E-kniha: Agresivita a kriminalita školní mládeže -- 2., aktualizované a rozšířené vydání – Zdeněk Martínek

AGRESIVITA A KRIMINALITA ŠKOLNÍ MLÁDEŽE

Zdeněk Martínek

PEDAGOGIKAPEDAGOGIKA

Agresivita a kriminalita

školní mládeže

2., AKTUALIZOVANÉ A ROZŠÍŘENÉ VYDÁNÍ

Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail: obchod@grada.cz www.grada.cz

V posledních letech začalo stoupat procento dětí, které mají problémy

s chováním, v klasických třídách během vyučovacích hodin jsou nezvla

datelné, narušují klima celé třídy a do jisté míry znamenají i ohrožení

ostatních spolužáků. Učitelé jsou při jejich vedení bezbranní a bezradní

a mnohdy se i jejich rodiče dostávají do pozice bezmoci. Publikace se proto

snaží odpovídat na otázky, které slýchá většina odborníků zabývajících se

patologickým chováním dětí a mládeže:

• Jak je možné, že to, co v chování dětí bylo před dvaceti lety nepředstavi

telné, se dnes stává normou?

• Kde pramení zvýšené agresivní chování dětí a mládeže?

• Jak pracovat s problémovým dítětem?

Autor, zkušený odborník s dlouholetou praxí, seznamuje pedagogickou veřej

nost, studenty učitelství, rodiče a vychovatele se způsoby agresivního chování

dětí a mládeže ve škole, s druhy agrese, s nimiž se mohou setkat ve školním

prostředí, a také s jejich příčinami a důsledky pro další vývoj jedince. Prostor je

věnován palčivému tématu šikany a nově je doplněna kapitola o kyberšikaně.

ZDENĚK MARTÍNEK

Poděkování

Chtěl bych poděkovat všem účastníkům svých seminářů za jejich

zájem a velice časté podněty, kterými semináře oživují a které jsou pro

mě zároveň motivací a inspirací.

Dále chci poděkovat své rodině a všem blízkým za podporu a trpělivost,

synům bych chtěl poděkovat za pomoc při práci na počítači, s kterým

nejsem velký kamarád.

V neposlední řadě patří můj velký dík všem spolupracovnicím

v pedagogicko-psychologické poradně v Pelhřimově. Jsem rád, že s nimi

mohu pracovat v klidné a přátelské atmosféře.

PEDAGOGIKA

Agresivita a kriminalita

školní mládeže

2., AKTUALIZOVANÉ A ROZŠÍŘENÉ VYDÁNÍ

ZDENĚK MARTÍNEK

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být

reprodukována a  šířena v  papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího

písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. PaedDr. Zdeněk Martínek AGRESIVITA A KRIMINALITA ŠKOLNÍ MLÁDEŽE 2., aktualizované a rozšířené vydání Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5861. publikaci Odpovědná redaktorka Mgr. Olga Kopalová Sazba a zlom Milan Vokál Návrh a zpracování obálky Antonín Plicka Počet stran 192 Vydání 1., 2015 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. © Grada Publishing, a.s., 2015 Cover Photo © fotobanka Allphoto ISBN 978-80-247-9761-8 (ePub) ISBN 978-80-247-9760-1 (pdf ) ISBN 978-80-247-5309-6 (print)

Obsah

Obsah

Úvod 8

1. Agresivita a agrese – rozdíl 10

1.1 Agresivita 10

Příčiny zvýšené agresivity u jedince 11 1.2 Agrese 23

2. Směry agrese 25

2.1 Agrese vybitá na neživém předmětu 25 2.2 Agrese vybitá na zvířeti 27 2.3 Autoagrese 28

Sebevražedné jednání 28

Sebepoškozování 30

3. Dělení agresí 38

3.1 Přímá a nepřímá agrese × verbální a fyzická agrese × aktivita

a pasivita 38 3.2 Agrese emocionální × frustrační × instrumentální 40

Emocionální agrese 40

Frustrační agrese 42

Agrese instrumentální 44 3.3 Moyerova klasifikace agresí 48

Predátorská agrese 48

Agrese mezi samci (nebo samicemi) 53

Agrese dráždivá 67

Agrese vyvolaná strachem 68

Rodičovská agrese 71

Sexuální agrese 78

Agrese jako obrana teritoria 78

4. Příčiny zvýšeného výskytu agrese u dětí a mládeže 82

4.1 Potvrzování funkčnosti agrese 82

4.2 Nečitelnost ve výchově 82

4.3 Výrazný nesoulad v hranicích školy a rodiny 84

4.4 Agrese a vliv party (subkultury) 87

4.5 Předčasná „selekce“ dětí školního věku 90

4.6 Mediální násilí 94

5. Zvládání a řešení agrese 98

6. Poruchy chování související s agresivním chováním

a kriminalitou dětí a mládeže 101 6.1 Hyperaktivita s poruchou pozornosti – ADHD

(Attention Deficit Hyperactivity Disorder) 102

Základní příznaky ADHD 102

Ochranné strategie dítěte 108 6.2 Opoziční porucha chování 110 6.3 Lhaní 111 6.4 Krádeže 114 6.5 Záškoláctví 116

Příčiny záškoláctví 116

Možnosti opatření ke snížení výskytu záškoláctví 121 6.6 Útěky a toulky 122

Útěky 122

Toulky 124 6.7 Porucha chování s protispolečenskými rysy 126

7. Šikana jako varianta agresivního chování 128

7.1 Vymezení šikany 128 7.2 Směry šikany 133

Učitel × žák 133

Žák × učitel 133

Rodič × učitel 134

Učitel × rodič 135

Učitel × učitel 136

Obsah

Ředitel × učitel 137 7.3 Vývojová stadia šikany 137

Ostrakismus 137

Fyzická agrese a psychická manipulace 140

Vytvoření jádra 142

Vytváření norem 147

Totalita 152 7.4 Varovné signály šikany 153

Charakteristické varovné signály ze strany oběti 155

Varovná místa šikany 157 7.5 Typologie agresorů a obětí 160

Typologie agresorů 161

Typologie obětí 164 7.6 První pomoc při výskytu šikanujícího chování ve škole 167 7.7 Šikana z právního hlediska 168

8. Kyberšikana – moderní fenomén sociálně patologického

chování dětí a mládeže 170 8.1 Vymezení kyberšikany 170 8.2 Typy kyberšikanování 173 8.3 Typologie agresorů 176

Typologie podle stupňů škol 176

Typologie podle chování 177 8.4 Pomoc při výskytu kyberšikany 178

Nejčastější projevy chování oběti kyberšikany 179

Nejčastější projevy chování kyberagresora 179

Základní pravidla při setkání s kyberšikanou 179

Závěr 181

Přílohy 182

Literatura 188

8

Úvod Nemyslím, že dnešní děti přicházejí na svět horší, než jsme byli my. Ale právě svět, který je v současné době obklopuje, nevhodná výchova (doma a mnohdy i ve škole), nedostatek podpory a porozumění, uspěchanost doby a přemíra techniky z nich dělá jedince, kteří nejsou schopni se poprat s každodenní realitou. Často je „patologické“ chování ve formě agrese, šikany, krádeží, lhaní, záškoláctví pouze formou obrany a projevem neschopnosti řešit náročné životní situace.

Svou praxi v pedagogicko-psychologické poradně jsem začínal s dětmi trpícími některou ze specifických vývojových poruch učení. Byla to práce velice zajímavá, péče o  tyto děti probíhala často velmi náhodně a  živelně. Postupem času se učitelé začali s  problematikou specifických vývojových poruch učení poměrně úspěšně „potýkat“ a mnozí z nich si dnes bez potíží dokáží s takovým dítětem poradit.

Zároveň však začalo stoupat procento dětí, které mají problémy se svým chováním, v klasických třídách a vyučovacích hodinách jsou nezvladatelné, narušují chod celé třídy, do jisté míry znamenají i ohrožení ostatních spolužáků. Učitelé jsou při jejich vedení bezbranní a bezradní a mnohdy i jejich rodiče se dostávají do pozice bezmocných a nešťastných lidí. Nedávno mě paní Gabriela Plicková, které vděčím za to, že vyšlo první vydání knihy, oslovila s návrhem, zda bych nechtěl vydat druhé, rozšířené a přepracované vydání. Nejprve jsem nad návrhem váhal a měl jsem pocit, že již nemám co psát. Opak je však pravdou. Čím dál více se setkávám s novými fenomény patologického chování dětí, zjišťuji, že ataky vůči obětem (ať již z řad samotných dětí, ale mnohdy i rodičů a v neposlední řadě učitelů) jsou „drsnější a tvrdší“, agresoři získávají pocit neohroženosti a jsou přesvědčeni o tom, že vše mohou, a co je podle mého mínění nejhorší, patologického chování se dopouštějí děti stále nižších věkových kategorií.

Ve své knize se snažím odpovědět na otázky, které slýchá většina odborníků zabývajících se patologickým chováním dětí a mládeže:

Úvod

„Co se s dnešními dětmi děje, že jsou takové?“

„Jak je to možné, že to, co v chování dětí bylo před dvaceti lety nepředstavitelné, se dnes stává jakousi normou?“

„Co může dospělá osoba (ať již rodič či učitel nebo vychovatel) udělat pro zlepšení celé situace?“

„Jak pracovat s problémovým dítětem?“...

Čtenář se záhy dozví, že mnoho rodičů dělá zásadní chyby ve své výchově, ale i učitelé se ve své snaze co nejvíce dítě naučit a „vychovat“ dopustí kroků, které jsou málo efektivní, nebo dokonce kontraproduktivní.

Mým cílem není předkládat vysoce odborné pojednání týkající se sociálně patologických jevů, budu rád, když text zaujme širokou čtenářskou veřejnost – studenty a učiteli počínaje a rodiči, kteří jsou především za výchovu svých ratolestí zodpovědní, konče.

Všem, kdo se zabývají výchovou dětí, přeji, aby jim jejich práce přinášela vždy radost, uspokojení, nenechali se odradit občasnými neúspěchy. Jsem přesvědčen o tom, že naprostá většina našich současných dětí není jiná, než jsme v  dětství byli my  – chovají se v  rámci norem, mají stejné problémy. Ovšem těch zhruba 10 % silně problémových jedinců je schopno nás „přesvědčit“, že naše děti jsou špatné a nevychované. Nenechme se touto menšinou „převálcovat“ a pokusme se i těmto dětem ukázat, že mohou své chování změnit, že agrese, šikana, krádeže a jiné patologické jevy nejsou cestou, která by jim v budoucnosti mohla zajistit spokojený život.

V  neposlední řadě chci apelovat na rodiče. Je pochopitelné, že většina rodičů své děti miluje, dokáže jim i mnohé věci odpustit, často je nekriticky brání. Používejte však ve výchově to, co někdy nazývám „laskavou dominancí“, tj. mám tě rád, ale musíš dodržovat jasná a pevná pravidla, v případě, že tato pravidla porušíš, poneseš přirozený následek, protože to je realita světa.

Zdeněk Martínek

10

1. Agresivita a agrese –

rozdíl

Oba termíny jsou jak v laické, tak i pedagogické a psychologické terminologii často zaměňovány, přitom každý z nich lze vysvětlit jiným způsobem. 1.1 Agresivita

Agresivita (z lat. aggressivus – útočný):  vlastnost, postoj  nebo  vnitřní 

pohotovost k agresi. V širším  slova smyslu se takto  označuje  schopnost 

organismu mobilizovat síly  k zápasu  o dosažení nějakého  cíle a schopnost 

vzdorovat těžkostem. Do jisté míry to je charakteristický znak osobnosti jedince. V nejširším slova smyslu ji lze definovat jako dispozici k agresivnímu chování. Každý jedinec je vybaven určitou mírou agresivity, jinak by neměl ve společnosti šanci na přežití. Člověk nadaný vysokou mírou agresivity je náchylný v různých situacích jednat agresivně, se svojí agresivitou těžce bojuje, protože ovládá jeho život a působí vážné komplikace v mezilidské komunikaci. Impulzivně reaguje i na podněty, které by jiný člověk přešel bez povšimnutí, popř. by se nad nimi zasmál. Lidé s vysokou mírou impulzivity mají rovněž větší sklony k  urážlivosti, vztahovačnosti, komunikace s  nimi bývá mnohdy obtížná. Často trpí i  tím, že okolí se od nich odtahuje, považuje je za nebezpečné, neschopné domluvy apod. Okolí může takového jedince vnímat jako nebezpečného, ohrožujícího, většina lidí má tendenci se mu vyhýbat.

Agresivita a agrese – rozdíl

11

Naopak člověk s nízkou mírou agresivity je většinou schopen ve vypjatých situacích kompromisu, dohody a smíru, okolí jej považuje za diplomatického, komunikativního, společenského.

Vnější okolnosti nás někdy nutí k tomu, abychom agresivitu použili ve svém chování, ať už v osobním, nebo i profesním životě. Pokud je tato agresivita přijatelná, může sloužit k posílení autority, sebevědomí, může mít ve své podstatě pozitivní vliv. Příčiny zvýšené agresivity u jedince Co je tedy pravděpodobnou příčinou zvýšené agresivity u jedince? Výraznou roli hrají genetické faktory, některé prameny uvádí, že až z 60 % je míra agresivity dědičná. Tvrdím, že těžko můžeme chtít, aby se potomek silně agresivního otce choval jako anděl.

Někteří autoři (např. Renfrew, 1997) uvádějí, že vliv genetických faktorů na agresivitu lze předpokládat za těchto podmínek: ˆ Jedinec z normální rodiny se chová extrémně agresivně. Pokud se zbytek

rodiny chová normálně, pak to znamená, že rodinné prostředí je nepa

tologické. Z tohoto důvodu je možné, že agresivita jedince představuje

geneticky podloženou biologickou abnormitu. ˆ Velký počet členů rodiny je agresivních. Ačkoliv v tomto případě nelze

eliminovat společný faktor prostředí, lze předpokládat přítomnost spo

lečného genetického faktoru. Skrytě agresivní matka Ve společnosti mnohdy panuje názor, že „viníkem“ agresivity je muž – otec. Praxe však ukazuje, že daleko větší problémy s agresivitou mají děti, které jsou například vychovávány tzv. skrytě agresivní matkou – zde je již faktor prostředí naprosto nepopiratelný.

Co v  sobě skrývá pojem skrytě agresivní matka? Model chování této matky je velice dobře znám nejen psychologům, etopedům, ale především pedagogům, kteří denně přicházejí do kontaktu s rodiči. Tato matka před cizí osobou (a především učitelem) kategoricky odmítá jakékoliv potrestání dítěte za jeho prohřešek, do očí učitelů se staví do pozice silné ochránkyně svého dítěte: „Paní učitelko, já bych na svoje dítě nikdy nesáhla, nemám to srdce ho potrestat.“ Její výpověď je mnohdy velice přesvědčivá. Pravdou je, že tato matka by skutečně na své dítě sama nikdy nesáhla, spíše jej naprosto nesmyslně obhajuje. Ví však, že otec dítěte je „pruďas“ a nejde pro ránu daleko. Když dítě zlobí, používá tato matka instrukci: „Jen počkej, až táta přijde, on si to s tebou vyřídí.“ Po příchodu otce začne skrytě agresivní matka všechny prohřešky dítěte hlásit, mnohdy ještě situaci patřičně přibarví a nakonec se s  pocitem zadostiučinění dívá, jak otec dítě trestá. Mnohým čtenářům se tento scénář bude zdát nemožný, z vlastní praxe mohu potvrdit, že se v různých podobách vyskytuje v mnoha rodinách. Pokud k výše uvedené situaci dojde, dostává se dítě do poměrně složité situace. Prvním, kdo danou situaci „odnese“, je paní učitelka, která v očích dítěte za všechno může – protože ona si stěžovala a nedokáže si se mnou mé prohřešky sama vyřešit (zde je nutné podotknout, že to mnohdy není v silách pedagoga, bez podpory rodiče se nestane nic), ona je vlastně původcem celého problému.

Další osobou je trestající otec. Jemu si paní učitelka nestěžovala, on se musí spolehnout na sdělení matky, navíc dítě často cítí, že matka celou situaci „přibarvuje“. Dále dítě neví, jak ho otec vůbec potrestá. Nastává situace, která se stává nečitelnou a  dítě začne prožívat výraznou nejistotu. Zde si uvědomme, že jsou dva extrémně nejhorší pocity, které může člověk prožívat. Tím prvním je nejistota – každá jistota, byť sebehorší, je lepší než nejistota – každý z nás jistě ví, jak se cítí, když neví, co s ním bude, jak např. dopadne lékařské vyšetření apod. Každá nejistota vyvolává hyperaktivitu a  agresi. Druhým nejhorším pocitem je bezmoc – otec je větší, silnější, v jeho rukou je dítě zcela bezmocné – nemůže se žádným způsobem bránit.

Rovněž důvěra dítěte v matku značně oslabuje. Matka v podstatě přenáší zodpovědnost za trestání na otce a tím se zbavuje své vlastní zodpovědnosti – „já jsem ta hodná, táta je zlý“. Dítě ji však začne považovat za zrádkyni, za člověka, kterému nemůže plně důvěřovat.

Dále matka v sobě samé popře násilně pud, který je pro každou „samici“ v přírodě přirozený a normální (člověk je přece součástí přírody), a to je pud chránit své mládě před nebezpečím, které pro něho znamená svět, do něhož přišlo. Dítě zažívající pravidelně tyto situace začíná vnímat svět jako nebezpečný, ve kterém není nikdo, kdo by ho ochránil, ke komu by se

Agresivita a agrese – rozdíl

13

mohlo schovat. Děti vychovávané skrytě agresivní matkou nakonec začnou považovat okolní svět za místo, kde z každého kouta číhá nějaké nebezpečí, kde není nikdo, za koho se mohu v případě ohrožení skrýt, není zde nikdo, kdo by ho bránil a ono musí být připraveno tomuto nebezpečí čelit.

Ve školním prostředí jsou výše uvedené děti poměrně dobře rozeznatelné  – jsou popudlivé, vznětlivé, každý sebemenší podnět, který zavání potencionálním nebezpečím, provází výbuch vzteku či agrese, popř. agresivní obrany (dalo by se lidově říci, že „startují na první našlápnutí“). Dítě vychovávané skrytě agresivní matkou má ve školním prostředí velice těžkou pozici. Pro třídu je častým zdrojem obveselení a  zábavy  – stačí ho vyprovokovat a všichni se jeho reakcím upřímně smějí, mnohdy nudné přestávky a hodiny volna jsou tak patřičně zpestřeny. Pokud do situace, kdy vyprovokovaný jedinec zuří, přijde vyučující, je výše uvedené dítě označeno za toho, kdo provokuje, zlobí, mlátí apod. Kdo je ve finále potrestán, je v tomto případě zcela jasné. Navíc všichni spolužáci na něho velice rádi svalí vinu. Vyprovokované dítě vnímá případný trest za své chování jako nespravedlivý, přirozeně se mu brání, je rozzlobené na celý svět a tím se bludný kruh uzavírá. Dítě se z pozice vyprovokovaného agresora dostává do pozice bezmocné, bezbranné oběti. Tím se však jeho dráždivost a impulzivita zvyšují. Každo denní pobyt ve třídě se pro něho stává nepříjemným bojem v prostředí, které je vůči němu nepřátelské, nepřijímající, potažmo nebezpečné. Naprosto logicky klesá jeho výkonnost ve vyučovacích hodinách, je zaplaveno myšlenkami na pomstu, případně přemýšlí o tom, kam uteče, aby nebylo terčem provokací svých spolužáků – děvčata nevyjímaje. Nejhorším pocitem, který ho však pronásleduje, je ten, že i učitel je proti němu zaměřený, stojí na straně ostatních spolužáků, nevěří mu, když se oprávněně provokacím a případnému potrestání brání. Řešení celé situace je často ze strany jak vznětlivého žáka, tak i učitele velice svízelné, v části instrumentální nutná agrese rozebereme, jak takové dítě skutečně rozpoznat a jak s ním pracovat.

V nejhorších případech může jedinec sklouznout do některé z nespecifických poruch chování, především do poruchy opozičního vzdoru, která je rozebrána v další části knihy. Agresivita sloužící k dosažení vytčeného cíle Ukazuje se, že zvýšenou agresivitu lze očekávat i  od dítěte, kterému je od raného věku rodiči či prarodiči dáváno najevo, že jeho agresivita slouží k dosažení vytyčeného cíle.

Každé dítě ve věku zhruba tří let se začíná chovat přirozeně agresivně. Tento jev souvisí s procesem rozvoje tzv. „prvního já“, dochází k sebeuvědomování jedince a tendenci jednat samostatně. Projevuje se touha prosadit se, dát o sobě vědět. Každý rodič si určitě pamatuje situace, kdy jeho tříletá ratolest si vztekem, dupáním, kopáním, mlácením pěstičkami vynucovala pozornost a chtěla jednat samostatně: „Já to udělám, já tam nepůjdu...“

Není bez zajímavosti, že toto stadium je provázeno i používáním prvních neslušných slov, která jsou „zakázána“. Čím více rodič na tato slova reaguje, čím více je za neslušná slova trestá, tím více se bude projevovat tendence tato slova používat. Pokud dítě vysloví neslušné slovo poprvé, je možno se nad tím zasmát, pokud se tato slova budou opakovat, je potřeba požadovat, aby si je dítě říkalo pro sebe, popř. aby si je šlo říci do jiné místnosti, kde nejsou ostatní děti nebo dospělí lidé.

Vraťme se však k  přirozenému „agresivnímu“ chování tříletého dítěte. Jestliže rodič nebo vychovatel začne ustupovat svéhlavému jednání dítěte a jedná podle scénáře: „Raději ustoupím, aby byl klid, raději mu vyhovím, aby nedělal na veřejnosti ostudu,“ dává vztekajícímu se jedinci v podstatě signál: „Dělej to, vždyť to přece funguje.“ Sytí tak jeho chování, dává mu smysl. Příklady této fungující agresivity vidíme od raného věku u dětí, které si svým vztekem vymáhají různé výhody, dokáží jím i  zastrašovat. V  obchodech jsou dnes běžně vidět situace, kdy rodič si své dítě kupuje různými dárky jenom proto, aby se nevztekalo, rodiče běžně své dítě postaví do pojízdného košíku, do kterého se dávají potraviny, v  zašpiněných botách, protože to dítě chce a oni se snaží každému přání svého potomka vyhovět s naprosto mylnou  představou, že tak vychovají osobnost se zdravou schopností sebeprosazení se. Učitelky mateřských škol denně vidí situace, kdy bezradný rodič v šatně přemlouvá své dítě, aby se převlékalo, běhá za ním s bundou, s čepicí a čím více přemlouvá a přesvědčuje, tím více dítě odmítá daný úkol splnit. Rodič se tak dostává do pozice bezmocného, pro dítě slabého jedince, s kterým lze snadno manipulovat. Uvědomme si, že scénáře chování, které dítě používá v budoucím životě, se ve většině případů vytvářejí již ve věku

Agresivita a

agrese

– rozdíl

15

právě tří až čtyř let. Všem rodičům i učitelům radím, aby vztekajícímu se dítěti neustupovali, můžeme dát sice najevo, že vidíme, že se zlobí, že jeho vztek chápeme, ale dítě musí dostat jasný signál, že jeho chování je kontraproduktivní a nic jím nezíská. Například „Chápu, že se nechceš oblékat, ale jinak nemůžeme ze školky odejít.“ Nezbytně nutná je v těchto případech důslednost, neústupnost a v neposlední řadě i čas, který, bohužel, je v současné uspěchané době nejdůležitějším fenoménem. Rodič, který neustále spěchá a v rámci úspory času za dítě vše udělá, popř. ustoupí, bude výše uvedené situace řešit donekonečna. Agresivita v důsledku příliš permisivního výchovného stylu Nelze nezmínit i další fakt, že dnešní moderní výchova vede učitele a potažmo i jejich rodiče k tomu, aby s dětmi o všem diskutovali, vše vysvětlovali, vykládali, přemlouvali. Výchovný činitel se tak může snadno dostat do situace, kdy po dítěti něco chce a  ono začne uvádět nespočet důvodů, proč to nejde (ať už proto, že se mu nechce, že je pohodlné, že se staví do opozice). Tvrdím, že vychovatel (rodič, učitel) musí s dítětem komunikovat, musí mnohé věci několikrát vysvětlit, někdy musí i domlouvat a přemlouvat, ovšem v  zásadních situacích musí dospělý „velet“, což znamená: „Proč to musím teď dělat?“ Odpověď: „Protože jsem to řekl.“ Je nutné si uvědomit, že celý život bude jedinec nucen dělat věci, o kterých se nediskutuje a které jsou pravidlem. Respektovat tyto věci se opět dítě učí v raném věku.

Jsem přesvědčen o tom, že přílišné diskuse o jasných pravidlech jsou

určitou „cestou do pekel“. Pokud dítě s vychovatelem spouští časté diskuse, vysílá k němu jakousi energii. Z fyziky víme, že pokud má energie na počátku nějakou intenzitu a pustíme ji do prostoru, tato energie má tendenci rozplývat se a slábnout, nakonec vyhasne. Pokud však této energii „nastavíme zrcadlo“, to znamená, že energie se má od čeho odrazit, dostáváme se do nekonečného kolotoče manipulativního a někdy i agresivního chování, z kterého není úniku. Proto jedinou pomocí je v těchto situacích „zrcadlo odstranit“, tj. nereagovat – viz obrázek níže.

+

16

ENERGIE ENERGIE

Obr. 1.1 Dva možné způsoby nakládání s negativní energií

Z vlastní praxe musím potvrdit, že se setkávám s maminkami, které přijdou se žádostí o  vyšetření dvouletého dítěte, jelikož si s  jeho výchovou neporadí. Je pro mě šokující, když si matka nedokáže poradit s dvouletým dítětem. Již při rozhovoru s matkou (dvouleté dítě lze těžko klasickým způsobem vyšetřit) zjišťuji, že matka pouze ustupuje, nedává jasné a pevné hranice. Když jim sděluji, že v některých situacích (např. když matka vaří) je nutné na nějakou dobu nakrmené, napojené, přebalené dítě umístit s hračkou do postýlky či ohrádky, reakce zní: „Přece nebudu své dítě zavírat do klece.“ Oponuji: „Ne do klece, do ohrádky, nejsi tu za trest – ty máš uspokojeny základní potřeby a musíš počkat, až já uvařím, a to nejen proto, aby ses neopařil, ale rovněž z toho důvodu, že se od raného věku musíš naučit odkládat svá vlastní přání.“ Pokud rodič nenaučí dítě od raného věku na určitý čas odložit svá přání, jak se může v  dospívajícím či dospělém věku srovnat s  náročností reálného života, jak může pochopit, že nemohu mít vše hned, že na některé věci si musíme nejprve ušetřit apod. Děti s neschopností odkládat svá vlastní přání mají tendenci opatřit si vše hned i za cenu krádeže, loupeže, stávají se snadnými oběťmi „výhodných a okamžitých“ půjček, v neposlední řadě před realitou života unikají do světa drog, hracích automatů či jiných závislostí.

Již bylo několikrát zmíněno, že styly a způsoby chování se dítě učí především v raném věku a nese si je do svého budoucího života. Pokud naučíme dítě v tomto klíčovém věku námi manipulovat, můžeme očekávat výrazné problémy s  chováním ve věku dospívajícím, především v  období puberty. Výše uvedené děti dokáží na druhém stupni školy velice dobře manipulovat se svými vrstevníky, popř. s  celým pedagogickým sborem. Uveďme si na tomto místě konkrétní, vymyšlenou situaci, kdy si pedagogický sbor na manipulace těchto dětí sám „nabíhá“ a dostává se často do naprosto neřešitelných, těžko zvládnutelných situací.

Agresivita a agrese – rozdíl

17

Příklad

Každá  škola  má  pravidla  chování  stanovena školním  řádem –  tato  pravi

dla  by  měla  být  v řádu  jasně  a zřetelně definována a měli  by  s nimi  být  

seznámeni jak  žáci,  tak  jejich  rodiče  a v neposlední řadě  i učitelé – ti  by  se 

měli  především na  stanovení těchto  pravidel  aktivně  podílet.  Pedagogický 

sbor  se  může  (netvrdím, že  musí)  rozdělit  na  dvě  části –  záměrně  neříkám 

poloviny.  Jedna  část  bude nekompromisně trvat  na  tom,  že  co  je v řádu  

napsané, platí, a v jasně určených pravidlech nepovolí.  Druhá  část (ve vět

šině  případů  ta  menší)  v určitém okamžiku dojde  do  situace,  kdy  na  nich 

žáci  začnou  vymáhat  něco,  co  není  v řádu  povoleno. Tato,  většinou  menší, 

část  pedagogů – ať  již  z důvodů  vyčerpání (což  není  ve  školním prostředí 

výjimkou, kdo  nepoznal, co  je  to  den  po  dni,  týden  po  týdnu,  měsíc  po  mě

síci  umravňovat a ukáznit  množství  dětí,  nemůže  pochopit  a zodpovědně 

mluvit  o učitelském povolání), popř.  proto,  že  se  nechtějí  příliš rozčilovat 

nebo  hádat,  nebo  že  chtějí  být  s dětmi  přílišnými kamarády (problém  pře

devším  začínajících pedagogů), v těchto  pravidlech povolí: „Děti, víte, že to

školní řád zakazuje, ale výjimečně tedy ano.“ Pro  děti,  o kterých jsme  výše 

mluvili,  a nejen  pro  ně,  dítě  je  tvor  velice  učenlivý,  se  tyto  situace  nesta

nou  výjimečnými, naopak  je  začnou  považovat za  samozřejmé. Za  nějaký 

čas  dojde  k situaci,  kdy  podobnou věc  „zkusí“  na  „hraničícího“ učitele.  Ten 

bude  pevně  stát  na  pravidlech s tím,  že  to,  co  po  něm  požadují,  je  proti  

školnímu  řádu.  Děti,  o nichž  mluvíme,  okamžitě  zareagují  slovy: „A jak to, že

u pana učitele XY můžeme, a u vás ne?“  V mnohých případech použijí  „ver

bální  aktivní  přímou  agresi“  (více  v kapitole o  typech  agresí),  což  znamená 

dohadování se  s učitelem, používání skrytých  nadávek,  v horším  případě 

vyhrožování. Tzv.  „hraničící“ učitel  v této  situaci  nachází  těžko  jakýkoliv  

smysluplný argument, pokud  nechce  daného  kolegu  „shodit“.  Ve  sborovně  

a na  poradách se  tyto  situace  dalekosáhle řeší,  kolegové  se  nemohou sjed

notit,  zbytečně  se  dohadují  a dostávají se  do  konfliktů, které  však  oslabují 

soudržnost celého  sboru.  Z celé  situace  těží  především děti,  ony  získávají 

pocit  snadné  manipulovatelnosti s celým  pedagogickým sborem.  Možná, 

že  výše  popsaná  situace  bude  působit  jako  vymyšlený a nepravděpodobný 

konstrukt, opak je však  pravdou.  Ve  velkém  množství  případů  jsou  ve  školách  

manipulativní tendence  žáků  s učiteli  na  denním  pořádku.  Žáci  tak  dovedou  

velice  účinně  „rozklížit“ celý  pedagogický sbor  a vládci  ve  škole  se  stávají 

oni.  Mají  pak  pocit,  že  si vše  mohou  dovolit,  často  se  dovolávají demokracie. 

Kladu si však otázku, zda nejde spíše o anarchii.

Řešení  situace  je přitom  poměrně  snadné.  Je  samozřejmé, že každý  

učitel  je  individualita, každý  používá  jiných  forem  motivace, chválení  

a trestání. Nemůžeme být  všichni  naprosto uniformní. Pokud  jsou  však  

oficiálně  stanovena určitá  pravidla,  je nutné,  abychom  je dodržovali 

naprosto  všichni,  dospělými počínaje,  dětmi  konče.  Jejich  překročení musí 

být provázeno přirozeným následkem.

***

Prozatím jsme hovořili o příčinách agresivity a potažmo i agrese, které lze v  ideálním případě terapeuticky ošetřit a  nějakým způsobem zpracovat  – velkou roli zde hraje především rodič, bez jeho aktivní spolupráce jsou učitel a terapeut téměř bezmocní. Pokud se rodič s dítětem ve správnou dobu dostanou do terapeutického vedení, může být problém poměrně rychle rozkryt a patřičně řešen.

Existují však případy, kdy sebelepší a  sebeodbornější pomoc není nic

platná, nic nefunguje, dítě je jakémukoliv zásahu ze strany terapeuta imunní. Agresivita spojená s tzv. „výchovnou slepotou“ rodiče Jedná se o situace, kdy rodiče odmítají jakoukoliv spolupráci, nevidí v chování svého dítěte naprosto žádný problém a  nic řešit nechtějí. Tito rodiče svádějí vinu za chování svého potomka na školu, spolužáky, většinou tvrdí, že doma se dítě chová zcela normálně, potíže s  ním mají pouze ve škole, škola je od toho, aby si nezvladatelné chování jejich dítěte vyřešila, rodiče se zbavují zodpovědnosti za chování dítěte. Tito rodiče nejsou schopni přijmout jakoukoliv výtku vůči jejich výchově, mají pocit, že vše dělají správně a pro blaho svého potomka.

Naprostou katastrofou jsou situace, kdy rodič dokonce své dítě k agresivi

tě nabádá – dítě je vedeno v představě, že současný svět je jenom o konkurenci, a pokud jedinec nemá „ostré lokty“, nemůže v této silné konkurenci obstát.

V těchto případech jsou učitel, psycholog i psychiatr naprosto bezmocní,

bez úzké spolupráce rodičů na problému nelze nic řešit a vyřešit. Pravé potíže u výše zmíněných dětí nastávají v okamžiku, kdy se terčem jejich agresivity

Agresivita a agrese – rozdíl

19

stávají sami rodiče, nedokážou ho zvládnout ani v domácím prostředí (často se situace vyostří v období puberty). Až když se sami rodiče cítí ohroženi, přicházejí pro odbornou radu, v mnoha případech se však agresivní chování dospívajícího jedince již nedá terapeuticky zastavit, často zbývá pouze jedno řešení, a to určitá forma represe. Agresivita zapříčiněná organickým poškozením mozku V lidském mozku se nacházejí dvě hlavní oblasti, které souvisejí s agresivitou a agresí: ˆ limbický systém ˆ kůra mozková – cerebrální kortex

Limbický systém obsahuje množství propojených struktur, které mají vztah k agresivnímu chování. Jedná se o amygdalu a hipokampus. Limbický systém ovlivňuje kontrolu emocí, hipokampus inhibuje (snižuje) agresi, naopak amygdala  – její jádra  – jsou zdrojem impulzů posilujících agresi. Amygdala se nachází přímo uprostřed hypotalamu v dolní části mezimozku. Jednoznačný vztah k agresi však nelze prokázat.

Korové oblasti jsou spojeny se sociálním učením. Frontální (čelní) neokortex je spojen s recepcí a interpretací vnějších informací. Poškození frontálního kortexu vede k  nadměrné vnímavosti vůči podnětům z  okolí. Jedinec pak reaguje agresí v případech, kdy je narušena anticipace následků. Jedinci s poškozením frontálních (čelních) laloků reagují často impulzivní agresí, jsou vzrušiví, náladoví, jejich nálady se velice rychle střídají – a to mnohdy i  během jedné hodiny, objevuje se u  nich zvýšená dráždivost  – citlivost vůči provokacím zvenčí. Tyto děti bývají neklidné, vztahovačné, velice rychle nabuditelné k agresi. Všeobecně lze předpokládat, že děti s organickým poškozením mozku mají velké potíže s kontrolou agrese, častěji se účastní patologického chování a mohou se zapojovat v dospívajícím věku do násilných trestných činů.

K poškození frontálních laloků může dojít v kterémkoliv období vývoje jedince. V prenatálním období může mít výrazný vliv léková terapie matky, popř. úraz matky, v období perinatálním (kolem porodu) protrahovaný porod, překotný porod, klešťový porod, v období postnatálním asfyxie, ja