, když někdo nepracoval tak, jak si to on představoval. Návštěvníci, jako například redaktor Spiegelu Claus Jacobi, mluvili o starém Schweitzerovi s jeho vysoko položeným klidným hlasem jako o robustním a někdy pánovitém, když byl nespokojen se svými africkými dělníky. Schweitzer si tento povahový rys velice časně uvědomil a po celý život se s ním snažil zápasit. Očividně se mu to dařilo, neboť mimo nějaký ten pohlavek není nic známo o tom, že by v Lambaréné docházelo k většímu tělesnému násilí. Jestliže nicméně Schweitzer uzavírá své vzpomínky na mládí Ježíšovými slovy z kázání na hoře „Blahoslavení tiší“, působí to jednoznačnějším dojmem, než jaký byl skutečný Schweitzerův charakter. Schweitzer dokázal být „tichý“, ale také pravý opak.

|

Doba školy a mládí

Doba školy a mládí

V roce 1880 začal Albert Schweitzer chodit do školy v Günsbachu. Učit se číst a psát mu dělalo nemalé potíže.

21

Navíc

nebyl Schweitzer žádný pecivál. Chtěl patřit k ostatní mládeži ve vsi. Chtěl, aby ho akceptovala. Když se zpěčoval nosit prstové rukavice místo palčáků a kožené boty místo dřeváků, obvyklých v méně majetných domácnostech, otec ho fackoval. Louis Schweitzer Alberta dokonce zavíral do sklepa, když si odmítal vzít nový plášť, aby ho kamarádi neměli za domýšlivce.

22

Albertova snaha však byla bez

výsledná, a tak se doma navenek přizpůsobil a pojídal nenáviděnou masovou polévku, zatímco venku vycházel vstříc očekávání kamarádů. Ovšem jen potud, pokud ho to nenutilo překračovat svou určitou mez – vzpomeňme jen na ono ráno na Rebbergu a chystanou střelbu na ptáky.

Schweitzer byl vnímavý a citlivý vůči svým bližním. Jednou se

zúčastnil svatební bohoslužby, kterou sloužil jeho otec farář.

23

Albert

tam uviděl mladou tělesně postiženou ženu. Se zdánlivou naivností se otázal, jestli je to nevěsta. Vysmáli se mu pro takovou otázku – jen dítě může přece přijít na tak absurdní nápad, jako je vdávat tělesně postiženou dívku. Po té příhodě se Albert rozhodl, že si dívku vezme za ženu, už proto, že ji okolní svět bere jako neúplnou a vůbec nepátrá po jejích povahových rysech a po tom, co je na ní hodno lásky. Pro povrchní poslech to mohlo vypadat jako jedno z oněch vyhlášení blouznivých, světu odcizených záměrů, jakých se dopouštějí děti. Jenže u mladého Alberta to bylo jinak. Přání být jiný než okolní svět, puzení něco dělat a měnit, to bylo pro jeho životní pouť typické i později. Důvodem toho, že se chtěl oženit s onou dívkou, přece nebylo její postižení jako takové, nýbrž to, že ji odstrkovali jako „mrzáka“ – toho si tenkrát Schweitzer všiml a připadlo mu to tím podivnější, že to bylo v chrámu, na místě, kde by to nečekal.

Schweitzer sám nicméně nebyl vždy tak srdnatý. Ve své autobio

grafii například vypráví o Židu Moušlovi [Mausche, od Mose, pejorativum významu „Židák“ (viz Bezručův Papírový Mojšl); pozn. překl.] ze sousední vesnice. Byl to obchodník s dobytkem. Chlapci z Günsbachu

|

Z fary na teologii (1875 –1905)20

na něj měli spadeno, a to jen proto, že v jejich vsi žádní Židé nebyli. Když tento Moušl jednoho dne se svou károu taženou oslem přejížděl řeku Ferch, pronásledovala ho jako obvykle smečka povykujících dětí. Schweitzer se k vesnickým dětem připojil a dokonce obdivoval ty „odvážné“, kteří ze svých kabátků skládali prasečí uši a mávali jimi Moušlovi přímo před nosem. Ale zároveň celé dění pozoroval a hodnotil z kritického odstupu:

Tak jsme ho pronásledovali za vesnici až k mostu. Ale Moušl, se svými

pihami a šedým vousem, šel stále vpřed stejně pokojně jako jeho osel.

Jen občas se obrátil a rozpačitě a dobrácky se na nás usmál. Ten úsměv

mne přemohl. Od Moušla jsem se poprvé naučil, co to znamená mlčet,

když jsem pronásledován. Stal se mým velkým učitelem. [...] Šla o něm

pověst, že je to lichvář a ruinuje statky. Já jsem po tom nikdy nepátral.

Pro mne zůstal tím Moušlem s promíjejícím úsměvem, který mne ještě

dnes nutí k trpělivosti, když je mi do vzteku a běsnění.

24

Nevíme, jestli Schweitzer už tehdy poznal hanebnost chování vůči Moušlovi, nebo je tak hodnotil až později ve svých vzpomínkách na dětství. Tak nebo onak, většina dospělých by ponižování druhého člověka asi zamlčela, zatímco Schweitzer tuto příhodu otevřeně vyprávěl a poučil se z ní. V hejnu svých spolužáků vynikal i vzhledem. Když se podíváte na fotografii z nižší třídy günsbašské obecné školy, hned si všimnete hocha uprostřed s vážným pohledem, který jako jediný má velký bílý škrobený límec – to je ten farářský synek, vysmívaný „panský hošík“.

25

Roku 1884 Schweitzer ve svých devíti let přestoupil na reálnou školu v nedalekém Münsteru. Byl v té době „ostýchavý a uzavřený“. Z nejistoty se často potichu smál, což mu kromě mnoha zápisů do třídní knihy vyneslo i přezdívku „Izák“, což hebrejsky znamená „on se směje“.

26

K této osobní nejistotě a k ostychu před artikulací vlast

ních pocitů, který zdědil po matce, se po dalším přestupu, tentokrát na gymnázium v Mylhúzách roku 1885, přidala prostřednost školních výkonů. Přestup syna Alberta na gymnázium byl pro farářskou rodinu Schweitzerových finančně možný jedině díky tomu, že nevlastní bratr Albertova děda, bezdětný Louis Schweitzer žijící v Mylhúzách, a jeho

21

|

Doba školy a mládí

žena Sophie nabídli, že u sebe Alberta nechají zdarma bydlet. Jako

ředitel elementárních škol v Mylhúzách se strýček za svého pra

synovce přimluvil na místním gymnáziu, přestože Albert ve škole

nepodával prvotřídní výkony.

27

Na reálné škole v Münsteru se ještě

nevyučovala latina, takže přechod vesnického chlapce do kvinty gym

názia průmyslového města Mylhúzy s sebou přinesl potíže. Schwei

tzer musel latinu dohánět a jeho první vysvědčení budila pochybnosti,

jestli školné, které za něj zaplatili, byly dobře investované peníze.

O du chovních veličinách jako Albert Einstein nebo politicích jako

Winston Churchill se ostatně rovněž říká, že ve škole vynikali spíše

záporně. To, co dokázali v pozdějším životě, pak působí tím zářivěji

a jejich učitelé jako tím větší ignoranti. Schweitzer, který měl ještě

v kvartě co dělat s běžnou učební látkou, je poněkud komplikova

nější případ. Až do studijních dob byl Schweitzer motivován a dobře

připraven jen u témat, o která se sám mimořádně zajímal – a to byl

dějepis, nebo třeba problém historičnosti Ježíše, kterým se zabýval

v době studií. Jeho výkony v povinných akademických cvičeních

od hebraica až po farářskou zkoušku i výkon při filosofickém rigorózu

byly podobně nedostatečné jako výkony Schweitzera gymnazisty.

Rozhodně to nebyl vzorový žák. Kromě známky „velmi dobrý“ z děje

pisu dostal u zkoušek 18. června 1893 jen „velmi průměrné maturitní

vysvědčení“.

28

Později Schweitzer své tuhé zápolení s gymnáziem v Mylhúzách

pod přísným dohledem prastrýce zamlouval vyprávěním zábavných

historek ze školních dob. V den ústních maturit museli kandidáti

před štrasburského vrchního školního radu Dr. Albrechta předstoupit

v černém kabátu a černých kalhotách. Starý kabát sice Schweitzer

měl, ale kalhoty si musel půjčit od svého malého, podsaditého pra

strýce. Aby se celá konstrukce úplně nezřítila, musel maturant podle

vlastního pozdějšího vyprávění prodloužit šle vlastními tkanicemi,

což ovšem stejně nemohlo napravit enormní rozestup mezi páskem

kalhot a vestou. Všechny přítomné to náramně rozveselovalo, jenom

ne zkoušejícího Dr. Albrechta. Svou řečtinou – překladem Homéro

vých veršů – na něj Schweitzer nemohl příliš zapůsobit. Lepší to bylo

s dějepisem a Schweitzerovým výkladem o rozdílech mezi řeckými

a římskými kolonisty.

|

Z fary na teologii (1875 –1905)22

Albert Schweitzer (vlevo) roku 1892 jako sedmnáctiletý gymnazista

se svým přítelem jménem Matthieu.

|

Doba školy a mládí

Uvážíme-li vysoký počet žáků, kteří tehdy předčasně opouštěli gymnázia, je zřejmé, že za trochu nepříznivějších okolností nemusel Schweitzer vůbec dojít k maturitě. Strach ze ztroskotání asi nebyla pro dospívajícího Alberta právě příjemná zkušenost. Jeho gymnaziální vysvědčení byla ze začátku tak špatná, až ředitel školy naznačil Albertovu otci, že by snad bylo lepší vzít hocha z gymnázia.

29

Obrat

nepřinesla změna učební látky, nýbrž příchod skutečného pedagoga, který Schweitzera dokázal nadchnout. V kvartě totiž dostala Schweitzerova třída nového třídního učitele, Dr. Wehmanna. Ten okamžitě rozpoznal, že se školními výkony tohoto jeho žáka bezprostředně souvisejí emocionální zábrany a nedostatečné sebevědomí.

30

Za pouhé tři měsíce se kvartán Schweitzer zlepšil tak, že už na velikonočním vysvědčení postoupil o několik míst. Dr. Wehmann s ním dokázal něco, co „nezmohly žádné řeči a žádné tresty“. Ještě za doby studií ve Štrasburku Schweitzer svého učitele Wehmanna opakovaně navštěvoval. Když ovšem přijel na návštěvu v roce 1919 po návratu z Afriky, dověděl se, že psychicky nemocný Wehmann si vzal život. Schweitzer byl tou dobou sám psychicky i fyzicky nalomený a tato zpráva ho nenechala chladným.

V p osledních dvou třídách působil na Schweitzera druhý pedagog: gymnaziální ředitel a historik antiky Wilhelm Deecke. Přiblížil Schweitzerovi Platóna a antickou filosofii. „Byl to pro nás stoik v moderním rouše.“

31

Moderní stoik uvědoměle plnící své povinnosti –

docela stejně mluvilo mnoho lidí o desítky let později o Schweitzerovi v tom smyslu, že dokázal jít za danými cíli a dosahovat jich. „Učit se uvědomělosti v povinnostech“ – to bylo něco, co Schweitzer spojoval se svou mylhúzskou dobou. Co Schweitzera a jeho učitele Deeckeho odlišovalo, byla mentalita Alsasana a Hanzeata: „Jeho trochu příkré vystupování – byl z Lübecku – na nás působilo zpočátku cizorodě. Ale brzy jsme si na to zvykli.“

32

Také další zážitky ze školních dob na Schweitzera celoživotně zapůsobily. Svými příběhy z dalekých zemí, které otec vyprávěl během misijních bohoslužeb, nadchl mladého Alberta pro toto misijní poslání. A pak, návštěvy rodiny Schweitzerových v nedalekém okresním městě Colmaru vzbudily v mladém muži zájem o Afriku. Co to způsobilo: na Martově poli v Colmaru stál monumentální pomník,

|

Z fary na teologii (1875 –1905)24

který nevytvořil nikdo menší než colmarský sochař Frédéric-Auguste Bartholdi, autor Sochy svobody v New Yorku. Byl to pomník admirálu Bruatovi. Představoval obyvatele jednotlivých světadílů jako kamenné postavy. Afričan, který tak zapůsobil na Alberta, byla herkulovská postava, o níž Schweitzer říká, že měla

zamyšlený, smutný výraz ve tváři. Tento negr mne velmi zaměstná

val. Kdykoli jsme přijeli do Colmaru, vyhledal jsem příležitost, abych

se na něj podíval. Jeho tvář ke mně promlouvala o bídě černého konti

nentu. Ještě dnes k němu putuji, když jsem v Colmaru.

33

Socha byla za druhé světové války zničena, ale Afričanova kamenná hlava se zachovala. Všechno vždy začíná okouzlením. U Schweitzera to začalo návštěvami u „colmarského smutného černocha“. James Brabazon mluví o mládí Alberta Schweitzera v Mylhúzách

„Smutný negr z Colmaru“: tato plastika, kterou vytvořil Frédéric­

­Auguste Bartholdi, mj. autor Sochy svobody v New Yorku,

na Schweitzera hluboce zapůsobila.


25

|

Doba školy a mládí

jako o „dlouhých klidných letech [...], nedramatických, ale plných událostí.“

34

Daleko od Günsbachu to pro Alberta Schweitzera, pla

chého a spjatého s přírodou, byla jistě léta někdy temná. Schweitzer se však jimi probojoval díky značné disciplíně, jako tolikrát ve svém pozdějším životě, a neroztrpčoval se nad tím.

35

Ještě jeden významný aspekt Schweitzerova základního postoje má kořeny v době dospívání. Ať už byl „panským kloučkem“ a privilegovaným farářským synkem v Günsbachu, gymnazistou v Mylhúzách, nad nímž přísně bdí příbuzní, nebo mladým rozpustilým studentem teologie – jako o důležité motivaci k svému pozdějšímu působení v Africe Schweitzer opakovaně hovořil o pocitu, že ostatním něco dluží za své psychicky i materiálně celkem bezstarostné mládí. Ne snad že by Schweitzer odešel do Afriky pouze z pocitu, že je dlužníkem, ale přece jen s přesvědčením, že musí vrátit něco z toho štěstí, jehož se mu dostalo v jeho očích nezaslouženě.

Připadalo mi nepředstavitelné, že bych směl žít šťastným životem, když

vidím tolik lidí kolem sebe zápasit se starostmi a trápením. Už ve škole

jsem byl dojat, když jsem nahlédl do truchlivých rodinných poměrů

svých spolužáků a srovnal s nimi ty přímo ideální, v nichž jsme žily my

děti z fary v Günsbachu. Na universitě jsem ve svém štěstí, že smím

studovat a mohu něco dokázat ve vědách a umění, stále musel myslet

na ty, jimž studium nedovolily materiální poměry nebo zdraví. Jednoho

zářivého letního rána, když jsem – bylo to v roce 1896 – o svatodušních

prázdninách procitl v Günsbachu, přepadla mne myšlenka, že toto štěstí

nesmím přijímat jako něco samozřejmého, nýbrž že za ně musím něco

dát. Když jsem se s ní vypořádal, než jsem vstal, v pokojném přemítání,

zatímco venku zpívali ptáci, usnesl jsem se na tom, že do třicátého roku

svého života považuji za oprávněné žít vědou a uměním, ale potom se

zasvětím bezprostřední službě lidem. Tolik jsem se zabýval tím, jaký vý

znam mají pro mne Ježíšova slova „...“ Teď jsem jej nalezl. K vnějšímu

štěstí jsem teď měl vnitřní.

36

Schweitzer jako o části tohoto svého štěstí vůbec nemluví o sedmi letech v Mylhúzách, ačkoli své mládí přinejmenším ve zpětném pohledu hodnotí jako veskrze „šťastné“. Jeho vzpomínky na günsbašské dny působí vždy lehčeji než vzpomínky na Mylhúzy. Zároveň

|

Z fary na teologii (1875 –1905)26 v mladém Schweitzerovi brzy vzrůstal pocit, že své vděčnosti za to, co nezaslouženě dostal, musí dát výraz fundamentálním rozhodnutím svého života: přímou službou bližnímu.

Schweitzer měl slabost pro módu jízdy na kole, která tehdy začí

nala. Při této aktivitě se také později sblížil se svou příští ženou Helene Bresslauovou. Koupit si jízdní kolo znamenalo pro gymnazistu v Mylhúzách velký výdaj, ale také zisk velké svobody. Peníze na kolo si gymnazista Schweitzer vydělal tím, že doučoval matematiku.

37

Ač nebohatý, nezůstal ovšem u jízdního kola pro sebe samotného. Za vydělané peníze koupil kolo i svému mladšímu bratru Paulovi. „Štěstí je to jediné, co se zdvojnásobuje, když to sdílíme“, napsal později. Schweitzer byl velmi spořivý a tvrdě si své peníze vydělával, ale také je značně velkoryse vydával za druhé lidi.

Jízda na kole se v době Schweitzerových studií dostávala do módy. Jules

Ehretsmann, Albert Schweitzer, Jacques Biedermann, Edouard Ostier

a Paul Jelenssperger (zleva doprava) podnikli roku 1893 projížď ku.

|

Student teologie, filosofie a hudby

Student teologie, filosofie a hudby

Čas po maturitě využil Schweitzer k studijní cestě za hudbou a kulturou. Už byl sice talentovaným varhaníkem, ale krátce před začátkem studia ve Štrasburku o zimním semestru 1893/94 dostal možnost hodin varhanní hudby mimo varhanní třídu konzervatoře u Charlese-Marii Widora, již tehdy slavného pařížského varhaníka; Schweitzerovi to zařídil bratr jeho otce, obchodník v Paříži. Vztah mezi učitelem a žákem se až do Widorovy smrti v roce 1937 stále prohluboval. Schweitzer se díky němu stal jedním z velkých varhaníků a znalců varhan své doby. Vzděláním u Widora se stal Schweitzer z talentovaného varhaníka oslavovaným interpretem varhanní hudby. Později to získalo význam nejen z hudebního hlediska, ale také zcela prakticky: z hlediska financování Schweitzerovy africké činnosti.

Život v Paříži, světové metropoli, byl pro mladého Schweitzera

osvobozujícím zážitkem. Strýcové Charles a Auguste (jeden byl obchodníkem, druhý učitelem) ho v tomto pozdním létě roku 1893 uvedli do společenského života Paříže. Schweitzer se zúčastnil svatby v domě Herrenschmidtových. Tam zůstalo v paměti, jak Schweitzer celou noc protančil. To souhlasí i s výrokem více než osmdesátiletého Schweitzera. Když ho požádali, aby veřejně odsoudil tanec, jeho pregnantní odpověď v alsaštině zněla: „Člověk je hloupý, když netancuje.“

38

Také se vzpomíná na taneční akce v Lambaréné, jichž

se Schweitzer sice sám neúčastnil, ale rád je dovoloval.

39

Náš Alsasan

nikdy nebyl puritán ani abstinent. Ostatně nebyl ani vegetariánem, navzdory opakovaně se objevující domněnce. Ledaže později v Lambaréné dával přednost rybám, ovoci a sójovým bobům a s přibývajícím věkem jedl stále méně masa.

40

Do tohoto pozdního léta 1893 v Paříži spadají nejen Schweitze

rovy první pokusy na tanečním parketu, ale také jeho první kontakty s ž enským pohlavím. O těchto setkáních a vztazích se Schweitzer ve vlas tních vzpomínkách téměř vůbec nezmiňuje. Díky tomu se Schweitzer skoro u všech svých četných hagiografů jeví jako moderní bezpohlavní světec. Už za studentských dob se nedalo přehlédnout, jak Schweitzer téměř při každém svém veřejném vystoupení působí

|

Z fary na teologii (1875 –1905)28

na žensk é pohlaví. Nebylo to však hmatatelné, neboť se to u něj, na r ozdíl od mnoha spolustudentů, nekonkretizovalo v milostných vztazích, které by byly každému zřejmé. V Paříži Schweitzera přitahovaly zejména starší dámy. O četných návštěvách u své známé Adèle Herrenschmidtové se nicméně v autobiografii podle tehdejšího zvyku jen zběžně zmiňuje.

41

Musíme ponechat bez odpovědi otázku,

zda Schweitzer ženy, jako byla velice muzikální Fanny Reinachová, hraběnka Melanie de Pourtalès, nebo právě Adèle Herrenschmidtová, jen čistě platonicky uctíval a jen si jich vážil jako starších rádkyň, nebo měly jejich vztahy aspoň někdy romantickou povahu, jak se domýšlí James Brabazon. Tak či onak nezanechaly tehdejší vztahy ve Schweitzerově životě žádné trvalé stopy.

42

Výjimkou je ovšem Schweitzerův předmanželský vztah s pozdější manželkou Helene Bresslauovou, jehož délka byla podle tehdejších hledisek problematická. Ale Helenu v době svých kontaktů s dámami pařížského světa ještě ani neznal.

Důležitější než dámy byl pro Schweitzera jeho učitel Charles-Marie Widor. Ten Schweitzerovi dopomohl k tomu, aby na pařížské Conservatoire prohloubil svou lásku k Bachovi. Nebylo to žádné krátkodobé vzplanutí, byla to láska trvající po celý Schweitzerův život po muzikální i duchovní stránce. V onom pozdním létě roku 1893 v Paříži se pro Schweitzera mnohé změnilo. Z ostýchavého studenta hudby, své první disciplíny, se stal mistrovský žák s posíleným sebevědomím. Následovaly teologie a filosofie, další disciplíny, v nichž byl Schweitzer podobně úspěšný. Učitelé jako Widor totiž neakceptovali nic průměrného – to muselo být Schweitzerovi jasné, stejně jako všem ostatním žákům. Tomuto bezpodmínečnému úsilí o výjimečnost se Schweitzer naučil od Widora.

Koncem října 1893 začal Schweitzer studovat evangelické bohosloví a filosofii na Univerzitě císaře Viléma (Kaiser-Wilhelm-Universität) ve Štrasburku, založené v roce 1872. Její založení mělo nacionálně politickou motivaci. Následkem bylo to, že učitelský sbor byl poměrně mladý a právě v teologii méně ortodoxní než mnoho jiných teologických fakult na německojazyčném území; vyučovali tam teologové jako Karl Budde, Ernst Lucius, Emil Mayer, nebo Heinrich Julius Holtzmann, Schweitzerův pozdější mentor. Ale než mohl

|

Student teologie, filosofie a hudby

Schweitzer začít chodit na přednášky z klasické teologie, filosofie a hudební teorie, věnoval první semestr studiu hebrejštiny. Tento čtyřměsíční kurs, to byl těžký úkol pro Schweitzera, který nebyl nijak zvlášť jazykově nadaný a anglicky se za celý život nenaučil víc než tak, aby dokázal číst. Hebrejštinu však neodložil ad acta, když v hebraicu „s námahou“ obstál. Učinil pravý opak: „Později, opět puzen úsilím zvládnout i to, co mi nesedí, jsem si pak osvojil solidní znalost toho jazyka.“

43

V prvních semestrech se Schweitzer nejevil přímo jako inte

lektuální bohatýr, ale přece jen jako nanejvýš mnohostranně nadaný, cílevědomý a ctižádostivý člověk. Nedlouho po začátku studia už si Schweitzer připadal nevytížený pouhým studiem teologie. Po jednom semestru byl nicméně přinucen studium přerušit.

1. dubna 1894 musel Schweitzer nastoupit jednoroční vojenskou službu ve Štrasburku. Ve vzpomínkách si (na rozdíl od většiny rekrutů) nestěžuje na dril a špatné jídlo ani nemluví o nočních pochodech. Schweitzerovi stojí za zmínku to, že se na manévrech v okolí Hochfeldenu na podzim 1894 připravoval na zkoušku z oboru Nový zákon. Schweitzerova zpráva o době vojančení působí poněkud přikrášleně: „Dobrota mého hejtmana – jmenoval se Krull – mi umožnila za běžného služebního provozu být téměř pravidelně v 11 hodin na universitě a poslouchat Windelbanda“.

44

Rekrut s řeckým textem

Nového zákona v batohu byl přece jen výjimečným jevem.

Neobvyklé je také to, jak Schweitzer organizoval svá další teologická studia po ukončení vojenské služby. Brzy se koncentroval na své zamilované téma: dějiny Ježíšova života. „Často jsem přitom zanedbával ostatní obory“.

45

Schweitzer se ve své široce založené volbě oborů

a vědecké práci zaměřoval na konkrétní otázky a jednotlivá témata. Orientoval se více na své osobní zájmy než na univerzitní curricula, což bylo docela dobře možné díky poměrně nízké míře školometizace teologického studia. A tak to Schweitzer neudělal tak, jako mnoho jiných studentů, totiž zpracovávat obor teologie encyklopedicky a z ačínat u exegetických oborů, a teprve pak se obrátit k filosofickým a historickým základům. Schweitzer se značně nechával vést svou „intuicí“. V bádání o Ježíšovi ho zajímal problém Ježíšovy historické existence a eschatologie. Na Kantovi ho zajímala především filosofie náboženství. Na Bachovi sepětí hudby, teologie a osobnosti.

|

Z fary na teologii (1875 –1905)30

Z medicíny ho zajímalo psychiatrické posouzení Ježíše. Schweitzer studoval široké spektrum oborů, v nichž si vždy vybíral jednotlivá témata, která se tenkrát setkala s všeobecným zájmem, ale zůstala bez konečného zpracování a podání. Tak bylo možné, že Schweitzer provokoval vědecké diskuse. Nad jeho chválou univerzity by se měli zamyslet dnešní politikové v oblasti vzdělání:

S jakou vděčností jsem vnímal to, že německá universita studentovi tak

neporučníkuje v jeho studiích a neudržuje ho v takovém napětí neustá

lými zkouškami, jako je to v jiných státech, a že mu poskytuje možnost

samostatné vědecké práce!“

46

Jestliže Schweitzer za necelých osm semestrů vystudoval paralelně teologii, filosofii a hudební teorii, bylo to jistě studium intenzivní, ale výběrové. Nasvědčuje tomu i silné kolísání výsledků Schweitzerových zkoušek. Proto také neudivuje, že s klasickými univerzitními a doktorandskými zkouškami na tom byl hůře, zatímco bádání na samostatně vybraná témata mu šlo tím lépe. Úhrnem pracoval Schweitzer vysloveně efektivně. Jestliže si za téma disertace zvolil učení o Poslední večeři, sáhl vlastně k tématu, které měl uloženo k první teologické zkoušce na podzim 1897. Tím si Schweitzer jako doktorand ušetřil nové rešerše literatury.

Jako všichni kandidáti jeho zkouškového ročníku musel Schweitzer za pouhých osm týdnů napsat práci na zadané téma. Tím se mu stalo „Schleiermacherovo učení o Poslední večeři ve srovnání s pojetím uloženém v Novém zákoně a v reformačních vyznavačských spisech“.

47

Prostřednictvím této práce – ve spojení s již dřívějším

zájmem o výzkum života historického Ježíše – došel též k tématu své disertace.

Podobnou cílevědomost a využívání synergických efektů můžeme pozorovat skoro ve všech kvalifikačních vědeckých pracích Alberta Schweitzera, které při bližším zkoumání odhalují mnohem těsnější tématickou souvislost, než by se snad zdálo na první pohled. Ze své práce k problému historičnosti Ježíše, která se chápala otázky po důvodu a smyslu Ježíšova utrpení, udělal Schweitzer dvě části. První část se posléze stala jeho disertačním spisem, z druhé byl spis

|

Kant habilitační. Ten Schweitzer kromě toho rozšířil o problém Poslední večeře, který už dobře znal z první zkoušky v roce 1898. Ve výběru tématu pro disertaci z medicíny si Schweitzer o třináct let později počínal podobně. Své vědomosti o historickém Ježíši využil jako základ, který spojil se svým zájmem o psychiatrii jako lékařskou disciplínu, která byla tehdy na razantním vzestupu. Tak vznikla disertační práce Psychiatrické posouzení Ježíše. Vypodobnění a kritika (Tübingen 1913). Tu rovnou odevzdal k publikaci renomovanému odbornému teologickému nakladatelství J. C. B. Mohr. Všechno je to legitimní a zároveň to vysvětluje Schweitzerovu publicistickou produktivitu ve Štrasburku i v Lambaréné. Pracoval efektivně a měl cit pro to pravé téma ve správnou dobu.

Kant

Po teologické zkoušce 2. května 1898 se Albert Schweitzer zabýval nejdříve tématem, které mu navrhl jeho učitel filosofie Theobald Ziegler, když se spolu jednou za deště procházeli po Štrasburku. Bylo to téma „Kantova filosofie náboženství“, jedno ze značně komplexních disertačních témat, neboť filosofie náboženství je oddílem Kantova myšlení, který je velice těžké systematicky integrovat. Schweitzer měl zpracovat strukturu a genezi Kantovy filosofie náboženství. V létě roku 1898 se mladý doktorand na svá kantovská studia připravoval zpočátku ještě ve Štrasburku, a to Na rybím trhu v č. 36. Pravděpodobně ani nevěděl, že je to zrovna ten dům, v němž více než sto let před ním pobýval jistý stud. iur. Johann Wolfgang Goethe.

48

V z imním semestru 1898/99 se Schweitzer přestěhoval do Paříže, do Rue de la Sorbonne č. 20. Tam prohluboval svá kantovská studia a ve velice krátké době dostal výsledky studia na papír. Na co jiní potřebují mnoho let, to Schweitzer vyřídil za méně než půl roku. Většinou po nocích a téměř zcela bez rekursu k příslušné sekundární literatuře, která byla v pařížské Univerzitní knihovně.

49

Z to hoto

mimořádně neortodoxního způsobu práce je zřejmé, že si Schweitzer nemohl dělat nárok na hloubku ani odbornou šíři univerzitního filosofa. Prostě využil času hned po zkoušce z teologie na to, aby nějakou

|

Z fary na teologii (1875 –1905)32

dobu pobyl v Paříži, pracoval na filosofické disertaci a hrál na varhany u mistra varhaníka. Šest let trvající Gollovo stipendium mu to umožňovalo i finančně. Jedinou podmínkou stipendia totiž bylo to, aby se stipendista nakonec ve Štrasburku prokázal hodností „licenciáta teologie“, tedy doktora teologie. Už v březnu 1899, tedy ani ne po deseti měsících, měl Schweitzer disertaci z filosofie hotovou. Ještě téhož roku ji vydal u J. C. B. Mohra v Tübingen pod názvem Kantova filosofie náboženství od Kritiky čistého rozumu po Náboženství v mezích pouhého rozumu.

Schweitzerovi v jeho filosofické disertaci záleželo na tom, aby historicky předvedl vznikání Kantovy filosofie náboženství čistě na základě Kantových vlastních spisů na toto téma. Vystupoval v ní především proti domnělé jednotnosti kantovského pojetí náboženství. První tušení ho ani tentokrát nezklamalo. Kantova filosofie náboženství opravdu nebyla jednolitá. Během Kantova života se několikrát proměnila. Schweitzer zdůrazňoval, že jeho práci na doktorátu filosofie nepřerušila hra na varhany u mistra Charlese-Marii Widora, ani hra na klavír u Isidore Philippa, ani studium experimentální techniky úhozu u jeho slavné učitelky Marie Jaëll Trautmannové (což byla Lisztova žákyně), ani umění, ani společenské styky, ba ani návštěvy u štědrých příznivkyň sídlících v Paříži a u bratrů jeho otce.

50

Dosavadní Schweitzerovi životopisci spatřovali v manuskriptu o 325 tiskových stranách zhotoveném za pár měsíců působivé filosofické dílo, které se dodnes „vysoce cení“.

51

Výsledkem podrobněj

šího zkoumání této filosofické práce však bylo střízlivější hodnocení. Schweitzer psal svou práci o Kantově filosofii náboženství temperamentně a plynně. Kritizoval, že Kantovo pojetí náboženství je v podstatě zoufale neživotné a vypadává z jeho pojetí rozumu a etiky. Kantovo pojetí náboženství vede podle Schweitzera nakonec ke zhroucení systému v rámci Kantovy vlastní filosofie. Schweitzer se snažil prokázat, že kritickou, a zároveň eticky motivovanou filosofii náboženství Kant na základě vzájemně kolidujících předpokladů soudržně sestavit ani nemohl.

52

Když Schweitzer ukazuje existenci více cest v Kantově filosofii náboženství, ilustruje také rozpor „ve filosofii náboženství německého idealismu [vůbec, a to] mezi kritickým idealismem a hlubokým

|

Kant

náboženstvím morálky v Kantově morálním zákonu“.

53

Pro analýzu

Kantových spisů velebila Schweitzera i taková osobnost jako Ernst Troeltsch, na což byl Schweitzer očividně hrdý. Ke stému výročí Kantovy smrti napsal Troeltsch v Heidelbergu velkou studii o Kantově filosofii náboženství, v níž se odvolával na Schweitzerovu práci a řekl, že tato práce podle něj znamená uzavření a poslední slovo, pokud jde o kantovskou filosofii náboženství. Na to Schweitzer upozorňoval se zadostiučiněním. „Takže buďte,“ psal Heleně Bresslauové, „na svého přítele trochu hrdá!“

54

Ale zároveň měla jeho disertace o Kantově filosofii náboženství metodický nedostatek. Totiž nedostatek přesné filosofické analýzy pojetí náboženství a pojmu svobody u Kanta. Takový rozbor by vyžadoval hlubší studium pramenů a konfrontaci s dosavadní literaturou na dané téma. Bádání, jaké by k tomu bylo nutné, však Schweitzer nemohl stihnout v těch pár měsících. Proto ve své disertační práci postuloval mnohem víc, než mohl doložit. Sám se tím ovšem nijak netajil:

Nahlédnout v Bibliothèque Nationale do literatury o Kantově filosofii

náboženství se ukázalo jako neproveditelné pro hřmotný provoz v čí

tárně. A tak jsem se prostě rozhodl, že práci budu dělat, aniž bych se

zabýval literaturou, a uvidím, co mi vyjde, když se pohroužím do Kan

tových textů.

55

Pravda, Schweitzer rozeznal problém Kantova díla, o němž se často píše: že kritická filosofie náboženství a etika spolu u královeckého filosofa málo souvisejí a zkoumají se zvlášť. Takový ústřední problém, jakým je pro křesťanskou teologii zmrtvýchvstání a věčný život, v Kantově Kritice čistého rozumu nemá místo. Jestliže tedy Schweitzer hovoří o hrůzně bezkrevné Kantově filosofii náboženství, odtržené od všech religiózních zkušeností, míní tím to, že Kant sice poznal náboženský rozměr teologické etiky, ale jenom nanejvýš nedůsledně jej dokázal uvést v soulad s požadavky kritického idealismu a svého vlastního pojetí svobody, protože v jeho pojetí nesměla pro všeobecný postulát rozumu a pro mravní zákon přísně vzato hrát sebemenší roli žádná forma křesťanské metafyziky. Kromě toho Schweitzerovi vadilo, že u Kanta nehrál žádnou roli postulát nesmrtelnosti, ačkoli

|

Z fary na teologii (1875 –1905)34

se explicitně zabýval „náboženskými úvahami“.

56

Nad takovouto

Schweitzerovou kritikou by se ovšem filosof odborník mohl hned zeptat: Jsou systémové nedůslednosti v Kantově díle, které Schweitzer identifikuje, vůbec genuinním filosofickým problémem? Nebo je to spíše teologova filosoficky víceméně nepodstatná kritika Kantova způsobu zacházení s náboženskými otázkami? Příliš tedy neudivuje, že filosofové Schweitzera nikdy neuznali za jednoho z nich, přes všechen zájem, který se v moderní době zaměřuje na jeho pojetí života, životního prostředí nebo přírody.

Tímto tvrzením se dotýkáme podstatnějšího problému: sebepojetí Alberta Schweitzera. Na jednu stranu jemu samotnému bylo jasné, že není žádným filosofem klasicky univerzitního typu a že se jím ani nehodlá stát. Na druhou stranu chtěl, aby svět chápal jeho život a činnost primárně nikoli z teologického, nýbrž z filosofického hlediska. Svému východoněmeckému životopisci Rudolfu Grabsovi, kterého vysoce oceňoval, například napsal jako reakci na jeho rozhodnutí položit těžiště své práce o Schweitzerovi do filosofa kultury v něm:

Milý příteli. A teď o biografii! Ta ještě předčí předcházející studie.

V pohnutí jsem ji několikrát přečetl a mám ji stále na dosah, zatímco

pracuji u stolu. Východisko je to jedině správné: filosofické stanovisko.

To se skoro ve všech studiích o mně nevyjádřilo. Ale u vás je to zřejmé,

a vašemu vylíčení to poskytuje vnitřní soudržnost.

57

Když už tedy Schweitzer nebyl univerzitním filosofem, byl aspoň praktickým filosofem kultury a etikem? Nebo byl – jakožto teolog – spíše filosofem náboženství, byť jeho prvním doktorátem byl Dr. phil., a ne titul teologický? Schweitzer sám později ukázal nepodstatnost takových otázek tím, jak mu u jeho principu úcty k životu nešlo o akademicky podloženou filosofii nebo etiku, nýbrž o praktickou filosofii pro každého, o světový názor. V korespondenci s Fritzem Burim, svým žákem v teologii, Schweitzer otevřeně problematizoval vlastní postoj, v němž se dlouhou dobu považoval za pouhého „amatérského filosofa“:

Ty jsi mne psychoanalyticky ošetřil a osvobodil mne tím od komplexu,

že jsem jen amatérský filosof. Myslel jsem si, že se za něj musím po

|

Kant

važovat, protože jsem věděl jen, jaká je hraniční stanice (což jsem dů

kladně poznal s bušením srdce kvůli pasové kontrole a clu), ale nikdy

jsem nedokázal pochopit, co je hraniční situace, a nikdy jsem nedokázal

porozumět tomu, jak je to s tím zašifrovaným textem, který je třeba roz

šifrovávat, s uzávorkováváním (to už je holt Husserl), s tou existencí,

o k teré toho máme tolik vědět, s osvětlováním existence a podobně,

o kategoriích, u nichž máme vědět, co do každé přihrádky patří. Byl

jsem tedy v hraniční situaci té ubohé staré černošské ženy, kterou mi

sionář v prvních dobách, kdy tu nějací byli, potkal, jak pláče. A když se

jí zeptal, proč si tak zoufá, odpověděla: „Ach, já se nikdy



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist