E-kniha: Akvarely pro Mengeleho – Lidia Ostałowska

Lidia Ostałowska

Akvarely

pro Mengeleho

Ústředním motivem knihy

Akvarely pro Mengeleho (Farby

wodne – Vodové barvy) je osud Diny

Gottliebové, která válku přežila díky tomu,

že přímo pro Mengeleho pořizovala

portréty-akvarely vězněných Romů.

Od této linie ovšem v knize vede nespočet

odboček, věnovaných osudu Romů a Židů

před a po holokaustu.

Sněhurka a holokaust. Zdá se, že mají

něco společného. Tenhle příběh začíná

pohádkou a končí hororem. Lidia

Ostałowska nepoužívá zbytečná slova,

píše úsporně a o důležitých věcech

raději mluví krátce než dlouze. I přesto,

nebo snad právě proto, jsou její knihy

v Polsku vždycky velká událost. V této

knize se jako první v Polsku věnovala

romskému holokaustu. Nepopsanému,

zapomenutému, opomíjenému. Po jejím

přečtení jsem dospěl k názoru, že existuje

lepší a horší holokaust. Hlavní a vedlejší.

Tato výjimečná reportérská kniha to

ukazuje velmi dobře.

Mariusz Szczygieł

© Lidia Ostałowska, 2011 © Wydawnictwo Czarne, 2011

Translation © Lucie Zakopalová, 2014 © Nakladatelství P3K, 2014

ISBN 978-80-87343-38-8 (tištěná)

ISBN 978-80-87343-39-5 (eKniha – pdf)

ISBN 978-80-87343-40-1 (eKniha – epub)

ISBN 978-80-87343-41-8 (eKniha – mobi)

Kniha byla vydána s laskavou podporou

Polského knižního institutu,

Nadace Židovské obce v Praze,

Nadačního fondu obětem holocaustu.

Ve výloze svého montrealského obchodu vystavil Abraham

Botines béžové mýdlo se svastikou a vedle něj nápis

„Polsko 1940“.

Botines je třiaosmdesátiletý Žid a svůj obchod

s upomínkovými předměty a zajímavostmi vede od roku

1967. Přiznává, že si není jistý, jestli to mýdlo opravdu

pochází z nějakého koncentračního tábora. Říká, že sbírá

památky na holokaust odnepaměti, protože „patří k té

generaci“.

„Moje děti to nezajímá, tak jsem se ty památky rozhodl

prodat. Je to moje mýdlo a můžu si s ním dělat, co chci.“

Policie zahájila vyšetřování. Zjišťovala mimo jiné, jestli

mýdlo není z lidského tuku. Obchodovat s předměty se

symbolem svastiky v Kanadě není nelegální, ale prodávat

mýdlo z lidí by porušovalo zákaz hanobení ostatků.

A pokud mýdlo není lidského původu, může být Botines

potrestán za klamavou reklamu.

(Gazeta Wyborcza, 31. března 2010)

7

1937 /

V HOLLYWOODU PŘED VÁNOCI

Jednou v zimě, když se z nebe sypal sníh, seděla královna u okna

s  hedvábným rámem a  šila. Protože se při tom dívala z  okna,

píchla se jehlou do prstu. Objevily se tři kapky krve. Červená krev

vypadala na bílém sněhu tak krásně, že si královna pomyslela:

„Chtěla bych mít dítě bílé jako sníh, červené jako krev a  černé

jako ebenový rám okna.“ Zanedlouho se jí narodila dcera bílá

jako sníh, s líčky červenými jako krev a vlasy černými jako eben.

Na předpremiéru Sněhurky a  sedmi trpaslíků pozval Walt

Disney hosty těsně před Vánoci. Do Carthay Circle  eatre, nej

slavnějšího kinosálu hollywoodské zlaté éry, přišli 21. prosince

1937 Charlie Chaplin (který se právě připravoval na Diktátora),

mladá Judy Garlandová, Douglas Fairbanks, Carole Lombar

dová a Marlene Dietrichová.

Z dáli skrze stinný bor,

přes sedmero řek a hor,

ať je světlo nebo stín,

můj princ jede, já to vím.

Novináři zjistili, že John Barrister (hvězda se z něj stala díky

roli Hamleta) za tmavými brýlemi schovával uplakané oči.

8

V hledišti nebyly žádné děti.

Ale diváci se dětmi stali, tak spontánně reagovali.

„Lidé tleskali v pauzách mezi scénami tak, jako by se dívali

na divadelní představení. Nikdy potom už jsem nic takového

neviděl,“ vzpomíná disneyovský animátor Wolfgang „Woolie“

Reitherman.

První celovečerní animovaný fi lm. Mezi lidmi panovalo pře

svědčení, že na něčem takovém nikdo nevydrží sedět dlouho.

Vždyť by ho rozbolely oči od barev. A  najednou jsme svědky

výkřiků nadšení a  aplausu ve stoje. Sergej Ejzenštejn, autor

fi lmu Křižník Potěmkin, označil zanedlouho Sněhurku za nejlepší

snímek v dějinách kinematografi e.

Nej, nej, nej. Na jejím úspěchu pracovalo sedm set padesát

výtvarníků. Přesněji: třicet dva animátorů, sto dva asistentů, sto

sedm fázovačů (doplňovali fáze pohybu), dvacet odborníků

na kompozici, dvacet pět na pozadí, sedmdesát pět na zvláštní

efekty (mraky, prach, dým; všechno, co se pohybuje, ale není

postava) a celých sto padesát osm na malování hrdinů na prů

hledném celuloidu. Vytvořili hromady kreseb a náčrtů, ve fi lmu

jich bylo použito čtvrt milionu. Chemici v disneyovských labo

ratořích hledali nové technologie a kameramani zdokonalovali

čerstvý vynález: víceplánovou kameru. Evokovala třírozměrný

obraz.

Sněhurčin příběh se vyprávěl odnepaměti v různých jazycích.

Zaznamenali ho bratři Grimmové – romantičtí hledači kořenů

německého ducha. Animátor Ken Anderson tvrdil, že Disney

se do něj zbláznil. Jedné noci, když se kreslíři po večeři vrátili

do studia, pozval několik z  nich na plac. „Sedli jsme si do

skládacích židliček, ztlumila se světla a Walt nám čtyři hodiny

vyprávěl příběh Sněhurky a sedmi trpaslíků. A nejen vyprávěl, on

se vtěloval do každé postavy. Byli jsme v šoku.“

Tak rozsáhlý projekt překračoval všechny představy. Na

víc ten riskantní scénář: jedna postava zabíjí druhou  – to se

v animované pohádce nedělá. Ale Disney všechny tak dlouho

přesvědčoval, že to vyjde, až mu lidé uvěřili.

9

Neformální dílny pro animátory v  roce 1934 zorganizoval

kreslíř Art Babbitt, potom se práce přesunula do studia. Umě

leckého vedení animátorů se ujal Don Graham z  Chouinard

Art Institute. Záleželo mu na tom, aby se hrdinové pohybovali

plynule, přirozeně a půvabně. Na kurzy nosil pohyblivé lidské

modely a vysvětloval na nich tajemství motoriky.

Celuloidová Sněhurka měla i svůj skutečný ženský pravzor.

Marjorie Belcherová (zanedlouho se proslavila jako Marge

Champion z  tanečního dua Marge and Gower Champion)

místo ní klapala podpatky, jedla z mističky, zametala koštětem

a  zapínala si knofl íky. Princ se měl podobat Douglasu Fair

banksovi.

V Hollywoodu fi lm překřtili na „Disneyovo šílenství“. Nej

bláznivější bylo množství peněz, které se do něj nasypalo. Ná

klady se odhadovaly na dvě stě padesát tisíc dolarů a produkce

na osmnáct měsíců. Nakonec produkce trvala tři roky a spolkla

jeden a půl milionu dolarů.

Walt Disney zastavil svůj dům. „Šetření a kompromisy nepři

cházely v úvahu, ačkoli to byla doba, kdy celá země bojovala

s  krizí. Když rozpočet překročil všechny hranice, sám jsem

začal mít pochybnosti, jestli se podaří investované prostředky

získat zpět. A pak přišel šok. Můj bratr Roy mi řekl, že si mu

síme půjčit čtvrt milionu,“ vzpomínal v rozhovoru.

Kdo dá půjčku na kousky fi lmu? Fragmenty Sněhurky pus

tili Josephu Rosenbergovi z Bank of America. Když se světla

rozsvítila, Disney z jeho tváře nedokázal nic vyčíst. Rosenberg

vstal a  mlčky vyšel z  projekčního sálu. A  pak konečně řekl:

„Walte, tenhle fi lm vydělá majlant.“

Navzdory krizi dostali téměř jeden a půl milionu dolarů.

BANG, BANG, UCH, OCH!

Evropa. Dva dny před Vánoci a  den po premiéře ve Spoje

ných státech si říšský ministr propagandy Joseph Goebbels

10

poznamená do deníku: „Daroval jsem Führerovi dvanáct fi lmů

s Mickey Mousem. Velmi ho to potěšilo, ten poklad ho nadchl.“

Mickey je symbol cizí mocnosti, ale zároveň i někdo blízký.

Hitlerovi bylo sedmnáct, když vznikl první animovaný fi lm

Humorous Phases of Funny Faces. James Stuart Blackton v něm

přemlouval kuřáky k  boji se závislostí. O  čtyři roky později

mladý režisér Władysław Starewicz v  Kovně experimentoval

s hmyzem. „Když jsem se pokoušel natočit boj živých brouků

roháčů o  samičku, ukázalo se, že po rozsvícení refl ektorů

strnou v pohybu. A tak mě napadlo své rytíře uspat. Oddělil

jsem jejich končetiny a rohy od trupu, a pak je znovu s pomocí

tenkých drátků připevnil na místo. Takto připravené loutky ro

háčů jsem oblékl do kostýmů a rajtek a do ruky dostaly rapíry.“

Starewicz je natáčel záběr po záběru. „Pohybují se, pohybují

se jako živé!“ Tak stvořil první loutkovou animaci.

Ale kreslené příběhy se divákům líbily víc. Dokonce i  ty

úplně první: pes jí klobásu tak dlouho, až praskne. Zápletka

byla jednoduchá a většinou to už tak zůstalo. Hrdinové jsou

drceni, natahováni, shazováni z výšek, topeni, smaženi, sekáni

a  tlučeni vším, co je po ruce. Bang, bang, uch, och! Nikdo

neumírá.

Hitler ty fi lmy miloval a jeho armáda na nich vyrostla.

ÁRIJSKÁ SNĚHURKA, PRÓFA ŽID

Za každý vtip, který byl použit v konečné verzi Sněhurky, dostá

vali animátoři pět dolarů. V době velké krize bylo možné se za

třicet pět centů dobře najíst. Nejvděčnějším terčem byli trpas

líci. Prófa, Rejpal, Kejchal, Štístko, Dřímal, Šmudla a Stydlín.

Nebo snad Škytka, Plešounek a Nešika? Seznam jmen na výběr

byl dlouhý a povahy se také měnily.

Gnómové u  bratří Grimmů se od sebe ničím neliší. Celé

dny pracují pod zemí a neznají odpočinek. Disney tuto před

stavu odmítl. Tušil, že trpaslíci diváky okouzlí, pokud budou

11

originální. Nejvíc se odlišoval Šmudla – to je ten mladý: měl

odstávající uši, velké nohy a  byl bezstarostný jako dítě, bez

vousů.

Trpaslíci byli nakresleni v pastelových barvách, aby nezastí

nili Sněhurku. Zářila v té době módní árijskou krásou – světlá

pleť a  malý nosík (modifi kace  – i  po letech bude Sněhurka

kralovat jako panenka Barbie). Ale tváře měla moc červené.

Pracovnice oddělení barev tento defekt upravily a nanesly jem

nou růž přímo na pás.

Hudbu hrál osmdesátičlenný orchestr. Poprvé v  dějinách

kinematografi e se vydala jako singl. Kromě hudby se ve fi lmu

objevily zvukové efekty a  dialogy. Disney se znovu projevil

jako průkopník.

Film trhal rekordy návštěvnosti, za tři měsíce si lístky kou

pilo dvacet milionů Američanů. A pak Sněhurka dobyla Evropu.

Distributoři svěřili dabing populárním hercům, písňové texty

překládali schopní básníci. V Polsku Marian Hemar.

Na stromě v lese seděl tchoř,

už bych ho býval chytil,

přišel jsem blízko, když on tu

zavoněl jako růže pyl.

Ach, nezpívej tu písničky nikdy už znova,

neslyšel jsem ještě v životě tak hloupá slova.

Děti se smály a šlágry si lidé notovali v dalších a dalších ev

ropských zemích. Premiéry: únor 1938 – Londýn (zbytek Velké

Británie trochu později), březen  – Francie, květen  – Belgie

a Holandsko, srpen – Itálie (Benátský fi lmový festival), září –

Československo, Švédsko, Dánsko, říjen  – Finsko, prosinec  –

Maďarsko, Portugalsko a německojazyčné Švýcarsko.

V Německu se fi lm nepromítal, prý kvůli tvrdým devizovým

pravidlům. V Rakousku ano. Do role Sněhurky byla obsazena

rakouská rodačka Paula Wesselyová, hvězda studia UFA,

ovládaného NSDAP. Mezi jejími partnery byl i Otto Wallburg.

12

Skvělý herec, ale syn židovského bankéře, takže nejdříve přišel

o angažmá v UFA a později v berlínském Reinhardtově divadle.

Oba z Německa emigrovali. Wesellyová přes Francii do Spoje

ných států a Wallburg do Vídně.

Zahrál si Prófu.

Německo plánovalo, že anšlus v roce 1938 jim přinese i Sně

hurku a  sedm trpaslíků. Ale plány jim překazila rasa hlavních

představitelů. V Říši se fi lmy s Židy nepromítaly a v Rakousku

od 12. března také ne.

Rakouská verze Disneyovy superprodukce se v  Německu

promítala až v  roce 1950. (V  Západním Německu, Východní

čekalo ještě třicet pět let.) Sněhurka-Wesselyová v té době měla

zakázáno vykonávat svou profesi. Uškodila jí role ve fi lmu

Návrat (Heimkehr), národněsocialistické agitce z  roku 1941

o utrpení německé menšiny v Polsku. Stařenky bité biči, matky

s dětmi na rukou pod údery pažeb. Obraz polské degenerace.

Nábor polských herců měl na starosti Igor Sym, ředitel ofi ciál

ních varšavských divadel, kolaborant a agent gestapa. Známá

kauza. Odboj nechal Syma popravit v  březnu 1941, v  odvetě

Němci ve vesnici Palmiry popravili dvacet jedna Varšavanů.

Prófa-Wallburg utekl před nacisty do Holandska. Když

v  březnu 1939 jedenáctiletá Shirley Templová předávala Dis

neymu Oscara (a ještě sedm malých sošek), hrál v amsterdam

ském kabaretu Joodsche Schouwburg. Ale jen do května 1940,

protože pak se začal schovávat. Někdo ho udal, byl zatčen.

Poté ho čekal prozatímní tábor pro Židy ve Westerborku, de

portace do Terezína a odtamtud cesta do Osvětimi. Selekce.

Zemřel v plynové komoře.

13

1943 /

V BIRKENAU, NA JINÉ PLANETĚ

Těsně před Vánoci 1943 stála dvacetiletá Dina Gottliebová

v Birkenau před dřevěnou stěnou baráku. Držela barvy a štětce.

Přemýšlela, co namalovat.

Jednou se tahle scéna bude kreslit tužkou, zaznamená tuší

a  zvěční v  počítačové animaci. Budou si o  ní vyprávět uživa

telé YouTube a fanoušci vzdělávacích disneyovských programů.

Dina ji popíše ve svědectvích, zprávách, rozhovorech před ka

merou a na mikrofon.

Nikdy jsme se nesetkaly. V roce 2001 jsem ji v dopise prosila

o rozhovor, ale neodpověděla. V té době vedla spor se Státním

muzeem Auschwitz-Birkenau, a tak pro ni asi bylo těžké uvěřit

polské novinářce. O  svém osudu ale vyprávěla mnoha jiným

lidem. A jak to tak bývá v příbězích o nejdůležitějších životních

okamžicích, občas přidávala nové detaily. Zemřela 29. července

2009.

Slova Diny Gottliebové jsem zapsala věrně. Pramenem,

z nějž čerpala, byla paměť. Ta vždycky není shodná s výčtem

faktů v kalendáriu, takový už je charakter válečných svědectví.

A určitě není úplná, v paměti si hodně necháváme pro sebe. Je

proto méně věrohodná?

Historie žije z paměti. Umírá, když s ní přestává vést dialog.

14

„Řekla jsem si, že namaluju takovou verandu, jako kdyby

chom byli ve švýcarské chatě a dívali se na louku. A tak jsem

nakreslila zelenou trávu, modré nebe a obláčky. A na verandě

stylizované květiny v  květináčích, tak plastické, že vypadaly

jako živé. Děti se na mě dívaly. Chtěla jsem namalovat tu

nejradostnější scénu, co znám. Už jsem se chystala nakreslit

krávy a  ovce, ale zeptala jsem se: ,Co byste chtěly na louce?‘

Jednohlasně odpověděly: ,Sněhurku a sedm trpaslíků.‘ Byl to

fi lm, který jsem v Praze viděla sedmkrát, než nás deportovali,

protože mě zajímala technika animace. Byl také poslední, který

viděly děti. Samy si vybraly scény. Postavy si pamatuju dobře,

namalovala jsem Sněhurku tančící se Šmudlou, další trpaslíci

skákali a tleskali. Šlo o to, aby se děti měly na co dívat, ne jen na

prázdné stěny. S prosbou vymalovat vnitřek přišel Fredy Hirsch.

Nejdřív jsem se zeptala: ,Čím?‘ a on mě ujistil, že něco vymyslí.“

Fredy byl německý Žid s  postavou atleta, sportovec a  jistě

i olympionik, kdyby býval mohl. Vedl mládežnickou sionistic

kou organizaci. Holky na něj letěly, ale měly smůlu, protože

byl gay. Po přijetí rasových zákonů se přestěhoval do Českoslo

venska, stal se instruktorem pražského klubu Hagibor. V roce

1941 byl deportován do terezínského ghetta.

Dina ho poznala o  dva roky dříve v  rodném Brně, kde se

dostala na Akademii výtvarných umění. Studovala grafi ku a so

chařství. Po dvou semestrech musela studium přerušit – Židům

nebylo dovoleno studovat. Profesor Lichtak od sochařství ji

nenápadně zaměstnal jako asistentku.

Když už nebylo možné pracovat ani nelegálně, odjela do

Prahy. Petr Kien, židovský umělec vyhozený z Akademie, učil

mládež v synagoze na Vinohradech. Dina se znovu zapsala na

grafi ku.

„Jednoho dne jsme museli začít nosit hvězdy. Bylo nutné si

ji pevně přišít na plášť. Když jsem tak poprvé šla do školy, pře

mýšlela jsem, co dělat, kam s očima. A najednou jsem uviděla

muže – šel proti mně a také měl žlutou hvězdu. Usmáli jsme

se na sebe. Díky tomu jsem se cítila trochu lépe.“

15

Dina studovala rok. Ve volných chvílích si tajně sundávala

hvězdu a mizela do kina.

Až z Brna přišla zpráva: matka jde do ghetta. A tak odjela

z  Prahy a  připojila se k  těm, kteří se, namačkaní ve vlacích

a vagonech označených písmenem „U“, stali transportem. Byly

jí čtyři měsíce, když se rodiče, Richard a Jana, rozvedli. Otec

vychovával další děti s jinou paní Gottliebovou.

„Když jsem se narodila, dal mi jméno Anna Marie. A  své

druhé dceři  – Marianna. Asi aby se mu to nepletlo. Dina je

moje židovské jméno, změnila jsem si ho sama.“

První den v Terezíně – a devatenácté narozeniny. Zanedlouho

Dina potkala Hirsche a další známé.

ZLÝ FLAŠINETÁŘ BRUNDIBÁR

Terezín: klaustrofobické městečko, které „Führer daroval Ži

dům“. Záhony, květiny, hudební pavilon a  ukazatele „Lázně“

nebo „Park“, a v tom parku navíc dětské hřiště. A jídelní lístek

v čisté jídelně. A vybrané zboží ve výkladních skříních.

Jenže pouze jednou, když v roce 1944 přijela delegace Mezi

národního červeného kříže, který se zajímal o Židy ze západní

Evropy, protože sem nevozili jen ty české. Představení v ghettu

se muselo povést, proto už se začaly uvězněné děti na tuto

příležitost připravovat. Měly na ulici objímat velitele Rahma

a  prosit ho: „Strýčku, pohraj si s  námi.“ Odpověděl: „Dnes

ne, dnes nemám čas, ale zítra to napravím.“ A vytáhl z kapsy

plechovku sardinek. Na to měly děti zakřičet: „Zase sardinky?!“

Normálně to v  Terezíně vypadalo takhle: žádné obchody,

jídlo na lístky, lidé dostávali hrnek řídkého mléka týdně; po

řád bylo málo vody, a tak se brambory před vařením nemyly;

v barácích byli všichni namačkaní, řádily vši a štěnice; průjem,

tyfus; zima, protože v kamnech se netopilo.

Ghettem prošlo patnáct tisíc dětí. Rodiče vídaly jen nave

čer, když přicházeli z nucených prací v kuchyních, pekárnách

16

a dílnách. Na noc se opět vracely do malých pokojů dětského

domova. Učitelé, kteří se dětem věnovali, je legálně učili vý

tvarnou a  hudební výchovu, tajně pak matematiku, dějepis

a  zeměpis. Hebrejština byla volitelná. Jeden žák vždycky

hlídkoval.

Vychovatelé dělali, co mohli, aby jim trochu zpříjemnili život.

Konaly se koncerty, představení a  výstavy, dokonce i  dětské

opery. Největším hitem byla nakonec inscenace Brundibára

s  hudbou Hanse Krásy. Malí hrdinové Pepíček a  Aninka vy

stupují na náměstí městečka. Vydělávají na mléko pro nemoc

nou matku. Pomáhá jim chytrý pes, obratná kočka a odvážná

vlaštovka. Skupinku vyhání zlý fl ašinetář Brundibár (tak Češi

hovorově říkají čmelákovi). Všichni věděli, jak představení

chápat, a mělo desítky repríz. (Některé herce po letech našla

americká režisérka Hilary Hersteinová, když točila dokument

o holokaustu očima umělců. Film Spatřené těmahle očima v roce

2010 vysílala polská televize TVP. Mezi hrdiny byla i Dina Gott

liebová.) Fredy Hirsch organizoval terezínským dětem soutěže

a závody. Dohlížel na jejich fyzickou zdatnost, ale také tu mo

rální, protože ve zdravém těle zdravý duch. Nutil je cvičit, dbal

na hygienu, kontroloval uši, krky a nohy.

Básníci, umělci, novináři, spisovatelé i profesoři byli zavřeni

na malém prostoru. Měli tisíce plánů. Jen aby zapomněli, aby si

nepřipouštěli, co se stane. Ghetto zpívalo, cvičilo, poslouchalo

přednášky, natáčelo fi lmy, přelo se o komunismus a sionismus.

Milovalo se.

Dina po letech vypráví, že v Terezíně měla hlavu v oblacích.

První láska. Jejím klukem se stal o pět let starší Karel Klinger.

„Pocházel z  vesnice a  do transportu se přihlásil se zvířaty.

Vysvětloval esesákům, že neví, co s nimi má dělat. Pobavil je

a v ghettu dohlížel na stáje. Měl tam na půdě pokoj, ve střeše

si udělal okénko. Zasnoubili jsme se, na tajných schůzkách

jsme se z  postele dívali na hvězdy a  vymýšleli jména našich

budoucích dětí.“

Karla nechala v ghettu. Lidia Ostałowska – absolventka

polonistiky na Varšavské univerzitě.

Za komunismu reportérka Przyjaciółki a itd

a po krátké pauze během stanného práva

novinářka listu Gazeta Wyborcza. Autorka

reportáží o těch, kteří to mají v životě

těžší – o národnostních a etnických

menšinách, o ženách, o mladých

lidech ze subkultur a o lidech na okraji

společnosti. V roce  vydala knihu

Cygan to Cygan, je též spoluautorkou

několika sbírek reportáží.

Produkce Nakladatelství P3K

se zaměřuje na humanitní obory a publikace pro školství. Základní

edice zahrnují judaika, knihy o historii

. století, odborné a naučně-populární

geografi cké publikace.

Aktuální informace o produkci

Nakladatelství P3K najdete na stránce

www.p k.cz

www.facebook.com/p k.cz

e-mail: info@p k.cz V roce  přijíždí do koncentračního tábora Osvětim-Birkenau

Dina Gottliebová, Židovka z Brna, studentka tamější Akademie

výtvarných umění. Nejprve malovala čísla na budovách lágru,

ale ukázalo se, že bude potřebnější jako portrétistka. Dr. Men

gele zkoumá romské vězně a odstíny očí a kůže vycházejí nej

lépe na akvarelech. V roce  v rodině železničního dělníka v Osvětimi umírá dě

ťátko. Tři dny po osvobození Osvětimi se vydává syn dělníka do

tábora, aby přivedl sirotka, který by zkroušené ženě nahradil ztracenou dceru. Vybere holčičku, maďarskou Židovku jménem

Ewa. Jeden z vězňů mu dává dar – akvarely, které se dosud vá

lejí v kasárnách. V roce  muzeum Auschwitz-Birkenau vykupuje tyto obrázky

od Ewy. O několik let později se podaří najít jejich autorku. Dina

Gottliebová žije ve Spojených státech, je manželkou známého

disneyovského karikaturisty Arta Babbitta. Přijíždí do Osvětimi

a prosí o kopie kreseb. Za čas, v polovině . let, žádá o navrá

cení originálů...

9788087343388