načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Aladinova lampa – Miroslav Holub

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Aladinova lampa
-4%
sleva

Elektronická kniha: Aladinova lampa
Autor: Miroslav Holub

Aladinova lampa navazuje v žánrovém smyslu na dnes již klasického Anděla na kolečkách. Jestliže se však reportážní cestopis z počátku šedesátých let obracel do USA, Aladinova lampa, vznikající v průběhu let osmdesátých a prvně publikovaná v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  175 Kč 168
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » CARPE DIEM
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 201
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-87195-79-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Aladinova lampa navazuje v žánrovém smyslu na dnes již klasického Anděla na kolečkách. Jestliže se však reportážní cestopis z počátku šedesátých let obracel do USA, Aladinova lampa, vznikající v průběhu let osmdesátých a prvně publikovaná v roce 1996, si posvítila na stejně rozlehlé, avšak zcela odlišně situované země: Indii, Čínu, Rusko a další. Čtenář nicméně od první stránky pozná oblíbeného autora podle básnického jazyka, vtipu a rafinovaně útržkovitých postřehů, z nichž Miroslav Holub skládá komplexní, nepřikrášlený obraz pro mnohé z nás dodnes exotických krajin.

Zařazeno v kategoriích
Miroslav Holub - další tituly autora:
 (e-book)
Beton Beton
 (e-book)
Tak zvané srdce Tak zvané srdce
 (e-book)
Naopak Naopak
 (e-book)
We‘ll Never Get Parts Like That Again We‘ll Never Get Parts Like That Again
 (e-book)
Denní služba Denní služba
Paralipomena -- Spisy IV Paralipomena
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Miroslav Holub

ALADINOVA LAMPA

2012


Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy

nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podo

bě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití

této knihy bude trestně stíháno.

Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji le

gálně nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanove

ném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze

užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv

neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např.

v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování ve

řejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření

je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru

nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze

kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující,

kdo takovéto sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatel

ském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které

chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživa

tel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické

zabezpečení elektronické knihy.

© Miroslav Holub – dědicové c/o DILIA, 1996

© Carpe diem, 2012

www.carpe.cz

Made in Moravia, Czech Republic, EU

ISBN 978-80-87195-79-6


OBSAH

I. Aladinova lampa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6

II. Indie jako rozměr člověka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .15

III. Sedm dní nahé myši . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .91

IV. Jediný skutečně velký vlak . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116

V. Kde zítra znamená cokoli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134

VI. Istanbul s tečkou nad I . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154

VII. Poslední cesty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .181

Obrazový doprovod. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .191

Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .200


Aladinova lampa

Poloreportáže ze zemí

na východ od ráje

I. Aladinova lampa


ALADINOVA LAMPA  Počátek Aladina

S pomocí boží – On jest vznešený – pohádka o Aladinovi, čili Alá’addínovi, jak nás učí Felix Tauer – On jest mocný – obsahuje všechny ostatní pohádky. Obsahujíc všechny ostatní pohádky, obsahuje i takovou tu moudrost a snivost Východu, která je moc prima pro každého štvance západní civilizace, zejména pokud může Východ jen tak navštěvovat a není předmětem šárí’y, sunny, fatvy či kulturní revoluce ve jménu Maa a jeho manželky.

Nuže v pohádce o Aladinovi je sdostatek chudých, a tudíž hodných lidí, jakkoli je Aladin původně hoch nezdárný, trávící čas s nezbedníky na ulicích mrzkými hrami. Vyskytuje se zde neobyčejně podlý maghribský kouzelník ze země Ifríkíje, dnes Tunisem nazývané. Kouzelník ten jest tak podlý, že má dokonce i stejně podlého bratra, jenž pokračuje v kouzelníkově podlém dílu, i když už tento přišel o hlavu. Děje se to v údajně čínském sultanátu, jenž jest nad poměry skvělý a vybaven ne zcela tupým sultánem a rajsky krásnou jeho dcerou, Badralbudúr.

V pustině za sídelním městem je k nalezení kamennou deskou krytý kanál, který vede k tomu nejlepšímu, co kdy pohádky, kolující v chudých zemích, přinesly, k bělo-, zlato- a přírodoskvoucí zemi pod zemí, ráj to na pohled i dočasný pobyt, rajské akordy zpěvů ptačích, vonné vánky, na stromech nesmírné drahokamy místo ovoce, na konci sadu, nad nímž žasne rozum – On ostatně žasne furt – skvostný pavilon skrývající nenápadnou kouzelnou lampu, jež ovládá celou sadu džinů, schopných cokoli přinést a cokoli odnést.

Samozřejmě toto vše o lampě a způsobu nabytí této ví jen podlý kouzelník z Ifríkíje, zatímco kladné charaktery vědí starou belu a nemohou si loktem do kapsy až do doby, kdy se Aladin (v kanálu) dostane na výši situace. Podlý kouzelník totiž Aladina, lampu aportujícího, v nepředložené panice a prchlivosti v kanálu uzavře, zapomenuv, že hoch má v ruce ještě (záložní) kouzelný prsten. S jeho pomocí se Aladin s lampou za  ALADINOVA LAMPA ňadry (zajímavo, co všechno se druhdy vešlo za ňadra) z kanálu vyškrábe a dodá lampu do matčiny chudobné domácnosti. Další náhodou se přijde na kouzelnost lampy, když ji chudobná matka drhne pískem, aby ji zbavila konstitutivní ošuntělosti. Zadrhne, a už je tu džin jako masokombinát a slibuje přinést cokoli a odnést cokoli.

Samozřejmě že náhle uzdárněný a zdůvtipnělý Aladin v dalším užije lampy a džinů k ukojení materiálních potřeb domácnosti, jakož i vlastních erotických tužeb, vzniklých po kradmém spatření Badralbudúr. Přemůže úklady jistého vezíra, jenž má s Badralbudúr své mocenské záměry a chce ji vydati všanc svému synu. Zde nabývá pohádka netušené škodolibé výše, rozkážeť Aladin džinovi, aby lůžko s nastávajícími manželi dodali k němu domů: i ulehne sám vedle nevěsty, odděliv ji od sebe mečem proti předčasnému početí, zatímco vezírova syna dá uvrhnout na hajzl, kdež nebožák přijde na jiné myšlenky.

Samozřejmě že poté Aladin přesvědčí sultána o své skvělosti a moci. Džinové mu přes noc postaví na volné parcele zámek tak dekorativní, že o takovém žádný sultán neměl ani páru. Zámek sice jednou džinové z návodu podlého bratra podlého kouzelníka zase odnesou do Ifríkíje, ale i jeho úklad Aladin s pomocí rozkaceného džina či márida prohlédne, škůdce proklá jeho dýkou, zámek přestěhuje zpět a panuje dál v neztenčené míře, neboť byl nabyl nejen krásné Badralbudúr (již bez meče), ale i ohnivého hřebce, stolce královského a vítězství bitevních. I žil se svou paní a panoval, a byl spravedlivý k poddaným a miloval ho veškerý lid, až na ně přišla „rozkoší ničitelka a shromáždění rozlučovatelka“, jak to přeložil Felix Tauer – On jest moudrý.

Nutno uznat, že ideály humanitní si zrovna v pohádce této – jakož i v celé Tisíci a jedné noci – na své moc nepřišly, ba že ani lidských práv a svobod si moc neužili ani v zemi pod zemí, ani s máridy, ani bez máridů, ale taková už je moudrost a snivost Východu, jíž je tak příjemno naslouchati. ALADINOVA LAMPA  Konec lampy

Princip kouzelné lampy a ochotných duchů ze škatulky se nám v životě ozývá na mnohý způsob. Je to princip velmi adaptabilní. V táboře míru a socialismu panovala kupříkladu tato verze Aladina a jeho lampy:

Rozhodl se Aladin, když se byl již zmohl na palác a jiné slavnosti světské, že mu jaksi chybí vize a že se tedy musí porozhlédnout po světě, kde jako že by byla kupříkladu ta spravedlnost. Evidentně nebyl obeznámen s defi nicí Stanislawa Jerzyho Lece – Kde jsou doly na spravedlnost? Zpravidla tam, kde spravedlnost pohřbili. I přetřel svou lampu a zjevivšímu se džinovi, přestrašného vzezření, přikázal, aby jej přenesl do staroslavné země indické. Přistál na bulváru, jenž se nazývá Královniným náhrdelníkem, a pídil se. Však – co to? Tu skvělost paláce a zlatoháv maharadži či jinak zvané politické elity, hned vedle však lid prostý a pocestný, hladem zmírající, neboť tři rupie životního minima za den nevyžebrá a nevyžebrá. Spravedlnost veškerá žádná.

I přetřel poznovu svou lampu a kázal máridovi ještě ukrutnějšího, načernalého vzhledu, aby jej dodal do Londýna.

Ocitl se na Trafalgar Square, vyplašiv něco holubů. Fontána tryskala, admirál Nelson se tyčil jako tvrdé y, leč kolkolem tlupy lidu demonstrujícího za práva demonstrujících, zejména těch pod párou. V imperiální sošnosti hryže AIDS, v mramoru se dusí ekologové, v sametu kvílí lesbičky a jízdní policie se tu a tam snaží udeřit přívržence koní a levnějšího jízdného. Napětí, nervy a marnost. Spravedlnost ani náhodou.

Aladin opět zamne o svou lampu a monstrózního – leč funkčního – džina požádá o transport na Union Square, New York City, area code 212. Neóny, asfalt, davy, bílí bohatci v limuzínách, žlutí, černí, hnědí a šedí nuzáci, nucení krást v noci a ve dne to prodávat na Čtrnáctné ulici, zmarnění mládenci naváděni ke kráglování osamocených cestujících v podzemce, portorikánské matky  ALADINOVA LAMPA posílají děcka hrát si na ulici, kdyby je někdo přejel, bylo by z bolestného na lepší bydlo.

Chladná hrůza a spravedlnost, jak by pravil sám Charles Bukowski, v prdeli.

Tře tedy Aladin lampu s velkým úsilím a džinovi formátu monstra ze Star Wars, s ploutvemi místo uší, velí: Ty vole, jsem syt kapitalismu a kolonialismu, jsem syt prohnilosti Západu, vrzni mne do Moskvy!

Slyším a poslouchám, zařve džin, či snad už šaitán, a hle, Aladin se ocitá na Rudém náměstí, kremelské hvězdy rudě září, zvony rudě udeří, u Lenina fronta spořádaně postupuje, jak také jinak.

Aspoň tady je klid, praví k sobě Aladin a uondán postaví svou lampu na historické dláždění, vedle pravé nohy.

Tu přistoupí jakýsi zvědavý pán v civilu a dosti důtklivě se ptá protáhnuvšího se Aladina, co zde hledá a pohledává. Ale, odtuší Aladin, hledám spravedlnost. Víte, já mám takovou zvláštní lampu, tudle jsem si ji postavil... A krucifi x, von mi ji někdo ukrad! Na východ od ráje

V každém z nás je kousek Aladina.

V každém je kousek lampy.

Někteří mají v hrudní dutině i kousek džina, márida, ‘ifríta či šaitána, zejména ve dnech pracovního volna a pracovního klidu.

Jaký div, že usilujeme o to, cokoliv si dát přinést a cokoli si dát odnést, včetně ráje, moudrosti a smluvních platů, případně zastavení času.

Pokud jde o ráj, mám dojem, že co do zeměpisných souřadnic je přibližně tam, kde jsme postavili svůj první hrad z písku. Kde jsme namalovali barevnými křídami na černou tabuli jablíčko žluté plus jablíčko zelené rovná se dvě jablíčka červená, čili, jak by řekl pan Prévert, na černou tabuli neštěstí tvář štěstí nakreslili. Kde jsme slepili ALADINOVA LAMPA  první lodičku a první vodní mlýnek. Kde jsme doma měli cukr a sůl. Kde brzy ráno potichounku zatápěla maminka v kamnech Musgraves, novinami a třískami.

Pokud jde o moudrost, mám dojem, že nemá zeměpisných souřadnic a hledat ji tam, kde se čas víceméně zastavil, je stejně marné, jako hledat ji ve zrychlujícím se tikotu metronomů a atomových hodinek; i když zajisté je stacionární povaha východních tradic bližší konstitutivně líné lidské duši.

Pokud tedy užijeme své (Aladinovy) lampy a rezultujících posunů své osoby po planetě, činíme tak s vědomím, že nenajdeme nic víc než jiné Aladiny a jiné marnosti, že nenajdeme nic víc než obecnější rozměr štěstí a obecnější rozměr neštěstí.

Na východ od ráje hledáme tedy jen přítomnost minulosti, snad i přítomnost přítomnosti, ale hlavně strašnou váhu toho, co jsou j i n í lidé. Jiní lidé

S jinými lidmi bývá obtíž, neboť jsou z defi nice jiní než my. Zvláště, když sami sebe pokládáme za směrodatné originály, jimž není rovna od vzniku dvojité šroubovice DNA a autoreplikace.

Odtud plyne také jisté konstitutivní neštěstí, pro něž našel tuto větu Arnold Toynbee: Inteligence se rodí proto, aby byla nešťastná.

Jsou ovšem i duše, jimž je hnací silou jejich vlastní neunikátnost, a těm jsou ti jiní na obtíž poněkud méně. K čemuž Yehuda Amichai, izraelský básník, v izraelské básni Instrukce pro číšnici:

Neuklízej sklenice a talíře

ze stolu. Nedrbej ten fl ek

na ubrusu: Je dobře vědět,

že tu byli lidi přede mnou.  ALADINOVA LAMPA

Kupuji si boty, které měl někdo na nohou.

(Přátelé mají navíc vlastní názory.)

Moje láska je žena kohosi jiného.

Moje noc je obnošena cizími sny.

Na mém okně jsou namalovány kapky deště,

na okrajích v mé knize jsou poznámky jiných.

Na plánu domu, v němž budu žít,

nakreslil architekt cizince u vchodu.

Na mé posteli je polštář s důlkem

po hlavě, která tu už není.

A tak prosím, neuklízej ten stůl;

je dobře vědět,

že tu byli lidi přede mnou. Země pod zemí

Zajisté je také dobré navštívit svou vlastní zemi pod zemí, svou vlastní, dříve Platónovu, jeskyni bez fi lozofů. Zejména dnes je jakási libost v tomto cestování a jistý cestovatel to nazval odvahou k nevědění, Bůh s ním – On jest vznešený (tedy ten Bůh).

Taky se tam jde kanálem a zpravidla tam neobjevujeme vonné vánky a ovoce stromů rajských, ba ani volné prostory a svobodu ke křídel rozmachu, nýbrž jistou zatuchlost nevětraného pajzlu, kde pozvolna explodují sirné katedrály, kázání rezaví v konzervách, satan v podobě miniaturního klokana tahá z vaku černé zvíře se slizovitou kožešinou, co jeden den chcípne a druhý se zas začne hýbat, medúzy se vznášejí na pupečních šňůrách, zatímco v akváriu s bramborovou polívkou plavou kusy zpustlého tygřího masa a rolničky z mlíčí mlčí na usmířenou toho, jenž klesá ke dnu, nezacelen, ani nezocelen.

Naše země pod zemí není příliš pohádková, a hlavně ani není příliš naše, celý inventář jsou rekvizity z dovozu.

Ona totiž naše mysl, vulgo duše, není ani tak určena k sebezpytování, nýbrž spíše k interakci s okolím a s jinýALADINOVA LAMPA  mi myslemi. A abychom o ní mohli pojednati, musíme poodstoupit, musíme se de facto vzdálit od sebe sama.

Je to poněkud trapné, ale sami sebou jsme jen na cestách ven a k tomu máme své Aladiny a své lampy.

Ostatně je nemožné i myslet o samotě, jak zjistil Jean-Paul Sartre; myšlenky ostatních nás poučují o myšlence naší.

Zatímco interní džinové, šaitáni, ‘ifrítové a máridové jsou tu zejména od toho, aby nás cestou trochu zblbli, někdy i nezvratně a až do vegetativní existence mladistvých gerontů, podnikajících trip při house music a na pervitinu. Zákoutí

Na cestách ven jsou zvlášť pěkné dvě věci. Za prvé, že si ověříme, že Bombaj, San Francisco nebo Voroněž skutečně existují, za druhé pak, že najdeme koutky, kouteč ky, zákoutí a zakoutečky, o nichž jsme nikdy neměli páru – a ony přece jsou a obsahují mnoho lidí, kteří nikdy neměli páru o nás. Spatřením sídelních měst a zvěčnělých panovníků či slavných katů si dokazujeme předpovědní hodnotu základního školního vzdělání, a to je samo dost překvapující, zejména v době boje za svaté nevědění a za vymazání rušivých zbytků vzdělání. Avšak v koutcích a zákoutích, v místech, jež bývají označována za nevýznamná, si připouštíme základní lidskou současnost, souvislost a sounáležitost. Katedrály jsou jaksi plněním úvazků, zákoutí jsou to navíc.

Někdy si s libostí listuji v atlasech (třeba to mám zastydlé z doby snů námořnických Jaroslava Seiferta) a nacházím si ty nejdrobnější puntíčky v tom kterém zadku světa, jako Böch Möron v Mongolsku, Krutaja na Sibiři, Gundik na Jávě, Tudu v Estonsku, Nae-Dong na ostrůvku u Koreje, Kololo v Etiopii, nebo aspoň Social Circle v Georgii, a říkám si, jakpak se tam asi dneska mají, jestlipak štěkají psi a maminky volají k večeři, kohopak tam asi dneska podřízli, kdopak se tam trápí a kdopak se tam  ALADINOVA LAMPA zrovna miluje a kohopak asi dávají pod kámen. Jaké to vesmírné hemžení panuje za těmi jmény a za těmi stránkami atlasu a mimo jakýkoli internet, ba dokonce mimo jakoukoli myšlenku a mimo jakékoli vědomí. A není na tom nic depresívního, jediný a hlavní pramen depresí je v samotnosti skutečné či nadopované.

Přihodilo se toho roku, že jsem se ocitl ve vísce Sibiel, v Rumunsku; pusté kamenité uličky, husy na silnici, kolébavé, hoši srážející větve mrzáckých stromků, na každém hřbitovním kamenu vyryta i jména žijících, aby se za levnější peníz dalo doplnit jen datum... Kostel plničký ikon, obec tak ztracená, že se tam nedostali ani vykrádači. U kostela kněz s mocným plnovousem a kabátem až na zem, takže to bylo spíš jako podstavec, kněz nedávno z Ceauşescuova lapáku se navrátivší, kněz takový tichý, řekl bych boží. Když jsme se rozloučili a nalezli do autobusu, počal kynout pravou rukou, zatímco na jeho tváři nad plnovousem, kolem očí, stál takový mírný boží úsměv. Autobus byl švédský, leč pobyt v Rumunsku mu poněkud ubral životních sil, takže ne a ne nastartovat: kněz stál a kynul. Pět minut, deset minut, kněz stál, usmíval se a kynul, neboť i autobusy patří k dílu božímu. Nikdo z nás už nevydržel opakovat jakékoli loučivé pohyby, ale kněz stál a kynul a posléze byl skrze podstavec z kabátu vrostlý do té pusté svaté země. A kynul pořád stejně, rukou neumdlévající, s úsměvem neměnným. Takže když už i to rumunské Volvo nastartovalo a odjíždělo, stál, kynul a splýval a mizel, kyna.

A to je předběžné poselství knihy této a jí podobných: lidi, v jakémsi Sibielu v jakési zemi, jíž se krom těch ikon nic moc nevede, stojí v podzimní trávě někdo dobromyslný a kyne. Nic víc nemůže.

A kyne.

A kyne.

Že abychom si vzpomněli.

Abychom byli víc, než jsme.

II. Indie jako

rozměr člověka ALADINOVA LAMPA  Pokud by

Pokud by šlo o vidění, pak tedy Bombaj v noci, na stupňovitém chodníku, tvořícím břeh plechových vírů a slapů dopravy, ležící kostnatá těla, mezi nimi sedí velebně stařec v turbanu, s plnovousem až na prsa, jedenáctý avatár čili převtělení Višnua, a střeží polonahou holčičku, která mu v klubíčku spí u nohou, kterou možná jen tak našel.

Pokud by šlo o slyšení, pak tedy báseň Raghuvira Sahaye Prodávání jablek:

Zamračím se a zaútočím:

„Tahle jablka jsou obarvená!“

„Ne, pane, prosím...“

snaží se přesvědčovat –

„Věřte mi, pane!“

Tu se však náhle chytí za prsa

a kašel říká to,

co chtěl říkat on.

Raghuvir Sahay mluví, chodí a vyhlíží jak pan Seifert. Pokud by šlo o čtení, pak závěr Větrné písně Aruna Kolatkara, kde vítr bere, odnáší, rozbíjí a oživuje čepici, okno, prádlo, krovy, rukopisy básní, obrazy žen a posléze –

Pane učitel, pane učitel, koukněte, mapa!

Mapa Indie!

Jak sebou hází,

jak se tetelí na stěně třídy!

Myslíte, že spadne?

A hele, už letí,

města, pohoří, lesy, řeky a všechno letí

oknem ven a vzhůru k nebi.

Arun Kolotkar vyhlíží trochu jako pan Born, ale hlavně jako Arun Kolatkar.

Pokud pak by šlo o nauku o člověku, pak tedy to první jsou dimenze, rozměry. Úplný rozměr člověka je patrný jedině tady, v Indii.  ALADINOVA LAMPA Křižácké tažení, které váhá

Asi tak nad řekou Indus prohlásil kapitán letadla, že v Delhi čili Dillí (kteréžto výslovnosti nerozumí v Indii ani Hindustánci, ani Bihárci, ani Bengálci, ani Paňdžábci, ani Kannadci, ani Urijci, ani Telugové, ani Nepálci, ani Tamilové, ani Rádžasthánci, ani Asámci, ani básníci, snad jen čeští diplomaté, leč s těmi jsem kromě jednoho telefonického pozdravu tiskového atašé nemluvil), tedy v Delhi panuje po deštích taková mlha, že asi poletíme někam jinam po Přední Indii.

A také ano. Proti nám stálo bengálské jitřní slunce, hluboko dole byla vata, tisícihlavé stádo jakýchsi bílých oveček, lemované šedým oparem Indogangžské nížiny, a po levé ruce stála v zářivě bílém a zlatém brnění hradba Karakorumu a Himaláje jako zjevení z doby, kdy bylo alpinské vrásnění, dny byly andělé kontinentálních rozměrů a kdy se ještě nevědělo, jestli je lepších šest noh než jedna dharma.

Kdy Šiva, nebo který to byl, uťal synku Ganešovi omylem hlavu a honem mu nasadil kebuli kolemjdoucího slůněte, aby to jako zatušoval.

Karakorum a Himaláj stály jako skvoucí křižácké tažení s blyštícími strategickými meči, tažení, které váhá postoupit k jihu, neboť tam se líhne cosi neobyčejně nesmírného. Faktor prvního kontaktu

V kapitolce téhož jména (K principu rolničky, 1987, s. 94) snažil jsem se doložiti, že faktor prvního kontaktu je pro naši mysl namnoze určující, neboť býváme, podle Labyrintu světa a ráje srdce, lidmi „vnově se na svět dostávajícími, aniž se ještě znají, a aby byli lidmi, vědí: protože jest okolo nich tma a nic, jen vřesku a pláče trochu... Ale když tou ulicí jdou, pomalu se jim šeří a svítá, ať teď do této pod námi brány přijdou: tu co se děje, pojďme, pohledíme.“ ALADINOVA LAMPA 

Nuže ta ulice se jmenovala Ashok Road a bránou jsem vyšel z dillíského hotelu Kanishka dosti dávno po rozbřesku. Vřesku, na druhé straně, bylo sdostatek a doprava, probíhající pod tabulí s typicky britským policejním veršíkem „Řidiči dá vzpruhu držeti se dopravního pruhu“, kladla člověku vnově se na svět dostávajícímu neřešitelnou otázku, co se zde pokládá za dopravní pruh; mimo podřímlé recepce hotelu doprava netěkala jedině na chodnících, protože na nich byly stromy, prodavači, krávy zebu, žebráci a turisté.

Hravě jsem odolal několika prosebníkům a hošíkům prodávajícím buráky přímo pod nohama.

Když tu ke mně přistoupili dva muži v evropských oblecích módního střihu a vetknuli mi do klopy indickou vlaječku, na níž bylo ve středním pruhu razítkem vytištěno něco jako indukční přístroj elektrický. Obřadně mi poděkovali, že jsem si nechal vetknout vlaječku, jež značí, že cítím s indickými slepými dětmi. Samozřejmě jsem cítil s indickými slepými dětmi, nemluvě o chlapci, jenž na mne vzhlížel úpěnlivým očkem ze špinavého chodníku a nabízel mi za tři rupie celou zásobu ukoptěných buráčků i s vahami. Elegantní muži se s podivuhodnou horlivostí tázali, odkud že to přicházím, abych sympatizoval s indickými slepými dětmi. Odpověděl jsem, což byla základní chyba. Zvolali něco na způsob hindskoanglického hujaja a řekli, že tak vzácný národ ještě nemají zastoupen ve svém památníčku: byl to linkovaný sešítek a stálo v něm různými rukopisy: W. S. Merlin, Washington, U. S. A. 350,–, H. Schmidt, Bern, Schweiz, 400,–, C. Rühman, Bonn, Deutschland, 200,–, André Pleven, Montreal, Canada, 250,– a tak dále. Na mne zbyla poslední řádka dole. Nevím, jak vy. Já jsem rád, když mohu podepsat aspoň to, co jsem a konám, a nikoli to, co nejsem a nekonám, a tak jsem napsal a podepsal, že jako našinec z Prahy za sto. Sto přede mnou upsal i jakýs další údajný Němec a dva údajní Australané, neučinil jsem tedy národu ostudu. Pak jsem zaplatil sto rupií, polohlasně řekl sám sobě Vole a pokračoval v procházce. Kluka s buráky mi bylo tím víc líto.  ALADINOVA LAMPA

Ale již tu byla docela hezká mladá matka v rudém sárí, chovala na pravé ruce vychrtlé nemluvně v zeleném zavinutí a levou ruku mi nastavovala se zlomkovitou argumentací, že jako jest opuštěnou, dítko nemocným, hladovým a nemanželským a já jsem jedinou nadějí jejich života. Mumlal jsem cosi o indických slepých dětech a pokračoval v cestě, ale matka se držela velmi těsně u mne a pokračovala v polohlasu: „...sama, hlad, ne manžel, nemoc, jíst, dítě a ne peníze, nýbrž chléb.“ Vytrvala asi tři sta metrů. Pak se náhle mezi těkající dopravou vynořil čistič obuvi ve více méně bílém pyžamu a se skříňkou potřeb v ruce a profesionálním gestem se chopil mé nohy s tím, že nutně potřebuji šúšajn čili čiš tění obuvi. Pohlédl jsem a strnul. Noha přilehlá svobodné matce skutečně potřebovala důtklivý šúšajn, neboť na botě byla naprosto přesně umístěna kopka nazelenalé dětské stoličky vhodné konzistence a přilnavosti. Ocitl jsem se v ponožce na připraveném hadérku a bota byla bleskově uvedena do salónního stavu, přičemž uznamenáno, že se v té i druhé uvolnila taková ta vnitřní vložka přičiněná původně družstvem Snaha. Byla nalepena a celý výkon byl ohodnocen na 55 rupií. Vložka drží dodnes, po původu lepidla jsem se raději nepídil. Matka s produkčním nemluvnětem se držela opodál.

Do hotelu jsem se vrátil zkratkou. V zahradě u bazénu seděl dánský básník Henryk Nordbrand a jeho boty metaly blesky. Pohleďte, pravil, jaký to šúšajn, a za jednu rupii!

Nutno uznat, že to byl poměrně mocný faktor prvního kontaktu. Ale stejně nebyl určující. Na to je indická realita příliš bohatá, košatá, větrná.

Akorát jsem si musel rychle osvojit poznání, že na rozdíl od Komenského labyrintu světa na ulici indické nešeří a nesvítá, nýbrž je a panuje jistý druh noci i za slunného dne. ALADINOVA LAMPA  Nad

Nad příuličními brložky a nad pouličními volně loženými lidmi, nad bazárem a kamenným chodníkem střídaným hlínou a kalužemi z podezřelých výtoků z chatrných domků, nad rykem dopravy, která postupuje spíše silou klaksonů než na benzín, nad hadry, slupkami a prosebníky – nápis: Poštovní úřad. Pořiďte si letošní model bezdrátového telefonu.

Nad imperiálními budovami i mezinárodními hotely, střeženými soukromými policisty v zelených svetrech a drobounkých připláclých černých baretech, ovšem s pořádnými holemi lathi, výslovnosti netřeba, u nás máme jiné pomůcky, nad stanicemi autobusů, které snad někdy i přijedou, kde čekají lidé ve srocení asi takovém, jako by se u nás přihlíželo zkáze Titaniku nebo vymření Přemyslovců po přeslici, nad poklidem palem a senilní demencí vozů Ambassador, které se provozují dobrých čtyřicet let, nad vyvoláváním, nad kvílením, nad prošením, nad ptaním bez odpovědi, nad řevem a mlčením, slovem nad městy – permanentní kroužení majestátně vyvedených luňáků s ocasem do mocného v, kteří usedají na cokoli kromě policajtů. A nad vrstvou luňáků, ve velké, až značné výšce, permanentní kroužení supů, klidné, tiché, geometrické, vidoucí a pozorné k zdechlinám všeho druhu.

Padesát supů, sto supů na viditelném perimetru nebes neobyčejně blankytných.

Jsou to supi nesmrtelnosti. Něco mytologie

Šiva se vyvinul v pozdějších puránech z nejmocnějšího v hinduistickém božském triumvirátu, z Rudry. V sanskrtu jest Rudra tím, jenž křičí. Narodil se z Brahmova vzteku nad malou proliferační schopností předtím stvořených čtyř bytostí. Z Brahmových žhnoucích obočí  ALADINOVA LAMPA a brv se zjevila postava nesnesitelného jasu, s třema očima, modré pleti a neustále skučící či kvičící. Brahma se zeptal, proč tak pořád řve, a hoch odvětil: Potřebuju jméno. Dostal hned sedm jmen, Bhava, Sarava, Isana, Pašupati, Bhíma, Ugra a Mahadéva, ale byl to Rudra.

Osm jmen není zas pro boha tak moc. Svědčí o tom, že si ve védských dobách zevrubnost přišla na své. A táhlo se to dál.

Nicméně tím, co z Rudry fyzicky přetrvává do našich dob těchto, jsou slzy. Podle jedné školy Rudra-Šiva zničil během války s démony asury tři města a pak prolil nad ztrátou životů slzy, rudrakša. Podle jiné teorie Tripura, vládce asurů, porazil devy a devové přišli za Šivou-Rudrou, který se zahloubal nad problémem, jak zabít Tri puru, na tisíc božských let a třicet šest lákhů lidských let (to jest 3,6×10

6

). Hloubal s otevřenýma očima a pak mrknul

a uronil slzy. Ze slz se zrodil strom rudrakša s příslušnými plody.

Strom tento se zpravidla identifi kuje s botanickým rodem Elaecarpus, který je blízký našim lípám a jakožto slzorodný patří se speciální jazykovou jasnozřivostí mezi slézokvěté.

Podle méně botanické systematiky stromy rudrakša mají dvanáct typů pocházejících od slunce a s plody krvavými, šestnáct typů měsíčních s plody bílými a deset typů ohňových s plody černými.

Podle botaniky jsou plody peckovice s peckami rozbrázděnými roztodivnými vrypy a přehrádkami, jedenapůl až dvaapůl centimetru v průměru, tyto se dají vyčistit, vyleštit a nosit na krku jako korále.

A to jsou právě ty Rudrovy-Šivovy slzy.

Bílé jsou nejvzácnější.

Přehrádek může být až jednadvacet, a nejméně je jedna. Náhrdelník ze všech druhů pecek nazývá se kupodivu Indra mala a pro pět lidí, kteří prý tento náhrdelník vlastní, nic na tomto světě není nedosažitelné.

Na tom se shodují všechny slzoprávné školy. Jednotlivé rudrakši pak podle jednotlivých škol mají různé mantry.



Miroslav Holub

MIROSLAV HOLUB


13. 9. 1923 - 14. 7. 1998

MUDr. Miroslav Holub, DrSc. byl ve světě jeden z nejznámějších českých básníků, povoláním lékař-imunolog.

Holub – Miroslav Holub – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.